Prvky podskupiny mědi Prvky – měď, stříbro, zlato. Vlastnosti: Všechny prvky této podskupiny obsahují ve valenční sféře ns jeden elektron a ve sféře (n-1) osmnáct elektronů. Prvky podskupiny mědi jsou výborné elektrické a tepelné vodiče. Jsou tažné a kujné, znamená to, že se dají zpracovávat – nejčastěji za pomoci velkého tepla. Mají vysoké teploty tání a varu. Jsou málo reaktivní. Patří mezi ušlechtilé kovy – odolávají korozi a oxidaci na vzduchu. Jsou tvrdé a mechanicky teplé. Typickým oxidačním stavem je +I. Běžně se však mohou vyskytovat také ve vyšších oxidačních stavech, typicky v oxidačním stavu II nebo III (Cu^II, Au^III), děje se to na základě toho, že energetický rozdíl mezi ns a (n-1)d elektrony není příliš velký, takže se částečně mohou uplatňovat ve vazbách i (n-1)d elektrony. Od alkalických kovů se prvky podskupiny mědi značně liší, i když mají obdobnou konfiguraci ns^1. Prvky podskupiny mědi mají větší výběr oxidačních stavů, ale odlišují se také vlastnostmi. Alkalické kovy jsou velmi reaktivní a lehké, zatímco měď, stříbro a zlato patří mezi kovy ušlechtilé s vysokou hustotou. Rozdíly nacházíme také v jejich sloučeninách – soli alkalických kovů jsou iontové a ve vodě dobře rozpustné, sloučeniny Cu^I, Ag^I, Au^I jsou převážně kovalentní a ve vodě málo rozpustné. Měď, stříbro a zlato tvoří na rozdíl od alkalických kovů řadu komplexních sloučenin, např. s méně častým oxidačním číslem dvě: [Ag(NH[3])[2]]^+, [Au(CN)[2]]^-. V přírodě se všechny tři kovy vyskytují i v ryzí podobě. Dříve byly využívány k výrobě mincí, proto jsou často označovány jako „mincovní“. Používány jsou již od starověku, kdy sloužily k výrobě šperků i jako platidla, proto patří mezi nejdéle známé kovy. Dobře tvoří také slitiny, např. bronz (Cu + Sn), jehož výroba a využití charakterizuje celé období lidské společnosti, které nazýváme dobrou bronzovou. Reaktivita kovů klesá od mědi ke zlatu. S kyslíkem se slučuje pouze měď a to za žáru, se sírou měď i stříbro. Měď i stříbro se rozpouští v koncentrovaných kyselinách s oxidačními účinky (HNO[3], H[2]SO[4]), zlato se však rozpouští v lučavce královské (směs HCl + HNO[3] v poměru 3 : 1). Tab 1: Charakteristické vlastnosti prvků podskupiny mědi: Prvek Cu Ag Au Elektronová konfigurace (Ar) 3d^104s^1 (Kr) 4d^105s^1 (Xe) 4f^145d^106s^1 Elektronegativita 1,9 1,9 2,4 Poloměr (pm) kovový 128 144 144 Poloměr iontový M^I 77 115 137 Poloměr iontový M^II 72 94 Poloměr kovalentní 117,6 134,2 133,9 Nejstálejší ox. čísla I, II, III I, II, III I, III, V Teplota tání/teplota varu (°C) 1083/2570 961/2155 1064/2808 Hustota (g/cm^3) 8,95 10,49 19,32 Měď (latinsky Cuprum) Vlastnosti: Patří k nejdéle známým kovům. Jedná se o načervenalý kov, je kovově lesklá. Od mědi známe spoustu měďných i měďnatých sloučenin, sloučeniny s vyššími oxidačními čísly (III, IV) jsou vzácné, např. (K[3]CuF[6]). U komplexů Cu^I jsou typická koordinační čísla dvě a čtyři, v Cu^II komplexech čísla čtyři, pět a šest. Měďnaté sloučeniny mají modrozelenou barvu, která souvisí s absorpcí světla při přechodech elektronů mezi rozštěpenými d-orbitaly centrálního atomu mědi. Měď nereaguje s vodou, ale dlouhodobým působením na vzduchu vzniká zelená