Fonetika a
fonologie
českého
jazyka
Marek Lollok
Literatura
-Pravidla českého pravopisu. Praha: Academia, 2005.
-GREPL, Miroslav. Příruční mluvnice češtiny. Vyd. 2., opr.
Praha: Lidové noviny, 2003
-ČECHOVÁ, Marie. Čeština – řeč a jazyk. Praha: ISV
nakladatelství, 1996
ONDRÁŠKOVÁ, Karla. Úvod do jazykové kultury a fonetika
češtiny. Praktikum. Brno: MSD spol. s.r.o. 2012 1. vyd. Brno Tišnov:
Masarykova univerzita - SURSUM Tišnov, 2004
PALKOVÁ, Zdena. Fonetika a fonologie češtiny :s obecným
úvodem do problematiky oboru. 1. vyd. Praha: Karolinum,
1994
Fonetika a fonologie
- jazykovědné disciplíny, které z různých aspektů
studují zvukovou realizaci lidské řeči tvořenou za
pomoci mluvních orgánů
- zatímco fonetika se přednostně zaměřuje na
zkoumání zvukových prvků jazyka z hlediska jejich
objektivních (artikulačních, akustických apod.)
vlastností, pro fonologii jsou relevantní jen ty
vlastnosti zvukových prvků, které mají v daném
jazyce určitou komunikativní funkci
Fonetika
- zkoumá zvukový signál lidské řeči
- zabývá se materiální stránkou zvukových
výrazových prostředků jazyka
- studuje činnost mluvních orgánů při řeči,
charakter výsledného zvuku a jeho sluchové
hodnocení
- (oblast parole)
Fonetika zkoumá jazyk z hlediska:
1. fyziologicko-artikulačního (z hlediska mluvčího)
2. akustického (z hlediska posluchače)
3. funkčního (z hlediska rozlišování významu)
Fonologie
- sleduje zvukové jednotky a složky zvukového
signálu, které jsou vdaném jazyce
významotvorné; tj. jsou schopny rozlišovat
slova a slovní tvary, ale i výpovědi s různou
komunikační funkcí
- popisuje zvukovou stránku jazyka z hlediska její
struktury
- (oblast langue)
- např. pere x bere; car x cár; změna intonace
Artikulace (článkování)
- koordinovaná činnost mluvních orgánů, při níž
vzniká mluvená řeč
- skládá se z hlásek
Hláska (fón)
- základní jednotka zvukového plánu lidské řeči;
nejmenší rozpoznatelní jednotka (konkrétní zvuk
jazyka)
- samohlásky („volnost“; tón); souhlásky („překážka“;
šum)
- reálná reprezentace fonému
Foném
- minimální zvukový prvek, schopný rozlišovat
samostatné jednotky významové (slova, tvary slov)
- jednotka abstraktní, je prvkem systému, nikoli
mluvení
Grafém
- grafické značky využívané v psané podobě jazyka
Fonetická transkripce (přepis)
- záznam zvukové podoby řeči pomocí značek
- mezi zvukovým segmentem (hláskou) a grafickou
značkou je jednoznačný vztah
- systém mezinárodní fonetické transkripce (IPA)
- žabka x [žapka]
- zásady viz handout
Zjednodušená fonetická transkripce (pro ČJ)
- základem je česká abeceda
- alfabetická a syntetická
- poměr 1:1 (jednomu znaku odpovídá jedna
hláska a jedné hlásce jeden znak)
- česká transkripce uchovává v podstatě
diakritický princip českého pravopisu; jen
výjimečně zavádí česká transkripce znaky, které
nejsou v inventáři českých grafémů běžné
Fonetická transkripce x pravopis
- fonetická transkripce ruší pravopisnou konvenci
a odráží přesné znění řeči
- pravopis na rozdíl od fonetické transkripce
reflektuje i jiné složky než zvukovou (princip
fonologický, principy etymologický, princip
historický…)
- [spjef] x zpěv
Ad Asimilace (x disimilace)
- sblížení výslovnosti hlásek za účelem usnadnění
výslovnosti hláskové skupiny
- asimilace znělosti se týká párových souhlásek s
výjimkou v – to sice asimilaci podléhá (např. *stáfka] x
nesp. [tfúj+, ale samo ji nevyvolává (proto *sval+ x *zval+;
asimilaci nepodléhají hlásky jedinečné (*zmňena] x
[smňena+; brát *brát+)
- A) progresivní (postupná)
- B) regresivní (zpětná)
Ad Znělost x neznělost
- párové souhlásky znělé: b, d, ď, g, v, z, ž, h, Ȝ, ǯ
- párové souhlásky neznělé: p, t, ť, k, f, s, š, ch, c, č
- setkají-li se párové souhlásky znělé a neznělé, dochází ke spodobě
(asimilaci) znělosti, tj. jedna (obvykle přecházející) se přizpůsobí
