1
DĚJINY IZRAELE
1 ZEMĚ ÚRODNÉHO PŮLMĚSÍCE
Staroorientální civilizace se soustřeďují na území, které kvůli dostatku srážek, příp. vodě z
protékajících řek umožňuje zemědělství. Jde o území tvaru půlměsíce, které sahá od Egypta po
Mezopotámii. Kanaán leží uprostřed mezi těmito dvěma starověkými velmocemi, tzn. v oblasti
neustálého střetu jejich zájmů.
1.1 Egypt
Egypt představuje poměrně úzké (5-25 km) a dlouhé (cca 1200 km) pásmo kolem Nilu, který
přináší každoročně na podzim úrodné náplavy; toto pásmo je z obou stran obklopeno pouští, pouze
na jihu hraničil Egypt s dalším obydleným územím.
Kolem r. 3000 spojil král Menes Dolní a Horní Egypt v jednu říši. Dějiny starověkého Egypta se
obvykle periodizují takto: Tinitská říše (1.-2. dynastie): 2955-2635; Stará říše (3.-6. dynastie):
2635-2155; 1. mezidobí (7.-10. dynastie): 2155-1991; Střední říše (11.-12. dynastie): 1991-1785; 2.
mezidobí (13.-17. dynastie): 1785-1542; Nová říše (18.-20. dynastie): 1542-1080.
Období Staré říše je proslulé výstavbou velkých pyramid. Ve 2. mezidobí se vlády v Egyptě
zmocnili semitští Hyksové – situace, která mohla být příznivá pro příchod předků Izraele. Amenofis
IV. ve 14. stol. provádí náboženskou reformu (výlučný kult boha Atona) – z té doby pochází archív
nalezený v El Amarně. Ve 13. stol. vyniká dlouhá vláda Ramsese II. bojujícího s Chetity – snad
doba, kdy Izraelité vycházejí z Egypta; z období vlády Ramsesova nástupce Merenptaha (kolem r.
1220) pochází obelisk „Merenptahova stéla“ s první zmínkou o Izraeli.
1.2 Mezopotámie, Malá Asie a Sýrie
Mezopotámie (řec. Mesopotamiá, pův. význam slova je „země mezi řekami“; Arabové tuto
oblast nazývali Džezíra) označuje celou rovinu, kterou protéká Eufrat a Tigris. Obě řeky jsou
splavné jen v posledním úseku a poblíž moře se spojují (ve starověku se možná vlévaly do moře
samostatně). Vzhledem k malému množství srážek se vláha od nejstarších dob získávala
zavodňovacími kanály.
První známou (nesemitskou) civilizací na jihu Mezopotámie byli Sumerové (již před r. 3000) –
vynálezci klínového písma, žijící v městských státech pod vládou knížat a se silným vlivem kněžské
vrstvy Kolem r. 2350 byli podrobeni semitskými Akkady (král Sargon), ale ti podlehli asi po 200
letech vpádu barbarských Gutejců. Zmatku využili Sumerové a na 100 let obnovili svou vládu –
doba sumerské renesance.
Počátkem 2. tisíciletí zaplavují Mezopotámii Amorité, kteří budují vlastní říši s hl. městem
Babylónem. Nejvýznamnějším panovníkem je Chamurapi (konec 18. a začátek 17. stol.) – známý
svým zákoníkem a ovládající také město Mari na stř. Eufratu (s významným archívem).
Starobabylónskou říši vyvrátili kolem r. 1530 Chetité – národ obývající Malou Asii a mocensky
kulminující ve 14. a 13. stol. (nejvýznamnějším panovníkem byl Šupiluliumaš) – při své expanzi do
Sýrie narazili na Egypt a jejich bitva s Ramsesem II. skončila mírovou dohodou. Chetité žili
roztroušeni také v okolních zemích – v Gn 23 čteme o jejich přítomnosti v Kanaánu a později ve 2
Sam se vyskytují v Davidově vojsku.