vrstva měděnky (CuCO[3] . Cu(OH)[2]), která ji účinně chrání proti další korozi (tzv. pasivace). Měď je dobře tvárná jak za studena, tak i za tepla, při teplotě okolo 800 °C. Velmi dobře se svařuje i pájí. Využitelnost mědi závisí na druhu a množství nečistot, které měď obsahuje. Stříbro, nikl, arsen a antimon jsou běžnou součástí mědi v surovinách, pokud je množství těchto příměsí okolo setin procent, nemají podstatnější vliv na její mechanické vlastnosti. Některé nečistoty mohou i v malých množstvích ovlivnit elektrickou vodivost mědi. Olovo a bismut zhoršují tvářitelnost mědi za studena i za tepla, obsah olova i bismutu je přípustný do 0,01%. U určitého druhu mědi, se při teplotě vyšší než 400 °C vyskytuje tzv. vodíková nemoc. Jedná se o měď, která obsahuje nad 0,003% O[2] (u bezkyslíkové mědi nad 0,002% O[2]). Do této mědi za vysoké teploty pronikne kyslík, který se následně naváže na kyslík uvnitř mědi a tím vytváří molekuly vody ve formě vodní páry. Vodní pára pak působí tlakem na okolní strukturu materiálu a vznikají malé trhliny, čímž dochází ke zhoršení mechanických vlastností mědi. Měď krystaluje v kubické plošně centrované soustavě. Rozpustnost: Nerozpouští se v HCl a zřeď. H[2]SO[4]. Rozpouští se v koncentrované H[2]SO[4 ] za horka: Cu + 2 H[2]SO[4 ] CuSO[4 ] + SO[2] + 2 H[2]O Dále se rozpouští ve zředěné a koncentrované HNO[3]: 3 Cu + 8 HNO[3] zřeď. [ ]3 Cu(NO[3]) + 2 NO + 4 H[2]O Cu + 4 HNO[3] konc. Cu(NO[3])[2] + 2 NO[2] + 2H[2]O Výskyt: Ryzí měď se vyskytuje výjimečně. V zemské kůře je její obsah přibližně 55 -70 mg/kg, v mořské vodě 0,003 mg/l. Měď patří mezi biogenní prvky – nachází se v hemocyaninu (respirační bílkovina, která je schopna vázat kyslík) krve měkkýšů. Především se vyskytuje v rudách: · Cu[2]S chalkosin (leštěnec) · Cu[2]O kuprit · CuFeS[2 ]chalkopyrit (sulfid měďnatoželezitý) · CuS covellin · CuCO[3] . Cu(OH)[2] malachit · 2CuCO[3] . Cu(OH)[2] azurit Většina rud má malý obsah mědi, proto je nutné suroviny koncentrovat. Největšími producenty mědi ve světě jsou Chile, Peru, USA, Nové Mexiko a Utah. V České republice se měděné rudy přestaly těžit v roce 1990, ale stále zde evidujeme některé netěžené lokality, např. v Kutné Hoře nebo ve Zlatých horách – východ, Hornické skály. Výroba: Měď se vyrábí tzv. pražením, což je oxidace za vysoké teploty. V rudě přítomný FeS se oxiduje na FeO, který přechází do strusky: 2FeS + 3 O[2] 2 FeO + 2 SO[2] 2 Cu[2]S + 3 O[2]O 2 Cu[2]O + 2 SO[2] Oxid měďný se redukuje na měď uhlíkem (pražně-redukční způsob): Cu[2]O + C 2 Cu + CO Nebo častěji reakcí s Cu[2]S (pražně-reakční způsob) 2 Cu[2]O + Cu[2]S 6 Cu + SO[2] V laboratoři lze připravit: Fe + CuSO[4] Cu + FeSO[4] Hydrometalurgicky se zpracovávají chudé měděné rudy. V tomto procesu dochází k loužení rudy kyselinou sírovou (nebo roztokem síranu železitého): Cu[2]O + H[2]SO[4 ] CuSO[4] + Cu + H[2]O Rafinace: Surová černá měď vykazuje čistotu 94 – 97%, a proto se musí rafinovat. Méně dokonalá rafinace probíhá v nístějové peci s dřevěným uhlím, vzniklá hutní měď vykazuje čistotu 99,7%. Účinnější rafinace probíhá pomocí elektrolýzy se síranem, takto vzniklá měď má čistotu až 99,95%. Při elektrolytické rafinaci se