3.1.  Historie


První nanočástice se objevily již poměrně dávno – v dobách starého Egypta, mluvíme zde o přibližně
čtvrtém, či pátém století př. n. l. Staří Egypťané uplatňovali nanočástice
při léčbě úplavice, epilepsie, srdečních nebo sexuálních problémů nebo při diagnostice nemoci
syfilis. Druhým odvětvím, kde v těchto dobách nanočástice nalezly využití, byly estetické účely –
konkrétně ve formě „rozpustného zlata“ při barvení keramiky nebo výroba rubínového skla.

Známé jsou také tzv. Lykurgovy poháry pocházející ze čtvrtého století n. l. Předměty podobné těmto
pohárům byly často vyráběny v období Římské říše. Lykurgovy poháry jsou v souvislosti s
problematikou nanočástic zmiňovány díky jevu různobarevnosti pohárů. Tento jev je pozorovatelný při
různém umístění zdroje světla. Při umístění zdroje dovnitř poháru,
se pohár jeví jako červený, zatímco při umístění zdroje vně poháru (tedy odrazu světla
od vnějších stěn), pohár vypadá jako zelený (obrázek 1). Studie prokázaly přítomnost malého
množství zlatých a stříbrných částic přítomných ve formě nanokrystalů o rozměrech okolo
70 nm. Technologie, pomocí níž byly tyto poháry vyráběny, však není známa [1].








                                 Obrázek 1:  Lykurgovy poháry [1]

V roce 1857 byl Faradayem oznámen zisk koloidního zlata redukcí roztoku tetrachlorozlatitanu.
V roce 1861 byly vytvořeny další koloidní kovy. Na rozkvět si oblast nanotechnologie musela počkat
ještě sto let, kdy laureát Nobelovy ceny Richard Feynman navrhl směr pro rychle se vyvíjející
oblast nanočástic a nanotechnologie. Vědci, kteří
v té době již uměli pracovat s atomy, klastry a molekulami, použili atomy a molekuly jako stavební
jednotky pro struktury v řádech nanometrů. [2]