ERV1NG GOFFMAN / VŠICHNI HRAJEME DIVADLO HERECKÉ VÝKONY pracovnice Ann Hoffová pozoruje, že zaměstnavatelé dnes hledají ideální „hollywoodský typ". Jedna společnost odmítla kandidáta, protože měl „moc hranaté zuby", a další byli vyřazení proto, že jím odstávaly uši nebo během pohovoru moc pili a kouřili. Zaměstnavatelé rovněž často otevřeně specifikují rasové nebo náboženské požadavky."'15 Účinkující se mohou dokonce pokusit budit zdání, že jejich současná vyrovnanost a výkonnost je rysen£ kLcrým se mohli chlubit vždy a nikdy nemuseli těžce tápat, než se zaučili. V tom všem může účinkujícímu pomáhat tichá ptfdpSťa organizace, v níž svou roli zastává. Mnoho škol a instituci například vyhlašuje přísné požadavky na kvalifikaci uchazečů a přísné přijímací zkoušky, ale ve skutečnosti může odmítnout jenom, minimální počet žadatelů o místo. Psychiatrická léčebna vyžaduje od potenciálních uchazečů o místo třeba výsledky Rbrschachovy zkoušky a dlouhý přijímací pohovor, ale nakonec najme všechny, kdo se přihlásí.46 Je dosti zajímavé, že .když důležitost neoficiálních požadavků na kvalifikaci přeroste ve skandál nebo žhavou politickou otázku, j c se vší okázalostí přijato několik jednotlivců, kteří neformální požadavky velmi očividně nesplňují, a na důkaz platnosti fair play je jim přidělena vysoce viditelná role. Je tím vytvořeno zdání legitimity.47 Již jsem se zmínil, že účinkující má tendencí skrývat nebo zlehčovat ty Činnosti, skutečnosti a motivy,-které jsou neslučitelné s idealizovanou verzí jeho samotného a výsledků jeho činnosti. Účinkující navíc často své obecenstvo utvrzuje v přesvědčení, že on sám k němu má daleko dokonalejší vztah, než je skutečně pravdou. K tomu uveďme dva obecné příklady Za prvé, jednotlivci často podporují dojem., že- úloha, kterou přivě sehrávají, je jejich jedinou úlohou, nebo alespoň jejich nej-důležitějšíúlohou.-Jak jíž jsme naznačili, obecenstvo haidruhé straně také často předpokládá, že to, co je jim j edriotlivcem předkládáno, je vyčerpávajícím zobrazením jeho'charakteru. Jak praví známý citát z Wílliamá Jamese: „...Můžeme prakticky říci, že má tolik různých společenských vlastních já, kolik existuje rozdílných skupin osob, na jejichž mínění mu záleží. Obvykle každé z těchto různých skupin odhaluje odlišnou stránku vlastní osobnosti. Mnohý mladík, který je před svým rodiči a učiteli ostýchavý, mezi svými .tvrdými' mladými přáteli kleje a holedbá se jako pirát. Svým dětem neukazujeme stejnou tvář jako svým společníkům v klubu, jsme jiní pro své zákazníky a jiní pro své zaměstnance, jinak se stavíme ke svým nadřízeným a zaměstnavatelům a j inak k blízkým přátelům."48 Příčinou i důsledkem věrností té roli, kterou jednotlivec právě hraje, je"segregace obecenstva". Pří ní jednotlivec zajistí, že ti, před nimiž hraje jednu ze svých úloh, nejsou totožní s těmi* před nimiž v jiném prostředí hraje další roli. Segregaci obecenstva jako prostředku na ochranu vytvářeného dojmu se budeme podrobněji věnovat níže. Zde bych pouze rád poznamenal, že i kdyby se účinkující pokusil segregaci obecenstva zrušit a s ní zrušit i iluzi, kterou tím vyvolával, obecenstvo mu v tom samo Často zabrání. Obecenstvo totiž spatřuje velkou úsporu času a energie v možnosti přistupovat k účinkujícímu na základě prvního pracovního dojmu, jako kdyby byl výhradně a pouze tím, co naznačuje jeho unifor-'■ma."' Mčstský život by se pro některé lidi Stal nesnesitelně dusivý, kdyby každý kontakt mezi dvčmá jednotlivci představoval sdílení osobních problémů, obav a tajností. Proto, chce-li muž v klidu povečeřet, nechá se raději obsloužit servírkou než manželkou. ■■■■ Za druhé, účinkující mají tendenci podporovat zdání, že jejich i probíhající představení a vztah k jejich současnému obecenstvu je svým způsobem mimořádný a jedinečný. Rutinní charakter představení je zastírán (účinkující sám si ve většině případů vůbec neuvedomuje, nakolik je jeho výkon skutečné rutinou) a jsou zdůrazňovány spontánní aspekty situace. Zcela zjevným příkladem je účinkující - lékař. Jak zaznamenal jeden autor: -ŠU,;.. .musí simulovat dobrou paměť. Pacient, vědom si mimořádné důležitosti procesů, které-probíhají v jeho těle, si pamatuje všechno a ve svém nadšení, že to může svému lékaři vypovědět, m;í najednou ,oknoL. Pacient nemůže uvěřit, že ani lékař si nepamatuje, co mu chtěl říci, a jeho pýcha je těžce zraněna, když po-gjopí, že doktor z hlavy neví, jaký druh tablet mu předepsal při poslední návštěvě, kolik jích má pacient brát a v jakých časových intervalech. Podobně, jak vyplývá z nedávné studie o lékařích v Chicagu, 50 51 EÄVTNG GOFFMAN7 YSiCHNT HfLAJEME DIVADLO praktický lékaf představí svému pacientovi lékare-specialistu, kterého vychválí jakú nejlcpsiho odborníka, ve skutečnosti mohl být specialista vybrán na základě kolegiátních, vztahů s praktickým lékařem, na základe dohody o dělba.'honoráře.či na základě jiné, přesné definované dohody něco za něco existující-mezi těmito dvěma zdravotníky,5? V komerční sféře se tento charakteristický rys představení využívá a bývá ironicky označován za"*indivi-duáluí přístup"; v jiných oblastech života se smájeme tomu, jak si jeden druhého omotá kolem prstu nebo jak.-äidél^pfedstírají srdečnost. (Často však zapomínáme, že cobý-účínkujjíd v roli-zákazníka tento individuální přistup taktně podporujeme, když se; snažíme vzbudit dojem, že jsme nesháněli nikoho j h ľ No, kdo by nám příslušnou, službu mohl poskytnout lépe; a.že. by.nás ani nenapadlo ohlížet se po jiném odborníkovi.') Možú.árje.;to>pocit vlastní, víny, který zaměřuje naši pozornost Da tyto oblasti Imibého ,,pseudo-Gemeinschaftu", protože v žádné oblasti života snad není představení, které.by nespoléhalo na-to, že individuální.přístup zveličí jedinečnost setkání účinkujícího a obecenstva;'J e pro nás mírným zklamáním, když slyšíme například hlíí.Eccho přítele, jehož spontánní gesta vřelosti jsme pokládali za vyhrazená.pouze nám, jak důvĚrné hovoří s jiným svým přítelem .(zejména pokud tohoto člověka neznáme). Výslovné o tomto tomatu-pojednává americká příručka dobrého chování z 19, století: „Jestliže složíte poklonu jednomu člověku, nebo vůči nčmu užijete .výrazů mimořádné zdvořilosti, pak byste neměli stejné chování-prokazovat v jeho přítomnosti.nikomu jindmu. Například navštíví-1 í vás gentleman, dom Ei a vy ho vře i e □ se zaujetím přivítáte slovy: ,to jsem rád, že vás vidím\ bude takovou pozornosti, potěšen a pravděpodobné vám poděkuje; pokud vis ale to samé uslyĚí říkat dvaceti j iným-lidem, nejenže, prohlédne, že vasc zdvořilost nic neznamená,-a!