GEOGRAFIE OBYVATELSTVA
&
GEOGRAFIE SÍDEL
výcuc z:
EKONOMICKÁ GEOGRAFIE
Autoři: RNDr. Jaroslav Maryáš, CSc., RNDr. Jiří Vystoupil, CSc.
OBSAH:
1. GEOGRAFIE OBYVATELSTVA 2
1.1. VÝVOJ PŘEDMĚTU A POSTAVENÍ V GEOGRAFICKÝCH
VĚDÁCH 2
1.2. VÝVOJ OBYVATELSTVA A PROGNÓZY JEJÍHO VÝVOJE 4
1.2.1. Antropogeneze 4
1.2.2. Prostorové aspekty vývoje lidských populací 5
1.2.3. Vývoj počtu obyvatel 5
1.2.4. Prognózy vývoje obyvatelstva 6
1.3. ROZMÍSTĚNÍ OBYVATELSTVA 7
1.3.1. Hustota zalidnění 7
1.3.2. Rozmístění obyvatelstva ve vztahu k přírodním a socioekonomickým faktorům 8
1.4. DYNAMIKA OBYVATELSTVA 9
1.4.1. Přirozený pohyb obyvatelstva 9
Porodnost a plodnost – natalita a fertilita 10
Úmrtnost – mortalita 11
Přirozený přírůstek (úbytek) 13
Model demografického cyklu 13
1.4.2. Mechanický pohyb (mobilita) obyvatelstva 14
Migrace obyvatelstva 14
Významné mezikontinentální a mezinárodní migrace 15
1.4.3. Syntetické hodnocení dynamiky obyvatelstva 16
1.5. STRUKTURA OBYVATELSTVA 17
1.5.1. Struktura obyvatelstva podle pohlaví a věku 17
1.5.2. Rasová struktura obyvatelstva 18
1.5.3. Ekonomická a sociální struktura 19
1.5.4. Jazyková a národnostní struktura 20
INTERNETOVÉ ZDROJE 27
2. GEOGRAFIE SÍDEL 28
2.1. VÝVOJ GEOGRAFIE SÍDEL 28
2.2. VZNIK A VÝVOJ MĚST 29
2.2.1. Města předindustriální epochy 29
2.2.2. Města industriální epochy 30
2.2.3. Současná urbanizace 31
Hlavní rysy současné urbanizace (podle BAŠOVSKÝ, 1985) 31
2.3. KRITÉRIA VYMEZOVÁNÍ MĚST A DEFINICE MĚST 32
Definice města 32
Kritéria vymezování městských útvarů 33
2.4. GEOGRAFICKÁ POLOHA MĚST 33
2.5. FUNKCE MĚST 33
2.6. PROSTOROVÁ STRUKTURA MĚST 34
2.7. SÍDELNÍ SYSTÉMY 35
Město a zázemí 35
Pravidlo pořadí – velikost 35
LITERATURA 35
1. GEOGRAFIE OBYVATELSTVA
Cíl kapitoly
Cílem kapitoly je vysvětlení objektu a předmětu výzkumu geografie obyvatelstva a definice
základních pojmů, dále seznámení se stručným historickým vývojem a zaměřením geografie
obyvatelstva. V následujících částech je podrobně rozebrána problematika vývoje a rozložení
světového obyvatelstva, dynamika a struktura obyvatelstva.
Časová náročnost
10 hod. (1 – prezenční, 5 – samostudium, cvičení - 2)
1.1. VÝVOJ PŘEDMĚTU A POSTAVENÍ V GEOGRAFICKÝCH
VĚDÁCH
Geografie obyvatelstva je disciplínou socioekonomické geografie, jejíž výzkumná báze se formovala
především po 2. světové válce. Problematika obyvatelstva se však objevuje v geografických pracích již
od počátku geografie jako vědecké disciplíny. První pokusy o vytvoření metodického konceptu studia
se objevují koncem 19. století u F. RATZELA v jeho 2. díle Antropogeografie (1891 – Geografické
rozložení lidstva). Významné místo přisuzuje počtu obyvatel, jeho rozmístění a hustotě zalidnění. Jeho
přístup je však biologicko–deterministický; obyvatelstvo považuje za stejný element jako rostlinstvo a
živočišstvo a způsob života a kulturu považuje za výsledek působení přírodního prostředí.
Počátkem 20. století se významně uplatnily výsledky francouzské antropogeografické školy, které na
rozdíl od geografického determinismu zohledňují především historické, etnografické, kulturní a
ekonomické faktory. Ve vztahu příroda a společnost zdůrazňují aktivitu člověka a jeho možnost výběru
z podmínek, které mu příroda poskytuje (geografický posibilismus). Představiteli francouzské školy
geografie člověka byli především VIDAL DE LA BLACHE (spolu s DEMANGEONEM editor rozsáhlého
Zeměpisu světa, který před válkou vycházel i u nás), J. BRUNHES, po 2. světové válce především P.
GEORGE a J. BEAUJEU-GARNIER, profesorka na Sorbonně, která vydala v 60. letech základní
učebnici geografie obyvatelstva používanou jak ve francouzsky, tak v anglicky mluvících zemích; je
pokládána za zakladatelku regionální geografie obyvatelstva (poprvé zpracovala poznatky o rozložení,
vývoji a ekonomické aktivitě obyvatelstva světa). Podle ní je předmětem geografie obyvatelstva popis
demografických údajů v jejich existujících souvislostech s prostředím a objasnění příčin strukturních
znaků a důsledků.
Intenzivní rozvoj poznatků geografie obyvatelstva, jakož i její teoretické báze nastává po roce 1945.
Souvisí s mnoha faktory, jako je např. výrazný růst počtu obyvatel, rozsáhlé migrace, problémy výživy a
hladu obyvatelstva rozvojových zemí a dále se vznikem světových i regionálních organizací (např.
OSN, UNESCO, WHO aj.). Početné práce jsou z angloamerické oblasti – G. T. TREWARTH, W. A.
ZELINSKI, J. I. CLARK, W. BUNGE, G. DEMKO. P. HAGGETT. Významně upřednostňují postavení
geografie obyvatelstva v rámci geografických věd – např. G. T. TREWARTH člení geografii na fyzickou,
kulturní a obyvatelstva, jejíž hlavní úlohou je studium regionální diferencovanosti lidské složky na
zemském povrchu, a to jak počtu obyvatel, vývoje obyvatel, pohybu obyvatel, tak i kvalitativních znaků
obyvatelstva; W. A. ZELINSKI definuje geografii obyvatelstva jako vědu zabývající se studiem
prostorových aspektů obyvatelstva v kontextu komplexního hodnocení prostoru.
Z dalších směrů je nutné jmenovat koncepci na základě sociální geografie (Sozialgeographie)
rozvinutou především v 70. letech na základech mnichovské školy – K. RUPPERT, J. MAIER,
R. PAESLER, W. KULS. Při studiu obyvatelstva se výrazněji uplatňují bio-sociální aspekt a sociologický
přístup. Např. W. KULS chápe geografii obyvatelstva za disciplínu geografie člověka, jejímž programem
je výzkum prostorového rozmístění obyvatelstva, struktury obyvatelstva (věk, pohlaví, ekonomické
znaky), přirozeného vývoje obyvatelstva a geografické mobility obyvatelstva.
K rozvoji geografie obyvatelstva významně přispěli práce sovětské (POKŠIŠEVSKIJ, PIVOVAROV,
SAUŠKIN). POKŠIŠEVSKIJ definuje geografii obyvatelstva jako společensko vědní disciplínu, která
zkoumá fakta a zákonitosti rozmístění obyvatelstva ve vývoji (tzv. teritoriální systémy osídlení), přičemž
obyvatelstvo, jeho vývoj, strukturu, pohyb a další znaky studuje v procese společenské reprodukce. V
80. letech zavádí sovětská škola kategorii geodemografie. Podle G. M. FEDOROVA je objektem
geodemografie výzkum základních demografických procesů (přirozený a mechanický pohyb) a struktur
(věková, ekonomická) v jejich regionálních rozdílnostech a rovněž jejich charakteristických vazeb
s různými teritoriálně ekonomickými systémy. Podle charakteru těchto systémů rozlišuje různé
zkoumané charakteristiky:
• ekonomicko-demografické (bilance pracovních sil – zdroje a potřeby)
• sociálně-demografické (vybavenost sociální infrastrukturou, životní úroveň, sociální struktura
obyvatelstva)
• sídelně-demografické (stupeň urbanizace, hustota zalidnění, typy sídel, sídelní síť)
• ekologicko-demografické (zdravotní stav obyvatelstva, vhodnost socioekonomických systémů pro
život obyvatelstva)
Pro rozvoj čs. geografie byla rovněž významná polská geografická škola (DZIEWOŃSKI, KOSINSKI,
JAGIELSKI). Předmět výzkumu se posunul od výrazné orientace na vazby rozmístění obyvatelstva
s ostatními složkami prostoru, k regionálním otázkám populačních procesů a rozvoji metod. JAGIELSKI
ve své definici geografie obyvatelstva uvádí že, předmět jejího zkoumání je obyvatelstvo jako
prostorový jev a k hlavním úlohám studia patří deskripce, analýza a explanace struktur a zákonitostí
prostorových souborů obyvatelstva.
Československá geografická literatura zabývající se obyvatelstvem je poměrně bohatá. K rozvoji oboru
přispěli především J. KORČÁK, J. VEREŠÍK, O. BAŠOVSKÝ, B. NOVÁKOVÁ, M. MACKA, M. HAMPL
a K. KUHNL. J. KORČÁK (1964) definuje geografii obyvatelstva jako vědu, která zkoumá rozložení a
velikost populace ve vzájemném vztahu, z hlediska kauzálního a vývojového. Souhrnem uvedených
poznatků můžeme nyní definovat předmět geografie obyvatelstva (viz J. MLÁDEK, 1992). Geografie
obyvatelstva je vědní disciplína socioekonomické geografie, která zkoumá základní znaky a zákonitosti
vývoje, velikosti, rozmístění, struktury a dynamiky prostorových struktur obyvatelstva v jeho vzájemných
vazbách s ostatními geografickými prvky těchto struktur.
Za hlavní úkoly výzkumu geografie obyvatelstva považuje MLÁDEK (1992):
• poznání vývoje prostorových struktur obyvatelstva jako nutná podmínka poznání a vysvětlení
současných procesů a vypracování prognóz
• velikost a rozmístění charakterizují základní kvantitativní vlastnosti (poznání regionálních rozdílů
v hustotě obyvatelstva a vysvětlení vazeb s prvky prostorových struktur)
• analýza struktury obyvatelstva se orientuje na poznání biologických (věk, pohlaví), ekonomických
(povolání, zaměstnání, odvětvová struktura) a kulturních znaků (vzdělání, národnost, náboženství)
• studium dynamiky obyvatelstva zahrnuje přirozený pohyb (porodnost, úmrtnost, sňatečnost) a
mechanický pohyb (migrace, dojížďka) obyvatelstva.
Z příbuzných věd je geografii obyvatelstva nejbližší demografie, která zkoumá počet, strukturu, vývoj a
zákonitosti vývoje struktury obyvatelstva. Na rozdíl od geografie obyvatelstva studuje populační jevy a
procesy z aspektu reprodukce obyvatelstva. Např. SRB et al. (1971) považují za hlavní problémy
demografie reprodukci obyvatelstva (obnova generací, včetně obnovy pracovních sil), podmínky
reprodukce obyvatelstva (materiální, zdravotní, kulturní a psychické) a prognózy obyvatelstva.
1.2. VÝVOJ OBYVATELSTVA A PROGNÓZY JEJÍHO VÝVOJE
1.2.1. Antropogeneze
Antropogeneze je vývojový proces, kterým prošel vývoj našich předků od poloopice k opici a k člověku.
Počátky tohoto procesu sahají do období třetihor, to znamená, že období trvání tohoto procesu se
odhaduje zhruba na 70 mil. let. Na konci tohoto procesu je humánní fáze evoluce člověka, která trvá
zhruba 1 mil. let. Z hlediska vývoje planety (asi 5 – 6 mld let) i vývoje živé přírody (asi 3 – 3,5 mld let) je
antropogeneze a zvláště humánní fáze evoluce člověka velmi malým časovým obdobím.
Vlastní hominizační proces začíná ve středním miocénu (asi před 15 mil. lety). Za prvého přímého
předka člověka je považován Ramapithecus (žil zhruba před 10 – 14 mil. lety); nálezy jeho pozůstatků
pocházejí z pohoří Sivalik v Indii, z Keni, Číny a Řecka.
Následující vývojový stupeň tvoří Australopithecini (žili před 1 – 5 mil. lety na rozhraní pleistocénu a
pliocénu). Australopitekové jsou považováni za přechodnou formu mezi lidoopi a člověkem, pohybovali
se téměř vzpřímeně a jejich mozek měl objem asi 500 cm3
. Nálezy pozůstatků jsou především z Afriky
(Tanzánie, Etiopie, jižní Afrika) a z Jávy.
První představitelé rodu Homo, a to druh Homo habilis (dříve řazen mezi Australopiteky) žil před 1,8
mil. ve východní Africe (nález v olduvaiské rokli v Tanzánii). Jeho mozek měl už objem 700 cm3
a
používal jednoduše opracované nástroje.
Dalším článkem lidského vývoje je Homo erectus (opočlověk, Pithecantropus), který žil v období před
1 mil. až 400 tis. lety a považuje se za bezprostředního předchůdce člověka dnešního typu. Byl
vzpřímené postavy, mozek měl objem 800 – 1000 cm3
, používal oheň a jednoduché nástroje. Nálezy
primitivnějších forem tohoto hominida (období před 1 mil. let) pochází z Jávy, Číny, východní Afriky a
SRN (Heidelberg); vyvinutější formy (700 – 400 tis. let) pochází z Jávy, Číny (tzv. pekingský člověk),
severní Afriky a Maďarska.
Poslední stádium vývoje směřující k Homo sapiens se nazývá sapientace a má rovněž několik
vývojových forem. Nejstarším vývojovým typem je Homo sapiens steinheimensis, který žil v období
před 400 – 250 tis. lety, jeho lebka měla objem 1200 – 1300 cm3
a nejznámější naleziště jsou ze SRN
(Steinheim) a Anglie (Swanscomb).
Další vývojové stádium reprezentuje Homo sapiens neanderthalensis. Jeho mozek dosahoval
objemu 1400 – 1500 cm3
a žil v období před 150 tis. lety, vývojová linie tzv. preneandrtálců, v SRN
(okolí Weimaru), Římě a na území bývalého Československa Gánovce. Mladší vývojová linie tzv.
pravých neandrtálců žila před 80 – 40 tis. roky a nálezy jejich pozůstatků jsou již poměrně početné
v celé jižní, západní a střední Evropě, severní a jižní Africe a v Asii. Z našich lokalit jsou to především
moravská naleziště (jeskyně Kůlna, Šipka, Švédův stůl).
Před 30 – 40 tis. lety, v druhé polovině doby ledové (wurm) žil Homo sapiens sapiens, který se již
nelišil podstatnými znaky ve stavbě těla a kapacitě lebky od současného člověka. Významné nálezy ze
staršího období vývoje (tzv. Homo sapiens fossilis před 40 – 10 tis. let) pochází z Francie (CroMagnon),
z Německa a Moravy (Předmostí, Mladeč, Dolní Věstonice).
1.2.2. Prostorové aspekty vývoje lidských populací
Rekonstrukce podmínek a prostorů vývoje člověka je velmi komplikovanou úlohou současné vědy.
Všeobecně se předpokládá, že vlivem klimatických změn v pliocénu, které měli za následek ústup
pralesů a rozšíření stepí, došlo k výraznějšímu oddělení opic (vázaných na pralesy) a hominidů, kteří
se přizpůsobili změněným podmínkám. Antropogeneze se uskutečňovala také v kontaktní zóně lesů a
stepí. Předpokládá se, že geneticko evoluční centrum Australopiteků bylo ve východní Africe, odkud se
přemisťovali do jižní a jihovýchodní Asie a geneticko evoluční centrem hominidů Homo erectus byla
přední Indie, odkud pronikali do střední a západní Evropy, do Afriky, do Číny a Australasie.
