KAPITOLA 1. Teorie a metodika výchovy ve studiu učitelství, Situační pojetí výchovy
![]() ![]() |
![]() |
Kontrolní list:
Dokážu popsat význam teorie a metodiky výchovy mezi disciplínami pedagogiky
Vysvětlím rozdíly a vazby mezi výchovou v užším a širším pojetí
Vysvětlím model zkušenostního učení prostřednictvím identifikace s fikčními postavami
Rozumím pojmu situace a vím, jaké prvky situaci tvoří
Znám souvislosti mezi zkušenostním a situačním pojetím výchovy
Popíši roli našeho sebehodnocení v procesu identifikace s něčí situací či příběhem
Znám výhody a nevýhody tohoto typu učení se.
Znám etapy navození situace ve školní třídě.
|
![]() Prioritou učiva v této kapitole bylo cvičení dovednosti analyzovat význam situace ve výchově. Situace se mění, jako se mění náš vlastní život, který je řetězcem situací. Každý člověk vnímá okolnosti svého života jinak, to čeho si jeden povšimne, druhého přitahuje nebo naopak odpuzuje. Člověk má sklon opakovat chování – má pro různé situace naučeny různé vzorce chování. Právě skutečnost, že je jedinec „vtažen“ do situace, tvoří předpoklad učení a vnitřní změny. Ve zkušenostním učení platí, že naše učení je řízeno souladem mezi našimi zkušenostmi a zkušenostmi druhých.
V dalších částech byl popsán vztah mezi situačním pojetím výchovy a zkušenostním učením, které hraje důležitou roli ve formování sociálních a emocionálních kompetencí. Zkušenost se stává pedagogicky významnou v okamžiku: kdy dochází k identifikaci jedinců s postavou, a kdy na základě reflexe postavy i sebereflexe nabývají nových sociálních a emocionálních zkušeností. Primárním úkolem zkušenostního učení v oblasti emoční inteligence je dát jedinci příležitost a čas přemýšlet o sobě samém. Toto uvažování o sobě samém je nedělitelnou součástí procesu identifikace, kdy jedinec srovnává vlastnosti a chování postavy se sebou samým. Disciplíny, které ze situačního pojetí výchovy vycházejí, jsou např. bibliopedagogika a cinemapedagogika. Navození výchovné situace začíná ve vyučovací hodině jako jistá forma setkání, ve kterém se musí aktéři kvalitně orientovat. Je nutné, aby se situace žákům jevila skutečně jako strukturovaná. |
![]() Použitá a doporučení literatura: ČÁP, J. Rozvíjení osobnosti a způsob výchovy. 1. vyd. Praha: ISV, 1996. 302 s. ISBN 80-85 866-15-3. KRÁTKÁ, J. Aktuální otázky teorie výchovy: Teoretická východiska, výzkumné nálezy a závěry pro praxi. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2011. 145 s. ISBN 978-80-210-5727-2. Kyriacou, Ch. Klíčové dovednosti učitele. Portál: Praha, 1996. ISBN 80-7178-022-7. LANGOVÁ, M. et al. Učitel v pedagogických situacích. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1992. 130 s. ISBN 80-7066-613-7. PELIKÁN, J. Výchova jako teoretický problém. 1. vyd. Ostrava: Amosium servis, 1995. 234 s. ISBN 80-85498-27-8. Průcha, J. Moderní pedagogika. Praha: Portál, 2005. ISBN ISBN 80-7367-047-X. PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. Praha: Portál, 2001. ISBN 80-7178-772-8. SILBERMAN, M. (ed.) The Handbook of Experiential Learning. 1. vyd. San Francisco: Pfeiffer, 2007. 400 s. ISBN 978-0-7879-8258-4. SPILKOVÁ, V. Základní trendy ve vzdělávání učitelů primárních škol v zemích Evropské unie. In Premeny pedagogickej zložky prípravy učiteľa 1. stupňa ZŠ. Banská Bystrica: PF UMB, 1999. s 33 – 43. ISBN 80-8055-317-3. Střelec, S. (ed.). Studie z teorie a metodiky výchovy I. Brno: MSD, 2004. ISBN 80-86-63321-7. STŘELEC, S. Kapitoly z teorie a metodiky výchovy I. 1. vyd. Brno: Paido, 1998. 189 s. ISBN 80-85931-61-3. ŠVEC, V. Klíčové dovednosti ve vyučování a výcviku. Brno: MU, 1998. ISBN 80-210-1365-6. ŠVEC, V. Pedagogická příprava budoucích učitelů: Problémy a inspirace. Brno: Paido, 1999. ISBN 80-85931-70-2. VAŠUTOVÁ, J. Kvalifikační předpoklady pro nové role učitelů. In Učitelé jako profesní skupina, jejich vzdělávání a podpůrný systém. Praha: UK, 2001. Mezi řádky (Freedom writers, 2007, Richard LaGravenese) |