V Mezopotámii se po období vlády barbarských Kassitů dostává kolem r. 1300 k moci Asýrie,
která si podrobuje Babylón – ten zůstává kulturním a náboženským centrem. Největšího rozkvětu
dosahuje asyrská říše koncem 8. století a dále pak v 7. stol. (Tiglatpilesar III., Sancherib,
Ašurbanipal), kdy ovládne Sýrii, Palestinu a pronikne až do Egypta.
Koncem 7. stol. však získal Babylón ve spojení s Médy převahu nad Asýrií (r. 612 padlo Ninive;
r. 606 zničen a asyrská říše) a na více než půl století znovu ovládl Mezopotámii i oblast Sýrie a
Palestiny (Nabuchodonosor). Médové získali Malou Asii (kromě Lydie), ale brzy byli přemoženi
2
Peršany (Kyros), kteří si postupně podmanili menší okolní říše, až nakonec r. 539 snadno dobyli
oslabený Babylón.
Oblast mezi Egyptem a Mezopotámií, na severovýchod od Kanaánu, označovaná později jako
Sýrie, se vzhledem ke své malé úrodnosti nestala nikdy centrem velké říše. Skládala se z více
malých městských států, mezi nimiž vynikl v 8. stol. Damašek, ale prakticky stále byla pod vlivem
okolních velmocí.
1.3 Kanaán
a) Geografie
Kanaán (někdy též Kenaan, Kanán apod.) – jméno nejistého původu (svažující se země, nebo
země purpuru?), které označovalo oblast ohraničenou na západě Středozemním mořem, na východě
Jordánem, na jihu negebskou pouští, na severu masivem Hermonu (předizraelský Kanaán zahrnoval
i fénickou pobřežní oblast). První výskyt tohoto slova pochází z města Elby z konce 3. tisíciletí př.
Kr. v akkadské formě kinahhu. V 5. stol. se (u Hérodota) vyskytuje poprvé jméno Palestina – země
Filišťanů (Palestina: rozloha asi 30 tisíc km2
– tj. přibližně rozloha Moravy). Ve Starém zákoně se
termín Kanaán používá jednak neutrálně jako označení zaslíbené země, která byla dána Bohem
izraelskému národu, jednak negativně jako území obývaná okolními, pohanskými a Izraeli
nepřátelskými národy.
Reliéf krajiny je značně členitý – pobřežní rovina pozvolna přechází ve střední horské pásmo
(hora Tábor: 588 m n. m.; Jeruzalém: 760 m n. m.; Betlém: 777 m n. m.; Hebron: 927 m n. m.),
táhnoucí se od severu k jihu a na východě prudce spadající do údolí Jordánu, který protéká
Genezaretským jezerem a ústí do Mrtvého moře. Nejúrodnější je Jezreelská rovina, která se nachází
mezi galilejskou vrchovinou a Samařskem.
S členitostí terénu souvisí též rozdíly v množství srážek – vláha přichází od moře, nejvíce prší na
západní straně hor, které srážky zadrží, takže oblast kolem Mrtvého moře je velmi suchá,
zajordánská vrchovina má opět dostatek vláhy. Podnebí na většině území je subtropické se 2
ročními obdobími – suchým a horkým létem a deštivou zimou (dešťové srážky v Jeruzalémě 509
mm za rok; spadnou ale během dvou měsíců; pro srovnání: např. Praha má 491 mm srážek za rok).
Kromě dešťové vody, která se odedávna zachycovala v cisternách, dávala malé množství vláhy v
létě rosa.
