Teorie velkého třesku měla zprvu problém s časovými škálami. Hubblem stanovená rychlost rozpínání byla příliš velká, takže se vesmír zdál mladší než objekty v něm: vypadalo to, že existuje jen 1,8 miliardy let. To byl zjevný paradox, na který odpůrci teorie oprávněně poukazovali, například Hoyle při propagování svého modelu stacionárního (a tedy věčného) světa.
Nápravu přinesla až nová pečlivá měření.

V roce 1952 byly objeveny dvě různé populace cefeid. Příslušná revize mezigalaktických vzdáleností určovaných pomocí cefeid „zvětšila vesmír 2,6× oproti Hubbleovým měřením. Následně Sandage (1958) zjistil, že některé velmi zářivé zdroje v galaxiích nejsou hvězdy,ale oblasti excitovaného vodíku. Zásluhou této opravy vesmírné vzdáleností narostly ještě 2,2×. Další drobnější upřesňování skutečné velikosti vesmíru probíhala i později.
Ukázalo se, že vesmír je asi osmkrát starší, než plynulo z původních Hubbleových měření. Je mu více než 10 miliard let, což pro teorii velkého třesku již nepředstavuje žádný problém.

Poznámka (https://khanovaskola.cz/video/14/113/59-cefeidy-promenne-hvezdy)

Cefeidy jsou proměnné hvězdy se známou závislostí periody na svítivosti. Tu objevila v roce 1912 americká astronomka Henrietta S. Leavitt. Perioda je snadno měřitelná, z té se spočte skutečná svítivost cefeidy a ze změřené magnitudy se poté určí vzdálenost. Pokud nalezneme v nějaké galaxii cefeidu, můžeme relativně velmi spolehlivě určit vzdálenost této galaxie. Proměnnost cefeid je dána jejich pulsací, "dýcháním" hvězdy.  /auth/el/1441/podzim2015/FY2BP_KOSM/54761504/videakosmo/ST_Cefeidy.mpg V animaci vidíte měnící se rozměry hvězdy, napravo doplněné odhazováním obálky. V dolní části je světelná křivka cefeidy.