MICHEL FOUCAULT MICHEL FOUCAULT DOHLÍŽET A TRESTAT KNIHA O ZRODU VĚZENÍ t h let ouvrage, publié dans le cadre du programme de participation a In jublicalton E X, Salda, bénéficie du snu lien du Minifitěre des Affaires itrangěres, de l'Anibassnde de Francii en République t cheque et de 'Institut franqais de Prague. foto dílo, vydané v rámci programu F. X, Šalda, se losí podpore Minister-itva zahraničních včcí Francouzské republiky, Velvyslanectví Francouz-iké republiky v České republice a Francouzského institutu v Praze, "'ŕeklad originálu do českcho jazyka a jeho vydaní finančne podporila ladace Open Society Fund Praha a CEU Press Budapešť. W hi M {■' n h 4 í f AJ y v J \ f] A J J ! Ľ ^ STUDIJNÍ A VEDECKÁ KNIHOVNA Plzeňského kraja : - 9 -05- 20G7 i 20 07 -0 4 92 iD Editions Gallimnrd, llJ7*í TmnsliUioľi © Čestmír IVilkňn, lLJLJy O Dauphin. 21100 ISBN SQ-S6019-9G-9 ■ í Ilustrace (1) N. Andiy, Ortopedie aneb umění prevence a nápravy deformací těla u dětí, 1749. (2) Pamětní medaile u příležitosti první vojenské přehlídky provedené Ludvíkem XIV. v roce 1666 (Bibliothéque Nationale, Cabi-net des médailles). Srov, s. 266. (3) (4) P. Giffart, Francouzské vojenské umění, 1696. Srov. s. 223, •j i i IJO Ľ Art Militairs FjcuaE LXVÍ. E CDinman dement s'iisccute en \ f íjuatrc temps: !e primner, cn Ĺ-rcndaUt ic bras droit vts-j-vís h i.craťntcc, Ic motifquct ptanrt droíc fiter I» crofléi k fccanri temps,, en Jiiiliiiit glslicr. Sľ ínoufcjucr au Jcllbuí dc U cciňíurc dc l.t culcicíc, & cn : luuílant Ja main giiuche au tiout du canon du niQuIqucc: Ic troiíiúnc, Ľtilailľant lumber b croUc du moulv ipiet: & Ic irtnitričnic, cn pliHiiir la ; main droiic pouč Sa joíiiiIvľ Hi m ju: Franpis. jjt f J C U JL e LXVI. j - -»--.«»— -----■-=] «sau (trrfit'J I_ 11 ií ^ (3) '-t:ľ- ■ /j J Z V/r/ Mititaire FICUS.E LXX, , RŕprŕHc^vaí iiicfibri, CE caniniandcmcnc SĽSccurcctv quaere temps: Ic premier cílř »d'itvaticcr lü pointe du pied droii 1 quatre tloigrs de la mefdifc, nyant Ic ! br;is droit éceiulti a l.i luuccur de 1a !| cnivatri: k dcincicine cS^debaiflcrlc corps tu tenant Sc jarret mide, & ic : genoHfl droit un pcu plic pourprcn-urc la rnefche dans les duš^ts dc la ;niain droiic: lc rroiiicnic iňim5 cit, dcfcrclcvct ilroir en mettasuL-pied droit vSi-i-vii du pied jauche , & en > -glijláiit IJ trolle du moultpictcn Jc-•i dam pour rciHĽccrc l.i mdclic dans • Icsdoigts du I .t main g.uidic: Ic qua-měníc rcmps clt, dc ítpoufler íbu mcmQpict iur I'L-juulcj Si ďétendrc Je bras droit lc longdcUcuLik, Frartfoh. /jy Figure L X.JC t.? ■ * - -• Rtpmuz vos /nechej Si) (4) (5)(6) Plány připojené k nařízení z 25. září 1719 o stavba kasáren. Srov, s. 207. (7) P. G. Joly de Maizeroy, Teorie väiky, 1777. Tábor pro 18 batalionů a 24 eskadron: 1. Tábořiště infanteríe. 2. Tábořiště kavalerie. 3. Tábořiště lehkých oddílů. 4. Předsunutá hlídky. 5. Postavení stráží tábora. 6. Hlavní stan. 7. Dělostřelecký park. 8. Proviantní park. 9. Reduta. Srov. s, 246. 1 Kai.; t•*?>.- 'i-J s ■ . ^ ... ' - .1 --r- b "B sna •*e •;. 3P-.. "• rí>>»^> I ,v?........—Jž,m„JH^^J:!^. >fa,. j ■ p « T. Mlbl ' I zz~~» :i-!'!i!ÍJi. .« ~ im -M* v * * ■* r f -f * - *** v- * t r. p 4 r- í t. ...» ! n« f » fr=««ti fi| >«« ♦ M «r- • -Ii <6) I hm J.'v » 'r * /■ I ; t í r ^.♦•MíS'J Bastei 5^1 äfôäÉrl^S^SiSiiÉieií - - i? c - r i ;,>•...» i *. r » -. : .' • ;íc-V.;' r .V. feí . . &'Í:-.V- (25) (26) (27) .: N * . ■ •-• :: k ■■■■ ":. ■■ Centrální věznice v Rennes v roce 1877, Srov. s. 345. Interiér věznice ve Stateville, USA, 20. století. Srov. s. 345. Ukládání ke spánku v polepšovně v Mettray. Srov. s, '107. (28) Přednáška o zhoubných následcích alkoholismu v posluchárně věznice ve Fresnes, Farní stroj pro rychlou nápravu malých dívek a chlapci}. Otcům, matkám, strýcům, tatam, poručníkům, poručnícim, vedoucím penzionátů a vůbec všem, kdo mají líné, neposlušné, rozpustilé, opovážlivé, hašterivé, užalované, upovídané, bezbožná či nějakou jinou nepravostí stižené děti, se dává na vědomost, že Pan Bubák a Paní Haraburdová hodlají na každém významném místě radničního obvodu města Paříže umístit stroj podobný tomu, který zde na této rytině vidíte představený, a že na těchto místech se budou každý den od poledne až do druhé hodiny přijímat nehodné děti, které je třeba napravit. Pánové Vlkodlak, uhlíř Lamželezo, Nenasyta a dámy zuřivá Pěťura, nelítostná Trumbera a Ochlastka, rodiče a přátelé pana Bubáka a paní Haraburdová sestrojí zakrátko podobné stroje, aby je rozeslali do měst v provinciích, a sami se tam v nejbližší době odeberou, aby řídili jejich práci. Správný chod napravování poskytovaného Parním strojem a překvapivé účinky pobídnou táž rodiče, aby nenapomáhali, jak se často stává, tomu, co může ke špatnému chování jejich dětí přispět. Nenapravitelné dětí lze rovněž přijmout do penzionátu, kde budou živy o chlebu a vodě (Historická sbírka INRDP). {30) N. Andry, Ortopedie aneb umění prevence a nápravy deformací těla u dětí, 1749. KAPITOLA I TĚLO ODSOUZENÝCH Darniens byl odsouzen 2. března 1757 k „veřejnému pokání před hlavní branou Chrámu v Paříži", kam byl „přivezen v popravčí káře, nahý, jen v kosili, drže hořící voskovou pochodeň o váze dvou liber"; dále „v řečené káře vezen na náměstí Grěve a na popravisti, které tu bylo uchystáno, jeho těla bylo na prsou, pažích, stehnech a lýtkách trhána kleštěmi, jeho pravá ruka držící onu dýku, jíž spáchal řečenou kra-lavraždu, byla pálena vřelou sírou a do míst, kde bylo jeho tělo trháno kleštěmi, bylo lito zároveň roztavené olovo, vroucí olej, horká smůla, roztavený vosk a síra a poíé bylo jeho tělo vlečeno a roztrháno tahem čtvera koni a jeho údy i trup spáleny v ohni, rozdrceny na popel a tento popel rozprášen byl ve větru,"" „Nakonec rozčtvrcen byl tahem koni," líčí Gazettc tťAmsterdam.2) „Tento poslední úkon trval velmi dlouhou dobu, neboť koně, jichž bylo použito, nebyli navyklí tahati, takže bylo třeba namísto čtyř koní vzíti šest; však ještě ani to nestačilo, bylo tedy nutné pro odtržení nohou toho nešťastníka přesekati mu nervy a přeřezati klouby... Budiž řečeno, že třebaže byl vždy velkým rouhačem, neunikla mu teď z úst žádná slova rouhavá; toliko přemíra u tr- ii Pieces originales et procedures du procte fait n Robert-Francois Damiens, 1757, dfl III, s. 372-374. 2) Gazette d'Amsterdam, I. dubna 1757. 33 pení nutila jej k hrůznému křiku a on často opakoval: Můj Bože, smiluj se nade mnou; Ježíši Kriste, pomoz mi. Všichni di- "' váci byli povzneseni starostlivostí faráře od Svatého Pavla, který přes svůj vysoký věk nevynechal jediný okamžik, kdy mohl utěšit trpícího." A líčení biřice Boutona: „Rozžhavili síru, ale oheň byl tak chabý, že byla popálená jen kůže na hřbetě ruky, a ještě velmi -málo. Poté popravčí, rukávy vykasané až ponad lokty, ucho- : pil ocelové klestě, jež vyrobeny jsou právě pro takový případ, 1 okolo jedné a půl stopy dlouhé, sevřel jimi nejprve lýtko pra- i vé nohy, pak stehno, dále dvě svalnaté části paže, poté prsa. i Tento popravčí, třebaže silný a robustní, musel vynaložit ■ mnoho úsilí na to, aby odtrhl kusy masa, která sevřel v kleš- 1 tich dvakrát či třikrát na stejném místě, zakroutil s nimi a to, | co vytrhl, tvořilo na každém místě ránu o velikosti šestilibro- I véno dukátu. Damiens, který velice křičel, aniž by se však přitom rouhal, zvedl po tomto trhání kleštěmi hlavu a pohlédl na sebe; týž popravčí pak ponořil železnou lžíci do hrnce s oním lektvarem, zcela vroucím, který lil hojně do každé rány. Následné byl Damiens připoután k lanům vedoucím k postrojům určeným k zapražení koní, načež do nich byli • koně zapraženi každý k jednomu údu podél stehen, nohou a paží. Pan Le Breton, soudní zapisovatel, několikrát přistoupil k trpícímu, aby se jej zeptal, chce-Ii něco říci. Odpověděl, že ne; při každém mučení křičel tak, jak je líčeno, že křičí zatracení, nemajíce co říci: ,Odpusť, můj Bože! Odpusť, Pane!' Přes všechno to výše uvedené utrpení zvedl čas od času hlavu s a směle se na sebe podíval. Lana tak utažená muži, kteří ta- '.; hali za jejich konce, mu způsobovala nevýslovné bolesti. Pan Le Breton k němu znovu přistoupil a zeptal se ho, zdali nechce něco říci; řekl, že ne. Několik zpovědníků k němu pri- \ stoupilo a mluvili k němu po dlouhou dobu; s dobrou vůlí 34 políbH krucifix, který mu podávali; nastavil rty a pokaždé řekl: ,Odpusť, Pane/ Koně rádně zabrali, táhnouce každý přfmo za jeden úd, každý kůň byl veden jedním popravčím. Po čtvrthodině ještě stále tatáž ceremonie a nakonec po mnoha opakováních bylo nutno změnit směr tahu koní, tedy ti, co táhli za paže, byli vedeni k hlavě, ti u stehen byli vedeni směrem k pažím, čímž byly jeho paže lámány v kloubech. Tyto tahy byly několikrát opakovány bezúspěšně. Damiens zdvihl hlavu a pohlédl na sebe. Bylo nutné připojit dva další koně k těm, již byli zapraženi do stehen, což úhrnem činilo šest koní. Žádný výsledek. Nakonec řekl popravčí Samson panu Le Bretonovi, že zde patrně není žádná možnost ani naděje na dokončení celé záležitosti, a zda by se tedy zeptal Jeho Veličenstva, přejeli si, aby odsouzeného rozčtvrtil několika ranami. Pan Le Breton navrátiv se z města přinesl příkaz, aby se pokračovalo v dalších pokusech, tak jak již bylo činěno; koně však odmítali poslušnost a jeden z těch, již byli zapraženi do stehen, padl na dlažbu. Zpovědníci znovu přistoupili k odsouzenému a mluvili k němu. Řekl jim (jak jsem slyšel): ,Polibte mne, pánové,' Pan farář od Svatého Pavla se neodvážil, pan de Marsilly se provlékl pod lanem přivázaným k pravé ruce a políbil jej na čelo. Popravčí se shromáždili okolo nich a Damiens jím řekl, aby nehřešili, aby konali svou povinnost, v čemž on jim nehodlá nikterak bránit; poprosil je, aby se za něho pomodlili k Bohu a požádal faráře od Svatého Pavla, aby se za něho pomodlil při nejbližší mši. Po dvou či třech pokusech popravčí Samson a ten, který pracoval s kleštěmi, vytáhli dýky ze svých pochev a rozřezali mu stehna, jež nemohla být oddělena od trupu; čtyři koně zabírajíce naplno odtrhli obě nohy jednu po druhé, tedy nejprve nohu pravou a poté druhou; poté totéž učiněno bylo s pažemi, a to v okolí podpaží a ramen a ve čtyřech místech 35 dalších; bylo nutno řezatí maso až na kosi, aby koně zabírajíce naplno odtrhli nejprve paži pravou a poté druhou. Tak byly čtyři údy jeho odděleny a zpovědníci přistoupili k němu, aby k němu promluvili; avšak popravčí jim pravil, že jest mrtev, ačkoliv pravda je taková, že na vlastní oči vidě] jsem toho člověka hýbati se a jeho dolní čelist zdvíhati se a opět klesali/ jako by hovořil. Později dokonce jeden z popravčích přiznal, že ještě když tělo jeho vyzdviženo bylo a vhozeno na hranici, byl živ Jeho čtyři údy, odvázány od postrojů koňských, byly také vhozeny na hranici, postavenou po pravé straně popravíš tě, pak tělo a všechny ostatky jeho byly pokryty poleny a otepmi a oheň vzplanul ve slámě smíšené s tímto dřevem. ...Aby naplněn byl rozsudek, vše v popel bylo rozprášeno. Poslední kusy nalezené ve žhavých uhlech byly spáleny n ž o půli jedenácté hodiny večerní či později. Části masa a tela jeho páleny byly v ohni okolo čtyř hodin. Úředníci/ mezi něž i já jsem byl počítán, jakož i můj syn, spolu s dráby, již byli k tomu přiděleni, zůstali na místě téměř až do jedenácté hodiny večerní. Byly pak činěny závěry z toho/ že pes, který předchozího dne spal na trávníku, na němž oheň byl poté zapálen, ač několikráte za sebou odehnán pryč/ stále se na to místo navracel. Není však těžké tomu rozumět neboť to zvíře shledalo ono místo zajisté teplejším než jiné."1* O tři čtvrtě století později tu máme denní řád sestavený Léonem Faucherem „pro Ústav pro mladé vězně v Paříži":^ „Článek 17. Den začíná pro vězně v šest hodin ráno v zimě, v pět hodin v létě. Práce potrvá devět hodin denně 3) Citováno v A. L. Zevaes, Damiciis k rě^iciác, 1937, s. 201-214. 4) L. Fnucher, Dc In reforma ács prisans, 1838, s. 274-282. 36 v každé roční době. Dvě hodiny denně budou věnovány studiu. Práce a den končí v devět hodin v zimě, v osm £lélé. Slánek lä. Vstávánu Při pirním znamení bubnu musí vězňové vstát a v tichosti se obléknout, zatímco dozorce otevře dveře cel. Při druhém znamení bubnu musí být již vzhůru a stláti si lůžko. Při třetím se seřadí podle pořádku, aby mohli přejít do kaple, kde je konána ranní modlitba. Mezi ajiarneními bubnu jsou pětiminutové intervaly. Článek 19. Ranní modlitba je vedena katechetou a po ní následuje čtení morálních či náboženských textů, Toto cvičení by nemělo trvat déle než půl hodiny. Článek 20. Práce. Ve tři čtvrtě na šest v létě, ve tři čtvrtě na sedm v zimě vyjdou vězňové na dvůr, kde si umyjí ruce a obličej a obdrží první dávku chleba. Bezprostředně poté se rozejdou do dílen a nastoupí práci, která by měla začínat v šest hodin v létě, v sedm hodin v zimě. Článek 21. Oběd. V deset hodin opustí vězňové zaměstnání a dostaví se do společné jídelny; jdou si umýt ruce na své dvory a rozdělí se podle oddělení. Po jídle je čas na odpočinek až do za pět minut tři čtvrtě na jedenáct. Článek 22. Škola. Za pět minut tři čtvrtě na jedenáct zazní buben, vězňové se seřadí a vstoupí po odděleních do školy. Výuka trvá dvě hodiny a je zasvěcena střídavě čtení, psaní, rýsování a počtům. Článek 23. Za pět minut tři čtvrtě na jednu opustí vězňové školu po odděleních a odeberou se na své dvory k odpočinku. Pět minut před jednou hodinou se na znamení bubnu znovu rozejdou do dílen. Článek 24. V jednu hodinu se vězňové musejí nacházet v dílnách; práce trvá až do čtyř hodin. Článek 25. Ve čtyři hodiny vězňové odcházejí z dílen, aby se dostavili na dvory, kde si umyjí ruce a rozdělí se podle oddělení před vstupem do společné jídelny. 37 Článek 26. Večeře a odpočinek, který následuje, trvají až do pěti hodin: v tu chvíli vstupují vězňové do dílen. Článek 27. V sedm hodin v létě, v osm v zimě se končí s prací; v dílnách dostanou poslední dávku chleba. Poté provádí některý vězeň nebo dozorce čtvrthodinovou četbu, týkající se nějakých poučných myšlenek či nějakého dojemného skutku, a následuje večerní modlitba. Článek 28. V půl osmé v létě, v půl deváté v zimě musejí již byl vězňové ve svých celách poté, co sí na dvorech umyli ruce a byla vykonána prohlídka jejich šatstva; při prvním znamení bubnu se svléknou a při druhém se uloží na lůžko. Zavřou se dveře cel a dozorci procházejí dokola chodbami, aby se ujistili o pořádku a klidu." ■ Máme tu-tedyj/eřejné mučení a časovýjroz;^^ stejné zločiny, nepostihují stejný druh delikventů. KaMv z 'riičh všakolcistategňě definuje určitý styl trestání. Odděluje je_méně nežjedno století. Byla to_doba^ěhjem.níž se y Evropě a ve Spojených státech reorganizovala celá ekjyiomíe tres-tání. Epocha velkých „skandálů" tradiční justice, epocha nespočetných reformních projektů; doba nové teorie práva a zločinu, nového morálního nebo politického ospravedlnění práva trestat; doba rušení starých nařízeni, zanikání zvyků a obyčejů; byly navrženy či sepsány „moderní" zákoníky: Rusko, 1769; Prusko, 1780; Pensylvánie a Toskánsko, 1786; Rakousko, 1788; Francie, 1791, roku „TV" (1801), 1808 a 1810. Pro trestní justici nastal nový věk. íťiezi množTrvmrtecríto změn se zaměřím na jedinou:_zá-nik mučení. Dnes máme sklony jej spíše přehlížet; ve své době snad poskytoval prostor pro přemíru krasořečnění; příliš snadno a příliš ukvapeně se připisoval na vrub procesu „humanizace", takže jej ani nebylo třeba analyzovat. V čem však 38 jjčvf význam tohoto zániku, srovnáme-li jej s grandiózními jnStitucionálními transformacemi, s explicitními a obecnými kódy,56 sjednocenými pravidly soudního řízení? Téměř, všude se zavádí porota, je definován zásadně nápravný charak-g^resrXi"á^eS;istu}e tenděncéTTšterajeBd 19. století.neustále zesilovala, přizpůsoBovat trestání individualitám viníků. Trestání daleko méně bezprostřednéj:yzické,_ určitá diskrét-HESfTumHTí způsobovat Bolest, hra mnohem subtilnějších a tlumenějších utrpení, zbavených jejich viditelné okázalosti - máme to vůbec považovat za jedinečný případ, není to spíše jen důsledek mnohem hlubších proměn? Určitý fakt je nicméně zjevný: během několika desetiletí zmizelo mučené, čtvrcené, amputované'Wt^telo symbolicky cejchované na tvtnTcTrameni, vystavené, živé či mrtvé, pohledu veřejnosti. Zmizelo tělo jako hlavní terč trestních represí. Na kond)^T8TXna~poťatlčú 1P| století navzdory několike-rémtrTellcOíepému vzplanutí ponurý svátek trestání pozvolna vyhasíná. V této proměně se zkřížily dva procesy. Neměly ovšem ani stejnou chronologii, ani shodný rnisan ď Čt nu Na jedné straně mizí trestání jajcožto divadelní představení. Ce-remoniáljrestání postupně ustupuje do_ppzadí a napříště již bude jen novým aktem soudního řízení či administrativy. Veřejné pokání bylo ve Francií poprvé zrušeno v roce 1791 a poté znovu v roce 1830 po jeho krátkém obnovení; pranýřování je odstraněno v roce 1789, v Anglii 1837. Veřejné práce, které byly v Rakousku, Švýcarsku a v některých státech Spojených států amerických prováděny přímo v ulicích měst či na významných cestách - galejníci spoutaní v řetězech, s pestrým ošacením, s koulemi na nohou, častující se s davem navzájem pohrdáním, urážkami, posměchem, útoky, znameními zášti či účasti51 - byly zrušeny téměř všude na 5) R. Vaux, Notices, s. 45, citováno v N. K. Teeters, They lucre in Prison, 1937, s. 24. 