Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996. ISBN 80-7184-311-3.

Filosofický slovník . Olomouc: Nakladatelství Olomouc.1998. ISBN 80-7182-064-4.

Etika je věda o morálce. Éthos = mrav, zvyklost. Je to filozofická disciplína či učení o odpovědném jednání uvnitř lidského spolubytí. N ormativní etika tvoří jádro každé etiky. Antická filozofie otevřela prakticky všechny klasické etické problémy. Etické vztahy posuzují dichotomii člověk-člověk, člověk-společnost, člověk-příroda. Formulace etických otázek závisí na těchto složkách: normě (mravním zákonu), mravním subjektu (jednající člověk) a na účelu jednání směřujícím k dobru. Mravní zákon má rozmanité intepretace v závislosti na historickém kontextu: idea dobra jako božského světla nazíraného prostřednictvím ctností (Platón), a priori rozumu v příkazu čisté, nepodmíněné vůle (Kant), přiměřenost jako zákon společnosti (Aristoteles, Akvinský, Bentham ad.), vůle k moci (Nietzsche) ad. Aspekty mravního subjektu obsahují pojmy: svědomí, osobnost, svoboda, odpovědnost, existence, svoboda (k něčemu). Problémem je určení úmyslu (Kant) a důsledku/užitku jednání (utilitarismus). Na tuto problematiku také upozornil např. Abélard. Problematika účelu vychází z ideálního hodnotového modelu společnosti.

Polemika sofistů o fysis a nomos předznamenala diskuse o právu přirozené a historické morálky. Platón vytvořil duchovní pojetí dobra, složeného z krásy a pravdy. Jeho tzv. „kardinální ctnosti“ (uměřenost, statečnost, moudrost, spravedlnost) se staly kánonem křesťanské etiky.

Zakladatelem etiky se stal Aristoteles, podal první syntetickou a systematickou mravní teorii, jeho dělení ctností na etické (uměřenost, spravedlnost) a rozumové/dianoetické (vědění) se stalo základem označení „etika“. Helénismus obohatil etiku o pojetí individuální mravnosti a světoobčanství (stoicismus, epikureismus). Cicero hledal vztahy mezi hodnotami mravními a užitnými. Augustin orientoval morální filosofii/teologii transcendentálně, cílem lidského života a jednání bylo následování boží vůle. P. Abélard zavedl do etiky termín intence (= záměr), kterou odlišoval od samotného činu. Čin tak byl posuzován z hlediska úmyslu, čímž vznikla teze, která tvrdila, že nehřeší ten, kdo jedná podle svého přesvědčení. T. Akvinský provedl syntézu aristotelismu a augustinismu/křesťanské dogmatiky, což mělo své uplatnění i na kategorizaci ctností (přirozené – etické, rozumové a nadpřirozené – týkají se víry). Až novověké koncepce osamostatnily etiku (Hobbes, Macchiavelli, Sypinoza, Holbach ad.), zkoumaly vztahy mezi rozumem a přirozeností, individuem a společností. Převratnost etiky Kanta spočívá v důsledné autonomizaci lidské vůle (kategorický imperativ). Německá klasická filosofie po Kantovi rozpracovala diferenciaci pojmů moralita, legalita, mravnost (Hegel, Fichte). 19.st. přineslo zaměření na jednotlivce (Kierkegaard) a zavedením pojmů morální hodnota a norma (novokantovci, fenomenologie – Husserl, Hartmann ad.). Morální problémy se staly součástí sociologie (Durkheim), u nás (I. A. Bláha). K výrazným osobnostem 20.st. patří Mead, Kohlberg, Rawls, Habermas – komunikativní etika. Od 70. let se rozvinula ekologická etika (mravní vztah člověka k přírodě, zakladatelem je Aldo Leopold).

Ekologická etika: podnětem byla ekologická krize, která mj. odhalila, že mravní život společnosti je deformován účastí lidí na devastaci Země. Lidé žijí na úkor stability a genetické rozmanitosti přírody. Stoupenci hlubinné ekologie poukazují na nedostatečnost instrumentálně pojaté péče o životní prostředí. Vznikla diskuse, zda ekologická etika je založena na antropocentrismu (užitečnost přírody pro člověka – instrumentální hodnota) nebo biocentrismu (nezávislost). Vztah ke společenství života je pokládán za hlavní princip trvale udržitelného rozvoje. Hlavním úkolem ekologické etiky je překonávání morálních konfliktů mezi lidskými zájmy a ochranou přírody.