V procesu sapientace se významná funkce přisuzuje prostoru pakistánsko-turanské brány jako centra
vývoje (např. Zimpel, 1980). Na osídlování evropských, afrických a jihoasijských prostorů se používaly
již předtím známé cesty – přechod přes Přední Asii, severní Afriku, východní Afriku a středoasijskou
stepní oblast. Překonáním horské bariéry v Asii byla osídlena Čína a Sibiř; Austrálie byla osídlena přes
v té době suchý sundský šelf a hustou síť ostrovů a Amerika přes suchou Beringovu úžinu (teoreticky
však nelze vyloučit ani osídlení Jižní Ameriky v pozdějších obdobích mořskou cestou).
Klíčovými otázkami jsou otázky monofylogeneze resp. polyfylogeneze a otázky monocentrismu či
polycentrismu vývoje člověka. Dnes je všeobecně uznávaný princip monofylogenetického vývoje
lidského rodu ze společného kořene. Všichni lidé tvoří jednu jednotku, a to jak svou biologickou, tak i
duševní podstatou. Existuje jen jeden rod člověka a všichni jeho jedinci mají možnost plodného křížení.
Naproti tomu při posuzování otázek prostorového vývoje se stále zřetelněji prosazuje princip
polycentrismu. Předpokládá se, že k formování člověka mohlo dojít současně v několika geografických
oblastech, i když to bylo ze stejného předchůdce.
1.2.3. Vývoj počtu obyvatel
V dosavadním vývoji lidstva žilo na Zemi podle různých odhadů 60 až 100 mld. lidí. Současné
obyvatelstvo (cca 6 mld.) tvoří pouze 6 – 10 % všech lidí, kteří v období tzv. humánní fáze vývoje
(zhruba posledních 1 mil. let) obývali Zemi. Rozložení obyvatelstva v jednotlivých obdobích vývoje však
bylo krajně asymetrické.
Ve vývoji obyvatelstva do druhé poloviny 17. století pozorujeme pomalý růst, přičemž odhady různých
autorů se někdy značně odlišují a připouští se 20 až 50 procentní chyba. Významnější nárůst
obyvatelstva nastává až s rozvojem kapitalistických výrobních sil a s tím souvisejícím nástupem
demografické revoluce.
Diference ve vývoji obyvatelstva ve velkých regionálních celcích v tomto století ukazuje
tabulka č. 2. Průměrný růst dosáhlo obyvatelstvo Asie a Severní Ameriky, pomalejší růst byl
v bývalém SSSR a Evropě. Nadprůměrný růst byl v Austrálii a Oceánii a výrazně nadprůměrný
v Africe a Latinské Americe.
Tabulka č. 1: Růst obyvatelstva světa
Rok
Počet
obyvatel
(v mil.)
Období potřebné
ke zdvojnásobení populace
10000 př n 5
7000 př. n. l. 10 3000
4500 př. n. l. 20 2500
2500 př. n. l. 40 2000
1000 př. n. l. 80 1500
0 160 1000
900 320 900
1700 600 800
1850 1200 150
1950 2500 100
1986 5000 36
Pramen: MLÁDEK, 1992.
Tabulka č. 2: Relativní růst obyvatelstva v letech 1900 – 1990
Evropa 1 6
SSSR 2,3
Asie 3,1
Afrika 5,4
Severní Amerika 3,3
Latinská Amerika 6,2
Austrálie a Oceánie 4,1
Svět 3,1
Pramen: MLÁDEK, 1992
1.2.4. Prognózy vývoje obyvatelstva
Prognózy vývoje obyvatelstva jsou považovány za jeden z klíčových problémů vědy, a to jak
v regionálním tak i v globálním měřítku. V regionálním měřítku souvisí s prognózováním obyvatelstva
plánování některých socioekonomických oblastí (např. výchova a kvalifikace obyvatelstva, sociální
politika). V celosvětovém měřítku je dáván do souvislostí s otázkami nerostných a biologických zdrojů,
zabezpečení výživy a zachování ekologické rovnováhy.
Většina prognóz vývoje obyvatelstva předpokládá, že se počet obyvatel v konečné budoucnosti
stabilizuje, tj. že populační procesy budou zabezpečovat jen jednoduchou reprodukci. Otevřenými
otázkami zůstává čas této stabilizace a úroveň (počet) na které se obyvatelstvo stabilizuje. Prognózy
horní hranice vycházejí často z přírodního potenciálu Země, přičemž za sumární ukazatel těchto zdrojů
se považuje množství zemědělské půdy. Vzhledem k tomu, že existují různé ukazatele minimální
plochy potřebné na zabezpečení životních potřeb jednoho obyvatele, jsou i horní hranice počtu
obyvatel dosti rozdílné. Nejčastěji se odhaduje maximum 40 – 50 mld lidí (např. podle amerického
kritéria 47 mld), extrémní odhady však dosahují hodnot kolem 150 mld (podle japonského kritéria 157
mld).
Vývoj obyvatelstva je podstatnou složkou prognostických modelů vývoje ekosystému člověk – Země.
Intenzivní diskuse vyvolaly výsledky práce tzv. Římského klubu, který sdružoval významné
představitele západní vědy, politiky a podnikatelských kruhů. První zpráva klubu (Meadows et al., 1972)
měla název Hranice růstu a poukazovala na rozpory mezi růstem obyvatelstva a výroby na jedné straně
a omezeností přírodních zdrojů na druhé straně. Simulovala vývoj stavu světa do roku 2100 při použití
parametrů současných temp růstu obyvatelstva a průmyslové výroby, spotřeby potravin a surovin a
znečištění životního prostředí. Výsledkem modelu nazvaného standardní vývoj je hrozba celosvětové
katastrofy z nedostatku surovin a potravin. S výjimkou modelu tzv. stabilizovaného vývoje, který
předpokládal stagnaci růstu obyvatelstva, výroby a znečištění prostředí jsou i další modely
pesimistické. I když zpráva byla mnohokrát kritizována, měla významný pozitivní přínos, v tom smyslu,
že obrátila pozornost vědy ke zkoumání globálních problémů lidstva.
Následná zpráva klubu (1974) staví koncepci tzv. organického růstu, která diferencuje svět podle
geografických, sociálních, ekonomických a kulturních znaků do 10 regionů, z nichž každý má zvláštní
podmínky vývoje a v každém z nich se vytváří odlišné možnosti vzniku regionální katastrofy.
Převážná část prognóz obyvatelstva pomocí matematicko-statistických metod používá v současnosti
pro výpočet dalšího vývoje logistickou křivku. Logistická funkce tvoří křivku (pro svůj charakteristický
tvar se nazývá také S-křivkou), která má tři části. Probíhá esovitě od dolní asymptoty (je jí určitá
dohodnutá, zpravidla nulová hodnota), ve střední části se její růst prudce zrychluje a v další části se
růst opět zpomaluje a křivka se blíží k horní asymptotě. Růst obyvatelstva pomocí této křivky zkoumal
už v polovině 19. století belgický matematik Verhulst.
1.3. ROZMÍSTĚNÍ OBYVATELSTVA
Prostorovost se považuje nejen za jeden z významných aspektů poznávání všech jevů a procesů
geografie obyvatelstva, ale rozmístění obyvatelstva v prostoru je explicitně obsaženo v samotném
předmětu studia. Často se přitom aplikují metody a techniky studia dvojího charakteru. První z nich
využívají informace o velikosti a rozmístění obyvatelstva v jednotlivých prostorových útvarech
(kontinentech, státech a dalších regionech) a výsledkem jsou poznatky o rozložení obyvatelstva
(zpravidla v absolutních údajích podle určitého systému teritoriálních jednotek). Druhou skupinu tvoří
způsoby poznávání, při kterých se rozmístění obyvatelstva studuje ve vztahu k jiným geografickým
prvkům prostoru (hustota zalidnění, rozmístění podle nadmořské výšky, podle klimatických pásů,
dopravních systémů atd.).
Jednou z hlavních charakteristik v rozmístění obyvatelstva na Zemi je mimořádná nerovnoměrnost.
Území, které je člověkem osídlené a hospodářsky využívané – ekumena zaujímá asi 43 % souše 64
mil. km2
. Přitom polovina obyvatelstva žije na 5 % souše; orná půda a sady zaujímají jen 10%, louky a
pastviny 20 %, hospodářsky využívané lesy 12 % a zastavěné plochy 1 % souše. Neosídlené území –
anekumena (vysokohorské, polární a pouštní oblasti) zaujímá 20 % souše, což je asi 30 mil. km2
a
území osídlené nebo využívané pouze dočasně (např. jen v určitém ročním období pro pasení dobytka)
– subekumena nebo semiekumena zaujímá 37 % souše, asi 55 mil. km2
.
1.3.1. Hustota zalidnění
Nejčastěji používaným ukazatelem rozmístění obyvatelstva je hustota zalidnění. Je to významná
strukturní charakteristika území, která poskytuje možnost jak pro prostorové, tak i časové srovnání
rozmístění obyvatelstva.
Rozlišujeme obecnou hustotu, která se určuje ze dvou nejčastěji dostupných údajů o každé populaci
– počtu obyvatel (O) a plochy území (P) a určuje počet obyvatel připadajících na jednotku plochy:
O
h =
P
Vedle obecné hustoty se používá několik ukazatelů specifické hustoty:
• hustota obyvatelstva na zastavěnou plochu
• hustota obyvatelstva na zemědělskou půdu
• hustota obyvatelstva na ornou půdu
Pro srovnání uvádíme tyto ukazatele za ČR v roce 1995:
• obecná hustota 131 obyvatel/km2
• hustota na zemědělskou půdu 241 obyvatel/km2
• hustota na ornou půdu 329 obyvatel/km2
Průměrná hustota zalidnění na Zemi byla v roce 1950 pouze 18 obyvatel na 1 km2
, do roku 1996 se
zvýšila na 43 obyvatel na 1 km2
. Tento ukazatel zakrývá značné rozdíly v hustotě zalidnění na úrovni
světadílů a velkých regionálních jednotek. Zatímco Evropa a Asie mají téměř trojnásobně vyšší hustotu
než je světový průměr, ostatní jednotky nedosahují tohoto průměru.
Největší koncentrace obyvatelstva je v jižní a východní Asii, hlavně v přilehlých oblastech Indického a
Tichého oceánu. Žije zde přes 2,5 mld. obyvatel a hustota zalidnění převyšuje hodnotu 200 obyvatel na
1 km2
na poměrně rozsáhlém území. Mimořádná koncentrace obyvatelstva je zejména v povodí Gangy,
v oblastech severní a východní Číny, na japonských ostrovech Honšú, Kjúšú a Šikoku, na ostrově Jáva.
Ze státních celků mají nejvyšší hustotu Bangladéš 981 (plocha o málo větší než bývalá ČSFR, ale 128
mil. obyvatel v roce 1999), Tchaj-wan 600, Korejská republika 475, Libanon 418, Japonsko 336, Indie
336, Izrael 296, Srí Lanka 294.
Druhá velká koncentrace se zformovala v Evropě. Spolu s evropskou částí států bývalého SSSR má
přes 730 mil. obyvatel. Některé průmyslově vyspělé státy Evropské unie dosahují dvou- až třínásobnou
hodnotu průměrné hustoty zalidnění Evropy – Nizozemsko 466, Belgie 312, Velká Británie 245, SRN
235. Třetí velké seskupení s vysokou regionální hustotou zalidnění je ve východní části USA a Kanady.
Žije tam přes 150 mil. obyvatel. I v dalších částech světa se zformovaly koncentrace obyvatelstva,
v kterých je na poměrně malém území vysoká hustota. Jsou to např. delta Nilu, jižní část Afriky,
západní Nigérie, Rwanda (337) a Burundi (260 obyvatel na 1 km2
), jihovýchod Austrálie, pacifické
pobřeží USA, ústí řeky La Plata, pobřeží Brazílie. Extrémně vysokých hodnot však dosahují
administrativní jednotky (státy, závislá území), které mají charakter městských sídel (např. Hongkong,
Singapur), nebo jsou rozloženy na malých ostrovech (např. Malta, Bermudy, Barbados).
Tabulka č. 3: Hustota zalidnění v roce 1996
Evropa 103
bývalý SSSR 13
Asie 123
Afrika 24
Severní Amerika 14
Latinská 24
Austrálie a 3
svět 43
Pramen: CIA Word Factbook 1997.
1.3.2. Rozmístění obyvatelstva ve vztahu k přírodním a socioekonomickým faktorům
Nerovnoměrnost v rozmístění obyvatelstva se projevuje jak na globální, tak i na regionální úrovni. Je
multi - kauzálně spjatá s mnohými historickými, přírodními, ekonomickými a politickými jevy a procesy,
které se odlišně uplatňují v různých regionech.
V období historického vývoje se za nejlidnatější světadíl považuje Asie. Její obyvatelstvo zaujímalo
vždy více než polovinu populace světa a s výjimkou 19. století a první poloviny 20. století se tento podíl
mírně zvyšoval. V roce 1996 zde žilo 3,4 mld. obyvatel. Když k tomu přidáme obyvatelstvo Evropy a
bývalého SSSR, zjistíme, že na euroasijském kontinentě se nachází 4,2 mld. obyvatel, což tvoří téměř
tři čtvrtiny světové populace. Tento počet obyvatel žije na území, jehož plocha zaujímá pouze 40 %
povrchu souše. Vývoj podílu obyvatelstva Evropy charakterizuje určitý růst v 18. a 19. století přestože
docházelo k migracím obyvatelstva do Ameriky. V současnosti se tento podíl snižuje v důsledku
malého přirozeného přírůstku. Podíl obyvatel Afriky je v současnosti kolem 12,5 % s tendencí mírného
růstu. Tento kontinent měl původně větší podíl na světové populaci, ale v průběhu 17. až 19. století
bylo násilně odsunuto 25 – 30 mil. černošského obyvatelstva převážně do Ameriky. Vedle přímých ztrát
se následky projevily v deformaci populačních procesů, což způsobilo populační devastaci tohoto
kontinentu. Obyvatelstvo Ameriky mělo až do 18. století relativně nízký podíl (na základě odhadu jeho
počtu). Od 19. století začíná jeho podíl narůstat v důsledku velké imigrační vlny především evropského
obyvatelstva a později i značného přirozeného přírůstku.
Ještě markantnější je rozdíl mezi koncentrací obyvatelstva na severní a jižní polokouli. Na jižní
polokouli žije pouze 10 % obyvatel Země, i když plocha souše zde představuje 25 % celosvětové.
Z tohoto počtu obyvatel je téměř čtvrtina soustředěna na ostrově Jáva.
Tabulka č. 4: Podíl kontinentů na ploše a obyvatelstvu světa v roce 1996
Rozloha Obyvatelstvo
Kontinent mil.
km2 v % mil. v %
Evropa 4,9 3,6 507 8,8
bývalý SSSR 22,4 16,5 293 5,1
Asie 27,6 20,3 3432 59,4
Euroasie celkem 54,9 40,5 4233 73,3
Afrika 30,3 22,3 730 12,6
Severní Amerika 21,5 15,8 295 5,1
Latinská Amerika 20,5 15,1 489 8,4
Austrálie a Oceánie 8,5 6,3 27 0,5
Pramen: CIA Word Factbook 1997.
Významným faktorem v rozmístění obyvatelstva je vzdálenost od moře – v pobřežním pásu do 50 km,
které zaujímá 12 % rozlohy, žije asi 29 % obyvatel. Polovina světové populace pak žije do 200 km od
pobřeží a rovněž hustota zalidnění výrazně klesá s růstem vzdálenosti od moře. Určité odlišnosti mají
některé světadíly. V Evropě připadá největší část obyvatel na pásmo ve vzdálenosti 200 – 500 km, což
souvisí s vývojem rozmístění ekonomických aktivit. Naproti tomu téměř 80 % populace Austrálie je
lokalizováno do 50 km od pobřeží.
