Cvičení – „Mimino miluje zvuk trhání papíru“

Následující cvičení je zaměřeno na pozorování – tedy na něco zdánlivě naprosto samozřejmého a neproblematického, co všichni dobře umíme. Aby se „kouzlo povedlo, čtenáře úpěnlivě prosím, aby ve čtení nepokračoval, dokud neshlédne ukázku až do konce. Nebude k tomu potřebovat více než otevřené oči, nastražené uši, tři minuty času a pohodlnou pozici, ve které vydrží po tuto dobu nerušeně sledovat. Celý postup můžete v případě potřeby po libosti opakovat. A teď už zbývá jen popřát příjemný divácký zážitek!

https://www.youtube.com/watch?v=7OnPfH7bEa8

Už jste celou ukázku shlédli? Pokud ne, vraťte se prosím o krok zpět. Pokud ano, pojďme si společně zodpovědět několik otázek. Mělo by nám to pomoci pochopit, co je pozorování a co je naše předporozumění a interpretace, co se děje, když pozorujeme, a co nám může pomoci naše pozorovatelské schopnosti prohloubit a umožnit nám vědět si rady s výsledky. Své odpovědi se pokuste alespoň stručně zapsat.

Otázka první: Co se v ukázce vlastně děje? Pokud se Vám nebude dařit děj popsat, můžete si pomoci dalšími otázkami: Co vás zaujalo? Jak byste celou situaci popsali někomu, kdo ji neviděl, ale chtěli byste, aby co nejpřesněji věděl, co jste viděli vy?

Otázka druhá: Vyjmenujte účastníky situace, kterou jste viděli.

Otázka třetí: Je děj stejný, nebo se něco mění a dá se vyprávět jako krátký příběh? Pokud jste to ještě nezkusili, zkuste to teď.

V čtvrté otázce nezapomeňte ani na sebe: co se s vámi při sledování dělo? Zkuste popsat své pocity, nápady nebo i asociace. Pobavili jste se? Poučili? Čemu, čím?

Pátá otázka: Proč a čemu vlastně se dítě smálo? A dělalo i něco dalšího? A proč?

Šestá (a možná poslední) otázka: Proč si to myslíte?

Pro invenční studující, jakými jste, je tu i otázka poslední: Zapomněl jsem se na něco zeptat? Máte potřebu sdělit ještě něco, co k čemu jste neměli příležitost? Zkuste to (ne nebudu se zlobit ani za poznámky o svém mentálním zdraví a jiné projevy neporozumění – i ty pro nás tentokrát mohou být užitečným diagnostickým východiskem).

Pokud máte zápis hotový, můžeme pokročit dále. Další řádky by vám měly poskytnout podněty k úvahám o nárocích i možnostech pozorování i možnost srovnat své odpovědi s těmi, které už v minulosti pronesli jiní a posoudit svůj vlastní pozorovací talent i případné rezervy.

A možná vás už napadla první zásadní věc: jak je možné, že jste nad tříminutovým materiálem přemýšleli půl hodiny? Copak zpracovat pozorování je vždycky takto náročné? Odpověď nejspíš uspokojí ty z vás, kteří na sebe s oblibou kladou vysoké nároky: zpravidla ano. Pokud vám to vyhovuje, pozorování je metoda pro vás jako stvořená.

A nyní k ději. Je jednoduchý, malé dítě se směje. Rozesměje se pokaždé, když pře ním někdo roztrhne kus papíru. Tato sekvence se několikrát opakuje. Všímavější pozorovatel může zaznamenat i to, že smích dítěte je postupně jakoby stále méně spontánní, možná je na něm patrná u určitá únava. Přesto se ale rozesměje pokaždé, když dospělý upoutá jeho pozornost a znovu roztrhne papír. Už v tomto bodě se pozorovatelé liší – někoho zaujme hlavně samotný smích, někoho to, že se dítě směje, přestože už snad ani nechce. Někoho zaujme, proč ten dospělý pořád pokračuje. A ti nejvíce všímaví si všímají toho, že dítě v jednom okamžiku samo bere do ruky kousek papíru a koncentrovaně se na něj zahledí. A neopominutelné je závěrečné oddechnutí – jéé.

