Sláva, k obědu jsou lívance! Honzíček sedí už u stolu a povidla z lívanců má až za ušima. „Fousatej," řekne mu Helenka.
„Jakpak to mluvíš s bratříčkem?" zeptá se Helenky maminka. Maminka se ptá, ale dá se na takovou otázku odpovědět?
Lepší je jíst lívance.
„Mami," řekne Helenka, „přivezli uhlí a ve sklepě se něco hýbalo."
„Nemluv s plnou pusou," řekne maminka.
Helenka polkne a povídá znovu:
„Ve sklepě se něco hýbalo."
„Co by se tam hýbalo," řekne maminka, „snad se kutálelo z hromady uhlí."
Maminka umí všechno rychle vysvětlit.
„Potmě se tam kutálelo uhlí?" diví se Helenka.
„ProČ by se nemohlo potmě kutálet z hromady uhlí?" odpoví maminka.
To je pravda. Proč by se potmě nemohlo kutálet z hromady uhlí.
„Fousatá," ukáže Honzíček na Helenku prstem.
Helenka má pod nosem povidlové vousy.
„Nezlobte," okřikne děti maminka.
„Já přece nezlobím;" řekne Helenka.
„Učíš Honzíčka pekné veci," kývá maminka hlavou. Kývá hlavou a maže lívance povidly.
Kdepak uhlí, myslí si Helenka. Uhlí se samo nekutálí. Tam se hýbalo něco. Něco.
Ještě tenhle lívanec. A tamten. A tamhleten. A pak se půjde Helenka podívat ke sklepu. Ale nejdřív ještě tamhleten lívanec.