Paleolit - řec. palaios –  starý; lithos – kámen  (2 miliony – 10 000 let)

 

Během tohoto velmi dlouhého období se předvěcí lidé postupně proměňovali. Pro své přežití v měnící se krajině a životních podmínkách se museli přizpůsobit – učit se, komunikovat, spolupracovat. Nedocházelo u nich pouze ke změnám fyzickým, ale vyvíjelo se také chování, řeč a myšlení.

Živili se kombinací sběru a lovu. Tato kombinace se jeví jako nejvýhodnější z hlediska získání dostatečného množství potravy, a to jak energeticky bohatých tuků a sacharidů, ale také bílkovin potřebných pro růst svalů a rozvoj mozku.

Jelikož sběr zajišťovaly ženy a lov muži, došlo k první přirozené dělbě práce mezi pohlavími. Při lovu i při sběru dávní lidé používali jednoduchých nástrojů, zejména přiostřených kamenů, pazourků. (Právě surovina pro používané nástroje dala název celému období – doba kamenná.)

 

O jejich způsobu života si můžeme udělat představu na základě analogií s dnešními sběrači a lovci, např. s africkými Sány, kam patří kmen !Kungů. Novodobé výzkumy sánských komunit zahájili v 60. letech 20. století Richard Lee a Irven De Vore z Harvardovy univerzity. V knize Lidé od jezera autoři popisují vliv lovu a sběru na sociální vztahy:

Jiným naprosto univerzálním pravidlem mezi lovci-sběrači je rozdělení starosti o potravu: muži opatřují maso, ženy sbírají vhodné části rostlin. Tyto dva způsoby opatřování potravy nejsou v žádném případě rovnocenné. Každý, kdo měl možnost pobýt v táboře lovců-sběračů, ví, že rostlinná strava je považována za nutné „palivo“ pro organismus, ale že maso znamená mnohem víc. Když muž přináší maso, ať je to malý noháč (zhruba 40 cm velký hlodavec – poz. autora) hozený přes rameno, nebo pořádná masitá kýta uříznutá z velké antilopy, rozšíří se vlna vzrušení po celém táboře velmi rychle. Čím větší úlovek, tím větší nadšení.

Nejenže lovci-sběrači prohlašují, že jim maso chutná lépe než potrava z rostlin; maso je také základem společenských vztahů důležitých pro způsob jejich života: je-li masa dost, rozdělí ho lovec pečlivě mezi všechny lidi v tlupě. Není to tak, že by rozdělil kořist, řekněme, na dvacet pět dílů, a pak podal po kuse každému z pětadvaceti členů tlupy. Lovec, který zvíře zabil, přidělí velké kusy svým nejbližším příbuzným a těm, k nimž má nějaké závazky. Lidé, kteří obdrželi svůj díl z tohoto prvního dělení, pak zase dají části tohoto daru svým nejbližším příbuzným a také vyrovnají své dluhy. Tak to pokračuje dál: maso se přiděluje podle spřízněnosti a zavázanosti.

S rostlinnou potravou je to jiné: když žena přinese, co nasbírala, zůstane to v její rodině. Rostliny se většinou nerozdělují - nejsou důležitým předmětem výměny. Maso je bezpochyby specialitou nejen jako jídlo, ale i jako důležitá složka společenského styku a "politické" struktury tlupy. Úspěšný lovec může získat velkou prestiž – nemusí to být nutně úcta k jeho odvaze a šikovnosti při stopování, pronásledování a skolení zvěře; spíš si zaváže lidi a získá jejich úctu tím, že rozdílí hodně masa.

[....] Když se žena vydá sbírat potravu, obvykle ve společnosti jiných žen, má u sebe dva nepostradatelné předměty: hůlku, kterou potřebuje na vyhrabávání výživných hlíz, a něco, v čem by donesla potravu do tábořiště. Ženy !Kungů si dělají jakési loktuše - vaky zvané karosy; jsou z nevydělané kůže velkých antilop a zavěšují se přes ramena na plece. Za třetí tu bývá dítě, kterému mohou být až čtyři roky. V loktuši se nosí jak nasbíraná potrava, tak dítě.

