Pozn. Po spojkách KaK 6m, kqk 6ýjrro 6w, SýflTO 6h se užívá oznamovacího způsobu, v. II § 338. Po spojkách ttóSm, écnu 6w lze za jistých podmínek užít infinitivu, v. II, §§ 383, 389.
407 ČÁSTICE
Částice (nacmúi^bi) udávají obecný ráz vět (v. II § 134) nebo významově odstiňují větné členy, napr. - Pá3ee on ne npnéxan? Copak on nepřijel? - Heywéjiu 9T0 npáBjía? Je to možné, že je to pravda? - ÍIoneMý ÚMenno Pocchh nocjiyjKHjia ouarÓM jieniiHH3Ma? Proč se právě Rusko stalo ohniskem leninismu? fléflyiHKa ne yMéji dávce MHTáTb. Dědeček neuměl dokonce ani číst. V prvních dvou případech částice pá3Be, HeyjKéjin vyznačují platnost věty; v dalších případech částice se vztahují k větným členům (ÚMeimo vytýká větný člen Pocena, flánte zesiluje větný člen wráTb).
Podle původu mohou souviset se slovesy (např. Beflb —bó-flaTb ,vždyť, 6w — 6biTb ,bych, bys, by...', xoTb — xoTÓTb ,třebas, aspoň1), s příslovci (em;e ,nadto ještě, k tomu ještě', JiíÍHib, jiúuib 6h ,jen abych, abys'...), se zájmeny (sce,pořád, stále'; to ,právě, sice'), se spojkami (a, ,pak, a'; ^a, ,ano, zrovna').
Podle postavení ve větě rozlišujeme:
1. Částice, které stojí před slovem, ke kterému se vztahují (fla, nycrb, htó sa, flaBán, Hy...), např. flaBán h,o,h!; fla3flpáBCTByeT Miip!; nycTb CKáíKeT!; ito 3a 6e3o6pá3He!
2. Částice, které stojí za slovem, k němuž se vztahují (a<e, jih, -Ka, -to), např. paccKamá >Ke MHe 06 btom; th jih óto Cfléjian?; pacciía>kh-Ka HaM, KaK éro 6bijio!
3. Většina částic vyznačujících obecný ráz vět (např. Beflb, Bcě, eme, y>Ké...) není vázána na určité místo: Beflb cKýqiio me érol; fl Beflb HHHeró He CKasáji. Eróp IláBjíoBHH, noéfleM Beflb? O postavení částice 6h v. § 161.
Podle funkce dělíme částice na obsahové a citové.
Obsahové jsou nejpočetně jší a patří k nim zejména tyto částice:
1. přis vědčující: fla, tur ,ano';
2. záporné: He ,ne', hh ,ani', hbt ,ne, nikoli';
3. tázací a?... —,CožeV, fla? ,ano?', ,skutecněV Hy? ,opravdu?', ,co?, fla Hy? ,opravdu?', ,neříkej!', jih (jh>)? ,zdalipak?, ,-li?', pásBe? ,opravdu, copak?', Heyaíéjin? ,skutečně?, je to pravda?';
4. ukazovací: bot ,zde, tu, tam'; boh ,tamhle'; što ,to';
5. zdůrazňující, příp. zpřesňující: hmchho ,právě', k;u< pa3 ,zrovna, právě', npH6jiH3HTejibHO ,asi', TOib-b-to^b ,navlas' a jiné;
6. omezující: eflÚHCTBemio ,jedině', jiHuib ,jen', pá3Be ,leda';
7. zesilující, příp. vytýkací: fláaíe ,ani, dokonce ani', >Ke ,ale' (častěji je při překladu do češtiny vystihujeme vhodným slovosledem a intonací), h ,i, také';
8. modálni částice vyznačující nejrůznější odstíny možnosti a nutnosti, přání, rozkaz, hodnověrnost apod.: 6w (6) ,bych...'; ny, Hy-Ka ,no tak, no'; ny >i<e! ,no tak, no'; ,no tak!'; lidové asócb ,snad, možná, kdoví'; Bpáfl jih ,stěží, sotva', eflfiá jih ,asi sotva, stěží';
9. částice označující cizí mínění: moji ,prý, že'; fle ,prý"; flécnaTb ,prý, že' (flécKaTb je částice na hranici spisovného jazyka).
