Jazyk a komunikace Podstata komunikace lpodmínka pro udržení existence organismu - výměna látek + výměna informací o světě, který jej obklopuje lpro každý vývojový stupeň organického života je příznačný jistý systém přenosu informací lúčinný systém přenosu informací mezi mnoha jedinci téže generace i různých generací - jazyk Jazyk jako jedna z forem komunikace ljazyk = systém multiparentálního dědictví (lat. multus - mnohý, četný, parentālis - rodičovský) - mnohovrstevné předávání informací, s jehož pomocí se každý lidský jedinec učí a může učit zkušenostmi od jiných jedinců (předků, rodičů atd.) ljazyk slouží členům příslušného jazykového společenství k dorozumívání, tj. ke vzájemnému předávání či sdělování informací l l Různé podoby komunikace lk přenášení informací slouží celá řada nástrojů a prostředků, všem je společné to, že tvoří určitý systém znaků nebo signálů, které něco znamenají lkromě přirozeného jazyka - množství jiných dorozumívacích prostředků vizuálních a akustických Různé podoby komunikace lnapř. vizuální znaky na mezinárodních letištích ljednotlivé značky jsou voleny tak, aby byly srozumitelné všem cestujícím bez ohledu na jejich mateřský jazyk nebo znalost jiných jazyků Různé podoby komunikace lsystém dopravních značek l l lakustické - kostelní zvony, siréna, hodiny oznamující čas l Mezní formy komunikace lzkušenost může člověk druhému člověku sdělit i jinak než jazykem lostenze - mezní forma komunikace, prezentování originální zkušenosti cestou smyslového poznání (z lat. ostendō - něco ukazuji) lostenzivně se však dá zkušenost předávat jen v omezené míře, a to pouze jde-li o zkušenost přítomnou nebo zpřítomnitelnou, konkrétní a smysly dostupnou Ostenze 603744 l knofl%C3%ADky%203U Komunikace l a)komunikace - záměrný přenos informace s pomocí nějakého ustáleného signalizačního systému l b) ostenze - mezní forma komunikace l c) neostenzivní komunikační systémy l1) neznakové l 2) znakové: nejazykové, jazykové l Komunikace ldorozumívacími prostředky a jejich používáním se zabývá teorie komunikace lsystémy sdělování: l prezentace - probíhá pomocí ostenze l reprezentace - zástupem určitými modely l Znak lfunguje-li něco jako reprezentant (zástupný model) něčeho jiného, říkáme, že funguje jako znak lznak obecně - materiální jev (vnímatelný smysly, např. barevné světlo), který neoznačuje sám sebe, nýbrž něco jiného, tj. má označovací funkci Sémióza lproces, v němž něco funguje jako znak = sémióza (označování) ltento proces má několik dimenzí: l1. to, co působí jako znak - znakové vehikulum l2. to, k čemu se znak vztahuje - designát nebo signifikát znaku l3a) toho, pro nějž je vehikulum znakem - interpreta (lat. „vykladač“) l3b) ten účinek na nějakého interpreta, díky němuž je příslušné vehikulum pro tohoto interpreta znakem - interpretans (lat. „vykládající“, „vysvětlující“) Sémióza ldůležitá vlastnost znaku - má pro interpreta význam, tj. je někým interpretovatelný l l l! poznámky k jednotlivým dimenzím sémiózy Jazykový znak ljazykový znak = hláskový nebo grafický útvar lmá označovací funkci, jež se v něm reflektuje jako význam Definice znaku podle F. de Saussura lznak se skládá ze dvou neoddělitelných složek: pojmu jako psychického obrazu skutečnosti a psychického obrazu akustické stránky lidské řeči lpojmová složka (označované) - signifié lakustický obraz (označující) - signifiant Definice znaku podle F. de Saussura lsignifié - složka označovaná, obsah či význam tohoto výrazu l lsignifiant - složka označující, forma, tvar, sled hlásek, „zvukový obraz“, např. český výraz „strom“ l Definice znaku podle F. de Saussura lvztah mezi oběma složkami - dialektický, jednota protikladů -> jazykový znak = bilaterální jednota, jednota označujícího a označovaného ljeho teorie znaku bývá označována jako bilaterální (dvojstranná) Definice znaku podle F. de Saussura ltoto pojetí převládá od konce 20. let XX. st. ljazyk - komplex jevů fungující ve dvou navzájem