1
ÚVOD DO BIBLE – PROLEGOMENA
1 VÝROKY O BIBLI
• Jeroným (347-420): „Ten, kdo nezná Písmo, nezná Krista.“
• Augustin (354- 430): „V modlitbě promlouváme s Bohem, ale v Písmu se Bůh obrací k nám.“
• Řehoř Veliký (asi 540 - 604): „V Božím slově poznáváme Boží srdce.“
• František z Assisi (1181-1226): „Číst Písmo svaté znamená jít si pro radu k Ježíši Kristu.“
• William Shakespeare (1564-1616): „Aby dosáhl svého cíle, cituje z Bible i sám ďábel.“
• Blaise Pascal (1623-1662): „Písmo svaté má dostatek míst, aby potěšilo v každé situaci a aby v každé
situaci nahnalo strach.“
• Søren Kierkegaard (1813-1855): „Bible tu není proto, abychom ji kritizovali, nýbrž proto, aby ona
kritizovala nás.“
• Mark Twain (1835-1910): „Většina lidí má těžkosti s místy v Bibli, kterým nerozumějí. Já sám za
sebe musím přiznat, že mě zneklidňují právě ta místa v Bibli, kterým rozumím.“
2 ČÍM SE ZABÝVÁ „ÚVOD DO BIBLE – PÍSMA SVATÉHO“?
Všeobecný úvod do Písma svatého pojednává o obecných otázkách týkajících se Písma svatého
jako celku (kánon, vznik a dějiny textu, inspirace). Dnes se z praktických důvodů do introdukcí
zahrnují i otázky jiné, jako např. historické a náboženské pozadí starozákonní a novozákonní doby,
metody výkladu apod.
Zvláštní úvod do Písma svatého se zabývá problematikou jednotlivých knih: vznik jednotlivých
knih (autor, adresáti, doba a místo napsání, příčina a účel), literární a teologický charakter, použité
prameny, celistvost.
Metoda tohoto oboru je historicko-kritická, ne dogmatická nebo spekulativní.
Proč nutný úvod? Bible pochází z jiné doby a jiné kultury, může proto být málo srozumitelnou;
Pomocné vědy: historie, archeologie, religionistika, zeměpis, filologie, hermeneutika.
3 CO JE BIBLE?
• Bible - odvozeno od řeckého biblion (to. bibli,on) = kniha, papyrový svitek → biblia (ta.
bibli,a) = knihy, papyrové svitky; tento kmen slova pochází z výrazu biblou (h` bi,blou) nebo
byblos (h` bu,bloj), který znamená „rostlina papyru; lýko papyru“. Takto se jmenovalo rovněž
fénické přístavní město Byblos, které sloužilo jako překladiště lýka papyru, materiálu k
výrobě papyrových svitků. Výraz biblia přešel do latiny jako podstatné jméno jednotného
čísla ženského rodu.
• Bible – pro křesťany a židy (SZ) = kniha/knihy obsahující Boží zjevení
• Dle dogmatické konstituce II. vatikánského koncilu Dei verbum: „Písmo svaté je Boží řeč,
písemně zaznamenaná z vnuknutí Ducha svatého.“ (DV 9).
• Písmo svaté (Písma) je biblický pojem pro označení celku či části SZ:
o písmo – grafē (h` grafh,): např. Mk 12,10; Lk 4,21; Jan 2,22; 7,38.42; Sk 1,16; 8,32.35;
Řím 4,3; Gal 3,8; 1Tm 5,18; písma – grafai (ai` grafai,): např. Mk 14,49; Lk 24,27.32.45;
Jan 5,39; svatá písma – grafai hagiai (grafai, a`gi,ai): Řím 1,2.
o písma – grammata (ta. gra,mmata /jed. č. - to. gra,mma - lístek, dopis, písmeno, litera –
srov. 2 Kor 3,6): Jan 5,47; 2 Tim 3,15.
o “je psáno” – gegraptai (ge,graptai): např. Mt 4,6.7.10; Mk 9,12; Lk 4,4.8.10.
• Velmi často se setkáváme s názvem „zákon'“ - Starý a Nový zákon (SZ - NZ). Označení
zavedli křesťané. Spíše bychom měli užívat slova úmluva, překlad hebrejského slova be
rît
(tyrIB.). Tyto knihy jsou tedy zápisem smlouvy mezi Bohem a lidem.
