Půda je tvořena komplexem neživých i živých přírodnin. Tvoří ji ZVĚTRALINY ZEMSKÉ KŮRY, ale také VODA, VZDUCH a části těl organismů označovaných jako HUMUS. Nedílnou součástí půdy jsou také PŮDNÍ ORGANISMY jako jsou bakterie, houby, kořenové systémy rostlin, ale také bezobratlí živočichové (stonožky, mnohonožky, žížaly, chvostoskoci, ...), a drobní obratlovci (krtek, ...), kteří svou činností napomáhají tvorbě humusu a přirozenému provzdušňování půdy.

Složení a vlastnosti půdy na určitém místě přímo závisí na podloží, charakteru podnebí, přítomnosti živých organismů a v poslední době stále více na zásazích člověka. Proto nelze půdu studovat odděleně bez všech těchto půdotvorných činitelů, které na ni spolupůsobí.

 

3.3.1 Půdotvorné faktory (Tomášek, 2007)

Jako půdotvorné faktory označujeme podmínky, které jsou přítomné na určitém místě a mají přímý vliv na typ půdy na dané lokalitě.

a)        Zvětraliny, ze kterých půda vzniká, poskytuje půdotvorný substrát neboli MATEČNÁ HORNINA. Některé horniny snadno a rychle zvětrávají (např. spraše), jiné naopak (např. granit), což ovlivňuje jednak hloubku půdy a její zrnitost, ale také některé další vlastnosti. Matečná hornina také ovlivňuje chemické složení půdy, především přítomnost některých chemických prvků jako jsou vápník, hořčík, draslík a fosfor. Podle složení a období vzniku matečné horniny pedologové rozlišují tzv. půdotvorné substráty, které dávají vznik určitým půdním typům – viz. kap. 3.3.3.

b)        Významným faktorem ovlivňují vznik půdy je PODNEBÍ neboli klima. Přestože území České republiky leží v mírném podnebném pásu, i tak můžeme pozorovat rozdíly v průměrné teplotě během roku, množství srážek a jejich rozložení během roku, délce trvání sněhové pokrývky a podobně. Obecně se dá říci, že teplejší podnebí napomáhá k rychlejší tvorbě humusu, naopak chladnější podnebí přispívá k fyzikálnímu a chemickému zvětrávání matečné horniny.

c)         Faktor, který ovlivňuje především přítomnost humusu v půdě je ROSTLINSTVO přítomné na dané lokalitě a další organismy, které jsou na daný typ rostlinstva vázané. Např. porost jehličnatých lesů má velmi chudý kořenový systém, generuje jen málo organických zbytků vhodných pro tvorbu humusu a navíc půdu okyseluje, což přispívá k vyplavování minerálních látek potřebných k růstu dalších rostlin. Oproti tomu travnaté porosty mají pod zemí bohatý kořenový systém a dochází zde k intenzivní tvorbě humusu.

d)        Na rozkladu organických zbytků v půdě se nejvýznamněji podílí ROZKLADAČI jako bakterie a houby, přesněji podhoubí hub. Z živočichů pak k rozkladu organických látek a vzniku humusu přispívají jednobuněční prvoci a nálevníci, žížaly, z členovců především stonožkovci, roztoči a larvy hmyzu, z obratlovců především hlodavci (norník, hraboš, myšice, ...) a hmyzožravci (krtek, rejsek, ...).

Společným názvem označujeme organismy žijící v půdě, případně bezprostředně na jejím povrchu jako edafon. Tyto organismy jednak přispívají k vzniku a dalšímu rozkladu humusu (tvořeného organickými látkami) na látky anorganické – minerální látky, které potřebují rostliny ke svému správnému růstu.

e)        PODZEMNÍ VODA, přesněji úroveň hladiny podzemní vody a stálost či dočasnost zamokření půdy a minerální látky rozpuštěné v půdě, způsobuje především chemické změny v půdě. Pokud je půda dlouhodobě podmáčená, dochází k hromadění organických látek v půdě, avšak nedochází k jejich rozkladu. Voda bohatá na minerální látky zase způsobuje zasolení půdy (zvýšený obsah určitých minerálních látek).

f)          Mezi další faktory ovlivňující je také NADMOŘSKÁ VÝŠKA, SKLON TERÉNU, převládající SMĚR VĚTRU, ale také STÁŘÍ PŮDY a její VYUŽÍVÁNÍ ČLOVĚKEM.

