Didaktické kategorie:

Složky výchovy:
- rozumová
- pracovní (polytechnická)
- tělesná
- estetická
- mravní
- technologická/kybernetická

Didaktické zásady:
Jsou formulovány z hlediska filosofických koncepcí. Podle míry obecnosti vzniklo členění na didaktická pravidla, didaktické zásady a didaktické principy.

Příklady didaktických zásad:

• samostatnosti
• aktivnosti
• názornosti
• uvědomělosti
• trvalosti
• kontinuity (je zohledněna akceptace času jako faktoru učení, lidská zkušenost se formuje na pozadí času)
• kritického partnerství (právo vychovávaného užívat kritiku na adresu vychovatelů nebo výchovného prostředí).

Principy globální výchovy:

• celoživotní učení (životní situace proces učení navozují a usnadňují)
• centrální úloha zkušenosti (důraz na autenticitu dosahování poznatků)
• vzdělání jako participace na demokracii (vedení k modelu sociální spravedlnosti a vedení k samostatnému kritickému a nezávislému myšlení a jednání)
• vzdělání pro světoobčanství
• vzdělání pro uvědomělou péči o Zemi
• duchovní rozměr ve výchově (nejcennější sférou člověka je jeho vnitřní život – péče o duši).

Principy angažovaného učení:

• samostatného myšlení a kolektivní spolupráce (základem je skupinová výuka, respektování neformálních vztahů - viz sociometrie)
• princip angažovanosti a zodpovědnosti za svěřené úkoly (podstatou je aktivní zapojení žáků při zadávání a plnění stanovených cílů a tím pádem získávání průběžné zpětné vazby)
• princip uplatnění pozitivní motivace (učitel je zaměřen na kladné stránky žákova výkonu, chyba je považována za přirozenou součást výuky přispívající k procesu učení se)
• princip dobrovolnosti a uvědomělé tvořivé činnosti (klíčová je nabídka možností volby pro žáky při edukačních procesech a právo žáků na spolurozhodování o obsahu učiva, často se uplatňuje při zadávání domácích úkolů)
• princip pochopení učiva všemi žáky (vhodné je zavedení diskusních hodin, didaktických her, podpora pracovních konfliktů v atmosféře důvěry a otevřenosti názorů)
• princip řešení náročných problémových úkolů (podstatou je, aby žák svým úsilím objevil algoritmus řešení úlohy, motivací je radost z poznání, je důležité volit problémy přiměřeně náročné)
• princip převahy kladného hodnocení (preferování hodnocení snahy před hodnocením talentu)
• princip respektování osobnosti
• princip funkčního využívání neobvyklých pedagogických situací (opravování učitelova záměrně chybného výkladu, brainstorming, diskusní hodiny atd.)
• princip otevřeného systému výchovy (podstatou je myšlenka celoživotního vzdělávání a učení se praxí)

Výukové cíle:
jedná se o kvantitativní a kvalitativní změnu u žáka v oblasti kognitivní (poznávací), afektivní (postojové) a psychomotorické (výcvikové) v určitém čase v procesu výuky. Východiskem tvorby cílů je dovednost učitele analyzovat učivo a diagnostikovat úroveň žáků.

Funkce výukových cílů: orientační, anticipační, perspektivní, řídící, motivační, regulační hodnotící.

Požadavky na výukové cíle: komplexnost, soudržnost, kontrolovatelnost, přiměřenost. Cíle mají obsahovat požadovaný výkon žáka vyjádřený aktivními slovesy, podmínky výkonu a normu výkonu.

Chyby při vymezování cíle výuky: cíle se zaměňují s tématem učební hodiny (Severní Čechy), cíle se zaměňují s popisem činnosti učitele (předvést činnost vodní turbíny), vágnost cílů (poznat faunu a flóru).

Typy výukových cílů:

• kognitivní (poznávací, výsledkem jsou vědomosti)
• afektivní (postojové, výsledkem je hodnotový systém žáka)
• psychomotorické (výcvikové, výsledkem je dovednost žáka)

Organizační formy výuky:

• individuální (nejstarší organizační forma výuky, známá od starověku, učitel řídí činnost žáků jednotlivě, doba výuky je volná, žáci netvoří homogenní skupinu)
• individualizovaná (může probíhat v rámci homogenní třídy, smyslem je podpora aktivity žáků, diferencovaný přístup, vnitřní motivace, příkladem je daltonský plán)
• hromadná/frontální (je nejrozšířenější formou výuky, vliv středověkých tradic sezení v kostele, žáci se dělí podle věku a nadání, výhodou této formy je systematické vzdělávání, organizační jednoduchost, nenákladnost, nevýhodou je udržení kázně, permanentní hledání vnitřní motivace, pasivita žáků, nerespektování individuality)
• projektová výuka (žáci řeší problém spjatý s praxí, spějí ke konkrétním výsledkům, znakem je otevřenost, aktivita a samostatnost žáků, vztah k mimoškolní realitě, časová i technická náročnost, nevytváří systematické vzdělání) 
• diferencovaná výuka (jedná se o shlukování žáků podle nějakého kritéria - zájem, testy, pohlaví, místo bydliště atd., problémem je správná diagnostika, rozlišujeme vnější diferenciaci - selekce vybraných žáků do jiných škol nebo specializovaných tříd a vnitřní diferenciaci - selekce žáků v rámci třídy, např. do skupin)
• kooperativní výuka (je zaměřena na sociální vztahy a rozvoj komunikace žáků, učitel se stává poradcem)
• týmová výuka (jedná se o spolupráci učitelů pracujících v týmech s cílem poskytnout žákům kreativní výuku z různých pohledů v rámci nějakého tématu)
• otevřené vyučování (jedná se o součást zavádění alternativních prvků do výuky s cílem organizačních inovací v rámci vzdělávání žáků a otevírání se školy jako instituce pro místní komunitu, např. žáci pracují skupinově v blocích podle plánů atp.)

