1
Tematický okruh Lidé a čas
I. Co je čas?
Co jest tedy čas? Vím to, když se mne naň nikdo netáže; mám-li to však někomu vysvětlit,
nevím. (sv. Augustin)
Čas je formou existence hmoty, je to obecná filozofická kategorie. Má dimenzi minulosti,
přítomnosti a budoucnosti. (Hlaváček, Kašpar, Nový 1993, s. 99 – 117). Jedním z výrazů času
jsou dějiny.
Dějiny = dění (ve vší komplexnosti).
Historie = popsání, poznání dějin.
Kalendář (lat. calendarium; calendae ─ svátky novoluní) = fyzikalistické a matematické
vnímání času na základě principu kauzality. Tento princip kauzality je ale iluzorní, do
minulosti se nelze vrátit. Soupis dní a měsíců běžného roku v časové posloupnosti s různými
údaji, první kalendář vznikl ve starověkém Egyptě.
II. Způsoby měření času
Chronologie ─ věda o měření času (chrónos – čas, logos – slovo, přeneseně věda). Čas jako
antropologická konstanta lidského rodu → čtyři základní časovací struktury:
1. na základě biologických rytmů
2. na základě přírodních rytmů
3. na základě lidské činnosti
4. na základě periodizace dějin
ad 1) Biologický rytmus:
Biologický čas patrně tvoří základ jakéhokoliv vnímání času (podmíněno biologickým děním
v buňce).
Bdění − spánek
Menstruační cyklus a gravidita (mayský kalendář)
Generace (trvalost života, vědomí rodu)
ad 2) Přírodní rytmus:
Kulturní formy strukturace času.
2
Den a noc (paleolit)
Střídání ročních období (neolit)
Lunární a sluneční rok: Lunární kalendář spočívá v pozorování fází měsíce, patrně nejstarší,
používán v Babylonii → arabský kalendář; solární kalendář užívají vyspělejší zemědělské
kultury, je to doba oběhu země kolem Slunce (365 a čtvrt dne), používán v Egyptě →
evropský kalendář: juliánský 46 př. n. l., gregoriánský 1582 n. l.
Počátek roku: 25. prosinec, 1. leden, 1. březen, 25. březen, 1. září
Juliánský a gregoriánský kalendář: Byl zaveden Gaiem Juliem Caesarem roku 46 př.n.l.,
sedmý měsíc (Iulius) byl pojmenován podle G.I. Caesara, osmý měsíc (Augustus) podle císaře
Augusta, v důsledku toho byl únor zkrácen na 28 dní. Dodnes jej používá pravoslaví. V roce
1582 byla papežem Řehořem XIII. provedena reforma kalendáře – gregoriánský kalendář,
který je užíván dodnes.
ad 3) Lidská činnost (kulturní a sociální čas):
Čas sváteční a všední
Dopoledne − odpoledne
Týden, měsíc (jména dní a jména měsíců)
Periodizace dějin:
Počátek datování (L.P.; podle konzulů; podle olympiád; od založení Říma 754 př. n.
l.; od stvoření světa)
12 denních hodin
Starověk − středověk − novověk (humanistický koncept)
Čas je znepokojující svou neuchopitelností, která tkví v jeho jednosměrném plynutí, které
prožíváme zejména jako lidské stárnutí, jako nevratnost lidského běhu.
Vytvářet časové vědomí u dětí je dlouhodobá a obtížná práce.
Jak jim přiblížit minulost?
Chronologický výklad
Synchronní výklad (J. Pekař)
Retrospektivní výklad (R. Steiner)
Jediný jednorozměrný historický čas neexistuje.
Doporučená literatura:
3
BENEŠ, Z. My a čas… (čas, dějiny, člověk). In MÄRC, J., VESELÝ, M. Stereotypy a mýty v
dějepisném vyučování na českých a slovenských školách. Ústí nad Labem: Univerzita J.E.
Purkyně, 2008, s. 11−44. ISBN 978-80-7414-132-7.
ERBEN, K. J. Prostonárodní české písně a říkadla. Praha 1937.
HLAVÁČEK, I., KAŠPAR, J., NOVÝ, R. Vademecum pomocných věd historických.
Jinočany: H&H, 1993. 448 s. ISBN 808546747X.
VONDRUŠKA, V. Církevní rok a lidové obyčeje aneb kalendárium světců a světic,
mučedníků a mučednic, pojednávající o víře českého lidu k nim, jakož i o liturgii katolické.
České Budějovice: Dona, 1991. ISBN 80-85463-03-2.
ZÍBRT, Č. Veselé chvíle v životě lidu českého 1−8. Praha 1909-1911.