ÚVODEM ESEJ O FLOSKULI Prvé dva pokusy o abecedně řazenou sbírku úvah nad polistopadovými klišé, jež jsem nazval Slovníky floskulí, vyvolaly poměrně silné, byť rozporuplné reakce. Vyskytli se mezi vtipnými kritiky dokonce i tací, kteří se začali floskulí, jako někomu, komu se mými knihami děje snad křivda, gentlemansky zastávat: Jeden můj známý, napsal vlivný literární kritik do mých oblíbených novin, nazýval svého Času dívky a ženy výrazem floskule. Bez floskulí by svět byl ještě smutnější. .. (LN 14. 12. 2005) Tady bych měl hned předeslat, že budu--li vás hojněji častovat právě příldady z Lidovek, pale to není proto, že jsou mezi našimi periodiky floskulemi nejzamořenější, ale přesně naopak: jsou z denního tisku bezmála jediným periodikem, které můžu číst a bez odkládání brát v potaz práve proto, že oproti dalším velkým deníkům a internetovým portálům jsou ještě téměř flosku-íeprosté: každodenní dvacetiletý styk s jinými bulvarizujícími se de-( niky by byl pro mě právě pro neproniknutelné ruderální houštiny y^rf* • . ldišé nemožný, ba jako pro hypertonika životu nebezpečný. Cekal jsem, že moje privátní sbírka floskulí nalezne pochopení leda tak u úzké vrstvičky stejných podivínů, za jakého se sám v tomto směru považuji. Podivínů, kteří přestávají vnímat obsah promluvy, jakmile uslyší po několikáté třeba i z nejmilejších úst, že je něco o tom, že někdo, nejlépe nějaký rebel I rebelka někde něco neustále řeší a vydiskutovává, že se stalo to, co se stalo, a došlo k tomu, k čemu došlo, neboť někdo byl I nebyl ve správný čas na správném místě. Nebo že někdo něco někde někomu navyšuje, že si něco užívá, pokud není zrovna Mirek Dušín (viz —>), a nedělá, nejlépe jako 7 Doc. PhĽ (nar. 6. 5 Úvodem (laureát1 kritiku, 1 na katec fakultě l habilito\ oborové odborné i do Lite Respekt Katovna je rozhlž kde je st se zabý\ kritikou vy stu po Atelier, l gramoa k nezasl porevol 18knižr scén,19 Věc: Via Vlasta G Werichť 2003; SI Vladimí systém! 1945-1 a v sou' bonus, na nějakém zajímavém projektu, který cosi mapuje, i když není jasné co. Jinými slovy, čekal jsem pochopení snad pouze u kolegů, obcujících profesionálně se slovem, se sémantikou a pragmatikou fráze a s poetikou banality, u lingvistů, redaktorů kulturních rubrik, komentátorů, filosofů, dramaturgů, teoretiků médií, literárních a jiných kritiků. Právě z těchto kruhů - s čestnou výjimkou tří čtyř překladatelů, dvou významných politologů, dvou filosofů a jednoho exprezidenta — dostalo se mé knize v lepším případě tvrdých odsudků, v horším výmluvného mlčení a povznesené ignorace. Nejtěžší hrozny hněvu sklidily mé knihy u těch, jimž bez dovolení vstoupily na jejich výsostný píseček, u jazykovědců. Naštěstí ne u všech - někteří z nestorů oboru mi dokonce přátelsky (nebo snad proto, aby si mě lingvisticky „dovzdělali"?) věnovali své seriózní jazykovedné publikace, v nichž Slovníky floskulí k mému překvapení jmenovali mezi odbornou literaturou.1 Nejvíc jsem to ale schytal od ortodoxních lingvistů mladší i střední generace, tedy právě od těch, kteří nám souhrnnou popularizační práci na podobné téma, psanou česky, nikoli v tzv. „experantu"2 - a samozřejmě práci nepoměrně rozsáhlejší, fundovanější a exaktnější, než byla ta moje, už dvě desetiletí dluží. Ostatně i v prvé polovině minulého století vykonali za ně takříkajíc na koleně popularizační práci rovněž „laici" - ve Vídni Karl Kraus, v Praze Karel Čapek a Karel Poláček (o práci, jež v posledním dvacetiletí za ně nadále vykonávají další z laických, leč vybraně kritických degustérů češtiny, Patrik Ouředník a Václav Jamek, samozřejmě už vůbec nemluvě).3 1 Sgall, P, Panevová, J.: Jak psát a jak nepsat česky (Naše čeština a naše nešvary), Karolinum, Praha 2004, s. 13; nejnověji hájí překvapivě mé sbírky především novinových floskulí proti kolegům lingvistům i emeritní profesor Masarykovy univerzity Dušan Šlosar: Jaké hlavy, takový jazyk, Host, Brno 2008, s, 194. 2 Srov. Just, V: Příspěvek k jazyku experanto, Divadelní revue, 15, 2004. č. 3, s. 3. 3 Srov. jamek, V.: O patřičnosti v jazyce, Nakladatelství Franze Kafky, Praha 1998; Duch v plné práci, Torst, Praha 2003 aj.; Ouředník, P.: Šmírbuch jazyka českého, Paseka, Praha 2005; Aniž jest co nového pod sluncem, Mladá fronta, Praha 1994; Hledání ztraceného jazyka, ZdehěkSusa, Středokluky 1997 aj. 8 Úvodem mapuje, i když kolegů, obcu-;matikou fráze LÍch rubrik, ko-literárních a ji-í.ou tří čtyř pře-ofů a jednoho tvrdých odsud-torace. Nejtěžší solení vstoupily e u všech — ně-nad proto, aby ní jazykovedné pení jmenovali tal od ortodox-od těch, kteří ua, psanou čes-tepoměrně roz-už dvě deseti-vykonali za ně ci" - ve Vídni práci, jez v po-rických, leč vy-i Václav Jamek, i naše nešvary), Ka-především novino-saiykovy univerzity í. , 2004. č. 3, s. 3. mze Kafky, Praha I: Šmírbuch jazyka em, Mladá fronta, luky 1997 aj. Jestliže jsem něco naopak vůbec nečekal, pak to byla příznivá odezva od čtenářů „ne-literátů" (abych nějak opsal nepěkný, zprofanovaný pojem běžný čtenář) — ale také kupodivu od pěstitelů exaktních věd, od techniků, programátorů, fyziků, přírodovědců, profesorů měřitelných disciplín, též však od muzikologů, ba i od děkana jedné fakulty Univerzity Karlovy. Jinými slovy, od lidí, jejichž profese či předmět bádání leží, jak říká ďábel v Grabbeho faustiádě, mimo dosah slov. I tito lidé čtou však denně noviny, poslouchají zprávy a rozčilují je kupodivu tytéž pitomosti jako mne. Nikdy by mě nenapadlo, že slovníky oslovím například počítačové programátory z ČVUT. Jeden z nich mi po internetu vzkázal: Přečetl jsem si recenzi na Slovník floskulí v LN 17. 1. — nebyla moc přívětivá — a šel jsem si knihu koupit. Je skvělá. Sice jsem vystudoval techniku (počítače, programování) a celý život jsem v oboru zůstal, ale různého mrzačení češtiny jsem si všímal. A také mne mrzí (jako Vás), když nežádoucí obrat použije někdo, koho si vážím nebo bych si rád vážil. Je to taková nevyžádaná mimoverbální komunikace, nebo zakrývání slabiny? Snaha zapůsobit, pokus o manipulaci? Řekl bych, že to asi moc nesouvisí s češtinou (není snad k tomu náchylná, ne?), ale že velký vliv měla minulá éra předstírání.4 Další reedice Slovníků floskulí v krátkém čase po rozebraném prvním vydání prvního dílu v každém případě ukázaly, že nás „naštvaných" na úroveň veřejné debaty bylo daleko víc, než jsem předpokládal. PLATÍ IV JAZYCE: OPTIMISMUS = NEDOSTATEK INFORMACÍ? Přitom situace na jazykové scéně (fuj!) se od vydání obou knih spíš zhoršila. Optimismus některých mých kritiků tedy nesdílím ani v nejmenším. Pusťte si dnes večerní zprávy na kterékoli z celoplošných televizí a ať jsem desetinásobný sedmilhář, nenapočítáte-li 4 Srov. e-mail I. Pošty z 20. 1. 2004. 9 Doc. Pľ (nar. 6.; (laureát kritiku, na kate fakultě habilítc oborov odborn i do Lit< Respek Katovn, je rozhl kdeje s se zabý kritikou vystup< Atelier, gramoa k nezas porevol 18knižj scén, 15 Věc: Via Vlasta B Werichí 2003; SI Vladimí systém i 1945-ľ a vsou\ Úvodem desetkrát za večer, že něco není jasné (nikoli redaktorkám, což by bylo docela milé doznání, ale neznámo komu: nikoli tedy upřímné nevíme, nepodařilo se nám zjistit, policie nevypátrala, agentury neuvedly- to všechno je moc adresné, málo alibistické, a proto nepoužitelné) . A budu se v roli pesimisty mýlit s největŠÍ radostí, neboť v tomto případě by se situace od data mých chmurných diagnóz přece jen jakž takž zlepšila. Zatím mám spíše opačnou zkušenost. A nejen já. Píše mi v létě 2008 až z Magistrátu města Jihlavy tamní „tiskový mluvčí a pravidelný čtenář a uživatel Slovníků flos-kulí" pan R. T., že v Novém Městě na Moravě vycházejí radniční noviny Novoměstsko, kam se jistý zastupitel a ředitel tamního gymnázia rozepsal o důležitosti komunikace. A to těmito slovy (ne, není to humorista a není to parodie): Stále kladu důraz na komunikaci s lidmi, z mého pohledu je velice důležitá, Stejně tak je potřebné vyslechnout názory druhé strany a posléze argumentací, odbornou erudicí najít konsensuální způsob řešení konkrétní situace, která bude k prospěchu majoritní části obyvatel... (PaedDr. Milan Pavlík).5 Pět let po vydání prvního a tři roky po vydání druhého dílu flos-kulí jsem sám na česko-německé vernisáži fotografií staré Šumavy na Kvilde udiven poslouchal slavnostní řeč jiného českého veřejného činitele, předsedy Svazu šumavských obcí ing. Františka Nykle-se. Tento muž zhodnotil neblahý poválečný vývoj v pohraničí — devatenáct let po Listopadu! ~ tak mistrovsky, že celou rekapitulaci i sám sebe vlastně oblékl do fíoskule: V důsledku nastalé poválečné politické situace DOŠLO K reorganizaci ostrahy hranic a k následnému vytváření zakázaných a hraničních pásem, ze kterých byli vystěhováni civilisté. Zkáza této kdysi kulturní krajiny vyvrcholila řízenými demolicemi, při kterých stavební firmy vymazávaly z mapy pohraničí jednu obec za druhou... (Kvilda, červen 2008). Kouzelnou moc tu má především „vyvinující" vazba došlo k reorganizaci ostrahy... (viz DOŠLO K...). Za stovky nevinných obětí, za vražedné dráty s vysokým napětím, za střílení do vlastních obyvatel, za cílenou 5 Srov. e-mail R. Tulise ze 4. 