PRAVĚKÁ ARCHITEKTURA
PRAVĚKÁ ARCHITEKTURA
DOBA A SPOLEČNOST – HISTORICKÉ SOUVISLOSTI
Začátek pravěku: cca 3 000 000 př. n. l.
Konec pravěku: první písemné památky v různých lokalitách
Počátky stavitelství spadají do mezolitu (přechodné „meziledové“ období – 10 000 až
7 000 př. n. l.), neolitu (mladší doby kamenné – 7 000 až 3 500 př. n. l.) a počátků
doby železné. Vývoj stavitelství a architektury je nerovnoměrný. Zatímco v jižní
Evropě a na Blízkém východě již vládne starověk, v severní Evropě je pravěk.
Počátky architektury:
Blízký východ
Středomoří, Balkán
Asie, stř. Amerika
střední Evropa
10 000 – 9 000 př. n. l.
7 000 př. n. l.
6 000 př. n. l.
6 000 – 3 500 př. n. l. (Egypt, Mezopotámie – zárodky státu)
CHARAKTERISTICKÉ RYSY
 materiál přírodní (kámen, dřevo, rákos, hlína, drny – málo opracovaný)
 zpočátku stavitelství ryze účelové (přístřeší, úkryt, obrana)
 později stavby s „arch. rozměrem“ → svatyně, hrobky – tzv. „kultovní stavby“
(kámen)
 instinktivní pochopení měřítka, dominanty, rytmu (megality, menhiry)
 dispozice kruhová (prvotní) nebo podélná
STAVEBNÍ DRUHY
Od počátku lze rozlišit „stavby světské“ a stavby „kultovní“.
OBYDLÍ
 jeskyně
 zemní jámy
 zástěna větve, kosti → řada, půlkruh + tráva, drny, kůže
 chýše, chatrč svázané kmeny, tyče → kužel + kůže, kůra, rákos (afr.
„tucul“), podélná k-ce: primitivní pultová a sedlová střecha
 pravoúhlé domy k-ční odděl. střechy a stěny
zajímavosti:
 už v 7. tis. př. n. l. vznikají na Blízkém východě celé komplexy domů,
oddělených ulicemi a dvorky
 v sev. a záp. Evropě vznikají velké obdélníkové dřevěné domy, bydlí v nich
větší skupiny lidí - „rody“ (d=10-40 m, š=6-8 m); stěny: kůly + pletivo s hlínou,
střecha sedlová, nesená podélnými kmeny
 alpská jezera – nákolní stavby (stavby na kůlech nad vodní hladinou)
 Británie – nasucho kladené kameny (málo dřeva), kamenné i vnitřní zařízení
 Orkneje – homolovitý tvar z kamene „nasucho“ + izolace hlínou, popelem,
11
PRAVĚKÁ ARCHITEKTURA
hnojem nebo drny
 dvě rovnoběžné kam. zdi → střecha z plochých kamenů, kmenů + drny
 v severských lesnatých oblastech se objevuje srubová k-ce
OPEVNĚNÍ
 val, příkop
 palisáda z kmenů, kůly (např. jižní Německo)
 kamenné věže na pobřeží - nuraghi (Sardinie – kameny „nasucho“; také
Skotsko v 1. stol. n. l.)
KULTOVNÍ STAVBY
U některých staveb dodnes nejasná funkce. Zpravidla postaveny z neopracovaných
nebo málo opracovaných velkých kamenných bloků (menhir – samostatně stojící
kámen, trilit = dolmen – tři kameny, první „architráv“; domidolmen – poloviční dolmen,
kromlech – dolmeny uspořádané v kruhu). Vyskytují se v Bretani, Dánsku, Británii, ale
také v Čechách (Klobouky, Drahomyšl, Domoušice, Kounov). Většinou jsou
rozdělovány na
 svatyně
 hroby
- komorové (dolmen – většina pod zemí)
- chodbové (řada dolmenů za sebou vytváří chodbu)
- skříňové (kam. komory zděné „nasucho“ - přečnělková klenba, zpravidla
umístěné pod zemí; nebo zasypány hlínou – mohyly)
zajímavosti:
 některé mohyly skrývaly hroby o Ø = 80 m, v = 14 m
 významný chodbový hrob je jeskyně MENGA ve Španělsku - 31 balvanů;
d = 25 m, š = 6.5 m, v = 3.3 m
 nejznámější kromlech je v Británii – STONEHENGE (2 200 – 1 900 př. n. l.); je
považován za svatyni nebo astronomickou pozorovatelnu, největší kameny až
5 m, váha 26 t, spojovány čepy)
HMOTY A KONSTRUKCE
Stavební hmotou je výhradně přírodní materiál. Používají se
 kosti
 rákos
 dřevo
 kámen
 hlína
- zdivo „nasucho“ (menší kameny)
- megalitické zdivo
- dusaná hlína, sušené cihly
Z hlediska konstrukcí je důležitá proměna půdorysu. Z původního kruhového
půdorysu vzniká půdorys obdélníkový → princip 4 stěn a konstrukčního oddělení
střechy → přenášením zatížení na obvod dochází k vypuštění středních podpůrných
sloupů. Z dalších důležitých konstrukcí se objevuje
12
PRAVĚKÁ ARCHITEKTURA
 architráv - 2 podpory a na nich uložené břemeno – překlad
(trilit)
 přečnělková klenba - kameny pokládané na sucho, každá další vrstva
přesahuje (přečnívá) vrstvu spodní
zajímavosti:
 nejstarší doklad použití sušených cihel na Blízkém Východě (Jericho) už cca
10 000 př. n. l.
 skutečné zdění od 7 000 př. n. l. - Mezopotámie (cihly z dusané hlíny)
- Turecko (kámen)
 nejstarší pevná vazba zdiva 4 000 př. n. l. (chrám Mnajdra – Malta)
VÝZNAMNÉ STAVBY A PAMÁTKY
Anglie a Irsko:
→ Stonehenge (cca 2200 – 1900 př. n. l.; poblíž Salisbury; kromlech)
→ Avebury (od 4. tisíciletí př. n. l.; kromlech)
→ New Grange (cca 3400 př. n. l.; chodbový hrob v mohyle)
Francie:
→ Carnac (5. - 2. tisíciletí př. n. l.; Bretaň; menhirové řady)
→ Barnerez (cca 4800 př. n. l.; Bretaň; mohylové pohřebiště)
Španělsko:
→ Jeskyně Menga (cca 2500 př. n. l.; Málaga; chodbový hrob)
→ dolmen Pedra Gentil (cca 2000 př. n. l., Barcelona)
Čechy:
Také v Čechách se vyskytují menhiry menších rozměrů, vztyčené pravděpodobně
v období neolitu.
→ Kamenný pastýř (Klobuky)
→ Zakletý mnich (Drahomyšl)
13
PRAVĚKÁ ARCHITEKTURA
Dolmen Pedra Gentil • Španělsko
Menhir • Dolmen • Domidolmen
14
PRAVĚKÁ ARCHITEKTURA
Pravěké pohřebiště Barnerez • Bretaň • řez
15
Pravěké pohřebiště Barnerez • Bretaň • půdorys
PRAVĚKÁ ARCHITEKTURA
Pravěké obydlí • Khirokithia • Kypr • rekonstrukce
Pravěký chrám • Gigantija • Malta • půdorys
16
PRAVĚKÁ ARCHITEKTURA
Kromlech • Stonehenge • Anglie • axonometrie a půdorys
17
ARCHITEKTURA MEZOPOTÁMIE
ARCHITEKTURA MEZOPOTÁMIE
DOBA A SPOLEČNOST – HISTORICKÉ SOUVISLOSTI
Mezopotámie je území v úrodném údolí mezi řekami Eufrat a Tigris (doslova
„meziříčí“), v oblasti dnešního Íránu a Iráku. Oblast byla osídlena mnohými kulturami;
časově zahrnuje období cca od 4 000 př. n. l. do 6. stol. př. n. l.
 Sumerská kultura cca od 4 000 př. n. l.
 Akkadská říše, Ak.-Sumerský stát cca 2 350 př. n. l.
 Starobabylónská říše cca 1 800 př. n. l.
 Asyrská říše 9. - 7. stol. př. n. l.
 Novobabylónská říše 7. - 6. stol. př. n. l.
CHARAKTERISTICKÉ RYSY TEHDEJŠÍ SPOLEČNOSTI
 zemědělství (ječmen, pšenice – pivo), rybolov, pravidelné záplavy
 lodní doprava (soustava plavebních kanálů)
 vznikají zemědělské osady → města → nejstarší státní útvary - „městské
státy“, Starobabylónská říše se stává prvním centralizovaným státem
 oblast velmi politicky nestabilní → odstředné tendence
 rozvíjí se náboženství (nejmocnější je panovník - „polobůh“, je zároveň
veleknězem)
 cca 3 100 př. n. l. vznik písma (obrázkové → klínové)
 život tvrdý a krutý – společnost zaměřena na „pozemský život“
ZNAKY ARCHITEKTURY - ARCHITEKTONICKÁ KOMPOZICE
 tvary odvozené z původních k-cí – rákosové snopy, sušené cihly (zeď á redan)
 postupné zmenšování hmot (zikkurat)
 monumentalizace (vstupní brány)
 celková dispozice spíše vychází z praktických potřeb než ze záměrné tvorby
prostoru
 symetrie (vstupy, brány)
 mezopotamský dům - vstupní předsíň (schody na terasu) → vnitřní dvůr →
íván (široká místnost, otevřená do dvora); později více místností kolem dvora,
galerie, patra
UMĚNÍ A VÝZDOBA
V umění se projevuje určitá statičnost a naturalismus. Typická je monumentalita
některých motivů a prvků. Z jednotlivých uměleckých technik se uplatňují
 nástěnné malby
 sochy
 reliéfy – výjevy často zobrazují boj a lovecké scény, snaha o realismus
a naturalismus
 heraldické motivy – okřídlení lvi, bájná zvířata
19
ARCHITEKTURA MEZOPOTÁMIE
 motiv opakování
 mozaiky, vytvářené z barevných glazovaných cihel
STAVEBNÍ DRUHY
KULTOVNÍ STAVBY – CHRÁMY
Soustřeďuje se v nich náboženský a kultovní život. Jsou zpravidla tvořeny
ohraničeným okrskem – náboženský, chrámový okrsek – s mohutnou vstupní
bránou; uvnitř několik dvorů, komplex budov. Svatyně je umístěna proti vstupu a je
chápána jako obydlí boha → půdorys je odvozen z půdorysu mezopotamského
domu. Uvnitř svatyně jsou výklenky se sochami. Už od dob Sumerů jsou stavěny na
terase (prav. ochrana před záplavami). Typickou svatyní se stává
Zikkurat
 vysoká, stupňovitá věž (3,5 až 7 teras)
 samotný chrám umístěn na vrcholu
 slouží náboženským účelům, později astronomickým pozorováním
 půdorys čtverec, obdélník (výj. kruh)
 stupně různě vysoké, barevně odlišené (symbol různých sfér světa)
 zdi svislé, popř. mírně zúžené vzhůru
 vnitřek vyplněn nepálenými cihlami, vnějšek zpevněn pálenými a zdoben
glazovanými
 fasáda členěna výklenky
zajímavosti:
 většina zikkuratů se nedochovala – zpravidla pouze zbytky první terasy
 nejznámější zikkurat – tzv. „Babylónská věž“ - svatyně boha Marduka (až 90 m
vysoký)
 nejzachovalejší – Čoga Zambil v Elamu (mimo Mezopot.) - dnes 26 m vysoký;
výjimečný – obsahuje vnitřní klenuté místnosti, schodiště – není zcela vyplněn
Pohřební architektura se téměř nedochovala. Nejznámější je hrob královny Šubat
(2 600 př. n. l.; postavený z lomového kamene, má klenbu z pálených cihel).
PALÁCE A DOMY
Paláce jsou podobně jako chrámy tvořeny hradbami ohraničeným okrskem –
palácový okrsek – a vytváří tak rozsáhlé komplexy. Původ dispozice paláce je
v trojčlenném půdorysu základního sumerského domu → později je přidáno příčné
křídlo. Asyrské paláce jsou velmi rozsáhlé; komplex kromě obytné části (palác krále
a palác královny) obsahoval správní a hospodářské budovy, budovy stráží, knihovny
a menší chrám. Paláce byly stavěny na terasách a v obecné podobě se dělily na
3 části: serail (reprez. část), khan (hosp. část) a harém (soukr. část). Do palácového
okrsku vedl monumentální zdobený vstup.
zajímavosti:
 nejrozsáhlejším palácem byl Sargonův palác v Dúr-Šarru-Kén, byl postaven na
2 terasách - 314 x 194 m (uvnitř města) a 237 x 50 m (vně hradeb)
20
ARCHITEKTURA MEZOPOTÁMIE
 Nabukadnezarův palác v Babylóně byl postaven na terase 540 x 420 m, byl
proslulý svými visutými zahradami královny Semiramis (jeden ze 7 divů světa
podle Filóna Byzantského)
OPEVNĚNÍ
V Mezopotámii bylo zvykem opevňovat města i vesnice; často byly hradbami
odděleny i jednotlivé městské čtvrti (časté vzpoury se tak lépe zvládaly).
Hradby
 jsou tvořeny dvojitým pásem zdí
 zakončeny cimbuřím
 výraznými dominantami hradeb byly mohutné brány
zajímavosti:
 tloušťka hradeb byla značná – v Ninive až 15 m, v Dúr-Šarru-Kén až 24 m
 výška hradeb až 9 m
 brány často tvořily doslova malé pevnosti – měly několik průchodů a malá
nádvoří
INŽENÝRSKÉ STAVBY
 kanály - hráze ze sušených cihel (plášť z pálených)
 akvadukty - vedly výhradně do panovníkových zahrad
 kanalizace - otevřená; později hliněné trubky s hrdlem
 mosty - pontonové, nebo stálé (dřevěné na cihelných pilířích, výjimečně
klenuté)
 silnice - dlážděné
zajímavosti:
 hráz kolem Babylónu byla dlouhá 30 km
 k utěsnění hrdel kanalizace sloužil asfalt
 nejstarší čistička odpadních vod je ze 6. stol. př. n. l. (Uruk); v nádržích se
oddělovaly mechanické nečistoty, sedimentační mezistěny byly tvořeny
rákosovými rohožemi
 technologii dláždění silnic převzali Římané (používali však kámen)
 silnice byly opatřeny ukazateli s časovým údajem (dny, hodiny)
URBANISMUS
 hradby vně i uvnitř měst
 centrum města tvoří - chrámový okrsek s palácem
- později palácový okrsek s chrámem
 uliční frontu utvářejí „holé“ zdi objektů - okna byla umístěna pouze do dvora
 ulice tvořily pravoúhlou síť, šířka byla odstupňována dle významu
 velká města měla - kanalizaci, záchody, kašny na ulicích
- parky, zahrady, zoologické zahrady
21
ARCHITEKTURA MEZOPOTÁMIE
HMOTY A KONSTRUKCE
Pro Mezopotámii je z hlediska stavebních hmot typický nedostatek kamene a dřeva.
Hlavním stavebním materiálem se tak stávají hliněné cihly v různých úpravách.
Používá se
 rákos
 dřevo
 hlína
 kámen
 asfalt
 ostatní
- vztyčené svazky rákosu + napnutá rák. rohož + omítka hl.
maltou (zeď "á redan")
- rohožemi se prokládalo a zpevňovalo zdivo zikkuratů (po 1 m)
- vzácné, z dovozu (cedr) - zejména na překlady
- častěji používané dřevo je palmové
- cihly sušené na slunci
- vypalované cihly
- glazované cihly
- tvárnice a klenební prvky
- omítky
- používá se velmi zřídka na obklady soklů paláců a pilířů mostů
- kam. desky jsou spojovány hmoždinkami a zdobeny reliéfy
- výjimečně na klenbu
- pojivo vypalovaných cihel
- podklad pro vozovky významných cest
- impregnace
- malta vápenná i sádrová
Nejdůležitější stavební k-cí je v Mezopotámii cihelná zeď. Mezi další používané k-ce
patří
 sloupy a pilíře - používaly se sporadicky, samostatně a měly spíše
symbolický význam
 strop - dřevěné trámy + proutí, rákos + hlína (někdy i asfalt)
 klenby - přečnělková
- lípaná
- pravá (používali klenáky) – oblouková, půlkruhová
(nejčastěji Asýrie); rozpon zpravidla cca 6 m
VÝZNAMNÉ STAVBY A PAMÁTKY
BABYLÓN
metropole, centrum Starobabylónské i Novobabylónské říše; v období panování
Nabukadnezara II. (604 -562) byl vytvořen jednotný urbanismus města – dominantní
byly královské rezidence
→ Jižní hrad (visuté zahrady královny Semiramis)
→ Ištařina brána (vstup do kultovního okrsku; barevné glazované cihly)
→ Svatyně boha Marduka (zikkurat – "babylónská věž"; výška 92 m)
ČOGA ZAMBIL
→ Zikkurat (nejzachovalejší; výška 26 m; obsahuje vnitřní klenuté prostory)
22
ARCHITEKTURA MEZOPOTÁMIE
DÚR-ŠARRU-KÉN
dnešní Chorsábád
→ Palác Sargona II. (721 – 705; podélný opevněný areál na dvou terasách)
UR
bývalé centrum Sumeru
→ Urnammuův zikkurat (klasický třístupňový; nahoře chrám lunárního boha
Nanny)
→ Královská pohřebiště (cca 25 stol. př. n. l.; v hrobkách nejstarší doložené
klenby)
23
ARCHITEKTURA MEZOPOTÁMIE
Mezopotamský dům • půdorys
Palác Sargona II • Dúr-Šarru-Kén • rekonstrukce vstupní brány
24
ARCHITEKTURA MEZOPOTÁMIE
Palác Sargona II • Dúr-Šarru-Kén • půdorys
Palác Sargona II • Dúr-Šarru-Kén • axonometrie
25
ARCHITEKTURA MEZOPOTÁMIE
Urnammuův zikkurat • Ur • rekonstrukce
26
ARCHITEKTURA STAROVĚKÉHO EGYPTA
ARCHITEKTURA STAROVĚKÉHO EGYPTA
DOBA A SPOLEČNOST – HISTORICKÉ SOUVISLOSTI
Egypt jako státní útvar sestával z území v údolí a deltě řeky Nil (Dolního a Horního
Egypta – k jejich sjednocení došlo v tzv. „předdynastickém období“ cca 3 150 př.
n. l.). Po sjednocení byla říše národnostně a kulturně homogenní. Časově zahrnuje
období cca od 4 500 př. n. l. do 1. stol. př. n. l. Celkem se v Egyptě vystřídalo 31
dynastií vládců.
 Archaická doba
 Stará říše (Memfis)
 Střední říše (Véset)
 Nová říše (Véset)
 Pozdní doba (Sais)
3 150 – 2 700 př. n. l.
2 700 – 2 180 př. n. l.
2 060 – 1 786 př. n. l.
1 555 – 1 080 př. n. l.
713 – 332 př. n. l.
332 – 323 př. n. l. Helénistický Egypt (A. Makedonský)
Po A. Makedonském vládli v Egyptě Ptolemaiovci → Římané → Byzantská říše →
Arabové.
CHARAKTERISTICKÉ RYSY TEHDEJŠÍ SPOLEČNOSTI
 byla to společnost doby kamenné a bronzové (železo pouze meteorické)
 základem kultury bylo náboženství → velmi silná víra v posmrtný život (tzv.
„Kniha mrtvých“ - návod na „život po smrti“)
 moc v rukou kněží → panovník (faraon) = bůh
 příznivé přírodní podmínky → pravidelné záplavy umožňují vzestup civilizace,
blahobyt → rozvoj architektury a stavitelství
 pravidelný cyklus záplav (rytmus) se odrážel ve společnosti v rovině praktické
(hráze, zemědělství) i rituální (magie, bůh Usires zobrazován jako klíčící zrno)
 obrázkové písmo - hieroglyfy
 společnost otrokářská (život tvrdý a krutý pro prosté lidi) – zaměřena na
„posmrtný život“ → obydlí z netrvanlivých materiálů
ZNAKY ARCHITEKTURY - ARCHITEKTONICKÁ KOMPOZICE
 egyptská architektura je 1. monumentální kamennou architekturou – vytváří
propracovaný sloh (spojuje f-ci magickou a symbolickou – např. sloupy tvoří
„papyrovou houštinu“)
 používají se stavební plány, založené na složitých matematických výpočtech,
modely; zachovává se přísný řád při koncepci staveb
 přepis organického materiálu do kamene
 kupení hmot
 osová symetrie (chrámy, hrobky)
 promyšlená kompozice včetně přístupových cest; dramatizace prostoru
(chrámy)
 objevují se zárodky koncepce zahradní architektury
 výrazným kompozičním prvkem se stává pilíř a sloup (s hlavicí)
27
ARCHITEKTURA STAROVĚKÉHO EGYPTA
UMĚNÍ A VÝZDOBA
V umění je patrné dokonalé prokomponování sochařské a malířské výzdoby
s architekturou. Vyskytuje se monumentalita některých motivů a soch; uplatňuje se
„hierarchická perspektiva“
 nástěnné malby – frontální motivy
 sochy, kolosy (sochy vládců před vstupem do chrámu)
 zdobené sarkofágy
 stylizované rostlinné motivy
 hieroglyfy – funkce informační i zdobná
 reliéfy
STAVEBNÍ DRUHY
KULTOVNÍ STAVBY – CHRÁMY
Nejstarší egyptské chrámy se stavějí ze sušených cihel; od 1. dynastie jsou
kamenné. Existuje mnoho druhů chrámů, typově se liší podle funkce i období vzniku
(stylu říše). Většinou jsou orientovány ve směru východ – západ (není dogma) a jsou
kolmé na tok Nilu. Společným znakem je prostor pro rituální očistu u vstupu
a umístění svatostánku vzadu.
Existuje např. chrám
 sluneční (zasvěcen slunci, dominantou obelisk – nedochovaly se)
 zádušní (zasv ěcen zesnulému panov níkov i, umístěn v sousedstv í pyramid;
dromos (vzestupná přístupová cesta) → vstupní síň → dvůr s pilastry nebo
sloupovým ochozem → kaple → obětní síň → sklady; bohatá reliéfní výzdoba)
 údolní (umístěn na břehu Nilu, kombinace přístavu a vstupní brány, jsou zde
kaple, sklady; spojen se zádušním ch. - dromos)
 božský (stejná dispozice – různá božstva, dromos lemovaný sfingami →
pylony se sochami králů (kolosy) → mezi pylony vstup s obelisky → chrámový
dvůr s peristylem (sloupový ochoz) → hypostyl (sloupová síň) → chodba kolem
svatyně (cela s relikvií nebo sochou) → kolem chodby další místnosti (cely,
sklady); používá se bazilikální osvětlení, podlaha se zvedá a strop snižuje →
mystika)
 skalní (v ytesaný do skály, reliéfní průčelí, vnitřní prostor napodobuje volně
stojící stavby)
 kiosek (malý otevřený chrám z pozdější doby, součást chrámového okrsku)
zajímavosti:
 příkladem zádušního je ch. Amenhotepa III. - 25 x 300 m, cca 3 000 místností
 příkladem božského je ch. Amonův (Karnak) – 600 x 500 m
 příkladem skalního jsou terasové chrámy v Dél-el-Bahrí nebo Abú Simbel
POHŘEBNÍ ARCHITEKTURA
Vzhledem k orientaci společnosti na posmrtný život patří hroby k nejdůležitějším
stavebním druhům. Jsou stěny z trvanlivých materiálů (většinou kámen). Tento druh
28
ARCHITEKTURA STAROVĚKÉHO EGYPTA
architektury prošel postupným vývojem od obyčejné pohřební jámy (vyložené
rohožemi, prkny, později vyzdívané cihlami s výklenky na zásoby a stropem) →
pohřební komora (přístup šachtou nebo po schodišti, nahoře navršený pahorek,
který byl obezdíván a zdoben) → mastaba
Mastaba
 hrobka zpočátku krále, pak velmože a významného občana (rozdíl v měřítku)
 komolý jehlan, zdobený výstupky (á redan), později hladký (š = 5 – 10 m,
d = 10 – 50 m, v = 3 – 12 m)
 líc zdiva z opracovaného vápence, zdivo lomové nebo nepálené cihly
 kultovní výklenky na východním průčelí, později členitý vnitřní půdorys
 pohřební komora přístupná šachtou (až 30 m v zemi)
 vyskytovaly se ve skupinách (pole mastab)
 kladením mastab na sebe vznikla 1. stupňovitá pyramida (Džoserova)
V období Staré a Střední říše se staví monumentální kamenné královské hrobky –
pyramidy.
Pyramida
 stupňovitá
 lomená
 klasická
Pyramidy jsou umístěny v areálu „pyramidového komplexu“ (např. Gíza), kromě
samotných pyramid (hrobka vládce; menší hrobky pro rodinu) jsou zde hrobky
velmožů a úředníků (pole mastab) a také chrámy (zádušní v kombinaci s údolním).
Zpočátku velikost pyramid stále rostla, později se kladl důraz na výzdobu a vnitřní
prostory. Z důvodu vykrádání pyramid se v období Střední říše upouští od budování
velkých pyramid jako hrobek vládců a novým typem královského hrobu se stává
skalní hrob. Jedná se o hrob vyhloubený ve skalním masívu. Vstup do skalního
hrobu je zpočátku označen, později ukryt a utajen (Údolí králů). K pohřební komoře
vede spletitá cesta s falešnými síněmi, falešným sarkofágem (otevřeným). Vnitřek
hrobu je hojně zdobený. Od 21. dynastie jsou hroby králů součástí chrámových
areálů.
PALÁCE A DOMY
Egypťané stavěli obytné stavby z netrvanlivých materiálů (soustředění na posmrtný
život): dřevěné rámy + rákosové rohože, později nep. cihly + vápenná omítka.
Velikost domu se rozlišovala podle sociálních vrstev.
 palác (větší verze obytného domu, také netrvanlivé materiály; sloupová síň →
trůnní sál → soukromé místnosti + zahrada, služebnictvo a stráže
v samostatných objektech)
 venkovský dům (vestibul → přijímací místnost → kolem další místnosti,
služebnictvo v přístavcích; obytné místnosti obrácené na sever, terasové
střechy, zahrady
29
)
ARCHITEKTURA STAROVĚKÉHO EGYPTA
 dělnický dům (předsíň → hlavní ob. místnost → kuchyně, sklep; š = 5 - 6 m,
d = 16 m, umístěny těsně vedle sebe, mají společné zdi, vytvářejí ul. frontu)
OPEVNĚNÍ
Opevnění stavěli většinou jen na hranici země – např. Semma a Kumma v Núbii.
Forma je ovlivněna Sýrií, později Římem.
Hradby
 hradební zeď
 zakončeny cimbuřím
 bašty + obranný příkop
zajímavosti:
 „vládcova zeď“ 40 km dlouhá zeď na jihu země
 v Buhenu pravděpodobně nejstarší padací most
INŽENÝRSKÉ STAVBY
 rozsáhlá síť kanálů a hrází ze sušených cihel (někdy plášť z pálených)
 kanalizace ve městech
 průplavy – z Rudého moře do delty Nilu za Nekona II.
 přístavy
 nepřemosťovali Nil!
zajímavosti:
 přehradní hráz u Helluánu z období Staré říše (sypaná, obložená vápencem,
š=98 m, d=125 m, v=13 m – největší vodní dílo starověku)
 umělé rameno Nilu do Fajjúnské oázy – délka 330 km
URBANISMUS
 křižovatky důležitých cest na březích Nilu
 města od Staré říše zakládaná panovníkem (1,2 – 2 ha) – pravoúhlá síť
 typická byla pro města vysoká koncentrace lidí
 ve městech byl správní palác, chrám, obytné domy, dílny, ...
 specializovaná města – pyramidová města (dělníci), pevnostní města
HMOTY A KONSTRUKCE
V egyptské architektuře se uplatňuje široké spektrum materiálů. Používá se
 rákos - rohože
 papyrus
 dřevo - vzácné; z dovozu (cedr)
- častěji používané dřevo je palmové nebo ze sykomory
 hlína - cihly sušené na slunci (hlína dusaná do forem → snaha o
30
ARCHITEKTURA STAROVĚKÉHO EGYPTA
 kámen
standardizaci)
- vypalované cihly
- je považována za užitkový stav. materiál bez arch. ambicí
- za Střední říše i hmota pyramid
- cihly se používají také na klenby
- nejdůležitější stavební materiál → význačné stavby
- vápenec, pískovec, žula, čedič
- opracované kameny kladeny na sebe → vazba → stabilita
zajištěna váhou
- monolitický blok – obelisk („sluneční paprsek“)
- výjimečně na klenbu
- obklad jádra zdi
 malty a omítky (vápenné, sádrové)
Pro egyptskou architekturu je z hlediska práce s konstrukcí typické vrstvení hmot,
používání architrávového systému (hypostylos – sloupová síň) a v menší míře také
kleneb. Mezi hlavní používané k-ce patří
 sloupy a pilíře
 pylon
 stropy
 klenby
- zpočátku monolitické, pak zděné; půdorys čtverec,
obdélník, kruh
- sloupy nejprve při stěnách, pak i v prostoru (tvoří
je dřík → hlavice → výj. patka)
- dřík → vegetativní motivy (papyrus, lotos, palma, inverzní
kanelura, mírná enthaze (zúžení směrem vzhůru), 1
protodórský sloup)
- hlavice → vegetativní i antropomorfní motivy
(papyrus, lotos (květ); palmové listy, kompozitní, Hathořina
hlavice (2-4 strany, od Stř. říše))
- komolý jehlan u vstupu do chrámů
- dřevěné trámy + rákos + cihly
- u význ. staveb kamenné trámy + kamenné desky
(rozpon až 8 m)
- přečnělková
- pravá (používaná na hrobky a hospodářské
budovy; cihly, kámen)
zajímavosti:
 pylon v Karnaku má rozměry 112 x 43 x 15 m
 největší kamenný sál s kamenným stropem – hypostylos v Karnaku (134
sloupů, 152 x 51 m)
 technické řešení kamenných staveb - kamenné nástroje (pazourek), měď,
bronz
- postupné vytesávání ze skály
- doprava lodí, na saních, po rampách
z písku
31
ARCHITEKTURA STAROVĚKÉHO EGYPTA
VÝZNAMNÉ STAVBY A PAMÁTKY
→ Džoserova pyramida (cca 2680 př. n. l.; Sakkara; stupňovitá pyramida; výška
60 m; postavil ji velekněz Imhotep – nejstarší známý architekt)
→ Lomená pyramida (4. dynastie – faraon Snofru; Dahšúr; jediná pyramida s
rovinou pláště pod různým úhlem; výška 92,5 m)
→ Pyramidový komplex v Gíze (4. dynastie; Gíza u Káhiry; Chufuova,
Raachefova a Menkauréova pyramida – klasické pyramidy různé velikosti;
výška 146, 143 a 65 m; výška a sklon dokazují znalost π již před 5 000 lety;
komplex obsahuje také pole mastab a velkou sfingu; náročnost staveb dokládá
obrovskou koncentraci moci)
→ Skalní chrám v Abú Simbel (13. stol. př. n. l.; Núbie; postaven za vlády
Ramesse II. ve skalním masivu až do hloubky 65 m; v roce 1968 v souvislosti s
budováním Asuánské přehrady rozřezán a přenesen o 65 m výše)
→ Terasové chrámy královny Hatšepsowet (18. stol. př. n. l.; Dél-el-Bahrí;
architekt Senenmút; tři obrovské terasy propojené rampami)
→ Amonův chrám (od 1950 př. n. l.; Karnak; součást postupně budovaného
komplexu, hypostyl o ploše cca 5 000 m2
)
→ Ramesseum (1292 - 1225 př. n. l.; Luxor; chrám zasvěcený Amonovi a
postavený Ramessem II.; obrovské měřítko – šířka vstupního pylonu je 70 m a
jeho délka 160 m)
32
ARCHITEKTURA STAROVĚKÉHO EGYPTA
Mastaba • rekonstrukce
Typy egyptských hlavic a sloupů
A - papyrová B - lotosová C - Hathořina D - kompozitní
A B C D
33
ARCHITEKTURA STAROVĚKÉHO EGYPTA
Skalní chrám v Abú Simbel • průčelí
Skalní chrám v Abú Simbel • půdorys
34
ARCHITEKTURA STAROVĚKÉHO EGYPTA
Pyramidový komplex • Gíza • půdorys
Pyramidový komplex • Gíza • řez Chufuovou pyramidou
1
2
3
4
5
6
77
1 - vstup 2 - králova komora 3 - královnina komora 4 - nedokončená komora 5 - odlehčovací komora
6 - velká galerie 7 - větrací šachty
35
ARCHITEKTURA STAROVĚKÉHO EGYPTA
Chonsův chrám • Karnak • axonometrie • řez • půdorys
36
ARCHITEKTURA MALÉ ASIE A BLÍZKÉHO VÝCHODU
ARCHITEKTURA MALÉ ASIE A BLÍZKÉHO VÝCHODU
Malá Asie je území dnešního Turecka, pobřeží Středozemního a Iónského moře.
Oblast byla osídlena mnohými kulturami; časově zahrnuje období cca od konce 8 tis.
př. n. l. do 4. stol. př. n. l. Tato oblast byla pod kulturním vlivem Mezopotámie.
Zachovalo se velmi málo architektonických památek; typické pro tuto oblast jsou
nálezy pohřební architektury ve formě skalních a tumulových hrobů, výjimečně zbytky
opevněných měst. Rozví jíse architektura perská; na pobřeží Iónského moře pak tzv.
egejská (Trója), která předchází řeckou antickou architekturu.
 Perská říše
 Chetitská říše
 Urartu
 Frýgie
 Lýdie, Lýkie, Kárie
od 2 600 př. n. l. - 330 př. n. l.
1 800 - 1 200 př. n. l.
13. - 6. stol. př. n. l.
1 200 - 7. stol. př. n. l.
7. stol. - 547 př. n. l.
CHARAKTERISTICKÉ RYSY OSÍDLENÍ
 zemědělské komunity → pěstování plodin, chov dobytka
 v 7 tis. př. n. l. vznikají první města a nejstarší státní útvary → za nejstarší
„město“ je považována osada Catal Hüyük (jižní Anatolie) z let 6 500 – 5700
př. n. l.; domy ze sušených cihel jsou přilepeny jeden na druhý, ve městě chybí
ulice → dovnitř se vchází otvorem ve střeše, kterým je zároveň odváděn kouř);
městu také chybí opevnění → směrem ven jednotná masa slepých zdí
 různá náboženství
 některé ze států mají válečnický a dobyvatelský charakter
PERSKÁ ŘÍŠE
DOBA A SPOLEČNOST – HISTORICKÉ SOUVISLOSTI
Od roku cca 2 600 př. n. l. vzniká říše Médů - pod vlivem Mezopotámie. Do 6. stol. př.
n. l. sjednotili a vytvořili silnou říši (severní Mezopotámii, Malou Asii, dnešní Írán).
Roku 550 př. n. l. byli poraženi Peršany (dynastie Achaimenovců), kteří dobyli a
obsadili území od Egypta až po západní Indii a ohrožovali i pevninské Řecko. Říše
byla v letech 334 – 330 př. n. l. dobyta Alexandrem Makedonským. Perská říše byla
silný stát s dobrou organizací státní správy a osobitým uměním a kulturou; skládala
se ze sjednocených provincií, spojených silnicemi. Náboženství se nazývá
Zarathustrismus.
ZNAKY ARCHITEKTURY - ARCHITEKTONICKÁ KOMPOZICE
 osobitá architektura → Mezopotámie a Malé Asie → syntéza vlivů mnoha kultur
(obrovská říše), mnoho různých znaků, rozpoznatelných v symbolice
a stavebních postupech (Egypt, Řecko, Indie, Mezopotámie) → úspěšným
propojením těchto vlivů a vlastního přínosu – např. sloupy, okna v průčelí
staveb, výzdoba – vzniká elegantní a působivý architrávový systém
 architrávy – kamenné sloupy + dřevěné překlady
 perský sloup - až 20 m vysoký, štíhlý → vysoká zvonovitá patka → dřík
37
ARCHITEKTURA MALÉ ASIE A BLÍZKÉHO VÝCHODU
s kanelurou (24) → bohatě propracovaná hlavice; výška sloupu zpravidla 10 x
spodní průměr, stavěly se v násobcích 4
 stavby mají vnitřní dvůr → íván (široká klenutá místnost, otevřená do dvora);
zdobené členěné průčelí, jsou zakončeny římsou nebo štítem sedlové střechy
UMĚNÍ A VÝZDOBA
V umění se projevují vlivy okolních kulturních tradic. Typická je monumentalita
některých motivů a prvků.
 nástěnné malby
 mýtické sochy s upraveným plnovousem
 reliéfy
 heraldické motivy – okřídlené slunce (Egypt), okřídlený býk (Asýrie), lev
(Chetité)
 barevné glazované cihly
STAVEBNÍ DRUHY
KULTOVNÍ STAVBY – CHRÁMY
Odehrává se v nich náboženský život. Dochovaly se nepatrné zbytky tzv. „chrámů
ohně“ - 2 x dřevěná ohrada na vrcholu kopce s ohništěm uprostřed.
POHŘEBNÍ ARCHITEKTURA
Typické jsou skalní královské hroby s tesaným průčelím. Zcela ojedinělou stavbou je
pak náhrobek krále Kýra (Pasargady), který tvoří kamenná budova se sedlovou
střechou na 6-ti stupňové podnoži.
PALCE A DOMY
Paláce vytváří rozsáhlé, velmi rozlehlé komplexy. Palác je postaven na terase
s mohutným přístupovým schodištěm, vstup je přes zdobenou bránu. Obvykle bylo
na jedné terase postaveno více paláců – nový panovník opustil palác svého
předchůdce a nechal si postavit vlastní. Paláce jsou bohatě zdobené a jejich součástí
jsou velké sloupové haly.
OPEVNĚNÍ
Opevnění se skládalo ze dvou pásů hradeb, kombinovaných s příkopem.
INŽENÝRSKÉ STAVBY
Inženýrské stavby se v Persii stavěly podle asyrských vzorů – byly doloženy zpevněné
silnice, stanice na přepřahání koní poslů (rozlehlá říše), mosty.
38
ARCHITEKTURA MALÉ ASIE A BLÍZKÉHO VÝCHODU
HMOTY A KONSTRUKCE
Pro Persii je z hlediska stavebních hmot typické používání množství materiálů podle
místních tradic jednotlivých regionů říše. Používá se
 rákos
 dřevo - předklady architrávů
 hlína - cihly sušené na slunci
- vypalované cihly
- glazované cihly
 kámen - sloupy
- kam. desky s reliéfy
- zdivo
- schodiště
Důležitou stavební k-cí je v Persii cihelná nebo kamenná zeď. Zvláštním znakem
perského stavebního umění byla okna v průčelí perských paláců a domů. Mezi další
velmi často používané k-ce patří typické štíhlé a vysoké sloupy, které tvořily velké
sloupové haly. Používala se také klenba pravá i přečnělková.
VÝZNAMNÉ STAVBY A PAMÁTKY
PERSEPOLIS
hlavní město říše r. 515 př. n. l. za vlády krále Dáreia I., dochovaly se zbytky paláců
na terasách – půdorys čtverce o straně 60,5 m; schodiště, sloupy, hlavice ve tvaru
býčích hlav s dřevěnými překlady
SÚSY
rezidenční areál, zimní centrum vládců
PASARGADY
hlavní město říše před Persepolí, založeno 547 př. n. l. Kýrem Velikým
→ Náhrobek krále Kýra (kamenná stavba na podnoži ve tvaru domu se sedlovou
střechou)
39
ARCHITEKTURA MALÉ ASIE A BLÍZKÉHO VÝCHODU
CHETITÉ
Chetitská říše je datována do období 1 800 – 1 200 př. n. l. Chetité postupně ovládli
území Malé Asie, střetávali se s Egyptem a bojovali také s Novobabylónskou říší.
Zachovalo se velmi málo památek.