Dalším faktorem rozmístění obyvatelstva je nadmořská výška. Do 200 m žije přes 60 % obyvatelstva , i
když tyto oblasti zaujímají jen 28 % souše. Pouze na kontinentech s převahou tropického klimatu
(Afrika, Jižní Amerika) žije na těchto územích méně než polovina obyvatelstva.
Rozmístění obyvatelstva světa velmi významně ovlivňují i klimatické podmínky. V mírně teplém
podnebném pásu žije na 17 % souše 53 % obyvatelstva, zatímco v oblastech stepí, pouští a tunder na
38 % souše jen 8 % obyvatelstva.
1.4. DYNAMIKA OBYVATELSTVA
Obyvatelstvo nelze považovat za statický element, naopak vyznačuje se silnou dynamikou změn počtu,
struktury, prostorového rozložení a dalších znaků. Vlastní dynamika obyvatelstva zahrnuje velké
množství procesů, které se na různých geografických úrovních projevují diferencovaně. Velké množství
forem demografické dynamiky můžeme rozdělit do tří kategorií pohybu.
Přirozený pohyb obyvatelstva (vnitřní změny) je výsledkem přirozeného rozmnožování a odumírání
obyvatelstva. Podle vztahu těchto procesů je to přirozený přírůstek nebo úbytek obyvatelstva.
Sociálně-ekonomický pohyb zahrnuje přesuny obyvatelstva mezi jednotlivými sociálními skupinami.
Tento pohyb je zpravidla následkem sociálně právních změn týkajících se významných demografických
charakteristik obyvatelstva (změna povolání a zaměstnání, změny úrovně vzdělání, změny sociální
příslušnosti). Výsledkem tohoto pohybu jsou změny ve struktuře obyvatelstva podle ekonomických a
kulturních znaků.
Mechanický pohyb (mobilita) obyvatelstva zahrnuje všechny prostorové přesuny obyvatelstva bez
ohledu na vzdálenost (uvnitř regionů, vnitrostátní, zahraniční), délku trvání (trvalé, dočasné), účel
pohybu (ekonomický, politický), formu (individuální, skupinové) a další charakteristiky. Největší
pozornost je obvykle věnována migračním pohybům zahrnujících emigraci a imigraci obyvatel. Podle
poměru obou těchto složek se hodnotí migrační přírůstek nebo úbytek obyvatelstva.
Mezi sociálně-ekonomickým a mechanickým pohybem existují dosti silné závislosti. Změny pracovního
místa, zvýšení kvalifikace vede zpravidla k prostorovým přesunům obyvatel (dojížďka do zaměstnání,
migrace), nemluvě o tak velkých ekonomických transformacích, které způsobila industrializace a
důsledkem byly rozsáhlé přesuny obyvatel do měst (urbanizace), případně vyvolaly velké denní
přesuny obyvatelstva v prostoru (dojížďka do zaměstnání).
Na celosvětové úrovni ovlivňuje růst obyvatelstva výlučně pouze přirozený pohyb. V současnosti to
všeobecně platí i pro úroveň kontinentů, ale v minulosti byly rozsáhlé migrační pohyby mezi
jednotlivými světadíly. Migrace se výrazněji projevují na regionální úrovni, ale i v rámci úrovně
jednotlivých států mohou být důležitou složkou celkové bilance obyvatelstva.
Význam migrace všeobecně vzrůstá s poklesem hierarchické úrovně území a s růstem
diferencovanosti prostorové ekonomické struktury. V rozvíjejících se městech mají zpravidla migrace
větší váhu v celkové bilanci obyvatelstva než přirozený pohyb a dosahují i větší intenzitu ve srovnání
s celostátní úrovní. Migrační pohyb obyvatel městských zón je zpravidla relativně větší, než ve městě
jako celku.
1.4.1. Přirozený pohyb obyvatelstva
Přirozený pohyb zahrnuje populační procesy, které souvisí s rozmnožováním a odumíráním
obyvatelstva. Hlavními procesy tohoto pohybu jsou porodnost (natalita) a úmrtnost (mortalita). Tyto
hlavní procesy, které přímo vstupují do bilance pohybu obyvatelstva, ovlivňuje mnoho biologických,
historických a socioekonomických faktorů a procesů. Z dalších populačních procesů jsou to hlavně
sňatečnost, rozvodovost a potratovost, které sice nevstupují přímo do bilance přirozeného pohybu, ale
ve velké míře mohou ovlivnit základní procesy, především porodnost.
Porodnost a plodnost – natalita a fertilita
Z hlediska reprodukce obyvatelstva má mimořádný význam počet narozených. Je ovlivněn, stejně jako
další charakteristiky, rozsahem sledované populace a velikostí časové jednotky – zpravidla jsou to
ukazatele za jeden rok. Vlivy rozdílných rozsahů souboru se eliminují relativními ukazateli, při kterých
se počet narozených porovnává se středním stavem obyvatelstva. Nejčastěji se používá:
• míra porodnosti nebo natalita, což je počet narozených na 1000 obyvatel středního stavu:
N
N =
S
× 1000
kde N = narození
S = střední stav obyvatelstva
• míra živorodnosti nebo tzv. efektivní natalita, což je počet živě narozených na 1000 obyvatel
středního stavu:
Nz
Nz =
S
× 1000
kde Nz = živě narození
S = střední stav obyvatelstva
Rozdíl obou ukazatelů není velký a ve vyspělých zemích dosahuje pouze 0,1 až 0,3 promile.
Tyto ukazatele dosahovaly v ČR v roce 1997 následujících hodnot:
• natalita 8,9
• efektivní natalita 8,8
Natalita a efektivní natalita jsou považovány za hrubé všeobecné míry; nezohledňují vnitřní diference
populačního souboru, v kterém se uskutečňuje reprodukce (struktura podle věku a pohlaví). Používají
se především pro mezinárodní srovnání (v mnoha státech jsou to jediné dostupné ukazatele).
Při analýze reprodukce obyvatelstva je vhodné používat ukazatele plodnosti (fertility). Jeho výpočet je
založen na porovnání počtu narozených dětí s počtem žen v reprodukčním věku, tj. ve věku 15 až 49
let. Rozlišujeme hrubou fertilitu a čistou fertilitu:
• hrubá fertilita je počet narozených na 1000 žen v reprodukčním věku:
N
ƒx =
F15 – 49
× 1000
kde N = počet narozených
F15 – 49 = počet žen v reprodukčním věku
• čistá fertilita je počet živě narozených na 1000 žen v reprodukčním věku:
Nz
ƒx =
F15 – 49
× 1000
kde Nz = počet živě narozených
F15 – 49 = počet žen v reprodukčním věku
Kromě toho se konstruují ukazatele specifické plodnosti, tj. míra plodnosti pro jednotlivé věkové
kategorie žen (obvykle pětileté). Často se používá ukazatel tzv. úhrnná plodnost – je to součet měr
plodnosti žen v reprodukčním věku, tedy počet dětí narozených jedné ženě za předpokladu zachování
plodnosti daného roku.
Na základě úhrnné plodnosti se konstruuje tzv. hrubá míra reprodukce (hmr) – je to součet měr
plodnosti vynásobený podílem děvčat při narození (u nás se používá koeficient 0,485, což vychází
z dlouhodobějšího průměru – na 100 děvčat se rodí 106 chlapců). Hrubá míra reprodukce představuje
průměrný počet živě narozených dívek jedné ženě za předpokladu, že by po celou dobu zůstala
zachována úroveň plodnosti žen a za předpokladu neexistence úmrtosti v reprodukčním období; zhruba
lze říci, že pokud hmr > 1 je zajištěna reprodukce, pokud hmr < 1 nikoli.
Čistá míra reprodukce nám říká, kolik děvčat, které se narodí jedné ženě v reprodukčním období, se
dožije věku matky v době porodu.
Tyto ukazatele byly pro ČR v roce 1997 následující:
• hrubá fertilita 34,4 ‰
• čistá fertilita 34,3 ‰
• úhrnná plodnost 1,2 dětí
• hrubá míra reprodukce 0,57
• čistá míra reprodukce 0,56
Kontinentální diferenciaci světa podle porodnosti a úhrnné plodnosti dokumentuje tabulka č. 5. V roce
1998 byla průměrná natalita 22 dětí na 1000 obyvatel, nad průměrem byla v Africe a v Latinské
Americe, Asie dosahovala hodnoty celosvětového průměru a v ostatních oblastech byla pod
celosvětovým průměrem. Velká variabilita v hodnotách porodnosti je mezi jednotlivými státy.
Tabulka č. 5: Přirozený pohyb obyvatelstva v roce 1998
Natalita Mortalita Přirozený přírůstek
Evropa 10 10 0
bývalý SSSR 12 14 -2
Asie 22 8 14
Afrika 38 14 24
Severní Amerika 14 9 5
Latinská Amerika 23 7 16
Austrálie a Oceánie 18 7 11
svět 22 9 13
Pramen: U.S. Census Bureau, 1999.
V Africe dosahovala většina států (kromě Mauritia, Seychel a Tuniska) hodnot nad světovým průměrem
a kromě Alžírska, Egypta, Maroka, Gabunu, Zimbabwe a JAR i hodnot nad africkým průměrem, který je
mimořádně vysoký (38 narozených dětí na 1000 obyvatel). V Latinské Americe dosahovaly
nadprůměrných hodnot Dominikánská republika, Haiti, státy pevninské Střední Ameriky (kromě
Panamy a Kostariky) a ze států Jižní Ameriky Bolívie, Paraguay a Peru. Také asijské státy kromě Číny,
Japonska, obou Korejí, Hongkongu, Singapuru, Thajska, Vietnamu, Srí Lanky, Izraele a SAE měly
nadprůměrnou porodnost. Nejnižší porodnost byla v té době v Evropě (především ve státech východní
a střední Evropy), Japonsku, USA, Kanadě a Austrálii. V rozvinutých zemích jako celku byla porodnost
11 dětí na 1000 obyvatel, zatímco v rozvojových 25 dětí, tedy více než dvojnásobná.
Úmrtnost – mortalita
Druhou rozhodující složkou přirozeného pohybu obyvatelstva je úmrtnost (mortalita). Ukazatel
všeobecné úmrtnosti vyjadřuje počet zemřelých na 1000 obyvatel středního stavu:
M
M =
S
× 1000
kde M = počet úmrtí
S = střední stav obyvatelstva
Význam tohoto ukazatele je ve schopnosti charakterizovat všeobecnou úroveň úmrtnosti, přičemž však
neumožňuje vyjádřit diferencovanost tohoto procesu pro jednotlivé kategorie obyvatel. V mezinárodním
měřítku, vzhledem k nedostatku detailnějších informací v mnoha populacích, však plní nenahraditelnou
úlohu při porovnávání úrovně úmrtnosti. Spolehlivé údaje o úmrtnosti se v současnosti vztahují pouze
asi na polovinu populace světa. Velké problémy způsobuje zejména analýza úmrtnosti obyvatel Afriky a
jižní Asie, kde věrohodná registrace zahrnuje pouze desetinu až pětinu obyvatel a obvykle se opírá o
statistické odhady.
V celosvětovém měřítku nemá ukazatel úmrtnosti takovou velkou variabilitu jako ukazatel porodnosti.
Nejvyšší hodnoty dosahuje ve dvou větších oblastech, kterými jsou Afrika (s výjimkou jižních a
severních oblastí) a některé populace v jižní a jihovýchodní Asii.
Charakteristickým rysem úmrtnosti je její klesající tendence, což je důsledek materiálního zlepšení
života a zdravotní péče.
Všeobecnou úmrtnost ve značné míře ovlivňuje různá struktura (především věková) sledovaných
populací – je to patrné i v tabulce č. 5, kde ukazatel úmrtnosti v Evropě je téměř o polovinu vyšší než
v Latinské Americe; tento rozdíl je způsoben především velmi vysokým podílem mladého obyvatelstva
v Latinské Americe a z celosvětového hlediska vysokým podílem starého obyvatelstva v Evropě. (ČR
měla v roce 1997 úmrtnost 10,9 ‰).
Abychom mohli vyjádřit vnitřní rozdíly úmrtnosti v určité populaci, používáme ukazatel specifické
úmrtnosti. Nejčastěji se tento ukazatel používá pro určité věkové skupiny, nebo pro strukturu
obyvatelstva podle pohlaví. Křivka specifické úmrtnosti podle věkových skupin obyvatelstva má
charakteristické U-rozložení, vyšší hodnoty jsou v nejmladších věkových kategoriích (především děti do
jednoho roku), v následujících věkových kategoriích jsou minimální hodnoty a nárůst je opět až ve
věkových kategoriích od čtyřiceti let výše. Z hlediska specifické úmrtnosti podle pohlaví je viditelná
vyšší úroveň mužské úmrtnosti. Tato nadúmrtnost mužů je typická pro většinu populace světa, pouze
v některých rozvojových zemích se neprojevuje.
Zvláštní význam je přisuzován úmrtnosti nejmladších skupin obyvatelstva. Statisticky se vykazuje nejen
dětská, ale i kojenecká (do jednoho roku dítěte) a novorozenecká úmrtnost (do 28 dnů), případně i
úmrtnost pro menší intervaly počátečního období života. Nejčastěji se používá ukazatel kojenecké
úmrtnosti, který je k dispozici i v mezinárodním měřítku a zpravidla se považuje za jeden z ukazatelů
socioekonomické vyspělosti (životní úroveň, zdravotnická péče, kulturní úroveň) každé populace.
Vysoká kojenecká úmrtnost bývá určující složkou vysoké všeobecné úmrtnosti. Populace, které jsou
úspěšné v snižování kojenecké úmrtnosti, zpravidla zaznamenávají i pokles všeobecné úmrtnosti.
Diferenciaci kojenecké úmrtnosti podle kontinentů přináší tabulka č. 6. Nejnižší hodnoty (pod 10
promile) jsou v Severní Americe, v severní a západní Evropě a dále v Japonsku, Singapuru, Izraeli,
Austrálii a na Novém Zélandě (ČR v roce 1997 5,9 ‰). Oblasti s nejvyšší kojeneckou úmrtností jsou
především v Africe (kromě jižních a severních okrajů), kde v mnoha státech přesahuje hodnotu 100
promile.
Schopnost charakterizovat úroveň úmrtnosti má i ukazatel střední délky života. Tato charakteristika
udává jaká je pravděpodobnost dožití, tj. kolik let života má před sebou osoba určitého věku (např.
novorozenec). Střední očekávaná (pravděpodobná) délka života se určuje z úmrtnostních tabulek
dané populace. Tabulky jsou jedním z modelů demografických procesů, v kterém se na určité
modelové populaci (např. 100 tis. novorozenců) sleduje její postupné vymírání.
Nejčastěji se používá ukazatel střední délky života novorozenců, obvykle i v členění podle pohlaví
(muži, ženy – střední délka života žen je ve většině států vyšší). Patří mezi jeden z mezinárodně
sledovaných ukazatelů a podobně jako kojenecká úmrtnost je ukazatelem vyjadřujícím vyspělost státu.
Nejvyšší střední délka života (přes 75 let) je v Severní Americe a Evropě (kromě bývalých
socialistických států), dále v Japonsku, Izraeli, Austrálii a na Novém Zélandě. Pro srovnání ČR 74 let
(v roce 1997 muži 70 let a ženy 77 let). Oblasti s nejnižší středí délkou života (pod 55 let) jsou v Africe
(většina států západní, střední a východní Afriky) a v některých státech Asie (Afghánistán, Bhútán,
Kambodža, Laos).
Tabulka č. 6:Diferenciace světa podle kojenecké úmrtnosti a střední délky života (1998)
Kojenecká úmrtnost Střední délka života
západní Evropa 6 79
východní Evropa 16 72
bývalý SSSR 44 65
Blízký Východ 45 69
Asie 59 65
Afrika 88 51
Severní Amerika 8 76
Latinská Amerika 33 69
Austrálie a Oceánie 23 72
svět 58 63
Pramen: U.S. Census Bureau, 1999.
Přirozený přírůstek (úbytek)
Přirozený přírůstek vyjadřuje rozdíl mezi počtem živě narozených a zemřelých v určité populaci –
používá se především relativní ukazatel (na 1000 obyvatel). Podle vztahu mezi počtem narozených a
zemřelých může nabývat kladných hodnot, což znamená, že populace roste, nebo záporných hodnot,
které indikují přirozený úbytek obyvatelstva.
