46 /  PEDAGOGICKÁ KOMUNIKACE V TEORII A PRAXI
Tempo
Představuje rychlost, jakou je sdělován obsah projevu nebo některých jeho částí. Bývá ovlivněno temperamentem mluvčího, obsahem sdělení, momentální situací, prostředím, cílem projevu apod. Optimální je takové tempo řeči, které je adekvátní obsahu a signalizuje živost, temperament.
Pauza
Jde o přerušení řeči. Užívají se pauzy:
■ fyziologické - souvisejí s dechem,
■ logické - vyznačují hranice taktů, úseků a vět, slouží pro jasné vyjádření myšlenek,
■ psychologické - tlumočí určitý podtext a učitel jich používá zcela záměrně.
2.3  NEVERBÁLNÍ KOMUNIKACE
Označení nonverbální komunikace znamená mimoslovní komunikaci. Nejde však; jak si většina lidí myslí, jen o mimickou stránku řeči, ale o celý komplex mimoslovních signálů - řeč těla. Taková řeč těla je daleko upřímnější než slova. Antropolog Albert Méhrabian odhalil, že pouze 7 % informací, které získáváme z rozhovoru, nám poskytují slova. Z tónu a barvy hlasu získáváme 38 % a 55 % z řeči lidského těla. Velmi precizně rozebírá jednotlivé prvky neverbálního projevu J. Křivohlavý (1988,1993). Podnětné jsou také další publikace, např. Thiel, K: Řeč lidského těla. Bratislava, Plasma servece 1993; Vávra, V.: Mluvíme beze slov. Praha, Panorama 1990.
Při nonverbální komunikaci jde tedy o to, co si sdělujeme:
■ výrazy obličeje (mimika),
■ pohledy (řeč očí),
■ pohyby (kinezika),
■ fyzickými postoji (konfigurací všech částí těla),
■ gesty (gestika),
■ dotekem (haptika),
■ přiblížením či oddálením (proxemika),
■ tónem řeči,
■ úpravou zevnějšku a životního prostředí.
ZÁKLADNÍ POZNATKY O PEDAGOGICKÉ KOMUNIKACI
/ 47
Vedle otázky, jak jinak komunikujeme než slovy, vyvstává také další téma, co si sdělujeme beze slov. I tímto se nejvíce zabývá J. Křivohlavý. Mimoslovními způsoby se nedá sdělit např. dilema, nutnost volby mezi dvěma možnostmi. Nedá se také sdělit „nic" - např. nic nevidím, nic necítím - protože není možné se nijak nechovat.
Mimoslovně si sdělujeme:
■ emoce - pocity, nálady, afekty,
■ zájem o sblížení - navázání intimnějšího styku,
■ snažíme se vytvořit u druhého dojem o tom, kdo jsem já,
■ snažíme se záměrně ovlivnit postoj partnera,
■ řídíme chod vzájemného styku.
MIMIKA - ŘEČ OBLIČEJE j
„Lidská tvář má velice bohatý komunikační potenciál. Je y prvé řadě aůlezitým sdělovačem emocionálních stavů. Odráží vzájemné postoje lidí;! kteří spolu jednají, poskytuje zpětnou vazbu v rozhoýoru, tj. odr poyěď na to, co jsme druhému Člověku řekli. Někteří badatelé sedo-koace domnívají, že z hlediska i komunikace je tvář vedle slpva druhým nejdůležitějším sdělovacím prostředkem v mezilidském vzjtahu..." |
í       \   (M.O. Knapp, 1978)
P. Ekman pak zjistil, že svaly 1000 různých výrazů obličeje. Gii manité výrazy mohou být produkovány
v našem obličeji nám umožňují více než innost svalů je přitom tak hbitá, že tyto roz-v minimálním čase. I
Bunkce mimických projevu
■ Sdělování kulturně tradovaných gest - daných nepsanou sociální normou určité země (zdvořilostní úsměv apod.). |
■ Tzv. instrumentální pohyby (např. výrazyíobličeje při kýchaní^ při zívání).
■ Nejčastější je sdělování emocí - citů a pocitů, nálad, citových prožitků a afektů. i;
Studium schopnosti lidí odečítat správně emoce, které výraz obličeje |/ sděluje, dokazuje, že ne každý má to štěstí tuto schopnost ovládat. Lepších 1' výsledků dosahovali lidé-uzavření, obrácení do sebe (introverti) než lidé I*4 'otevření, společenští (extroverti). Úspěšnější byly v odečítám' ženy než ! muži.
