Ad obrozenská čeština vývoj pravopisu - období pravopisných novinek, 2 změny proběhly - 1. opuštěn bratrský pravopis, nahrazen pravopisem analogickým (Dobrovského mluvnice), popularizoval Václav Hanka – doporučoval psát i/y po s a z uvnitř slova dle etymologie: zisk, získati, silný, síla, ale syn, sýr o místo v- na začátku slova spáno u- (uzříti, úzký) o analogický pravopis se ujal, od 20.-30. let i do časopisů převzat - 2. tzv. skladná oprava - = psaní í místo j, j místo g a y: o její největší galeje místo gegj neywětšj galege o v místo w, ou místo au (vyučiti, jednou místo wyvčiti, jednau) o od r. 1849 obecně přijato – tím pravopis už jako dnes ad RKZ - dva údajně staročeské rkp. Královédvorský, obj. Václav Hanka 1791-1861 (žák Dobrovského), roku 1817 ve věžní místnosti kostela ve Dvoře Králové – odtud název, hrdinské a historické zpěvy, lyrické písně - o rok později – anonymní zásilka pro nejvyššího purkrabího, hraběte Kolovrata – rkp., údajně s básněmi z 10. století, vyšlo najevo že zasílatelem panský úředník Kovář ze zámkz zelená Hora u Nepomuku v západních Čechách – odtud název – Dobrovský RZ hned odmítl jako falsum, ohlas v české společnosti i v zahraničí silný, staly se pramenem mnohé humanitní obory, již od počátku menšínové pochybující hlasy - dnes se řadí mezi díla poč. 19. století – vliv preromantismu, herderovy názory na povahu národů atd., z toho koncepce Palackého Dějin Na vršě, kdie stáchu pokraj lesa, aj všia Praha mlčie v jutřniem spanie. Vltava sě kúřie v raniej pářě, za Prahú sě promodrujú vrši, za vrchy vzchod šedi projasňuje. S hory dolóv ticho všě, tichunko, v tichéj Praze chytro pokrychu sě, oružie všě krzní zahalichu. Ide pastucha po šerém jutřě, hlása bránu otvořiti vzhóru. Slyše stráže volánie pastušino, otvoři mu bránu přes Vltavu (s. 283, ř.154-163 dle nového vyd.) Alexandreida, v. 673-674 Již by čas protivu zoři, Když bývá křik ptačí zboři, Kdažto sě noc za dnem dělí A když slunce na svět spělí. ● Literárně: Středověká poezie přímo zachycuje předměty přírody, konkrétní smyslové vjemy – viz i Dřěvo sě listem odievá, slavíček v keřku spievá. – obraz „filmový“ - ale zde v RK – lyricky emotivní, nálada neplyne z předváděného, ale ukazuje se (citoslovce aj, opakování ticho, tichunko – s deminutiv), metafory, barevné nuance téměř impresionistické – to je romantismus ● Jazykově – obecně střídání různých časů v krátkých úsecích památky, aoristu s prézentem, podezřelé vidové poměry – tvoření impf. Od D sloves a naopak aoristu od N sloves, kde jde o popis okolností – viz naše ukázka - to tučné jsou významy ve 13. století obykle vyjadřované imperfektem, poslední 2 slovesa na –ovati podezřelá, typ produktivní mnohem později než do jaké doby se RK hlásí, ide pastucha (ze slovenského dial). m. náležitého aoristu jide - dále obecně v RKZ :vysoká frekvence adjektivních složenin, popř. příslovcí z nich odvozených: pravozvěstný, strebronosný, strebropěnný, šedošerý, zlatoskvúcí (komárek 227), v pravých básnických textech 14.-15. století se v takové míře nevyskytují, ve srovnatelném množství jen v obroz. Lit. 19. století, a to i před objevením RKZ – tehdy to bylo plodem úsilí vytvořit zvláštní básnický jazyk, odlišný od jazyka všedního a prozaického - dále obecně v RKZ – přemíra rusismů bujarost, holedbati se, tuča („mrak“), bodrost, nevzmožno – obecně nepřiměřeně vysoký podíl adverbií na –o (místo na –e) a mnohem častější užívání spojky i – než obvyklé ve stč. (tam už ve 13.