ZNAKY ARCHITEKTURY - ARCHITEKTONICKÁ KOMPOZICE
 vyspělá architektonická kultura – budovy jsou stavěny z nevypálených cihel,
kamene, dřeva
 staví se města s paláci a chrámy – kolem měst opevnění z lomového kamene
s branami a cimbuřím, brány jsou chráněny předsunutými hradbami;
chrámové okrsky jsou opevněny a části města ohrazeny
 paláce jsou odlišného typu než v Mezopotámii – jsou tvořeny řadou budov,
vznikajících podle potřeby → mají velmi nepřehledný a spletitý půdorys na
pravoúhlém základě (podobnost s krétským palácem v Knóssu - „Labyrintem“)
→ obsahují hypostylové síně a kolonády kolem nádvoří
 u staveb je patrné sepětí mezi architekturou a sochařskou výzdobou
 pohřby významných osobností se odehrávají ve vstupních branách nebo na
křižovatkách důležitých cest – ty jsou lemovány svatyněmi a užívány jako
slavnostní prostranství
zajímavosti:
 Chetité měli svého boha architektury – Kušsar
 písmo Chetitů rozluštil český vědec prof. Bedřich Hrozný r. 1915
VÝZNAMNÉ STAVBY A PAMÁTKY
ALACA HÜYÜK
dochovaly se zbytky opevnění, brána, chrám s palácem a královské pohřebiště
CHATTUŠAŠ
rozlehlé hlavní město (až 168 ha) postavené na terasách vápencových skal, rozsáhlé
opevnění, zbytky bran → nejznámější je tzv. „Lví brána“ - orámování vstupu ve formě
paraboloidu
Po zničení říše Chetitů vzniká v oblasti Malé Asie řada států, které zanikají kolem
6. stol. př. n. l. - většinou připojením k Perské říši. Pro všechny tyto kultury je typické
zachování jen velmi malého množství staveb a památek.
URARTU
 největší rozkvět v ½ 9. stol. př. n. l.
 stavělo se převážně z nepálených cihel, které byly kombinovány s kamenným
obkladem
 používali kamenné „kyklopské zdivo“
 stavěli pevnosti a paláce
 typickou svatyní je tzv. „věžový chrám“ čtvercového půdorysu se silnými
40
ARCHITEKTURA MALÉ ASIE A BLÍZKÉHO VÝCHODU
stěnami a pilíři v rozích, uprostřed je umístěna cela boha
 z inženýrských staveb stavěli např. kanály pro přívod pitné vody až 70 km
dlouhé
FRÝGIE
 dochovaly se rozsáhlé mohylové hroby – tumuly a skalní hroby s geometricky
zdobenými průčelími
 v 8. stol. př. n. l. zde vládl král Midas – jednou z nejznámějších staveb je tzv.
„Midův hrob“ v lokalitě Gordion – na průčelí je vytesán náznak sedlové střechy,
interiér je zdoben reliéfy lidí a lvů a napodobuje lidské obydlí
 v Gordionu se zachovaly zbytky opevněného palácového areálu s bránou
a veřejnými budovami
 poprvé se zde objevuje dispoziční typ budovy, zvaný megaron → typ objektu
s jednou síní a předsíní se sloupy, otevřenou do veřejného prostoru, krytou po
stranách prodlouženými zdmi síně → typ objektu je archetypem obydlí
a řeckého antického chrámu
LÝDIE - LÝKIE - KÁRIE
 malé přímořské státy (Egejské moře, Černé moře) r. 547 př. n. l. přidružené
k Persii
 dochovaly se tumulové hroby s komorami až 60 m vysokými s nepravou –
přečnělkovou klenbou
 skalní hroby → tesané průčelí s trojúhelníkovým tympanonem → uprostřed je
sloupek se stojícími lvy po stranách
41
ARCHITEKTURA MALÉ ASIE A BLÍZKÉHO VÝCHODU
Hlavice perského sloupu • Persepolis
Zvonovitá patka perského sloupu • Persepolis
42
ARCHITEKTURA MALÉ ASIE A BLÍZKÉHO VÝCHODU
Náhrobek krále Kýra • Pasargady
Město Chattušaš • rekonstrukce
43
ARCHITEKTURA MALÉ ASIE A BLÍZKÉHO VÝCHODU
Lví brána • Chattušaš
Midův hrob • Gordion • pohled na průčelí
44
EGEJSKÁ ARCHITEKTURA
EGEJSKÁ ARCHITEKTURA
DOBA A SPOLEČNOST – HISTORICKÉ SOUVISLOSTI
Architektura egejské oblasti je také nazývána architekturou krétsko-mykénskou.
Rozvíjí se od první ½ 3. tisíciletí až do doby cca 1 100 př. n. l. - jedná se tedy
o konec doby měděné, dobu bronzovou a počátky doby železné. Oblast můžeme
dále rozdělit na další specifické kulturní oblasti, které se rozvíjejí v různých
geografických lokalitách. Je to kultura
 Kykladská → Řecké ostrovy
 Mínojská → Kréta
 Mykénská → Peloponés (řecká pevnina)
 Trojská → Malá Asie
CHARAKTERISTICKÉ RYSY TEHDEJŠÍ SPOLEČNOSTI
 obyvatelé zpočátku Indoevropané příbuzní obyvatelům Malé Asie, později
předkové Řeků
 společnost je organizována kolem vládce, nejedná se ale o silný jednotný stát,
spíše o menší městské státy
 panovník není nadlidskou bytostí → je člověkem
 ve společnosti nejsou dramatické sociální rozdíly
 silný kult bohyně – matky → poměrně svobodné postavení žen
 zdrojem obživy je zemědělství, obchod, mořeplavba
 na Krétě stabilní společnost – nemá dobyvatelský charakter; usiluje o naplnění
potřeby elegance a přepychu → architektura přizpůsobena lidskému měřítku
(vychází z rozměrů a potřeb člověka)
 Mykény – válečnická kultura → robustní, pevnostní charakter architektury
 ve všech oblastech má architektura výrazně světský charakter
ZNAKY ARCHITEKTURY - ARCHITEKTONICKÁ KOMPOZICE
MÍNOJSKÉ OBDOBÍ
Označujeme tak období mezi ½ 3. tisíciletí – 1 200 př. n. l. Centrem této kultury doby
bronzové je ostrov Kréta. Rozlišujeme
 předpalácové období
- vyspělá pohřební architektura (společné kruhové hroby) x chudá architektura
profánní
 1. palácové období (od konce 3. tisíciletí př. n. l.)
- vznikají rozsáhlé paláce (Knóssos, Faistos, Hagia Triada, Masado)
- paláce mají několik podlaží, množství místností a vnitřních dvorů,
soustředěných kolem velkého ústředního obdélníkového nádvoří -„labyrint“
- palác je bez hradeb, postaven na vysokém soklu bez otvorů; kolem paláce
soustředěna městská sídliště s hlavními dlážděnými ulicemi
- součástí paláce jsou pravděpodobně také svatyně → nejsou doloženy jako
samostatné stavby
45
EGEJSKÁ ARCHITEKTURA
- r. 1 700 př. n. l. paláce zničeny mohutným zemětřesením
 2. palácové období (od r. 1 650 př. n. l.)
- probíhá rekonstrukce menších paláců – Knóssos je obnoven jako celek ve
formě souvislé zástavby kolem dvora
- v paláci se nachází mnoho sloupů a pilířů, četná schodiště a komfortní vnitřní
vybavení (vodovod, koupelny, kanalizace)
- palác je bohatě vyzdoben malbami s lidskými, zvířecími i rostlinnými motivy
Roku 1450 př. n. l. dobývají Knóssos Achaiové (Řekové) a tím začíná úpadek
mínojské kultury.
MYKÉNSKÉ OBDOBÍ
Označujeme tak období mezi lety 1 500 – 1 100 př. n. l. Centrem této kultury je řecký
Peloponés. Rozlišujeme
 předmykénské období
- nálezy tzv. „šachtových hrobů“
 mykénské období
- centrem se stává městský stát - Mykény
- z tohoto období pocházejí vladařské paláce v lokalitě obehnané mohutnými
hradbami z kylopského zdiva
- vyskytuje se zde dům pravoúhlé dispozice typu megaron
- byly nalezeny hrobky kruhového půdorysu - tzv. „tholos“ - zastropené
přečnělkovou klenbou
- chrámová architektura se nerozvíjela
- na zbytcích staveb a památkách je patrný vliv Malé Asie
Konec Mykénského období způsobil vpád řeckého kočovného kmene Dórů.
UMĚNÍ A VÝZDOBA
V mínojském umění je patrné dokonalé prokomponování zejména malířské výzdoby
s architekturou. Také sama architektura – jednotlivé prvky - je výrazně barevná.
Motivem nástěnných maleb jsou především zvířata, rostliny, lidé. V mykénském
umění se uplatňují zejména fresky, sochařská výzdoba je ojedinělá.
STAVEBNÍ DRUHY
KULTOVNÍ STAVBY – CHRÁMY
Chrámová architektura se zřejmě nerozvíjela. Na Krétě byly pravděpodobně svatyně
součástí komplexu paláce.
POHŘEBNÍ ARCHITEKTURA
 Kréta
- komorové hrobky ze sušených cihel
- významné hroby se skládaly z pravoúhlé komory s rituální přístupovou
cestou (dromos)
46
EGEJSKÁ ARCHITEKTURA
 Peloponés
- pravoúhlé šachtové hroby
- kupolové hroby s přečnělkovou klenbou typu tholos a přístupovou cestou
PALÁCE A DOMY
 Kréta
- orientace S – J
- honosné jižní vstupní průčelí → terasy, schodiště
- monumentální budova → stovky místností kolem ústředního dvora →
organický růst
- vnitřní dvorky (prosvětlení) → dlouhé chodby a koridory
- pravoúhlá okna
- rovné střechy
- vodovod, kanalizace, koupelny
- fresky, barevné arch. prvky, sloupy
 Peloponés
- základní součástí paláce je megaron (f-ce přijímacího sálu)
- domy jsou pravoúhlé (typ megaron); některé patrové s pravoúhlými okny,
zdobeny freskami
OPEVNĚNÍ
 Kréta
- paláce bez opevnění s vysokým soklem
- strážní věže
 Peloponés
- mohutné opevnění z kyklopského zdiva
- v některých hradbách vnitřní chodba, vytvořená přečnělkovou klenbou
HMOTY A KONSTRUKCE
 Kréta
- nevypalované cihly
- tesaný kámen
- olivové dřevo
zeď - nepravidelné kamenné bloky spojovány maltou
- pravidelné kameny nasucho (kyklopské zdivo)
sloup - skládá se z hladkého dříku a hlavice (tu tvoří abakus →
podložka pod kladí a echinus → oblá část pod abakem), dřík se
směrem dolů zužuje, někdy stojí na podložce
architráv - základní konstrukce (dvě podpory a na nich uloženo břemeno –
překlad)
 Peloponés
- kámen (kyklopské zdivo)
architráv - překlad odlehčen trojúhelníkovým otvorem, vyplněným kam.
deskou
47
EGEJSKÁ ARCHITEKTURA
zajímavosti:
 šířka kyklopského zdiva hradeb v Mykénách až 7 m, výška 8 m
 v některých místech hradeb použity kameny až 3 m dlouhé
 průměr nejslavnějšího mykénského hrobu („Pokladnice Atreiů“) je 14 m, výška
13 m; jde o tholos vytvořený přečnělkovou kamennou klenbou – vnitřní stěny
poté byly dokonale otesány a vyhlazeny
 Mykény objevil a za 14 dní vykopal slavný německý archeolog - amatér
Heinrich Schliemann, slavný zejména díky objevu Tróji
 hlavním kultovním předmětem mínojské kultury je dvoubřitá sekera labrys →
pravděpodobný původ slova labyrint (zřejmá souvislost významu slova
s půdorysem paláce v Knóssu)
VÝZNAMNÉ STAVBY A PAMÁTKY
KRÉTA
ostrov; centra ležela na východní straně ostrova, jde o palácové soubory obklopené
městy
→ Knóssos (od konce 3. tis. př. n. l.; největší z paláců; známý „Labyrint“; zaujímal
plochu cca 20 000 m2
)
→ Faistos (přelom 3. a 2. tis. př. n. l.; 2x menší než Knóssos)
PELOPONÉS
řecká pevnina; mezi nejvýznamnější centra patří paláce - hrady v Mykénách
a Tírynthu
→ Agamemnónova hrobka (cca 1 400 př. n. l.; zvaná také „Pokladnice Atreiů“ je
nejslavnějším nálezem i díky zlatému pokladu uvnitř → obsahoval zlatou
masku přisuzovanou dříve vládci Agamemnónovi
→ Lví brána (cca 1 400 př. n. l.; hlavní vstupní brána do hradu; šířka 3 m a výška
3,25 m; nad otvorem je masivní kamenný překlad s trojúhelníkovou kamennou
deskou, zdobenou reliéfem dvou stojících lvů, mezi nimiž je umístěn sloup
(důkaz vlivu kultury Malé Asie)
→ Pevnost Tírynth (13. stol. př. n. l.; pevnost situovaná na pahorku 300 x 150 m;
hradby vysoké až 20 m, šířka až 7 m; jádrem dispozice megaron
48
EGEJSKÁ ARCHITEKTURA
Palác Knóssos • půdorys
Palác Knóssos • rekonstrukce vstupu
49
EGEJSKÁ ARCHITEKTURA
Mykény • chodba v hradební zdi
Mykény • půdorys
50
EGEJSKÁ ARCHITEKTURA
Mykény • Agamemnónova hrobka • řez a půdorys
Mykény • Agamemnónova hrobka • pohled na vstup
51
EGEJSKÁ ARCHITEKTURA
Mykény • Lví brána
52
ŘECKÁ ANTICKÁ ARCHITEKTURA
ŘECKÁ ANTICKÁ ARCHITEKTURA
DOBA A SPOLEČNOST – HISTORICKÉ SOUVISLOSTI
Řecká architektura je také nazývána architekturou antickou. Rozvíjí se v kulturní
oblasti starověkého Řecka cca od 2. tisíciletí až do 1. stol. př. n. l., tedy od doby, kdy
nájezdy kočovných Dórů zničily kulturu Mykénskou až po ovládnutí Řecka Římskou
říší. Nejdůležitější pro rozvoj architektury a umění jsou tato tři období:
 Archaické období 8. - 6. stol. př. n. l.
 Klasické období 5. - 4. stol. př. n. l.
 Helénistické období 3. - 1. stol. př. n. l.
CHARAKTERISTICKÉ RYSY TEHDEJŠÍ SPOLEČNOSTI
ARCHAICKÉ OBDOBÍ
 v tomto období zpočátku vznikají malé městské státy → polis jak v samotném
Řecku, tak i v Egejské oblasti a oblasti Malé Asie (od Sicílie po Černé moře)
 v 6. stol. př. n. l. prožívají velký rozkvět zejména maloasijské státy – Mílétos,
Efesos, které jsou později podmaněny Persií
 vzniká nový životní styl – nový způsob řízení státu – nová filosofie a estetika
 dostatek času na filosofii a duchovní sebezdokonalování poskytuje svobodným
občanům práce otroků
 v 5. stol. př. n. l. se pokouší Persie ovládnout pevninské Řecko → řecko-perské
války; tento pokus je neúspěšný a Peršané jsou odraženi (bitva u Thermopyl
r. 480 př. n. l.)
KLASICKÉ OBDOBÍ
 část řeckých obcí praktikuje demokratický způsob vlády → velký důraz se
klade na občanský život a účast občanů na řízení státu
 vzniká filosofie kalokagáthia založená na harmonickém fyzickém i duševním
rozvoji člověka
 vzkvétá filosofie i umění
 r. 431 – 404 př. n. l. probíhá tzv. „Peloponéská válka“ mezi dvěma
nejvýznamnějšími polis – Athénami a Spartou; Athény jsou poraženy
a nastává postupný úpadek klasického Řecka
HELÉNISTICKÉ OBDOBÍ
 polis upadají, lidé rezignují na občanskou společnost a obracejí se do
soukromí
 337 př. n. l. Makedonie ovládá většinu území Řecka spolu s celým východním
Středomořím, Malou Asií, Persií a Mezopotámií až k hranicím Indie
 toto období je charakteristické prolínáním kultur, náboženství, myšlenkových
i uměleckých směrů a názorů
 stoupá kulturní vliv Orientu a dovršuje se úpadek řeckých polis
 stoupá politický vliv Říma, který v letech 148 – 146 př. n. l. Řecko ovládne
53
ŘECKÁ ANTICKÁ ARCHITEKTURA
ZNAKY ARCHITEKTURY - ARCHITEKTONICKÁ KOMPOZICE
ESTETIKA ANTICKÉHO ŘECKA
 kanonická – kánon stanovuje základní poměry a vztahy mezi hmotami, arch.
články; respektuje rytmus a logické vazby mezi jednotlivými prvky
 respektuje matematické proporce – modul poměrný, odvozený zpravidla od
rozměrů spodní části dříku sloupu
 vychází z organických forem – největší krása je ve formách a proporcích
živých bytostí, zejména člověka → člověk je zároveň měřítkem
 estetika (krása) je realistická a zároveň ideální
 „krásné je dobré“ → míra → harmonie → eurytmie (soulad)
 Řekové používají estetické korekce – drobné odchylky od matematických
proporcí a geometrických tvarů – respektují nejen geometrická pravidla, ale
i zákonitosti lidského vnímání s cílem vyhnout se optickým deformacím →
iluzionismus
ARCHITEKTONICKÁ KOMPOZICE
Jen málo řeckých staveb vytváří velký vnitřní prostor – důraz se v architektuře klade
spíše na vnější formu staveb a její rozvoj.
 architektonická forma se vyvíjí především v chrámové architektuře
 základní architrávový systém je dokonale propracován do sloupového řádu
 definitivní podoby nabývá postupně sloupový řád – užívá se pak na ostatních
stavebních druzích, zejména veřejných stavbách
 vznikají architektonické články a tvary, vystihující konstrukční smysl
jednotlivých částí stavby
 polychromie (barevnost) jednotlivých článků – nejvíce dórský řád, iónský
méně, korintský (sám o sobě velmi plastický) bez polychromie
 jednotlivé části stavby svým tvarem a umístěním vyjadřují tektoniku (forma
vyjadřuje statiku stavby) – navozují pocit stability a vyváženosti
 výtvarný účinek založen na kontrastu:
- svislé (sloupy) x vodorovné (architráv, krepidóma) linie
- sloupy x interkolumnium (prostor mezi sloupy)
- světlo (fasáda) x stín (za sloupořadím)
 stavby většinou symetrické – větší celky vyvážená asymetrie
 lidské měřítko
 příchod ke stavbám částečně ze strany – možnost obsáhnout pohledem dvě
fasády
 vyvíjí se snaha o odlehčení stavby pomocí sloupořadí
 základní modul vychází z lidské postavy (měřítko); uplatňovaný kánon
umožňuje předávání znalostí a postupů bez architektonických plánů
VÝVOJ ARCHITEKTURY
Vývoj řecké architektury začíná tzv. „obdobím geometrického a orientalizujícího
umění“. Jde o dobu mezi 11. - 6. stol. př. n. l., kdy po zániku Mykénské kultury vzniká
značně abstraktní a dekorativní umělecký styl, ovlivněný Blízkým Východem.
Z Mykénské doby zůstává a rozvíjí se dům typu megaron; ostatní nálezy jsou velmi
54
ŘECKÁ ANTICKÁ ARCHITEKTURA
řídké – jedná se zejména o jednoduché pohřební stavby (šachty obložené
kamenem). V oblasti kolem Argosu a Korintu vznikají kolem 7. stol. př. n. l. první
částečně kamenné chrámy.
ARCHAICKÉ OBDOBÍ
8. - 6. stol. př. n. l.
 rozvíjejí se základní umělecké formy
 dochází k ustálení půdorysu antického chrámu
 vznikají první dva řecké sloupové řády – dórský a iónský
 architektura se rozvíjí především v oblasti pevninského Řecka, na Sicílii
a v jižní Itálii
 konec je spojován s koncem řecko-perských válek
KLASICKÉ OBDOBÍ
5. - 4. stol. př. n. l.
Řecká architektura nabývá klasického a harmonického výrazu. Celé období můžeme
rozdělit na dvě fáze, oddělené peloponéskou válkou.
1. fáze
 jako kulturní a umělecké centrum dominují Athény
 tato fáze vrcholí tzv. „dobou Periklovou“ (443 – 429 př. n. l.) → byly postaveny
nejvýznamnější stavby athénské akropole → zejména Parthenon (arch. Iktín,
sochařská výzdoba štítů Feidias), považovný za nejkrásnější klasický řecký
chrám
 rozvíjí se architektonické sochařství → výzdoba štítů chrámů → Feidias,
Polykleitos, Myrón
2. fáze
 hospodářský a politický úpadek Athén → pokračuje kulturní rozkvět
 u staveb se objevuje větší dekorativnost
 rozvíjí se třetí řecký sloupový řád – korintský
 staví se chrámy gigantického měřítka – časté jsou rekonstrukce starších
staveb
 staví se divadla, mauzoleum v Halikarnassu, vznikají nové typy chrámů
(tholos)
 rozvíjí se urbanismus → hippodamický systém, soukromé obydlí se začleňuje
do městské struktury
HELÉNISTICKÉ OBDOBÍ
3. - 1. stol. př. n. l.
Řecké umění se šíří v souvislosti s výboji Alexandra Makedonského a prolíná se
s místní tradicí.
 cílevědomý urbanismus → zakládání nových měst → statisícová města na
východě
 ulice nabývá urbanistického významu → monumentální třída (inspirace
Egyptem)
 vznikají nové typy reprezentačních budov → využívá se kontrast mezi
55
ŘECKÁ ANTICKÁ ARCHITEKTURA
budovou a okolím → monumentalita veřejných budov
 poslední fází je doba řecko-římská: ke konstrukčním prvkům přibývají pilíř,
pilastr, polosloup, klenutý oblouk
 staví se stoy, knihovny, hippodromy, divadla, mauzolea
 tendence k dekorativnímu využití arch. článků → ztrácejí svůj konstrukční
význam
 zájem o teorii architektury
ŘECKÉ SLOUPOVÉ ŘÁDY
DÓRSKÝ ŘÁD
Nejstarší a proporčně nejhmotnější řecký sloupový řád – označován také jako
„mužský“. Vzniká v pol. 7. stol. př. n. l. Jednoduchý, utváří se na chrámových
stavbách. Hlavními částmi chrámu jsou
 krepidóma (podnož)
 sloupy
 kladí
 střecha
 poměry stavby se odvozují od modulu → nejčastěji spodní poloměr dříku
 základna chrámu → stupňovitá krepidóma (3 a více stupňů)
 výška sloupu 8 – 13 modulů (nejčastěji 12)
 sloup bez patky → kanelura na dříku (16, 20, 24 mělkých žlábků – stýkají se
v hraně) → mírná entase → nahoře zúžení o 1/6 až 1/7 dolního průměru
 hlavici tvoří abakus (čtvercová podložka pod kladí) a echinus (podvalek ve
tvaru bochníku) → výška hlavice je cca 1/2 horního průměru dříku; s dříkem je
spojena prstencem
 kladí se skládá z architrávu a hladkého vlysu s triglyfy (kam. desky kryjící čela
trámů) a metopami (čtvercové kam. desky s reliéfem) → je zakončeno
širokou římsou (geison) s ukončujícím článkem (sima)
 sedlová střecha s mírným sklonem → štít zdoben plastikami
 bohatá polychromie → výrazné barvy (modrá, zelená, červená, žlutá) odlišují
jednotlivé stavební prvky
 v helénistickém období se uvolňují proporční vztahy → dřík zeštíhluje → sloup
doplněn patkou
 z dórského řádu byl Etrusky odvozen tzv. „toskánský řád“
IÓNSKÝ ŘÁD
Mladší a proporčně odlehčenější řecký sloupový řád - „ženský“. Vzniká v 6. stol. př.
n. l. na území Malé Asie (monumentálnější), později tzv. „aticko-iónská“ varianta
(jemnější). Celková skladba řádu je podobná dórskému; liší se v proporcích
a utváření sloupu a vlysu.
 základna chrámu → stupňovitá krepidóma (3 -7 stupňů); někdy pouze zepředu
 výška sloupu 14 – 22 modulů → sloup je štíhlejší
 sloup s patkou (profilovaná) → kanelura na dříku (20 - 44 žlábků – stýkají se
v plošce- stezce) → entase → nahoře zúžení o 1/6 průměru
56
ŘECKÁ ANTICKÁ ARCHITEKTURA
 dřík je někdy nahrazen sochou ženské postavy → karyatida
 hlavici tvoří abakus (obdélná nebo čtvercová podložka pod kladí), kruhový
echinus a sedlo v podobě polštáře s volutami (závitnice – spirálovitý dekorační
motiv) → výška hlavice je cca 1/2 horního průměru dříku → rohové hlavice
mají 4 voluty; se sloupem spojena páskem, zdobeným perlovcem
 kladí je dvoudílné (bez vlysu) nebo trojdílné, zdobené zubořezem (ornament
z kvádříků nebo kostek); vlys je průběžný, zdobený souvislým reliéfem → kladí
je zakončeno dekorativní římsou (geison) s ukončujícím článkem (sima)
 sedlová střecha s mírným sklonem → štít zdoben plastikami
 chudší polychromie
 v helénistickém a římském období se řád používá volněji a je posílena
dekorativní složka
KORINTSKÝ ŘÁD
Nejmladší varianta řeckého sloupového řádu. Vzniká v 5. stol. př. n. l.; jeho vývoj je
završen v době římské. Na rozdíl od dlouhého vývoje předchozích řádů vznikl
korintský řád poměrně rychle – myšlenkovým tvůrčím postupem. Je volnější
a dekorativnější. Proporce má podobné iónskému řádu, liší se zejména hlavicí.
 základna chrámu → stupňovitá krepidóma
 výška sloupu 13 – 21 modulů
 sloup s patkou (profilovaná) → kanelura na dříku (24 půlkruhových žlábků –
stýkají se v plošce - stezce) → entase → nahoře zúžení o 1/6 až 1/7 průměru
 hlavici je čtyřstranná, zdobená akantovými listy (druh bodláku) → výška
hlavice je dolní průměr dříku → v helénismu a římské době tvořena různými
zoomorfními a antropomorfními motivy
 kladí má bohatší dekoraci; architráv členěn na 2 – 3 pásy → vlys je průběžný,
nižší, hladký nebo zdobený souvislým reliéfem → římsa podepřena konzolami
a ukončena simou
 sedlová střecha s mírným sklonem → štít zdoben plastikami
 polychromie žádná → plasticita a dekorativnost prvků
STAVEBNÍ DRUHY
KULTOVNÍ STAVBY
Chrám je základní stavbou řecké antické architektury. Především na chrámu se
vyvíjejí řecké sloupové řády, které se pak uplatňují i na ostatních, zejména veřejných
stavbách.
Chrám
 je pokládán za příbytek boha → jeho socha je umístěna v cele
 oltář je umístěn před chrámem → náboženské obřady se konají venku
 orientace chrámu zpravidla ve směru V (hl. průčelí) - Z
 půdorysně se chrám vyvíjí z obytného domu typu megaron
 původním materiálem bylo dřevo, později se chrámy staví z cihel a zejména
z kamene
 chrámy se budují na posvátném okrsku (temenos), jsou ohrazeny zdí
57
ŘECKÁ ANTICKÁ ARCHITEKTURA
Typický chrám tvoří
 krepidóma se stupni po obvodu (3 a více)
 vnější sloupořadí → vytváří ochoz - peristylos
 dispozice chrámu se skládá z předsíně (pronáos) a cely (náos); někdy je
doplněna zadní síní (epináos)
 chrám je zastřešen nízkou symetrickou sedlovou střechou → střešní krytinu
tvoří pálené tašky nebo mramorové desky → štíty střechy jsou zdobeny reliéfy
 cela je osvětlena pouze dveřmi, případně otvorem ve stropě a střeše → před
sochou je někdy vytvořena prohlubeň s olejem (odražené světlo svící
osvětluje sochu)
 velikost chrámů je různá → přibližný poměr šířka x délka je 1 : 2
Chrámy dělíme na několik druhů. Existují dva základní typy dělení:
podle počtu sloupů v průčelí
 sudý počet sloupů (obvyklý): distylos (2), tetrastylos (4), hexastylos (6),
oktastylos (8), dekastylos (10), dodekastylos (12) - někdy i více
 lichý počet sloupů (výjimečný – sloup je umístěn na ose vstupu): pentastylos
(5), septastylos (7), nonastylos (9)
podle půdorysu
 IN ANTIS → pokladnice v chrám. okrscích (zdvojený IN ANTIS POSTICUM)
 PROSTYLOS → otevřená sloupová předsíň (zdvojením AMFIPROSTYLOS)
 PSEUDOPROSTYLOS → chybí sloupová předsíň → je nahrazena polosloupy
nebo pilastry v průčelí (zejména římská arch.)
 PERIPTEROS → prstencový halový chrám; kolem cely v podobě in antis
obíhá řada sloupů
 PSEUDOPERIPTEROS → řada sloupů je nahrazena polosloupy nebo pilastry
(typické pro chrám římský)
 DIPTEROS → dvojitá řada sloupů kolem cely
 PSEUDODIPTEROS → vnitřní řada sloupů chybí, ev. je nahrazena polosloupy
 THOLOS → chrám kruhového půdorysu s cylindrickou celou, vzácný
 MONOPTEROS → otevřený chrám kruhového půdorysu bez cely, vzácný;
oblíbený jako součást zahrad v baroku a klasicismu
Pohřební architektura
 v nejstarších dobách se na ostrovech tesají skalní hroby, na pevnině mohylové
hroby
 hrob bývá později označen vztyčenou kam. deskou (stéla), ukončenou štítem
 v helénismu se staví nákladné náhrobky (mauzoleum v Halikarnassu), staví se
také pomníky význ. osobností
58
ŘECKÁ ANTICKÁ ARCHITEKTURA
VEŘEJNÉ STAVBY
Vzhledem k charakteru řecké společnosti patří veřejné stavby mezi nejdůležitější
druhy staveb. Patří zde například
 AGORA → shromaždiště (náměstí) pravoúhlého tvaru, lemované veřejnými
budovami
 STOA → sloupová kolonáda kolem agory → úřední a obchodní prostor
 BÚLEUTÉRION → síň pro zasedání městské rady
 PROPYLAJE → slavnostní monumentální vstup do arch. komplexu (chrám.
okrsku), příchod zpravidla po schodišti
 DIVADLO → skládá se ze 3 částí: theatron (stupňovité hlediště, umístěné do
terénu, více než půlkruhového půdorysu), orchéstra (prostor pro sbor a herce
– jeviště), skéné (budova, uzavírající prostor proti hledišti – zázemí herců)
 ODEION → řečniště, budova pro menší divadelní výstupy
 HIPPODROM → prostor pro závody koní, po stranách stupňovité tribuny pro
diváky
 STADIUM → upravená běžecká dráha se stupňovitě upraveným prostorem
pro diváky
 GYMNASION → architektonický komplex; sloužil k tělesnému cvičení a
vzdělávání (kalokagáthia)
OBYDLÍ
Řecká obydlí se nepodílejí na utváření urbanistického prostoru jako stavby veřejné;
do ulice se obracejí většinou slepou nezdobenou zdí. Reprezentační význam
získávají v helénismu. Řecký dům se vyvíjí z megaronu. Od 4. stol. př. n. l. má
podobu
 ústředního dvorku se sloupořadím okolo
 na sloupořadí navazuje vzadu sál s f-cí přijímací místnosti a jídelny
 vedle něj sál pro obřadná shromáždění rodiny
 koupelna umístěna vedle kuchyně
 ložnice a obydlí pro ženy v patře
 stropy dřevěné, střecha plochá nebo nízká sedlová
Od klasického období se dům dělí na mužskou (přijímací) a ženskou (soukromou)
část. V helénismu dům často patrový, přízemí hladké, v patře okna do ulice. Přibývá
honosné dekorace fasád. V klasické řecké architektuře není doložen typ paláce.
OPEVNĚNÍ
 města opevněna hradbami s cimbuřím a věžemi
 přístavy a pobřeží chráněny pozorovacími věžemi → slouží také jako útočiště
INŽENÝRSKÉ STAVBY
 staví se silnice podle perských vzorů
 mosty
59
ŘECKÁ ANTICKÁ ARCHITEKTURA
 kanalizace
 zejména v období helénismu se staví majáky
URBANISMUS
 města zpočátku z obranných důvodů zakládána na vyvýšeninách, později i na
pobřeží
 cílevědomý urbanismus je uplatňován hlavně u veřejných staveb
 kultovním centrem města vyvýšená akropolis s chrámovým okrskem
 kulturním a společenským centrem města agora
 v helénismu vznikají specializované agory obchodní, oddělené od agory hlavní
 ulice se stává kompozičním prvkem → monumentální třída
 nová města zakládána na pravidelném hippodamickém systému (autorem
Hippodamos z Mílétu → šachovnicový pravoúhlý systém ulic a náměstí →
základy funkčního zónování)
 na křižovatkách např. mramorové lavice, studně
HMOTY A KONSTRUKCE
Používají se veškeré přírodní materiály. Od počátku 6. stol. př. n. l. u veřejných
staveb definitivně převažuje
 kámen lomový: základy, vnitřek smíšeného zdiva
opracovaný: krepidóma, zdi → kvádrované zdivo, prováděno bez pojiva,
stabilita zajištěna váhou, spojován hmoždinkami nebo skobami; architrávy,
stropy, střešní krytina; na hradby se používá kyklopské zdivo
v období helénismu mramorové obklady
 dřevo krovy, stropy obytných domů
 cihly pálené i nepálené, zdivo
 kovy železo (spojovací materiál), zlato (obklady)
 terakota střešní krytina
Z hlediska konstrukcí je v řecké architektuře nejlépe propracován
 architrávový systém → vycházejí z něj řecké sloupové řády
 sloup → původně kamenný monolitický, později sestavován z válcových
bubnů
 zeď → cihelná i kamenná
 klenba → nepravá (přečnělková) i pravá → není používaná v monumentální
architektuře; požívá se u hrobek, mostů, bran
zajímavosti:
 některé kamenné bloky váží až 40 t
 používají se první jeřáby na kladkovém principu
 většina profilovaných prvků byla opracována teprve po osazení na místo;
shora dolů, při postupném odstraňování lešení (kromě hlavic a sochařských
reliéfů)
60
ŘECKÁ ANTICKÁ ARCHITEKTURA
VÝZNAMNÉ STAVBY A PAMÁTKY
ŘECKO
Olympia
kultovní středisko, konaly se zde hry aristokratické mládeže
→ nejstarší Heřin chrám (cca 600 př. n. l.; dórský)
→ sochy olympijských vítězů
→ závodiště, stadion, brána borců, hippodrom
→ Diův chrám (470 – 456 př. n. l.; dórský; byla zde umístěna obrovská socha
Dia, považovaná za jeden ze 7 divů starověkého světa)
Delfy
kultovní středisko, od r. 590 př. n. l. se zde konají tzv. „Pýthijské hry“
→ věštírna
→ Apollónův chrám (373 př. n. l.; dórský)
→ velké divadlo
→ pokladnice, tholos – menší chrámy
→ gymnasion
Korint
→ Apollónův chrám (cca 600 př. n. l.; zachovala se řada sloupů s kladím)
Athény
po řecko-perských válkách radikální přestavba města, nejvýznamnější Periklova
doba
→ Parthenón (447 – 438 př. n. l.; dórský; je považován za nejkrásnější klasický
chrám; architekt Iktín, sochař Feidias; mimořádně vytříbený sloh, iluzionismus)
→ Propylaje (vstupní brána na athénskou Akropoli)
→ Erechteion (421 – 409 př. n. l.; iónský; složitý půdorys, sochy karyatid)
→ Attalova stoa (agora)
→ Věž větrů, Lýsikrátův památník (menší centrální stavby)
Epidavros
→ nejkrásnější řecké divadlo (cca 350 př. n. l.; hlediště pro 13 000 diváků,
dokonalá akustika)
MALÁ ASIE
Efesos
→ Artemidin chrám (po r. 356 př. n. l.; iónský; rozměry 55 x 109 m, považován za
jeden ze 7 divů světa)
Mílétos
→ divadlo
→ Apollónův chrám (cca 300 - 200 př. n. l.; obrovský chrám)
61
ŘECKÁ ANTICKÁ ARCHITEKTURA
Halikarnassos
→ Mauzoleum (pol. 4. stol. př. n. l.; náhrobek krále Mausóla, považován za jeden
ze 7 divů světa)
Mnoho dalších památek a jejich zbytků se nachází v dalších lokalitách Malé Asie,
jižní Itálie a Středomoří.
62
ŘECKÁ ANTICKÁ ARCHITEKTURA
Řecké sloupové řády
A – dórský řád; B – iónský řád; C – korintský řád; D – římsko-korintský řád; E – kompozitní řád; F –
toskánský řád
Řecký chrám • průčelí
B C
A D E F
63
ŘECKÁ ANTICKÁ ARCHITEKTURA
Řecký chrám • řez
Řecký chrám • typy dle půdorysu
A – in antis a in antis posticum; B – tholos; C – prostylos a amfiprostylos; D – dipteros; E – peripteros;
F – pseudoperipteros; G – pseudodipteros
A B C
D E F G
64
ŘECKÁ ANTICKÁ ARCHITEKTURA
Parthenon • Akropole • perspektiva
Akropole • rekonstrukce • axonometrie
65
ŘECKÁ ANTICKÁ ARCHITEKTURA
Erechteion • Akropole • perspektiva
66
ŘECKÁ ANTICKÁ ARCHITEKTURA
Agora • Assos • půdorys
Gymnasion v Epidavru • půdorys Gymnasion v Olympii • půdorys
stoa
agorachrám
lázně
búleuterion
0 60 m30
67
ŘECKÁ ANTICKÁ ARCHITEKTURA
Řecké helénistické domy • půdorys
Hippodamický plán města • Priene
0 300 m100 200
68
ETRUSKÁ ARCHITEKTURA
ETRUSKÁ ARCHITEKTURA
DOBA A SPOLEČNOST – HISTORICKÉ SOUVISLOSTI
Etruská architektura se rozvíjí v oblasti střední Itálie a Toskánska cca od 8. stol. př. n.
l. až do 1. stol. př. n. l. Vrcholem kultury a moci Etrusků je období 6. stol. př. n. l. Po
vpádu Keltů ze severní Itálie nastává úpadek; Etruskové byli nakonec částečně
pohlceni Římany a částečně vyhubeni. Stavěli opevněná města a byli známí
vyspělými inženýrskými stavbami. Rozvoj architektury a umění můžeme rozdělit na
tato tři období:
 Archaické období 8. - 5. stol. př. n. l.
 Vrcholné období 4. stol. př. n. l.
 Pozdní období 3. - 1. stol. př. n. l.
Jedná se o architekturu a umění ovlivněné starověkým Řeckem a Orientem.
Zachovalo se jen velmi omezené množství památek; některé z nich známe pouze ze
zobrazení na terakotě nebo podle modelů (urny na popel), nalezených v šachtových
hrobech.
CHARAKTERISTICKÉ RYSY TEHDEJŠÍ SPOLEČNOSTI
 neexistovala politicky a vojensky jednotná říše → více malých městských
států, tvořících kultovní federaci
 náboženství ovlivněné řeckým → vyznávají polyteismus (víra ve více bohů)
 vyspělá kultura, která byla asimilována Římany
 řeč a písmo Etrusků dodnes nerozluštěny
STAVEBNÍ DRUHY
V Etruské architektuře se vyčleňuje několik typických stavebních druhů. Významné
jsou kultovní stavby - chrámy, hrobky - a také stavby pro bydlení. Vynikající zručnost
pak prokazují při budování inženýrských staveb.
KULTOVNÍ STAVBY
Chrám
 kult jednoho nebo více bohů → chrám s dvěmi i třemi paralelními celami
 na půdorysu je patrný vliv megaronu → má často téměř čtvercový tvar
 materiálem byly zpravidla cihly a dřevo; stojí na kamenné podezdívce
 sloupová vstupní hala → dřevěné, později kamenné sloupy → přesahující
sedlová střecha se štíty zdobenými terakotou (výrobky z pálené hlíny)
 sloupy zjednodušený dórský řád (bez kanelury) → v renesanci upraven na
toskánský řád
 proporce chrámu jsou značně odlišné od řeckého v důsledku použití
dřevěného kladí → větší rozměry interkolumnia
69
ETRUSKÁ ARCHITEKTURA
Pohřební architektura
U pohřební architektury je rozpoznatelný vliv Malé Asie. Staví se z trvanlivých
materiálů – na rozdíl od obydlí; základními typy jsou
 šachtové hroby → kónická šachta s vloženou popelnicí
 skalní komorové → tesané do tufu, s plochými stropy; půdorysně napodobují
obydlí, často opatřeny falešnými dveřmi (vliv Egypta?)
 komorové → od 6. stol. př. n. l. se staví rozsáhlé tumulové hrobky s mnoha
místnostmi, zdobené nástěnnými malbami
OBYDLÍ
Etruským přínosem k vývoji obytných staveb v Itálii jsou obdélné domy (do té doby
se stavějí zejména chýše kruhového půdorysu) s vnitřním atriem. Kombinací řeckého
a etruského domu vzniká dům římský.
OPEVNĚNÍ
 pevné hradby z kyklopského zdiva s mohutnými branami, vytvořenými pomocí
klenutého oblouku
INŽENÝRSKÉ STAVBY
 dlážděné ulice ve městech
 kanalizace, odvodňovací a meliorační stavby
 akvadukty a mosty za použití valené klenby
 nejznámnější stavbou je Cloaka maxima → stoka, odvodňující centrum
starého Říma z 5. stol. př. n. l.