ľ dokonce,bude^rpzmrzelý, že byl tak oklamán."52 52 HČEIÉCKĚ VÝKONY Udržování kontroly nad výrazovými prostředky Již bylo řečeno, ze účinkující se může spolehnout na to, že jeho obecenstvo přijme i drobné narážky jako znaky něčeho důležitého pro celé představení. Tato výhodná skutečnost má ale i nevýhodné důsledky. Obecenstvo může vzhledem k této tendenci spatnĚ. pochopit, co měl daná narážka sdělit, nebo může dokonce přičítat trapný význam gestům nebo událostem, které byly náhodné, ne-chtěné či neplánované a účinkující jimi nehodlal předat.vůbec : žádný význam, 1 Jako reakci na tyto nepredvídané událostfv komunikaci se účinkující běžně pokoušejí uplatňovat jakousi synekdochickou ^Odpovědnost, jinými slovy se snaží zajistit aby se co nej větší počet těchto malých součástí představení, jakkoli jako nástroj bc^vý- '■ znamných, vyskytoval v takových souvislostech a podobě, že buď nevzbudí žádný dojem, nebo naopak vzbudí dojem, který soustavně odpovídá celkovému výkladu situace, jejž účinkující obecenstvu nabfzí. Vime-li, £e obecenstvo v skrytu duše přistupuje vůči předváděné realitě skepticky, jsme ochotni uznat jeho tendenci skočit po každé drobné chybičce jako po důkazu toho, že je celý systém falešný; ale jako pozorovatelé života společnosti jsme už niéiiě ochotní uznat, že i příznivé naklonené obecenstvo může být chvilkově rozrušeno, rokováno a oslabeno ve své víře, když .v doT jmu, který' je v něm vyvoláván, objeví malicherný rozpon Nékteré z těchto zanedbatelných nehod a .^nczámčrných'gcsc" působí-shodou ůkulnOSLÍ jakú úmyslně použité pro to. aby podryly dojem předkládaný účinkujícím.. Obecenstvo je pak nutně vytrženo ze šve účasti na interakci, přestože st možná při hlubäí analýze uvědomí, že tato rozporná událost je 'skutečně bezvýznamná a mčla by být zcela pominuta. Klíčovým bodem zde není to, že chvilkový výklad .situace vzbuzený neziimčmým gestem zasluhuje výtku sáih b iobě, ale spíš to, zeje odlišný od oficiálne předkládaného vykladli. Tento rozdíl vráží klín mezi oficiální projekci a skuteč- 53 ERVING OOFFMAN / VSfCHNI HRAJEME DIVADLO HERECKÉ VÝK.OW no st, což navozuje trapnou situaci, protože součástí oficiální projekce je tvrzení, že je za daných podmínek jediná možná. Možná bychom tedy nemilí výkony analyzovat pouze na základů mechanických měřítek, podle nichž velký zisk může kompenzovat malou ztrátu či velká váha váhu menší. Umeleckí; pojetí by zde bylo asi přesnější, protože nás připravuje na skutečnost, že i jediná falešná nota může narušit tón celého představení. V naší společnosti se některá nezáměmá ges^a vyskytují v tak široké škále představení a přenášejí dojmy obecně neslučitelné s tčmi, jež se snaží vyvolat účinkující, že. tytoibevhodné události získaly kolektivní symbolický status. Můžeme.žde zmínit zhruba tří skupiny těchto události. Za prvá, účinkující můžrnáhodně vzbudit-dojem neschopnosti, nevhodnosti či nezdvořilosti momentální ztrátou kontroly nad vlastními svaly. Může. zakopnout, zavrávorat, upadnout; může si nhnout,-.zívnout,'přeřeknout set poškrábat, trpět nadýmáním; může neúmyslně: vrazit do jiného účastníka interakce. 2a druhé, účinkující může jednat takovým způsobem, že vzbudi dojeny že interakci přičítá při li S velký nebo naopak příliš malý význam. Může se'zakoktat,;zapomenout, co chtěl říci, jevit nervozitu, tvářit se provinile: či rozpačitě; může nevhodnč podlehnout návalu smíchu, vzteku či jiného druhu afektu, který ho jako účastníka interakce momentálně diskvalifikuje; může projevovat příliš velkou nebo. příliš malou míru účasti a zájmu. Za třetí, účinkující může dopustit, že jeho výkon utrpí nedostatkem režie. Je možné, že scéna:interakce, nebyla předem upravena, byla připravena pro jiný výkon nebo byla uvedenay nepořádek během představení; nepředvídatelné okolnosti.mohou způsobit spatné načasování příchodu nebu odchodu účinkujícího nebo mohou způsobit, že.během interakce nastanou trapnájilu-chá místa.5?. Představení'se samozřejmě liší stupněm pečlivosti nutné k zachování soudržnosti jej ich jednotlivých součástí, ;V případě některých nám cizích kultur jsme ochotni přiznat velkou míru koherence výrazových prostředků. Například Granet n upsal □ synovských představeních v Číně následující: -}■ „Jejich pečlivá toaleta je sama o sobě poklonou. Dobré držení těla se vykládá jako ukázka respektu. V přítomnosti rodičů je yy- 54 žadována vážnost: syn si proto musí dát pozor, aby neříhl, ne-kýchl, nezakaslal, nežíval, nevysmrkal se nebo si neuplivl. Jakékoli vykašláváni hlenů by riskovalo pošpinění rodičovské svátosti. Bylo by zločinem, kdyby vyčuhoval kus podšívky oděvu. Na důkaz toho, že syn k otci přistupuje jako k náčelníkovi, musí v jeho přítomnosti vždy stát s očima upřenýma před sebe, s tělem napřímeným a nikdy si nedovolit opírat se, sklánět se nebo stát na jedné noze. A takto každé ráno a večer ztišeným a poníženým hlasem naznačujícím ochotu otce následovat přichází syn otci "složit hold. Potom čeká na rozkazy."54 Sledujeme, že i ve výjevech z naší kultury, kdy se významných akcí zúčastňují vysoce postavene osoby, bude vyžadována důslednost. Sir Frederick Ponsonby, bývalýpodkoní na britském královském dvoře, napsal: „Když jsem byl přítomen dvornímu shromáždění, vždy mč zarážel výběr hudby, již hrála dvorní kapela, a umínil jsem si, že učiním vše, co bude v mých silách, abych to napravil. Většina královské domácnosti nebyla příliš hudebně vzdělaná a dávala přednost populárním popěvkům... Tvrdil jsem, že tyto popěvky zbavují slavnost vší důstojnosti, V životě dámy bylo její představení královskému dvoru často jednou z největších událostí, když ale předstupovala před krále a královnu za doprovodu písně ,Měl červený nos jako kos', zkazilo to celý dojem. Trval jsem na tom, že je třeba hrát menuety, starou hudbu a úryvky z oper s nádechem , tajemná'.55 .. Rovněž jsem nadnesl otázku hudby, kterou hrála kapela ěest-íé gardy při uvádění do. úřadů a udílení poct a.obrátil jsem se v této věcí písemní na vrchního kapelníka, kapitána Rogana. ■Nelíbilo se mi, když jsem viděl, jak jsou význační muži pasováni na rytíře, zatímco pod okny hraje kapela komické písní; rovněž.že ministr vnitra předčítal velmi působivě popis-nějakého mimořádně hrdinského činu, za nějž měl být muži, jenž ho vykonal, udělen Albertův řád, a kapela venku hrála two-step, což celou slavnost zbavilo posledního kousku důstojnosti. Navrhl jsem, aby sc hrála operní hudba dramatické povahy, a kapitán Rogan se mnou plně souhlasil..,"56 Podobně na pohřbu příslušníka americké střední třídy je řidiči 55 ERVING COFFMAN / VŠICHNI HRAJEME DtVADLO HERECKÉ VÝKONY pohřebního vozu, korektné oblečenému do černého a taktné stojícímu na okraji hřbitova, dovoleno* během pohřbu si zapálit, ale pravděpodobné by pozůstalé Šokoval a rozhněval, kdyby nedopalek elegantním obloukem cvrnkl do nedalekého keře, místo aby ho nenápadně zašlápl," Kromě toho, že uznáváme důslednost, jez je vyžadována při posvátných příležitostech, ochotně uznáváme i to, že při světských konfliktech, zejména na vysoké úrovni, všichni protagonisté dávají velký pozor, aby vlastním chováním své opozici neodhalili slabé místo, na něž by bylo možné zaměřit kariku. Proto Dale, pojednávající o neočekávaných okolnostech v práci vyšších státních úředníků, poznamenal: f „A ještě bedlivěji [než výkazy] jsou zkoumány první návrhy znění oficiálních dopisů: je to proto, že nepřesný výkaz nebo nešťastně formulovaná věta v dopise, jejichž obsah je jinak naprosto neškodný a předmět nevýznamný, může přivést celé ministerstvo