vylučují odpadní kaly na anodě, které jsou významné při výrobě dalších prvků, např. selenu, telluru, ruthenia, palladia, stříbra, atd. Použití: Měď společně se železem a hliníkem patří mezi nejdůležitější technické kovy. Jelikož měď vede výborně teplo i elektřinu, tak se používá k výrobě kotlů, trubek, radiátorů, v elektrotechnice (Cu - vodiče). Díky své odolnosti proti korozi se využívá na střešní krytiny, na materiál pro výrobu odolných okapů a střešních doplňků, trubic pro rozvody technických plynů (s výjimkou acetylenu, který s mědí tvoří acetelyd a materiál pak rychle koroduje). Velký význam mají slitiny mědi: Bronz (Cu + Sn) – kovové součástky čerpadel, kluzná ložiska, pružinová pera, často také součásti lodí a ponorek (bronz velmi dobře odolává působení mořské vody). Stejně jako v minulosti je bronz nyní materiálem pro výrobu soch, mincí, medailí a jiných předmětů. Mosaz (Cu + Zn) – používá se k výrobě různých hudebních nástrojů a dekorativních předmětů, zhotovují se z ní součásti pro vybavení koupelen a drobné bytové doplňky, slouží pro výrobu bižuterie jako tzv. kočičí zlato. Elektrolytického mosazení se využívá k povrchové protikorozní ochraně především železných předmětů. Alpaka (Cu + Ni) – bižuterie, hračkářský průmysl, kvalitnější klíče, k výrobě hudebních nástrojů, kapesních nožů, mincí. Příkladem technického využití je konstrukce vodovodních potrubí a topných spirál. Sloučeniny mědi: Cu^I Halogenidy měďné CuX – jsou známé kromě fluoridu (X = Cl, Br, I), při reakci s fluorem vzniká až CuF[2]. Například CuI získáme: Cu^2+ + 2 I^- (CuI[2]) CuI + ½ I[2] Tato reakce se používá v analytické chemii. Oxid měďný Cu[2]O (kuprit) – červený ve vodě nerozpustný prášek. Vzniká například při důkazu redukčních vlastností cukrů pomocí Fehlingova roztoku. Používá se k barvení skla a smaltů, k hubení škůdců. Cu^II Tvoří mnoho sloučenin s elektronovou konfigurací 3d^9. Halogenidy měďnaté CuX[2]: (kromě jodidu) Cu + X[2] CuX[2] CuF[2] (bezbarvý), CuCl[2] (nahnědlý), CuBr[2] (černý) Z vodných roztoků krystalují ve formě dihydrátů CuX[2 ]. 2H[2]O: CuF[2].2H[2]O (modrý, špatně rozpustný ve vodě), CuCl[2].2H[2]O (modrozelený, dobře rozpustný) CuBr[2].2H[2]O (hnědozelený, dobře rozpustný ve vodě) Oxid měďnatý CuO – černý prášek, nerozpustný ve vodě. Používá se k barvení skla a smaltů namodro, a jako oxidační činidlo v organické analýze. Hydroxid měďnatý Cu(OH)[2] – světle modrá sraženina. Síran měďnatý CuSO[4] bezvodý – bílá krystalická látka. Modře zbarvený pentahydrát, CuSO[4].5H[2]O (skalice modrá), krystalizuje v trojklonné soustavě. Používá se na postřiky, k hubení škůdců, její roztok se používá k poměďování a k impregnaci dřeva. Ve skutečnosti vypadá takto: [Cu(H[2]O)[4]SO[4]].H[2]O, čtyři molekuly vody jsou vázány jako ligandy na centrální atom mědi a vázáním dvou SO[4]^2- skupin vždy přes jeden atom kyslíku. Sulfid měďnatý CuS - covellin (černý), dusičnan měďnatý Cu(NO[3])[2] (modrý). Cu^III Oxid měditý Cu[2]O[3 ](granátově červený prášek). Stříbro (latinsky Argentum) Vlastnosti: Ušlechtilý kov bílé barvy, měkký, lesklý. Je nejlepší vodič tepla a elektřiny. Nerozpouští se ve zředěné H[2]SO[4] a v neoxidujících kyselinách. S