1
STÁTNÍ ZÁMEK DAČICE
PRŮVODCOVSKÝ TEXT
Autor: Mgr. Jan Mikeš Dačice 2013
Mgr. Renata Hejtmanová
Mgr. Zuzana Vaverková
2
Úvod (dolní arkáda)
Dobrý den, jmenuji se … a vítám Vás na
Státním zámku Dačice. Ještě než začneme
s prohlídkou zámku, upozorním, že objekt
je střežen kamerovým systémem a také
Vás poprosím o vypnutí mobilních
telefonů
Renesanční arkády, pod nimiž nyní
stojíme, prozrazují, že nejstarší část
zdejšího zámku pochází ze sklonku 16.
století. V písemných dokladech byl tento
zámek zpočátku označován jako nový.
Jeho stavebník - Oldřich Krajíř z Krajku
totiž užíval ještě starší renesanční sídlo na
dnešním Palackého náměstí, v němž je
sídlo Městského úřadu.
Rodina Krajířů vlastnila Dačice od
poloviny 15. století a jejich stavební
činnost je ve městě patrná dodnes. Za
krajířovské vlády vznikly nejen oba
zámky, ale i radnice a také městská
dominanta - věž farního kostela.
Dokončení nového zámku se však Oldřich
Krajíř nedočkal. Zemřel roku 1600 a s ním
vymřel i celý rod po meči. V 17. století se
na zámku vystřídalo několik majitelů.
Nejvýznamněji se do zdejších dějin zapsala
rodina Berků z Dubé. Za Berků byla na
počátku 18. století přestavěna původně
renesanční zámecká věž, které si můžete
všimnout při pohledu na nádvoří. Její
současná podoba je z doby před rokem
1713, což je letopočet vyrytý na dodnes
funkčních věžních hodinách.
V roce 1728 získali zdejší panství
Osteinové, o nichž budeme hovořit i
v následujících místnostech, roku 1809
potom přichází na Dačice rod Dalbergů.
Jejich příběh budeme sledovat především.
Krajířové z Krajku koupili dačické panství v roce 1459
a vytvořili z Dačic centrum své rozsáhlé državy,
sahající od Nové Bystřice po Bítov. Vlastnili ještě
Brandýs n. Labem a Hrubý Rohozec.
Znak Krajířů z Krajku: červenobílý štít dělený na
pokos, tj. šikmo.
Starý zámek nechal postavit v letech 1572-1579
Albrecht Krajíř z Krajku, jeho renesanční vzhled se
dochoval bez vnějších změn dodnes.
3
Sál předků
Místnosti v přízemí severního křídla
zámku sloužily vždy jako reprezentační a
společenské prostory. K obývání a spánku
byly užívány menší pokoje v patře a v
jižním křídle, které se daly lépe vytápět.
První dvojice zprava:
Philipp Franz Eberhard v. Dalberg (1635-1693) císařský
tajný rada a prezident říšského komorního
soudu ve Špýru a Wetzlaru. Po smrti své manželky
Anny Kathariny v roce 1679 se stal proboštem kláštera
ve Wormsu.
Anna Katharina Franziska v. Dalberg (1644-1679). Za
svého vzdáleného příbuzného Philippa Franze se
provdala v necelých 18 letech. Byla matkou 14 dětí,
portréty většiny z nich jsou také v dačickém zámku.
Zemřela v roce 1679 při svém 14. porodu ve věku
necelých 35 let.
Druhá dvojice:
Friedrich Dietrich v. Dalberg (1643-1712) - císařský
rada a kurfiřtský mohučský tajný rada.
Maria Klara v. Dalberg, roz. v. Schönborn (1647-
1716), sestra mohučského kurfiřta Lothara Franze v.
Schönborn. S Friedrichem měla 10 dětí.
Wolfgang Eberhard v. Dalberg (1679-1737) zakladatel
mladší mannheimské neboli dalberg-herrnsheimské
větve rodu. Byl císařským tajným radou, prezidentem
komory a vrchním úředníkem v Opennheimu, rytířem
řádu sv. Huberta a kancléř. Oženil se v roce 1713
s Marií Annou v. Greiffenclau zu Vollrads, s níž měl 6
dětí.
Třetí dvojice:
Franz Eckenbert v. Dalberg (1674-1741) císařský tajný
rada, říšský dvorní rada, kurfiřtský mohučský a
trevírský tajný rada, tajný rada knížectví
würzburgského a vrchní úředník v Kirweileru a
Deudesheimu v biskupství špýrském. Oženil se dvakrát
a stal se zakladatelem tzv. starší mohučské, neboli
dalbergovské linie. Jeho první manželkou se v roce
1701 stala Johanna Franziska Fuchs v. Dornheim, se
kterou měl dva syny. Po její smrti v roce 1706 se Franz
Eckenbert oženil podruhé se svou vzdálenou příbuznou
Annou Luisou v. Dalberg. S touto manželkou měl
dalších sedm dětí.
Anna Luisa v. Dalberg (1686-1760)
Čtvrtá dvojice:
Friedrich Anton Christoph v. Dalberg (1709-1775),
syn předchozí manželské dvojice, zakladatel hesslošské
dalbergovské linie, která jako poslední zanikla v roce
1940. Byl císařským radou, kurfiřtským mohučským
tajným radou, viceprezidentem dvorní komory,
hudebním intendantem, kurfiřtským falckým vrchním
úředníkem a komturem řádu sv. Josefa.
Sophia Elisabetha Xaveria v. Dalberg (1722-1796)
4
Klenby místností byly dříve opatřeny
iluzivní výmalbou a stěny pokrývaly
papírové tapety. Místnost tak nepochybně
působila mnohem útulnějším dojmem, než
se zdá dnes.
Tapety pocházely z roku 1863 a odstraněny byly
v padesátých letech, tehdy byla také zamalována
iluzivní výzdoba stropů, místy patrná na místech
restaurátorských sond.
Reprezentační charakter tohoto sálu je
zdůrazněn portrétní galerií rodiny
Dalbergů.
Na prvním dvojportrétu vpravo na čelní
stěně je Johann Friedrich Karl hrabě
Ostein. Jeho otec Heinrich, který koupil
Dačice v roce 1728, byl císařským
velvyslancem u ruského cara v Petrohradu.
Z jeho doby zřejmě pochází boční
spojovací křídla zámku. Jeho syn Karel byl
však posledním svého rodu. Protože neměl
děti, rozhodl se adoptovat synovce svojí
manželky, Friedricha Karla Dalberga,
který měl převzít nejen majetek, ale i
rodové jméno Ostein.
První dvojice na čelní stěně:
Johann Friedrich Karl Maximilian v. Ostein (1735-
1809) byl synem Heinricha Karla Osteina, majitele
dačického zámku od r. 1728, a Marie Anny Johanny,
roz. v. Berlepsch. Byl c. k. tajným radou a komořím.
Podle zachovaných archivních materiálů byl pečlivým
správcem osteinského majetku. Oženil se v roce 1759 s
Marií Annou Louisou v. Dalberg. Jeho jediná dcera z
tohoto manželství zemřela v dětském věku .
Maria Anna Louisa v. Ostein (1739-1805) byla matkou
jediné dcery Klary Elisabeth Sophie, která však
zemřela ve věku 4 let.
Druhá dvojice:
Friedrich Franz Karl v. Dalberg (1751-1811) byl
kurfiřtským mohučským vrchním úředníkem v
Miltenbergu, místodržícím ve Wormsu, rytířem řádu sv.
Josefa a později tajným radou Velkovévodství
frankfurtského. Jako poslední Dalberg byl při
korunovaci císaře Františka I. ve Frankfurtu r. 1792
pasován podle rodové výsady na rytíře. Oženil se v
roce 1776 s Marií Annou v. Greiffenclau zu Vollrads.
Tito manželé byli rodiči dvou dcer a dvou synů:
Friedricha Antona Karla v. Ostein-Dalberg,
adoptovaného Osteinem, a Karla Antona Maxe.
Dózička s vyobrazením Friedrichovy rodiny, ležící na
stole, se dochovala v mobiliáři dačického zámku.
Maria Anna v. Dalberg (1756-1829)
Třetí dvojice:
Karl Anton Maximilian v. Dalberg (1792-1859), druhý
syn předchozích, bratr a dědic adoptovaného OsteinaDalberga,
pravděpodobně zakladatel zámecké
obrazové galerie. Byl komořím Velkovévodství
frankfurtského, a později c. k. rakouským komořím. Se
svou manželkou Marií Charlottou Sturmfeder v.
Oppenweiler měl jediného syna Friedricha Ferdinanda
Franze Egberta (1822-1908).
Maria Charlotta v. Dalberg (1791-1866) se narodila
jako šestá z deseti dětí Karla Theodora Sturmfedera v.
Oppenweiler a Marie Karoliny, roz. v. Greiffenclau zu
Vollrads. V roce 1817 se provdala za svého bratrance
Karla Antona Maxe v. Dalberg (jejich matky byly
sestry). Byla velkou milovnicí přírody a ve stejném
duchu vychovávala i svého jediného syna Friedricha. V
zámecké knihovně se dochoval její rukopis, soupis
rostlin nalezených v okolí Ischlu, Salzburgu a
Aschaffenburgu. Se svým manželem pozvedla dačické
zámecké zahradnictví na vysokou úroveň. Portréty
5
Marie Charlotty a Karla Antona Maxe vznikly patrně
krátce po svatbě v roce 1817 v Aschaffenburgu a jejich
autorem byl Alexandr Macco (1767 – 1849),
portrétista, rytec a litograf, Goethův přítel, ve své době
módní malíř oblíbený ve vyšších kruzích.
Anna Sophia Maria Franziska v. Dalberg (1675-1762)
byla nadační dámou kláštera sv. Mergena v Kolíně n.
Rýnem.
Damian Casimir v. Dalberg (1675-1717) komtur řádu
německých rytířů v Cáchách, císařský generálwachmeister,
zemřel na následky zranění v bitvě u
Bělehradu pod velením prince Evžena Savojského.
Alžběta Kristina - manželka císaře Karla VI. (1711-
1740), matka Marie Terezie.
Stejně jako Osteinové pocházeli také
Dalbergové z Porýní, kde ležela i většina
rodinného majetku. Během napoleonských
válek však tato oblast utrpěla těžké škody a
teprve dědictví umožnilo Dalbergům
přesídlit do klidnějších zemí rakouské
monarchie. Mimo Dačic na Moravě bylo
součástí dědictví také panství Malešov u
Kutné Hory. Bohužel, dříve než se
Friedrichovi podařilo provést plánované
změny, náhle zemřel, snad na následky
zranění z jedné z bitev proti Francouzům.
Dačice získává v roce 1814 Friedrichův
mladší bratr Karel Maximilian, zpodobený
na portrétu vlevo od hodin. Karel nechal
dačický zámek dvakrát přestavět, založil
zde přírodně-krajinářský park a podporoval
na svém panství průmysl – v jeho době
pracovala v Dačicích rafinerie cukru, kde
byl vyroben první kostkový cukr na světě.
Osteinové,(čti Oštajnové) německý šlechtický rod,
známý od 15. století, pocházel z Horního Alsaska.
Inkolát (právo usadit se v českých zemích) získali
v roce 1710 a ve stejném roce zde koupili panství
Malešov u Kutné Hory.
Erb Osteinů: v modrém poli zlatý chrt ve skoku.
1. kostkový cukr na světě vyroben 1843.
