114 /  PEDAGOGICKÁ KOMUNIKACE V TEORII A PRAXI
INFORMACE, NÁMĚTY A PRAKTICKÁ CVIČENÍ   / 115
■ Slova, která obsahují slabiky di, ti, ni, příponu -ura apod. vyslovujeme polodlouze: „Arktýda, literatúra, koloktýv".
■ Psané s (mezi souhláskami nebo po souhláskách nepárových) vyslovujeme jako s i z. U některých slov, ve kterých se píše s také s vyslovujeme: „režisér, absence, komsomol". Výjimečně se psané s vyslovuje z ve slovech s příponou -ismus a ve slovech typu impuls -„impulzu", kurs - „do kurzu". V některých slovech, která zdomácněla, vyslovujeme i píšeme z: „univerzita, krize, fáze" (můžeme však psát: universita, filosofie aj.).
■ Písmeno x vyslovujeme ks, gz, Vyslovujeme gz: „egzotický, egzistence, egzemplář". Vyslovujeme ks: „prakse, maksimální, ekskurze".
■ Souhláskovou skupinu th, která se vyskytuje ve slovech již ojediněle, zpravidla vyslovujeme jako t: these - „téze", pathos - „patos".
Výslovnost je možno neustále zlepšovat. Vhodné je hlasité čtení, případně hlasité vyslovení nějaké myšlenky či určitého sdělení. Poněvadž na správnou výslovnost nás v běžném životě málokdo upozorní, je dobré požádat svého kolegu, aby nás vždy na nespisovné výrazy v našem projevu upozornil. Při výuce budoucích učitelů prvního stupně ZŠ se zaměřujeme na spisovnou výslovnost zejména v kultuře mluveného slova a v komunikativních dovednostech!   : M \
5.3  TECHNIKA MLUVENÉHO SLOVA DECHOVÁ TECHNIKA
Jednou ze základních podmínek pro tvoření hlasu je dýchání. Při dýchání dochází k výměně plynů jednak mezi vnějším vzduchem a krví, jednak mezi krví a tkáněmi.
Plíce při dýchání nejsou aktivně zapojeny, ale jsou ovlivňovány zmenšováním nebo zvětšováním hrudní dutiny, zejména mezižeberním svalstvem. Mezižeberní svalstvo, které žebra nadzvedává a rozšiřuje hrudní koš, je tzv. svalstvo vdechové
Zmenšováním hrudní dutiny napomáhá svalstvo výdechové. Při vdechu se hrudní prostor zvětšuje a zvětšuje se také objem plic. Dochází k podtlaku a plíce nasávají vzduch. Při výdechu se hrudní prostor zmenšuje, plíce jsou stlačeny a vzduch ž nich vypuzen.
Dýchání má tři fáze:
■ nádech,
■ uklidnění dechu,
■ výdech.
Nádech
Jde o sání vzduchu. Důležité je, abychom dokázali správně nadechovat. Při nadbytečném nádechu uniká velké množství vzduchu, organismus se unavuje a také kvalita hlasuje narušena. Při nedostatečném nádechu nevystačíme s dechem, náš projev je přerušován přídechy, je narušena logická stavba projevu. Negativně ovlivněna je také fyzická stránka projevu, neboť tyto doplňkové, rychlé nádechy jsou slyšitelné a viditelné. Projevují se nadměrným zvedáním a rozšiřováním hrudníku a zvedáním ramen. Nadechovat se můžeme trojím způsobem:
■ nosem,
■ ústy,
■ nosem i ústy.
Hlavní nádech má být veden ší i klidnější. Nádech ústy j vislost fráze nedovoluje
nosem, poněvadž je vydatnější, hygieničtěj-e rychlejší, proto ho využíváme tehdy, kdy sou-nadechnout se pomalu nosem.
Uklidnění dechu
Znamená, že v daném okamžiku ani nenadechujeme, ani nevydechujeme. Nejde však o pasivitu, ale o stav, kdy jsme připraveni na kvalitní, ovladatelný výdech. Uklidnění dechu je pro techniku mluveného slova velmi důležité. Přispívá k větší soustředěnosti, je však třeba, abychom se zcela vědomě této dovednosti učili.
