Focusing
Metodu v šedesátých letech vyvinul na univerzitě v Chicagu americký psycholog a psychoterapeut Eugen Gendlin (žák a spolupracovník Carla Rogerse). Focusing kultivuje porozumění svým vlastním prožitkům, které prožíváme na tělesné úrovni a pomáhá porozumět jejich významům. Rozvíjí tělesně zakotvené prožívání a je základem pro zvládání vlastních emocí i emocí svých blízkých. Focusing je technika, které je rozvíjena s opakováním a cvičením, společně s kultivováním všímavosti. Záleží tedy do jisté míry na pokročilosti fokusujícího, k jakému tělesně prožívanému pocitu, resp. jeho významu se dostane. Lépe řečeno, jakého jeho významu si povšimne1.
1. Vyčištění vnitřního prostoru
V rámci prvního kroku je focusující vybízen, aby se zaměřil na své současné pocity (pocity teď a tady) - „Jak se teď cítím?". Vynořující se pocity, či myšlenky jsou volně pozorovány, tak jak se spontánně vynořují a stejně všímavě jsou nechány zmizet. Nejsou hledány, ale focusující pouze spontánně čeká, jaké problémy se vynoří. Pozorně si všímá všech témat (problémů), vytvoří si „seznam", který na konci odloží stranou. Na chvíli se od nich vzdálí. Může si k tomu říci:"Ano, kromě všech těch věcí je mi dobře." (Gendlin, 2003,s.61)
2. Uvědomění pociťovaného smyslu
Nyní je focusující vybízen, aby svoji pozornost zaměřil dovnitř, ke svému tělu."Co se děje v mém těle?","Jaká oblast v těle se nejvýrazněji hlásí?" V případě, že se chce zaměřit vyloženě na problémovou situaci ptá se svého nitra „Co mne teď nejvíc trápí?, Co je nejtěžší, nejbolavější, nejostřejší, nejúpornější problém?" (Gendlin, 2003, s.61). Poté svoji pozornost opět zaměří k tělu jak na tyto věty reaguje tělo, co focusující cítí v těle. Pokud v rámci toho cvičení přijdou analyzující myšlenky, všimne si jich, ale odloží stranou, pozornost zaměřuje pouze na tělesné pocity. Focusující se může při neurčitém pocitu ptát, jaký mu to dává smysl - jak to vypadá jako celek, (např.nepohodlné nic, nepříjemný tlak)
3. Nalezení „rukojeti" - mentálního popisu pociťovaného smyslu
V této fázi je focusující nabádán, k tomu aby pozoroval, čekal - „Jaký je pociťovaný smysl?" Zaměří svoji pozornost směrem k mysli, co se v mysli k tělesnému pocitu vybaví - představa, či již přídavné jméno, název pro tělesně pociťovaný smysl. (např. lepkavý, bezmocný, napjatý, zatížený apod.). Při představách zaznamenává, pozoruje vynořující se obrazy (např.narážející tyč, těžký olověný míč). Focusující čeká na slovo, obraz, který je správný, tzn. že reaguje na tělesný focus (ohnisko) prožívání. Pokud je slovo, či obraz správný Gendlin jej nazývá rukojetí. Když si takové slovo focusující řekne, či si představí obraz, celý pociťovaný (tělesný) smysl se trochu otřese a mírně uvolní. Slovo si focusující může dvakrát v duchu zopakovat.
4. Rezonování
Tato fáze slouží k ověřování rukojeti. Kdy focusující od nalezeného slova, obrazu, zaměří svoji pozornost zpět k tělu a pozoruje, jak se tělesné ohnisko mění. Jak na
1 Metodu nelze účinně cvičit pod vlivem návykových látek.
dané slovo reaguje. Je možné, že ohnisko tělesného prožívání zmizí, což pravděpodobně znamená, že použité slovo nebylo zcela přiléhavé. Focusující může buď počkat, zda se ohnisko opět objeví (např. v pozměněné podobě), nebo zda se objeví jiný tělesný prožitek. Focusující tedy zaměří pozornost opět k mysli a čeká co dalšího (slovo, obraz) se vynoří. Pokud ohnisko tělesného prožitku zůstává, pouze se kvalitativně mění, focusující rezonuje mezi myslí a tělem (slovo - skutečnost) a pokouší se zpřesnit správné pojmenování tělesného ohniska. Až se podaří najít slovo, které se hodí, což se projeví na fyzické úrovni, k prožívanému pocitu, je cca minutu focusujícím „podržen" - vnímán, prožíván.
5. Dotazování
V tomto kroku se focusující ptá sám sebe „Co to je?", v případě, že se tělesný pocit má tendenci ztrácet, k jeho zpřítomnění slouží právě rukojeť. Pokud rukojeť zněla např.nervózní, focusující si řekne v duchu „nervózní", po chvíli se dostaví i k tomu odpovídající tělesný prožitek a focusující se může dál ptát „z čeho jsem tak nervózní?" (rozumové, či analyzující odpovědi jsou opět odstaveny stranou) Ku pomoci mohou být opět další otázky „Co je na tom nejhorší?""Co mě na tom tak znervózňuje?" a dále „Co by bylo potřeba, aby to všechno bylo v pořádku?, „Co by chtělo moje tělo?" Odpovědi jsou pouze zaznamenávány, všímány, focusující na ně nijak nereaguje.
6. Přijetí
Gendlin v této fázi pobízí: „Ař přijde pň focusingu cokoliv přivítejte to. Bucřte šťastni, že k vám tělo promluvilo, ať jste se dozvěděli cokoli." (Gendlin 2003, s.67). Nejde o to souhlasit, či uposlechnout pociťovaný smysl, který se objeví. S posunem může přijít i představa, co je třeba udělat. Může to být hluboká niterní dlouho neuspokojená potřeba. Ale první forma, ve které přijde, může být zcela nerealizovatelná, nebo může vypadat nemožně. „Kdybyste se jí doslovně drželi, může to znamenat, že opustíte vašeho partnera, děti, práci a krom toho to může vyžadovat hodně peněz." (Gendlin 2003, s. 67). Tato odpověď zdaleka nemusí odpovídat na realistické otázky, ale je dobré si ji uchovat, neb se v ní objevuje životní směr.Např. potřeba změny. A zdaleka se nemusí jednat o změnu velkého formátu, může jít o změnu přístupu, chování..apod. Ať už je pociťovaný smysl „velký" či „malý" je opět dobré mu poskytnout cca minutu k prožití. Focusující jej může rozvinout, pozorovat jeho tendence atd. Je možně poté focusovat dále na tento pociťovaný smysl, nebo focusování v této fázi ukončit.
Bližší informace o technice focusing naleznete v knize Focusing, E.Gendlin, Praha, Portál, 2003.