Je velice pravděpodobné, že se všem nepodaří napoprvé zachytit všechny prvky situace,i když je tak jednoduchá a krátká, a tím méně vyprávět jejich sekvenci jako „příběh“. Řadě pozorovatelů proto připadá jednodušší druhá otázka: účastníkem situace je dítě a dospělá osoba –muž. Ani toto ale nepopíší napoprvé všichni, pro řadu lidí tvoří dítě natolik výraznou dominantu, že na dospělého (jemuž není vidět do tváře, je spíše jen slyšet), jakoby „zapomenou“. Je pravděpodobné, že tento člověk také drží kameru, je ale možné, že kameramanem je někdo třetí. I to může situaci ovlivnit, ale v našem případě se to tak nejeví.

Zajímavé je, že velká část pozorovatelů dospělého rovnou pojmenuje jako „tátu“, „otce“ nebo „tatínka“, i když o něm vlastně nic takového nevíme. Svou roli sehrávají naše sklony a heuristiky: vidíme pohromadě dospělého a dítě, vidíme jejich živou interakci a intenzivní reakce dítěte a podněcující  chování dospělého, a tak rovnou interpretujeme. Tedence okamžitě interpretovat to,co vidíme, může být dána už evolučně, je důležitá pro naši orientaci a adaptaci. Skutečný pozorovatel ale přísně odlišuje, co opravdu vidí a co je jeho domněnka (byť vysoce pravděpodobná).

A co můžeme říct o dítěti? Je to holčička nebo chlapeček? Jak může být staré? Je to s podivem, ale ani na tom se pozorovatelé neshodují. Mírně převažuje názor, že jde o chlapečka a že mu může být něco okolo sedmi měsíců.

Třetí otázka už byla částečně zodpovězena. Děj se proměňuje. Dá se vyprávět příběh o dítěti, které se nechá bavit dospělým a nedaří se mu přestat se smát, i když se snaží, a dospělý  mu nakonec „dá  pokoj“.

Čtvrtá otázka jen zdánlivě odvádí od pozorování situace. Směřuje totiž k tomu, jakou optikou se na ni díváme. Asi nepřekvapí, že většina lidí se aspoň v prvních fázích sama pobaví nebo i zasměje, nálada se nám zpravidla zlepší a ze zkušenosti ze seminářů mohu říci, že ohlasem bývá i větší ochota zapojit se do diskuse a lepší pozornost. Dobrý raport se na pozorovatele jakoby přenáší. Později v průběhu ale lidé často cítí nepohodu, už se těší, až děj skončí, přestává je bavit nebo s dítětem „solidarizují“ v jeho tendenci udělat „už dost“ a spolu s ním si nakonec oddechnou (i pro ně tak má celý mikropříběh svůj „happy end“).

Sice ne často, ale opakovaně se objevují i pohněvané reakce ve směru k „otci“ – „proč mu to dělá“? Ke slovu občas přichází i „dobré vychování“ – pak se můžeme pohoršovat, že „táta“ dítě „učí“ bavit se destrukcí (mám ovšem za to, že tyto obavy jsou vcelku liché; zajímavé je, že pokud se nás zmocní, často nám takové předporozumění znemožní detailnější reflexi situace).

Někteří pozorovatelé nezaznamenají žádné proměny, často se to u nich pojí s pocitem že se mají zabývat „takovou pitomostí“, nebo s předchozí zkušeností – „už to někdy viděli“. Mohli bychom mluvit o odporu nebo o nastavení, které nepodporuje ochotu nechat se překvapit – a překvapení je důležitou funkcí pozornosti. Ano –můžeme tu hledat souvislost s odpovědí na sedmou otázku (pokud se týká mého mentálního zdraví), pokud se vás ale tento výklad týká, nechápejte jej prosím jako výčitku či osten. Je jen důležité vědět, co s námi dělá méně vstřícné nastavení.

Překvapení může souviset i s tím, že se něčemu novému naučíme, „uložíme si“ určité schéma. Pro někoho může být pozorování inspirací k tomu, jak navázat kontakt s dítětem. Pozor – pokud nejsme otec, může se nám stát, že neznámé pachole spíše vyděsíme.

Pátá otázka již překračuje prostý rámec pozorování a směřuje více k interpretaci. Pozorovat můžeme jen to, že dítě se směje vždy, když někdo (připusťme, že patrně otec) trhá před jeho očima papír. Ale proč se směje. Ve skutečnosti to vůbec není samozřejmé. Představme si, že by k nám přišel někdo z našich blízkých, když sedíme v křesle, a začal by nám pře očima trhat lejstra. Smáli bychom se? Neodklonitelně? Sotva.

