Seminář sociální psychologie
Člověk a sociální prostředí. Sebepercepce a sebeprezentace jako výsledek sociální interakce a
sociálního učení. Atribuce.

Kontexty sociální interakce
pFyzické kontexty
nAneb od tlačenice k architektuře
nPsychologie životního prostředí

Kontexty sociální interakce 2
pSociální kontexty
nScénář (Schank, Abelson, 1977)
pSociální chování se podobá hraní podle scénáře
n(Sociální) role
pRole – modely chování ve vztahu k jiným osobám
pRole, které hrajeme se stávají součástí našeho já (Goffman, 1959)
pRole pozorujeme a ve vhodných podmínkách využíváme
§Sociální učení (Bandura)
§Imitace (napodobení)
§Modeling (přejímání vzorů)
§Srv. Např. Zimbardo (dozorci, vězni)
p

Kontexty sociální interakce 3
nSociální schémata
pSociální vědomosti jsou uchovávány v pružných rámcích, které řídí naše chování
pNapř. scénář, role
pDalší typy (Baron, Byrne, 1984)
§Schéma rolí
§Schéma osoby
§Sebeschéma
§Průběžně korigováno; „jací jsme“
§Zkušenost i pozorování vl. chování v soc. situacích
§„Sluší mi tohle?“

Kontexty sociální interakce 4
pOsobní identita (sebesystém, jáství)
pSociální identita
nSkupiny, které nás obklopují
pPrimární skupina
pSkupina vrstevníků „peer group“
nSociální identifikace se skupinou
pPřejímání hodnot, norem…
pTeorie minimálních skupin (Tajfel)
§Vnitřní (in-group) a vnější (out-group) skupiny
pPřirozené procesy kategorizace
§Stereotypy
§Předsudky
§

Kontexty sociální interakce 5
pKulturní kontexty
nEtnocentrismus (všechno, co vím o lidech…)
nNapř. Hsu
pPojetí sebe sama („jáství“) se liší mezi Američany a Asijci
n(…)
n

Kontexty sociální interakce 6
pSebepojetí
nTypické pro evropské myšlení (srv. Descartes, Locke, Hume)
nSociální srovnávání (W. James, 1890; „významní druzí“)
nZpětná vazba (Cooley, 1902) – „zrcadlové já“
pNaše představa o tom, jak o nás asi uvažují druzí…
n„já“ jako série rolí (Goffman, 1959) – repertoár rolí
nInternalizace podmínek hodnoty (C. Rogers)
pPozitivní zpětná vazba
pSebeaktualizace
p

Kontexty sociální interakce 7
pSebeúcta (self-esteem)
nLiší se od popisného sebeobrazu (self-image)
nInternalizace sociálních soudů, hodnotící
nCoopersmith (1968)
pNízká, střední, vysoká sebeúcta
§Jaké jsou děti s…?
n
nSebeúčinnost (self-efficacy)

Atribuce
phledání „příčin“ i příčin vlastního chování i chování druhých osob
ppoznání těchto příčin nám umožňuje chápat svět jako předvídatelný, jednodušší a kontrolovatelný
pnejde o hledání objektivních příčin, ale o subjektivní výklad skutečnosti naivními nebo laickými
teoriemi
pmáme potřebu atribuovat především chování, které se odlišuje od běžného

Atribuce - chyby



Každý je naivním psychologem…
pInterní (dispoziční) příčiny
ncharakteristiky osobnosti
npřesvědčení
pExterní (situační) příčiny
nsituační tlaky/vlivy
p
pPříklad:
nPozdní odevzdání anotace posteru studenty
pVniřní: jsou líní, chlastají, flákají se
pVnější: mají problémy doma, pracují, randí ;)

Atribuce - Základní atribuční chyba:
pZákladní atribuční chyba (Ross, 1977)
pJe všeobecná tendence přeceňovat u druhých osob význam osobnostních vlastností na úkor situačního
kontextu

Co je na obrázku?



Rozdíly ve vnímání situace
pPozorovatel -> Interní atribuce
pAktér -> Externí atribuce
p
pCo je v centru pozornosti?
nPro Pozorovatele:  Aktér
nPro Aktéra:  Všechno, krom aktéra (zejména vlastní situace)
p

Atribuce - Efekt aktéra a pozorovatele
pRozdílné atribuce aktérů a pozorovatelů:
p
paktéři (ti, kteří uskutečňují jednání) mají tendenci přisuzovat za zdroj svého chování situaci,
ppozorovatelé (ti, kteří pozorují jednání) jsou náchylnější označovat za zdroj chování samotného
aktéra.

Atribuce - Sebeochranné atribuce
p= tendence aktérů připisovat úspěch sobě samému a neúspěch situačním faktorům
pVysvětlení: úspěch souvisí se sebehodnocením a přiznání si viny za vlastní neúspěch snižuje
sebehodnocení;
patribuování neúspěchu situačním faktorům umožňuje podržení sebeúcty a pozitivního obrazu o sobě

Atribuce - Tendence nápadnosti
ptendence pozorovatelů připisovat větší odpovědnost těm jednotlivcům, kteří se nějakým způsobem
odlišují

Egocentrická tendence
p= při skupinové práci se projevuje tendence členů připisovat si větší odpovědnost za úspěch a
atribuovat odpovědnost za neúspěch druhým
p
pNávaznost na další aspekty ped. praxe – např. soc. klima (Abrami et. al. 1995)

Počáteční atribuce jsou velmi odolné
pPostoje (Lord, Ross a Lepper)
nUpevnění postojů k trestu smrti (přijetí, odmítnutí)
nPrezentace dvou „nových“ studií (má/nemá vliv na zločinnost)
nNázory se posunují k extrémům ve směru původních
pNáhodné události (Langer a Roth)
nPočáteční úspěšnost v odhadu v hodu mincí (10 pokusů)
nU úspěšných větší očekávání přesnosti u 100 hodů
p

Praktické dopady chybných atribucí
pMůžeme se zcela mýlit
nNapř. základní atribuční chyba
pTato přesvědčení mají tendenci odolávat navzdory faktům (viz výše)
pNaše mylná přesvědčení a názory mohou konstruovat novou sociální realitu
nNapř. sebenaplňující proroctví, učitelovo pojetí výuky atp.