7.2008. 10 Úvodem likvidaci starých kostelů a sídel (to vše cudně opsáno reorganizací ostrahy — ani Jakeš by to lip netrefil), za to všechno díky kouzlu té vazby najednou nemohou ti a ti ministři, ta a ta vláda, ten a ten režim a ti a ti velitelé a politruci pohraniční stráže (jeden z nich shodou okolností stál na vernisáži kousek ode mne, stál a pokyvoval souhlasně hlavou, jako by se ho to netýkalo). Za to všechno mohla pouze nastalá politická situace — a stavební firmy. (Je to stejná, dodnes uplatňovaná komunistická demagogie, jako že za vraždu Milady Horákové může „železná opona" a „studená válka".) Ani jednoho z viníků typu „stavební firmy" nebo „politická situace" -tím méně „studená válka" - nelze hnát k morální, politické nebo trestní odpovědnosti: tak kouzelně vyvinující a alibizující moc má správně použitá floskule. Proto je tak oblíbená, že je tak ukrutně, neprůstřelně „korektní". Je to slovní neprůstřelná vesta. Lze se do ní kdykoli obléci - vždy podle poslední módy - a kdykoli se v ní anonymně ztratit. Právě ta její módnost, neprůstřelnost a uniformita, to jsou ingredience, jež asi našince nejvíc lákají. A možná tyto tři vlastnosti jsou dnes důvodem spíše jejího kalamitního přemnožení než mizení. Nezdá se mi, že by od několikerého vydání obou Slovníků flos-kulí byť jen o milimetr poklesla hladina otomováni na českých mediálních tocích (hned v prvních Událostech na CTI po Novém roce 2009 se dovídám z verbálně rozvodněných úst středočeského hejtmana Davida Ratha při populistické obhajobě zrušení zdravo tnických poplatků, že o tom přece byly volby, o tom je demokracie (rozuměj: o zrušení poplatků)). Nezdá se mi, že by všeobecně ubylo „nadužívaní vršení kumulování slovesných substantiv", že by se v recenzích snížila frekvence zajímavých výkonů (děl), zajímavých choreografií, scénografií, fotografií, ikonografií, monografií či zajímavých osobností domácí i zahraniční scény (jak doslova zní obligátně pitomá anotace inteligentního televizního pořadu Marka Ebena) nebo že by se dokonce různí kulturní šéfové, opičíce se po recenzentech, přestali ohánět blíže nedoloženou zajímavostí jako kritériem veškeré kulturní kvality. Nezdá se, že by ubylo celých řad, neposledních řad., deklarování priorit, mantinelů, prvních dam 11 Doc. PhD) (nar. 6.5. (laureáte kritiku, 19 na katedř fakultě Ur habilitova oborové r odborné I i do Litera Respektu Katovna (' je rozhlas) kde je stál se zabývá kritikou m výstupová Atelier, Ru gramoalbj: k nezastuf porevoluč 18 knižnic scén,198^ Věc: Vlasta Vlasta Burl Werichovtí 2003; Slov Vladimíra, systému. P 1945-198« a v souvisí Úvodem dokumentu, šansonu či tenisu nebo že by ubylo otcovských dobrodinců mezi režiséry, kteří se v médiích pořád dokola, namísto toho, aby prostě režírovali, ujímají různých her, popřípadě, jsou-li z božího dopuštění dirigenty, se i - podle oficiální zprávy ČTK - zásadně ujímají taktovky. Nakažlivá choroba zvaná ujímání se u nás „ujala" už zcela nevyléčitelně. Kosí recenzentskou Í kurátorskou češtinu od nej nižších do nejvyšších pater. Například dlouholetý šéfredaktor exkluzivního literárního občasníku v Lidových novinách takto pěkně, poté co jej posedl běs ujímání, popisuje peripetie bestselleru Jana Nováka o bratrech Mašínech: Překladu se ujala Petra Zallmannová, zatímco filmového scénáře se měl původně ujmout další z protagonistů nové vlny Ivan Passer. Nakonec ale sirota přece jen štěstí dojde, neboť: snad již brzo bude oznámeno, kdy se začne natáčet a kdo se ujme režie? Inteligentní režisérka a herečka (mj. autorka jednoho z nejlep-ších polistopadových sociálních dokumentů Ničeho nelituji) dá do inteligentních novin rozhovor o tom, jak si užívá léto, Zde o svém vlastním díle říká, iefilm do hloubky odkrývá problematiku mezilidských vztahů, ze jiná druhou stranu láká hraný film, že v herectví řemeslo není jen o tom správně vyslovovat, a nakonec takto elegantně čtenářům opíše svou zájezdovou agenturní činnost, jíž sami potulní umělci říkají „chléb náš vezdejší": Na štacích jsem zjistila, že nejraději hraju projekty, které jsou absolutně odtrženy od pozornosti kritiků.,. LN: A co vaše vlastní projekty? přebírá maně štafetu flos-kule redaktorka Lidových novin a míní tím — co vlastně? Role, režie, televizní relace?7 Když takto a podobně slyším nebo čtu záznam myšlenek svých bývalých studentů, říkám si, jaké je to pro českou kinematografii terno, že naštěstí netočí filmy se stejnou invencí a imaginací, s jakou obcují s češtinou. Spíše než nějaký pokrok cítím tedy v poslední době v drtivé většině — u klíčových aktérů mediální scény — nové a nové odcizování přirozenému jazyku, pardon, nové a nové navyšování tisíc a jednoho 6 LN27. 4. 2005. 7 T. Remundová, LN 26. 7. 2004. 12 Úvodem kreativních, tzv. trendových slov, do nichž se rádi oblékáme, abychom byli in a měli tah na branku. Když jsem vezl korektury tohoto textu nakladateli, vítal mě při příjezdu do Prahy velký barevný billboard a na něm mě brýlatý mladík přesvědčoval, ať se v Akci Praha v příštím životě stanu pražským strážníkem, protože: Klid, pořádek a bezpečí není o slibech, ale o skutcích. Pod touto jazykovou perlou je hrdě podepsán Mgr. Rudolf Blažek, náměstek primátora pro bezpečnost a legislativu, pověřený zastupováním primátora ve věcech Městské policie HMPrahy (billboard i leták by měly kolovat jako učebnicová pomůcka žvanivé jazykové redundance a pleonasmu), Funkcionáři fráze si, zejména v politice, snad už ani nedovedou představit, že by někdy řeldi ano, chci, přeji si, jsem pro, miluji, sympatizuji nebo ne, nechci, odmítám, nemiluji, posílám k čertu, proklínám, odsuzuji, aniž by zapojili svou vypelichanou představivost. Když by byli stejně důslední v životě jako v médiích, zůstali by všichni (a všechny) na ocet, a to opravdu v drtivé většině, poněvadž by na prostou otázku u oltáře: berete si zde přítomnou XY dobrovolně? nesvedli jinou odpověď než své obligátní umím si představit, že ano. A dodali by vyčkejme, nepředjímejme, nevěstěme z křišťálové koule, neboť teprve čas (a volič) ukáže. Ale opusťme na chvíli neradostný svět politiky a postupme do vyššího levelu. (Zatím se z tohoto původně hráčského termínu ještě snad nestačila stát floskule, ale má na to nadužívaním i mimo počítačový svět už slibně nakročeno.) Jímala mě beznaděj, když jsem četl v seriózních kritických statích, např. ve velkorecenzi na velkokýč Trója, že úlohu třešničky na dortu tu plní Peter 0'Toole (Priamus) nebo že většinu z krkolomných Achilleových kousků předepsal už Homér, v podání Brada Pitta se poloha rozervaného rockera ovšem mnohonásobně umocňuje (rozuměj: umocňuje oproti žabaří Homérovi), neboť když ve výskoku jedinou ranou probodne krční tepnu gigantickému kolohnátovi, nápadně připomíná samostatný nájezd na bránu s proměněnou koncovkouř Táž recenzentka jindy psala o Najbrtově filmu Mistři, že snese srovnání se současnou filmo- 8 LN 13. 5. 2004. 13 Doc. PhDr.VLA (nar.6.5.1946 (laureát Ceny F kritiku, 1997, čl na katedře teal fakultě Univers habilitoval, a oj oborové rady. ( odborné Divad i do Literárních Respektu aj. Sp Katovna (1998-je rozhlasový K kde je stálým h se zabývá konti kritikou médií < vystupoval se s Atelier, Rubín -gramoalba). Vlá k nezastupitelri porevolučního 18 knižních titij scén, 1984; Divl Věc: Vlasta Burij Vlasta Burian -Werichovo ABC 2003; Slovník fli Vladimíra, 2007 systému. Příběh 1945-1989 nejí a v souvislostec i Úvodem vou špičkou, neboť prý patří do nejvysH extraligy. To je jen začátek, dále čteme už jen - ač jsme na straně označené v LN 31.3. 2004 jako Kultura - sportovní referát: Mistři fungují hlavně jako tým — dobře sehraný, s kvalitní přípravou a trpělivým, nicméně důsledným trenérem, který přesně ví, co od svých svěřenců chtít, A závěrečné věty filmové recenze? Na olympiádu by nejspíšNajbrtův filmový svěřenec ještě nepostoupil, ale z dorosteneckého výběru prošel rovnou do finále extraligy, což je víc než dobře. Howgh. Agresivní sportovní žurnalistika a vpád jejího vyprázdněného blábolu do „vyššího patra" uměleckokritické publicistiky představují pravděpodobně zaznamenáníhodný jev, který zejména můj první Slovník flosku-lí ku své škodě zanedbal a byl za to některými recenzenty právem peskován.9 Ostatně — strohá data frekvenčních analýz a statistik svědčí o tom, že nejde jen o mé pocity. Tak například adjektivum drtivá se podle jedné analýzy10 vyskytlo jen za dva roky celkem ve 2524 článcích, z toho v naprosté („drtivé") většině - totiž ve 2260 článcích — ve spojení drtivá většina. Je-li tedy u nás něco nadále drtivé, pak je to většina. Také neposlední bylo použito ve 2210 článcích, a to téměř vždy ve spojení neposlední řada (2160 výskytů). Co to ale ta neposlední řada vlastně je, se v žádném z analyzovaných textů či mediálních projevů nedozvíme. Ještě lepší, zhruba dvojnásobně úspěšnější frekvenční bilanci má vžitý nesmysl zvaný celá řada. Módní a nadužívaním už zcela vyprázdněné sloveso (z)ma~ povát, bez něhož se u nás neobejde snad žádná kurátorská, kultur-něpolitická, historická či sociologická úvaha nebo anonce - a také žádný český grantový projekt — se podle téže databáze objevilo celkem 2094x. Tvary substantiva scéna se dokonce vyskytují ve 4351 článcích, z toho ve více než 30% případů je slovo používáno zcela 9 Srov, Pavlovský, R: Kritika slov, Literární noviny, 15, 2004, č. 3; týž: Slyšeno rozhlasem. Hezky česky, dtto, č. 22, s. 13. 