P. MAREČEK – Úvod do Nového zákona (CMTF UP: 2007-2008) 1 ÚVOD DO NOVÉHO ZÁKONA A) ÚVOD 1 BIBLE 1.1 Pojem „Bible“ (řecky: bibli,on [biblion] podle přístavu Byblos, překladiště egyptského papyru) původně znamená „list“, později „kniha“; nakonec se „bible“ stává označením pro „Knihu knih“. Bible, nazývaná také Písmem svatým, není jednou knihou, ale sbírkou mnoha jednotlivých spisů. • 46 knih Starého zákona nebo Staré smlouvy • 27 knih Nového zákona nebo Nové smlouvy. 1.2 Význam Božího slova • Jeroným († 419-420): „Ten, kdo nezná Písmo, nezná Krista.“ • Augustin († 430): „V modlitbě promlouváme s Bohem, ale v Písmu se Bůh obrací k nám.“ • Řehoř Veliký († 604): „V Božím slově poznáváme Boží srdce“ • Jednou se na něj (Ježíše) lidé tlačili, aby slyšeli Boží slovo… (Lk 5,1) • „Má matka a moji bratři jsou ti, kdo slyší slovo Boží a podle toho jednají“ (Lk 8,21) • „Blaze těm, kteří slyší slovo Boží a zachovávají je“ (Lk 11,28). • Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. (Žid 4,12) • Hospodinovo slovo zůstává na věky (1 Petr 1,25) 1.3 Tanach: Písmo svaté Židů • Tora „Zákon“ (Gn; Ex; Lv; Nm; Dt) • Nebiim „Proroci“ o Jozue, Soudců, 1-2 Samuel, 1-2 Královská (Rozdělení na „dřívější proroky“ [Joz - 2 Král] a „pozdější proroky“ [Iz –Mal] je doloženo od 8. stol. po Kr.) o Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel (tři velcí proroci; analogie: tři praotcové Izraele: Abrahám, Izák, Jakub) o Ozeáš, Joel, Ámos, Abdiáš, Jonáš, Micheáš, Nahum, Habakuk, Sofoniáš, Ageus, Zachariáš, Malachiáš (dvanáct „malých proroků“; analogie: dvanáct Jakubových synů) • Ketubím „Spisy“ o Žalmy, Job, Přísloví (V seznamu kánonu babylonského talmudu se nachází kniha Rút na prvním místě před Žalmy. Kniha Rút totiž přináší genealogii básníka Davida, skladatele Žalmů.) o Rút, Píseň písní, Kazatel, Pláč, Ester (Těchto pět knih je označováno od 6. stol. po Kr. jako „sváteční svitky“ [megillót]; Rút = slavnost týdnů, letnice; Pís = pesach, velikonoce; Kaz = slavnost stánků, Pláč = smuteční slavnost na paměť zboření chrámu; Ester = svátky purim) o Daniel, Ezdráš, Nehemiáš, 1-2 Kronik • Podle dnešního počítání obsahuje Tanach 39 knih. Josephus Flavius jich počítal 22 a 4 Ezdráš uvádí jejich počet 24. Počet 24 je dosažen tím způsobem, že knihy 1/2 Sam, 1/2 Král, Ezd/Neh, dvanáct „malých“ proroků jsou počítány za jednu knihu. Redukce čísla na 22 je dosažena tím, že Sd a Rt, a stejně tak i Jer a Pláč jsou spojeny dohromady. Tyto počty zdůrazňují ideu úplné dokonalosti: číslo 22 vyjadřuje počet písmen hebrejské abecedy, 24 je násobek 12 měsíců, respektive 12 kmenů Izraele. • Pět knih Mojžíšových: Tóra: hebrejský název, který znamená zákon, nauka, směrnice, tedy vyjadřuje spíše obsah. Pentateuch: řecké označení ze Septuaginty znamená „pět pouzder“, sg. charakterizuje pět knih jako jednu, vyjadřuje spíše vnější vzhled. 