1A   Jednoho  dne,  nikdo  neví,  jak  se  to  stalo,  začaly  ruce  vzdorovat.  “Nebudeme  nic   dělat,”  rozhodly  se  z  čista  jasna.  “Lopotíme  se,  namáháme,  nevíme  často  prací   kudy  kam,  a  co  z  toho  máme?  Nic,  stokrát  nic!  Pracujeme  vlastně  pro  žaludek.   Ten  nic  nedělá,  jenom  pořád  jí,  my  abychom  se  o  budižkničemu  staraly  (….)”     (O.  Syrovátka.  Jak  ruce  nechtěly  pracovat)       1B   (…  )  Slunce  na  ni  svítilo  stejně  teple  a  krásně  jako  na  veliké  a  bohaté  ozdobné   květiny  v  zahrádce,  a  proto  každou  hodinu  o  kousek  povyrostla.  Jednou  ráno  byla   již  celá  rozkvetlá,  její  zářivé  bílé  lístečky  se  prostíraly  jako  paprsky  kolem   žlutého  sluníčka  uprostřed.  Nemyslila  vůbec  na  to,  že  ji  v  trávě  živá  duše  nevidí  a   že  je  jen  malá  chudobka.  Byla  velmi  spokojená,  obracela  se  po  teplém  sluníčku,   vzhlížela  k  němu  a  poslouchala,  jak  ve  vzduchu  zpívá  skřivánek  (…)     (H.  Ch.  Anderson:  Pohádky  a  povídky)         2A   I  když  mraky  brečí  z  výšky   zimním  spáčům  nad  pelíšky,     neruší  to  jejich  spánek.   Že  je  říjen  uplakánek,   že  za  rohem  číhá  zima,     to  je  vůbec  nezajímá.     Zimní  spáč,  jak  jednou  lehne,     usne,  ani  uchem  nehne,   Ježci,  křečkové  a  sysli   Na  mráz  ani  nepomyslí,   jezevci  a  medvědi   o  zimě  nic  nevědí.     (B.  Šimková.  Říjen  –  Barevný  rok)       2B   Klepe  klempíř  do  plechu,   plech  mu  dělá  neplechu,   přestaň  zlobit,  ty  můj  plechu,   ať  opravím  tuhle  střechu.   Plech  dál  dělá  neplechy,     oba  spadli  ze  střechy.     (J.  Nohavica.  Klempíř)         3   Stojí  malíř  na  žebříku,   po  pokoji  krásně  tančí,     namíchal  si  ve  kbelíku   mandarinky  s  pomeranči.     Žlutou  barvou  natře  stěny,   za  malinkou  chvíli  je  to.   Venku  zima  zuby  cení   a  my  máme  doma  léto.     (J.  Nohavica.  Malíř  pokojů)       4   (…)  Ida  zaklonila  hlavu,  jak  nejvíc  mohla,  a  koukala  se  na  zlatou  kouli  na  vrcholu.   “Ta  je  vysoko,”  řekla.  “Z  té  výšky  je  určitě  vidět  až  do  Mariánské!”  Emil  se     zahloubal.  Ale  jen  na  chvilku.  “Mohli  bychom  to  hned  zkusit.”  řekl.  “Chceš,  abych   tě  vytáhl  nahoru?”  Idička  se  smála.  Jejda  ten  Emil  je  hodný,  a  jaké  má  pořád   veselé  nápady!”  (…)     (A. Lingrenová.  Emil  Neplecha)   5   (…)  A  Mach  zakývá  smutně  hlavou  a  povzdechne  si,  člověče,  Šebestová,  ty  máš   ale  kliku,  mně  ho  půjčit  nechtěla,  my  jedeme  zejtra  k  moři  do  Bibione  a  paní   Kadrnožková  řekla,  kdepak,  kdepak,  v  Bibione  je  to  jak  na  Václavským  náměstí,   Jonatán  se  v  tý  tlačenici  ztratí  a  jo  budu  hledat  po  celý  Itálii,  to  tak.  Načež  Mach   zmlkne  a  smutně  se  podívá  na  Jonatána.  (…)  Ale  Mach  si  zaťuká  na  čelo  a  řekne,   člověče,  Šebestová,  seš  praštěná  nebo  co,  když  zejtra  odjíždím  k  moři  s  cestovní   kanceláří  Vaňousek-­‐Tour,  tak  asi  sotva  můžu  jet  s  tebou  k  dědovi,  naši  by  se   mnou  vyběhli,  kdybych  přišel  s  takovým  nápadem.  (…)     (M.  Macourek.  Jak  Mach  a  Šebestová  jeli  na  prázdniny)     6   (…)  Šiju,  šiju  si  botičky     do  sucha  i  do  vodičky:     sviť,  měsíčku,  sviť,     ať  mi  šije  niť.  (…)     (K.  J.  Erben.  Vodník)       7   černé  světlo         pije  už  třetí  sklenici       zlatá  Praha     čte  Jiráska         živit  pět  krků       zesnul     nemohu  pochválit       sladká  vůně       obživlá  mrtvola       není  zrovna  hloupý             8   Odpoledne  děti,  když  odcházeli  ze  školy,  bylo  jim  horko.     Planety  naší  sluneční  soustavy,  jak  už  jsem  říkala,  se  točí  okolo  Slunce.     A  láska?  Jak  sála.   Ale  jak  ta  Katka  jela.     Zasklená  vitrína     Ó,  lásko,  často  na  dveře  tvé  jsem  klepal.