Dalbergové, celým jménem Komoří z Wormsu,
svobodní pánové z Dalbergu, německý šlechtický rod
pocházející z Horního Porýní, doložený od r. 1239. Do
stavu říšských svobodných pánů byli povýšení v roce
1653.
Majetek Dalbergů v Německu nikdy nezahrnoval
celistvé území. Byl rozptýlen na levém břehu Horního a
Středního Rýna, v oblasti těžce zkoušené častými
válečnými konflikty.
Erb Dalbergů: čtvrcený štít, v 1. a 4. modrém poli pod
zlatou, pilovitým řezem oddělenou hlavou šest
6
stříbrných lilií, 2. a 3. pole zlaté s černým kotvicovým
křížem.
Karlova manželka Charlotta
Sturmfederová byla zároveň jeho vlastní
sestřenicí, Karlův předčasně zemřelý bratr
Friedrich byl zasnouben s Charlottinou
sestrou Louisou. Obě dívky totiž po smrti
rodičů vychovala jejich teta - Karlova
matka Marie Anna a rozhodla se spojit
osudy svých svěřenkyň i vlastních synů na
celý život. Je zajímavé, že po Friedrichově
smrti se Louisa již nikdy neprovdala.
Nejdříve pomáhala sestře na Dačicích
vychovávat jejího syna a pak se jako
vychovatelka dostala i do císařské rodiny.
Starala se také o budoucího císaře
Františka Josefa I., který ji později na
památku věnoval stolek s lavicemi, u
něhož jako dítě sedával. Můžete ho vidět
mezi okny.
Dětský stolek s lavicemi pochází z období okolo roku
1830. Na desce mosazná destička s rytým nápisem:
Von Seiner Majestät Kaiser Franz Josef benützt und an
dessen Aja, Tante Louise Sturmfeder geschenkt.
Věnoval ho své milované vychovatelce Louise hraběnce
von Sturmfeder (1789-1866) František Josef I.
K vídeňskému dvoru se dostala díky přímluvě svého
příbuzného kancléře Johanna Phillipa von Stadion.
Jako dvorní dáma si brzy získala přízeň arcivévodkyně
Sofie (1805-1872), která ji vybrala jako vychovatelku
svých dětí. Kromě Františka Josefa byla vychovatelkou
i budoucího mexického císaře arcivévody Maxmiliána
(1832-1867) a dalších sourozenců. Císařské děti jí
říkaly teta a až do své smrti žila v Hofburgu, zde také
napsala ve své době proslulou knihu pamětí. (Die
Kindheit unseres Kaisers. Briefe der Baronin Louise
von Sturmfeder, Aja Seiner Majestät. Aus den Jahren
1830-1840)
Dvojportrét na středovém sloupu:
Vlevo Wolfgang v. Dalberg (1537-1601) - osmý ze 14
dětí. Byl nejprve kanovníkem v Mohuči a Špýru, od
roku 1582 potom arcibiskupem a kurfiřtem
mohučským. Jeho podoba se dochovala kromě tohoto
portrétu ještě na několika grafických vyobrazení.
Portrét je instalován do sdruženého zlaceného rámu
spolu s portrétem Karla Theodora Dalberga a je kopií
obrazu dnes neznámého. Autorem je Ignaz Dullinger
(1803 - 1878), původně učitel kreslení budoucího
císaře Františka Josefa I., a později domácí učitel dětí
rodiny Dalbergů v Dačicích.
Vpravo Karl Theodor v. Dalberg (1744-1817) byl
posledním mohučským kurfiřtem a kurfiřtským
arcikancléřem, knížecím primasem Rýnského spolku a
velkovévodou frankfurtským. Byl také autorem mnoha
politických a filozofických spisů.
Pod dvojportrétem kurfiřtů jsou v rokokových kartuších
7
drobné portréty církevních hodnostářů z rodu
Greiffenclau zu Vollrads, spřízněného s Osteiny i
Dalbergy.
Hodiny vpravo na komodě pocházejí z poč. 19. stol.
z Londýna.
Nástěnné konzolové hodiny ze 2. pol. 19. stol. pocházejí
z Paříže (zn. Viger, Paris).
Druhé stolní hodiny ze 2. pol. 18. stol. jsou značky
Leopold Hoys, Bamberk.
Dva šachovnicové stolky vykládané želvovinou a
slonovinou pocházejí z Itálie, 2. pol. 17. stol.
Třicetiramenný křišťálový lustr ze 2. pol. 19. stol., byl
zakoupen u vídeňské firmy Lobmayer, která dodnes
existuje.
Zrcadlo v průchodním oblouku je ze 2. pol. 19. stol. a
pochází z německého Lohru.
Neobarokní truhlička tamtéž ze 2. pol. 19. stol.
V průchodním oblouku na straně u oken je k vidění
polyfon zn. Euphonion ze 2. poloviny 19. století. Patří
k němu 50 hracích desek s různými melodiemi. Dodnes
funkční.
Mosazná mísa z Persie z 18. st., s figurou jezdce na
velbloudu a s figurálním pásem na obvodu.
Na protější stěně portréty Sophie Dalbergové a jednoho
z jejích bratrů.
Společenský sál
Oba přízemní sály sloužily, mimo jiné,
také k reprezentaci a proto zde byly již za
Dalbergů shromážděny připomínky staré
rodové slávy. Na obraze nalevo od
prosklených dveří můžete spatřit původní
sídlo rodu, porýnský hrad Dalburg. V době
vzniku obrazu na počátku 19. století byl
však už dávno pouhou zříceninou.
Je známo také vyobrazení Dalburgu z počátku 17.
století, kdy byl ještě výstavným hradem. Když se
majitelé během 18. století odstěhovali do nových
městských paláců, hrad zchátral. Jeho zřícenina je
dodnes v soukromém majetku dědiců Dalbergů, rodiny
Salm-Salm.
Dalbergové patřili mezi významné říšské
rytířské rody a získali řadu privilegií.
Významné bylo privilegium přednostního
pasování na rytíře při císařských
korunovacích – tehdy musel herold třikrát
zvolat „Není tu nějaký Dalberg?“ – ten
přistoupil a byl právě korunovaným
císařem pasován jako první před ostatními
účastníky. Pasování, které se mělo odehrát
v roce 1452 v Římě, vidíme na obraze na
středním sloupu - císař Friedrich III. na
koni zde pasuje na rytíře Wolfganga
Dalberga.
Původ této výsady klade rodová legenda do poloviny
12. století, kdy při boji Friedricha I. Barbarossy s
Římem zachránil údajně jeden z Dalbergů na mostě
přes Tiberu císařův život a za to obdržel zmíněné
privilegium. Toto privilegium bylo Dalbergům
potvrzováno jednotlivými císaři na pergamenových
listinách s pečetěmi a zaniklo s rozpadem Říše římské
národa německého v roce 1806.
Obraz vznikl až ve 2. polovině 18. století a vyobrazení
Říma neodpovídá skutečnosti.
Hugo Philipp Eckenbert Dalberg (1702-1754) vlevo od
dveří. Zakladatel rodinné linie Dalberg-Dalberg. Byl
8
V 18. století císař Karel VI. udělil
Dalbergům k privilegiu ještě zvláštní
dekoraci. Jejím prvním držitelem byl Hugo
Philipp Dalberg, který se s ní nechal
portrétovat – obraz visí vlevo nad
kabinetem.
dvorním a knížecím tajným radou ve Fuldě a vrchním
úředníkem v Hammelburgu. Oženil se v roce 1729 se
šestnáctiletou Marií Annou Zobel v. Giebelstadt (1713-
1774), se kterou měl 9 dětí.
Marie Anna Zobel v. Giebelstadt (1713-1774) vpravo
od dveří, manželka Huga Philippa Dalberga.
Velký portrét církevního hodnostáře doplňuje sérii čtyř
portrétů v jídelně – je na něm mohučský arcibiskup a
kurfiřt Johann Friedrich Karl v. Ostein (1689-1763),
bratr majitele dačického zámku Heinricha Karla.
Ačkoliv byl prvorozeným synem, byl od mládí určen
pro duchovní stav. Byl velkým milovníkem věd a umění
- v Erfurtu byla založena Akademie užitých věd (1754)
a v Mohuči Akademie umění (1758). Univerzitě
věnoval svou cennou knihovnu, založil botanickou
zahradu, anatomický kabinet, dokonce i jízdárnu. Byl
náruživým lovcem - po jeho nástupu do úřadu byl
vydán nový lesnický a lovecký řád. Byl přívržencem a
ochráncem jezuitů, osobně vysvětil několik nových
jezuitských kostelů. Vliv osvícenství v církevních a
náboženských záležitostech nebyl za jeho působení
možný. Zemřel na vodnatelnost a byl pochován
v mohučském dómu. Je vyobrazen v plášti zdobeném
hermelínovou kožešinou, což je zimní kožešina
z hranostaje.
Oba vyřezávané kabinety také zasluhují
pozornost. Jedná se o nejstarší kusy
nábytku na zámku, pocházející ještě
z první třetiny 17. století
Kabinety pochází z Bologne a byly vyrobeny v letech
1620- 1630. Obsahují velkou spoustu tajných zásuvek.
Na kabinetech keramika a kamenina z Porýní z 19.
století. Pozoruhodný je zejména korbel s reliéfem
mužské tváře s plnovousem (něm. Bartmannskrug, 17.
stol.)
Kulečník uprostřed místnosti a šachové
stolky ve vedlejším sále prozrazují, že
místnost sloužila kromě reprezentačních
účelů také jako herna.
Hodiny podlahové z roku 1772 s erbem Dalbergů.
Lustr křišťálový dvanáctiramenný z 19. stol.
Dřevěná truhla z 19. stol., pobitá plechem a železnými
pásy, dříve černá, při restaurátorských pracích
obnovena původní barevnost.
Dva portréty ve zlacených rámech představují císaře
Karla VI. (1711-1740) a jeho manželku Alžbětu
Kristýnu, tedy rodiče Marie Terezie.
9
Jídelna
Vstoupili jsme do velké jídelny, využívané
především při oficiálních příležitostech.
Její charakter se příliš nezměnil již od
poloviny 18. století. Podle soupisu majetku
po smrti prvního Osteina na Dačicích
Heinricha Karla zde již tehdy visely tyto
čtyři velké portréty. Jedná se o členy rodu
Schönbornů, s nimiž byl Heinrich Karel
spřízněn prostřednictvím své ženy. Všichni
byli vysokými církevními hodnostáři,
vládnoucími velkým majetkem i politickou
mocí, a umístěním jejich portrétů na čestné
místo prezentoval Heinrich moc a vliv své
rodiny.
Lothar Franz Schönborn (1655-1729) - arcibiskup a
kurfiřt mohučský v letech 1695-1729
Damian Hugo Philipp Schönborn (1676-1743) vpravo
od okna, kardinál a člen řádu Německých rytířů (na
stole leží červený kardinálský klobouk, na krku má
řádový kříž).
Franz Georg Schönborn (1682-1756) - naproti oknům
vlevo, kanovník v Trevíru, Kolíně a Špýru, probošt
v Augsburgu, roku 1729 se stal arcibiskupem a
kurfiřtem v Trevíru a roku 1732 biskupem ve Wormsu,
má arcibiskupský plášť.
Friedrich Karl Schönborn (1674-1746) - naproti
oknům vpravo, říšský vicekancléř ve Vídni, biskup
v Bambergu a Würzburgu od roku 1729, v černém
plášti.
