1 KÁNON PÍSMA SVATÉHO 1 ZÁKLADNÍ POJMY • Slovo kánon (řecky: kanōn [kanw,n]) má základní význam měřítko, norma, pravidlo. • Svědectví NZ: Apoštol Pavel používá tento termín, když mluví o bezvýznamnosti obřezání ke spasení: „Nezáleží na obřezanosti ani neobřezanosti, nýbrž jen na novém stvoření. A všem, kdo se budou řídit tímto pravidlem (řecky: kanōn), Izraeli Božímu, pokoj a slitování.“ (Gal 6,15-16). • V prvních třech stoletích slovem kánon bylo označováno „nádherné a vznešené pravidlo tradice“ (Klement Římský, 1 Kor 7,2), podle kterého má žít každý křesťan. Podle Eusebia Klement Alexandrijský napsal dílo s titulem „Církevní kánon“, v kterém zahrnul pod tímto termínem (kánon) jak křestní vyznání víry považované za „pravidlo pravdy“, tak také církevní nauku. • Od 4. století získává slovo kánon další význam a to normativní seznam inspirovaných knih. Laodicejský koncil ve Frýgii (kolem roku 360) stanovil ve svém kánonu 59: „Při církevním shromáždění se nesmí používat vlastní žalmy nebo nekanonické knihy, ale pouze knihy kanonické Starého a Nového zákona“ (EB 11). • Po Tridentském koncilu Sixtus ze Sieny (†1569) zavedl do katolické církve terminologii protokanonické a deuterokanonické knihy, aby tak rozlišil knihy, které byly přijaty do kánonu reformátorů od ostatních knih Bible. Proto- a deuterokanonické knihy - termíny vyjadřující pouze dobu, kdy byly knihy definitivně zařazeny do kánonu, nikoli stupně jejich kanonicity. Protestanté se přidržují židovského kánonu a označují deuterokanonické knihy SZ jako apokryfy. • Apokryfní knihy - (z řec. „skrytý“) mají příbuzné rysy s knihami kanonickými, ale do kánonu nebyly pojaty (v protestantské terminologii se tak označují katolické knihy deuterokanonické, tj. Bar, Tob, Jdt, Sir, Mdr, 1 a 2 Mak, deuterokan. části Est a Dan). • Agrafa - výroky, které část tradice připisuje Ježíši Kristu, ale nejsou neuvedené v kanonických evangeliích (viz např. Sk 20,35; JUSTIN, Dial. 47). 2 KÁNON STARÉHO ZÁKONA Kánon SZ převzala církev od Krista a apoštolů, kteří se zřejmě drželi židovské tradice - vyvstává však otázka rozdílu mezi židovským a katolickým kánonem. 2.1 Kánon Starého zákona v prostředí židovském Kánon SZ se utvářel postupně a zřejmě dost složitě. Je možné předpokládat, že sbírka Zákona, tj. pěti Mojžíšových knih, se stala normativní již záhy po exilu (srov. Ezd 7,14.25; Neh 8.10). Přesné ukončení formování sbírky Proroků sice nelze stanovit, nicméně se můžeme domnívat, že to nebylo později než ve 3. stol. př. Kr. Sirachovec, jenž vytvořil své dílo na začátku 2. stol. před Kr., jmenuje ve své chvále slavných předků (Sir 44-50) postupně významné postavy minulosti v pořadí, které odpovídá velice dobře sbírce Proroků. Z tohoto důvodu se tedy usuzuje, že její konečné uspořádání už znal. Nejproblematičtější skupinou vzhledem ke kánonu je sbírka Spisů. První náznak trojího dělení židovského Písma snad uvádí řecký úvod k Sirachovcovi: „Můj děd Ješua se horlivě oddal četbě, Zákona, Proroků a ostatních knih otců a získal si jejich značnou znalost“ (LXX Sir 1,7-10). Rozsah této třetí skupiny spisů však ještě v době Sirachovcově nebyl stanoven. Ostatně i nejmladší kniha Spisů, Daniel, vzniká až kolem poloviny 2. stol. př. Kr. Zdá se, že ještě v době