Výdech
Výdechem se tvoří hlas. Správný výdech je měkký, ovládaný bez nárazů a zřetelný. Je ovlivňován předchozími dvěma fázemi. Při dostatečném nádechu je i výdech plynulý, ne křečovitý, bez hlasového vypětí.
Pro správné dýchání má význam nejen znalost anatomických a fyziologických předpokladů, ale také znalost základních typů dýchání. V literatuře se nejčastěji setkáváme s těmito typy dýchání:
116  /  PEDAGOGICKÁ KOMUNIKACE V TEORII A PRAXI
INFORMACE, NÁMETY A PRAKTICKÁ CVIČENÍ
/ 117
■ hrudní (žeberní),
■ brániční,
■ smíšený (hrudněbrániční)-Hrudní dýchání
Je založeno na práci mezižeberního svalstva. Při tomto typu dýchání se rozšiřují převážně stěny hrudníku. Bránice je pasivní nebo reaguje ha zvětšení hradního prostoru jen nepatrně. Pokud si vyzkoušíme hradní dýchání, projeví se zdvižením ramen a napnutím krčního svalstva. Zvýšené svalové napětí snižuje kvalitu hlasu.
Brániční dýchání
Je založeno na činnosti bránice při dechu a břišního svalstva při výdechu. Mezižeberní svalstvo rozšiřuje hrudník jen v jeho nejspodnější části. Ramena, krk, hrtan jsou uvolněné, hlas se tvoří volně, nenásilně. Brániční dýchání však zvýšeným tlakem působí na břišní stěnu, která se obvykle vyklene, což působí neesteticky.
Smíšené dýchání
Jde o nej vhodnější a také nejvíce užívaný typ, při němž aktivně pracuje mezižeberní svalstvo, bránice i břišní svaly. Nádech i výdech je uvolněný, hlas zní měkce a přirozeně. Pro dechovou techniku platí tato základní pravidla:
■ nadechnout dostatek vzduchu před započetím mluvního výkonu,
■ přidechovat lehce v každé významové pauze,
■ nezvyšovat hlas proti obvyklému způsobu mluvy, poněvadž při zvyšování hlasu se zvětšuje'i spotřeba dechu,
■ uvědomovat si vlastní dechový postup,
■ vhodně využívat tzv. doplňkového vzduchu,
■ přidechovat raději častěji, ale rychle,
■ uvědomovat si možnost ovlivnění dýchání tělesným a duševním stavem.
Správné dýchání rozvíjíme v dechových cvičeních, která nezařazujeme příliš často a izolovaně, ale vždy v souvislosti s cvičeními hlasovými a arti-kulačními.
Jsou zaměřena na zvyšování vitální kapacity (vitální kapacita je změři-telné množství vzduchu, které po maximálním nádechu s maximálním úsilím vydechneme).
■ f
Cvičení rozvíjejí pružnost dýchacích svalů a umožňují optimálně uvolňovat hradní prostor. Provádíme je za plného soustředění s obměnami a konkrétním cílem, který pak zhodnotíme. Dechová cvičení slouží také k celkovému fyzickému a psychickému uvolnění.
HLASOVÁ TECHNIKA
Hlasová technika se zaměřuje zejména na dvě základní oblasti, a to na navození měkkého hlasového začátku a na rozvíjení hlasové zvučnosti a nosnosti - rezonanci.
Jak již bylo uvedeno, měkký hlasový začátek je nejvhodnější. Poněvadž však není u všech učitelů zcela běžný a přirozený, musíme se zaměřit na jeho správný technický postup.
Doporučuje se, abychom se pokusili:
před;
vytvont si jasnou připravit artikulační vytvořit si představu
stavu o kvalitě zvuku, ústrojí (tvar úst, rtů),
vzorového učitele;, vypravěče, herce apod.
Velmi vhodné pro ní cvik měkkého hladového začátku j e také využití pomocného gesta. Pomoci íé gesto muší být měkké, vláčně např. pokyn ruky.