48 / PEDAGOGICKÁ KOMUNIKACE V TEORJIA PRAXI
ZÁKLADNÍ POZNATKY O PEDAGOGICKÉ KOMUNIKACI   / 49
Chceme-li porozumět vztahu mezi výrazem obličeje a emocionálním stavem člověka, musíme nejdříve vědět, kolik rozeznáváme různých druhů emocí a kolik druhů mimických vyřazuje možno od sebe odlišit. Výzkumy zjistily, že člověk dokáže s velkou přesností odlišit sedm primárních emocí ve výrazech obličeje:
■ štěstí - neštěstí,
■ neočekávané překvapení - splněné očekávání,
■ strach a bázeň-pocit jistoty,
■ radost - smutek,
■ klid - rozčilení,
■ spokojenost - nespokojenost, až znechucení,
■ zájem - nezájem.
Sekundární emocionální mimické výrazy
■ Splynutí - fúze výrazů ^ rychlé vystřídání jednoho emocionálního výrazu druhým, změna výrazu obličeje probíhá velmi rychle - 1/8 až 1/5 : sekundy. j
■ Složení mimických projevů - jedna část obličeje vyjadřuje jin4 kvalitativně odlišné emoce ;než druhá, ji í
■ Levá polovina obličeje Vyjadřuje jiný druh emocí než pravá.
■ Aktivizace svalových komplexů obličejových svalů, které jsou normálně v činností při kvalitativně odlišných emocích.
Složitá emocionální situace může u čloyěka vyvolat i několik různých emocí najednou - např. úžas a radost. V životě nastávají i chvíle, kdy se snažíme „hraným" výrazem překrýt „autentický" emocionální výraz (např. v situaci, kdy jsme nemile překvapeni).
Struktura tváře při mimických projevech a význam různých zón v obličeji Mnozí z nás se domnívají, že tvář jě nedílný celek, a tudíž se dané emoce odráží v celé tváři, přesněji rnimickými změnami v celé tváři. Výzkumy však ukazují, že lidská tvář je složena z různých oblastí, a tudíž se určitá emoce odráží více v určité oblasti. Které složky, zóny Či oblasti je možno v lidské tváři rozlišovat? Podle P. Ekmana je to:
■ oblast čela a obočí,
■ oblast očí a víček, j
■ oblast dolní části obličeje, zahrnující tváře, nos a ústa.
■ Bolest je vepsána hlavně do horní části obličeje - víčka, obočí, čelo.
■ Štěstí se dá nejlépe přečíst z oblasti dolní části obličeje.
■ Překvapení je možné správně určit v každé zóně obličeje - nejpřesněji však v oblasti čela a obočí.
■ Smutek a strach se s největší přesností dají určit v oblasti očí a víček.
■ Rozčilení je rozloženo po celé ploše obličeje - není lokalizováno v žádné zóně.
Při čtení emocí z obličeje jsou velmi důležité i oči.
Obličej je možno považovat v prvé řadě za důležitý sdělovač emocionálního stavu. Někteří lidé ovládají umění čtení emocí velmi dobře, jiní méně. Dnes už však existuje zvláštní druh výcviku využívající moderní techniky, jež dovednost čtení z mimiky zlepšuje.
Při vyučování vysílají děti celou radu zpráv svými rnimickými projevy. Učitel, který je schopný tuto zpravuj přijmout a dešifrovat, daleko lépe po-; rozumí svým žákům. Také pedagogická komunikace bude účinnější a příjemnější. Učitel tak může tímto způsobem celou řadu zpráv vysílat svým žákům během vyučování. Pokud jsou žáci na toto zvyklí, stačí pak pouze tnálý úšklebek, zamračení učitele a žák vij čo to znamená. Učiteli nemusí přerušovat výklad, nebo rušit celou řídil sdělením, které se týká pouze jednoho žáka (napomenuto. Mimický:m projevem dětí během vyučování se hlouběji budu věnovat ve druhé části.
