Z historie výchovy čtenáře

Výchova čtenářů v 19. století

n  Negativa:

¨ Metodický schematismus, formalismus, minimální respektování individuality žáka

¨ Ustálená podoba hodin čtení – uvedení do tématu, nácvik techniky čtení a stereotypní, samoúčelný
rozbor po větách nebo odstavcích, pamětní osvojení, mravoučené zakončení + mluvnická a pravopisná
cvičení

¨ Dokonce: myšlenky o škodlivosti čtení, znepokojení nadměrnou četbou



n  Pozitiva (2. pol. 19. století):

¨ Kritika praxe v pedagogických časopisech

¨ Vznik školních knihoven + otázky samostatné četby žáků

¨ Hnutí za estetickou výchovu – odmítnutí utilitárně didaktického přístupu k literatuře (literatura
= jeden ze základních prostředků estetické výchovy)

¨ Vznik tzv. folkórního programu



n  Čítanky v 19. století:

¨ Nejprve: překlady a adaptace z němčiny, cvičebnice čtení, mravoučný, didaktický charakter

¨ 2. čtvrtina 19. století: K. A. Vinařický – slabikáře a čítanky … počátek původní české čítankové
tradice, přihlédnutí k psychice dítěte (X ostatní produkce té doby)

¨ 2. polovina 19. století: čítanka = jediný základ vzdělání (nahrazovala neexistující učebnice
naukových předmětů)

¨ Konec století: názory o potřebě literárních kvalit textů v čítankách (ale: neutěšený stav LPM
samé)



n  První čítanka kvalitních literárních ukázek:



   J. Kožíšek a J. Tůma: RÁNO (1919-1922)





Pojetí čítanky jako souboru umělecky hodnotných textů.



Na Kožíškovu koncepci navázali další autoři čítanek (Mužík, Sulík, Pražák, Keprta …)

Reformní snahy 20. a 30. let 20. století

n  Nové pojetí výchovy čtenáře: zdůraznění pozitivního a aktivního vztahu k literárnímu textu.

n  Např. vedení k:

¨ uvědomělému čtení,

¨ vyjádření vlastního postoje k textu,

¨ vyhledávání informací,

¨ domýšlení příběhu,

¨ srovnávání čteného s vlastní zkušeností apod.



n  Názory na čítanky v této době:



¨ Důležitá je především jejich literární hodnota.



¨ Kritika podceňování dětského čtenáře.

   (Kvalitní literatura již existovala v daleko větší míře. –

     X předchozímu období)



¨ Ale také: odmítání čítanek a preferování čtení celých knih.



Výchova čtenáře v 50. letech 20. století

n  Jednostranná orientace výchovy čtenáře na výchovu světonázorovou.

n  V čítankách výrazná schematičnost, tendenčnost, redukce zahraniční literatury.

n  Opět spojování čtení s věcným učením.

Výchova čtenáře v 60. letech 20. století

n  Rozvoj literárněvýchovné teorie.

n  Snahy o terminologické sblížení metodické teorie, literární vědy (oživených strukturalistických
přístupů) a komunikační teorie

                             pojem interpretace

n  Pojetí cílů LV: estetickovýchovný charakter, recepční podstata – literární komunikace …

n  V této době: kořeny dnešního pojetí předmětu.



n  V kurikulu (osnovách) se tyto tendence výrazněji projevily v polovině 70. let.

Výchova čtenáře v 70. a 80. letech

n  Pokračuje rozvíjení přístupů započatých v 60. letech.

n  Z autorů literárněvýchovné teorie:

¨ O. Chaloupka, S. Cenek, J. Plch, V. Obert, J. Kopál



n  Čítanky v 70. a 80. letech:

¨ Postupné rozšiřování spektra národních literatur, autoři nové generace.

¨ Méně zatížené snahou o světonázorovou výchovu.

Výchova čtenáře po roce 1990

n  Literárněvýchovná teorie nadále navazuje především na osvědčené strukturalistické přístupy v
interpretaci textů, spíše okrajově přijímá i další podněty z oblasti literární vědy (např. recepční
estetiky, teorie fikčních světů).



¨ Z autorů publikací zaměřených na výchovu čtenáře: V. Obert, J. Toman, V. Vařejková, O. Chaloupka,
L. Lederbuchová



n  Další kontext výchovy čtenáře v současnosti:



¨ Otázky rozvíjení čtenářské gramotnosti (výzkumy PISA, PIRLS).

¨ Výzkumy čtenářství dětí a mládeže (Gabal – Helšusová, Trávníček).

¨ Podpora individuálního čtenářství – akce knihoven, škol a dalších institucí (např. projekt
Rosteme s knihou).

¨ Nabídka informací z oblasti nové literatury pro děti a mládež – tištěná periodika, webové
portály, nabídky nakladatelství …