Ve cvičeních zpočátku vybíráme slabiky á slova, litera začínají nosov-kou nebo jinou souhláskou a napomáhají měkkému? hlasovému začátku (nejvhodnější hláskám). I i
Velmi obtížný je mě tký hlasový začátek u slov, která začínají vokálem. Tam si můžeme pomoci mechanicky. Chceme-li například vyslovit slovo auto, vyslovíme nejdřívie „h auto". Několikrát za sebou hláskou h vědomě zjišťujeme, jestli vyslovíme měkce auto. Později se pokoušíme cvičení udělat vědomě pouze s myšleným h na začátku. ľ
Problematické je také měkké nasazení při výslovnosti rázu. Pokud ráz vyslovujeme přirozeně) měkce, nemusíme o něm mluvit. U těch jedinců, kteří mají potíže, musíme dbát na to, aby hlas nasazovali z otevřeného volného hrdla. Pomáháme jim opět pomocí předsazeného h, které" umožní vyslovení měkkého hlasového začátku (a spali a spali, a spali a spáli. I ano! Ale ano.).
Pro měkké nasazení je také velmi důležitý pocit uvolněnosti. Pokud zvuk vychází z centra masky okolo rtů, přivřená ústa uvolňujeme, aby vokál zněl jasně. Pokud se zde vyskytují technické chyby, provádíme nácvik opět s přivřenými ústy.
118  /  PEDAGOGICKÁ KOMUNIKACE V TEORII A PRAXI
INFORMACE, NÁMĚTY A PRAKTICKÁ CVIČENÍ   / 119
Poměr hlavové a hrudní rezonance ovlivňuje kvalitu lidského hlasu co do zvučnosti, nosnosti a barevnosti. Čím vyváženější je poměr, tím vyšší je i kvalita hlasu. K rezonanci dochází v dutinách nad hrtanem a pod hrtanem, v tak zvaném rezonátoru.
Ve foniatrii se rozlišují dva typy rezonance:
■ rezonance hlavová - ovlivňuje jas a nosnost zvuku,
■ rezonance hrudní - ovlivňuje sílu a barvu zvuku.
Cvičení na rozvoj hlasové zvučnosti a nosnosti probíhají v normálni hlasové poloze a s maximálním uvolněním. Základní rezonanční cvičení je vedení mluvního tónu tzv. brumendem, pří kterém jsou zuby odděleny a rty se jen lehce dotýkají.
m-
m
Na tato cvičení navazují další, ve kterých vedeme brumendem základní tón; později přidáme vokál. Základní linie rezonance nesmí být narušena.
m-
m
Rezonanci nosní dutiny můžeme cvičit napodobováním zvuku automobilového klaksonu, přičemž nesmíme vydávat hrdelní zvuky. Velmi prospěšný pro rozvíjení rezonance je také zpěv, který přispívá především k rozvíjení síly, bohatosti a barev hlasu.
Pro správné postavení a koordinaci hlasového ústroj í při tvoření zvuku je třeba respektovat určité zásady, ke kterým patří:
■ postoj přirozeně vzpřímený a zároveň uvolněný, pocit klidu, uvolněné hrdlo,
■ správný nádech a uklidnění nadechnutého vzduchu, rty mírně vysunuty dopředu,
■ představa zvuku, který se má ozvat (prvního slova, věty),
■ ústa otevřená spíš na výšku než na šířku (jako na „o").
■ brada a celá dolní čelist klesá volně dolů,
■ jazyk ve svém výchozím postavení je měkce položen na dně úst,
■ pro zvučnost hlasu, optimální rezonanční podmínky, je nutné klenout měkké patro (představa zívání nebo zakusování do jablka),
Tyto metodické pokyny slouží pouze jako orientační návod. Předpokládáme podrobnější a variabilnější rozpracování těchto pokynů ve výuce.
ARTIKULAČNÍ TECHNIKA
Artikulační technika je zaměřena na přesné a pečlivé tvoření hlásek a hláskových spojení. Napomáhá pohotové a srozumitelné výslovnosti. Poněvadž se správná a výrazná artikulace učitele odráží v řeči žáků, je třeba, abychom jí věnovali značnou pozornost v průběhu celé profesní přípravy.
Dříve než začneme s technickými cvičeními, musíme si prostudovat a podrobně se seznámit s tvořením každé hlásky.
Samohlásky
Při výslovnosti samohlásek převládají tóny, vytvořené rozezněním rezonančních dutin nadhrtanoyých. Jazyk se posunuje v ústní dutině buď kupředu, vzhůru nebo dozadu vzhůru.