Schönbornové nechali vybudovat řadu významných
barokních paláců a kostelů a shromáždili rozsáhlé
umělecké sbírky.
Matka prvního Osteina na Dačicích byla rozená
Schönbornová.
Církevní dráha byla jednou z možností
uplatnění a hmotného zabezpečení
druhorozených šlechtických synů, zvláště
v Porýní, kde bylo významné mohučské
arcibiskupství. Duchovními se stalo také
mnoho Dalbergů, některé z nich můžete
vidět na menších portrétech.
Anton Adolf Dalberg (1678-1737) - naproti oknům.
V letech 1726-1737 byl opatem ve Fuldě. V roce 1734
byla založena Adolfova univerzita ve Fuldě - měla čtyři
fakulty - katolická teologie, filozofie, medicína a právní
vědy. Anton poskytl přínos i ženskému vzdělání ve
Fuldě, tím že povolal v roce 1733 sestry z kongregace
Anglických panen Marie Wardové. Založil ve Fuldě
orchestr.
Karl Philipp Damian Joseph Dalberg (1717-1778) vlevo
od okna, děkan v Mohuči, tajný rada a
místodržící v Mohuči, biskup kůru v Trevíru, probošt ve
Wormsu, kurfiřtský trevírský tajný rada a držitel
Velkého kříže řádu sv. Michaela.
Franz Karl Anton Dalberg (1717-1781) - vpravo od
okna, kapitulář v Mohuči, probošt v Trevíru a kanovník
ve Wormsu, kurfiřtský trevírský a falcký tajný rada a
rytíř kurfiřtskofalckého řádu lva. V závěti ustanovil
nadaci pro vzdělání svých synovců a výbavu neteří, byl
to ojedinělý počin v rodinné historii.
Oba rody zde připomíná i sklo zdobené
rytými erby v rohové vitríně vlevo.
Dokladem vybraného vkusu Karla
Dalberga je porcelán s květinovým
dekorem z Frankenthalu na Rýně.
Vystavený vzorek je jen částí velkého
servisu pro 60 osob, který je jinak uložen
v depozitáři zámku. Tyto jídelní soupravy
sem Dalbergové přivezli z Německa
pravděpodobně až po získání Dačic,
protože zpočátku byl zámek vybaven jen
cínovým nádobím. Jak si posteskl
Soubor sklenic na prostřední polici souvisí s Antonem
Adolfem Dalbergem (na portrétu naproti oknům
uprostřed).
Frankenthal, kurfiřtská falcká manufaktura činná v
letech 1755 – 1800, proslula malbou na porcelán.
Potahy židlí byly v roce 1971 renovovány kůží
nevhodného zpracování.
Stolní hodiny s mosaznými prvky pocházejí z konce 18.
století z Vídně.
10
Friedrich Ostein Dalberg v jednom
z dopisů matce, v roce 1810 mu v Dačicích
servírovali jen na cínu, který byl přitom
v té době už i v měšťanských
domácnostech nahrazen kameninou či
porcelánem.
Dalbergové se také snažili přenést do
svého nového domova zvyklosti ve
stravování - ve svém zámeckém
zahradnictví se například pokoušeli
pěstovat chřest, který je v Porýní oblíbenou
zeleninou.
Gotický sál
Teprve před několika lety byly odhaleny
nástěnné malby v této místnosti, nazývané
kdysi gotický sál. Iluzivní architektonický
dekor má za účel vyvolat dojem
otevřeného altánu s volným výhledem do
krajiny s postavami a zvířaty.
Malby vznikly v souvislosti s úpravami
dačického zámku v roce 1818. Tehdy se
Karel Dalberg oženil a Dačice si vybral
jako svou rezidenci. Autorem maleb byl
vídeňský krajinář Josef Altmann, jehož
rodina pocházela z Dačic. Je zajímavostí,
že malby byly viditelné pouhých třináct let.
V roce 1831 byl totiž zámek znovu
přestavován. Architekt Karl Schleps tehdy
přebudoval i zámecké průčelí a změnil
umístění původních barokních oken.
Jejich původního tvaru si můžete
povšimnout na čelní stěně, kde je část
zdiva bez výzdoby. V rámci přestavby
byla zakryta také výmalba a napříště
sloužila místnost jako přípravna jídel.
V současné době zde probíhají svatební
obřady.
11
Dolní arkáda
Na dolní arkádě je ve skříních umístěna
mineralogická sbírka, kterou shromáždil
jediný syn Karla Maximiliana Friedrich
Ferdinand. Rodiče jej odmala vedli
k zájmu o přírodní vědy a Friedrich,
obklopený i dalšími odborníky z řad
zaměstnanců panství, se skutečně stal
významným přírodovědcem, především
ornitologem a mineralogem. Ze zde
vystavených exponátů zaujme drúza
ametystových krystalů, záhněda nebo
otisky zkamenělin. Za chvíli navštívíme
také jeho osobní pokoje.
Na panství působil Vincenc Hlava (1782-1849),
lesmistr, spisovatel a vynálezce (stroj na výrobu
šindelů, vrtačka na výrobu vodovodního potrubí ze
dřeva s vodním pohonem). Ve školce majitele panství
pěstoval ovocné stromky, které byly vysazovány
v zahradách dačických občanů, organizoval také
výsadbu stromů podél cest. S podporou Karla
Maximiliana zřídil v Dačicích roku 1821 první
soukromou lesnickou školu na Moravě, která byla
z finančních důvodů v roce 1830 uzavřena.
Dále zde působil zakladatel cukrovaru Franz Grebner
(1791-1851), vynálezce kostkového cukru Jakob
Christoph Rad (1799-1871) a panští zahradníci
Maxmilián Frey a Johann Flieder.
Mimo sbírek si zde můžete prohlédnout
čtyři kovové vojenské pokladny.
Pocházejí z konce 17. a počátku 18.
století. Tmavě zelená pokladna je z roku
1690 – letopočet je uveden na přední
straně.
Na stěnách je série grafických listů
s náměty z Napoleonských válek.
Grafické listy s napoleonskou tematikou - Jean Pierre
Jazet [žán pjer žaze] a Louis Debucourt [luj debykúk]
podle kreseb Carla Verneta [kárl verne], což byl
francouzský malíř a specialista na napoleonské bitvy.
Grafiky jsou vystaveny v kopiích z důvodu ochrany
originálů před sluncem.
Vystavené jelení a dančí paroží je jen částí sbírky
trofejí dačického zámku.
Schodišťová hala
Zmíněná druhá přestavba dačického zámku
byla dokončena v roce 1833. Autorem
projektu byl vídeňský architekt Karel
Schleps. Zde navrhl halu, která prostupuje
celou výškou budovy, a do ní nechal
zabudovat odvážně řešené samonosné
schodiště – každý schod je samostatně
zabudován do boční zdi, další podpěry
nejsou nutné a schodiště působí lehkým a
elegantním dojmem.
Karl Schleps (1802 Valtice - 1840 Vídeň) pracoval
hlavně ve Vídni a na Moravě. Navrhl též stavbu paláce
Coburg ve Vídni, novogotickou podobu knihovny hradu
Pernštejn a hrobku hrabat Mitrowských v Doubravníku.
Architekt sem zakomponoval také
mramorový pomník sochaře Leopolda
Kieslinga. Pomník nechal zbudovat Karel
Dalberg k uctění památky svého, již
zmiňovaného, bratra Friedricha, jenž
zemřel ve věku pouhých 27 let.
Leopold Kiesling [kíslink] žil v letech 1770-1827,
studoval ve Vídni, působil v Římě pod vlivem
klasicistního sochaře Antonia Canovy. Po návratu do
Vídně se stal dvorním sochařem a vytvořil řadu
náhrobků a soch.
12
Portréty nad schodištěm zobrazují členy a
příbuzné rodu Dalbergů. Velký rodokmen
pochází z počátku 18. století a znázorňuje
předky osmi bratrů Dalbergů - v horní řadě
je uvedeno 128 jejich předků, kteří žili v
polovině 15. století.
Jako první vlevo nahoře je uveden onen
Wolfgang Dalberg, kterého jsme viděli na
velkém obrazu v přízemí s výjevem
pasování.
Na stěnách visí i menší rodokmeny členů
rodiny a jejich příbuzných.
Nahoře na schodišti Vás požádám o nazutí
zámeckých pantoflí, které naleznete při
vstupu.
Obraz je signován "J. Nicolaus Bickart" († před 1729) a
znázorňuje rodokmen osmi synů Philippa Franze
Eberharda a Anny Kathariny Franzisky. Obraz
pravděpodobně pochází z paláce Dalbergů v Mohuči,
který tito bratři nechali postavit, a který byl silně
poničen během válečných událostí v roce 1793.
Dva menší rodokmeny na boční stěně souvisí se
šlechtickou rodinou Berlepsch, spřízněnou s Osteiny.
První manželka Heinricha Karla Osteina, Marie Anna
(1707-1737), byla rozená v. Berlepsch [berlepš].
Rodokmeny patří jejím prarodičům Wilhelmovi v.
Berlepsch a Gertrudě rozené Wolf v. Guttenberg,
pocházejí tedy z období kolem roku 1680. Gertruda v.
Berlepsch byla první abatyší ústavu šlechtičen na
Novém Městě pražském.
Malý rodokmen na protější stěně patří Kunhutě
Vittinghoff-Schell, která se v roce 1846 přivdala do
rodiny Dalbergů, nejmenší rodokmen znázorňuje
předky Friedricha Osteina-Dalberga, který má v hale
pomník.
Dva portréty nahoře na schodišti:
Vpravo Lothar Friedrich Heribert v. Dalberg (1703-
1720) byl kanovníkem v Trevíru, Würzburgu a Špýru.
Zemřel v necelých 17 letech ve Würzburgu, kde je také
pochován. Také v tomto případě se jedná o alegorický
portrét, jiný Lotharův portrét však není znám.
Vlevo:
Hugo Philipp Eckenbert v. Dalberg (1702-1754)
zakladatel rodinné linie Dalberg-Dalberg. Byl dvorním
a knížecím tajným radou ve Fuldě a vrchním
úředníkem v Hammelburgu. Oženil se v roce 1729 se
šestnáctiletou Marií Annou Zobel v. Giebelstadt (1713-
1774), se kterou měl 9 dětí. Podoba na obrazu
bezpochyby neodpovídá skutečnosti, protože v době
vzniku obrazu bylo Hugovi teprve 14 let. Jedná se o
alegorii, která může souviset se studiem bratrů Huga a
Lothara na gymnáziu v Mohuči. Skutečnou podobu
Huga Philippa známe z portrétů mobiliáře zámku
Roztěž.
Sloupové hodiny s mramorovou sochou Diany (římské
bohyně lovu) jsou největší v zámecké sbírce. Sloup
hodin je dřevěný, povrchová úprava napodobuje
mramor.
13
Předsíň
Ve skříni jsou vystaveny stavovské
uniformy užívané v 1. polovině 19. století
při zasedání zemských sněmů. Karel
Dalberg si jako vlastník panství Malešov
v Čechách i Dačic, ležících na Moravě,
nechal ušít obě uniformy – česká je
zdobená motivem dubového listí a znaky
českého lva na náramenících a knoflících,
moravská uniforma má palmové listy a
znak moravské orlice. Tmavě modrá
uniforma uprostřed je všední moravská
stavovská uniforma.