vzniku křesťanství nebyl závazně stanoven rozsah židovského kánonu, i když nechyběly snahy o jeho vymezení. Na začátku křesťanské éry asi existovaly dvě sbírky: palestinská (hebr. kánon užšího rozsahu - Tóra, Proroci a Spisy) a alexandrijská (řecký překlad - LXX - s deuterokanonickými knihami a několika dalšími, které později nebyly zahrnuty ani do křesťanského kánonu, např. 3. knihou Ezdrášovou, 3. a 4. Makabejskou, Žaltářem Šalomounovým), ovšem hranice mezi nimi nebyla nijak ostrá. Rovněž v Palestině byly deuterokanonické knihy ctěny a uznávány za posvátné. Na území Palestiny – v Kumránu a na Masadě – byly nalezeny zlomky deuterokanonických knih (Sir a Tob). Po r. 70 (zničení chrámu) se dominující farizejská strana (s centrem v Jabne – neboli Jamnia, leží západně od Jeruzaléma, blízko pobřeží Středozemního moře) přiklání k hebrejskému kánonu. Jako odůvodnění lze uvést: starobylý ráz knih (doba sepsání do Ezdráše), jazyk a místo vzniku (hebrejština, Palestina), duch blízký farizejské náboženské praxi. Kromě toho sehrála svou roli též polemika s křesťanstvím a s židovskými sektami. Církevní otcové z konce 2. stol. a ze 2 začátku 3. stol po Kr. svědčí o tom, že v jejich době již existoval ujasněný židovský kánon. První židovský podrobný výčet knih Proroků a Spisů uvádí Babylónský Talmud (jehož tradice sahá až do 2. stol. po Kr.) v traktátu Bava Batra 14b. 2.2 Starozákonní kánon v rané církvi Biblí mladé církve se stala LXX. Řečtina byla blízká helénským žido- i pohanokřesťanům, navíc tento překlad do jisté míry usnadňoval návaznost NZ, tedy kánon obsahující i knihy, které židé nepřijali. Na základě novozákonních citací a narážek však nelze přesně zjistit, které z knih byly opravdu uznávány za posvátné. Zdaleka ne všechny starozákonní knihy jsou v Novém zákoně citovány (např. chybí narážky na Ezd, Neh, Est, Kaz aj.). Časté odvolání se na Zákon (či Mojžíše) a Proroky svědčí o tom, že knihy těchto dvou skupin byly považovány za Písmo. Dále Nový zákon přiznává bez váhání statut Božího slova Žalmům (srov. Mt 4,6; 22,43-45; Sk 1,16; Řím 4,6; Žid 4,9 atd.). Přímé citace z deuterokanonických knih v Novém zákoně nejsou, ale některé texty mohou naznačovat jejich znalost (srov. Řím 1,19-21 a Mdr 13,1-5; Žid 11,34-35 a 2 Mak 7,20-41; Jak 1,19 a Sir 5,11; Mt 6,19 a Sir 29,10-13). Novozákonní kniha Jud 1,14-15 prozrazuje znalost tradic z apokryfní knihy Henoch (srov. Hen 1,9). Některé prvokřesťanské spisy ze 2.-3. stol. citují deuterokanonické knihy. Spis Didaché cituje Sir a Mdr. Klement Římský v 1 Kor cituje Jdt, Mdr, Sir, i dodatky k Dan a Est. Ve 2. a 3. stol. kontakty s židovským prostředím, hlavně na Východě, vyvolaly u části církevních otců příklon k užšímu kánonu (Atanáš, Cyril Jeruzalémský, Jeroným); část zůstává věrná kánonu širšímu (Jan Zlatoústý, Augustin). Proč prvotní církev kanonizovala bez odporu další knihy (např. Jeroným, který revidoval latinský překlad z hebrejského původního textu, byl proti tomuto rozšíření kánonu), které neobsahuje židovský kánon? Tuto skutečnost je možné pochopit na základě následující úvahy: 1. Prvokřesťanští teologové s oblibou používali řecký text LXX. Přijetím židovských knih, které nebyly v Tanachu, do kánonu se tak chtěla mladá církev profilovat jako „pravý Izrael“. 