URBANISMUS
 města z obranných důvodů zakládána na kopcích ve vnitrozemí → obrana
polohou
 později města obehnaná mohutným pásem hradeb
 města byla zakládána na obdélníkovém půdorysu → orientace podle
světových stran → dvě hlavní kolmé ulice (vliv na římský urbanismus)
HMOTY A KONSTRUKCE
Etruskové používají přírodní materiály. Nejrozšířenějšími jsou
 dřevo - krovy, stropy, kladí
 cihly - pálené i nepálené, zdivo
 kámen - kyklopské zdivo
 terakota - výzdoba, střešní krytina
70
ETRUSKÁ ARCHITEKTURA
Z hlediska konstrukcí se v Etruské architektuře používá
 architrávový systém
 sloup
 zeď
 klenba
- dřevěné kladí
- zjednodušený dórský řád
- cihelná i kamenná
- nepravá (přečnělková), od 5. stol. př. n. l. pravá →
opracované klenáky, spáry směřují do středu
oblouku klenby
zajímavosti:
 některé kamenné bloky kyklopského zdiva dosahují 5 m délky
 etruské klenebné umění převzali Římané
VÝZNAMNÉ STAVBY A PAMÁTKY
Nejzachovalejšími památkami jsou pohřební, inženýrské a obranné stavby.
CERVETERI
→ nekropole (6. stol. př. n. l.; propojené hrobky pravoúhlého půdorysu, nad nimi
navršeny násypy kupolového tvaru)
TARQUINIE
→ nekropole (6. - 4. stol. př. n. l.; hrobky pravoúhlého půdorysu, imitují interiéry
etruských obydlí)
VULCI
→ klenutý most (cca 6. stol. př. n. l.; o třech obloucích, střední největší)
PERUGIA
→ část městských hradeb s klenutými bránami (např. Arco d´Augusto)
→ hrobka Volumniů (2. stol. př. n. l.; etruská hrobka z pozdního období, jedna
z nejkrásnějších)
→ čtyřhranný pilíř s etruskými nápisy
71
ETRUSKÁ ARCHITEKTURA
Etruské chrámy • axonometrie a půdorysy
Typy etruských obydlí • půdorysy
72
ETRUSKÁ ARCHITEKTURA
Nekropole • Cerveteri
Nekropole • Cerveteri • půdorys
73
ETRUSKÁ ARCHITEKTURA
Cloaca maxima • Řím
74
ŘÍMSKÁ ANTICKÁ ARCHITEKTURA
ŘÍMSKÁ ANTICKÁ ARCHITEKTURA
DOBA A SPOLEČNOST – HISTORICKÉ SOUVISLOSTI
Římská architektura zahrnuje architekturu římského impéria až po raně křesťanskou
architekturu. Město Řím bylo podle tradice založeno 753 př. n. l. Dějiny Říma
můžeme rozdělit na několik období:
 Doba královská do r. 509 př. n. l.
upevňování městského státu, umění má etruský charakter, sílí řecký vliv
 Období republiky do r. 31 př. n. l.
obsazena celá Itálie, Punské války (dobytí Kartága 146 př. n. l.), ovládnutí
Řecka, Řím se stává středomořskou velmocí
 Období císařství do r. 476 n. l.
vliv helénistického umění, dobývání Galie, Egypta → vývoj osobité
architektury, reprezentující impérium; největší rozmach říše za císaře Traiana
(od Hispánie po Arábii), od 3. stol. do konce říše sílící útoky barbarů
a postupný rozvrat; od 1. stol. také sílí vliv nového náboženství – křesťanství,
které se ve 4. stol. stává státním náboženstvím
CHARAKTERISTICKÉ RYSY ESTETIKY A KULTURY
 estetika vychází z řecké (helénismus) → není původní
 v pojmu krása jsou rozlišovány dvě kategorie – forma a účelnost
 zachovalo se teoretické dílo Vitruviovo – zdroj pro poznání antické architektury
 architektura a umění je okázalé a monumentální – reprezentují bohatství
a moc říše
 těžiště římské architektury spočívá v civilních (občanských) stavbách
 předpokladem pro realizaci monumentálních staveb byla dokonalá státní
organizace, využití práce otroků a objev stavební techniky litého zdiva
(emplekton, concretum)
ARCHITEKTONICKÁ KOMPOZICE
V římské architektuře se na rozdíl od klasické řecké začíná rozvíjet vnitřní prostor –
zejména po objevení betonu vznikají rozsáhlé zaklenuté prostory. Mezi další nové
prvky římské architektury můžeme zařadit
 centrální kupolové chrámy – od 2. stol. jako shromaždiště věřících (např.
Pantheon)
 monumentalizaci tradičních sloupových chrámů
 modifikace řeckých sloupových řádů
- řád římsko-dórský
- řád římsko-iónský
- řád římsko-korintský
 nově se uplatňuje řád toskánský a kompozitní (spojení korintské a iónské
hlavice)
 na stavbách dochází ke kombinaci sloupových řádů podle principu
superpozice řádů (D-I-K v patrech nad sebou); objevuje se také vysoký řád
75
ŘÍMSKÁ ANTICKÁ ARCHITEKTURA
(sloup přes více podlaží)
 významná je kombinace architrávového a archivoltového systému (spojení
svislé podpory - pilíř nebo sloup - a klenebního pasu ve tvaru oblouku)
- pilíř nese klenební oblouk vyznačený archivoltou → plošná zkratka sloupu
nese kladí → postupně se od pilíře uvolňuje, až stojí sloup zcela samostatně
a kladí je umístěno pouze nad ním
- nad kladím byl ve zdivu sklenut odlehčovací oblouk → později zdivo mezi
obloukem a architrávem vypuštěno → nakonec vypuštěn i architráv → vzniká
arkáda
VÝVOJ ARCHITEKTURY
Římská architektura reprezentuje stát, soustředí se na civilní stavby a také na
plánovitý urbanismus. Moc říše a touha po proslulosti vede k monumentální a velmi
dekorativní architektuře.
OBDOBÍ DO PUNSKÝCH VÁLEK
3. - 2. stol. př. n. l.
 etruský vliv ustupuje vlivu řeckému
 vzniká typ římského chrámu (vysoké pódium, schody pouze zepředu)
 mohutné hradby kolem Říma (11 km)
 vytýčení cesty Via Appia,
 koncem 4. stol. př. n. l. 1. akvadukt
 urbanismus – pravoúhlá dispozice s křížem dvou hlavních cest, obestavování
rostlého etruského jádra Říma
VRCHOLNÉ OBDOBÍ REPUBLIKY
2. - 1. stol. př. n. l.
 sílí helénistický vliv
 postaven první mramorový chrám
 objevuje se nový stavební typ → bazilika (tržnice nebo soudní budova)
 používá se nová stavební technologie – lité zdivo (concretum – beton)
 používá se půlkruhový oblouk a kupole, sloupy mají často jen dekorativní f-ci
1. OBDOBÍ CÍSAŘSTVÍ
31. př. n. l. - 284 n. l.
 objevuje se nový architektonický prvek → apsida (výklenek půlkruhového
půdorysu, vystupující z hlavního prostoru, zaklenutý konchou)
 mimořádný rozkvět Říma – cihelná architektura je nahrazována mramorem
 používají se kupole, staví se rozsáhlé baziliky
 rozvíjí se urbanismus → forum (náměstí)
 zakládají se zahrady, staví se pomníky, triumfální sloupy a oblouky
 za vlády císaře Traiana se staví rozsáhlá císařská rezidence, amfiteátry (80
n. l. - Kolosseum), chrámy, reprezentační stavby, vily v zahradách, nájemní
domy
 ke konci období se více uplatňuje umění provincií; charakteristická je zejména
bohatá výzdoba → “římské antické baroko“; staví se Caracallovy lázně
76
ŘÍMSKÁ ANTICKÁ ARCHITEKTURA
2. OBDOBÍ CÍSAŘSTVÍ
284 - 476 n. l.
 za vlády císaře Diocletiána se staví v Římě lázně, ve Splitu rozsáhlý palác
(půdorys vojenského tábora)
 za vlády císaře Konstantina Velikého obnovena prestiž impéria
 od r. 313 je křesťanství tolerováno → záhy se stává státním náboženstvím →
začíná vznikat raně křesťanská architektura (zejména baziliky jako nový druh
chrámu)
 rozkvět reprezentační architektury
 založeno nové hlavní město – Konstantinopol (na místě bývalé řecké osady
Byzanción – dnešní Istanbul)
STAVEBNÍ DRUHY
Římská architektura přejala a upravila téměř všechny řecké stavební druhy
a vytvořila některé nové – byla tematicky a druhově rozmanitější.
VEŘEJNÉ STAVBY
Veřejné a reprezentační stavby patří v římské společnosti k nejvýraznějším; zde se
také objevuje největší množství nových druhů.
 TRIUMFÁLNÍ OBLOUK → volně stojící stavba, připomínající bránu; staví se
na oslavu významných vítězství, bohatě zdobená (dochovalo se jich cca 100)
 TRIUMFÁLNÍ SLOUP → dekorativně zdobený monumentální sloup na
připomenutí vítězství; na vrcholu často socha (vojevůdce, panovníka)
 TROFEJE → dekorativní zpodobnění ukořistěných zbraní a symbolů
 BAZILIKA → tržnice nebo soudní budova; tří nebo vícelodní stavba, zpočátku
s plochým stropem, později zaklenutá valenou klenbou
 DIVADLO → vychází z řeckého vzoru; původně dřevěné, později kamenné; na
rozdíl od řeckého se staví na rovině → vícepatrová budova
 AMFITEÁTR → nezastřešená stavba kruhového nebo eliptického půdorysu
s arénou uprostřed
 THERMY → veřejné monumentální lázně s vyhřívanou vodou; původ
v řeckých gymnasiích
 CIRK → kamenná stavba se závodní dráhou pro dostihy; vyvinul se
z hippodromu
 CURIA → radnice; scházel se zde senát nebo městská rada
 VEŘEJNÉ KNIHOVNY → knihy se ukládaly do výklenků ve zdech
 TRŽNICE → samostatné objekty, sloužící k prodeji zboží
KULTOVNÍ STAVBY
Chrám
 vychází z řeckých a etruských vzorů
 chybí krepidóma; schodiště je pouze zepředu
 orientace chrámu zpravidla do fora
 stavěn na vysoké podezdívce (podium)
77
ŘÍMSKÁ ANTICKÁ ARCHITEKTURA
 zboku cely polosloupy
 oltář vně stavby
 později zejména centrální kupolové chrámy, sloužící jako shromaždiště
věřících → pozornost se upírá na vnitřní prostor (Pantheon)
Pohřební architektura
 v nejstarších dobách se pohřbívá ve městech
 později je zvykem pohřbívat kolem silnic (nejznámější Via Appia)
 pohřbívá se do země, staví se kolumbária (popelnicové pohřebiště), okázalé
hrobky, mauzolea vládců (Hadriánovo)
 za křesťanství pohřby u hradeb nebo do podzemních chodeb (katakomby)
 v některých částech říše (zejména na východě) tesané skalní hrobky
s architektonicky ztvárněným průčelím (Sinaj – Petra)
OBYDLÍ
 římský dům vznikl spojením etruského (část s atriem) a řeckého (část
s peristylem) domu
 ústředním prostorem bylo atrium s krbem s představenou předsíní → kolem
atria byly rozmístěny ložnice, jídelna, tablinium (přijímací místnost), kuchyně
a koupelna; od 2. stol. př. n. l. přistavován peristylos, k jehož zadní části
přiléhaly dílny, hospodářské budovy, sklady ap.
 v dobách císařství se staví několikapatrové nájemní domy
 městské i předměstské vily, paláce vladařů
OPEVNĚNÍ
 nejstarším druhem hliněné navršené valy
 později cihelné a kamenné hradby
 zpevňovány věžemi, které chrání po stranách i brány
 důležité je opevnění hranic římského impéria
 opevněný vojenský tábor → castrum
INŽENÝRSKÉ STAVBY
Ve stavění inženýrských staveb dosáhli Římané mimořádného mistrovství. Kvalitou
vynikaly zejména
 silnice → rychlý přesun vojsk, státní pošta, obchod; skládaly se z několika
vrstev, dlážděny kameny; rozbíhají se z Říma („zlatý milník“ - od něj se počítá
vzdálenost), celkem bylo vybudováno 80 – 90 tis. km silnic
 obloukové mosty
 akvadukty – soustava arkád na pilířích; nahoře kryté koryto, vedoucí vodu
 městská kanalizace – nejstarší Cloaka maxima vybudována Etrusky
 regulace řek, přístavy, umělé kanály
78
ŘÍMSKÁ ANTICKÁ ARCHITEKTURA
URBANISMUS
 nová města v provinciích zakládána na půdorysu vojenského tábora (castrum)
s pravidelnou sítí ulic
 důraz je kladen na veřejné a reprezentativní prostory (forum), veřejné budovy
(thermy, amfiteátry apod.) a chrámy
 do celkové kompozice města začleněny triumfální stavby
 nejvýznamnějším urbanistickým činem bylo založení Konstantinopole r. 324 →
město se mělo stát novým hlavním městem křesťanské říše → byl zde např.
senát, císařský palác, hippodrom, chrámy
HMOTY A KONSTRUKCE
Římané používají všechny druhy zdiva a konstrukcí, které znají od Řeků a Etrusků;
zároveň hledají nové - levné - způsoby zdění. Používají se
 cihly – pálené, obkládané kameny; od 2. stol. n. l. používané také dekorativně
 nejčastěji se používalo zdivo smíšené – lité (concretum), provázané
vodorovnými pásy cihel nebo kamene
 líc zdiva omítnut nebo obložen
 lité zdivo se používalo i na sloupy a pilíře, které byly posléze omítnuty nebo
obloženy
 k zastropení se používá architráv i klenba
 častá je kombinace architrávu s archivoltou
Z hlediska konstrukcí je v římské architektuře výborně propracováno klenebné
umění, které Římané převzali od řeckých a etruských stavitelů. Staví se klenba
 valená - půlkruhový nebo segmentový oblouk
 křížová
 kupole
Rozlehlé prostory (Maxentiova bazilika) zaklenuty soustavou křížových kleneb.
Materiálem kleneb jsou
 kvádry, kámen, cihly v kombinaci s litým zdivem (skrytá žebra)
 bednění z prken, později dlaždice, které v klenbě zůstávají
 odlehčené duté tvarovky, případně kazetování
VÝZNAMNÉ STAVBY A PAMÁTKY
Římské památky se zachovaly téměř po celé oblasti Středomoří, na sever od Alp
i v Británii. Centrem zpočátku Itálie, později se architektura rozvíjela v provinciích.
ITÁLIE
Řím
nejvíce památek soustředěno kolem náměstí Forum Romanum
→ Via Sacra („svatá cesta“; prochází Forem Romanem a je obklopena ruinami)
79
ŘÍMSKÁ ANTICKÁ ARCHITEKTURA
→ triumfální oblouk Tita (do 79 n. l.), triumfální oblouk Septima Severa (do 209
n. l.)
→ chrámy
→ baziliky Maxentiova (306 – 312 n. l.; trojlodní stavba; hlavní loď zaklenuta
3 křížovými klenbami), Juliova, Aemiliova
→ amfiteátr Kolosseum (72 – 80 n. l.; oválný půdorys; 188 x 156 m, třípatrový
arkádový plášť, výška 57 m; zachovalo se jen torzo → od středověku
rozebíráno na stavební materiál)
→ Traianův sloup (101 – 106 n. l.; dutý mramorový sloup s reliéfní výzdobou
→ Caracallovy thermy (206 – 217 n. l.; obrovské ruiny; funkční do 6. stol. n. l.)
→ Pantheon → (27 n. l., přestavěn 115 – 125 n. l.; jediný dochovaný centrální
chrám; kruhový půdorys, stěny z litého zdiva (až 7 m), největší půlkruhová
kopule dějin architektury – průměr 43,2 m; kopule z litého zdiva
a odlehčovacích cihelných oblouků; na vrcholu obrovský otvor – oculus –
o průměru 9 m)
→ Via Appia → obestavěna náhrobky významných Římanů
→ Hadriánovo mauzoleum (135 – 139 n. l.; obrovská válcovitá hmota z litého
zdiva; později „Andělský hrad“ - pevnost renesančních papežů)
Tivoli
→ vila císaře Hadriána (118 – 138 n. l.; obrovský komplex chrámů, paláců, lázní,
divadel a zahrad)
Pompeje a Herculaneum
města zničená výbuchem sopky Vesuv (79 n. l.); sopečný popel konzervoval mnohé
stavby a památky včetně výzdoby
Verona
→ amfiteátr (1. stol. n. l.; tribuny dnes vysoké 32 m)
Rimini
→ Arco d´Augusto (27 př. n. l.; nejstarší triumfální oblouk)
CHORVATSKO
Pula
→ amfiteátr (2. stol. n. l.; jeden z nejzachovalejších z celé Římské říše)
Split
→ Diocletiánův palác (komplex o půdorysu 215 x 176 m; opevnění, bazilika,
chrám, mauzoleum)
ŠPANĚLSKO
Segovia a Taragona
→ dokonale zachované akvadukty
80
ŘÍMSKÁ ANTICKÁ ARCHITEKTURA
ANGLIE
téměř všechna města končící na -chester, -cester vznikla na základě římských
vojenských táborů
→ Hadriánův val (2. stol. n. l.; opevnění severních hranic provincie Britannie)
JORDÁNSKO
Petra
→ mimořádné skalní město a hroby (2. stol. n. l.; vlivy různých kultur - příklad
„římského antického baroka“)
Mnoho dalších památek se nachází např. v Alžírsku, Francii, Německu, Anglii, Sýrii
a Libanonu.
81
ŘÍMSKÁ ANTICKÁ ARCHITEKTURA
Klasický římský chrám • Nimes • perspektiva
Klasický římský chrám • příklady půdorysů
82
ŘÍMSKÁ ANTICKÁ ARCHITEKTURA
Pantheon • pohled • půdorys • řez
Maxentiova bazilika • půdorys • rekonstrukce
Vítězné oblouky • pohled
43,2
43,2
21,6
43,2
21,6
83
ŘÍMSKÁ ANTICKÁ ARCHITEKTURA
Kolosseum • půdorys • řez
Akvadukt • Nimes • perspektiva • pohled • řez
0 40 m
0 20 m
84
ŘÍMSKÁ ANTICKÁ ARCHITEKTURA
Římský obytný dům etruského typu • řez • půdorys
Římský obytný dům helénistického typu • řez • půdorys
Římský nájemní dům • půdorys
85
ŘÍMSKÁ ANTICKÁ ARCHITEKTURA
Caracallovy thermy • půdorys
Římský vojenský tábor • rekonstrukce
0 200 m100
86
ŘÍMSKÁ ANTICKÁ ARCHITEKTURA
Diocletianův palác • Split • půdorys
175 m
214m
87
RANĚ KŘESŤANSKÁ ARCHITEKTURA
RANĚ KŘESŤANSKÁ ARCHITEKTURA
DOBA A SPOLEČNOST – HISTORICKÉ SOUVISLOSTI
Raně křesťanská architektura – nebo také architektura křesťanské antiky vzniká
v hranicích bývalého římského impéria v období mezi 1. a 6. stol. n. l. Jde
o architekturu ovlivněnou myšlenkami a filozofií prvních křesťanů (očekávaní
posledního soudu a života věčného, následování Krista a ochota přijmout smrt) obsah
evangelií se stal normou pro způsob života; hlavními centry rozvoje této
architektury jsou zpočátku Řím, Alexandrie, Antiochie, Efes a později Konstantinopol,
Milán a Ravenna. Významným byl rok 313, kdy byl císařem Konstantinem vydán edikt
milánský – křesťanství bylo prohlášeno za náboženství tolerované; brzy poté se stalo
náboženstvím privilegovaným a výlučným.
VZNIK A VÝVOJ RANĚ KŘESŤANSKÉ ARCHITEKTURY
 v počátcích křesťanství neexistovala potřeba zvláštních druhů staveb – věřící
se tajně scházeli v soukromých domech a v katakombách (pohřebiště)
 po r. 313 nastává rozvoj architektury – možnost scházet se k obřadům na
veřejnosti vyvolává potřebu nových druhů staveb; zároveň však není možné
typově navázat na antický chrám (vnitřek antického chrámu je běžně
nepřístupný)
 pro křesťanské chrámy byl přejat typ antické baziliky – veřejné světské stavby
pro velké množství lidí – chrámy se z důvodu nedostatku místa stavějí na
okrajích měst a za hradbami
 od počátku lze odlišit dvě oblasti vývoje architektury:
- západní část římské říše
- východní část římské říše
ZÁPADNÍ ČÁST ŘÍMSKÉ ŘÍŠE
 politická a hospodářská krize se projevuje menším měřítkem staveb
 vzorovými stavbami se stávají zejména bazilika sv. Petra (ozvláštněna
příčnou lodí – transeptem) a mauzoleum císařovy dcery Konstantiny (centrální
stavba, později přeměněna na chrám Santa Constanza)
 ve 4. a 5. stol. pak přešel progresivní vývoj do dalších center – Milána
a Ravenny
 v Miláně vznikají centrály na půdorysu kříže, stavby ovlivňují architekturu
Galie
 Ravenna je důležitá zejména tím, že se zde v architektuře spojují západní
a východní vlivy – vznikají zde baziliky s nartexem (otevřená předsíň), bez
příčné lodi, doplněné v byzantském období kampanilou (volně stojící věž)
a centrální stavby na půdorysu řeckého kříže. Interiéry chrámů jsou bohatě
zdobeny mozaikou, na stavbách se objevují některé typické arch. články
(náběžníky, liseny, obloučkové podřímsí).
 raně křesťanská architektura se rozvíjí také v na území Galie – staví se
katedrální chrámy, martyria; od 4. stol. jsou pak opevňovány části měst (útoky
barbarů). Po dobytí Galie Germány se začína rozvíjet předrománská
architektura.
89
RANĚ KŘESŤANSKÁ ARCHITEKTURA
VÝCHODNÍ ČÁST ŘÍMSKÉ ŘÍŠE
 uchovává si soudržnost a dále se rozvíjí – vznikají stavby většího měřítka
 velké chrámy vznikají za asistence panovníka, zdůrazňuje se triumfální složka
křesťanství (chrámy Boží moudrosti, Božího míru apod.)
 vznikají pamětní chrámy na místech pro křesťanství významných – stávají se
z nich až do středověku vzorové stavby: centrály Narození Páně (Betlém)
a chrám Božího hrobu (Jeruzalém)
 u podélných chrámů chybí transept; zřídka se vyskytuje stejnolodí (stejná
výška lodí chrámu)
 v Palestině, severní Africe a Sýrii se chrám stává základem hospodářsky
soběstačné jednotky (komplex budov – chrám, škola, archiv, hospodářské
budovy, dílny, obydlí kněží, nemocnice – ohraničený zdí) → stávají se vzorem
pro pozdější evropské kláštery
 další vývoj architektury se odehrává zejména v Řecku a Konstantinopoli →
plynule pak přechází v architekturu byzantskou
ARCHITEKTONICKÁ KOMPOZICE
Architektonická kompozice raně křesťanské architektury pochází z antiky, díky
novému náboženskému obsahu však postupně získává osobitý charakter. Chrámy
mají lidské měřítko a slouží jako shromaždiště věřících při bohoslužbách. Vznikají
dva základní typy chrámu:
 podélný typ - bazilika – převažuje orientace východ-západ
 typ centrála
 chrámy zvenku obvykle nečleněné, uvnitř mozaiková výzdoba
Tradiční římská antická bazilika vykazuje ve srovnání s raně křesťanskou některé
kompoziční odlišnosti:
Antická římská bazilika je
 symetrická (vchod na delší straně, na obou kratších apsidy)
 kompozičně statická (uspořádání prostoru nezávisí na poloze člověka)
Raně křesťanská bazilika je
 asymetrická (vchod na úzké straně – na protilehlé apsida)
 kompozičně dynamická (uspořádání prostoru se odvozuje od pohybu člověka
směrem k oltáři, pohyb je rytmizován řadou sloupů a arkád)
U centrálních staveb je pak dynamický princip zastoupen prstencem sloupů –
ochozem – jež věřící nabádá k obcházení.
STAVEBNÍ DRUHY
Raně křesťanská architektura a výtvarné umění se rozvíjí především na
náboženských stavbách – má vyhraněný sakrální charakter. Mezi základní stavební
90
RANĚ KŘESŤANSKÁ ARCHITEKTURA
typy patří bazilika a centrála, případně jejich kombinace.
BAZILIKA
 k hlavnímu prostoru – lodi – přiléhá na východě vyvýšená apsida; od lodi
oddělená obloukem
 vchod na západní straně
 lichý počet lodí (3,5 – v severní Africe až 7,9)
 hlavní loď zastropena plochým stropem (v některých případech průhled do
krovu)
 kolem hlavní lodě umístěny boční lodě, zastropené klenbami
 oddělení lodí pomocí sloupů s kladím nebo sloupů s arkádami
 nad bočními loděmi umístěny otevřené galerie – empory
 boční lodě zpočátku obíhají kolem apsidy – tento princip je později uplatněn
také v gotice u katedrál
 novým prvkem je transept (příčná loď) → zvětšuje prostor kněžiště a bazilika
získává půdorys písmene T
 vstup do baziliky přes nartex (předsíň) – k němu od 5. stol. přiléhají po
stranách hranolovité věže; na západě se od 6. stol. stavějí samostatné
kampanily (zvonice)
 u západořímských bazilik před průčelím umístěno atrium s rajským dvorem
a fontánou, do kterého se vstupovalo zdobenou bránou
Vybavení baziliky se lišilo v různých oblastech; v apsidě býval zpravidla umístěn
stolec biskupa a církevních starších, oltář se umísťoval před apsidu a hlavní loď byla
určena pro věřící s vyhrazeným prostorem pro zpěváky. Na východě bývalo zvykem
oddělovat mužskou a ženskou část věřících.
CENTRÁLA
 staví se na různých půdorysech – kruh, mnohoúhelník, kříž
 stropy bývají ploché nebo ve formě kupole
 vnitřní prostor byl jednoduchý; případně prostor obklopený ochozem
(sloupořadí odděluje od ústředního prostoru prostor nižší)
 exteriér stavby často nevyjadřuje její vnitřní uspořádání
Centrální stavby se dle funkce dělí na tři základní typy. Je to
 Baptisterium - prostor určený ke křtu s vodní nádrží (původně bazén
v římských vilách) s baldachýnem na 4 sloupech
 Martyrium - hrob mučedníka s oltářem nebo svatyně na místě jeho
smrti
 Mauzoleum - hrobka významné osobnosti, později často přeměněna
na chrám
Na místech významných křesťanských událostí se staví velké pamětní chrámy. Jsou
to chrámy různých typů; umožňují dobrý přístup poutníkům a vytvářejí velký prostor ke
společné modlitbě. Postupem času dochází ke spojení funkce baziliky (shromaždiště
věřících) a martyria (hrob mučedníka nebo svatého). Příkladnou
91
RANĚ KŘESŤANSKÁ ARCHITEKTURA
stavbou je bazilika sv. Petra v Římě, která byla spojena s jeho hrobem v apsidě.
Význam hrobu byl zdůrazněn příčnou lodí. Na východě se spojení obou typů
projevilo ve vzniku kupolové baziliky.
VÝZDOBA ARCHITEKTURY
 vychází z antických vzorů a tradic
 vnějšek stavby většinou nezdobený a bez článkování – výjimkou jsou stavby
v Ravenně (opěráky, liseny, obloučkové podřímsí)
 více zdobená je architektura křesťanské Sýrie – interiérové výzdobné prvky
převzaty z římské pohanské architektury; začíná se rozvíjet nová křesťanská
symbolika (ryba, pastýř, páv; později Kristus na trůně, Ukřižování,
Nanebevstoupení, postavy apoštolů apod.)
 šíří se abstraktní geometrická výzdoba a ornamentální vegetativní motivy;
figurální motivy zapojeny do geometrického systému a orámovány
 ve výtvarném umění a sochařství dochází k odklonu od římské iluzivnosti –
postavy a výjevy jsou plošné, figury zobrazovány frontálně
 mezi oblíbené techniky patří mozaika (na podlahách i stěnách) a kazetování
plochých stropů
HMOTY A KONSTRUKCE
 cihly a keramické tvárnice
 kámen – zejména na Východě
 používají se také četná spolia (ukořistěné a přenesené části a zbytky starších
staveb)
 dřevo – stropy, krovy
Jako podpůrné nosné prvky a k-ce, nesoucí kladí nebo archivolty, se používají
 pilíře
 sloupy (přechod mezi hlavicí sloupu a patkou arkády je vyřešen náběžníkem
v podobě obráceného komolého jehlanu)
Zastropení tvoří
 plochý dřevěný strop (zejména na Západě; jsou tak zastropeny i centrály)
 klenba nebo kupole (na Východě) – přechod mezi kupolí a čtvercovým
půdorysem řeší pendantivy (sférické trojúhelníky zdiva v rozích půdorysu)
nebo trompy (malé klenby v rozích půdorysu)
Zastřešení se u sakrálních staveb řeší formou střechy
 sedlové, nebo dvě kolmo se protínající sedlové - Západ
 kupole, rovné nebo mírně šikmé (z tesaných tufových desek) - Východ
Okna jsou malá, nezasklená; někdy vyplněna alabastrovými nebo mramorovými
tabulkami.
92
RANĚ KŘESŤANSKÁ ARCHITEKTURA
VÝZNAMNÉ STAVBY A PAMÁTKY
Do současnosti se zachovalo jen velmi málo památek a staveb raně křesťanské
architektury v původním stavu – obvyklé jsou časté přestavby nebo úpravy pro
potřeby jiných náboženství (islám); z mnoha památek se zachovala pouze torza.
ITÁLIE
Řím
→ San Giovani in Laterano (314 - 335; 5 lodní bazilika s transeptem a apsidou)
→ Chrám sv. Petra (4. stol.; nejvýznamnější památka; 5 lodní bazilika
s transeptem, apsidou na východě a nartexem; postavena nad hrobem
sv. Petra, patrně první použití transeptu)
→ Santa Maria Maggiore (432 - 440; 3 lodní bazilika; plochý strop, dochovaný
interiér)
→ Sta Constanza (cca 350; centrála - původně mauzoleum císařovy dcery;
kruhový půdorys s ochozem a kupolí)
→ San Stefano Rotondo (468 - 483; velká plochostropá centrála s dvojitým
ochozem)
Milán
→ San Lorenzo (cca 370; centrála, oktogonální půdorys s kupolí, ochoz – vzor
pro kapli Karla Velikého v Cáchách; obdobná tektonika využita u chrámů San
Vitale v Ravenně a Sergia a Bakcha v Konstantinopoli)
Ravenna
od r. 402 sídelní město západořímských císařů
→ mauzoleum císařovny Gally Placidie (425 - 450; půdorys volného řeckého
kříže, nástavec s kupolí)
→ San Apollinaire Nuovo (cca 490; 3 lodní plochostropá bazilika bez transeptu
s byzantskými prvky)
→ San Vitale (526 - 547; centrála; byzantská tektonika, oktogonální kupole)
→ Theodorichovo mauzoleum (cca 525; 1. podlaží polygon – interiér půdorys
kříže, 2. podlaží válec se sarkofágem a monolitickým kamenným poklopem)
ŘECKO
Soluň
jedno z center raného křesťanství, je zde mnoho kostelů z 4. a 5. stol.
PALESTINA
Betlém
→ chrám Narození Páně (cca 326; oktogonální centrála s ochozem, později
připojena 5 lodní bazilika s nartexem)
Jeruzalém
→ chrám Božího hrobu (325 - 335; kruhová centrála – poutní svatyně)
93
RANĚ KŘESŤANSKÁ ARCHITEKTURA
Chrám sv. Petra • Řím • půdorys
Chrám sv. Petra • Řím • rekonstrukce
0 50 m
94
RANĚ KŘESŤANSKÁ ARCHITEKTURA
Raně křesťanská bazilika • řez
Chrám Sta Constanza • Řím • půdorys • řez
0 5 10 15 m
95
BYZANTSKÁ ARCHITEKTURA
BYZANTSKÁ ARCHITEKTURA
DOBA A SPOLEČNOST – HISTORICKÉ SOUVISLOSTI
Jedná se o architekturu Byzantské říše (východní části rozdělené Říše římské) v 6. -
15. stol. a v oblastech pod byzantským vlivem. Rozvíjí se na základě východní
tradice raně křesťanské architektury. Náboženstvím říše je ortodoxní křesťanství
(pravoslaví) a typické je také úzké sepětí státní a církevní moci. Náboženství
zdůrazňuje triumfální složku křesťanství. Společnost prochází postupně feudalizací;
přežívá zde antická vzdělanost a tradice řecké filosofie; z jazyků převažuje řečtina.
 r. 324 – založení Konstantinopole na místě řecké osady Byzantion
 r. 395 – rozdělení říše na část západní a východní → r. 476 zánik západní
části
 v 6. stol. první kulturní vrchol říše – vláda císaře Justiniána
 v 7. a 8. století se říše brání nájezdům Peršanů, Arabů a Slovanů
 r. 1054 – rozkol se západořímskou církví
 r. 1024 – 1261 – tzv. „Latinský stát“ (Konstantinopol ovládají křižáci)
 postupné dobývání území říše Turky - r. 1453 dobytí Konstantinopole a pád
říše
VZNIK A VÝVOJ BYZANTSKÉ ARCHITEKTURY
Byzantská architektura přímo navazuje na raně křesťanskou architekturu. Postupně
se profiluje specifický byzantský sloh. Vývoj architektury probíhá ve čtyřech obdobích
1. OBDOBÍ (527 – 20. LÉTA 8. STOL.)
 tzv. „Zlatý věk“ byzantského umění – císař Justinián
 staví se starokřesťanské baziliky bez transeptu a centrální stavby kruhové
nebo oktogonální
 objevuje se typ kupolové baziliky
 vzniká jedna z nejkrásnějších staveb byzantské architektury → chrám Hagia
Sophia (kupolová bazilika s tamburem pod hlavní kupolí)
 stavějí se také silnice, mosty pevnosti, cisterny a hippodromy
2. OBDOBÍ (20. LÉTA 8. STOL. - 865)
 krize státu → ikonoklasmus – ničení chrámů a památek
 vzniká náboženské hnutí proti uctívání obrazů
3. OBDOBÍ (865 – 1204)
 vládne Makedonská dynastie (do dobytí Konstantinopole křižáky)
 obnovují se poničené stavby (používání spolií)
 staví se chrámy na půdorysu vepsaného kříže, kupole na tamburech
a pendantivech
 u chrámů roste počet kupolí a začíná se dbát i na vnější podobu stavby
97
BYZANTSKÁ ARCHITEKTURA
4. OBDOBÍ (1261 – 1453)
 tzv. „Palailogovská renesance“ (do dobytí Konstantinopole Turky)
 staví se menší chrámy
 pod vlivem západní architektury se přestavuje císařský palác
 na Krétě vzniká typ jednolodní baziliky
Vliv byzantské architektury je i po pádu říše dále patrný na obsazených územích –v
čisté podobě např. v Řecku – až do 16. století.
ARCHITEKTONICKÁ KOMPOZICE
V byzantské architektuře se vznikají dva základní typy chrámu:
 kupolová bazilika
 centrální chrám na půdorysu řeckého kříže s kupolemi
 typický je uzavřený charakter vnitřního prostoru → rafinovaně se pracuje se
světlem, okázalá vnitřní výzdoba za použití zlata a mozaiky
 vnitřní harmonie je upřednostňována na úkor vnější podoby stavby
STAVEBNÍ DRUHY
V byzantské architektuře se uplatňují obvyklé stavební druhy té doby, nejvýznamnější
postavení mají chrámy a sakrální stavby.
BAZILIKA
 zpočátku jednoduchá bazilika bez příčné lodi
 přínosem byzantské architektury je kupolová bazilika (spojení kupole
s podélnou chrámovou lodí) → kupole vložena nad střední loď na čtyři pilíře →
mezi zdivo a kupoli se vkládá tambur (válec) s okny (prosvětlení kupole)
 nad bočními loděmi umístěny klenuté tribuny
 prostor hlavní lodě může být prodloužen polokupolemi (Hagia Sophia)
CENTRÁLA
 kruhový a polygonální půdorys s ochozem po straně
 byzantským přínosem je centrála s půdorysem řeckého kříže → vepsaného
i volného (od 6. stol.); optický dojem v interiéru, zvenku se kříž neuplatňuje
 chrám má kupole nad rameny kříže a jednu hlavní nad centrálním prostorem
→ prodloužením lodi přidáním dalšího pole vzniká další typ kupolové baziliky
KLÁŠTER
 princip dle cenobia (koptská architektura v deltě Nilu) → záměrem je společný
život řeholníků → mají pevnostní charakter
 pravoúhlý tvar → římský původ; po obvodu zeď s věžemi a společnou
budovou
 uvnitř hlavní kostel, jídelna, křestní studna, hospodářské budovy
98
BYZANTSKÁ ARCHITEKTURA
PALÁCE A DOMY
 palác má charakter různorodého komplexu v zahradách → Justiniánův
císařský posvátný palác → působí množstvím teras, kupolí a galerií – průčelí
nepříliš honosné
 bohatá interiérová výzdoba → koberce, mozaiky (vliv perské a arabské
architektury)
 součástí komplexu chrámy, lázně, hřiště
 palác se dělí na 3 části: chalké (předsíně, stráže, kapličky – veřejná část),
dafné (přijímací sály, úřední místo) a posvátný palác (audience, trůnní sál,
císařské komnaty – soukromá část)
 v 10. a 11. stol. přestavby a přístavby, spojování síní; ve 12. stol. palác
opuštěn a panovníci přesídlili do jiného paláce na kraji města
OPEVNĚNÍ
 staví se mohutné pevnosti s dvojitými hradbami z kamenných kvádrů a věžemi
 věže spojeny ochozem; vyskytují se také obytné předsunuté věže
 prostranství uvnitř pevnosti obdélného tvaru; s lehkými stavbami pro posádku,
případně okolní obyvatelstvo v případě napadení
VÝZDOBA ARCHITEKTURY
 přednost se dává barevnosti před plasticitou
 průčelí zdobena kombinací kamene a cihelných pásů
 různobarevné kamenné obklady v interiéru – zejména mramor
 fresky a mozaiky pokrývají prakticky všechny plochy uvnitř chrámu – stěny,
klenby, kupole
 ve vrcholu kupole je často hlava Krista; uplatňují se zejména biblické náměty
HMOTY A KONSTRUKCE
 převážně ploché pálené cihly + silná vrstva malty
 nosné k-ce tvoří otesaný neprofilovaný kámen – vznikají tak hladké plochy,
vhodné pro výzdobu
 spolia
Hlavní nosnou funkci kromě zdí plní
 pilíře, sloupy - podpírají kupole → hlavice sloupů nastaveny náběžníky
 kupole – materiálem jsou cihly nebo lehké tufové tvarovky (váha cca 20%
pálené cihly); střešní krytina se klade přímo na zdivo kupole
Originálním přínosem byzantské architektury z hlediska konstrukce kupole je
vytvoření kupole nad čtvercovým půdorysem. Vytváří se buď pomocí pendantivů
nebo trompů; užívají se také konchy (¼ kulové klenby) k zastropení apsid.
99
BYZANTSKÁ ARCHITEKTURA
VÝZNAMNÉ STAVBY A PAMÁTKY
Památky na byzantskou architekturu se nacházejí v oblasti kolem Středozemního
moře; od Maroka a Španělska až po Malou Asii, Arménii a Gruzii. Vliv byzantského
umění však zasahoval i za hranice Byzantské říše – můžeme jej pozorovat např. v
severní Africe, Francii a Německu, pravoslavných zemích i v některých islámských
zemích.
ITÁLIE
V době Byzantské říše se skládala z několika státních útvarů, nejsilnější vliv měla
byzantská architektura na severu Itálie a na Sicílii.
Ravenna
→ San Vitale (526 – 547; centrála; byzantská tektonika, oktogonální kupole; je
patrná paralela a společné prvky s chrámem Sergia a Bakcha
v Konstantinopoli)
→ Bazilika San Apollinaire in Classe (535 – 549; sloupová bazilika bez transeptu)
Benátky
mají s byzantskou říší velmi blízké vztahy (spojenci)
→ San Marco (od 829; naposledy přestavěn v 11. stol.; půdorys ve tvaru kříže
s kupolemi, kupole i v předsíni, mozaiky na zlatém pozadí v interiéru)
ŘECKO
Je součástí Byzantské říše a reprezentuje jeden z hlavních proudů byzantské
architektury.
→ chrámy v Soluni (od 6. - 14. stol.)
→ pevnost Mistra (řada kostelů ze 14. stol.)