do nesnází, zmocní-li se ho jediná z mnoha osob, pro něž je i ta nejtriviálnějaí chybička vládního ministerstva Šťavnatým soustem, jež je možné předložit veřejnosti. Tři čtyři roky této tvrdé disciplíny během stále ještě formativních let mezi:dvacátým Čtvrtým a dvacátým osmým rokem života natrvalo zaplaví mysl i charakter vášní pro přesná fakta a přesné dedukce a nesmiřitelnou nedůvěrou ve vágní povšechná tvrzení."38 I přes ochotu uznat požadavky, kladené při těchto několika druzích situací na výrazové prostředky, máme tendenci pokládat tyto situace za speciální případy; zavíráme oči před skutečností; že každodenní světská představení v naší-angloamerické společnosti musí Často absolvovat přísnou zkoušku vhodnosti," způsobilosti, náležitosti a slušnosti. Děláme to asi částečně kvůli skutečnosti, že jako účinkující si sami často více uvedomujeme měřítka, která jsme v případě vlastní činnosti mohliuplatnit a neuplatnili, než ta měřítka, která uplatňujeme bezmyšlenkovitě." Na každý pád jako studenti musíme být připraveni zkoumat nesoulad, vzniklý chybným pravopisem slova nebo okrajem kombiué vyčuhujícím zpod sukně; a musíme být připraveni rozeznat, proč krátkozraký instalatér, aby chránil dojem mužné síly, jež jě de rigueur v jeho profesi, pokládá za nutné schovat brýle do kapsy, když příchod paní 56 dömu mění jeho práci v představení, nebo proč poradce pro styk s veřejností doporučí opraváři televizorů, aby šrouby, které vyndal z přijímače a už je nechce znovu použít, odnesl s sebou, aby jakožto vyjmuté a nevrácené součástky nebudily nepatřičný dojem. Jinými slovy musíme být připraveni rozeznat, že zdání reality podporované představením je citlivá a křehká věc, již může roztříštit i sebemenší nedopatření. Výrazová koherence vyžadovaná při představeních poukazuje na zásadní rozpor mezi naším až příliš lidským já a naším zespo-lečenštěným já. Jako lidské bytosti jsme podle všeho stvořeními s proměnlivými popudy, s náladami a množstvím energie, které se každou chvíli mění. Jako postavy prezentující se obecenstvu však nesmíme podléhat žádným náladám. Jak poznamenal Dürkheim, naší vyšSi společenské činnosti nedovolujeme, aby „následovala cestu našich tělesných stavů, jak činí naše počitky a naše celkové vnímání vlastního těla".59 Očekává se od nás určitá byrokratizace ducha, aby na nás bylo spolehnutí, že ve kterémkoli okamžiku podáme dokonale homogenní výkon. Jak uvádí Santayana, socializační proces nejenže člověka proměňuje, ale také ho ustaluje: „Ale ať již je tvář, kterou si nasadíme, veselá nebo smutná, jejím přijetím a zdůrazněním definujeme svou nejhlubší náladu. Proco dokud pokračujeme pod rouškou tohoto kouzla sebapoznaní, už pouze nežijeme, ale jsme herci; tvoříme a hrajeme zvo-yjený charakter, nasadíme si tragickou masku obezřetnosti, hájíme ä idealizujeme své vášně, výmluvně sami sebe povzbuzujeme, abychom byli tím, čím jsme, ať už jsme loajální, nebo pohrdaví, bezstarostní, nebo upjatí; odříkáváme monolog (před imaginár-"rifm obecenstvem) a elegantně se halíme do pláštíku role, s niž 'sní e neoddělitelně spjati. Takto oděni-se domáháme potlesku Schystáme se skonat za všeobecného hrobového ticha. Deklaruje-TOCj'že se budeme řídit ryzími idejemi, které jsme vyřkli, stejně ":ó se snažíme věřit v náboženství, k němuž se hlásíme. Čím vět-šlpptíže nám leží v cestě, tím větší je náš zápal. Za svými zveřej-^nymi zásadami a jazykem plným přísah musíme neúnavně .skrývat veškerou proměnlivost svých nálad a chování, a to bez pokrytectví, protože náš vědomý charakter je naSím pravdivějším ^Sež příval našich nechtěných snu. Portrét, který takto malujeme 51 hRV,*t uměni t»" hlubší a skutečnější, čím více svůj model pf«X&& Strohá byst* Wflhaické sochy, sotva polidšťující ten kus kameny vyjádří duch* daleko věrněji než ranní bezvýrazná tvář ■^utfft^ ^|0Ví);» n«t)0 jeho neuvážené grimasy. Každý, kdo si Je ítytofm rtawm\i Je nrdý na SVŮJ ú™d á<*o mu záleží na JehoP**fenost«h,si n*»»zuJc tragickou maskují Přenáší na ni sám scb*i»fferidí n* ni všechnu svou ješitnost. Zatímco stáJe ještě % a jgjfo všeíhuy žijící věci je podmíněný podemílajíeím prouděn vlastni pod*laty> nechíil svou duši vykrystalizovat v rn)lÄ«lbt a spiš S pý*h°u neí lítůstí pokládá svůj život na oltář n,uz-2*riost sebe s****^0 kterékoli jiné umení nebo věda zpo-dobnuje fvůj přední novou technikou, technikou idejí, v níž predný ztrácí své StWÍ dimenze a své staré místo. NaSe zvířecí zvľky juni svídomíW převáděny v loajalitu a povinnost, a my sa™í ***ávimc „osů^Wi" £i maskami."*o M***! způsobů roužc býl na svíím místĚ "dována zcv-nitf, J#VaIepoinaw«»Av^ Simone de Beauvoirová, tuto pózu nám pomáhá udržovat ttiWW připevněné přímo na naše tělo, někte- 16 stopu, jmi vidiW** ní Jtdyby se k*id* W* oblélíaIa v souladu se svým postavením, stejn* H bude hri|t fcková hra. lstivá vynalézavost, stejně jako um«nj, patři do říš* pfcdstavivosti. Není to jen proto, že podväzkový pJjif podprseňi-*- *^rva na v,asy a líiiila skryj' tělo a tvář, a'c ' PíOto žc i t* Mj^nĚ kultivovaná žena, jakmile sc .ustrojí', Postane r»zoroYiN*ä«l předvádět sebe; je podobně jako obraz nebo íocha nebo h«*i W. scéně zprostředkovatelem, skrz nějž je vy voliiván někdo ŘCpK*?1™1? -10 Jest postava, již tato Žena repre-zentWjo, alcjfžnenf*vC takové ztotožněni se s oěcnn neskutečný1^ daným, dokoná Jako hrdinka románu, pormiinebo bysta, ji uspokojuje; sn**»$* identifikovat s touto postavou a ve svém lesk«" Nl připadl V)****113 a ospravedlněná."*' 58 I HERECKÉ VÝKONY Zkreslení skutečnosti Již dříve jsme se zmínili, že obecenstvo je schopné orientovat se v situaci tím, že uvěří předváděným narážkám a bude k těmto znakům přistupovat jako k důkazu něčeho většího nebo odlišného od .nosičů znaků' samotných. Pokud tato tendence obecenstva přijímat předváděné znaky staví účinkujícího do situace, v níž je špatně pochopen, a nutí ho při jakékoli činnosti před obecenstvem dávat velký pozor na své vyjadřování, pak ale také tato tendence přijímáni znaků staví obecenstvo do pozice, v níž je klamáno a podváděno, protože existuje jen málo znaků, jichž by nebylo možno užít na důkaz přítomnosti něčeho, co ve skutečnosti neexistuje. A je zřejmé, že mnozí účinkující mají dostatečné schopnosti a dostatečně silné motivy k tomu, aby skutečnost zkreslovali; brání jim v tom pouze stud, pocit viny či strach. Je přirozené, žc jako součást obecenstva máme pocit, že dojem, ' který sľ účinkující snaží vzbudit, může být opravdový nebo falešný, nelíčený či předstíraný, přesvědčivý nebo strojený. Tato pochybnost je, jak už jsme řekli, natolik běžná, že často věnujeme zvláštní pozornost těm stránkám představení, jež nelze snadno zmanipulovat, a na jejich základě posuzujeme spolehlivost těch podnětů, u nichž je větší pravděpodobnost, že si je špatně vyložíme. (Vědecká práce policie a projektivní testování jsou extrémními příklady uplatnění této tendence.) A i když s nechutí dovolíme jistým symbolům životní úrovně, aby zajistily účinkujícímu právo na odpovídající zacházení, jsme i nadále připraveni vrhat se na