2
4 TANACH: PÍSMO SVATÉ ŽIDŮ
Tanach je akronym, kterým se v židovství označují posvátné spisy. Tento akronym užívá
počátečních písmen názvů jednotlivých sbírek těchto spisů: Tóra „Zákon“, Nevíím „Proroci“,
Ketúvím „Spisy“. Tanach bývá někdy označován také jako mikra, tj. „čtení“.
Počet knih v Tanachu: Podle dnešního počítání obsahuje Tanach 39 knih. Josephus Flavius
(Contra Apionem 1,38-42) jich počítal 22. Kniha 4 Ezdráš 14,45 jich uvádí 24. Počet 24 je dosažen
tím způsobem, že knihy 1/2 Sam, 1/2 Král, Ezd/Neh, dvanáct „malých“ proroků jsou počítány za
jednu knihu. Redukce čísla na 22 je získána tím, že Sd a Rt, a stejně tak i Jer a Pláč jsou spojeny
dohromady. Tyto počty zdůrazňují ideu úplné dokonalosti: číslo 22 vyjadřuje počet písmen
hebrejské abecedy, 24 je násobek 12 měsíců, respektive 12 kmenů Izraele.
4.1 Tóra „Zákon“
Tóra (v různých variantách) - hebrejský název, který znamená zákon, nauka, směrnice, tedy
vyjadřuje spíše obsah (v řečtině: nomos). Pentateuch - řecké označení ze LXX znamená pět
pouzder, sg. charakterizuje pět knih jako jednu, vyjadřuje spíše vnější vzhled. Názvy jednotlivých
knih - v hebrejštině podle počátečních slov, v řečtině resp. latině podle obsahu.
• První kniha Mojžíšova – Genesis: Hebrejský název Berešît, tj. „Na počátku“, i řecký titul
Genesis, tj. „Zrod“, poukazují na prvopočátky světa, lidstva a Izraele, kterých se kniha týká.
• Druhá kniha Mojžíšova – Exodus: Hebrejský titul Šemôt, „Jména“ (podle Ex 1,1), řecký
Exodos, „Vyjití“ (podle hlavní události, o níž kniha vypráví).
• Třetí kniha Mojžíšova – Leviticus: Hebrejský název Wayyiqra, “A zavolal”, představuje
první slovo knihy, řecký název Leuitikon vyjadřuje obsahové zaměření na činnost kněží z
kmene Levi.
• Čtvrtá kniha Mojžíšova – Numeri: Hebrejský název Bemidbar, „Na poušti“, pochází od 4.
slova 1. verše a vystihuje prostředí, do něhož je zasazen děj; LXX nazývá knihu podle sčítání
lidu (kap. 1-4; 26) a podle uváděného počtu obětí (kap. 7; 15; 28-29) Arithmoi, „Počty“
(obdobně Vulgáta: Numeri).
• Pátá kniha Mojžíšova – Deuteronomium: hebrejský název je převzat z počátečních slov Elle
haddevarîm, „Toto jsou slova“; řecký výraz Deuteronomion, „Druhý zákon“, vychází z
mylného překladu slov mišne hattôra hazzôt (Dt 17,18) v LXX (místo správného: „kopie
tohoto zákona“); přesto má v sobě řecký titul kus pravdy, protože v Dt nejde o pouhé
opakování zákona prvního, nýbrž o zákon svébytné povahy.
Epilog: Dtn 34,10-12: „Nikdy však již v Izraeli nepovstal prorok jako Mojžíš, jemuž by se dal Hospodin
poznat tváří v tvář, se všemi znameními a zázraky, jež ho poslal Hospodin konat v egyptské zemi na
faraónovi a všech jeho služebnících i celé jeho zemi, i se všemi skutky pevné ruky, se vším, co vzbuzovalo
velikou bázeň, co konal Mojžíš před zraky celého Izraele.“
o Mojžíšova Tóra je nepřekonatelným a věčně platným zjevením a příkazem k životu.
o Všichni „proroci“ jsou sice Mojžíšovi podřízeni, ale zároveň jako vykladači (Mojžíšova) Zákona
mají za hlavní úkol jej potvrzovat.
o Exodus nabývá nesrovnatelnou důležitost a tak se stává základní událostí, z které se odvíjí další
dějiny
4.2 Nevíím „Proroci“
Hebrejský kánon dělí Proroky (Neví’ím) na dřívější (rišoním) a pozdější (acharóním). Toto
rozdělení je doloženo od 8. století po Kr. Celá sbírka Proroků přitom představuje „komentář“ a
aktualizaci Tóry. V hebrejských kodexech Písma jsou Proroci řazeni za Tórou. Úkolem Proroků je
připomínat Zákon a vybízet k dodržování smlouvy (srov. vybídnutí na začátku a na konci sbírky
Proroků: Joz 1,7-8 a Mal 3,22).