Podle postavení jazyka 'dělíme samohlásky do tří skupin:
. leží
Pi
Střední: a, á - jazyk čelistní úhel je velký. Přední: e, é, i, í-jazyk a vzhůru, čelistníúhel s< ; (při výslovnosti é méně Zadní: o, ó, u, ú - j azyl
dolních řezáků, rty se n Jrně přesouvají a zaokrouhlují]
í volně na spodině ústní, činnost rtů je pasivní, dlouhém á se ústa otevírají ještě víc. ľ se posunuje z neutrální polohyj směrem dopředu zmenšuje, rty se celou plochou' tisknou k zubům
še posunuje dozadu vzhůru, hrot se oddaluje od
Velkou pozornost věnujeme každému vokálu, aby byly výrazné a zřetelné. Dáváme pozor na to, aby i nebo e něžnělo příliš ostře aia příliš otevřeně. Velmi často se setkáváme s tupě vyslovovanými vokály i a e. ■
Souhlásky (konsonanty)
Při tvoření souhlásek výdechový proud naráží v dutině ústní na překážky, které akustický působí jako šumy a jsou nebo nejsou doprovázeny hlasem. Podle způsobu tvoření rozeznáváme tři skupiny souhlásek:
■'závěrové, " ':f'.'; " i";" V   ; V" ľ
■ úžinové,
■ polozávěrové.
Závěrové souhlásky
Výdechový proud je na okamžik prudce zaražen a náhle uvolněn. Tyto souhlásky mají výbušný ráz, jsou okamžité. Jejich výslovnost nemůžeme pro-
120  /  PEDAGOGICKÁ KOMUNIKACE V TEORII A PRAXI
INFORMACE, NÁMĚTY A PRAKTICKÁ CVIČENÍ   / 121
dlužovat, poněvadž bychom ji zkreslili. Závěr vzniká na různých místech ústní dutiny:
■ závěr retoretný: p, b, m,
■ závěr jazykodásňový: t, d, n - hrot jazyka se dotkne dásně za horními řezáky,
■ závěr jazykotvrdopatrový: ť, ď, ň - závěr vzniká mezi přední částí hřbetu jazyka a tvrdým patrem, hrot jazyka se opírá o dolní řezáky,
■ závěr jazykoměkkopatrový: k, g (zadní n) - závěr vzniká mezi měkkým patrem a zadní částí hřbetu jazyka.
Úžinové souhlásky
Cesta výdechovému proudu je pouze zúžena, ne uzavřena. Proud vzduchu prochází buď středem ústní dutiny, nebo po jejích obou stranách:
■ Retoretné souhlásky: f, v - úžina vzniká mezi měkkým patrem a horními řezáky.
■ Sykavky ostré: s, z - úžina se vytváří přiblížením hřbetu jazyka k dásňo-vému výběžku. Výdechový proud je hnán na ostří dolních zubů, špička jazyka se opírá; o zadní stěnu dolních řezáků, dolní čelist se| posunuje vpřed, rty se protahují do stran.
■ Sykavky tupé: š, ž - úžina jě volnější, hrot jazyka se zvedá k dásňovému výběžku. Retní otvor se zaokrouhluje.
■ Předopatrová souhláska: j - úžina vzniká mezi hřbetem jazyka a tvrdým patrem, hroť jazyka se opírá o dolní zuby.
■ Zadopatrová souhláska: ch - úžina vzniká mezi zadní částí jazyka a měkkým patrem.
■ Hrtanová souhláska: h - úžina se vytváří mezi hlasivkami.
■ Souhláska úžinová boková: 1 - výdechový proud prochází úžinami po stranách dutiny ústní, hrot jazyka se přitiskne na tvrdě patro.
■ Souhlásky úžinové kmitavé: r, ř - okraje jazyka jsou lehce přitisknuty k patru, hrot jazyka kmitá směrem k dásňovému výběžku. Při výslovnosti ř je jazyk napjatější, zuby jsou blíž k sobě.
Polozávěrové souhlásky
Mluvidla jsou nejdříve nastavena na závěr, který přechází v úžinu. Výslovnost má sykavý ráz. Např. c - hrot jazyka se opírá o dolní řezáky, rty jsou protaženy do stran, ;č - hrot jazyka je nahoře, horní a dolní řezáky se přibližují, rty se zaokrouhlují.
