Tenkrát byly zlaté časy
pro dohazovače, rozolku pili z krajáčů, jedli Jen koláče.
Protože jim y tom konkursu obchody tak kvetly, jmenují se od té doby také„boží metly".
[...] Někdy v pokročilejším stadiu práce si Havlíček sepsal „Plán na Vladimíra" a tam pod soupis tehdy snad již hotových zpěvů (sedmi) si až na spodní okraj stránky poznamenal: „Bitva rozhodující mezi katolíky a Reky", „Křest. Konec. Veselost". Jako Je tu velká mezera mezi zápisem konstituovaných zpěvů a hrubým náznakem zamýšleného závěru, tak se ukazuje I průrva mezi zaměřením Křtu, Jak ho dnes známe, a mezi tím, s čím by se nakonec musila satira vyrovnávat. [...] Zatímco až po desátý, nedokončený zpěv směřuje satira svým zobecňujícím smyslem k soudobému absolutismu, v dalším pokračování by nějak musila do sebe zahrnout, co se dobových poměrů netýkalo a co obecné nebylo - anebo by musila k tomu, co bylo jenom a zvláštně ruské, nalézt nový, jiný zobecňo-vací přístup. Nemoc a smrt nedovolily Havlíčkovi překlenout hiát, před nímž se v koncepci Křtu zastavil, a my si ani zdaleka nedovedeme představit, jak by konečné vyznění díla vypadalo [...j
Mojmír Otruba v doslovu ke Křtu svatého Vladimíra, Praha, Odeon 1985, s. 151n.
KONEC HAVLÍČKOVY BÁSNĚ
44
45
Je tam proto plno smradu, hanba mluvit více. Radě] Jsme se obrátili honem k Americe.	Ale také v jejich vládě jsou lidé výteční. Nemyslí, že policajti jsou proto zbyteční.
Ale zklamáni jsme byli po dlouhé štrapáci. Tam zas mají v každé boudě záchod splachovací.	A jaký tam mají systém bdělého dozoru! 0 každém je vše zapsáno v železném trezoru.
Viděli jsme, že ani tam nenájdem svou Mekku. Pretechnizovanost taky nesvědčí člověku.	Jak jen cekne, hned zápisu přibude o řádek. Proto je tam neustále pokoj a pořádek."
Moc jsme se tam neohřáli, sbalili jsme rance a zas zpátky přes oceán jeli do Byzance.	Úsměv uznalý kmit tváří cara Vladimíra: „Zřejmě tedy není špatná tahle řecká víra.
Dobře jsme si to rozvrhli, přišli jsme v čas pravý, právě se tam vzniku říše konaly oslavy.	Ale abychom ji mohli přijmout i za naši, chci se zeptat, co jich pánbůh, jak se s carem snáší?"
Samý průvod, samé heslo, prapor na praporu, každý řečník na svou říši vršil chvály horu.	Na to Vaňka: „Různých bůžka mají tam povíce, ale nejčastěji vzývá se Svatá trojice.
Jazyk prostě nevypoví, co viděly zraky. Škoda, že jsme nesehnali filmy na diáky."	Stačí uslyšet ta jména, už hoříš pro víru, ■                        abych se snad nepřeřekl, přečtu je z papíru:
„Po tom moři zatraceném sotva jsem si výdech," naváže na Vaňku Pávka, „čmuchal jsem po lidech.	První bůh se jmenuje marxísmus-íenín/srnus, druhý proletársky internacionalismus a třetí bůh je demokratický centralismus.
Musel jsem se obdivovat, jak jsou tam poslušní. Zdobí okna, chodí jásat, podvratně nekušní.	A je až div, v jaké úctě tu svou víru mají, tisíc mudrců stát platí, ať o ní dumají,
74	75
■i
I
Pavel Hořanský, vlastním jménem^RNDr. Jan Novotný, narozený roku 1944, jé vědecký pracovník v oboru fyziky na brněnské univerzitě. Literatuře se zprvu věnoval pro vlastní potěšení. Od roku 1981 vydával své práce (povídky, básně, dokumenty) v samizdatové podobě. Jeho úvahy a překlady vycházely v olomouckých strojopisných časopisech Ječmínek a Listopad, později i v „povoleném" ARCHU A5 a Zpravodaji Ústavu přístrojové techniky v Brně. Křest svatého Vladimíra (1978) je vrchol autorovy satirické tvorby, jejíž ukázky pod pseudonymem Dobrý pastýř rozesílal redakcím I na soukromé adresy; adresáty byli I nositelé ceny, kterou autor uděloval za nejotřeshejší publicistické výtvory sedmdesátých let Křest vyšel (pod pseudonymem Pavel Hořanský) v Edici Petlice (1988) a v Ctení na léto (1989).
92