propojených plánech: výrazovém a významovém lvšechna označující tvoří plán výrazový (zvukový), všechna označovaná plán významový l Vlastnosti jazykového znaku llineárnost (přímočarost) - jazyková výpověď probíhá v čase → v jednom okamžiku nemohou stát dva jazykové znaky vedle sebe l larbitrárnost (libovolný charakter) - obě složky jazykového znaku, tj. obsah i forma, jsou k sobě vázány jen na základě konvence a neexistuje mezi nimi žádný logický vztah l ldiskontinuita (ohraničenost) - jazykový znak se vztahuje k určité vymezené části okolního světa a díky tomu se staví do opozice s jinými znaky, s nimiž ho nelze libovolně zaměňovat Definice znaku podle Ch. S. Peirce lklasická definice znaku - americký filozof Charlese S. Peirce - triadické pojetí znaku a klasifikace znaků lnestačí, aby něco (znak) stálo na místě něčeho jiného (označovaného předmětu, jevu, události), ale navíc je nezbytně nutné, aby někdo (interpretant) takový vztah patřičně chápal, tj. bez interpretanta by neexistoval žádný znak Peirceova klasifikace znaků lpodle vztahu k označovanému předmětu (designátu) l likony lindexy lsymboly l Ikony lmezi znakem a označovaným předmětem existuje podobnost, tj. fungují na základě faktické podobnosti znakového vehikula a designovaného objektu lobrazy - shodné s objektem, př. fotografie dítěte, model budovy ldiagramy - podobnost se týká vzájemného vztahu, př. křivkový diagram změn v tělesné váze l Indexy ltaké příznaky, symboly, ukazatele ls označovaným předmětem je spojuje skutečný vztah, tj. fungují na základě skutečné, prožívané souvislosti mezi znakem a designovaným objektem ltoto fungování závisí na asociované souvislosti lpř. stopy v písku, kouř jako příznak ohně, plechovky v lese ukazují na přítomnost člověka Symboly ls označovaným předmětem je spojuje konvence, tj. fungují na základě konvenčně stanovené, naučené souvislosti mezi znakem a designovaným objektem, jež je dána v podobě sémantického pravidla lpř. matematické, chemické symboly, symboly v náboženství, umění, většina jazykových znaků (=, >, <, §, ∞, CO…) l Sémiotika lnauka o znakových systémech, zabývá se jejich podstatou a klasifikací lvěnuje se zkoumání jazykových znaků i obecně všech ostatních znakových systémů, s nimiž se pravidelně setkáváme lzáklady moderní sémiotiky l Ch. S.Peirce peirce Sémiotika lF. de Saussure - pro označení téže disciplíny název sémiologie = nauka l „o životě znaků v lidské společnosti“ lCh. Morris - rozdělil sémiotiku do tří částí: sémantika l syntaktika l pragmatika Jazyk a myšlení ljazyk bezprostředně spojen s myšlením lnástroj vyjádření myšlenky lvztah jazyka a myšlení - l jedna z nejdůležitějších otázek l pro jazykovědce, psychology, l filozofy, logiky Vztah jazyka a myšlení lrůzné názory: l~ jazyk = myšlení (ztotožnění) l~ jazyk ≠ myšlení (různé jevy) l~ jazyk<>myšlení (vzájemně se ovlivňující jevy) l~ jazyk?-!myšlení (nezávislé jevy) ldokazování existence/neexistence vztahu mezi jazykem a myšlením lvztah mezi myšlenkou a jazykem - dialektický lproblematika přesahuje oblast jazykovědy - psycholingvistika. l Myšlení l3 druhy myšlení: pojmové, obrazné a technické lbezprostřední vztah k jazyku - myšlení pojmové lzákladní kategorie p. m. - pojmy a myšlenky (soudy) ljazykovým protějškem pojmů jsou slova (významová) a protějškem soudů věty lpojmy – základní prvky myšlení, z nichž se tvoří soudy Jazyk a řeč ljazyk ve skutečnosti - dva rozdílné jevy - jazyk a řeč llingvisté 19. st. W. von Humboldt, F. F. Fortunatov, J. A. Baudouin de Courtenay, F. de Saussure, L. V. Ščerba je rozlišují ljazyk a řeč spolu velmi l úzce souvisí Jazyk a řeč lzpůsob dorozumívání, nástroj dorozumívání l = jazyk lsamotné dorozumívání, použití způsobu, výsledek činnosti nástroje, nástroj komunikace l = řeč lřeč - konkrétní promlouvání (ústní nebo písemné), ale také vnímání (poslouchání nebo čtení) lsouhrn těchto procesů - řečová činnost lrodíme se bez znalosti řeči, poruchy řeči - neurolingvistika Vztah jazyka a řeči l„Jazyk je sociální, řeč je individuální; jazyk je statický, řeč je dynamická; jazyk je obecné, řeč je zvláštní; jazyk je abstraktní, řeč je konkrétní; jazyk je potencionální, řeč je aktuální.