→ kláštery v Dafni, Meteoře (skalní kláštery), na poloostrově Athos (dnes cca 20
klášterů; více než 1 000 let dodržování byzantské religiozity)
TURECKO
Konstantinopol
→ chrám Hagia Sophia (532 – 537; dokonalá kupolová bazilika - kupole
s tamburem na pendantivech o průměru 31,5 m dosedá na obrovské konchy
stejného průměru; vzniká ničím nerušený prostor; příčné tlaky zachyceny
vnějším opěrným systémem; vnějšek nepříliš působivý; po dobytí Turky
přeměněna na mešitu - stává se vzorem pro další mešity)
→ Hagia Eiréné (4. stol.; kupolová bazilika)
→ hrám Sergia a Bakcha (525; centrála, konstantinopolská obdoba San Vitale tektonický
systém byl vzorem pro Hagia Sophia)
100
BYZANTSKÁ ARCHITEKTURA
Chrám Hagia Sophia • Konstantinopol • půdorys a axonometrie
0 30 m
101
BYZANTSKÁ ARCHITEKTURA
Chrám sv. Johana • Efesos • půdorys
San Vitale • Ravenna • náběžník
0 50 m
102
BYZANTSKÁ ARCHITEKTURA
San Vitale • Ravenna • řez a půdorys
52 m
103
PŘEDROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA
PŘEDROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA
DOBA A SPOLEČNOST – HISTORICKÉ SOUVISLOSTI
Předrománská architektura je architektura a stavební umění západní a střední
Evropy v období mezi 6. - 10. stol. n. l. Vyvíjela se ve třech etapách:
 předkarolinská architektura (6. - ½ 8. stol.)
 karolinská architektura (2. ½ 8. - 1. ½ 9. stol.)
 otonská architektura (1. ½ 10. - začátek 11 stol.)
Jde o dobu ovlivněnou antikou; kromě panovníka se na moci nejvíce podílí
duchovenstvo, šlechta je poměrně pasívní. Nejdůležitějším státním útvarem v tomto
období byla tzv. Franská říše, zahrnující území dnešní Francie a Německa, část Itálie,
na východě část Čech. Na našem území do tohoto období spadá tzv. Sámova říše a
později Velkomoravská říše na jižní Moravě a v Podunají. V předkarolinském období
dochází ke stěhování národů, jímž končí období stability pozdního římského císařství.
Za vlády karolinské dynastie se Franská říše stává velmocí, Karel Veliký je r. 800
korunován císařem svaté říše Římské. Otonské období pak navazuje na umění
karolinské; týká se zejména území Německa za vlády Oty I. a jeho následovníků.
VZNIK A VÝVOJ PŘEDROMÁNSKÉ ARCHITEKTURY
 v předkarolinské architektuře je patrný vliv antické kultury - převažuje snaha
pokračovat v antických tradicích; zároveň vstřebává vlivy abstraktního umění
germánských kmenů. Na našem území se rozvíjí velkomoravská architektura.
 karolinská architektura se rozvíjí zejména za vlády Karla Velikého, který
programově navazuje na římské impérium; na jeho kosmopolitním dvoře se
vyskytuje množství italských umělců – historicky první ovlivnění architektury
antickými vzory (tzv. „karolinská renesance“) – architektura je pro něj
prostředkem získání prestiže a vyrovnání se Byzanci; typově navazuje na raně
křesťanskou architekturu
 otonská architektura navazuje na karolinskou architekturu, je spojena
s myšlenkou obnovení západořímského císařství, vrcholí kolem roku 1000
a plynule předznamenává architekturu románskou → vznikají první „románské
školy“
ARCHITEKTONICKÁ KOMPOZICE
Pro architektonickou kompozici předrománské architektury jsou typické některé prvky
a postupy, uplatňované zejména na církevních stavbách. Jde o
 vyvýšené presbyterium (kněžiště – místo umístění hlavního oltáře)
 prodloužení apsidy v chór (původně místo pro zpěváky v raně křesťanských
chrámech)
 zvětšení tloušťky zdí
 optické zdůraznění vztahu podpora – břemeno
 obliba neopracovaných materiálů (např. režné zdivo)
105
PŘEDROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA
STAVEBNÍ DRUHY
Znaky předrománské architektury můžeme popsat zejména na církevních stavbách.
Staví se baziliky a centrály; novou typickou církevní a hospodářskou jednotkou se
stává klášter. Ostatní stavební druhy nejsou většinou stavěny z trvanlivých materiálů;
ze světských stavebních druhů můžeme uvést např. sídla franských králů (falce) nebo
dřevěný most přes Rýn.
BAZILIKA
 chrámy se spojují s kampanilami v jeden celek
 půdorys věží obvykle kruhový, později pravoúhlý – vývoj směřuje
k mnohavěžovým kompozicím (chrám – "Boží hrad")
 rozvíjí se půdorysný typ chrámu ve tvaru T a kříže (kříž nakonec převládá); od
10. stol. bazilika obohacována o druhou příčnou loď na západní straně
 některé baziliky mají apsidy na východní i západní straně – dvouchórová
bazilika
 kostely mají ploché dřevěné stropy → klenba je použita výjimečně
 kromě významných katedrálních a dvorských bazilik se stavějí menší
jednolodní kostely s pravoúhlým závěrem → tento typ přichází z britských
ostrovů spolu s misionáři
CENTRÁLA
 méně časté – mají věžovitý charakter
 nejznámější stavbou tohoto typu je císařská kaple Karla Velikého v Cáchách
- vzorem byl chrám San Vitale v Ravenně; kaple je však robustnější
a masivnější
- vnitřní prostor ve tvaru 8-úhelníku, exteriér ve tvaru 16-úhelníku
- na druhém podlaží je umístěn ochoz s galerií a císařským trůnem
- kaple je zaklenuta, což je výjimečné – obvyklé je ploché zastropení
- průměr vnitřku kaple je 15 m
KLÁŠTER
 za 1. klášter v Evropě se pokládá klášter na hoře Monte Cassino v Itáli i ,
založený r. 529 sv. Benediktem
 typický klášter tvoří kostel, konvent, opatství, škola, špitál, různé hospodářské
budovy, sýpky a dílny
 půdorysná dispozice vychází ze vzoru římského vojenského tábora
 zachovalo se ideální schéma (plány) kláštera San Gallen ve Švýcarsku z r. 820
→ je vzorem pro později budované kláštery
Obecně stavby z tohoto období nedosahují z architektonického a stavebního
hlediska úrovně svých antických vzorů.
106
PŘEDROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA
VÝZDOBA ARCHITEKTURY
 rozvíjí se zlatnictví a kvete mozaikářství
 výzdoba interiérů plochá → malby a mozaiky na stěnách
 sochařství má reliéfní charakter → objevuje se také figurální dřevořezba
 ploché dřevěné stropy jsou zdobeny malbami
HMOTY A KONSTRUKCE
Používají se obvyklé stavební materiály – dřevo, cihly a kámen. Většina staveb
tohoto období je zhotovena ze dřeva, pouze významné stavby jsou zděné. Časté je
používání spolií zejména v karolinské době – z Itálie bývají dopravovány velké části
bývalých antických staveb.
Jako nosné prvky a k-ce se používají
 silná zeď
 pilíře
 sloupy s antikizujícími a byzantizujícími hlavicemi
Zastropení tvoří obvykle
 plochý trámový dřevěný strop nebo otevřený průhled do krovu
 výjimečně je použita klenba
 klenba valená, žebrová, lunetová a klášterní se používá zejména v otonské
době u krypt a postranních lodí – hlavní loď měla obvykle plochý strop
VÝZNAMNÉ STAVBY A PAMÁTKY
Do současnosti se zachovalo jen velmi málo památek. Ojedinělé doklady stavební
aktivity předrománské architektury můžeme nalézt v centrální části Franské říše na
území dnešního Německa a Francie.
→ Císařská kaple Karla Velikého (804; Cáchy; centrála podle vzoru San Vitale
v Ravenně)
→ Chrám sv. Michala (820; Fulda; centrála věžovitého charakteru)
→ Chrám sv. Michala (1010 - 1033; Hildesheim; příklad otonské architektury;
3 lodní bazilika; plochý dřevěný strop; uplatnění modulu čtverce křížení lodí)
ARCHITEKTURA VELKOMORAVSKÉ ŘÍŠE A POČÁTKŮ ČESKÉHO STÁTU
Raně křesťanská a předrománská architektura se rozvíjela také na našem území.
V 5. - 7. stol. n. l. je nejvýznamnějším kmen Langobardů, v 7. stol. n. l. vzniká
Sámova říše (tvoří ji sjednocené slovanské kmeny) – v tomto období vznikají
zejména dřevěná opevněná hradiště. Po rozpadu Sámovy říše se v 8. stol. n. l. stává
dominantním kmen Moravanů (kníže Mojmír I.). Vzniká Velkomoravská říše, jejíž
vývoj vrcholí v 9. stol. n. l. příchodem věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Na
velkomoravskou architekturu pak navazuje v 10. stol. n. l. raně křesťanská
architektura v Čechách.
107
PŘEDROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA
Z tohoto období našich dějin se nedochovaly téměř stavby – většina poznatků
vyplývá z archeologických nálezů a vykopávek. Z hlediska stavebních druhů jsou
významné doklady základů několika druhů církevních staveb; účelovou architekturu
pak reprezentují zbytky opevněných hradišť. Z hlediska materiálového byla většina
staveb dřevěných – užívala se srubová k-ce. Nejvýznamnější stavby byly stavěny
z lomového kamene a malty. Podle archeologických nálezů a dochovaných zbytků
tvořily výzdobu figurální a ornamentální motivy ve formě fresek na omítkách stěn.
VELKOMORAVSKÉ KOSTELY
Ve vývoji církevní architektury v období Velkomoravské říše lze vysledovat 3 typy
církevních staveb
 jednolodí s půlkruhovou apsidou (stavěny na základě modulu → vnitřní
průměr apsidy je 354 cm – 2 x lidská postava → další rozměry – zřejmě
i výškové – jsou násobkem tohoto modulu) – byly nalezeny základy 7 kostelů
(Mikulčice, Staré město u Uherského hradiště)
 jednolodí s nartexem a pravoúhlým presbyteriem (pravděpodobný doklad
působení irských a skotských misionářů) – nalezeny základy 5 kostelů (Modrá
u Velehradu, Mikulčice)
 rotunda (centrála kruhového půdorysu s apsidou nebo více apsidami) –
nalezeny základy 4 rotund (Mikulčice, Staré Město u Uherského Hradiště)
Výjimkou je trojlodní bazilika – základy nalezeny v Mikulčicích.
HRADIŠTĚ
 rozsáhlá opevněná hradiště s opevněným předhradím
 zděné základy paláce v Mikulčicích (35 x 10 m)
 srubové obytné stavby
Nejvýznamnějšími hradišti byla podle množství nálezů základů církevních staveb
hradiště v MiIkulčicích a Starém Městě u Uherského Hradiště. Dalšími hradišti pak
byla např. hradiště v Pohansku, Nitře a Děvíně.
Velmi významným dokladem stavební aktivity doby raně křesťanské a předrománské
na našem území pak jsou
ČESKÉ RANĚ KŘESŤANSKÉ A PŘEDROMÁNSKÉ KOSTELY
→ nejstarší rotundou v Čechách je rotunda sv. Klimenta (9. stol.; Levý Hradec)
→ rozsáhlá stavební činnost se odehrávala na Pražském hradě - nejstarší kostel
je kostel p. Marie (9. stol.)
→ rotunda sv. Víta (čtyřapsidová rotunda postavená 930 n. l. je podobná
zjednodušené kapli v Cáchách) – touto stavbou začíná plynulý vývoj české
architektury; na jejím místě později postavena Spytihněvova bazilika - dnes na
tomto místě stojí katedrála sv. Víta (Pražský hrad)
→ bazilika sv. Jiří (2. ½ 10. stol.; Pražský hrad; nejstarší trojlodní bazilika při
ženském klášteře benediktýnek)
108
PŘEDROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA
Císařská kaple Karla Velikého • Cáchy • půdorysy • řez • pohled
Příklady velkomoravských kostelů • půdorysy • rekonstrukce
0 10 20 30 m
109
PŘEDROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA
Rotunda sv. Víta • půdorys
Rotunda sv. Víta a pozdější přestavby - Spytihněvova bazilika a katedrála sv. Víta • Praha • půdorys
110
PŘEDROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA
Příklady rotund • Čechy • půdorysy • řez • rekonstrukce
111
ROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA
ROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA
DOBA A SPOLEČNOST – HISTORICKÉ SOUVISLOSTI
Pojmem románský sloh označujeme jednotnou uměleckou epochu západní, střední
a jižní Evropy v období 11. - 13. stol. n. l. Název je odvozen od Roma (Řím) – jedná
se především o země západní části bývalého římského impéria, vyznávající
křesťanství západního typu – Francie, Německo, Itálie, Katalánie, země slovanské
a severské.
 centrem Svaté říše Římské se stává Německo → vývoji dominují země na
sever od Alp
 začínají se formovat národní monarchie → vzniká stavovská společnost
 r. 1054 nastává definitivní rozkol mezi západní a východní církví
 křížové výpravy mezi r. 1096 – 1270 přinášejí dočasné sjednocení
křesťanského světa
VZNIK A VÝVOJ ROMÁNSKÉ ARCHITEKTURY
Románský sloh navazuje přímo na karolinskou a otonskou architekturu. Románská
architektura vstřebává množství místních vlivů – jednotlivé země si přizpůsobují
stavební materiál i tvarosloví; vzniká tak mnoho specifických proudů a projevují se
vlivy např. byzantské a islámské. Vzhledem k tomu téměř neexistuje stavba, na které
by byly uplatněny všechny charakteristické prvky a postupy slohu. Podél poutních
tras vznikají kostely velkého měřítka – důležitá je zejména poutní cesta do Santiaga
de Compostela. Pro rozvoj slohu a jeho šíření jsou zásadní řeholní řády:
 benediktýni – velmi vlivný a mocný řád; hlavním sídlem je klášter v Cluny
 cisterciáci a premonstráti – snaží se o reformu klášterního života; bojují proti
církevním nešvarům a zneužívání moci → velký přínos pro vývoj křesťanské
kultury, umění a architektury
Tyto mnišské řády podporují a financují stavební hutě (skupiny řemeslníků a stavitelů)
a zadávají jim práci na církevních zakázkách. Vývoj románské architektury můžeme
rozdělit do 3 fází.
RANÁ FÁZE (11. STOL.)
 je stále prostoupena duchem antiky
 průkopnickými oblastmi jsou Katalánsko, Burgundsko a Normandie
 v severní Itálii a Francii vzniká množství kostelů s plochým dřevěným stropem
VRCHOLNÉ OBDOBÍ (12. STOL.)
 z typických znaků románské architektury se objevuje půlkruhový oblouk
 u staveb se uplatňují těžká valená klenba a klenba křížová
113
ROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA
POZDNÍ FÁZE (1180 – 1250)
 sloh se dále vyvíjí hlavně ve Francii
 z konstrukcí se šíří lomený oblouk a žebrová klenba
 ve většině zemí se pozdní fáze slohu nestačí rozvinout a přirozeně přechází
v gotiku
ARCHITEKTONICKÁ KOMPOZICE
Zatímco v antické architektuře je určující kompoziční princip architrávu; románská
architektura pak přináší jako hlavní kompoziční prvek hmotnost zdi, která je
strukturována a členěna architektonickými prvky. Charakteristické prvky jsou
 kubické a cylindrické formy
 aditivní kupení hmot
 členění stavby lisenami (svislý plochý prvek, členící fasádu nebo zeď),
římsami, vlysem
 odlišení západní (věřící) a východní (křížení, chór) části lodi
 okna umístěná vysoko pod stropem, plochý dřevěný strop nebo valená klenba
 nečleněné stěny zdobené malbou
 použití zesilujících pasů u podélné klenby nebo křížových žebrových kleneb
má vliv na prostorové uspořádání → rytmizace prostoru
 k rytmizaci stěn také přispívá užití slepých arkád, vlysů, lisen a trpasličích
galerií
 rozvíjí se systém vázaný → charakteristické je střídání podpor → výška hlavní
lodi je zpravidla 2 x strana základního půdorysného čtverce mezi podporami
 postranní lodi u velkých chrámů někdy pokračují kolem chóru → vzniká tak
chórový ochoz → chórové kaple jsou od sebe odděleny → tento princip
předznamenává pozdější gotické katedrály
 zvenčí jsou pro chrám typické věže → čtyřboké, polygonální i kruhové →
umísťují se nad křížením lodí, po stranách průčelí, na konci ramen příčných
lodí → některé chrámy mají až 7 věží (v Itálii přetrvává tradice samostatných
kampanil)
 západní vstupní průčelí je nejvýznamnější → je vymezeno věžemi, nad
vstupem velké kruhové rozetové okno a zdobený vstupní portál → později
zejména ústupkový portál
STAVEBNÍ DRUHY
Mezi jednotlivými stavebními druhy patří mezi klíčové církevní architektura. Je
nejbohatší, nejzdobnější a staví se z trvanlivých materiálů. Většina typů pochází
z předrománské doby, je však dotvořena románskými prvky a tektonikou.
CÍRKEVNÍ ARCHITEKTURA
 staví se jednolodní i vícelodní baziliky s příčnou lodí, dvouchórové baziliky
 centrály ve formě baptisteria, rotundy
 rozsáhlé kláštery → svou rozlohou spíše než stavby připomínají menší
urbanistické celky
114
ROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA
PALÁCE A DOMY
 obytné domy jsou nejčastěji dřevěné
 zděné obytné domy mají věžovitý charakter a jsou opevněné (zejména v Itálii
a Německu se staví vysoké obytné věže)
 nižší šlechta staví tvrze
 vznikají románské obytné hrady jako sídla šlechty (donjon – obytná věž
s hradbami, falc, castel)
OPEVNĚNÍ
 příkopy a hliněné valy
 palisáda z dřevěných kůlů
 zděné hradby s baštami (předsunutá část opevnění) a věžemi → vstupní
brány jsou lemovány věžemi; mezi nimi je umístěn vstup
 zděné pevnosti ve formě hradů → většinou čtyřstranný půdorys
 města a osady zpravidla bez opevnění → staví se opevněné kostely, které
slouží jako útočiště v případě nebezpečí
 staví se také mosty → většinou dřevěné; jsou doloženy také kamenné mosty
(např. Juditin most v Praze – 12. stol.; nejstarší kamenný most v Čechách
a jeden z nejstarších v Evropě)
URBANISMUS
Rozvíjejí se stará, původně antická města. Vznikají nová správní a církevní centra
(mezi rozsáhlé plánované soubory patří také kláštery) a také tržní a řemeslnické
osady.
 město → nepravidelná uliční zástavba; zpravidla reaguje na místní podmínky
→ vznikají v příhodném terénu a na významných místech, křižovatkách cest,
v podhradí – město rostlé
 městské domy mají charakter opevněných dvorců → stojí samostatně, ale
respektují uliční čáru
 centrem města je náměstí s chrámem (někdy opevněným) → konají se zde
také trhy
 některá města opevněna
VÝZDOBA ARCHITEKTURY
ARCHITEKTONICKÉ ČLÁNKY
 stěna chrámu je členěna → lisenou, vlysem, slepou arkádou (f-ce konstrukčně
zdobná) nebo trpasličí galerií
 vyskytují se oblouky nad okny a výklenky se sochami světců
 hlavice sloupů jsou zdobeny ornamentem, vyřezávaným do kamene; vyskytují
se i figurální náměty
115
ROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA
SOCHAŘSKÁ VÝZDOBA
 převažuje plochá reliéfní výzdoba → reliéfy tesané do kamenných desek
 vyskytují se rostlinné nebo zvířecí motivy
 figurální plastika se uplatňuje v podobě soch ve výklencích a v tympanonech
portálů
MALÍŘSKÁ VÝZDOBA
 typická je plošná kompozice s výraznými obrysovými liniemi, vyplněnými
barevnými plochami
 u výjevů se uplatňuje hierarchické uspořádání (odstupňování velikosti postav
dle významu)
 vzácná je sklomalba
 mozaiky
HMOTY A KONSTRUKCE
 dřevo → používá se nejen na jednotlivé k-ce, ale tvoří i celé stavby (zejména
ve Skandinávii a východní Evropě) → srubová a hrázděná konstrukce
 kámen → podle místních podmínek se používá opuka, pískovec, tuf, mramor,
žula nebo porfyr
 na důležité stavby se používá kámen tesaný → kvádříky, z lomového kamene
a plochých kamenů se provádí zejména základy a klenba
 cihly pálené → používají se lokálně (Německo, Itálie)
Hlavní nosnou funkci plní
 zeď → typický je masivní způsob zdění (tlusté zdi, malá okna) → používá se
velké množství vápenné malty, která vyplňuje spáry, tmelí zdivo a vytváří
téměř monolitické bloky zdiva
 lomové zdivo → omítka, kvádříkové zdivo → vazba, lité zdivo se provádí do
bednění
 sloup → skládá se z patky, hlavice a dříku
 - patka → tvoří ji jednoduchá deska s oblounem; někdy s dekorativním
nárožím v podobě „drápků“
 - hlavice sloupů je jednoduchá → např. krychlová, košová, kalichová,
polštářová → bývá zdobena řezaným ornamentem
 - dřík → hladký, kanelovaný, tordovaný (spirálovitě stáčený), pletenec
 pilíř → zpravidla čtvercového nebo obdélníkového průřezu → bývá zesílen
příporami (vertikální podpůrný článek žebrové klenby) nebo polosloupy
 zastropení → nejčastěji rovné trámové, případně otevřený krov
V románské architektuře je patrná snaha zaklenout významné prostory. Užívá se
 klenba → valená (podélná – u postranních lodí, později i u hlavní lodi –
i příčná) s půlkruhovým obloukem → podpory (pilíře, sloupy) spolu
s vyztužujícími příčnými pasy rytmizují prostor; polovalená nad boční lodí
 šikmé tlaky klenby jsou vyrovnány a zachyceny tlustou zdí a klenbami bočních
116
ROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA
lodí (protitlak)
 slepé arkády jsou svázány se zdí a zatěžují zeď dovnitř
 roztlak valené klenby se později stavitelé snaží řešit uplatněním lomeného
oblouku
 klenba křížová → je rozhodující novinkou románského stavebního umění
(poprvé užita pravděpodobně r. 1082 při přestavbě špýrského dómu – od 12.
stol. užívána běžně)
 používá se křížová římská klenba → nad čtvercovým základem; stejná výška
čelních i bočních oblouků → konstruována celistvě (concretum - „monolit“)
 žebrová klenba → nosná jsou kamenná žebra a klenební pasy → zdí se
nejdříve a vytvářejí tak nosnou „prutovou soustavu“ → žebra plasticky
vystupují z líce klenby a jejich průnik je zvýrazněn svorníkem
 kupole a koncha → kupole jsou poměrně zřídka používány u centrálních
staveb (rotundy) nebo u křížení lodí → navenek se neprojevuje (má podobu
věže); koncha je užívána k zastropení apsidy chrámu
VÝZNAMNÉ STAVBY A PAMÁTKY
V románské architektuře existuje mnoho místních variant – tzv. „románské školy“
a vývoj v oblastech se projevoval často odlišně.
FRANCIE
→ Poutní kostel Kostel Sainte-Foy (konec 11. stol.; Conques)
→ Bazilika v Cluny (1089 - 1130; 5 lodní bazilika s dvojitým transeptem
a 6 věžemi; výška klenby přes 30 m; ve své době největší křesťanský kostel)
ITÁLIE
→ San Michele (do 1155; bazilika s řádovou architekturou na průčelí)
→ Dóm, kampanila a baptisterium (do 1204, po 1174 – šikmá věž, po 1153; Pisa;
zdrobnělé mnohapatrové arkádové galerie)
ŠPANĚLSKO
→ Poutní chrám (1074 - 1128; Santiago de Compostela; první užití žebrové
klenby ve Španělsku)
NĚMECKO
→ Katedrála Panny Marie a sv. Štěpána (1030 - 1061; Špýr; 3 lodní bazilika
s transeptem a plochým dřevěným stropem; největší zachovaná románská
stavba)
→ Opatský kostel Maria Laach (1093 - 1156; 2 chóry, 2 páry věží, 2 kupole nad
křížením – typ otonského kostela)
117
ROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA
ANGLIE
→ Katedrála v Durhamu (1093 - 1133; Durham; první použití žebrové křížové
klenby; normanský styl)
ČECHY
→ Bazilika sv. Víta, Václava a Vojtěcha (11. stol.; Praha; 3 lodní bazilika
s transeptem, 2 chóry, 2 věžemi a věží nad křížením; založil ji Spytihněv II.)
→ Bazilika sv. Jiří (1142; Praha; přestavba původní baziliky za Vladislava II.;
vzniká románská plochostropá bazilika s emporami, 2 věžemi, 3 lodní kryptou
a zvýšeným chórem)
→ Bazilika Nanebevzetí Panny Marie (konec 12. stol.; Tismice; zachovalá 3 lodní
bazilika)
→ Bazilika sv. Prokopa (1240 - 1280; Třebíč; pozdně románská 3 lodní bazilika
s 2 věžemi a gotickými prvky)
→ Rotunda sv. Jiří (poč. 12. stol.; Říp)
→ Rotunda sv. Martina (poč. 12. stol.; Vyšehrad)
→ Rotunda sv. Kateřiny (před 1037, přestavba 1134; Znojmo)
→ Rotunda Narození Panny Marie (konec 12. stol.; Holubice; 2 apsidy)
Ve 12. a 13. století bylo na našem území založeno velké množství klášterů – např.
kláštery premonstrátů (1143, Strahov; dále pak Milevsko, Teplá), kláštery johanitů
(Praha, Strakonice), kláštery cisterciáků (Osek, Plasy, Velehrad, Nepomuk, Vyšší
Brod) a kláštery benediktýnů (Kladruby, Ostrov u Davle).
Začínají se stavět také první hrady
→ Přimda (1121; Tachov; hrad typu donjon – obytná věž 16 x 16 m; nejstarší
kamenný hrad v Čechách)
→ Landštejn (poč. 13. stol.; románské jádro; strážní hrad; pozdější gotická
a renesanční přestavba)
a zakládat nová města
→ Bruntál (1210; nejstarší založené město v Čechách; pravoúhlé náměstí
a pravidelná uliční síť)
118
ROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA
Románská bazilika • Cluny III • axonometrie
Románská bazilika • Maria Laach
119
ROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA
Románská bazilika – poutní kostel • Conques • půdorys
120
ROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA
Románské klenby • axonometrie
A – valená; B – valená s pasy; C – kupole; D – kupole na pendantivech; E – křížová; F – křížová s
lomeným obloukem
Hlavice románských sloupů: A – kalichová; B – jehlancová; C – krychlová; D – košová; E – polštářová
Systém vázaný • průřez pilířem • detail patky sloupu
A B
C D
E F
A B C D E
121
ROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA
Románské okno jednoduché • Románské okno sdružené
Románský portál • perspektiva
122
ROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA
Románský hrad typu donjon • Přimda • axonometrie • půdorys • perspektiva
Románský městský obytný dům • rekonstrukce • axonometrie
123
ROMÁNSKÁ ARCHITEKTURA
Románské město založené • Bruntál • plán
124
GOTICKÁ ARCHITEKTURA
GOTICKÁ ARCHITEKTURA
DOBA A SPOLEČNOST – HISTORICKÉ SOUVISLOSTI
Gotická architektura je architekturou vrcholného a pozdního středověku. Vyvíjí se
přímo z architektury románské a je jediným evropským slohem, který nenavazuje na
klasickou antickou tektoniku a estetiku. Dříve byla nazývána jako galský nebo
lomený sloh; pojem gotický sloh pochází z renesance a má hanlivý význam. Gotická
architektura se v evropských zemích vyvíjí individuálně a nerovnoměrně; vývoj začíná
ve Francii v ½ 12. stol. - sloh se dále rozvíjí v Anglii, Německu a dalších evropských
zemích - pozdní fáze slohu pak doznívá v 1. polovině 16. století. Výjimkou je Itálie,
kde gotická architektura nikdy nenahradila formy navazující na antiku. Gotickou
architekturu můžeme rozdělit na tyto fáze
 raná gotika (1. ½ - konec 12. století n. l.)
 vrcholná gotika (13. stol. n. l.)
 poklasická gotika (konec 13. a 14. stol. n. l.)
 pozdní gotika (1. ¼ 15. stol. - 1. ½ 16. stol. n. l.)
Jde o dobu založenou na křesťanské spiritualitě a mystice – věda a víra jsou
v rovnováze, snaha po harmonii a řádu se uplatňuje i v architektuře. Vznikají nové
kazatelské mnišské řády – františkáni a dominikáni. V Evropě se objevují nová
heretická a kacířská hnutí, vývoj střední Evropy ovlivňuje husitské hnutí. Rozvoj
zažívají národní monarchie a státy – mezi nimi Polsko, České království, Uhersko;
mezi Francií a Anglií zuří stoletá válka (1337 – 1453). Itálie se rozpadá na městské
státy, tato doba je také charakterizována mocenskými spory a boji mezi stoupenci
císaře a papeže; k uklidnění situace došlo za vlády Karla IV. Evropská šlechta a rytíři
spolu s poutníky podnikají tzv. „křížové výpravy“ s cílem dobýt Jeruzalém – během
4. křížové výpravy dobývají Konstantinopol a ovládají část Byzantské říše. V letech
1346 – 1353 zasáhla Evropu morová epidemie, která zahubila odhadem cca
¼ obyvatel (25 mil.). Východní Evropa trpí pod nájezdy Čingischána; ve 2. ½ 14. stol.
se do Evropy začínají tlačit Turci a ohrožují jižní a střední Evropu. Konec středověku
je spojován se zaoceánskými plavbami – objevení Ameriky r. 1492 a objevení cesty
do Indie r. 1498.
VZNIK A VÝVOJ GOTICKÉ ARCHITEKTURY
Vznik gotické architektury je podmíněn rozvojem stavebních technik a postupů
románské architektury a tvůrčím přístupem k využití těchto konstrukčních
vymožeností → křížová klenba, žebra klenby a lomený oblouk (hlavní inovace je
v použití převýšené žebrové klenby – má v průřezu tvar lomeného oblouku).
RANÁ GOTIKA
 za 1. zcela gotickou stavbu je považován chór kostela Saint Denis u Paříže →
je zde použita křížová klenba ve tvaru lomeného oblouku, opěrné pilíře
a chórový ochoz s kaplemi → tento postup umožňuje zvětšení oken
a ztenčení zdí → vzniká tak nový působivý prostor
 nejvyspělejší z raně gotických katedrál je Notre Dame v Remeši → pětilodní
bazilika s transeptem, chórovým ochozem → je použit vnější opěrný systém,
125
GOTICKÁ ARCHITEKTURA
6-ti dílná klenba, dvouvěžové západní průčelí s 3 portály
 klasické dokonalosti pak dosahuje katedrála v Chartres
 šíření gotiky probíhá zpočátku napodobováním francouzských vzorů, později
se vyskytují regionální odlišnosti → zprostředkovatelé a zadavatelé staveb
jsou mnišské řády, konkrétní poznatky a technologie se šíří prostřednictvím
řemeslníků → tzv. „stavební hutě“
VRCHOLNÁ GOTIKA
 vrcholná gotika je typická bohatě propracovaným opěrným systémem
 vertikalita hlavní lodě stoupá → poměr mezi šířkou a výškou je 1 : 3
 mění se členění vnitřní stěny chrámu → z členění stěny boční lodi ve složení
empora (galerie – prostor nad boční lod í) - triforium (ochoz v tloušťce zd i)
- okno je vypuštěna empora → je tak umožněno výrazné zvětšení oken
 články jsou bohatě profilovány → vynikají svazkové pilíře, vedoucí k patkám
arkád
 vymizel půlkruhový oblouk, kruhové závěry chrámů se mění na polygony
 uplatňují se gotické kružby → bohatě profilovaná kamenná výplň oken; lomený
oblouk a žebrová klenba
 je patrná snaha stavbu provzdušnit, prosvětlit → redukovat téměř na skelet →
za pokračujícího odhmotňování zdí je tendence stavět stále vyšší klenby →
1284 došlo ke zřícení 48 m vysoké klenby → empirické poznání možností
tektoniky
POKLASICKÁ GOTIKA
 klade důraz na lineární architektonický systém, zdůrazňující tektoniku
 svazkové pilíře nevznikají adicí, ale ubíráním hmoty
 centry rozvoje se stávají Paříž, Porýní a Praha
 objevují se nové zdobné prvky: paprskovité a plaménkové motivy u kružeb
 v Anglii vzniká síťová klenba
 členění vnitřní stěny chrámu je dále zjednodušeno → vypuštěním triforia
dochází k dalšímu zvětšení oken → stěna je tak členěna na dvě části (arkáda
do boční lodi – okno)
 používání kovu (železných kramlí) při stavbě
 z hlediska dispozice chrámů se objevuje typ síňového stejnolodí; koncem 13.
a začátkem 14. stol. se pod vlivem asketismu žebravých mnišských řádů
začínají stavět chrámy střízlivější, jednotného obrysu a jednodušší konstrukce
→ jednolodní nebo dvoulodní kostely
 u velkých kostelů začínají konstruktéři postupně opírat klenbu do dovnitř
vtažených pilířů → úspornější způsob stavění
POZDNÍ GOTIKA
 hlavním stavebníkem se v pozdní gotice stávají laici (investoři nespojení
s katolickou církví → šlechta, města)
 u chrámů se projevuje tendence ke zjednodušení prostoru a uplatnění
lidského měřítka → střední loď je mírně převýšena; chybí triforium
 pro pozdní gotiku je charakteristická výrazná zdobnost detailů → ostrá
126
GOTICKÁ ARCHITEKTURA
profilace žeber, fantastické tvary kleneb s naturalistickými prvky (např. žebra
ve tvaru suchých větví)
 postupně se rozvíjejí tzv. „národní školy“ → např. „Vladislavská gotika“
v Čechách
 gotika v zaalpských zemích doznívá v 1. ½ 16. stol. → gotické tvarosloví se
však nadále uplatňuje u církevních staveb → vzniká tak např. „barokní gotika“
nebo v období historizujících slohů 19. stol. tzv. „kostelní styl“
ARCHITEKTONICKÁ KOMPOZICE
Architektonická kompozice gotických staveb má několik význačných rysů.
Architektura je
 článkovaná a tektonická → uplatňuje se skeletová k-ce, vnitřní a vnější
opěrný systém
 půdorysy a téměř všechny architektonické články jsou konstruovány na
základě geometrie
 pro rozvoj slohu jsou nejdůležitější stavby kostelní → vrcholem gotické
architektury je katedrála; staví se však také chrámy jednolodní, baziliky,
chrámy halové
 centrály se staví málo → mají půdorys ve tvaru řeckého kříže, případně
polygonální
 mimořádná pozornost je věnována průčelí chrámu → bohatě zdobené
tympanony (vnitřní pole horní části portálu) a portály (vstupy); trpasličí galerie
(arkádová chodba v síle zdi na vnějšku stavby) a královské galerie (sochy
biblických králů) v patrech a rozeta (velké kruhové okno)
 po stranách průčelí dvojice věží
 snaha o propojení prostoru, o co největší provzdušnění a prosvětlení interiéru
stavby
 plastická kamenická a figurální výzdoba
 vitráže (výplně oken z kousků barevného skla, spojovaných kovem)
 chrám se stává symbolem božího města na zemi a dominantou městského
prostoru
STAVEBNÍ DRUHY
V gotické architektuře se vyskytuje velké množství různých druhů staveb –
z důležitých staveb zpočátku výrazně převažují stavby církevní, postupně však
narůstá význam světských staveb. Důležitý je také mimořádný rozvoj gotických měst.
CÍRKEVNÍ ARCHITEKTURA
V církevní architektuře se staví chrámy především podélné dispozice, centrální
stavby jsou výjimečné. Vyskytují se
Chrámy
 jednolodní
 větší kostely bazilikálního typu – trojlodí, pětilodí, halová dispozice
127
GOTICKÁ ARCHITEKTURA
 vrcholnou církevní stavbou je katedrála – symbol „Božího města“
– zpravidla stává uprostřed města, je díky své výšce dominantou
a orientačním bodem
– tektonika stavby: skeletová k-ce, nosná žebra kleneb vycházející ze
svazkových pilířů a přípor, užití lomeného oblouku snižuje roztlak klenby,
využívá bohatého vnějšího opěrného systému, stěna nemá nosnou f-ci
a stává se výplní; tektonika dynamická → podřizuje se směru tlaků a sil
a odvádí je přirozeným způsobem
– vícelodní bazilika (3 L, 5 L) s chórovým ochozem a věncem kaplí; vzhledově
je potlačena příčná loď (mírně předstupuje před boční lodě) a je posunuta ke
středu stavby (prodloužení chóru)
– klenební pole a arkády rytmizují prostor (symbol cesty), výrazné převýšení
a prosvětlení prostoru
– z vnějšku katedrály je nejvýraznější bohatý opěrný systém, sochařská
a kamenická výzdoba, kružby, fiály, chrliče
– západní (vstupní) průčelí je zpravidla vymezeno dvěmi věžemi (někdy
i jedna mohutná uprostřed → Německo), v přízemí tři vstupní portály
s bohatou plastickou výzdobou, ve středu průčelí obrovské kruhové okno
s kružbou (rozeta)
– u některých gotických katedrál v návaznosti na románskou tradici také věže
po stranách bočních lodí a nad křížením lodí
– střecha nejčastěji sedlová (hlavní loď), pultová nebo valbová (boční lodě);
krytina břidlice nebo keramické tašky
– výzdobu tvoří profilované kamenické články a vitráže z barevných skel;
sochy, nástěnné malby málo
Klášter
Významnou skupinu staveb tvoří kláštery – jejich základní dispozice vychází
z románské doby, jsou stavěny po vzoru kláštera na Monte Casino. Základem
kláštera je
 klášterní kostel
 rajský dvůr se studnou nebo kašnou
 konvent (obytná budova) → klášter se obecně dělí se na část uzavřenou
(klauzura) – obsahuje např. kapitulní síň, písařské dílny, jídelnu a společnou
ložnici nebo cely mnichů a otevřenou část – skládá se z opatství, noviciátu,
zahrady, špitálu, dílen, hospodářských budov a hřbitova
FEUDÁLNÍ SÍDLA A MĚŠŤANSKÁ OBYDLÍ
Gotika je někdy také označována jako doba hradů. Menší hrady a tvrze se staví
obvykle přímo ve vesnici nebo její blízkosti, případně i ve městech – v těch vznikají
také první feudální paláce (často mají pevnostní charakter). Velké hrady můžeme
dělit na několik základních skupin:
 podle polohy: výšinné – vrcholové, ostrožní, skalní, nížinné, vodní
 podle majitele: císařské, královské, věnné, panské, biskupské, řádové,
městské
 podle funkce: sídelní, správní, vězeňské, strážní, celní
128
GOTICKÁ ARCHITEKTURA
Měšťanské domy byly běžně dřevěné, staví se však také domy zčásti zděné nebo
hrázděné. Obvyklý gotický dům byl
 postaven na úzké dlouhé parcele štítem do ulice
 vytváří uliční frontu
 ústředním prostorem městského domu byl mázhaus (často zaklenutý) → zde
majitel provozoval řemeslo nebo obchod; z mázhausu byly přístupné obytné
místnosti, komory i vnitřní dvůr a hospodářské budovy
 ve dvoře často dřevěné pavlače
 nejhonosnější domy na náměstí byly opatřeny podloubím; některé domy měly
sklepy, dosahující i pod ulici
 obytné místnosti opatřeny krby
OPEVNĚNÍ
 mezi stavby opevněné můžeme počítat feudální tvrze a hrady
 města byla obehnána hradbami s hlídanými vstupními branami
a předsunutými baštami
 hradby byly často kombinovány s jedním nebo více příkopy (často vodní)
 parkánová hradba (ochoz mezi hlavní hradbou a příkopem)
 hradby byly zakončeny cimbuřím, věžemi vyššími než hradby, opatřeny
střílnami a podsebitím (obranný ochoz na vnější straně zdi – zděný nebo
hrázděný – otvory v podlaze mohli obránci „bít pod sebe“)
 s rozvojem dělostřelectva v pozdní gotice se objevuje široké opevnění
s dělovými baštami
 neopevněná města mají většinou opevněné kostely
VEŘEJNÉ A SVĚTSKÉ STAVBY
Mezi tyto stavby v gotické architektuře patří zejména
 radnice
 tržnice a celnice
 lázně
 církev pak staví a provozuje školy, špitály a starobince
INŽENÝRSKÉ STAVBY
 cesty – někdy i dlážděné
 náhony a hráze
 kanalizace (spíše výjimečně)
 vodovody – především spádové; vody vedena v dřevěných nebo kovových
přípojkách (kašny)
 ve městech bývalo zvykem dláždit významné ulice a náměstí
129
GOTICKÁ ARCHITEKTURA
URBANISMUS
Rozrůstá se starší rostlé osídlení, zakládají se i nová města na tzv. „zelené louce“.
 města rostlá → vznikají z historických jader starších měst, v podhradí, na
křižovatkách významných cest, u brodů, klášterů, nalezišť kovů → tato města
se svou skladbou přizpůsobují místním podmínkám
 městské zakládaná → mají jasný půdorysný rozvrh; náměstí a pravidelnou
uliční síť (většinou pravoúhlou)
 centrem města je obestavěné náměstí později i s podloubím → je na něm
kostel → konají se zde trhy
 na náměstí umisťovány kašny, staví se zde radnice → reprezentují bohatství
města
VÝZDOBA ARCHITEKTURY
ARCHITEKTONICKÉ ČLÁNKY
Gotická architektura byla článkovaná, jednotlivé architektonické prvky byly velmi
pečlivě kamenicky zpracovány. Patří mezi ně
 na fasádě chrámu – krab (zdobný prvek na hranách ostění, fiál, opěrných
oblouků a vimperků) nebo kytka (zdobný prvek → vrcholí jím fiála nebo
tympanon); vimperk (ozdobný trojúhelníkový štít nad portálem nebo oknem –
zdůrazňuje vertikalitu stavby) a fiála (mát tvar štíhlého obelisku → zakončující
prvek; má funkci zdobnou i konstrukční → zatěžovací); na fasádě se dále
uplatňují chrliče (odvod vody) a dekorativní kružby v oknech (plaménkové,
paprskové a laločnaté motivy)
 v interiéru chrámu – hlavice sloupů, zdobené geometrickými, vegetativními,
zoomorfními i antropomorfními motivy; barevná velká okna (vitráže, kružby),
profilovaná žebra a svorníky
SOCHAŘSKÁ VÝZDOBA
Sochařská výzdoba je velmi bohatá, vyskytuje se na fasádách i v interiérech chrámů.
 královská galerie (řada soch biblických králů na fasádě vstupního průčelí)
 výzdoba portálů a tympanonů nad vstupy
 sochy světců na fasádě i v interiéru; někdy se objevují také sochy stavitelů
nebo investorů chrámů
 chrliče
MALÍŘSKÁ VÝZDOBA
 v menší míře se uplatňuje malba na stěnách → fresky
 sklomalba
 mozaiky
 dřevěné vyřezávané a malované oltáře
130
GOTICKÁ ARCHITEKTURA
HMOTY A KONSTRUKCE
Používá se široké spektrum materiálů; nejčastěji se však významné stavby staví
z kamene a cihel.
 kámen → požívá se tesaný a lomový (lomový se používal na základy; zdivo
z lomového kamene bylo obvykle omítáno) → tesaný kámen někdy spojován
kovovými hmoždinkami nebo usazen v olovu → ve vrcholné gotice obvykle
z tesaného kamene pouze líc zdiva (vnitřek z kamene lomového, zalitého
řídkou maltou → monolit)
 cihly pálené → běžný materiál, ve větším měřítku se u významných staveb
užívají lokálně → tzv. „cihelná gotika“ (Německo, Prusko, severské země)
 dřevo → u významných staveb zejména krov (v Anglii a Nizozemsku např.
také klenby) → u běžnějších staveb může být k-ce celodřevěná, nebo
z hrázděného zdiva
 sklo → okna, vitráže
Nejčastější postup stavby katedrály: na základech se vybudovalo nosné zdivo po
římsu → vztyčil se krov a položila krytina → následně se vytvářejí klenby. Při stavbě
chrámu se postupuje od chóru k západu → zároveň se vyzdívají základy věží a
následně se staví do výšky. Většina gotických katedrál se stavěla dlouhá desetiletí
či staletí a nebyla nikdy dostavěna za života jejich zakladatelů.