N – M
Pp =
S
× 1000
kde N = počet narozených
M = počet zemřelých
S = střední stav obyvatelstva
Přirozený přírůstek obyvatelstva světa dosáhl v druhé polovině 20. století nejvyšších hodnot v celém
dosavadním vývoji. Relativní přírůstek byl nejvyšší počátkem sedmdesátých let (20 promile) a od té
doby klesá, absolutní přírůstek je nejvyšší v současnosti. Ke konci devadesátých let přibývalo na světě
kolem 80 mil. obyvatel za rok, což je zhruba 220 tis. denně.
Významné diference existují mezi kontinenty a státy (viz tabulka č. 5). Vysoce nadprůměrné přírůstky
měla většina států Afriky (nejvíce Libye 37, Togo 35, Benin 33, Senegal 33, Libérie 31, Mali 31, Komory
31, Eritrea 30, Gambie 30, Mauretánie 30, Niger 30) a některé státy jihozápadní Asie (Irák 36, Saúdská
Arábie 33, Omán 33, Jemen 33, Sýrie 32), nadprůměrný přírůstek byl také v Latinské Americe –
především v některých středoamerických republikách (Nikaragua, Guatemala). Velmi nízký přirozený
přírůstek je ve většině vyspělých států. Ve většině východoevropských zemí (kromě Albánie,
Jugoslávie, Makedonie, Polska a Slovenska) v roce 1998 obyvatelstva přirozenou měnou ubývalo,
z ostatních evropských zemí byl zaznamenán přirozený úbytek v ještě SRN, Itálii a v některých státech
bývalého SSSR (Bělorusku, Gruzii, Rusku a Ukrajině). V České republice od roku 1994 obyvatelstva
ubývá (v roce 1997 byl přirozený úbytek -2,1 ‰).
Model demografického cyklu
Jedním ze základních rysů přirozeného pohybu obyvatelstva je jeho časová a prostorová
diferencovanost. Přesto byly zjištěny určité zákonitosti tohoto procesu a z nich se všeobecně uznává
platnost koncepce demografického cyklu, který vyjadřuje charakteristické změny růstu obyvatelstva
v čase. Podle této teorie (např. R. PEARL, 1938) se každá populace zpočátku rozmnožuje pomalu,
později se přírůstky prudce zvyšují, v určité časové jednotce se růst začne zpomalovat a později se
populace kvantitativně stabilizuje (teorie logistického růstu). Obvykle se vymezuje pět fází
demografického cyklu:
1. fáze – vysoká porodnost, vysoká úmrtnost, nízký přirozený přírůstek
2. fáze – vysoká porodnost, pokles úmrtnosti, velmi vysoký růst přirozeného přírůstku
3. fáze – mírný pokles porodnosti, mírný pokles úmrtnosti, velmi vysoký přirozený přírůstek
4. fáze – prudký pokles porodnosti, stabilizuje se nízká úmrtnost, prudké snížení přirozeného
přírůstku
5. fáze – stabilizace porodnosti i úmrtnosti na nízké úrovni, minimální přirozený přírůstek; počet
obyvatel je stabilizován.
Většina rozvojových zemí je dnes ve druhé a třetí fázi demografického cyklu a jejich vysoký přirozený
přírůstek a růst obyvatelstva se v rozhodující míře podílí na rychlém růstu obyvatelstva světa. Jsou to
především země Latinské Ameriky, Afriky, jižní a východní Asie. Naproti tomu ve většině rozvinutých
zemí Evropy, Severní Ameriky a bývalého SSSR, proběhly tyto fáze v 19. a počátkem 20. století a
v současnosti jsou na konci demografického cyklu.
Je však nutné si uvědomit, že uvedené typy demografického cyklu byly odvozeny na základě poznatků
z vývoje v Evropě. Lze předpokládat, že současný a budoucí vývoj demografických procesů v zemích
Latinské Ameriky, Afriky a jižní Asie přinese nové poznatky.
1.4.2. Mechanický pohyb (mobilita) obyvatelstva
Pohybem obyvatelstva se zabývá více vědních disciplín, což způsobuje určité odlišnosti interpretace
základních kategorií a jejich definic. Nejčastěji se pod pojmem pohyb (mobilita) obyvatelstva rozumí
určitá změna v zařazení jedince v nějakém systému určených jednotek (útvarů). V případě, že
jednotkami takového systému jsou určité sociální útvary (profesní, sociální, kulturní skupiny), nazýváme
tyto změny sociální mobilitou obyvatelstva. Pokud těmito jednotkami jsou prostorové (regionální)
útvary, hovoříme o prostorové mobilitě obyvatelstva.
Mechanický pohyb obyvatelstva nebo také prostorová, regionální či geografická mobilita obyvatelstva
zahrnuje všechny typy přemísťování (změny lokalizace) člověka. Můžeme rozlišit čtyři typy
prostorových pohybů.
A. Migrace (stěhování) obyvatelstva je pohyb obyvatelstva, který se váže na změnu trvalého
bydliště bez ohledu na to, zda je to stěhování v rámci určité sídelní struktury nebo mezistátní
stěhování. Nezařazujeme sem pohyby nomádů (pastýřů, sběračů, lovců). Migrace je
nejvýznamnější typ pohybu obyvatelstva, pouze při tomto pohybu vznikají trvalé změny
v prostorovém rozmístění obyvatelstva. Statisticky jsou zjišťovány pouze migrace překračující
administrativní hranice.
B. Dočasné změny pobytu nebo-li sezónní migrace jsou změny bydliště na určitý vymezený čas,
kdy se místo trvalého pobytu nemění.
C. Dojížďka do zaměstnání je takový pohyb ekonomicky aktivních obyvatel, který vyplývá
z rozdílnosti místa jejich pracoviště a místa trvalého bydliště. Z formálního hlediska je to relativní
pravidelnost pohybu obyvatel, často se tento typ mobility nazývá kyvadlová migrace. Velmi
podobné znaky má i dojížďka studentů a žáků do škol. Úplné informace o dojížďce do zaměstnání
poskytuje sčítání obyvatel.
D. Nepravidelné dočasné pohyby obyvatelstva za účelem cestovního ruchu a rekreace, za nákupy
a službami, atd. Společným znakem těchto pohybů je nepravidelnost, která se váže jak na
účastníky tohoto pohybu, tak i na vzdálenost a směr pohybu. O těchto pohybech existuje málo
spolehlivých a systematických informací.
Migrace obyvatelstva
Migrace je formálně dvojsměrný pohyb obyvatelstva – imigrace (přistěhování) a emigrace
(vystěhování). Někdy se používá i pojem reemigrace, který označuje návrat emigrujících obyvatel do
původního prostoru. Zvláštním procesem je pak repatriace – přestěhování obyvatel do těch prostorů,
z kterých se násilně nebo dobrovolně vystěhovali. Repatriace je obvykle připravená a organizovaná a
může být dobrovolná nebo vynucená.
Základním ukazatelem migračního pohybu je hrubá migrace nebo také objem migrace. Je to suma
osob, které se zúčastňují migrace v určité územní jednotce. Dělíme ji na hrubou emigraci (suma všech
emigrantů) a hrubou imigraci (suma všech imigrantů). Relativní podíl všech migrantů a středního stavu
obyvatel daného území nazýváme intenzitou migračního obratu.
Čistá migrace se častěji nazývá migrační saldo a je to rozdíl mezi počtem imigrantů a emigrantů –
kladné hodnoty znamenají, že území získává obyvatele migrací, záporné nám indikují, že migrací
obyvatele ztrácí .
Významné mezikontinentální a mezinárodní migrace
Mezinárodní migrační pohyby obyvatelstva měly významnou úlohu v celém historickém vývoji lidstva.
Jsou známé rozsáhlé prostorové pohyby obyvatelstva v Indii, Číně a Egyptě. V širším prostoru Evropy
byly v 5. a 6. století zaznamenány rozsáhlé pohyby obyvatelstva, které jsou označovány stěhováním
národů. V tomto období se na naše území dostávají první vlny Slovanů. Příkladem rozsáhlejších
pohybů může být dále arabská expanze (7. století), normanské vpády, stejně jako vpády Tatarů,
Mongolů a Turků, které se v určitých vlnách objevovaly až do pozdního středověku.
Odlišné faktory začaly vystupovat v čase novodobých migrací obyvatelstva. Začaly působit především
v důsledku rozvoje kapitalistické společenské formace, a to prostřednictvím rozmachu průmyslu ve
velkých regionech, rozšiřováním dopravních a informačních sítí, vytvářením zdrojů volných pracovních
sil a pod. Tak se především v 19. a začátkem 20. století daly do pohybu početné skupiny obyvatelstva,
které překračovaly hranice vlastních států a často směřovaly i do zámoří.
V prostorovém aspektu se velkou dynamikou vyznačuje Evropa, z které vycházely velké emigrační
vlny, ale v současnosti je cílem imigrace. Naproti tomu velké prostorové koncentrace obyvatelstva
v Asii – čínská, indická a japonská populace zůstaly relativně stabilní, méně postiženy zahraniční
migrací.
Mezi největší migrace – rozsahem i významem patří emigrace evropského obyvatelstva do zámoří
(osídlení Ameriky a Austrálie). V letech 1820 – 1959 imigrovalo do USA 41,5 mil. obyvatel, z toho
podstatná část z Evropy (34,5 mil.). Do Kanady imigrovalo v období 1851 – 1957 asi 7,5 mil. osob.
Rozsáhlá byla také imigrace do Argentiny kam, imigrovalo v letech 1856 – 1940 asi 7 mil. obyvatel a do
Brazílie (v letech 1821 – 1940 asi 5 mil.). Dalším územím evropské emigrace je Austrálie a Nový
Zéland, kam imigrovalo v letech 1820 – 1932 asi 3,5 mil. obyvatel.
Zvláštní typ migrace obyvatelstva (násilná migrace) tvořil mezikontinentální pohyb černochů z Afriky do
Ameriky. Probíhal v letech 1520 – 1850 a černoši byli násilně transportování z ekvatoriální západní
Afriky do severních oblastí Jižní Ameriky, na karibské ostrovy a na jih USA. Počet prodaných černochů
se v různých odhadech pohybuje mezi 10 – 20 mil., ztráty při transportu byly však téměř poloviční,
takže se odhaduje, že Afrika ztratila nejméně 20 – 35 mil. obyvatel.
Emigrace obyvatel Číny a Japonska se orientovaly především na země jihovýchodní Asie (především
z důvodů administrativních omezení týkajících se imigrace z těchto zemí do USA a Austrálie). V letech
1840 – 1947 emigrovalo z Číny asi 12 mil. osob, především do Thajska, Malajsie, Indonésie, Singapuru
a Vietnamu.
Značného rozsahu dosáhla migrace politického charakteru na Indickém poloostrově. Mezi Indií a
Pákistánem došlo po získání nezávislosti následkem politických a náboženských odlišností k rozsáhlé
výměně obyvatelstva, která se týkala téměř 15 mil. obyvatel.
Poměrně významná je rovněž migrace Židů do Izraele. Už v letech 1919 – 1948 se do bývalé Palestiny
přistěhovalo asi 425 tis. obyvatel. Imigrace židovského obyvatelstva se podstatně zvýšila po vytvoření
samostatného státu a v letech 1948 – 1966 představovala kolem 1,2 mil. obyvatel. Zároveň nastal
nucený odchod arabského obyvatelstva z tohoto území (asi 1,5 mil. obyvatel).
Velké přesuny obyvatelstva nastaly v Evropě za 2. světové války a po jejím ukončení. Většina pohybů
po válce se realizovala na základě poválečných mírových smluv. Odhaduje se, že se přesunulo zhruba
30 mil. obyvatel, z toho asi 13,5 mil. Němců, 6,5 mil. Poláků a 2,1 mil. Čechů a Slováků.
Výrazně politický charakter měly některé emigrace z bývalých soc. zemí. Do tohoto typu můžeme
zařadit asi 3 mil. obyvatel, kteří v letech 1950 – 1961 emigrovali z NDR do SRN. V důsledku
revolučních událostí v Maďarsku emigrovalo v letech 1956 – 1957 asi 200 tis. obyvatel a obdobně po
okupaci Československa v letech 1968 – 1969 emigrovalo asi 60 tis. obyvatel. Silný emigrační proud
politického charakteru směřoval v roce 1989 z bývalé NDR do SRN.
Velkého rozsahu dosáhly pracovní migrace. Jejich počet vzrůstal v západní Evropě z 2 mil. na zač. 60.
let až na 8 mil. obyvatel v polovině 70. let. Nejvíce imigrantů bylo v SRN (2 mil.), Francii a Velké
Británii. Relativně se nejvíce podílí na ekonomicky aktivním obyvatelstvu ve Švýcarsku a Lucembursku
(kolem 1/3), v SRN kolem 10 %. Východiskovými zeměmi těchto emigrantů jsou země kolem
Středozemního moře – Itálie, Španělsko, Portugalsko, bývalá Jugoslávie, Řecko, Turecko, Maroko,
Alžírsko, Tunisko a Irsko.
Podobné migrace pracovního charakteru jsou známy i z dalších oblastí světa. V USA žije a pracuje asi
1,2 mil. zahraničních dělníků, především z Mexika, ostrovů v Karibském moři (Portoriko) a některých
jihoamerických zemí (např. Kolumbie). Mezi arabskými státy jsou cílovými státy především Saúdská
Arábie, Kuvajt, SAE a Omán. Zahraniční dělníci pochází většinou z Egypta, Jemenu, Jordánska, ale
také z Pákistánu a Indie. V Africe migruje značný počet obyvatel z málo rozvinutých oblastí jižně od
Sahary do JAR.
1.4.3. Syntetické hodnocení dynamiky obyvatelstva
Velká pozornost je v populačních analýzách věnována kvantitativnímu efektu celkové dynamiky
obyvatelstva. Je jím celkový pohyb obyvatelstva jako výsledek přirozeného a mechanického pohybu.
Projevuje se jako globální přírůstek nebo úbytek obyvatelstva. Význam tohoto ukazatele souvisí se
schopností charakterizovat krátkodobý i dlouhodobý vývoj populace a nevyhnutelné je i jeho použití
v prognózách vývoje obyvatelstva.
Celkový přírůstek nebo úbytek obyvatelstva se skládá z přirozeného přírůstku a migračního salda
dané územní jednotky v určitém časovém období. Vzhledem ke skutečnosti, že přirozený pohyb je
výsledkem dvou složek (porodnosti a úmrtnosti) a migrační pohyb je také výsledkem dvou složek
(imigrace a emigrace) můžeme vypočítat celkový přírůstek z těchto ukazatelů:
celkový přírůstek = porodnost – úmrtnost + imigrace – emigrace
Můžeme ho vyjádřit jako relativní údaj na 1000 obyvatel středního stavu.
N – M + I – E
Pp =
S
× 1000
kde N = porodnost
M = úmrtnost
I = imigrace
E = emigrace
S = střední stav obyvatelstva
Celkový počet obyvatel v čase t (St) je potom výsledkem bilance určitého počátečního stavu
obyvatelstva v čase o (So) a všech čtyřech složek pohybu v časovém intervalu mezi o a t.
St = So + N – M + I – E
Pohyb obyvatelstva tedy charakterizují dvě z následujících čtyřech teoreticky možných složek:
přirozený přírůstek (PP), přirozený úbytek (PU), migrační přírůstek (MP) a migrační úbytek (MU). Ze
vzájemně možných kombinací těchto složek lze odvodit čtyři typy populací s celkovým přírůstkem
obyvatelstva:
typ A – kde PP > MU
typ B – kde PP > MP
typ C – kde MP > PP
typ D – kde MP > PU
a čtyři typy populací s celkovým úbytkem obyvatelstva:
typ E – kde PU > MP
typ F – kde PU > MU
typ G – kde MU > PU
typ H – kde MU > PP
Typologie územních jednotek na základě dynamiky obyvatelstva je poměrně často používána a nazývá
se Webbovou typologií.