39 konci 18. nebo v první polovine 19. století. Vystavovaní vězněných se udržovalo ve Francii ješté roku 1B31 navzdory ostré kritice - „nechutná podívaná", jak to nazval Réal;fl) bylo nakonec zrušeno v dubnu 1B48. Průvod trestanců, při němž byli galejníci spoutaní řetězy vlečeni přes celou Francii až do Brestu a Toulonu, byl v roce 1837 nahrazen nenápadným načerno natřeným uzavřeným policejním vozem. Trestání postupně přestávalo být divadelním přecjjjavgrum.,A vše, ca by v trestání ješté mohlo poukazovat k spektakulárriosti, bylo napříště pociťováno jako něco nevhodného; zdá se, jako kdyby funkcím trestního ceremoniálu přestávalo být postupně rozuměno a tento rituál, který by] „vyústěním" zločinu/ vzbuzuje podezření, že s ním udržuje nekalé příbuzenství: jako kdyby se trestání rovnalo zločinu, či jej dokonce převyšovalo v krutostí, jako kdyby uvykalo diváky krvežíznivosti, od níž je chtělo odvrátit, jako kdyby jim ukazovalo četnost zločinů, připodobňovalo kata zločinci, soudce vrahům a v posledním okamžiku převracelo role, jako kdyby činilo popravo váného objektem lítosti či obdivu. Jak prohlásil, DVšem příHš brzy, už Beccaria: „Vraždu, která pro nás představuje strašný zločin, vidíme zde provádět chladnokrevně a bez výčitek."75 Veřejná poprava je nyní vnímána jako ohnisko, v němž se znovu rozhořelo násilí. Trestání se tedy postupně stává tou nejskrytějši částí trestního procesu. To s sebou přináší několik důsledků; opouští doménu víceméně každodenní zkušenosti a vstupuje do oblasti abstraktního povědomí; jeho účinnost se vztahuje k jeho nevy-. hnu telnosti, a nikoli již k jeho viditelné mtenzitě;fzloan má od-| vracet jistota, že bude potrestán, a nikoli ono odporné divadlo; 6) Archwes piirkwcHtnires, 1. prosince 1831, fada 2., díl LXXÍI. 7) C. de Beccaria, Trailá dcs délda cí dus pcinc*, 1764; zde citována edice F. Hélia z roku 1856, s. 101. 40 exemplární mechanismus trestání mění svá soukolí. V důsledku toho spravedlnost již na sebe veřejně nebere zodpovědnost 2a násilí, které je spojeno s jejím prosazovárum. Jestliže stejně jako zločin zabíjí či páchá násilí, není to již glorifikace její síly, nýbrž prvek jí samé, který je povinna tolerovat, který však jen obtížně snáší. Znamení hanby se redistribuují: u trestu spekta-Icularního tryskala zahanbující hrůza z popravíš tě; obklopovala zároveň kata i odsouzence: a hrozilo-li, že promění han-DU/ která byla uvalena na popravovaného, v soucit nebo V*ôsíavu, obracela též pravidelně v zahanbení zákonné násilí popravčího. Napříště se budou pohoršení a světlo rozdělovat jinak; samotné odsouzení je považováno za to, co označuje delikventa jednoznačným a negativním znakem: veřejné jsou tedy přelíčení a rozsudek; exekuce je dodatečným ponížením, jež se justice odsouzenému ostýchá uložit; proto si při ní udržuje určitý odstup a má vždy sklon svěřovat ji pod pečetí tajemství někomu jinému. Je ošklivé být trestaný, ale je i neslavme trestat. Odtud dvojí systém ochrany, který justice ustavila mezi sebou a trestem, jejž ukládá. Vykonávání trestu se postupně stává autonomním sektorem, jehož administrativní mechanismus snímá břemeno z justice; ta se osvobozuje od této neurčité trýzně byrokratickým zakrýváním trestu. Je charakteristické, že správa vězení ve Francii závisela po dlouhou dobu na ministerstvu vnitra a galeje byly pod kontrolou ministerstva námořnictví nebo kolonií. Ruku v ruce s tímto rozdělením rolí se dospívá k teoretickému popření: nemyslete si, že podstata trestu, který vám my druzí, soudci, ukládáme, spočívá v tnestání;Jresj je hledán y nápravě, usměrňování, „léčení"; technika kultivace v případě trestu potlačuje přímé odpykání zla a osvobozuje úředníky od sprostého řemesla trestání. Moderní justice a ti, kteří ji vykonávají, se stydí trestat, což ovšem nevylučuje jistou horlivost; tento stud bez přestání raste: na ráně, kterou způsobil, se množí psychologové a drobní funkcionáři morální ortopedie. 41 Zmizení mučení tedy znamená, že se ztrácí podívaná, avšak rovněž se rozpouští moc nad tělem. Rush píše v roce 1787: „Nemohu se ubránit naději, že není daleko doba, kdy šibenice, pranýř, poprava, bičováni či lámání v kole budou v historii tělesných trestů považovány za znaky barbarství jistých staletí a jistých zemí a za důkazy chabého vlivu rozumu a náboženství na lidského ducha. "w Když van Meenen zahajoval o šedesát let později druhý vězeňský kongres v Bruselu; připomněl čas svého dětství již jako minulou epochu: „Viděl jsem zemi posetou koly, šibenicemi, popravisti, pranýři; viděl jsem kostry ohavně vpletené v kola."tf) Vypalování znamení byla zrušeno v Anglii (1834) a ve Francii (1832); v roce 1820 se Anglie neodvážila provádět velkolepé mučení zrádců v plném rozsahu (Thistlewood nebyl rozčtvrcen). Jedině bičování zůstávalo ještě do jisté míry součástí trestních systémů (Rusko, Anglie, Prusko), Avšak všeobecně se trestní praktiky stávaly zdrženlivými. V žádném případě se nedotýkat těla, anebo jen co nejméně a pouze proto, aby v něm bylo zasaženo něco, co tímto tělem není. Lze říci, že_yězení, internace, nucené práce, galeje, zákaz pobytu, depprtace - jež za-jjaly tak významné místo v moderních trestních systémech -sou spíše tresty „fyzické": na rozdíl od pokání se působí pří-no na tělo. Avšak vztah trest - tělo není identický s tím, kte-■ý existoval v případě mučení. Tělo se tu nachází v pozici ná-itroje nebo prostředníka: jestliže je proti němu zakročeno tak, :e je uzavřeno či nuceno pracovat, je to proto, aby bylo indi-'iduum zbaveno svobody, považované současně jak za prá-řo, tak za dobro. Tělo je v rámci tohoto trestání součástí sys-ému omezování a zbavování, povinností a zákazů. Fyzické I B. Rush, vystcmpeni pfed Society for promoting political enquiries, cito- vano v N. K, Teeters, The Cradle of the Pctrilentinnj, 1935, s. 30. > Srov. Annates dc la Charile, 1847, sv. II, s. 529-530. utrpení, bolest samotného těla nejsou jíž konstitutivními r^kv^restu. Trestání prošlo cestou od umení nesnesitelných locítůFic ekonomii suspendovaných práv. Má-li justice ještě zapotřebí manipulovat a postihovat těla těch, kdo podléhají loúdní pravomoci, bude se tak dít zpovzdáli, podle přísných pravidel a s vidinou „vyššího" cíle. Díky této nové zdrženlivosti-vznikla celá armáda odborníků a vystřídala kata, toho Bezprostředního anatoma utrpení: dozorci, lékaři, katechetova psychiatři, psychologové, vychovatelé; pouhou svou přítomností u odsouzeného pějí na justici chválu, kterou ona potřebuje: dosvědčují, že tělo a bolest nejsou posledními cíli jejího trestání. A právě to je třeba vidět: dnes musí lékař bdít nad"odsouzeným k smrti, a to až do jeho poslední chvíle -vstupuje sem jako poverenec blahobytu, jako agent ne-utrpení, spolu s úředníky, kteří jsou pověřeni ukončit život. Když se blíží moment popravy, podává se injekce s utišujícími prostředky. Utopie soudnické zdrženlivosti: odstranit člověka a nenechat jej přitom pocítit nic zlého, zbavit ho všech práv, aniž by trpěl, ukládat tresty zbavené jakékoli bolesti. Uchýlení se k psychofarmakologii a rozličným psychologickým „vypínačům", jakkoli mohou být pouze provizorní, je v přímě souvislosti s tímto „netelesným" trestáním. Moderní rituály trestu smrti podávají svědectví o tomto dvojím procesu - zánik představení a zrušení bolesti. Tentýž pohyb zasáhl v souladu s ry trnem jejich vývoje evropská zákonodárství: stejnou smrt pro všechny, aniž by s sebou musela nést, jak měla ve znaku, znamení určitého zločinu nebo společenského postavení zločince; smrt, která trvá pouhý okamžik, k níž není třeba přidávat žádnou zuřivost mučení ani ji zmnožovat, exekuce, která zasahuje spíše život, než tělo. Napříště tu již nejsou žádné ty dlouhotrvající procedury, kdy je současně smrt oddalována promyšlenými přerušeními a zmnožována řadou po sobě jdoucích zásahů. Nejsou tu ani kombinace mučení, jež se objevovaly při popravování 43 kralovrahů anebo o kterých snil na počátku 18. století autor spisu Hangtng not Punishmml Emwgh lObéšení není dostatečný rresťpw a které dovolovaly lámat odsouzence v kole, poté jej bičovat do zemdlení, poté jej zavěsit do řetězů a nechat jej pomalu umírat hlady. Již žádné mučení, při němž je odsouzený vláčen na smyku (aby se zabránilo rozbití hlavy o dlažbu), při němž je otevřeno jeho břicho, jeho střeva hbitě vyvržena, aby je viděl na vlastní oči, a poté spálena v ohni; při němž jě odsouzený nakonec sťat a jeho tělo rozčtvrceno.11) Redukování tohoto „tisíce smrtí" na striktní popravu stětím definuje zcela novou morálku vlastní aktu trestání. Již roku 1760 se v Anglii experimentovalo (při popravě Lorda Ferrera) se strojem na oběšení (podlážka, která se ote-vře pod nohama odsouzeného, čímž se zabrání prodlužování agónie a rovněž hádkám, k nimž docházelo mezi obětí p úředníkem). Byl zdokonalen a definitivně ořiiat v roce j ___,_ .,, -___d_i--- 1783,. v temže roce, kdy byl zrušen tradiční průvod z Newgate do Tyburnu a kdy bylo využito, po Gordonských nepokojích, rekonstrukce vězení pro instalaci popravišť v samotném NewgateJ^) Proslulý třetí článek francouzského Zákoníku z roku 1791 - „každému odsouzenému k smrti bude useknuta hlava" - nese tento trojí význam: stejnou smrt pro všechny („Zločiny téhož druhu budou trestány tresty stejného druhu, ať je odsouzený jakéhokoli stavu a náleží mu jakékoli postavení," říká se již v návrhu předloženém Guillotinem a odhlasovaném 1. prosince 1789); jedině 10) Anonymní text publikovaný v roce 1701. 1) Mučení zrádců popisovane W. Blackstonem, Cammcntaire sttr le Cntfe crimUid nngfois, přeloženo 1776, sv. I, s. 105. Překlad byl určen k tomu, nby ocenil humánnost anglické legislativy v protikladu k starému Nařízení z roku 1760, a komentátor připojuje: „Při tomto mučení, Jehož zhlédnutí je vpravdě hrůzostrašné, viník netrpí ani příliš mnoho nnt příliš dlouho." 2) Viz Ch. Híbbert, The Roots ofEvil, vydání z raku 1966, s. 85-86. sntrt pr" odsouzeného, jíž je dosaženo jediným úderem, anížfby byla přípustné uchylovat se k oněm „zdlouhavým a ve švem důsledku i krutým" mučením, jako byly šibenice odsuzované Le Peletierem; a konečně potrestání pouze toho1, kdo je odsouzen, neboť stětí hlavy, trest pro nobilitu, je nejméně ponižující pro zločincovu rodinu,13* Mechanismem zpovídajícím těmto principům je gilotina, ppužívaná_od března roku \792. Smrt je tu redukovaná na událost sice vi-atfeínóu, avšak okamžitou. Kontakt mezi zákonem či těmi, kteří jej vykonávají, a tělem zločince je omezen na bleskurychlý okamžik. Nedochází k žádné fyzické konfrontaci; úředník tu není ničím jiným než pečlivým hodinářem. „Zkušenost i rozum ukazují, že způsob užívaný v minulosti pro stínání hlavy zločince vystavoval jej mučení mnohem hrozivějšímu, než je pouhé zbavení života, které je však stanoveno formální vůlí práva, pročež by poprava měla být provedena v jediném okamžiku a jedním úderem; příklady dokazují, jak obtížné je toho dosíci. Má-li být tento výkon proveden s jistotou, musí být zajištěno, aby závisel na takových neměnných mechanických prostředcích, jejichž sílu . n účinnost lze přesně určit... Je snadné nechat zkonstruovat | podobný stroj, jehož fungování je bezchybné; stětí hlavy nastane v jediném okamžiku zcela dle vůle nového zákona, Tento stroj, jenž se jeví nezbytným, nevzbudí žádné pozdvižení a bude sotva zaznamenán.Stejně jako vězení zbavuje svobody a pokuta připravuje o statky, i gilotina ukončuje život téměř bez toho, aby se dotkla těla. Vyžadujeme, aby aplikovala zákon nikoli na_skutečné tělo, způsobilé cíľ. tit bolest, nýbrž spíšj^najDrávnický subjekt, který je, kromě 13) Le Peletier de Saint-Fargenu, Arcliives parlentcntaircs, 3. června 1791, sv. XXVI, s. 720. :• 14) A, Louis, Zpráva o gilotině, citováno Saint-Edmem, Dictiannoirc de pčitalité, 1825, díl TV, s. 161. 45 jiných práv, také nositelem práva na existenci. Musí se stát abstrakcí zákona o sobě. Není pochyb o tom, že některé prvky z mučení přesahova- I ly po jistou dobu i do střízlivého výkonu popravy ve Francii. Otcovrazi - a kralovrazi, na něž bylo pohlíženo stejně - byli vedeni na popraviště zahalení černou látkou; zde, až do roku i 1832, jim byla uťata ruka. Později zůstal už jen onen smuteční závoj. Tak tomu bylo v listopadu 1836 v případě Fieschiho: „Bude veden na místo popravy v košili, bosý a s hlavou zakrytou černým závojem; bude vystaven na popravišti po dobu, po kterou bude soudní vykonavatel předčítat lidu znění rozsudku." Připomeňme si Damiense. A poznamenejme, že posledním doplňkem trestu smrti byl smuteční flór. Odsouzený jíž. neměl být viděn. Pouze čtení rozsudku z popraviště vypovídá o zločinu, který už nesmí" mít tvář.15' Poslední stopou velkých mučení je tu jejich anulování: závěs zakrývající tělo. Poprava Benolta, který se provinil trojím hanebným zločinem - byl vrah vlastní matky, homosexuál a násilník byla první popravou matkovraha, při níž jej zákon ušetřil useknutí paže: „Během doby, po kterou byl čten rozsudek, stál na popravišti podepírán katy. Byla to hrozná podívaná; zahalen ve velikém bílém rubáši, s tváří zakrytou černou rouškou, unikal matkovrah pohledům ztichlého davu a pod tímto tajemným a strach budícím oděvem se projevoval život pouze strašlivými výkřiky, jež záhy utichly pod sekerou gilotiny."™' Na počátku 19. století tedy mizí velkolepé divadla fyzického trestání; mučenému tělu je třeba se vyhnout; je vyloučeno, aby se při trestání předváděla bolest. Nadchází věk 15) Téma tak časté pro tuto dobu; pravé v té míře, v jaké je zrůdný musí být zločinec zbaven svetla - nevidět, nebýt viděn. Pro o tet) vraha bylo Iřaba „zhotovit kovovou klec nebo vykopat neproniknutelnou kobku, jež mu bude sloužit za vúčné ústraní". De Maleně, De ľluitnti-nilčdcs faífl crimincUcs, 1830, s. 275-277. 16) Cazctfc den tribunmix 30, srpna 1832. 