10 Srov. Databáze Anopress — Monitor tisku, kterou vydávaly společnosti Anopress IT, a. s., a Albertina data, s. r. o.( a jež zpracovala 350 000 článků a zpráv z médií z let 2002-2003 (viz též sdělení PhDr. Michaela Babky, ředitele vývoje Albertina data, ze dne 15. 2. 2004). 14 Úvodem To je jen začá-ené vLN 31. 3. igují hlavně jako ým, nicméně dů-xců chtít. A závě-f Najbrtův filmo-éru prošel rovnou jresivní sportov-olu do „vyššího pravděpodobně Slovník flosku-enzenty právem statistik svědčí Ljektivum drtivá celkem ve 2524 tž ve 2260 člán-o nadále drtivé, 2210 článcích, výskytů). Co to lyžovaných tex-zhruba dvojná-nysl zvaný celá sloveso (z)ma-átorská, kultur-inonce — a také ize objevilo cel-skytují ve 4351 >oužíváno zcela 3; týž: Slyšeno coz- 'olečnosti Aiiopress iků a zpráv z médií :le vývoje Albertina mimo kontext dramatického umění. A celých 5450 výskytů zaznamenal Frekvenční slovník češtiny11 u „trendového" výrazu užívat si (je to několikanásobně víc než u všech ostatních, řekněme „ne-rozkošnických" významů slova užívat). Módní adjektivum zajímavý dosahuje v temže gruntovním slovníku dokonce absolutního výskytu 17 505 případů. Obě „trendová" slova, mediální nadprodukcí významově vyprázdněná, se umisťují mezi 20 000 nejfrek-ventovanějších současných slov — zajímavý v půli prvé tisícovky, užívat si sice na konci seznamu, ale zopakujme, seznamu největ-ších „hitů" soudobé češtiny. Nevěříte-li statistikám, pusťte si třeba Radiožurnál nebo kterékoli komerční rádio (je mezi nimi stále menší rozdíl) a v něm libovolný „dámský klub", libovolné „Dobré ráno s... libovolného „life-stylového" poradce, libovolného „dýdžeje", libovolné sportovní zpravodajství, dopřejte si libovolný rozhovor s celebritou a dělejte si čárky třeba u užívat si (i 50x za den!) nebo u vychutnat si, něco (nejřesit, u super- cokoli, popř. u adjektiva kreativní. (Zvlášť přiblblým, leč o to oblíbenějším pleonasmem bývají, a to dokonce i v odborném tisku, hlavní protagonisté, popřípadě kreativní tvůrci nebo také tvůrci kreativci: opakuji vždy znovu, že mluvčí netuší, že říkají stejné nesmysly jako toaletní WC.) Pusťte si v Radiožurnálu pořad věnovaný golfu a uslyšíte skvělou definici: Golf není o síle paží, ale o vaší hlavě (nepovedlo se mi identifikovat, čí hlava ten výrok pronesla, ale mám zaznamenáno, že to bylo na CRo 1 dne 23. 7. 2005). Jindy se tamtéž z úst trenéra dovíte, že lety na lyžích jsou především o létání (15- 1. 2006). Pak si otevřete Mladou frontu Dnes a dovíte se z úst vrcholového manažera - šéfa česko-čín-ské obchodní komory — důvody čínské invaze: Hala je o velkém rozvoji města a o velkých penězích, proto jsou Číňané tady. (MfD 21. 4. 2007) Máte-li snad ještě vyšší kulturní nároky, pusťte si CRo 3, stanici Vltava, a mapujte si na téhle mé oblíbené oáze kulturnosti třeba jen zajímavé projekty. V tamním Spektru, Raniií mozaice nebo 11 Frekvenční slovník češtiny, 2004. 15 Doc PhD (na r. 6.5. (laureát C kritiku, 1 í; na katedi fakultě U habilítovi oborové odborné i do Uter Respektu Katovna l je rozhlas kde je stá se zabýv< kritikou r výstupov Atelier, Ri gramoallí k nezastu porevolui 18 knižníi scén, 198 Věc: Vlast Vlasta B u Wericho\J 2003; Slot Vladimíra systému. 1945-19Í a v souvij Úvodem ve Filmovém týdeníku, vesměs to pořadech záslužných a bohulibých, se bez zajímavých projektů neobejde málem jediná věta. Žasl jsem kdysi, když i v noblesním nedělním Setkávání hned na úvod, bez jakéhokoli varování, zaznělo: Zajímavá hudba, zajímavý orchestr... se zajímavým dirigentem — takto charakterizoval redaktor svého hosta, vynikajícího českého i světového dirigenta Libora Peška (jehož navíc nazýval tvrdošíjné jedničkou, až se musel sám dirigent jemně ohradit).12 Být šéfem Vltavy, stupidní adjektivum zajímavý, které už před sto lety jako apartní, nicneříkající žvást z kritiky i uměnověd vypověděl F. X. Salda, pod hrdelním nebo aspoň peněžním trestem zakážu používat. Myslím, že by v takovém případě nejen Vltava, ale třeba i televizní Artmix (21. března 2009 jsem to po 20 výskytech přestal počítat) nebo kulturní rubriky deníků rázem nevěděly, o čem mají vlastně být (Lidové noviny je např. 22. listopadu 2002 na jediné straně použijí 6x, 25. listopadu 2003 opět na jediné straně 5x, 14. března 2008 v jediném článku o Spálově galerii opět 4x). I u dobrých divadelních recenzentů zaplaťpánbu s vyhraněným názorem, jakým je třeba v Lidových novinách Jana Machalická, vám dá značnou námahu najít za deset let jediný text, v němž slovo „zajímavý" jako hodnotící adjektivum absentuje — totéž se ostatně týká v temže listu i výtvarných recenzí, rozhovorů atd. Vždy se sám se sebou v duchu sázím, že tentokrát na to adjektivum snad už konečně nenarazím — otevřu noviny a ejhle, vězí tam, málem už jako šifra, jako podpis, jako autorský znale rukopisu české recenze (viz ZAJÍMAVÝ). A to nemluvím - opět v kterýkoli den v kterémkoli zpravodajství kterékoli televize či rozhlasu - o nejrůznějších evropských i domácích portfoliích (zamilovaný výraz protagonisty televizní publicistiky Václava Moravce, který tímto ryze bankovním termínem nahrazuje kdeco, od agendy po rezort), o záplavě negociací, komodit, segmentů nabídky, strategií I scénářů f trajektorií rozvoje, o procesech subsidiarity, rozvíjení potenciálu lidských zdrojů, nenulových nákladech integrace a konstituujících se kompatibilních ingrediencích (jež 12 ČRo 3, stanice Vltava, Setkávání, 29. 6. 2005. 16 Úvodem užných a bohuli-jediná věta. Zasl ní hned na úvod, , zajímavý orches-)val redaktor své-nta Libora Peška usel sám dirigent ektivum zajímala žvást z kritiky nebo aspoň pe-takovém případě ,na 2009 jsem to briky deníků rá-y je např. 22. lis-ipadu 2003 opět :Iánku o Spálově ntů zaplaťpánbu h novinách Jana :t let jediný text, i absentuje - to-í, rozhovorů atd. ta to adjektivum e, vězí tam, má-rukopisu české ikoli zpravodaj-:vropských i do-televizní publi-mím termínem roáací, komodit, voje, o procesech nulových nákla-grediencích (jež Václav Jamek kdysi geniálně přeložil jako kompoty byly v kredenci). Nehledě na stálý, neselhávající hit českých politiků o ohrození suverenity, projídání budoucnosti a o značne již zcukernatělé kostce cukru v evropské kávě (zdá se, že cukrem jsme vůbec nějak nezdravě fascinováni a reklamní spot z let 2008/09, v němž to tedy osla-zujeme Evropě, by stupidity zbavilo snad jedině to, kdyby v něm namísto celebrit u hrnku kafe seděl prezident Klaus v roli Maryši a vedle Evropa v roli Vávry - to by totiž dávalo výjevu jakýs takýs smysl). Neselhávajícím jazykovým evergreenem (nebo vzhledem k tragickým následkům spíš jazykovým everblackemV) jsou ovšem, vždy a všude, a to už nejméně sto let, národní zájmy (zfloskulovatí zvláště tehdy, když nejsou pro jistotu blíž definovány, a kdy tudíž není jasné, co vlastně obnášejí: snad kromě nejbezpečnější a bezpracné cesty k znovuzvolení těch, kdo se jimi ohánějí, do lukrativních funkcí). SCHODIŠTE, NEBO ŽEBŘ? Václav Jamek, jehož čeština by se měla povinně vyučovat na všech stupních našich škol, mluvě o překotném zavádění módních cizích slov a tzv. kalků, tj. otrockých převodů do mateřštiny, nazývá tento jev „zblběnkováním": Blběnka učeností štvaná neuvazuje potřebnost či přínos cizího slova, zapomíná, že cizí slova bývají přejímána v užším, specifičtějším významovém vymezení, než jaké mají ve svém původním jazyce, protože jejich prvotním účelem je pouze vykrýt jisté odstíny, které odpovídající český výraz postihuje nedostatečně; nikoli tedy vybavit češtinu jakýmsi ,paralelním' slovníkem, natož do ní vpustit celé velké zlomky cizorodých sémantických polí. Čeština blběnčina připomíná onen stav známý z hrůzostrašných vesmírných fantasmagorií, kdy pukne lidská podoba jako slupka a ven se začne soukat nezničitelný vetřelec.,. Doc. Phl (na r. 6. 5 (laureát kritiku, 1 na katec fakultě l habilito\ oborové odborná i do Litei Respekti Katovna je rozhla kde je stí se za byv, kritikou í výstupov Atelier, R gramoall k nezastL porevolu 18 knižní scén, 198 Věc: Vlasť Vlasta Bu . Werichov 2003; S Id Vladimíra systému. 1945-19Í a v souvis Úvodem V žádném jiném jazyce není tak snadné navařit z ničeho rozbředlý a bezobsažný teoretický tlach jako v této češtine.