1.5. STRUKTURA OBYVATELSTVA
Mezi nejvýznamnější charakteristiky určité populace zařazujeme strukturu obyvatelstva. Přesto, že se
při hodnocení struktury obyvatelstva používají ukazatele vztažené k určitému časovému okamžiku, je
nutno všechny charakteristiky struktury chápat a interpretovat dynamicky, neboť jsou výsledkem
předcházejícího vývoje. například současnou věkovou strukturu obyvatelstva ovlivnil vývoj populačních
procesů v posledních 60 až 100 letech (porodnost, úmrtnost, migrace). Současná struktura
obyvatelstva určité územní jednotky významně ovlivňuje budoucí demografické procesy a je nutné ji
zohlednit při populačních prognózách.
Pro studium struktury obyvatelstva se v současnosti používá velké množství různých znaků a
analytických i interpretačních technik. Rozhodující znaky nebo kriteria, podle kterých se struktura
obyvatelstva sleduje jsou nejčastěji seskupovány do tří skupin:
1. biologické znaky (struktura obyvatelstva podle pohlaví, věku, zdravotního stavu, rodinného stavu
apod.);
2. ekonomické znaky (struktura podle ekonomické aktivity, povolání a zaměstnání, sociální struktura
apod.);
3. kulturní znaky (struktura podle vzdělání, národnosti, jazyková, religiózní struktura apod.).
1.5.1. Struktura obyvatelstva podle pohlaví a věku
Struktura obyvatelstva podle těchto znaků patří mezi základní charakteristiky každé populace. Mají také
velký význam pro mnoho dalších demografických a geografických charakteristik. Na základě struktury
podle pohlaví se sestavují specifické ukazatele pro vyjádření mnoha procesů (např. úmrtnosti,
plodnosti, sňatečnosti atd.) a používají se i při konstrukci měr reprodukce, úmrtnostních tabulek a
dalších demografických modelů.
Struktura obyvatelstva podle pohlaví se nejčastěji vyjadřuje dvěma způsoby. První vyjadřuje procentní
podíl mužů a žen z celkového počtu obyvatel. Jinou možnost poskytují index femininity (If) a index
maskulinity (Im), které udávají vzájemný podíl osob jednoho pohlaví k druhému.
Ž M
If =
M
× 1000 Im =
Ž
× 1000
kde Ž = počet žen
M = počet mužů
Ve většině evropských států, v USA a bývalém SSSR je převaha ženského obyvatelstva, naopak
převaha mužů je především v Indii, v některých islámských státech, v Hongkongu a Singapuru.
Nejčastěji používaný způsob interpretace věkové struktury obyvatelstva je věková pyramida.
Vedle věkové struktury umožňuje tento grafický způsob zobrazit i strukturu obyvatelstva podle pohlaví.
Podstatou věkové pyramidy jsou dva spojené grafy – histogramy četnosti mužů (levá část grafu) a žen
(pravá část grafu). Na horizontální ose se zobrazuje počet obyvatel a na vertikální věkové kategorie.
Věková pyramida se obvykle sestrojuje pro jednotlivé věkové ročníky obyvatelstva nebo pro pětileté
věkové kategorie.
Věkové pyramidy mohou nabývat různých tvarů, přičemž jako určité porovnávací normy slouží tři
základní tvary. Věková pyramida tvaru A zobrazuje progresivní typ populace, kterou charakterizuje
vysoký podíl dětského obyvatelstva (0 – 14 let), přičemž každý následující ročník narozených je
početnější. Graficky se to projevuje širokou základnou pyramidy a předpokládá se rozšířená
reprodukce obyvatelstva. Druhý charakteristický tvar pyramidy reprezentuje stacionární typ věkové
struktury, kde složka dětská a postreprodukční (50 let a více) jsou téměř vyrovnány. V populaci s tímto
tvarem pyramidy jsou obvykle vyrovnané počty narozených i zemřelých a charakterizuje ji jednoduchá
reprodukce. Třetí základní tvar pyramidy má zúženou základnu, která je důsledkem zmenšování počtu
narozených. Zobrazuje regresivní typ věkové struktury, kde složka postreprodukční převažuje nad
dětskou a populace má zpravidla nedostatečnou reprodukci (v tomto typu je i ČR).
Demografické stárnutí populace je také vyjadřováno tzv. indexem stáří, což je poměr postreprodukční
a dětské složky obyvatelstva. Často se používá členění obyvatelstva podle věku počátku a ukončení
ekonomické aktivity, kdy rozlišujeme obyvatelstvo předproduktivní, produktivní a poproduktivní.
Věkové hranice pro zařazení do jednotlivých skupin jsou však v různých zemích odlišné. V České
republice považujeme za předproduktivní obyvatelstvo ve věku 0 – 14 let, za poproduktivní ženy ve
věku 55 a více let a muže ve věku 60 a více let, ostatní obyvatelstvo je v produktivním věku. Index stáří
konstruovaný na základě těchto věkových skupin má potom následující tvar:
Pp
Is =
P0 – 14
× 100
kde Is = index stáří
Pp = poproduktivní obyvatelstvo
P0 – 14 = předproduktivní obyvatelstvo
1.5.2. Rasová struktura obyvatelstva
Kategorie lidská rasa se zpravidla používá na označení historicky zformovaných velkých skupin
obyvatel, které spojuje společný vývoj. Tento vývoj se odráží v množství společných morfologických a
fyziologických znaků, jejichž variabilita je podstatně nižší v rámci jedné rasy než mezi příslušníky
různých ras. Nejčastěji se tyto velké skupiny obyvatel vyčleňují na základě shody fyzických znaků, které
jsou dědičné. Zpravidla jsou to barva pleti, barva a tvar očí, barva a forma vlasů, morfologické znaky
některých orgánů (tvar nosu, úst aj.). Stále častěji se v současnosti uplatňují populačně-genetické
kriteria. Rasy jsou definovány jako velké skupiny obyvatel, které se navzájem signifikantně liší složením
a četností genů a tomu odpovídajícímu rozložení a četností dědičných znaků (např. H. G. ZIMPEL,
1980).
Antropologické klasifikace obsahují značný počet lidských skupin vyčleněných na základě různých
rasových znaků (udává se 200 – 400 ras resp. nižších rasových útvarů). Jejich seskupením se vytvořil
systém tří velkých ras – europoidní (bílé), ekvatoriální (černé) a mongoloidní (žluté). V některých
klasifikacích jsou místo velké ekvatoriální rasy africká negroidní a oceánská australoidní rasa,
v dalších je vyčleněna jako samostatná velká rasa amerikoidní (Indiáni). V současnosti některá členění
mají nad velkými rasami další hierarchický stupeň – kmen, kdy rozlišují kmen západní atlantickostředozeměmořský
(bílí a černí) a východní tichooceánský (žlutí).
Určité možnosti sjednocení různých antropologických rasových třídění poskytuje právě klasifikace,
v které nejvyšší hierarchický stupeň tvoří tři velké rasy, které se člení na větve – europoidní na severní
a jižní, ekvatorální na negroidní (africkou) a oceánskou (australoidní) a mongoloidní na asijskou a
americkou (indiánskou). Teorie zabývající se vývojem člověka a formováním rasové struktury se
v převážné míře přiklánějí k názorům, že současné rasy tvoří jeden biologický rod (Homo sapiens).
Biologicky se rasy považují za určité podskupiny lidského rodu. Plně životaschopné a plodné potomstvo
se rodí z manželství partnerů libovolných rasových útvarů. Všechny současné rasy a přechodné formy
mají vedle diferenciačních znaků mnohem více a podstatně významnějších znaků společných (stejné
potenciální předpoklady pro rozumovou a tvořivou činnost, schopnost pracovat, schopnost jazykové
komunikace a pod.).
Tabulka č. 7:Zastoupení hlavních rasových útvarů světa v roce 1983
Rasové útvary
Počet
obyvatel
(v mil.)
Podíl
(v %)
Velké rasy
- Europoidní 1997 42,9
- Mongoloidní 890 19,1
- Ekvatoriální 340 7,3
Smíšené a přechodné formy
- mezi europoidní a americkou 146 3,1
- mezi europoidní a asijskou 51 1,1
- mezi europoidní a negroidní 422 9,0
- mezi mongoloidní a australoidní 802 17,2
Ostatní rasové útvary 12 0,3
Celkem 4660 100,0
Pramen: MLÁDEK, 1992.
1.5.3. Ekonomická a sociální struktura
Mezi nejdůležitější klasifikace obyvatelstva na základě ekonomických znaků patří členění podle
ekonomické aktivity obyvatelstva. Členění na ekonomicky aktivní a neaktivní není však dodnes zcela
jednoznačné a v různých zemích se liší. Naše statistika považuje za ekonomicky aktivní všechny osoby
zaměstnané nebo hospodářsky činné, v současnosti nezaměstnané hledající práci, dále ženy na
mateřské dovolené, pracující důchodce a tzv. osoby zdržené od povolání (např. vojáci základní služby).
Podíl ekonomicky aktivních z celkového počtu obyvatel charakterizuje úroveň ekonomické aktivity.
Obvykle se používají ukazatele celkové úrovně ekonomické aktivity a úrovně ekonomické aktivity žen.
Obyvatelstvo ekonomicky neaktivní bývá často dále členěno na osoby nezávislé a závislé na živiteli.
Nezávislé osoby jsou především důchodci s různou formou důchodu. Mezi závislé osoby řadíme
zvláště děti do 15 let, ženy v domácnosti, které nemají žádný zdroj příjmu a také učně a studenty.
Ekonomicky aktivní obyvatelstvo bývá dále strukturováno podle různých hledisek, z nichž za
nejdůležitější lze považovat členění na zaměstnané a nezaměstnané. V České republice je zdrojem
informací o trhu práce Výběrové šetření pracovních sil, jehož metodika koresponduje s definicemi a
doporučeními Mezinárodní organizace práce (ILO). Výběrový soubor zahrnuje cca 28 tis. bytů (0,6 %
trvale obydlených bytů), v nichž je šetřeno cca 72 tis. respondentů všech věkových skupin (minimálně
250 bytových domácností v každém okrese). Jedná se o kontinuální šetření, jehož výsledky jsou
publikovány ve čtvrtletní periodicitě.
Zaměstnaní jsou všechny osoby 15-ti leté a starší, které ve sledovaném období patřily mezi placené
zaměstnané (na základě pracovního poměru, dohody o provedení práce resp. pracovní činnosti,
případně na základě jiného smluvního vztahu) nebo tzv. sebezaměstnané (pracující ve vlastní firmě,
vypomáhající členové domácností a členové produkčních družstev).
Nezaměstnaní jsou všechny osoby 15-ti leté a starší, které ve sledovaném období souběžně splňovaly
následující podmínky:
1. byly bez práce, což znamená, že nebyly ani v placeném zaměstnání, ani nebyly sebezaměstnané;
2. hledaly aktivně práci, čímž se rozumí např. registrace u úřadu práce, nebo jiné zprostředkovatelny
práce, případně hledání práce přímo v podnicích, podnikání kroků pro založení vlastní firmy nebo
hledání práce jiným způsobem;
3. byly připraveny k nástupu do práce okamžitě nebo nejpozději do 14 dnů.
Pokud osoby nesplňují alespoň jednu z těchto uvedených podmínek jsou považovány za zaměstnané
nebo ekonomicky neaktivní.
Součtem zaměstnaných a nezaměstnaných získáme tzv. pracovní sílu, což jsou osoby starší 15-ti let
splňující požadavky na zařazení mezi zaměstnané a nezaměstnané. Procentuální podíl
nezaměstnaných na pracovní síle nazýváme mírou nezaměstnanosti:
U
R =
L
× 100
kde R = míra nezaměstnanosti
L = pracovní síla
Obvykle rozlišujeme obecnou míru nezaměstnanosti, což je podíl všech nezaměstnaných na veškeré
pracovní síle daného území a specifické míry nezaměstnanosti např. podle věkových nebo
vzdělanostních skupin obyvatelstva určitého území.
Významným strukturním znakem ekonomicky aktivního obyvatelstva je také jeho příslušnost
k základním sektorům národního hospodářství. Často je používán v mezinárodních srovnáních jako
ukazatel celkové úrovně ekonomického rozvoje. Vymezení sektorů však není zcela jednoznačné a mezi
jednotlivými zeměmi se může měnit. Většina statistik člení národní hospodářství na tři sektory – primér,
sekundér a terciér, ale stále častěji (především ve vyspělých zemích) se začíná vymezovat i kvartér.
V našich podmínkách (např. PAVLÍK et al., 1986) se používá členění, které v hrubých rysech vychází
z mezinárodně doporučované klasifikace ISIC (International Standard Industrial Classification of all
Activities):
I. (I) zemědělství, lesnictví a rybářství
II. (II) průmysl a stavebnictví
III. (III) doprava, spoje, obchod, pohostinství a ubytování, bytové hospodářství,
(IV) výzkum a vývoj, školství, veřejná správa, peněžnictví a pojišťovnictví, ostatní nevýrobní
činnosti.
Zaměstnanost v jednotlivých sektorech se mění v závislosti na strukturních změnách ekonomiky a
společnosti. Ve většině vyspělých zemí byl dlouhodobý pokles zaměstnanosti v primárním sektoru
doprovázen nárůstem sekundéru a později nastal významný nárůst terciéru.
Pro podrobnější členění do jednotlivých odvětví národního hospodářství se v ČR používá Odvětvová
klasifikace ekonomických činností (OKEČ), která je kompatibilní s mezinárodní klasifikací ISIC.
Sociální struktura obyvatelstva je klasifikace na základě příslušnosti obyvatel k socioekonomickým
nebo socioprofesním skupinám. Kategorie sociální struktury mají význam především pro politickou
ekonomii a sociologii.
1.5.4. Jazyková a národnostní struktura
Interpretace základních kategorií používaných při hodnocení jazykové a národnostní struktury
obyvatelstva bývá dost rozdílná, proto je vhodné provést obsahové vymezení jednotlivých pojmů.
Pojem národnost označuje příslušnost obyvatel k určitému národu. Klíčový význam má kategorie
národ a reprezentuje historickou formu lidské společnosti, která vznikla na základě pevného
společenství, hospodářského života, společného jazyka, území, kultury, způsobu života, tradic a jejich
odrazu v národní psychice a národním vědomí. Jak vyplývá z definice, národ není biologickou kategorií,
nevymezuje soubor obyvatel na základě biologických znaků a pokrevní příbuznosti. Nelze ji zaměňovat
s kategoriemi rasové struktury. Národnost jako etnický pojem je dále nutno odlišit od státní
příslušnosti, která je výsledkem politické diferenciace a souvisí se vznikem států.
V procesu formování národa sehrává jednu z nejvýznamnějších funkcí jazyk. Tato skutečnost nachází
odraz v časté shodě názvů jazyka a národa, ale využívá se i při sestavování národnostní struktury
obyvatelstva světa. Při grupování příbuzných národů se ve velké míře uplatňuje lingvistický princip a
jazyková struktura. Porovnávání národnostní a jazykové struktury má i praktický statistický důvod.
Obsah pojmu národ se určuje komplexem znaků, které se pro potřeby statistické klasifikace zohledňují
jen velmi těžce. Klasifikace je nucena opírat se o jednodušší kriteria a nejčastěji jsou to právě jazykové
charakteristiky. Přes tyto těsné souvislosti nelze zcela ztotožňovat jazykovou a národnostní strukturu
obyvatelstva.
Příslušníci různých národů mohou hovořit stejným jazykem – např. mateřským jazykem Angličanů,
Skotů, Američanů, Kanaďanů, Australanů je angličtina. Méně početné jsou případy, kdy příslušníci
jednoho národa hovoří více jazyky – např. většina Irů hovoří anglicky, ale část používá i irský jazyk.
Rozdílnost obou struktur souvisí především s procesy jazykové asimilace, jejichž důsledkem byly
přechody resp. začlenění etnických menšin do větších seskupení, kterými byly zpravidla jazykově, ale
hlavně politicko – ekonomicky vyspělejší národy.