46 střízlivosti ve věci trestání. Lze zhruba říci, že mučení mizí ^"konečnou platností v letech 1830-1848, Toto globální tvr-zení však vyžaduje určité korekce. Zaprvé nedochází k těmto proměnám hromadně a nepostupují všude stejným způsobem. Vyskytly se zde i jisté průtahy. Jednou ze zemí, které nejurputněji vzdorují vymizení veřejných poprav, bude paradoxně Anglie: příčinou byla snad příkladná role, která byla v jejím trestním právu dána instituci poroty, veřejnému procesu, respektu k habms corpus; a nepochybně také to, že zde nebyla vůle zmenšit přísnost tamních trestních zákonů během rozsáhlých sociálních nepokojů v letech 1780-1820, Romilly, Mackintosh i Fowell Buxton po dlouhou dobu ztroskotávali ve své snaze redukovat množství a tvrdost trestů určených anglickým zákonem - těch „strašlivých jatek", jak řekl Rossi. Tato přísnost (tedy přinejmenším u trestů zákonem předpokládaných, neboť ukládání trestů bylo mnohem mírnější než zákon, který se zdál porotám poněkud přemrštěný) dokonce ještě narůstala, neboť v roce 1760 napočítal Blackstone v anglickém zákonodárství 160 hrdelních trestů, zatímco v roce 1B40 jich bylo 223. Bylo by rovněž třeba vzít v úvahu jak různá zrychlení, tak kroky zpět, které v letech 1760-1840 provázely tento proces jako celek; rychlost reformy v určitých zemích, jako bylo Rakousko, Rusko, Spojené státy či Francie v období Konstituanty (9, 7,1789-1.10,1791), a pozdější ústup v období kontrare-voluce v Evropě a velkého společenského strachu v letech 1820-184B; více či méně dočasné modifikace, způsobované výjimečnými soudy nebo zákony; rozpor mezi zákony a skutečnou praxí soudních dvorů (která ne vždy zrcadlí stav legislativy). To vše svědčí o nepravidelnosti vývoje, který se odehrával na přelomu 18. a 19. století. Lze k tomu dodat, že ačkoli kolem roku 1840 byla tato proměna již v podstatných rysech dokončena, ačkoli tedy byly přijaty nové způsoby fungování mechanismů trestání, pro- 47 ces nebyl ještě zdaleka u konce. Omezování mučení je tendence, která měla své kořeny ve velké transformaci let 1760-1840; | avšak završena ještě není; lze říci, že praxe mučení pronásle- ','§ dovála náš trestní systém po dlouhou dobu a je v něm patrná dodnes. Gilotina, tento stroj na rychlou a diskrétní smrt, znamenala ve Francii novou etiku trestu smrti. Ale Revoluce ji zá- :• hy oděla velkým teatrálním rituálem. Celá léta se starala o ve-řejné divadlo. Byla přestěhována ke Svatojakubské bráně; ^ otevřený vůz byl nahrazen uzavřenou károu, odsouzený byl i svižně vyvlečen z vozu na popraviště, kvapné popravy byly • | organizovány v nepředvídaných hodinách; nakonec byla gilotina umístěna za hradby vězení a znepřístupněna veřejnosti (po popravě Weidmanna v roce 1939), ulice, které vedou k věznici, v níž je popraviště ukryta, byly zataraseny a poprava se udehrávn v tajnosti (poprava Buffeta a Bontempse v Santé v roce 1972); svědkové, kteří promluví, mohou být dokonce soudně stíháni, aby bylo zaručeno, že poprava se neslané představením a že zůstane podivným tajemstvím, uzavřeným mezi justicí a odsouzeným. Stačí však připomenout toto množství nejrůznéjších opatření a pochopíme, že i dnes je trest smrti v podstatě divadlem, které je právě proto třeba zakázat. Ani postihování těía však v polovině 19. století zcela nemizí. Tělesný trest se pouze přestal soustřeďovat v mučení jakožto technice bolesti; jeho hlavním cílem se stalo zbavení majetku či práva. Avšak takový trest, jako jsou nucené práce nebo dokonce uvěznění - prosté zbavení svobody -, nikdy nefungoval bez jistého trestního doplňku, který se dotýká samotného těla: vyměření stravy, omezení v oblasti sexuality, bítí, umístění na samotce. Jsou to nezamýšlené, avšak nevyhnutelné důsledky uvěznění? Vězení, spolu se svými nejná-padnějšími dispozitivy, si ve skutečnosti vždy připravovalo místo pro jistou míru tělesné bolesti. Kritika, které byl trestní systém v první polovině 19. století často podrobován (vězení 48 IMif dostatečným trestem: vězňové mají menší hlad, je jim méně z^ma a ísou ce^ov^ méně omezeni než většina chudáků či dokonce dělníků), naznačuje postulát, který nebyl ni-kdy otevřeně zamítnut: je spravedlivé, když odsouzený trpí fyzicky více než jiní lidé. Trest se jen obtížně odděluje od svého doplňku fyzické bolesti. Čím by bylo netelesné trestání? ^moderních mechanismech trestního práva tedy i nadále zůstává „útrpný" moment - pozůstatek, který není zcela zvládnutý, který je však čím dál tím více zastírán trestáním lesným. ^Oslabování přísnosti trestů v průběhu posledních staletí je jev, který nem historikům práva neznámý. Po dlouhou dobu se vsak tentD globální proces pokládal za jev kvantitattv-ňí: méně krutosti, méně utrpení,, více vlídnosti, více respektu, více „humanity". Tyto přeměny jsou ve skutečnosti spjaty s přesunem v samotném předmětu operace trestání, jde ~o zmenšení intenzity? Možná, Y každém případě jde o změnu cíle. ~— Není-li už tělo tím, k čemu je trestání ve svých nejpřísněj-ších formách zaměřeno, na co se tedy klade důraz? Odpověď ^teoretiků - těch, kteří otevřeli okolo roku 1760 novou periodu, jež dosud nebyla uzavřena - je jednoduchá, téměř evidentní. Zdá se být obsažena v samotné otázce. Neboť není-li to již tělo, je to duše. Po pokání, které se vyzúrilo na těle, musí nastoupit trest, jenž působí v hloubce: na srdce, na myšlení, na vůli, na hnutí mysli. Tento princip zformuloval jednou •provždy Mably: „Trest, mohu-li to tak říci, by měl zasáhnout spíš duši než tělo."171 47) G, de Mably, Du la législatian, Oeuvres amtplelcs, 1789, díl IX, s. 326. 49 To je důležitý moment. Dávní průvodci okázalého svátku trestání, tělo a krev, odcházejí. Na scénu vstupuje nová postava v masce. Končí jedna tragédie; začíná komedie se siluetami stínů, s hlasy bez tváře, s nehrna ta telnými entitami. Aparát trestní justice musí nyní postihovat tuto netelesnou skutečnost. Není to pouhé teoretické tvrzení, které trestní praxe popírá? To by byl unáhlený soud. Je pravda, že trestat dnes neznamená prostou nápravu duše; avšak Mablyho princip nezůstal jen zbožným přáním. Jeho účinky lze sledovat v celé moderní trestní praxi. V první řadě je zjevná záměna předmětů. Tím nechci říci, že se znenadání začaly trestat jiné zločiny. Je nepochybné, že definice trestných činů, hierarchie jejich závažnosti, rozpětí shovívavosti, ta, co bylo tolerováno, a to, co bylo zákonem dovoleno - toto vše se během dvou set let do značné míry změnilo; mnoho zločinů přestalo být zločiny, neboť byly svázány s jistým působením náboženské autority nebo s určitým druhem ekonomické aktivity; rouhání ztratilo status zločinu, pašeráctví a krádeže služebnictva svou závažnost. Avšak tyto přesuny nejsou patrně tím nedůležitějším faktem: dělení na povolené a zakázané si udržovalo po staletí určitou neměnnost. Hluboce se naopak proměnil „zločin" jako předmět, proti němuž míří trestní praxe: změnila se spíš kvalita, povalia a podstata toho, z čeho sestává substance trestného činu, než jeho formální definice. Pod relativní stabilitou zákona se skrývalo množství subtilních a rychlých proměn. Jako zločiny a přestupky se sice vždy soudí to, co jako předmět práva definuje trestní zákoník, avšak současně s tím se soudí i vášně, pudy, anomálie, tělesné vady, nepřizpůsobí vos ti, vlivy prostředí či dědičností; trestají se násilné činy, ale, napříč jimi, i sama agresivita; znásilnění, avšak současně i perverze; vraždy, které jsou však rovněž pudovými hnutími či vášněmi. Můžete namítnout, že toto vše ve skutečnosti souzeno ne- 50 ní a pokud se o tom mluví, pak kvůli tomu, aby se vysvětlily souzené skutky, a proto, aby se určilo, do jaké míry byla při zločinu účastna vůle subjektu. To je nedostačující odpověď. Neboť ve skutečnosti jsou souzeny a trestány ony stíny v pozadí samotného případu. Jsou souzeny oklikou skrze 'polehčující okolnosti", které vnášejí do rozsudku nejen ohled k „okolnostem" činu, nýbrž i něco docela jiného, co není právně kodifikováno: poznatky o zločinci, jak ho jiní hodnotí, to, co je o něm známo ze vztahů mezi ním, jeho minulostí a jeho zločinem, to, co od něho lze očekávat ":y,budoucnosti. Také jsou souzeny díky vzájemné souhře všěčh těch pojmů, které cirkulovaly mezi medicínou a soudnictvím od 19. století („zrůdy" Georgetovy doby, ^psychické anomálie", jež uvedl do oběhu Chaumié, „perverzní" a „nepřizpůsobiví" podle dnešních odborníků) a které se, pod záminkou vysvětlení činu, stávají způsobem kvalifikování jedince. Jsou trestány tresty stanovenými tak, aby jejich funkcí bylo učinit delikventa „nejen toužícím, ale také schopným žít při respektování zákona a zaopatřovat si své potřeby"; jsou trestány vnitřní ekonomií trestu, který se, riiá-li potrestat daný zločin, může změnit (zkrátit nebo, v případě potřeby, prodloužit) podle toho, jak se mění chování odsouzeného; a jsou také trestány souborem oněch „bezpečnostních opatření", která trest doprovázejí (zákaz pobytu, dohled na svobodě, trestní dozor, povinná léčba), která nesměřují k potrestání přestupku, nýbrž ke kontrole jedince, k neutralizaci jeho nebezpečného stavu, ke změně jeho zločinných dispozic a k neustálému působení na něj, i když již bylo změny dosaženo. Duše zločince se u soudu nepřipomíná jenom proto, aby byl vysvětlen jeho zločin nebo jako fak- ; tor právního vykazování odpovědnosti; je-li duše postavena před tribunál s takovým důrazem, s takovou starostí o porozumění a s tak důkladnou aplikací „vědeckosti", je to právě pro! o, aby byla souzena současně se zločinem a aby byla brá- 51 na v potaz při trestání. V celém trestním rituálu od vyšetřování po rozsudek a poslední následky trestu byla tato oblast" proniknuta objekty, jež zdvojovaly ale rovněž disociovaly právně definované a kódované objekty. Psychiatrická expertiza, ale obecnějším způsobem i kriminální antropologie a neustále se opakující diskurz kriminológie zde našly jednu ze svých přesných funkcí: okázalým vpisováním trestných činů do pole objektů způsobilých pro vědecké poznávání poskytly mechanismům zákonného trestání podněty, aby se zabývaly nikoli již pouhými trestnými činy, nýbrž jednotlivci; nikoli již jen tím, co spáchali, nýbrž i tím, čím jsou, budou nebo by mohli být Doplněk, jímž je duše a který si justice takto prisvojila, je jen zdánlivě vysvětlující či omezující; ve skutečnosti má povahu přídavku. Během 150 či 200 let, kdy Evropa zavedla tyto nové systémy trestání, začínají soudci postupně (avšak tento vývoj se vrací hluboko do minulosti) soudit něco jiného než zločiny: soudí „duše" zločinců. A tak začínají dělat něco jiného než soudit. Anebo, abychom byli přesnější, do samého nitra soudní modality souzení pronikají postupně jiné typy hodnocení, jež zásadním způsobem modifikují pravidla soudu. Od doby, kdy středověk obtížně a zdlouhavě zkonstruoval postup vyšetřování, bylo cílem souzení zjistit pravdu zločinu, to jest určit pachatele a užít proti němu zákonné sankce. Poznání zločinu, poznání toho, kdo je za něj odpovědný a poznání zákona jsou tři podmínky, jež umožňovaly opírat soud o pravdu. Nyní je však v procesu právního souzení vepsána zcela jiná otázka po pravdě, již nejen: „Byl prokázán čin a je tento čin trestný?" Ale také: „Čím je tento čin, čím je toto násilí či tato vražda? Do jaké roviny čí do jakého pole skutečností patří? Je ta fantazma, psychotická reakce, delirantní epizoda, perverze?" Nejen: „Kdo je pachatelem?" Ale: „Jaký byl kauzální proces, který onen čin způsobil? Kde má svůj původ v samotném pachateli? Je jím instinkt, nevědomí, prostředí, dědičnost?" Ne- 52 jen; Ja^Ý zákon trestá toto porušení?" Ale: „Jaké měřítko použít/ aby bylo co nejpřiměřenější? Jak předpovědět vývoj subjektu? Jaký způsob nápravy bude nejjistější?" Celou strukturou trestního soudnictví teď prorůstá soubor_hodno-'tfcfeh, diagnostických, prognostických a normativních soudu, týkajících se kriminálního jedince. Do pravdy, kterou vyžadoval soudní mechanismus, pronikla pravda jiná: pravda, která se splétá s tou první a proměňuje stvrzení viny v podivný vědecko-právní komplex. Jedním z významných faktů je způsob, jakým se v trestní praxi rozvíjela otázka šílenství. Podle Zákoníku z roku 1810 se kladla pouze ve smyslu Článku 64. Nuže tento článek stanoví, že nachází-li se pacha-tel v okamžiku činu ve stavu pomatení, nejedná se ani o zločin, ani o přestupek. Možnost označit něco jako šílenství byla tedy zcela oddělena od klasifikace nějakého činu jako zločinu: tůn, že byl pachatel blázen, nebyla pozměněna ani závažnost jeho činu, ani nebyl zmírněn jeho trest; zmizel sám zločin, Neboť nebylo možné prohlásit někoho vinným a šíleným zároveň; byla-li stanovena diagnóza šílenství, nemohla již být zahrnuta do souzení; přerušila proces a zbavila spravedlnost moci nad pachatelem činu. Nejen vyšetřování zločince podezřelého z šílenství, nýbrž i samy důsledky tohoto vyšetřování musely být postaveny vně, před rozsudek. ■ Avšak velmi brzy začaly tribunály 19. století vykládat článek 64 jinak. Navzdory několika rozhodnutím Kasačního soudu, odvolávajícím se na to, že stav pomatenosti nemůže mít za následek zmírnění trestu, či dokonce osvobození, nýbrž jen zastavení trestního řízení, kladly tribunály otázku šílenství ve verdiktech samých. Připouštěly, že někdo může být vinen a zároveň šílený; vinen tím méně, čím více byl šílený; zajisté vinen, avšak vhodný spíše k internaci a k léčení než k potrestání; nebezpečně vinen, protože zjevně nemocný atd. Z hlediska trestního zákoníku to byly samé právní absurdity. Avšak právě zde leží počáteční bod vývoje, který proběhl v soudnictví a v samotném zákonodárství během následujících 150 let: už reforma z roku 1832, jež zavedla polehčující okolnosti, dovolovala zmírňovat rozsudek podle předpokládaného stupně rozvoje choroby či podle formy částečné po-matenostl A praxe psychiatrické expertízy, obvyklá u zasedání porotního soudu a rozšířená někdy na soudy trestní, působí, že rozsudek, i když je vždy formulován v termínech legální sankce,: zahrnuje více či méně skrytě posouzení normálnosti souzeného, zjištění příčin, posouzení případných, proměn, anticipace budoucnosti delikventů. Nebylo by pravdivé říci o všech těchto operacích, že připravují pevně založený vnějšek souzení; integrují se přímo do procesu formování rozsudku. Namísto toho, aby šílenství v původním smyslu článku 64 zločin vymazalo, nese v sobě nyní každý zločin a v krajním případě každý přestupek hypotézu šílenství či v každém případě úchylky jako oprávněné podezření, ale také jako právo, jehož se lze dožadovat, A rozsudek, který odsuzuje anebo zprošťuje obžaloby, není prostým posouzením viny, právním rozhodnutím, které trestá; nese s sebou posouzení normálnosti a předpis techniky možné normalizace. Dnešní soudce - soudní úředník nebo člen poroty - se vskutku nezabývá pouze „souzením". A není již při souzení sám. Průběh soudní procedury jakož i výkon trestu provází celá řada přidružených instancí. Okolo hlavního soudu se rozmnožily menší soudy a paralelní soudci: psychiatričtí nebo psychologičtí odborníci, soudní úředníci pro ukládání trestů, vychovatelé, pracovníci vězeňské správy - tj všichni rozmělňují soudní moc trestat; tvrdí se, že žádný z nich nemá reálnou účast na právu soudit; že jedni, po vynesení rozsudku, mají právo pouze vykonávat trest, jak jej stanovil tribunál, a zejména že druzí - odborníci - nezasahují před vynesením rozsudku proto, aby soudili, nýbrž aby objasnili rozhodnutí soudců. Jakmile však nejsou tresty a zajišťující opatření, jež definuje tribunál, přesně určeny a jakmile mohou 54 být v průběhu celého postupu modifikovány, tedy jakmile jiľ . já než jen soudci soudící trestný čin mqhquzasahovat do rozpisování o tom, zda si odsouzený „zaslouží" být trestán částečné na svobodě nebo být odsouzen k podmíněnému trestu, zda mohou ukončit jeho trestní dozor, pak jsou mechanismy legálního trestání v jejich rukou a na nich je posuzování: j oni jsou tedy soudci, jakkoli přidruženými. Cejý tento aparát, který se rozvinul během let kolem výkonu trestů a jejich pří-způsobovám* jednotlivcům, zpomaluje řízení vedoucí k soud-rúmu rozhodnutí a prodlužuje je dokonce až za rozsudek Pokud jde o psychiatrické odborníky, ti se ovšem mohou zdržet souzení. Všimněme si tří otázek, na něž jsou podle oběžníku z roku 1958 nuceni odpovědět: Představuje obviněný nějaké nebezpečí? je způsobilý k potrestání? Je vyléčitelný anebo schopen znovu se přizpůsobit? Tyto otázky nejsou v žádném vztahu k článku 64, ani k případné pomatenosti obviněného v okamžiku činu. Nejsou to otázky týkající se „odpovědnosti". Týkají se pouze organizace trestu, jeho nezbytnosti, jeho užitečnosti, jeho případné účinnosti; dovolují určit, vyjadřujíce se téměř jasnou řečí, zda by byl útulek vhodnější než vězení, zda by doba uvěznění měla být delší či kratší, zda je třeba lékařského ošetření nebo bezpečnostních opatření. Jaká je tedy role psychiatra v trestních záležitostech? Není to odborník na lidskou odpovědnost, nýbrž poradce v otázkách trestání; psychiatr má říci, je-H subjekt „nebezpečný", jakým způsobem se před ním bránit, jak zasáhnout, aby došlo k jeho nápravě, jestli je vhodnější pokusit se jej stíhat, či spíše léčit. Na samém počátku své historie měla psychiatrická expertiza formulovat „pravdivá" tvrzení o podílu, jaký měla svoboda pachatele na činu, který spáchal; nyní navrhuje předpisy týkající se toho, co bychom mohli nazvat jeho „lékařsko-soudmm ^zpracováním". Shrňme tedy: od chvíle, kdy působí nový trestní systém-jak je definován velkými zákoníky 18, a 19. století-, 55 objevuje se zde globální proces, který vede soudce k tomu, aby posuzovali ještě něco jiného než zločin; jejich rozsudky se přestaly týkat souzení; a moc soudit byla z části převedena na jiné instance, než byli soudci trestních soudů. Do trestního řádu jako celku vstoupily mimosoudní momenty i osoby. Lze namítnout, že na tom není nic mimořádného, neboť je osudem práva absorbovat postupně prvky, jež jsou mu cizí. Avšak jedna věc je v moderní trestní justici jedinečná: nepřijímá tolik ex tra juristických prvků proto, aby je mohla právně klasifikovat a postupně je integrovat do trestní moci ve striktním smyslu, nýbrž - právě naopak - aby mohly fungovat v rámci trestního řízení jako prvky, jež nejsou právní povahy; aby toto řízení přestalo být jasně a jedině legálním trestáním; proto, aby zbavila soudce viny za to, že je jasně a jedině tím, kdo trestá: „Zajisté vynášíme rozsudek, avšak ten má být spíše pojmenováním zločinu, a jak je jistě patrné, pro nás je jen způsobem, jak nakládat se zločincem; trestáme, ale tD je jen způsob, jak vyjádřit, že chceme dosáhnout nápravy," Dnešní trestní právo pracuje a ospravedlňuje se pouze nepřetržitým odkazováním k něčemu jinému, než je ono samo, neustálým přepisováním se do systémů, které nejsou právní povahy. Je odsouzeno k této rekvalifikaci věděním. Pod vzrůstající mírností trestů můžeme tedy sledovat přesouvání bodů jejich aplikace; a napříč tímto přesouváním se ukazuje celé pole dnešních objektů, celý nový režim pravdy a záplava rolí dosud neznámých při výkonu trestního práva. Vědění, techniky, „vědecké" diskurzy se formují a proplétají s praxí trestající moci. Cílem této knihy je podat koreíativní historii moderní duše a nové schopnosti soudit; genealogii současného vědecko--soudního komplexu, o který se trestající moc opírá, přijímá svá ospravedlnění a svá pravidla, rozvíjí své důsledky a jímž maskuje svou přemrštěnou jedinečnost. 