Hodnocení a zkoušení žáků

Hodnocení (evaluace) patří do kontrolní fáze výuky. Řadíme sem zkoušení a diagnostiku žáků, hospitace učitelů,inspekci školy.

Základním smyslem a funkcí hodnocení je poskytnutí informací zpětné vazby o dosažených výsledcích a průběhu procesu učení. Hodnocení lze chápat jako výchovný prostředek, poněvadž ovlivňuje chování a motivaci žáků. Proto je účelné vyvolat pozitivní motivaci a pozitivní změny žáka. Podle Blooma je míra sebehodnocení žáků nejdůležitějším motivačním faktorem učení.

 

Typy hodnocení:
absolutní (vyjádření dosaženého výsledku učení vzhledem k předpokládanému)
relativní (vyjadřuje postavení žáka vzhledem k jeho spolužákům).

 

Problémy hodnocení:
· Problém objektivity a spravedlnosti - podstatou je jasné vymezení požadavků, co se hodnotí a podle jakých kritérií
· Problém subjektivity - je důležité kdo hodnotí, jaký má vztah k žákovi, jakou má autoritu. Hodnocení je projevem zájmu o žáka, jde o subjektivně účastenský přístup. Nebezpečí Pygmalion a Golem efektu, resp. haló efektu.
· Problém způsobu  hodnocení - odpovědnost učitele za atmosféru zkoušení.

Zásady: motivační charakter hodnocení, převažování pozitivních prvků, odstranit napětí a stres, spoluúčastenství žáka na hodnocení, podpora sebehodnocení žáka, neúspěch žáka prezentovat jako projev zájmu ze strany učitele.

 

Formy zkoušení a hodnocení:
· Klasifikace žáka – postup klasifikace se opírá o klasifikační řád „Metodický pokyn pro hodnocení a klasifikaci na ZŠ“ z r. 1985. Žák je klasifikován podle následujících kritérií: rozsah zvládnutí poznatků, porozumění, schopnost užití poznatků, jazykový projev. Výhody: Klasifikace je nejrozšířenější forma hodnocení, předností je jednoduchost a systémovost při použití v praxi, tradice a srozumitelnost. Nevýhody: nízká informační hodnota známky, hrubé třídění a obtížné zachování relativní funkce hodnocení, honba za známkami (důležitější než znalost sama), špatná známka je pociťována jako selhání (navozuje patogenní situaci), závislost na subjektivním posouzení učitele (každý učitel hodnotí jinak – je to nevýhoda?).
· Testování žáků – v anglosaských zemích tvoří základ hodnocení (experimentální pedagogika, Thorndike). Tvorbu a užívání testů studuje samostatná pedagogická disciplína edukometrie. Základem testování je kvantifikované měření výkonu žáka. Výsledek je vyjádřen pomocí skóru (bodové ohodnocení). Proto zjišťované položky musejí být měřitelné. Výhody: jemněji rozlišují rozdíly mezi žáky, měření působí objektivněji, eliminace subjektivního faktoru, informační hodnota testů a relativnost hodnocení je vyšší než při klasifikaci. Nevýhody: nelze veškerou výuku převést do kvantifikovatelné podoby, kvantifikace výkonů vyžaduje často kvalitativní vyjádření, kvalita hodnocení je závislá na kvalitě zpracování testů (žáci se neučí látce, ale způsobu, jak úspěšně zvládnout test).
· Slovní hodnocení - smyslem je, že informace se netýká pouze výsledku učení, ale zahrnuje i hodnocení postojů žáka, jeho úsilí, dispozice a tím umožňuje postižení i skrytého učiva. Má vysokou informační hodnotu, lépe žáky dovede motivovat.
· Alternativní formy: výkonová křivka (Freinet), hodnocení datem splnění úkolu (individualizovaná výuka, dalton), výuka bez zkoušení, podíl žáka na hodnocení.

Školní úspěch: znamená zvládnutí požadavků kladených školou na jednotlivce. Je společným dílem učitele i žáka. Projevuje se ve školním prospěchu, v profilu žáka (postoje, hodnoty), v kognitivní, morální, pracovní, estetické, somaticko-výchovné složce učebního procesu.
Školní výkonnost je složkou školní úspěšnosti, projevuje se v úrovni relativně objektivně měřitelných školních výkonů.