3
Dřívější proroci
Jedná se o knihy Jozue, Soudců, 1-2 Samuel, 1-2 Královská. Proč jsou tyto knihy považovány za
proroky?
• Podle tradice Talmudu byly sepsány proroky: Jozue, který byl chápán jako nástupce Mojžíše,
prorok a zprostředkovatel Božího slova (srov. Sir 46,1), sepsal knihu Jozue; Sd a Sam podle
tradice sepsal Samuel, Král zase Jeremiáš.
• Vystupují v nich proroci: Nátan (srov. 2 Sam 7,4 atd.), Eliáš (srov. 1 Král 17-22), Elizeus (2
Král 2-8), Izaiáš (srov. 2 Král 18-20) aj.
• Teologický důvod: dějiny se naplňují podle výroků proroků (srov. 2 Sam 7,13 a 1 Král 8,20)
Pozdější proroci
• Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel (tři velcí proroci; analogie: tři praotcové Izraele: Abrahám, Izák,
Jakub)
• Ozeáš, Joel, Ámos, Abdiáš, Jonáš, Micheáš, Nahum, Habakuk, Sofoniáš, Ageus, Zachariáš,
Malachiáš (dvanáct „malých proroků“; analogie: dvanáct Jakubových synů)
Epilog: Mal 3,20-24: „Pamatujte na Zákon mého služebníka Mojžíše, jemuž jsem vydal na Chorebu pro
celého Izraele nařízení a práva. Hle, posílám k vám proroka Eliáše, dříve než přijde den Hospodinův veliký
a hrozný. On obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych při svém příchodu nestihl zemi
klatbou.“
o Četba „proroků“ stojí ve službě vzpomínek na Mojžíšův zákon; podle kanonického chápání je
proroctví aktualizováním Tóry, která je vzpomínaná jako dar spásy.
o Mojžíšův zákon je Hospodinova - Tora, kterou přikázal sám Hospodin.
o Tato Tóra je shrnuta v Deuteronomiu, nač poukazuje výraz „nařízení a práva“, který ohraničuje
obě dvě hlavní části knihy Deuteronomium: kapitoly 5-11 a 12-26 (srov. 5,1; 11,32; 12,1;26,16).
o Eliáš je prototypem proroků, je Mojžíšovým „žákem“ par excellence, poněvadž podle 1 Král
19,1-18 slyšel Hospodina na hoře Choreb (ale neviděl ho jako Mojžíš, srov. Ex 19-34). Protože
podle 2 Král 2,1-11 Eliáš nezemřel, ale byl unesen na ohnivém voze do nebe, může se opět vrátit,
aby z Izraele vytvořil rodinné společenství žijící podle Tory, o kterém sní Dt 6,4-9.
4.3 Ketúvím „Spisy“
• Žalmy, Job, Přísloví (V seznamu kánonu babylonského talmudu se nachází kniha Rút na
prvním místě před Žalmy. Kniha Rút totiž přináší genealogii básníka Davida, skladatele
Žalmů.)
• Rút, Píseň písní, Kazatel, Pláč, Ester (Těchto pět knih je označováno od 6. stol. po Kr. jako
„sváteční svitky“ [heb. megillót];
o Rút = slavnost týdnů, letnice;
o Pís = pesach, velikonoce;
o Kaz = slavnost stánků,
o Pláč = smuteční slavnost na paměť zboření chrámu;
o Ester = svátky purim)
• Daniel, Ezdráš, Nehemiáš, 1-2 Kronik
o V jednom seznamu kanonických knih z 11. století po Kr. se nachází 1-2 Kronik na
začátku Ketúvím, aby se tato část připodobnila Pentateuchu (Tóra) a aby taktéž začala
událostí Adama (srov. 1 Kron 1,1).
