Kurikulum

Podle E. Walterové kurikulum zahrnuje komplex problémů vztahujících se k řešení otázek proč, koho, v čem, jak, kdy, za jakých podmínek, s jakými očekávanými efekty vzdělávat. Je to prostředek kvalitativních změn ve výuce. Kurikulum chápeme jako vzdělávací program/projekt/plán nebo průběh a obsah studia.

Typologie Glatthorna:
• doporučené k. (řeší základní koncepční otázky)
• předepsané k. (oficiální závazný dokument)
• realizované k. (výsledek ve třídě)
• podpůrné k. (učebnice, zaměstnanci školy, vzdělání učitelů atd.)
• hodnocené k. (nástroje měření – testy, zkoušky)
• osvojené k. (vědomosti, dovednosti, postoje žáků)
+ jádrové (podstatné) k. (dříve nejdůležitější předměty, nyní základ prostupující všemi předměty)

Trendy ve vytváření kurikula:
• posunování věkové hranice pro závažná rozhodnutí
• pro klíčová období věku jsou stanovovány k. standardy (diferenciace časová i výkonová mezi žáky)
• prodlužování povinné školní docházky
• volitelné předměty
• tzv. druhá šance (funkci školy nahrazuje mimoškolní instituce vzdělávání)
• škola jako centrum dalšího vzdělávání, princip celoživotního učení
• evropská dimenze

Transformace českého kurikula po r. 1989:
• diverzifikace vzdělávacích drah, vznik soukromých a alternativních škol
• deideologizace kurikula
• liberalizace
• částečná decentralizace a posílení kompetence školy při tvorbě kurikula (30% obsahu učiva volí učitel)
• posílení humanitních a společenskovědních předmětů
• důraz na obecné struktury
• zrušení státního monopolu na tvorbu učebnic
• rozvoj rekvalifikací

Priority českého kurikula:
• ujasnění funkcí školy ve společnosti
• nalezení proporcí mezi realizací standardů v národní, evropské a globální oblasti
• partnerství s rodiči
• vytvoření rámcového kurikula (dnes RVP)
• posílení kompetence škol
• vytvoření „podpůrné struktury“ dalšího vzdělávání.

Koncepce kurikula podle Eisnera a Vallanceové:
• Strukturně kognitivní (tradiční členění předmětů, učivo jako soubor poznatků vědy)
• Kognitivní (schopnost myslet stojí nad seznamy fakt/učební látky)
• Technologická (důraz na metodu výuky, didaktické inovace)
• Seberealizační (dítě má poznávat svět vlastní činností, vlastním zájmem)
• Sociální (cílem je odstraňování společenských nešvarů – sociální nerovnost atd.)

Koncepce kurikula podle Bertranda:
• Spirituální (vztah mezi lidským já a univerzem, hnuté New Age, orientální náboženství, duchovno, osvobození se z materiální závislosti)
• Personální (humanistické, anarchistické, nedirektivní, svoboda, autonomie osoby, výuka vede žáka k seberealizaci)
• Psychokognitivní (konstruktivismus, rozvoj poznávacích dovedností žáka)
• Technologické (systém, informační technologie, multimédia, metodologie)
• Sociokognitivní (význam kulturních faktorů, společenský kontext)
• Sociální (výchova má umožnit řešení společenských problémů, problémy segregace, ekologie, industrializace, nerovnost)
• Akademické (otevřenost ducha, hodnoty, úcta k tradici, občanská zodpovědnost)

• Kurikulum je nejčastěji pojímáno jako obsah vzdělávání, což není totéž jako učivo. Obsah vzdělávání vyjadřuje informace, postoje, dovednosti, hodnoty, zájmy, dále formy a prostředky výuky, plánované cíle a standardy vzdělávání.
• Kurikulum je možné strukturovat do třech chronologických úrovní. Zamýšlené kurikulum zahrnuje plánovaný cíl a obsah vzdělávání.  Realizované kurikulum je učivo skutečně předané žákům konkrétními učiteli ve výuce. Dosažené kurikulum je učivo, které si žáci skutečně osvojili, dá se měřit testy nebo postojovými parametry. Žák si zpracovává učivo podle svého individuálního vnímání jevů (prekoncepce, miskoncepce).

• Vzdělávací standard – vyjadřuje minimální žádoucí úroveň vzdělání (kvalitu a rozsah), zejména v klíčových obdobích vzdělávací dráhy jedince (přestup na jiný stupeň nebo typ školy). Kmenové učivo vyjadřuje obsahové jádro základního vzdělávání. Teoreticky není ujasněno, zda vzdělávací standardy mají být normou pro minimální nebo optimální úroveň vzdělávání.

• Typy vzdělávacích programů v ČR: Základní škola (1996), Obecná škola a občanská škola (1995), Národní škola (1997). Všechny tři druhy kurikula vycházejí ze základního dokumentu: Standard základního vzdělávání (1995).

Doporučení examinátorů OECD z r. 1996 ke vzdělávací politice ČR:

Zdokonalování kurikula, struktury a kvality v základním a středním všeobecně vzdělávacím školství (doporučení 1 - 5)

1. Vyvinout nástroje pro hodnocení učebních výsledků žáků na ZŠ

2. Podpořit rozvoj víceúčelových škol integrujících vyšší stupeň ZŠ s nižšími ročníky víceletých gymmnázií

3. Zvýšit počty žáků ve všeobecně vzdělávacím proudu  SŠ

4. Standardizovat a diferencovat maturitní zkoušky

5. Ustavit Národní kurikulární radu

Posílování relevance, schopnosti reagovat a kvality řízení v odborném školství (doporučení 6 - 7)

6. založit Agenturu pro kurikulum, standardy a certifikaci v odborném školství

7. Uzákonit daňové výhody pro podniky investující do odborného vzdělávání

Realizování efektivnějších prostředků řízení a správy školství (včetně učitelů, jejich úkolů, pracovních podmínek a přípravy, doporučení 8 - 11)

8. Zřídit střední (regionální) úroveň školské správy

9. Rozvinout monitorování a evaluaci (školní inspekce)

10. Propojit další vzdělávání učitelů s rozvojem školy a zlepšením jejich profesních perspektiv

11. Ustavit v plném rozsahu rady škol s cílem posílit vztahy mezi školami a obcemi