56 i ;■<[ . '-'j s*' Z jaké pozice však můžeme sledovat tuto historii trestaní moderní duše? Budeme-li se držet vývoje legislatívy či trestních procedur, může se stát, že se změna v kolektivní senzi-:; i biiitě, humanistický pokrok nebo rozvoj věd o člověku projeví jako masivní, vnější, inertní a prvotní fakt. Budeme-li, jgjto to učinil Dürkheim,181 studovat pouze obecné sociální * formy, může se stát, že procesy individualizace, jež jsou spíše důsledky nových taktik moci a mezi nimi zejména nových trestních mechanismů, budeme pokládat za principy zmír-není trestání. Naše zkoumání se však bude řídit čtyřmi obec- /' nými pravidly: ;Í. Nesoustředit se při studiu trestních mechanismů jen na jejich „represivní" efekty, pouze na jejich „sankční" momenty, nýbrž umístit je v celé řadě pozitivních efektů, jež v sobě mohou zahrnovat, i když jsou tyto efekty na první pohled okrajové. A tedy chápat trestání jako komplexní sociální funkci. /2. Analyzovat metody trestání nikoli jako prosté důsled-ký~právních předpisů nebo jako ukazatele sociálních struk-~0_ • tur, nýbrž jako techniky, jejichž specifičnost vychází z obecnějšího pole jiných procedur moci. Přijmout pro trestání hledisko politické taktiky. 3. Nezabývat se historií trestního práva a historií věd o člověku tak, jako by tvořily dvě oddělené řady, jejichž překřížení by znamenalo pro jednu či pro druhou, případně pro obě, jak by si mnozí přáli, rušivý nebo užitečný důsledek, zkoumat, Jnení-li tu společná matrice a nevyvozují-li se obě z jednoho procesu „epistemologícko-juristické" formace; stanovit zkrátka technologií moci jako princip humanizace trestání i poznávání člověka. .7 **■ ' V - - -•':•/. 18) E. Dürkheim, „Deux loäs de ľévolutinn penále", Anučc soáologiqite IV, 1899-19D0. ^ i 4Í Sledovat, zda tento vstup duše na scénu trestního práva a spolu s tím i zasazení všeho toho „vědeckého" poznání do soudní praxe není důsledkem určité transformace způsobu, jímž je tělo samo podřizováno mocenským vztahům. Pokusit se tedy, řečeno souhrnně, studovat proměnu metod trestání na základě politické technologie těla, v níž by bylo možné číst společnou historii vztahů moci a vztahů předmětů. Tak aby analýzou mírnosti trestání jako techniky moci bylo možné zároveň porozumět tomu, jak člověk, duše, normální nebo nenormální individuum započali zdvojovat zlo- -čin jako objekty trestní intervence; a jakým způsobem se mohl ze specifického způsobu subjektivace zrodit člověk jako objekt vědění, diskurzu s „vědeckým" statutem. Nečiním si nicméně nárok být první, kdo vedl svou práci tímto směrem.1'-" Můžeme převzít několik základních bodů z významného díla Rusche a Kirchheimera.20* Nejprve je třeba zbavit se iluze, že trestání je především (ne-li výlučné) způsobem stíhání přestupků a že jako takové, v souladu se sociálními formami, politickými systémy či přesvědčením, může být přísné nebo shovívavé, směřující k pokání nebo k dosažení nápravy, užívané ke stíhání jednotlivců nebo ke stanovení kolek-tivní odpovědnosti. Spiše jde o to analyzovat „konkrétní trestní systémy", studovat je jako sociální fenomény, které | 19) Nedokážu v žádném případě vyjádřit přesnou míru odkazů a citací, za něž vděčí lato kniha G. Deleuzovi a dílu, které vykonal společně Ě s K Guattarim (Unníi-CEdipc, 1972). Měi bych rovněž citovat nemálo stránek z PsycStanníi/^me R. Castela a říci, jak moc se cítím vděčný P. Norovi. 20) G. Rusche a O. Kirchheimer, Punishment and Social Structures, 1939. I 58 nemůže vysvětlit ani pouhá konstrukce justice dané společnosti, ani její fundamentální morální rozhodnutí; zasadit je nazpět do pole jejích fungování, kde sankce zločinů není je-^ "ďínýrn elementem; ukázat, že měřítky trestání nejsou jenj' negativní" mechanismy, které umožňují stíhat, zabraňovat,*! vylučovat, potlačovat, nýbrž že jsou svázány s celou řadou pozitivních a užitečných efektů, jež mají za úkol podporovat fa v tomto smyslu lze říci, že jsou-li legální tresty prováděny proto, aby byly sankcemi za spáchané přestupky, pak definice přestupků a jejich trestního stíhání jsou naopak vytvořeny pro udržení trestních mechanismů a jejich fungování). V, tomto smyslu uvedli Rusche a Kirchheimer do vzájemného vztahu rozdílné režimy trestání se systémy produkce, ľy nichž působí: tak v otrokárske ekonomii zaujímají trestní mechanismy roli poskytování doplňkové pracovní síly -a vytváření masy „civilních" otroků vedle těch, které zajišťovaly války či obchod; za feudalismu, v epoše, kdy jsou peníze a produkce ještě málo vyvinuty, jsme svědky náhlého rozmnožení tělesných trestů - tělo, jež je ve většině případů tím jediným dostupným majetkem; polepšovna - Obecní špitál, Spinhuis nebo Rasphuis -, nucené práce, trestní manufaktura se objevily s rozvojem tržní ekonomiky. Avšak průmyslový systém vyžadující svobodný trh s pracovní silou zmenšil v 19. století míru nucené práce v trestních mechanismech a nahradil ji uvězněním s cílem napravit. Gvšem k této striktní korelaci lze nepochybně mnohé poznamenat. . V každém případě je však možné držet se obecného tématu, že v našich společnostech je vždy třeba trestní systémy situovat do určité „politické ekonomie" těla: dokonce í když se neuchylují k násilným či krvavým trestům, dokonce i když' .užívají „mírné" metody, jež jen uzavírají nebo napravují, jde vždy právě o tělo - tělo a jeho síly, jejich užitečnost a jejich poslušnost, jejich rozdělení a jejich podřízení. Je zajisté legitim- ní napsat historii trestání na pozadí morálních idejí či právd nich struktur. Je ale možné pokusit se o to na pozadí historie tel, navíc tehdy, když tyto systémy trestáni prohlašují, že si za svůj cíl berou pouze onu tajemnou duši zločinců? Historikové již dávno začali psát historii těla. Studovali tělo na poli historické demografie či patologie; považovali je za sídlo potřeb a chutí, za prostor fyziologických procesů a metabolismů, za terč útoků mikrobů a virů: ukazovali, do jaké míry byly historické procesy implikovány v tom, co mohlo být pokládáno za čistě biologický podklad existence; a co by bylo místem, jež by v historii společností odpovídalo biologickým „událostem" jakými byly cirkulace bacilů či prodlužování lidského věku.21) Avšak tělo je rovněž přímo pohrouženo do pole politického; vztahy moci na něj bezprostředně působí; zmocňují se ho, označují ho, cvičí ho, střeží ho, nutí ho pracovat, podřizují ho různým ceremoniím, vyžadují od něj, aby se vykazovalo jistými znaky. Toto politické obsazování těla je spjato, v rámci komplexních a recipročních vztahů, s jeho ekonomickým využitím; ve vztazích moci a ovládání je tělo obsazeno z velké části jako výrobní síla, na druhé straně je však jeho konstituce jakožto pracovní síly možná pouze tehdy, je-li zapojeno v systému podřízení--subjektivace (v němž potřeba je také politickým nástrojem bedlivě upraveným, propočítaným a využitým); tělo se stává užitečnou silou jen tehdy, je-li zároveň tělem produktivním a tělem podřízeným. Tohoto podřízení se dosahuje pouze násilnými či ideologickými nástroji; stejně tak může působit přímo, fyzicky, rozehrát sílu proti síle, zasáhnout materiální prvky, a přesto nebýt násilné; může být propočítané, organizované, technicky promyšlené, může být subtilní, nepoužívající ani zbraní, ani teroru, a přesto zůstávat v řádu fyzického. 21) Viz E. Le Roy-Lítdurie, „Uhistoire immobile", Anwlcs, kveten-cer-ven 1974. 60 Řekneme^ že tu může jít o určité „vědění" o těle, které není docela vědou o jeho fungování, a o určité ovládání jeho gjL které je něčím více než jen schopností přemáhat je; toto vědění a ovládání ustavuje něco, co bychom mohli nazvat politickou technologií těla. Tato technologie je zajisté difuzní, zřídkakdy formulovaná v souvislém a systematickém dis-kúrzu; Často se skládá z částí a zlomků; uvádí do chodu různorodé nástroje a procesy. Mnohdy je, navzdory koherenci svých výsledků, pouze polyfonní instrumentatí. Navíc ji nelze lokalizovat ani v určitém typu instituce, ani ve státním aparátu. Ty se o ni naopak opírají; využívají, zhodnocují či si vynucují některé z jejích postupů. Avšak ona sama ve svých mechanismech a ve svých efektech náleží ke zcela jiné rovině. Jde v jistém smyslu o mikrofyziku moci, kterou uvádějí do pohybu aparáty a instituce, ale jejíž pole účinnosti se nachází někde mezi těmito velkými funkcemi a těly samými s jejich materialitou a s jejich silami. Avšak studium této mikrofyziky předpokládá, že moc, jež zde působí, není pojímána jako vlastnictví, nýbrž jako strategie, že její projevy ovládání nejsou připisovány jejímu „přivlastnění", ale disponování s ní, manévrování, taktikám, technikám, uspořádáním; že v ní dešifrujeme spíše síť vztahů vždy napjatých, vždy v Činnosti než privilegium, jež si lze podržet; že za její model vezmeme spíše nikdy neutuchající ;bitvu než smlouvu o postoupení určitého majetku či dobytí a zmocnění se nějakého území. Je zkrátka třeba připustit, že moc je spíše praktikována než vlastněna, že není nabytým či udržovaným „privilegiem" vládnoucí třídy, nýbrž účinkem souboru strategických pozic - účinkem, jenž manifestuje á někdy i rozšiřuje pozici těch, kdo vládnou. Kromě toho tato moc nepůsobí prostě a jednoduše, jako povinnost nebo zákaz, na ty, kteří „ji nemají"; absorbuje je, vstupuje do nich a prochází jimi; opírá se o ně přímo úměrně tomu, jak se oni samí, v boji proti ní, opírají o vlivy, jimiž na ně moc působí. j 61 Tím by mělo být řečeno, že tyto vztahy sestupují hluboko do niíra společnosti, že se nenacházejí ve vztazích mezi státerřo a občany či na hranici tříd a že se nespokojují s reprodukováním - na rovině individuí, těl, gest a chování - obecné formy zákona nebo vJády; že existuje-li tu kontinuita (ony vztahy se totiž artikulují v této formě podle celé série komplexních mechanismů), není tu analogie ani homologie, nýbrž specifičnost mechanismu a modality A konečně, nejsou jednoznačné; definují nespočet míst vzdoru, ohnisek napětí, z nichž každé-s sebou nese svá rizika konfliktu, zápasů, a přinejmenším dočasného převrácení vztahů moci. Převrácení těchto „mikro-mocí" tedy není podřízeno zákonu typu „všechno, nebo nic"; nelze jej dosáhnout jednou provždy prostřednictvím nového, ovládnutí aparátů anebo prostřednictvím nového zprovozně-: ní či destrukce institucí; naproti tomu se žádná z těchto lokalizovaných epizod nemůže zapsat do historie jinak než účinky, které zavádí do celé sítě, v níž je zachycena. Bylo by patrně rovněž třeba vyhnout se té tradici, která; vede k představě, že dosáhnout určitého vědění je možná pouze tam, kde jsou vztahy moci suspendovány, a že vědění se může rozvíjet pouze vně jejich průniků, jejich požadavků a jejich zájmů. Bylo by patrně třeba vyvarovat se víry, že moc zaslepuje a že na oplátku zřeknutí se moci je jednou z podmínek dosažení vědění. Je třeba spíše připustit, že vědění produkuje moc (a nikoli jen proto, že by ji podporovalo tím, že jí slouží, nebo že by ji aplikovalo, protože je užitečná); neboť moc a vědění implikují přímo jedno druhé; neboť neexistuje vztah moci, aniž se v korelaci k němu konstituuje pole vědění, ani neexistuje vědění, které současně nepředpokládá a ne-konstituuje vztahy moci. Týtó vztahy „moci-vědění" tedy neJ lze analyzovat na základě poznávajícího subjektu, který by\! byl či nebyl svobodný vzhledem k systému moci, nýbrž naopak je třeba brát v úvahu, že subjekt, který poznává, před- i mety poznání a modality poznávání jsou do značné míry 'l > parlament vil Flandrech odsoudil v letech 1721-1730 k smrti devětatřicet-krát z celkového počtu 260 vynesených rozsudků (a šestatí vacetkrát z 500 mezi lety 1781 a 1790).*> Nesmíme nicméně zapomínat, že soudní tribunály nacházely dostatek prostředků, jimiž bylo možné zmírnit přísnost předepsaných trestů, jednak tím, že odmítaly pronásledovat takové zločiny, které byly příliš tvrdě trestány, jednak tím, že pozměnily klasífika-1 ci zločinu; někdy i sama královská moc nařizovala neužívat striktně ta nařízení, jež jsou mimořádně krutá.41 V každém případě tvořily největší část rozsudků buď. vyhoštění, nebo pokuta: v judikatuře, jaká byla v Chátelet (kde se řešily jen relativně těžké delikty), představovalo mezi lety 1755 a 1785 vyhoštění více než polovinu uložených trestů, jenže velká část těchto netelesných trestů byla provázena dodatečnými tresty, které v sobě zahrnovaly rozměr tělesného trestu: vystavení veřejnému posměchu, pranýřování, železný obojek na pranýři, bičování, vypalování znamení; to bylo pravidlem pro všechna odsouzení na galeje či pro ekvivalentní odsouzení určená ženám - uzavření v útulku; vyhoštění často před-1 cházelo vystavení veřejnému posměchu; pokuta byla obvykle doprovázena bičováním. Nebyly to totiž pouze ony 2) Viz článek P, Petmvitche v Crime ci criiuimtlih' ru Fniiirť XVI ľ - XVUIr síťrfťs, 197L í. 22ňn. 3) ľ! Dantricnurt, Li Crhiíitutlitč ct In ríf/iaw/nrr rtu ftulťtnmt iic Ftamin\ 7727-7 790.1912. 4) fíik naznačuje Chuiseul vzhledům k doklnrnci v. 3. srpna 1764 o Klíncích (MéHWirť exfumtif, B. N. ms. 8129, íul. 12H-12H), vCjkbiepé a okázalé popravy, nýbrž i tato forma dodatků, cím útrpné právo manifestovalo svůj význačný podíl na soustavě trestů: každý alespoň trochu vážný trest v sobě musel ne-sl; něco 2 útrpného práva. £o je to právo útrpné? „Tělesný trest v té či oné míře krutý a^ĽoiestTvý," říká Jácourt, A dodává: „Je nevysvětlitelným yřvémrže je takový rozsah lidské představivosti ovládán barbarstvím a krutostí."51 Snad nevysvětlitelným, ale zajisté nikoli výjimečným nebo primidvním. Mučení je jistá technika a nelze jej přirovnávat ke krajnosti bezzákonného násilí. Aby mučení bylo trestem, musí splňovat tri základní kritéria: rríusFpfeďevším produkovat určitou míru utrpení, které lze "ríěSii přesně měřit, tedy alespoň odhadovat, porovnávat ÄlTierarchizovat; smrt je potom vystupňovanou formou mučení, neboť není pouhým prostým zbavením práva na život, nýbrž je příležitostí pro aplikaci krajního, propočítaného utrpení: od popravy stětím - kdy je vše omezeno na jedno gesto probíhající v jediném okamžiku: nulový stupeň mučení -přes oběšení, upálení a lámání v kole, skrze něž se prodlužuje agónie, až k rozčtvrcení, při němž bylo utrpení stupňováno téměř donekonečna; poprava umučením je uměním udržet život v bolestí a utrpení, rozdělit jej na „tisíc smrtí" a dosáhnout u něj, dříve než opustí tento svět, „té nejvýji-mečnější hrůzy z umírání".