Epilog: 2 Kron 36,22-23: „V prvním roce vlády Kýra, krále perského, se splnilo slovo Hospodinovo,
které mluvil ústy Jeremiáše. Hospodin vzbudil ducha perského krále Kýra, že dal po celém svém království
rozhlásit a také zapsat: Toto praví Kýros, král perský: Hospodin, Bůh nebes, mi dal všechna království země.
Pověřil mě, abych mu vybudoval dům v Jeruzalémě, který je v Judsku. Kdokoli z vás, ze všeho lidu Hospodin,
jeho Bůh, buď s ním - se může vydat na cestu.“
o Skutečnost, že Tanach končí knihami Ezdráš - Nehemiáš - 1-2 Kronik a ne ve sledu 1-2 Kronik Ezdráš
- Nehemiáš, jak by to odpovídalo chronologické perspektivě (viz pořadí knih SZ u
4
křesťanů), je překvapující a poukazuje tak na úmyslné programové ukončení, které chce
zprostředkovat v 1. století po Kr. po zničení jeruzalémského chrámu Římany v roce 70. po Kr. se
zřetelem na zesilující římský útlak Židů v Izraeli poselství naděje:
o Izrael si má být pevně vědom toho, že už jednou se Boží lid nacházel v katastrofické bídě a že
přes všechny rezignace a pochyby všechno vždy zázračně dobře dopadlo - protože Hospodin
zůstal věrný a protože je dokonce i Pánem světa, který ho sice nepřijímá za svého Boha, avšak
nemůže mu zabránit naplnit jeho plán dějin spásy.
o Základem naděje Izraele je „věčná“ smlouva Boha se svým lidem: „Kdo patří k jeho lidu - s tím
bude Hospodin jeho Bůh (srov. zvláště Lv 26,44).
o Konec formulace „může se vydat na cestu“ používá starobylé sloveso hl[ „vystoupit nahoru“,
které bylo spojeno s událostí východu z Egypta. Bůh chce dokázat Izraeli, že On je Bohem
osvobození. A zároveň je zde potvrzeno, že „Jeruzalém“ a „země“ jsou Hospodinovy dary spásy
svému lidu.
5 STRUKTURA BIBLE KŘESŤANŮ
Zatímco Písmo svaté židů (Tanach) se dělí na tři části (Zákon, Proroci, Spisy), křesťanský Starý
zákon (První smlouva) se rozděluje na čtyři části (Pentateuch, historické knihy, naučné knihy,
prorocké knihy). Tato úprava struktury má své teologické opodstatnění. Nový zákon se totiž člení
též na čtyři části a se Starým zákonem vytváří paralelní strukturu:
I. základ Tora – Pentateuch evangelia
II. minulost historické knihy Skutky apoštolů
III. přítomnost naučné knihy listy apoštolů
IV. budoucnost prorocké knihy Zjevení Janovo
Všechny změny ve struktuře kánonu Tanachu ukazují na základní myšlenku nového sledu
jednotlivých knih: Na začátku, jako v Tanachu se nachází Tora, tzn. vyprávění o „původním zjevení
Boha Izraeli na Sinaji“. Potom následují tři bloky „dějiny Izraele v zemi“ - „životní moudrost“ „proroctví“
podle historicko-teologického schématu od minulosti přes přítomnost k budoucnosti.