-14. st. se prosazuje slučovací a jako hlavní) – jsou zřejmě vlivy ruštiny - Jan Gebauer – zpochybnil pravost RKZ z jazykového hlediska, jeho námitky dodnes většinou platí, byly jen zpřesňovány a doplňovány, podstata je stále od G. – jeho vztah k RKZ - zpočátku věřil v pravost - Z dopisu Josefu Kalouskovi – historik, obránce RKZ - „O RKp. Kralodvorském a Zelenohorském, jak jsem smýšlel a jak se smýšlení mé měnilo, o tom pověděl jsem v Athenaeu [časopis vydávaný TGM] čirou pravdu. Pokládal jsem je za prvé a přesné; čím více však jsem poznával jazyk památek nepochybných, tím více zjevovaly se mi v nich odchylky; dlouho sváděl jsem odchylky na dialekt (...) Konečně dostala vrch skepse, když jsem 1881 poznal, že interpolace v leg. O sv. Prokopu jest od Hanky (...) to hned nutilo mne, abych hledal dále souhlasy mezi zvláštnostmi Hank. a RK i Z; nalezl jsem je bohužel, a nálezy tyto byly pro mě ranou hroznou! (...) Věcí podezřelých nahromadila se taková suma, že jsem napočetl v RK 300-400 zvláštností mimo e-ě (v tom je odchylek opět asi 400), mezi nimi mnoho chyb velmi hrubých. o Vmyslete se, prosím, do úkolu mého. RK jest objeven osobou podezřelou; v jazyce svém má takovou sílu odchylek od jazyka památek jiných; nahlédl jste jednou do mých zápisů grammatických: každá forma, každá vazba mají po listě zvláštním, na nějž doklady se zapisují, doklady ty jsou často velmi pestré, ale vždycky shodné – jenom doklady z RK a RZ ze shody té se vylučují! Pomysle se do toho poznání a do úkolu mého, povězte si, prosím, zda-li byste byl zachoval víru v pravost rkpů nebo naopak. o (...)) o Pochybnosti ve mně byly od kolika let; důvody jejich byly nejpřísněji vědecké. Vyhýbati se věci a jen ji ignorovati nebylo mi možno; vždyť otázka obou rkpů patří především do odboru mého. Věc musila se vyříditi, než bych přistoupil k vydání histor. mluvnice a stč. slovníka. Čím více práce mé postupovaly, tím více blížil jsem se k tomuto skutku pro mne nevyhnutelnému. Musil jsem se projeviti. Jednalo se jen o formu. (...)[1] - historické, paleografické, historicko- právní důkazy nepravosti RKZ, Masaryk, Jaroslav Goll - význam rkp. pro formování moderní vědy a kultury byl značný, věda – vědecký růst Gebauera, bez kritického vyrovnání se s Rkp. by nemohl vytvořit hist. mluv., vypracování nového positivistického směru v historii (Goll), kulturní ohlasy – časopis Lumír a lumírovci – dle postavy bájného pěvce z rkp., Zeyer epická skladba Vyšehrad, J. V. Myslbek, - pro pražský Palackého most pak vznikají sousoší "Lumír a Píseň", "Libuše a Přemysl", "Záboj a Slavoj" a "Ctirad a Šárka". - M. Aleš, Josef Mánes, B. Smetana, opery Braniboři v Čechách, Libuše – libreta inspirovaná, cyklus má Vlast, Vltava – dnes znělka – Lumír hraje na varyto – rkp. - zdroj národního sebevědomí – každá rodící se (nejen) národ potřebuje mýty, z nichž čerpá sebevědomí, a je třeba docenit jejich úlohu - o tom s porozuměním psal V. Macura (Masarykovy boty) – Češi se rádi vidí jako národ, který rád vidí pravdu, nepřikrašluje si minulost, „národ racionální, nemilující mýty, schopný sebeironie“ na rozdíl například od "iracionálních" Poláků a Slováků. Podle toho Hanka byl výjimečnou zápornou postavou – „mravně narušený jedinec pokusil podvrhnout národu falzifikát minulosti, ale národ mu na to přišel a falešný obraz své minulosti hrdě odvrhl“ – čili obětní beránek. Jiný