Částic citových, např. Beflb ,vždyť, Hy w ,to je ale!' bot tó-to ,právě to', rflé Taivi! ,kde pakl' se užívá hlavně ve větách zvolacích. Viz II, § 68 a násl.
Povahu částic mají 6w, ôbisájio, fla, nycTb, které jsou buď součástí tvarů složených (6bi), nebo výrazů opisných.
Pomocí částic slovotvorných (He-, hh-, Koe-, -to, -jihôo, -hh-6yflb) tvoříme některá zájmena a příslovce (viz §§ 379—382).
Pozn. -ca v ruštině je příponou, v. § 117.
CITOSLOVCE
Citoslovce (MexcdoMémuíi) jsou neohebná slova, která vyjadřují 408 city, nálady a vůli mluvčího, např. O, tbi HeciácTHbiH! Ó, ty nešťastníku! - Ará, nonájicn! Aha, chytl se ptáček! Svou podstatou se liší od všech slovních druhů; mají mnoho zvláštností v hláskovém skladu.
Citoslovce ve větě stojí samostatně nebo je výpovědí zcela samostatnou (v. II, § 138).
Řada ruských citoslovcí svou podobou odpovídá obdobným českým, např. a ,a'; ax! ,ach!'; Hy ,nu'; ará ,aha'; Mapm ,marš'; Ha ,na'; zdaleka ne vždy se však shoduje jejich význam. Jen v některých případech pozorujeme téměř úplnou shodu v obou jazycích jak po stránce hláskové, tak i významové, např. o ,o'; tm*) ,hm'\ oró**) ,oho', ajijió ,halo', 6páBO ,bravo' aj.
*) Vyslov jako české hm. **) Vyslov oyó (sr. § 27).
466
467
Jinak překládáme rozmanitě; je to jednak proto, že některá ruská běžná citoslovce, např. a, ax na rozdíl od češtiny mohou označovat nálady a city různého druhu (a muže být výrazem údivu, hrůzy, bolesti, rozhořčení, odporu, výhrůžky apod.), jednak proto, že jsou významově neobyčejně proměnlivé podle souvislosti větné i věcné. V zásadě platí, že ruské vyjadřování je mnohem citovější, což se projevuje nejen v hojnějším užívání citoslovcí, nýbrž i v jejich povaze.
Např. - Ax! KcTám! He flaBáji h naM BHepá khht? Když už jsem u toho. Nepůjčoval jsem vám včera knihy? - A uy, flaBáň 6yMáry! Tak, podej mi papír! - Mto c Báivin, neM bh ran HeAOBÓJitHBi? — A! FoBopŮTt hg xoný. Co je s vámi, co se vám nelíbí? — Ale ani mluvit se mi nechce. - YBÚ^are, Bcě cfléjiaio! — Ou mi? Uvidíte, všechno udělám! — Jen aby!
Kromě toho je velká skupina citoslovcí, která se neshodují s českými ani podobou, např. yx! ,ah! och!1, yBbi! ,běda!1, &iý eró, eě! ,chyť ho!' — povel psům, na honu; (h!*) ,ale, kdepak' apod.
Podle původu rozlišujeme citoslovce vlastní (např. a! ,ď; o! ,o/'; h! ,ale ale, kdepak'; aii ,au, jé, já') a výrazy citoslovečné povahy, vzniklé z jiných druhů slovních (nevlastní), např. 6pocb! ôpócbTe! ,nech toho! nechte toho!', Bajiá! ,hybaj! tak dělej!'; iiójiho! ,dosti! konec!', thiuc; ,ticho!'; rócno^n! ,bože! pro boha!'; hxrkiiI ,kdepak! houby!'
Podle obsahu se citoslovce dělí na citová (ax!, ará!, ox!, on!) a rozkazovací (Ha, óň; Mapin...). Podle druhů citových hnutí a odstínů rozkazu můžeme je dělit dále (citoslovce vyjadřující radost, veselost, jásot, bolest, lítost, smutek, upozornění, povzbuzení, výzvu apod.).
Zvláštní skupina citoslovcí jsou citoslovce napodobující (onomatopoická), která napodobují nečlánkované zvuky (Mny, ,mňau'; KVKapei-eý ,kikirikí', xa-xa-xa ,chachď, xjion! ,bác!; 6yjiTÚx ,žbluňk' apod.).
*) Vyslov dlouze jako t.
468