pukliny v jeho pomyslném brnění, abychom zdiskreditovali.to, co falešně předstírá, --'4^ Když uvažujeme o těch, kdo předkládají falešnou fasádu nebo „pouze" fasádu, o těch, kdo se přetvářejí, klamou a podvádějí, uvažujeme o rozporu mezi jimi pěstovaným zevnějškem a realitou. Rovněž nás napadne, jak vratká je pozice, do níž se tito účinkující staví, protože během jejich představení může kdykoli dojít k události, která jc nachytá a bude vážně protiřečit tomu, k čemu se otevřeně hlásí, čímž jim způsobí okamžité ponížení a někdy 59 ERVING GOFFMAN / VSlCHNt HRAJEME DIVADLO i trvalou ztrátu povésti. Často máme pocit, že sc upřímný účinkující dokáže vyhnout právě těmto strašlivým možnostem, vznikajícím při dopadení inflagrante delicto při do očí bijícím případu zkreslování skutečnosti. Takový názor „selského rozumu" má však z hlediska analýzy jen omezenou užitnou hodnotu. Někdy se ptáme, zdaje dojem, jejž se účinkující snaží vzbudit, pravdivý, nebo falešný, ale ve skutečnosti se chceme zeptat, zdaje účinkující oprávněn podávat příslušný výkon; samotný výkon nás v tuto chvíli ani tolik nezajímá. Když odhalíme, že někdo, s kým jednáme, je Šejdíř a skrznaskrz podvodník, zjišťujeme, že neměl právo hrát roli, již odehrál, žc nebyl autorizovaným držitelem příslušného úřadu. Předpokládáme, že podvodníkovo představení bude mít kromě toho, žc ho nesprávně vylíčilo, i jiné vady, často však podvod odhalíme dříve, než. jsme. schopni odhalit jakýkoli jiný rozpor mezi falešným výkonem a výkonem legitimním, který se snaží napodobit. Je paradoxní, že čím více se podvodníkovo představení blíží skutečnému výkonu,' tím více jsme ohroženi, protože kompetentní výkon nčkoho,kdo se ukáže být falešným hráčem, může v našem vědomí oslabit mravní spojitost mezi legitimním oprávněním naplňovat určitou roli a schopnosti tuto roli naplnil. (Šikovní mimové, kteří celou dobu otevřeně přiznávají, že jejich úmysly nejsou vážné, nám poskytují jeden způsob, jak sc těmito obavami .prokousat'.) Společenská definice vydávání se za někoho jiného však sama není příliš důsledná. Například zatímco sc pokládá za neomluvitelný zločin komunikace vydávat se za člověka v téměř posvátném postavení, jako je třeba lékař nebo kněz, často nás téměř ani nezajímá, když se někdo vydává za člověkíropovrhovaného, nedůležitého či nízkého postavení, jako je tulák nebo nekvalifikovaný dělník. Když se prokáže, že jsme jednali s účinkujícím, jehož skutečné postavení jc vyšší, než nám •'naznačoval, existuje zde dobrý křesťanský precedens, na jchožízákladě reagujeme spíše udivení a rozmrzele než nepřátelsky. Mýtologie já populární časopisy jsou vůbec plné romantických příběhů, v nichž jak zlosyn, tak hrdina o sobě tvrdí nepravdivé věci, které se v poslední kapitole zpochybni a prozradí sc, že zlosyn nemá vysoké a hrdina naopak nemá nízké postavení. 60 . i HERECKÉ VÝKONY Navíc, zatímco třeba tvrdě odsuzujeme účinkující, jako jsou třeba sňatkovi a jiní podvodníci, kteří vědomě zkreslují každičkou skutečnost svého života, přistupujeme s daleko větším porozuměním k těm, kdo mají jedinou zásadní chybu a snaží se zastřít skutečnost, že byli například v minulosti soudně trestání, ztratili panenství, trpí epilepsií či jsou smíšené rasy, místo aby svůj nedostatek přiznali a čestně se pokusili s ním žít. Činíme rozdíl mezi snahou vydávat se za jednu konkrétní osobu, což obvykle pokládáme za neomluvitelné, a snahou vydávat sc za člověka spadajícího do určité kategorie, což nám vadí podstatně méně. Rovněž často smýSlime odlišní o těch, kdo se přetvařují, aby podpořili - jak se domnívají oprávněné - nároky kolektivu, či těch, kdo .tak činí shodou okolností či pro legraci, a odlišně o tčch, kdo druhé klamou pro vlastni psychologický nebo materiální zisk. ■ A konečně, vzhledem k tomu, že existují případy, pří níchi není pojetí „společenského postavení" jasně vymezeno, existují i případy, kde není jasně vymezen ani koncept vydávání se za někoho jiného. Například příslušnost k mnoha společenským postavením zjevně nepodléhá oficiálnímu schválení. Tvrzení o tom, že je někdo absolventem studia práv, se dá zjevně potvrdit nebo vyvrátit, zatímco tvrzení o tom, že je někdo něčím přítelem, že v něco skutečně věří nebo íc mii rád Isinlbí], je možné potvrdit nebo zpo-chybnit jen v daleko menší míře. Kde nejsou objektivní měřítka kompetence a kde nejsou opravdoví příslušníci té které profese •kolektivně organizováni s cílem ochránit svůj mandát, tam se může jednotlivec vydávat za odborníka a trestem po odhaleni mu snení nic víc než posměch. ^-Všechny tyto zdroje zmatků názorně dokládá proměnlivý postoj, jaký zaujímáme vůči statusu věku a pohlaví. Je trestuhodné, ;když se patnáctiletý chlapec vydává za osmnáctiletého, aby mohl řídit auto nebo pít alkohol, přitom však existuje mnoho společenských kontextů, v nichž by bylo nevhodné, aby se žena nevydávala za mladší a sexuálně přitažlivější, než je ve skutečnosti. Když ■řekneme, že konkrétní žena není ve skutečnosti tak pěkná, jak se zdá, a žc tatáž žena není ve skutečnosti lékařka, i když se zdálo, že jě, užíváme slov „ve skutečnosti" v různém pojetí. Navíc, úpravy ^osobní fasády jednotlivce, které se mohou zdát jeden rok podvod- 61 ERVING GOFFMAN / VŠICHNI HRAJEME DIVADLO HEftECkĚ VÝKONY né Či zavádějící, mohou být za několik let pokládány pouze za kosmetickou záležitost a podobný rozpor kdykoli snadno najdeme mezi různými podskupinami naší společnosti. Velmi nedávno například začalo být přijatelné barvení vlasů s cílem zakrýt šediny, i když stále existují částí populace, které tuto možnost nepřijaly.62 Pokládá se za nezávadné, když přistěhovalci oblečením a etiketou napodobují rodilé Američany ale nadále je zpochybňováno, když si amerikanizuji jméno63 nebo nos.44 Vyzkoušejme další přístup k pochopení zkreslováni skutečnosti. „Vyloženou", „nehoráznou" či nepokrytou íJl je možné definovat jako lež, u níž existují nezvratné důkazy o tom, že její autor věděl, že lže, a lhal vědomé. Příkladem je něčí tvrzení, že byl na určitém místě v určitou dobu, což se přitom nestalo. (Některé druhy vydávání se za někoho jiného vyžadují tytOAlži, mnohé takové lži naopak neznamenají, že se lhář vydává za někoho jiného.) Ti, kdo jsou přistiženi při nepokrytém lhaní, nejenže během interakce ztratí tvář, ale možná ji ztratí navždy, protože-obecenstvo může dospět k závěru, že pokud jednotlivec dokáže takto lhát jednou, již nikdy mu ne m ahou plně důvěřovat, Avšak existuje množství „nevinných lži", k nimž se uchylují lékaři, potenciální hosté a další, zřejmě proto, aby šetřili city svého obecenstva. Tyto druhy nepravd se nepokládají za tak strašné. (O lžích, které mají chránit jiné spiše než lháře samotného, budeme pojednávat ještě v dalších oddílech.) Navíc v každodenním životě je z hlediska účinkujícího většinou možné záměrně vzbudit téměř jakýkoli falešný dojem, aniž by se účinkující stavěl do neobhajitetné pozice někoho, kdo řekl nespornou lež. Komunikační techniky, jako jsou narážky, strategická nejednoznačnost Či vynechání klíčových informací, umožňuji