Člověk svou činností ovlivňuje mnohé z výše uvedených faktorů - např. orba, odvodňování podmáčených lokalit, změna vegetace, dodávání minerálních látek i organických hnojiv do půdy, zhutňování půdy zemědělskou technikou, kontaminace cizorodými látkami a pod.

 

3.3.2 Půdotvorné procesy

Přírodní děje, které ovlivňují vznik půdy označujeme jako půdotvorné procesy.

a)    Nejvýznamnějším z těchto procesů je ZVĚTRÁVÁNÍ (eroze), a to jak fyzikální, tak i chemické – viz. kapitola 2.2.1. Zvětrávání působí jak na matečnou horninu a způsobují vznik zvětralin, které tvoří neživou část půdy, tak i další zvětrávání zvětralin přítomných v půdě při tzv. vnitropůdním zvětrávání.

b)   Dalším procesem je HUMIFIKACE, tedy chemická a mikrobiální přeměna, při které se mění zbytky těl rostlin a živočichů na humus.

c)    Minerální látky, které jsou rozpustné ve vodě se mohou z půdy vyplavovat pryč při ELUVIACI nebo jsou naopak vodou přinášeny a usazovány v půdě při ILUVIACI.

d)   Na půdách, které jsou trvale nebo periodicky podmáčené dochází k OGLEJENÍ  a GLEJOVÉMU PROCESU. Podstatu těchto procesů je uvolňování sloučenin železa a jeho shlukování ve formě železných bročků nebo rezavých skvrn. Při glejovém procesu vzniká jílovitá půda šedé, zelené či namodralé barvy. Pokud podzemní voda obsahuje rozpuštěné soli, může díky nim docházet z zasolování půdy – ukládání solí v půdě.

 

3.3.3 Znaky a vlastnosti půdy

Při pozorování a třídění půdy je důležité všímat si určitých znaků – pozorovatelných zrakem, případně vlastností - měřitelných pomocí přístrojů v laboratoři.

a)    Zejména při různých výkopových pracích lze dobře pozorovat HLOUBKU PŮDY a HUMUSOVÉHO HORIZONTU. Hranici půdy může tvořit matečná hornina nebo trvalá hladina podzemní vody. Většinou se studuje půda do hloubky 150 cm, protože toto je zóna, ve které koření většina rostlin a probíhá zde mikrobiologická aktivita. Humusový horizont bývá v řádu od několika centimetrů do desítek centimetrů.

b)   BARVA je dalším, velmi nápadným znakem charakteristickým pro půdu. Pro třídění půd do jednotlivých půdních typů (více kapitola 3.3.5) je důležitá jak barva humusového horizontu, tak především jednotlivých vrstev půdního horizontu.

c)    Pokud nejsou jednotlivé částice v půdě stmeleny v jednolitý blok (např. po záplavách) nebo úplně samostatné (např. zrnka písku písčitých půd), je pro částice v půdě typické stmelování dohromady. Velikost a svat stmelených částí určuje STRUKTURU půdy. Struktura půdy může být např. hroudovitá, hrudkovitá, zrnitá, prášková, kostečková a pod.

d)   Znakem, který je určující pro určování půdních druhů (více kapitola 3.3.4) je ZRNITOSTNÍ SLOŽENÍ půdy. Určuje se procentním podílem částic menších než 0,01mm ve vzorku jemnozemně (ve kterém nejsou jednotlivé části vetší než 2 mm).

e)    Mezi další znaky půdy patří např. skeletovitost půdy, vlhkostní poměry, konzistence, novotvary v půdě, prokořenění a oživení půdy živočichy.