Základem konstrukce gotických – hlavně chrámových – staveb je skeletová
konstrukce. Tvoří ji
 systém kleneb → podepřených žebry a nesených sloupy a pilíři (gotičtí
stavitelé přišli se statickými poznatky o rozložení šikmých tlaků do stran –
vnější opěrný systém - a svedení svislých pomocí žeber do sloupů a pilířů)
 žebra → umožňují k-ci tenčích kleneb → vyvolávají menší tlaky
 výsledkem je ztenčení obvodové zdi a redukce její hmoty na minimum → zeď
přestává být nosným prvkem a dostává funkci výplně
 v chrámech se postupně hlavní výplní stávají okna s kružbami (většinou
s barevným zasklením)
Základem gotických kleneb byl kromě žeber také lomený oblouk, umožňující lepší
přenos zatížení. Mezi nejčastěji užívané druhy kleneb patří
 klenba křížová → 4-dílná; užívá se také 6-ti a 8-dílná (křížová klenba
odvozená z románské architektury patří mezi nejužívanější klenby rané gotiky)
 klenby hvězdová a síťová → klenby zejména vrcholné gotiky
 klenby vějířová a kroužená → klenby pozdní gotiky
Klenby pozdní gotiky se někdy staví samonosné → bez žeber, používají se nové typy
oblouků (např. oslí hřbet, tudorský, drapériový). Na přechodu k renesanci vzniká
klenba bezžebrová – sklípková.
131
GOTICKÁ ARCHITEKTURA
VÝZNAMNÉ STAVBY A PAMÁTKY
Hlavní principy gotické architektury se uplatňují téměř po celé západní a střední
Evropě. Vývoj v jednotlivých zemích probíhá s určitými časovými rozdíly, má svá
specifika a zejména v pozdní gotice vede k rozdílným místním stylům.
FRANCIE
místo vzniku gotické architektury; odsud se šíří do ostatních evropských zemí
→ Chrám st. Denis (1140; Paříž; opat Suger; románská bazilika s gotickou
dostavbou – je pokládána za 1. gotickou stavbu)
→ Katedrála v Chartres (po 1194; katedrála zaklenutá 4 dílnou křížovou klenbou;
třídílné členění stěny chrámu)
→ Katedrála Notre Dame v Paříži (1163 - 1345; nejvyspělejší z raně gotických
katedrál)
→ Katedrála v Amiens (od 1220; 3 L; výška kleneb 43 m)
→ Papežský palác (1334 - 1352; Avignon; rezidence francouzských
"vzdoropapežů")
→ Carcassone (pevnostní město; patří k nejzachovalejším v Evropě)
ŠPANĚLSKO
gotika navazuje na francouzské vzory, je velice zdobná a dekorativní
→ Katedrála v Seville (1402 - 1506; pozdní gotika; největší španělský chrám)
→ Katedrála Palma de Mallorca (14. stol.; mohutný vnější opěrný systém)
ANGLIE
anglické katedrály jsou obvykle součástí klášterů – stojí na volném prostranství; mají
čtyřhranné věže nad křížením, méně vyvinutý opěrný systém, méně převýšené než
francouzské; u městských domů se často používá hrázděné zdivo
→ Katedrála v Canterbury (od 1174)
→ Katedrála v Salisbury (1220 - 1266)
→ Katedrála v Lincolnu (od 1194)
→ Katedrála ve Wellsu (13. - 15. st; nejkrásnější v Anglii – podle francouzských
vzorů, bohatá sochařská výzdoba)
→ Conway (mohutný opevněný hrad)
NĚMECKO
velmi bohatá dekorace opěrného systému; vysoké věže i chóry; u profánních staveb
často červené cihly a hrázděné zdivo; opevněná města s bohatě zdobenými branami
→ Dóm v Kolíně nad Rýnem (1248 – 1322; podle vzoru katedrály v Amiens)
→ Dóm sv. Alžběty (1235 – 1283; Marburk, typ halového kostela)
→ Dóm v Gmündu (1351 – 1410; tvorba rodiny Parléřů)
→ Malbork (1280; rozsáhlý hrad na území Polska; sídlo řádu rytířů Nejsvětější
Panny Marie)
132
GOTICKÁ ARCHITEKTURA
RAKOUSKO
navazuje na německou gotiku
→ Dóm sv. Štěpána (od 12. stol.; Vídeň; vliv pražské parléřovské huti)
ITÁLIE
gotika je šířena mnišskými řády; převládá horizontální členění staveb; někdy ploché
stropy; kupole nad křížením; téměř se neuplatňuje vnější opěrný systém (používají
se železné kleštiny), pokračuje se v tradici samostatných věží
→ Katedrála v Sieně (od konce 12. stol.; šedý a bílý kámen; půlkruhové oblouky)
→ Dóm v Miláně (od 1387; "nejgotičtější" italská katedrála; velice dekorativní -
135 věžiček a více než 2 000 soch)
ČECHY
Raná gotika
→ Porta Coeli (po 1233; Předklášteří u Tišnova; katedrální portál – 1. gotická
stavba v českých zemích)
→ kostely klášterů v Teplé, Kladrubech, Velehradě a Třebíči
Přemyslovská gotika
→ zakládání řady měst (České Budějovice, Kolín, Klatovy)
→ staví se královské hrady (Písek, Zvíkov)
→ vznikají významné kláštery (Vyšší Brod, Zlatá koruna)
→ mimořádným dílem bylo zvýšení úrovně části Starého města navážkou
(Václav I.; cca o 3 m)
→ Most v Písku (po r. 1295; nejstarší dochovaný kamenný most v Čechách)
→ Kostel sv. Františka a Salvátora (13. stol.; Praha, Anežský klášter)
→ Staronová synagoga (13. stol.; Praha, 5-ti dílná klenba)
→ Kostel sv. Jakuba (od pol. 14. stol.; Kutná Hora)
Lucemburská gotika
vrcholné období české gotiky za vlády Karla IV. a Václava IV.
→ založení Nového města pražského
→ Katedrála sv. Víta (21. 11. 1344; Praha; zal. Karel IV.; 1. architektem Matyáš
z Arrasu – vliv francouzské poklasické gotiky; 2. architektem Petr Parléř;
dokončena 1929)
→ Karlův most, Mostecká věž (14. stol.; Praha, Petr Parléř)
→ královské hrady (Karlštejn, Kašperk) a feudální hrady (Konopiště, Rábí)
Jagellonská gotika
vývoj umění a architektury přerušen husitskými válkami, pokračuje za vlády
Vladislava Jagellonského
→ Prašná brána (od 1475; Praha; Matěj Rejsek)
→ Chrám sv. Barbory (od 1388; Kutná Hora; Jan Parléř, Matěj Rejsek, Benedikt
Reid; 5 L chrám se mění na halové 3 L s vnějším opěrným systémem)
→ přestavba královského paláce a Vladislavský sál (15. stol.; Praha, Benedikt
Reid – v jeho tvorbě se začínají projevovat renesanční prvky – portály, ostění
oken)
133
GOTICKÁ ARCHITEKTURA
Chór kostela st. Denis • Paříž • půdorys
Gotická katedrála • Chartres • půdorys
gotická část
románská část
134
GOTICKÁ ARCHITEKTURA
Členění vnitřní stěny katedrály • vývoj
Gotická katedrála – přenos zatížení • axonometrie
A - arkáda
E - empora
T - triforium
O - okno
A
E
T
O
135
GOTICKÁ ARCHITEKTURA
Gotická klenba hvězdicová a síťová • schéma • axonometrie • půdorys
136
GOTICKÁ ARCHITEKTURA
Klenby
A – valená; B – polovalená; C – klášterní; D – klášterní otevřená; E – necková; F – zrcadlová; G –
valená s lunetami; H – křížová klesající; I – křížová stoupající; J – křížová římská; K – žebrová
šestidílná; L – síťová; M – hvězdová; N – kroužená; O – česká; P – česká placka; R – pruská; S –
přečnělková; T – koncha; U – kupole s tamburem a lucernou na pendantivech; V – příklady gotických
kleneb
A B C
D E F
G H
I
J K L
M N O
P R
S T U
V
137
GOTICKÁ ARCHITEKTURA
Gotická okna • vývoj • Rozetová okna
Gotické architektonické prvky
A – fiála; B – kytky; C – křížová kytka; D – chrlič; E – hlavice gotického sloupu a průřez sloupem
A B C
D E
138
GOTICKÁ ARCHITEKTURA
Gotický dům s pilíři • průčelí • půdorys Gotický dům s podloubím • půdorys
Štíty gotických měšťanských domů • vývoj
Gotická města založená • České Budějovice • Vysoké Mýto • plán
139
GOTICKÁ ARCHITEKTURA
Kostel Panny Marie a Sv. Karla Velikého • Praha • gotická centrála • půdorys
Gotické opevnění • rekonstrukce
140
GOTICKÁ ARCHITEKTURA
Gotický hrad • Týřov • rekonstrukce
Gotický hrad • Týřov • půdorys
0 10 m
141
GOTICKÁ ARCHITEKTURA
Gotický portál • Porta Coeli • Předklášteří u Tišnova
142
RENESANČNÍ ARCHITEKTURA
RENESANČNÍ ARCHITEKTURA
DOBA A SPOLEČNOST – HISTORICKÉ SOUVISLOSTI
Renesanční architektura se v Evropě vyvíjí přibližně od r. 1350 do konce 16. století.
K prosazení názvu renesance (rinascita) výrazně přispěl italský architekt a teoretik
G. Vasari – neoznačoval jím slohové období, ale umění, snažící se překonat
středověk. Definitivně se název prosazuje v ½ 19. století. Renesancí je myšlena
obnova estetického ideálu antiky. Italskou renesanci můžeme rozdělit na tato základní
období
 raná renesance (quattrocento: 1420 - 1500)
 vrcholná renesance (cinquecento: 1500 - 1550)
 pozdní renesance (cinquecento: od r. 1550 – prolíná se s ní tzv. manýrismus)
Do Francie a Španělska se renesance šíří na počátku 16. stol., do Německa a Anglie
ve 2. ½ 16. stol. a do ostatních zemí střední Evropy v průběhu 16. stol. Zrod
renesance je charakterizován rozvojem řemesel a vznikem prvních manufaktur. Je to
také doba velkých námořních objevů, rozšiřování mezinárodního obchodu a rozvoje
peněžnictví. Významným vynálezem je objev techniky knihtisku. Všechny tyto faktory
vedou k ekonomickému, politickému a kulturnímu vzestupu měšťanstva. V Itálii
upadají městské státy , vzrůstá vliv velkých říší a katolické církve, která si začíná
v 16. stol. uvědomovat nutnost vlastní reformy. V části Německa a Švýcarska se šíří
reformační církevní hnutí – protestantství. Renesance zasahuje a ovlivňuje všechny
oblasti lidského života – styl, filosofii, literaturu a zejména výtvarné umění. Mění se
nejen podoba staveb, ale také jejich interiéry, způsob oblékání a představy o užívání
volného času. Velmi výraznou proměnou projde myšlenkový svět člověka. Tato
změna myšlenkového světa renesančního člověka vede k zesvětštění církve.
Zatímco pro středověkého člověka byla základní silná víra v Boha (teocentrismus),
lidé se upínali k nadpřirozenému světu a doufali v posmrtný život, renesanční člověk
klade důraz na světskou stránku života, začíná věřit v lidský rozum a v rozvoj
a využití vlastních schopností (antropocentrismus); snaží se poznávat svět a jeho
zákonitosti na základě intenzivního poznávání přírody. V souvislosti s tím vnikají nové
vědní obory – rozvíjí se fyzika, chemie, botanika, anatomie přispívá k rozvoji
lékařství; výklad světa zcela mění astronomie. Umělec je v renesanci velmi vážen podle
představ lidí je nadán tvořivou božskou mocí. Umění také přestává sloužit
výhradně náboženství. Nejvýznamnějšími centry renesance by la města Florencie,
Milán, Urbino, Benátky a Řím. Umělci také často odcházejí do ciziny a šíří tak
renesanci do ostatních zemí.
VZNIK A VÝVOJ RENESANČNÍ ARCHITEKTURY
Pro vznik renesanční architektury jsou důležité dva zdroje: je to tzv. „toskánská
protorenesance“ a italská gotika – zejména kostely ve Florencii a Orvietu.
Významným přínosem pro rozvoj renesančního umění byly experimenty s
perspektivou skupiny mladých florentských výtvarných umělců – Donatello,
Brunelleschi, Masaccio a Ghiberti. Za symbolický začátek renesance v architektuře je
považována realizace kupole florentského dómu Santa Maria del Fiore r. 1420. Za
první plně renesanční stavbu je pak pokládán nalezinec ve Florencii – Ospedale
degli Innocenti z r. 1424; autorem obou staveb byl architekt Filippo Brunelleschi.
143
RENESANČNÍ ARCHITEKTURA
RANÁ RENESANCE
(QUATTROCENTO 1420 – 1500)
 vznik renesance je podmíněn individuálními experimenty v oblasti Toskánska
– nejdůležitějšími centry vývoje se stávají Florencie, Urbino, Pisa; později se
sloh šíří do Říma, Benátek a Milána
 důraz se v architektuře klade na řešení hmoty stavby; používají se arkády,
výrazná bosáž parteru a nároží, převládá horizontální členění římsami
 za nejvýznamnější architekty jsou považováni F. Brunelleschi a L. B. Alberti
(byl také teoretikem architektury)
VRCHOLNÁ RENESANCE
(CINQUECENTO 1500 – 1550)
 v tomto období sloh ovládá Itálii a šíří se postupně za Alpy – centrem se stává
papežský Řím a města severní Itálie (Benátky, Vicenza, Verona a Bologna)
 architektura získává velkolepější, slavnostnější ráz a monumentální měřítko
 horizontální a vertikální členění stavby se dostává do rovnováhy
 na fasádě se uplatňují sloupové řády → řád patrový i řád vysoký
 zvyšuje se plasticita fasády, uplatňuje se sochařská výzdoba
 za nejvýznamnější architekty jsou považováni D. Bramante a jeho žáci
Raffael, B. Peruzzi a G. Romano
 do vývoje architektury a umění zasáhli také Leonardo da Vinci a Michelangelo
Buonarrotti, který spojuje ve svém mimořádném díle vrcholnou renesanci
s renesancí pozdní a renesančním manýrismem
POZDNÍ RENESANCE A RENESANČNÍ MANÝRISMUS
(CINQUECENTO 1550 – 1580)
 v pozdní renesanci se uplatňují dva základní přístupy – klasicizující pojetí,
které je založeno na klidu, vyváženosti kompozice a respektování tektoniky →
reprezentanty tohoto pojetí jsou zejména A. Palladio, G. B. Vignola
 druhým přístupem je tzv. renesanční manýrismus, jehož postupy jsou
založeny na uvolňování kompozice, přestává se respektovat tektonika, do
kompozice se vnáší neklid, pohyb, nestabilita → reprezentantem tohoto pojetí
je zejména Michelangelo, tyto tendence se objevily také v dílech G. Romana a
Raffaela
 manýrismus je pokládán za „slepou větev vývoje renesance“ - používanými
postupy a principy pokládá základy pro barokní architekturu → mezi oblíbené
motivy patří spirála, rozmanitost používaných prvků, ozdobné balustrády,
zahrady s labyrinty a dlouhé pohledové osy
 mezi další významné představitele pozdní renesance patří také G. Vasari a G.
Alessi
ARCHITEKTONICKÁ KOMPOZICE
Architektonická kompozice renesančních staveb odmítavě reaguje na gotiku, kterou
považuje za pohledově neurčitou, výrazně vertikální a dynamickou, nerespektující
lidské měřítko a potlačující hmotu stavby. Renesanční tvůrci usilují o
144
RENESANČNÍ ARCHITEKTURA
 vyváženost a uzavřenost
 jasnou přehlednost hmot
 ucelenost a optickou vymezenost prostoru
Zdůrazňuje se
 horizontalita, statičnost a hmota stavby s cílem vyvolat dojem statického klidu,
konstrukční jistoty a bezpečí
 hledají se ideální proporce stavby → snaha vyjádřit je pomocí matematických
vztahů
 prostor je obvykle orientován na šířku a vychází z lidského měřítka
 architektura a výtvarné umění začínají pracovat s objevem perspektivy,
odkazují k pozemskému životu a humanismu
 inspirace je čerpána v památkách antického Říma → nejvíce k tomu přispěl
nález Vitruviova rukopisu „10 knih o architektuře“
PROSTOR
 je jednoznačně určený - vymezený
 nejčastějšími půdorysnými tvary jsou čtverec, obdélník a kruh; prostorovými
pak krychle a koule
 orientace je podélná (církevní stavby) i centrální
 u církevních staveb vede snaha o jednotný prostor k potlačení bočních lodí →
jsou nahrazeny kaplemi; potlačení lodi příčné, která jen nepatrně předstupuje
před celkový obrys stavby
 oblíbené jsou klenby, uzavírající prostor; nad křížením lodí se zpravidla
umisťuje kupole
 konstrukční systém nepřiznává působení tlakových sil → opěrné pilíře jsou
vtaženy dovnitř a stabilitu zajišťují železná táhla v patách kleneb
KOMPOZICE HMOT
 základním konstrukčním a tektonickým prvkem je zeď
 používá se architrávový systém v kombinaci s archivoltou
 u raně renesančních staveb (florentské paláce) zpočátku převládá horizontální
členění → postupně je vyváženo členěním vertikálním (používají se přejaté
antické sloupové řády ve formě celých sloupů, ¾ sloupů, polosloupů
a pilastrů) → tím dochází k rytmizaci průčelí
 používá se superpozice řádů (patrové řády); rozvíjí se vysoký řád
(monumentalita)
 ke zdobení zdí a členění fasády se užívá
- bosáž a rustika (plasticky ztvárněné kvádrové zdivo → předstupuje před líc
zdiva)
- sgrafita (dvouvrstvá proškrabávaná omítka, převážně vnější → plošná
výzdoba)
 zvýrazňují se římsy (nejvýraznější korunová římsa), portály, obklady oken
a soklu, atika (často celé atikové patro); na průčelí se umisťují balkony
 nad okny se střídají nízké trojúhelníkové frontony, uplatňuje se tzv. „antická
nika“ se sochou uvnitř
145
RENESANČNÍ ARCHITEKTURA
 další typické prvky renesanční architektury jsou
- arkády (oblouk na vnitřních podporách)
- lodžie (chodba nebo hala otevřená na vnějšku objektu → arkádou nebo
kolonádou)
- ochozy kolem vnitřního nádvoří
STAVEBNÍ DRUHY
Pro architekturu renesance je důležitý rostoucí důraz na světskou architekturu.
Církevní stavby tvoří nadále významnou skupinu realizovaných staveb, nejsou však
již nejdůležitějším stavebním druhem, na němž se architektura vyvíjí. Z hlediska
vývoje architektury a pestrosti stavebních druhů roste význam světských staveb.
CÍRKEVNÍ ARCHITEKTURA
Pro teoretiky architektury a architekty samotné je ideálním typem církevní stavby
centrála. Toto pojetí však naráží na liturgické potřeby církve a na tradici – církev
upřednostňuje tradiční podélnou dispozici. Staví se
Chrámy
 podélné – jednolodní s postranními kaplemi, zastropeny valenou klenbou
nebo řadou kupolí (v některých případech také plochým stropem);
významnými stavbami jsou
- San´t Andrea v Mantově (Alberti)
- Il Gesú v Římě (Vignola)
 centrály – používá se kompoziční princip krychle s kupolí, půdorys řeckého
kříže; později vzniká i tzv. „podélné centrála“ s půdorysem oválným; mezi
významné stavby patří
- kaple Pazziů ve Florencii (F. Brunelleschi)
- původní podoba chrámu sv. Petra v Římě (D. Bramante, Michelangelo)
PALÁCE A ZÁMKY
Patří mezi základní světské stavby, které staví šlechta ve městech i mimo ně.
Charakteristickými znaky jsou
 pravidelný, zejména 4-křídlý půdorys
 ústřední dvůr – jádro dispozice – obklopený arkádami, osazen stromy,
s kašnou (navazuje na funkci antického atria)
 architektonicky ztvárněný, vznosný portál
 zdůrazňuje se reprezentativní význam schodů (přímočaré, dvou i víceramenné
schody)
 obytné místnosti nejsou navzájem propojené → vstupuje se do nich
z otevřených lodžií; v období manýrismu pak dochází k vnitřnímu propojení
jednotlivých místností na principu „enfilade“ (dveře umístěny v jedné
pohledové ose, na konci pohledové osy výklenek s výzdobou nebo sochou)
 zejména městské paláce vzbuzují svou blokovostí dojem pevnosti
 na fasádách se uplatňuje bosáž (v Čechách spíše sgrafita)
146
RENESANČNÍ ARCHITEKTURA
poblíž starého hradu. Postupem času se rozvíjí 3-křídlá dispozice s otevřeným
- čestným - dvorem.
VILY, LETOHRÁDKY, ZAHRADY
Na rozdíl od paláců většinou umístěny zpravidla na venkově. Projevuje se
 větší tvarová pestrost
 volnější půdorys
 otevřené haly vymezené sloupovím
 monumentální venkovní schodiště
 součástí areálu komponovaná zahrada
 některé z vil mají kromě funkce obytné také funkci hospodářskou – jsou
umístěny uprostřed vinic nebo polností – šlechta tak může dohlížet na práci)
OPEVNĚNÍ
 reaguje na rozvoj dělostřelby → nový způsob vedení válečných konfliktů
 má především horizontální charakter
 obrana se soustřeďuje do klíčových bodů → rozvíjí se zejména bastionová
soustava (bastion – 5-ti boká sypaná bašta)
 vznikají také pevnostní města s centrální dispozicí
VEŘEJNÉ A SVĚTSKÉ STAVBY
Během renesance se staví řada veřejných budov, často velmi reprezentativních. Patří
mezi ně
 radnice → reprezentují bohatství a moc měst
 knihovny, školy
 špitály
 tržnice
 divadla
 střelnice, míčovny, jízdárny
INŽENÝRSKÉ STAVBY
 dlážděné ulice měst
 kamenné nebo dřevěné mosty – často zastřešené
 vodovody – voda vedena v dřevěných a kamenných přípojkách, používaly se
také přípojky z pálené hlíny; staví se také vodárenské věže
 důležitými inženýrskými projekty bylo zakládání rybníků
URBANISMUS
V rámci renesance vzniká mnoho ideálních projektů měst, ve kterých se uplatnila
 centrální dispozice (např. Palma Nuova r. 1593)
 římský pravoúhlý systém (např. města ve španělské Americe v Mexiku)
147
Časté jsou přestavby starších gotických hradů na zámky, někdy se staví nové zámky
RENESANČNÍ ARCHITEKTURA
Při vytváření kompozice měst se klade důraz na
 perspektivní průhledy a pohledy → zejména v italských městech
 patrná je snaha koncipovat městský prostor jako interiér (Michelangelo –
Kapitolské náměstí v Římě)
 teorie opevněných měst byly uváděny v praxi hlavně ve Francii (Vitry-le-
Francois)
 výrazně se mění charakter uliční fronty → gotická podélná dispozice je
nahrazována šířkovou; oblíbena jsou jednotná průčelí staveb
VÝZDOBA ARCHITEKTURY
 rozšířeným druhem výzdoby interiéru byly fresky a jiné techniky malby na zeď
 inkrustace stěn mramorem
 od 16. stol. se nejčastějším druhem výzdoby stává štukování → bílé, tónované
i zlaté
 na fasádách se užívají balustry (kuželky), bosáž, rustiky
 oblíbenou technikou se stává sgrafito
 ornamenty ztrácejí symbolickou funkci → tvary jsou inspirovány antikou
 charakteristická byla orámovaná pole, vyplněná ornamenty
 ornamentální výzdoba renesance byla velmi bohatá → uplatňovaly se
zoomorfní i antropomorfní motivy
HMOTY A KONSTRUKCE
Používají se tradiční materiály, používané v předchozích dobách; některé z nich
v novém kontextu. Nejčastějšími používanými materiály byly
 kámen → lomový (lomový se používal na základy a smíšené zdivo) → tesaný
kámen se používal na bosáž (zdůrazněna byla vazba) → obklady vyvolávaly
dojem celokamenné stavby, oblíbené bylo použití kamene z estetických
důvodů (různobarevné kameny – často z velké dálky); z kamene se tesaly
architektonické články (hlavice, patky, dříky sloupů; římsy, schody). Nejčastěji
užívané druhy kamene byly pískovec, tuf a mramor.
 cihly pálené → často užívaný materiál, rozměry cihel nebyly jednotné
a standardizované (cihly užívané v Čechách měly již současné rozměry
6,5 x 14 x 29 cm). Z cihel se vytvářely nejen stěny, ale i klenby a schodiště;
využívají se také k dekorativním účelům (režné zdivo, barevné a glazované
cihly)
 terakota → vyrábějí se z ní architektonické články → hlavice, římsy,
architrávy, vlysy, rámování oken (některé detaily produktem „sériové výroby“)
 malta → vápenná, omítková obohacována cihlovou (na fasádě) nebo
mramorovou moučkou; z omítek vytvářena také štukatury nebo sgrafita. Jako
izolace a pojivo se používal také asfalt
 dřevo → používá se na krovy a stropy; v některých případech vznikají také
dřevěné klenby a přečnívající konzoly a římsy
 kovy → používá se bronz (střešní krytina), olovo (pojivo), železo (táhla),
stříbro, zlato a měď (dekorace)
148
RENESANČNÍ ARCHITEKTURA
Mezi nejdůležitější konstrukce v renesanci patří
 zeď → většinou cihelná nebo ze smíšeného zdiva; méně kamenná
 klenba → renesanční estetika dává přednost klenbám uzavírajícím prostor,
mezi nejčastěji používané patří klenba
- valená
- klášterní
- necková
- zrcadlová (spolu s neckovou velmi oblíbené → chodby, vestibuly, obytné
místnosti, sály)
V rámci valené klenby se používají lunety, vyztužení klenebnými pasy a zpevnění
železnými táhly. Klenby jsou zdobeny kazetováním, malbami i štuky.
VÝZNAMNÉ STAVBY A PAMÁTKY
Kolébkou renesance je Itálie. Na italských stavbách se sloh vyvíjí a odtud se také
postupně šíří do ostatních evropských zemí. Renesanční umění se mimo Itálii
prosazuje postupně a poměrně pomalu, v mnoha zemích se v období vrcholné
renesance rozvíjí gotika – oba slohy se tak prolínají a jejich prvky existují vedle sebe.
Zásluhu na šíření renesance mají panovníci a šlechta, kteří na své dvory zvou italské
architekty, sochaře a malíře.
ITÁLIE
→ Santa Maria del Fiore (1420; Florencie; Felippo Brunelleschi; renesanční
kupole na gotickém dómu)
→ Ospedale degli Innocenti (1421; Florencie; Felippo Brunelleschi; 1. zcela
renesanční stavba)
→ Palác Rucellai (1446 - 1451; Florencie; Leon Batista Alberti; použití patrového
řádu v kombinaci s rustikou)
→ San´t Andrea (1470; Mantova; Leon Batista Alberti; jednolodí s postranními
kaplemi a kupolí nad křížením – stal se vzorem pro stavby vrcholné renesance
i baroka)
→ Tempietto di San Pietro in Montorio (1502; Řím; Donato Bramante; centrální
chrám; dórský sloh)
→ Chrám sv. Petra (od 1506; Řím; Donato Bramante, Raffael Santi, Antonio da
Sangallo a Michelangelo Buonarrotti; centrální stavba na půdorysu řeckého
kříže; Bramanteho následovníci postupně plány mění a upravují) r
→ Prostorová úprava Kapitolského náměstí s palácem Konzervátorů (1546 –
1568; Řím; Michelangelo Buonarrotti; vzorový urbanistický projekt)
→ Il Gesú (1573 - 1584; Řím; Giacomo Barrozzi da Vignola; jednolodní kostel
s centrální kupolí; prototyp barokních jezuitských chrámů)
→ Vila Rotonda (1567; Vicenza; Andrea Palladio; předměstský palác s kruhovou
halou a 4 stejnými portiky)
149
RENESANČNÍ ARCHITEKTURA
FRANCIE
blízký vztah k antické tradici, renesance od počátku 16.století – rozvíjí se "dvorský
styl" a hlavním stavebním druhem jsou zámky
→ Zámky na Loiře (např. Blois, Chambord; vysoké střechy, malebné vikýře,
arkýře, nárožní věže, komíny)
→ Přestavba Louvru (17. stol.; Paříž; Pierre Lescot)
→ posléze převládá klasicistní pojetí renesance; vycházející z díla Vignoly
a Palladia
ŠPANĚLSKO
do 16. století silná gotická tradice
→ Královský palác Karla V. (od 1526; Alhambra; Granada; renesanční pojetí
respektující současnou římskou architekturu)
→ Klášter a palác Filipa II. (1563 - 1584; Escorial; obrovský areál bez obvyklého
ornamentu)
ANGLIE
do 2. ½ 16. století dominantní gotika, posléze vzniká tzv. "Queen Elisabeth Style" –
přechodný styl, staví se zámky půdorysu E s cihelnými fasádami
NĚMECKO
renesance se prosazuje na přelomu 16. a 17. století; nejvlivnější na jihu Německa –
Norimberk, Augsburg
→ Radnice (1615 - 1624; Augsburg; pozdní renesance; největší v Německu)
→ Kostel sv. Michala (1583 - 1597; Mnichov; italské formy)
ČECHY
k pronikání renesance dochází v letech 1490 – 1535 ve formě renesančních detailů
a prvků na pozdně gotických stavbách
→ portály zámků v Tovačově a Moravské Třebové
→ Ludvíkovo křídlo královského paláce (1503 – 1510; Praha; Benedikt Ried)
za rozvinutou renesanci označujeme období 1535 – 1580; do Prahy přicházejí
italští stavitelé a dochází velké přestavbě a rozšíření Pražského hradu
→ Královský letohrádek (1538 – 1563; Praha; Paolo della Stella, Bonifác
Wohlmut; je pokládán za nejčistší renesanční stavbu na sever od Alp)
→ Velká míčovna (1567 – 1569; Praha; Bonifác Wohlmut; valená klenba
s lunetami; sgrafita)
→ šlechta si buduje v blízkosti Pražského hradu své paláce – např. Lobkowický
(1545 – 1567), Martinický (1560 – 1620), Palác pánů z Hradce (1562 - 1564)
→ dochází k přestavbám hradů na zámky – Jindřichův Hradec, Český Krumlov,
Telč; oblíbeným se stává typ zámku s patrovými arkádami kolem nádvoří –
např. Litomyšl, Kaceřov, Velké Losiny, Opočno
pozdní renesanci a manýrismus zahrnuje období 1580 – 1620
→ rozvíjí se renesanční urbanismus – ve městech vznikají jednotné uliční fronty;
často s podloubím -Telč, Pardubice, Jindřichův Hradec, Slavonice
150
RENESANČNÍ ARCHITEKTURA
→ staví se honosné městské radnice – Plzeň, Litoměřice, Prachatice
→ církevních staveb se staví málo a díky silné gotické tradici se stylově prolíná
renesance s gotickým tvaroslovím
→ Kostel sv. Rocha (po 1603; Praha; Strahovský klášter)
→ Kostel sv. Salvátora (po 1612.; Praha;)
→ mezi významná technická díla patří
→ zakládání rybníků (Jakub Krčín)
→ Rudolfova štola (Praha; 1000 m dlouhý tunel, 3,5 x 2,2 m; zásobuje vodou
z Vltavy rybníky v královské oboře)
151
RENESANČNÍ ARCHITEKTURA
Kompoziční principy renesance
Kupole Santa Maria del Fiore • Florencie • F. Brunelleschi • axonometrie
152
RENESANČNÍ ARCHITEKTURA
Santa Maria del Fiore • Florencie • F. Brunelleschi • půdorys
153
RENESANČNÍ ARCHITEKTURA
San´t Andrea • Mantova • L. B. Alberti • půdorys
154
RENESANČNÍ ARCHITEKTURA
San Pietro in Montorio • Řím • D. Bramante • půdorys • řez
Ideální renesanční města • Palma Nuova • Nové Zámky • plány
0 10 m
155
RENESANČNÍ ARCHITEKTURA
Renesanční bosáž
A – fasetová; B – diamantová; C – pásová; D – prstencová
Renesanční sgrafita
A B
C D
156
RENESANČNÍ ARCHITEKTURA
Pallazzo Strozzi • Florencie • pohled
Pallazzo Strozzi • Florencie • půdorys
0 10 20 30 m
157
RENESANČNÍ ARCHITEKTURA
Vila Rotonda • Vicenza • A. Palladio • půdorys • řez
158
RENESANČNÍ ARCHITEKTURA
Zámek Kaceřov • půdorys
159
BAROKNÍ ARCHITEKTURA
BAROKNÍ ARCHITEKTURA
DOBA A SPOLEČNOST – HISTORICKÉ SOUVISLOSTI
Barokní architekturou nazýváme stavební umění v období mezi manýrismem
16. století a klasicismem 2. ½ 18. století. Název pochází z portugalštiny „barroco“
(velká nepravidelná perla oblého tvaru). Ještě v 19. století je tento sloh
považován za poslední, pokleslou fázi renesance. Z časového hlediska můžeme
periodizaci baroka popsat jako
 formování slohu (1580 - 1600)
 vrcholná fáze (17. stol. - 1. ½. 18.stol.)
 závěr slohu (1750 - 1780)
V Čechách se pak baroko rozvíjí po r. 1620 – od konce 30. let 17. století. Souběžně
se závěrečnou fází slohu se rozvíjí styl nazývaný rokoko. Rozvoj barokní
architektury a umění je podmíněn rozdělením křesťanské Evropy ve 2. ½ 16. století
na dvě oblasti:
 katolickou (protireformační)
 evangelickou (reformační, protestantskou)
Toto rozdělení mělo velký vliv na vývoj umění a architektury. Katolická církev začíná
ztrácet vliv a v úsilí za získáním ztracených pozic se snaží o komplexní působení
na společnost – mimo jiné také prostřednictvím umění a architektury. Církev se stává
velkým podporovatelem umění – to má přinášet osobní prožitek víry a pomáhat tak
k jejímu upevňování. V období baroka dochází také k upevňování moci panovníků
(absolutismus) a mnoha politickým a válečným konfliktům – nejvýraznějším je 30.
letá válka (1618 – 1648). V Anglii a Nizozemí dochází k revolucím, které pokládají
základy moderních demokracií, probíhá boj za nezávislost zámořských kolonií, který
vede ke vzniku USA; během Velké francouzské revoluce dojde ke změně státního
zřízení ve Francii. Důležitý je vznik a rozvoj novověké vědy → stojí proti sobě
racionalismus x mysticismus a senzitivita. Rozvíjejí se manufaktury.
ARCHITEKTONICKÁ KOMPOZICE
Základní funkcí barokní architektury – zejména církevní - je reprezentace. Ideový
rozpor a kontrast mezi racionalismem a mystikou vede k vnitřnímu napětí, které je
vyjádřeno spojováním protichůdných výrazových prostředků do jednoho působivého
celku – barokní stavby tak získávají výraz, pohyb a velkolepost. Architektura má
scénický charakter – je posílen symbolismus; silná je tendence k sepětí všech druhů
umění v rámci architektury → „gesamtkunstwerk“ (ucelené umění). Klade se důraz
na
 osovou symetrii
 využívání perspektivy a perspektivních iluzí
V barokním urbanismu se komponují uliční průhledy → důležitý je „point de vue“ (cíl
pohledu, dominanta – může jí být socha, obelisk, fontána), jednotlivé objekty jsou
součástí celku – okolí. I v urbanistické kompozici je převládajícím výtvarným
161
BAROKNÍ ARCHITEKTURA
principem symetrie. Barokní architektura není slohem jednotným – již od počátku se
vyvíjejí dva základní přístupy
 radikální (dynamické) baroko
 klasicizující baroko
RADIKÁLNÍ BAROKO
 navazuje na pozdní tvorbu renesančního architekta Michelangela Buonarottiho
 renesanční statičnost kompozice je nahrazena dynamikou tvarů
 projevuje se snaha o jednotný, dynamicky formovaný prostor
 uplatňují se divadelní efekty, optický iluzionismus, diagonální a zakřivené linie
 výrazné plastické modelování tvarů a prvků
 na základě kontrastu světla x stínu vznikají působivé světelné efekty
 stavby radikálního baroka mají dynamický půdorys, vertikální výzdobu a
členění stěn
KLASICIZUJÍCÍ BAROKO
 navazuje na tvorbu renesančních architektů Andrea Palladia a G. B. Vignoly
 v tvorbě se projevují tendence přinášející zklidnění
 respektuje se klasické tvarosloví a tektonika (vycházející z antických řádů) →
autoři ji dále domýšlejí a rozvádějí
 v monumentální podobě se rozvíjí zejména ve Francii
 přispívá svým pojetím k rozvoji neoklasicismu 2. ½ 18. stol. a 1. ½ 19. stol.