5.1 Starý zákon
(v kurzívě jsou uvedeny deuterokanonické knihy)
a) Pět knih Mojžíšových
ČLP ČEP
1. První kniha Mojžíšova – Genesis Gn Gn
2. Druhá kniha Mojžíšova – Exodus Ex Ex
3. Třetí kniha Mojžíšova – Leviticus Lv Lv
4. Čtvrtá kniha Mojžíšova – Numeri Nm Nu
5. Pátá kniha Mojžíšova – Deuteronomium Dt Dt
b) Historické knihy
1. Kniha Jozue Joz Joz
2. Kniha Soudců Sd Sd
3. Kniha Rút Rt Rt
4. První kniha Samuelova 1 Sam 1 S
5. Druhá kniha Samuelova 2 Sam 2 S
6. První kniha Královská 1 Král 1 Kr
7. Druhá kniha Královská 2 Král 2 Kr
8. První kniha Kronik (Paralipomenon/Letopisů) 1 Kron 1 Pa
9. Druhá kniha Kronik (Paralipomenon/Letopisů) 2 Kron 2 Pa
10. Kniha Ezdrášova Ezd Ezd
11. Kniha Nehemiášova / Nehemjáš Neh Neh
5
12. Kniha Tobiáš / Tóbit - Tóbijáš Tob Tób
13. Kniha Judit / Júdit Jud Júd
14. Kniha Ester Est Est
15. První kniha Makabejská 1 Mak 1 Mak
16. Druhá kniha Makabejská 2 Mak 2 Mak
c) Naučné knihy
1. Kniha Job / Jób Job Jb
2. Kniha Žalmů Žl Ž
3. Kniha Přísloví Př Př
4. Kniha Kazatel Kaz Kaz
5. Píseň písní Pís Pís
6. Kniha Moudrosti Mdr Mdr
7. Kniha Sirachovcova Sir Sír
d) Prorocké knihy
1. Kniha proroka Izaiáše / Izajáš Iz Iz
2. Kniha proroka Jeremiáše / Jeremjáš Jer Jr
3. Kniha Žalozpěvů / Pláč Pláč Pl
4. Kniha proroka Barucha / Báruk (a List Jeremjášův) Bar Bár
5. Kniha proroka Ezechiela Ez Ez
6. Kniha proroka Daniela Dan Da
7. Kniha proroka Ozeáše Oz Oz
8. Kniha proroka Joela / Jóel Jl Jl
9. Kniha proroka Amosa / Ámos Am Am
10. Kniha proroka Abdiáše / Abdijáš Abd Abd
11. Kniha proroka Jonáše / Jonáš Jon Jon
12. Kniha proroka Micheáše / Micheáš Mich Mi
13. Kniha proroka Nahuma / Nahum Nah Na
14. Kniha proroka Habakuka / Abakuk Hab Abk
15. Kniha proroka Sofoniáše / Sofonjáš Sof Sf
16. Kniha proroka Aggea / Ageus Ag Ag
17. Kniha proroka Zachariáše / Zacharjáš Zach Za
18. Kniha proroka Malachiáše / Malachiáš Mal Mal
5.2 Nový zákon
Název druhé části naší Bible „Nový zákon“ pochází z latinského názvu Novum Testamentum,
který má svůj původ v řeckém výrazu kainē diathēkē (kainh. diaqh,kh). Řecký výraz diathéké
(hebrejsky be
rit) znamená a) v profánní řečtině: smlouva zvláštního druhu - závěť, poslední vůle; b)
v biblickém pojetí: zvláštní Boží jednání s člověkem a vztah k němu (není to rovnocenná smlouva,
předpokladem je Boží iniciativa).
V Novém zákoně výraz kainh. diaqh,kh označuje nový řád spásy založený Ježíšem Kristem, který
nahradil starozákonní smlouvu (srov. 1 Kor 11,25; 2 Kor 3,6; Gal 4,24; Žid 8,8; 9,15). Od konce 2.
století je doloženo označení Nový zákon pro tuto sbírku prvokřesťanské literatury, zatímco spisy
přebrané křesťany z židovské synagogy byly nazvány „Starý zákon“ palaia diathēkē (palaia.
diaqh,kh). Čeština užívá výrazu „Nový zákon“, který je značně ojedinělý vůči ostatním jazykům.
Zde je třeba vzít v úvahu historicky širší význam slova „zákon“ (ve staročeštině vyjadřoval též „řád
duchovní, řeholi, klášter).
a) Evangelia
Evangelium tvoří skutečný a vlastní literární druh, formu písemného uspořádání, ke kterému
neexistují paralely z předkřesťanské doby. Samotný řecký výraz euangelion (euvagge,lion) „dobrá
zpráva, dobrá zvěst“ zahrnuje základní charakteristiku, která tento literární druh definuje. Evangelní
6
zvěst se snaží informovat o historických událostech a vyučování Ježíše z Nazareta, který je
nespornou vůdčí osobností tohoto vyprávění. Evangelia nicméně nejsou nějakou historickou
příručkou a ani se nejedná o nějaký zápis činů a výroků či archivní dokument. Evangelisté osvětlují
historické údaje (z kterých mimo jiné činí výběr) ve světle víry velikonočních událostí. Z toho
důvodu je na jednu stranu možné provést bádání o historickém Ježíši, jenž je přítomný
v evangeliích, na druhou stranu evangelní svědectví si klade za cíl, aby čtenář evangelia porozuměl
tajemství Krista, Božího Syna a dospěl tak k víře (Jan 20,31). Historie a víra, události a interpretace
se velmi úzce navzájem proplétají. Každý evangelista je svědkem víry církve. Ve svém evangeliu
dává najevo svůj osobní přístup k osobě Krista.