Jordán má malý spád a tvoří četné meandry, Genezaretské jezero (v obvodu měří asi 53 km; je
dlouhé 21 km, široké 13 m a dosahuje hloubky až 43 m; nachází se 209 m pod hladinou moře) je
bohaté na ryby a dnes bohatě využívané pro zavlažování, Mrtvé moře (nejhlubší proláklina na
zemském povrchu: 408 m pod hladinou moře) má vysoký obsah soli a postupně vysychá; teploty v
létě i v zimě jsou nejvyšší v judské poušti, léto je snesitelné v Jeruzalémě, méně při pobřeží, kde je
velká vlhkost, zima v Jeruzalémě bývá sychravá a nevlídná. Klimatickými podmínkami se řídí
zemědělství – v pobřežní rovině a při Jordánu se dnes pěstuje tropické ovoce, v Jezreelské rovině
obilí a bavlna, na kamenitých horských svazích a v judské poušti je rozšířen chov ovcí a koz.
b) Politická a náboženská situace před příchodem Izraele
Podle Gn 10,6 je Kenaan, praotec Kananejců, jeden ze synů Chámových – snad poukaz na
egyptskou nadvládu; Gn 10,15 uvádí Kenaanovy syny, z nichž 5 je později jmenováno mezi
obyvateli Palestiny, ostatní obývají fénické pobřeží a oblast Sýrie.
Chámovi synové podle Gen 10,6: Kúš (tradiční identifikace s Etiopií), Misrajim (takto označován v hebrejštině
Egypt), Put (tradiční identifikace s Libyí) a Kenaan.
O jazyku Kananejců svědčí jednak písemnosti nalezené v Ugaritu, jednak glosy v akkadských
dopisech z El Amarny – šlo o jazyk semitský, jehož pozdější vývojovou fází byla hebrejština.
Kanaánem procházely stezky obchodní (fénické přístavy umožňovaly mořeplavbu, pozemní cesty
spojovaly Mezopotámii, Malou Asii a Egypt) a často i válečné. Ve 2. tisíciletí byl Kanaán ovládán
3
Egyptem – jeho území bylo rozděleno do mnoha městských států, které se mezi sebou spojovaly a
válčily, čas od času některé z nich získalo nad druhými převahu.
O náboženství Kananejců se dozvídáme zvláště ze SZ, z hmotných archeologických nálezů v
Palestině a z písemných nálezů v Ugaritu. Nejvyšším bohem, stvořitelem, byl El, který však předal
vládu Baalovi, mladému, mocnému knížeti, bohu plodnosti, vláhy a bouře; manželkou Elovou byla
Ašera, manželkou Baalovou Aštarta (Anat) – i tato ženská božstva byla spojována s plodností.
Velký význam měly v kananejském náboženství mýty spjaté s vegetačním cyklem (zejména každoroční sestup
Baala, zabitého Motem [„Smrt“ – vládl v podsvětí], do říše mrtvých, odkud byl vždy znovu Aštartou vyveden); kult se
prováděl na výšinách pod posvátnými stromy a spočíval v přinášení obětí, jistou roli v něm hrála také sakrální
prostituce, která měla napodobivou magií zajistit plodnost.
2 STRUČNÝ PŘEHLED HLAVNÍCH OBDOBÍ IZRAELSKÝCH DĚJIN
2.1 Období patriarchů
Patriarchové jsou předkové Izraele – Abrahám, Izák, Jakub a jeho 12 synů, od nichž odvozovalo
svůj původ 12 izraelských kmenů (je třeba vzít v úvahu velmi těsné pouto, které vázalo potomky s
jejich předky). I když se hovoří o praotcích jako o jednotlivcích, myslí se tím často celý početný
klan.
Příběhy o praotcích se odehrávají mimo tehdejší velké dějinné události mezinárodního významu,
takže chybí jakýkoli opěrný bod pro jejich dataci. Přesto v nich nacházíme řadu zvyklostí, které
vykazují podobnost s životními podmínkami zemí předního orientu v 1. pol. 2. tisíciletí př. Kr.
(neplodná manželka dá svému muži otrokyni, aby s ní zplodil syna, který je legitimním synem
manželky – ustanovení známé z Chamurapiho zákoníku atd.).
