Integrovaný vědní základ pro výuku o přírodě a společnosti 3

Krajina a vnímání krajiny člověkem

Krajina kolem nás vznikla nejprve přírodními pochody, které vytvořily pohoří, nížiny, roviny nebo údolí. Tato původní přírodní krajina byla postupně přeměněna činností člověka. Vznikla v ní města, cesty, lomy, koupaliště, továrny, doly… Některá místa na planetě Zemi si dodnes zachovala přírodní ráz, většina míst je však činností člověka přeměnná v kulturní krajinu.

V rámci tohoto studijního textu se podíváme na to, co je krajina, jak ji můžeme definovat a jaké typy krajiny máme. Zaměříme se na využití krajiny a budeme se věnovat také dostupným zdrojům, které nám umožní zjistit, jak naši krajinu využíváme. K pozorování místní krajiny využijeme vyhlídkových míst v Brně.

Co je to krajina?

Krajina je svérázná část zemského povrchu, kde se stýkají a vzájemně na sebe působí horniny, reliéf, ovzduší, voda, půda, rostliny a živočichové a také člověk se svými výtvory a aktivitami. Každá krajina má určitou polohu na povrchu Země, svérázný vzhled a vyznačuje se osobitým vývojem.

Krajinu můžeme definovat také jako část zemského povrchu s určitým reliéfem, kterou tvoří soubor ekosystému i místa vytvořená člověkem.

V Evropské úmluvě o krajině je krajina popsána jako důležitý prvek blahobytu jedince i společnosti.

Nebo – jednoduše můžeme říct, že krajina je všechno to, co vidíme kolem sebe, to co vidíme z rozhledny. Prostředí bezprostředně kolem nás můžeme nazývat také místní krajinou.

V geografickém pojetí je to územní celek zemské souše s určitou geografickou polohou, svými vlastnostmi a vzhledem odlišný od celků okolních. Působí v něm přírodní i člověk podmíněné krajinné procesy. Každá krajina je trojrozměrná – není to totiž jen to, co vidíme na zemském povrchu, ale součástí krajiny je i něco nad povrchem a něco pod povrchem.

Vzhled krajiny určují krajinné složky. Ty vytvořila buď příroda (přírodní složky) nebo člověk (umělé, kulturní složky).

Přírodní složky krajiny: horniny, půda, vodstvo, ovzduší a organismy v krajině – konkrétně se tedy jedná o skály, bažiny, řeky, rostliny, živočichy, kyslík.

Kulturní složky krajiny: všechny výtvory, vytvořené člověkem.

Každá krajina má svou historii, kulturu a hospodářské znaky – proto rádi cestujeme a poznáváme nové krajiny. Jednotlivé krajiny však spojují i společné znaky a především přírodní zákonitosti.

V každé krajině existují navzájem souvislé, prolínající se vrstvy – viz obrázek.

Zdroj obrázku: http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/c4/Landscape-sphere.jpg

Soubor všech krajin na zemském povrchu vytváří krajinnou sféru, která se skládá ze dvou částí: fyzicko-geografické sféry (příroda) a socioekonomické sféry (lidská společnost a její výtvory). Obě tyto sféry se navzájem ovlivňují a jsou spolu spjaty.

Neodmyslitelnou součástí dnešní krajiny je člověk a především jeho výtvory, které krajinu významně ovlivňují a přeměňují. V průběhu historie se požadavky člověka na krajinu výrazně měnily – a s touto změnou šla ruku v ruce i změna funkce a tváře krajiny. Prvotním využitím krajiny pro člověka byla krajina jako zdroj potravy, postupně krajina jako zdroj materiálu, krajina jako místo bezpečného života, krajina jako zdroj surovin, prostor pro rekreaci, možnost dopravy a v dnešní době se k těmto pohledům přidává i pohled na krajinu jako na předmět ochrany přírody.

Typy krajiny:

Krajinu můžeme rozdělit na:

Přirozenou krajinu – oblasti bez přímého zásahu člověka
Kulturní krajinu – krajiny ovlivněné člověkem a jeho činností

Podle síly lidského vlivu rozdělujeme kulturní krajinu:

Přírodní krajina – místa, kde se zásah a vliv člověka projevuje minimálně, prakticky není znatelný.
Obhospodařovaná krajina – krajina lesů a pastvin, mírně využívaná člověkem
Obdělávaná krajina – pole, louky, rybníky – krajina ovlivněná a ovlivňovaná činností člověka.
Příměstská krajina – přechod mezi městy a volnou krajinou.
Městská krajina – typická hustou sídelní zástavbou, přírodním prvkem této krajiny bývají většinou pouze městské parky.
Devastovaná (zničená) krajina – oblasti, zcela přeměněné činností člověka, jedná se například o bývalé doly a plochy poškozené těžbou, které se však již k těžbě nevyužívají.
Rekultivovaná krajina – oblasti zcela přeměněné člověkem, místa, které byla zničená, a člověk je znovu obnovil.

Chyba: Odkazovaný objekt neexistuje nebo nemáte právo jej číst.

https://is.muni.cz/el/1441/podzim2013/ZS1BP_IVZ3/um/43647884/chabarovice_dul_rekultivace.pdf

Využití krajiny, změny ve využití krajiny v okolí Brna

Současné využití krajiny je integrálním projevem či odrazem přírodních, ekonomických a humánních faktorů působících v daném území. Výběr a rozmístění konkrétních forem využití krajiny je kompromisem mezi přírodními vlastnostmi území a technickými možnostmi, poznatky a schopnostmi člověka dané doby.