Po stranách se nachází dva výjevy z bitvy u Aspern (též
bitvy u Esslingu) - 21.-22. května 1809 mezi Francií a
Rakouskem , v níž se rakouským vojskům poprvé
podařilo porazit Napoleonovu armádu.
Předpokoj
Místnosti, kam za malou chvíli vstoupíme,
byly bytem Karlova syna, nadšeného
přírodovědce Friedricha Ferdinanda
Dalberga. Jak bylo tehdy zvykem, měli
manželé oddělené apartmány, vcházíme
tedy do pánské části zámku. Následující
místností budeme pouze procházet. Jedná
se o předpokoj bytu, sloužící zároveň jako
čekárna pro ty, kteří měli jednání s panem
baronem. Po pravé straně si můžete
prohlédnout část sbírky loveckých pušek.
Zároveň je zde vystaveno několik
vycpaných ptáků upomínajících na
Dalbergovu ornitologickou sbírku. Po
Friedrichově smrti předali jeho dědicové
kolekci více než 500 ornitologických
preparátů muzeu v Jihlavě. Tam je sbírka
umístěna doposud.
V předpokoji - při procházení skupiny
Otevřené dveře umožňují pohled do pokoje
komorníka, který se o Friedricha staral.
Poslední čtyři roky svého života byl
Friedrich slepý a neustále mu musel být
Jde o kulovnice a brokovnice ze 2. pol. 18. a 1. pol. 19.
století, na polici leží terčovnice - sportovní zbraň,
používaná ke střelbě do terče.
Sbírku ptáků budoval se svým synem Friedrichem
Egbertem. Začal ji budovat v osmi letech (1830) - pro
sbírkové účely zastřelil albinotickou jiřičku obecnou.
Mnohé z prepatárů pochází z okolí Dačic. Ptáky mu
dodávali i jeho přátelé - pocházejí i z jihozáp. Evropy,
Balkánu, Malé Asie, Sibiře, severní Afriky, Severní a
Jižní Ameriky. Původně měla sbírka na 1031 exponátů
ve 433 druzích. Nejstarší pták je z roku 1812 - jespák
křivozubý. Většinu preparátů zhotovili vynikající
vídeňští preparátoři bratři Hodkové a J. Dorfinger.
Sbírku věnoval po smrti Friedricha jeho syn Friedrich
Egbert muzeu v Jihlavě.
Ve vitríně havran polní a husa polní, na vitríně sup. Na
skříni s puškami zleva: kačer, rybák obecný, jespák
bojovný, jestřáb lesní, chřástal malý, mandelík hajní,
orebice sněžná.
14
někdo nablízku.
Pracovna
V průběhu padesátých let byl dačický
zámek zařízen svozovým nábytkem, který
měl za cíl představit empírovou bytovou
kulturu. Historicky nevěrohodná instalace
nerespektovala původní účel ani vybavení
místností. Teprve v uplynulých letech byly
pokoje v prvním patře podle inventářů a
archivních fotografií zrekonstruovány do
podoby, kterou měly na počátku 20. století.
V místnostech byly obnoveny původní
tapety, bohužel řada kusů nábytku byla
nenávratně ztracena a lze je nahradit jen
částečně nebo s pomocí kopií, jako
v případě stojanů na hole v rohu místnosti.
V zámeckých sbírkách se naopak podařilo
dohledat řadu obrazů, které teď visí na
svých původních místech.
V místnosti nalezneme řadu rodinných
fotografií a portrétů - na malé fotografii na
psacím stole můžeme vidět samotného
Friedricha i jeho manželku Kunhutu.
Na fotografiích na stolech můžeme vidět jednotlivé
členy početné Friedrichovy rodiny a příbuzenstva. Jsou
tam jeho rodiče, děti i jejich partneři, manželka a
vnučky.
Friedrich Ferdinand Dalberg (1822-1908) byl c.k.
rakouským komořím, nejprve doživotním a posléze
dědičným členem panské sněmovny ve Vídni. Člen
zoologicko-botanické společnosti ve Vídni a rakouské
ornitologické pozorovací stanice. Zajímal se o
zemědělství, lesnictví a myslivost, také o genealogii,
historii a politologii.
V bambusových holích je ukryt kord a dýka. Tento typ
tzv. skrytých zbraní byl zakázán, neboť nebylo na první
pohled zřejmé, že je nositel hole ozbrojen.
Velký obraz nad psacím stolem má netypický námět.
Z vysokého kopce se díváme na břehy Rýna s četnými
osadami, zcela vpředu je chrám s několika skupinami
postav. Jedná se o kostel Panny Marie v Mohuči.
Význam obrazu lze dešifrovat, když si uvědomíme, že
byl namalován v době napoleonských válek. Při
obléhání Mohuče v roce 1806 byl totiž právě chrám
Panny Marie zcela zničen a v následujících letech se
stal symbolem boje za osvobození vlasti, za niž
Dalbergové bojovali, a kterou zde symbolizuje řeka
Rýn. Zajímavostí je hodinový a hrací strojek umístěný
v obraze, jehož součástí je také zvonkohra. Zvonkohrou
byl proslaven i původní mohučský chrám, je tak
pravděpodobné, že také výběr písní byl totožný.
Manželé spolu měli celkem osm dětí,
upozornit lze zvláště na portrét jejich
nejmladší dcery Terezy. Byla nadanou
básnířkou, avšak prožila nešťastný život
plný utrpení z neustálých nemocí a zemřela
v pouhých 27 letech. Portrét byl
namalován na Friedrichovo přání
posmrtně, podle Tereziny fotografie, a jeho
autorem byl tehdy ještě mladý neznámý
Terezie Marie v. Dalberg (1866-1893) - žačka
Výchovného ústavu řádových sester svarého Srdce
Ježíšova ve Vídni. Časté nemoci vedly k částečnému
ochrnutí. Její stav se nakrátko zlepšil po návštěvě
poutního místa v Lourdech. Její básně oceňoval i
básník Otokar Březina
František Kupka (1871-1957), český malíř, grafik a
ilustrátor. Narozen v Opočně, studoval ve Vídni a od
roku 1906 žil v Paříži. Jeho obrazy se staly
15
portrétista, dnes slavný abstraktní malíř
František Kupka.
Vedle rodinných památek si můžete
prohlédnout část sbírky motýlů nebo
vzorky minerálů v kazetě na stole vedle
kamen, které znovu připomínají
Friedrichovy odborné zájmy.
východiskem abstraktní malby.
Pod portrétem Terezy Dalbergové je ve zlaceném
rámečku umístěn portrét Louisy von Spaur (1790-
1863), sestry Karla Maximiliana Dalberga.
Vpravo od litinových kamen portrét Friedricha
Ferdinanda Dalberga v černém rámu a pod ním
podobizna jeho babičky Marie Anny v. Dalberg.
Vlevo od dveří do předpokoje portrét Karla
Maximiliana Dalberga v černém rámu.
Na komodě v rohu je křišťál pod skleněným poklopem.
Ložnice
Vybavení ložnice odpovídá vkusu konce
19. století a odráží také Friedrichovu
intenzivně prožívanou katolickou víru, v
níž bylo vychováno také všech osm dětí,
které měl Friedrich se svou manželkou
Kunhutou z rodu Vitinghoff-Schell. Její
portrét můžete vidět nad postelí.
O jedné z jejich dcer, nadané básnířce
Tereze, jsme slyšeli v pracovně, vlevo od
dveří si můžete prohlédnout miniatury,
zachycující celou rodinu pohromadě. Jsou
zde vyobrazeni také oba Friedrichovi
synové Karel Heribert a Friedrich Egbert.
Po otcově smrti se Karel odstěhoval na
zámek Roztěž na malešovském panství a
Friedrich Egbert zůstal na Dačicích spolu
se dvěma neprovdanými sestrami, které
obývaly pokoje v jižním křídle.
Kunhuta v. Dalberg (1827-1892) byla jednou ze čtyř
sester. Její otec byl majorem ve výslužbě a držitelem
mnoha vyznamenání za napoleonských válek, vlastnil
panství Tišnov u Brna.
Byla matkou osmi dětí - dvou synů a šesti dcer, z nichž
se tři provdaly (Marie se jako jediná z rodiny
rozvedla). Kuhnuta byla poslední dva roky života
ochrnutá a němá.
Portrét maloval vídeňský malíř Georg Decker(1819-
1894).
Nad postelí v černém rámečku suché květiny z úmrtního
věnce Friedricha Ferdinanda s datem jeho smrti - 19.
září 1908.
Karel Heribert (1849-1920) byl po svém otci dědičným
členem panské sněmovny, dále čestným rytířem řádu
Německých rytířů a c.k. komořím. Oženil se
s hraběnkou Spiegel zum Diesenberg-Hanxleden a
teprve jedenáct let po svatbě se narodila první dcera,
po které pak následovaly ještě další dvě.
Jedná se o Helenu a Sophii Dalbergovi.
Friedrich Ferdinand Dalberg je pohřben s manželkou a
třemi neprovdanými dcerami (Helenou, Sophií a
Terezou) na starém hřbitově v Dačicích, kde se nachází
jedna z hrobek Dalbergů.
Vlevo od okna:
Veduta s pohledem na město Aschaffenburg.
Pod ní rodinná hrobka Dalbergů v Aschaffenburgu, ve
které jsou pohřbeni matka Karla Maximiliana
Dalberga, jeho sestra a švagr. Hrobka je vytvořena
z vlasů nalepených na skle.
Vpravo od dveří do archivu:
Alřběta Bavorská - Sissi - rakouská císařovna 1854-
1898, manželka Františka Josefa I.
František Josef I. -rakouský císař 1848-1916, nejdéle
vládnoucí Habsburk.
16
Vpravo od okna:
Marie Anna Louisa v. Ostein (1739-1805), roz.
v Dalberg, manželka posledního OsteinaPod jejím
portrétem vlevo Johann Friedrich Hugo v. Dalberg
(1760-1812) autor řady filozofických a estetických
spisů, dobrý klavírista a oblíbený skladatel.
Uprostřed dvojportrét sourozenců Dalbergových
Johanna Huga a Antoinetty. Je vyrobený z biskvitu tvrdý
dvakrát vypalovaný porcelán bez glazury.
Vpravo mramorový reliéf Karla Theodora Dalberga,
kterého jsme viděli už v přízemí.
Vlevo od dveří do pracovny:
Nahoře Charlotta v. Dalberg (1792-1866) - matka
Friedricha Ferdinanda.
Druhá řada zleva:
Marie Aloisie v. Sturmfeder (1789-1866) snoubenka
Osteina-Dalberga a vychovatelka Františka Josefa I.
Karel Maximilian Dalberg se synem Friedrichem
Ferdinandem.
Johanna v. Dalberg (1784-1859) roz. v. Sturmfeder teta
Friedricha Ferdinanda.
Třetí řada zleva: portréty dvou neznámých dívek a
mladého Friedricha Ferdinanda Dalberga.
Malá knihovna
Tato místnost je jediná, v níž se dochovalo
vybavení z doby Karlových úprav zámku
ve 30. letech 19. století. Původní strop byl
vyšší, ale při zmíněné přestavbě byl snížen
kvůli snadnějšímu vytápění. Pod stopem
vidíme erby Karla Dalberga a jeho
manželky Charlotty, rozené Sturmfeder.