*1' íylučení spočívá v celém umění kvantifikace utrpení. Ale je tu ještě něco navíc: tato produkce utrpení je regulována. Mučení uvádí do korelace zraňování těla, jeho kvalitu, intenzitu, dobu utrpení se závažností spáchaného zločinu, s osobou zločince, s postavením jeho oběti. Existuje tu právní kód utrpení; jestliže jde o trest mučením, nedopadá tento trest na těla náhodně či rovnoměrně; 51" Jžnajdajiŕitiŕ, člňnuk „Pnivn útrpná" (Supplicií). ó) Vyjádření pirchíizí od G. Ollyfren, Au E$*mjlo Piwiil Cnpitnt Crmif*, 1731. je vypočítáván podle detailních pravidel: počet ran bičem, umístění rozpáleného železa, délka agónie při upalování nebo lámání v kole (tribunál rozhodne, má-li být mučený usmrcen ihned, nebo má-li být nechán pomalu umírat, a v kterém okamžiku má být toto gesto slitování vykonáno), jaký druh zohavení má být proveden (uťatá paže, propíchnuté rty nebo jazyk). Všechny tyto rozmanité prvky rozmnožují tresty a jsou kombinovány podle rozhodnutí tribunálů a vzhledem k jednotlivým zločinům: „Dantova poezie uložená v zákonech," jak řekl Rossi; v každém případě je to dlouhá perioda fyzicko-trestního vědění. Mučení nadto tvoří součást rituálu. Je prvkem trestní liturgie a odpovídá dvěma požadavkům. Ve vztahu k oběti musí být znamením: buď jizvou, kterou zanechá na těle, nebo podívanou, s níž je spojeno, vede k zahanbení toho, kdo je obětí; dokonce i když je jeho funkcí „očistit" spáchaný zločin, neodpouští; vyznačuje okolo těla, či lépe přímo na samotném těle odsouzeného nesmazatelná znamení; v paměti lidí se nicméně v každém případě uchová vzpomínka na onu podívanou, na pranýř, na spořádaně sledované mučení a utrpení. A z hlediska justice, která jej ukládá, musí být veřejné mučení zjevné, viditelné pro všechny, téměř jako její triumf. Sama přemíra prováděného násilí je součástí: její slávy: to, že má viník při bičování naříkat a křičet, není nějaká zahanbující podružnost, nýbrž obřad, při němž se justice j předvádí ve své síle. Odtud pramení bezpochyby i ta muče-: ní, jež probíhají ještě i po smrti: spálení mrtvoly, rozprášení popela ve větru, smýkání těla a jeho vystavení u cesty. Justice pronásleduje tělo až za hranice veškerého možného utrpěni Trestání právem útrpným nezahrnuje libovolné tělesné trestání: je to diferencovaná produkce utrpení, organizovaný :^ rituál označování obětí a manifestace moci, která trestá; a v žádném případě nejde o rozjitření justice, která by, zapomínajíc na své principy, ztrácela veškeré zábrany Do těchto;* „excesů" mučení vstupuje všechna ekonomie moci. 70 y.- ■■:-V;-v Kí j r r -■; Mučené tělo je nejprve vepsáno do soudního ceremoniálu/ jenž musí vynést na světlo pravdu zločinu. Ve Francii, jako ve většině evropských zemí s výjimkou Anglie, zůstávala veškerá kriminální procedura, včetně rozsudku, utajena: to jest neprůhledná nejen pro veřejnost, nýbrž i pro samotného obviněného. Odvíjela se bez něho, či přinejmenším bez toho, že by znal obvinění, znění obžaloby, výpovědi svědků nebo důkazy, V řádu trestního práva bylo vědění absolutním privilegiem trestního stíhání. Vyšetřovaní má být prováděno „co nejpečlivěji a s co největším možným utajením", praví edikt z roku 1498. Podle nařízení z roku lo70, které shrnovalo, a v jistých bodech ještě zvyšovalo, krutost předcházející epochy, bylo nepřípustné, aby měl obviněný přístup k složkám procesu, nesměl znát totožnost udavačů, nesměl znát povahu usvědčujících výpovědi předtím, nezbyly podrobeny námitkám, nesměl použít, až do posledních okamžiků procesu, fakta, která by jej ospravedlnila, nesměl mít obhájce, jenž by jednak dozíral na regulérnost procesu, jednak by se podílel na jeho obhajobě v dané věci. Soudní úředník měl na své straně právo přijmout anonymní udání, skrývat před obviněným podstatu obvinění, podrobit jej křížovému výslechu, využívat insinuací.71. Sám ze sebe a ze své všemoci konstituoval úředník pravdu, v které polil til obviněného; tuto naprosto hotovou pravdu obdrželi soudcové ve formě spisů a zapsaných prohlášení; jedině tyto prvky tvořily v jejich očích důkaz; setkali se s obviněným pouze jednou, když jej vyslýchali před vynesením rozsudku. Utajená a zapsaná forma procedury poukazuje k principu, 7) Aido 18. století byíy vedeny dlouhé diskuse o tom, zda je soudci do- voleno u „křížového" výslechu používat falešných slibů, lží, dvojznačných slov, celou tu lstivou soudní kazuistiku. pudle něhož ve věci zločinu bylo stanovení pravdy absolut-: ^ ním právem a výlučnou mocí panovníka a jeho soudců. Ayrault předpokládal, že tato procedura (etablovaná ve své podstatě již v 16. století) měla za základ „strach ze zmatku, M K křiku a hluku, jež srocený lid zpravidla působil, strach z to- vi p ho, že nastane nepořádek, dojde k násilí a hněvu vůči stra- ~J.\ Q. nám, či dokonce vůči soudcům"; král tím chtěl ukázat, že í „suverénní moc", z níž odvozuje své právo trestat, nemůže v žádném případě náležet „množství".1" Před spravedlností ■'\\;: panovníka musel zmlknout každý hlas. Nicméně tajemství nezabraňovalo tomu, aby při zjištová-; ' %;; ní pravdy přece jen nemusela být dodržována jistá pravidla. Tajemství dokonce implikovalo, že byl pro trestní důkazy de- v.: finován přísný model. Celá tradice, jež se objevuje ve středověku, kterou však široce rozvinuli velcí renesanční právníci, předepisovala, jaká musí být povaha a účinnost důkazů. Ještě v 18. století bylo možno nalézt podobné distinkce: důkazy pravdivé, přímé a legitimní (například svědectví) a důkazy -í: nepřímé, opírající se o domněnky, vykonstruované (přesvědčováním); či ještě důkazy zjevné, důkazy význačné, důkazy nedokonalé či slabé;y) nebo dále: důkazy „naléhavé nebo nezbytné", které nedovolují pochybovat o pravdivosti skutku (to jsou důkazy „úplné", tedy dva bezúhonní svědkové, kte-í ří tvrdí, že viděli obviněného, jenž držel v ruce obnažený a zakrvavený kord, jak opouští místo několik okamžiků polé, co zde bylo nalezeno tělo zemřelého několikrát probodené kordem); přibližné indicie nebo důkazy neúplné, které lze považovat za pravdivé potud, pokud je obviněný nevyvrátí důkazem opačným (důkaz „neúplný", tedy jeden jediný oči- 11 tý svědek anebo vyhrožování smrtí, které předcházelo násil- i 8) P. Ayrault, L'Ordtv, fonimtite et instruction judiemire, 1576, kniha III, kap. LXXI! a LXXIX. 9) D. Jousse, Tritiri de h justice criminelle, 1771, dil I,5. 660, 72 IjÉpiii činu); nakonec nepřímé indicie nebo „podpůrné důkazy", jež sestávají pouze z mínění lidí (zaslechnutí křiku, útěk „odezrelého, nesrovnalosti v jeho výpovědích atd.)in) Tyto yístinkce nejsou jednoduše teoretickými subtilitami. Mají své operativní funkce. Především proto, že každá z těchto indicií, je-li brána sama o sobě a zůstává-li v izolovaném stavu, s sebou může nést určitý typ soudních důsledků: úplné dů-Icazy mohou přivodit jakékoli obvinění; neúplné důkazy mohou vést k uložení trestů „postihujících osobu", avšak nikdy k trestu smrti; nepřímé a slabé indicie dostačují pouze k vydání„zatykače" na podezřelého, ke stanovení dalšího vyšetřování na získání více informací vůči němu, nebo k uloženi pokuty Dále proto, že se mezi sebou kombinují podle přesných pravidel kalkulu: dva neúplné důkazy mohou tvořit jeden důkaz úplný; indicie, za předpokladu, že jich je několik lize si neodporují, se mohou kombinovat tak, aby vytvořily neúplný důkaz; nikdy se však samy o sobě, jakkoli by byl)' početné, nemohou rovnal důkazu úplnému. Máme zde tedy aritmetiku trestů, která je v mnoha bodech velice pedantická, nicméně poskytuje určitý prostor pro důstatek disputací: dostačuje pro odsouzení k hrdelnímu trestu pouze jeden úplný důkaz, nebo je třeba, aby byl podepřen několika jinými, slabšími indiciemi? Jsou dva přibližné důkazy vždy rovny jednomu úplnému? Nebylo by v tomto případě třeba přijmout tři anebo je kombinovat s nepřímými indiciemi? Rovněž jsou tu prvky, které mohou sloužit jako indicie pouze u určitých zločinů, jen za určitých okolností a jen ve vztahu k určitým osobám (svědectví je například anulováno, pochází-li od tuláka; je naopak zesíleno, jestliže jde o „důvěryhodnou osobu" nebo o majitele v případě domovního přestupku). Je to aritmetika modelovaná kazuistikou, jejíž funkcí je definovat, jak může být konstruován soudní důkaz. Na jedné straně 10) F. F. Muyart de Vcmglans, institutes au drvit crimiiwl, 1757, s. 345-347. 73 l..... no, veřejné mučeni a popravy, neznamenaly zdaleka ty nejfrekventovanějšf tresiy. Viděno dnešním pohledem se mťW;■ že zdát, Že rozsudky smrti činily nepochybně významný část: rozsudky vykonávané v Chätelet v průběhu lel 1755-1785 v sobě zahrnovaly hrdelní tresty - lámání v kole oběšení či upálení na hranici - z 9 až 10 %;2< parlament vtj Flandrech odsoudil v letech 1721-1730 k smrti devětatřiceu I krát z celkového počtu 260 vynesených rozsudků (a šestá- . dvacetkrát z 500 mezi lety 1781 a 1790);» Nesmíme nicméně I zapomínat, že soudní tribunály nacházely dostatek prostřed-ť ků, jimiž bylo možné zmírnit přísnost předepsaných trestů, jednak tim, že odmítaly pronásledovat takové zločiny, kterif ■ byly příliš tvrdé trestány, jednak tím, že pozměnily klasifika-, ci zločinu; někdy i sama královská moc nařizovala neužívat" striktně ta nařízení, jež jsou mimořádně krutá.1' V každém případě tvořily nejvétší část rozsudků buď vyhoštění, neíĎa pokuta: v judikatuře, jaká byla v Chätelet (kde se řešily jen ré~ lativné těžké delikty), představovalo mezi lety 1755 a 1785 vyhoštěni více než polovinu uložených trestů. Jenže velká; část těchto netelesných trestů byla provázena dodatečnými tresty, které v sobě zahrnovaly rozměr tělesného trestu: yyj| stavení veřejnému posměchu, pranýřování, železný obojek! na pranýři, bičování, vypalování znamení; to bylo pravidlem pro všechna odsouzení na galeje či pro ekvivalentní odsouzení určená ženám - uzavření v útulku; vyhoštění často předcházelo vystaveni veřejnému posměchu; pokuta byla obvykle doprovázena bičováním. Nebyly to totiž pouze ony 2) Viz elňnek P. Petrovitchc v Crimc c( crimiuatiu*iln France XVil1'- XV/fír sřťťtes, 1971, s. 226». 3) P, D.iutrfctiurl, Li Critninalitc vt h réprcatům un ľttrlnuciit ifr Flandre, 1711-1790,1912. ■i) Ink naznačuje Chtiiseul vzhledem k deklíimct z 3. srpnn 1764 o luln-cfcli IMŠhwttvvxiHVthif, B. N. ms. N129, ful. 12R-129). ' 68 vC][colepé a okázalé popravy, nýbrž i tato forma dodatků, .^1*1 trpné právo manifestovalo svůj význačný podíl na sou-trestů: každý alespoň trochu vážný trest v sobě musel nest něco z útrpného práva. "~Co je to právo útrpné? „Tělesný trest v té či oné míře krutý a bolestivý," říká Jacourt. A dodává: „Je nevysvětlitelným jivéřnr^e )e ^kový rozsah lidské představivosti ovládán barbarstvím a krutostí,"5* Snad nevysvětlitelným, ale zajisté nikoli výjimečným nebo primitivním. Mučení je jistá technika a nelze jej přirovnávat ke krajnosti bezzákonného násilí. Aby mučení bylo trestem, musí splňovat tři základní kritéria: musí především produkovat určitou míru utrpení, které lze "rte^i přesně měřit, tedy alespoň odhadovat, porovnávat IFhierarchizovat; smrt je potom vystupňovanou formou mu-.:éeníj_nebor není pouhým prostým zbavením práva na život, nýbrž je příležitostí pro aplikaci krajního, propočítaného utrápení: od popravy stětím - kdy je vše omezeno na jedno gesto probíhající v jediném okamžiku: nulový stupeň mučení -přes oběšení, upálení a lámání v kole, skrze něž se prodlužuje ngonte, až k rozčtvrcení, při němž bylo utrpení stupňováno téměř donekonečna; poprava umučením je uměním udržet život v bolesti a utrpení, rozdělit jej na „tisíc smrtí" a dosáhnout u něj, dříve než opustí "tento svět, „té nejvýji-mečnější hrůzy z umírání"/'' Mučení spočívá v celém umění kvantifikace utrpení. Aleje tu ještě něco navíc: tato produkce utrpení je regulována. Mučení uvádí do korelace zraňování těla, jeho kvalitu, intenzitu, dobu utrpení se závažností spáchaného zločinu, s osobou zločince, s postavením jeho oběti. Existuje tu právní kód utrpení; jestliže jde o trest mučením, nedopadá tento tresl na těla náhodné ci rovnoměrně; ; 5) .EiiťT/WiifiWr, čiňnek „Pnivo útrpnú" (Supplice). ti) Vyjádření pncltii/ť utf C. Ollyfíen, A\\ L Doznáním se obžalo-; vaný angažuje ve prospěch procedury; podepisuje se pod: pravdu vyšetřování. Tato dvojí neurčitost doznání (prvek důkazu a protiváha vyšetřování; výsledek donucení a částečně dobrovolný kompromis) vysvětluje dva hlavní prostředky, jež klasické; trestní právo používalo k jeho dosažení: jedním byla přísaha, kterou byl obžalovaný povinován složit před svými vyšetřovateli (pod hrozbou následků křivopřísežnictví před světskou spravedlností nebo před spravedlností boží); druhým mučení (fyzické násilí užité k dobytí pravdy, 14) V katalogu soudních důkazů se doznání objevuje přibližně mezi 13. n 14. stoletím. Nenalezneme jej Ještě u Bernarda de Pavie, avšak již u Hostiemise. Charakteristická je formulace Craterova: „Aul Jcgí-r timc cnnuictus aut spanie nm/cssiis." Ve středověkém právu platilo doznání pouze tehdy, učinil-li jej zletilý člověk a v přítomnosti odpůrce. Viz J. Ph. Lávy, La Hičrtirdm des prawcs rffliis Ic divit snvant du Maycn Agc, 1939. .jež však v každém případě, aby sloužila jako důkaz, musela být poté zopakována před soudci jakožto „spontánní" Joznání). Na konci 18. století bude mučení zavrženo jako pozůstatek barbarství minulého věku: znamená krutost, jČtira je odsuzována jako „gotická". Je pravda, že praxe íjtiučení je dávného původu: dozajista ukazuje k inkvizici, možná dokonce až k mučení otroků. Avšak v klasickém právu nefiguruje jako pozůstatek či poskvrna. Má své přesné místo v komplexním mechanismu trestání, v němž procedura inkvizičního typu byla ještě posílena o prvky systému obvinění; v němž zapsaný důkaz vyžaduje orální korelaci v; v němž se techniky dokazování prováděné yíředníky mísí s procedurami různých zkoušek (ordálií), -jimž je obžalovaný podrobován; v němž je od obžalovaného požadováno - v případě potřeby těmi nejdrastičtějšími prostředky donucení-, aby hrál roli dobrovolného partnera; v němž jde zkrátka o to vyrábět pravdu prostřednictvím mechanismu o dvou prvcích - jednak je to vyšetřováni vedené tajně soudními autoritami a jednak akt rituálně vykonaný obžalovaným. Tělo obžalovaného, tělo, které "rnlůví a které, je-li to třeba, i trpí, zajišťuje spojení těchto dvou mechanismů; z tohoto důvodu tu bylo, dokud nebyl klasický trestní systém od základů revidován, jen velmi jnálo radikální kritiky mučení.1-11' Mnohem častěji šlo o pouhé nabádání k obezřetnosti: „Otázkou je onen nebezpečný prostředek sloužící k dosažení poznání pravdy; to je důvod, proč by se k němu soudcové neměli uchylovat bez důkladné úvahy. Nic není více dvojznačné. Jsou viníci, kteří v sobě mají dostatek odolnosti, aby mohli skrývat opravdový zločin...; jsou jiní, nevinní, kteří mohou být si- 15) Nejslavnější Je kritika Nicolasn va: Si h torhtrc csl un maycn a verifier ícs crimes [O tom, je-li mučení prostředkem k dokazování zločinů], 1682, 76 77 lou donuceni k tomu, že přiznají zločiny, za něž neneso viny/'lfi) Na základě toho lze chápat funkci vyslýchání jako mučení pravdy. V první řadě není vyslýchám cestou, jak si vynutit pravdu za každou cenu; není to v žádném případě bezuzdné mučení moderních vyšetřování; je zajisté kruté, avšak nikoli divoké. Jde o regulérní praxi, která je podřízena přesně definované proceduře; jednotlivé momenty, délka jejich trvání, užívané nástroje, délky provazů, váha závaží, počet pečetí, intervencí úředníka, který výslech provádí - toto vše bylo, s odlišnostmi podle jednotlivých místních zvyklostí, pečlivě kodifikováno.171 Mučení bylo přesnou soudní hrou. A jako takové, nehledě na inkviziční techniky, se připojovalo ke starým zkouškám, které měly své místo v rámci obžalovacích procedur: ordálíe, souboje, boží soudy. Mezi soudcem, který řídí výslech, a podezřelým, jenž je mučen, existuje stále něco na způsob rytířského klání; „postižený" - takový je termín, jímž je označován mučený - je podrobován sérii zkoušek, jejichž přísnost se stupňuje a v nichž uspěje, jestliže „vydrží'', anebo neuspěje, když se přizná,1HJ Ale soudce neukládá mučení, aniž by sám na sebe nebral určité riziko (a není to pouze nebezpečí, že tím přivodí smrt podezřelého); dává totiž v této hře v sázku jednotlivé důkazy, které již shromáždil; neboť pravidlo říká, že pokud obžalovaný „vydrží" a nepřizná se, soudní úředník je nucen vzdát se obvinění. Mučený zvítězil. Odtud zvyk, jenž byl zaveden u nejtěžších případů, nařídit výslech „s pozastavením důkazů": v takovém případě 16) CL Ferriěre, Diciiontmirc (k pratiqitc, 1740, díl II, s. 612, 17) V roce 1729 nařídil AguEsseau výzkum, zjišťující prostředky a pravidla mučení užívané ve Francii. Tento výzkum shrnul Joly de Fleu-ry, B. N„ Fondy Joly de Fleuryho č. 258, sv. 322-328. 