 proces začlenění člověka do společnosti za
předpokladu přijetí sociálních norem, chování a
sociálních rolí svého společenského a kulturního
prostředí (Jesenský, 1988)
 předpokladem sociální inkluze
 reciprocita vlivu na integrované vzdělávání
 Taktéž u osob se získanou ztrátou zraku
 produktem jsou sociální dovednosti osob se
ZP
 Socializace ovlivněna vnitřními i vnějšími faktory (Čálek, 1992) závisí
na vrozených schopnostech člověka nebo prostředí?
 Produktem je úroveň sociálních dovedností a sociálních
kompetencí, jež jsou pozitivní projevem sociálních dovedností
člověka
 sebepojetí, sebeúcta, sebevědomí
 stupeň zrakového postižení a jeho efektivní využití
 blízké osoby (výchovné styly) a reakce okolí, míra akceptace postižení
 Vrstevnické vztahy
 škola a přístup pedagogů
 úroveň sociálních služeb a podpory
 Sebepojetí (self-concept, Selbstkonzept/Selbstbild) definuje
Psychologický slovník (Hartl, Hartlová 2000) jako „představu o
sobě, to, jak jedinec vidí sám sebe; zdůrazněna je poznávací
složka“
 rozdíl od sebeúcty (self-esteem), která je hodnotící dimenzí
sebepojetí, která zahrnuje hodnocení vlastní ceny. Sebeúcta je
dána vztahem mezi reálným a ideálním self.
 Vědomí si vlastní ceny je vyjadřováno také pojmem sebevědomí
(self-confidence), které je hodnocením vlastních kvalit a
schopností a je provázené vírou v úspěšnost budoucích výkonů,
„… pocit, že člověk jedná správně, vyznačuje se nepřítomností
nejistoty, ostychu nebo rozpaků a je provázený klidnou vírou
v sebe a svoje schopnosti beze stop podceňování nebo nadutosti.
Přiměřené sebevědomí je záležitostí dlouhodobé zkušenosti.
Zdravé sebevědomí je základem životní rovnováhy“ (Svoboda,
Krejčířová, Vágnerová 2001).
 reálné Self („co jsem, co dokážu“), které
ovlivňuje vnímání světa a druhých lidí,
opačným pólem je dle C. Rogerse tzv. ideální
Self (představa, jací bychom chtěli být). Čím
větší je soulad mezi reálným a ideálním Self,
tím je člověk spokojenější a šťastnější (srov.
Kopřiva a kol. 2005).
 Autonomie (autonomy, self-direction) je definována jako
svébytnost, nezávislost, funkční samostatnost (Hartl,
Hartlová 2000).
 Dvě období
 Hledání sebe sama a své identity, zvláště v adolescenci si mladý
člověk uvědomuje svou jedinečnost a odlišnost od ostatních
 Identita - v psychologii osobnosti totožnost jedince
se sebou samým – jmenovitě s tím, kým by chtěl a
měl být, aby žil opravdový, vůči sobě samému
upřímný a nefalšovaný život“. Identitu lze chápat
jako odpověď na otázku Kdo jsem? (Helus 2004)
 „v adolescenci jako by se člověk podruhé narodil a chce
žít jinak.“ Macek (Smékal, Macek 2002)
 v období adolescence se dle E. Eriksona jedná o krizi
identity, jejíž úspěšné zvládnutí vede k dosažení identity
(1968, srov. Helus 2004; Smékal, Macek 2002 aj.).
 Narušená identita je způsobena důsledky
exkluze, kterými jsou stigmatizace, diskriminace
a marginalizace.
 Stigmatizující procesy mohou člověka
s postižením vést k pasivitě, závislosti a
změnám či poruchám osobnosti
 Projevuje se v nejistém chování, ambivalenci
a strachu z kontaktu s druhými, konformismu
či negativním sebepojetím (Helus 2004).