souhlásce druhé (obvykle následující): prosba *prozba]
- !!! ke spodobě znělosti dochází jako k jediné změně i na hranici
slov: plot zahrady [plod zahradi]
- pokud se setkají více něž 2 souhlásky, znělost celé skupiny se
připodobňuje souhlásce poslední: dát sbohem *dád zbohem];
- na konci slova a před pauzou mění na neznělou dub *dup+
- nepárové (jedinečné) souhlásky m, n, ň, l, j, r se nepřipodobňují
souhlásce sousedící ani nezpůsobují změnu: k jaru *k jaru+
Fonologická transkripce (přepis)
- záznam jen těch složek zvukové realizace jazyka,
které mají fonologickou (rozlišující) funkci
Čeština
- mluvená x psaná
- mluvená čeština – není homogenní
- psaná čeština – tendence k ustalování; kodifikace;
spisovnost
- obě podoby mají kromě společného jádra své
vlastní prostředky pro dosažení komunikačního cíle
- psaný i mluvený jazyk má svou normu, svá závazná
pravidla
Funkce pravopisu
- zaznamenávací → pisatel
- vybavovací → čtenář
- slabičný princip čtení – význam jsme schopni vnímat po
jednotlivých slabikách, nikoli po hláskách
Ortoepie
- pravidla (norma) spisovné výslovnosti
- v užším slova smyslu nauka o užívání hlásek v souvislé
řeči a o její modulaci
- srozumitelnost + kultivovanost promluvy → součást
jazykové kultury
- pozn.: ortoepie se vztahuje výlučně k zvukové podobě
jazyka užívaného ve veřejných projevech (spisovného
jazyka), nikoli k soukromé komunikaci
Ortoepie
- nauka o spisovném užívání správně tvořených hlásek
(pravidla, norma spisovné výslovnosti)
- norma existuje přímo v jazyce, jedná se o soubor
objektivně existujících pravidel, která uživatelé
daného jazyka pociťují jako závazná.
- pravidla normativní výslovnosti se vztahují jak na
výslovnost jednotlivých hlásek, hláskových spojení a
na normativní přizvukování, tak na členění souvislé
řeči: na frázování (logické a rytmické členění věty),
větný (logický) přízvuk a intonaci vět a větných úseků.
- kultivovaná výslovnost (řec. orthos – správný, epein –
mluvit)
Ortofonie
- nauka o správném tvoření jednotlivých hlásek,
včetně spojování hlásek v proudu řeči a její
modulace
- je součástí ortoepie
Snahy o kultivování spisovné výslovnosti
- starší úvahy o správné výslovnosti (Hus, Blahoslav,
Komenský – Umění kazatelské, Dobrovský, Kollár –
Myšlénky o libozvučnosti řeči vůbec, obzvláště
českoslovanské, Durdík)
- Miloš Weingart – Zvuková kultura českého jazyka;
František Trávníček – Správná česká výslovnost (1935)
- PLK: sborník Spisovná čeština a jazyková kultura (1932)
- časopisy Slovo a slovesnost, Naše řeč
- 1942 – založena Ortoepická komise, později přechází pod
Československou akademii věd jako komise při Ústavu pro jazyk český
- Výslovnost spisovné češtiny I (1955,1967; B. Hála) – výslovnost slov
českých
- Výslovnost spisovné češtiny II (1978; M. Romportl) – výslovnost slov
přejatých
Za základ výslovnostní normy zde byla vzata „skutečně existující, přirozená
a na konvenci založená výslovnost, která jako nedílná součást spisovného
jazyka plní jeho celonárodní funkci; je to výslovnost všech uživatelů
spisovného jazyka po celém jazykovém území, snažících se o spisovný
projev kultivovaný po všech stránkách, z hlediska výslovnosti tedy prostý
zvláštností nářečních, místních a individuálních.“; zahrnuje tedy zejména
projevy neutrální, oficiální a polooficiální
- Jiřina Hůrková: Česká výslovnostní norma (1995)
- M. Krobotová: Spisovná výslovnost a kultura mluveného projevu (2000)
Kodifikace současné spisovné výslovnosti
- výslovnostní norma je diferencovaná; tři výslovnostní
styly:
1. základní (neutrální)
2. vyšší (vybraná) – explicitní
3. nižší (zběžná) – implicitní
+ styly nespisovné:
1. výslovnost nářeční
2. výslovnost nedbalá
+ tzv. jevištní řeč
Organogenetická (artikulační) fonetika
Organogenetická fonetika se zabývá mechanismem
tvorby zvuků a jejich skupin (má blízko k fyziologii); tj.