oklamávajícímu jednotlivci tržit ze lži,"aniž by prakticky vzato opravdu lhal. Hromadné sdělovací prostředky mají vlastní verzi těchto technik a dokazují. Že například promyšlenými úhly záběrů a střihem dokáží změnit vlažnou odezvu na slavnou osobnost v divokou reakci.65 Odstíny polopravd mezi lží a pravdou a obtíže, které toto kontinuum způsobuje, jsou oficiálně uznávány. Organizacc,jako například správní rady realitních kanceláří, sestavují kodexy, jež výslovně určují, do jaké míry lze budit neurčitý'dojem přeháněním 62 skutečnosti, jejím příliš skromným popisem, či vynecháváním některých faktů.66 Britská státní služba zřejmě funguje na základě podobného ujednání: „Pravidlo (které se týká prohlášení, jež jsou určena veřejnosti nebo pravděpodobně na veřejnost proniknou') je jednoduché. Nesmí být řečeno nic, co by nebyla pravda; někdy jc však stejně zbytečné jako nežádoucí říkat vše závažné'a současné pravdivé, i když je to v zájmu veřejnosti; dané skutečnosti mohou být sdělovány v jakémkoli výhodném pořadí. Je úžasné, co v těchto mezích dokáže zručný stylista. Jc možné cynicky, i když s určitou mírou pravdy poznamenat, že dokonalá odpověď na zahanbující otázku v dolní sněmovně parlamentu je stručná, zdánlivě otázku vyčerpávajícím způsobem zodpovídá, v případě zpochybnění je možné prokázat přesnost jejího každičkého slova, nedává možnost k položení žádných nepříjemných dodatečných dotazů a přitom neodhalí vůbec nic."*7 Právo zasahuje do mnoha běžných společenských detailů zavedením jednoho detailu vlastního. Americké právo činí rozdíl mezi úmyslem, hrubou nedbalostí a přísnou odpovědností; zkreslování skutečnosti se pokládá za záměrný čin, který však může vzejít jak ze slov, tak z činů, z víceznačného prohlášení i zavádějící čisté pravdy, neodhalení skutečností či bránění jejímu odhalení.68 Trestuhodné neodhalení skutečnosti se posuzuje různě v závislosti na oblasti života, v níž k němu dojde, přičemž existují jiné normy pro ^oblast reklamy a jiné pro profesionální poradce. Právo navíc stanoví následující: ^.Vylíčení stavu věcí učiněné v upřímné vífc v jejich pravdivost může přesto být hrubou nedbalostí pro nedostatek pozornosti při zjišťování sdělovaných skutečnosti, při způsobu jejich sdělování Či pro absenci dovedností a schopností vyžadovaných určitou profesí či podnikáním.69 .. .skutečnost, že obžalovaný nebyl na případu zainteresován, že měl ty nejlepší úmysly a že si myslel, že žalující straně prokazuje laskavost, ho ještě nezbavuje odpovědnosti, pokud se prokáže, že měl ve skutečnosti v úmyslu žalující stranu oklamat."70 Když ponecháme stranou nepopiratelné vydávání sc za jinou osobu a nepokryté lži a budeme se věnovat jiným druhům zkreslo- 63 ERVING COFFMAN / vSlCMNI HRAJEME DIVADLO HERECKÉ VÝKONY vání skutečnosti, objevíme, že rozdíl činěný „selským rozumem" mezi pravdivými a falešnými dojmy sě stává ještě méně udržitelným. Činnost pokládaná v jednom desetiletí za šarlatánskou se v příští dekádě stává přijatelnou a legitimníprofesí.71 A Činnost, pokládaná naší společností za legitimní, je Sarlatánstvím ve společnostech jiných. Co jc důležitější, zjišťujeme, že jen těžko nalezneme legitimní každodenní zaměstnaní nebo vztah, jehož účastníci se nepodílejí na utajovaných praktikách, neslučitelných s dojmem, který účinkující v obecenstvu vyvolávají. Přestože konkrétní výkony i konkrétní role či úlohy mohou účinkujícího stavět do pozice, v níž nemá co skrývat, v určitém bodě celého trvání činnosti se vyskytne něco, k čemu nemůže přistupovat se vši otevřeností. Čím větší jc počet diskutovaných otázek a čím větší je počet hereckých rolí spadajících do rámce naplňované role. Či vztahu, tím větší se zdá pravděpodobnost existence utajovaných problémů. Proto lze předpokládat, že i ve fungujícím manželství mohou partneři jeden před druhým utajovat skutečnosti týkající se financí, minulých milostných zkušeností, současného flirtování, .špatných' či nákladných návyků, osobních aspirací a obav, toho, co provedly děti, skutečného názoru na příbuzné nebo společné známé atd.72 S takto strategicky vymezenými body diskrétnosti je možné ve vztahu udržovat žádaný status quo, aniž by bylo nutné strnule přenášet veškeré důsledky tohoto uspořádání do .všech oblastí života. Měli bychom zaznamenat snad nejdůležitější postřeh, totiž že falešný dojem udržovaný jednotlivcem v jedné oblasti jeho úloh , může ohrozit celý jeho vztah nebo roli, jejíž jc tato úloha součástí, protože diskreditující odhalení v jedné oblasti činnosti jednotlivce vrhne pochybnosti na mnoho dalších oblastí,, v nichž třeba nemá ji vůbec co skrývat. Podobně, chce-li jednotlivce během svého výkonu zatajit byť jen jedinou věc a hmzí-Ii její odhalení pouze v jednom konkrétním bodě představení nebo slovního obratu, může nervozita účinkujícího přesto prostoupit celý výkon. . V předchozích oddílech této kapitoly jsme pojednávali o některých obecných charakteristikách představení: aktivita orientovaná na pracovní úkoly má tendenci měnit se v aktivitu orientovanou na komunikaci; fasáda, za níž je prezentována určitá úloha, bude Ů4 pravděpodobně vhodná i pro další, poněkud odlišné úlohy, a proto pravděpodobně nebude stoprocentně vhodná pro žádnou konkrétní úlohu; jednotlivci vynakládají dostatečnou sebekontrolu s cílem uchovat pracovní konsensus; zdůrazňováním určitých skutečností a utajováním jiných je posilován idealizovaný dojem; účinkující udržuje logickou souvislost výrazových prostředků a daleko víc, než má jeho obecenstvo vzhledem k proklamovanému účelu představení za opodstatněné, dbá na to, aby nedošlo k drobným nesouladům. Na všechny tyto obecné charakteristiky lze hledět jako na omezení interakce, jež se přenášejí na jednotlivce a mění jeho činnosti v představení, Místo aby pouze vykonával svůj úkol a dával volný průchod svým pocitům, bude jednotlivec vyjadřovat, žc úkol vykonává, a bude sdělovat své pocity v přijatelné formě. Obecně řečeno, prezentovaná činnost se do určité míry bude lišit od činnosti samotné, a nevyhnutelněji proto bude zkreslovat. A protože se od jednotlivec požaduje, aby se při prezentaci své činnosti spoléhal na určité znaky, celkový dojem, který vzbudí, af již je jakkoli věrný skutečnosti, bude záviset na všech narušeních, k nimž dojde a jimiž jsou dojmy ovlivněné. Daří se nám udržet logickou představu, že zdání, které se jednotlivec snaží vzbudit, může být zdiskreditováno skutečností, která je s ním v rozporu. Naproti se tomu se často nedá tvrdit, že by skutečnosti odporující kýženému dojmu byly opravdovější realitou, než je ta, kterou popírají. Cynický názor na každodenní výkony může být stejně jednostranný jako názor účinkujícího. V případě mnoha sociologických otázek možná ani není nutné rozhodnout, co je skutečnější, zda ten dojem, který se účinkující snaží vzbudit, anebo ten, který si účinkující vyvolat nepřeje. Alespoň pro tuto práci je klíčovou pouze ta sociologická úvaha, že. dojmy vzbuzované při každodenních výkonech jsou narušovány. Budeme chtít vědět, jaký druh zdání skutečnosti může otřást