6.1. Typy didaktických testů
Pojem
didaktický test je sice u různých autorů definován různě, ale tato různá
vymezení se shodují v tom, že jde o cílené a standardizované šetření.
Standardizací šetření Půlpán rozumí přesnou formulaci požadavků jak
obsahových, tak i realizačních a vyhodnocovacích. Tento termín se liší od pojmu
standardizace testu, jehož smyslem je podle Chrásky vytvoření tzv. testového
standardu (testové normy), který umožní zařadit respondenta podle dosaženého
počtu bodů do určitého žebříčku (stupnice, škály).
Test musí
být obsahově správný, stručný a jednoznačně skórovatelný;
zejména musí být validní a reliabilní. V pedagogické praxi se můžeme setkat
s didaktickými testy různých druhů, jak ukazují následující příklady.
S. Vrána
rozděluje testy:
1)
Podle toho, co zjišťují:
a)
inteligenční, zaměřené na zjišťování schopností zkoumaných osob
b)
didaktické, sloužící ke zjišťování vědomostí a dovedností, které
student (žák) získal učením.
2)
Podle způsobu zpracování:
a)
informační, sestavené učitelem pro zjištění, jak žíci ovládli
učivo
b)
standardizované, sestavené podle přesně dodržovaných principů
konstrukce, ověřené na reprezentativním vzorku, s předem stanoveným klíčem pro
jejich hodnocení a normami sloužícími ke správné interpretaci výsledků.
3)
Podle účelu:
a)
zkušební, sloužící k hodnocení vědomostí studentů (žáků)
b)
diagnostické, zaměřené na zjišťování stavu vědomostí studentů
(žáků) a na zjišťování příčin nedostatků
c)
kontrolní, sloužící studentům (žákům) k autokontrole.
4)
Podle způsobu užití:
a)
hromadné, kterými je prověřován větší počet studentů (žáků)
najednou
b)
individuální, k ověřování vědomostí a dovedností jednotlivých
studentů (žáků).
M.
Michalička testy klasifikuje podle principů konstrukce na tři skupiny:
1)
Testy volných odpovědí (nestandardizované) – je to v podstatě
zdokonalená forma tradičního písemného zkoušení, kdy žáci podle vlastního
uvážení odpovídají na několik stanovených otázek či řeší několik úkolů.
2)
Testy objektivně informační – sestavené školským pracovníkem podle
zásad pro přípravu testů standardizovaných. Mají zejména funkci kontrolní a
klasifikační.
3)
Testy standardizované – sestavené podle závazně stanovených a přísně
dodržovaných konstrukčních principů. Jsou opatřeny propracovanými tabulkami
norem. Zpravidla jde o týmovou práci odborníků.
P.
Byčkovský (tuto klasifikaci přejímá i M. Chrástka) třídí didaktické testy podle
osmi hledisek:
1)
Podle měření charakteristiky výkonu:
a)
testy rychlosti – měří rychlost, kterou je student (žák) schopen
provést určitý výkon.
b)
testy úrovně – zjišťují kvalitu (úroveň výkonu).
2)
Podle stupně dokonalosti přípravy testu a jeho příslušenství:
a)
testy standardizované – jsou sestavovány zpravidla týmy odborníků,
v nichž je vedle specialistů daného vyučovacího předmětu také statistik,
psycholog, metodik, učitel ze školní praxe apod. Standardizované didaktické
testy jsou ověřovány a normovány na větších souborech či výběrech studentů
(žáků). Umožňují vyjádřit výkon individuálně testované osoby ve vztahu k výkonům
dané populace.
b)
Testy nestandardizované (učitelské, neformální) – jsou
připravovány učiteli pro jejich vlastní potřebu. Tyto testy musí vyhovovat
základním pravidlům pro konstrukci přesných poznávacích nástrojů, ale často
nevyhovují výkonnostním populačním normám a není u nich empiricky zjišťovaná
validita.
c)
Testy kvazistandardizované – částečně standardizované nebo
důkladněji provedené nestandardizované testy.
3)
Podle povahy činnosti testovaného:
a)
testy kognitivní – měří úroveň (kvalitu) poznávacího procesu
studentů (žáků).
b)
testy psychomotorické – zjišťují výsledky psychomotorického učení
(např. psaní na stroji, v chemii by mohl takový test měřit např. rychlost a
přesnost pipetování).
4)
Podle míry specifičnosti učení zjišťovaného testem:
a)
testy výsledků výuky – měří to, co se žáci v dané oblasti naučili.
b)
testy studijních předpokladů – měří úroveň obecnějších
charakteristik jedince potřebných k dalšímu studiu (např. intelektovou
výkonnost).
5)
Podle toho, jakým způsobem se interpretuje výkon testovaného:
a)
testy rozlišující – vzhledem k populaci testovaných.
b)
testy ověřující – vzhledem k souboru úloh reprezentujících učivo.
6)
Podle časového zařazení do výuky:
a)
vstupní testy – zadávané na začátku výuky určitého tematického
celku.
b)
průběžné testy – zadávané v průběhu výuky.
c)
výstupní testy – zadávané na konci tematického celku učiva nebo na
konci výukového období (pololetní, celoroční).
7)
Podle rozsahu obsahového zaměření:
a)
monotématické celky – prověřují jediné téma učební látky.
b)
polytematické celky – prověřují učivo několika tematických celků.
8)
Podle stupně objektivity skórování:
a)
testy objektivně skórovatelné – obsahují úlohy, u nichž lze
objektivně rozhodnout, zda byly řešeny správně či nikoliv.
b)
testy subjektivně skórovatelné - u nich není možno stanovit
jednoznačný předpis pro skórování.
V. Mužič
dělí testy používané ve školách na:
1)
testy didaktické (testy školních znalostí):
a)
testy vědomostí v užším smyslu (zjišťují znalost faktů)
b)
testy schopnosti aplikovat získané vědomosti.
2)
testy schopností – zjišťují některé předpoklady dosažení úspěchu v
určité činnosti:
a)
testy senzorické
b)
testy mentální
c)
testy mechanických schopností
d)
testy motorických dovedností.
3)
testy osobnosti v užším smyslu – zkoumají některé vlastnosti
jednotlivců nebo jeho postoje, zájmy, charakteristické rysy jeho aktivity i
citových projevů.
M. Lapitka
testy kvalifikuje podle způsobu a tvorby položek na:
1)
Homogenní – učivo daného celku se nejprve zpracuje na soubor
jednotlivých rovnocenných faktografických otázek, příkladů nebo úloh, z nichž se
vyberou, statisticky náhodně, testové položky.
2)
Homomorfní – test vzniká záměrným reprezentativním výběrem učiva,
které zachovává významovou hierarchii: tento typ testů se většinou používá ve
školní praxi za předpokladu platnosti statistických charakteristik (validity,
reliability, senzibility-citlivosti) testů.