18) Prvním stupněm mučení bylo předvedení mučících nástrojů. U dětí a lidí starších sedmdesáti let se setrvávalo u tohoto stadia. 78 ohi soudce pokračovat i po proběhnuvším mučení v doka-vání domněnek, které již shromáždil; podezřelý se svým Zj rem nezbavil viny; za jeho vítězství však lze pokládat gl^jjnensím to, že již nemohl být odsouzen k trestu smrti. Grudce si podržel v ruce všechny své karty vyjma té nejvyš- ko způsob, jak opatřit důkazy, když „určitý proces nevedli k dostatečnému potrestání". Je rovněž zahrnuto mezi tresty; L a je trestem tak těžkým, že je v hierarchii trestů v Nařízení z roku 1670 zařazeno ihned po trestu smrti. „Jak může být 3 trest použit jako prostředek?" budeme se později ptát. „Jak jg'. j možné pokládat za trest to, co by mělo být postupem doka- rj zování?" Důvod je třeba hledat ve způsobu, který trestní jus- ;| tice v klasické době nechávala pracovat při produkování % pravdy. Rozličné části důkazu nekonstjtuovaly tak docela ne- -9, utrální prvky; nepředpokládaly finální sjednocení v jedinec- "l ném souhrnném důkazu, jenž by přinesl konečnou jistotu "ji o vině. Každá indicie s sebou přinášela část opovržení. Vina se nepočítala od chvíle, kdy byly propojeny všechny jednotil--^j vé důkazy; byla skládána část po části každým z jednotlivých | momentů, které dovolovaly rozpoznat viníka. Tak částečný'^j důkaz nenechával podezřelého nevinným ani do té doby, než ^ byl dokončen: činil ho částečně vinným; indicie, by ŕ jen slabá, j označovala v případě těžkého zločinu kohokoli za „mírného" { zločince. Trestní dokazování se zkrátka neřídilo dualistickým \ systémem pravdy a lží; řídilo se principem plynulého stup- | ňování: určitý stupeň, dosažený při dokazování, již stanovo- \ val jistý stupeň viny a následně implikoval jistý stupeň tres- || tu. Podezřelý, už jen tím, že byl podezřelý, zasluhoval vždy | nějaký trest; nemohl být jen nevinným objektem podezřeni, j Podezření předpokládalo zároveň ze strany soudce určitý pr- ! vek důkazu, ze strany obviněného znaky jistého provinění | a ze strany trestu určitou vymezenou formu potrestání. Pode- \ zřely, který zůstal podezřelým, tedy nebyl zcela nevinný, tak- | že byl částečně potrestán. Když byla jednou získána jistá do- | mněnka, bylo možno legitimně rozehrát onu praxi, která { v sobě nesla dvojí roli: začíl trestat na základě již shromáždě- ! ných informací a posloužit si tímto počátečním trestem k vy- ■ fltgmení ^ zbývající pravdy. Soudní mučení v 18. století pra-^iylío^v rámci této podivné ekonomie či rituálu, který vyhřeje pravdu, jde ruku v ruce s rituálem ukládajícím trest. UluT podrobované výslechu při mučení, konstituovalo mís-^aplikace trestu a zároveň místo vynucování pravdy A tak feikci'byla domněnka solidárním prvkem vyšetřování a zlomkem yiny, regulované utrpení při výslechu bylo zároveň měřítkem trestu a aktem vyšetřování. Avšak, což je kuriózní, toto propojení dvou rituálů skrze tělo pokračovalo, po potvrzení důkazu a vynesení rozsudku, "vsaiňotněm provádění trestu. Tělo odsouzeného bylo najedenou opět podstatnou součástí ceremoniálu veřejného trestá-nííje na viníkovi, aby na denním světle snášel své obvinění "opravdu zločinu, jejž spáchal. Jeho tělo, ukazované, předváděné, vystavované, veřejně mučené, musí sloužit jako veřejný předmět procedury, která zůstávala až dosud skryta v stínu; skrze ně, na něm se musí stát právní akt čitelný pro všechny. Tato skutečná a pronikavá manifestace pravdy při veřejné exekuci trestů s sebou přinesla v 18, století několik aspektů, 1. Především učinila viníka ohradníkem svého vlastního obvinění. V jistém smyslu mu je uložila vyhlásit a potvrdit tak pravdivost toho, co mu bylo předkládáno: průvod ulicemi, s cedulí zavěšenou na zádech, na hrudi či na hlavě - to vše proto, aby byl připomenut rozsudek; zástavem na rozličných křižovatkách, Čtení soudního výroku o vině, veřejné odprosení prováděné před branami kostelů, během něhož odsouzený okázale doznával svůj zločin: „bosý, oblečený jen v košili, drže pochodeň, na kolenou, mluví a vyznává, jak zlovolně, hrůzně, proradně a úmyslně spáchal velmi ohavný zločin atd."; výstavem na kůlu, kde jsou připomínány činy a rozsudky; a opětovné čtení rozsudku pod šibenicí; ať jde o prosté pranýřování ä o upálení na hranici a lámání v kole odsouzený předvádí veřejně svůj zločin a spravedlnost, jež ^ 1 mu byla uložena, tím, že je nese fyzicky na svém těle. 2. Ještě jednou se opakuje scéna doznání. Vynucená proklamace veřejného odprosení se zdvojuje spontánním a veřejným S ■ uznáním. Veřejné mučení je stanoveno jako okamžik pravdy. Tyto poslední okamžiky, kdy odsouzený již nemel co ztraHt M ■ byly získávány pro plné světlo pravdy. Již po vynesení rozsudku mohl ještě soud rozhodnout o novém mučení, v zájmu vy- 1 nucení si jmen případných společníků. Předpokládalo se rov- t něž, že ve chvíli, kdy odsouzený vystoupí na popraviště, bude moci požádat o odklad, aby mohl učinit nová přiznání. VéřeJM nost tento nový obrat v poznání pravdy očekávala. Mnozí odsouzení této možnosti využili pro získání jistého času, jako Mi-M chel Barbier, obviněný z ozbrojeného přepadení: „Pohlédl drze :3 směrem k papravišti, přičemž prohlásil, že zajisté nebylo postaveno pro něj, neboť on je nevinen; žádal nejprve, aby se mo- ; hl vrátit do síně, kde pouze půl hodiny mlel páté přes deváté I a stále se pokoušel najít způsob, jak se ospravedlnit; poté, poslán zpět k mučení, vystoupil na popraviště s rozhodným výrazem, když se však uviděl vysvlečený z šatů a připoutaný ke s kříži, připravený k ranám holí, požádal, aby mohl být ještě jed-; | nou odveden do oné síně, a tam se nakonec doznal ke svému 3 zločinu, a prohlásil dokonce, že je vinen ještě z dalšího násilné-^ ho činu."20? Funkcí skutečného veřejného mučení bylo odhalit || pravdu; v tom navazovalo, dokonce před očima veřejnosti, na prád vyslýchání. Připojovalo k obvinění signaturu toho, kdo byl obviněn. Úspěšně provedené mučení ospravedlňuje justici v tom, že zveřejňuje pravdu zločinu na samotném těle muče-ného. Příkladem správně odsouzeného člověka může být Fra- • ;J 20) S. P. Hardy, Mes toisirs, 1778, B. N. ms. G6B0-87, díl IV, s. 80. j's Billfara1' vrchní poštovní pokladník, který zavraždil v ro-? ■ 1772 svou ženu; kat se snažil skrýt jeho tvár, aby jej uchrá-M pjfgjj útoky davu: „V žádném případě, řekl, mi tentD trest, Který jsern s* Pmč zas^ou^' neDyl uložen proto, abych se skrýval před veřejností... K tomu si oblékl smuteční šaty na počest smrti své ženy... na nohy si obul zcela nové střevíce, nechal se nakadeřit a napudrovat a projevoval tak zdrženlivé a úctyhodně chování, že ti, kteří měli možnost vidět jej z nej větší Blízkosti, tvrdili, že musí být bud nejdokonalejším křesťanem, nebo největším ze všech pokrytců. Cedule, kterou nesl na své hrudi, se nachýlila, a bylo vidět, jak ji sám narovnal, nepo-tJiybně proto, aby ji bylo možné snáze přečíst."^jestliže každý z herců hraje správně svou roli, má trestní ceremonie úči-nekdlouhého veřejného doznání. —~3.rprTšpendlila veřejné mučení k samotnému zločinu; ustanovila od jednoho k druhému řadu dešifrovatelných vztahů. Bylo to vystavení mrtvoly odsouzeného na místě jeho zločinu, nebo na nejbližším rozcestí; provedení popravy v temže místě, kde byl zločin spáchán - jako v případě studenta, který v roce 1723 zabil několik osob a u něhož tribunál v Nantes rozhodl zřídit popraviště před branou hostince, ve kterém tyto vraždy spáchal.-) Bylo tu využití „symbolického" mučení, kde forma exekuce odkazovala k povaze zločinu: rouhačům byl propíchnut jazyk, nevěstky byly upalovány, vrahovi byla uříznuta ruka, kterou vraždil; někdy byl spolu s odsouzeným vystaven i nastroj jeho zločinu - tak byla Damiensova pověstná malá dýka napuštěna sírou a byla mu vložena do provinilé ruky, aby byla spálena spolu s ním. Jak poznamenal Vico, tvořila tato stará judikatura „úplnou poetiku". 21) S, P. Hardy, Mes bisirs, 1778, díl I, s, 327 (pouze í. díl byl vytištěn). 22) Municipální archivy města Nantes, R R 124. Vi2 P, Parfouru, Mémoi-:rc$ dc In socičtc archcohgiquv ďUIe-et-Vilainc, 1896, díl XXV- Na pomezí tohoto výčtu nacházíme několik případů pQ_ trestání viníka téměř divadelní reprodukcí zločinu: stejné nástroje, stejně skutky. Justice tak před očima veřejnosti opako-J vala zločin prostřednictvím veřejné popravy zveřejňovala jej v jeho pravdě a zároveň jej anulovala ve smrti viníka. Dokonce ještě na sklonku 18. století, v roce 1772, můžeme nalézt rozsudky, jako je tento: služka z Cambrai, která zavraždila svou paní, byla odsouzena k tomu, aby byla na místo popravy dopravena vozem „sloužícím k odvážení odpadků ze všech nároží"; byla tam „šibenice, u jejíchž pat stála přistavena tatáž lenoška, na níž seděla řečená paní de Laleu, její paní, ve chvíli, kdy ji ona zavraždila; a když byla dopravena na místa, soudní vykonavatel Nej vyššího soudu jí usekl pravou ruku a v její přítomnosti jí vhodil do ohně, a bezprostředně poté ji čtyřmi ranami udeřil sekáčkem na maso, který jí posloužit k zavraždění již řečené paní de Laleu, z nichž první dvě rány dopadly na hlavu, třetí do pravého předloktí a čtvrtá do prsou; když toto bylo vykonáno, byla pověšena a škrcena na výše řečené šibenici až k smrti; a dvě hodiny po smrti bylo její mrtvé tělo sňato a její hlava u pat řečené šibenice na uvedeném popravíš ti byla uříznuta tím sekáčkem na maso, jenž jí sloužil k zavraždění její paní, a ta hlava pak vystavena na kůlu dvacet stop za branou řečeného Cambrai, na dohled z cesty, která vede do Douai, a zbytek těla dán do pytle a zakopán nedaleko řečeného kůlu do hloubky deseti stop."2-1' 4. Konečné pomalost mučení, jeho peripetie, křik a utrpení odsouzeného hrají podle soudního rituálu roli konečného důkazu. Jako každá agónie i tato, jež se odehrává na popra-višti, vypovídá jistou pravdu: avšak tím intenzivněji, že si jí vynucuje bolest; s o to větší přísností, neboť se nachází přesně v bodě spojení mezi soudem lidským a soudem božím; 23) Citováno v P. Dnutricoiirl, bi CriinhmUlévt írt rěprcssion Zločin útočí, kromě bezprostřední oběti, také na vládce; útočí na něj osobně, poněvadž zákon představuje vůlí" panovníka; útočí na něj fyzicky, neboť moc zákona je mocí vladaře. Protože „aby mohl v tomto království platit zákon, je nezbytně nutné, aby pocházel přímo od panovníka, či přinejmenším aby byl potvrzen pečetí jeho autoři ty Inter-vence panovníka tedy není arbitráží mezi dvěma protivníky; je to dokonce mnohem více než zásah ve prospěch respektovaní práv každého jednotlivce; je to přímá odpověď tomu, kdo jej napadl. „Uplatňovaní moci panovníka při trestání zločinů je bezpochyby jednou z nejdůležitějších složek vykonávání spravedlností."27* Potrestání tedy nelze ztotožňovat, a dokonce ani poměřovat s nápravou škody; je třeba, aby v trestu byla vždy přinejmenším část náležející vladaři: dokonce i když se spojuje s předpokládanou nápravou, konstituuje nejdůležitější prvek trestního vyřešení zločinu. Avšak tato část, náležející vladaři, není sama o sobě jednoduchá; na jedné straně implikuje nápravu křivdy, která byla spáchána na jeho království (jakožto nastolení rozvratu a jako nebezpečný příklad je tato význačná křivda nesrovnatelná s tou, která byla spáchána vůči soukromé osobě); na straně druhé ale také implikuje to, že král vykoná pomstu za potupu, jež byla namířena proti jeho osobě. Právo trestat tedy bude jedním z aspektů práva, které má panovník k tomu, aby vedl válku se svými nepřáteli: právo 25) R Rist, Obscrvations sur les matteres de jurisprudcncc criminelle, 176B, £ S. 9, s odkazem na Cocceia, Disserttitiones ad Grotittm, XII, § 545. 26) R F. Muyart de Vouglans, Les Lais criminelles da Trance, 1780, s. xxxiv, 27) D. Jousse, Traue de h justice criminelle, 1777, s, vii. 87 trestat vychází z onoho „práva meče, z té absolutní moci nad H životem či smrtí, kterou římské právo nazývá mením hnp^ riuirt, právo, ve jménu kterého nechává vladař provádět svůj*! zákon nařizující trestání zločinu",m Avšak potrestání je ta| I'luatoircdc la torture }u» dkiairc ľ/j fSrttague, 1H%, s. 7. n rozprášené ve větru, tělo donekonečna deštruované kou-ifeíc po kousku panovnickou mocí tvořilo nejen ideální, ale [skutečnou hranici trestání. Vezměme například velkolepé níucehí spojené s popravou Massoly, jež se uskutečnilo • v'Ävignonu a jež patřilo mezí první z těch, které vyvolaly vlnu rozhořčení mezi současníky; ukázalo se očividně jako paradoxní, neboť se odvíjelo téměř celé až po smrti odsouzeného a protože justice tu neučinila nic jiného, než že nad mrtvolou rozehrála své velkolepé divadlo, rituální oslavu gvě síly: odsouzený byl připoután ke kůlu s páskou na očích; všude okolo na popravišti stály kůly se železnými háky. „Zpovědník promluvil k postiženému šeptem a ihned poté, co mu dal požehnání, popravčí železnou palicí, jaké se užívá na jatkách, udeřil nešťastníka vší silou do spánku a ten padl mrtev; v tu chvíli přistoupil mortis exnctor s velikým nožem a rozřízl mu hrdlo, jež se mu zalilo krví; takto sledování oné podívané nahánělo hrůzu; vytrhal mu šlachy až k oběma patám a poté mu rozpáral břicho, odkud vyrval srdce, játra, slezinu, plíce, které zavěsil na železný hák a rozřezal je a rozsekal na kousky, jež poté zavěšoval na další háky tak, jak je řezal, tedy tak, jak se to dělá při porcování zvířele. Ať se na to dívá, kdo je takové podívané schopen."™ Formou explicitních odkazů k řeznictví je tu infinitezimální destrukce těla spjata s podívanou: každý kousek je tu vystaven jako na řeznickém stole. Veřejné mučení se uskutečňovalo v celém ceremoniálu triumfu; ale neslo v sobě jako dramatické jádro svého monotónního průběhu scénu konfrontace: je to přímá a bezprostřední akce, prováděná popravčím na těle „postiženého". Jistě, akce kód ováná, poněvadž zvyklost, a často zcela expli-ciiním způsobem i rozsudek, předepisovaly nejdůležitější 31) A, Bruneau, Obscnwtion* ct nuixiittcs aur les iiitiliěrcs criwincllen, 1715, s. 259. 91 epizody, A přece si zachovávalo i něco z bitvy. Popravčí není prostě ten, kdo uplatňuje zákon, nýbrž ten, kdo rozvíjí sílu; je S vykonavatelem násilí, které je užito, aby jej ovládlo, proti n^M sílí zločinu. Je materiálně, fyzicky nepřítelem tohoto zločinu-M nepřítelem někdy soucitným, jindy zarputilým. Damhouděre ? si, spolu s mnoha současníky, stěžoval, že katové projevuji „veškerou svou krutost vůči postiženým zločincům, bijí je;% a zabíjejí, zacházejí s nimi, jako kdyby měli ve své moci zví- Ě řata."321 Po dlouhou dobu se tato zvyklost neztratí.11' A je tu ještě prvek výzvy a zápasu, obsažený v ceremoniálu veřejné ; popravy Jestliže kat triumfuje, jestliže se mu podaří usek-nout jedinou ranou hlavu, kterou má srazit, „ukazuje ji poté davu, pokládá ji zpět na zem a kyne publiku, které mu za to potleskem aplauduje".31" Naopak, jestliže neuspěl, jestliže se mu nepodařilo zabít „postiženého" tak, jak po něm bylo žá- ' dáno, byl podroben trestu. To byl případ Damiensova kata, který, protože nedovedl razčtvrtit svého „postiženého" podle pravidel, jej musel rozřezat dýkou; proto byly koně popraveného, jež byly přislíbeny katovi, zkonfiskovány a prodány ve prospěch chudých. O několik let později vystavil popravčí : z Avignonu přehnanému utrpení tři bandity, velmi obávaně zločince, které měl pověsit; přihlížející se nicméně rozhněvali a podali na něj udání; aby byl potrestán, ale také proto, aby byl ochráněn před pomstou davu, byl kat vsazen do věze- 32) J, de Damhouděre, Pmtifjw jtididaire es muses civiles, 1572, s. 219, 33) Lit Gazette des tribunaiix, 6. července 1873, informuje, podle Journal de Gloitcestcr, o „krutém n nechutném" chování popravčího, který poté, co byl odsouzenec oběšen, „popadl jeho tělo za ramena, prudce je rozhoupal dokola n několikrát do něj udeřil řka: ,Tak co, ty starý blázne, už jsi dost mrtvý?' Potom se otočil k zástupům přihlížejících a udělal pro jejich pobavení několik neslušných gest." 34) Scéna zaznamenaná T. S. Gueulettem během popravy exempia Montignyho v roce 1737, Viz R, Anchel, Crimcs cí chdtimmts au XVlí? i sičclc, 1933, s. 62-69. nf 35) V pozadí tohoto potrestání nešikovného kata se rýsuje :.. «.