Vytváření vědecké teorie

• Zákonitost – se projevuje jako opakované uskutečnění nějakého jevu za jistých podmínek. Důležitým je zde princip kauzality, kterým zjišťujeme následnost konkrétních podmiňujících příčin (tzn. vztah příčina-následek). Výpovědi o zákonitostech mají svou obecnost = charakteristický konstantní prvek dané třídy. Rozlišujeme tzv. univerzální zákon, který platí vždy a všude za předpokladu navození stejných podmínek (jestliže x, pak vždy y), příkladem je gravitační zákon. V sociálních vědách (pedagogika, antropologie atd.) je platnost výpovědí ohraničena regionálně, časově. V tomto případě hovoříme o tzv. kvazizákoně, též o stochastickém zákoně. Má formu stochastickou (pravděpodobnostní, nikoli univerzální). Pravidelnost jevu (zákonitost) nastává v omezeném množství (jestliže x, pak y nastane v určitém procentu případů).
• Výpovědi o zákonitostech jsou jen podmíněně pravdivou výpovědí, zásadně jde o hypotetická tvrzení. Shoda hypotézy s pozorovanými fakty ještě není důvodem k prokázání pravdivosti, ale je jen jistým pravděpodobným předpokladem pravdivosti. K ověření pravdivosti zákonitostí slouží mj. i metoda falzifikace (Popper), která je zaměřena na odhalení třeba jen jediného rozporu/neshody mezi empiricky pozorovaným jevem a jeho hypotetickým tvrzením. Tím pádem nastává odmítnutí hypotézy. Problém však může nastat, pokud pozorování bylo nepřesné a hypotézy či teorie byly pravdivé. Proto byla zavedena metoda rozumného zamítnutí (Stegmüller), která hypotetické zákonitosti nezavrhuje po první neshodě s realitou. V případě neshody se snaží opakovat pozorování, případně upravit či zúžit hypotetické tvrzení nebo přihlédnout k dosud opomíjeným podmínkám pozorovaného jevu.
• Vědecký zákon je verifikovanou vědeckou hypotézou, která definuje konstantní vztah mezi dvěma nebo více proměnnými. Hypotéza se potvrzuje nebo zamítá systematickým pozorováním, nejčastěji v podobě experimentu.

• Při vytváření vědecké teorie platí zásada, že badatel má v heuristické fázi objevování nových zákonitostí maximální toleranci, ale při ověřování jeho výpovědí je nutná bezmezná empirická kritičnost, nezávislá na badateli. Ke klíčovým pojmům patří tzv. heuristický kontext (tj. fáze objevování) a verifikační kontext (tj. fáze ověřování).

• Rozdíl ve zkoumání formálních (matematika, logika) a reálných věd: předmětem bádání prvního typu jsou ideální obsahy – myšlenkové konstrukty. Pravdivost se definuje jako vzájemná shoda výpovědí (koherentní teorie pravdivosti). V reálných vědách zkoumáme empirické výpovědi o skutečnosti. Pravda se definuje jako shoda výpovědi s realitou (korespondenční teorie pravdy).