™ Tento mor podle něj souvisí až příliš těsně s leností, ledabylostí a svévolí, a tak praktický užitek mnoha takových přejatých slov je zcela nezřetelný, (týž zdroj) Doplnil bych Jamka snad jen v tom smyslu, že dnešní standardní poangličtělá blběnka (blběnec, blběnče) není jen „líná", „ledabylá" a „svévolná", to všechno by jí jazyk ještě odpustil, ale taky se chce vytahovat. Chce vypadat větší, než je. Řečeno pajazykem - každá floskule je o stoupání si na špičky. To je její základní, výchozí stav. Sebeinscenace. Vyšší stadia jsou předstírání- hloubky, citu, znalosti, ušlechtilosti — nebo zakrývání: prázdnoty, neznalosti, neplechy, skutečného úmyslu, v některých případech i manipulace s fakty. (To už se dostáváme k pragmatické, uživatelské rovině jazyka.) Můžeme zatím shrnout, že floskule jako verbální koturn, „stup" na špičky, je vždycky zakrýváním nějaké malosti (malosti ne snad fyzické, jako duchovní, malosti myšlenky, znalosti, slovní zásoby nebo charakteru). I v těch nej nevinnějších případech, kdy dosud nejde o záměrné matení či postranní úmysl, ale pořád ještě o snahu po komunikaci, lze zaznamenat zejména u mladších ročníků stále účelovější, čistě technologický vztah k mateřštině. Mateřský jazyk bývá pouhým instrumentem, někdejší košatý strom pragmaticky zcenzuro-vaný na telegrafní tyč. Mateřština ve smyslu tvořivosti stává se jen jakýmsi nutným zlem (nutným leda tak do maturity a k maturitě, dál rozhodně ne). Je povinným, dále však již bezcenným žebříkem k vyšším metám kariéry, bohatství, technologie, vědy, moci či lásky. Žebříkem potřebným často jen k výstupu na nějaký ten posed. Tohoto jevu holé instrumentálnosti mateřštiny si povšimli už i divadelní pedagogové: U mladé generace se vytrácí citový vztah k češtině jakožto k národnímu jazyku. Učí se jazykům cizím (což je chvályhodné), ale češtinu vnímají spíše jen jako samozřejmý prostředek každodenní komunikace, 13 Jamek, V.: Jazyk otevřený dílu, Literární noviny 1994, č. 50. 18 Úvodem nikoli jako významnou kulturní hodnotu, o kterou je potřeba vědomě pečovat.14 Nepřípadné staromilství? Možná. Mám-li ale zůstat ještě chvíli u své metafory, pak to, oč tu běží, je právě pojetí onoho instrumentu. Zda to má být - a někdy i logicky musí být - jen jednosměrný, jednoúčelový žebřík na nějaký myslivecký posed (sémiotik řekne stručně: „denotace"), nebo zda má jít o bytelné, Široké a vícevýznamové schodiště („konotace"). Zda nám postačí strohá kovová konstrukce k jednorázovému výstupu k elektrickému vedení nebo ke komínu (v případě rychlé opravy nebo jiné účelové operace je to nutné), popřípadě z několika prkýnek sbitý žebř do kurníku - nebo zda budeme až na nouzové výjimky nadále trvat na opravdovém schodišti. To je — jako u každé kvalitní architektury — součástí budovy (rozuměj: kultury). Namítnete, že po obojím, po schodech i po žebři, se dá nakonec vystoupit vzhůru i slézt dolů; po žebři ovšem stoupáme (sestupujeme) jednosměrně a vždycky po jednom, na schodiště se však jak známo vejde víc lidí (rozuměj: významů) najednou. Lidé užívající schodiště nejsou v pohybu omezeni. Mohou sjet bleskově po zábradlí nebo brát to nahoru po dvou, mohou ale také spolu v chůzi na schodech dlouze rozmlouvat, zastavovat se a vracet, v mezipatře usednout a odpočívat, sdělovat si dojmy, přít se, filosofovat, flirtovat, milovat, hrát si s Nezvalem „na schovávanou", s Morgensternem na „velké lalu-lá", popř. s Dumasem během duchaplné konverzace při čekání na audienci u pana de Tréville na širokém schodišti cvičně šermovat, zkrátka uživatelé pohybují se na něm oběma směry vždy mnohem svobodněji. A jsme zase u uživatelské pragmatiky: každá promluva má svou funkci i uživatelský kontext. Kontextem mysliveckého posedu je příroda, stovky stromů a zvířat, nikoli diváků. Jeho funkcí je skrývat (a skrytě pozorovat), nikoli se vystavovat zrakům. Lesnímu personálu jde o co nej jednodušší, nejnenápadnější a nejpřehlednější pozorování okolí (v horším případě z dvacetimetrové vzdálenosti 14 Hůrková, ].: Mluvní styl mladé generace a jevištní řeč, Disk 3, 2004, č. 4. 19 Doc.P (nar. 6 (laure< kritiky na kat< fakulta habilit oborot odbor! i do Lh Respel Katovr je rozh kde je se zabi kritiko) vystup Atelier, gramoj k neza! porevq 18kni? scén, 1j Věc: Vij Vlasta j Werich! 2003; S Vladim systém' 1945-1 a v sou1 Úvodem o docela zbabělé vybíjení zvěře, nalákané na krmení těsně před posedem: viděl jsem to dokonce v jednom národním parku). Bylo by v každém případě absurdní stavět pod dřevěný myslivecký posed, sbitý z kulatiny, pozlacené barokní schodiště. Stejně směšná je představa operní budovy, do níž se leze na Mozarta a Wagnera po žebři a po jednom jako do kurníku. V prvním případě vznikne čistý kýč (honosnost schodiště ignoruje kontext a marně zakrývá skutečnou funkci primitivní stavby). Ve druhém případě by šlo, dejme tomu, o nedodělek, o šlendrián, rovněž ignorující funkci i uživatelský kontext a shazující celek: obě absurdity se vyskytují v jazyce běžně. U floskulí pak zcela zákonitě. Jde-li o pouhou informaci - tedy větnou konstrukci typu „posed" - o pouhé konstatování, že například někdo někde něco režíroval nebo dirigoval, je nesnesitelným kýčem pentlit tento prostý fakt zmíněným květnatým spojením reéie se zhostil nebo dirigentské taktovky se ujal. Vsaďte se, že až na podzim bude poprvé sněžit, v televizi či v rozhlase v meteorologických relacích, jež by měly být co nejstručnější, nás opět překvapí nikoli sníh, ale sněhová nadílka. Každá správná floskule vlastně pořád něco zdobí a pentlí - a tím pílí cosi potěmkinsky zakrýt, když nic jiného, tak svou skutečnou funkci; vyrábí promluvě falešný kontext; tak či onak předstírá něco, čím není. Jindy zase při budování velkolepého do(j)mu zapomene na nějaký podstatný detail, který ji vposled zradí. Pojímáme-li komunikaci ve veřejném prostoru jako tvořivost, jako součást kultury (tj. jako mnohopatrovou, víceúčelovou t vícefunkční budovu), pak sice můžeme, abychom se do budovy dostali, přistavovat k ní ad hoc nejrůznější hasičské žebříky a další provizoria, ale praktičtější asi bude vedle nouzových spojů nadále pečovat o co nejširší, nej průchodnější schodiště, přirozeně zakomponované do celku. Ale aby sám tento úvod nebyl po právu osočen z nadbytečného zdobení nebo z přistavování nouzového žebříku k budově, jež má mít své vlastní organické schodiště, opusťme mnohopatrovou metaforu raději dřív, než se stane pro naši úvahu pastí (floskulí?). Užitečnější než pokračovat v obecném hořekování nad jazykem bude věnovat se konkrétním kritickým výhradám vůči minulým 20 Úvodem ní těsně před polím parku). Bylo ý myslivecký po- Stejně směsná je rta a Wagnera po padě vznikne čis-arně zakrývá sku-•adě by Šlo, dejme cí funkci i uživa-: vyskytují v jazy-pouhou informa-uhé konstatování, igoval, je nesnesi-n květnatým spo-ujai Vsaďte se, že rozhlase v meteo-lější, nás opět pře-.vná floskule vlast-těmkinsky zakrýt, ,bí promluvě faleš- Jindy zase při bu-ý podstatný detail, ve veřejném pro-3 mnohopatrovou, nůžeme, abychom ej různější hasičské [e vedle nouzových lějŠí schodiště, při- )čen z nadbytečné-iříku k budově, jež ie mnohopatrovou iu pastí (floskulí?). svání nad jazykem lám vůči minulým sbírkám floskulí. Od nich snad konečně dospějeme oklikou ke kýžené definici. KDO SEDIV AUTE, SMOG NEČITI První nepřímý ohlas na knižní floskule přišel přímo od Járy (da) Cimrmana. Ladislav Smoljak mi přeposlal (taky hezké slovo!) svou mailovou korespondenci s Magazínem Mladé fronty Dnes: Vážena redakce, v odpovědi na otázky p. M, Moravce jsem o Zlatém slavíkovi napsal větu: — Pak se to čím dál víc komercionalizovalo a mě už to přestalo zajímat. — On (nebo kdo) mi má slova přeformuloval: ~ Pak už byl Slavík čím dál víc o komerci a mě přestal zajímat. — Budte tak hodní a ujasněte si v redakci, že sami můžete milovat floskule typu ,o tom to je, je to o penězích, je to o nedodržování zákonu atd. atd., ale nemůžete takovýmipatvary opravovat texty, lidí, kteří vám pošlou text nebo poskytnou rozhovor. Může být, že jim se z takového způsobu vyjadřování obrací žaludek, zvláště když je čtenářské obci představíte jako autory takových odporných klišé. Doporučuji vám všem — řekl bych jako povinnou četbu — Slovník floskulí... Zdravím vás méně srdečně, než jsem vás zdravíval za jiných okolností. — Ladislav Smoljak15 A nyní k avizovaným negativním ohlasům (nebylo jich víc než těch pozitivních — ty však jako méně inspirativní nebudou předmětem naší úvahy). Některé „splachy" byly pro mne dokonce milým povzbuzením k další práci. Pochválí-li vás například Haló noviny, to abyste pak chodili kanály stejně smradlavými, jako chodili druhdy ti, jež třeba nedopatřením pochválila kdysi Vlajka nebo Tribuna. Měl jsem to Štěstí, že mě v Haló novinách16 vybraným soudružským jazykem nejen sepsuli - samozřejmě že jim nejvíc vadily třešničky na dortu (třešničky — symbol Pařížské komuny!) — ale zároveň mě nenápadně 15 Přeposlaný e-mail L. Smoljaka z 2. 12. 2004. 16 Bílek, J.: Haló noviny 2. 2. 2004, č. 27, s. 3. 21 Doc PhD: (nar, 6. 