Mgr. Jan Krása, Ph.D.
Přednáška pro PdF: ZS1BK_KAVP
24. 10. 2014
Paul Diel (1893 - 1972)
Diel byl dobře obeznámen s dobovou
psychologickou literaturou (Freud, Jung,
Adler).
Mluví o vědomí (nevědomí) a dvou
mimovědomých instancích: podvědomí a
nadvědomí.
Svůj výklad krom metodické introspekce
aj. staví na existenci vývojové potřeby
(potřeby=pudu se vyvíjet), kterou lze
spatřit v dynamice vývoje všeho živého.
 Novorozenec je předvědomá bytost, jejíž vývoj spěje
k stále hlubšímu a jasnějšímu vědomí a ke stále
uvědomělejšímu rozvažování.
 Novorozenec ještě nedisponuje vědomím (to se
teprve musí rozvinout), ale nevědomím, které máme
společné s živočichy.
 Nevědomí je předlogické, emotivní a instinktivní.
 Instinkt je nanejvýš účelný – vede všechny živočichy
(zcela bez nutnosti uvědomování) k přežití, k
rozmnožení a dokonce k evoluci.
 Nefunkční instinkt neexistuje. Zvíře právě tím, že se
nechává vést svými instinkty, přežívá.
 U člověka, kterému dala Příroda schopnost
rozhodování mezi splněním či nesplněním různých
potřeb, je ona prvotní jistota instinktu zvířete
ztracena.
 Člověka dovedl evoluční pud k překročení slepé
instinktivní jistoty směrem k schopnosti rozvažovat,
aby dosáhl vyššího stupně adaptace na prostředí.
Zatímco zvíře nemůže chybovat ve svém přitakání
svým instinktům, člověk, protože má možnost volit,
chybu udělat může – v tom spočívá naše nevýhoda,
ale i svrchovaný prostředek dalšího vývoje. (Bylo by
však chybou myslet si, že nynější stav v rozvoji
těchto duševních funkcí je absolutním vrcholem
vývoje. Ba naopak je rozumnější předpokládat, že
tento evoluční proces bude pokračovat dál a dál.)
 Def.: Výchova musí pečovat o rozvoj této schopnosti činit
volbu a měla by zamezit vzniku falešných motivů (které
představují zásadní nebezpečí).
 Musíme volit a za každou volbu neseme plnou odpovědnost
(životní odpovědnost).
 Člověk více či méně vědomě volí mezi svými potřebami a
prostředky jejich uspokojení.
 Lidské potřeby jsou (oproti živočichům) velmi diferencované
a zmnožené a stejně tak i prostředky jejich naplnění (máme
chuť na lososa, který u nás ani nežije; máme chuť na ty malé
kulaté bonbónky s jahodovou příchutí atp.). Původní pud
přežití se diferencoval do mnohočetných lidských potřeb.
 Zvíře má hlad a tak hledá potravu. Když je nasyceno, tak
většinou více nejí (srov. chování kosatek). Když vycítí něco
libého (lososa), snaží se to uchvátit. Ale těžko pes sní a baží
dny a týdny po lososovi, kterého jednou ochutnal. Člověk i
má toto trochu jinak.
 Neboť se vědomí vyvíjí z původního nevědomí, je vždy
náchylné se v nevědomí opět rozpustit (vědomá volba se
vždy může proměnit ve volbu emoční).
 Vědomí a nevědomí se v různé míře prostupují a
deformují. Tak vědomí ztrácí svoji jasnost a nevědomí
svoji instinktivní jistotu a vzniká tak nezdravá instance
podvědomí.
 Oproti podvědomí, které svými nesplnitelnými přísliby
vede vědomí k naplňování falešných potřeb, se
(přirozeně) rozvíjí nadvědomí, jehož účelem již není jen
podpořit utilitární adaptaci na momentální požadavky
okolí, ale pomáhá adaptovat lidské potřeby vzhledem k
vývojové potřebě, pomáhá nalézt harmonii těchto
potřeb, která je vrcholných zdrojem uspokojení a radosti.
 Nadvědomí je instance, která je stále v procesu vývoje.
 Vědomé rozhodování je spoluurčováno dynamikou
podvědomí a nadvědomí.
Takto je fungování lidského duševního systému
založeno na 4 instancích:
 nevědomí, které je instinktivní
 vědomí, které je regulující
 podvědomí, které je involuční (regresivní, „vývoj“
zpět)
 nadvědomí, které je evoluční (blízko jungiánskému
pojmu Self); je aktivizací evoluční touhy.
Nadvědomí tak představuje – ovšem na vyšší
úrovni – onu jistotu instinktu, která předchází
všechnu zkušenost a která např. vede pavouka k
tomu, aby tkal sítě v nereflektované důvěře v
budoucí satisfakci. Nadvědomý instinkt však již
není vyjádřen organicky (jako instinkt), nýbrž
intuitivně (v tušení, v mytických obrazech, ve
vizích apod.).
 Cílem výchovy (v nejhlubším smyslu) je
podporovat evoluční impuls tak, aby bylo
zabráněno nebezpečí involuce a podvědomé
deformace.
 Výchova musí podpořit nejen zdravý rozvoj
vědomí (schopnosti rozvažovat a činit volbu),
ale také rozvoj nadvědomí, které celý vývoj
harmonizuje, aby jedinec plně duševně dozrál
a dále již výchovu nepotřeboval (vzniká
sebevýchova, která nikdy nekončí).