“ (F. de Saussure) l„Jazyk není výsledkem činnosti, ale činností samou. …Jazyk jako souhrn svých produktů se od jednotlivých aktů řečové činnosti odlišuje. Zvuková forma je výrazem, který jazyk vytváří pro myšlení.“ (W. von Humboldt) Vztah jazyka a řeči l„Jazyk, jazykový systém, to je slovní zásoba + mluvnice; je závazný pro všechny hovořící daným jazykem. Existence jednotného jazykového systému je základní podmínkou smysluplné řečové činnosti. Řečová činnost je postupné a střídavé užívání čtyř aktů: mluvení, poslouchání, vnímání a chápání. … Výsledkem řečové činnosti je jazykový materiál, text v ústní nebo písemné podobě. …“ (L. V. Ščerba) l Komunikace lkomunikační proces probíhá v jednotlivých komunikačních aktech lkomunikační (mluvní) akt - základní jednotka lidské jazykové komunikace lvýsledek mluvního aktu - tzv. jazykový projev l icon_guy_with_colleague_-_hiring Složky komunikace lzdroj informace - vysílač, účastník, který mluví (mluvčí), píše (pisatel), původce informace (autor), 1. osoba l ladresát - přijímač, účastník, k němuž se mluví (posluchač) nebo píše (čtenář), také příjemce, 2. osoba u zájmen a sloves Složky komunikace lkanál - prostředek, nositel sdělení, fyzický, psychický kontakt mezi původcem a adresátem, předpokladem kontaktu jsou zdravé mluvní orgány, nervová soustava, existence takového prostředí, které tento kontakt umožňuje (i technické prostředky) lsdělení - specificky vybraná uspořádaná informace lkód - množina symbolů a pravidel jejich užívání, kód musí znát původce i adresát, pak (de)kódování lpředmět komunikace - téma lkontext - společný původci i adresátovi Komunikační proces lve zdroji informace se její obsah kóduje podle pravidel příslušného kódu a v takto zakódované podobě pak přechází ve formě signálů určitým kanálem směrem od zdroje k příjemci, kde se pak dekóduje l Komunikační proces l5 fází: l1. mluvčí vybírá ze zásoby informací tu, kterou chce sdělit; l2. mluvčí produkuje řadu zvuků, odpovídajících vybraným a do vět seřazeným znakům = kódování (první dvě fáze) - převod sdělení původcem do zakódované podoby; l3. výrazový plán ve formě zvukového vlnění dochází k receptorům posluchače, do sdělení může vnikat šum (hudba, hovor apod.); l4. posluchač vnímá a analyzuje zvukový proud; l5. s identifikovaným proudem zvuků posluchač asociuje odpovídající komponenty významového plánu = dekódování (poslední dvě fáze) - probíhá u příjemce, rekonstrukce sdělení z podoby zakódované do signálu l Schéma komunikačního procesu lkomunikace bývá doprovázena gesty, mimikou, zvuky, které mají doplňkové spoluvýznamy ltěmito prostředky komunikace se zabývá paralingvistika Funkce jazyka lzákladní funkce - dorozumívací (komunikativní, sdělovací) a mentální ldorozumívací fce v užším smyslu - vzájemné poskytování či sdělování informací, příjemce bere zřetel na téma, předání informace lv širším smyslu - řada dílčích funkcí: lvýzvová (apelová) - prostředek výzvy, pobídky k jednání, výzva, která má přimět posluchače k činnosti, otázky jsou zaměřeny zvýšenou mírou na adresáta, různé typy dotazů, gesta, mimika („Mohl bys…?“, „Stav se ve městě a kup…“) lreferenční (konstatační) – „neutrální“ výpověď o faktech Funkce jazyka lfatická (kontaktová nebo interpersonální) - udržení pozornosti, navázání kontaktu mezi účastníky komunikačního aktu (pozdravy, rozloučení) lexpresivní (emotivní) - prostředek vyjádření emocí, postoje, tato fce nesleduje téma, výrazové prostředky - citoslovce, částice, příkazy, intonace, pauzy lpoetická (estetická) - prostředek působení na myšlení, city, základ - schopnost textů vyvolat estetické prožitky u mluvčích i posluchačů, libozvučnost jazyka, básnické prostředky, rytmické uspořádání textu, ne CO, ale JAK říkáme, typická