Technické vybavení pro sběr je velmi jednoduché: schránka, v níž by se potrava donesla, a mají-li být na jídelníčku hlízy, oddenky nebo kořínky, musí mít sběračka hůl stále ostrou, aby je vyhrabala. [....] Hmotné vybavení pro tuto část smíšené ekonomiky sběračů-lovců už nemůže být jednodušší – a také méně působivé. A přece je to všechno, co sběračky potřebují. Umění sběru je jinde: žena musí mít velké znalosti a zkušenosti, musí vědět, kam jít a kdy tam jít. Různé druhy jedlého ovoce, bobulí, ořechů, kořínků a výhonků jsou k mání v různých ročních obdobích a na různých místech. Sběračka musí odhadnout, zda je výhodnější cestovat, řekněme, čtyři kilometry v určitém směru k dobrému zdroji, nebo šest kilometrů ke zdroji ještě bohatšímu, kde však plody možná ještě nedozrály.

Abyste měli ve sbírání úspěch, musíte mít v hlavě dokonalou mapu kraje, a to nejen prostorovou, ale i časovou: musíte vědět, kam jít a v kterou dobu, aby – v termínech moderní ekonomie – vaše úsilí přineslo maximální zisk. Klíč k tomuto typu ekonomiky je ve schopnosti shromažďovat a třídit informace – je to duševní výzbroj, nikoliv nástroj, který by člověk třímal v ruce. (LEAKEY, LEWIN 1984, s. 101-103).

Obr.č. 11 Lovec s vrhačem oštěpů

Tito lidé byli nomádi, nežili trvale na jednom místě, putovali krajinou za novými lovišti i nalezišti jedlých plodů. Vše, co potřebovali k životu, si museli nosit s sebou, ať už na zádech (nástroje, zásoby, malé děti) či v hlavě (svoji kulturu – příběhy, tance, obřady). Proto zanechali jen málo hmotných památek.

 

Obr.č. 12 Věstonická venuše       Obr.č.13 a 14 Symbolické znázornění ženy nebo muže    Obr.č.15 Pravděpodobně mapa okolí

Obr. č. 16 až 18 Jeskynní malby lovených živočichů

Žili v tlupách, měli tak větší šanci na přežití. Pomáhali si navzájem při opatřování potravy i při obraně před nebezpečím. V tlupě je odpovědnost rozdělená, každý je závislý na ostatních. Spolupráce dává větší šanci na využití dostupných zdrojů potravy. Schopnost spolupracovat musí být tedy jedním z nejstarších rysů lidské povahy. Ve skupině, kde jsou na sobě lidé závislí si jedinci poskytují pomoc; hovoříme o recipročním altruismu (vzájemném nesobeckém způsobu jednání a myšlení). Řídí-li se jedinec pravidly vzájemného altruismu, je druh vývojově na vzestupu, je schopen odolávat evolučním tlakům. Současně je život ve skupině náročný, klade velké nároky na inteligenci jedince, proto měl tento způsob života vliv na další vývoj člověka. Nutnost žít ve společnosti je důležitou podmínkou vývoje inteligence.  

Obr.č.19 Trojhrob z Dolních Věstoni - krajní jedinci jsou muži, pohlaví prostředního není možné díky deformacím na kostře přesně určit. Hlavy všech a klín prostředního jedince byly posypány barvivem a všichni tři měli na sobě ozdoby ze zubů a mušlí.

Tabulka  č. 1 Chronologie paleolitu

 

Starší paleolit	Střední paleolit	Mladší paleolit
2 miliony – 250 000 let	250 000 – 40 000	40 000 – 10 000
Australopitecus Homo habilis	Homo sapiens Archaické a neandertálské formy	Homo sapiens sapiens Anatomicky moderní člověk
hrubé sekáče úštěpky kamene pěstní klíny	oštěp /zdokonalení lovu) technika rozdělávání a udržování ohně specializované nástroje (drásadla, škrabadla, vrtáky, rydla) zárodky rodové společnosti a kultovních představ (pohřby skrčenců)	plně rozvinuté rozumové schopnosti a řeč kolektivní lov velikých zvířat (luk a šípy) oděvy z kůže přirozená dělba práce mezi muže a ženy. rodová společnost matriarchát (kult matky)
Homo ergaster Homo erectus
žil v tlupě (význam při lovu velké zvěře) obydlí v jeskyních, ale staví si i příležitostné přístřešky užíval oheň