5., (laureát C kritiku, 1S na katedř fakultě Ur habilitova oborové r odborné l i do Litera Respektu Katovna ( je rozhlásí kde je stál se zabývá kritikou m výstupově. Atelier, Rif gramoalbs k nezastuj porevoluq 18 knižníq scén, 198é -úsloví ustáleně rčení, istého vína, chodit oko- :m článku Válka proti ., podtržené pistolnic-lé maličkosti od Pavla n se tehdy polekal), že iolal pokušení přímoěa-lal - zvláště když každý , platí všeobecně, jinak l několik řádek předtím ■ktů promluvy nelze pro-ově sám dělá. Své obvi-kratickém (nad)užívání 3 příkladu spěchá vyvo-lě symptomem mravního ikuklený lump, pokrytec, snob atd. Nevím, jak k tomu, že v každém klišé odhaluji nějakého lotra, došel. (To bychom teď měli v Čechách, na Moravě a ve Slezsku zhruba 10 milionů lotrů.) Na základě jednoho citátu? Ještě mizerněji doloženo zůstalo obvinění, že se často dopouštím dile-tantských soudů v analýze gramatických klišé, různých nadužívaných či nevhodně používaných prostředků (předložky, spojky, slovesné vazby, verbální substantiva atd.). V heslech tohoto druhu se autor často dopouští vážných přehmatů, zvláště když pod dojmem pádně doloženého abusu odmítá slovesný tvar jako nepřirozený, logicky vadný apod. (viz APOD.) Hořel jsem jako laik zvědavostí poučit se, abych se jich příště vyvaroval, kde jsem se těch vážných přehmatů dopustil - zvláště pak pod dojmem - přeložme kritikův „abúzus" do češtiny —pádně doloženého nadužívaní. Byl jsem zvědavý, kde jsem se přehmatů dopustil například u chorobné inflace podstatných jmen slovesných, jež tolik učarovala našim politikům a jejichž kritiku považuji za trvale platnou položku svých Slovníků. Namísto jediného doldadu svých vážných přehmatů jsem se však, bez jakéhokoli přechodu, hned v následující větě dočetl závěrečný verdikt, že tedy obrazně řečeno s vaničkou vylévám i dítě. Vanička + dítě = konec argumentace. V tu chvíli jsem se ze seriózní kritické úvahy najednou ocitl uprostřed Havlovy Zahradní slavnosti: ano, žabinec bez brčka neusmažíš, a kdoví kde má čmelák žihadlo, tomu nejsou kalhoty nikdy krátké. Nebo že bych ve Slovnících tak dlouho krmil sys-la, až mi spadla fujara do rákosí? Mat! JAK JSEM NEODOLAL POKUŠENI I za tuto kritikovu důkazní nouzi jsem však vděčný, neboť mi ještě jednou a názorně umožní - podle recenzentových vlastních intencí - odlišit „frázi" od „floskule". Nuže: staré, poctivé, byť někdy nadužívané úsloví vylévat s vaničkou i dítě ještě samo o sobě floskulí není. Je to docela výstižná „fráze", přesně v tom smyslu, jak ji výše chápe recenzent. Floskulí - tedy falešnou květnatostí, jež často cosi esenciálního, ať 27 Doc. Pbj (nar. 6.! (laureát kritiku, na katei fakultě I habilito oborov< odborní i do Lite Respekt Katovna je rozhlí kde je sj se zabý! kritikou; vystupq Atelier, | i gramoa] k nezas porevol 18knižr scén, 1S Věc: Vlaj: Vlasta Bj Werichc 2003; SI Vladimí systém i 1945-1 j a v souJ Úvodem již vědomě, nebo podvědomě, zakrývá - se teprve tato fráze stává v daném kontextu: ve chvíli, kdy „básnicky" nahrazuje (překrývá) očekávaný obsah, hloubku, důkaz, doklad, který až do konce stati nepřichází. Kdy tedy vnějškově a „zdobně" zakrývá argumentační prázdno. Pomůžeme-li si pro větší názornost sugestivním obrazem jednoho z mnoha mýtů, jež dodnes obestírají smrt Jana Masaryka, floskule (vzhledem k latinskému jádru „flos = květina" docela logicky) slouží vlastně ve větě mluvčího jako ona kytice, jež podle nepotvrzené legendy byla přistavena ke spánku zavražděného a veřejně v rakvi vystaveného ministra, aby zakryla očím fotografů prostřelený Či jinak podezřele zhmožděný spánek. Je-li podle Martina Heideggera pravda totožná s aktem odkrývání,20 je floskule vždy tak či onak totožná s aktem zakrývání. Sama o sobě může být i „pravdivá", ale zakrývá nám pohled na cosi jiného: pravda o zvěrstvech stalinismu může německému historikovi a jeho publiku zakrýt pohled na „vlastní" zvěrstva nacismu, a obráceně: pravda o zvěrstvech nacismu může nám, Cechům, úspěšně zakrýt pravdu o „vlastních" poválečných zvěrstvech. Ne vždy jde o akty takto dramatické, jakými jsou předchozí příklady. A už vůbec nejde u floskule vždy o akt lotrovský, tedy vědomý a záměrný (s jakým pracují zpravidla totalitní či partajní ideologie, ale nejen ony). Nepoměrně častěji jde o pouhý atak verbální módy či stádovitosti. Sem myslím dnes patří i rozsáhlá oblast tzv. anglicismů. Přímých i nepřímých (tj. i těch zdánlivě českých, leč slepě mechanických, otrockých převodů - kalků). Koneckonců, i samo otomování, jež tak totálně zaplavilo Čechy, Moravu, Slezsko, ba i Slovensko, není ničím jiným než nemyslivě přežvýkaným kal-kem z angličtiny. (Jste-li zajatci téhle módy, musíte denně hlídat, zda jste ve všech směrech ještě in a ne out, zda jste dostatečně free, cool nebo happy, zda máte joggingem, strečinkem, skate-, snow- či 20 Srov. Heidegger, M.: O původu uměleckého díla, 1935; týž: O Pravdě a Bytí (ně-' mecko-české vydání), Mladá fronta, Praha 1993; Básnicky bydlí člověk (německo--české vydání), Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, 1993; Bytí a čas, Oikoymenh, Praha 1996. 28 Úvodem skiboardingem, body-stylingem a body-piercingem správně poznamenaný nejen hrudník, ale i feeling, zda máte v práci vychytaný marketing lobbing, pídring, monitoring, holding a inženýring, v bance clearing a na svém PC crackering, zda máte fakt dobrého providera, který vám umožní oslňovat okolí denně novou super message atd.). Sázíte-li, neradím vám se pídit, jaká je nejvyšší suma peněz, o .niž se hraje, ptejte se jedině jakýje jackpotí'V autoprodejně už vám nebudou vůbec rozumět, budete-li chtít koupit vůz na termínovaný pronájem. Už jsme zapomněli, že leckterá firma provozovala již za zrůdného komunismu vznešený „leasing"jako ušmudlaný „pronájem", jenž teprve nyní blýskavým anglondtěrem je zbaven zrůdnosti, která na něm ulpela. (V. Jamek: Jazyk otevřený dílu, 1994) Nic nového pod sluncem. Tak jako dříve rusismy a ještě předtím germanismy, i tato a podobná nemyslivá podléhání momentálně „silnějšímu" jazyku jsou jistě i znalcem politováníhodné konformity, a to nejen jazykové. Zvláště tam, kde jde o slova, pro něž má čeština vlastní a mnohdy přesnější výrazy (viz BOOKLET, BRIEFING, CASTING, CATERING aj.). Nejde jen o módu. Zhusta jde i zde o „ušlechtilou", „korektní", „odbornou", „vzdelaneckou" či jinak snobskou sebe-stylizaci a sebe-inscenaci, která nás (mne nevyjímaje) ve vlastních očích i v očích těch druhých dělá lepšími. Tedy o zakrývání bezděčné, mechanické, nevědomé, nereflektované a z mravního hlediska většinou bezúhonné. Tady si dovolím malou odbočku. TIK JAKO POUPĚ Extrémním, možná až hraničním příkladem zmíněné bezúhonnosti může být snad nejnevinnější a nejtitěrnější poddruh floskule (nikoli ještě její „květ", nýbrž „poupě"), který jsem si laicky pro sebe pojmenoval — a kupodivu se to ujalo i v recenzích - jako slovní tik (obsedantně nadužívaná pomocná slůvka typu nicméně, vlastně, prostě, zkrátka, hele, heledte se, tak, no tak, tak nějak, respektive, že, pravda, není-liž pravda, podívejte se, víte co, ve své podstatě, z mého 29 Doc. Pj (nar. 6, (laureá kritiku] na katí fakultě habilit< oboro\ odborr i do Lit Respek Katovn je rozhj kde je < se zabj kritikoi; vystupj Atelier,; gramoj k nezaá porevoj 18knižj scén,1j VěcVkj Vlasta E Werich 2003; S Vladim systém 1945-1 a v soui Úvodem pohledu, já si myslím, já myslím..., zčásti, protože už jde o rozkvetlejší obrat, sem patří gramaticky i věcně nesmyslné na druhou stranu, celá řada aj.). Tiky jsou častější v projevu mluveném než psaném, byť se vyskytují tam i tam. Můžete namítnout: nejde tu o mylné zařazení, jakkoli jde o „hraniční" jev? Co že tyto nevinné „tiky" mají podvědomě zakrývat? A co že mají případnému kritikovi jazyka naopak prozrazovat, zevnitř navenek manifestovat? Odpověď není jednoduchá. Někdy zakrývají i prozrazují asi jen drobnou neurózu. Nebo prostou nepohotovost, neschopnost reagovat. Jindy malou slovní zásobu, malou sečtělost, popřípadě stereotyp, křeč: úbytě jazykové tvořivosti. Ještě jindy snahu zalíbit se lidu {prostě, hele, víte co, no tak, no tak podívejte, podívejte se) nebo naopak „sebe-inscenační" úsilí vypadat inteligentněji, moudřeji, složitěji {ve své podstatě, nicméně), vyjádřit se „trendověji", býti „in" {na druhou stranu místo ale atd.). Někdy však může jít - zvláště jde-li o veřejné činitele - i o chronickou nechuť k jasně formulovanému, jednoznačně vyjádřenému názoru, tedy o podvědomý sklon k alibismu (například když expremiér Paroubek na přímou otázku novinářky, zda je ženě věrný či nevěrný, popř. zda je věřící či nevěřící, dává odpovědi typu: Já si myslím, že nejsem nevěrný nebo Já si myslím, ze v Boha nevěřím). Jde tedy i o strach z přílišné jasnosti, a tím i odpovědnosti za řečené. Někdy však „tik" zakrývá naopak podvědomý strach z prázdnoty (latinsky horror vacui), jindy, což je zvláštní případ téže hrůzy, momentální výpadek myšlenky nebo paměti (nemůžeme-li si zaboha vzpomenout