Kapitolky z kognitivní psychologie Mgr. Jan Krása, Ph.D. Přednáška pro PdF: ZS1BK_KAVP 10. 10. 2014 Proč vůbec studovat poznatky z oblasti fungování lidské mysli? 1. kvůli aplikacím v oblasti zaměstnání 2. z čiré radosti z poznávání nových věcí Psychologie je věda, která studuje chování, duševní procesy, prožívání, tělesné dění, nemoc a její uzdravování (včetně jejich vzájemného vztahu a jejich zrání). Základní ps. vědy: obecná, vývojová, kognitivní, sociální, osobnosti, biologická Aplikované ps. vědy: psychoterapie a klinická ps., pedagogická, organizace a řízení, poradenská, dopravy, forenzní, sportu, umění, zdravého a spokojeného života Existují však navíc tzv. psychologické školy (diskurzy), které vše zmíněné pojímají někdy i značně odlišně: Völkerpsychologie, gestaltismus, psychoanalýza, behaviorismus, analytická, biologická, kognitivní, transpersonální psychologie aj. Mezi poznávacími procesy odlišujeme:  vnímání  pozornost  paměť  představivost  myšlení Senzorický, percepční = smyslový Percepce = vnímání Švancara (1994): „Vnímáním začíná poznání věcí, dějů, osob i sebe sama – avšak nikdy jím nekončí.“ Odlišují se: 1. Exteroreceptory – zrak, sluch, hmat (bolesti, teploty, dotyk), čich, chuť, a vnímání těžiště 2. Interoreceptory (v orgánech a vnitřku těla) a proprioreceptory (ve svalech a šlachách – vnímají vztah a pohyb částí těla) Švancara (1994): „Vnímání se z počátku [od poloviny 19. stol.] vysvětlovalo na základě počitků, které se pokládaly za jakési atomy vjemů; nejen vjemy, ale také vědomí se chápalo jako svazky počitků.“ Ovšem psychologie se později přiklonila k přesně opačnému pohledu na vnímání: „Domnělé prvky neurčují naše vjemy a naše vědomí, naopak vjemy mají vliv na prvky, které se na vnímání podílejí.“ (Švancara, 1994) I I. Kant (1724-1804) ukázal, že poznávající subjekt má poznatky, apriorní poznatky či soudy, které nepocházejí ze zkušenosti, ale zkušenost samotnou podmiňují. Jednou ze základních otázek gnozeologie je, zda existuje nějaké syntetické poznání a priori. Racionalismus tvrdí, že ano, avšak empirismus takové poznání popírá a tvrdí, že veškeré lidské poznání vychází z vnější zkušenosti. (Wikipedie) Tak i tak. James J. Gibson (1904-1979) přesvědčivě ukazuje, že už od přírody (složitou provázaností percepčních systémů) disponujeme mnohem více informacemi o světě, než se má za to. Jeho výzkumy doplnila jeho žena Eleanor J. Gibsonová (1910-2002), která zdůraznila, že prostřednictvím učení postupně izolujeme informaci, která sice byla v senzorickém vstupu obsažena, ale nebyla dosud odkryta. Rozdíl mezi cvičeným a necvičeným pozorovatelem nespočívá v tom, že cvičený k podnětu něco přidává, ale v tom, že dokáže z téhož podnětu vytěžit více. (dle Švancara, 1994) srov. výuku geologie Na neurologické úrovni se jedná o systém receptorových neuronů, které se podráždí, což vyvolá akční potenciál (jazyk nervové soustavy). Akční potenciál (AP) se následně šíří tělem neuronu (neuritem) dostředivými drahami do CNS. Tam (někdy i cestou) se vzruchy přepojují do dalších neuronů – až do terciálních korových oblastí. Tam dochází k interpretaci. Krom adekvátního podnětu, rozeznáváme i prahový (minimální možný podnět, kt. vyvolává AP) a podprahový (který AP nevyvolá). Mluví se o čití (počitek) – od senzoru po primární projekční korovou oblast. A o vnímání (vjem) – od primární projekční oblasti dále. Vnímání je proces, v němž je smyslová zkušenost organizována a interpretována. Kognitivní psychologie ukazuje, že každému vjemu mnoho předchází (pozornost, očekávání, zkušenosti v paměti, motivace atd.) a také mnoho následuje (představy, myšlení, jednání atd.) Jsou dva procesy, které vedou k vnímání: 1. vnější stimul (bottom-up) 2. vnitřní, cílově orientovaná (motivovaná) pozornost (top-down) Srov. teorii neurologa Jasona W. Browna Již v 19. století si H. Helmholtz (1821-1894) všiml, že např. zrakové vnímání disponuje určitými zvláštnostmi: tytéž předměty se jeví z různých vzdáleností jako stejně velké, barvy i při rozdílném osvětlení jako stálé a tvary poznáme, i když jsou přetočené. (=je jedno, jaké máme „brýle“) Ortoskopičnost vnímání je dokladem, nebo jen jinou stranou, toho, že si vytváříme mentální reprezentace. Mentální reprezentace (nápodoba) se týká vnímání, aktuální pozornosti, paměti, představivosti i seberegulující se vnitřní řeči. Co lze říci, lze nejčastěji i mentálně napodobit = verbální nápodoba světa. Mimo to však napodobujeme smyslové (senzorické, přírodní) kvality; jejich nápodoba však často spočívá v určitých typech (nerost, živočich, rostlina, rodič, sourozenec, milenec, naše, jejich Souhrnně lze říci, že vnímání je ovlivňováno: 1. zvyklostmi a zkušenostmi, očekáváním – tendence vnímat to, co očekáváme, lékař si všimne nenápadných objektivních změn signalizujících chorobu, laik to přehlédne. 