Existují různé klasifikace jazyků, které se liší především ve výběru třídících znaků. Největší pozornost si
zasluhuje genealogická klasifikace, která je výsledkem historicko-srovnávací metody. Podstatný
význam má přitom rekonstrukce minulých jazyků, která se využívá jako prostředek vysvětlení vztahů
mezi současnými jazyky. Jednotlivé jazyky se pak seskupují na základě současných podobností
v oblasti slovní zásoby, gramatiky a jiných znaků, ale i na základě svého původu. Vznik jazykové
skupiny se váže na existenci společného prajazyka, který jim poskytl určitou slovní zásobu a
gramatické pravidla – např. pro jazyky románské jazykové skupiny byly prajazykem latina; některé
jazykové skupiny se ještě člení na jazykové podskupiny. Jazykové skupiny se dále grupují do
jazykových rodin. Např. čeština je jazykem západoslovanské jazykové podskupiny, skupiny
slovanských jazyků v indoevropské jazykové rodině.
Podle BRUKA (1981) byly nejpočetnějšími jazyky světa v roce 1978: čínský 934 mil. (je jedním jazykem
pouze podle písma, nikoli mluvené řeči), anglický 380 mil., hindi (spolu s urdu) 275 mil., španělský 230
mil., ruský 220 mil., arabský, bengálský, indonéský – všechny po 140 mil., portugalský 125 mil.,
japonský 116 mil., německý 100 mil. a francouzský 90 mil. Těmito dvanácti jazyky hovořily dvě třetiny
obyvatel světa. Oficiálními jazyky OSN jsou angličtina, arabština, čínština, francouzština, ruština a
španělština.
Tabulka č. 8:Vybrané jazykové rodiny a skupiny světa v roce 1978
Jazyková rodina
Počet
(v mil.)
Podíl
(v %)
Indoevropská 1938 45 5
z toho skupina: 643 15,1
románská 506 11,9
germánsk 413 9,7
slovanská 277 6,5
Semito-hamitská 203 4,8
z toho skupina: 153 3,6
Kavkazská 7 0,2
Drávidská 162 3,8
Uralská 24 0,6
Altajská 106 2,5
Korejci 57 1,3
Japonci 116 2,7
Baskové 1 0,1
Nigerijsko-kordofánská 245 5,7
Nilsko-saharská 25 0,6
Čínsko-tibetská 992 23,3
z toho skupina: 940 22,1
Thajská 60 1,4
Jihoasijská 73 1,7
Indonésko-oceánská 207 4,9
Ostatní 44 1,0
Celkem 4260 100,0
Pramen: BRUK (1981)
Příloha: Vybrané charakteristiky zemí světa
1999 1998
Počet
obyvatel
Střední délka života
Země
(vmil.)
Hustotazalidnění
Kojenecká
úmrtnost(v‰)
Úhrnnáplodnost
muži ženy
Česká republika 10,3 133 7 1,2 71 78
Albánie 3,4 123 45 2,5 66 72
Andorra 0,1 144 – – – –
Belgie 10,2 312 6 1,6 74 81
Bělorusko 10,2 49 14 1,4 62 75
Bosna a Hercegovina 3,9 76 31 1,4 58 68
Bulharsko 8,2 74 13 1,2 68 76
Dánsko 5,3 125 5 1,7 74 79
Estonsko 1,4 34 14 1,3 63 75
Finsko 5,2 17 4 1,7 74 81
Francie 59,1 107 6 1,7 75 83
Chorvatsko 4,5 80 8 1,6 70 77
Irsko 3,7 54 6 1,9 73 79
Island 0,3 3 5 2,1 77 81
Itálie 57,6 196 6 1,2 75 82
Jugoslávie 10,6 104 11 1,8 71 76
Lichtenštejnsko 0,1 200 – – – –
Litva 3,7 57 15 1,3 63 75
Lotyšsko 2,4 39 17 1,4 61 74
Lucembursko 0,4 167 5 1,7 74 81
Maďarsko 10,1 109 10 1,4 66 75
Makedonie 2 79 19 2,1 71 75
Malta 0,4 1 184 – – – –
Moldavsko 4,3 130 44 1,6 60 69
Monako 0,1 16 410 – – – –
Německo 82 235 5 1,3 74 80
Nizozemsko 15,8 466 5 1,5 75 81
Norsko 4,5 15 5 1,9 75 81
Polsko 38,7 127 13 1,5 69 77
Portugalsko 10 109 7 1,4 72 79
Rakousko 8,1 98 5 1,4 74 81
Rumunsko 22,5 97 19 1,2 67 74
Rusko 146,5 9 23 1,3 59 72
Řecko 10,5 82 7 1,3 76 81
San Marino 0,1 445 – – – –
Slovensko 5,4 112 10 1,4 69 77
Slovinsko 2 98 5 1,3 71 79
Spojené království 59,1 245 6 1,7 75 80
Španělsko 39,4 79 7 1,2 74 82
Švédsko 8,9 22 4 1,6 77 82
1999 1998
Počet
obyvatel
Střední délka života
Země
(vmil.)
Hustotazalidnění
Kojenecká
úmrtnost(v‰)
Úhrnnáplodnost
muži ženy
Švýcarsko 7,1 180 5 1,5 76 82
Ukrajina 49,9 86 22 1,4 60 72
Afghánistán 25,9 40 144 6,9 47 46
Arménie 3,8 135 41 1,5 62 71
Ázerbájdžán 8 92 82 2,1 59 68
Bahrajn 0,7 963 – – – –
Bangladéš 127,7 981 98 3,1 57 57
Bhútán 0,8 17 112 5,5 53 52
Brunej Darussalam 0,3 61 – – – –
Čína[1] 1249,7 134 45 1,8 68 71
Hongkong 6,9 6 946 5 1,3 76 82
Macao 0,5 23 450 – – – –
Filipíny 76,8 258 35 3,6 64 69
Gruzie 5,5 78 51 1,5 61 68
Indie 997,5 336 63 3,1 62 64
Indonésie 207 114 59 2,6 60 65
Irák 22,8 52 55 5,3 67 69
Izrael 6,1 296 8 2,7 77 80
Palestina 2,8 446 – – – –
Írán 63 39 49 2,8 67 70
Japonsko 126,6 336 4 1,4 77 83
Jemen 17 32 72 6,4 58 61
Jordánsko 4,7 53 33 4,2 71 79
Kambodža 11,8 67 107 4,6 47 49
Katar 0,8 69 – – – –
Kazachstán 15,4 6 58 2 58 69
KLDR 23,4 194 46 2,1 62 68
Korejská republika 46,8 475 8 1,7 70 78
Kuvajt 1,9 108 11 2,9 75 79
Kypr 0,8 82 – – – –
Kyrgyzstán 4,7 25 75 2,8 59 68
Laos 5,1 22 92 5,8 52 55
Libanon 4,3 418 32 2,7 68 73
Malajsie 22,7 69 22 3,2 67 74
Maledivy 0,3 925 – – – –
Mongolsko 2,6 2 66 2,6 59 64
Myanmar (Barma) 45 68 78 2,4 53 56
Nepál 23,4 164 76 4,5 58 58
Omán 2,3 11 26 5,9 69 73
Pákistán 134,8 175 93 5 58 60
1999 1998
Počet
obyvatel
Střední délka života
Země
(vmil.)
Hustotazalidnění
Kojenecká
úmrtnost(v‰)
Úhrnnáplodnost
muži ženy
Saúdská Arábie 21,4 10 41 5,9 68 72
Singapur 3,2 5 283 4 1,7 75 82
Spojené arabské emiráty 2,8 34 15 3,5 74 76
Srí Lanka 19 294 16 2,1 70 75
Sýrie 15,7 85 38 4 66 69
Tádžikistán 6,2 44 112 3,5 61 68
Thajsko 61,7 121 31 1,7 65 73
Turecko 64,4 84 38 2,5 70 75
Turkmenistán 4,8 10 73 3 58 65
Uzbekistán 24,5 59 71 3,3 60 68
Vietnam 77,5 238 36 2,4 65 70
Alžírsko 30,5 13 45 3,8 68 70
Angola 12,4 10 132 6,8 46 50
Benin 6,1 55 100 5,8 52 56
Botswana 1,6 3 59 4,4 39 41
Burkina Faso 11 40 109 6,6 45 47
Burundi 6,7 260 101 6,3 44 47
Čad 7,5 6 117 6,1 46 51
Džibutsko 0,7 28 – – – –
Egypt 62,4 63 69 3,4 60 64
Eritrea 4 40 79 5,7 53 58
Etiopie 62,8 63 126 6,3 40 42
Gabon 1,2 5 85 5,4 54 60
Gambie 1,3 125 77 5,2 52 56
Ghana 18,9 83 78 5,2 55 59
Guinea 7,2 29 129 5,5 44 49
Guinea-Bissau 1,2 42 112 5,8 47 51
Jihoafrická republika 42,1 34 52 3,3 54 58
Kamerun 14,7 32 77 5,3 50 53
Kapverdy 0,4 106 – – – –
Keňa 30 52 59 4,5 47 48
Komory 0,5 244 – – – –
Kongo 2,9 8 103 6,1 45 49
Kongo, dem. rep. 49,8 22 102 6,4 47 51
Lesotho 2,1 69 78 4,8 52 56
Libérie 3 32 103 6,3 57 62
Libye 5,4 3 56 3,8 63 68
Madagaskar 15,1 26 91 5,4 52 54
Malawi 10,8 115 134 6,8 37 37
Mali 10,9 9 122 6,6 46 48
1999 1998
Počet
obyvatel
Střední délka života
Země
(vmil.)
Hustotazalidnění
Kojenecká
úmrtnost(v‰)
Úhrnnáplodnost
muži ženy
Maroko 28,2 63 53 3,1 66 71
Mauricius 1,2 576 17 1,9 67 75
Mauritánie 2,6 3 78 5,5 47 53
Mosambik 17,3 22 120 6,3 44 47
Namibie 1,7 2 67 4,9 42 41
Niger 10,5 8 114 6,8 42 41
Nigérie 123,9 136 71 5,2 53 54
Pobřeží Slonoviny 14,7 46 96 5,1 45 48
Rovníková Guinea 0,4 16 – – – ..
Rwanda 8,3 337 113 6,2 41 42
Senegal 9,3 48 61 5,6 55 60
Seychely 0,1 177 – – – –
Sierra Leone 4,9 69 129 6,1 46 52
Somálsko 9,4 15 126 7,3 45 48
Středoafrická republika 3,5 6 106 4,9 45 49
Súdán 29 12 73 4,6 55 57
Svatý Tomáš 0,1 151 – – – –
Svazijsko 1 59 – – – –
Tanzanie 32,9 37 97 5,5 44 49
Togo 4,6 84 80 6,1 57 61
Tunisko 9,5 61 33 2,6 72 75
Uganda 21,5 108 93 7,1 42 43
Zambie 9,9 13 93 5,6 37 37
Zimbabwe 11,9 31 62 3,8 39 39
Antigua a Barbuda 0,1 153 – – – –
Argentina 36,6 13 19 2,6 71 78
Bahamy 0,3 30 – – – –
Barbados 0,3 620 – – – –
Belize 0,3 11 – – – –
Bolívie 8,1 8 64 4,4 58 64
Brazílie 168,1 20 37 2,3 59 70
Dominika 0,1 97 – – – –
Dominikánská republika 8,4 174 44 3 68 72
Ekvádor 12,4 45 32 3 69 75
Grenada 0,1 285 – – – –
Guatemala 11,1 102 48 4,5 63 69
Guyana 0,9 4 – – – –
Haiti 7,8 283 99 4,4 49 54
Honduras 6,3 57 42 4,3 63 67
Chile 15 20 13 2,4 72 78
1999 1998
Počet
obyvatel
Střední délka života
Země
(vmil.)
Hustotazalidnění
Kojenecká
úmrtnost(v‰)
Úhrnnáplodnost
muži ženy
Jamajka 2,6 240 14 2,7 73 78
Kolumbie 41,5 40 25 2,8 66 74
Kostarika 3,6 70 13 2,8 74 78
Kuba 11,1 102 9 1,5 73 78
Nikaragua 4,9 41 42 3,9 64 69
Panama 2,8 38 24 2,6 72 77
Paraguay 5,4 13 37 3,8 70 74
Peru 25,2 20 43 3,2 68 72
Salvador 6,2 299 29 3,2 66 73
Surinam 0,4 3 – – – –
Svatá Lucie 0,1 253 – – – –
Svatý Kryštof a Nevis 0,1 114 – – – –
Svatý Vincenc a Grenadiny 0,1 293 – – – –
Trinidad a Tobago 1,3 252 19 1,9 68 73
Uruguay 3,3 19 14 2,4 72 79
Venezuela 23,7 27 28 3 70 76
Portoriko 3,9 439 12 1,9 70 79
Kanada 30,6 3 6 1,6 73 77
Mexiko 97,4 51 26 2,8 69 75
Spojené státy 272,9 30 6 2 73 80
Austrálie 19 2 5 1,8 77 83
Fidži 0,8 44 – – – –
Kiribati 0,1 121 – – – –
Marshallovy ostrovy 0,1 353 – – – –
Mikronésie 0,1 165 – – – –
Nauru 0,1 564 – – – –
Nový Zéland 3,8 14 6 1,9 74 81
Palau 0,1 41 – – – –
Papua Nová Guinea 4,7 10 57 4,3 57 59
Samoa 0,2 60 – – – –
Šalamounovy ostrovy 0,4 15 – – – –
Tonga 0,1 138 – – – –
Tuvalu 0,1 416 – – – –
Vanuatu 0,2 16 – – – –
SVĚT CELKEM 5975 46 58 2,7 61 65
Prameny: World Bank, 2000; CIA, 2000; U. S. Census Bureau, 1999. World Health Report, 1999. České názvy zemí podle Číselníku zemí
ČSÚ 1998.
[1] včetně Tchaj-wanu
Shrnutí kapitoly
Otázky ke cvičení z kapitoly 2
1. Co je předmětem výzkumu geografie obyvatelstva?
2. Jaký praktický význam najdete při studiu obyvatelstva v sociálně
ekonomickém výzkumu?
3. Čím se zabývá demografická analýza?
4. Vývoj obyvatelstva v meziregionálním srovnání je velmi nerovnoměrný (např.
vyspělé a rozvojové země). Přesvědčte se o tom sestavením kartogramu vývoj obyvatelstva
v zemích světa (mapa a příslušná dat jsou v příloze na www. Stránkách KRES)
Literatura
[1] BRUK, I. S.: Naselenije mira. Etnografičeskij spravočnik, Nauka, Moskva 1981.
[2] Demographic Yearbook. UN, New York 1990, 1996.
[3] KORČÁK, J.: Úvod do všeobecné geografie obyvatelstva. SPN, Praha 1964.
[4] MEADOWS, D. et al.: The Limits to Growth. Universe Book, New York 1972.
[5] MLÁDEK, J.: Základy geografie obyvateĺstva. SPN, Bratislava 1992.
[6] PAVLÍK, Z. et al.: Základy demografie. Academia, Praha 1986.
[7] SRB, V. et al.: Demografie. Svoboda, Praha 1971.
[8] Statistická ročenka České republiky. Český statistický úřad, Praha 1998.
[9] ZIMPEL, H. G.: Bevölkerungsgeographie und Ökumene. In: Sozial- und Wirtschaftsgeographie.
List Verlag, Műnchen 1980.
INTERNETOVÉ ZDROJE
• www.census.gov
• www.czso.cz
• www.odci.gov
2. GEOGRAFIE SÍDEL
Cíl kapitoly
Časová náročnost
7 hod. (1 – prezenční, 3 – samostudium, cvičení - 3)
2.1. VÝVOJ GEOGRAFIE SÍDEL
Počátky geografie sídel, stejně jako jiných geografických disciplin sahají do starověku a středověku.
Především to byly různé popisy sídel a některých jejich znaků – polohy, vzhledu a jejich velikosti. První
pokusy o systematické vysvětlení sídelně geografických poznatků nastaly až koncem 19. století, kdy se
formuje geografie sídel jako zvláštní disciplína geografie a postupně se stává velmi rozšířenou
geografickou problematikou.