koncentrovanou H[2]SO[4] reaguje velmi pomalu: 2 Ag + 2 H[2]SO[4 ] Ag[2]SO[4] + SO[2 ]+ 2 H[2]O Dobře se rozpouští v HNO[3]: 3 Ag + 4 HNO[3] 3 AgNO[3] + NO + 2 H[2]O Roztokům i taveninám alkalických hydroxidů a dusičnanů odolává, působením H[2]S černá vzniklým Ag[2]S. Za přítomnosti kyslíku se rozpouští v roztocích alkalických kyanidů za vzniku [Ag(CN)[2]]^- (kyanostříbrnanový iont). Na suchém vzduchu je stříbro stálé, pokud se však dostane do styku i s velmi malým množstvím H[2]S, začne černat, protože na jeho povrchu začne vznikat vrstva A[2]S (sulfidu stříbrného). Elementární stříbro je ušlechtilejší než měď, je méně reaktivní než měď. Stříbro je tvrdší než zlato, dobře tvoří slitiny. V oxidačním stavu Ag^I dosahuje stabilní elektronové konfigurace 4d^10, takže stříbrné soli nemají redukční ani oxidační vlastnosti. Stříbro tvoří také koordinační sloučeniny s koordinačními čísly dvě až čtyři. Stříbro je velmi dobře zpracovatelné – je kujné a dobře se odlévá (dobrá stékavost). Stříbro krystaluje v tetragonální soustavě. Výskyt: V přírodě se stříbro vyskytuje ryzí jen velmi vzácně. Průměrný obsah stříbra v zemské kůře činí okolo 0,07-0,1 mg/kg. V mořské vodě je koncentrace stříbra přibližně 3 mikrogramy na litr. Co se týče vesmíru, tak na jeden atom stříbra připadá asi 1 bilion atomů vodíku. Stříbro se vyskytuje především v sulfidických rudách, samostatně se vyskytuje poměrně vzácně. Samostatně doprovází sulfidické rudy olova, mědi a niklu. Skoro vždy je stříbro příměsí v ryzím zlatě. · Ag[2]S argentit · Ag[3]AsS[3 ]prousit · Ag[3]SbS[3] pyrargyrit Nejvýznamnější těžařskou lokalitou v České republice byla Příbram, dalším důležitým městem, kde se dobývalo a rafinovalo stříbro je Kutná Hora, dříve zde byla i královská mincovna, kde se razily stříbrné groše. Další lokality bychom nalezli v Krušných horách a na Českomoravské vysočině. Největšími světovými producenty stříbra jsou Mexiko, Kanada, Peru, Austrálie a USA. Výroba: Stříbro se nejčastěji vyrábí kyanidovým loužením: Ag[2]S + 4 CN^- + 2 O[2 ] 2 [Ag(CN)[2]]^- + SO[4]^2- 2 [Ag(CN)[2]]^- + Zn 2 Ag + [Zn(CN)[4]]^2- Dále se vyrábí pražením sulfidických rud, čímž vzniká roztavená slitina s olovem, která se následovně oxiduje na PbO, které se hromadí na povrchu. Popřípadě se ze slitiny nejdříve vykrystaluje olovo (pattisování) a stříbro zůstane v tavenině. Do roztavené taveniny stříbra a olova také můžeme přidat zinek (parkesování) a během chladnutí přejde stříbro do zinkové vrstvy, ze které se odstraní destilací. Při rafinaci niklu, mědi, zinku a olova vznikají odpadní produkty, ze kterých se chemickými procesy dá vyrobit stříbro. V minulosti se k výrobě stříbra používal amalgamový způsob. Rafinace: Rafinace je postup, při kterém se surovina zbavuje nečistot, různě upravuje a tím vzniká rafinovaný produkt. Může se provádět destilací, krakováním, odstředěním, atd. Rafinace stříbra se provádí elektrolýzou, elektrolytem je 2% roztok dusičnanu stříbrného okyselený kyselinou dusičnou. Tato rafinace se provádí při teplotě 55-65 °C, při napětí 3V, proudová hustota se pohybuje mezi 2,5-5 A/dm^2. Katoda je plech z čistého stříbra, anodou je surové stříbro zavěšené v plátěných vacích, ve