Neznělé souhlásky a souhlásky měkké se většinou tvoří větší artikulační silou než souhlásky znělé nebo tvrdé, poněvadž se zmenšuje tlak výdechového proudu, který je částečně spotřebován na rozkmitání hlasivek.
Teprve tehdy, až se důkladně seznámíme s tvořením každé hlásky, přistoupíme k technickým cvičením.
Začínáme výslovností jednotlivých hlásek, hláskových skupin až po celé věty. Složitější souvětí vi pomalejším tempu, které postupně zrychlujeme. Zrychlování však nepřeháníme, aby nevznikaly zbytečné chyby.
Musíme si uvědomit, že srozumitelnost mluveného slova závisí především na výslovnosti souhlásek. Proto nestačí, abychom si výslovnost cvičili potichu, jen pro sebe, cvičíme nahlas a kontrolujeme si tak své nedostatky.
Pokud je výslovnost všech hlásek správná a běžná - dovedeme vyslovovat bez chyby, případně bez nápadného porušení jejich charakteru, při různé síle hlasu, seskupení hlásek ve slabiky, věty - potom máme vytvořené dobré předpoklady pro zvládnutí mluvní techniky.
Technika mluveného projevu je rozvíjena v rámci přípravy budoucího učitele prvního stupně základní Školy především v předmětu kultura mluveného slova. Ale i v komunikativních dovednostech jí ýěnujeme značnou pozornost, poněvadž spn vné a kultivované vyjadřování budoucího učitele (učitelky) je základním předpokladem pro [rozvíjení náročnějších idoved-ností v oblasti komunikac e učitele a žáka, které již vycházejí ze znalostí pedagogických, psychologických a sociologických. Jsou rozvíjeny v odborných předmětech a zejména v pedagogické praxi. \
V kapitole Cvičné texty uvádíme náměty ke cvičením techniky mluveného slova z oblasti dechový, hlasové a artikulační, jejichž metodický ipostup bude podrobně vysvětlen) a předveden ve výuce. '■   ' \
HLASOVÁ HYGIENA, PORUCHY HLASU
Hlas je pro učitele základním a nezbytným prostředkem při realizaci jeho profese. Má-li učiteli sloužit po celý život, je nutné dbát o hlasovou hygienu a předcházet tak poruchám hlasu. V praxi se však často setkáváme s učiteli, kteří přepínají svůj hlas vjdomnění větší působivosti na žáky, získání většího respektu, výraznější srozumitelnosti atd.
Mnoho učitelů užívá vyššího hlasu, než jaký odpovídá jejich anatomickým dispozicím. Řeč učiteluje často hlasitá, halasná, přestože pravý opak působí esteticky, je příjemný na poslech a výchovně žádoucí. U některých učitelů se setkáváme i s hlasem chraptivým a drsným. Je tó ve většině přípa-
122 I  PEDAGOGICKÁ KOMUNIKACE V TEORII A PRAXI
dô důsledek špatného využívaní přirozené hlasové rezonance a nadmerného namáhání hlasivek.
Zejména u budoucích a začínajících učitelů můžeme někdy pozorovat nepřirozený hlas, který je ovlivněn nadměrnou trémou, nervozitou, rozčilením. Důsledkem těchto nežádoucích projevů je potom neúspěšný nebo málo úspěšný výkon. Učitel musí vystupovat před žáky v dobré pohodě, v duševní rovnováze, klidu a jistotě, která vyplývá především z jeho důkladné přípravy na vyučovací hodinu.
Pro hlas je podstatná nejen hlasová, ale také duševní hygiena. Obě přispívají ke zdravému, kultivovanému projevu.