ARCHITEKTONICKÝ PROSTOR
Jedním ze základních principů při komponování barokního prostoru byla snaha
vytvořit jednotný prostor. Vnitřní prostory stavby (zejména u staveb církevních)
nejsou jednoznačně vymezené; byly chápány jako nedělitelná jednotka, přispívající
ke kontinuitě vnímání prostoru. U staveb jsou přítomny tyto znaky
 osová symetrie
 složité půdorysy → eliptické průniky a další kombinace prostorových prvků
 střídání konvexních a konkávních ploch → dojem „expandujícího prostoru“ →
vytlačování zprohýbaného zdiva ven
 iluzívní malby → zdánlivě otevírající a zvětšující prostor
 vnější průčelí a fasády jsou komponovány nezávisle na vnitřku → „barokní
dualismus“ (např. zvenku konkávně prohnutá plocha – uvnitř eliptický prostor
KOMPOZICE HMOT
 využívá se antické tvarosloví, je však výrazně pozměněno (radikální baroko)
→ dříky sloupů jsou tordovány, ornamentálně zdobeny; hlavice zdobeny
girlandami, ovocem a drapériemi
 zdvojené a ztrojené pilastry
 zalamované kladí
162
BAROKNÍ ARCHITEKTURA
 prolomený (neúplný) fronton
 atika s balustrádou → zdobena vázami a sochami
 objevují se nové tvary oken
 změna charakteru zdi → díky střídání konvexních a konkávních ploch, členění
zdi výklenky a nikami, polosloupy, pilastry i volnými sloupy ztrácí tektonický
charakter
 výrazná kontrastní barevnost
STAVEBNÍ DRUHY
V období baroka se v rámci nového tvarosloví rozvíjí typické renesanční stavební
druhy. Objevují se také nové typy staveb a zachovalo se větší množství staveb
užitkových a staveb lidové architektury než v předchozích etapách.
CÍRKEVNÍ ARCHITEKTURA
Chrámy
 katolické → typickou dispozicí se stává spojení podlouhlé chrámové lodi
s kupolí a chórem
 kompromisním řešením mezi podélnou a centrální dispozicí se stává →
„podélná centrála“ dynamických tvarů
 typické jsou půdorysně složité tvary vycházející z průniků křivek a hmot
 protestantské → tvarově střízlivější; naplňují spíše kazatelskou funkci
 jsou menší měřítkem → obvyklým typem je podélný chrám s tribunami
Ostatní sakrální stavby
 kláštery
 koleje a rezidence jezuitů (jezuité patří mezi vlivné řeholní řády)
 velké dvouvěžové chrámy na poutních místech → obvykle doplněny křížovou
cestou s kapličkami
 morové sloupy
 kapličky v krajině a „boží muka“ → je zde patrná snaha o citlivé
zakomponování do krajiny
PALÁCE A ZÁMKY
U paláců a zámků – světských staveb šlechty – se v baroku mění dispozice obvyklá
v renesanci. Typově se
 v období raného baroka stále uplatňuje 4-křídlá dispozice
 později 3-křídlý půdorys v kombinaci s „čestným dvorem“ (prostor mezi volně
vybíhajícími bočními křídly zámku
 od počátku 18. stol. pak zámek s centrálním válcovým tělesem (je výškově
zdůrazněno a bohatěji zdobeno) a diagonálními křídly
 součástí zámků se stává reprezentační schodiště
 v souvislosti s výstavbou paláců a zámků se rozvíjí typ barokních zahrad →
obsahují mnoho menších staveb a doplňků a stávají se nedílnou součástí
163
BAROKNÍ ARCHITEKTURA
reprezentačních staveb
 paláce ve městech bývají součástí uliční fronty
OPEVNĚNÍ
Rozvoj dělostřelectva a nové způsoby boje způsobují, že středověké opevnění
s konečnou platností neplní svou funkci. Nadále se zdokonaluje
 bastionová soustava
 staví se mohutné citadely (samostatně hájitelná pevnost → bývá součástí
celkového opevnění města) a pevnosti
 hmota hradeb se tvoří z nasypané hlíny nebo bývá vyzděná z cihel → nároží
jsou pak zpevňována kamennými kvádry
 cihelná hradba je zakončena kamennou římsou → nad ní je další hliněný val
zarostlý trávou (ochrana dělostřeleckých baterií)
 pod hradbami vznikají klenuté chodbovité kasematy (funkce obranná,
ubytovací a skladovací)
VEŘEJNÉ A SVĚTSKÉ STAVBY
Mezi veřejné a světské stavby baroka patří
 honosné radnice
 knihovny
 hvězdárny
 nemocnice
 divadla → je vypracován nový typ barokního divadla → „kukátkové“ divadlo
(zřetelné oddělení prostoru jeviště a hlediště)
INŽENÝRSKÉ STAVBY
Z barokní architektury se dochovalo mnoho inženýrských a hospodářských staveb.
Patří mezi ně
 zemědělské dvory a statky
 mlýny, sýpky
 mosty
 vodovody a vodárenské věže
URBANISMUS
Při tvorbě barokních urbanistických kompozicí se zdůrazňuje
 působivost celkové kompozice
 uplatňování dominant (point de vue)
Citlivě se využívá plasticita terénu a mění se celkové měřítko staveb – kláštery
a paláce převyšují běžnou zástavbu a půdorysně tvoří nové velké celky. Tvář starších
měst se mění díky
164
BAROKNÍ ARCHITEKTURA
 zakládání nových náměstí
 prorážení širokých nových ulic (často velmi necitlivě k původní zástavbě)
 pro novostavby jsou vybourány v některých případech celé bloky a ulice staré
zástavby
 průčelí nových staveb se do ulice otevírají šířkově
VÝZDOBA ARCHITEKTURY
 promyšlené světelné efekty
 estetické působení vody – fontány a kašny
 nástěnná malba – často s iluzivními účinky
 velmi často je využívána také tzv. „architektonická“ plastika (ornamenty
a architektonické prvky na fasádách i v interiéru)
 obklady pravým i umělým mramorem
 štukové ornamenty → girlandy, voluty, trofeje, festony
 dekorativní vázy, balustrády, jehlany, koule apod.
HMOTY A KONSTRUKCE
Všechny známé stavební hmoty a konstrukce byly převzaty z renesance. Typické pro
baroko byly zejména
 cihly → zdivo z cihel bylo omítáno velmi silnou vrstvou štuku → modelují
a vytvářejí se z něj i některé architektonické prvky
 kámen → mramor pravý i umělý (zejména ve střední Evropě)
 dřevo → používá se kromě krovů a konstrukcí střech také na omítané stropy
(často s fabionem → oblý přechod mezi zdí a stropem), omítané klenby,
omítané nenosné stěny mezi komnatami zámků nebo paláců
Mezi často používané konstrukce v baroku patří
 zeď
 pilíř
 sloup → má kromě nosné také dekorativní funkci
 kupole
 klenba → nejčastěji používané jsou
- valená (s pasy i lunetami)
- klášterní
- česká placka
- pruská
- necková
- zrcadlová
Nové klenebné tvary vznikají složitými průniky jednotlivých kleneb – tyto konstrukční
principy jsou spojovány zejména s architekty radikálního baroka. Mezi nové
konstrukční a architektonické tvary, používané v baroku , můžeme zařadit také
mansardové střechy a oblamované kladí (zakřivené, sledující půdorysnou stopu
165
Pro barokní výzdobu je typické těsné sepětí architektury, malířství i sochařství – vše
je podřízeno celku a výslednému dojmu. Uplatňují se
BAROKNÍ ARCHITEKTURA
prohnuté zdi).
ROKOKO
Rokokem nazýváme sloh typický zjemněním a zdrobněním barokních forem a tvarů,
který se rozvíjí souběžně s poslední fází baroka ve Francii v letech 1710 – 1715.
Vývoj rokoka vrcholí za vlády Ludvíka XV. (1715 – 1774), postupně se šíří do dalších
evropských zemí – Německo, Rakousko, střední Evropa, Itálie, Španělsko, Polsko
a Rusko (v Čechách kolem r. 1750); téměř se nevyskytuje v Anglii. Název slohu
vznikl složením francouzských slov „rocaille“ a „coquille“ (rokaj + lastura), což byly
dva oblíbené ornamenty; dříve byl označován také jako „copový sloh“.
Typickými znaky slohu jsou:
 odklon od dramatičnosti a monumentálnosti barokních forem k drobnosti
a ornamentu
 hravost a intimita – nepoužívají se robustní tvary a monumentální tvary
barokních architektonických prvků
 v architektonické kompozici je příznačné malebné kupení hmot od
středového jádra- uplatňují se mansardové střechy s množstvím vikýřů
a zdobných balustrád s vázami
 oblé rohy půdorysů
 přízemí objektů je využíváno pro reprezentaci, patro je určeno pro soukromé
účely
 oblíbené jsou menší místnosti → budoáry, kabinety; dochází k předělování
velkých barokních sálů
Rokoková výzdoba je charakterizována:
 používáním zrcadel
 výplňové panely jsou orámovány jemným rokokovým štukem
 oblíbenými barvami jsou barvy pastelové → bílá, světle modrá, šedá,
perleťová, zlatá
 uplatňování asymetrie v ornamentech (na rozdíl od baroka) a inspirace
v motivech Orientu
VÝZNAMNÉ STAVBY A PAMÁTKY
Barokní sloh je prvním z architektonických slohů, který se výrazně rozšířil kromě
evropských zemí také v zámoří. Za místo, kde se barokní architektura zrodila, je
pokládána Itálie (Řím). Od počátku se barokní architektura ubírala dvěmi směry –
cestou radikálního a klasicizujícího přístupu. Tyto tendence pak nacházely větší či
menší odezvu v architektuře ostatních zemí.
ITÁLIE
→ Přístavba hlavní lodi chrámu sv. Petra (1614; Řím; Carlo Maderna;
z centrálního chrámu se stává podélný)
→ San Carlo alle Quattro Fontane (1638 - 1641; průčelí 1665 – 1667; Řím;
Francesco Borromini – zakladatel dynamického baroka; složitý půdorys,
vycházející z oválu a trojúhelníků; zvlněné průčelí)
166
BAROKNÍ ARCHITEKTURA
→ Kolonáda před chrámem sv. Petra (1656 - 1667; Řím; Gian Lorenzo Bernini;
symbolický význam – "otevřená náruč" církve; využití optických efektů)
→ San Andrea al Quirinale (1658 - 1661; Řím; Gian Lorenzo Bernini; oválný
půdorys)
→ San Lorenzo (1668 - 1687; Turín; Guarino Guarini; vrcholné dílo dynamického
baroka; geometrická žebrová síť kupole)
FRANCIE
převládají klasicizující tendence; až do rokoka převládá klasické členění a tektonika;
typická je barevnost fasád, vycházející z materiálů; významná je "francouzská
zahrada"
→ Zámek Maisons - Lafitte (1642 - 1651; Paříž; Fransois Mansart; příklad
klasicizujícího vrcholného baroka)
→ Chrám Saint Louis des Invalides (1676 - 1708; Paříž; Jules Hardouin Mansart;
dokonalá stavba klasicizujícího baroka)
→ Dostavba Louvru (po 1665; Paříž; Claude Perrault a jiní; výsledek soutěže –
příklad čistě francouzského barokního klasicismu)
ŠPANĚLSKO
převládá klasicistní směr barokní architektury; centrální stavby; uplatňují se fajánsové
obklady; významná je stavební činnost v koloniích – staví se velké a honosné
katedrály a jezuitské misie
ANGLIE
rozvíjí se architektura, vycházející z vrcholné klasické renesance – "palladianismus"
→ Chrám sv. Pavla (1675 - 1710; Londýn; Christopher Wren; ovlivněn chrámem
sv. Petra v Římě)
NĚMECKO
mísí se zde dynamické i klasicizující baroko z Itálie i francouzský barokní
klasicismus; inspirující je i architektura pražských architektů – Dientzenhoferové,
C. Lurago; radikální baroko se rozvíjí v Bavorsku
→ Zwinger (1722; Drážďany; Matthias D. Pöpelmann; klasicizující baroko)
→ Poutní kostel (1743 – 1762; Vierzenheiligen; Balthasar Neumann; odvážné
radikální baroko)
RAKOUSKO
tendence k zejména baroknímu dynamismu
→ Kostel sv. Karla Boromejského (1716 - 1767; Vídeň; Jan Bernard Fischer
z Erlachu a Josef Emanuel Fischer z Erlachu; sjednocuje obě barokní
tendence)
→ Palác Evžena Savojského (1721 - 1723; Vídeň; Lukas Hildebrandt; výrazná
plasticita a rokoková malebnost)
→ Klášter v Melku (1701 - 1726; Melk; Jakob Prandtauer; obrovský komplex;
racionalismus a snaha o monumentalitu)
167
BAROKNÍ ARCHITEKTURA
ČECHY
rané baroko se v českých zemích rozvíjí v letech 1595 – 1675; nazývá se také
"jezuitský sloh" a je spojeno s nástupem protireformace; tvorba navazuje na pozdní
renesanci a manýrismus a je spojena zejména s italskými umělci; staví se církevní
stavby, jezuitské koleje, poutní místa, paláce a zámky
→ Matyášova brána (1614; Praha; G. M. Filippi)
→ Valdštejnský palác (1623 – 1630; Praha; G. Pieroni, Andrea Spezza)
→ Černínský palác (od 1669; Praha; Francesco Caratti)
→ Klementinum (od 1653; Praha; Carlo Lurago, dostavba F. M. Kaňka; po
Pražském hradu nejrozsáhlejší stavební soubor Prahy)
za vrcholné baroko můžeme označit dobu mezi 1675 – 1740; převažuje dynamické
baroko a začínají se prosazovat čeští architekti; kromě církevních staveb, zámků
a paláců se začíná uplatňovat také u městských staveb
→ Zámek Vranov nad Dyjí (od 1665; J. B. Fischer z Erlachu)
→ Clam-Gallasův palác (od 1713; Praha; J. B. Fischer z Erlachu)
→ dynamické baroko je spjato zejména s tvorbou rodiny Dientzenhoferů
→ Kostel sv. Mikuláše (od 1703; Praha; Kryštof Dientzenhofer a Kilián Ignác
Dientzenhofer; považován za umělecky nejvýznamnější barokní stavbu Prahy)
→ Kostel sv. Bartoloměje (1726 - 1731; Praha; Kilián Ignác Dientzenhofer;
příklad barokního dualismu)
→ Letohrádek Amerika (1717 - 1720; Praha; Kilián Ignác Dientzenhofer;
předměstská vila s rokokovými prvky)
→ velmi osobitá a výjimečná je tvorba Jana Blažeje Santiniho-Aichla, který
vytvořil styl zvaný "barokní gotika"
→ Kostel Nejsvětější Panny Marie a s. Jana Křtitele (1702 - 1708; Sedlec
u Kutné Hory; Jan Blažej Santini; citlivá přestavba gotického chrámu)
→ Kaple sv. Anny (1705 - 1707; Panenské Břežany; Jan Blažej Santini)
→ Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého (1719 - 1722; Žďár nad Sázavou; Jan
Blažej Santini; považován za umělecký vrchol jeho tvorby; složitá geometrie
a výrazná symbolika)
pozdní baroko a rokoko spadá do období 1740 – 1780 a je typické uplatňováním
rokokového dekoru na stavbách v duchu klasicizujícího baroka, pokračuje se
v dientzenhoferovské tradici; zachovalo se mnoho památek užitkové a lidové
architektury; rozvíjí se tzv. "selské baroko"
→ Tereziánská přestavba Pražského hradu (od 1755; Praha; Niccolo Pacassi,
Anselmo Lurago, Antonín Haffenecker; nejrozsáhlejší realizace pozdního
baroka)
→ Holašovice (příklad vesnice v duchu selského baroka)
→ mezi nejvýznamnější komponované stavební a krajinářské komplexy patří
→ Biskupská rezidence, Podzámecká a Květná zahrada (Kroměříž; dokončeno
v období neoklasicismu)
→ Lednicko-valtický areál (Lednice, Valtice; dokončeno v 19. století)
168
BAROKNÍ ARCHITEKTURA
Dostavba chrámu sv. Petra a Kolonáda • Řím • G. L. Bernini • půdorys
San Carlo alle Quattro Fontane • Řím • F. Borromini • půdorys
169
BAROKNÍ ARCHITEKTURA
San Carlo alle Quattro Fontane • Řím • F. Borromini • průčelí
Portály • renesance • baroko • empír
170
BAROKNÍ ARCHITEKTURA
Barokní frontony
klasický segmentový protržený
Barokní architektonické a dekorativní prvky
Barokní okna
A – se šambránami; B – kvadribol; C – termální; D – kasulové; E – volské oko
A B
C D E
171
BAROKNÍ ARCHITEKTURA
Barokní opevněné město s citadelou • ideální plán
Barokní opevnění • axonometrie • řez
172
BAROKNÍ ARCHITEKTURA
Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře • J. B. Santini-Aichel • perspektiva
173
BAROKNÍ ARCHITEKTURA
Poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře • J. B. Santini Aichl • půdorys
Selské baroko • Holašovice • perspektiva
174
ARCHITEKTURA 19. STOLETÍ
ARCHITEKTURA 19. STOLETÍ
Architektura 19. století zahrnuje široké spektrum různých architektonických projevů,
jedná se o období přechodu mezi architekturou klasickou a moderní. Pro architekturu
je typická různorodost stylů a absence jednotného slohu, který byl charakteristický pro
předchozí historická období. Stále významnější roli ve společnosti hraje buržoazie,
která se snaží napodobovat pompézní styl šlechty z minulosti. Rozvíjí se věda
a průmysl – zejména tovární velkovýroba; dochází k rozsáhlému procesu urbanizace,
při kterém vznikají nová průmyslová velkoměsta. Ze společenského hlediska vzniká
nová demokratická kultura, založená na svobodě jednotlivce, průmyslu a volném trhu;
významnou roli hraje řešení sociálních otázek. Všechny tyto změny se promítají také
do architektury – sakrální architektura přestává být zásadní pro vývoj stylu a slohu,
církev a šlechta již nejsou prvořadými členy společnosti a investory staveb. Hledání
stylu se projevuje dvěma hlavními směry – obratem k minulosti a exotice nebo
hledáním nových technických, konstrukčních a architektonických možností.
V souvislosti se společenskými změnami se mění v 19. století také úloha a postavení
architekta. Architekt již není produktem cechovního učení, ale téměř výhradně
absolventem vysoké školy technického směru nebo akademie. Mění se charakter
zadávání staveb – dříve architekt obvykle pracoval celou kariéru ve službách
stavebníka (církev, šlechta); v 19. století s rozvojem kapitalismu architekt sám aktivně
vyhledává zakázky – novými investory jsou zejména podnikatelé, státní správa nebo
města. Mnoho architektů pracuje anonymně v ateliéru jiného architekta zvučnějšího
jména. Mění se také konkrétní způsob práce – dříve byl architekt projektantem –
autorem a zároveň konstruktérem, nyní se na realizaci stavby začínají podílet dvě
osoby – architekt a inženýr, zabývající se konstrukcí. Architektonické dílo se tedy dělí
na složku výtvarnou a dispoziční a složku technickou a konstrukční. Těžiště
architektury 19. století je založeno na hledání rovnováhy a harmonie mezi složkou
výtvarnou (architekt) a konstrukční (inženýr). Záhy se začíná projevovat specializace
– nejen na jednotlivé druhy konstrukcí – (montované, železné, klasické), ale také na
různé druhy staveb (obytné, veřejné, průmyslové). Z širokého proudu architektury se
začíná vymezovat urbanismus jako samostatná disciplína.
VÝVOJ ARCHITEKTURY
Hlavní roli v rozvoji architektury 19. století hrají Francie, Anglie a Německo. Principy,
výtvarné a konstrukční postupy, přijaté a užívané v těchto zemích, se pak šíří po celé
Evropě i za oceán. Spojené státy americké pak prostřednictvím „chicagské školy“
přispívají ke konci století k rozvoji moderní architektury výškových budov.
Vývoj architektury 19. století můžeme rozdělit na několik etap:
 1800 – 1830 je výrazný neoklasicismus a empír
 1830 – 1850 začíná převládat romantismus
 1850 – 1900 je dominantním stylem historismus
koncem 19. století vzniká secese a zároveň se v 2. ½ 19. století začínají výrazně
prosazovat nové konstrukce.
175
ARCHITEKTURA 19. STOLETÍ
1. POLOVINA 19. STOLETÍ
Do třicátých let 19. století pokračuje neoklasicismus a empír – styly z konce 18.
století, které můžeme považovat za jednu z prvních forem romantismu. Od třicátých
let postupně převládá romantismus v podobě různých historizujících slohů. Vznikají
 nová průmyslová města a předměstí
 dochází k bourání a rušení hradeb kolem center měst → zakládají se
promenády, parky, okružní třídy → vznik nových podnětů pro moderní
urbanismus
 vyvíjejí se nové typy staveb i sídel
NEOKLASICISMUS
(3. 1/3 18. století – 1. 1/3 19. století)
V Evropě v období neoklasicismu vrcholí osvícenství a racionalistická filosofie.
V mnoha zemích probíhají politické a sociální revoluce, společnost klade důraz na
občanské ctnosti, inspirované starověkými demokraciemi. V umění se prosazuje
estetika založená na vznešenosti. Novodobá (romantická) inspirace antikou na
počátku 19. století je považována za 1. fázi romantizujícího historismu. Podnět
k rozvoji neoklasicistní architektury daly archeologické vykopávky v Herculaneu
a Pompejích spolu s teoretickými díly, popisujícími antickou architekturu. V Anglii
v 18. století vzniká tzv. „přechodný sloh“, inspirovaný dílem A. Palladia. Jako silný
inspirační prvek se prosazuje forma dórského řádu. Vývoj architektury pak pokračuje
přes revoluční a imperiální neoklasicismus - empír. Pozdní fáze neoklasicismu pak
probíhá souběžně s romantismem.
ARCHITEKTONICKÁ KOMPOZICE
Hlavními znaky architektonické kompozice neoklasicismu jsou
 antikizující monumentální architektura inspirovaná antickým Římem a Řeckem
 tektonika nosné zdi
 architráv
 ploché klenby
 důraz na vyváženost a harmonii celku
 trojúhelníkové štíty, pilastry, festony (dekor. prvek - polověnec z květů, listů,
ovoce)
 symetrie
 přímé linie a nízké proporce stavby
 kolonády
 specifická barevnost staveb – světlé pastelové tóny, bílá, barva použitého
kamene
 v poslední fázi se uplatňují moderní železné a litinové k-ce
176
ARCHITEKTURA 19. STOLETÍ
STAVEBNÍ DRUHY
V neoklasicistním stylu se staví především velké reprezentační budovy. Patří mezi ně
například
 soudní budovy
 paláce a předměstské vily
 některé typy hospodářských budov
 divadelní a muzejní budovy
 nemocnice
 vědecké ústavy a školy
 parky a parkové stavby → rozhledny, altány, pavilony
 měšťanské a činžovní domy
Mezi hlavní znaky typického měšťanského činžovního domu patří
 střízlivá fasáda → napodobující antickou estetiku a sloupové řády
 litinové pavlače ve dvorech
 vzdušnost a světlost → velká okna v průčelí i okna z pavlačí
 vnitřní světlíky
 sedlová střecha s okapem do ulice
 požární štíty
 v přízemí průjezd do dvora nebo chodba s obchody
Z ostatních stavebních druhů se rozvíjí také pevnostní stavitelství. Poměrně málo se
staví chrámy. Mezi další typické stavební druhy pak patří drobné stavby v nově
zakládaných klasicistních a klasicistně romantických parcích jako
 rozhledny
 pavilony
 chrámky
URBANISMUS
Urbanismus je jedním z nejvýraznějších projevů slohu. Navazuje na renesanční
urbanismus → důraz se klade na kompozici celku; kompozice vychází z pohledových
uličních os, uplatňuje se symetrická uliční síť, dominanty jsou umístěny v ose
pohledu. K hlavním změnám velkých měst a sídel dochází díky bourání středověkých
hradeb → vzniká tak volný prostor, umožňující nové rozrůstání a rozšiřování měst.
Mezi další projevy neoklasicistního urbanismu patří
 zakládání lázeňských měst
 zakládání vojenských pevnostních měst
EMPÍR
Pojmem empír označujeme vyhraněnou fázi neoklasicismu, která se rozvíjí ve Francii
kolem r. 1800 za vlády Napoleona I. Název je odvozen od slova „imperium“. Tento
termín se užívá ve vztahu k architektuře, výtvarnému a užitému umění té doby. Empír
177
ARCHITEKTURA 19. STOLETÍ
vyjadřuje státní autoritu, vzhlíží k střízlivé jednoduchosti antiky a také ke
staroegyptské architektuře. Interiéry té doby jsou barevně střízlivé – černá, bílá, zlatá;
oblíbený byl ebenový nábytek s mosazným zdobením.
VÝZNAMNÉ STAVBY A PAMÁTKY
FRANCIE
Jacques-Germaine Soufflot
→ Chrám Sainte Genevieve (1757 – 1790; Paříž)
Ve snaze o hledání nového výrazu vznikají mnohé utopické projekty – stavby mají
jednoduché geometrické tvary (válec, hranol, koule).
Etiénne-Louis Boulée
→ Newtonův kenotaf (1784; u.p.)
→ Královská knihovna (1785; u.p.)
Claude Nicolas Ledoux
→ Areál solivaru (1775 - 1778; u.p. - částečně realizován)
→ Projekt ideálního města (1804; u.p.)
V období francouzské revoluce je neoklasicismus prohlášen za „sloh revoluce“- po
r. 1800 jej střídá empír → vznikají stavby inspirované antickým Římem a Egyptem
(Triumfální oblouk, Sloup velké armády). Vznikají také nové obchodní a veřejné
prostory
Alexandre-Theodore Brongniart
→ Palác pařížské burzy (1808 - 1826; Paříž)
Louis-Pierre Baltard
→ Palác spravedlnosti (1835 - 1842; Lyon)
V rámci urbanismu pak vznikají nová pařížská náměstí → Champs Elysées nebo
Place de l´Etoile.
ANGLIE
Neoklasicismus střízlivý; typickou stavbou je měšťanský obytný dům a obytné
šlechtické sídlo. Důraz je kladen na bytovou kulturu → nábytek Chippendale.
Uplatňují se střízlivá urbanistická řešení.
John Nash
→ Vlastní dům (1819 – 1823; Londýn)
→ Regent´s Park (1809 - 1832; Londýn)
Robert Smirke
→ Britské muzeum (1825 - 1850; Londýn)
178
ARCHITEKTURA 19. STOLETÍ
NĚMECKO
Podn ětn ábyla vědecká čin n ostn ěmeckých archeologů n a vykopávkách;
n eoklasicismus se velmi blíží an tickým vzorům. Cen trem se stává Berlín za vlády
císaře Friedricha Wilhelma II.
Carl Gotthard Langhans
→ Braniborská brána (1788 - 1791; Berlín)
Karl Friedrich Schinkel
kladl důraz na soulad účelu stavby a výtvarného principu
→ Altes Museum (1822 - 1823; Berlín)
RUSKO
Rozvíjí se zejména za vlády Kateřiny II. „Veliké“. V architektuře se projevuje
výraznou barevností klasicistních fasád (barokní vliv); v urbanismu pak velkorysým
řešením sídel Petrohrad, Carskoje selo nebo Petrodvorec.
Auguste de Montferrand
→ Chrám sv. Izáka (1816 - 1858; Petrohrad)
ČESKÉ ZEMĚ
V českých zemích byl neoklasicismus méně rozšířený než baroko; hlavní projekční
kanceláře tohoto období byly ve Vídni a při projektování staveb pro bydlení ve
městech se dbalo zejména na komfort a hygienu. Dochází k přestavbám a stavbám
mnoha zámků (Čimelice, Ratibořice, Kostelec nad Orlicí, Kynžvrat). Vznikají nebo
jsou upravovány velké zámecké zahrady (Veltrusy, Kroměříž, Lednice). V rámci
urbanismu vznikají městské sady a parky (v místech bývalých hradeb), zakládají se
lázeňská města (Františkovy Lázně) a pevnostní města (Josefov, Terezín); byl
založen pražský Karlín.
Antonín Haffenecker
→ Nosticovo divadlo (1781 - 1783; Praha)
Christian Franz Schuricht
→ Zámek Kačina (1802 - 1822)
Josef Hardmuth
→ Kolonáda (1817 - 1823; Lednicko-valtický areál)
→ Dianin chrám (1812; Lednicko-valtický areál)
Jindřich Fisher
→ Chrám sv. Kříže (1816 - 1824; Praha)
179
ARCHITEKTURA 19. STOLETÍ
ROMANTISMUS
Romantismus můžeme označit za klíčové myšlenkové hnutí, které ovlivnilo
architekturu, výtvarné umění a literaturu 19. století. Je charakteristický nostalgickým
zaměřením na minulost; rozvíjí se sběratelství (výrazný vliv má archeologie a její
objevy), důraz se klade na tvůrčí svobodu umělce. Obdivována je malebnost,
pitoresknost a heroičnost, umožňující únik od soudobé společnosti (tržní vztahy,
vznikající továrny) k idealizované minulosti a exotičnosti Orientu. První projevy
romantismu se objevují na stavbách v Anglii již ve 2. ½ 18. století; inspirace je
hledána zpočátku především ve středověku.
HISTORIZUJÍCÍ ROMANTISMUS 1. ½ 19. STOLETÍ
 snaha o rekonstrukci a dostavbu středověkých památek – zejména gotických
katedrál (Špýr, Bamberg, Kolín nad Rýnem, Praha)
 dominantním stylem je neogotika
 postupně se hledá inspirace také v románské architektuře → neorománský
sloh; architektuře byzantské a orientální
HISTORIZUJÍCÍ ROMANTISMUS 2. ½ 19. STOLETÍ
 ustálení určitých historizujících stylů pro konkrétní druhy staveb → neogotika,
neorenesance, od r. 1880 také neobaroko
 hlavním tvůrčím principem je eklekticismus → mnoho inspiračních zdrojů je
tvůrčím způsobem spojováno do jednoho celku
 racionální přístup k architektuře je reprezentován purismem → hlavním
představitelem je francouzský architekt a teoretik E. E. Violet-le-Duc
ARCHITEKTURA
Charakteristickými znaky architektury romantismu jsou
 členitá a uvolněná forma
 častá absence symetrie
 zpočátku emocionální vztah k přebíraným formám minulosti – později
akademicky přesné opakovaní idealizovaných předloh
 vznikají historizující „neo-“ slohy
NEORENESANCE
Historizující styl 2. ½ a zvláště poslední třetiny 19. století, který tvůrčím způsobem
navazuje na renesanci v oblasti tvarové a konstrukční. Je uplatňován zejména na
reprezentačních a kulturních stavbách, jako jsou divadla, muzea a školy. Pro rozvoj
a propagaci stylu byla důležitá École des Beaux-Arts v Paříži. V 2. ½ 19. století byly
na stavbách často používány také železné konstrukce - někdy nepřiznané, někdy
přiznané i s detaily inspirovanými renesančními vzory. Mezi hlavní autory patří:
180
ARCHITEKTURA 19. STOLETÍ
Gottfried Semper
německý architekt a teoretik; usiloval o vyjádření funkce objektu v dispozici,
kompozici i detailech; na jeho názory navazují pozdější architektonické směry a hnutí
(Arts & Crafts, BAUHAUS)
→ Budova Opery (1834 - 1841; Drážďany; vzorová budova pro podobné druhy
staveb)
→ Obrazárna (1847; Drážďany)
Henri Labrouste
architekt; jeden z průkopníků kovových konstrukcí a předchůdce moderní
architektury
→ Knihovna St. Genevieve (1843 - 1850; Paříž; jedno z prvních viditelných užití
ocelových nosníků v interiéru veřejné budovy)
→ Národní knihovna (1862 - 1868; Paříž; je zastropena 9 kovovými kupolemi,
podpíranými litinovými sloupy)
NEOGOTIKA
Patří mezi nejvýraznější historizující styly 19. století. Můžeme ji rozdělit na dva hlavní
proudy
 romantická neogotika → je ovlivněna sentimentalismem v literatuře
a romantickým obdivem ke středověku (vliv J. W. Goetha); projevuje se
zejména dostavbami středověkých katedrál (Dóm v Kolíně nad Rýnem,
Katedrála sv. Víta v Praze) a romantickými přestavbami zámeckých areálů
 historická neogotika → rozvíjí se od 90. let 19. století a snaží se o přesný
historický výklad gotiky; na základě památkářského purismu (přísné lpění na
historické věrnosti, odstraňování pozdějších úprav a detailů, „očišťování“
staveb do původní podoby); jeho představitelé jsou francouzský architekt
Eugene Violet-le-Duc nebo Josef Mocker v českých zemích
NEOBAROKO
Historizující styl 19. století, který oživuje principy barokní architektury. Je chápán jako
opozice vůči chladnému a střízlivému klasicismu. Časově se prolíná s neorenesancí
a doznívá v secesi. Neobarokní styl se rozvíjel zejména ve Vídni ve formě
reprezentační světské architektury. V českých zemích je příkladem neobarokní
stavby
Václav Roštlapil
→ Strakova akademie (1891 - 1896; Praha; dnes sídlo vlády ČR)
STAVEBNÍ DRUHY
Po období hledání se zejména v Evropě ustálila konvence stavět jednotlivé druhy
staveb v patřičném slohu. Ve slohu
181
ARCHITEKTURA 19. STOLETÍ
NEOGOTIKA
 chrámy
 radnice
 nemocnice
 starobince
NEORENESANCE
 obytné domy
 školy
 muzea
 vědecké ústavy
 banky
Doporučení, v jakém stylu stavět konkrétní budovy, pocházela ze sjezdů německých
architektů ve čtyřicátých letech 19. století. Po roce 1880 se k těmto dvěma
dominantním neo-stylům připojuje ještě neobaroko (Vídeň). Mezi další stavební druhy
patří
 nájemní pavlačové domy
 továrny
 tržnice
 kasárna
 turistické objekty – výletní restaurace, vyhlídky, rozhledny
 pomníky (jako forma městské dominanty)
Rozvíjí se také zahradní architektura.
HMOTY A KONSTRUKCE
Nové budovy stavěné v období romantismu nejsou pouze napodobeninami starých,
objevuje se také snaha zapojit nové materiály a konstrukce. Ke klasickým
prověřeným materiálům a konstrukcím se od 2. ½ 19. století přidávají litinové
a ocelové konstrukce s historizujícím tvaroslovím a dekorem.
URBANISMUS
V rámci urbanismu období romantismu dochází k mnoha asanacím starých čtvrtí →
na uvolněném prostoru je pak navržena nová uliční síť (Paříž). V místě bývalých
středověkých hradeb vznikají nové parky, sady a komunikace, lemované
reprezentačními budovami (Vídeň – Ringstrasse).
VÝZNAMNÉ STAVBY A PAMÁTKY
FRANCIE
Henri Labrouste
→ Knihovna St. Genevieve (1843 - 1850; Paříž; jedno z prvních viditelných užití
ocelových nosníků v interiéru veřejné budovy)
182
ARCHITEKTURA 19. STOLETÍ
ANGLIE
První projevy romantismu se objevují na stavbách v Anglii ve 2.1/2 18. století. Mezi
významné autory patří
John Nash
→ Přestavba královského pavilonu (1815 - 1822; Brighton; inspirace Taj
Mahalem v Indii)
Augustus Welby Pugin a Charles Barry
→ Houses of Parliament (1840 - 1860; Londýn; nejvýznamnější neogotická
budova v Anglii)
Joseph Paxton
→ Crystal Palace (1851; Londýn; výstavní budova, přelomová stavba z hlediska
uplatnění ocelových konstrukcí v architektuře veřejných staveb)
Philip Webb a William Morris
→ Red house (1859; Londýn; významná budova stylu Arts & Crafts,
předznamenává nový pohled na rodinné bydlení)
NĚMECKO
Gottfried Semper
→ Braniborská brána (1788 - 1791; Berlín)
ČESKÉ ZEMĚ
Prvním projevem romantismu byl Gotický templ v zahradě zámku v Krásném Dvoře
(1793). V r. 1848 byla založena „Jednota pro dostavbu chrámu Sv. Víta“. Dochází
k mnoha romantickým přestavbám bývalých hradů a zámků → Hluboká, Lednice,
Žleby nebo Orlík. Rozvíjí se zahradní architektura – zahrady v Lednici, Kroměříži,
Veltrusech a Vlašimi. Architekti té doby jsou většinou žáky Vídeňské Akademie.
Mezi významné tvůrce patří
Peter Nobile a Paul Spenger
→ Novogotické křídlo Staroměstské radnice (1838 – 1848; Praha)
Vojtěch Ignác Ullmann
→ Nádraží F. Josefa (1871; Praha; původní neorenesanční budova; spolu
s A. Barvitiem)
Antonín Viktor Barvitius
→ Kostel sv. Václava (1881 - 1885; Praha; neorenesanční bazilika)
Josef Zítek
→ Národní divadlo (1865 - 1881; Praha; neorenesance; spolu s J. Schulzem)
→ Rudolfinum (1876 - 1881; Praha; neorenesance)
183
ARCHITEKTURA 19. STOLETÍ
Josef Hlávka
architekt, stavitel a mecenáš; jeho stavební kancelář postavila v letech 1860 – 1869
142 staveb v historizujících slozích; oblíbil si zejména neogotiku.
→ Rezidence bukovinských metropolitů (1864 - 1882; Černovice; Ukrajina;
architektonický komplex je synergií historizujících slohů)
→ Zemská porodnice (1863 -1875; Praha; neogotika; pavilónové členění
vycházející z hygienických požadavků)
Josef Mocker
architekt a památkář; představitel neogotiky a puristického přístupu k restaurování
památek; zachránce desítek sakrálních objektů; autor mnoha dostaveb a restaurací
památek
→ Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha (1873 - 1899; Praha)
→ Prašná brána (1888; Praha)
→ Karlštejn (1877 – 1899)
→ Kostel sv. Ludmily (1888 - 1892; Praha; neogotická 3 L bazilika)
2. POLOVINA 19. STOLETÍ
Převládajícím stylem je historismus. Prvními rozšířenými historizujícími slohy se
stává neogotika a neorománský sloh, dalším neorenesance a ke konci století se
přidává neobaroko. Zároveň se začíná vlivem nové, levné technologie výroby litiny
a železa prosazovat do tzv. „vysoké architektury“ architektura „inženýrská“,
architektura průmyslových staveb. Přelomovou stavbou tohoto druhu je „Crystal
palace“ (Křišťálový palác - r. 1851, Londýn, J. Paxton), postavený u příležitosti
světové výstavy, který odhalil možnosti ocelových skeletů v oblasti veřejných
a občanských staveb a dostává je do povědomí širokých vrstev. Odhaluje také nové
estetické možnosti železných konstrukcí. S využitím železných k-cí se začínají stavět
 nádraží (za klasickým historizujícím průčelím obloukové k-ce ze železa)
 obchodní domy
 knihovny
Výrazný technický a výtvarný pokrok přináší z USA architektura tzv. „chicagské
školy“ (skupina architektů, působících v Chicagu po požáru v r. 1871) → při
projektování používají nové konstrukční a výtvarné prvky. Staví se výškové
administrativní budovy - první mrakodrapy s ocelovou skeletovou kostrou. Hlavními
znaky této architektury jsou
 ocelový skelet
 litinové sloupy
 průčelí prosklená v pásech
 výtahy
 „chicagská“ okna (úzké svislé větrací části po stranách okna)
 arkýře půdorysu poloviny 6 nebo 8 úhelníku
V rámci chicagské školy dochází ke změně i ve stylu architektonické práce →
posiluje se týmová spolupráce, dílo je představováno konstrukční kanceláří nebo
majitelem, architekti-zaměstnanci pracují většinou v anonymitě. Mezi hlavní
184
ARCHITEKTURA 19. STOLETÍ
představitele patří
Daniel Hudson Burnham
→ Reliance Building (1890 - 1895; Chicago)
→ Flatiron Building (1902; New York)
William Le Baron Jenney
→ Home Life Insurance Building (1883 - 1885; Chicago; považována za
1. mrakodrap na světě)
Louis Henry Sullivan
architekt; průkopník moderní funkcionalistické architektury → „forma následuje
funkci“ a nových konstrukčních prvků; pracuje i s ornamentem
→ Guarranty Building (1894 - 1895; Buffalo; klasické členění sokl-hlavní částukončující
část; v ukončující části umístěno technické patro se strojovnami)
→ Schlesinger & Mayer Department Store (1904; Chicago; členění průčelí
vychází z horizontál a vertikál skeletové konstrukce)
V Anglii dochází ke konci století k odmítání historismu – zejména pod vlivem hnutí
„Arts and Crafts“ (hnutí Umění a řemesla – odmítá sériovou průmyslovou
velkovýrobu, propaguje rukodělnou výrobu, řemeslo a usiluje o „návrat“ před
průmyslovou revoluci). Konec 19. století se hlavně v Evropě nese ve znamení
secese → také Art Nouveau (Francie), Modern Style (Anglie), Modernismo
(Španělsko), Jugendstil (Německo).