První tři evangelia (Matoušovo, Markovo a Lukášovo) se nazývají „synoptická evangelia“.
Řecký výraz synopsis (su,noyij) lze chápat ve smyslu „pohled dohromady, přehled“. Tato
synoptická evangelia jsou si podobná obsahem, strukturálním uspořádáním látky a rovněž
konkrétními paralelními formulacemi. Tyto shodnosti a podobnosti poukazují na společné prameny
těchto evangelií a jejich vzájemné závislosti. Jejich vzájemná rozdílnost je vysvětlovaná jak
rozličností osobností evangelistů, tak rozdílností situací a problémů komunit, kterým byla
adresována tato evangelia.
Janovo evangelium, které je obecně považováno za nejmladší ze všech čtyřech kanonických
evangelií, se odlišuje od ostatních třech evangelií nejen v chronologickém a geografickém
schématu, avšak rovněž v literárním a teologické charakteru.
b) Skutky apoštolů
Kniha Skutky apoštolů se zřetelně představuje jako pokračování Lukášova evangelia (věnování
Teofilovi: Lk 1,3; Sk 1,1; Lk končí, zatímco Sk začínají posledními slovy vzkříšeného Krista
adresovanými učedníkům a nanebevstoupením – Lk 24,47-53; Sk 1,3-11). Slova Vzkříšeného v Sk
1 uvádí ve známost jak obsah, tak rovněž strukturu této knihy: Skutky líčí šíření evangelia jako dílo
ukřižovaného, vzkříšeného, po pravici Boží vyvýšeného a v Duchu svatém znovu přítomného
Krista, který si z okruhu učedníků vytváří nový Boží lid, církev. Skutky apoštolů představují toto
dílo jako cestu, která vede z Jeruzaléma přes Judsko a Samařksko „až na konec země“ (Sk 1,8).
c) Listy apoštolů (21 listů)
Corpus Paulinum (14 listů): Jedná se o listy, které obsahují Pavlovo jméno jako adresáta, nebo jako
je tomu u listu Židům, vykazují vztah k Pavlovi. Nynější sbírka Pavlových listů je však
neúplná, protože některé listy se ztratily (srov. 1 Kor 5,9; 2 Kor 2,3-4; Kol 3,16-17). V NZ jsou tyto
listy řazeny podle rozsahu. Nejdelší jsou v čele. List Židům je řazen jako poslední, protože
nepochází od samotného Pavla, nicméně jeho autor je zřetelně ovlivněn pavlovským myšlením.
V dnešní době drtivá většina exegetů uvádí list Židům odděleně od Pavlových listů. S apoštolem
Pavlem se tedy v dnešní době pojí 13 novozákonních listů. Tyto listy lze rozdělit dvojím způsobem:
• Rozdělení klasické
o velké listy, napsané během apoštolského působení apoštola (Řím, 1-2 Kor, Gal a 1-2 Sol);
o listy napsané z vězení (Flp, Kol, Flm a Ef);
o pastorální listy (1-2 Tim a Tit).
• Rozdělení dle autenticity autorství (jedná se o všeobecné přesvědčení)
o apoštol Pavel je autorem sedmi listů Nového zákona (jedná se o nesporné Pavlovy listy,
tzn. protopavlovské): Řím, 1 a 2 Kor, Gal, 1 Sol, Flp, Flm.
o U ostatních šesti listů s Pavlovým jménem v preskriptu je jeho autorství sporné (jedná se
o tzv. deuteropavlovské listy): Kol, Ef, 2 Sol, 1 a 2 Tim, Tit.
Katolické epištoly (7 listů): List Jakubův, Judův, dva Petrovy listy a tři Janovy listy jsou od doby
Eusebia (HE, 2,23,24n; 6,14,1) označovány jako katolické listy, neboť jsou adresovány všem
křesťanům hē katholikē ekklésia (h` kaqolikh. evkklhsi,a).
