1.2.  Vlastnosti vyučovací metody

            Nejvyšším smyslem a posláním vyučovací metody je dosáhnout účinně a pokud možno trvale požadovaných změn ve vzdělání osobnosti objektu (žáka, studenta).

Za didakticky účinnou pokládáme vyučovací metodu tehdy, když má následující vlastnosti:

1.            je informativně nosná tj. předává nebo zprostředkuje plnohodnotné informace a dovednosti, obsahově nezkreslené

2.            je racionálně i emotivně působivá tj. aktivuje studenta (žáka) k učení a poznávání

3.            je formativně účinná tj. rozvíjí poznávací procesy (použití syntézy, analýzy, indukce, dedukce, učivo má být zvládáno v logických souvislostech)

4.            respektuje systém vědy a poznání:  hierarchie pojmů obecných i konkrétních, třídění

5.            je výchovná tj. rozvíjí morální, sociální, pracovní a estetické vlastnosti studenta (žáka) (houževnatost, čestnost, přesnost, pečlivost, schopnost adaptace, cílevědomost, samostatnost, tvořivost atd.)

6.            je přirozená ve svém průběhu i v důsledcích (přirozené učivo, které má smysl)

7.            přibližuje školu života, životní praxi (vyzbrojuje pro praxi, budoucí práci, k sebevzdělávání)

8.            je adekvátní studentům (žákům) – přiměřená jejich úrovni, věku

9.            je didakticky ekonomická – pěstuje vědomosti, dovednosti a návyky

10.        je hospodárná, finančně ekonomická – hospodárné a šetrné využívání pomůcek, šetrné využívání chemikálií v laboratoři, práce s malým množstvím látek, v laboratoři využívat mikrosoustavy apod.

            Z pozice obecné didaktiky můžeme hovořit o obecné typologii vyučovacích metod. Každý předmět má svou osobitou strukturu obsahu, specifické požadavky na dovednosti a návyky studentů (žáků), což se promítá do charakteru jednotlivých metod. Chceme-li precizovat obecnou didaktiku jako teoreticko-didaktickou základnu, musíme nezbytně dobře poznat oblast odborných předmětových didaktik (metodik předmětů), kde můžeme nalézat seriozní podkladový materiál pro zobecňování a naopak. Pedagogika a didaktika musejí především vycházet z praxe a zase se k ní vracet.

            Vyučovací metody jsou ovlivněny stupněm školy, na kterém budou používány. Na nižším stupni je nutno střídat metody často v průběhu vyučovací hodiny (protože žáci I. stupně nejsou schopny dlouho vydržet výklad učitele (byť sebelepší), číst, počítat a udržet kázeň po celou vyučovací jednotku. Proto jsou hravá zaměstnání spojována s vážnějším učením, s tělovýchovnými chvilkami, zpěvem, jsou zařazovány výtvarné práce, modelování, manipulace s objekty, kreslení, dramatizace. Přírodovědné vyučování je spojené s prováděním jednoduchých pokusů, prohlížením a popisem přírodnin, popisem obrázků. Na tomto stupni nelze použít  přednášek, déle trvající zkoušení, vypracování delších písemných prací.

Na vyšším stupni již používané metody přibližně odpovídají teoretickým typům, s nimiž se setkáváme v pedagogické literatuře. Průměrný žák ZŠ je již schopen systematicky pracovat, přizpůsobit se použitým metodám a jejich požadavkům, nečiní mu potíže déle trvající práce abstraktní podoby (ovšem přiměřena věku a schopnostem žáků). Pedagogický růst osobnosti žáka dospěl k tomuto stadiu postupnou přípravou na nižším stupni, byl dlouhodobě nacvičován k tomu, aby dokázal pracovat koncentrovaně. Na gymnáziu a odborných školách jsou studenti schopni obratně se podřizovat požadavkům didaktických metod a postupně plní stále náročnější úkoly. Problém někdy činí přechod žáků ZŠ na školy střední, který učitelé mohou pozitivně ovlivnit citlivou volbou vyučovacích metod.

Poznatky z oblasti přírodních a společenských věd a výchov (tělesná výchova, hudební a výtvarná výchova) bývají rozdílného charakteru, mají různé požadavky na názorné vyučování a abstrakci, kladou odlišné požadavky na paměť, praktické dovednosti, fantazii i představivost apod., což se opět promítá do požadavků vyučovacích metod.