Etika křesťanská : podstatou je chování křesťana podle božích přikázání. Dobro definovalo křesťanství jako život s Bohem (podle božích příkazů a Písma). Augustin vyšel z antických ctností a začlenil do nich víru, naději a lásku. Akvinský spojil antickou a křesťanskou morálku, když ctnosti rozdělil na přirozené a nadpřirozené. Cílem člověka podle tomistického výkladu byla láska k Bohu, patření na Boha, požívání Boha podle Božího zákona. Nejvyšší formou lásky byla kontemplace předpokládající chudobu, čistotu a poslušnost. Reformace se bránila dvojaké etice závislé na církvi. Luther hlásal rovnost významu práce, manželství, státu a církve. Boží milost se neděje pouze na základě skutků, ale je projevem Božího rozhodnutí. Základem křesťanské etické koncepce byl život Ježíše Krista. Vztah Boha k člověku a člověka k Bohu jako vztah lásky se promítá do lásky k bližnímu, projevované sociální službou. Boží vůli v mravní normě dává člověku poznat církev (podle katolického učení). V katolické etice se projevuje ontologický dualismus v předpokladu přirozeného a nadpřirozeného řádu. Nadpřirozené dary člověk ztratil prvotním hříchem. Podle protestantské etiky prvotní hřích smazal přirozené i nadpřirozené dary, mravnost není prostředkována církví a obřady, ale stala se autonomní (člověk je osobně odpovědný Bohu). Kritiku katolického mravního dualismu provedl zvláště II. Vatikánský koncil. Vyhraněnost rozdílů v současnosti smazává ekumenismus, který svolává všechny křesťany a lidstvo ke společné etické odpovědnosti. Problémy spatřuje v rozpadu rodinného života, změny vztahu muž – žena, konflikty mezigenerační, jaderná hrozba, ekologie atd.

Etika normativní : zkoumá obecné zásady a principy morálního jednání. Historické typy normativní etiky: každý by měl jednat podle rozumné „přirozenosti“ (stoicismus), podle vůle Boží (teologická etika), vzhledem k největšímu vlastnímu zájmu (etický egoismus), vzhledem k obecnému štěstí (utilitarismus), podle zobecnitelných maxim (Kant), na základě rozumného dialogu zájmů schopných konsensu (komunikativní etika) atd.

Etologie : je to název srovnávacího výzkumu chování zvířat a člověka, příčin vzniku, evoluce, funkčního významu změn, jeho forem a vzorů. Studuje citlivost chování zvířat a člověka na negativní civilizační faktory. Popis chování živočichů vyústil v tzv. etogramy (modely chování), v souvislosti s člověkem se hovoří o humánní etologii (významným se stal srovnávací výzkum Eibl-Eibesfeldta, který zkoumal chování ohrožených národů jihozápadní Afriky, jihoamerických Indiánů aj.). Samostatným vědním oborem se etologie stala vlivem prací K. Lorenze, N. Tinbergena, K. Frische. Průkopníkem etologie u nás byl Z. Veselovský.

Etologie sociální: jedná se o výzkum sociálního chování živočichů, klasifikace jeho typů a vývoje (např. typologie základních forem chování , Lorenzova klasifikace zvířecích společenstev, epimeletické chování – z řec . Epimeleteon = poskytování péče , zahrnuje všechny formy rodičovského chování).

Morálka : lat. moralis = mrav, jedná se o soubor hodnot, norem a vzorů chování mezi lidmi, jejich respektování je vynucováno sankcemi veřejného mínění, resp. podléhá neformální sociální kontrole. Část morálního kodexu se infiltruje i do právního kodexu. Základem morálních soudů je relativní autonomie vůle individua, umožňující jednat na základě norem, ale současně i s ohledem na konkrétní situaci pod dohledem vlastního svědomí. Právě tím se morálka odlišuje od mravů, u nichž převažuje vnější charakter norem i regulace chování. Je dokázané, že ne každý se dostane na nejvyšší stupeň morálního vývoje. Morální soudy jsou předmětem axiologie. Pedagogika čerpá z poznatků o morálním vývoji a zaměřuje se na metody a praktické prostředky systematického učení/vštěpování společností akceptovaných hierarchických struktur morálních hodnot, zejména dětem ve věku socializace.

Mravnost : lat. mos, mores = mrav, má stejný etymologický základ jako morálka, někdy se používá jako starší synonymum morálky. Sémantické rozlišení obou pojmů navazuje na morální filozofii Hegela. Morálku řadí k autonomii vůle subjektu/jedince (právo na morální svobodu vycházející z Kantova kategorického imperativu), mravnost je naopak věcí celé společnosti. Zvláště praktická filozofie má formulovat rozumnost, spravedlnost ve společnosti.

Mravy: ustálené vzory chování v dané společnosti na určitém území postavené na obecně přijímaných normách . Jsou předstupněm mravnosti. Mravy se vytvářejí ze zvyků a obyčejů, ale podléhají silnější sociální kontrole. Na rozdíl od zvyků a obyčejů mají mravy už hodnotící kritérium (dobrý x špatný). Mravy jsou neformálně sankciovanými předpisy chování, tím doplňují právo. Někdy se pojem mravy vztahuje k rovině vkusu, životního stylu (sex, oblékání, ceremonie atd.).