kterých se zachytávají anodové kaly. Po elektrolytické rafinaci stříbra jsou tyto anodové kaly zdrojem zlata a platinových kovů. Použití: Kovové stříbro se používá k výrobě mincí, zrcadel, pájek, v elektrotechnice, k výrobě šperků. Stříbro má katalytické účinky, kterých se využívá při výrobě formaldehydu oxidací methanolu. Využívá se v potravinářství jako potravinářské barvivo E 174, kterým se barví čokolády, likéry u cukrovinky. Je také důležitým legujícím prvkem při přípravě řady slitin hliníku, kde zvyšuje jeho odolnost proti korozi a pevnost. Koloidní stříbro má bakterocidní účinky a používá se v medicíně. K výrobě polopropustných membrán pro difúzní rafinaci surového vodíku až na 99,99% čistotu se využívá slitina stříbra a palladia. Tenká vrstvička kovového stříbra se používá jako záznamové médium na CD a DVD. Dále se využívá v zubním lékařství jako amalgám. Jedná se o slitinu stříbra, která se používá jako výplň otvorů vzniklých po odstranění zubního kazu. Hlavními složkami této slitiny jsou rtuť a slitiny stříbra s mědí a cínem. V medicíně se stříbro uplatňuje jako antiseptikum. Sloučeniny stříbra jsou základem fotografického průmyslu Sloučeniny: Ag^I Stříbro se nejčastěji vyskytuje ve stavu Ag^I. Kromě dusičnanu a fluoridu stříbrného se jedná o sloučeniny špatně rozpustné. Ve stavu Ag^II a Ag^III se vyskytuje vzácně. Halogenidy AgX jsou sraženiny, které vznikají reakcí stříbrné soli a halogenidu ve vodném roztoku: Ag^+ + X^- ↓AgX AgCl (bílý), AgBr (nažloutlý), AgI (žlutý) se využívají v analytické chemii, při kvalitativním důkazu a při kvantitativním stanovení stříbra. AgBr je významný pro jeho použití v klasické fotografii. V tomto procesu je AgBr nanesen v tenké vrstvě na film nebo fotopapír a při expozici na osvětlených místech filmu probíhají fotochemické reakce, které vedou ke vzniku atomárního množství (zárodku) stříbra (tzv. latentní obraz): AgBr + hv Ag^+ + Br + e^- Ag^+ + e^- Ag Poté, co vyvoláme film, se tento efekt zesílí, jelikož ve vývojce dochází k dalšímu vylučování stříbra (přednostně okolo zárodku). Po vymytí a ustálení v ustalovači reaguje stříbro s thiosíranem sodným, tato reakce vede k odstranění nezreagovaného AgBr: 2 S[2]O[3]^2- + Ag^+ [Ag(S[2]O[3])[2]]^3- Po jejím proběhnutí obdržíme tzv. negativ s obrácenými kontrasty. Opakováním procesu použitím zvětšovacího přístroje na fotopapíře dostaneme pozitiv (fotografii). Oxid stříbrný Ag[2]O (hnědočerná sraženina). Sulfid stříbrný Ag[2]S (černá velmi nerozpustná sraženina). Dusičnan stříbrný AgNO[3] – tvoří bezbarvé kosočtverečné krystalky. Je nejznámější sloučeninou stříbra rozpustnou ve vodě. Používá se v analytické chemii, v lékařství (lapis – k léčení bradavic) a jako výchozí látka při syntézách. Zlato (latinsky Aurum) Vlastnosti: Zlato je žlutý, lesklý kov, měkký, velmi kujný a tažný. Jedná se o nejušlechtilejší kov, je velmi stálé a odolné proti kyselinám i zásadám. Zlato je rozpustné v lučavce královské (1 díl HNO[3] + 3 díly HCl): Au + 3 HCl + HNO[3] AuCl[3] + NO + 2 H[2]O Při nadbytku HCl vzniká kyselina tetrachlorozlatitá: Au + 4 HCl + HNO[3] H [AuCl[4]] + NO + 2 H[2]O Dobře je rozpustné v kyselině selenové: 2 Au + 6 H[2]SeO[4] [ ]Au[2](SeO[4])[3] + 3 H[2]SeO[3] + 3 H[2]O Nebo ve vodném roztoku chloru: 2 Au + 3 Cl[2] + 2 H[2]O 2 H [AuCl[3](OH)] Zlato nereaguje s O[2] a S, s běžnými kyselinami a louhy. Je mimořádně odolné vůči chemickým i povětrnostním vlivům. Ochotně reaguje s halogeny. Tvrdost zlata lze zvýšit přidáním jiných kovů. Pozlacené plastické fólie výborně odráží světelné a tepelné paprsky. Čistota zlata se udává v karátech (100% čistotě zlata odpovídá 24 karátů). Výskyt: Obsah zlata v zemské kůře je přibližně 4 – 5 μg/kg, v mořské vodě 0,011 μg Au/l. Přírodní zlato je tvořeno stabilním izotopem ^197Au. Ryzí zlato se v přírodě nachází zarostlé v horninách. Dříve se zlato rozpadem dostávalo z hornin do řek, odkud se rýžovalo. V řece se lehčí částečky hlušiny oddělily plavením od těžšího zlata. Dnes se těží primární ložiska, odkud se zlato získává hydrometalurgicky, avšak rýžovatelná ložiska jsou v dnešní době téměř vyčerpaná. Proces získávání zlata závisí na jemném namletí horniny, ve které je zlato rozptýleno, která se následně spojí s loužicím roztokem. Loužicí roztok je buď kyselý roztok s vysokým obsahem chloridových iontů v oxidačním prostředí, nebo roztok alkalických kyanidů probublávaný kyslíkem. Z loužicího roztoku se zlato získává redukcí (např. elektrochemicky – při průchodu el.proudu nebo pomocí redukčního činidla – hydrazin, kovový hliník atd.). Největšími světovými producenty zlata jsou JAR, USA, Austrálie, Čína, Peru, Kanada a Rusko. V České republice bychom ložiska zlata našli ve středních Čechách, Jeseníkách a v okolí Kašperských hor. Ve slitině se běžně vyskytuje se stříbrem (Elektrum). Výroba: a) Amalgamový způsob – zlato se rozpouští ve rtuti za vzniku amalgámu, z něhož se zlato získá oddestilováním rtuti. b) Kyanidový způsob – na zlato působí roztok kyanidu za vzniku komplexu: 2 Au + 4 CN^- + H[2]O + ½ O[2] 2 [Au(CN)[2]]^- + 2 OH^- Z komplexu se zlato vytěsní pomocí zinku: 2 [Au(CN)[2]]^- + Zn [ ]2 Au + [Zn(CN)[4]]^2- Použití: Na výrobu šperků a jiných ozdobných předmětů, k ražbě mincí, k pozlacování, v zubním lékařství a k výrobě elektrických kontaktů. V potravinářství se používá k barvení čokolád, likérů a cukrovinek jako potravinářské barvivo E 175. V klenotnictví se hojně využívají slitina zlata s dalšími kovy – slitina se stříbrem a zinkem (žluté zlato), zlato + nikl nebo palladium (bílé zlato), zlato + měď (červené zlato), s kadmiem (zelené zlato) a s kobaltem (modré zlato). Zajímavostí je slitina zlata s indiem, která se díky vlastnosti dokonale smáčet sklo, používá k utěsňování skleněných průzor v kosmických lodích. Zlato s germaniem se používá jako klenotnická páka. Sloučeniny: Nejběžnější a nejstálejší sloučeniny zlata jsou v oxidačním Au^III, běžné jsou také zlatné soli. Au^I Chlorid zlatný AuCl (nažloutlý prášek), Kyanid zlatný AuCN. Au^III Chlorid zlatitý AuCl[3] – nejběžnější sloučenina zlata. Ve skutečnosti se jedná o dimer Au[2]Cl[6]. Slouží k přípravě Cassiova purpuru, jež barví sklo na rubínově červenou: 2 AuCl[3] + 3 SnCl[2] [ ] 2 Au + 3 SnCl[4] SnCl[4] + 3 H[2]O H[2]SnO[3] + 4 HCl Cassiův purpur je rozptýlené zlato v kyselině cíničité. Dále známe hydroxid, sulfid, oxid, kyanid zlatitý a kyanozlatitany.