pro uměleckou oblast lmetajazyková - k výkladu jazykových faktů („jazyk pro výklad jazyka“) l Funkce jazyka lmentální funkce - transformace myšlenkových pochodů v materiální znakové prostředky, pomocí nichž jsou myšlenky sdělovány ve formě jazykových projevů lostatní funkce - pojmenovávací - jednotlivé předměty, jevy a události se pojmenovávají, přiřazují se jim určité pojmy lkognitivní (poznávací) - poznávání okolního světa Funkce jazyka podle K. Bühlera lKarl Bühler - profesor vídeňské univerzity, spolupracovník Pražského lingvistického kroužku l3 funkce jazyka na základě trojího vztahu jazykového znaku k mluvčímu, posluchači a k zobrazované skutečnosti v r. 1934 ve své knize Teorie jazyka lfunkce - sdělovací či zobrazovací, expresivní a konativní Hypotéza Sapira a Whorfa lEdward Sapir - významný americký antropolog, lingvista, etnolog a kulturní historik lmyšlenka, že jazyk sice na jedné straně odráží objektivní realitu, avšak na druhé straně značně ovlivňuje naše chápání okolního světa = lidé podle něho poznávají svět prostřednictvím mateřského jazyka, a protože se jazyky mezi sebou značně liší, je různé také naše vnímání světa ltzn. žijeme v různých světech, lidé vychovaní v různých jazykových prostředích různě vnímají okolní svět lBenjamin Lee Whorf - Sapirův žák, radikalizoval a rozvedl jeho myšlenky l l Hypotéza Sapira a Whorfa lHypotéza Sapira a Whorfa - jedna z teorií „jazykového relativismu“ - otázka různosti jazyků lúvahy o tom, do jaké míry jazyk ovlivňuje naše pojetí okolního světa ljádro = myšlenka o různosti světů, ve kterých žijeme v závislosti na svém mateřském jazyce Jazykový systém a jeho realizace Dvojitá povaha jazyka ljazyk a) slouží jednotlivcům - individuální složka l b) dorozumívání mezi lidmi - nadindividuální složka, kolektivní/sociální l → dvojitá povaha jazyka - sociální a individuální - F. de Saussure - pojetí jazyka jako dvou protikladných, ale navzájem se podmiňujících dimenzí lpodstatné v jazyce - ono „kolektivní“ lkolektivní stránka jazyka = langue, individuální stránka = parole Langue lkolektivní/systémová stránka jazyka, abstraktní složka lsystém abstraktních jednotek, z nichž každá má v systému svou platnost a hodnotu, jež je dána vztahy k ostatním jednotkám systému lsystém jazykových znaků je vzhledem k vyjadřovaným významům („označovanému“) v podstatě libovolný (existence různých jazyků) ltento systém je pro příslušníky téhož jazykového společenství závazný l Parole lindividuální stránka/jev, konkrétní složka laktuální realizace langue v nějaké materiální/hmotné (zvukové, grafické nebo jiné) podobě v konkrétních situacích lvýsledkem této realizace jsou konkrétní projevy (mluvené - promluvy, psané - texty) Langue - parole lpoměr langue - parole - navzájem se podmiňující, dialektický (jednota dvou protikladů) lparole je možné jedině jako realizace langue a langue zase neexistuje bez své realizace - parole llangue + parole = langage Substance a forma lsubstance, v níž se jazykový systém realizuje, není pro jazyk rozhodující ldůležitá je forma, tj. systém vztahů mezi jednotkami jazyka a jejich hodnot l Kompetence - performance ldvojici langue - parole jsou blízké termíny kompetence - performance lamerický lingvista Noam Chomský - teorie tvorby vět lkompetence - schopnost používat jednotek a gramatických pravidel vlastního jazyka u mluvčího k vytváření gramaticky správných a smysluplných vět, u posluchače k jejich správnému porozumění lperformance - aktuální užití těchto jednotek podle gramatických pravidel jazyka v konkrétních komunikativních situacích Systém a struktura ltermíny systém a struktura - v různých oblastech lidského vědění pro charakteristiku zkoumaných jevů lsystém (z řeč.) = „organizovaná množina, vzájemně propojené prvky“ lstruktura (z lat.) = „organizovaná řada, organizace celku, stavba“ lzjednodušeně: l systém = elementy/jednotky + struktura lsystém je bezprostředně závislý na množství/kvalitě