POHLEDY - ŘEČ OČÍ
Oči jsou již více než sto let předmětem studia fyziologů, psychologů a sociologů. Fyziology zajímají pro svůj složitý smyslový a psychology jako informační kanál s jemnou rozlišovací schopností. Zaměříme se proto ha úlohu očípři styku člověka s člověkem, v našem případě při styku učitele se žáky. ; Reč očí patří k nejdůležitějším způsobům sdělování. Abychom této řeči porozuměli, je důležité vědět, jaké prvky obsahuje:
■ Záměrem pohledu - kam je pohled zaměřen: Psycholog mluví o tzv. terčích - může jím být určitý předmět nebo detail. Sociology zajímá zaměření na terče, kterými j sou druzí lidé: Pro nás je důležité, na koho se dívá učitel, jestli se žák dívá na učitele nebo někam jinam, na koho ze spolužáků se žák dívá. Nejcitlivější je okamžik setkání pohledů z očí do očí.
■ Doba trvání bodového zaměření pohledu - jak dlouho trvá pohled člověka na určitý terč. Velmi citlivě vnímáme délku pohledu z očí do očí.
50  /  PEDAGOGICKÁ KOMUNIKACE V TEORII A PRAXI
ZÁKLADNÍ POZNATKY O PEDAGOGICKÉ KOMUNIKACI   / 51
Příliš dlouhý pohled na určitou osobu však bývá hodnocen negativně -jako „civění".
■ Četnost pohledů - učitel se dívá na celou třídu a jeho oči se zastavují u jednotlivých žáků. Žáci potom velmi citlivě zaznamenávají, jak často se na ně učitel dívá v porovnání s ostatními spolužáky. Četnost znamená, i když pohledy přímo nepočítá. Např. takové rozložení pohledů může nastat ve skupinové interakci.
■ Sled pohledů - sekvence - můžeme sledovat, na koho se učitel díval dříve, než se podíval na daného žáka, na koho se podíval potom apod. Obdobně to platí i pro žáka. Žák se např. podívá na některého spolužáka dříve, než se podívá na tázajícího se učitele. A nebo naopak - poté, co se podívá na učitele, se může očima „zeptat" spolužáka, zda odpověděl správně.
■ Celkový objem pohledů - vezmeme-li v úvahu, kolikrát se učitel na žáka podíval a zároveň i jak dlouho se na něj díval, pak sečtením všech časů pohledů věnovaných určitému žákovi dává údaj o celkovém objemu pohledů. Je to ukazatel sociálního zájmu. Musíme počítat s tím, že žáci jsou na objem učitelových pohledů neobyčejně citliví. {
■ Uhel pootevření! očních víček - díváme-li se na určitou osjobu, pak se můžeme dívat s očima dokořán otevřenýma, nebo naopak přivřenýma. Lidé jsou schopní odlišit od sebe s 95% jistotou celkem 35 různých úhlů pootevření víček. Schopnost vědomě řídit pootevření víček je však menší.
■ Průměr zornice - velikost pupily - je přímo úměrný intenzitě emocionálního stavu člověka.
■ Odklon směru pohledu - dřváme-li se na určitou osobu, pak můžeme natočit obličej přímo tam, kam se díváme. Je však také možno dívat se jen „po očku" nebo zpod řas při skloněné hlavě apod.
■ Tvary a pohyby obočí — při pohybu obočí dochází k deformaci kůže, a ta dává obočí různý tvar. Existují typologie tvarů obočí, které uvádějí více než 40 druhů deformace obočí.
■ Tvary vrásek kolem očí - při upření pohledu dochází často k deformaci kůže v okolí očí - na čele nad očima, po stranách očí, uprostřed mezi očima i u kořene nosu. I ty mají svůj komunikační význam.
Například různá délka pohledu nás informuje o tom, že se déle díváme na osobu, které si vážíme, nebo na preferované osoby - osoby, kterým dáváme z různého důvodu přednost. Na to jsou žáci velmi citliví. Např. R. V. Exlen zjistil, že také chválení i kárání ovlivňuje pohledy žáků. Častěji se na učitele
dívá chválený žák, káraný se naopak snaží své zrakové kontakty s učitelem omezit.
Další pokusy zjistily, že nesouhlas učitele s žákovým tvrzením podstatně snížil objem žákových pohledů na učitele. I samo téma rozhovoru ovlivňuje četnost pohledů na učitele - je til rozdíl mezi tématy věcnými, neosobními a tématy osobními, kdy byl objem pohledů na učitele vyšší.