 

Z vlastností, které se u půd běžně zjišťují je to např převažující typ jílovitých minerálů (např. kaolinit, illit, montmorillonit, a pod.), obsah karbonátů v půdě, pH půdy, obsah minerálů v půdě potřebných pro růst rostlin a naopak rostlinám škodící, ale také obsah humusu v půdě (počítá se podle množství spalitelného uhlíku), složení humusu (poměr huminových kyselin a fulvokyselin).

Půdy na polích obsahují 1-3% humusu, půdy v zahradách mohou mít až 15% humusu. Humus v půdě má hned několik funkcí: poutá vláhu v půdě, zlepšuje lehké i těžké půdy, zvyšuje jímavost vody a živin, zvyšuje záhřevnost půdy, podporuje mikrobiální činnost v půdě, je zásobníkem dusíku potřebného pro růst rostlin. Humus se v půdě tvoří přirozeným rozkladem organické hmoty. Jeho obsah lze zvýšit přidáním kompostu, hnoje a rašeliny. Čím je půda tmavší tím více humusu obsahuje, říkáme, že je více humózní. http://www.keliwood.cz/aktuality/druhy-pudy-kyselost-pudy-humus-cervenec-dil-prvni)

 

 

 

3.3.4 Půdní druhy

Na základě zrnitosti půdy třídíme půdu do půdních druhů. Na základě velikosti zrn v půdě rozlišujeme JÍL (menší než 0,002 mm), PRACH (0,002 – 0,02 mm), PÍSEK (0,02 – 2,0 mm) a DRŤ (větší než 2 mm ).

 

Mezi půdní druhy podle V. Nováka řadíme půdy:  

-         písčité (0-10% částic menších než 0,01mm)

-         hlinitopísčité (10-20% částic menších než 0,01mm)

-         písčitohlinité (20-30% částic menších než 0,01mm)

-         hlinité (30-45% částic menších než 0,01mm)

-         jílovitohlinité (45-60% částic menších než 0,01mm)

-         jílovité (60 – 75% částic menších než 0,01mm)

-         jílové (nad 75% částic menších než 0,01mm)

 

Čím větší části půda obsahuje, tím větší je také prostor pro půdní vzduch a propustnost pro vodu, hovoříme o půdách lehkých. Naopak čím menší části půda obsahuje, tím je hutnější, obsahuje málo půdního vzduchu a špatně propouští vodu. Na základě těchto charakteristik lze označit půdy za kamenité, štěrkovité, lehké, středně těžké a těžké.

(převzato z http://www.gvoz.cz/pk/zemepis/dudova/pudy.ppt)

 

Půdy štěrkovité a kamenité:

-         štěrkovité půdy obsahují více než 20% částic, které jsou větší než 2 mm, takovým částicím se říká skelet = drť a kamenité více než 50% takto velkých částic

-         obsah drti roste s hloubkou půdy

-         tyto půdy obsahují pouze velmi málo jílovitých částic, dobře propouští vodu, mají vysoký obsah půdního vzduchu, rychle vysychají

-         jsou chudé na živiny, neroste na nich takřka nic, výjimkou jsou pouze nenáročné rostliny      (např. trávy, kleče, mechy...)

-         do této skupiny patří půdy v horských oblastech a náplavové půdy v okolí řek

-         vznikají nejčastěji na čedičích, křemencích, znělcích aj.

-         Krkonoše, Jeseníky, Krušné hory, Šumava, okrajová pohoří Čech, Českomoravská vrchovina, náplavy okolo řek

 

Půdy lehké:

-         jsou to půdy písčitého charakteru

-         převažují v nich částice o velikosti 0,1 – 2 mm,

-         jsou dobře propustné pro vodu, mají vysoký obsah půdního vzduchu, rychle vysychají, obsahují pouze málo jílovitých částic, obsahují málo živin, rostou na nich pouze nenáročné rostliny

-         jsou vzdušné, záhřevné, snadno obdělávatelné, ale v zemědělství se příliš nevyužívají díky nízké úrodnosti. Umožňují brzy z jara sázet a sít. Špatně však poutají vláhu a jsou vysušené a nesoudržné. Jejich již tak malý obsah humusu a živin snadno uniká do spodiny, proto se musí hnojit častěji a v malých dávkách.

