1.1.  Pojem a charakteristika vyučovací metody

 

 

            Pod pojmem vyučovací metoda bývá obvykle chápán způsob dosahování cíle vyučování nebo také cesta (metoda = cesta) uspořádání určitým způsobem tak, aby student (žák) dosáhl poznání. Už u J. A. Komenského se nachází pokusy o vymezení funkce a pojmu metody a charakterizuje ji jako způsob a druh činnosti učitele a žáka.

 

            G. Lindner definuje metodu jako cestu, po níž jde učitel se žákem, aby dosáhl vyučovacího cíle.

 

            O. Chlup pokládá metodu za cílevědomý, promyšlený způsob nebo postup, kterého učitel soustavně užívá a jímž usiluje v souhlasu s podstatou vyučování o dosažení výchovně-vzdělávacího cíle.

 

            Český pedagog O. Kádler považuje metodu za plánovitý a promyšlený postup výchovné činnosti a podle S. Vrány je metoda způsob,  jak při vyučování naučit látce, tj. vědomostem, dovednostem a návykům.

 

            Z. Pešek vyvozuje pojem vyučovací metody ze vzájemných vztahů učitele a žáka. Metoda je podle něj způsob, jímž učitel posiluje a řídí proces osvojování vědomostí a dovedností.

 

Nosným prahem všech definic je heterodidaktické chápání pojetí vyučovací metody, čímž definice neumožňují zařadit do systému metod – metody autodidaktické, kdy se žák stává sám sobě učitelem.

           

O objasnění pojmu vyučovací metoda se pokouší také E. Stračár a pod tímto pojmem rozumí záměrné uspořádání obsahu vyučování, činnosti učitele a žáka, které směřuje k dosažení stanovených výchovných a vzdělávacích cílů a to v souhlasu se zásadami organizace vyučování. Odlišuje metodu od vyučovací formy, která je uspořádáním organizačních podmínek vyučování, v němž se uplatní vícero metod pro dosažení stanovených cílů.

 

Prostředkem vyučování se rozumí jevy, předměty, jichž se používá v podmínkách vyučování. Vyjde-li se z těchto charakteristik, je vyučovací hodina formou, výklad – metodou a modul, film,přírodnina – prostředkem.

 

Podle E. Stračára vyučovací metoda v sobě spojuje záměrnou činnost učitele (vyučování) a aktivní postoj žáka k této činnosti – jeho učení se.

 

Z psychologického hlediska lze vyučovací proces charakterizovat jako stálé a vzájemné interakce učitele a žáka.