Abrahámovo stěhování mohlo být součástí přílivu Amorejců nebo pozdějších Aramejců (viz Dt
26,5) kolem pol. 2. tisíciletí. Praotcové patřili zřejmě k polokočovníkům, kteří chovali ovce a kozy
a pobývali na rozhraní mezi pouští a trvale osídleným územím, přičemž udržovali styky s usedlým
obyvatelstvem.
Abrahám je svým původem spjat spíše s Haranem než s Chaldejským Urem (pouze Gn 11,28). K
jeho příchodu do Kanaánu se váže významný náboženský obrat od polyteistické idolatrie k
monoteismu – Abrahámova odpověď víry na Boží povolání.
2.2 Exodus a Sinaj
Příchod Izraelitů do Egypta mohl souviset s invazí Hyksů nebo s pozdějšími pohyby tzv. Habiru
(známých z dopisů v El Amarně) – zřejmě nízké sociální vrstvy spjaté etnickým svazkem. Novela o
Josefovi (Gn 37-50) neumožňuje tuto událost datovat, Ex 1 však předpokládá delší časový úsek,
během nějž se Jakubův rodový klan rozrostl v početný národ.
Centrální osobou exodu je Mojžíš (jméno pravděpodobně egyptské). Lze ho považovat za
historickou postavu. Byl původem Izraelita, ale s egyptským vzděláním a vazbou na Midjanity. Byl
vůdce, osvoboditel a zákonodárce, stojící u duchovních kořenů svého národa.
Biblická zpráva o exodu není neutrálním faktografickým záznamem, nýbrž vyrostla ze 3
hlavních zdrojů: 1) z vyznání víry Izraele (které se týkalo spásných Božích zásahů v minulosti); 2)
ústně tradovaných vyprávění o jednotlivých epizodách a 3) každoroční liturgické oslavy, kdy se
dávná událost ve zdramatizované podobě znovu prožívala jako přítomná.
S naprostou jistotou nelze lokalizovat ani biblickou horu Sinaj (Horeb) – itinerář exodu je spíše
duchovního rázu, ale stará křesťanská tradice ji ztotožňuje s Džebel Musa; událost, vztahující se k
Sinaji má stěžejní význam pro celé dějiny Izraele – jde o vyhlášení Zákona, které je součástí
smlouvy mezi Hospodinem a jeho lidem (forma této smlouvy se podobá smlouvám
staroorientálních vládců s jejich vazaly: plnění příkazů bylo důsledkem dobrodiní, které panovník
svému vazalovi prokázal).
4
2.3 Obsazení Kanaánu a doba soudců
Proces obsazení Kanaánu, zachycený v Joz, je viděn z teologické perspektivy jako jednorázové
vítězné válečné tažení, jímž se Izrael kompletně zmocňuje země, kterou mu Hospodin dává do
vlastnictví (dobytí Jericha, Aje a 2 strategicky důležité bitvy, které znamenají ovládnutí severu a
jihu).
Zmínky o neobsazených územích v Sd 1 však naznačují, že zřejmě šlo o postupné obsazování,
kterého se asi neúčastnily stejnou měrou všechny kmeny (Joz věnuje největší pozornost kmenům
středopalestinským, kdežto jižní kmeny mohly proniknout do Kanaánu z jihu a severní kmeny snad
obsadily území zprvu bez bojů).
Z archeologických nálezů zjišťujeme, že nejdříve bylo obsazeno méně přístupné horské pásmo a
odtamtud byly podnikány útoky proti opevněným městům v rovině; obsazování ovšem nebylo jen
akcí vojenskou, nýbrž dálo se zčásti také pokojnou infiltrací prostřednictvím sňatků, smluv apod.
V době soudců (zhruba 1200-1050, tj. konec doby bronzové a začátek doby železné) ještě
neexistovala politická jednota Izraele – jednotlivé kmeny nebo skupiny kmenů byly spojeny poutem
náboženským (kolem několika svatyní, z nichž hlavní byla ta, ve které se uchovávala archa) a
odporem proti vnějšímu tlaku (jak ze strany Kananejců, tak i ze strany okolních národů – Filišťanů,
Midjanitů, Amonitů atd.). Soudci byli Bohem povolaní vůdci, kteří izraelské kmeny vysvobozovali
z cizí poroby – období jejich působení se asi vzájemně překrývala a jejich počet 12 symbolicky
odpovídá počtu kmenů.