Didaktické prostředky:

členíme je na materiální (učebnice, tabule, výpočetní technika atp.) a nemateriální (metoda výuky, didaktická zásada, dosažení dílčího cíle atp.). Technická zařízení považujeme za prostředky výuky až jejich didaktickým naplněním (výukový program, výukový film atp.). S nárůstem moderních technologií je současným vzdělavacím požadavkem podpora tzv. druhé/počítačové gramotnosti žáků.

Podmínky výchovy:

Jedná se o vliv dědičnosti, prostředí a výchovy. Jsou charakterizovány dosaženou úrovní života a životního prostředí. Podmínky výchovy dělíme na vnější (přírodní a sociální jevy) a vnitřní (tělesné a duševní vlastnosti jedince). Vnější podmínky působí na jedince prostřednictvím vnitřních podmínek.
"Jen tou měrou, jakou člověk utváří podmínky vlastního života, je těmito podmínkami sám utvářen." (Obst, Kalhous, 2OO2).

Aspekty podmínek výchovy: ekologické, geografické, biologické, hygienické, kulturní, historické, psychologické, sociologické, etické atp.

Edukační procesy v kontextu společnosti:

• Ergonomické edukační prostředí = všechny fyzikálně-senzorické elementy, vyskytující se v místě, kde se žák učí (nábytek, okna, barva třídy …)
• Psychosociální edukační prostředí = zjišťuje, jak určité prostředí prožívají jeho účastníci (klima/atmosféra třídy/školy). Toto prostředí se dále člení na statické a dynamické/proměnlivé.

Obecný model edukačních procesů:

je potřebné vycházet z interakčního pojetí odvozeného z teorií sociální interakce. Edukační proces je druhem sociální interakce v určitém sociálním časoprostoru.

· Geografické/přírodní a demografické prostředí:  Jako demografické indikátory popisujeme: počet obyvatel země, průměrný přírůstek populace za rok, hustota osídlení na km čtvereční, podíl obyvatel ve věku 14-64 let, podíl obyvatel žijících ve městech atp. Následkem toho se ve vyspělých zemích s nízkou hustotou obyvatel školství více zaměřuje na distanční formy výuky.

· Sociální prostředí: edukační procesy ovlivňují též charakteristiky společnosti dané jejím politickým a ekonomickým uspořádáním. Jde zejména o tyto sociální faktory: přirozený přírůstek populace, struktura pracovních sil podle sektorů národního hospodářství, zaměstnanost žen/matek, počet rozvedených manželství s dětmi, urbanizace obyvatel (podíl lidí žijících ve městech), formy trávení volného času. Problém nazývaný „děti s klíčem“ (latchkey children) – zaměstnané matky pracují na „dvě směny“ (zaměstnání, domácnost), děti ve věku 6-14 let po návratu ze školy nacházejí prázdný domov, svůj volný čas tak tráví na ulici (zločinnost, drogy, gangy). Děti se vlivem zaneprázdněnosti rodičů nedostávají doma do edukačních interakcí, to vede k opožďování rozvoje sociálních, komunikačních aj. dovedností. Pozitivem zaměstnanosti matek je zase fakt, že děti navštěvují instituce předškolní výchovy, na kterou pak plynule navazují instituce školního vzdělávání.

· Politické prostředí: je dáno typem státní moci (totalita, demokracie – záleží na vůdčí politické straně). Vzdělávací politiku vytvářejí tyto instituce: ministerstvo školství, školské výbory parlamentů, národní rady pro vzdělávání, pro kurikula, pro evaluace vzdělávacích výsledků atd. Jsou formulovány priority vzdělávání/národní cíle vzdělávání. Politické prostředí určuje obsah vzdělávání ve školách prostřednictvím různých kurikulárních dokumentů (osnovy, učebnice, programy, standardy).

· Ekonomické prostředí: vztah mezi HDP a úrovní vzdělávací soustavy je silný. Ekonomické prostředí edukačních procesů je hodnoceno indikátory = kvantitativní ukazatelé umožňující mezinárodní srovnávání. Patří sem: finanční výdaje na školství (podíl z HDP - v průměru se jedná o 5,6 %, lepším ukazatelem je průměrná velikost výdajů na vzdělání na jednoho obyvatele), výdaje na soukromé a veřejné vzdělávací instituce, výdaje na vzdělání podle stupňů škol, počet žáků ve formálním vzdělávání, počet vysokoškoláků, počet učitelů na žáka, počet hodin na výuku, výdaje na pedagogický výzkum ad.

