|
Fobické úzkostné poruchy Fobií existuje v současnosti celá řada, v podstatě vůči jakémukoliv objektu či situaci může člověk trpět fobií. Jak moc konkrétní fobie omezuje pacienta v jeho životě, záleží na tom, zda se danému spouštěči může úspěšně vyhýbat či nikoliv. Například kynofobie (chorobný strach ze psů) bude mít menší dopad na úředníka bydlícího ve velkoměstě než na hajného žijícího na vsi. Fobie se řadí do třech větších skupin, které si postupně představíme. Agorafobie Pojem agorafobie pochází z řeckého agora (shromaždiště, prostranství uprostřed starořeckého města, kde se odehrával veřejný život). Původně označoval pouze obavy z velkého otevřeného prostranství. Ale v současné době se tento pojem rozšířil a zahrnuje obavy z daleko většího množství situací. Jedná se o chorobný strach z prostor, kde je více lidí (např. divadlo, ulice, obchody, metro) nebo naopak místa, kde je člověk sám a má pocit, že mu nikdo nemůže pomoct (např. v autě, doma, ve výtahu). Obavy v situacích mezi množstvím lidí se nejčastěji týkají možnosti, že se pacientovi něco stane, že omdlí, zkolabuje, dostane infarkt, že tím na sebe upoutá pozornost, nebo že se z tohoto místa bude jen obtížně dostávat. Pokud se jedná o situace, kdy je pacient, obavná myšlenka se většinou týká toho, že se mu něco stane a bude potřebovat od někoho pomoc. Agorafobie je spojena s vyhýbavým chováním, člověk se snaží vyhnout místům, jež v něj vyvolávají nezvladatelný strach. Obvykle se však počet těchto míst a situací postupně rozšiřuje, takže člověka začnou výrazně omezovat v jeho životě. Agorafobie patří mezi nejčastěji se vyskytující poruchy ze skupiny neurotických a úzkostných poruch. Uvádí se, že ji v průběhu života trpí až tři procenta lidí. Postihuje poměrně rovnoměrně muže i ženy i různé věkové skupiny. Sociální fobie Sociální fobie je chorobný strach ze situací, kdy má být pacient v kontaktu s jinými lidmi a snaha se těmto situacím vyhnout. Nejčastěji mívá podobu strachu z rozhovoru s jinými lidmi, představování se, strachu z telefonování, veřejného vystoupení, strachu najíst se či napít ve společnosti dalších osob, potkávání cizích lidí… V podstatě se může jednat o jakoukoli činnost, při které se pacient cítí sledován a kriticky hodnocen ostatními, a kdy může dojít k jeho selhání a nezvládnutí situace (ať již fakticky či domněle). Pacient je například přesvědčen, že v tramvaji se zraky všech cestujících upírají jen na něj, všichni hodnotí, jak vypadá, a šeptají si, že jeho oblečení je nevhodné apod. Fobie se nejprve může jevit jako zvýšená stydlivost, postupně se však rejstřík nezvládnutelných situací rozšiřuje a pacientovi značně komplikuje život a znemožňuje mu fungování v běžných sociálních situacích (studium, pracovní kariéra, partnerské vztahy). Postupně tato fobie může vygradovat až k naprostému stažení se ze sociálních situací a tudíž neopouštění domova. U dětí má formu tzv. školní fobie, a může vést až k vypadnutí dítěte ze vzdělávacího proudu. Vznik sociální fobie v dětském věku (před 14 rokem života) sebou navíc nese výrazná rizika onemocnění dalšími duševními poruchami v dospělosti. Udává se až 70% riziko vzniku hlubokých depresivních atak, 40% riziko závislosti na alkoholu a 35% riziko pokusu o sebevraždu (Libigerová in Hanuš a kol., 2000). Je proto tedy důležité rozpoznat sociální fobii včas, nebagatelizovat její projevy („do školy by chodit mohl, ale jemu se jen nechce“) a začít s adekvátní terapií.
|