Po smrti Friedricha Ferdinanda obsadili
předešlé místnosti jeho vnuci Johann a
Josef, kteří tu měli pracovnu a ložnici,
v tomto pokoji bydlela jejich guvernantka.
Ve skříních je dnes umístěna menší část
zámecké knihovny, čítající něco přes 7
tisíc svazků.
Na čelní stěně je instalován rodinný
portrét, pocházející z druhého dalberského
zámku v Roztěži u Kutné Hory.
Malba představuje rodinu Huga Philippa
V roce 1945 byl majetek dědiců Dalbergů v českých
zemích, rodu Salm-Salm, konfiskován podle
Benešových dekretů. Zatímco dačický zámek byl
vybrán Národní kulturní komisí ke zpřístupnění, zámek
Roztěž s veškerým zařízením byl svěřen do užívání
17
Dalberga z rodinné linie, která o dvě
generace později zanikla v Německu.
Hugo Philipp měl s manželkou Sophií
celkem 9 dětí, dvě však zemřely v dětství.
To jsou ty dvě namalované vpravo dole.
Dlužno říci, že synové z této portrétované
rodiny se právě nevyvedli; všichni vedli
marnotratný život a nadělali velké dluhy,
kvůli kterým byli internováni, aby se jim
zabránilo v dalším zadlužování. Adolf
Franz – to je chlapec první vlevo – byl
dokonce vyšetřován kvůli vraždě, ke které
měl navést svého sluhu; přišel o místo
duchovního a zemřel ve vězení.
svazu novinářů, který ho užíval jako rekreační a
konferenční středisko. Po roce 1989 založil svaz pro
správu tohoto majetku akciovou společnost, a tento
stav potvrdil i soud. Ministerstvo kultury vykoupilo
nákladem téměř 4,5 milionů korun alespoň část
mobiliáře pro správu zámku v Dačicích, neboť oba
zámky a jejich zařízení spolu historicky majetkově a
kulturně souvisejí. Alespoň některé rodinné památky
tak mohou být veřejnosti zpřístupněny.
(Na zámku Roztěž byl před časem natáčen seriál Život
na zámku, který vysílala Česká televize).
Obrazy nade dveřmi znázorňují krajinu ve středním
Porýní, kde poslední Ostein založil park a nechal
postavit lovecký zámek – malíř zachytil jeho původní
stav na konci 18. století. Obrazy jsou určené k pověšení
nad dveře, odtud pochází také jejich název –
supraporty.
Velký salon
Velký salon je největším a
nejreprezentativnějším prostorem prvního
patra. V době přestavby zámku v roce
1832-33 byl velkoryse navržený pro
pořádání velkých společenských akcí
spojených s tancem a zdobený náročnou
kombinovanou technikou stucco (štuko) –
lustro, kterou jsou provedeny umělé
mramory na soklech a pilířích.
Otevřením zrcadlových dveří do vedlejší
místnosti mohl být celý prostor
zdvojnásoben. Oba sály byly postupně
přeměněny v knihovnu a soukromé
muzeum, kde měl Friedrich Ferdinand
Dalberg umístěny své přírodovědné sbírky.
Po jeho smrti se majitelem zámku stal
Friedrichův mladší syn Friedrich Egbert.
Ten, neprodleně po smrti svého otce v roce
1909, zahájil novou etapu stavebních úprav
zámku a jeho modernizaci, která umožnila
rodině pohodlnější celoroční bydlení. Ve
vedlejší místnosti vznikla knihovna a tento
sál byl zařízen jako hlavní společenská
místnost. V roce 1904 se Friedrich oženil
s Karolinou von Raab, a její erb spolu
s erbem rodu Dalbergů nechal při úpravách
vymalovat na stropě sálu.
Na počátku 20. století zde měl Friedrich Ferdinand
Dalberg shromážděny své přírodovědné sbírky.
Karolína pocházela z nižší šlechty. Její rodina byla
povýšena do rytířského stavu Marií Terezií za zásluhy
jejího prapradědečka, dvorního rady Franze Antona
Raaba, který navrhl zemědělskou reformu, dodnes
známou pod názvem „raabizace“.
Karolina v. Dalberg (1874-1935), roz. v. Raab.
Pocházela z Brna. Díky jejímu prapradědečkovi Franzi
Antonu Raabovi (1722-1783), který byl autorem známé
zemědělské reformy tzv. raabizace, povýšila Marie
Terezie rodinu do rytířského stavu.
Raabizace byla poddanská a pozemková reforma, která
měla za účel zefektivnit zemědělskou výrobu v době, kdy
poddaní byli v důsledku válek nepřiměřeně zatíženi
robotou a docházelo k častým bouřím.
Ideou raabizace bylo rozdělení vrchnostenských statků
mezi sedláky, kteří by se tak stali dědičnými nájemci
půdy (emfyteuty). Tím by odpadla robota a sedláci by
odváděli vrchnosti peněžité, případně naturální dávky.
Reforma proběhla pouze částečně a byla císařem
Josefem II. zastavena.
Otec Karolíny - Josef, rytíř von Raab,( rytíř řádu
Železné koruny3.tř)., byl důstojníkem generálního štábu
a vojenským atašé na c.k. rakouském vyslanectví
v Konstantinopolu, ( 1832- 1882), matka Karolína
Ludvika byla rozená v. Bernhausen( 1845 – 1924).
18
V místnosti poutá pohled dominantní
těleso krbu s mramorovým obložením. Krb
nebyl funkční klasickým způsobem, ale
obložení krylo tělesa ústředního topení,
které vytápělo velké sály přízemí a patra.
Tehdy byl také do zámku zaveden
vodovod a vybudováno nové hygienické
zařízení.
Stucco lustro - již v antice známá technika barevné
omítky tvořené několika vrstvami jemného štuku, jehož
horní vrstva je zdobena malovaným mramorováním a
napuštěna voskem pro docílení povrchového lesku.
Tento krb byl v 50. letech minulého století z místnosti
odstraněn, stejně jako druhý krb v knihovně. Naštěstí
se mramorové obložení krbu z větší části dochovalo a
na základě historické fotodokumentace mohl být krb
rekonstruován do původní podoby.
Podle stavebních účtů dodala materiál ke krbu
(mramorové desky) firma Oreste Bastreri z Vídně .
V zámeckém sklepě se ještě dochoval kotel, potrubí,
které rozvádělo teplý vzduch, však bylo po padesátých
letech zazděno a vytrháno. V roce 1951 byla všechna
moderní topná tělesa ze zámku odstraněna, protože
neodpovídala záměru stylizovat celou prohlídkovou
trasu v jednotném empírovém stylu. Stejně tak byla
vybourána většina kachlových kamen z konce 19. a
počátku 20. století a ponechána pouze empírová.
Nezbytným vybavením salonu byl klavír pro domácí
koncertování. Reprezentativní charakter dodávají
salonu čalouněné sedací souprav z doby biedermeieru,
skleníky na bibeloty v rozích a dva cenné empírové
sekretáře s výklopnou psací deskou. Část obrazové
výzdoby a zařízení místnosti máme zachycenou na
dobové fotografii ze 40tých let minulého století.
Výzdobu stěn tvořily převážně grafické listy ve zlatých
rámech z 1/3 18. století, s antikizujícími a
shakespearovskými náměty. Uprostřed stěny nad
sedací soupravou je v masivním zlaceném blondelovém
rámu portrét císaře Františka Josefa I. v uniformě
polního maršála s Řádem zlatého rouna a mečem po
boku ve věku 18 let. Jedná se o oficiální druh portrétu,
tzv. portrét v uniformě. Jeho předlohou byl patrně
portrét císaře F.J.I. od vídeňského dvorského malíře
Antona Einsleho
Řády: Řád Leopolda II.(zlatý, červeně smaltovaný
řecký kříž s bílým lemováním, zlatým okrajem a
věncem uprostřed), Řád železné koruny (osmicípá
stříbrná hvězda, uprostřed se zlatou lombardskou
korunou), vojenský řád Marie Terezie (tereziánský kříž
ve středu s babenberským erbem s ostružím uzavřeným
ve zlatém vavřínovém věnci) a královský uherský řád
sv. Štěpán (ve středu hvězdy dvojitý uherský kříž).
Lustr je dřevěný, bohatě zlacený, pochází z počátku 19.
století.
Malé červené grafické listy (lepty) na stěnách
reprodukují kresby německé malířky a Goethovy
přítelkyně Angeliky Kauffmannové (1741-1807). Lept
19
je grafická technika tisku z hloubky.
Nad krbem je akvarel znázorňující budoucího císaře
Františka Josefa I. a jeho sourozence.
Hodiny jsou zlacené zn. Joseph Sauer, Znojmo, 2. pol.
19. století.
Vídeňské křídlo zn. Pfeiffer, kolem roku 1815.
Knihovna
Literatura byla největší zálibou Friedricha
Egberta a v rámci přestavby zámku v roce
1909 vznikla také tato knihovna. Dnes je
zde uloženo téměř 17 tisíc svazků knih,
rozsáhlá sbírka grafiky, kreseb a fotografií.
Zařízení knihovny zhotovila podle návrhu
architekta Hanse Prutschera dačická
truhlářská firma Leixner a syn.
Portrét autora návrhu celé tehdejší
přestavby Dačic Hanse Prutschera je
vyřezán do krajního sloupku u vchodu.
Výzdoba na hlavicích knihovních regálů
odráží ostatní baronovy zájmy a vkus jsou
zde portréty významných osobností a
symboly událostí, které hýbaly tehdejší
společností – objevitelské cesty, rozvoj
letectví, i zájem o exotické národy, jak
dokazuje řezba Eskymáka.
Friedrich Egbert se o poznávání cizích
národů intenzivně zajímal a v knihovně se
nachází i cestopis o Palestině, který sám
napsal. Jeho přínosem je i rozsáhlá sbírka
exlibris z přelomu 19. a 20. století.
Místnosti vévodil podle autentických fotografií z roku
1909 krb obložený mramorovanou keramikou,
s výtvarně řešeným tepaným a nýtovaným dýmníkem
v secesním stylu. Tento prvek, který máme doložený
ještě na fotografii z 50. let (ovšem už bez dýmníku), byl
podle protokolů tehdejší památkářské komisi trnem
v oku a byl v roce 1957 při pozdějších úpravách
interiérů odstraněn. Na jeho místo byla vyrobena
regálová prosklená stěna, která prostor bývalého krbu
zakryla.
Zhotovila ji opět dačická firma LEIXNER a syn, která o
30 let dříve realizovala Prutscherův návrh knihovny.
Hans Prutscher (1873-1959) projektoval obytné a
kancelářské budovy ve Vídni, zabýval se zařizováním
interiérů a návrhy nábytku. Po roce 1918 se zaměřil na
projektování církevních staveb a návrhy náhrobků.
V Dačicích navrhl ještě úpravu střecha renesanční věže
farního kostela.
Zleva od vchodu vídeňský starosta Lueger, císař
František Josef I., papež Pius X., vynálezce Edison;
naproti zprava Eskymák jako symbol objevitelských
cest k pólům, dále cestovatel Peary, vynálezce a
vzduchoplavec Zeppelin a Indián.
Cestopis o Palestině byl vydaný v roce 1892v
prestižním nakladatelství cestopisné literatury Leo
Wörla
Friedrich Egbert se věnoval také publicistice, působil
v redakci Katolických dělnických novin ve Vídni a byl
činný v Křesťansko sociální straně Rakouska, kde
spoluzakládal její deník “ Reichpost“. Byl velkým
bibliofilem a obohatil zámecké knihovní sbírky o stovky
titulů s cestopisnou, etnografickou, politologickou a
20
uměleckou tématikou.