1.4 Vznik knih Starého zákona • Za nejstarší literární „vrstvy“ v SZ jsou pokládány některé poetické skladby: Debóřina píseň (Sd 5), píseň Mojžíše a Miriam (Ex 15) – pochází ze 12. stol. př. Kr. • Za nejmladší knihu SZ je považována kniha Moudrosti (1. stol. př. Kr.). P. MAREČEK – Úvod do Nového zákona (CMTF UP: 2007-2008) 2 • Zdá se, že ještě v době vzniku křesťanství nebyl závazně stanoven rozsah židovského kánonu, i když nechyběly snahy o jeho vymezení. Na konci 2. stol. ujasněn židovský kánon, v církvi na Východě uznáván užší kánon, na Západě širší (včetně deuterokanonických knih). Provinční koncily v Hyppo (393) a v Kartágu (397), se vyslovily pro širší kánon, stejně tak papež Inocenc I. v roce 405. 1.5 Struktura Bible křesťanů Zatímco Tanach (TaNaK: je uměle vytvořené slovo z počátečních písmen slov „zákon“, „proroci“ a „spisy“) – Písmo svaté Židů – se dělí na tři části (Zákon, Proroci, Spisy), křesťanský Starý zákon (První smlouva) se rozděluje na čtyři části (Pentateuch, historické knihy, naučné knihy, prorocké knihy). Tato úprava struktury má své teologické opodstatnění. Nový zákon se totiž člení též na čtyři části a se Starým zákonem vytváří paralelní strukturu: I. základ Tora – Pentateuch evangelia II. minulost historické knihy Skutky apoštolů III. přítomnost naučné knihy listy apoštolů IV. budoucnost prorocké knihy Zjevení Janovo 2 ÚVOD DO NOVÉHO ZÁKONA - VĚDECKÝ OBOR 2.1 Pojem Název druhé části naší Bible „Nový zákon“ pochází z latinského názvu Novum Testamentum, který má svůj původ v řeckém výrazu kainh. diaqh,kh. Řecký výraz diathéké (hebrejsky be rit) znamená a) v profánní řečtině: smlouva zvláštního druhu - závěť, poslední vůle; b) v biblickém pojetí: zvláštní Boží jednání s člověkem a vztah k němu (není to rovnocenná smlouva, předpokladem je Boží iniciativa). V Novém zákoně výraz kainh. diaqh,kh označuje nový řád spásy založený Ježíšem Kristem, který nahradil starozákonní smlouvu (srov. 1 Kor 11,25; 2 Kor 3,6; Gal 4,24; Žid 8,8; 9,15). Od konce 2. století je doloženo označení Nový zákon pro tuto sbírku prvokřesťanské literatury, zatímco spisy přebrané křesťany z židovské synagogy byly nazvány Starý zákon (palaia. diaqh,kh). Čeština užívá výrazu „Nový zákon“, který je značně ojedinělý vůči ostatním jazykům. Zde je třeba vzít v úvahu historicky širší význam slova „zákon“ (ve staročeštině vyjadřoval též „řád duchovní, řeholi, klášter). 2.2 Předmět úvodu do Nového zákona Všeobecně do úvodu do Nového zákona se řadí tři základní otázky: 1. vznik sbírky novozákonních knih, tj. dějiny kánonu Nového zákona; 2. předávání a uchovávání textu Nového zákona, tj. dějiny textu. 3. vznik jednotlivých knih (autor, adresáti, doba a místo napsání, příčina a účel, charakteristika, použité prameny, celistvost); První dvě otázky jsou označovány jako všeobecný úvod, zatímco třetí bod tvoří úvod zvláštní. To je obsah klasických úvodů do NZ, jak se vytvořily od konce 18. století. Dnes se z praktických důvodů do novozákonních introdukcí zahrnují i otázky jiné, jako např. historické a náboženské pozadí novozákonní doby, metody výkladu apod. Metoda tohoto oboru je historicko-kritická, ne dogmatická nebo spekulativní. 