Formami využití krajiny se rozumí konkrétní projev lidské aktivity v prostoru a v čase, zahrnující v sobě určitý historický, hospodářský, sociální a kulturní potenciál. Jsou kompromisem mezi možnostmi krajiny, potřebami člověka a jeho schopnostmi.

Způsoby využití krajiny udávají charakter využívání přírodních podmínek a zdrojů. Lze je klasifikovat podle intenzity jevu (extenzivní, intenzivní,…), geometrie (velikost ploch, tvar, uspořádání,…), používané technologie (manuální, strojní, využití abiotické energie, síly zvířat,…) a míry škodlivosti pro prostředí.

Procesy formující využití krajiny ovlivňují výběr a rozmístění ekonomických a mimoekonomických aktivit člověka v krajině. Tyto procesy působí na formování funkční prostorové diferenciace krajiny z ekonomického, sociologického a psychologického hlediska.

Inovace - uvedení nové aktivity (např. zatím zde nepůsobící formy zemědělského nebo rekreačního využívání území), nebo koncepční přetvoření stávající aktivity (např. maloplošné manuální zemědělství na velkoplošné mechanizované).
Adaptace – znamená ustálení nové funkce ve výše uvedeném smyslu v daném území jak z hlediska přírodních podmínek, tak s ohledem na ostatní hospodářské funkce, které území plní (např. velkoplošné hospodaření se "ujme" jen v některých lokalitách, jinde je třeba od něj zase ustoupit).
Strukturalizace - napojení dané funkce na místní a vyšší účelový hospodářský mechanismus

Změny, ke kterým v krajině dochází, mají také určité dopady. Tyto dopady můžeme rozdělit podle tří hledisek:

ekonomické – jedná se o jiný způsob produkce materiálních a jiných hodnot
sociologické – sem může patřit například změna finanční situace rodiny, jednotlivce, podniku a celé obce
psychologické – dopady na vlastního uživatele i ostatní přímo i nepřímo dotčené osoby, a také na pocitovou stránku osob – jak tyto změny v krajině vnímají

Struktura využití krajiny je představována prostorovým uspořádáním forem využití ploch. Jde o antropogenní nadstavbu nad přírodní (primární) teritoriální (geoekologickou) strukturou krajiny, pod kterou se rozumí prostorová diferenciace krajiny do přirozených homogenních územních jednotek s charakteristickými vlastnostmi, které mohou a obvykle jsou předmětem selektivního využívání člověkem.

Brněnské vyhlídky - studijní text k 2. a 3. cvičení

Zpracovali: Eduard Hofmann, Hana Svobodová

Základní teorie: Město Brno je známé a atraktivní svým okolím. Tato atraktivnost má základ v pestré geologické stavbě, členitém reliéfu a poloze města na styku dvou hlavních geologických horopisných soustav našeho státu – Českého masivu a Západních Karpat. Jejich dílčí jednotky v okolí Brna – Brněnská vrchovina a Dyjsko-Svratecký úval – představují v důsledku rozdílných přírodních podmínek velmi kontrastní typy krajiny. Základní protiklad, zdůrazněný osídlením a hospodářskou činností člověka, můžeme pozorovat ze všech vyhlídkových bodů v Brně. Je to v podstatě kontrast mezi krajinou tvořenou členitým, převážně vrchovinným reliéfem na skalních horninách, s chudými půdami, velkými lesními komplexy a pouze omezenými zásahy člověka, proti které stojí ploché, jednotvárné území poříčních rovin a pahorkatin na málo odolných sedimentech, avšak s úrodnými půdami, které bylo v průběhu několika tisíc let trvajícího osídlení téměř zcela odlesněno a přeměněno v zemědělskou a sídelní krajinu. Členitost reliéfu a poloha Brna na hranici dvou geologicky odlišných soustav je umocněna z hlediska přírodního prostředí i klimaticky a v důsledku toho i biogeograficky.

Všechny tyto skutečnosti využívá Brno nejen k propagaci města a jeho návštěvám, ale brněnské okolí je i pro brněnské obyvatele vhodným rekreačním a turistickým zázemím. Naproti tomu je v povědomí veřejnosti málo zakotvena a využívána skutečnost, že tento ráz okolí a členitost reliéfu umožňuje krajinářsky působivé výhledy na Brno samé a na jeho vztah k okolí, a to prakticky ze všech světových stran. V těchto pohledech se zobrazuje především samotná silueta města, s dominantami Špilberku a Petrova, za vhodného počasí a denní doby téměř ve formě malebných vedut. Neméně však zajímavý je z týchž míst pohled do širšího zázemí města. Za dobré viditelnosti jsou možné pohledy na sever až po Sýkoř a Babí lom s Vranovskými lesy, na východ přes Litenčické vrchy až po Buchlov v Chřibech, na jih přes výběžky Ždánského lesa a Výhon na Pavlovské vrchy a Falkenstein v Rakousku. Všechny tyto pohledy ukazují tedy nejen malebnost města a jeho dominant. Na pohledech do okolí je možné přímo vidět i přírodní podmínky a krajinu v okolí, jež určila a stále ovlivňuje vzhled a význam Brna.

Ekologický institut Veronica - Vyhlídky na Brno

Chyba: Odkazovaný objekt neexistuje nebo nemáte právo jej číst.

https://is.muni.cz/el/1441/podzim2013/ZS1BP_IVZ3/um/43647884/Tvorba_panoramatickeho_nacrtu.pdf

Základní pojmy