Základ knihovního fondu tvoří knihy
Osteinů, doplňované postupně několika
generacemi rodiny Dalbergů. Jsou zde díla
z různých vědních oborů, ale také beletrie,
módní časopisy a knihy pro děti.
V knihovně jsou knihy v 21 jazycích,
vydané v 35 zemích; převládá němčina a
francouzština, knih v češtině je pouze 66.
I když architekt Prutscher při návrhu
knihovny respektoval klasicistní enfiládu,
rodina Egberta Dalberga přímý vstup do
sousedního salonu nepoužívala a vycházela
z knihovny do arkádové chodby
Velkou knihovnu, čítající asi 5500 svazků, měl Karel
Theodor Dalberg (1744-1817).
John Emmerich Acton-Dalberg (1834-1902) - vědec a
univerzitní profesor - se kvůli knihám zadlužil tak, že
byl nucen prodat zámek v Herrnsheimu.
Johann Dalberg (1455-1503), wormský biskup, založil
knihovnu univerzity v Heidelbergu.
Zastoupeny jsou právo, historie, genealogie, geografie,
filologie, archeologie, etnografie, přírodní vědy,
ekonomie, různé slovníky a encyklopedie, hudebniny aj.
Větší část hudebnin však byla v roce 1950 odvezena do
Moravského zemského muzea v Brně.
Poslední majitelé zámku ovládali češtinu, synové
zřizovatele knihovny chodili v Dačicích do české
obecné školy, ale jejich mateřštinou byla němčina.
V zámku je umístěna také knihovna Wallisů
z nedalekých Budíškovic (19 tisíc svazků) a knihovna ze
zámku Roztěž, který patřil Dalbergům (6 500 knih).
Karel Maximilian Dalberg a jeho žena Charlotta
milovali přírodní vědy - hlavně botaniku a
zoologii. Od Charlotty pocházejí dva rukopisy
jmenných seznamu ptáků Německa a rostlin
v Oppenweileru, Ischlu a Salzburgu.
Přírodovědec Friedrich Dalberg knihovnu doplňoval
politickou, historickou a přírodovědou literaturou.
Jsou zde i separáty jeho ornitologických článků, které
publikoval. Jeho syn Friedrich Egbert zásobil knihovnu
literaturou o umění, etnografii a cestopisy.
Sádrová soška Friedricha Ferdinanda Dalberga (1822-
1908) od rakouského sochaře Karla Kaulbacha z roku
1844.
Stolek s kamennou deskou s Konstantinovým obloukem
v Římě.
Na psacím stole fotografie Friedrichových synů Josefa
a Johanna.
21
Arkádová chodba
Renesanční arkádová chodba v 1. patře
byla rodinou užívaná jako zimní zahrada.
Za zakladatelů zámku Krajířů v 16. století
byly arkádové oblouky otevřeny do
prostoru, stejně jako v přízemí. Během
stavebního vývoje zámku však byly
z klimatických důvodů oblouky zazděny a
do nich vsazena dřevěná okna.
V roce 1909 nechal architekt Prutscher na
Friedrichovu žádost tyto renesanční prvky
odkrýt, rekonstruovat a do oblouků zasadit
kovová ventilační okna. V roce 1910 byla
přistavěna neobarokní kaple naproti
v nádvoří. Prutscher návrhl také její
dodnes dochované vybavení. Kapli je
možné po prohlídce navštívit, je přístupná
bezplatně z chodby muzea.
Budoir baronky Karolíny Dalbergové
Kuželky původní balustrády se nedochovaly a byly
nahrazeny souvislými parapety členěnými z vnější
strany novými kuželkami z cementové směsi.
V jižním a zápaním křídle zámku se po roce 1945
vystřídalo několik desítek nájemníků. V uplynulých
letech proběhla v těchto prostorách rozsáhlá
rekonstrukce dřevěným stropů napadených
dřevokaznou houbou. Od roku 1996 je zde umístěno
Městské muzeum a galerie.
Busty (bysty) na arkádě:
Hlava ženy je renesanční kopie řecké klasické plastiky.
Busta uprostřed je sádrový odlitek Praxitelova Herma
(Praxiteles, athénský sochař, 4. stol. př. n. l.)
Mužský portrét je římský originál asi z přelomu 1. a 2.
století n.l. původní je jenom hlava.
Čti budoár
Z horní arkádové chodby se mohlo
vstoupit francouzskými dveřmi do budoiru
baronky Karoliny Dalbergové.
Friedrich Egbert Dalberg poznal svou
budoucí manželku na zámku Roztěž, kde
působila jako vychovatelka u Friedrichova
staršího bratra Karla Heriberta.
Ten, jako prvorozený, získal po smrti
starého barona většinu majetku v Bavorsku
a Porýní, prohlášeného za tzv. fideikomis,
včetně zámku Wallhausen s rodovým
hradem Dalburg, a také zmíněnou Roztěž
s malešovským panstvím. Se svou
manželkou Marií měl jen tři dcery, z nichž
se dospělost dožila pouze nejmladší Marie
- Anna. Podle rodinné smlouvy tak po
Karlově smrti přešel fideikomisní majetek
na Friedrichovy syny Josefa a posléze
Johanna Dalberga, jejichž fotografie jsou
vystaveny na psacím stole.
Podobu budoiru máme zachycenou na
fotografii z 20. let minulého století, kde je
Karolína Dalbergová již ve středním věku.
Na fotografii je patrné, že slunnou místnost
baronka využívala i jako pracovnu
k vyřizování korespondence.
Fideikomis ustanovoval část rodinného majetku jako
vázaný, nedělitelný a nezcizitelný. Nesměl být odkázán
více dědicům, ani přejít prodejem do cizích rukou,
tvořil základ rodového jmění. Stanovoval také dědickou
posloupnost.
Alodiální majetek (alod) je opak fideikomisu. Je to
majetek, se kterým může majitel volně nakládat,
případně i prodat, darovat, směnit apod.
Původní bílo - zlatá souprava se téměř kompletně
dochovala. Překvapí poměrná láce nábytku, který by se
patrně dal označit spíše jako módní než kvalitní.
Typickým dobovým doplňkem Karolínina salonku byl
22
V pozůstalostní závěti jí baron Dalberg
odkázal následující pokoje s přáním, aby je
doživotně užívala.
Salon barona Friedricha Egberta
Rozměrná místnost byla salonem barona
Friedricha Egberta.
Tapety a převážná část mobiliáře, včetně
obrazové výzdoby se dochovala. Většinu
stěn dekorují vojenské výjevy a portréty,
doplněné náměty s loveckou tématikou a
trofejemi.
skleník se sbírkou rokokových porcelánových sošek,
z nichž většina byla však v minulosti ukradena. Velmi
oblíbeným žertovným námětem tzv. „dukátníček“porcelánový
kavalír v růžovém kabátku, ve velmi
intimní pozici. Figurka je dokladem poněkud
lascivního a pokleslého vkusu v době rokoka, ve 20.
století představovala zřejmě již sběratelskou
starožitnost. Porcelánové koflíky s podšálky pocházejí
většinou z období Karla Dalberga a Charloty a
představují kvalitní ukázky porcelánu z doby empíru a
biedermeieru. Byly vyrobeny ve známých střediscích
produkce porcelánu, Míšni, Vídni a Březové u
Karlových Varů. Z této doby pochází také dámská
empírová psací souprava vykládaná perletí.
Ignaz Dullinger patřil v mladších letech k okruhu
rakouských nazarenistů a jeho raná díla mají dnes
velkou cenu. Podle některých zpráv učil kreslit i
pozdějšího císaře Františka Josefa a jeho bratra
Maxmiliána.
Obrazy, které měla Karolína ve svém salonku se
vesměs nedochovaly, podle fotografie nad sedací
soupravou visely zejména žánry a krajinky.
Akvarely hýřící barevností zobrazující krojované
obyvatele španělské Cordoby pocházejí od dobově
oblíbeného anglického malíře Trevora Heydena (1864
– 1941)
Oválný portrét dámy nad klavírem zachycuje Henriettu
Seymourovou, obraz je signován Lehmann 1870.
Autorkou dvou olejomaleb květinových zátiší po
stranách empírových kamen, které jsou datovány
rokem 1825, je Luisa v. Geymüller. Šlechtickému rodu
Geymüllerů patřil zámek Kamenice nad Lipou.
Podle archivních fotografií byl na dveřích z knihovny
umístěn stejný koberec, který je zde k vidění i dnes. S
touto zvláštně působící úpravou se na dobových
fotografiích soukromých pokojů šlechty setkáváme
častěji, koberec měl za úkol vizuálně eliminovat
nadbytečné dveře a zároveň interiér zateplit. Do salonu
se tedy nevcházelo přímo z knihovny, ale přes malý
budoár z arkádové chodby, nebo z vedlejší jídelny.
Nad knihovnami a okolo vstupních dveří do místnosti je
v pravidelném uspořádání rozvěšená kolekce
kolorovaných grafických listů představujících rakouské
vojáky a oficíry v uniformách z 1/3 19. století.
Obrazovou paneláž bohatě doplňují lovecké trofeje.
Zálibu v myslivosti rozvíjel Friedrich Egbert již v mládí
se svým otcem, kterého doprovázel při jeho
ornitologických výpravách. I když na fotografiích ve
středním věku působí poměrně usedle, v mladším věku
23
Místnosti opět dominují regály s knihami,
v nichž jsou také vystaveny různé sbírkové
předměty a suvenýry z cest. Mimo jiné je
tu i model božího hrobu, který si sebou
Friedrich přivezl z cesty do Palestiny.
Během tamního pobytu přijal také škapulíř
Panny Marie Karmelské a karmelitánská
zbožnost s důrazem na návrat
ke skromnému řeholnímu životu mu byla
bezesporu velmi blízká.
Od roku 1858 vlastnili Dalbergové statek
Kostelní Vydří, tím byli zároveň patrony
zdejšího poutního kostela. V roce 1909
sem spolu s brněnským biskupem Huynem
uvedli karmelitánské mnichy z Vídně, aby
tu založili klášter. Na protějším návrší
posléze vznikl malý lesní hřbitov, který si
Friedrich vybral jako místo svého
posledního odpočinku. Sem bylo jeho tělo
uloženo o 5 let později v roce 1914.
Friedrich zemřel ve věku 51 let, po
pouhých 10 letech šťastného manželství.
Zanechal po sobě vdovu se dvěma malými
společně se svým bratrancem Maxem v. Wittinngoff –
Schell podnikl loveckou expedici do Norska. Jako
poručíkovi v záloze mu byla blízká i vojenská tématika.
Po studiích na benediktinském gymnáziu v Melku
navštěvoval vojenské školy v Hranicích na Moravě a ve
Vídni.
Dnes je v knihovnách umístěno přibližně tisíc svazků
knih pocházejících z dalšího dalbergovského zámku
Roztěž u Kutné Hory, správního centra velkostatku
Malešov, který si zvolil za své sídlo Friedrichův bratr
Karl Heribert.