Poznatky z oblasti mimiky a řeči očí dokázaly, jak důležitá je tato nonverbální komunikace. Tími, co naše oči dělají, sdělujeme druhým lidem nejen to, jak nám je, jak se cítíme, ale i jaký k nim máme vztah. Nebýt této řeči očí byl by náš osobní styk i styk učitele se žáky o něco skutečně cenného a podstatného ochuzen.
KINEZIKA - ŘEČ POHYBŮ
Co je kinezika? Vznikla z řeckého slova „kinema" - pohyb. Je to oblast sociální psychologie zabývající se pohyby těla a jeho částí při nonverbální komunikaci. Kinezika zahrnuje vžechny druhy pohybů. Jde-li ale o pohyby určitých částí těla, setkáváme s<; s označením speciálním. Např. chirono-mie tvoří část kineziky pojedná\ ajíeí o pohybech nikou. Gestika se pak za-f bývjá pohyby rukou, které doprc vázejí nebo nahrazují slovní projev.
Psychologové zjistili, že při ríizně vedeném rozhovoru (rozhodující bylOj Ida to byl rozhovor klidný, mínr i, anebo napjatý až konfliktní) sb také různě měnilo svalové napětí účastníku rozhovoru. Elektromyografické záznamy ukázaly, že při vyšším psychickém napětí při rozhovoru se ve sýalech obje j raji elektrické potenciály vysokých amplitud, které normálně doprovázejí skutečné pohyby.
A. Dittman hlubším rozborem vzorů pohybů ukázal, že různé nálady uvádějí do pohybu různé skupiny svalů. Lidé, kteří mají mimořádný pozorovací talent, dovedou tedy podle druhu pohybů uhádnout, v jajcé náladě sé onen pozorovaný člověk nachází.
Jednotlivé komunikační pohyby těla a jeho části se třídí do skupin podle jejich druhu, významu a zjišťování příbuznosti v gestice lidí, kteří patří do různých kulturních či etnických oblastí. Připomeňme např. klasifikační systém švédského psychologa R. L. Birdwhistella, který vyšel z analogie jazykovědy. Nejmenší pohybovou jednotkou v kinezice je kin, v lingvistice foném. Z kinů se skládají vyšší, složitější jednotky - kinemy. Jim jsou nadřazené kinemorfy neboli věty.
Jedna ze základních otázek kineziky zní: kolik základních druhů pohybových sdělení, tj. kolik kvalitativně odlišných sdělení je možno pohyby
52  /  PEDAGOGICKÁ KOMUNIKACE V TEORII A PRAXI
ZÁKLADNÍ POZNATKY O PEDAGOGICKÉ KOMUNIKACI   / 53
tlumočit? M, Rei ve své knize vyjádřil domněnku, že gesty je možno vyjádřit na 700 000 rozličných sdělení.
Velmi důležité pro studium pohybů těla je zachycování, registrace pohybů. Ekman a Friesen vyvinuli systém záznamu SCAN (Systematic Trans-cribing Analytic System) - způsob psaní, pomocí něhož např. registrují údaje odečítané z filmových či videových záznamů interakce;
Sledování řeči pohybů je velmi náročné a ve školním vyučování ho příliš mnoho využívat nelze. Učitel by musel mít velmi dobrou pozorovací schopnost. Existuje však jedna část kineziky, kterou ve Škole velmi uplatňujeme, a tou je gestika.
GESTIKA - ŘEČ GEST
Gesta - pohyby, které mají výrazný sdělovací účel, doprovázejí slovní projevy nebo je zastupují. Jde o pohyby kterékoli části těla - nejen rukou, i když většina gest je záležitostí právě rukou. Gesta patří do kineziky a jsou ze všech pohybů néjvýraznější.
Funkce gest
■ Gesta naznačují určitou ideu. Např. sdělení významu „jestli růě neposlechneš, budu se chovat jinak" je doprovázeno celým souborem (pohybů, i
■ Gesta obrazně naznačují to, co by bylo možno říci slovem, ale co je přece jen srozumitelnější, když: se to ukáže. Např. učitel v hlučné třídě: „Tady bude ticho." A uhodí pěstí do stolu - gestem srozumitelně naznačí, co je ochoten udělat, aby své přání prosadil.