na nějaký konkrétní příklad, řekneme nebo napíšeme: a celá řada dalších). Těmito drobnými, často automatickými zastíracími manévry především v rozhovoru, při přednášce nebo proslovu nenápadně získáváme čas. Zvláště oblíbeným manévrem je sebezálibná, narcistní ozvěna vlastních slov a myšlenkových kročejů (odborně zvaná echolá-líe), papouškování po sobě. Novinář a přeldadatel Vladislav Herink z Kolína nad Rýnem mě ovšem ve svém e-mailu před časem upozornil, že lékařská praxe zná jen echolálii batolete, přežvatlávající 30 Úvodem slova dospělého, a že teprve prezident Václav Klaus novátorsky zavedl do ěeské politické (pa)kultury to, co se dá nazvat čecholálií: významným opakováním slov vlastních. To dělá státnický dojem rozvážnosti a neukvapenosti. Vzhledem k tomu, že se vesměs jedná o repetici banalit, vzniká u posluchače dojem, že je v nich skryt jakýsi hlubší smysl, jehož význam mu bohužel uniká, což prý vyvolává u posluchačů automaticky pocit méněcennosti. Já bych naopak tento vynález našemu panu prezidentovi výjimečně nepřičítal (a tudíž nevyčítal). Zažil jsem ten úkaz mnohokrát u různých svých šéfů a konferenčních řečníků dávno před ním. A většina z nás zná snad už ze školy ono jakoby zamyšlené, trochu unavené, ze dna myšlenkové námahy mechanicky lovené opakování posledních dvou, tří, pěti slov právě řečeného i s významným klesnutím hlasu. Bývá to všechno stále ještě společensky poměrně přijatelná „vata", chcete-li „redundance"', nutná k přenosu („bezpečnému obalení") budoucí myšlenky. Nepřijde-li myšlenka, přenáší se pak už jen obal. A uvnitř zůstává prázdno: tehdy poupě vykvete v regulérní floskuli. Konec odbočky. JAK SE STAL ABÚZUS ÚZEM V odborné kritické odezvě jsem nalezl i mnohem smutnější doldad malé vysvětlovači schopnosti dosavadních Slovníků floskuli, jež patrně zavinila i fatální nerozpoznání jejich žánru a smyslu. Autor přinesl z prvního Slovníku imponující množstvím citací, ale také vzorových floskulí, jejichž floskulity si zřejmě není vědom (kdo sedí v autě...). Jde o zatím nej rozsáhlejší recenzi Máme slovník floskulí? v odborném jazykovědném periodiku Naše řeč.21 Tato recenze pokračuje tam, kde skončila vcelku ještě mírumilovná Válka proti flosku-lím v Lidových novinách, a dovádí ji ad absurdum. I Hugo Plůdek ze zmíněné Havlovy Zahradní slavnosti by recenzentovi mohl závidět blíže nedoloženou, ale zajisté zásadní větu týkající se slovesných 21 Šimandl, J.: Máme slovník floskulí?, Naše řeč, 87, 2004, č. 4, s. 208. 31 Doc. R (nar. 6, (laureí kritiku; na kati fakultě habilití oboro) odborl i do Lit Respeí Katovn je rozh! kde je i se zabj kritikoj vystup] Ateliery gramoj k nezaj porevq 18 kniž scén,1 Věc: VI; i Vlasta Ej Werich 2003; S[ Vladimj systémj 1945-lj a vsoul Úvodem substantiv: Bohužel s abúzem Just odsuzuje i úzus. Přeložíme-li laicky učenost do češtiny, vyjde najevo, o co jde: je-li právě nadměrný výskyt (abúzus) slovesných substantiv ustáleným způsobem (územ) vyjadřování určitých politiků, tedy stal-li se „abúzus územ", bodejť bych ten hybrid neodsuzoval!!! Má subjektivně posbíraná sbírka fioskulí je v očích těchto recenzentů prostě jen hajdalácky odbytý jazykovedný slovník, jakási nepovedená disertace, v níž trestuhodně schází třeba tak základní věc, jakou je soupis literatury; Skandální je i seznam použitých, zkratek, snažící se nahradit seznam literatury: seznam je nekompletní v titulech i údajích... Knížku to poškozuje, protože leckterý čtenář se napřed podívá dozadu, co všechno má autor přečtené. Recenzentovo odborné oko z toho zřejmě vyčetlo, že mám přečtené pouze čtverý noviny a tři základní slovníky — a s touto jedinou předpotopní výzbrojí jsem vyrazil na lov floskulí. Sám bych nad sebou zaplakal. Mám recenzentovi připomínat, že u abecední sbírky převážně glos, fejetonů a causerií může odbornou literaturu uvádět leda recesista? A že i u eseje (viz delší hesla) by měl čtenář poznat ščetlost autorovu nikoli „zezadu", tím že se napřed podívá do soupisu literatury, ale „zepředu", z textu, z úrovně jeho kritického myšlení, z přiléha-vosti analogií, z šíře příkladů? Přesto i tak chci za profesorskou lekci opět bez ironie poděkovat - vždyť i ona je jedním z motivů tohoto úvodu. Dík patří především za závažné tipy na další floskule, mj. i za významné rozšíření definičního pole tohoto ústředního pojmu. Mírou dezinterpretace tohoto pojmu mě totiž právě tato recenze, jako málokterá jiná, přiměla k jeho novému promýšlení a snad tentokrát i k trochu přesnějšímu vymezení. V recenzentově jazykovědném světě je ovšem zakázána ironie, humor a hra s jazykem. Chápu, že mé Slovníky jsou pro takové recenzenty jaksi příliš kabaretní (což pro mne není urážka, jinak bych o tomto ctihodném pojmu neměl na fakultě dvousemestrovou přednášku). Citovaná recenze však přechází i k metání střel mnohem těžšího, zatím vůbec nej těžšího kalibru, vedle nichž blednou i rudé střely Haló novin: tvrdí, že bych sí prý jako autor Slovníku zá normalizace v osmdesátých letech 32 Úvodem . Píeložíme-li laic-li právě nadměrný způsobem (územ) ízus územ", bodejť v očích těchto re-klný slovník, jaká-zí třeba tak základ- i seznam použitých, mam je nekompletní iže leckterý čtenář se xtené. Recenzentovo řečtené pouze čtverý ou předpotopní vý-nad sebou zaplakal. ,bírky převážně glos, ivádět leda recesista? znat ščetíost autoro-.0 soupisu literatury, o myšlení, z přiléha- pét bez ironie podě-oto úvodu. Dík pat-mj. i za významné pojmu. Mírou dezin-scenze, jako málokte-;nad tentolcrát i k tro-jazykovědném světě ykem. Chápu, že mé íliŠ kabaretní (což pro něm pojmu neměl na aná recenze však pře-í vůbec nej těžšího ka-S novin: tvrdí, že bych v osmdesátých letech mohl výborné rozumět s Vladimírem Rzounkem, který výraz, mezilidské vztahy'zavrhovaljako beztřídní a bezobsažný Ba, mohl bych si výtečně rozumět i se samotným V. I. Leninem - s ním se prý zase shoduji v kritice módního výrazu na druhou stranu. Lenin totiž podobně jako já rozeznával mesiákapodle ,na jednu stranu — na druhou stranu'.22 Přejdu raději taktně, že si autor vědecké recenze v odborném recenzovaném časopise možná plete tvrdého normalizátora s natvrdlým kosmonautem (Rzounek byl totiž Vítězslav, Vladimír byl když tak Remek). Nevím také nic o tom, že bych kožené mezilidské vztahy považoval za nesnesitelné slovní spojení kvůli nějaké „beztřídnosti" a že bych kritikou zbytečně košatého výrazu na druhou stranu tam, kde stačí říct ale, odhaloval kolísavost maloburžo-azních živlů po vzoru fýrera světového proletariátu. Co mě na tomto způsobu recenze fascinuje, je něco jiného: shovívavě povznesená, jakoby neutrální obhajoba řečových ldišé, jež sama mimoděk produkuje. Recenzentovi, podobně jako televizním moderátorům, nevadí obraty typu není (je) jasné, neřeší, z projektu sešlo, celá řada — tento poslední obrat dokonce používá vědomě, neboť je pro něho logicky dráždivý, ale lingvisticky obhaji-telný. Odborně obhajuje — pomine-li jeho nadužívaní - i mor zvaný nicméně. Ptá se; Neobohatil se jeho užitím repertoár spojovacích-prostředku!'Nevadí mu ani obludné (legislativně) ošetřeno — připadá mu komplexní, akceplnější. Také otomování— i když tím prý nechce schvalovat vyslovené trivializace typu , večeře je o guláši' — omlouvá poukazy na jakousi reklamu ptáka s telekomunikační přilbou: Ten pták je o telekomunikačních službách — a to je důležitější, než že je to pták nebo který je to pták. A teď to řeknu obecněji: Při sdělování bývá důležitější, o čem to je, než co to je. Taky proto se otomuje. Zcela nedoložená zůstává v recenzi domněnka, že „otomování" prý už ustupuje (kde, podle jakého frekvenčního výzkumu tak autor soudí?). Přesto z téhle optimistické dojmologie vyvodí zdrcující soud o mé nedoceněné povědomosti, že jazykové módy nejen přicházejí, ale také pomíjejí. Tady si nemohu odpustit další odbočkové intermezzo. 22 Naše řeč, s. 211. 33 Doc. Ph[ (nar. 6. 5 (laureát kritiku, 1 na kateti fakultě I4 habi!ito\ oborovq odborný i do Lite) Respekt! Katovna je rozhlaí kde je stí se zabývj kritikou j vystupoí Atelier, R; gramoalj k nezasti porevok 18 knižní scén, 19Í Věc: Via si Vlasta Bij Werich o^' 2003; Slo| Vladimíry systému.i 1945-19| a v souvil Úvodem O CEM JE MADONA? Že v případě údajného ústupu „otomování" není vůbec optimismus na místě, dosvědčili jsme zčásti už v předchozích řádcích. A přesvědčují mě o tom týden co týden výroky politiků v televizních debatách (viděli jsme to nejnověji u Davida Ratha, u radního Rudolfa Blažka se otomuje ostošest i na letácích a billboardech). Dále jsou tu výroky komentátorů, pophvězd, sportovců, včetně hokejových mistrů světa (Jaromír Jágr: Bylo to o tom, že jsme chtěli vyhrát! Reportér: Dnešní hokej byl o hokeji). A co hůř, „otomování" si jako poangličtělou vyjadřovací figuru oblíbil sám pan prezident Václav Klaus a začal dokonce otrocky překládanou zmutovanou vazbu — na základě komparativních výhod? — vyvážet do ciziny. Podívejme se, jaký záchvat otomování jej postihl například při jeho proslulém varšavském útoku proti postdemo-kracii a „ne-demokracii" (viz NE-) a proti „NGoismu" (tj. nikým nevoleným nevládním organizacím, obráncům lidských práv a jiným protistátním spikleneckým centrům, placeným bůhví odkud): Rada Evropy je — nebo by být měla — o Evropě tradičních liberálních hodnot. Měla by být o Evropě svobody a míru, o Evropě různosti, o Evropě demokratických národních států, o Evropě budované na synergii plynoucí z odlišnosti... Z toho důvodu si myslím, že Rada Evropy primárně není o evropském sjednocování. Rada Evropy je i o Evropě v širším smyslu... 