Jako nadšený etnograf projevoval Friedrich Egbert
zájem o různé etnické kultury. V zámecké sbírce se
nachází velké množství alb s fotografiemi obyvatel
různých evropských národů v tradičních lidových
krojích, ale i alba zachycující například typy
severoamerických indiánů. Stejný sběratelský důvod
má patrně také velmi zajímavá kolekce suvenýrových
figurek, představujících rázovité typy Mexičanů nebo
Cikánů. Část sbírky měl Friedrich podle inventáře
vystavenou ve svém salonu.
Mezi další suvenýry z cest patří také například model
stúpy (buddhistické svatyně) vztyčované nad ostatkem,
sv. textem apod. Ukládaly se v nich např. texty sútry,
nebo jiné drahocennosti – vyrobeno ze dřeva, Asie,
konec 19. století
Také tato cesta byla motivována nejen zájmem o
neznámé země, ale souvisela s jeho úzkým osobním
vztahem ke karmelitánské zbožnosti. Na své cestě do
Svaté země přijal škapulíř Panny Marie Karmelské,
který nosil na těle.
Škapulíř – část řeholního řádového roucha - pruh
látky s otvorem pro hlavu sloužící jako zástěra. Kromě
řeholního škapulíře existuje také tzv.“ malý škapulíř“
pro laiky. Jsou to dva malé kousky vlněné tkaniny
spojené šňůrami nebo řetízky, nošené na těle. Nošení
škapulíře bylo svázáno s kultem P. Marie Karmelské,
která podle tradice darovala škapulíř jako svou výsadu
generálnímu představenému karmelitského řádu
Šimonu Stockovi, který ji prosil o pomoc a záchranu
řádu v těžkých dobách. Výsada spočívala v tom, že kdo
bude zbožně nosit škapulíř a v něm zemře, bude
spasen. Víra v zázračnost škapulíře dala vznik laickým
„škapulířovým bratrstvům“, které se staly oporou
řádu.
24
dětmi, osmiletým Josefem a pětiletým
Johannem, jejichž portrét visí na protější
straně mezi okny. Z důvodů jejich
nezletilosti ustanovil za poručníky
rodinného přítele, velkostatkáře Antona
Weimara a svou manželku Karolinu.
Její portrét visí na stěně vpravo vedle okna.
Po náhlé smrti manžela přibyla vzápětí
Karolíně ještě další starost, neboť v roce
1914 vypukla válka. Karolína hledala
patrně duševní útěchu v charitativní
činnosti a stala se patronkou vojenského
lazaretu, zřízeného v konventu
františkánského kláštera.
Těžké doby však rodinu teprve čekaly.
V roce 1918 postihlo Dalbergy, stejně jako
jiné šlechtické rody, zrušení šlechtických
titulů. Následná pozemková reforma
zmenšila rozlohu velkostatku Dačice
z původních téměř 3600 ha na třetinu.
Finanční situace se zlepšila v roce 1920.
Po smrti Friedrichova bratra Karla
Heriberta připadl fideikomisní majetek
v Bavorsku a Porýní Josefu Dalbergovi.
Tomu však bylo v té době pouze 14 let,
spolumajitelkou se proto stala po dobu
jeho nezletilosti Karolína. Josef se ale
správy svého majetku nadlouho neujal.
Neměl pevné zdraví a zemřel ve 23 letech
v sanatoriu ve Vídni. O jeho životě máme
jen málo zpráv. Víme, že stejně jako jeho
bratr Johann hovořil velmi dobře česky,
byl odveden na vojnu, kde sloužil jako
řidič, a pamětníci jej popisují jako velmi
přátelského a oblíbeného společníka.
Po smrti svého manžela pravděpodobně
Karolina ponechala místnost v nezměněné
podobě, v pozdějších inventářích je
označována jako „ sitzzimmer“, neboli
obývací pokoj.
Portrtét Friedrichových synů namaloval podle
fotografie A. v. Dahmien.
Autorem portrétu Karoliny Dalbergové je také A.v.
Dahmien
V prosklené skříni napravo od dveří do budoáru je
mimo jiné umístěno vyznamenání, které získala
Karolina za svou charitativní činnost. Jedná se o
bronzovou medaili Červeného kříže, kterou obdržela
v roce 1917.
Josef se také rád věnoval myslivosti a již jako dítě se
zřejmě zúčastňoval honů na panství, jak naznačuje jeho
fotografie v loveckém kabátku ve věku 5 let nad
skolenou srnkou a další fotografie v loveckém
v mladickém věku.
Friedrich v závěti nabádal své syny , aby se o majetek
bratrsky rozdělili rovným dílem a své manželce odkázal
kromě 5 pokojů se zařízením doživotní rentu a kočár s
nejlepším párem koní
25
Další obrazy :
Pastel pod portrétem baronky Karoliny představuje
Friedrichovu matku Marii Kunigundu v. Dalberg
rozenou v.Vittinghoff – Schell zu Schellenberg ( 1827-
1892 Vídeň)
Muž v uniformě s řády ve zlatém rámu nad knihovnou
vlevo od dveří je otec Kunhuty Dalbergové a dědeček
Friedrich Egberta – Karl Friedrich v. Vittinghoff –
Schell (1786- 1849).
Olejomalba neznámé staré ženy ve zlatém rámu pod
obrazem pochází z majetku Friedrichovy sestry Sophie
v. Dalberg ( 1861- 1937)
Pod ním v tmavém rámečku fotografie Friedrichovy
zemřelé sestry Terezie Marie v. Dalberg (1866-1893)
Na protější straně:
Okolo dveří ve zlatých rámech dvě romantické
olejomalby krajin z 2. poloviny 19. století, pocházející
ze zámku Roztěž.
Malá jídelna (pouze procházet)
Velmi intimně působí prostor užívaný jako
Malá jídelna. Na stěnách se dochovaly
velmi kvalitní tapety s raženým
květinovým dekorem, napodobující brokát.
Malá jídelna sloužila stále se zmenšující
rodině k soukromému a méně okázalému
stolování, než umožňovala jídelna
v přízemí. Ta byla vhodnější ke
společenským příležitostem.
Charakteristickým doplňkem jídelny je
sbírka lidové keramiky, která souvisí se
zálibou Friedricha Egberta v etnografii a
Ze salonu barona se přes krátkou spojovací chodbu se
dvěma zabudovanými komorami vstupovalo do malé
jídelny. V levé komoře byl umístěn trezor. Podle
inventáře vlastnila baronka Karolína Dalbergová řadu
šperků, částečně získaných patrně jako dědictví.
V jejím pozůstalostním inventáři z roku1935 byly
například zapsány 2 zlaté šperky s dvouhlavými orly
s 50 vsazenými brilianty, korunka s 65 brilianty,
čelenka (diadém) s 297 brilianty, kapkovitý náhrdelník
s přívěsky s 320 brilianty, briliantový kříž s 55 drahými
kameny, zlatý collier se 48 brilianty, perlový
náhrdelník a další předměty.
Tapety byly původně stříbřitě šedobílé, vlivem
slunečního světla však změnily barvu.
Obrazy na stěně s oknem:
2 hlavy starců (světců) – olejomalby z počátku 18.
století.
Poprsí císaře Josefa II. - olej, 18. století
Obrazy vpravo na stěně:
Císař František Josef II. na koni v čele rakouské jízdy
– kolorovaná litografie, 19. století
Císař Maxmilián s manželkou Charlottou – litografie,
2. polovina 19. století
Bitva u Aspern – lept,1.polovina 19. století
26
lidovém umění.
Ložnice
Ložnice upoutá velmi nezvyklým tvarem
vzniklým při úpravách zámku v 19. století.
Do původního sálu byla vezděna
půlkruhová příčka, která měla za úkol
oddělit ložnici od vlhkých a chladných
venkovních zdí. Ve zbytkovém prostoru
tak vznikl ochoz, využívaný patrně jako
zázemí ložnice a šatna. Skrytým
průchodem ve stěně bylo možno vstoupit
z ložnice do vedlejšího pokoje.
Přestože v ložnici stála manželská postel,
bylo dobovým zvykem, že manžel měl své
vlastní apartmá a svou ženu zde jen
navštěvoval. (Ložnice barona Egberta
Dalberga s pracovnou a koupelnou se
nacházela v mezipatře). Proto je ložnice
zařízena s ohledem na to, že ji obývala
především dáma. Kromě nezbytného
paravánu, který chránil soukromí při
toaletě, bývaly ložnice zpravidla vybaveny
klekátkem pro konání soukromé
pobožnosti, byl zde toaletní stolek a
pohovka či chaiselongue před
manželskými postelemi.
Nad klekátkem je zarámovaný plátěný
Veraikon s pečetí karmelitského řádu,
patrně dar z poutního kostela Panny Marie
Karmelské v Kostelním Vydří, jehož byl
Friedrich Dalberg zakladatelem.
Obrazy jsou vesměs z konce 19. až
počátku 20. století. Přestože v tehdejších
ložnicích ve výzdobě převažovala
náboženská témata, inventář v Dačicích
uvádí nezvykle vysoký počet 46ti obrazů s
převážně náboženským obsahem. Ačkoli
neznáme témata všech obrazů, jistě zde
byli vyobrazeni oblíbení světci
karmelitánů, jako například Svatá Terezie.
Nad dveřmi do předsíně : grafiky
Generál Johannes de Werth, v pozadí hrad
Harmanstein a opevněné město, vpředu řeka Rýn mědirytina
1650
Generál Leonard Thorstensson, v pozadí město Lipsko,
- mědirytina kol.pol.17. stol.
Také zde nebylo možné rehabilitovat původní v tapety,
na stěnách jsou dnes jejich kopie.
Bohužel se nedochovala žádná fotografie ložnice, její
interiér byl vytvořen na základě údajů z inventáře a
stavebně historického průzkumu, s maximálním
využitím kmenového dačického mobiliáře a
historických analogií.
Původní kovová manželská postel uvedená v inventáři z
roku 1914 se nedochovala, stejně tak jako řada dalších
kusů nábytku, které jsou dnes ztraceny, nebo byly
rozprodány ve státních aukcích na počátku 50. let
Okolo klekátka a na komodě je umístěno několik velmi
krásně řezaných slonovinových plastik. Jsou to
zejména sochy sv. Šebestián a Panna Marie Vítězná
s Ježíškem. Pocházejí z 18. století, autorem sochy
Panny Marie je zřejmě německý sochař Ehrgott Ignaz
Bendl . Tyto sochy patřily patrně do vybavení staré
kaple, inventář z roku 1914 je uvádí v
barončině ložnici.
27
Předpokoj
Předpokoj sloužil jako zázemí jídelny a
měl i funkci hygienickou. V přístěnku byly
pravděpodobně umístěny dvě toalety.
Friedrich Egbert v roce 1910 nechal na
dačickém zámku vybudovat několik
splachovacích klozetů a jednu koupelnu,
ovšem ani jedno sociální zařízení z této
doby se nedochovalo. Jediná historická
koupelna, která se nachází v prvním patře
severozápadního křídla, je až
z meziválečného období. Byla součástí
bytu, který obýval Johan Dalberg. Dnes je
nepřístupná, protože v sousedních
prostorách má svou expozici městské
muzeum. V budoucnu se však uvažuje o
jejím zpřístupnění.
Pracovna baronky Karolíny
Poslední pokoj na prohlídkové trase užíval
původně Friedrich Dalberg jako šatnu a
pracovnu, později zde měla pracovnu
baronka Karolína.
Vzhledem ke ztrátám původního
obrazového fondu je většina obrazů
nepůvodních, až na portrét Josefa Dalberga
nad stolem u okna, který podle inventářů
patřil k historickému vybavení místnosti.