Výukové metody:
V nejobecnější rovině chápeme výukovou metodu jako cestu nebo způsob dosahování výukového cíle.

Klasifikace metod podle Lernera: struktura uvedené klasifikace koresponduje s tzv. Bloomovou taxonomií výukových cílů

• Informačně-receptivní metoda – předávání hotových informací žákům. Realizuje se formou výkladu, vysvětlováním, popisem, ilustrací, textem (učebnice), učebními pomůckami (obraz), demonstracemi (pokusy), poslechem, videem atd. k efektivitě je potřebné, aby si žáci nejen osvojili vědomost, ale i realizovali praktickou zkušenost. Každý žák potřebuje osobní tempo a určitý počet opakování.
• Reproduktivní metoda – jde o organizované opakování způsobů činnosti. Didaktická podstata tkví v konstrukci systému učebních úloh učitelem pro činnost žáků. Tato metoda povyšuje úroveň osvojení do roviny porozumění.
• Metoda problémového výkladu – žáci řeší neznámý problém, využívají k tomu algoritmus postupu – vyjasnění problému, rozbor problému a studium argumentů, vytyčení možného postupu řešení, výběr řešení, ověření řešení.
• Heuristická metoda – žáci si osvojují zkušenosti tvořivou polovýzkumnou/objevnou činností. Učební úlohy mají vyvolávat rozpor/obtíž, které mají vyvolat samostatné řešení úkolu/problému. V Bloomově taxonomii se pohybujeme na úrovni aplikace.
• Výzkumná metoda – žáci samostatně hledají řešení pro celistvý problémový úkol. Vyžaduje u žáků soustavu náročných kognitivních operací a psychomotorických dovedností, schopnosti odborné komunikace, znalost algoritmů atd.

Klasifikace metod podle Maňáka:

Metody z hlediska pramene poznání – aspekt didaktický
• Metody slovní
• Metody názorně demonstrační
• Metody praktické

Metody z hlediska aktivity a samostatnosti žáků – aspekt psychologický
• M.sdělovací
• M.samostatné práce žáků
• M.badatelské a výzkumné

Struktura metod z hlediska myšlenkových operací – aspekt logický
• Srovnávací
• Induktivní
• Deduktivní
• Analyticko-syntetické

Varianty metod z hlediska fází výuky
• M.motivační
• Expoziční
• Fixační
• Diagnostické
• Aplikační

• Kombinace metod s vyučovacími formami

• Kombinace metod s vyučovacími pomůckami

Kategorie pro třídění pedagogických disciplín:

- vertikální
Kritériem jsou vývojové etapy člověka nebo institucionální členění podle věku žáků, např. předškolní pedagogika-školní pedagogika atd.
- horizontální
Kritériem je působení různých prostředí v určitém čase, např. pedagogika rodinné výchovy-pedagogika mimoškolní atd.
- historické
Kritériem jsou historicko-společenské vývojové etapy ve výchově, např. pedagogika renesanční-pedagogika osvícenská atd.
- kombinované

Struktura pedagogických disciplín:

- základní disciplíny
Jedná se o obecnou pedagogiku, dějiny pedagogiky, srovnávací pedagogiku, obecnou didaktiku, metodologii pedagogiky.
- hraniční disciplíny
Jedná se o pedagogickou psychologii, sociologii výchovy, filozofii výchovy atd.
- aplikované disciplíny
Jedná se o pedagogiku volného času, speciální pedagogiku, vojenskou pedagogiku, lékařskou pedagogiku, andragogika atd.

Znaky výchovy:

- záměrnost
- bipolárnost
- cykličnost
- rozvojetvornost
- dlouhodobost
- procesuálnost
- univerzálnost

Základní pojmy:

O. Šimoník definuje výchovu a vzdělávání takto:
"Vzdělávání lze charakterizovat jako záměrné osvojování vědomostí, dovedností a návyků, těsně spjaté s rozvojem poznávacích, citových a volních procesů, směřujících k společensky žádoucímu chování a jednání člověka."
Výchova - "je proces utváření vztahu k tomu, co poznáváme a co prožíváme." Lze ji charakterizovat jako "záměrné a cílevědomé působení na osobnost člověka s cílem dosáhnout pozitivních změn v jejím vývoji."
O. Šimoník rozumí pod pojmem vyučování činnost učitele, pod pojmem učení rozumí činnost žáků.

B. Blížkovský (Systémová pedagogika, 1997, s. 23) podává tuto definici výchovy:
"Výchova je optimalizací člověka a jeho světa, je záměrným zdokonalováním uceleného, uvědomělého, aktivního a tvůrčího vztahu člověka (lidí) k světu, tj. k přírodě, společnosti i k sobě samému."

Studijní materiály

Filozofické teorie učení a paradigmata výchovy podle Bertranda

Pedagogika jako věda

Dvořáček, J. (2004, s.8)

Původní Bloomova taxonomie