■ Gesta zvyšují názornost řečeného.
■ Gesta mohou za určitých okolností vyjadřovat pravý opak toho, co je slovy sdělováno; Např. ve Škole při výchovném konfliktu žák-učitel, kdy učitel přistihne žáka házejícího křídou po spolužácích: „Klidně hoď ještě jednou." Gestem však naznačí, co se stane jestli žák hodí - potrestání, pokárání. Která řeč je zdě hlavní a která vedlejší? Vztah mezi řečí a gesty je velmi složitý.
Vědomé a nevědomé používání gest
Řadu gest používáme záměrně. Častokrát se však stává, že uděláme určité gesto, aniž bychom si toho byli vědomi.
Kulturní vlivy formující gesta
V naší kultuře je možno vidět tento vliv např. v pravidlech pohybové etikety, což jsou nepsaná pravidla společenského chování a zákony chování v určité skupině.
Etnické vlivy formující gesta
Gestikulace různých národů - ňapř. je důležité poukázat na francouzskou eleganci, italskou výbušnost, anglickou zdrženlivost. " Správné používání gest během vyučování je velmi důležité. Učitel stojící před třídou prkenně nezaujme žáky ani sebelepším tématem. Stejně je tomu i s nadměrným používáním gest. Proto i zde platí: Všeho s mírou!
\'t ISTUROLOGIE - SDĚLOVÁNÍ FYZICKÝMI POSTOJI
i
I' Předmětem zkoumání posturologie je studium poloh těla. Už jen tím, že U člověk zaujme určitou polohu těla, rukou, nohou, hlavy, může jiným lidem 'sdělit, zda je jeho psychický pos toj přátelský či nepřátelský, zda s nimi chce ilálfe jednat nebo jednání ukonč oje.
Základnítělesnépolohy a postoje
Fyziologie rozeznává tři základ lí polohy člověka 4 vstoje, vse4ě, vleže. Př} každé z nich mohou různé čá:;ti těla zaujímat rozmanité polohy. Hovd-i ínie-li o vzájemné poloze dvou částí těla při téže základní i tělesné poloze, idetotzv. kompozici. Jde-li o \ ystižení vzájemných poloh všech částí těla předané základní tělesné poloze, jde o tzv. konfiguraci. UrČitájkonfigurace tatí zahrnuje nejen zcela konkrétní polohu rukou á nohou, ale i polohu těl4, Irku, hlavy apod. - schoulení, zjaklonění atd. u téže základní tělesné polohy in 'j>ř: vstoje). Poziturou se pálj: rozumí celek, který udává jednak základrií | těle 3hoú polohu, j ednak polohojvou konfiguraci všech částí těla. Nejde však | jen o popis různých fyzickýchjipostojů či ó vystižení všech druhů poloh, | kompozic, konfigurací a pozitůr, ale především o nalezení určitého řádu, I který zde panuj e - např. ve vztahu mezi různými druhy poloh ä určitým vý-i   /n i -nem sdělení.
>   \ rafemná poloha dvou lidí v interakci
I Poloha, kterou člověk zaujímá,když je sám, je obvykle poněkud odlišena ml polohy, kterou zaujímá, pokud se domnívá, že by mohl být někým viděn, pi i| »adně jakmile je ve společnosti druhého člověka nebo více lidí. Vzájenl-
I   ná poloha dvou lidí v rozhovoru naznačuje, zda a jak moc jde hovořícímu
54  /  PEDAGOGICKÁ KOMUNIKACE V TEORII A PRAXI
ZÁKLADNÍ POZNATKY O PEDAGOGICKÉ KOMUNIKACI   / 55
o to, o čem se hovoří, a nakolik je pro něj důležité naslouchajícího přesvědčit. Toto je velmi důležité pro učitele a všechny pedagogické pracovníky. Z jejich postoje musí být vždy znatelné zaujetí pro dané téma, o kterém se svými žáky hovoří. Také polohy naslouchajícího žáka naznačují, do jaké míry ho zajímá to, co mu říkáme.
HAPTIKA - SDĚLOVÁNÍ DOTEKEM
Termín haptika byl zaveden lingvistou Williamem Austinera. Vyjadřuje taktilní kontakt (dotek). Tento taktilní kontakt zahrnuje:
■ příjem zpráv o působení tlaku, který působí deformaci kůže,
■ příjem zpráv o působení tepla,
■ příjem zpráv o působení chladu,
■ příjem zpráv o vlivu podnětů, které působí bolest,
■ někdy bývá zařazován i smysl pro vibrace, který registruje chvění.