Otázkou hlasové hygieny se zabývá celá řada odborníků. Velkou pozornost věnují zásadám hlasové hygieny, které by měl dobře znát a respektovat nejen každý učitel, ale i budoucí učitel, aby předešel poruchám hlasu, nesprávným návykům a mohl v oblasti hlasové hygieny správně vést své žáky. Křik a přepínání hlasu, jeho výšky a síly škodí také žákům. Nepříznivý vliv na hlasovou sliznici má mimo jiné trvalé nadechování ústy, které se vyskytuje zejména u dětí s nosní mandlí nebo se špatně průchodnými nosními dutinami. U dětí se někdy projevuje také chrapot, jehož příčijnou bývá překřičení. Léčení je velmi zdlouhavé a vyžaduje hlasový klid. \
Uveďme si alespoň podstatné zásady hlasové hygieny:.; ■      ] ;
■ hovořit ve vyvetrané, klimaticky vyhovující učebně,;třídě,
■ v řeči dělat pauzy,
■ nekřičet, nepřepínat hlasovou sílu,
■ zachovávat opatrnost při šepotu, a nepřepínat hlasovou výšku,
■ nepoužívat tvrdých hlasových začátků,
■ neodkašlávat naprázdno,
■ v letním období při vysokých teplotách omezit pití příliš studených nápojů,
■ nemluvit dlouho v mrazivém ovzduší,
■ šetřit hlasivky po nemoci (angína, chřipka),
■ nezdržovat se v zakouřené místnosti, zachovávat střídmost v kouření,
■ hlasu prospívá: otužování, řeč v přiměřené síle, hlasová cvičení, zpěv, spánek a životospráva.
Jestliže nerespektujeme zásady hlasové hygieny, může dojít k vážným hlasovým poruchám; Vznikají většinou vlivem nepříznivého prostředí a způsobují záněty na sliznicích horních cest dýchacích a hrtanu. Poruchy mohou
INFORMACE, NÁMĚTY A PRAKTICKÁ CVIČENÍ   / 123
vznikat také přechodnými nebo trvalými změnami v činnosti hlasového ústrojí (u učitelů mnohdy vlivem přepínání hlasu). Mohou také souviset s poruchou vnitřní sekrece, při níž dochází k různým tělesným změnám, a tím ke změnám na hrtanu a hlase. Někdy je příčinou zvýšená nebo snížená činnost štítné žlázy, nadledvinové kůry apod. Tyto poruchy se odrážejí v kvalitě hlasu, který ztrácí svou pružnost, odolnost a celkovou kvalitu.
Přepínání hlasu, případně špatná hlasová technika vede k vytvoření hlasivkových uzlíků. Dochází ke zbytnění hlasivkové sliznice v místě, kde při Kmitání na sebe hlasivky nejvíce narážejí. Uzlíky jsou velké asi jako špendlíková hlavička a vytvářejí se většinou na obou stranách hlasivek. Hlasivkové uzlíky bývají odstraňovány operativně.
V pedagogické praxi sé můžeme také setkat s vrozenými nebo tzv. neuro-dynamickými hlasovými poruchami. Příčinou vrozených hlasových poruch bývá nesouměrnost hrtaniít (souvisí také s nesouměrností obličeje, patra, někdy i nosní přepážky). Hlasivky jsou nestejně dlouhé, bývají také nesymetricky uloženy, hlas je zastřený a rychle se unavuje. Příčinou neurodynamic-kých hlasových poruch jí neurotický základ.
Existují dvě základní r eurodynamické poruchy:
■ Funkční hlasová ochs blost - bývá důsledkem nesprávné hlasové techniky. Projevuje še drážděním ke kašli, pocitem sucha nbbo bolestí na krční sliznici, pocitem lecitání v krku, návykem častéhoJodkašlávárií.
■ Hysterická ztráta hlaáu - vzniká při rozčilení, úleku j při kterém dochá-\ zí k útlumu kôrového fjonačního popudu. Projevuje sé tak, že postižený chvíli mluví hlasitě, chvíli šeptá.
Velmi přesné informace o poruchách hlasu nám může poskytnout foniatrie, která je klasifikuje pojdle příčin do následujících skupin:
■ organické - chorobné změny hlasového ústrojí,
■ reflexní - organické zrněný j iných orgánů ruší činnost hlasového ústrojí,
■ mutační - poruchy v období dospívání, 1
■ funkcionální - nesprávná hlasová funkce.
Podrobněji se zaměříme na funkcionální poruchy, které se u učitelů vyskytují nejčastěji. Rozlišujeme několik forem těchto hlasových poruch:
■ krční, tlačený zvuk hlasu - vzniká svíráním hrtanu, nepřirozeným stoupáním, zdviháním kořene jazyka, napínáním krčního svalstva,