výklad dle M. náš národ „ se prodíral k normálnímu životu pomocí berliček mnoha iluzí a mýtů“ , „z iluzí, mýtů a mystifikací jsme se zrodili“, máme si být vědomi své náchylnosti „upadnout do nich v krizovém okamžiku znovu“ - posledním příspěvek k otázce RKZ, který řeší otázku autorství této památky je kniha Jana Urbana, Poslední tečka za rukopisy. Námětem, je tedy zdánlivě vyřešený problém padělatelů – V. Hanka a J. Linda – a to je jen východisko mystifikační novely, v níž se mísí historická fakta s fikcí (detektivní zápletka, milostné dobrodružství). Odpověď na otázku, kdo vytvořil rkp. je vskutku nečekaná, zcela nové pojetí. Škoda, že se ve 2. vydání 2005 autor – Miloš Urban – podepsal vlastním jménem a oslabil tak svůj mystifikační potenciál i do budoucna. Obálka: Poslední tečka za Rukopisy * Poslední tečka za rukopisy (pod pseudonymem Josef Urban) – Argo, 1998 (2. vydání v roce 2005 již pod svým skutečným jménem), ISBN 80-7203-662-9 Jazyk 2. poloviny 19. století Vzestup spisovné češtiny ve 2. pol. 19. st. - roste počet uživatelů češtiny – ne už jen vrstva vzdělanců, ale i absolventi vyšších škol (kde se začíná vyučovat česky) + čtenáři novin a časopisů - 1848 vzniká první česká hlavní škola, od šk. Roku 1848/49 vyučování v češtině na některých typech středních škol, 1882 se osamostatňuje česká universita - rozvoj krásné literatury, žurnalistiky – Dobrovského kodifikace zastaralá už v době vzniku (lépe: archaizující) – nyní se od ní užívaná čeština začíná odchylovat stále více – vznik útvaru hovorová čeština dotváření odborného názvosloví - v dobách předtím – ideální snaha bez záruky realizace - nyní skutečný praktický význam - názvosloví soudně – právnické: o nová slova: dražba (Auktion) , četník (Zandarm), služné (gáže) o dříve existující slova s novým, speciálním významem: rozlišuje se cena x hodnota (Preis x Wert), měna ve významu „kurs“ o zavádí se nebo ponechávají někt. cizí slova: advokát, datum, docent, duplikát, erár, finance, komise, konkurs o postoj k cizím slovům – nechat výrazy běžné ve vědě a literatuře, v běžném jazyce raději české ekvivalenty: žandarm změnit na četník, činže na úrok, grunt na pozemnost, konstituce na ústava, kšaft na závěť – některé nové termíny existovaly již dříve, avšak měly jiný význam – ústava = dříve „soustava, systém“ nebo „instituce, veřejné zřízení“ - názvosloví vědecké: o Pavel Josef Šafařík: Německo – český slovník vědeckého názvosloví pro gymnasia a reálné školy, 1853 a v něm – viz dále: o Ustálení odb. názvosloví, značná část se ujala: elektřina (m. staršího električina), vodivý (materiál), ledovec, dojem, zájem, zásada (pro princip – dříve jen v chemii) o Názvy z gramatiky a botaniky vycházely z latiny, jinak hlavně z němčiny: barvotisk (Farbendruck), krycí barva (Deckfarbe), výjimka (Ausnahme) - hudební termíny: autor Jan Nepomuk Škroup (1811-1892), skladatel a dirigent, bratr Františka Škroupa o hojnost cizojazyčných, zejména italských termínů o z nových např. tonina (Tonart), křížek (kalk z něm. Kreuz) - tělocvičná terminologie: o autorem Miroslav Tyrš v letech 1862-72 o substantiva ze slovesných základů: klek, kop, vis i prefigovaných: podřep, doskok, výmyk o adverbia typu jednoruč, jednonož, levonož o a jiného typu: vzpažmo, předpažmo, přípatmo o racionální slovotvorba, jednotlivé typy tvoření, zvláště předpony měly vystihovat vždy týž význam o udrželo se díky tomu, že spojeno s organizovanou