Dojde-li k doteku mezi dvěma lidmi, pak je možno hovořitjnejen o tom, kterou částí těla se jedna osoba dotkla určité části těla1 druhé os!oby, ale charakterizovat i druh tohoto doteku. Může jít o podání ruky, stisjk, objetí, pohlazení, políbení, štípnutí, píchnutí apod. Dotek může být Interpretován jako projev přátelství či nepřátelství.
Význam sdělování;dotykem spočívá v mimořádně citlivosti kožního smyslu. Podáním raky se dá druhému člověku sdělit, zdaje vítán či zda přišel nevhod. Dotykem ruky lze žáka povzbudit i ukáznit, a přitom může jít
0 velmi jemný pohyb.
PROXEMIKA - SDĚLOVÁNÍ PŘIBLÍŽENÍM A ODDÁLENÍM
1 tak nevinným způsobem, jako je přiblížení se k druhé osobě nebo naopak odstoupení, a tím i oddálení se od ní, jí něco sdělujeme. Studiem odstupu mezi lidmi se zabývá jedna z nejstarších disciplín nonverbální komunikace -proxemika.
Výzkumy např. zjistily, že u osob, které spolu komunikují vestoje, existuje určitá osobní zóna člověka. Rozumí se jí myšlená čára ohraničující prostor kolem člověka, do něhož nerad pouští druhé lidi. Problémem je, že osobní zóna není u každého stejně velká a navíc se mění podle okolností. Může dojít k tortiu, že se setká dvojice, z nichž jeden počítá s poměrně vel-
kým odstupem, zatímco druhý se snaží o malý odstup. Hledání přijatelné vzdálenosti pak není jednoduché.
Struktura zóny
©sobní zónu by bylo možno představit jako mýdlovou bublinu, která obklopuje člověka. Ten je v jejím středu. Ukazuje se však, že každý člověk má
«ne jednu, ale několik takovýchto bublin o různém poloměru. Podle E. T.
",Halla rozlišuje proxemika čtyři idruhy těchto bublin:
Intimní sféra - její dolní hranice splývá s těsným hmatovým dotekem ipartnerů. Takovýto styk pozorujeme například mezi matkou a dítětem, s > mezi milenci, manžely. Ve škole se s ním nesetkáváme.
©sobní sféra - oddálení těl dvou partnerů o 45-75 cm. Je to maximální vzdálenost, v níž je ještě možno se držet za ruce, případně jít vedle sebe tak; jak vedle sebe chodí manjželé. Horní hranicí je oddálení až o 120 cm. Dodržujeme ji při setkání s neznámým člověkem, s nímž se nenadále setkáme na ulici.
_ Špciální sféra - dolní hranice je 120-210 cm, horní pak 210-360 cm. f JJcle o vzdálenost, kterou udríujeme při obchodním jednání, při diskuzi skupině, při zkoušení žáku učitelem apod.  i j péjná sféra - vystupuje-Ii někdo veřejně - herec na jevišti v divadle, čitel ve třídě, profesor v posluchárně atd. - je hutně, aby zaujal takovou zdálenost, aby byla zřetelně vidět nejen celá jeho postava aj pohyby, alě ijjeho pohyb v prostoru. Je to vzdálenost od 360-760 cm. s \
i| i ■ ľ ■ ;     ■■ ! ' !
Obecně se dá říci, že při neosobním, oficiálním setkání jsou vzdálenosti větší, při přátelských, neoficiálních setkání menší. Při volbě vhodného odstupu by si měl učitel ujasnit, o jaký typ setkání mu jde, jinak dochází k nedorozu-iriění. Např. žák může považovat zavolání do kabinetu za oficiální setkání, a pipto zaujme od učitele větší odstup, zatímco učitel je v kabinetu „doma" a zavolal si žáka proto, aby si s ním v klidu pohovořil o žákových osobních problémech.