Svou roli může hrát to, že se jedná o dítě určitého věku. Mladší nebo starší dítě by se patrně tak dobře nebavilo. Stejně tam může hrát roli i to, že jde o jemu blízkého člověka, dokonce specificky o otce. Cizího by se v podobné situaci mohlo i bát. A u maminek je pravděpodobnost takové hry přece jen nižší.

Pracovní název ukázky, uvedený v nadpisu, je zřejmě nesprávný. Nesměje se jen zvuku – vždyť se na papír především dívá. Stejně dobře jej může bavit změna tvaru, změna počtu kousků (jé – z jednoho je víc), sama manipulace, ale i to, kdo s papírem manipuluje a jaký doprovod připojuje, jak situaci aranžuje. Může pociťovat výzvu ke kontaktu – a „nemůže nevyhovět“. Daleko nejspíše jej proto baví situace jako celek. Kdybychom mu jen pustili zvukovou nahrávku trhání papíru, patrně bychom  se s takovou odezvou nesetkali.

A není ani pravda, že se jen směje. Zcela zjevně samo manipuluje s papírem, pozoruje ho a mění u toho své ladění. Mění intenzitu očního kontaktu.Přechází ze spontánního smích ke křečovitému, končí oddechnutím. Dosti zjevně se snaží dělat něco pro to, aby nebylo stimulováno jednostranně a stereotypně.

Velmi důležitá je otázka, proč si to všechno myslíme, o co opíráme své interpretace. Můžeme s nimi být totiž spokojeni, aniž bychom je opírali o cokoli. Důsledné pozorování slouží mimo jiné k tomu, že své předčasné interpretace zpochybňujeme. Při vší úctě k tomu,kdo tuto náramnou ukázku vystavil na Youtube, se musím kriticky vyjádřit o interpretacích obsažených v názvu. To si však nechme na závěr.

Zmínili jsme si heuristiky, které nás mohou vést k pojmenování dospělého jako „otce“. Mnoho vodítek, kterými se řídíme, je spíše emoční povahy. K popisu proměn pocitů a chování dítěte nám může přispět i to, jak situaci „spoluprožíváme“. Na výkladu situace jako „dobrého kontaktu“ nebo „nevýchovného působení“ se může podílet naše předporozujění. A nakonec:můžeme se opírat i o své znalosti, tedy o „teorii“. Pozorování nám může sloužit i k tomu, že se své teoretické poznatky rozhodneme rozšířit. V čem nám mohou být znalosti užitečné? Předně, na základě poznatků z vývojové psychologie můžeme odhadovat věk dítěte („už sedí“), ale i povahu vztahu (zřejmě jde o attachmentovou figuru), můžeme porozumět vlastním pocitům (je to dítě, snadno vyvolává zrcadlení), můžeme si všimnout schopností dítěte v oblasti aktivní synchronizace pozornosti a afektu nebo regulace vyhrocených (byť pozitivně) emocí. Můžeme také rozvinout úvahu na téma odlišná hra otců (kteří spíše nebývají stabilně doma a snaží se vzbudit intenzivní reakce dítěte na sebe) a matek (které spíše ocení,pokud je dítě v“v klidu“). Nevěříte – zkuste znovu prostudovat příslušnou kapitolu z učebnice vývojové psychologie.

A na sám závěr tedy k názvu –tentokrát ve světle našeho pozorování. Na základě pozorování a rozboru lze zpochybnit už slovo „mimino“. Dítě vcelku jistě sedí, živě navazuje kontakt,samo si reguluje pozornost a částečně i afekty, aktivně exploruje. Podle všeho jde o staršího kojence, který už trénuje některé schopnosti, které se u něj naplno projeví v batolecím věku (a něco si ponese dokonce snad i do dospělosti). Tak tedy nikoli mimino. „Miluje“ možná také není úplně výstižné. Ukázka obsahuje náznaky, že jde o osoby s intenzivním a pozitivním vztahem, atmosféra může vypovídat o láskyplnosti, která se ale netýká výlučně papíru. Jeho trháním je dítě fascinováno, nebo se mu „nemůže přestat smát“, že by jej milovalo je pro nás po podrobném rozboru proměn situace asi poněkud přehnanou představou. Že předmětem fascinace rozhodně není jen zvuk jsme si už dovodili dříve. Z celého názvu se o pozorování striktně vzato opírá pouze sousloví „trhání papíru“. Po důkladné konfrontaci s fakty tedy z laického předporozumění mnoho nezbývá. A možná, že je svým způsobem skoro výstižnější další název, pod kterým bylo video šířeno – totiž „Jak naložit s daňovým přiznáním“.