STUDIJNÍ TEXTY předmětu Didaktika pro výuku o přírodě a společnosti

Neurovědní přístup ve výuce o přírodě a společnosti

Autor textu: Mgr. Iva Frýzová

Co je to NEUROVĚDNÍ PŘÍSTUP ve výuce

„Neurovědní přístup k učení poskytuje základní teoretický rámec jednak pro teorie o lidském učením a jednak pro vzdělávací a vyučovací praxi.“ (Duchovičová 2010, str.22)

S problematikou neurovědního přístupu se pojí hned několik klíčových pojmů. Takto je definuje Petlák (Petlák 2009, str.11)

Mozkověkompatibilní učení – je zaležené na tom, jak jsou transformovány poznatky týkající se struktury a funkce mozku ve výchovně vzdělávacím procesu. Zaměřuje se např. na to, jak pracuje náš mezek v procesu edukace, jaképrincipy a strategie učitelé záměrně vybírají k dosažení výchovně vzdělávacího cíle.

Neurodidaktika a neuropedagogika – se zabývají vlivem neurovědních poznatků na pedagogiku a didaktiku, a tím, jak se může učení a vyučování těmto poznatkům přizpůsobit. Vyplňují jakousi mezeru mezi pedagogikou, didaktikou a neurovědou.

Pod neuropedagogikou je možné rozumět komplexnější výchovně vzdělávací přístupy , v současnosti označované jako edukační, pod neurodidaktikou zase procesy týkající se především vyučování a učení žáků.

Natural learning – v zahraničních zdrojích se používá jako synonymum pro neurodidaktiku a mozkověkompatibilní vzdělávání také pojem natural learning – přirozené učení. Vychází z předpokladu, že toto učení vychází z vrozených mechanismů mozku a přizpůsobuje se mu. Natural learning stojí v opozici k termínu school learnig, které je chápáno jako nepřirozené a s omezenou účinností.

 Z didaktického hlediska jsou mimořádně důležité neurovědní poznatky o vyšších kognitivních funkcích mozku, jako jsou vnímání, integrace a zpracování informací, paměť, učení, jazyk, myšlení, plánování a rozhodovací proces. Výzkumy se však dotýkají také problematiky vědomí, emocí, schopností, inteligence. Ne všechny neurovědní objevy vedou k inovacím didaktických přístupů, mohou však poskytnout solidní teoretický rámec pro didaktické strategie a jejich ukotvení v pedagogické praxi či objasnění, proč některými postupy dosahuje učitel vysokou efektivitu a proč jiné selhávají. (Duchovičová 2010, str.22)

Nejvýraznějším omezením neurovědního pohledu na učení je vliv sociokulturního prostředí a jeho zprostředkující význam. (Duchovičová 2010, str.22)

Neurovědní přístup je založen na těchto východiscích:

  • Vychází z aktuálních poznatků mozku
  • Učení jedince popisuje především z hlediska neurálních procesů v mozku
  • Zaměřuje se především na oblasti učení, paměti, význam emocí a motivaci při učení
  • Prvotním cílem je přispět ke zlepšení vyučování

Na základě těchto východisek lze formulovat obecná doporučení, jejichž dodržování vede ke zlepšení vyučování, tedy i učení žáků. Opakují se u různých autorů a jsou formulovaná velmi volně a obecně.

Například Petlák (Petlák, 2009, str.14) uvádí tato doporučení:

  • Učení by mělo být neformální, zábavné a příjemné
  • Učení dětí by mělo být včas a všestranně podporované
  • Učení má být zaměřené na život
  • Učení se má realizovat samostatným řešením problémů
  • Obsahy učiva musí být zprostředkované různými metodami
  • Učitel musí vědět víc o procesech, které probíhají v mozku při učení a tomu přizpůsobovat svou pedagogicko-výchovnou práci
  • Učitel musí být vzorem, od kterého se odvíjí zájem a motivace žáků

Různí autoři zabývající se výzkumem a ověřováním neurovědního přístupu v praxi formulují konkrétné principy nebo zásady pro pedagogickou praxi. Snahou těchto autorů je vysvětlovat a odbourávat tradované mýty ve vzdělávání a omyly na straně jedné a na straně druhé poskytovat praktické návody pro zefektivnění vyučování ve školách.

Aplikace neurovědního přístupu ve výuce