Výraz „katolický“ v označení těchto listů znamená „obecný“ tzn. „určený pro všeobecnou
církev“. Pokud jde o 2-3 Jan, toto označení se nehodí, neboť jejich adresát je jasně vymezen. Na
7
druhé straně 1 Jan nemá žádný preskript (dopisní úvod), nezmiňuje tedy žádného adresáta, který by
byl nějakým způsobem vymezen nebo omezen. Listy Jak, Jud a 2 Petr jmenují adresáta se zcela
obecnými výrazy, což budí zdání, jakoby byly určeny pro celou církev. List 1 Petr se obrací na sice
přesně vymezeného adresáta, avšak jedná se o velmi široký čtenářský okruh. Nejstarší doklad
použití výrazu katholikē epistolē (kaqolikh. evpistolh,) nalezneme u antimontanisty Apollonia
kolem roku 197 po Kr. (EUSEBIUS, HE, 5,18,5) zřejmě v souvislosti s 1 Jan. Na Západě se katolické
listy označovaly dříve „epistolae canonicae“, tj. listy, které na rozdíl od ostatních spisů (např. List
Barnabášův) náležely k církevnímu kánonu a z toho důvodu se domáhaly autority. Katolické listy
jsou na rozdíl od Corpus Paulinum již od 2. století označovány ne podle adresátů, ale podle jména
autora.
d) Janovo zjevení
Janovo Zjevení se obvykle uvádí jako příklad jediné kanonické apokalyptické knihy Nového
zákona (U. B. Miller). V dnešní době však v některých komentářích (J. Roloff; H. Giesen) je tato
kniha pokládána za prorockou. Zj se tak skutečně samo chápe (1,3; 22,7.10.18n). Autor se počítá ke
křesťanským prorokům (22,9). V textu Zj ovšem není možné přehlédnout mnohé prvky typické pro
apokalyptickou literaturu. Na druhé straně však Zj chybí některé typické znaky pro apokalyptickou
literaturu (např. anonymita autora). Odlišnost a jedinečnost Janovy Apokalypsy zůstává zjevná. Je
zřejmé, že autor Zj měl skutečná vidění, která vyjádřil pomocí literárních prostředků své doby. Zj je
knihou útěchy, která je určena křesťanům v nouzi, v hrozícím nebezpečí a pronásledování.
Zvěstuje, že dějiny má pevně v rukou Bůh.
5.3 Paralelní uspořádání SZ a NZ
Pět knih Mojžíšových /Pentateuch, Tora/ (Gn – Dt) vypráví o původním zjevení Boha Izraeli na
Sinaji, které má dvě ohniska: „přikázání milovat Boha“ (Dt 6,5) a „přikázání blíženecké lásky“ (Lv
19,18). Tyto dvě přikázání uchovávají svou platnost a důležitost i v evangelní zvěsti (srov. Mk
12,28-34). Skutečnost, že Desatero (srov. Ex 20; Dt 5), jako ohlášení Božího práva a lidského
práva, bylo dáno na sinajské poušti před vstupem Izraele do Zaslíbené země, vykládá sama
židovská tradice tak, že toto Desatero není dáno pouze pro Izrael, nýbrž že je životním zákonem pro
všechny národy (srov. Mekilta). K životu podle Tory dané na Sinaji chtějí dovést navazující části
SZ. V evangelní zvěsti (Mt – Jan) ohlašované Ježíšem Kristem dochází Boží vůle zjevená ve Starém
zákoně svého cíle a naplnění.
Historické knihy SZ (Joz – 2 Mak) ukazují na příkladu Izraele, jak to vypadá se společenstvím,
které se snaží žít podle Zákona, jenž byl dán na Sinaji. Novozákonní historická kniha Skutků
apoštolů pak vypovídá o životě prvotní církve, o těch, kteří s vírou přijali evangelní poselství a
snaží se je uskutečňovat ve svém životě.
Naučné knihy SZ (Job – Sir) jsou pozváním k hledání pravé, životodárné a spásonosné moudrosti
s postojem modlitby v meditaci Božího zákona – Tory. Novozákonní listy (Řím – Jud) nejen
předkládají teologické úvahy poselství o Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání, ale též vybízí ke
křesťanství, které se uskutečňuje činem.