2.3 Historie vědeckého oboru úvodu do Nového zákona Starověk: Za nejstarší „úvod do NZ“ lze pokládat tzv. Muratoriho fragment (zlomek) z konce 2. století. Introdukčními otázkami knih NZ se příležitostně také zabývali církevní Otcové (např. Papiáš, Irenej, Tertulián, Klement Alexandrijský, Origenes). Označení „úvod“ (eivsagwgh,) se objevuje poprvé u mnicha Hadriána z antiošské exegetické školy v názvu spisu „Úvod do božských Písem“ (kolem roku 450). Jednalo se však v podstatě o biblickou hermeneutiku. P. MAREČEK – Úvod do Nového zákona (CMTF UP: 2007-2008) 3 Středověk: Středověk přebíral a opakoval pouze názory starověku, neboť bádání Písma svatého se věnovalo velice málo času. Hugo od Sv. Victora († 1141) shrnul názory starověku ve spisku „De Scripturis et Scriptoribus Sacris Praenotatiunculae“. Novověk: nástup humanismu, reformace - kritický přístup. Nejvýznačnějším dílem biblistiky 16. století je osmisvazkové dílo „Bibliotheca Sancta“ (Benátky 1566) Sixta ze Sieny († 1569). Skutečným tvůrcem vědeckého úvodu do Písma sv. byl oratorián Richard Simon († 1712), který se zabýval převážně kritikou textu a který dal podnět k literárně-historickým otázkám. Novodobé dokumenty: V 19. století nabyl racionalistický přístup k NZ výrazného charakteru, především prostřednictvím protestantské školy v Tübingen, jejímž hlavním představitelem byl Ferdinand Christian Baur († 1860). Tato tzv. (protestantská) tübingenská škola chápala vznik NZ v boji mezi židokřesťanstvím (představitel: Petr) a pohanokřesťanstvím (představitel: Pavel). Katolická biblistika téměř v defenzívě. Papež Lev XIII. vydal 18. 11. 1893 encykliku Providentissimus Deus (EB 81-134), ve které předložil základní pravidla katolického biblického bádání s ohledem na vzniklé napětí mezi konzervativními a liberálními směry v katolické teologii. Lev XIII. ještě za svého pontifikátu dal vzniknout v roce 1902 biblické komisi (Commissio Pontificia de Re Biblica) k podpoře biblických studií a dohledem nad nimi (viz apoštolský list „Vigilantiae“ [EB 137-148]). Tato komise vydala velký počet dekretů, ve kterých projednává otázky „úvodu“ do Nového zákona (srov. např. EB 160-162; 181-184; 187-189). Nový podnět a svobodu bádání v introdukčních otázkách dala encyklika Pia XII. Divino afflante Spiritu (30.9. 1943) [EB 538-569]. Další vyjasnění přinesl II. Vatikánský koncil, zvláště během jeho konání vydaná instrukce Papežské biblické komise Sancta Mater Ecclesia (De historica Evangeliorum veritate – O historické pravdivosti evangelií [21. 4. 1964] EB 644-659) a koncilní konstituce Dei verbum (De divina revelatione – O Božím zjevení [18. 11. 1965] EB 669-709). Velký význam pro rozvoj biblické vědy má dokument Papežské biblické komise L’interprétation de la Bible dans l’Église (český překlad Výklad bible v církvi, Praha: Zvon 1996), vydaný v roce 1993 ke stému výročí encykliky Lva XIII. Providentissimus Deus a k padesátému výročí encykliky Divino afflante Spiritu. V roce 2001 byl vydán Papežskou biblickou komisí dokument Židovský národ a jeho svatá Písma v křesťanské Bibli. B) VŠEOBECNÝ ÚVOD DO NOVÉHO ZÁKONA 1 KÁNON NOVÉHO ZÁKONA 1.1 Pojem • „Bible“ Slovo kánon (kanw,n) má základní význam měřítko, norma, pravidlo. • Svědectví NZ: Apoštol Pavel používá tento termín, když mluví o bezvýznamnosti obřezání ke spasení: „Nezáleží na obřezanosti ani neobřezanosti, nýbrž jen na novém stvoření. A všem, kdo se budou řídit tímto pravidlem (kanw,n), Izraeli Božímu, pokoj a slitování.