Reakce rodičů na postižení dítěte l Podobají se sledu reakcí na závažné onemocnění l Potvrzením diagnózy nastupuje doba „krize rodičovské identity“ l Změna reakcí a postojů rodičů modifikují rozvoj identity dítěte 1. Fáze šoku a popření: l Šok je první reakcí na subjektivně nepřijatelnou, traumatizující skutečnost l Tíživou situaci nelze přijmout, proto vesměs dochází k popření l Nepřijetí je projevem obrany před ztrátou psychické rovnováhy l Bezprostřední prožitek stresu se mění v deprivaci potřeby seberealizace v rodičovské roli, otevřené budoucnosti a pocitu bezpečí 2. Postupná akceptace reality, vyrovnání se s problémem: l Závisí na racionálních a emocionálních faktorech l Je umožněna získáváním informací, pochopením postižení, možnostmi dalšího, byť omezeného vývoje l Racionálnímu zpracování brání hněv, zoufalství a deprese různé intenzity a délky l Vyrovnání závisí na zralosti rodičů, životních zkušenostech, kvalitě zázemí, frustrační toleranci, psychickém a somatickém stavu l Nepřijetím informace vznikají různé psychické obrany l Útok: projevuje se přenosem, hledáním viníka, agresivita vůči odborným pracovníkům, zvýšená aktivita hledáním jiného lékaře, léčitele l Únik ze situace: pasivnější varianta, odložení dítěte, vytěsnění – chovají se jako by bylo dítě zdravé l Racionalizace: situace je vykládána přijatelnějším způsobem, ale ne přesně (výhodný pomalejší vývoj, ÚSP – odborníci,…) l Únik do fantazie: představy bez ohledu na realitu l Substituce:náhrada jiným zdrojem uspokojení (pozitivní je např. aktivita v nějakém sdružení, negativní je únik pomocí alkoholu ad.) l Rezignace:vzdávání se cílů, rezignují na možnost zlepšení, deprese či apatie, ztráta zájmu o cokoliv, celkový úpadek osobnosti l Obrana regresí: nižší a méně zodpovědná úroveň jednání, tendence najít jinou autoritu, která přejímá zodpovědnost (lékař, pedagog) l Únik do duchovní oblasti: pomáhá zvládnout reálné obtíže, které z tohoto pohledu přestávají mít tak velký význam l Únik do izolace: distance od vnějšího světa, zavírají se do svého domova i s dítětem l Období smlouvání: postupná akceptace reality, znakem kompromisu, částečné přijetí (bude aspoň chodit, bude částečně vidět – vyjádření naděje) 3. Realistický postoj: l Akceptace dítěte, ochota rozvíjet ho v mezích jeho možností l Období vyhledávání odborných pracovišť, důležité nalézt rovnováhu l Období reorganizace l Tohoto postoje nedosáhnou všichni rodiče l Neadekvátní, maladaptační varianty: hyperprotektivní, nekritické, ochranitelské postoje (tito rodiče mají pocity viny), ambiciózní a nepřiměřené nároky na dítě Změny rodičovských postojů a základních psychických potřeb v závislosti na postižení dítěte l Dochází k výrazné interferenci s pozitivními a optimistickými představami ve vztahu k dítěti l Dochází ke značnému zásahu do uspokojování základních psychických potřeb, které s rodičovskou rolí souvisejí 1. Potřeba přiměřené stimulace: l Postižené dítě nestimuluje rodičovskou aktivitu jako zdravé l Projevy se často liší od očekávání rodičů (pomalé, apatické, neusmívají se, nemluví ad.) l Naopak mohou být dráždivé, plačtivé, poruchy spánku, odpudivý zevnějšek l Vyvolávají v rodičích negativní či ambivalentní reakce 2. Potřeba smysluplnosti a řádu: l Obyčejně neznají rozsah omezení a pravděpodobných změn ve vývoji dítěte ►nevědí, jak se mají k dítěti chovat l Dítě neposkytuje svým chováním adekvátní informace l Projevy dítěte vyvolávají v rodičích pocit nejistoty a neschopnosti dítěti porozumět l Pravdivá informace o stavu dítěte může být na jedné straně traumatizující, na druhé je to jediná možnost, jak se naučit rozumět svému dítěti 3. Potřeba citové vazby l Často dochází k extrémům v rodičovských postojích l Postižené dítě nemusí vždy rodiče citově uspokojovat l Hůře bývají akceptovány děti s nápadnými změnami (v obličeji, tělesné deformace) l Celkový vývoj dítěte hraje podstatnější roli až v pozdějším věku 4. Potřeba vlastní hodnoty a společenské prestiže: l Uspokojení této potřeby bývá značně zatíženo l Narozením postiženého dítěte se mohou rodiče považovat za méněcenné l Mohou se považovat za vyřazené z intaktní lidské společnosti l Sociální reakce okolí mohou tyto tendence posilovat l Zvláště u stigmatizujícího onemocnění, která jsou považována za sociálně degradující 5. Potřeba životní perspektivy: l Vzhledem k neinformovanosti anticipace rodičů bývá vesměs spíše negativní l Rodiče si často neumí představit jak se jejich dítě může vyvíjet l Podáváme jasné informace o možných intervencích, sociálních podporách apod.