 „poznávací, citové a jednající osvojení všech
životních možností a omezení, které tato vada
zanechává. V případě zrakové vady tj. těžké
nebo úplné ztráty zraku, to znamená osvojení
všech podstatných životních možností a jejich
způsobů uskutečňování při souběžném
zohledňování všech životních omezení, která
tato zdravotní postižení přináší“ Čálek (1992 in
Čálek, Holubář, Cerha 1992)
 Akceptace = trvalý aktivní přístup k životním
situacím a motivací je řešit i přes těžkosti a
omezení, která postižení způsobuje.
 Nonakceptace vady znamená mnohdy
velmi jednostranné vidění životní situace
 Dva extrémy
 zveličování – jedinec je bezmocná bytost
 popírání postižení - vada neexistovala
 jak se postižení promítne do sebepojetí
člověka s postižením, zda stojí zrakové
postižení ve středu identity člověka?“ Strittmater
(1999, s. 121)
 Vágnerová (1995, s.147) uvádí …v případě dětí se
zrakovým postižením bez kombinace
s postižením dalším, že „nelze o
nemožnosti osamostatnění se mluvit.
Pouze o zkomplikování, větší obtížnosti,
ale nikoliv nedosažitelnosti. Pokud tomu
tak je, pak je dána postoji jeho okolí, ale
nikoliv jeho kompetencemi.“
 tzv. syndrom naučené bezmocnosti (learned
helplessness)(srov. Sacks et al. 2001; Helus 2004; Kebza 2005 aj).
 Pokud sociální prostředí dítěte (rodina/škola) zvyšuje
pocit méněcennosti, neúspěšnosti a nedůvěry sama v
sebe tím, že zdůrazňuje nezdary a neúspěchy, upevňuje
se v osobnosti člověka jako trvalá vlastnost, která vše
negativně ovlivňuje, hovoříme o tzv. syndromu
neúspěšné osobnosti/ žáka (Helus, 2004, s. 137).
 úspěšná integrace - dítě má dobrý prospěch a
podporující rodinné zázemí, může být školními výkony
kompenzována jeho nevýhodná role člověka
s postižením, učí se zacházet se svými limitovanými
kompetencemi, reálně hodnotit sebe sama a svou
životní situaci.
 Posilování sociálních kompetencí
 Posilování „JÁ“ → podpora duševní pohody
 Pozitivní psychofyzický stav → osvojování
emocionálních a sociálních kompetencí, dalších
kompetencí pro samostatný život
 „Sociální učení“ od r. 1978 - Státní škola pro
zrakově postižené Waldkirch
 R. Strittmatter
 Stanovení podpory vychází
ze stanovení celkové
blokády
 vnitřní i vnější blokáda –
vnitřní a vnější mobilita
 Vnitřní mobilita
 Posilování já
 Vyrovnávání se s
postižením
 Překonávání strachu,
atd…
 Vnější mobilita
 Osvojení interakčních a
integračních dovedností
 Posílení „já“ - emocionální
blízkost a vřelost, vážné přijetí a
ocenění
 Vizualizace, strukturování a
dokumentace zážitků
 Časopis, deník, novinové
články, postery, projekty,
vlastnoručně vyrobené knihy
 Metody – rozhovory, hry, hry s
úkoly, divadelní představení,
výtvarné hry, kooperativní
představení se školními i
mimoškolními partnery
 Zkušenosti, feedback cvičení,
meditace, autogenní trénink
 Quality of Life
 „jedincova percepce jeho pozice v životě
v kontextu kultury a hodnotového
systému a ve vztahu k jeho cílům,
očekáváním, normám a obavám.“ (WHO
in Jesenský 2007)
 široký koncept ovlivňován mnoha faktory
jako fyzické zdraví člověka, jeho
psychický stav, osobní vyznání, sociální
vztahy a vztah ke klíčovým oblastem jeho
životního prostředí
 objektivní a subjektivní rovina
 dimenze subjektivní je dnes v měření
kvality života preferována (Mühlpachr, Vaďurová in
Bartoňová, Pipeková, Vítková 2005, s.98; Mühlpachr, Vaďurová in
Vítková 2004).
 objektivní kvalita
 materiální zabezpečení, sociální podmínky
života, sociální status a fyzické zdraví,
 kvalita subjektivní
 Vázána na vnímání svého postavení ve
společnosti a jak je s ním spokojen, což úzce
souvisí s jeho očekáváními, cíli a zájmy.