Geografie sídel se nejdříve rozvinula v Německu; sídelním jevům věnoval pozornost už F. RATZEL ve
své Antropogeografii, v jeho hodnoceních se odráží geografický determinismus. Dalším představitelem
byl A. MAITZEN, který zkoumal formy sídel z hlediska etnické příslušnosti obyvatelstva – etnický
determinismus. R. GRADMANN formuloval teze o tzv. starých a mladých sídelních oblastech Evropy.
Za zakladatele sídelní geografie se však považuje až O. SCHLÜTTER, který formuloval předmět
geografie sídel. Podle něj se geografie sídel zabývá viditelnými sídelními jevy pozorovatelnými
v kulturní krajině. Vlivem německé školy se silně rozvinulo hlavně morfologicko-genetické studium
sídel. Z dalších geografů německé školy vyniká Z. HASSERT, který napsal první příručku o geografii
měst.
Nejvýznamnějším německým geografem byl ovšem W. CHRISTALLER, který na empirických
výzkumech sídelní sítě v jižním Bavorsku zformuloval teorii centrálních míst. Tato teorie přesahuje
svým významem geografii sídel a patří mezi významné teorie společenských věd. Širokého uplatnění
došla až v 60. letech, kdy byla „objevena“ americkou geografií a svůj význam neztratila ani
v současnosti.
Po 2. světové válce se v německý mluvících zemích částečně navazovalo na morfologicko-genetický
směr, významně se však dostávaly do popředí (zvláště od 60. let) směry vycházející z teorie
centrálních míst – např. O. BOUSTEDT, R. KLOPPER, H. BOBEK. V oblasti sledování venkovských
sídel patří mezi průkopníky H. LINDE.
Francouzská geografická škola navazovala na svého zakladatele VIDAL DE LA BLACHE a snažila se
analyzovat sídelní jevy, hlavně města, přičemž přednost dávala funkci sídel před ostatními znaky.
V rámci francouzské geografie byly vydány monografie měst (např. R. BLANCHARD. V oblasti
venkovských sídel byl A. DEMANGEON iniciátorem výzkumu problematiky koncentrace a rozptýlenosti
venkovských sídel, který probíhal v různých zemích světa. V poválečném období věnovala francouzská
geografie hlavní pozornost studiu měst, a to problematice jejich funkční typologie, hierarchie a
problematice urbanizace (např. M. SORRE, G. CHABOT, J. BEAUJEU-GARNIER).
Hlavní pozornost americké geografie sídel byla věnována původně problematice farmářského osídlení,
nově kolonizovaným územím a později především problematice měst. Američtí geografové,
sociologové a urbanisti obohatili geografii sídel o řadu nových koncepcí – koncepce ekonomické
základny města, teorie tzv. prvního města, teorie funkčně prostorové struktury a růstu měst a zasloužili
se o masové zavedení matematicko-statistických metod a modelů do geografie sídel. Významnými
reprezentanty byli např. D. HARRIS, B. BERRY, V. GARRISON, později R. GOLLEDGE.
Sídelní geografové z Velké Británie věnovali hlavní pozornost změnám struktury osídlení jako důsledku
industrializace. Věnovali se také otázkám velkých konurbací a nových měst a po 2. světové válce také
problematice centrálních míst – např. R. DICKINSON, H. BRACEY, A. SMAILES. S anglosaskou
geografií je úzce spjatá také skandinávská, zvláště švédská geografie sídel (S. GODLUND, W.
OLSSON).
Polská geografie se v meziválečném období rozvíjela pod vlivem německé a francouzské geografie a
hlavní pozornost věnovala studiu venkovských sídel – např. M. KIELCZEWSKA. V poválečném období
dochází k zesílení vlivu anglo-americké geografie a převažují práce zaměřené na problematiku měst,
především funkční typologie a hierarchie a na problematiku urbanizace. Hlavními představiteli jsou J.
KOSTROWICKI, K. DZIEWOŃSKI, A. ZAGOZDŻON, M. JERCZYNSKI, P. KORCELLI a další.
Sídelní geografie v bývalém SSSR se prakticky rozvinula až po 2. světové válce. Hlavní pozornost byla
věnována otázkám geografické polohy měst (např. N. BARANSKIJ, J. MAJERGOJZ) a dále otázkám
změn struktury osídlení důsledkem industrializace (vznik nových měst) a otázkám geneze a přeměn
funkcí měst. Významnými představiteli jsou např. J. SAUŠKIN, J. PIVOVAROV, G. LAPPO.
V československé geografické literatuře lze rozlišit několik směrů při zkoumání sídel. Především je to
směr morfologicko-genetický, který převažoval zhruba do 60. let našeho století; hlavními protagonisty
zde byli F. KOLÁČEK, F. ŘÍKOVSKÝ, Z. LÁZNIČKA a Š. FEKETE. Od poloviny 60. let se začala
zkoumat problematika centrálních míst, regionálních systémů a sfér vlivu měst; hlavními představiteli
zde jsou M. BLAŽEK, J. VEREŠÍK, O. BAŠOVSKÝ, A. BEZÁK, M. HAMPL a K. KÜHNL.
Závěrem lze vytypovat hlavní trendy geografie sídel (podle BAŠOVSKÝ, 1985):
1. zkoumání měst nebo také geografie měst, v současnosti silně zastoupená ve světové geografii
sídel, a to především funkčně strukturní aspekty hodnocení; velká část prací se zabývá
problematikou velkoměst. Zkoumání venkovských sídel z tohoto metodického pohledu je podstatně
méně zastoupeno, i když v některých zemích např. Francie je to tradiční výzkum.
2. směr morfologicko-genetický velmi rozšířený před 2. světovou válkou, zvláště při výzkumech
venkovského osídlení.
3. problematika sídelních sítí a jejich struktury, hierarchie sídel – přímo vyúsťuje do aplikačních prací.
Předmětem geografie sídel je podle BAŠOVSKÉHO (1985) výzkum struktury, vzájemných vztahů a
specifických vlastností sídel z časoprostorového aspektu.
Hlavními řešenými problémy jsou:
• komplexní analýza struktury jednotlivých sídel, především měst;
• analýza procesů formování a fungování měst a sídelních systémů;
• výzkum vztahů mezi středisky a jejich zázemím;
• problémy urbanizace a transformace venkovského osídlení.
2.2. VZNIK A VÝVOJ MĚST
Urbanizace je společenský proces formování a rozvoje městského způsobu života, růstu úlohy měst ve
vývoji společnosti a pronikání městských prvků do prostoru celého osídlení; nejcharakterističtějším
znakem je koncentrace obyvatelstva do měst.
Rozlišujeme tři fáze urbanizace:
• urbanizaci předindustriální epochy;
• urbanizaci industriální epochy (hlavní městotvornou složkou je průmysl);
• urbanizaci postindustriální epochy (hlavní městotvornou složkou jsou služby – terciér a kvartér).
2.2.1. Města předindustriální epochy
Vznik sídel byl výsledkem první společenské dělby práce, tj. vyčlenění prvních zemědělců. Později
došlo k oddělení řemesel a jejich soustředění v určitých sídlech – vznikly zárodky prvních měst. Vznik
měst pak podmínila třetí společenská dělba práce, tj. oddělení výměny zboží od řemesel. Město se
stává centrem zemědělské oblasti a soustřeďuje obchod a řemesla. Později se stává i obranným,
administrativním a náboženským střediskem. Město se stává místem bydlení privilegovaných tříd.
Řemeslo, obchod, obranná a administrativní funkce tvoří základ města od nejstarších dob až do
průmyslové revoluce.
Nejstarší města vznikala v 5. až 2. tisíciletí př. n. l. v oblasti Blízkého Východu. Tato nejstarší města
vznikla sjednocením rodových společenstev především pro účely společné výstavby a udržování
zavlažovacích zařízení v oblastech Mezopotámie, Íránu a Egypta (např. Babylon, Ur, Ninive, Théby);
někdy jsou však za nejstarší města na světě považována Jericho a Byblos. Se vznikem prvních států
vzniká zvláštní typ města – hlavní město; často si jednotliví vládci budovali vlastní hlavní města. Počet
obyvatel těchto starověkých měst byl někdy velmi vysoký – např. Babylon měl v době největšího
rozkvětu asi 500 – 600 tis. obyvatel (hlavní část obyvatelstva tvořili otroci). Hlavní znaky těchto měst:
palác vládce, v okolí náboženské budovy a domy dvořanů, vojáků a řemeslníků; už v nejstarších
městech dochází k diferenciaci čtvrtí.
Městské civilizace se postupně rozšiřovali i do dalších oblastí Středozemí. Féničané zakládali města na
pobřeží Středozemního moře – např. Tyr a Sidon, později Kartágo a Cádiz. Staří Řekové založili
množství měst v širší oblasti Egejského moře – nejstaršími byla např. Trója, Mikény, Olympia, Delfy,
Atény, Sparta. I řecká města vznikla jako svazy rodových společenstev rolníků (např. Sparta) nebo
rybářů (Atény). Hlavní funkcí byla zpočátku politická a obranná funkce, později řemeslo a obchod.
Řecký obchod a s ním i městská civilizace se později rozšířily od Gibraltaru po Kavkaz. Počtem
obyvatel vynikaly především Atény – v 5. století př. n. l. asi 150 tis. obyvatel a Syrakusy (asi 100 tis.
obyvatel). Charakteristickým rysem řeckých měst byla pevnost – akropole a náměstí – agora.
V helénistické době byl velkým zakladatelem měst Alexandr Veliký. Tato města obvykle nesla jeho
jméno – nejvýznamnější byly egyptská Alexandria. Po jeho vzoru zakládali města i další panovníci –
vznikla celá řada Antiochií (16), Seleucií a Laodocií.
Z Řecka přechází městská civilizace na Apeninský poloostrov. Řím vzniká opět jako středisko rodových
společenstev Latia, stává se hlavním městem republiky, později říše a na svou dobu dosahuje
obrovské velikosti (v době největšího rozkvětu kolem 1 mil. obyvatel). Jeho růst se částečně opíral o
výrobní a obchodní aktivity, především však o politicko-administrativní, vojenskou a náboženskou
funkci. Rovněž Římané zakládali množství nových měst, která vznikala při vojenských táborech (např.
Kolín, Štrasburk, Vídeň, Budapešť, Barcelona, Marseille, Paříž, Londýn atd.). Plány mnoha z těchto
měst navazovaly na plán vojenského tábora – dvě na sebe kolmé cesty a obdélníkové bloky.
Po zániku Římské říše nastal v Evropě dočasný úpadek měst a města začínají opětovně vznikat v 7. –
8. století, u nás hlavně až v 12. – 15. století. Vznik středověkých měst na našem území podmiňovaly
hlavně tři faktory:
• opětovné oddělení řemesla od zemědělství a rozvoj obchodu;
• upevnění královské moci;
• příchod nového obyvatelstva především z Německa.
Tímto způsobem u nás vznikla hustá síť svobodných obchodních nebo hornických měst s různými
právy a množství městeček (městysů) s omezenými právy získanými od jednotlivých feudálů.
Naše středověká města vznikala většinou dvěma způsoby:
1. spontánně přeměnou ze starších sídel, např. Praha, Brno;
2. založením na „zelené louce“ – obvykle šachovnicovitý půdorys, např. Uherské Hradiště.
Ústředním prostorem města bylo tržiště – čtvercové (České Budějovice, Plzeň) nebo vřetenovité
(Litomyšl, Svitavy). Na náměstí byl obvykle kostel a radnice, kolem náměstí bydleli obchodníci a
šlechta, v bočních ulicích potom řemeslníci. Na strukturu města měla velký vliv obranná doktrína
středověku. Města byla obehnaná obvykle kruhovými hradbami a zaujímala co nejmenší plochu –
typické byly úzké ulice, poschoďové domy; počet obyvatel obvykle 5 – 10 tis. Také lokalizace měst byla
na územích, která šla dobře bránit (na ostrovech, soutocích řek, návrších). Zvláštní vývoj měla hlavní
města, byla větší a hradby měla obvykle až za předměstími.
2.2.2. Města industriální epochy
V 18. – 19. století vzniká nová městotvorná funkce – průmyslová výroba. Velký počet lidí začíná být
zaměstnáno ve velkovýrobě a dochází k významným přesunům obyvatelstva z venkova do měst.
Průmysl zpětně působí na rozvoj funkcí obchodu, finančnictví, administrativy, školství a kultury.
Revolučním faktorem se stává doprava – pozice města na železnici vyvolává významnou diferenciaci
v síti měst a vznik nových měst (u nás např. pokles významu Chrudimi, v předindustriální epoše
významného centra správy ve východních Čechách a vzrůst významu průmyslových a podstatně dříve
na železnici ležících Pardubic). Výrazný rozvoj vyvolaný průmyslem v ČR reprezentuje např. Ostrava,
severočeská města, ve 20. století Zlín.
Hlavní znaky měst industriálního období (podle BAŠOVSKÝ, 1985):
a) rychlý růst městského obyvatelstva – v roce 1800 bylo na světě asi 750 měst nad 5 tis. obyvatel,
200 nad 20 tis. a 45 nad 100 tis. a žádné město nemělo více než 1 mil. obyvatel; v roce 1950 bylo
ve stejných kategoriích 27600, 5500, 880 a 50 měst. Podstatně vzrostl také podíl obyvatel měst na
světové populaci:
Rok 1800 1850 1900 1950 1990 2000
Podíl (v %) 3,0 6,4 13,6 29,8 46,5 51,1
Pramen: BAŠOVSKÝ, 1985.
b) městský fenomén zasáhl všechny oblasti světa, a to jak se starou sítí měst (nová města v uhelných
pánvích a kolem železnic), tak oblasti kde města nebyla (Severní Amerika, Austrálie). V Asii a
Africe vznikají vedle domorodých měst nová koloniální města (např. Šanghaj, Hanoj, New Dillí,
většina metropolí subsaharské Afriky).
c) plošné rozšiřování měst do okolních obcí
d) s růstem měst probíhá vnitřní diferenciace města
• v prvním období liberálního kapitalismu živelný nekoordinovaný růst, kdy dochází k prolínání funkcí,
v pozdějších obdobích se města začínají členit na funkční zóny. Především je to obchodně –
obslužné centrum nebo také city či CBD (central business district), dále průmyslová, obytná,
dopravně – skladová zóna, případně univerzitní a jiné zóny.
2.2.3. Současná urbanizace
Polský geograf R. DOMAŃSKI (1977) uvádí, že současné procesy urbanizace charakterizuje narůstání
složitosti prostorových struktur. Vyčleňuje následující čtyři fáze vývoje městských prostorových útvarů:
1. Proces koncentrace do prostorově relativně malých městských prostorů. Je to fáze soustředěného
města průmyslového charakteru, která je charakteristická pro města Evropy a Severní Ameriky v
19. a začátkem 20. století. Počet obyvatel měst jen mimořádně překračuje milion obyvatel.
2. Ve druhé fázi se vedle procesů koncentrace začínají uplatňovat i procesy dekoncentrace a dochází
k aglomerování sídelních útvarů. Pro tuto fázi je typický vznik městských aglomerací, které se
stávají základními uzly prostorové organizace společensko ekonomického života. Městotvornými
resp. aglomeračnětvornými funkcemi se ke konci této fáze vedle průmyslu stávají i terciér a kvartér.
Ve fázi aglomerace se zvětšuje prostorový rozsah sídelních útvarů a největší městské útvary mají
obvykle více než milion obyvatel.
3. Třetí fázi nazývá autor metropolizací sídelních útvarů. V této fázi vedle aglomeračních procesů sílí
procesy prostorové integrace. První formou jsou procesy prostorové integrace sousedních
aglomerací, jejichž důsledkem dochází ke splývání těchto prostorových útvarů. Druhou formou je
růst závislosti a funkčních vazeb mezi aglomeracemi a ostatními velkými městy státu. V důsledku
rozvoje dopravy a výměny informací není už vzdálenost limitujícím faktorem přeměny sídelních
útvarů. Sídelní útvar pak lze vymezit jako integrovaný sídelní systém. Městotvornými resp.
metropolitními funkcemi jsou hlavně terciér a kvartér a sídelní útvary přesahují hranici několika
milionů obyvatel.