-tradice, která je nám stále ještě blízka: žádá si, aby v při-Ôadé, kdy popravčí selže, byl odsouzenému trest prominut. Byt to zvyk, který se zcela jasně ustavil v některých ze-nfíčhv161 Lidé často očekávali, že bude tento zvyk uplatněn a že se podaří zachránit odsouzeného, který tak unikne smr-k Aby se odstranil jak tento zvyk, tak ono očekávání, bylo třeba1 prosadit rčení, že „šibenice svou kořist nepustí"; bylo nutné postarat se o to, aby v rozsudcích smrti byly zavedeny výslovné příkazy: „bude pověšen a škrcen, až dokud se nedostaví smrt", „až k zániku života". A juristé jako Serpillon či Blackstone trvali v polovině 18, století na tom, aby katova chyba nemusela pro odsouzeného znamenat záchranu živo-ta,3fl Také něco ze zkoušky a z božího soudu ještě zůstávalo zakódováno v ceremoniálu popravy. Ve své konfrontaci s odsouzeným byl popravčí trochu jako králův rytíř. Rytíř nicméně" nepřiznaný a neuznávaný: tradice tomu, jak se zdá, chtěla; aby katovy pověro vad listiny po opatření pečetí nebyly položeny na jeho stul, nýbrž hozeny na zem. Jsou známy všechny zákazy, jež obklopovaly tuto „zcela nezbytnou", a přesto „nepřirozenou" službu.3a) Být katem znamenalo v jistém smyslu být mečem královým, avšak znamenalo to také sdílet hanbu se svým protivníkem. Panovnická moc, která 35} Viz L, Duhamel, Les Exécutions cnpUnlcS n Avignon nu XVIII' slede, :. 1890, s. 25. 36) V Burgundsku například viz Chassanée, Cůnsuctudo Burgtmdi, sv. 55. 37) F. Serpillon, Codc aimincl, 1767, díl III, s. 1100. Blackstone fiká: „Je zřejmé, že když zločinec odsouzený k trestu smrti oběšením při provádění trestu unikl smrti díky neobratnosti exekútora, šerif je povinen opakovat exekuci, neboť nebyl naplněn rozsudek; a je-li ponechán průchod nějakému falešnému soucitu, otevírá se tím možnost : nekonečného množství různých spiknutí." (Cammcntairc sur Ic Codc cňminé ďAtigklerre, fr. překlad, 1776, s. 201,} [ 3B) Ch. Loyseau, Cinq Uvresdu dmit des offices, vyd, z roku 1613, s. 80-81. 93 mu přikazovala zabíjet a která zabíjela skrze něj, v něm neby. la přítomná; neidentifikovala se s jeho urputností. Ä nikdy se neukazovala s větší nádherou, než když přerušovala katova; gesto omilostňujícím dopisem. Krátká doba, která obvykle dělila vynesení rozsudku od popravy {často jen několik hodin) způsobovala, že omilostnění přicházelo většinou v úplně p0. slední divili. Ceremoniál však byl, s pomalostí, s jakou se odvíjel, nepochybně takto zařízen také proto, aby takovou eveň-i tualitu umožňoval.^ Odsouzení v to doufali, a aby celý případ prodloužili, prohlašovali ještě i při vstupu na popra-viště, že musí učinit další odhalení. Když si lidé omilostněni přáli, dovolávali se ho hlasitými výkřiky, snažili se oddálit po-slední okamžik, očekávali příjezd posla přinášejícího královský rozkaz zapečetěný zeleným voskem a v případě potřeby se pokoušeli vzbudit přesvědčení, že posel již brzy dorazí (to se stalo během popravy osob odsouzených za vzbouření proti únosům dětí 3. srpna 1750). Panovník je v exekuci přítomen nejen jako moc, která vykonává pomstu zákona, ale i jako i moc, která může zastavit jak zákon, tak pomstu. On sám musí zůstat pánem nad smytím urážek, spáchaných na jeho oso- ;v bě; ačkoli je pravda, že svěřil těmto tribunálům starost o usku.-? tečňování své moci konat spravedlnost, neodcizil se jí; zadioval si ji úplně, aby mohl jakýkoli trest zrušit, stejně jakó9f| ho nechat dolehnout na odsouzeného v celé jeho tíži. Musíme chápat veřejné mučení v té podobě, v jaké bylo rituálem ještě v 18. století, jako politické konání. Logicky se zapisovalo do trestního systému, v němž panovník, přímo či ne- 39} Viz S. P. Hurdy, Mľs loisim, 30. leden 1769, s. 125 vytištěného L dílu; 14. prosinec 1779, díl IV, s. 229; R. Anchel, Crimes ct cltätiments au XV7f/r sítek, s. 162-163, vypraví příběh Antoina Boulleteixe, který stál již pod šibenicí, když dorazil jezdec přinášející onu pověstnou1 listinu. Za volání „Ať žije král!" byl Boulleteix doveden do krčmy, zatímco soudní zapisovatel pro něj uspořádat sbírku do svého klobouku. 94 ••'Ti ■ • i. nřím0' vyžadoval tresty, rozhodoval o nich a vykonával je v té pnÍTé/ v jaké byl právě on prostřednictvím zákona zasažen zlomem. V každém přestupku je jisty crimcn makstatis a i v tom !l|jrnensím zločinu existuje potenciálně malá kralovražda. ^Mnaopak, kralovrah není nic více ani nic méně než absolutní $ totální zločinec, neboť místo toho, aby útočil - tak jako kterýkoli jiný delikvent - na partikulární rozhodnutí ä vůli pa- ffeovníka, útočí na samotný princip zosobněný vladařem. Ideální trest pro kralovraha by musel tvořit sumu všech možných mučení. Byla by to nekonečná msta: francouzské za- , ikony nepředpokládaly nikdy pevně stanovený trest pro tento ciruh monstrozity. Pro Ravaillaka bylo nutné takový trest vy- ; myslet postupným kombmováním těch nejkrutějších trestů, .jafe kdy byly ve Francii praktikovány. Pro Damiense bylo tře- ufjäsi představit ještě hrůznější ukrutnosti. Byly vypracovány návrhy, avšak byly posouzeny jako málo dokonalé. Opakovala se tedy scéna s Kavaillakem. A je nutné uznat, že byla zmírněna, pokud pomyslíme na to, jak byl v roce 1584 vrah Viléma Oranžského vydán napospas nekonečné pomstě. „Prvního dne byl veden na náměstí, kde se nacházel kotel planý vroucí vody, do níž mu byla ponořena ta paže, kterou spáchal svůj zločin. Nazítří mu byla paže uťata a padla mu k nohám, načež ji neustále odkopával pryč, odshora dolů a zpět ipo popravisti; třetího dne byl trápen kleštěmi zepředu na prsou a na ramenou; čtvrtého dne byl trápen kleštěmi zezadu na ramenou a na hýždích; a takto následovně byl tento člověk umučen po dobu osmnácti dnů." Poslední den byl vpleten v kolo a „bit palicí" (mailloté). Po šesti hodinách stále ještě zandal o vodu, kterou však nedostal. „Nakonec byl požádán královský hrdelní soudce, aby vše dokonal a oběsil jej; to proto, ;že jeho duše neměla být zbavena naděje a zcela ztracena. "4(1) 40) Brantôme, Mčmoircs, Ln vie des iiommcs ilhistrcs, vyd. z roku 1722, dí] O, s. 191-192. Není pochyb o tom, že existence veřejných poprav by|a spjata s něčím zcela odlišným než s touto vnitřní organizací Rusche a Kirchheimer v tom právem vidí důsledek způsobu výroby, v němž pracovní síla, a tedy lidské tělo, nepředstavovala ani užitek, ani tržní hodnotu, neboť ty jí byly uděleny ||9 ekonomií průmyslového typu. Je také jisté, že ono „opovrhování" tělem odkazuje k obecnému postoji vzhledem k smrti; i?"; a v tomto postoji lze rovněž rozpoznat jak hodnoty vlastní křesťanství, tak i demografickou, a v jistém smyslu dokonce biologickou situaci: řáděni nemocí a hladu, periodicky se opakující masakry způsobené epidemiemi, vysoká dětsííaffl úmrtnost, křehkost bio-ekonomické rovnováhy - to vše způsobilo, že smrt se stala blízkou, a podnítilo to vznik rituálů ^ okolo ní, které ji integrovaly, činily ji přijatelnou a dávaly ;t smysl její permanentní agresi. Při analýze tohoto dlouhého přetrvávání veřejných poprav by také bylo třeba odvolat se na tehdejší stav věcí; nesmíme zapomínat, že nařízení z roku 1670, jímž se řídila kriminální justice téměř až do Revoluce, ;; v některých bodech ještě zostřilo přísnost starých ediktů; Pussort, který mezi členy komise pověřené přípravou dokumentů reprezentoval zájmy krále, to navzdory některými úředníkům, jako byl Lamoignon, takto prosadil; množství povstání na samém vrcholu klasické doby, bouře hraničící aän s občanskými válkami, královská vůle uplatnit svou moc na úkor parlamentu vysvětlují do značné míry vytrvalost tak „ tvrdého" systému trestů. Pro zachycení soustavy trestů obsahující útrpné právo tu máme i důvody obecné a v jistém smyslu vnější; vysvětlují/ možnost a dobu, po niž přetrvávaly fyzické tresty, a také; slabost a poměrně izolovanou povahu protestů proti nim. Avšak je třeba, abychom na tomto pozadí nechali vystoupit.: jejich přesnou funkci. Bylo-li veřejné mučení tak pevně za- glze^o do soudní praxe, bylo tomu tak proto, že od halo va-f" riravdu a vykonávalo moc. Zajišťovalo artikulaci psaná-Ko V ml"1^11^111' taJenuiéTio ve veřejném, vyšetřovací procedury v ProJevu doznání; umožňovalo, aby se zločin reprodukoval a obrátil proti viditelnému tělu zločince; v té-2e Hrůze se při něm zločin zároveň manifestoval a anulovali Učinilo též tělo odsouzeného místem provádění pomsty panovníka, místem, na němž byla zakotvena plnjfestace mocí, příležitostí pro stvrzení nesouměrnosti siL Uvidíme později, že vztah pravda - moc spočívá v srdci všech trestních mechanismů a že se nachází i v sou-S^snych praktikách trestání - avšak ve zcela jiné formě a~s velice odlišnými důsledky. Osvícenství neotálelo s ostouzením útrpného práva tím, že mu předhazovalo jeho „krutost" - termín, jimž bylo často charakterizováno, avšak bez úmyslu kritizovat, právníky samými. Pojem „krutosti" je patrně jedním z těch, které nejlépe označují ekonomii veřejného mučení v tehdejší trestní praxi. Krutost je především charakteristickým rysem některých z nejtěž-ších;zločinů: vztahuje se k množství přirozených či pozitivních, lidských či božích zákonů, které tyto zločiny atakují, [re skandální podívané nebo naopak k tajemné lsti, s níž by-. Iy spáchány, k postavení či statutu těch, kdo jsou jejich původci či oběťmi, k nepořádku, který předpokládají nebo způsobují, k hrůze, kterou podněcují, V té míře, v jaké musí nechat zazářit před očima všech zločin v celé jeho strohosti, musí tedy trestám vzít na sebe tuto krutost: musí ji vynést na světlo v doznáních, výpovědích, zápisech, které ji zveřejňují; musí ji reprodukovat v ceremoniích, jež ji aplikují na tělo odsouzeného formou pokoření a utrpení. Krutost je tou částí zločinu, kterou trest navrací v mučení, aby ji nechal zazářit v plném světle: je to vlastní výraz mechanismu, který produkuje v srdci samotného trestání viditelnou pravdu zločinu. Veřejné mučení tvoří součást procedu- ry, jež ustavuje realitu toho, co je trestáno. Je tu však ješu něco: krutost zločinu je též násilí výzvy vznesené proti p£ novníkovi; to rozpoutá z jeho strany odezvu, jejíž funkci je překonat tuto krutost, ovládnout ji, přemoci ji krajností, Isfgl rá ji anuluje. Krutost spjatá s veřejným mučením tedy hraje dvojí roli: je principem komunikace zločinu s trestem a je Ú ké vyhrocením trestu ve vztahu k zločinu- Zajišťuje narái předvedení jak pravdy, tak moci; je rituálem, v němž sf§| vršuje vyšetřování, a ceremoniálem, v němž triumfuje vláčíce. A obojí spojuje v mučeném těle. Trestní praxe 19, století bude hledat způsob, jak dosáhnout co největšího odstupy mezi „poklidným" zkoumáním pravdy a násilím, které nelze z trestání úplně vyloučit. Bude dohlížet na zdůrazňování heterogenity oddělující zločin, jejž je třeba postihovat, a trest, ukládaný veřejnou moci. Mezi pravdou a trestem nesmí být již žádný jiný vztah kromě vztahu zákonného důsledku. Neboť trestající moc se již neposkvrní zločinem těžším, než byl ten, který má potrestat. Neboť zůstává nevinná trestem, který ukládá, „Pospěšme si zavrhnout taková mučení. Byla důstojná tak pro korunované nestvůry, jež vládly; Římanům."'11' Avšak podle trestní praxe předcházející epochy blízkost panovníka a zločinu při veřejném mučení, směsice, jež se zde tvořila mezi „dokazováním" a trestáním, nepoukazovala k barbarskému zmatení; spojoval je dohromady mechanismus krutosti a jeho nezbytné souvislostí/ Krutost pokání organizovala rituální zahlazení potupy všiaj mocností. To, že spolu provinění a trest komunikovaly a byly spojeny formou krutosti, nebylo výsledkem nějakého vskrytu přijatého zákona odplaty. Bylo to - v trestních rituálech -projevem určité mechaniky moci: moci, která nejenže se ne- 41) C. E. de Pastoret, a trestání kralavražd viz Des tais pčnaíes, 1790, díl; !i, s. 61. 98 skrýva s působením na těla, nýbrž dokonce se rozněcuje □eiluje touto svou fyzickou manifestací; moci, která se 'ggyĚdČuje jako moc ozbrojená a jejíž funkce k udržování po-*ádku nejsou zcela odloučeny od funkcí k vedení války; ffióci, která uplatňuje pravidla a závazky jako osobní pouta, feiŕchž porušení představuje urážku a volá po pomstě; mo-^ gr0 kterou je neposlušnost aktem nepřátelství, počátkem vzpoury* jež se v principu příliš neliší od občanské války; moci, která potřebuje nikoli dokazovat, proč uplatňuje své zákony nýbrž ukázat, kdo jsou její nepřátelé a jaké řádění síly jim hrozí; moci, která z nedostatku nepřetržitého dohlížení hledá obnovení svého účinku v podívané na své jednotlivé manifestace; moci, která nabývá nových sil tím, že nechává rituálně zazářit svou skutečnost jakožto „nadmoc" Isurpouvoir). Mezi všemi těmi důvody, pro které byly tresty, jež se nestyděly být „kruté", nahrazeny trestáním, jež si nárokovalo" tu čest být „humánní", je jeden, který si zaslouží být analyzován ihned, poněvadž je vnitřním momentem samotného veřejného mučení: je zároveň prvkem jeho fungování a prin-"dpern jeho nepřetržitého zmatení, V ceremoniích veřejné popravy byl hlavní postavou lid, jehož reálná a bezprostřední přítomnost byla požadavkem nutným pro její uskutečnění. Poprava, která by byla oznáme-ma, ale jejíž konání by se odehrálo v tajnosti, by neměla příliš smysl. Příklad neměl vést jen k tomu, aby se podněcovalo vědomí vysokého nebezpečí, že i ten nejmenší přestupek bude potrestán, vystupňování účinku hrůzy v podívané na působení moci mělo navíc obrátit vztek vůči viníkovi: „V kriminálních záležitostech je tím nejobtížnějším bodem uložení trestu: je cílem a účelem celé procedury, jejím jediným ovo- cem, působícím skrze příklad a hrůzu, když je trest viníkovh dobře vyměřen."42* Nicméně v této scéně hrůzy je role lidu dvojznačná. Je povolán jako divák: je přizván, aby přihlížel vystaverúm na prg. nýři, veřejným odprošením; pranýře, šibenice a popravišté jsou stavěny na veřejných prostranstvích ä podél cest; stává se, že mrtvá těla popravených jaou ukazována několik dní poblíž; míst, kde byly spáchány zločiny Nestačí, aby o nich lidé věděli, ale aby je viděli na vlasmi oči. Proto, aby měli strach;.také I však proto, že musí být svědky, jakoby ručiteli trestu, a prqtó že se na něm musí do jisté míry podílet. Být svědkem je právo; které mají a na které si činí nárok; skrytá poprava byla popravou privilegovanou, a často byla doprovázena podezřením, že při ní nedošlo ke všem obvyklým ukrutnostem. Byly vznášeny protesty, když oběť byla na poslední chvíli skryta před zraky přihlížejících, vrchní městský pokladník, který byl odsouzen k veřejné popravě za zabití své ženy, byl později před davem skryt. „Byl na místo přivezen v zakrytém kočáře; soudilo se, že 1 pokud by nebyl dobře střežen, bylo by obtížné zabránit davu, f který na něj pokřikoval výhrůžky, aby s ním krutě naložil Když byla oběšena Lescombatová, byla její tvář, aby ji nebylo možné spatřit, zakryta „jakýmsi čepcem"; měla „šátek okolo hlavy a krku, což vedlo k mnohým pověstem mezi lidem, a říkalo se, že to nebyla Lescombatová",441 Lid si činil nárok sledr> vat veřejné popravy i to, kdo je popraven.45' Měl také právo se ,1 42) A. Bruneau, Observations al maxitncs sur les affaires eriminelks, 1715. Nestrdnkcivaná předmluva k první části. 43) S. P, Hardy, Mcs loisirs, 1778, vytištěný I. díl, s- 328. 