elementů/jednotek, které do něho vstupují, a na vzájemných vztazích mezi nimi l l l Strukturalistické pojetí systému lstruktura a systém v lingvistice - jazykový strukturalismus, tj. směr, který se rozvinul v první pol. 20. st. a značně ovlivnil současnou lingvistiku lza zakladatele považován F. de Saussure lsystém = celek, skládající se z více částí (jednotek), jež jsou navzájem spjaty určitými vztahy, má nějaký cíl, funkci linventář jednotek = množina jednotek (prvků), které jsou součástí celku lstruktura = množina vztahů mezi prvky (jednotkami celku) v systému lsložitější jevy se skládají z dílčích podsystémů (subsystémů) a pak pro každý z nich platí totéž l Jazyk jako systém ljazyk = složitý systém, zahrnuje celou řadu dílčích podsystémů (rovin, plánů) lkaždý podsystém obsahuje základní jednotky a je nějakým způsobem strukturován (uspořádán, organizován) ljazyk funguje o souhře dvou základních jazykových plánů - výrazového (tj. jeho forma) a významového (jeho obsahová stránka, informace, vyjádřená jazykovými prostředky) lexistence těchto dvou rovin je zajišťována zvláštními jazykovými jednotkami Jednotky jazyka lzákladní jazykové jednotky, z nichž se skládá lidská řeč - fonémy, morfémy, slova, věty, … v tomto řetězci je každá následující jednotka tvořena předcházejícími l l lmluvíme v promluvách - textech - základní jednotka jazyka - výpověď/text ltext lze rozčlenit na menší jednotky - kapitoly a/nebo odstavce - ty se pak skládají ze slov uspořádaných do vět, věta se skládá z vazeb slov, slova ze slabik, slabiky z hlásek Systém systémů lobecný jazykový systém = hierarchie systémů, tj. systém vzájemně se prolínajících a spolupůsobících podsystémů nebo úrovní l = systém systémů lsystém/plán fonologický, gramatický a lexikální lplán gramatický = rovina morfologická a syntaktická, v rámci morfologické roviny je možno rozlišit systém slovesných časů atd. l Vztahy mezi jazykovými jednotkami (znaky) l2 druhy vztahů mezi jazykovými znaky: l l paradigmatické vztahy l syntagmatické vztahy Paradigmatické vztahy ltéž vertikální (princip nahraditelnosti, zastupitelnosti) lvztahy mezi prvky, které jsou si nějak podobné a které se vyskytují v různých vyšších jednotkách, patřících do téhož dílčího systému l tyto prvky jsou uspořádány do tříd nazývaných paradigmata (např. paradigma jmenných nebo slovesných frází) ltj. hodnota každého znaku vyplývá z jeho vztahu k jiným jazykovým znakům, které by mohly na jeho místě stát, mají s ním něco společného nebo protichůdného, vybavují se pomocí asociací Syntagmatické vztahy ltéž horizontální (princip kombinovatelnosti, „snášenlivosti“) lvztahy mezi jazykovým prvkem a jeho okolím nebo částí okolí lkaždý znak se vyznačuje určitým vztahem k jinému znaku ltj. hodnota každého znaku vyplývá z jeho vztahu k ostatním částem výpovědi Paradigmatické vs. syntagmatické vztahy lPř. Petr doma každý večer cvičí. -základní syntagmatická dvojice l = vztah podmětu a přísudku: Petr cvičí -další syntagmata: cvičí doma, cvičí večer, každý večer -syntagmatická dvojice NENÍ: Petr doma, Petr každý, Petr večer atd. l- paradigmatický vztah = Petr - substantivum v 1. pádě, tvary: Petra, Petrovi – Petru, Petra, Petře, Petrovi, Petrem - tvoří určité paradigma, které je shodné s tvary slova pán ve všech jeho tvarech a se všemi dalšími slovy, které jsou z formálního hlediska vzájemně zaměnitelné pan-cibula---cvici Paradigmatické vs. syntagmatické vztahy l LANOVE%20KLADKOSTROJE%20-%20kocka 2258 216608_import Centrum a periférie jazykového systému lpojmy, označující spíše frekvenční vlastnosti jazykových jednotek a vztahů mezi nimi, příp. míra produktivity tvoření jednotek podle zákonitostí jazykového systému lcentrum - jádro jazykového systému, nejužívanější prostředky lexikální a gramatické a produktivní prostředky slovotvorné lperiférie - řídké a zastaralé lexikální prostředky, neproduktivní prostředky slovotvorné a odumírající gramatické kategorie Děkuji za pozornost!