-         jsou vhodné na pěstování zeleniny a ovocných stromů jako jsou broskvoně, třešně a višně.

 

Existují 2 typy lehkých půd:

písčité půdy – Polabí, dolní Pomoraví, Česká tabule, Děčínská vrchovina,

    Jihočeské pánve, úvaly - hlavně v okolí řek

        hlinitopísčité půdy – Českomoravská vrchovina, podhůří České Vysočiny

 

 

Půdy středně těžké:

-         jsou půdy hlinitého charakteru

-         převažují v nich částice o velikosti 0,01 – 0,1 mm,

-         jsou dobře propustné pro vodu i vzduch, poměr jílovitých a písčitých částic je takřka vyrovnaný

-         obsahují dostatek živin, jsou úrodné a pro zemědělství nejvhodnější (pro pěstování zeleniny i ovoce)

Existují 2 typy středních půd:

písčitohlinité půdy - Českomoravská vrchovina, podhůří České Vysočiny,

                                             Beskydy

    hlinité půdy – Polabí, Poohří, Pomoraví, Podyjí, Poodří, Opavsko

 

Půdy těžké:

-         jsou půdy jílovitého charakteru

-         převažují v nich částice o velikosti pod 0,01 mm,

-         jsou špatně propustné pro vodu i vzduch, mají nadbytek jílovitých částic, za sucha praskají, za deště břednou

-         v zemědělství využívány omezeně (pouze tehdy jsou-li dostatečně kypřeny)

     Existují 3 typy těžkých půd:

                 jílovitohlinité půdy – oblast okolo ř. Berounky, sever a střed Moravy, jih Čech  

                 jílovité půdy a jílové půdy -  Poohří, Česká tabule, Podyjí, Podkrušnohoří apod.

 

Studenti oboru učitelství pro 1. stupeň při poznávací části zkoušky určují půdní druhy předložených vzorků půd, a to na úrovní PŮDA PÍSČITÁ, HLINITÁ a JÍLOVITÁ.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obr. 18  Půdní druhy – půda písčitá, hlinitá, jílovitá

  

3.3.5 Půdní typy

Působení půdních procesů jsou příčinou vytvoření jednotlivých VRSTEV PŮDNÍHO HORIZONTU, které společně tvoří PŮDNÍ PROFIL. Každý půdní horizont je charakteristický svými znaky i vlastnostmi.

 

a)         horizont nadložního humusu (tvořen zbytky rostlin a živočichů na nejnižším stupni přeměny, dosud nepromíchaný s minerální složkou půdy) – označovaný písmenem O

b)         humusový horizont (svrchní část půdního profilu, humifikované zbytky rostlin a živočichů promísené s minerální složkou půdy) – označuje se písmenem A

c)         horizont vnitropůdního zvětrávání (ve středu půdního profilu, dochází zde k intenzivnímu zvětrávání původních minerálů za vzniku nových, okrové, hnědé nebo rezavé v závislosti na matečné hornině) – označovaný písmeny Bv

d)         eluviální horizont (ve středu půdního profilu, ochuzený o některé minerální látky, světlé barvy) – označovaný písmenem E

e)         iluviální horizont (ve středu půdního profilu, obohacený o některé minerální láky, hnědé nebo rezavé barvy) – označovaný písmeny Bt, Bs, Bn

f)          horizont oglejený (ve středu půdního profilu, vybělený s rezavými skvrnami způsobené železem) – označovaný Bm

g)         horizont glejový (ve středu půdního profilu, zelenavé nebo modrošedé barvy) – označovaný Gr, Gor

h)         horizont půdotvorného substrátu (ve spodní částí půdního profilu)

 

Přechod mezi jednotlivými horizonty může být velmi výrazný nebo naopak pozvolný, kdy jeden horizont postupně přechází v další. Nikdy také nejsou v půdním profilu přítomné všechny výše vypsané horizonty, ale jen některé z nich. Právě určité řazení konkrétních půdních horizontů a typ matečné horniny jsou charakteristické pro jednotlivé typy půd.  