2. Kanonizováním později vzniklých knih chtěla církev zdůraznit kontinuitu dějin spásy směřující k novozákonním spisům. 3. Konečně rozhodujícím faktorem pro přijetí dalších knih do kánonu mohl být jejich literární charakter anebo jejich katecheticko-pedagogická hodnota jako nábožensko-budující literatury. Možná, že již byly knihy Tobiáš, Sirachovec, Kniha Moudrosti používány v židovských komunitách při výuce proselytů. A snad právě pro jejich strukturu, která rozvíjela životní paradigmata anebo představovala jakési kompendium tradice, byly tyto knihy velice v oblibě, a proto se dostaly do křesťanského kánonu. 2.3 Rozhodnutí církve ohledně biblického kánonu Nejprve plenární africké synody (393 Hippo, 397 a 419 Kartágo) se vyslovují pro širší kánon, následně i papež Inocenc I. v roce 405. Žádné z těchto prohlášení však ještě nebylo považováno za definitivní. Pro tentýž seznam se vyslovil pak Florentský koncil v roce 1442. Proti protestantům stanovil Tridentský koncil 1546 definitivně rozsah kánonu závazný pro katolíky (s úplným výčtem knih), stvrzuje jejich stejnou autoritu a uvádí dvě kritéria - užívání v liturgii a přítomnost knih ve Vulgátě. I. i II. vatikánský koncil přejímají definici kánonu – dogmatická konstituce Dei Verbum navíc podtrhuje úlohu posvátného podání a iniciuje studium vnitřní artikulace kánonu (vztah SZ a NZ apod.). 2.4 Biblický kánon v některých křesťanských vyznáních Kánon v protestantské teologii: Nejednota v této otázce pramení z rezignace protestantů na princip tradice a magistéria; kritéria kanonicity jsou různá - vnitřní svědectví Ducha sv., spásné účinky posvátných knih (Kalvín), obsah a forma vzhledem k principu „sola fides“ (Luther) převládá jednoznačně subjektivní hledisko. Kánon ve východních církvích: Některé mají starozákonní kánon bez deuterokanonických knih (řecká a ruská), jiné k úplnému kánonu připojují některé apokryfy (koptská, etiopská, arménská); kánon syrské církve se shoduje s katolickým. 3 2.5 Starozákonní apokryfy Jako apokryfy bývají označovány staré židovské a křesťanské spisy z biblického nebo alespoň údajně biblického období, které se zabývají podobnými tématy a motivy jako biblické knihy a předstírají autoritu Božího zjevení. Protestantská a katolická terminologie se ovšem liší. U protestantů výraz apokryfy označuje deuterokanonické knihy, zatímco apokryfní knihy v katolickém slova smyslu jsou nazývány pseudoepigrafy. Řecký termín apokryfos znamená „skrytý, tajný“. Spis 4. kniha Ezdrášova z konce 1. stol. po Kr. zmiňuje knihy, které údajně měly být uchovány v tajnosti a neměly být veřejně čteny, neboť byly určeny jen pro skupinu moudrých (srov. 4 Ezd 14,44nn). Časem se tento výraz stal hanlivým, protože se používal k označení děl heretiků. Starozákonní apokryfy vznikaly v intertestamentárním období (2. stol. př. Kr. – 2. stol. po Kr.) a sledovaly dva hlavní cíle: povzbudit k naději (apokalyptické spisy podnícené pronásledováním) a upevnit tradice náboženského života mezi židy (důvodem byl namnoze neblahý vliv helénismu). Starozákonní apokryfy možno rozdělit na dějepisné (Kniha Jubileí, 3. kniha Ezdrášova, 3. kniha Makabejská, Aristeův list), naučné (4. kniha Makabejská, Modlitba Manaseho, Žalmy Šalamounovy, Závěti