1.3.  Vztah vyučovacích metod k vyučovacím zásadám

            Vyučovací zásady jsou vědeckým zobecněním staletých zkušeností výchovy a vzdělávání ověřeným na půdě školy. Mají vztah k celému procesu vyučování tj. k obsahu, organizaci, metodám i učiteli a studentovi nebo žákovi.

Zásada aktivity:

Preferuje metody aktivizující tj. hravé, audiovizuální, problémové, pracovní apod. Je nutné připomenout, že kterákoli metoda použitá různými učiteli může studenty (žáky) aktivizovat i utlumovat, např. výklad nepatří k aktivizačním metodám, ale učitel, který dokonale ovládá rétoriku, dokáže svým hlasem ovládat třídu a plně ji aktivizovat. Učitel, který nevhodně použije audiovizuální pomůcky, organizačně nepříliš nadaný, dokáže aktivitu studenta (žáka) někdy i utlumit.

Zásada názornosti:

Využívá smyslové prožitky; citové a volní zaujetí dokážou navodit nejen statické a dynamické pomůcky, ale i metody zajímavého vyprávění, hra, demonstrace, vlastní práce apod. Důležité je, aby použitá metoda vzbudila v studentovi (žákovi) prožitek radosti, zklamání, účasti, lásky, spolupráce apod.

Zásada přirozenosti:

Preferoval ji již J. A. Komenský. Použité metody mají zajistit, aby charakter, průběh i organizace vyučovací hodiny probíhaly přirozeně (nikoli vyumělkovaně). Kromě vyprávění z běžného života lze využít dialogické metody, kdy učitel na základě vhodných otázek získává od studentů (žáků) odpovědi v souladu s konkrétními případy ze života ilustrující teoretické učivo.

Zásada soustavnosti a postupnosti:

Vyučovací metody mají také odpovídat požadavkům zásady soustavnosti a postupnosti, tzn. že použité vyučovací metody mají respektovat systém vědy tj. nesmí narušit vědecké a logické uspořádání učiva. Studentovo (žákovo) poznání by se nemělo podobat pouze nahromaděným izolovaným poznatkům bez vzájemných souvislostí. Vhodný je analyticko-syntetický přístup, aby student (žák) poznal části i celek vědeckého obsahu. Postupnost se promítá i v obtížnosti a náročnosti na myšlení studentů (žáků). Při výběru metod je třeba dbát didaktických pravidel: od jednoduchého k složitějšímu, od známého k neznámému, od konkrétního k abstraktnímu, od individuálního k obecnému.

Zásada trvalosti:

Promítá se do celkového systému a způsobu použití jednotlivých vyučovacích metod. Nelze podceňovat účelné, vyrovnané a pravidelné používání fixačních metod a metod diagnostických, ověřujících dokonalost osvojení poznatků, dovedností a návyků požadovanými učebními osnovami.

Zásada individuálního přístupu k studentům (žákům):

Má rovněž požadavky na charakter použití vyučovacích metod, které jsou účinné tehdy, když respektují přiměřenost věku studentů (žáků), stupeň osvojených vědomostí, dovedností a návyků, jejich individuální, povahové i mentální studijní zvláštnosti. Otázku adaptovat výukové metody posledně jmenovaným zvláštnostem studentů (žáků) didaktika dosud nedořešila. Adaptace je uskutečnitelná tempem postupu, frekvencí nových informací, názorností podání apod.

Do charakteru vyučování se promítá i skutečnost, je-li učitelem muž nebo žena, věk učitele, jeho odborné zaměření (humanitní, přírodovědné, technické, umělecké, sportovní), jeho zdravotní stav, jeho temperament, charakter, názorová orientace apod. Učitel je „architektem i stavitelem“ vyučovací hodiny a dokáže z ní prostřednictvím správné volby metod a vyučovacích prostředků vytvořit dílo pedagogického mistrovství nebo naopak nezáživnou a nudnou činnost. Někteří pedagogové (Lindner, Klíma, Mojžíšek) přirovnávají   práci učitele k umělecké činnosti. Učitel je scénárista (tvoří projev, scénář celé hodiny), režisér (režíruje její průběh) a herec (aktér – organizuje a hraje hlavní roli).