 

Příklady vybraných půdních typů ČR (převzato z http://www.gvoz.cz/pk/zemepis/dudova/pudy.ppt)

 

Studenti oboru učitelství pro 1. stupeň si do svého portfolia "REGIONÁLNÍ KABINET" vytisknou mapu půdních typů své obce a nejbližšího okolí. Půdní typ (případně půdní typy) vyskytující se ve své obci by měli být schopni také jednoduše charakterizovat.

 

Černozemě

-          původně půdy stepní a lesostepí, dnes se vyskytují v nížinách (do výšky 300 m.n.m.)

-          vznikají v sušších a teplejších klimatických podmínkách

-          jsou to nejúrodnější půdy, mají mocný humusový horizont (60 – 80 cm), dobře zadržuje vodu a je v něm bohatě zastoupen edafon

-          obsahují hodně živin, jsou vhodné pro zemědělství, pěstují se na nich náročné plodiny (např. pšenice, ječmen, kukuřice, cukrová řepa, vojtěška)

-          probíhá u nich silná humifikace = tvorba humusu

-          mají černou až hnědočernou barvu

-          matečnou horninou je převážně spraš, ale také slíny, vápnité jíly a vápnité písky

-          mají vyvinuty 2 horizonty: A, C

-          výskyt v ČR: Poohří, Polabí, moravské úvaly

 

Hnědozemě

-          úrodné půdy, humusový horizont cca 30 cm

-          výskytem lemují černozemě, vyskytují se do 450 m.n.m., jsou to půdy pahorkatin, pod původními dubovohabrovými lesy

-          jsou mírně kyselé a pravděpodobně vznikly degradací černozemí ve vlhčím a teplejším klimatu

-          obsahují méně živin než černozemě, často se dohnojují, jsou však úrodné, pěstují se na nich především obiloviny a řepa

-          matečnou horninou je nejčastěji spraš či sprašová hlína

-          dochází u nich k eluviaci, tedy přesunu živin z horizontu A do nižších poloh díky vyšším srážkám

-          mají hnědou barvu, ale mohou být i načervenalé (díky obsahu Fe)

-          v suchých letech mají lepší výnosy než černozemě

-          mají vyvinuty 3 horizonty: A, Bt, C, pod humusovým horizontem je ochuzený horizont (většinou zničený orbou), dále hnědý až rezavě hnědý horizont obohacený o minerální látky z předchozího horizontu a dále půdotvorný substrát.

-          výskyt v ČR: lemují výskyt černozemí, Plzeňsko, Orlicko, Opavsko, okolí Berounky

 

Luvizemě – illimerizované půdy

-          poměrně úrodné půdy

-          vyskytují se na pahorkatinách a vrchovinách, vznikly na místech původních kyselých doubrav a bučin

-          dochází u nich k eluviaci, která je však intenzivnější než u hnědozemí

-          pod horizontem A vzniká eluviální horizont E,  ten je ochuzený o jíly, pod ním pak vzniká horizont Bt, který je o jíly naopak silně obohacený

-          tyto půdy mají nahnědlou barvu

-          obsahují méně živin, tudíž se často se dohnojují, pokud jsou využívány pro zemědělství

-          mají vyvinuty 4 horizonty: A, E, Bt, C – pod humusovým horizontem je silně vybělený eluviální horizont, poté zeravě hnědý iluviální horizont a horizont půdotvorného substrátu.

-          výskyt v ČR: společně s hnědozeměmi

 

Kambizemě – hnědé lesní půdy

-          nejrozšířenější půdy ČR (cca 42%), vyskytují se okolo 500 – 600 m.n.m.(tj. na pahorkatinách a vrchovinách), vznikly v místech, kde byly původně rozšířeny dubovohabrové lesy a horské bučiny

-          středně úrodné, humusový horizont tvoří pouze 10 – 20 cm, hlavním půdotvorným faktorem je vnitropůdní zvětrávání   

-          jsou mírně kyselé, zbarveny hnědě

-          obsahují méně živin, jsou špatně propustné pro vodu, protože se v horizontu B hromadí oxidy Fe a Al - dochází u nich eluviaci