Po Josefově smrti v roce 1929 zůstala
Karolína na zámku s mladším synem
Johanem. Z velké rodiny barona Dalberga
byla tehdy naživu již jen Sofie Dalbergová,
jedna z Friedrichových neprovdaných
sester, obývající jižní křídlo zámku.
Karolína zemřela v roce 1935, o dva roky
později umírá i Sofie. V prázdném zámku
zůstal sám Johan, jako poslední žijící
Dalberg. Reprezentační prostory už
neužíval, nechal si upravit byt
Předpokoj je vytapetován původními tapetami
s geometrickým iluzivním vzorem, které naštěstí nebyly
znehodnoceny pozdějšími nátěry a uchovaly se v
téměř intaktním stavu.
Podle inventáře zde byly dva mycí stoly, odkládací a
úložný nábytek.
V poválečném období se Karolína Dalbergová
zabývala mimo správy majetku také podporou nových
spolkových organizací s charitativním zaměřením. Byla
mecenáškou zejména katolíky založené organizace
Českoslovanský Orel, ustanovené v roce 1921. Cílem
katolicky orientované organizace bylo rozvíjení tělesné
zdatnosti a kulturního a společenského života
v Dačicích. Spolek se podílel zejména na přípravě
náboženských oslav a svátků. Hlavním pilířem
organizace byla Tělocvičná jednota Orel, které
baronka Dalbergová věnovala kompletní vybavení
nářadí do tělocvičny.
Pokoj byl podle inventáře vybaven čalouněným
sedacím nábytkem, toaletním stolem, sekretářem a
komodami. Stál zde skleník s upomínkovými
drobnostmi, na komodě měla Karolína v zasklené
skříňce Jezulátko. V rohu místnosti se dochovala
empírová kamna, obdobná jako v salonku. V této i
následující místnosti zůstaly původní papírové tapety
bez pozdějších nátěrů, byly však velmi zašpiněné
sazemi a vyčistění bylo náročnou restaurátorskou
prací.
28
v severozápadním křídle. Vzhledem
k zhoršující se finanční situaci byl nucen
část zámeckých prostor pronajímat. Víme
zatím jen málo o jeho soukromí. Jako dítě
si rád hrál na kněze a proto mu jeho matka
nechala v zámeckém parku postavit
kapličku. V dospělosti měl rád film a
fotografování. Na přelomu 20. a 30. let
cestoval po Evropě, později žil osaměle a
nikdy se neoženil. Stejně jako jeho otec
měl rád literaturu a zápisy ve svém deníku
končil často poznámkou, že večer strávil
v knihovně. Také on trpěl vážnými
dědičnými chorobami. Zemřel v roce 1940
na degenerativní onemocnění srdce a je
pohřben společně s celou rodinou na
lesním hřbitově v Kostelním Vydří. Nad
jeho rakví byl rozlomen rodový erb na
znamení, že jím vymírá rod komořích
z Wormsu, svobodných pánů z Dalbergu.
Majetek dačických Dalbergů zdědil Franz
Karl zu Salm-Salm, nejstarší syn Johanovy
sestřenice Marie Anny rozené Dalbergové.
Jako říšským občanům jim byl v roce 1945
podle Benešových dekretů zabaven
všechen majetek na našem území.
V roce 1949 byl dačický zámek
zpřístupněn veřejnosti, jeho interiéry byly
prezentovány s pomocí svezeného
mobiliáře jako muzeum empírové kultury a
teprve reinstalace, dokončená v roce 2012,
umožnila opět vrátit prostorům zámku
jejich autenticitu a oživit osobnosti jejich
původních majitelů.
Chodba
Nyní vyjdeme na krátkou chodbu, kde naše
prohlídka končí. Děkuji Vám za návštěvu
zámku a zvu Vás k prohlídce dalších
zámků ve správě Národního památkového
ústavu, například Telče nebo Jindřichova
Hradce.
29
PŘÍLOHY
Historické památky města Dačic:
Městská radnice - 1559, přestavěna po požárech v 17. a 18. století, dnešní vzhled z roku 1850,
sgrafita na fasádě obnovena po roce 1945, nová fasáda z roku 1991.
Starý zámek - postaven 1572-79, zachován v původní podobě, dnes sídlo Městského úřadu.
Kostel sv.Vavřince - stavba z let 1775-88 zcela nahradila původní románský a ve 14. století goticky
přestavěný kostel. Hodnotná fresková výzdoba Josefa Winterhaltera z roku 1787.
Kostelní věž - renesanční stavba z let 1586-92 s arkádovým ochozem, stavitel Francesco Garof
z Bissone. Přístupná od poloviny června do poloviny září.
Mariánský sloup – (před zámkem) dal postavit kolem roku 1725 tehdejší majitel panství Václav
Albrecht z Vrbna a Bruntálu. Sochy sv.Václava, Vojtěcha a Prokopa.
Františkánský klášter - postaven 1660-64, kostel z let 1672-77. V roce 1991 klášter vrácen podle
restitučního zákona řádu františkánů, dnes osídlen řádem bosých karmelitek. Veřejnosti nepřístupný
Historické památky v okolí:
Nová Říše - obec a klášter 10 km jihových. od Telče; klášter založen v 1. pol. 13. století, barokně
přestavěn v letech 1641-49; klášterní kostel z let 1677-98 s freskami Jana Lukáše
Krackera z roku 1766. Deska na domě č. 31 připomíná pobyt básníka Otokara Březiny,
který zde učil na měšťanské škole v letech 1888-1901.
Jemnice - město 13 km východně od Dačic, zal. 1227, na obvodu starého města zbytky opevnění;
zámek nepřístupný (zal.1661, přestavěn v 1. třetině 18. stol.); farní kostel sv. Stanislava
v jádře gotický, upraven renesančně 1540-80; gotický kostel sv. Víta z 15. století;
na hřbitově při silnici od Dačic románská věž bývalé rotundy z 12. století; hřbitovní
kostel sv. Jakuba z 13. století, přestavěn kol. r. 1500.
Slavonice - město 13 km jihozápadně od Dačic, městská památková rezervace, ucelený soubor
pozdně gotických a renesančních domů, farní kostel ze 14. století.
30
Landštejn - 10 km východně od Nové Bystřice, v jádře románský hrad ze začátku 13. století,
rozšířený kolem roku 1500, vyhořel roku 1771. V posledních letech renovován a
zpřístupněn.
Klášter - obec 4 km východně od Nové Bystřice, klášter založen 1501, zbořen; dochován raně
barokní kostel (1668-82).
Lidéřovice - obec 5 km západně od Dačic, dvoulodní kostel ze 40. let 15. století, vynikající památka
pozdní gotiky.
Budíškovice - obec 7 km východně od Dačic, barokní zámek z 90. let 17. století původně v majetku
šlechtického rodu Wallisů, dnes domov důchodců; přístupné pouze nádvoří a park.
Cizkrajov - obec 5 km severovýchodně od Slavonic, dvoulodní pozdně gotický kostel (po roce 1440).
Montserat - vyhlídkový vrch u Cizkrajova, barokní kostel (1712-18), kopie španělského kostela
na Mont Serratu.
Český Rudolec - obec 9 km západně od Dačic, dvoulodní pozdně gotický kostel (40. léta 15. století),
novogotický zámek (1860), nepřístupný.
Kostelní Vydří - obec 4 km severně od Dačic, barokní poutní kostel (1783), karmelitánský klášter
(1746), v lese hřbitov Dalbergů.
Hrady a zámky v okolí: Telč, Roštejn, Jindřichův Hradec, Červená Lhota, Jaroměřice n. Rokytnou,
Bítov, Vranov n. Dyjí
MAJITELÉ PANSTVÍ A ZÁMKU DAČICE
1591 - 1610 KRAJÍŘOVÉ Z KRAJKU :
Oldřich †1600
dědičkou jeho sestra Kateřina, od 1598 vdova po Janovi z Lipé, později
provd. za Volfa Dětřicha z Althannu
1610 - 1620 VILÉM DUBSKÝ Z TŘEBOMYSLIC
1. manž. Johanka Vranovská z Vranova
2. manž. Zahrádecká ze Zahrádek
koupil Dačice za 106 000 zlatých od Kateřiny Krajířové
1620 - 1622 jako pobělohorská konfiskace v majetku císaře Ferdinanda II.
1623 - 1644 BERKOVÉ Z DUBÉ A LIPÉ:
Lev Burian hr. Berka (†1626) získal Dačice za 105 000 zlatých
dědicem syn Matyáš Ferdinand (†1644)
jeho matka Františka Hippolyta hr. v. Fürstenberg odmítla vydat po smrti syna
majetek druhé větvi Berků a předala jej svému synovci:
1644 - 1673 FÜRSTENBERKOVÉ:
Friedrich Rudolf hr. v. Fürstenberg (synovec Fr. Hippolyty) †1655;
Maximilian Franz hr. v. Fürstenberg, syn předchozího
(mezitím probíhal soudní spor mezi Fürstenberky, kteří Dačice drželi, a Berky,
kteří si činili nárok)
31
1673 - 1714 BERKOVÉ Z DUBÉ A LIPÉ:
na základě rozhodnutí tribunálu v Brně:
František Antonín †1706
Františka Rosálie hr. Berková provd. hr. Kinská (sestřenice předchozího) †1714
1714 - 1728 VÁCLAV ALBRECHT HR. Z VRBNA A BRUNTÁLU (1659-1732)
nevlastní bratr Františky Rosálie Kinské, se souhlasem Fürstenberků její dědic;
manž. Maria Augusta v. Fürstenberg
1728 - 1809 OSTEINOVÉ:
Heinrich Karl hr. v. Ostein (1693-1742) koupil panství za 426 000 rýnských zlatých
1. manž. Johanna Karolina v. Berlepsch (1707-1737)
2. manž. Maria Klara v. Eltz-Kempenich (1720-1786)
dědicové Heinricha Karla: dva nezletilí synové
Philipp Karl (1742-1766) a Johann Friedrich Karl (1735-1809)
od 1775 jediným majitelem Johann Friedrich Karl
manž. Ludovika Charlotta v. Dalberg (1739-1805)
1809 dědicem adoptivní syn Friedrich Karl Anton hr.Ostein-Dalberg (1787-1814),
zemřel svobodný bezdětný
1809 - 1940 DALBERGOVÉ:
1814 dědicem bratr předchozího Karl Anton Maximilian sv. p. v. Dalberg (1792-1859)
manž. Maria Charlotta Sturmfeder v. Oppenweiler (1791-1866)
1859 dědicem jejich jediný syn Friedrich Ferdinand (1822-1908)
manž. Maria Kunigunda v.Vittinghoff-Schell (1827-1892)
1908 dědicem syn Friedrich Egbert (1863-1914)
manž. Karolina v. Raab (1874-1935)
po Friedrichově smrti dědila manželka a dva nezletilí synové
Josef (1906-1929) a Johannes (1909-1940), po r. 1935 jediným
majitelem Johannes, jímž rod Dalbergů vymřel po meči
1940 - 1945 FRANZ KARL ZU SALM-SALM (*1917)
zdědil velkostatek se zámkem jako nejbližší příbuzný (byl to syn Johannovy
sestřenice Marie Anny v. Dalberg, provd. zu Salm-Salm (1891-1979)
1945 velkostatek zestátněn podle Benešových dekretů, zámek nyní ve správě Národního
památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Českých Budějovicích