tělovýchovou – Sokol hlavní způsoby tvoření nových slov - vliv jiných jazyků, především němčiny, ale n často jen prostředníkem: o (elektrický) proud – obdoba něm Strom, ale i ve fr. courant - od 90. let 19. století častější galicismy – výsledek orientace na francouzskou kulturu a odklon od německé: podle typu faire pleurer např. pohromy, jež dávají růsti (pomocné sloveso dáti), napodobování F vazby c´est ... qui např.: „a tato nesnadnost to byla, jež mu znechucovala četbu (J. Karásek ze Lvovic) - tvoření nových slov z domácích základů: o boj mezi zastánci přípony adjektivní na –ní nebo –ný: v době NO již běžně adj. na –ní (musejní, kolegiální, normální) o ad adjektiva na –ní/-ný: někdy se vyvinul významový rozdíl mezi oběma formami. obilní mlýn x obilné zrno; obecní hospoda x obecný lid (dnes obecní úřad = „týkající se obce“ x obecný jev, liška obecná = „běžný, rozšířený“), soudný muž x soudní útraty, dnes ještě trestný čin x trestní právo, zákoník (protizákonný = proti závazné společenské dohodě, zločinný, špatný, zavrženíhodný, a proto zasluhující trest x týkající se trestů, příp. trestných činů..) o tendence znovu zavádět sufix –ný – podporoval P. J. Šafařík, skutečně se dlouho užívaly podoby musejný, formálný, sentimentálný, v praxi se však postupně prosadila přípona –ní, u jednotlivců jako individuální stylová zvláštnost se vyskytovalo –ný (Masaryk, Šalda) - přesná významová diferenciace přípon adj. v chem. názvosloví: -ný, -natý, -itý, -ičitý, -ičný/-ečný, -ový, -istý, -ičelý - častěji než v NO adj. na –cí: vychovávací ústav, krycí barva, ladicí, lapací, šicí, psací - ustupuje zakončení latinských substantiv na –cí, sí: tradicí, recensí nahrazováno slovy tradice, recense - teoretický odpor k substantivům abstraktním na –ní, ta nahrazována stč. příponou –ba: léčba, četba, ražba nebo nahrazována o-kmenovými maskuliny: výkon, dostřel, návod, obnos, provoz, vjen/ vněm, sklon, zájem – tento druhý způsob zvláště v tělocvičné terminologii a v básnickém jazyce purismus - lexikální rozvoj češtiny, její obohacování se slovy i obraty cizojazyčnými i zvětšování stylistického rozpětí jazyka – naráželo na nepochopení, odsudky - od 70. let 19. st. sílí negativní názory na pronikání cizích jazykových jevů do češtiny a vůbec jejího ovlivňování cizími jazyky - kritériem jazykové správnosti dle těchto názorů má být stará čeština do dob Komenského + stav dialektů + analogie ostatních slovanských jazyků - Matice česká vydává příručky jazykové správnosti, tzv. Matiční brus, 1. vyd. 1877, 2. vyd. 1881 a 3. vyd. 1894 – název podle barokní gramatiky Jiřího Konstance Lima linguae bohemicae, tj. Brus jazyka českého, lima = též „pilník“ nebo abstraktně „(vy)pilování“, např. i řeči – stoupenci těchto názorů puristé nebo brusiči - V této knize se např. vytýká užívání vazeb: považovati koho zač (jmdn für etw. halten), pracovati na něčem, přehánět (übertreiben), klásti překážky – tedy vžité výrazy - Nejmírnější 1. vydání, pak kritické výtky sílí - Další představitelé brusičských tendencí: ● Martin Hattala (Slovák): Brus, 1877 o Zavrhuje naprosto běžná slova jako rozmar, jednati o něčem s odkazem na lidový jazyk – že tam nejsou ● František Bartoš: Rukověť správné češtiny, 1891 a časopisecké příspěvky - zavrhuje bez ohledu, následkem, během, k vůli - za impotence, impotentní navrhuje nedoluha, nedolužný; místo egoismus, egoistický navrhuje sobětnost, sobětný, místo