-          pro zemědělské využití je potřeba tyto půdy hnojit a kypřit, pěstují se na nich méně náročné plodiny (např. pícniny, řepka apod.), ve vyšších polohách jsou na nich lesy či pastviny

-          mají vyvinuty 3 horizonty: A, Bv, Cvýskyt v ČR:

 

Podzoly – podzolové půdy

-          nejkyselejší půdy, chudé na živiny (tedy i velmi málo úrodné)

-          vyskytují se na pahorkatinách a hornatinách, v oblastech okolo 700 m.n.m. s vlhkým a chladnějším klimatem

-          dochází u nich k eluviaci (vzniká vyluhovaný horizont E a obohacený horizont Bhs) a k procesu podzolizace, což je rozklad minerálů působením silných organických kyselin

-          zbarvení popelavě šedé, rostou na nich jehličnaté les, v zemědělství využívány pouze vzácně jako půda k pěstování, jsou na nich především pastviny a louky

-          mají vyvinuty 4 horizonty: A, E, Bhs, C

-          výskyt v ČR: okrajová pohoří České vysočiny, Českomoravská vrchovina, Beskydy

 

Nivní půdy

-          vznikly okolo řek v nížinách, mají slabě vyvinuté půdní horizonty, bývají pravidelně zaplavovány, tvořeny naplaveninami

-          využívají se v zemědělství pouze jako louky a pastviny.

 

Lužní půdy

-          vznikají ve stejných podmínkách jako půdy nivní, ale ve větší vzdálenosti od řek, vždy v oblastech s vysokou hladinou podzemní vody

-          jsou úrodnější než fluvizemě (mají poměrně silný humusový horizont, až 1 m), patří mezi úrodnou ornou půdu.

-          mají vyvinuty 2 horizonty: A, C

-          výskyt v ČR: Polabí, Pomoraví, Poodří

 

Renzidy – vápenaté půdy

-          vznikají na vápencích

-          obdoba hnědých lesních půd, mají málo humusu a vyšší obsah větších zrn, jsou zbarveny tmavě

-          v zemědělství jsou využity převážně jako louky

-          mají vyvinuty 3 horizonty: A, C a šedohnědý Ca horizont, v něm se hromadí CaCO3

-          výskyt v ČR: oblasti krasu (Moravský kras, Český kras,….)

 

 

Gleje a pseudogleje – zamokřené půdy

-          vznikají v místech silného provlhčení půdy podzemní vodou či nadměrnými srážkami

-          probíhá v nich glejový proces, kdy v půdě chybí kyslík, nastávají tak redukční chemické procesy, jejichž výsledek je modrozelené (u pseudoglejů šedé) zbarvení a mazlavý charakter půdy

-          mají mělký humusový horizont, v zemědělství jsou využívány pouze jako louky

-          mateční horninou jsou nejčastěji jíly a slíny

-          mají vyvinuty 3 horizonty: A, Go – glejový horizont, C

-          výskyt v ČR: okolí řek (hlavně Povltaví a Poodří)

 

Rankery

-          vznikají v horských oblastech , obsahují velmi málo jemných částic, mají také mělký humusový horizont,

-          v zemědělství nejsou využívány, vhodné pro lesnictví

-          často jsou pouze přechodným stádiem při vývoji jiných typů půd

-          mají vyvinuty 2 horizonty: A, C

-          výskyt v ČR: horské oblasti České Vysočiny i Karpat

 

Zasolené půdy

-          vznikají nahromaděním solí v půdním souvrství

-          v přírodě je tento typ půdy typický pro suché a teplé oblasti, dnes je však řada zasolených půd antropogenního původu

-          rostou na nich pouze slanomilné rostliny, v zemědělství zcela jsou nevyužitelné

-          mají vyvinuty 2 horizonty: A, C

 

Informace o výskytu jednotlivých půdních typů lze dohledat na webových stránkách http://ms.sowac-gis.cz/mapserv/php/maps.php , kde je interaktivní mapa umožňující detailně zobrazit půdní typy na území ČR.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obr. 19 Půdní typy v ČR

 

 3.3.6 Degradace půdy

Přestože proces vzniku půdy probíhá neustále, díky působení člověka mnohem rychleji dochází k degradaci půdy. Vzhledem ke skutečnosti, že na půdě závisí získávání veškerá potrava a další suroviny pro obyvatele Země a jsou na ní ať přímo nebo nepřímo závislé všechny suchozemské organismy na Zemi, je problematika degradace půdy jedním z předních témat ochrany přírody.