předkládaným dojmem skutečnosti, „Co je pravou skutečností?" můžeme ponechat badatelům v jiných oborech. Budeme se ptát: „Jakými způsoby je možné zdiskreditovat daný dojem?", což není totéž jako otázka „V jakých ohledech může být daný dojem falešný?4' Vracíme se tedy zpět k představě, že zatímco výkon podvodní- 65 ERVING GOFFMAN / VŠICHNI HRAJEME DIVADLO kú a lhářů je zcela flagrantně falešný a v tomto ohledu se liší od obvyklých výkonů, obojí druh výkonů si jc podobný v péči, jakou jejich účinkující musí vynaložit na udržení dojmu; který chtějí vzbudit. Proto například víme, že oficiální kodexchování britských státních úředníků73 a amerických baseballových rozhodčích74 je zavazuje nejen k tomu, aby se zdrželi uzavírání jakýchkoli nepatřičných „transakcí", ale také aby se zdrželi i těch ncjnevinnějŠích Činů, které by snad mohly budif (mylné) zdání, Že k nijaké tajné úmluvě došlo. Ať již upřímný účinkující hodlá sdělovat pravdu, nebo neupřímný účinkující. lež,í|ba si musí dát pozor, aby svůj výkon oživili vhodnými výrazy, vyloučili z něj výrazy, které by mohly předkládaný dojem zdiskreditovat; a dát si pozor, aby si obecenstvo z jejich výkonu nevyvodilo nezamýšlené závěry.75 Díky těmto sdíleným dramatickýniimožnostem sc nám vyplatí studovat výkony; které se přctvanijí,'abychom se poučili o těch, které jsou upřímné.76 Mystifikace Již jsem se zmínil o způsobech, jimiž jednotlivec určité záležitosti ve svém vystoupení zdůrazňuje a jiné skrývá. Budeme-li pokládat vnímání za určitou formu kontaktu a sdíleni, pak kontrola vnímaného je současno kontrolou kontaktu a ohraničení a regulace předváděného jc ohraničením a regulací tohoto kontaktu. Je.zde souvislost mezi informačními a rituálními..vztahy. Nedostatečná regulace informací určených obecenstvu představuje možné narušení zamýšleného výkladu situace, nedostatečná regulace kontaktu představuje možné rituální poskvrnění účinkujícího. ■■. ... Je obecně přijímanou myšlenkou, žc omezení kontaktu;1 udržování společenského odstupu, poskytuje způsob, jakým je možné v obecenstvu vzbudit a udržet respekt - způsob, jak řekl Kenneth Burke, jímž je1 možné obecenstvo udržovat ve vztahu k účinkujícímu ve stavu mystifikace. Jako příklad nechť nám poslouží Coo-leyho závěry: „Do jaké míry člověk může klamat ostatní falešnou představou sebe sama, záleží na mnoha různých okolnostech. Jak jsme již po- HERECKÉ VÝKONY dotkli, člověk sám může být pouhou hříčkou okolností a nemusí mít vůbec žádný konkrétní vztah k představě, již budí a která může být nezávislým produktem obrazotvornosti. To se ovšem stává jen zřídka, kromě těch případů, kde neexistuje žádný bezprostřední kontakt mezi vůdcem a jeho stoupenci, a částečně to vysvětluje, proč moc, zejména zakrývá-li vnitřní osobní slabosti, má vždy tendenci halit se do formalit a uměle vytvářených záhad, jejichž úkolem jc zabránit familiárnímu kontaktu a tak dát obrazotvornosti příležitost k idealizaci... Disciplína v armádě či námořnictvu například velmi jasně rozeznává nezbytnost těch formalit, které oddělují vyšší hodnosti od nižších a pomáhají tak prosazovat nezpochybňovanou nadřazenost těch vyšších. Stejným způsobem, jak poznamenává profesor Ross ve své práci „O ovládání společnosti", užívají světaznalí muži vybraných mravů jako prostředku •zastření své pravé podstaty, a toto utajování slouží mezi jiným p)f-uchování jakési jejich nadřazenosti nad méně kultivovanými * osobami."77 Ponsonby, který radí norskému králi, zastává stejnou teorii: „Jednou večer se mi král Haakon svěřoval s tím, jaké potíže mu ; působí republikánské sklony opozice a jak opatrný v důsledku toho musí být ve všem, co udělá nebo řekne. Řekl mi, žc se proto rozhodl vycházet co nejčastěji mezi obyčejné lidi. Myslel si, že by si mohl u nich získat větší oblibu, kdyby společně s královnou M:iud místo automobilem cestoval tramvají. J5 Otevřeně jsem mu pověděl, že bych to pokládal za hrubou chybu, protože famitiámost s sebou přináší pohrdání. Jako námořní důstojník jistě ví, že kapitán lodě nikdy ncstoluje s ostatními důstojníky, ale udržuje si od nich hrdý odstup. To má samozřejmě jžabránit jakýmkoli důvěrnostem. Řekl jsem králi Haakonovi, že římisí vystoupit napiedestal a zůstat tam. Aby neutrpěl úhonu, Kluže z něj sestoupit jen příležitostně. Lidé nechtějí krále, s nímž by sc mohli bratříčkovat, ale někoho záhadného jako delfská věštit na. Monarchie je totiž výplodem mysli každého jednotlivce. Každý rád uvažuje o tom, co by dělal, kdyby byl králem. Lidé [panovníkovi přičítají všechny myslitelné ctnosti a nadání. Proto by museli být zákonitě zklamáni, kdyby ho viděli na ulici jako Fobyčejného člověka."78 66 61 ERVING GOFFMAN / VŠICHNI HRAJEME DIVADLO Logický extrém implikovaný takovouto teorii, rfjii je ve skutečnosti správná, nebo chybná, by byl úplné zastanu obecenstvu v pozorování účinkujícího. V dobách, kdy účiiknjici tvrdil, že má nadpozemské vlastnosti a moc;;byl toto logický závěr i uskutečňován. Je samozřejmé, že v záležitosti udržování spobčrnského odstupu bude obecenstvo samo často spolupracovat,!™že búde reagovat uctivč a s respektem vůči posvátné bezúhouBoso přisuzované účinkujícímu. Jak poznamenal Simmel: , | „Řídit se druhým z tčchto rozhodnutí odporidá pocitu (který rovněž funguje i jinde), že každá lidská bytost se nachází ve středu ideální koule. I když se^v různých směrech Etí velikosti a liší se podle osoby, s níž člověkudržujc vztahy, tato koule nemůže být narušena, aniž by se tím nezničila hodnota charatoeru v ní uzavřeného jednotlivce. Takovou kouli kolem každého člověka vytváří jeho ,čest\ Jazyk velmi výstižně označuje urážku něčí Cti slovy ,zašcl příliš daleko'; poloměr koule vyznačuje pomyslnou vzdálenost, jejíž překročení jinou osobou uráží čest osoby uvnitř této koule."" Dürkheim podobně poznamenal: „Lidský charakter je posvátná věc; člověk jej neporušuje ani nepřekračuje jeho hranice, přičemž současné nejvyšši blaho vzniká při společném sdíleni."*0 Je třeba zcela jasně říci, že-v rozporu s tím, co vyplývá z Coo-leyho postřehů, obecenstvo, cítí úctu a odstup k účinkujícím podobného či nižšího postavení stejně jako k účinkujícím v postavení nadřazeném. . Ať již mají tyto zábrany pro,obecenstvo jakoukoli funkci, účin-, kujícímu dávají určitý prostor pro to, aby vytvářel dojem dle vlastního výběru, a pro jeho vlastní dobro nebo i pro dobro obecenstva mu umožňují fungovat. Jsou mu ochranou nebo hrozbou, jež by detailní inspekce zničila. Rád bych zde na závěr dodal, že záležitosti, jež obecenstvo pit>. svou úctu vůči účinkujícímu ponechává stranou, jsou většinou záležitostmi, které by účinkujícího v případě odhaleni přivedly do zahanbující situace. Jak poznamenal Riczler, máme zde zákM společenskou minci, s úctou na jedné a hanbou na druhé 68 I HERECKÉ VÝKONY Obecenstvo za představením tuši tajemnou moc a záhadu, kdežto účinkující šije vědom, že jeho tajemství jsou banální. Nespočetné lidové příhody a zasvěcovací obřady svědčí o tom, žc skutečným tajemstvím je často to, žc žádná záhada neexistuje; problémem je, jak to utajit