Prorocké knihy (Iz – Mal) předkládají vizi o dokonání světa a dějin, když budou národy putovat
k Siónu, aby se tam učily Hospodinův zákon pokoje (Iz 2,1-5 je kanonickým programovým textem
na začátku IV. části). Zjevení Janovo, které je jedinou novozákonní prorockou knihou, pomocí
množství obrazů vyjadřuje základní myšlenku, že Bůh je Pánem dějin.
5.4 Teologický rámec Bible křesťanů
První a poslední kniha Gn a Zj tvoří universálně-dějinný rámec, jenž je vyjádřen
charakteristickými výrazy, které jsou společné oběma textům:
• Gn 1-3: Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla pustá a prázdná, nad propastnou tůní byla
tma a nad vodami se vznášel duch Boží. I řekl Bůh: „Buď světlo!“ A bylo světlo. Viděl Bůh, že světlo
je dobré. Bůh oddělil světlo od tmy. Bůh nazval světlo dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro,
8
den...Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými
k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého. Z Edenu vychází řeka,
aby napájela zahradu. Odtud dál se rozděluje ve čtyři hlavní toky... Člověka zapudil. Východně od
zahrady v Edenu usadil cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu
života.
• Zj 21-22: A viděl jsem nové nebe a novou zemi... Ten, který seděl na trůnu, řekl: „Hle, všechno
tvořím nové... Já jsem alfa i Omega, počátek i konec. A ukázal mi řeku živé vody, čirou jako křišťál,
která vyvěrala u trůnu Božího a Beránkova. Uprostřed města na náměstí, z obou stran řeky byly
stromy života...Noci tam už nebude a nebudou potřebovat světlo lampy ani světlo slunce, neboť Pán
Bůh bude jejich světlem a budou s ním kralovat na věky věků... Blaze těm, kdo si vyprali roucha, a
tak mají přístup ke stromu života i do bran města.
Skutečnost, že vyvrcholení světových dějin, které mají svůj počátek v Izraeli a rozhodující
okamžik v osobě Ježíše Krista, je rozšířením Božích dějin na celý svět, je zdůrazněna v Zj 21-22
pomocí mnohých motivů z historie exodu (srov. Zj 21,3 zvláště v Ex 6,7; 29,45n; Lv 26,44n).
5.5 Teologické propojení Starého a Nového zákona
• Pamatujte na zákon mého služebníka Mojžíše, jemuž jsem vydal na Chorébu pro celého Izraele
nařízení a práva. Hle, posílám k vám proroka Elijáše, dříve než přijde den Hospodinův veliký a
hrozný. On obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych při svém příchodu nestihl zemi
klatbou. (Mal 3,22-24)
Tento závěrečný text První smlouvy tvoří přechod k Novému zákonu. Je citován v Novém
zákonu mnohokrát (srov. Mt 17,10-13; Mk 9,11n; Lk 1,17), aby dal najevo, že Jan Křtitel je
zaslíbeným Eliášem (Mal 3,23) pro konec časů. Prostřednictvím Jana Křtitele jako Eliáše z Mal
3,23 je úzce sepjat Nový zákon, jehož poselstvím je Mesiáš – Ježíš Kristus, s První smlouvou,
Starým zákonem. Na jedné straně je tak Nový zákon kanonicky legitimován, a na druhé straně má
První smlouva za úkol poskytnou vysvětlení pro novou spásonosnou iniciativu Boha Izraele v jeho
Synu Ježíši jako měřítku Zákona.
6 OTÁZKY
1. Čím se zabývá Všeobecný úvod do Písma svatého a čím Zvláštní úvod do Písma
svatého?
2. Co je to Bible (vysvětlete pojem; k čemu se vztahuje)?
3. Popište rozdělení Bible židů (hlavní části; problematika počtu knih).
4. Jak se dělí „Proroci“ (vyjmenujte tyto knihy)? Proč jsou knihy Jozue, Soudců, 1-2
Samuel, 1-2 Královská považovány za proroky?
5. Které jsou tzv. „sváteční svitky“? Se kterými svátky se jednotlivé tyto svitky pojí?
6. Kterou knihou (textem) končí Bible židů a proč?
7. Popište základní rozdělení Bible křesťanů. Jaký je její teologický rámec a teologické
propojení Starého a Nového zákona?
8. Vysvětlete výrazy „Nový zákon“, „evangelium“ a „synoptická evangelia“.
9. Uveďte dvojí možné rozdělení listů apoštola Pavla.
10. Které jsou „katolické epištoly“, co o nich víte?