 vnitřní faktory – např. somatické a
psychické vybavení jedince, která jsou
ovlivněna postižením
 vnější faktory - podmínky přírodně
ekologické, společensko-kulturní,
výchovně vzdělávací, pracovní a
ekonomické a podmínky materiálně
technické, sociální opora
 souvislost s nalezením smyslu života
(pozitivní psychologie) (Křivohlavý 2004)
 Kováč (2004) zahrnuje do podstatných
vztahových rámců kvality života také úroveň
kompetencí, Kebza (2005) hovoří v kontextu
kvality života o osobní pohodě, úrovni
sebeobsluhy, úrovni mobility a schopnosti
ovlivňovat vývoj vlastního života.
 Well-being = osobní pohoda, ve které je
zahrnuta duševní, tělesná, sociální a spirituální
dimenze, prožitek štěstí či radosti je pouze
jednou z významných komponent komplexu
osobní pohody.
 je tvořena čtyřmi komponentami – psychickou
osobní pohodou, sebeúctou (self-esteem),
sebeuplatněním (self-efficacy) a osobním
zvládáním (personal control) (Kebza 2005).
Výzkumu G.L. Albrechta a P.J. Devliegera, sec. Cit.
Křivánková, 2011
 přetrvávající bolest, ztracení kontroly nad
vlastním tělem a plánovaním vlastního
života
 chronická únava a pocity beznaděje
 ztráta kontroly, související s postižením, nad
tělesnými nebo mentálními aktivitami
 chybění smyslu života
 Důkladné poznání zdravotního stavu
 Možnost plnit očekávané sociální role
 Zakládat si na tom, „co můžu udělat“
 Na základě hodnot a cílů
objevit/znovuobjevit vnitřní sílu a spiritualitu
 Vytváření oboustranných sociálních vztahů
 Získávání pozitivních zážitků
 Oblast informací (pomůcky pro snižování informačního deficitu)
 Oblast samostatného a nezávislého včlenění (POSP, sebeobsluha)
 Oblast socioprofesní – společenský styk a pracovní uplatnění
 U osob se získaným zrakovým postižením - faktory
 Závislost
 Časová náročnost
 Psychická náročnost
 Zatěžování smyslů dříve nezatěžovaných
 Většina považuje svou QL za dobrou (Belšan, 2002 in Jesenský)
 Vrozené postižení x získané postižení
U osob se ZP U vidících
1. Rodina
2. Mezilidské vztahy
3. Zdraví
4. Duševní pohoda
5. Seberealizace
6. Kariéra
7. Finanční
zabezpečení
8. Víra
9. Zájmy
1. Rodina
2. Zdraví
3. Finanční zabezpečení
4. Kariéra
5. Duševní pohoda
6. Mezilidské vztahy
7. Zájmy
8. Víra
 Rodina
 Ztráta gramotnosti
 Práce
 TyfloCentrum
 Operace
 Psychické problémy
 Pomůcky
 Lékaři
 Aktivita/zájmy
 Pes
 HELUS, Z. Dítě v osobnostním pojetí. Praha: Portál, 2004.
 HRICOVÁ, J, ŽIAKOVÁ. Životné ciele zrakovo postihnutých
z pohľadu
ich kvality života. In Zborník vedeckých štúdií k
problematike stratégií vo
vzťahu k marginalizovaným skupinám. Košice, 2008.
 JESENSKÝ, J. a kol. Prolegomena systému tyflorehabilitace
a metodiky tyflorehabilitačních výcviků. Praha: UJAK,
2007.
 KEBZA, V. Psychosociální determinanty zdraví. Praha:
Academia, 2005.
 KŘIVÁNKOVÁ, H. Kvalita života osob se zrakovým
postižením. Prezentace v předmětu Specializace více vad –
oftalmopedie.
 SVOBODA, M.; KREJČÍŘOVÁ, D.; VÁGNEROVÁ, M.
Psychodiagnostika dětí a dospívajících. Praha: Portál, 2001.
 http://www.ceskatelevize.cz/program/10090652060-07.01.2007-
07:15-2-klic.html?online=1