před obecenstvem. Skutečnost a lest V* naší vlastní angloamerické kultuře existuji podle všeho dva obecně přijímané modely, na jejichž základě formulujeme vlastni pojetí chování: jsou to skutečné, vážně míněné či upřímné výkony a na druhé straně výkony falešné, které nám předvádějí dokonalí výrobci iluzi a které buď nemáme brát vážně, jako v případě herců, nebo naopak máme, jsou-li jejicb původcem podvodníci. Skutečné ýkony vnímáme jako něco, co vůbec nebylo sestaveno za určitým účelem, co je nezámčrným produktem nevědomé reakce jednotlivina skutečnosti vyplývající ze situace, v níž se ocitl. A zosnované výkony vnímáme jako něco pracně slepeného, faleš na faleš, roptbže skutečnost, na niž by jednotlivé součásti takového chování mohly reagovat, prostč neexistuje. Nyní bude nutné ukázat, žc toto pojetí zřejmě funguje jako ideologie upřímných účinkujících, protože dodává sílu jejich vystoupení, ale jako analýza je nevyhovující, Řekněme na začátek, že existuje mnoho jednotlivců, kteří r : i e výklad situace, tak jak jej obvykle prezentují, ''^skutečně realitou. Nehodlám se zde zabývat jejich poměrným :ňím v obyvatelstvu, ale spíše strukturálním vztahem jemnosti vůči vlastním výkonům. Má-li se představení vy-fiínájeho svědků musí být přesvědčena, že je účinkující seH'Ší upřímností. To je tedy strukturálním místem upřím-Jramatu události. Účinkující mohou být upřímní - nebo ■věřit vc vlastní upřímnost -, ale tento druh kladného račí vlastní roli ještě není nezbytný pro přesvědčivost éní. Koexistuje příliš francouzských kuchařů, kteří jsou Eřiosti ruskými špiony, a snad ani není tolik žen, jež hrají Miky před jedním a roli milenky před jiným mužem; ta- 69 ERVINO GOFFMAN / VŠICHNI HRAJEME DIVADLO HERHCKÉ VÝKONY kové dvojrole se však vyskytují a moltou se hrát úspěšně a dlouho. To naznačuje, že i když jsou lidé obvykle skutečně tim, kým se zdají, toto zdání mohlo být přesto zmanipulované. Mezi zdáním a realitou tu pak nastane vyvážený vztah, nikoli vztah skutečný nebo logický. Navíc, vzhledem k neočekávaným hrozbám, které ohrožují představení, a vzhledem k potřebě (o níž ještě pohovoříme) udržovat solidaritu se spoluúčinkujicími a určitý odstup od svědků, zjistíme, že strnulá neschopnost odpoutat se od vlastního vnitřního pohledu na skutečnost může někdy jvýkon jednotlivce ohrozit. Některé výkony jsou předvedeny úspěšně a zcela neupřímně, jiné se vší otevřeností; pro představení obecné není nutný ani jeden z těchto extrémů a ani jeden není vhodný z dramaturgického hlediska. Z toho, co jsme uvedli, vyplývá, že upřímný, otevřený, vážně míněný výkon jc na skutečný svět napojen daleko méně, než bychom předpokládali. A tento závěr ještě posílí, když se znovu podíváme na odstup kladený obvykle mezi značně upřímné výkony a výkony značně vykonstruované. V této souvislosti nám jako příklad poslouží pozoruhodný fenomén divadelního herectví. Stát se dobrým hercem vyžaduje veliké schopnosti, dlouhé školení a psychické předpoklady. Tato skutečnost by ale neměla odpoutat naši pozornost od skutečnosti jiné, totiž že téměř kdokoli sc může naučit text role natolik dobře, aby v příznivě nakloněném publiku vzbudil tím, co před ním vytváří, určitý pocit reality. A to je zřejmě možné proto, že obyčejný společenský kontakt je konstruován stejně jako kontakt scénický, žc jde o výmčnu dramaticky nafouknutých akcí, reakcí a závěrečných replik. Texty rolí mohou ožít i v rukou nezkušených herců, protože život sám j c dramaticky hranou záležitostí. Celý svít, samozřejmě není jeviště, ale není jednoduché konkretizovat klíčové ohledy, v nichž jevištěm není. Nedávný rozvoj užívání „psychodramatu" jako terapeutické techniky dokládá další věc. Při těchto inscenacích řízených psychiatrem pacienti nejenže dosti účinně hrají určité role, ale neužívají přitom ani žádný text. Jejich vlastní minulost jc jim dostupná ve formě, která jim dovoluje zinscenovat její rekapitulaci. Úloha jednou odehraná sc vší upřímnosti a opravdovostí zřejmě umožňuje účinkujícímu odehrát ji později znovu. Navíc úlohy ostatních významných účastníků minulé interakce sc zdají být volné, takže sc může převtělovat z osoby, jíž byl, v osoby jiné, které s ním byly v kontaktu. Tato možnost přeskakovat v případě nutnosti z role do role sc dá předvídat; zjevně to může dělat každý. Protože když se v reálném životě učíme naplňovat svou úlohu, řídíme vlastní produkci nepříliš vědomým udržováním počáteční obeznámenosti s úlohami těch, na které se budeme obracet. A když nabudeme schopnosti řádně řídit svou skutečnou roli, můžeme to délát částečně díky „předběžné socializaci"82, protože jsme již obeznámeni se skutečností, která sc pro nás skutečností právě stává. Když se jednotlivec ve společnosti dostane do nového postavení a má hrát novou roli, pravděpodobně mu nikdo nebude podrobně říkat, jak se má chovat, a ani skutečnosti vyplývající z jeho nové situace jej nebudou zpočátku nutit, aby určil svůj postoj bez toho, že by o tom jednotlivec sám přemýšlel. Je obvyklé, žc se mu dostane jenom pár základních náznaků, rad a režijních poznámek a bude sc očekávat, že již má ve svém repertoáru velké množství jednotlivých částí představení, které budou potřeba v novém prostředí. Jednotlivec už má patrně dobrou představu o tom, jak vypadají projevy skromnosti, podřízené úcty nebo spravedlivého rozhořčení, a může se je v případě potřeby pokusit zahrát. Dokonce může být schopen hrát roli hypnotického média*3 nebo spáchat „nutkavý" zločin84 na základě modelů pro tyto činnosti, s nimiž se v minulosti seznámil. Divadelní herecký výkon nebo zinscenovaný podvod vyžaduji podrobný scénář mluveného obsahu úlohy; ale valná část dojmu, klcrý si obecenstvo udělá, jc často určena pouhými scénickými poznámkami. Očekává se, že tvůrce iluzí bude již vědět hodně o lom. jak přizpůsobovat hlas, výraz tváře a držení těla, i když on sám - podobně jako osoba, která ho režíruje - bude jenom těžko podrobně slovně vyjadřovat tento druh vědomostí. A tím sc dostá-.vámc k situaci přímo uvažujícího obyčejného člověka. Socializace možná ani tak nepředstavuje učení se mnoha konkrétním detailům jediné konkrétní role - často na to neni dost času ani energie. 