2.4 Počátky izraelské monarchie
Konflikt s Filišťany, který vyvrcholil kolem r. 1050 bitvou u Afeku (viz 1 Sam 4), ukázal
potřebu politického stmelení dosud akefálního svazku izraelských kmenů – žádost o ustanovení
krále se inspiruje obdobnou institucí okolních národů; dvojí verze 1 Sam zrcadlí 2 různá prostředí a
2 různé doby – promonarchická spíše Judu a počáteční období, antimonarchická spíše sever a dobu
pozdější.
Saul byl více vojevůdcem odrážejícím tlak nepřátel nežli skutečným králem – jeho sídlo Gibea
bylo jen malou pevností; po jeho smrti v bitvě s Filišťany v pohoří Gilboe (přes formální volbu jeho
syna Išbaala) přešla moc de facto do rukou vojevůdce Abnera; jižní kmeny si však zvolily Davida,
který byl nakonec přijat i severem a stanul v čele celého národa.
Davidovi se podařilo několika vítěznými válečnými taženími zajistit relativní mír, přičemž si
podrobil některá okolní království, a volbou Jeruzaléma (neutrálního území), kde se usídlil a kam
přenesl archu úmluvy, vytvořil politický i náboženský střed národní jednoty, k níž přispěl mj. také
svým respektováním kmenové struktury.
Ze sporů o nástupnictví po Davidovi vyšel vítězně jeho syn Šalomoun, proslulý svou moudrostí
(alespoň část přísloví pochází z prostředí jeho dvora) a bohatstvím, které získal svou mimořádnou
schopností hospodářského organizátora (svými sňatky a obchodem výrazně rozvinul také
mezinárodní styky). V Jeruzalémě postavil velkolepý chrám, avšak ke konci života sám podlehl
pohanským vlivům svých žen. Velké daňové zatížení a pompézní styl Šalomounovy vlády vyvolaly
značnou nevoli severních kmenů vedoucí k odtržení.
2.5 Rozdělené království až do pádu Samaří
Arogance Šalomounova syna Roboama byla r. 932 podnětem k vytvoření severního, izraelského
království v čele s králem Jeroboamem. Důsledky rozpadu se projevily jak v oblasti politickohospodářské
(ztráta kontroly nad okolními národy) tak i náboženské (vzdorosvatyně v Danu a v
Betelu).
Obě království se vyvíjela rozdílně – v izraelském se vystřídala řada dynastií (zakladateli 2
nejvýznamnějších byli Omri, který vybudoval hl. město Samaří, a Jehu, který provedl radikální
náboženskou očistu), kdežto v judském se udržela dynastie davidovská (vztahy se severním
sousedem byly střídavě přátelské i nepřátelské).
5
Nábožensky se izraelské království dostalo pod silný vliv baalismu za Achaba, který se oženil s
fénickou princeznou Jezabel (tento vliv se přenesl pak i do Judska působením královny Atalji).
Reakcí byla horlivá aktivita proroků usilujících o obnovení čistého monoteismu (Eliáš a Elizeus).
Po hospodářském rozkvětu, ale též sociální nerovnosti za Jeroboama II. (pol. 8. stol.), ostře
kritizované proroky Amosem a Ozeášem, přichází úpadek za posledních rychle se střídajících králů.
Asyrský král Tiglatpilesar III. zahájil r. 740 intenzivní expanzi na západ, ovládl Sýrii a jeho
nástupci Salmanasar V. a Sargon II. pak oblehli a r. 722 dobyli Samaří – důvodem nebyl jen tento
vnější útok, ale také značná vnitřní nestabilita. Izraelské obyvatelstvo bylo deportováno do Asýrie a
na jeho místo přišli cizinci – etnické i náboženské smíšení dalo základ samaritánské populaci.