arogantní člověk – sobní člověk - brusiči zavrhovali slova běžná v kulturním, obchodním a konverzačním jazyce – nepochopili, že pro tento jazyk nemůže být kritériem stav v dialektech ani jazyk starší – podstatou konverzačního jazyka (kulturního) je právě to, že se od dialektů odlišuje - zavrhováním předložek, které vyjadřují abstraktní vztahy a jejich odstíny, a také zavrhováním substantiv jako rozmar, nálada (místo toho mělo být mysl) – by došlo k ochuzení jazyka, snížení jeho vyjadřovacích schopností - nepatrný efekt brusičských snah, od 90. let ústup těchto tendencí, brusiči tvořili komise, většina členů středoškolští profesoři, někteří až humoristickými figurkami - znovuoživení puristických tendencí od r. 1913 založením jednoty Svatopluka Čecha a někteří představitelé a jejich názory kolem časopisu Naše řeč, založen 1917 vývoj jazykové normy ● Jan Gebauer: Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské I., II., 1890, 2 díly - od dob Dobrovského první revize mluvnického systému - podloženo důkladnou znalostí historického vývoje češtiny, autor dodnes využívané (kvůli množství dokladů) Historické mluvnice jazyka českého, od 1894 (první systematický a úplný popis staré češtiny) - proti měkkému zakončení i-kmenů (kost) – proniklo do dřívějších kodifikací z moravských dialektů - proti infinitivům na –ť, opět z dialektů a z ostatních slovanských jazyků - proti infinitivům pjati místo pnouti (dle pnu), -čati místo např. začíti – opět dialektické - archaické stanovisko k užívání zájmena jenž – to dříve ustrnulé, G. zavádí skloňování, např. pro F jež – kongruentní tvary přechodníků jsou závazné + jejich společný subjekt též závazný, přechodník minulý jen pro předčasnost v minulosti, přechodník přítomný od D sloves jen pro děje předčasné v budoucnu ● Pravidla hledící k českému prvopisu a tvarosloví, 1902, částečně změněno 1903, značně změněno 1913 pod názvem Pravidla českého pravopisu - 1902 – vycházejí z Gebauera, na rozdíl od dnešních obsahují i morfologii, o něco konzervativnější než Gebauer a to se v dalších vydáních stupňuje - v pozdějších vydáních snaha o pravidelnost ve tvarech, odstraňovány dublety tím, že prostě nahrazeny tvarem starším, např. odstraňuje se kolísání v délce a zavádí jen krátké varianty: draždič(?) , rozvažěč, řikadlo, stinidlo, zasilatel, odesilatel apod., dokonce kupadlo místo vžitého koupadlo ● Václav Zikmund: Skladba jazyka českého, 1863 - na materiálu veleslavínské a bratrské doby ● František Bartoš: 2. díl Mluvnice jazyka českého = skladba, 1878 a další zkrácená vydání - kritériem moravské dialekty - proti novým jazykovým prostředkům zpřesňujícím starší způsoby vyjádření, např. proti předložkám, které vyjadřují abstraktní vztahy, proti novým způsobům vyjadřování modality: všichni lidé musejí umříti je prý chybné, správně je všem lidem jest umříti ● František Štěpán Kott: Česko – německý slovník, 1878-1906 - asi 2x větší rozsah než slovník Jungmannův (původně to mělo být nové, doplněné a zkrácené vydání Jungmannova slovníku) - nezvládl rozsah materiálu, několikrát doplňováno, několikeré dodatky a doplňky - zůstal jen přívěskem (pendant) Jungamnnova slovníku bez většího významu ● Josef Durdík: Kallilogie čili O výslovnosti, 1873 - první gramatika zabývající se výslovností - zachycuje hovorový jazyk, např. obvyklá forma participií l-ových je řek, set (= řekl, sedl), sedum, oseum, sem (= jsem), du (= jdu), muský (= mužský) skutečná podoba dobového jazyka - na počátku období ne plně ustálené, např. každý spisovatel vnáší do svých děl rodné nářeční prvky - Němcová – z oblasti severo-východočeské: délky dialektické nebo přesněji kvantita: týle (= tele), v letě, křida, mucha, povědít, nezdvíhej, jinám, večír; lexikální dialektismy: odběhovala, kdyť (z mluveného dyť) – Němcová text - Neruda – jevy středočeské, resp. pražské mísí s básnickým jazykem - Později se norma (asi myšlen úzus) v praxi ustalovala takto: -ý m. –ej, bez protetického v- - Některé rozdíly hláskoslovné mají stylisticou diferenciaci – hovorové podoby navíc odstín pejorativnosti: úřad x ouřad, rýpat x rejpat – nebo hovorové podoby v důvěrné, familiární mluvě: ouško, upejpat se - Nesnadno proniká rozlišování slovesných koncovek u 3. pl. ve 4. třídě. Oni prosí x sázejí - Umělé krácení délek vnucené pravidly se neujímá - Spíše se jazyk ustáli podle normy Dobrovského, Gebauerovy změny jen velmi pomalu, např. málo pronikají tvary 1sg. já češi, klouži, častější na –u a jen v gramatikách zůstalo nařizované já oři, páři, oni káří, a stůní Básnický jazyk Mácha – eufonie, významová neurčitost - důraz na eufonii, pokračování romantismu např. v Erbenově Kytici. Okolo lesa pole lán, hoj, jede z lesa pán, na vraném bujném jede koni, vesele podkovičky zvoní, jede sám a sám. Vyvalily se vlny zdola, roztáhnuly se v širá kola – a na topole podlé skal zelený mužík zatleskal. - u generace Nerudovy ustupuje zvuková stránka do pozadí, důraz na sémantiku, málo členité metrum, jednoduchý rytmus - u Nerudy kontrast poetismů s rysy mluveného jazyka, z |Prostých motivů: Byla to zima překrásná! Kolkolem všude božský klid – Ta příroda v kámen spoutaná, Zněmělý všechnen, všechnen lid. Ach as je po všem! Pojednou vejskly si větry, zvlhnul vzduch, a po kraji dříve tichounkém šílený víří jarní ruch. - z Hálka: U nohou tenké praménky sedla si v kapraď, v pomněnky, nad sebou větvic chladný stín, hleděla lesům do hlubin. - sémantická aktualizace pomocí obrazného užití slovního spojení obvyklého v mluveném jazyce: hledět do očí – hledět lesům do hlubin - následující generace lumírovců + i Sv. Čech – zase automatizovala sémantickou stránku a věnovala pozornost formě – exkluzivní, patetický, rétorický jazyk, zkracování slov, speciální poetismy - např. u Vrchlického: druž (v přátel druži), hled, hlod (zimy hlod), plam místo plamen, kyn (hlavy kyn), nadbytečná vokalizace předložek nebo její nedostatek: ve hrudi, s všemi, k dnu, ku zemi (vše u Vrchlického) - proti tomu další generace, např. J. S. Machar aj. realisté: Machar – předchozí generace byla ochotna obětovat myšlenku slovům, on však obětuje slovo myšlence – tendence k demokratizaci jazyka publicistika - dlouho poznamenaná vznosným patetickým stylem (Palacký), složitou syntaxí, zastaralým lexikem, až do počátku 20. st. s tím bojovala - K. Havlíček – Borovský – zjednodušil syntax, do lexika přejímal i cizí slova (předchozí generace úzkostlivě dbaly na čistotu jazyka), např.: absolutismus, demokracie, legitimní, opozice, propaganda (vše z řečtiny a latiny), F: debata, etiketa, intrikovat, naivní, N: havíř, rathaus, špicl - K novým přejímkám uvádí české ekvivalenty – tak mohly zdomácnět - Vesměs jde o užitečná, funkční slova, ne zbytečná ________________________________ [1] Marie Gebauerová: Rodinné vzpomínky na Jana Gebauera. Díl I. (do roku 1886). Kladno 1926, s. 252-253.