URBANISMUS
Urbanismus během 19. století prošel velkým vývojem – začal se profilovat jako
samostatný obor architektury. Byl zpočátku ovlivněn epochou revolucí 18. století.
Mnoho úsilí se věnovalo zlepšení podmínek obyvatelstva měst → přívod vody, široké
ulice, chodníky. V 1. ½ 19. století převládají zjednodušené klasické koncepce – nové
prvky (železnice nebo továrny) jsou začleňovány tak, aby nerušily. Nově vznikají
dělnická města a industriální čtvrti (nevhodné životní podmínky) . Ve 2. ½ 19. století
dochází k přestavbě a rozšiřování velkých měst . Hlavními znaky jsou
 zdokonalování komunikací
 asanace přelidněných čtvrtí
 rozšiřování měst po zbourání hradeb → vznikají promenádní třídy, parky
 výrazným prvkem se stává nábřeží
 za bývalým pásem hradeb vznikají průmyslová města a dělnické čtvrti
 zavádí se plynové osvětlení (později elektrické), kanalizace a vodovody,
hromadná doprava
 nezbytnou podmínkou rozvoje jsou plošné asanace → vznikají první regulační
plány (vytýčení uliční sítě, regulace výšky zástavby)
 městský dům má fasádu zdobenou slohovou dekorací
 veřejné budovy stavěny v duchu neorenesance
Urbanistické teorie vycházejí z renesančních představ, postupně vznikají nové
projekty, vycházející z nového chápání města. Vznikají koncepce města nazvané
185
ARCHITEKTURA 19. STOLETÍ
 město lineární → sídelní pás, spojující podél komunikací dvě nebo více
starších center (rozvoj dopravy jako určující činitel rozvoje města) → první
projekt španělský architekt A. A. y Mata (1884)
 město zahradní → malé město nebo sídliště s řídkou zástavbou,
prostoupenou zelení veřejnou i soukromou; obklopeno přírodou nebo
zemědělskou půdou → prvním zahradním městem byl Bedford Park
u Londýna dle návrhu R. N. Shawa (1876) → inspiruje vznik pozdějších satelitů
 město satelitní → sídlištní útvar v blízkosti velkého města, je s ním spojen
administrativními a hospodářskými vazbami → první myšlenka vyjádřena již
Leonardem da Vinci; název použit pro označení zahradního města Welwyn
u Londýna (1919)
186
ARCHITEKTURA 19. STOLETÍ
Chrám Sainte Genevieve • Paříž • J. G. Soufflot • půdorys
Chrám Sainte Genevieve • Paříž • J. G. Soufflot • průčelí
187
ARCHITEKTURA 19. STOLETÍ
Nosticovo divadlo • Praha • A. Haffenecker • půdorys
Nosticovo divadlo • Praha • A. Haffenecker • perspektiva
188
ARCHITEKTURA 19. STOLETÍ
Most u Coalbrookdale • Anglie • T. F. Pritchard • pohled • řez
Chrám sv. Ludmily • Praha • J. Mocker • axonometrie
189
ARCHITEKTURA 19. STOLETÍ
Opera • Drážďany • G. Semper • perspektiva
190
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
Pro celé 20. století je charakteristickým znakem dynamický a stálý rozvoj vědy,
techniky a nových technologií, výrazně ovlivňujících a rozvíjejících nejen architekturu
a stavebnictví, ale celé lidstvo. Dochází k postupné urbanizaci, růstu životní úrovně
a vzdělanosti - zejména v tzv. „západních zemích“; uvolňují se tradiční hodnoty
a mění životní styl. První polovina století je poznamenána velkými válečnými
a sociálními konflikty; do konce 80. let trvá ideový konflikt mezi „západní demokracií“
a „východní totalitou“. V poslední třetině století se aktuálními stávají otázky
ekologické, hledají se alternativní zdroje (energie, materiálu) a možnosti změny
konzumního životního stylu.
Architektura 20. století prochází rychlým vývojem, reagujícím na vývoj a proměny
společnosti. K rychlosti tohoto vývoje přispívá také stupňující se globalizace spolu
s přenosem informací a inspiračních zdrojů. Po celé století nebyl vytvořen jednotný
sloh. Vzniká velké množství různorodých architektonických směrů, proudů a tendencí
– některé rychle vznikají i zanikají, jiné mají výrazný vliv a dominují celým
desetiletím; jsou navzájem protichůdné, navazují na sebe nebo existují a vyvíjejí se
paralelně vedle sebe. Architektura se také začíná zbavovat svých národních kořenů
a spěje k univerzálnosti. Příznačná je snaha publikovat architektonická díla, což také
přispívá k výměně informací a inspiračních zdrojů.
Kořeny architektury 20. století nacházíme především v rozvoji nových konstrukcí
a principů ve 2. ½ 19. století. Architektura je ovlivněna plánováním a sociálním
inženýrstvím levicových hnutí 20. století. Výrazná je oscilace mezi národním
(lokálním) stylem X univerzální mezinárodní architekturou a klasicistním
pojetím X moderním pojetím architektury. Kromě samostatné architektonické
práce se rozvíjí ateliérový model, založený na stále častější a těsnější spolupráci
architekta a inženýra. Dochází k výraznému rozvoji průmyslové architektury, který
s sebou nese množství nových stavebních druhů a typů. Změna životního stylu
a relativní blahobyt přináší nové požadavky na bydlení a hygienu; dochází k vývoji
stavitelství v oblastech bydlení, sociální, vzdělání i zábavy a rekreace. Vyšší míru
uplatnění typizace a standardizace dílů a postupů přinesla průmyslová stavební
výroba, která vedla k postupnému odstraňování sezónnosti ve stavebnictví. Konec
20. století přináší velkou různorodost a také rozpory mezi komerční architekturou
a hledáním nenáročných – ekologických alternativ.
VÝVOJ ARCHITEKTURY
Přes velké množství souběžných architektonických stylů a směrů se ve 20. století
vyskytují dominantní tendence, převládajících v určitých dekádách a letech.
Souběžně s těmito převládajícími směry existují alternativy, jejichž význam se
projevuje nezřetelně nebo v pozdějším období.
OBDOBÍ DO 1. SVĚTOVÉ VÁLKY
V tomto období je výrazné velké úsilí o překonání historismu. Architektura se
vymezuje ve dvou protikladných tendencích. Jsou jimi
 dekorativismus → secese
 oslabení a zrušení dekorace → individualistická moderna
191
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
Individualistická moderna tohoto období reprezentuje snahy o architekturu
orientovanou k věcnosti a racionalitě, naplňované individuálními tvůrčími metodami
a formami. Charakteristickými znaky jsou respekt k funkci a uplatňování nových
konstrukcí.
Souběžně se hlavně v USA dále rozvíjí historismus. Zcela zvláštní a originální je
 secesí ovlivněné dílo A. Gaudího
 český architektonický kubismus
Dochází k rozvoji moderní průmyslové architektury; také na veřejných stavbách se
uplatňuje
 ocelová konstrukce a železobeton → O. Wagner, A. Perret
V USA tvoří pokračovatelé chicagské školy a rozvíjí se raná tvorba F. L. Wrighta.
Objevují se moderní futuristické urbanistické vize → Antonio San´t Elia; dále se
promýšlejí a rozpracovávají urbanistické koncepce měst
 město zahradní
 město lineární
 město satelitní
20. LÉTA
Po skončení 1. světové války je velmi výrazná snaha o nalezení nových forem. Už od
r. 1910 se v Německu a Nizozemí rozvíjí
 expresionismus
 a v Nizozemí také racionálnější hnutí De Stijl → neoplasticismus
V Čechách navazuje v poválečné době na kubistickou architekturu dekorativní
 obloučkový styl → rondokubismus
Období po 1. světové válce a v Rusku období revoluce je charakterizováno vznikem
„vizionářské architektury“, navazující na předválečný futurismus a vyjadřující
společenské změny. Vzniká ruský
 konstruktivismus (V. J. Tatlin, E. M. Lisickij)
 expresionistická „alpská“ architektura (B. Taut)
Ve dvacátých letech také zejména v západní Evropě a později i v zámoří vrcholí
zdobný styl
 Art Deco
představující jinou formu reakce na společenské změny → vyjadřuje touhu po úniku
z běžného života, touhu po exotice a luxusu.
192
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
Dominantním stylem se v období mezi světovými válkami stává ve svých různých
podobách
 funkcionalismus
vznikající ve 20. letech. Velký význam pro jeho vznik a rozvoj má vliv umělců
působících ve škole
 Bauhaus (W. Gropius, H. Meyer, L. Mies van der Rohe)
 koncepce purismu (Le Corbusier)
 ruský konstruktivismus a hnutí De Stijl
Hlavním přínosem funkcionalismu pro moderní architekturu bylo
 uvolnění půdorysu
 zrušení závislosti dispozice na nosné konstrukci
V teoretické rovině přispělo výrazně k rozvoji funkcionalismu stěžejní dílo architekta
Le Corbusiera
 5 článků nové architektury (1926)
Hlavními centry nové funkcionalistické architektury se stávají ve dvacátých letech
Německo, Československo, Belgie a Švýcarsko (ve Francii pouze rané dílo Le
Corbusiera a jeho kolegů). Dalšími důležitými podněty pro šíření funkcionalistické
architektury se staly
 sídliště Weissenhoff u Stuttgartu (1927) → vzorová realizace moderního
bydlení
 CIAM (1928) → mezinárodní sdružení architektů
CIAM pracuje zejména na mezinárodním šíření funkcionalistických myšlenek, které
tak díky jeho působení pronikají do Severní a Jižní Ameriky, Japonska i Jižní Afriky.
30. LÉTA
Vlivem působení CIAM se funkcionalismus rozvíjí a šíří téměř do celého světa.
V důsledku nástupu nacismu v Německu je v r. 1933 uzavřen Bauhaus a novým
významným centrem funkcionalismu se stávají USA. Dochází k uvolnění striktních
funkcionalistických zásad a postupně se vyvíjí
 mezinárodní styl
Ve 2. ½ 30. let se začíná v důsledku návštěvy Le Corbusiera rozvíjet moderní
 brazilská architektura → uplatnění „barokních“ křivek a ornamentu
(O. Niemeyer)
193
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
Jako protipól strohého purismu se rozvíjí
 organická architektura (F. L. Wright, A. Aalto)
Zejména výjimečná architektura F. L. Wrighta má mimořádný význam. Jedním ze
směrů vývoje funkcionalismu byla také jeho syntéza s klasicistními postupy a tradicí;
vznikl
 moderní klasicismus (P. Johnson, G. Asplund, G. T. Rietveld)
Klasickou tradici přetváří osobitou formou v Čechách J. Plečnik. V USA i Evropě je
stále živý také
 historizující klasicismus (Palác společnosti národů v Ženevě 1931-37)
Historizující klasicistní pojetí se stává závazné v totalitních režimech → SSSR,
Německo a částečně také Itálie, ve které se rozvíjí také
 racionalismus
Z konstrukčního hlediska se více začínají využívat nové konstrukční prvky a postupy
 skořepinová konstrukce
 zavěšená střecha
40. A 50. LÉTA
V období 2. světové války dochází v architektuře a stavebnictví ke stagnaci. Bylo
zničeno mnoho staveb i celých měst. V důsledku toho znamenala poválečná obnova
nové podněty pro další vývoj architektury. Důraz se kladl hlavně na výstavbu bytů →
uplatnění nacházely některé z teoretických principů avantgardní architektury 20.
a 30. let. Velký rozvoj výstavby vedl ke
 standardizaci
přinášející důsledky
 pozitivní → rychlost
 negativní → necitlivost k prostředí i k individualitě člověka
Mimo levné bytové výstavby se rozvíjí také
 restaurování a obnova památek
Zdevastovaná tvář měst umožňuje citlivé i necitlivé dostavby a moderní experimenty.
V USA je rozvoj stavebnictví podpořen poválečnou konjunkturou hlavně na základě
soukromých zakázek. Pod vlivem působení bývalých pedagogů Bauhausu (L. Mies
van der Rohe, W. Gropius) narůstá obliba funkcionalismu. Funkcionalistické
myšlenky pomáhá po celém světě šířit
194
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
 mezinárodní styl
Staví se
 deskové mrakodrapy (sklo, beton)
Od 50. let se rozvíjí
 brutalismus (také v podobě architektury skulpturální)
inspirovaný hlavně dílem Le Corbusiera. Ve 2. ½ 50. let je jedním z projevů
funkcionalismu také
 bruselský styl
V poválečném období dominantní postavení funkcionalismu (mezinárodního stylu)
zastiňuje zčásti některé architektonické projevy a inovace, které se souběžně s ním
vyvíjejí už od 30. let. Je to hlavně
 brazilská architektura → tvarové i dekorativní obohacení funkcionalismu
(L. Costa, O. Niemeyer)
 organická architektura → propojení lidského obydlí s přírodou (F. L. Wright,
A. Aalto)
 monumentalizující architektura → inspirace historickými slohy (L. I. Kahn)
Ve velké míře se ve světové architektuře uplatňují nové progresivní konstrukce, mezi
něž patří
 skořepinové konstrukce (P. L. Nervi, F. Candela)
 zavěšené střechy
 trojrozměrné příhradové konstrukce
V SSSR a dalších socialistických zemích je dominantní až do 2. ½ 50. let historizující
 socialistický realismus (sorela)
Ve 2. ½ 50. let pak dochází k postupnému příklonu k soudobým světovým trendům;
i v dalších dekádách však architektura zůstává z velké míry v podobě uniformní
anonymity panelových obytných domů a sídlišť.
60. LÉTA
Pro architekturu je příznačné zvýšené úsilí o hledání nových alternativ, vymezujících
se proti mezinárodnímu stylu a jeho přílišné uniformitě. Dochází k obměně
geometrických tvarů a forem a jejich pestřejšímu uspořádání, výsledkem je např.
 experimentální bytový komplex Habitat (Montreal 1967 → M. Safdie a spol.)
K rozvoji nových forem přispívají také nové konstrukční principy, jako
195
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
 geodetické kupole( R. B. Fuller)
 bionika → technické aplikace poznatků o stavbě živočichů a rostlin
Originální podobu má architektura skandinávských zemí a Dánska (A. Aalto,
J. Utzon), Nizozemí a Itálie (P. L. Nervi).
Urbanismus reprezentují narůstající pokusy o rehabilitaci tradičního pojetí
urbanistického prostoru; zároveň vznikají na základě současných problémů četné
utopické projekty, které vytvořili
 metabolisté
 skupina Archigram
Na druhé straně se už od 50. let začínají opět projevovat historizující tendence. Na
začátku 60. let je oblíbená secese, objevuje se revival expresionismu (H. Scharoun)
a neoklasicismus 20. století. Pro další vývoj pak jsou důležité podněty, přinášející ve
svém díle L. I. Kahn a J. Stirling. Také pod jejich vlivem se začíná od 2. ½ 60. let
v USA rozvíjet
 postmoderní architektura
a koncem 60. let ve Velké Británii
 high-tech architektura
70. LÉTA
V architektuře 70. let se dále prohlubuje kritika mezinárodního stylu a stále větší
snaha je věnována nalézání dalších alternativ vývoje. Jsou zkoumány vztahy mezi
tradicí a modernismem; vzrůstá zájem o dějiny architektury a ochranu památek →
historické budovy jsou významným inspiračním zdrojem. Hledají se nové postupy
a možnosti řešení urbanistického prostoru → citlivěji se přistupuje k historickým
jádrům měst. V USA se rozvíjí
 postmoderní architektura → vymezuje se proti mezinárodnímu stylu → jedním
z přístupů je lokální styl; prosazují se také principy a postupy pop-artu
 high-tech architektura
 organická architektura → nová fáze usiluje pomocí moderních technologií
o dosažení výrazně organických tvarů a forem (G. Domenig)
V Itálii se rozvíjí neoracionalismus. V rámci některých postmoderních experimentů se
novým expresivním prostředkem stalo uplatňování polorozbořených zdí a záměrných
trhlin ve zdivu (H. Hollein). Demokracie je některými tvůrci chápána jako výrazový
prostředek - o formě stavby rozhodují ve značné míře jejich obyvatelé → sídliště
Wolluwé St. Lambert u Bruselu (1974-76 → L. Kroll).
80. A 90. LÉTA
Závěr 20. století je výrazně odlišný od uniformity 3. ¼ století. Charakteristickým
znakem architektonické tvorby je zejména pluralismus.
196
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
Vzrůstá zájem o
 ekologický přístup → významným úkolem se stává obnova ekologické
rovnováhy krajiny
 bioarchitekturu → ekologické stavby z přírodních materiálů
Nejrozšířenějším směrem zůstává
 umírněná moderna → čerpá z mezinárodního stylu; revivalismus
Do centra pozornosti se dostávají směry a styly, související s postmoderním
přístupem k architektuře. Jedná se především o
 dekonstruktivismus
 high-tech
 minimalismus (nová jednoduchost)
Význam postmoderny v 90. létech klesá. Ke konci století se začínají projevovat
 syntetizující tendence → hranice mezi jednotlivými styly a směry se
rozvolňují.
Hlavní styly architektury 20. století
SECESE
1895 - 1905
Styl architektury a umění zahrnující konec 19. století a začátek 20. století. Je
posledním z univerzálních slohů, dosahujících slohové jednoty. V evropských zemích
je secese známá pod různými názvy → modern style (Anglie), art nouveau (Francie),
modernismo, arte joven (Španělsko), jugendstil (Německo), stile floreale (Itálie).
Počátky stylu se objevují v Anglii → souvislost s hnutím Arts and Crafts, následně se
šíří do Francie, Belgie, Německa a Rakouska. Vrcholem je světová výstava r. 1900,
kde je nový sloh prezentován. Secese pak přetrvává zejména v díle A. Gaudího ve
Španělsku; jisté prvky secese využívá také styl Art deco.
Secesní architektura je dekorativní → uplatňují se však také moderní konstrukční
aprostorové principy, předjímající modernu a funkcionalismus.
Pro secesi je specifická zejména ornamentika a výzdoba; těžištěm je dekorativní
a užité umění, malířství, grafika a sochařství. Využívá kontrastu: plochá, vertikální
fasáda x plasticita rostlinného dekoru. Slohovou jednotu podporuje úzká spolupráce
architektů, malířů a dalších umělců při realizaci díla.
Typickými znaky secese jsou:
 rostlinné motivy → vegetativní ornamentika
 lineárnost a plošnost zobrazení
 výrazná barevnost
 vitráže → okna, markýzy
 vlnící se křivka
197
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
Po r. 1905 většina umělců opouští rostlinný dekor ve prospěch geometrické
abstrakce.
Mezi významné autory secese patří:
ANGLIE A SKOTSKO
Charles Rennie Mackintosh
architekt, designér
→ Škola umění (1898 – 1909; Glasgow)
→ Hill House (1906; Helensburgh; rodinný dům)
FRANCIE
Louis Comfort Tiffany
klenotník, designér
→ sklo, lampy
Alfons Mucha
malíř, grafik
→ plakáty, volná grafika
Hector Guimard
architekt, sochař
→ Vstupy do metra (1899; Paříž; 91 se zachovalo)
→ Obytný komplex Castel Béranger (1894 - 1898; Paříž; dekorativní uplatnění
kovu)
BELGIE A NIZOZEMSKO
Victor Horta
architekt
→ Dům Ing. Tassela (1892 – 1893; Brusel; 1. secesní stavba, obytný dům
s ocelovou k-cí)
Henri van der Velde
architekt, designér
→ Přestavba muzea Folkwang (1902; Hagen)
NĚMECKO
umělecká kolonie v Darmstadtu od r. 1899
Peter Behrens
architekt
→ Vlastní dům (1900; Darmstadt)
Josef Maria Olbrich
architekt, designér; opavský rodák
→ Svatební věž (1906; Darmstadt)
198
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
RAKOUSKO
Otto Wagner
architekt, urbanista, teoretik
→ Obytné domy na Wienzeile (1989 – 1899; Vídeň)
Josef Maria Olbrich
architekt, designér, spoluzakladatel Vídeňské secese; opavský rodák
→ Budova Secese (1898; Vídeň)
Josef Maria Hoffman
architekt, designér, spoluzakladatel Wiener Werkstätte
→ Sanatorium v Purkesdorfu (1903 – 1905, Vídeň)
ŠPANĚLSKO
Antoni Gaudí
katalánský architekt
→ Obytné domy Casa Battló (1902 – 1907) a Casa Milá (1916) v Barceloně
→ Katedrála Sagrada familia (od 1889 dosud; Barcelona; vývoj od dekorativismu
ke skulpturální architektuře)
→ Park Güell (1900 – 1916; Barcelona)
ČECHY
Secese se projevuje většinou ojedinělými stavbami; výjimečný secesní celek tvoří
Jablonec nad Nisou. Mezi významné autory patří
Osvald Polívka
architekt
→ Obecní dům (1903; Praha; spolu s A. Balšánkem)
Josef Fanta
architekt
→ Nádraží F. Josefa (Praha; prolínání secese s hist. eklektismem)
Osobitým projevem vynikali
Jan Kotěra
architekt, urbanista, teoretik
→ Obecní dům (1905 – 1907; Prostějov; secese s prvky moderny)
Dušan Samo Jurkovič
architekt, designér, etnograf; secesní architektura s prvky lidového umění
→ Pustevny na Radhošti (1897 – 1899; Beskydy)
→ Lázeňská architektura v Luhačovicích (od 1902)
→ Vlastní vila (1906; Brno)
199
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
INDIVIDUALISTICKÁ MODERNA
1905 – 1911 v Evropě
Architektonický směr navazující a reagující na secesi a její vývoj. Inspiračními zdroji
této fáze architektury 20. století je působení chicagské školy (konstrukční postupy)
a hnutí Arts & Crafts (anglická kultura bydlení). Vliv Arts & Crafts se projevoval také
v urbanismu → výstavba zahradních měst (Drážďany, Praha, Hradec Králové). Pro
rozvoj individualistické moderny bylo důležité působené německého uměleckého
svazu → Werkbundu. Přechod od secesní tvorby k moderně je patrný téměř u všech
významných architektů přelomu století. Architekti své představy prezentují velmi
osobitou formou → proto „individualistická“ moderna. Přes konkrétní odlišnosti
v tvorbě jednotlivých architektů lze vypozorovat při snaze o hledání nového slohu
jisté společné znaky:
 úsilí o pravdivost v architektuře → přiznání konstrukce a materiálu
 dekorativní prvky a architektonické články jsou redukovány na minimum
 hojné užívání režného zdiva, kamene, drsné omítky → částečné nahrazení
dekorace
 rostlinný ornament je nahrazován geometrickým – nebo zcela chybí (A. Loos)
 chybí symetrie
 při řešení půdorysů se vychází z provozu
 hmota objektů je řešena v jednoduchých, hranolovitých formách
Mezi nejvýznamnější představitele individualistické moderny patří:
RAKOUSKO
Otto Wagner
architekt, urbanista, teoretik; vývoj tvorby přes neorenesanční historismus,
racionalismus v architektuře („co není účelné, nemůže být krásné“) a secesi k rané
moderně
→ Poštovní spořitelna (1904 – 1906; Vídeň)
Josef Hoffmann
architekt vídeňské secese, žák O. Wagnera, řídí Wienner Werkstätte (secesní
umělecký svaz)
→ Sanatorium v Purkersdorfu (1903 – 1905)
→ Palác Stocklet (1905 – 1911; Brusel)
→ Zotavovna ve Velkých Losinách (1920)
Adolf Loos
architekt; brněnský rodák, jedna z největších osobností architektury 20. století;
proslulý svými kontroverzními názory („architektura uměním byla a už není – pouze
náhrobek a pomník“; „architekt je zedník, který se učil latině“, popírá spojitost mezi
uměním a užitou tvorbou – pokládá se za řemeslníka), prosazuje úspornost
a důležitost ekonomické stránky stavby, nepřítel ornamentu – esej „Ornament
a zločin“ (1908)
→ Obchodní dům Goldman & Salatsch (1910 – 1911; Vídeň)
→ Scheuova vila (1912; Vídeň; terasovitý dům)
200
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
→ Ruferova vila (1922; Vídeň; nová prostorová koncepce – „raumplan“ - snaha
o úplné propojení prostoru, místnosti jsou odlišné půdorysně i výškově,
nepravidelná okna na fasádě, vyrovnávací schodiště – neexistují průběžná
patra)
→ Mollerova vila (1928; Vídeň)
→ Müllerova vila (1928 – 1930; Praha)
NĚMECKO
Peter Behrens
architekt; původně malíř, působí v Darmstadtské umělecké kolonii (návrh vlastní vily),
→ Turbínová hala AEG (1908 – 1909; Berlín; 1. výtvarně řešená tovární hala –
snaha povýšit úroveň průmyslových staveb, velká okna, polygonální štíty)
Walter Gropius
architekt, urbanista, teoretik
→ Továrna Faguswerk (1911 – 1916; Alfeld u Hannoveru; skelet, velké prosklené
plochy, režné zdivo – 1. zavěšená skleněná fasáda)
NIZOZEMÍ
Hendrik Petrus Berlage
architekt, urbanista, teoretik
→ Burza v Amsterdamu (1897 – 1903; pravidelná modulová síť – pravidelný rastr
oken, málo ornamentu)
FRANCIE
Auguste Perret
architekt, urbanista; průkopník železobetonového skeletu a betonových skořepin
→ Vlastní činžovní dům (1903; Paříž; navenek přiznaný železobetonový skelet,
uvnitř lehké nenosné příčky, terasy se stromy – inspirace pro budoucí střešní
zahrady)
Tony Garnier
architekt, urbanista
→ Projekt průmyslového města pro 35 000 obyvatel(1901, 1904 publik.;
promyšlená struktura soudobého průmyslového města – funkční zónování;
návrhy domů ze železobetonu s plochými střechami a hygienickým
komfortem, zasazené ve veřejné zeleni předjímají pozdější purismus)
ČECHY
Jan Kotěra
architekt, urbanista, designér, malíř, teoretik, zakladatel české moderní architektury;
žák O. Wagnera; ve svém díle respektuje účelnost – asymetrická kompozice,
potlačuje dekor geometrickým tvaroslovím
→ Peterkův dům na Václavském náměstí (1899 - 1900; Praha; secese)
→ Národní dům (1905 - 1907; Prostějov; secesní motivy, neformální dispozice
201
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
dle účelu - asymetrie)
→ Vodárenská věž (1906 – 1907; Praha – Michle)
→ Muzeum v Hradci Králové (1909 - 1912; chybí symetrie – forma vychází
z vnitřního uspořádání, velké hladké plochy fasády)
Josef Gočár
architekt, urbanista, designér; žák J. Kotěry
→ Obchodní dům Wenke (1909; Jaroměř; skelet, 1. zavěšená fasáda v Čechách)
EXPRESIONISMUS
1910 - 1920
Styl architektury, charakteristický snahou o co nejsilnější, nejexpresivnější výraz,
vycházející z individuálních prožitků autora → „touha proniknout za povrch tvarů“.
Nejsilnější v Německu; projevuje se také v Nizozemí a Dánsku. Inspiraci čerpá
z „neklasického umění“ → pravěk, domorodé africké umění, pozdní středověk.
Většinou se jedná o projekty ekonomicky velmi náročné → málo realizací.
Charakteristickými znaky jsou
 stupňování výrazu
 kontrast
 dynamika
 tvarové stylizace, deformace
Mezi významné autory expresionismu patří:
Bruno Taut
architekt a teoretik; propagátor skla a světla v architektuře, později funkcionalista
→ Skleněný dům (1914; výstava Werkbundu; Kolín n. Rýnem)
→ Alpská architektura (1919; utopické vize chrámů ze skla a oceli na vrcholcích
hor)
Erich Mendelsohn
architekt
vytváří kompozice plné napětí; výrazné hmoty, členěné horizontálními pásy, kosoúhlé
a pravoúhlé formy; 1. architekt užívající pásové okno; nejprve vytváří hmotu objektu
na základě studia místa a následně půdorys
→ Einsteinova věž (1919 – 1921; Postupim, hvězdárna)
→ Obchodní dům Bachner (1930 – 1933; Ostrava)
P. V. J. Klint
architekt
→ Kostel Grundtvig (1913 - 1916; Kodaň; cihelná architektura, západní průčelí
evokuje varhany)
202
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
ART DECO
1909 - 1929
Dekorativní styl užitého umění a architektury; snaha o co „nejestetičtější“ životní
prostředí → realizují se především interiéry veřejných staveb, obchodní domy, hotely,
kavárny. Inspiraci čerpá z exotiky → Egypt, Aztékové, historické slohy nebo dalších
architektonických stylů → kubismus, expresionismus. Mezi hlavní používané
materiály patří
 chrom
 černé sklo
 hliník
 neony, zrcadla
Později se rozvíjí tzv. „aerodynamická verze“ → forma je inspirována strojovou
estetikou, zejména designem lodí a letadel.
V Čechách se do stylu art deco řadí → „obloučkový styl“ (rondokubismus)
Mezi významné světové realizace patří stavby mrakodrapů v USA
→ Chrysler Building (1928 – 1930; W. Van Allen; New York; první budova světa,
přesahující výšku 1000 stop – 305 m)
→ Empire State Building (1929 – 1931; Shreve, Lamb and Harmon; New York;
na 40 let nejvyšší budova světa)
ČESKÝ KUBISMUS
1911 - 1915
Architektonický směr, jež nemá v kontextu světové tvorby obdoby. Nabývá charakter
uměleckého slohu → projevuje se také v malířství, sochařství a užitém umění.
Inspiračním zdrojem pro tvůrce byl francouzský kubismus; snažili se vytvořit jasný
vlastní styl. Za ideální přírodní tvary považují krystalické formy, vrcholem architektury
je forma pyramidy. Kubistická architektura je dynamická; autoři se snaží formovat
objem a prostor přetvářením povrchových ploch a vyjádřit tím uvolnění vnitřní energie
objektu. Kubismus částečně znamená přerušení konstruktivistického přístupu
moderní architektury → podařilo se mu (na povrchu) potlačit tvarosloví klasických
slohů, na druhé straně však půdorysné koncepty a prostorové vztahy zůstávají
klasické. Hlavními znaky architektonického kubismu jsou
 šikmé geometrické plochy (nepravoúhlé propojení)
 ostře řezané tvary a hrany
 stereometrické obrazce na fasádě
 klikaté linie a roviny
Český architektonický kubismus je po celou svou existenci silně provázán s designem
užitého umění → nábytek, keramika, doplňky. Vývoj směru je přerušen
1. světovou válkou; ve dvacátých letech je za jeho pokračování považován
rondokubismus (obloučkový styl), který je také řazen do širšího proudu stylu Art Deco.
Mezi hlavní představitele a zakladatele kubismu v české architektuře patří čtveřice
203
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
architektů – žáků O. Wagnera a J. Kotěry
Josef Chochol
architekt, urbanista, designér
→ Kovařovicova vila (1912 – 1913; Praha)
→ Činžovní dům v Neklanově ulici (1913 - 1914; Praha)
Pavel Janák
architekt, urbanista, designér;
→ Fárův dům (1914; Pelhřimov)
→ Krematorium (1923; Pardubice; rondokubismus)
→ Palác Adria (1925; Praha; rondokubismus)
Josef Gočár
architekt a urbanista
→ Dům U černé matky Boží (1912; Praha)
→ Lázeňský dům (1910 - 1914; Bohdaneč)
→ Legiobanka (1923; Praha; rondokubismus)
Vlastislav Hofman
architekt, urbanista, designér
→ Hřbitov v Ďáblicích (1912 - 1914; Praha)
→ Krematorium (1922 - 1925; Ostrava-Fifejdy; zbořeno)
KONSTRUKTIVISMUS
od 1915 v Rusku
Umělecké hnutí vycházející z geometrické abstrakce. Vznikají umělecká díla
a design z geometrických, stereometrických nebo technických prvků.
Konstruktivismus se z hlediska vývoje moderní architektury překrývá
s funkcionalismem → na rozdíl od funkcionalismu je zde zřetelnější uplatňování
kompozičního dynamismu (diagonála, vertikalita) a výraznější citace průmyslu
a dopravních strojů. Je řazen k moderním stylům; mezi jeho hlavní východiska patří
 odmítání dekorace
 používání nových materiálů
 strojová estetika
 diagonála a vertikála (kompoziční prvky)
Mezi lety 1917 - 1921 se konstruktivismus stává oficiálním avantgardním uměním
nově vzniklého SSSR → vznikají umělecké manifesty, užitá a propagační grafika
a velké množství utopických projektů. Mezi nejvýznamnější představitele patří
Alexandr Rodčenko - malíř, grafik, sochař, designér
Kazimir Malevič - malíř
Vladimir Tatlin
architekt, sochař, malíř
→ Věž lll. Internacionály (1929; nerealizováno; 30 m vysoký model stavby
zamýšlené do výšky 400 m)
204
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
El Lisickij
architekt, malíř
→ Horizontální mrakodrapy pro Moskvu (1927; utopické stavby - „žehličky
mraků“)
Nikolaj A. Miljutin
architekt, urbanista
→ „pásmové město“ - soustava funkčních zón s hospodárnými a racionálními
vazbami
Ve 20. letech vznikají střízlivější projekty, které jsou částečně realizovány, např.
Myšlenky konstruktivismu pronikají postupně do západní Evropy a mají silný vliv na
formování nových architektonických směrů a stylů → BAUHAUS, De Stijl.
V československé architektuře je vliv konstruktivismu patrný v některých projektech
20. let, např.
Josef Chochol
→ Návrh Osvobozeného divadla (1927)
Jaromír Krejcar
→ návrh stadionu pro ll. dělnickou spartakiádu
V r. 1923 se utváří skupina tzv. „racionalistů“, kteří kladou důraz na
 funkci objektů
 konstrukční aspekty
 výtvarné řešení
Mezi tyto autory patří El Lisickij, N. A. Ladovskij a především
Konstantin Melnikov
architekt, urbanista
→ Konstruktivistický pavilon (1925; Paříž)
→ Klub Rusakovových závodů (1928; Moskva)
Po r. 1932 je konstruktivismus v SSSR kritizován, jsou potlačeny jeho projevy a od
r. 1937 je jedinou povolenou tvůrčí metodou socialistický realismus.
205
Ilja Golosov
architekt
→ Zujevův klub pracujících (1926; Moskva)
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
DE STIJL
1917 – 1931 v Nizozemí
Název stylu pochází z holandštiny → styl. Zakladatelé hnutí De Stijl jsou J. J. P. Oud
a T. van Doesburg; spolu s dalšími protagonisty tohoto směru architektury se
shromažďují v okruhu redakce stejnojmenného časopisu a postupně formulují své
představy o moderní architektuře. Hnutí svým pojetím a zásadami také významně
ovlivňuje pozdější funkcionalismus. Forma je založena na odmítání ornamentu →
vytvářejí geometrické kompozice jasných proporcí a tvarů, užívají jasné barvy, světlo,
vzduch. Je patrná celková snaha převést projevy života a přírody na základní
pratvary
 horizontála
 vertikála
 přímka
 rovina
 elementární barvy (červená, žlutá, modrá) a „nebarvy“(bílá, černá)
V malířství tak vznikají
 plošné, pravoúhlé, ryze abstraktní kompozice (P. Mondrian)
a v architektuře (v teoretické rovině)
 soustavy pravoúhle napojených ploch – svislých a vodorovných
 plochy nehmotné, vznášející se v prostoru
 plochy základních barev a „nebarev“
Hlavní požadavky na moderní architekturu a kompoziční zásady hnutí De Stijl byly
formulovány v celkem 16 bodech, mezi něž patří např.
 odmítání předem dané formy
 ekonomická architektura
 prolomení zdi a propojení interiéru s exteriérem
 přesné statické výpočty
 opuštění symetrie
 vnímání architektury v čase
Mezi významné autory hnutí De Stijl patří
Jacobus Johannes Pieter Oud
architekt, urbanista, teoretik; zakladatel hnutí
→ Café de Unie (1925; Rotterdam)
→ Hoek van Holland (1926 – 1927; urbanistické řešení satelitního města)
Theo van Doesburg
malíř, architekt, designér, teoretik; zakladatel hnutí
→ Restaurace Aubette (1926 – 1928; Štrasburk)
206
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
Gerrit Thomas Rietveld
architekt a designér
→ Schröder Haus (1924; Utrecht; dokonalá transformace zásad De Stijl do
architektonického díla)
V Čechách z estetiky a formy De Stijl vychází
J. Kranz
→ Kavárna ERA (1928; Brno)
BAUHAUS
1919 – 1933 v Německu
Umělecko-průmyslová škola založená 1919 ve Výmaru, od r. 1925 v Dessau
a od r. 1932 v Berlíně. Od počátku usilovala o sloučení výtvarného umění a řemesel
– za nejdůležitější byla považována architektura; snažila se o návaznost na tradice
středověkých „stavebních hutí“ → kolektivní charakter výsledného díla. Studenti
se vyučili řemeslu a učili se práci s různými materiály – architektura pak byla
završením studia. Stává se evropským centrem výtvarné avantgardy; přes období
expresionismu dospěje k průmyslovému funkcionalismu (po r. 1924). Architekturu
BAUHAUSu charakterizovaly
 absence dekoru
 hladké omítky fasád
 masivní prosklení – zavěšené fasády
 dobře promyšlený funkční půdorys → určující pro hmotové řešení
 asymetrie
 průmyslové materiály – beton, sklo, ocel, bakelit
Mezi nejvýznamnější představitele BAUHAUSu patří:
Walter Gropius
architekt, urbanista, teoretik; zakladatel BAUHAUSu a jeho 1. ředitel, zakladatel
moderní architektury 20. století a významný funkcionalista; 1934 emigrace před
nacismem do Anglie, od r. 1937 profesorem na Harvardu, 1945 zakládá firmu TAC,
propaguje práci v týmu a pomáhá šíření internacionálního stylu; jeho architektuře
dominuje věcnost a funkčnost, odmítá ornament, užívá strohé geometrické tvary
→ Továrna Faguswerk (1911 – 1916; Alfeld u Hannoveru; skelet, velké prosklené
plochy, režné zdivo – 1. zavěšená fasáda)
→ Továrna a administrativa firmy Deutz (1914; Kolín n. Rýnem);
→ Nová budova BAUHAUSu (1925 - 1926; Dessau; nejvýznamnější dílo; objekt
funkčně rozdělen na část dílenskou, administrativní, internátní - stavba je
rozevřena do prostoru )
→ Vily profesorů BAUHAUSu (1927; Dessau)
→ Sídliště Törten (1926 - 1928; Dessau; jeřábová dráha, betonové prefabrikáty,
proudový systém stavění)
→ Škola v Impingtonu (1936; Velká Británie; učebny umístěné v přízemí vedou
do okolní zeleně)
→ Graduate center (1949 - 1950; Harvard – Cambridge)
207
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
→ Concord (Boston; ve spolupráci s harvardskými architekty; nový urbanistický
koncept – člení město do menších samostatných okrsků)
→ Budova PANAM (1958; New York; jako člen týmu TAC)
Hannes Meyer
architekt a urbanista, 2. ředitel BAUHAUSu (1928 – 1930); radikální konstruktivista
a funkcionalista
→ Sídliště Freidhof (1919 – 1921; Basilej)
→ Škola svazu německých odborů (1928 - 1930; Bernau u Berlína)
Ludwig Mies van der Rohe
architekt; 3. ředitel BAUHAUSu, jeden z nejvýznamnějších funkcionalistů dospěl až
k modernímu klasicismu, 1938 emigrace do USA – působí na IIT v Chicagu;
propaguje metodu „kost a kůže“ (skelet a skleněný obal), odmítá formalismus →
„forma není cílem, ale výsledkem“, „existují pouze stavební, ne formální problémy“,
vůle ke slohu je formalistická“; klasicistní je jeho snaha omezit se na jednoduchost
a jasné konstrukce → „méně je více“, „nechci být zajímavý, chci být dobrý“
→ Výstavba sídliště Weissenhof (1927; Stuttgart; organizuje výstavbu
experimentálního sídliště a sám projektuje nájemní domy – další účastníci
J. J. P. Oud, Le Corbusier, P. Behrens, W. Gropius, B. Taut)
→ Německý pavilon v Barceloně (1929; Španělsko; vliv De Stijl – prolínání
prostoru, náznak dělení příčkami, chromované nosné sloupky, luxusní
materiály)
→ Vila Tugendhat (1929 - 1930; Brno; příklad vytříbené funkcionalistické stavby,
velkorysý prostor a nejmodernější technické vybavení)
→ Farnsworth House (1946 - 1950; Chicago; ocelový skelet, celkové prosklení
všech fasád)
→ Výstavba areálu IIT (od 1941; Chicago, ocelový skelet, sklo, modul, tvar
kvádru)
→ Seagram Building (1954 – 1956; New York; vzorová stavba mezinárodního
stylu – typické vertikální členění fasády I-profily)
→ Fakulta architektury IIT (1956; Chicago; vzorová stavba mezinárodního stylu)
FUNKCIONALISMUS
20. - 50. léta 20. století
Architektonický směr, jehož některé principy a postupy jsou uplatňovány dodnes.