'Jakisc zdá, vyžaduje se, aby si jednotlivec osvojil dostatečný počet výrazových kousků, aby byl schopen „zaplnit" a do větší či menši míry zvládnout jakoukoli roli, která mu pravděpodobně při- 70 71 ERVÍMG*í»í*FSCtói / VllClINI HRAJEME DIVADLO Padne-l-í3žfinmípřei^Wvení každodenního života nejsou „hraná" nebo ^gfefafr^r* v Min smyslu, že účinkující předem ví, co udělá, a dářfcgajijYÚlt Úítnku, který to pravděpodobně bude mít. DoJcia,lfeí z toho MÍ obecenstvo, pro něj bude mimořádně „ne-dostup^*ij jako je tomu v případě míně legitimních účinkujfe^.neschOpKW1 obyčejného jednotlivce předem formu-,oval P&tfív svfch a t5Ia jeatě neznamená, že se těmito prostředky «ef^kjeVyjAVlr}ovat způsobem, který je dramatizovaný a přede* ^r^íAňy V jeho repertoáru činnosU, Stručně řečeno, jsme lepftm ^oci rtť1* bychom si mysleli. I Kdy**fcdi5eJDe v Wl°viznl soutěži zápasníka, který do svého soupeře tfc feuíujě ho a vrtí na něj, pohofově rozeznáme, že navzdoiy^jmupov^u zápasník vědomě pouze hraje „tvrdého chlapa" * t dalším ř^sc mu může ^ Podělena jiná role, třeba role tUté hrajícího í^Wtovce, kterou bude předvádět se stejným zápalem t jtgni přeSiVW^vě- Už jsme ale méně ochotní vidět, že zatímco pote a char*Mcr P&du mu?e Dýf předem dohodnutý, podrobnou týrazů * pť^u nemají původ ve scénáři, ale ve zvládnu11' Jí«ťfto stylu, W$ se chvílemi projevuje bez předchozího promýi^ Př> tefoéo lidech V karibslcí oo]asti. kteř> se stanou „koněm", kdvž K PoíedneKViptujeme jak° nepředstíranou skutečnost, žé 72 HERECKÉ VÝKONY tato účinkující je americká dívka ze střední vrstvy. Zcela jistě tu ale zanedbáváme větší část jejího výkonu. Bčžnč se říká, že různé společenské skupiny různými způsoby vyjadřují takové znaky, jako věk, pohlaví, území a třídní status, a že v každém případě jsou tyto holé znaky rozvinuty prostřednictvím vyhraněného a složitého kulturního uspořádání řádných způsobů chování. Být daným druhem člověka tedy neznamená pouze být vlastníkem příslušných znaků, ale také udržovat normy chování a vzhledu„které s ním vaše vlastní společenská skupina spojuje, Bezstarostná ne-nucenost, s níž účinkující neustále naplňují tyto ,normy-zachová-vající' úlohy, nevyvrací, že k představení došlo, pouze popírá, že by si toho účinkující byli vědomi. Stav, situace a společenské postavení nejsou materiálními stat-■ ky, aby byly vlastněny a vystavovány; jsou to vzorce vhodného ;. chováni, důsledného, vybroušeného a jasně artikulovaného. Af již jsou předváděny s lehkostí, nebo neobratně, vědomě, či nikoli, lstivě, či v dobré víře, jde v každém případč o něco, co je třeba uskutečnit. Vhodný příklad nám poskytuje Sartre: „Zamysleme se nad tímto číšníkem v kavárně. Má rychlé a ochotné pohyby, snad až příliš přesné, snad až příliš svižné. . K zákazníkům přistupuje snad až příliš rychle. Nakloní se k nim snad až příliš nedočkavě; jeho hlas i oči vyjadřuji snad až příliš starostlivý zájem o zákazníkovu objednávku. Konečně se vrátí a chůzí se snaží napodoboval neohebnou strnulost jakéhosi robo-ta, zatímco podnos nese s lehkomyslností chodce na visutém laně a drží ho ve vratké a věčně narušované rovnováze, kterou neustále obnovuje drobnými pohyby ruky a zápěstí. Veškeré jeho chování nám připomíná hni. Věnuje se spoutávání svých pohybů, jako kdyby byly součástí mechanismu a jeden ovládal druhý, jeho gesta a dokonce i jeho hlas se zdají být mechanické, přisuzuje si rych-':' lost a nelítostnou svižnost včcL Hraje si a baví sc tím. Na co si ale hraje? Nemusíme ho sledovat dlouho, abychom na to přišli: hraje si.ná to, že je číšníkem v kavárně. Na tom by nás nemělo nic překvapit. Tato hra je jakýmsi plánováním a zkoumáním. Dítč si hraje s vlastním tělem, aby ho probádalo, zjistilo, co kde je; Číšník EĚkavárně si hraje se svým pracovním stavem, aby ho realizoval. Tato povinnost se nijak neliší od povinnosti všech jiných maloob- ERVING COFFMAN / VŠICHNI HRAJEME DIVADLO chodníků a podnikatelů. Jejich stav je zcela obřadný. Veřejnost od nich vyžaduje, aby své postavení realizovali jako obřad; máme taneční vystoupení hokynáře, majitele aukční sínč, krejčího, kteří se jimi snaží přesvědčit svou klientelu, že nejsou ničím jiným než hokynáři, krejčími či majiteli aukční síně. Zasněný hokynář je urážkou kupujícího, protože takový hokynář UŽ není výhradně hokynářem. Společnost vyžaduje, aby se omezil na svoji funkci hokynáře, stejně jako se voják v pozoru mění ve»věc s přímým pohledem, kterým nic nevidí, kterým už nic vidět nemá, protože je to nařízení a ne momentální zájem, co rozhoduje o bodu, na nějž musí zaměřit oči (zrak ,zaměřit na deset kroků, dopředu'). Skutečně existuje mnoho předběžných opatření, která člověka vězní v toni, kým je, jako kdybychom žili v trvalém brachu, žeby mohl uniknout, že by se mohl utrhnout a najednou se vzepřít svému stavu."88 POZNÁMKY 1 Skutečným zločinem podvodníka snad ani není to, že bere lidem peni-26, ale to, že nás všechny okrádá o přesvědčení, že způsoby chování a vzhled středních tříd dokáží uhrát pouze lide patřící ke střední třídě. Odborník zbavený iluzí může být až cynicky nepřátelský ke služebnl-mu vztahu, jaký od něj očekávají jeho zákazníci; podvodník jev takovém postavení, žc může v takovémto opovrženi chovat celý „legitimní" svět. , 2 Viz Taxcl, „Authurity Štructure in a Menta! Hospital Ward", str. 4. liarry Stack Sullívan soudí, že (akt účinkujících hospitalizovaných na psychiatrických odděleních může fungovat i opačným směrem a přivádět jc do postavení, které je přímo zavazuje k duševnímu zdrávi. Blíž v jeho Článku „Socio-Psychíatric Research" V American Journal ofPsychia try, X, str. 987-8: „Studium „společenských uzdravení" v jednom z našich velkých psychiatrických ústavů mě před řadou let naučilo, žc pacienti jsou ČastD propuštěni z ošetřování, protože-se naučili neukazovat své symptomy před přítomnými osobami; j inýmislovy, integrovali se natolik do svého osobního prostředí, že si uvědomili předsudky chované HERECKÉ VÝKONY vůči jejich halucinacím. Téměř jako by zmoudřeli natolik, že dokázali tolerovat duševní slabost, která jc ze všech stran obklopovala, a konečně objevili, ie to není zášť vůči nim, ale pouhá zabednénost. Moh-li pak získat určité uspokojím' z kontaktu s ostatními a přitom se oprostit od Části svého neodolatelného nutkání psychotickými prostředky." 3 Robert Ezra Park, Race and Culture (Glencoc, Illinois: The Free Press, 1950), str. 249. 4 tamtéž, str. 250, * 5 Studie o SheEÍandském ostrovč. 6 H, S. Becker a Blanche Greerová, „The Fate of Idealism in Medical School", American Sociological Review, 23, str. 50-56. 1 A. L; Krocbcr, The Nature of Culture (Chicago: University of Chicago Press, 1952), str. 311. í H. E. Dale, The Higher Civil Service of Grest Britain (Oxford: Oxford University Press, 1941), str. 50. 9 David Solomon, „Career Conlíngccics of Chicago Physicians" (nepublikovaná doktorská dizertační práce, katedra sociologie, University o f Chicago, 1952), str. 74. 10 J. Macgowan, Sidelights on Chinese Life (Philadelphia: Uppincott, 1908), str. ÍS7 11 porovnej poznámky Kennetha Burkeho o „pomčru scéna-výstup-he-rec", A Grammar of Motives (New York: Prentice-Hall, 1945), str. 6-9. 12 E. J, K n: i r-, Jr, „Closings and Openings", New Yorker, 13. a 20. února 1954. _. 13 Viz Mervyn Jones, „ White as a Sweep", New Statesman and Nation, 6. prosince 1952. 14 A. R. Radcliffc-Brown, „The Social Organisation of Australian Tribes", Oceania, I, str, 440. lí Viz důkladné pojednání o tomto problému od Dana C. Lorticho, „Do-. ctors without Patients: The Anesthesiologist, a New Medical Speciality" (nepublikovaná diplomová práce, katedra sociologie, University of Chicago, 1950.) Rovněž viztfídílný Profil Dr. Rovcnsrinea „Anes-thesiologisf ůd Marka Murphyho, New Yorker, 25. října a 1. a 8. listopadu 1947, jí V některých nemocnicích student interní medicíny a medicíny vůbec vykonává úkoly, které jsou pod úroveň lékaře a přesahuji úroveň ses- 74 75