Když sešel sníh a jaro nastalo, zahrádce tolik se tu stýskalo, neměla pro koho kvést a zrát, nebyl tu, kdo by ji měl rád.
I začala se jednou steskem chvět a střásla na vonnou hromádku růžový květ a bílý květ a dala v ní život děvčátku, a že se z květů narodilo, Květuška všichni mu říkali, květiny, ptáci, stromy, slunce celé dny se s ním laskali.
Zahrádka Květušce na zimu vždy dobré ovoce nachystala a potom se schoulila ve sněhu a spokojeně spala, spala.
Jak se tu žilo Květušce ? Ta byla teprv spokojena. Tak spolu žily sedm let, než přišla ona hrozná změna.
Za jedné zimní nocí slyší Květuška na okno zaťukat. Jde, na zamrzlé okno dýchne a venku babičku vidí stát, otevře jí a dál ji pozve. Z podivné babičky jde mráz. Vyrazí baba okno, zhasí oheň, jak střípky ledu skřípá její hlas:
„Hej, děvče, zůstanu tu s tebou, vyhánějí mě odevšad, budeš mi sloužit ve dne v noci, uděláš, co si budu přát!"
Nechala dveře otevřeně, sníh nahrnul se do síně, lehla si do něho a spala. Vyhaslo teplo v komíně, Květuška pláče pod peřinou, mráz v každém koutku světnice. Chuděrka neví, že k ní přišla dotěrná baba Zimice.
Zimice byla opuštěná zlá dcera jedné kruté zimy, jež lesy s ptáčky pomrzlými zavála sněhem až po ramena. K Zimici však se nehlásily ty hodné zimy, zimy veselé, pod jejichž sněhem pole sílí, jež v každém děcku mají přítele.
Už nevím, co bych o tom psal, Zimici cítím vedle sebe a pero už mě v prstech zebe. Pohádko, povídej to dál.