23 Na pouhých šesti řádcích si „zaotomovat" hned sedmkrát, to je věru výkon hodný J. W. Goetha, který soudil (a sám se toho ve Faustovi ani ve Vilému Meisterovi pravda moc nedržel), že právě v omezení pozná se pravý mistr. Populární politiky ani hokejové a jiné hvězdy bych v tomto směru vůbec neradil podceňovat - právě oni nabízejí divákům a čtenářům podvědomě napodobované identifikační modely chování a, což je ještě horší, i podvědomě napodobované 23 Klaus, V.: Nový úkol pro Radu Evropy? (citát je z autorizované české varianty v LN 17. 5. 2005). 34 1 Úvodem lení vůbec optimis-ředchozích řádcích. :y politiků v televiz-avida Ratha, u rad-. letácích a billboar-)phvězd, sportovců, r: Bylo to o tom, že 0 hokeji.), A co hůř, ;í figuru oblíbil sám itrocky překládanou lích výhod? — vyvá-omování jej postihl ku proti postdemo-Goismu" (tj. nikým n lidských práv a ji-laceným bůhví od-Evropě tradičních lidy a míru, o Evropě tátů, o Evropě budo-důvodu si myslím, že •cování Rada Evropy 1 hned sedmkrát, to iil (a sám se toho ve >c nedržel), že právě Lvězdy bych v tom-: oni nabízejí divá-é identifikační mo-omě napodobované Ltorizované české varianty vzory vyjadřování. Jenže od vydání mých Slovníků nákaza, bohužel, postoupila i do vyšších, „kulturních" sfér veřejného diskurzu. Nepřekvapí, když jemný a vytříbený snob a europoslanec, který si na své kulinářské umělecké zážitky vydělal hrubými telenovelami a jemnou pornografií, prohlásí o svém bývalém televizním impériu, jehož jedenáctimiliardové dluhy budeme za něj ještě dlouho splácet: Celý ten boj je o vykrvácení srdce. Překvapí ale, když jistě úctyhodná sobotní intelektuální příloha Lidových novin v oddílu Orientace / Salon přinese přes půl strany mondénni barevný kýč MADONA plzeňské výtvarnice Štěpánky Š. a pod ním neméně třeskutý kýč slovní: Madona je o katolické pompě, ale zároveň i o lásce. . . Pravda, Klaus to ještě není. Ale i tak je to nadějné. Marně brousil jazykový redaktor Jaromír Slomek hned vedle svůj pravidelný cizelérský sloupek, marně z druhé strany v knižním sloupku ryje svým jemným jazykovým břitem do komerční kulturní industrie redaktorka Daniela Iwashita. Madona, která je o lásce, je požere oba. Konec intermezza. JAK SE STAL ROCK-AND-ROLL FLOSKULÍ Zpět k naší Naší řeči, jež mj. otevírá i obecný problém „stáří" floskulí: Stáří tautologií typu ,stalo se, co se stalo', lze dokumentovat přinejmenším Gottovou písní Je jaká je' (1976) ... Kdyby autor měl trpělivost pročíst v Slovníku spisovného jazyka českého (.,.), našel by tam svoje,přišlo mi's doklady ukazujícími k 19. století.24Tuto cimr-manovskou nemoc odborníků z povolání, již bych diagnostikoval jako věda = závody, kdo kde byl první, krásně popsal a distancoval se od ní už před mnoha lety jeden z mých skutečných filologických vzorů, Victor Klemperer. A to v polemice s přítelem E, který mu namítal, že za určité sloveso nelze přece činit odpovědným 24 Naše řeč, s. 209. 35 Doc. F (na r. 6 (laure; kritiku na kat fakult! habilij oboro odbor i do Lil Respe! Katovi je rozH kde je sezab) kritiko! vystufj Atelierj gramcj k nezaj porevij 18kni| scén, 1j: Věc: Vij Vlasta Wericrj 2003; < Vladirr systérr 1945- a v soi Úvodem nacisty, neboť on je slyšel a četl už kolem roku 1920 ve zcela neutrálním významu (jako bych slyšel svého kritika). Klemperer píše: Namítal jsem, a to je názor, který zastávám ve všech úvahách, jež se toho týkají, že především nikdy nemám v úmyslu určovat, kdy se nějaký výraz nebo určitý význam- slova vyskytl poprvé, protože je to ve většině případu nemožné, a když si člověk myslí, že objevil toho prvního, kdo je použil, nakonec vždycky najde ještě jeho předchůdce. Ze stačí, aby se F. podíval do Büchmanna na heslo ,nadčlověk' (Übermensch): to slovo má své počátky už v antice. (...) Avšak důležitější než častá frekvence je změna hodnoty slova.25 O tom, že mé první knize se bohužel recenzentům pojem „flos-kule" nepodařilo osvětlit (což je její, nikoli jejich chyba), svědčí i příklady tzv. „Justových floskulí", které vykutali z mého textu. Mými „floskulemi" podle Naší řeči jsou, mimo jiné: Pořád to známé malé české či Zhoubný vliv zdegenerovaného jazyka politiků na naši mateřštinu. Zastavme se u druhého příkladu. Ze něco takového, jako „zhoubný vliv" jazyka politiků na naši mateřštinu existuje a že ten jazyk je mnohdy opravdu „zdegenerovaný" - to snad dnes už uzná i můj oponent. Jestliže ale tuto základní výpovědní hodnotu mé zajisté nikterak oslnivé věty uzná, pak nám ovšem dluží odpověď, v čem vlastně spočívá „floskulóznost" zmíněné věty (obou vět). Potíž je v tom, že recenzent se můj termín floskulizace jakoby štítí používat. Použije-li jej, omlouvá se zaň vzápětí čtenáři a profesorsky jazykového diletanta koriguje: Použijme v nepřímé citaci tohoto Justova výrazu, přestože bychom raději mluvili o rozostření významu... Nuže na závěr: floskule (floskulizace) není totožná s rozostřením významu! Floskule, alespoň v pojetí mých knih, není každý významově opotřebovaný řečový obrat, idiom, vazba, každá partiová metafora nebo každá fráze - i když opotřebovanost je Jednou z jejích nezbytných podmínek. Floskule, řečeno s Karlem Čapkem (který ovšem sám ještě používal „významově rozostřeného" pojmu 25 Klemperer, V.: Jazyk Třetí říše. Lingua Tercii Imperii (Poznámky filologovy), H & H, jinočany 2003, s. 55. 36 Úvodem fráze), není ustálené rčení, ale ustálené lhaní... Je habituální a zmechanizovaná neupřímnost. Nemůže se jí tedy nikdy stát prostá, věcná, opravdově míněná výpověď, i kdyby byla omílána milióny úst denně. Z věty, že někomu umřela teta, neudělá frázi ani ten největší tlučhuba; jenže tlučhuba to neřekne, nýbrž bude hlásat, že nám neúprosná Morana vyrvala milovanou tetinku. Tlučhuba neřekne, že lidé mají těch daní zrovna dost, nýbrž že náš lid úpí pod břemenem nesnesitelných daní.16 Náleží tudíž k její povaze, že zveličuje nebo opentluje všecko, co bere do úst. Jako by tady Karel Čapek už před sedmdesáti lety slovesem „opentluje" sémanticky posunul svůj pojem „fráze" blíž k naší „floskuli". Zopakujme si, že toto slovo je etymologicky navždy svázáno s latinským „ŕlos", „floris". Floskule je - ať už záměrné, účelové a obmyslné (propaganda, ideologie, reklama, kýč), nebo podvědomé, automatické a mechanické (móda, trendovost, snobský slang) - zakrývání, zdobení prázdna slovy. A to v rozpětí od pouhé „sebe-stylizace" a „sebe-inscenace" až po stylizaci a inscenaci skutečnosti. (Vydávané ovšem za skutečnost neinscenovanou.) Neexistuje žádná „floskule an sich". Slova se floskulemi nerodí, ale vždycky teprve - nadužívaním, vyprázdněním, zastíráním a kontextem - stávají. Rock-and-roll nebo Lisabonská smlouva (viz LISABON) určitě nejsou floskule. Floskulemi je učiní teprve ta či ona příslušná „huba" - a kontext. Posledně zmíněný politicko-právní akt je sám o sobě „neutrálním" textem. Floskuli se však neodvolatelně stal ve chvíli, kdy jím - jak se ukázalo, bez bližší znalosti a mimo kontext — začali politici mávat jako bojovou fanglí, začali získávat partikulární politické výhody, ba politikářsky licitovat (Lisabon za americký radar atd.). Ten první hudební pojem se zase floskuli par excellence stal až ve chvíli, kdy stárnoucí rocková hvězda a neúspěšný adept politické senátní kariéry mimoděk zakryl tímto tvrdým termínem svůj neexistující politický program a nulové znalosti o politice 26,Čapek, K,: V zajetí slov, Lidové noviny 6. 12. 1933, in: Karel Čapek: Spisy, y O umění a kultuře III, 1986, s. 495-496. 37 Doc. Pr (nar. 6.i (laureá? kritiku,: na kata fakultě; habilitc oborav odborq i do Lití Respekj Katovni je rozh( kde je s| se zabýí kritiko l vystupi Atelier, gramoc k nezas porevo 18 kniž scén, 1< Věc: Via Vlasta E Werichu 2003; S Vladimij systém | 1945-1j a v souý Úvodem (a také snad i svou konformitu za normalizace, kdy vystupoval mj. i na prorežimnícfi festivalech politické, tzv. angažované písně). Tedy ve chvíli, kdy odpověděl na otázku, co hodlá vlastně vnést do politiky: Nevím ani přesné, co slovo politik znamená... Lidi navíc senátní volby dost ignorují, takže je to vždy o (sic!) známější tváři... Neumím politikařit. Ziju celej život v rock androllu, a to je o něčem jiném, (sic!) Tam se věci řeší úplně jiným způsobem... Řeší se jednoznačně a bez ser-vítků. (Do politiky přinesu rock'n'roll, LN 14. 8. 