dvanácti patriarchů) a prorocké/apokalyptické (Kniha Henochova, Knihy Sibyliny, Nanebevzetí Mojžíšovo, 4. Ezdrášova). • List Aristeův – spis asi ze 2. století př. Kr., obsahuje legendu o vzniku Septuaginty. • Henoch – spis asi z 1. stol. př. Kr. Tajemná zmínka o Henochovi v Gn 5,24 dala vzniknout různým legendám. Podle některých tradic byl tento spravedlivý, „sedmý po Adamovi“, vzat do nebe (srov. Sir 44,16; 49,14). Zachovalo se více verzí knihy Henoch, nejznámější je tzn. Etiopský Henoch. Kniha obsahuje různá vidění, v nichž je Henochovi odhalováno tajemství dějin. Zároveň tento vyvolený putuje nebeskými sférami a poznává jejich tajemství. • Kniha Jubileí – popisuje dějiny od stvoření do vyjití z Egypta, rozděluje přitom historii světa do „jubileí“, tj. 49 období po 49 letech (o „jubileu“ nebo „milostivém roce“, viz Lv 25,8). Jedná se o převyprávění a rozšířenou interpretaci biblických příběhů z Geneze a ze začátku Exodu. Znalost obsahu apokryfních knih není nikterak potřebná pro život víry. Studium této literatury může být přesto užitečné, neboť napomáhá lépe pochopit myšlení doby a duchovní ovzduší, ve kterém vznikal Nový zákon. Tradice zaznamenané v apokryfních knihách tvořily nedílnou součást kulturního bohatství vyvoleného národa a jako takové ovlivnili do určité míry i představy novozákonních autorů. 3 KÁNON NOVÉHO ZÁKONA 3.1 Tradice poapoštolská (konec 1. století až polovina 2. století) NZ vznikly v časovém období od 50 po Kr. (1 Sol) až do začátku 2. století (2 Petr). S vytvořením sbírky Pavlových listů můžeme počítat již ke konci 1. století. Kde byla tato sbírka vytvořena se neví, i když je pravděpodobné, že to bylo na některém místě, kde Pavel déle působil (Korint, Efes). Rovněž nemůžeme říci nic přesného o rozsahu této sbírky. Byly v ní zcela jistě hlavní Pavlovy listy. Klement Římský kolem roku 95 cituje nebo naráží na Řím, 1 Kor; Žid; Gal; Flp; Ef. Ignác z Antiochie († před rokem 117) znal řadu Pavlových listů. Zřejmě o něco později než sbírka Pavlových listů byla vytvořena sbírka evangelií. Bylo to někdy začátkem 2. století. Biskup Papiáš z Hierapole († po roce 130) znal Mt a Mk. Justin dosvědčuje kolem roku 150, že se evangelia (hovoří o „vzpomínkách [avpomnhmoneu,mata] apoštolů“) četla společně s prorockými knihami během slavení eucharistie (1. apol. 66-67). 3.2 Snahy o vymezení (od poloviny 2. století až do počátku 4. století) Církev se musela vypořádávat již od samých svých počátků s nejrůznějšími herezemi. Tato skutečnost ovlivnila též utváření a vymezování kánonu NZ. Největší vliv způsobila gnose a učení Marciona. Marcion († asi 160) založil vlastní církev s vlastním Písmem. Starý zákon odmítl a Nový zákon tvořilo jedno evangelium (Lukášovo zbavené židovských prvků) a deset „od židovství očištěných“ Pavlových listů (bez pastorálních listů a Žid). V 2. polovině 2. století se objevují častější citace z novozákonních spisů, které poukazují na jejich autoritu jako Písmo. Justin uvádí 4 citáty z evangelií formulí ge,graptai, jak to bylo běžné pro SZ. Svědkem pro autoritu většiny novozákonních knih na konci 2. století je Irenej, biskup z Lyonu († asi 202). Ve svých spisech uvádí čtyři evangelia, Sk, 12 Pavlových listů (bez Flm), 1 Petr, 1 a 2 Jan a Zj. Diatessaron (