“ (Gal 6,15-16). • V prvních třech stoletích slovem kánon bylo označováno „nádherné a vznešené pravidlo tradice“ (Klement Římský, 1 Kor 7,2), podle kterého má žít každý křesťan. Podle Eusebia Klement Alexandrijský napsal dílo s titulem „Církevní kánon“, v kterém zahrnul pod tímto termínem (kánon) jak křestní vyznání víry považované za „pravidlo pravdy“, tak také církevní nauku. • Od 4. století získává slovo kánon další význam a to normativní seznam inspirovaných knih. Laodicejský koncil ve Frýgii (kolem roku 360) stanovil ve svém kánoně 59: „Při církevním shromáždění se nesmí používat vlastní žalmy nebo nekanonické knihy, ale pouze knihy kanonické Starého a Nového zákona“ (EB 11). • Po Tridentském koncilu Sixtus ze Sieny (†1569) zavedl do katolické církve terminologii protokanonické a deuterokanonické knihy, aby tak rozlišil knihy, které byly přijaty do kánonu reformátorů od ostatních knih Bible. Protestanté se přidržují židovského kánonu a označují deuterokanonické knihy SZ jako apokryfy. P. MAREČEK – Úvod do Nového zákona (CMTF UP: 2007-2008) 4 1.2 Historie utváření kánonu NZ 1.2.1 Tradice poapoštolská (konec 1. století až polovina 2. století) NZ vznikly v časovém období od 50 po Kr. (1 Sol) až do začátku 2. století (2 Petr). S vytvořením sbírky Pavlových listů můžeme počítat již ke konci 1. století. Kde byla tato sbírka vytvořena se neví, i když je pravděpodobné, že to bylo na některém místě, kde Pavel déle působil (Korint, Efes). Rovněž nemůžeme říci nic přesného o rozsahu této sbírky. Byly v ní zcela jistě hlavní Pavlovy listy. Klement Římský kolem roku 95 cituje nebo naráží na Řím, 1 Kor; Žid; Gal; Flp; Ef. Ignác z Antiochie († před rokem 117) znal řadu Pavlových listů. Zřejmě o něco později než sbírka Pavlových listů byla vytvořena sbírka evangelií. Bylo to někdy začátkem 2. století. Biskup Papiáš z Hierapole († po roce 130) znal Mt a Mk. Justin dosvědčuje kolem roku 150, že se evangelia (hovoří o „vzpomínkách [avpomnhmoneu,mata] apoštolů“) četla společně s prorockými knihami během slavení eucharistie (1. apol. 66-67). 1.2.2 Snahy o vymezení (od poloviny 2. století až do počátku 4. století) Církev se musela vypořádávat již od samých svých počátků s nejrůznějšími herezemi. Tato skutečnost ovlivnila též utváření a vymezování kánonu NZ. Největší vliv způsobila gnose a učení Marciona. Marcion († asi 160) založil vlastní církev s vlastním Písmem. Starý zákon odmítl a Nový zákon tvořilo jedno evangelium (Lukášovo zbavené židovských prvků) a deset „od židovství očištěných“ Pavlových listů (bez pastorálních listů a Žid). V 2. polovině 2. století se objevují častější citace z novozákonních spisů, které poukazují na jejich autoritu jako Písmo. Justin uvádí citáty z evangelií formulí ge,graptai, jak to bylo běžné pro SZ. Svědkem pro autoritu většiny novozákonních knih na konci 2. století je Irenej, biskup z Lyonu († asi 202). Ve svých spisech uvádí čtyři evangelia, Sk, 12 Pavlových listů (bez Flm), 1 Petr, 1 a 2 Jan a Zj. Diatessaron (