„zlaté pravidlo jednání“: etické pravidlo pro mravně správné jednání. Patří k argumentům proti etickému relativismu. Je formulováno buď negativně: co nechceš, aby se činilo tobě, nečiň ty jiným. Nebo pozitivně: jednej s jinými tak, jak chceš, aby oni jednali s tebou. Požaduje se odstup od sobectví, odplaty, stereotypů a zdůrazňuje schopnost postavit se na stanovisko druhého. Představuje základ přechodu od mravů k mravnosti. Nemá charakter konkrétního návodu k jednání, je to obecné mravní kritérium, čímž počítá s mravní autonomií jedince. Klasickou formulaci takového kritéria představuje kategorický imperativ Kanta.

imperativ kategorický : je vrcholnou formulací novověké normativní etiky. Týká se výhradně formy a principu, z něhož plyne jednání. Sestává ze tří neoddělitelných formulí: a, všeobecnost ( Jednej tak, aby maxima tvého jednání mohla být z tvé vůle ustavena všeobecným přírodním zákonem.) b, účel o sobě je vyjádřen takto: Jednej tak, aby ses choval k lidství jak v osobě své, tak v osobě druhého jako k účelu a nikdy jako k prostředku. c autonomie vůle založená v rozumu vyplývá z formule: Vůli každé rozumné bytosti je třeba chápat jako ustavující všeobecné zákony.

Zlo banální : termín zavedený Hannah Arendtovou v souvislosti s procesem s A. Eichmannem v Jeruzalémě. Arendtová vysvětlila Eichmannovu neschopnost pochopit podstatu zla, jeho subjektivní pocit neviny, tím, že nedovedl vnímat situaci z pohledu Židů. Banalizace zla: a, konkrétní člověk je prohlášen za méněcenného b, člověk se stane součástí byrokratické mašinérie (položka, číslo) c, každodenní manipulace s lidmi je prováděna podle racionálních postupů.

Zlo : to, co záměrně působí bolest a utrpení, škodí. Je chápáno jako negace dobra, v křesťanské tradici jako nedostatek dobra, případně jako následek neúplného lidského vědění. Zlo může být přemoženo odpuštěním. Odpuštění není projevem slabosti, ale síly, je projevem lásky a dobra. Zlo plodí vždycky jen zlo (Chelčický, Tolstoj). Pro děti je typickým příkladem setkání dobra a zla četba pohádek, která mají vyústit od konfliktu ke klidu a harmonii (po/hádka).

Dobro: křesťanské milosrdenství = láska k bližnímu (praktická pomoc člověku v nouzi, sociální pomoc), odpuštění. Kristus byl ochoten trpět a zemřít za lidi jako takové, včetně těch, kteří mu ubližovali. Milosrdenství je překonáním egocentrismu, má charakter maximalizované morální normy naplněné skutky – morální imperativ. V době moderního humanismu je idea milosrdenství nahrazena tolerancí (respektování individuality druhých a pocitu nekompetentnosti soudit jejich činy, z čehož vyplývá důraz na volnost, neubližování druhým. Nevyplývá z toho ale příkaz pomoci druhým v nouzi. Tolerance je výrazem pochopení principu etického relativismu, zatímco milosrdenství je založeno na odpovědnosti za jiné lidi, solidaritě a odpuštění. Milosrdenství je kritizováno, že se nesnaží léčit chudoby a sociální neduhy sociální změnou, ale pokorně smiřuje se s daným stavem. Z milosrdenství vychází instituce: katolická charita a evangelická diakonie.

Altruismus: morální princip potlačující egoismus, ochota obětovat vlastní zájem ve prospěch jiných, ideál altruismu se objevuje v budhismu, křesťanství (láska k bližnímu jako jeden z nejvyšších mravních imperativů), stoicismu. Pojem vytvořil Auguste Comte ve své pozitivní filozofii, idea altruismu se stala součástí Comtova náboženství humanity. Nietzsche považoval altruismus za projev úniku slabých, nazýval jej egoismem slabých. Durkheim poukázal, že v egoismu nelze najít smysl života, že v přechodech mezi egoistickými rozkošemi člověk nesprávně uniká před sebou samým. Altruismus je u něj silně provázán na vztahu individua a skupiny. Marxismus altruismus relativizoval jako třídně podmíněný, který zanikne se zánikem třídní diferenciace. O povaze altruismu a egoismu psal E. O. Wilson v sociobiologii . Pro Wilsona je altruismus ideologií klamu, poněvadž je založen ve svých důsledcích na sobeckosti. U nás ideu altruismu v sociobiologii rozpracoval v kontextu moderní rodiny I. Možný.

Svědomí : vnitřní mravní regulativ člověka, schopnost sebekontroly vlastního jednání, jedná se o soustavu zvnitřněných norem, podle kterých člověk cítí sebeuspokojení nebo pocit viny, je to mravní odpovědnost vůči sobě samému, dělí se na předčinnostní svědomí (určuje, jak jednat) a povinnostní svědomí (vyjadřuje aprobaci nebo dezaprobaci s provedeným činem). Zahrnuje poznávací procesy (znám původ a význam norem), hodnotící procesy (posuzuji vlastní činy nebo myšlenky), emocionální procesy (vědomí povinnosti, pocit viny, lítosti atp.). etickým problémem je řešení svědomí a povinnosti. Vzniká během socializace, podmíněnost sociální, kulturní a historická.