zabývá se procesem tvoření řeči, který má 3 základní
složky:
- respirace (dechová složka)
- fonace (hlasová složka)
- artikulace (hláskování)
Dechové (respirační) ústrojí
- obecně: řeč se převážně tvoří při exspiraci
(výdechu), v některých jiných jazycích se můžeme
setkat s tvořením řeči inspirací (vdechem)
- dýchání je automatická, reflexivní činnost; při
produkci řeči dochází k dýchání uvědomělému
- při klidovém dýchání se délka fáze vdechové a
výdechové příliš neliší (asi 2:3)
- při mluvení se trvání výdechové fáze značně
prodlouží (asi 1:7 až 1:13)
- fyziologické pauzy se umísťují na místa (i
významově) vhodná z hlediska výstavby větných
úseků
Hlasové (fonační) ústrojí
- základem hlasového ústrojí jsou hlasivky umístěné
v hrtanu
- mezi hlasovými chrupavkami se vytváří hlasivková
štěrbina (glottis); kmitáním hlasivek vzniká hlas
Kvalita a vlastnosti hlasu závisí na několika
faktorech
- výška hlasu – závisí na frekvenci kmitání hlasivek;
sama o sobě není významotvorná, avšak střídání
výšky hlasu je základem intonace
- síla hlasu – závisí na rozšíření hlasivkové štěrbiny; je
důležitá pro přízvuk, zdůrazňování jednotlivých slov
a slabik
- barva hlasu – vzniká průchodem nadhrtanovými
prostorami a třením o některé další orgány; barva je
charakteristická a individuální pro každého jedince
Ústrojí modifikující
- artikulace v užším smyslu
- je uloženo nad hrtanem, přičemž rozlišujeme tři
základní dutiny (tzv. rezonátory):
- a) dutina hrdelní (laryngální)
- b) dutina ústní (orální)
- c) dutina nosní (nazální)
Artikulační orgány
A) AKTIVNÍ
- rty (labia)
- dolní čelist (mandibula)
- měkké patro (velum)
- jazyk (lingua)
- hlasivky (glottály)
B) PASIVNÍ
- rty (labia)
- zuby (dentes)
- dásně (alveoly)
- tvrdé patro (palatum)
- měkké patro (velum)
- hrtan (larynx)
Artikulační báze
- specifický způsob koordinace artikulační práce (každý
jazyk má své příznačné prvky); zahrnuje:
- základní artikulaci hlásek, tj. místo a způsob jejich
tvoření
- doplňkovou artikulaci
- způsob výslovnosti přechodu mezi hláskami
- intonaci
Pro artikulační bázi češtiny je charakteristická:
- menší činnost rtů
- soustředění artikulace k alveolám (dásním)
- charakteristické hlásky ř a znělé h
- kratší sestupné takty (přízvuk na první slabice, při
více slabikách také uplatnění vedlejšího přízvuku)
- méně spojitá výslovnost mezi slovy
Základní typy artikulace
1) artikulace vokalická – vokály se tvoří při
otevřené štěrbině (glottidě) – APERTURA
2) artikulace konsonantická – konsonanty
(šumové hlásky) se tvoří vytvořením překážky
výdechovému proudu – STRIKTURA
Akustický signál řeči
- samohlásky → základem je tón (periodické zvuky)
- souhlásky → základem je šum (neperiodické zvuky);
Vznikají buď průchodem výdechového vzduchu úžinou
nebo náhlým uvolněním závěru.
+ hlásky pomezní:
- sonory l, r ,m, n, ň (se souhláskami mají společný způsob
tvoření, a tím i jistou míru šumu, se samohláskami je
spojuje tónová složka vzniklá rezonancí)
- hláska klouzavá j a ṷ
Vady výslovnosti (dyslálie)
- sigmatismus – nesprávná výslovnost sykavek
- rotacismus – nesprávná realizace fonému r
- rotacismus bohemicus – nesprávná realizace ř
Řečové neurózy (související zejména s poruchami
mozkových center)
- afázie – motorická (neschopnost tvořit řeč); senzorická
(postižení schopnosti porozumění)
- koktavost – křeče mluvních orgánů narušují výslovnost
- breptavost – narušení obvyklého tempa řeči, které
může vést až k nesrozumitelnosti
- afektivní oněmění (mutismus)