Podklady k okruhu č. 2


Historie péče o osoby se sluchovým postižením

·        pro vývoj péče o SP charakteristické neustálé hledání cesty k efektivnímu vzdělávání

·        ve starověku měli jedinci se SP velmi nízký sociální status determinovaný nesprávnými
předsudky

·        antické Řecko – v důsledku neznalosti anatomie ucha vada sluchu spojována s neschopností
artikulovat, porucha jazyka

·        podle Aristotela jsou hluší méně vzdělavatelní než slepí – ovlivnil názor na vzdělávání
jedinců se SP do budoucna

·        Platón upozorňuje na dorozumívání neslyšících mezi sebou – tzv. posunky

·        středověk – obd.scholastiky – první pokusy vzdělávat neslyšící, v důsledku plnění závazků
církve – nemožnost odepřít křesťanské učení, výchovu a vzdělávání neslyšících zajišťovali mniši v
klášterech


Průkopníci vzdělávání neslyšících:


Španělsko (16./17. století) – obd. preceptorátu (individuální výuka SP)

Pedro Ponce de Leon -  mnich, indiv. výchova u dětí ve šlechtické rod. (de Velasco)

- závěť: „…učil jsem je mluvit, číst, psát, počítat, modlit se, přisluhovat při mši, vyznat vyznání
víry a slovně se zpovídat…“

Juan Pablo Bonet -  1620 - první kniha o vyuč. neslyš., výstavba řeči probíhá za podpory písma, ve
vyučování převládá prstová abeceda


Anglie (17. století)

John Wallis profesorem na univerzitě v Oxfordu, zakladatel vědecké fonetiky - popis hlásek


Francie (18. století)

Jacob Rodriguez Pereira vyvození mluvení: 12 až 15 měsíců, využití vibrací + cvičení zbytků sluchu
+ sluchová trubice, posunky pouze na začátku, jednoruční manuální abeceda (daktylologie)


Nizozemí (17./18. století)

Johann Conrad Amman - kniha „Surdus loquens“ Mluvící hluchý, byl logoped, učitel, vychází z písemné
formy řeči, zabývá se fonetikou: hlásky dělí na samohl., polosamohl. a souhlásky, zabýval se též
nápravou vad řeči, užití posunků považuje za přirozené, zdůrazňuje výhody hláskovací metody


Počátky kolektivního vyučování - první ústavy

Charles Michel de l´Epée (Francie) - vystudoval práva, kněz, vzdělával chudé, předával vše
nástupcům, r. 1769/70 založil Pařížský ústav pro hluchoněmé, metoda: kompenzace (sluch nahradit
zrakem), základem byl posunek,  cílem je mluvená řeč, cestou je písemná forma řeči + prstová
abeceda


Další ústavy v Evropě:
  * Paříž      – 1770
  * Lipsko   – 1778
  * Vídeň     – 1779
  * Řím       – 1784
  * Praha     – 1786  (Pražský ústav pro „hluchoněmé“ byl pátým ústavem v Evropě, prvním ředitelem

                                 byl páter Karel Berger)

Samuel Heinicke (Německo) - působil především v Lipsku v ústavu pro neslyšící děti (zal. 1778,
státní), v neslyšícím viděl především člověka, člověk je odraz božství, řeč je božského původu,
artikulovaná řeč musí být znakem lidství i u neslyšícího člověka, proti l´Epéemu: oko nemůže
nahradit sluch, chuťové vjemy náhradou za sluch (tekutiny-ocet, odvar z pelyňku), odmítá posunek a
písmo jako základnu


1880: kongres v Miláně - spor zastánců německé (orální) a francouzské metody (využ. posunkovou řeč)
- vítěz: „artikulační metoda“ (orální)
  * odpůrci orální metody argumentují tím, že bez užití posunků a písma dochází k verbalismu a
didaktickému materialismu


Poměry v českých zemích (18. – 19. století)
  * Petr Veselský  - jako první vyučoval česky (až od roku 1832 se začalo vyučovat česky), přítel
K. H. Borovského, J. K.Tyla


  * Václav Frost – přítel F. M. Hilla, spolupráce s ním měla přímý vliv na metodiku jeho práce,
zachovává přirozenou posunkovou řeč, vývoj řeči u SP má probíhat přirozeně, beze skoků –
„Frostova kombinovaná metoda“


  * první české učebnice pro neslyšící– př. slabikář, čítanka, 3 sešity mluvnických cvičení-Václav
Koťátko.


  * Karel Malý – jeden z nejvýznam. českých učitelů neslyšících


  * další ústavy pro SP založeny např. v Českých Budějovicích, Hradci Králové, Litoměřicích,
Ivančicích…



Období 20. století

„mateřská metoda“ (Malischova metoda)

Constantin Malisch (učitel v Ratiboři) - mluvení je reflektologický proces (bezděčné), obsah je
důležitější než forma, artikulační vyučování začíná celky (analytický postup)


-         odborné publikace (A. Novák, M. Malý), snaha sjednotit práci v ústavech (osnovy z r.
1928)



Vývoj po roce 1945

Velká Británie

MŠ Manchester, rok 1920 – počátky rané péče, spolupráce s rodiči
  * Ewing – ve 20. letech založil kliniku, od r. 1928 vyšetřováno pomocí audiometru, ve 30. letech
se přecházelo na elektroakustické pomůcky.
  * G. Ewingová – věnovala se rané péči SP dětí, prokázala, že děti potřebují sluchadla v co
nejranějším věku, metoda Listening – Reading – Speaking.

Manželé Ewingovi publikovali řadu odborných knih, založili nový vědní obor – audiologie.



USA
  * John Spencer Tracy - holywoodský herec, měl neslyšícího syna, v r. 1943 založil v Los Angeles
kliniku – bezplatné poradenské centrum pro rodiče SP dětí, vědecké středisko.

Tracyho korespondenční kurzy – byly přeloženy do 16 světových jazyků


Gallaudet College – v USA, ve Washingtonu – (http://www.gallaudet.edu/)



Nizozemí
  * Antonius van Uden – ústav v Sint Michielsgestel, mateřská reflexní metoda - metoda soustavného
vyučování mluvení ve věku od 3,5 let. Vychází se z rozhovoru matky s dítětem. Důležitá je „prevence
hluchoty“ – zabránění ztráty zájmu o svět zvuků.



Konec 20. století

Orální metody ve vyučování SP
  * unisenzorický přístup
  * multisenzorický přístup


Totální komunikace: mluvení, odezírání,  sluchová cvičení, posunky a daktylní znaky


Bilingvální přístup

1. jazyk: znaková řeč

2. jazyk: hlásková řeč (hlavně čtení + psaní)




Doporučená literatura:

HRUBÝ, J. Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu. 1. a 2.
díl. Praha: Septima, 1997, 1998.

POUL, J. Nástin vývoje vyučování neslyšících. Brno: Paido, 1996