2.6 Judské království až do pádu Jeruzaléma
Také judští králové musí čelit asyrskému tlaku – Achaz se r. 732, vzdor Izaiášovu povzbuzování,
raději podrobuje Tiglatpilesarovi III. (včetně náboženských důsledků), aby odvrátil hrozbu
protiasyrské koalice izraelského Pekacha a damašského Rezina. Asyrský panovník Sancherib, který
za vlády Ezechiášovy r. 701 oblehne Jeruzalém, odchází s nepořízenou.
Po dlouhém období synkretismu (za proasyrských králů Manasse a Amona) uskutečňuje r. 622
Joziáš důslednou náboženskou reformu, inspirovanou Deuteronomiem – jejími 3 hlavními principy
jsou: čistý monoteismus (návrat k němu umožnilo oslabení asyrské moci), centralizace kultu
(likvidace místních svatyň a výlučnost jeruzalémského chrámu), zvnitřnění náboženství (proroky
zdůrazňovaný obrat od formalismu k opravdovosti projevované skutky).
Joziáš se neprozíravě postaví do cesty faraónu Nechovi, táhnoucímu na pomoc Asýrii, a r. 609
hyne v bitvě u Megidda. Necho sesadí jeho syna a nástupce Joachaze, místo něj dosadí Joachazova
bratra Eljakima (Jojakima). Ten se zprvu podrobí babylónskému Nabuchodonosorovi (který
mezitím zlomil moc Egypta), ale brzy se mu vzepře – jeho syn Jojakin je za to odveden r. 597 při
první deportaci do Babylóna.
Poslední judský (Nabuchodonosorem jmenovaný) král Matanjáš (Sidkijáš) přes varování
Jeremiášovo marně hledá proti Babylónu pomoc v Egyptě a podněcován svými rádci připravuje
vzpouru. Nabuchodonosor zareaguje obležením Jeruzaléma, který je nakonec r. 586 dobyt, chrám
zbořen a další část obyvatelstva spolu s králem odvedena do zajetí (na pustošení judského území se
zřejmě podílejí svým vpádem i Edomité).
2.7 Babylónské zajetí a návrat
Těžko lze určit počet deportovaných (údaje ve 2 Král a v Jer nejsou dostatečně jasné), ale v
každém případě to byla elita národa. V zemi zůstala poměrně početná chudina a snad i malá část
šlechty. Správcem byl ustanoven Godoliáš – brzy byl však zavražděn spiklenci, kteří pak uprchli do
Egypta a odvlekli s sebou proroka Jeremiáše. Život ve zpustošeném Judsku byl velmi tvrdý, ale
snad v určité formě pokračoval i kult na troskách chrámu.
Vyhnanci v Babylóně museli zřejmě robotovat na veřejných pracích, ale bydleli společně, ve
svých obcích měli samosprávu a mohli se řídit vlastními zákony. Někteří z nich dosáhli časem
lepšího postavení a zbohatli, takže se později do vlasti nevrátili.
Babylónské zajetí bylo po náboženské stránce těžkou ranou, protože chyběl chrám (zároveň s
tím doléhalo pokušení připojit se k babylónskému kultu), ale místo toho se zdůrazňuje význam
modlitby a znalosti Zákona – vznikají synagogy, ve kterých působí učitelé Zákona; v posílení
náboženské identity hraje důležitou roli zachovávání sabatu a obřízka: tím jsou dány základy
judaismu. V exilu jsou činní i proroci Ezechiel a Deuteroizaiáš.