4. Čtvrtá fáze je megalopolizace sídelních útvarů. V této fázi procesy územní koncentrace a
dekoncentrace ztrácejí význam. Nejcharakterističtějším rysem je růst složitosti funkčně
prostorových struktur. Z hlediska měřítka překračují procesy megalopolizace hranice regionů a
států a jejich velikost může přesahovat až několik desítek milionů obyvatel.
Hlavní rysy současné urbanizace (podle BAŠOVSKÝ, 1985)
1. Vznik a rozvoj velkoměst a megaměst
Podle statistik OSN bylo v roce 1900 300 velkoměst (nad 100 tis. obyvatel) a 11 měst s více než 1 mil.
obyvatel. V roce 1970 již 2000 velkoměst a 150 milionových měst, v roce 1990 asi 250 milionových
měst (včetně aglomerací). V posledních desetiletích dochází k nárůstu tzv. megaměst, což jsou města
s více než 8 mil. obyvateli. Zatímco v roce 1950 byla na Zemi jen dvě megaměsta (New York a
Londýn), v roce 1970 jich bylo jedenáct a v první polovině 90. let už 25 megaměst.
Tab.: Největší města v roce 1990 (včetně aglomerací, v mil. obyvatel)
New York 18 1 7 3 Bombay 12 6 9 93
Sao Paulo 17,4 11,1 Tokio 11,9 8,2
Los Angeles 14,5 3,5 Moskva 11,92
10,02
Mexico 13,6 8,2 Buenos Aires 11,4 3,03
Káhira 13,61
6,11
Calcutta 10,9 4,43
Šanghaj 13,3 7,8 Peking 10,8 5,8
Soul 13,23
vadministrativním
vymezení
10,33
Rio de Janeiro 10,2
vadministrativním
vymezení
6,0
1
1986 2
1989 3
1991
Pramen: Kapesní atlas světa, 1994.
Podle jiných údajů (OSN) je však největším městem světa Tokio, jehož aglomerace dosahovala v roce
1994 přes 26 mil. obyvatel.
2. Pro současnou epochu urbanizace jsou charakteristické nové prostorové socioekonomické útvary:
a) aglomerace = seskupení měst a příměstských sídel v kterém má vedoucí postavení jedno město,
tzv. mateřské město (např. pařížská a., pražská a.).
b) konurbace = soubory blízko ležících, zhruba stejně velkých, administrativně samostatných měst,
obyčejně se společnou technickou sítí; vznikaly obvykle v uhelných pánvích – je třeba říci, že i
v konurbacích si dalším vývojem získává jedno město vedoucí postavení (např. porúrská k. –
Düsseldorf, hornoslezská k. – Katowice, doněcká k. – Doněck).
c) megalopolis = rozsáhlý urbanizovaný prostor mezi Bostonem a Washingtonem (250 km délky, 100
km šířky), soustřeďuje velký počet velkoměst a má přes 45 mil. obyvatel; předpokládá se, že do
roku 2000 se podobné megalopole zformují v oblasti San Francisco – Los Angeles, Porúří,
Beneluxu, Paříž – Londýn a především japonská megalopolis Tokio – Nagoya – Osaka.
3. Dalším znakem současné urbanizace jsou nové urbanizační procesy:
a) citizace = vylidňování center měst; v souvislosti s koncentrací terciárních funkcí do středu měst,
dochází k významným rozdílům mezi denním a nočním obyvatelstvem středu měst.
b) suburbanizace = růst příměstských zón kolem měst, kde obyvatelé pracující ve městě bydlí.
c) metropolizace = soustřeďování obyvatelstva do velkoměst (metropolí), které integrují systém
měst.
d) rurbanizace (rural – urban) = určitá modifikace procesu suburbanizace; v mnoha zemích (např. i
ČR) dochází k poměšťování obyvatelstva, které nebydlí ve městech; obyvatelstvo je zaměstnáním
„městské“, tj. pracuje v sekundéru a terciéru, ale bydlí na venkově.
2.3. KRITÉRIA VYMEZOVÁNÍ MĚST A DEFINICE MĚST
Definice města
Vymezení města je velmi komplikovaný problém, prakticky neexistuje jednotná definice a i
z historického hlediska je jedna definice prakticky nemožná (např. starověká města byla často městy
rolníků, dnes je hlavním znakem „neměstskosti“ území právě zaměstnanost v zemědělství).
Některé definice:
• RATZEL – město je soustředění lidí a domů pokrývající značnou plochu, umístěné v uzlu důležitých
obchodních cest
• BRUNHES – městem je sídlo, kde většina obyvatel tráví většinu svého času
• BEAUJEU-GARNIER – v každé zemi je městem to sídlo, v kterém se obyvatelé cítí být ve městě
• Malá čs. encyklopedie (1986) – město je specifický sídelní útvar, sociální organismus, stabilizovaný
a geograficky vymezený, který je charakterizován souborem dynamických znaků, jež město odlišují
od vesnice.
Kritéria vymezování městských útvarů
Mezi hlavní kriteria, která jsou používána pro vymezení měst patří administrativně správní kriterium
(statut města), velikost, vzhled, funkce a městský život (viz BAŠOVSKÝ, 1985). V československé resp.
české praxi se používají především administrativně správní a statistické kriterium.
a) administrativně správní kriterium – je nejjednodušším kritériem vymezování měst. Každé město
v evropském civilizačním prostoru získávalo v minulosti městská práva. Výhodou tohoto kriteria je
jeho jednoznačnost, nevýhodou fakt, že některá historická města upadla a mají minimální počet
obyvatel, jiná sídla naopak neměla městská práva, ale jsou fakticky městem. Mnoho evropských
zemí má dosud oficiální seznamy měst – v ČR je seznam měst, která jsou z administrativního
hlediska městy (mají obvykle městský úřad). Jsou zde všechny obce, které měly v roce 1990
městský národní výbor a dále nově schvalovaná města Parlamentem ČR (nejsou zde všechna
historická města, která měla v minulosti městská práva). V roce 1997 bylo v ČR 481 měst a Hlavní
město Praha.
b) statistické kriterium – obvykle vymezuje města od určitého počtu obyvatel. Už mezinárodní
statistický kongres ve Vídni v roce 1887 přijal za hranici mezi městem a venkovem velikost 2000
obyvatel a maximálně 25 % pracujících v zemědělství – toto doporučení však bylo přijato v malém
množství zemí. U nás byla používána různá členění statistického úřadu pro sčítání lidu – např. pro
SL 1961 byly za města považovány obce nad 5 tis. obyvatel, s méně než 10 % ekonomicky
aktivních pracujících v zemědělství a dalšími kvalitativními znaky (dále byla vymezena tzv. malá
města). Pro SL 1980 byla vypracována nová klasifikace platná dosud:
1. města jsou obce, jež jsou jádry regionů s více než 10 tis. obyvateli;
2. obce, jež jsou jádry regionů s 5 – 10 tis. obyvateli, pokud splňují tři doplňková kriteria (počet
zařízení občanské vybavenosti, maloobchodní obrat na 1 obyvatele, podíl ekonomicky
aktivních v terciéru).
Na území České republiky bylo vymezeno 345 měst a tento soubor byl použit i ve sčítání lidu 1991 a
používal se také pro další statistická hodnocení.
2.4. GEOGRAFICKÁ POLOHA MĚST
Geografickou polohou města rozumíme vztah určitého města ke geografickým jevům prostoru, ve
kterém dané město leží. Zahrnuje obvykle tři druhy polohy:
• kartografickou (nebo matematickou) polohu (zeměpisné souřadnice);
• fyzicko-geografickou polohu (např. bránová, nížinná, kotlinová);
• ekonomicko-geografickou polohu (například obranná, dopravní, vzhledem k surovinám, atd.).
Geografickou polohu určitého města můžeme také interpretovat z hlediska hierarchie prostoru. Potom
obvykle rozlišujeme:
• mikropolohu (také topografickou polohu);
• mezopolohu (vzhledem ke geografickým jevům užší oblasti – např. Brna vůči jižní Moravě);
• makropolohu (jen u velkých měst – vzhledem k významným geografickým jevům, např. Brna vůči
Českému masivu a Karpatům, vůči Praze a Vídni, atd.).
2.5. FUNKCE MĚST
Jedním ze základních znaků města jsou jeho funkce v teritoriální dělbě práce. Z hlediska významu
rozlišujeme městotvornou a městoobslužnou funkci.
Městotvornou funkci charakterizují takové činnosti, které vyrábějí zboží a poskytují služby pro
obyvatelstvo mimo město samotné. Obvykle podmiňují rozvoj města – jsou to např. průmysl, doprava,
obchod, vybrané služby, školství, zdravotnictví, věda, atd.
Městoobslužnou funkci charakterizují činnosti, které uspokojují potřeby obyvatel města. Obvykle čím je
město větší, tím je větší podíl městoobslužné funkce (podle různých výzkumů 25 – 55 % EA pracuje
v městooobslužných odvětvích).
Rozlišování jednotlivých funkcí je složitým problémem vzhledem k nedostatku vhodných dat. Používají
se různá kriteria, např. hodnota HDP, nebo objem produkce, nejčastěji však počet ekonomicky
aktivních v odvětvích reprezentujících jednotlivé funkce.
Poměrně často je prováděna funkční typologie měst a sídel na základě ekonomické struktury
obyvatelstva (např. J. VEREŠÍK, O. BAŠOVSKÝ, V. TOUŠEK). V těchto typologiích je vymezován podíl
obyvatelstva bydlícího a pracujícího ve městě (případně i podle jednotlivých ekonomických odvětví) a
obyvatelstva vyjíždějícího z města za prací. O. BAŠOVSKÝ (1985) vymezuje:
1. města s vlastní ekonomickou základnou:
• monofunkční (města s průmyslovou, obchodní, dopravní, obchodní, administrativně-správní,
léčebně-rekreační, religiózní, univerzitní a obrannou)
• polyfunkční
2. města bez ekonomické základny – města především s obytnou funkcí.
2.6. PROSTOROVÁ STRUKTURA MĚST
Z mnoha znaků prostorové struktury se zmíníme o půdorysu a funkčním členění města.
Půdorys města v současnosti nemá takový význam jako v minulosti, v podstatě rozlišujeme 4 typy:
• města s nepravidelným půdorysem (obvykle stará historická města);
• města se šachovnicovým půdorysem (typické pro americká města);
• města s radiálně-koncentrickým půdorysem (např. Moskva);
• lineární města (velmi zřídka se vyskytující, jsou to vlastně města – ulice).
Lokalizace jednotlivých funkcí ve městě je podkladem pro funkční členění města. Na základě
funkčního členění a růstu měst byly v USA vypracovány teorie prostorové struktury měst:
a) teorie koncentrických zón (americký sociolog E. BURGESS, 1929)
Podle této teorie město tvoří pět, případně více, koncentrických zón:
1. podnikání (city – CBD);
2. přechodná, obývaná sociálně nejslabšími vrstvami;
3. obyvatelstvo s nižšími příjmy;
4. obyvatelstvo se středními příjmy – výstavnější obytné čtvrti;
5. předměstské dojížďky – obyvatelstvo s vyššími příjmy.
Pokud se město rozvíjí rozšiřují se jednotlivé zóny směrem zevnitř ven (1. zóna na úkor 2. zóny,
atd., až 5. zóna na úkor neměstského prostoru), pokud město stagnuje nebo klesá význam
městotvorné funkce má změna obrácený charakter. Největší nevýhodou této teorie je fakt, že
nedoceňuje význam dopravních tahů.
b) sektorová teorie (ekonom H. HOYT, 1939)
Podle této teorie se od jádra města – CBD rozbíhají jednotlivé sektory, které mají různé funkce
(podle využití země). Každý sektor charakterizuje určitá funkce z toho důvodu, že to podmiňuje
stejná pozemková renta. Každý sektor se rozšiřuje na úkor neměstské zóny, centrum na úkor
všech sektorů. Nejrychleji se rozvíjejí sektory podle dopravních tahů.
c) teorie více jader (geografové C. HARRIS a E. ULLMAN, 1945)
Podle této teorie je ve struktuře města jedno centrální jádro (CBD) a několik podružných jader,
ostatní zóny se obvykle opakují. Ekonomickým základem je konkurence polohy. Např. CBD je
umístěno tak, aby bylo dostupné pro většinu obyvatel, průmyslové zóny jsou lokalizovány při
komunikacích atd. Rozvoj města je odvozen z obou předchozích teorií – některé zóny se rozšiřují
na úkor sousedních zón, jiné na úkor neměstského sektoru.
2.7. SÍDELNÍ SYSTÉMY
Je nutné si uvědomit, že žádné sídlo není izolovaným elementem, bez vztahu k jiným sídlům. Z těchto
důvodů je nutné zkoumat města i další sídla jako elementy určitého systému.
Město a zázemí
Studium měst prokázalo existenci různě rozsáhlých a různě intenzivních vztahů mezi městem a jeho
zázemím. V geografii je těmto vztahům věnována poměrně značná pozornost a některé z nich jsou
používány pro vymezování socioekonomických regionů.
Obvykle vymezujeme:
• dopravní zázemí (sféru) města;
• migrační zázemí;
• sféru dojížďky do zaměstnání;
• obslužné zázemí; dojížďka do škol, zdravotnických zařízení, spádovost za komunálními službami a
obchodem;
• sféru zásobování zemědělskými produkty.
V jednotlivých sférách (zázemích) existují zóny různé intenzity vlivu. Obecně lze říci, že intenzita klesá
se vzdáleností od města. Tyto sféry vlivu nejsou obvykle ostře ohraničeny, ale přechází plynule do
oscilačních území, kde dochází ke konkurenci několika středisek (měst).
Pravidlo pořadí – velikost
V rozložení měst podle velikostního pořadí byla zjištěna určitá statistická zákonitost nazývaná „ranksize
rule“ (např. ZIPPF, 1941). Matematické vyjádření je následující:
P1
Pr =
ra × 1000
kde Pr = počet obyvatel r-tého města
P1 = počet obyvatel 1. města
r = pořadí r-tého města
a = koeficient, obvykle 1
Podle tohoto pravidla platí: pokud má největší město 1 mil. obyvatel, má druhé největší město 500 tis.,
třetí největší 333,3 tis. obyvatel, atd. V realitě se však obvykle vymykají tomuto pravidlu nejvýznamnější
města sídelních systémů. V rozvojových zemích má toto pravidlo omezenou platnost, obvyklá je
naopak významná hypertrofie největšího (obvykle hlavního) města.
Shrnutí kapitoly
Otázky ke cvičení z kapitoly 3
1. Jaké jsou hlavní rysy současné urbanizace?
2. Jaká znáš kritéria pro vymezování měst?
3. Uveďte vybraná města ČR s dominující městoobslužnou funkcí.
LITERATURA
[1] BAŠOVSKÝ, O. – MLÁDEK, J.: Geografia obyvateľstva a sídiel. Skripta. UK Bratislava 1985.
[2] BURGESS, E. W.: Urban Areas. In: An Experiment in Social Science Research, Chicago 1929.
[3] DOMAŃSKI, R.: Geografia ekonomiczna. PWN, Warszawa – Poznan 1977.
[4] HARRIS, C. D. – ULLMAN, E. L.: The Nature of Cities. Annals of the American Academy of
Political and Social Science, CCXLII, 1945.
[5] HOYT, H.: The Strukture and Growth of Residental Neighborhoods in American Cities.
Government Printing Office, Washington 1939.
[6] CHALUPA, P. – TARABOVÁ, Z.: Geografie obyvatelstva, demografie, geografie sídel. Skripta.
MU Brno 1990.
[7] Kapesní atlas světa. Kartografie, Praha 1994.
[8] LÁZNIČKA, Z.: Typy venkovského osídlení v Československu. Brno, Práce brněnské základny
ČSAV 1956.
[9] VOTRUBEC, C.: Lidská sídla, jejich typy a rozmístění ve světě. Academia, Praha 1980.
[10] ZIPPF, G. K.: National Unity and Disunity. The Principia Press, Bloomington (Indiana) 1941.
Děkovat můžete Evitě, která to na netu našla ☺.