Školní zdatnost: dělíme ji na reálnou nebo potenciální, rozdíl mezi reálnou a potenciální zdatností nazýváme relativní neprospěch. Je to soubor dispozic, které žákovi umožňují plnit požadavky školy. Nejvýraznější jsou sociopsychické dispozice (vědomosti, dovednosti, motivace). Je účelné předpokládat specifickou zdatnost pro určitý typ školy nebo učební obor.

Školní prospěch: komplexní údaj o úrovni a struktuře školní zdatnosti žáka a o působení učitele. Nelze vyčíst ze známky. Prospěchový profil žáka v jednotlivých předmětech výuky vypovídá o struktuře psychických dispozic (intelekt, paměť, logické operace, vnímání, motorika atd.).

Školní neúspěšnost: projevuje se zhoršeným prospěchem žáka, vytvářením negativních psychických postojů ke škole, k učení, agresí, útěkem/záškoláctvím, přemotivovaností. Selhání žáka je provázeno negativními reakcemi učitelů, rodičů (trest, výtky, výsměch atd.). Charakteristickým symptomem je strach (ze školy, z učitele, z předmětu, ze spolužáků), vede k ohrožení psychického zdraví dítěte. Trvalejším povahovým rysem je úzkostnost = anxiozita. Způsobeno faktory sociálními (teorie kulturního deficitu, kultura školy) a psychickými (vnímání, režim dne, konflikty, tréma, schopnosti atd.), stejně tak i didaktickými (obtížnost učiva, přístup učitelů) . Má vliv nejen na vzdělávací dráhu žáka, ale i na jeho budoucí život.

Predikce studijní úspěšnosti (J. Sup):
· Vedle osobnostních charakteristik je učební styl žáků významným faktorem studijní úspěšnosti žáků. Diference mezi žáky způsobují například rozdílné individuální míry výkonnosti žáků, rozdílná struktura motivace, zaměřenost, zdravotní stav, míra neuroticismu, charakter i vliv rodiny a úroveň školy.
· Učení je cílevědomé navozování výchovně-vzdělávacích změn v rozvoji osobnosti žáka. Cíl je jakýmsi prediktorem výsledného výkonu žáka.
· Výzkumy ukazují, že škola hodnotí žáky podle jejich výkonů, žáci zase hodnotí na základě svých výkonů školu. Škola by se neměla omezovat pouze na výkony žáků, ale i na obsah a proces učení. Jinak se žáci zaměří jen na aktivitu vedoucí k dobrým známkám, u nenadaných žáků dojde ke ztrátě motivace se učit.
· Psychologické aspekty úspěchu – K. Lewin dokazoval, že zážitek úspěchu/neúspěchu závisí na rozdílu mezi reakcí na výkon a aspirační úrovní. Aby žák prožíval výsledek své činnosti jako úspěch, musí si být vědom rizika neúspěchu (závisí zvláště na obtížnosti úkolu). Tomu odpovídá motivace žáka, touha po úspěchu. Důležitá je vůle žáka.

Školní úspěšnost žáka v kontextu vzdělávacích nerovností (M. Rabušicová)
· Vzdělání se podílí na sociální mobilitě a sociální stratifikaci. Sociální transformace přináší zvětšení sociálních diferenciací mezi lidmi na jedné a rozšíření životních šancí na druhé straně. Kritériem otevřenosti vzdělávacích příležitostí je přístup ke vzdělávání na všech formálních stupních.
· Chce-li škola poskytovat rovné vzdělávací šance, nemůže se k žákům chovat stejně (uniformně). To neznamená, že má protěžovat určitou sociální vrstvu žáků. Je potřeba diferencovaného individualizovaného přístupu školy a nabídky možností. Významným faktorem úspěšnosti žáků je socioekonomický status rodiny. Je pravděpodobné, že školní vlivy jsou přibližně srovnatelné (konvergence) pro všechny děti, ale rodinné vlivy jsou rozdílné (divergence). Opomíjen je vliv rodiny na výsledky žáků, proto raná selekce ve vzdělávání není objektivní. Nelze rozpoznat talent žáků od vydřenosti z domácích příprav.