2. aktuálním stavem, potřebami – např. hladovému připadá vůně jídla velmi silná, a např. po sladkém se zdá méně sladká chuť hořká 3. emočním laděním, popř. citovou zkušeností – např. nechci vnímat jevy znamenající ohrožení atp. 4. úrovní rozumových schopností – určující pro zpracování informací 5. je závislé na kontextu, kt. determinuje způsob jakým objekt vnímáme. Např. vnímaný objekt ležící vedle něčeho nápadného je obtížněji rozpoznáván (tzv. crowding) apod. Zákonitosti vnímání zkoumala zvláště celostní, čili tvarová psychologie (Gestalt psychologie). Ta zdůrazňovala význam celku - celek není pouhým souhrnem částí, ale samostatná komplexní jednotka. Mezi celkem a částí existuje specifický vztah vytvářející tvar tzv. Gestalt. Celostní psychologie vznikla na počátku 20. stol. jako reakce na asocianismus (celek je určen svými elementy).  Hlavní představitelé jsou: Max Wertheimer, Kurt Koffka a Wolfgang Kohler (němci); u nás M. Rostohar Gestalt směřuje k co nejjednoduššímu uspořádání prvků od jednoznačně definovaného celku (tzn. k pravidelnosti, uzavřenosti, jednoduchosti apod.) Gestaltické principy:  princip figury a pozadí – tendence rozdělovat vjemové pole na dominantní obrazec (tj. figuru) a pozadí (tzn. to méně výrazné potlačuje) kvůli lepší orientaci  princip blízkosti – části blízko sebe spojujeme v celek, podobně u časové posloupnosti např. postupně se rozsvěcející světla vnímáme jako pohyb světelného zdroje, blízko položené tečky jako čáru apod.  princip podobnosti – seskupení podnětů podle podobnosti např. množinu čtverečků a kroužků vnímáme jako celek a ne jako kombinovaný obrazec  princip symetrie – vnímáme objekty jako by byly souměrně uspořádány kolem svého středu  princip konstantnosti – tendence vnímat objekty v různé poloze, kontextu (např. překryté, s pozadím), rozeznat jejich tvar a velikost  princip uzavřenosti a dobrého tvaru – vnímáme tvary jako celé, i když nejsou např. přehlédneme chybějící části na základě zkušenosti, zvyku (např. víme, jak vypadá dům, na billboardu pak část obrazce chybí, nevšimneme si toho) Purkyňův fenomén: Zrakový klam spočívající v různém vnímání světlosti barev při rozdílném osvětlení. Např. ve slunečním světle je jako nejjasnější vnímána barva žlutá a zelená, jako nejtemnější modrá a fialová. Za soumraku se však nejjasněji jeví zelená, po ní modrá, žlutá, fialová a nejtemnější je oranžová. Fí- fenomén: jednotlivé podněty vyskytující se rychle po sobě jsou vnímány jako celek, tvar. Stillingovy tabulky: A další fenomény a klamy: Druhy paměti:  bezděčná a záměrná (s ohledem na úmysl si zapamatovat)  logická a mechanická (podle způsobu zapamatování)  krátkodobá a dlouhodobá (podle délky retence – podržení, dlouhodobá-zásobní)  sluchová, zraková, chuťová, čichová (podle smyslové modality s hlavním podílem na zapamatování)  paměť pro citové zážitky – emocionální, pohybová- motorická  Krátkodobá čili pracovní paměť je vědomá a zpracovává informace ze smyslových orgánů a z dlouhodobé paměti  Kóduje vjemy v reprezentace  Její kapacita je 7±2 prvky (štěpy) ale:  7±2 čísla (max. cca 80 čísel)  6±2 písmena  5±2 slova  3-4±2 objekty  2±2 tváře  Uchová prvky bez opakování cca 15-20s  Jiné omezení krátkodobé paměti (vědomí):  Člověk rozliší do 24 sn./s  Pes a kočka do 40 sn./s  Ptáci do 150 sn./s  Létavý hmyz okolo 300 sn./s Zde se odehrává veškerá vědomá činnost: vzpomínáme, řešíme úkoly, pamatujeme, poznáváme se, vztahujeme se k sobě  Krátkodobá paměť užívá 3 mechanismů:  Fonologické smyčky (vnitřní řeč)  Vizuálního záznamníku (představivost)  Episodická jednotka  Centrální výkonnostní smyčka – třídí a specifikuje informace  Nachází se hlavně v nevědomí  Její kapacita je hypoteticky neomezená  Vštípení do dlouhodobé paměti vyžaduje nějaký čas  Mechanismus paměti není zcela znám Rozlišujeme:  1. Procedurální (implicitní) paměť – vývojově starší a týká se hlavně motorického učení: pohyby, chůze, zvyky, pravidla atd. Je hůře verbalizovatelná Může probíhat i nevědomě  2. Deklarativní (explicitní) paměť – uchovává vzpomínky a faktické znalosti Její obsahy lze popsat a musely projít vědomým zpracováním Deklarativní paměť se dále dělí na: 1. Sémantickou p. – obsahy bez vztahu k místu a času osvojení – obecná fakta (hlavní města, Pythagorova věta aj.) 2. Epizodickou p. – obsahy v čase a místě s osobním podtextem (příběhy, zážitky, autobiografická paměť)