Zákonem nevědomí je hledání uspokojení. Na
zvířecí úrovni je ono hledání (ony prostředky)
instinktivní. Nelze sejít z cesty (resp. jakákoli
vážnější deviace má za následek smrt; srov. ment.
anorexii). Zvíře necítí vinu (srov. Domestikovaná
zvířata). Není třeba výchovy a výuky (krom učení
se útoku a obraně u vyšších obratlovců).
Člověk volí mezi evolučními a involučními
popudy – deviace je možná, je však postižena
nespokojeností a vinou.
Zákonem vědomí je váhání (posečkání) mezi motivy
nadvědomého a podvědomého původu. Toto váhání
se mění v rozvažování, jež má za cíl vědomou volbu.
Rozvažování je propočítáváním různých uspokojení,
které proto, že je ovlivňováno jak nadvědomými tak
podvědomými přísliby, může vést k rozhodnutí
autentickému („pravdivému“, splnitelnému), ale i
chybnému (nesplnitelnému).
Kdyby bylo vědomí zcela jasné, naše rozhodování by
vedlo bez jakéhokoli váhání k příklonu k autentickým
příslibům nadvědomí. Vědomí a nadvědomí by
tvořily jeden celek. Jenže člověk je polovědomá
bytost.
Podvědomí je na druhou stranu samotným vědomím
do té míry, do jaké je zaslepeno.
Když rozvažujeme, jak se zachovat, do naší mysli
vstupují různé představy cílů potřeb, prostředků
jejich naplnění i představ jejich uspokojení. Právě
mezi těmito představami rozhodujeme. Mnoho
představ je ovlivněno emocionálně, nebo nepatřičnou
výchovou ze strany rodičů/vychovatelů. Mnoho
potřeb je nereálných nebo nezdravých (=falešných).
Mnohdy se rozhodujeme za přítomnosti silných
afektů. To všechno vede k tomu, že se nejednou
rozhodneme nevhodně.
Nevhodné uspokojení nebo uspokojení nevhodné
touhy je spojeno (krom jakéhosi dobrého pocitu z
uspokojení) s pocitem viny. (Nejde jen o vinu, kterou
vytváří a sugeruje vychovatel, ale o vnitřní pocit!)
Právě tento pocit viny slouží jako korekce budoucího
rozhodování a tedy i chyba může vést k pokroku.
Možnost pocitu viny nazývá Diel kulpabilitou. Na
kulpabilitu reagujeme z vědomé roviny přijetím
nebo odporem.
Přijetí pocitů viny může mít za následek
vytěsnění touhy a celkovou inhibici psychiky –
neurotizaci.
Za nebezpečí větší než neurotizaci považuje Diel
odpor vůči pocitům viny (vytěsnění kulpability) a
nazývá to banalizací.
Banalizace vede k rozmělnění evoluční touhy v
realizaci banalizovaných přání a v marnivost a
ješitnosti. V banalizaci sice unikáme neuróze, ale
dosahujeme jen cynické pseudosvobody a nudy.
Mám-li nějakou potřebu snažím se ji naplnit.
Pokud něco stojí v cestě tomuto naplnění, cítím frustraci.
Frustrace mě vede k hledání alternativ v uspokojování. Většinou se
snažím dosáhnout nějaké změny v prostředí, aby k naplnění došlo.
Jestliže změna prostředí nevede ke kýženým výsledkům, mám
možnost buď:
 fakt nenaplnění přijmout (tj. zapojení nadvědomí, trpělivosti; +
uvolnění v dané potřebě městnané energie pro jiné psychické
úkoly… autentickým přijetím se takto člověk uvolňuje ze sevření
falešných potřeb a jejich příslibů směrem ke svobodě jednání),
 nebo volit prostředky, které budou spojeny s vinou, nebo budou
čistě fantazijní (realizace ve fantazii, denní snění). Fantazijní
pseudosplnění ovšem také povede k pocitům viny a pocitům
méněcennosti.
Příklady: přestávám kouřit, neudělal jsem zkoušku, moje vysněná
dívka mě odmítla, stav adolescentů
Vzorce chování u živočichů (obživné chování,
odpočinkové chování, sexuální-pečovatelské
chování).
lemčík tlustozobý (Ailuroedus crassirostris) lemčík zejkozobý (Ailuroedus dentirostris)
lemčík zlatočelý (Amblyornis flavifrons)lemčík hřívnatý (Sericulus bakeri)
lemčík velký (Chlamydera nuchalis)
lemčík prostý (Amblyornis inornatus)
U vyšších obratlovců existuje i zvídavé (explorační
ch.), které plynule přechází v hrové chování.
K exploračnímu/hrovému chování dochází mimo
pole napětí (tj. při nasycení, u mláďat).
Mláďata si často hrají – jen u některých skupin
živočichů přetrvává hrové chování i do dospělosti
(papouškovití – kakadu Bertík aj., havranovití,
kytovci, hlodavci, šelmy a lidoopové=my, lidé).
V rámci exploračního pudu si jedinec rozšiřuje svoje
mentální mapy a navíc může objevit nějakou novotu
(srov. louskání ořechů u primátů či havranovitých).
V rámci hry je jedinec značně neunavitelný (dítě
si hraje: hladové, nemocné, až do pomočení).
Rozdíl hra a práce.
Náplň může být stejná, nátěr jiný (tj. hrový).
V tom spočívá potenciál hry pro pedagogiku.
Klasifikace her dle R. Cailloise:
1. agón
2. alea
3. mimikry
4. ilinx (vertigo)