2004) Dejme si závěrem ještě jeden evergreen (everblack?): okřídlené Benešovy dekrety (viz —>). Přesněji „dekrety prezidenta republiky", zákonné normy z let 1940-1945. Opět: samy o sobě tyto reálně existující a legálně působící právní normy nejsou žádnou floskuií, je to historická skutečnost, reagující na jiné historické skutečnosti. Floskulemi se ale staly v okamžiku (kontext!), kdy se na obou stranách Šumavy začaly používat jako účelové propagandistické heslo, jako svatý prápor či pendrek, jenž má zakrýt vlastní pochybení a viny a jímž se o to bojovněji mává na předvolebních barikádách a srazech. Tam jako strašák, s nímž totalitní Ceši nemohou vstoupit do civilizované Evropy, zde zase jako pevnost našich národních zájmů, z níž ani opídneustoupíme (i když už jsme pěkně potichoučku polehoučku řadu součástí téhle nerozborné pevnosti rozebrali a pro jistotu mnohé z těch neporušitelných poválečných zákonů novelizovali nebo anulovali novým, pozměňujícím a rozumnějším zákonem, samozřejmě bez jakékoli retroaktivity). Podstatná okolnost, obdobná „Lisabonu": málokdo z mluvčích obou stran, kteří si „dekrety" v posledních, dejme tomu patnácti letech brali denně do úst, si ony — tu nenáviděné, tu vzývané - nouzové zákonné normy vzal kdy do ruky. Qinak by i Marťan musel uznat, že distancovat se od nich by neměl být dnes už problém, neboť jejich kolektivně obviňující dikce i duch, které jsou zrcadlovým odrazem dikce a ducha nacionálního socialismu, jsou principiálně neslučitelné s dnešními právními normami; že však logicky reagovaly mimořádnými prostředky na tehdejší, nikoli dnešní, mimořádnou situaci, kterou jejich tvůrce nezavinil.) „Dekrety" se tak staly v ústech politiků i řady komentátorů v podstatě virtuálním, dokonale 38 Úvodem ace, kdy vystupoval raj. ingažované písně). Tedy lá vlastně vnést do poli-má... Lidi navíc senátní tamější tváři... Neumím to je o něčem jiném, (sic!) se jednoznačně a bezser-14. 8. 2004) (everblack?): okřídlené r prezidenta republiky", amy o sobě tyto reálně nejsou žádnou floskulí, : historické skutečnosti. :!), kdy se na obou stra-: propagandistické hes-ikrýt vlastní pochybení :dvolebních barikádách í Češi nemohou vstoupit >st našich národních zá-jsme pěkně potichouč-orné pevnosti rozebra-ch poválečných zákonu ňujícím a rozumnějším tivity). Podstatná okol-tvčích obou stran, kte-itnácti letech brali den-iné - nouzové zákonné musel uznat, že distan-)blém, neboť jejich ko-u zrcadlovým odrazem ;ou principiálně neslu-však logicky reagovaly li dnešní, mimořádnou krety" se tak staly v ús-:ě virtuálním, dokonale vyprázdněným pojmem, zakrývajícím v lepším případě neznalost historie, častěji však skutečné záměry mluvčích (např. získávání národoveckých hlasů apelem na ty nejnižší nacionalistické pudy publika a umělým konstruktem nepřítele). Shrňme tedy. Tzv. rozostření významu, jak překládá floskuli jazykovědec - ale také významové vyprázdnění („desémantizace") slova, vzniklé pouhou jeho nadměrnou frekvencí, a tím i jistou banalizací - to vše jsou jistě průvodní, ale zdaleka ne jediné vlastnosti jevu zvaného „floskulizace". Řekl bych, že jsou to dokonce vlastnosti z nejnevinnějších. MORÁLNI LINGVISTIKA? Kdybych měl předjímat další kritické výhrady vůči oběma Slovníkům, vsadil bych se, že mezi nimi opět bude tato: proč se teatrolog plete do lingvistiky? Pletou se snad lingvisté stejně diletantsky do teatrologie? Ponechme stranou, že naštěstí pro moderní teatrologii a její sémi-otiku se od časů Romana Jakobsona, Petra Bogatyreva a Pražského lingvistického kroužku vždy pletli a pletou. Podobné výhrady jsou ovšem i tak produktivní a po xté za ně děkuji: umožnily mi totiž nahlédnout další špecifický aspekt slov, jimž říkáme floskule. Jak jsme doložili, floskule jsou slova, která předstírají, že jsou něčím jiným. Slova, která nosí masku - i mimo čas karnevalu. A jsme vposled u dalšího z možných vymezení: floskule jsou slova hrající divadlo. Ovšemže divadlo svého druhu: skryté, neregulérní, neohlásené, bez opony, plakátů, uvaděček a vstupného. Přesto divadlo, které má své specifické herce, režiséry, dramaturgy, hudebníky a scénografy. A tak je docela možné, že objevovat ve slovech, v jejich mluvčích a v jejich situačních kontextech nepřiznané divadelní významy bylo jedním z hlavních podvědomých motivů celého mého jazykozpytného diletování. Naše úvahy otevřel citát z Karla Krause. A byl to právě excelentní vídeňský satirik a kritik jazyka, který v rozsáhlém, DocJ (na r. (j (laure kritikij na kai fakultj nabili] oborej odbor i do Li! Respe; Katovi je rozlj kdeje! sezab; kritiko! vystu[ Atelie grame kněze po re vi 18kni scén,'! Věc: VI Vlasta Wericf 2003; Vladirr systénj 1945- a v soi Úvodem osmisetstránkovém knižním dramatu, vyhrazeném divadlu na Marsu, neboť návštěvníci divadel z tohoto světa by to nevydrželi (Poslední dnové lidstva, 1919, česky 1933, nový překlad 2006) neváhal dokonce žurnalistickou frázi posadit na lavici obžalovaných z rozpoutání první světové války. Právě on nám teď snad pomůže i s pointou. Nejde o bezduchý jazykový purismus, říká o něm Karel Poláček v článku Boj proti frázi z roku 1930. Kraus dobře pochopil, že za nevhodně voleným slovem a ošumělou frází se skrývá nízký duch bez tvořivé fantazie (...) Žurnalistův vtip nebývá projevem ducha, jenž svítí a září. Jak Kraus dobře tuší, je to pouhé světélkování mravní hniloby... Fráze, vyjádřená výtvarně, je secesní ornament, který se roztahuje po fasádě bez vnitřní spojitosti s budovou. Zatímco věta je myšlenka vyjádřená slovy, je fráze slovy vyjádřený ornament. Fráze, to je sádrový trpaslík na měšťákově zahradě nebo kamenný lev, který zdobí vchod do vily pana majitele. Fráze má asi takovou souvislost s myšlenkou jako lví spár s duchem domácího pána.17 A Karel Čapek pár let později o Krausově životním opusu usoudí, že je jednou velkou obžalobou nesmírného zločinu duchovního, jemuž propadlo to odporné lidské hemžení. Tím velikým, kolektivním zločinem je lidská pitomost, zmechanizovaní mozku zblblého foršrif-ty, frázemi, hesly, ziskem, velkými slovy nebo malými chtivostmi (...) Ty duté fráze, ten surově technický žargon (...), ta klišé z novin, jež lidem nahrazují myšlenky, ta zobecněná hesla, jež nahrazují svědomí, tato korupce ducha, tato dobrovolná slabomyslnost, jež je horší a surovější nežli nenávist (...) Antikrist, který triumfuje na padlých, se nejmenuje Vilém ani Bedřich, jmenuje se Tisk. Jmenuje se Logos.2* Krátce po Krausových šedesátinách píše Čapek stať Kdybych byl lingvistou, kde si v jemné polemice proti štrukturalistické filologii, jež abstrahuje jazyk od lidí jako čistý jev jazykový, představuje „svou" filologii jakožto projev určitých lidí, lidských povolání, typů, 27 Siov. Krolop, K,: Recepce Karla Krause v českých zemích, in: Karl Kraus / Sido-nie Nádherná, 2000, s. 46-47. 28 Čapek, K.: Kdybych byl lingvistou, Slovo a slovesnost, únor 1935, in: Karel Ča-■ pek: Spisy. O umění a kultuře III., 1986, s. 635-637. 40 Úvodem azeném divadlu na éra by to nevydrželi nový překlad 2006) : na lavici obžalova-rě on nám teď snad 'kový purismus, říká z roku 1930. Kraus n a ošumělou frází se Žurnalistův vtip ne-raus dobře tuší, je to yjádřená výtvarně, je ' bez vnitřní spojitos-má slovy, je fráze slo-rpaslík na měšťákově do vily pana majitelů jako lví spár s du- ivotním opusu usou-9 zločinu duchovního, i velikým, kolektivním lozku zblblého foršrif-'.alými chtivostmi (...) ), ta klišé z novin, jež !ež nahrazují svědomí, \ost, jež je horší a suro-fuje na padlých, se ne-nenuje se Logos.2S Čapek stať Kdybych štrukturalistické filo-jazykový, představuje dských povolání, typů, nich, in: Karl Kraus / Sido- t, únor 1935, in: Karel Ča- skupin, kultur a koneckonců i určitých světových názorů. Jazykovou kritikou chce dojít k diagnostice demagogie. Tato lingvistika veřejných projevů by se koneckonců stala nevyhnutelně společenskou kritikou, ve smyslu duchovní diagnostiky (...), vedla by k poznání obdobných kazů v sociálním myšlení. Čapkova a Poláčkova morálně kritická diagnóza jazykového úzu, inspirovaná nepochybně Karlem Krausem, byla nazvána morální filologií™ Dovolte mně, laikovi, přihlásit se troufale nejen k této milé společnosti, ale především k tomuto termínu. Musíme se už konečně vymanit ze zajetí fráze, soudím spolu s Petrem Fideliem, že „myšlenka se odívá do slovního šatu."To je zcela zavádějící představa: myšlenka se do slov neodívá, myšlenka se pomocí slov vyjadřuje, díky slovu získává vůbec tvar. (...) Všichni se vyjadřujeme více méně špatně, příčina však není zpravidla v tom, že bychom byli příliš nešikovní v oboru slovní krejčoviny, nýbrž v tom, že nebýváme dosti svědomití a zodpovědní v oboru myšlení... (O jazykové kritice, 1982)30 29 Srov. Krolop, K.: Recepce Karla Krause v českých zemích, in: Karl Kraus / Sido-nie Nádherná^Sborník z mezinárodního sympozia Návrat domů, Nakladatelství Pranze Kafky, Praha 2000, s. 47.. 30. Srov. Fidelius; P.: Kritické eseje, Torst, Praha 2000, s. 10. 41