 

Degradace půdy probíhá současně na několika úrovních:

a)    EROZE PŮDY (nezaměňovat s vnitropůdní erozí) – je způsobována především vodou, případně větrem na odkrytém povrchu půdy. Povrch půdy přirozeně velmi rychle zarůstá vegetací, naopak půda uměle udržovaná ve stavu bez vegetačního pokryvu (širokořádkové plodiny jako kukuřice, slunečnice, špatný směr výsevu, těžba dřeva, spásání a zdusávání půdy hospodářskými zvířaty, stavební čnnost...) podporuje náchylnost půdy k erozi.

b)    DEZERTIFIKACE PŮDY – jedná se o proces, při kterém je ze suché nebo polosuché půdy odplavován humus, takže zůstává pouze minerální složka půdy, což vede ke vzniku pouští. Na dezertifikaci půdy se podílí především nadměrná pastva, odlesňování bez následného zalesňování, povrchová těžba bez následné rekultivace. (Problémy s dezertifikací půdy jsou především oblasti severní Afriky a Asie.)

c)     ZASOLENÍ PŮDY – se projevuje především v oblastech, kde převládá výpar vody nad jejím odtokem. To způsobuje, že se soli rozpuštěné ve vodě ukládají v půdě a mění její fyzikálně chemické vlastnosti, což nepříznivě ovlivňuje růst rostlin. (Problémy se zasolováním půd jsou především s subtropických oblastech.)

d)    OKYSELOVÁNÍ PŮDY – může být jednak přirozená (primární), způsobená matečnou horninou nebo jako důsledek činnosti člověka (sekundární) a to především jako důsledkem kyselých dešťů (kdy se v dešťové vodě rozpouští oxidy síry a dusíku ze vzduchu).

e)    ZHUTŇOVÁNÍ PŮDY a DEGRADACE PŮDNÍ STRUKTURY – je způsobována především nadměrnou mechanizací v zemědělství. Ve zhutnělé půdě je méně prostoru pro vodu a vzduch, takováto půda špatně zadržuje vodu a je méně příznivým prostředím pro edafon, což nepřispívá k obnovování humusu v takovéto půdě.

f)      KONTAMINACE PŮD – může pocházet současně z několika zdrojů. Může se jednat o kontaminaci průmyslovými hnojivy, které při nesprávném dávkování způsobují zasolování půdy a kontaminují povrchovou vodu. Dalším zdrojem kontaminace mohou být pesticidy určené k hubení škůdců a plevelů, které mohou nepříznivě ovlivnit další organismy dané lokality.Při kontaminaci těžkými kovy se důsledky projevují především po delším období, kdy dochází k jejich hromadění v organismech a  jejich následnému oslabení, případně úhynu. Zdrojem kontaminace půd mohou být také posypové soli využívané v zimním období.

g)    ZÁBOR ZEMĚDĚLSKÉ PŮDY – jedná se především o rozptýlenou zástavbu probíhající v okolí velkých měst a budování komunikací, které mění účel a způsob využití půdy.  

 

Z hlediska ochrany půdy na našem území je aktuálně největším problémem vodní

eroze. Uvádí se, že vodní erozí je ohroženo 22% a větrnou erozí 8,5% zemědělské půdy v ČR. Jako protierozní opatření se nejohroženější lokality osazují vegetací (především dřevinami), důraz se klade také na výběr pěstovaných rostlin, dodržování orby po vrstevnici a pod. Pomoci může také budování biokoridorů (pásu uprostřed polí trvale zatravněných a osázených dřevinami), které primárně slouží živočichům vázaným na polní biotopy.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obr. 20 Území ČR ohrožené větrnou erozí půdy

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Obr. 21 Území ČR ohrožené vodní erozí půdy