POSLEDNÍ SLOVO
Skála kuchaří a září
Komu je smutno, ať jde na výstavu Františka Skály do Valdštejnské jízdárny. Těžko se na jiné výstavě stane, že by se návštěvník u exponátů mohl nahlas chechtati. Mohl a měl, ku potěšení autora, který i sám sebe prezentuje často jako groteskní exponát: Jako rozjareného Koniá-še ve skoku. Jako Ivana Hrozného. Jako Elvise v molitanovém saku. Jako jurodivého hráče na kytaru beze strun v jakémsi kiltu, an se ohřívá u plamene z vánočních stromků a láká tak diváky do Valdštejnské jízdárny.
V tomto „jako " tkví jeden z klíčů ke Skálově neodolatelnosti i ne-uchopitelnosti. Jak přeložit do slov jeho výtvarné nápady a jeho humor? Lze snad jen naznačit, „jako" co jsou. V české tradici nabízí se přirovnání ke dvěma vulkánům bizarní imaginace: k Jose-
Pondělí Neff
fu Váchalovi a Janu Svankmajero-vi. Hlouběji do dějin nabízí se srovnání s umělci manýrismu: To oni přece milovali absurdní propojení nepropojitelného a vytvářeli „camerae raritatum", „komnaty obzvláštností" - jako Skálo-vo „muzeum", jeden z pokojíků vestavěných do Valdštejnské jízdárny. Tato galerie, která musela již hostit leccos (i leccos nechtěně bizarního, jako Úprkový ducaté krojované matrjošky), je tedy konečně zas jednou naplněna něčím sourodým: Právě ve Valdštej-nově době se přece v Čechách naposledy rozezněl evropský manýrismus a na Hradě začínal padat prach na rudolfínské sbírky.
Ještě hlouběji do dějin Skálův svět připomíná Petroniovo Satiri-kon, římský „manýristický" román o šálivosti světa, kde dobový „ Valdštejn", zbohatlík Trimal-
chio, ohromuje své hosty klamavou „výstavou": „Předložili, jak jsme se domnívali, vykrmenou husu obloženou rybami a pernatci všeho druhu, a Trimalchio řekl: Přátelé, tyhle věci udělal můj kuchař z prasete. Není vzácnějšího člověka nad něj. Chceš-li, ze svinské pušky ti udělá rybu, ze slaniny doupňáka, z kýty hrdličku a z ledviny slepici. Měl jsem šťastný nápad, když jsem mu dal hezounké jméno: jmenuje se Daidalos."
František Skála je „jako " novodobý Daidalos či Trimalchionův kuchař. Proměňuje kousky přírodnin a zlomky technického světa v nové předměty, jež jsou „jako" něco jiného - a tato proměna, dovršená autorským nazváním-po-křtěním, je zdrojem údivu i smíchu. Avšak jsou tu i zásadní rozdíly. Za prvé, Skálová výstava bohužel není k snědku (nechť to autor
bere jako podnět pro příští tvorbu!). Za druhé, V Trimalchionově světě nebylo nic posvátného, vše bylo jen k smíchu. Skálův svět naopak je pln úcty k posvätnosti -k tajemnému řádu, skrytému pod proměnami, ba „taoisticky" přítomnému v samotných proměnách. Navíc, jeden pokojík na výstavě zjevuje posvátno i „na váž-no": Pokojík soch vyřezaných z plastu jantarové barvy podle vzoru archaických idolů z řeckých Kyklad. Dávno jsem neuzřel sochu, která by volala „klekni a modli se" tak mocně jako Skálův Ten, který září.
MARTIN C.PUTNA
Sobota Hanák
Utery Putna Středa Baldýnský Čtvrtek Rejžek Pátek Šustrová