Mezi důležitá témata, která proxemika řeší, patří i tzv. teritorialita. Je to členění prostoru (školy, třídy, lavice, pracovního stolu apod.) na oblasti, sré určitá osoba považuje za své území, kde je „doma". Učitel se s problé-?mý teritoria může setkat ve chvílích, kdy vkročí někam, kde: se obvykle Vyskytují jen žáci, nebo kdy musí řešit spor Žáků o část lavice či pracovního štolu. V obdobné problémové situaci je žák; když musí vstoupit do sborovny, ředitelny apod.
56 /  PEDAGOGICKÁ KOMUNIKACE V TEORII A PRAXI
ZÁKLADNÍ POZNATKY O PEDAGOGICKÉ KOMUNIKACI   / 57
V přiblížení či oddálení se při rozhovoru hraje svou roli i osobnostní charakteristika člověka, např. liší se průměrná velikost oddálení u extrovertů a introvertů. Velmi důležitý je vztah, který mezi sebou komunikující osoby mají.
G. M. Andrejevová ovšem připomíná, že optimální organizování prostorových vzdáleností pro sociální styk může pomáhat jen tehdy, když jsou si ostatní podmínky rovny. Znalosti zákonitostí proxemiky nemohou tedy samy o sobě zaručit úspěch nonverbální komunikace (Andrejevová, G. M., 1984),
PARALINGVISTIKA - SDĚLOVÁNÍ TÓNEM ŘEČI
Paralingvistika se vztahuje k naší řeči, ale nedá se zachytit klasickými metodami jazykovědy (například zapsat). Organicky proto patří do základního souboru nonverbálních projevů. Tvoří však určitý přechod od mimoslovních k slovním způsobům chování.
Paralingvistické charakteristiky
■ Hlasitost řeči
■ Výška tónu řeči;
■ Rychlost řeči
■ Objem řeči :
■ Plynulost řeči
■ Intonace - melodie řeči
■ Pohyby v řeči
■ Správná výslovnost
■ Kvalita řeči - věcnost hovoru
■ Členění řeči - frázování;
.brašen a batohů pro přenášení učebnic a sešitů. Zvláštní případ tvoří úprava vlasů, volba zdobných prvků na oblečení, nápisů, emblémů, odznaků atd. >  D. Bittnerová upozorňuje, že tyto prvky jsou projevem svébytné spole-' čenské kultury a vše to představuje jednu z cest hledání dospělosti, svéprávnosti, autonomie.
Nonverbální komunikace zná celou řadu způsobů, jak to či ono tornu či onomu sdělit, ukázat, dát najevo. Bez ní by byla naše komunikace fádní a nudná. Naučme s? proto nejen ovládat všechny prostředky nonverbální komunikace, ale buďme také vnímavější a citlivější k signálům k nám vysílaným. Pro učitele je to velmi užitečné, poněvadž * pedagogická komunikace bude pak o mnoho lepší a efektivnější. Stačí Siř jen trochu chtít, mít oči i uši otevřené a hlavně vnímat a naslouchat.
2.4  KOMUNIKACE ČINEM
i S dělo vání činy je velic< i významným druhem pedagogické komu-' -mMke. Na rozdíl od komunikac; verbální a neverb;ální je mu však věnová-j | na v1 oblasti teoretické á výzkum lé rhalá pozornost. Co rozumíme jednáním ' luh ? Je to způsob jednání, v hašem případě jednaní učitele se žáky a na-\ i>p il Jak uvádí J. Křivohlavý (1987, s. 45). Zahrnuje to, co se dělá a jak se g to dělá, Jedná se zejména o postoje; např. postoj učitele k nepřipravenému \ /ikovi, k výchovným situacím k individualitě žáka a jeho specifickým %<< zvláštnostem apod. Čin jako nositel komunikačního sdělení se projevuje Ujgď. Mareše a J. Křivohlavého |(i995, s. 18) informací o aktuálním vztahu /ák$ ke škole - k vyučovacímu; předmětu, k učiteli, k učení i ke spolužákům: Totéž se týká učitele. |
O těchto složkách jsme se již zmiňovali v kapitole o komunikativních dovednostech.
SDĚLOVÁNÍ ÚPRAVOU ZEVNĚJŠKU
f
Sdělováním úpravou zevnějšku se rozumí to, co je možno vyčíst ze způsobu | oblečení, účesu,; líčení atp. S tímto způsobem sdělování se setkávají zejme na učitelé dospívající mládeže. Jde např. o způsob oblékání žáků, volbu