Perský král Kýros r. 539 dobývá Babylón (poslední babylónský král Nabonid pobýval v Arábii a
vládu ponechal svému synu Belsazarovi) a následujícího roku dovoluje svým ediktem židům návrat,
vrací jim uloupené chrámové nádoby a přispívá na obnovu chrámu – jde o projev prozíravé perské
politiky, vyznačující se velkou tolerancí k podrobeným národům. Jen část židů se vrací, a to v
6
několika skupinách (jednu z nich vede Zorobábel, Peršany asi pověřený správou jeruzalémské
obce).
2.8 Poexilní období
Po počátečním nadšení navrátilců se dostavuje zklamání – chybí prostředky k obnově
Jeruzaléma a pracím brání provinční vláda v Samaří. Kromě toho existuje napětí mezi navrátilci a
těmi, kdo se mezitím usadili na jejich majetku. Za perského krále Dareba I., na naléhání proroků
Agea a Zachariáše, je konečně r. 515 znovu vystavěn chrám.
Z 5.-3. stol. nemáme o židech prakticky žádné mimobiblické zprávy. Davidovo království nebylo
obnoveno, ale perská tolerance umožnila vznik četných diaspor, zejména v Malé Asii a v Egyptě. O
obnovu jeruzalémské obce se v 5. stol. rozhodující měrou zasloužil Nehemiáš (Artaxerxův číšník,
který je pověřen rekonstrukcí městských hradeb a získává pro Judsko nezávislost na Samaří) a jeho
současník Ezdráš (kněz, který prosazuje náboženskou obnovu v duchu Zákona – důsledkem je
čistota víry, ale také značný národní izolacionismus).
Po pádu Peršanů a brzké smrti dobyvatele Alexandra Velikého († 323) přechází Palestina za bojů
mezi diadochy r. 301 nejprve do rukou egyptských Ptolemaiovců a potom r. 198 (vítězstvím
Antiocha III. nad Ptolemaiem V. u Paneasu) do rukou syrských Seleukovců. Rozšíření řecké kultury
po celém Orientu (helénismus) znamená nejen převzetí jazyka, ale také přizpůsobení se
náboženskému synkretismu a pohanským zvyklostem.
Za vlády Antiocha IV. Epifana (175-164) dochází k násilné helenizaci (spolu s profanací chrámu
[vydrancování jeruzalémského chrámu; na oltáři pro zápalné oběti byla vztyčena Diova socha] i
zákaz žít podle vlastních tradic), kterou se vyostřuje též vnitřní spor mezi židy věrnými Zákonu a
těmi, kteří helénskému vlivu bez zábran podlehli. Do čela vzpoury podnícené Matatiášem z Modinu
se r. 167 staví jeho syn Juda Makabejský. V roce 164 byla Diova socha odstraněna z chrámu, který
byl pak znovu posvěcen (tuto událost navždy připomíná židovský svátek Chanukkah). Zde je však
nutno dodat, že Seleukovci však v každém případě nebyli schopni věnovat plnou pozornost
k potlačení vzpoury v Judsku kvůli tlaku Říma na západě a hrozbě Peršanů na východě a tak v roce
142 poskytli svobodu Izraeli: „bylo sňato pohanské jho z Izraele“ (1 Mak 13,41). Tím začalo téměř
jedno století židovské národní nezávislosti – dynastie Hasmoneovců – do příchodu Římanů v roce
63 př. Kr. (hlavními prameny k historii makabejské vzpoury jsou 1 a 2 Mak).
3 OTÁZKY
1. Jaké je nejstarší známé svědectví o existenci obyvatel nazývaných Izraelci?
2. Co víte o výrazech „Kanaán“ a „Palestina“ (etymologie; nejstarší použití).
3. Co víte o geografii Palestiny (horstvo, vodní toky, dešťové srážky, atd.).
4. Uveďte hlavní data dějin Izraele (pronikání izraelských kmenů do Palestiny; období soudců;
Saul; David; Šalomoun; rozdělení království; pád Samaří; pád Jeruzaléma; Kýrův edikt;
Alexandr Veliký vítězem nad Persií; začátek makabejských válek – znovuposvěcení
chrámu; Palestina pod svrchovaností Říma).