Hlavní myšlenkou je předpoklad „forma následuje funkci“ → forma architektonického
díla je určována požadavky provozními, sociálními, ekonomickými a hygienickými.
Dekorativní prvky jsou považovány za samoúčelné; estetika stavby vzniká jasností,
věcností a přiznáním konstrukce. Kořeny tohoto přístupu lze nalézt již u některých
architektů 18. století (C. N. Ledoux, E. L. Boullé) a 19. století (G. Semper); přesnou
formulaci zásad pak přináší tvorba chicagské školy, funkcionalismus dále rozvíjí W.
Gropius v BAUHAUSu a Le Corbusier ve svých teoriích. Od r. 1925 vznikají
v teoretické rovině jasně formulované programy. Na funkcionalismus má vliv tvorba
De Stijl a ruský konstruktivismus; výrazný vliv má také sociální utopismus a vesměs
levicové zaměření tvůrců → moderní architektura má za úkol zlepšit úroveň života.
Propagují se zásady ekonomie stavby, standardizace a vědecký přístup při
navrhování; vznikají provozní schémata, na základě orientace ke světovým stranám
208
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
se řeší dispozice, důležitou roli hraje hygiena → světlo, vzduch, čistota. Budova pak
svou účelností působí esteticky → „dům je stroj na bydlení“ (Le Corbusier). Hlavními
znaky funkcionalismu jsou
 tvar budovy z hranolů rozevřených do prostoru → chybí dvory
 asymetrie → rozdílné funkční požadavky jednotlivých částí
 nová konstrukční řešení
 skelet
 snaha o důkladné prosvětlení prostoru
 plochá střecha (později také sklonitá)
 pásová okna
 hladká fasáda → bílá nebo s velmi střízlivou barevností
 zavěšená fasáda
 strojová estetika
Z materiálového hlediska jsou nejčastěji používány
 železobeton
 ocel
 sklo
 chrom
 linoleum
 lakované dřevo
 nábytek je strohý → chromované a poniklované trubky, plasty, kouřové sklo
Funkcionalismus se od r. 1922 šíří do Belgie, Nizozemí, Německa, Československa
a Švýcarska – důležitými centry se pak stává Německo, Nizozemí
a Československo. Šíření funkcionalismu pomáhá výstava moderního bydlení →
Sídliště Weissenhof (1927; Stuttgart) a založení CIAM (1928; Congrès Internationaux
d´ Architecture Moderne; vytváří manifest funkcionalistické koncepce). Od 30. let se
dále šíří a zároveň se uvolňují některá dogmata → začíná se přihlížet
k psychologické funkci architektury a interiéry i exteriéry získávají pestřejší podobu;
více se uplatňuje typizace a standardizace stavební výroby.
V totalitních státech se začíná projevovat historizující reakce na funkcionalismus
a ten je přímo zavrhován. K dalšímu rozvoji směru pak dochází v USA, kam řada
funkcionalistických architektů odchází. Významným impulsem pro myšlenky
funkcionalismu pak byla poválečná obnova bytové výstavby v Evropě a konjunktura
v USA → dochází k oslabování socialistických tendencí funkcionalismu a jeho
proměně v mezinárodní styl. Velký rozvoj zaznamenává v 50. letech v Japonsku,
Africe a Brazílii; v 60. letech se pak vrací i do zemí sovětského bloku. Vznikají jeho
varianty → bruselský styl; jako reakce strohost funkcionalismu se po celou jeho éru
rozvíjí organická architektura. Kritika funkcionalismu z pozic postmoderní architektury
vyvolává také tendence návratu k původním východiskům funkcionalismu a rozvoji
dalších osobitých architektonických směrů konce 20. století.
Mezi nejvýznamnější představitele funkcionalismu ve světové architektuře – vyjma
architektů a ředitelů BAUHAUSu - patří
209
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
Le Corbusier (Charles Edouard Jeanneret)
švýcarský architekt, urbanista, malíř, teoretik; usazuje se v Paříži a pracuje se svým
bratrancem P. Jeanneretem; je považován za nejvlivnějšího architekta 20. století –
přes častou kritiku od ostatních architektů jeho invence a nápady nejvíce ovlivnily
architekturu 20. století a přispěly ke vzniku mnoha výrazných směrů a stylů →
purismus, funkcionalismus, brutalismus, skulpturální architektura; výrazně také
ovlivnil moderní architekturu Japonska a Brazílie a světový urbanismus. Z jeho
teoretického díla patří mezi nejdůležitější
5 bodů moderní architektury (1926)
 sloupy → umožní volné přízemí, zeleň a ochrana před zemní vlhkostí
 střešní zahrady → plochá střecha, zeleň, ochrana před vlhkostí
 volný půdorys → skelet umožňuje libovolné umístění příček
 horizontální okna → umožňují zvětšení prosklených ploch
 volné průčelí → krakorcovité řešení stropů umožňuje libovolné řešení fasád
Zdůrazňuje výtvarnou stránku architektury a důležitost proporčních vztahů,
industrializaci ve stavebnictví, dokonalou funkčnost objektů ve spojení s estetickou
stránkou.
V urbanismu patří k jeho hlavním zásadám
 jasnost a řád
 rovinný terén
 výškové budovy
 mimoúrovňová doprava
 slunce, prostor, zeleň
Podle těchto zásad navrhuje Plán soudobého města pro 3 miliony obyvatel (1922),
kde využívá funkční zónování a zasazení výškových budov do zeleně; doprava
a průmysl jsou umístěny vně města → jeho urbanismus je pokládán za zdravý, ale
nudný.
Pokouší se vytvořit univerzální soustavu proporčních vztahů – „klíč k normě i kráse“
→ MODULOR na základě aplikace zlatého řezu a Fibonacciho řady na proporce
lidského těla. Mnoho jeho staveb se potýkalo s technickými problémy. Jeho
poválečná architektura je hutnější, plastičtější – využívá beton jako nový
monumentální materiál.
→ Návrh vilového bloku (1922; blok je složen z dvoupodlažních domků se
zahrádkami)
→ Obytný dům na sídlišti Weissenhof (1927; Stuttgart)
→ Vila Savoye (1929 - 1931; Poissy; 5 bodů moderní architektury v praxi)
→ Dům Odborů - Centrosojuz (1929; Moskva)
→ Obytná jednotka v Marseille (1946 - 1952; Francie; užívá hrubý pohledový
beton - „beton brut“ → brutalismus)
→ Poutní kaple v Ronchamp (1950 - 1955; Francie; výrazná skulpturální
architektura)
→ Klášter La Tourete (1957 - 1960; Lyon; postupné přesahy pater – dodržuje
středověké řeholní předpisy)
→ Plán města Čandíghár (1951; Paňdžáb – Indie; pravoúhlá síť se zelenými
pásy a sektory občanské vybavenosti)
→ Budova nejvyššího soudu (1952 – 1956; Čandíghár)
210
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
Marcel L. Breuer
architekt a designér, působil na BAUHAUSu a jako první navrhoval nábytek
z ohýbaných ocelových trubek; autor typu „deskového domu“
→ Divadlo v Charkově (1930; SSSR)
→ Budova UNESCO (1953 - 1958; Paříž; spoluautoři P. L. Nervi, B. L. Zehrfuss –
první uplatnění půdorysu ve tvaru Y)
Oskar Niemeyer
architekt; silně ovlivněn Le Corbusierem, obohacující funkcionalismus o křivky
a ornament; představitel moderní brazilské architektury
→ Projekty vládních budov v novém hlavním městě Brasília (2. ½ 50.let; Brazílie)
→ Budova Francouzské komunistické strany (1972; Paříž)
Philip Johnson
architekt a teoretik; významný funkcionalista s velmi elegantním stylem, silně
ovlivněn L. M. Van der Rohem
→ Glass House v New Canaan (1949; Connecticut; vlastní dům – maximální
redukce architektury na prostor)
→ Seagram Building (1954 - 1958; New York; mrakodrap; spoluautor L. M. Van
der Rohe)
→ Budova AT&T (1978 – 1982; New York; mrakodrap s členěnou fasádou
a frontonem na vrcholu – stává se ikonou postmoderny)
v československé architektuře pak
Bohuslav Fuchs
architekt, urbanista a teoretik
→ Hotel Avion (1927; Brno; velmi úzké průčelí ve stávající zástavbě)
→ Moravská banka (1930; Brno)
Josef Fuchs a Oldřich Tyl
architekti, urbanisté
→ Palác vzorkových veletrhů (1925 - 1929; Praha)
Josef Gočár
architekt, urbanista a teoretik
→ Palác Fénix (1927 - 1929; Praha)
→ Ředitelství státních drah (1928 - 1932; Hradec Králové)
Pavel Janák
architekt, urbanista
→ Rodinné domy na Ořechovce (Praha)
→ Hotel Juliš (1929 - 1932; Praha)
Josef Havlíček
architekt
→ Všeobecný penzijní ústav (1929 - 1934; Praha; spoluautor K. Honzík)
211
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
Vladimír Karfík
architekt, urbanista a teoretik; zakladatel zlínské funkcionalistické architektury
→ Obchodní dům Baťa (1930 - 1932; Brno)
→ Administrativa Baťových závodů (1936 - 1938; Zlín; 17 poschodí – 1. výšková
budova ve střední Evropě)
František Lydie Gahura
architekt, urbanista
→ Regulační plán pro Zlín (1930 - 1932; spoluautor J. Kotěra – koncepce
zahradních průmyslových měst)
→ Obchodní dům (1929; Zlín)
→ Nemocnice (1927 - 1930; Zlín)
ORGANICKÁ ARCHITEKTURA
1910 - dosud
Architektonický směr, který se v obecném slova smyslu inspiruje účelností
a funkčností přírody. První zmínky o „organické architektuře“ se objevují již
v teoretických dílech 19. století. Organické motivy se objevují v díle A. Gaudího
a dílech expresionistů. Cílené rozpracování filosofie organické architektury ve smyslu
návratu k přírodě a propojení objektu s okolním prostředím najdeme v díle F. L.
Wrighta → „dům musí vyrůstat z potřeb lidí a z charakteru země jako živý
organismus“. Postupem času se k původnímu pojetí organické architektury začínají
přidávat formy, inspirované živou přírodou. Hlavními znaky organické architektury
jsou
 snaha o „zasazení“ objektu do kontextu okolní přírody
 používání přírodních materiálů (dřevo, kámen)
 propojení interiéru s exteriérem
 inspirace tvary živé přírody
 křivky
 plynulé proudnicové tvary
Mezi hlavní představitele ve světové architektuře patří
Frank Lloyd Wright
architekt; zakladatel organické architektury; jeden z nejvlivnějších architektů 20. stol.;
v raném období tvoří v okolí Chicaga → soustředí se na kontinuitu vnějšího
a vnitřního prostoru („rozbití uzavřené krabice“) → tzv. „prérijní domy“, patrný je vliv
japonského modulového systému (tatami) - jeho stavby se vyznačují horizontálními
liniemi, křížovým půdorysem, velkými přesahy střech, centrálním krbem, asymetrií;
z materiálů upřednostňuje dřevo, hrubý kámen, beton; mezi důležité realizace patří
→ Willits House (1901; Chicago)
→ Robie House (1910; Chicago)
→ Správní budovy firmy Larkin (1901; Buffalo; „cihelný brutalismus“)
→ Kostel Unitářů (1908; Oak Park)
→ v letech 1909 – 1940 působí v Evropě, Japonsku a Kalifornii → je inspirován
indiány, rozvíjí nepravidelný půdorys na základě kosoúhlé sítě; zabývá se
projekty levných rodinných domů; mezi významné realizace patří
212
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
→ Hollyhock House (1921; Los Angeles)
→ Taliesin West (1938; Scottsdale; USA)
→ Fallingwater – Kaufmannův dům (1935 - 1939; Bear Run; USA)
→ v letech 1940 – 1956 vytváří modulární síť z kruhů na základě spirály
→ Guggenheimovo muzeum (1943 – 1946 projekt, realizace 1956 - 1959; New
York)
Paolo Soleri
architekt, urbanista, designér; žák F. L. Wrighta
→ Projekt organického města Mesa City (1960; Arizona)
Hans Scharoun
architekt a urbanista
→ Dům Schminke (1933; Löbau; Německo)
→ Nová filharmonie (1963; Berlín)
Alvar Aalto
architekt, urbanista, designér; průkopník organické architektury → stavby řeší
v souladu s přírodou a okolní krajinou; využívá přírodních materiálů a cihel
→ Přednáškový sál knihovny ve Viipuri (1927 - 1929; Finsko)
→ Koleje MIT (1947 - 1949; Cambridge; USA)
→ Kulturní dům (1952 - 1958; Helsinky)
→ Kostel sv. Ducha (1963; Wolfsburg; Německo)
Jørn Utzon
architekt a urbanista; spolupracovník A. Aalta
→ Budova Opery (1956 - 1973; Sydney)
→ Sídliště v Fredensborgu (1962 - 1963; Dánsko; atriové domky v zeleni)
v Čechách pak
Lubomír Šlapeta
architekt
→ Vila MUDr. Kremera (1933 - 1934; Hlučín)
→ Vila JUDr. Hesse (1934 - 1935; Opava; spoluautor Č. Šlapeta)
→ Dům osvěty v Moravské Ostravě (1948; Ostrava)
HISTORISMUS 20. STOLETÍ
Na počátku 20. století se v architektuře projevují dvě hlavní tendence →
dekorativismus (reprezentovaný secesí) a abstrakce (reprezentovaná pozdní secesí
a zejména modernou).
Souběžně s těmito tendencemi se v USA začíná prosazovat novodobý historismus
jako reakce na evropskou secesi. Impulsem byla Kolumbijská expozice v Chicagu v
r. 1893, propagující klasicizující architekturu. Pod tímto vlivem dochází k oslabení
pozic „chicagské školy“ → mrakodrapy získávají gotizující a renesanční dekor. Tato
tendence pak přetrvává až do 30. let 20. století.
V Evropě po r. 1905 nastupuje novodobý historismus ve formě klasicizující
213
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
architektury zejména při realizacích tzv. „oficiálních staveb“ → státní instituce, soudy,
radnice, akademie; jedná se o budovy s potřebou monumentality a reprezentace.
Historismus v kombinaci s novými možnostmi železobetonu se projevuje také v díle
francouzského architekta A. Perreta.
Příkladem příklonu ke konzervativnímu historizujícímu klasicismu ve světové
architektuře 20. let je kontroverzní výsledek prestižní architektonické soutěže
z r. 1920, Palác společnosti národů (1927; Ženeva; C. Broggi, J. Flegenheimer, C.
Lefevre, H. P. Nénot, J. Vago); přestože v rámci soutěže byly odevzdány i návrhy
reprezentující soudobou moderní architekturu.
Ve 30. letech 20. století pak historizující tendence převládají zejména v oficiální
architektuře totalitních států, příkladem je zejména
NĚMECKO
→ Zeppelinfield (1936; Norimberk; A. Speer)
→ Haus der Kunst (1937; Mnichov; P. L. Troost)
→ Neue reichskanzlei (1938; Berlín; A. Speer)
SOVĚTSKÝ SVAZ
→ Palác sovětů (1937; Moskva; B.Iofan)
→ Moskevské metro
ČECHY
A. Engel
→ Podolská vodárna (1928; Praha)
B. Hypšman
→ Nemocenská pojišťovna (1925 – 1927; Praha; spoluautor F. Roith)
osobité pojetí reprezentuje slovinský architekt
Josip Plečnik
→ Kostel Nejsvětějšího srdce Páně (1932; Praha)
→ Úpravy Pražského hradu (1920 - 1934; Praha)
ITÁLIE
projevuje se v menší míře jako racionalismus (vycházející z klasicistní moderny)
Po 2. světové válce je pak určitá forma historismu → tzv. „socialistický realismus“
(sorela) importován ze SSSR do všech socialistických „satelitů“, včetně
Československa, kde potlačuje silnou tradici funkcionalismu. Vznikají nové obytné
soubory ve městech
 Havířov
 Ostrov
 Ostrava-Poruba
214
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
mezi stavbami jsou příkladem
→ Hotel Internacional (1952 – 1954; Praha )
→ Pražské metro (stanice Anděl; od r. 1980)
→ mnoho pomníků
Na Západě je dominantním stylem po 2. světové válce mezinárodní styl
(antihistorický). Koncem 50. let a v 60. letech 20. století však dochází ke
znovuoživení historismu. Jednou z myšlenek je citlivost k místu a přizpůsobení
stavby místním podmínkám → podnět pro vznik lokálních stylů. Toto znovuoživení
historismu je reakcí na mezinárodní styl, důsledkem jehož rozšíření je
 anonymita a uniformita (stejné stavby vznikají na severu i v tropech, ve
městech i vesnicích; ztrácí se znaky staveb → stejnou formu mají banka,
obchodní dům, administrativní budova, nemocnice...)
 nerespektování lidských potřeb (malé kuchyně v bytech)
Za ideál začíná být považována „architektura naslouchající a sloužící“, pro níž je
důležitá
 identita prostředí
 rozpoznávací znaky → orientace, identifikace
V urbanismu se pak vlivem těchto tendencí zdůrazňuje
 genius loci
 rostlý prostor → ulice, uliční fronty, křižovatky
při dostavbách je zřetelná inspirace lokální historickou architekturou; výrazně se
rozvíjí zahradní architektura.
Mezi výrazné osobnosti, přinášející vlastní osobité klasicizující pojetí, patří architekt
Louis Isadore Kahn
architekt; představitel brutalismu a „protifunkcionalistické“ koncepce architektury
(předchůdce postmodernismu), vychází z klasické tradice – dává přednost
masivnímu zdění před ocelovými a skleněnými konstrukcemi při tvorbě
monumentální architektury, řeší symboliku prostoru a jeho psychologické působení;
jeho stavby respektují uzavřenost prostoru, intimní a veřejnou zónu a jsou dokonale
funkční
→ Salk Research Institute (1959 – 1965; La Jolla; USA)
→ Kimbell Art Museum (1972; Fort Worth; USA)
→ Komplex vládních budov (1962 - 1976; Dháka; Bangladéš)
Klasicizující a historizující tendence v architektuře 20. století jako reakce na
převládající mezinárodní styl (modernismus) přispěly ke vzniku postmoderny.
215
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
INTERNACIONÁLNÍ STYL
od 20. let 20. století
Podnětem pro rozvoj mezinárodního stylu architektury se od 20. let 20. století stávají
avantgardní modernistické architektonické styly → konstruktivismus, purismus a od
30. let zejména funkcionalismus. Důležitým mezníkem je založení CIAM (1928),
sdružení architektů zaměřených na propagaci funkcionalismu v architektuře. Do
r. 1932 se jedná zejména o evropskou záležitost – hlavně díky sociálním
a ideologickým souvislostem; v USA se začíná rozvíjet po zániku BAUHAUSu.
Autorita mezinárodního stylu výrazně roste po 2. světové válce; stává se jakýmsi
„ideovým výrazem prosperujícího demokratického kapitalismu“ → šíří se po celém
světě a stává se globálně nejvlivnějším architektonickým stylem 20. století. Hlavními
znaky mezinárodního stylu jsou
 programový antihistorismus
 chybějící dekor (zdobnost fasád)
 standardizace (stavební k-ce i typizace stavebních druhů → stejné potřeby pro
všechny)
 chybí rozlišitelnost druhů architektury (banka vypadá formálně stejně jako
nemocnice nebo obytný dům)
Z konstrukčního hlediska hraje hlavní roli
 skelet
 pravoúhlé formy
 pásová okna
 plochá střecha
Z hlediska kompozičních a výtvarných principů se uplatňuje
 asymetrie
 opakování prvků
 rytmus
 světlá omítka
Globální rozšíření mezinárodního stylu s sebou přináší také řadu negativních
dopadů, jako jsou
 přílišná typizace
 nerozlišitelnost budov („neznakovost architektury“) → ztráta identity
 nevyřešená potřeba monumentality
V reakci na toto rozšíření mezinárodního stylu vznikají pak od 60. let 20. století
 lokální styly
 postmoderna
V posledních desetiletích 20. století se rozvíjejí nové alternativy k mezinárodnímu
stylu → mezi styly odmítající jeho postupy patří
216
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
 postmoderna
 nová jednoduchost
mezi styly vycházející z mezinárodního stylu a představující jeho modifikaci
 high – tech
 revivalismus
Nejrozšířenějším směrem architektury přesto zůstává na přelomu tisíciletí
„umírněná moderna“.
BETONOVÉ SKOŘEPINY
30. léta - dosud
Skořepinové konstrukce se začínají v architektuře 20. století rozvíjet od 30. let
a velkého rozmachu dosahují ve 2. ½ 20. století. Jedná se o zakřivené
železobetonové konstrukce ve tvaru skořápky – při mi ni málníhmotě a malé váze
zajišťují velkou odolnost a pevnost. Síly a tlaky jsou rovnoměrně rozkládány po celé
ploše; skořepina umožňuje překonat větší rozpony než klasické klenby → jejich
využití je hlavně u velkých prostorů bez středních podpěr – stavby sportovní,
hangáry, shromažďovací prostory apod. Vznikají stále složitější tvarové varianty →
rotační hyperboloid, hyperbolický paraboloid. Předchůdci skořepin jsou
železobetonové klenebné segmenty francouzských architektů z r. 1916 (stavby
hangárů – např. A Perret); první opravdovou skořepinu zkonstruovali němečtí inženýři
W. Bauersfeld a F. Dischinger
→ Planetárium (1922; Jena; Německo; průměr 16 m a tl. 3 cm)
Mezi hlavní tvůrce skořepinových staveb patří
Pier Luigi Nervi
konstruktér a architekt; vynálezce ferrocementu (jemnozrnný beton vyztužený
kovovou sítí)
→ Velký palác sportu (1958 - 1959; Řím; spoluautor Piacenti; rozpon přes 100m)
→ Malý palác sportu (1956 - 1957; Řím; spoluautor Vitelozzi; protínající se žebra
vytvářejí sférickou síť kosočtverců)
→ Výstavní palác CNIT (1957 - 1958; Paříž; poradce; rozpon 218 m)
Felix Candella
architekt
→ Pavilon kosmického paprsku (1951 - 1953; Mexico; Mexico; první střecha
v podobě hyperbolického paraboloidu)
→ Restaurace Las Manantiles (1958; Xochimilco; Mexico)
Jørn Utzon
architekt a urbanista; spolupracovník A. Aalta
→ Budova Opery (1956 - 1973; Sydney; patrně nejslavnější skořepina světa)
217
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
KINETISMUS
od 20. a 30. let 20. století
Rozvoj tohoto stylu je spojen se snahou umělců překonat statičnost uměleckého díla
rozvinutím dynamických prvků → ty nejsou prostorově ani časově fixovány. Objekty
se pohybují ( za pomoci větru, vody, elektřiny, magnetismu) a vznikají tak kinetické
 plastiky
 obrazy
 světelné objekty (neonová světelná reklama)
 fontány
Jednotlivé prvky kinetismu pronikají a jsou zastoupeny také v architektuře, např.
→ Věž lll. Internacionály (V. Tatlin; nerealizováno → otočná patra)
nebo ve formě architektonických detailů na moderních stavbách, např.
→ fotobuňky na fasádách → počítačově řízené otáčení lamel slunolamů
Kinetické představy a postupy se uplatnily také v moderním avantgardním urbanismu
→ mobilní město
 plovoucí
 otáčející se za sluncem
 kráčející (na teleskopických končetinách → skupina Archigram)
BRUSELSKÝ STYL
50. léta 2. století
Mezinárodní styl architektury a designu v 50. letech minulého století, vrcholící
v období světové výstavy EXPO 1958 v Bruselu. V architektuře je signifikatní
používání určitých materiálů a konstrukcí, jako jsou např.:
 sklo (v podobě křivek a ledvinovitých tvarů)
 laminát
 hliník
 lehká točitá schodiště
 dekorativní kovové příčky
V interiérovém řešení se pak uplatňují
 abstraktní i figurativní řešení
 lichoběžníky
 spleti čar, tvořící ubíhající plochy
Mezi významné autory světové architektury patří např.
Oskar Niemeyer
→ Budova Kongresu (1958 – 1960; Brasilia)
218
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
Ero Saarinen
→ Hokejový stadion David S. Ingalls (1958; New Haven; USA)
Marcel Breuer
→ Budova UNESCO (1953 – 1956; Paříž; spoluautor P. L. Nervi)
Arne Jacobsen
→ S.A.S. Royal Hotel (1960; Kodaň; 18 podlaží – 1. mrakodrap v Kodani)
v československé architektuře pak zejména
F. Cubr, J. Hrubý, Z. Pokorný
→ Pavilon na výstavě EXPO 58 (1958; Brusel; překonává dogmata sorely)
K. Prager
→ Ústav makromolekulární chemie ČSAV (1963 – 1964; Praha)
BIONIKA - BIOTEKTURA
od 1960 v USA
Hraniční obor mezi biologií a technikou → v tomto stylu jde zejména o využívání
poznatků o stavbě a funkci živých systémů (živočichové, rostliny) a jejich uplatnění
v technice. Inspirace živou přírodou je architektuře vlastní odpradávna; již ve
starověkém Egyptě docházelo k přepisu organických tvarů do kamenných konstrukcí
(tvary sloupů, odvozené od rostlin). V konstrukci se pak inspirace živou přírodou
objevuje např. v gotické architektuře. V současnosti se v živé přírodě hledají různé
konstrukční analogie → řešení konstrukcí zastřešení velkých rozponů (vejce, včelí
plástve) nebo konstrukcí výškových staveb (obilný klas). V urbanistických návrzích
vycházeli z živé přírody např.:
 metabolisté
 P. Soleri
POSTMODERNÍ ARCHITEKTURA
60. - 90. léta 20. století
Architektonický směr, který se rozvíjí od 60. let v USA, v polovině 70. let v Evropě
a v 80. letech v Japonsku. Společnými znaky různých stylů a proudů postmoderního
projevu je reakce a vymezení se proti mezinárodnímu stylu (modernismu), který
pokládají jeho protagonisté za elitářský, exkluzivní a obecně nesrozumitelný. Autoři
se tedy snaží vytvářet architekturu srozumitelnou pro elity i lidi z „ulice“; usilují
o tvarovou i barevnou pestrost → vliv pop-artu, používají ornament, berou ohled na
„genius loci“ → začlenění stavby do okolní zástavby, podporují lokální styly
architektury (jedinečnost a místní zvláštnosti) v reakci na uniformitu modernismu.
Postmoderní architekti znovu vnášejí do svého projevu archetypy (věž, brána,
průčelí, oblouk), které moderna odmítá; vědomě čerpají inspiraci (citují)
z předchozích uměleckých slohů a stylů a jejich lokálních projevů. Dochází k velké
pestrosti výběru a různým vzájemným kombinacím prvků (bez omezení) → radikální
eklekticismus; citace však nejsou doslovné → jsou využity v jiném kontextu a tím
mohou získat nový význam. Možným inspiračním zdrojem jsou také některé původní,
219
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
nemodernistické styly 20. století. Mezi hlavní znaky postmoderní architektury patří
 uplatňování osové symetrie
 vytváření zdobného průčelí stavby
 uplatnění antikizujících prvků a článků
 segmentová okna
 hra s měřítkem částí stavby
 citace různých historických slohů
Ve 2. ½ 80.let promyšlený eklekticismus devalvuje v nezávaznou hru, stylový
pluralismus je zneužíván s cílem šokovat a ohromit (vliv reklamy); nutí autory
přicházet s novými a novými kreacemi → tvůrčí svoboda umělce je nadřazena
všemu. Účinek postmoderní architektury se díky tomuto přístupu rychle „opotřebuje“
a dostává se na úroveň konzumního zboží. V 90. letech pak ztrácí význam jako
alternativa a stává se symbolem konzumní západní společnosti.
Michael Graves
architekt
→ Portland Public Services Building (1981 - 1983; Oregon; USA)
→ Human Medical Corporation (1982 - 1987; Louisville; USA)
Philip Johnson
architekt
→ Administrativní budova AT&T (1978 – 1982; New York)
→ PGP Place (1984; Pittsburgh)
Richard Venturi
architekt, teoretik
→ Guild House (1960 - 1963; Filadelfie)
→ Vanna Venturi House (1962 - 1964; Chesnut u Filadelfie; dům pro svou matku)
→ Fire station n. 4 (1968; Columbus; USA)
James Stirling
architekt
→ Novostavba stuttgartské galerie (1977 - 1984; Stuttgart)
→ Clore Gallery (1980 - 1986; Londýn; přístavba k Tate Gallery)
→ Vědecké centrum (1979 - 1988; Berlín; spoluautor M. Wilford)
Aldo Rossi
architekt, urbanista, divadelní architekt
→ Obytný blok (1992 - 1998; Berlín)
→ Il Palazzo Hotel (1987- 1989; Fukuoka; Japonsko)
→ Bonnenfanten Museum (1990 - 1994; Maastricht; Nizozemí)
Mario Botta
architekt
→ Rodinný dům Casa Rotonda (1980 - 1981; Stabio; Švýcarsko)
→ BIS Bank (1995; Basilej)
220
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
Ricardo Bofill
architekt
→ Les arcades du lac (1975 - 1981; St. Qunetin-en-Yvellines; Francie; sídliště)
→ Obytná skupina Arena (1980 - 1984; Marne-la-Vallée; Francie)
HIGH-TECH
konec 60. let 20. století – dosud
Název stylu pochází z anglického termínu „high-technology architecture“. V tomto
stylu architektury a designu se hlavní důraz klade na vyspělou technickou
a technologickou složku. Původní motivací bylo ozvláštnit uniformní architekturu
mezinárodního stylu rozvinutím a zpestřením technologie a jejím uplatněním při
formování architektonického výrazu stavby. Inspirační vlivy mají funkcionalismus,
konstruktivismus a nové materiály rozvíjející se kosmonautiky a leteckého průmyslu.
Styl je řazen do širšího proudu postmoderní architektury.
Typickými znaky high-tech architektury jsou:
 uplatnění kovového konstrukčního systému
 uzavřené silové okruhy, reprezentující jasné rozložení působících sil
 aplikace průmyslových a nových materiálů a technologií
Estetika high-tech architektury využívá:
 plechové díly z nerezové oceli a lesklých kovů
 zvlněné, perforované plochy (např. plastové membrány)
 zavěšené panely z kovů a skla
 tvarované spoje
 viditelné výztuže
 klimatizace, výtahy a instalace umístěné na fasádě → strojová estetika
Od 90. let 20.století se používají „inteligentní fasády“, využívající sluneční energii
a umožňující řízené větrání objektů.
Za 1. realizaci high-tech architektury ve světové architektuře je považována stavba
John Hancock Centre (1969; Chicago). Mezi významné světové představitele hightech
architektury patří
Richard Rogers
architekt
→ Georges Pompidou centre (1971 – 1977; Paříž; spoluautor R. Piano; ikonická
stavba high-tech)
→ Lloydova pojišťovna (1982 - 1986; Londýn)
Norman Foster
architekt
→ Hongkongská a Šanghajská banka (1979 - 1986; Hongkong)
→ Letištní budova ve Stanstedu (1981 - 1991; Londýn)
→ Swiss Re Tower (2001 - 2003; Londýn; budova zvaná „gherkin“ - okurka)
221
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
Jean Nouvel
architekt
→ Institut arabského světa (1981 - 1987; Paříž; orientalizující fasáda kovových
clon, ovládaných fotobuňkami)
Jan Kaplický
architekt a vizionář
→ Lord´s Media Centre (1994; Londýn; tiskové centrum na kriketovém hřišti;
Stirlingova cena)
→ Obchodní dům Selfridges (1999; Birmingham)
→ Projekt Národní knihovny na Letné (2006; Praha – nerealizováno; „blob“ vítěz
mezinárodní soutěže)
→ Muzeum Enza Ferrariho (2012; Modena; realizováno „in memoriam“)
V Čechách se pojetí high – tech architektury koncem 70. a začátkem 80. let nejvíce
blíží skupina architektů, sdružená do ateliéru SIAL v Liberci → M. Baum, J. Eisler,
V. Králíček, M. Masák, E. Přikryl, M. Rajniš, J. Suchomel a vůdčí osobnost
a zakladatel SIALu Karel Hubáček.
Významnou realizací je:
K. Hubáček
→ Vysílač a hotel na Ještědu (1965 - 1973; Liberec; stavba v r. 1969 oceněna
Perretovou cenou)
NOVÁ JEDNODUCHOST - MINIMALISMUS
80. léta 20. století – dosud
Tento styl architektury 20. století vzniká ve Švýcarsku; vymezuje se proti postupům
mezinárodního stylu a zároveň je jeho velmi silným motivem reakce na postmoderní
tvarový pluralismus, kompoziční nepřehlednost a materiálovou a finanční náročnost.
Mezi hlavní znaky minimalismu patří
 úsilí o maximální redukci hmot
 optické sjednocení fasády
 tvarová jednoduchost
 důraz na prázdný prostor jako kompoziční a výtvarný prvek
 práce se světlem
Z materiálového hlediska je signifikatní používání levných materiálů, jako jsou
 pozinkovaný plech
 překližka
 dřevo
 kámen
s důrazem na využívání místních surovin v přírodní podobě. Mezi významné
realizace minimalismu ve světové architektuře patří:
222
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
Herzog a De Meuron
architekti
→ Dům v Tavole (1985 – 1988; Itálie; kubická stavba z kamenného zdiva
„nasucho“ s betonovým skeletem)
→ Galerie Goetz (1992; Mnichov; jednoduchý hranol z překližky, hliníku a skla)
→ Signální box švýcarské dráhy (1995; Basilej; blok obalený lamelami
z měděného plechu, v místech oken zprohýbanými do „žaluzií“)
Tadao Ando
architekt
→ Dům Azuma (1988; Osaka; Japonsko)
→ Kaple vody (1988; Tomamu; Japonsko)
→ Kostel světla (1990; Ibaraki; Japonsko)
Peter Zumthor
architekt, vyučený nábytkář
→ Termální lázně ve Valsu(1996; Švýcarsko)
→ Polní kaple bruder Klaus (2007; Wachendorf)
→ Kolumba (2007; Kolín n. Rýnem; Německo)
DEKONSTRUKTIVISMUS
80. a 90. léta 20. století - dosud
Architektonický směr, který je řazen do širšího proudu pozdní moderny. Jeho vznik je
reakcí na historizující tendence postmoderny a pokračování moderny. Je ovlivněn
ruským konstruktivismem; zejména však myšlenkami francouzského filosofa
a literárního kritika J. Derridy. Architekti se snaží postihnout mnohovrstevnatost
architektury a zvýraznit problémy struktury zdánlivě stabilní konstrukce. Mezi typické
znaky dekonstruktivistické architektury patří
 časté užívaní diagonály jako prostředku architektonické kompozice
 odklon od horizontály a vertikály
 ostré úhly
 rotace hmot o malé úhly
 posuny, překrytí a kolize jednotlivých vrstev
 zdánlivě nelogické a nestabilní konstrukce – deformované roviny
 kouskování, fragmentizace prvků
 odmítání ornamentu
Architekti se snaží posílit expresivitu výrazu stavby → forma je výsledkem posunutí
a deformace tradičního ortogonálního systému. Na stavbách se objevují prvky hightech
architektury. Tvorba jednotlivých architektů je různorodá – přesto má společné
znaky a je snadno identifikovatelná. Mezi hlavní představitele patří
Peter Eisenman
architekt
→ Nunotani Building (1990 - 1992; Tokio)
→ Holocaust Mahnmal – památník židům zavražděným v Evropě (2005; Berlín)
223
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
Bernard Tschumi
architekt
→ Park De la Villette (1982 – realizace v 90. letech; Paříž)
→ Glass video gallery (1991; Groningen; Nizozemí)
→ Modrá obytná věž (2007; New York)
Zaha Hadid
architektka, urbanistka
→ Hasičská stanice firmy Vitra (1991 - 1993; Weil am Rhein; Německo)
→ Spittelau Viadukt (2004 - 2005; Vídeň)
→ MAXXI – muzeum umění 21. století (2000 - 2009; Řím)
Frank Owen Gehry
architekt
→ Vitra Design Muzeum (1989; Weil am Rein; Německo; 1. evropská realizace)
→ Tančící dům (1996; Praha; spoluautor Vlado Milunić)
→ Guggenheimovo muzeum (1997; Bilbao, Španělsko)
→ Walt Disney Concert Hall (2003; Los Angeles)
Coop Himmelb(l)au
architekti, designéři
→ Střešní nástavba Falkestrasse (1998; Vídeň)
→ UFA Palast (1997 - 1998; Drážďany)
BIOARCHITEKTURA
poslední ¼ 20. století
Pojem bioarchitektura nebo ekologická architektura se vztahuje ke stylu
architektury, ovlivněné ekologií a antroposofií. Moderní – zejména funkcionalistickou
architekturu – považuje za ekologický omyl. Snahou je stavět stavby z přírodních
recyklovatelných materiálů, mezi něž patří např.:
 dřevo
 kámen
 drny
 sláma
 hlína
a také stavby s nízkou energetickou náročností nebo soběstačné z hlediska
dodávaných energií. Tyto snahy ovšem s sebou většinou přinášejí také vysoké
náklady na stavební materiál a používané technologie ekologicky úsporných systémů
→ solární panely, tepelná čerpadla, čističky apod.
224
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
Budova Secese • Vídeň • J. M. Olbrich
Casá Milá • Barcelona • A. Gaudí
225
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
Einsteinova věž • Postupim • E. Mendelsohn
Kovařovicova vila • Praha • J. Chochol
226
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
Chrysler Building • New York • W. van Allen
227
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
Müllerova vila • Praha • A. Loos
Klub Rusakovových závodů • Moskvy • K. Melnikov
228
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
Schröder house • Utrecht • G. T. Rietveld
Budova Bauhausu • Dessau • W. Gropius
229
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
Vila Tugendhat • Brno • L. M. van der Rohe
Vila Savoye • Poissy • Le Corbusier
230
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
Kostel Nejsvětějšího srdce Páně • Praha • J. Plečnik
Kaufmannova vila • Bear Run • F. L. Wright
231
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
Guggenheimovo muzeum • New York • F. L. Wright
Poutní kaple • Ronchamp • Le Corbusier
232
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
IBM Building • Chicago • L. M. van der Rohe
233
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
Malý palác sportu • Řím • P. L. Nervi
Budova opery • Sydney • J. Utzon
Vanna Venturi House • Filadelfie • R. Venturi
234
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
Hongkongská a Šanghajská banka • Hong Kong • N. Foster
235
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
Hotel a vysílač na Ještědu • Liberec • K. Hubáček
Vitra Design Museum • Weil am R ein • F. Gehry
236
ARCHITEKTURA 20. STOLETÍ
Polní kaple bruder Klaus • Wachendorf • P. Zumthor
Muzeum Enzo Ferrari • Modena • J. Kaplický
237
Seznam použité literatury
DUDÁK, Vladislav, Rudolf POŠVA a Bořek NEŠKUDLA. Encyklopedie světové
architektury: Od menhiru k dekonstruktivismu. 1. vyd. Praha: Miloš Uhlíř - Baset, 2000.
ISBN 80-86223-07-8
STAŇKOVÁ, Jaroslava, Radomíra SEDLÁKOVÁ, Rudolf POŠVA a Svatopluk VODĚRA.
Architektura v proměnách tisíciletí: architektonická kompozice: dějiny stavebního umění
od pravěku dodnes: lidová architektura: životní prostředí a památková péče. Praha:
Sobotáles, 2005, 303 s. ISBN 80-868-1710-5
SYROVÝ, Bohuslav a kolektiv. Architektura svědectví dob: přehled vývoje stavitelství
a architektury. 3. vyd. Praha: SNTL – Nakladatelství technické literatury, 1987.
HAAS, Felix. Architektura 20. století. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství,
n. p., 1978.
GÖSSEL, Peter. Architektura 20. století. Vyd. 2., přeprac. V Praze: Slovart, 2006, 608
s. ISBN 80-720-9814-4.
ŠVÁCHA, Rostislav. Od moderny k funkcionalismu. 1. vyd. Praha: Victoria publishing,
1995, 590 s. ISBN 80-856-0584-8.
239
Tato příručka vznikla na základě finanční podpory Evropského sociálního fondu a rozpočtu
České republiky v rámci projektu Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost
„Stavebnictví 21“, reg. č. CZ.1.07/1.1.24/01.0110.
Ing. Tomáš Fischer
Architektura. Vybrané kapitoly z dějin.
ilustrace: Ing. Tomáš Fischer
Vydala Střední průmyslová škola stavební, Opava, příspěvková organizace
2. vydání
Opava 2015
Tato příručka vznikla za finanční podpory
Evropského sociálního fondu
a rozpočtu České republiky
v rámci projektu OP VK „Stavebnictví 21“,
reg. č. CZ.1.07/1.1.24/01.0110.