44) T. S. Gueulette, citováno v R. Anchel, Crimes et chňtiments mi XVTIř Steele, 1933, s. 70-71. 45) Když byla gilotina poprvé použita, Chronique de Paris popsal, jak dav litoval, že není nic k vidění, a skandoval: „Vraťte nám šibenice!" (Viz J. Lawrence, A History of Capital Punishment, 1932, s. 71n.) 100 ^jch účastnit Odsouzený, vedený dlouze v procesí, vysta-■^oVaný ponižovaný, s mnohokrát připomínanou hrůzností gveha zločinu, byl nabízen k pohanění, někdy i k útokům přihlížejících. Pomsta lidu byla vyzývána pomstou panovníka ■ j£ tornu, aby se k ní připojila, Ne že by v tom byl její základ nebo že by král musel tímto způsobem tlumočit pomstu lidu; to spíše lid měl přispět svou pomocí králi, když „se mstil na svých nepratelích", i přesto, že se tito nepřátelé nacházeli mezi lidmi. Bylo to něco jako „služba na popravišti", kterou byl lid zavázán královské pomstě. „Služba" byla stanovena starými nanzerumí; edikt z roku 1347 týkající se rouhačů předpokládal, že mají být vystaveni na pranýři „od doby primy až do fmjíonku dne, A do očí jim smí být házeno bláto Či jiná špína, '■však nikoli kameny ani co jiného zraňujícího... Podruhé, v případě opakovaného provinění, se nařizuje, aby byli vystaveni na pranýři v den svátečního trhu a byl jim odtržen horní ret, a to tak, aby byly vidět zuby." Není pochyb, že v klasické době byla tato forma účasti na veřejných popravách jen tole-=roväna a byly činěny i pokusy omezit ji: kvůli barbarství, které podněcovala, a kvůli uzurpování moci trestat, které dovolovala. Souvisela však příliš těsně s obecnou ekonomií veřejného mučení, aby byla potlačena úplně. Ještě v 18. století lze spatřit scény, jako byla ta, jež doprovázela popravu v Montigny; po dobu, kdy kat vykonával popravu odsouzeného, prodavačky ryb z nedalekého la Halle předváděly panáka, jemuž usekly hlavu/5*5 A mnohokrát bylo nutné „chránit" zločince před davem, uprostřed něhož byli nuceni pomalu pochodovat v průvodu - zároveň jako příklad a jako terč, jako eventuální hrozba i jako kořist, současně přislíbená a zakázaná. Dovolávaje se davu při manifestaci své moci toleroval panovník momentální projevy násilí, které přijímal jako znaky 46) T. S, Gueulette, citováno v R, Anchel, Crímcs ú chätimctits an XVIIP "é sičcfc, 1933, s. 63, Scéna se odehrála v roce 1737, poslušnosti, proti nimž se však rovněž ohrazoval svými vlastními privilegii. Právě v tomto bode tedy může lid, vábený k představeni, jež mu má nahánět hrůzu, uspíšit své odmítnutí trestající moci a čas od času se vzbouřit. Zabránit provedení rozsudku, který je považován za nespravedlivý, osvobodit odsouzeného z rukou kata, dosáhnout silou jeho omilostnění, eventuálně pronásledovat a napadnout popravčí, v každém případe proklínat soudce a tropit povyk proti rozsudku - to vše tvořilo součást lidových praktik, které obklopovaly, křížily a často převracely rituál veřejného mučení. To se samozřejmě stávalo často v případech, kdy docházelo k postihům proti vzbouření lidu: tak tomu bylo při rozsáhlých bouřích vyvolaných únosy dětí, kdy se dav snažil zabránit vykonání rozsudku nad třemi muži považovanými za vůdce vzpoury, kteří byli odváděni na hřbitov Saint-Jean, „poněvadž tam je mnohem méně vchodů a průchodů, jež by bylo třeba střežit";*7* vystrašený kat odřízl jednoho z odsouzených; lučištníci začali střílet. Další takový případ následoval po obilném povslá-ní v roce 1775; anebo znovu v roce 1786, když skupiny nádeníků, poté co vpochodovaly do Versailles, osvobodily ty, kteří zde byli uvězněni. Avšak kromě těchto případů, kdy pobouření bylo rozpoutáno již předtím a z důvodů, jež se nijak nevztahovaly k trestní justici, můžeme nalézt i množství la- 47) Markýz ďArgenson, lournnl cl ináuoircs, 1859-67, díl VI, s. 241. Viz rovněž Bnrbierův Journal, 1847-56, díl IV, s. 455. jedna z prvních epizod táto aféry byla mezi jinými velmi charakteristická pro populární agitaci týkající se trestní justice v 1H. století. Policejní ředitel Berryer odvedl „dítě vulnomyšlenkárů n lidí bezbožných"; stráže souhlasily s tím, že dítě bude rodičům vráceno pouze „po vyplacení peněz"; mluvilo se o tom, že dítě má posloužit k uspokojeni králových poležení. Dav si vyhlédl jednoho donašeče, zmasakroval ho „s nelid-skostí, jež překročila i ty nejzuzsí meze" a „vláčel ho mrtvého s kordem zabodnutým v hrdle až před vrata pana Berryera". Tenlo : kových případů, kdy je pobouření vyprovokováno přímo Hguďním rozhodnutím a jeho prováděním; drobné, nicméně nespočetné „nepokoje na popravišti". Ve svých nejjednodušších formách začínají tato pobouření povzbuzujícími výkřiky, někdy aklamacemi, které doprovázejí odsouzeného až k popravě. Během celého dlouhého "průvodu je posilován „soucitem těch, kdož mají citlivé srd-;ce, a nadšenými projevy obdivu a závisti od těch otrlých a zarputiIých".'IH) Tlačí-li se dav okolo popraviště, není tomu tak jen proto, aby byl svědkem utrpení odsouzeného nebo áiiřivosti kata: je tomu tak i proto, aby vyslechl toho, jenž nemaje už co ztratit proklíná soudce, zákony, moc, náboženství. Veřejná poprava dovolovala odsouzenému tyto chvilkové saturnálie, při nichž již nic nebylo ani zakázané ani trestné. Pod ochranou přicházející smrti mohl zločinec říci vše a přihlížející jej s jásotem zdravili. „Kdyby existovaly anály, v nichž by byla pečlivě zaznamenána poslední slova popravených, a kdyby měl někdo odvahu je pročíst, kdyby pouze vyslechl ten sprostý lid, co se pro svou krutou zvědavost sbíhal okolo popravišť, dostalo by se mu odpovědi, že nebylo snad jediného odsouzeného vpleteného v kolo, který zemřel, aniž by obvinil nebesa z bídy, jež ho dohnala k jeho zločinu, aniž by vmetl svým soudcům do tváře jejich barbarství, aniž by proklel služebníky boží, kteří se k nim připojili. donašeč byl totiž zloděj, který měl být se svým komplicem Raffiotem umučen v kole, pokud by nepřijal roli policejního agenta; a v tomto novém povolání byl „vysoce ceněn". Zde máme příklad, který je Silně nadsazený: vzpoura vyvolaná prostředkem relativně nových represí, který nespadal pod trestní justici, nýbrž pod policii; případ takové technické spolupráce mezi delikventy a policisty, která se stává počátkem 1B. století systematická; vzbouřeni, při němž lid vznl na sebe úkol popravit odsouzeného, který neprávem unikl šibenici. 48) H. Fielding, An Inquiry, v The Causcs of Ihc hic ineratsc nf Robbcrs, 1751, s. 61. 102 103 a aniž by se rouhal Bohu, jehož byl nástrojem."*" V těchto p^S pravách, které měly jen ukazovat hrozivou moc vladaře, Ql= spatřil jasný prvek karnevalu, v němž jsou role převráceiryT moc je zesměšňována a zločinci se mění v hrdiny. Zahanben,-' se obrací; odvaha, stejně jako slzy a výkřiky odsouzených1^ zraňují pouze zákon. Fielding k tomu s lítostí poznamenávaj „Když vidíte odsouzeného, jenž se chvěje strachy, na zahanbení nepomyslíte. O to méně, je-li navíc ještě arogantní."Mt Pro lid, který je zde a dívá se, je tu vždy, dokonce i v nejsa trémnější pomstě panovníka, záminka k odplatě. Tím spíše, jestliže bylo odsouzení považováno za nespravedlivé, či jestliže bylo vidět, že je k smrti odsouzen člověk z lidu za zločin, za který by byl lépe narozenému nebo bohatšímu udělen mnohem mírnější trest. Zdá se, že některé praktiky trestní justice nebyly již v 18. století - a snad ani dříve - podporovány nižšími lidovými vrstvami. Veřejné popravy tak snadno zavdávaly přinejmenším příčiny k vypuknutí bouří. Protože ti nejchudši - a byl to soudní úředník, kdo na to upozorňoval -, kteří nemají možnost dovolat se spravedlnosti,31' mohou právě zde, kde se spravedlnost veřejně manifestuje, kam jsou puvoláni jako svědkové a téměř.i jako koadjutoři této spravedlnosti, intervenoval, a to dokonce fyzicky, vstoupit se svou živou silou do trestního mechanisnr.i a redistribuovaL jeho účinky; zopakovat, v jiném smyslu, násilí trestních rituálů. Byly tu nepokoje proti rozdílným trestům podle společenských tříd: v roce 1781 byl zabit farář z Champré místním šlechticem, jehož se pokusili nechat prohlásit za šíleného; „rozvztekaní sedláci, neboť byli svému pastorovi nesmírně zavázáni, se nejprve zdáli být hotovi ne- 49) A. Boucher d'Argis, Observations sur les his crinmtcllcs, 17B1, s. 12K-129. Boucher d'Argis by] pnradcem v Chateletu. 50) H. Fielding, The Causes of the laic increase of Robbers, 1751, s. 41. 51) C. Dupaty, Menmirc pour Iruis homines cviukumes a la mm; 1786, s. 247. 104 tfiat se strhnout k těm nejhorším krajnostem vůči svému pá-npVj; byli odhodláni zapálit jeho zámek... Všichni právem ■ jíl otestovali proti shovívavosti ministra, jenž zbavil justici prostředků k potrestání rak opovrženíhodného zločinu. Byly tu také nepokoje proti příliš těžkým trestům, jež postihovaly prečiny časté a považované za nepříliš závažné (jako krádež vloupáním); nebo proti trestání určitých přestupků, ikteré byly spjaty se společenskými podmínkami, jako napří-Jclad drobné krádeže služebnictva; trest smrti za takový čin vzbuzoval mnoho nespokojenosti, poněvadž služebnictvo hylo početné, protože pro ně bylo v takových případech těž-ífsĚ dokázat svou nevinu, protože se mohli snadno stát oběťmi zlé vůle svého panstva a poněvadž shovívavost některých pánů, kteří přivírali před takovými věcmi oči, činila případy iobvinéných, odsouzených a popravených sluhů o to nespravedlivějšími. Popravy těchto sloužících zavdávaly často podnět k protestům.531 K malé vzpouře došlo v Paříži v roce 1761 kvůli služebné, která ukradla svému pánu kousek látky. Navzdory tomu, že vše vrátila, že se přiznala a žádala o odpuštění, kupec odmítl vzít svou žalobu zpět: v den popravy lidé z tamější čtvrti zabránili jejímu oběšení, přepadli kupcův krám a vyplenili ho; nakonec byla služebná omilostněna, avšak žena, která se pokoušela, třebaže bez úspěchu, probodnout zlého kupce jehlami, byla vypovězena na tři roky.54' Dlouho byly v paměti velké soudní aféry 18. století, kdy osvícené mínění intervenovalo prostřediúctvím osob filozofů a některých vysokých úředníků: Calas, Sirven, rytíř de La 52) S. P. Hardy, Mcs loisirs, 14. leden 1781, díl IV, s. 394. 53) O nespokojenostech vyvolaných tímto typem odsouzení viz S. R Hardy, Mcs laisirs, 1778, dil I, s. 319 a 367; díl III, s. 227-228; díl IV, s. 180. 54) O lom informuje R. Anchel, Crilnes el chňtinwnts au XVlWsiccle, 1933, . s. 226. 105 l Bane. Avšak méně se mluví o všech těch bouřích lidu ohledně praktik trestání- Ve skutečnosti zřídkakdy přesáhly hranice města, někdy čtvrti. Měly nicméně svůj skutečný význam.. Jednak proto, že se tato hnutí, vycházející zdola, rozšíríTH a upoutala pozornost lépe postavených lidí, kteří jim tím, že je propagovali, dali novou dimenzi (v letech, jež předcházela Revoluci, případ Catherine Espinasové falešně usvědčené v roce 17S5 z otcovraždy; případ tří mužů odsouzených v Chaumontu k lámání v kole, pro něž Dupaty v roce 1786 napsal slavné podání; či případ Marie Francoise SaJmonové, již soudní dvůr v Rouenu odsoudil v roce 1782 jako travičku k upálení na hranici, ale která nebyla popravena ještě v roce 1786). A také proto, že zejména tyto nepokoje udržovaly okolo trestní justice a okolo jejích manifestací, jež měly být pří-* kladné, stav trvalého neklidu. Jak často bylo třeba, pro zajištěni klidu v okolí popravišť, učinit zákroky, jež byly „mrzuté pro lid" a opatření „ponižující pro moc".55) Bylo snadné pozorovat, jak při velkém divadle trestání hrozí, že bude odmítnuto právě těmi, jimž bylo určeno. Hrůza veřejných poprav ve skutečnosti rozdmýchávala ohniska nezákonnosti: ve dnečlr konání poprav se přerušila práce, zaplnily se krčmy, vrchnost byla vysmívána, kat, drábové a vojáci bývali zasypáni urážkami nebo kameny; dav se snažil zmocnit se odsouzence, buď aby jej zachránil, nebo aby jej zabil důkladněji; rozpoutávaly se rvačky a pro zloděje se nemohla naskytnout lepší příležitost než taková tlačenice a rozruch okolo popraviště,5ft) Především však - a to byl důvod, proč se tyto nepokoje stávaly politicky nebezpečnými - pouze při těchto rituálech, jež měíyf 55) Markýz d'Argcnson, foitrnal d mémoircs, díl VI, s. 241. 56) Hardy vypočítává množství pfípadú: tak například významná krádež, která byla spáchána dokonce v domě, kde byl ubytován královský hrdelní soudce, který měl asistovat při jedná popravě. Mes laisim, 1778, díl IV, s. 56. 106 ji kazovat hanebné zločiny a nepřemožitelnou moc, se lid cítil Jj^Blízko těm, kteří podstupovali trest; nikdy se necítil tak ja-Jf%o onic-lirožen legální motí, která neznala ani vyváženost ani iŕuŕíJ'"Solidarita celé jedné vrstvy populace s těmi, které nazý-vJrríe drobnými delikventy - tuláky, falešnými žebráky, nu-zgty, kapesními zloději, přechovávači a překupníky kradených věcí — se projevovala neustále: odpor vůči policejní evidend, hon na donašeče, útoky na hlídky či na vyšetřovatele o tom přinášejí svědectví,571 Právě prolomení této solida-- ríty se stávalo alem trestní a policejní represe. A byla to mnohem spíš tato solidarita než vládnoucí moc, která mohla z ceremonie mučení, z této nejisté slavnosti, kde násilí bylo neustale ve stavu zvratu, vyjít posílena. A reformátoři 18, aÍ9 .století nebudou koneckonců zapomínat na to, že veřejné popravy už prostě strach v lidech nevzbuzovaly. Jedním z jejich prvních hesel byl požadavek jejich zrušení. Abychom vymezili politický problém, jak jej klade intervence lidu při veřejných popravách, stačí citovat dva výjevy. Jeden se odehrál na konci 17. století v Avignonu. Nacházíme tu hlavní prvky divadla krutosti: fyzické střetnutí odsouzeného s katem, zvrat v zápase, pronásledování popravčího davem, odsouzený zachráněný vzbouřením lidu a násilné převrácení trestní mašinérie. Vrah jménem Pierre du Fort měl být popraven; několikrát „klopýtl o příčku na žebříku" a na volném prostranství nebyl schopen udržet rovnováhu. „Spatřiv to kat, zakryl mu tvář kabátcem a udeřil jej zespodu kolenem do žaludku a do ledví. Když lidé uviděli, kterak mu působí přemíru utrpení, a domnívali se dokonce, že jej lam probodl bajonetem,., vzbudilo to v nich soucit s postiženým a zběsilý vztek vůči katovi, po němž házeli kameny, ale v té chvíli kat uvolnil oba žebříky a shodil postiženého dolů, 57) Viz D. Richer, La France moderne, 1974, s, 118-119. 107 přiskočil mu k ramenům a tlačil jej, dokud žena řečeného k^. ta nezačala jej tahat za nohy zpod šibenice. Házejíce po ngR | kameny způsobili, že mu v tu chvíli začala vytékat z úst krev Avšak příval kamenů na něj dopadajících ještě zesílil, až je! den z nich dokonce zasáhl do hlavy visícího, což donutilo t f§ ta zmocnit se žebříku, po němž sestupoval v takovém chvatu, že z poloviny jeho výšky spadl a dopadl na zem přímo pQ hlavě. Ihned se na něj vrhl celý dav lidí. S bajonetem v nice vstával a hrozil smrtí těm, kdo se mu přibližovali; nicméně po množství rozličných pádů a vstávám, velice zbitý, ušpiněný a téměř udušený v bahně, byl poté tažen vzrušeným a rozhněvaným davem až k univerzitě a odtud dále až k hřbitovu Cordeliers. Katův pacholek byl rovněž hrubě zbit a s ranami na hlavě a na celém těle byl odnesen do špitálu, kde zemřel několik dní poté. Mezitím však několik lidí cizích a neznámých vystoupilo po žebříku na šibenici a odřízli lano s visícím, zatímco jíní jej dole chytili, což se odehrálo až poté, co tam visel déle než celé dlouhé Miserere, A v tu dobu také byla celá šibenice zbořena a katův žebřík dav rozsekal na kousky... Děti odtáhly šibenici překotně do Rhôny/' Co se týče odsouzeného, byl převezen na hřbitov, „aby se ho justice znovu zmocnit nemohla, a odtud byl převezen dále do kostela Saint-Antonine". Arcibiskup mu udělil milost, nechal jej odvézt do špitálu a žádal zde pro něj zcela mimořádnou péči. Nakonec, jak dodává zapisovatel v protokolu, „jsme mu nechali vyrobit nové šaty, dva páry punčoch a boty, zkratku oblékli jsme ho do nového od hlavy k patě. Naši kolegové mu dali košile, krátké jezdecké kalhoty, rukavice a paruku. "sa) 5B) L. Duhamel, Les Exčculions cnpitnics h Avignon nu XVHIe sfteře, 1890, s. 5-6. Scény tohoto druhu se odehrávaly jeáte v 19. století; mluví o nich J. Lawrence, A.Hislonj of Cupital Punishtuent, 1932, s. 195-198 a s. 56. 108 Qruhý výjev se odehrál v Paríži o století později. Bylo to y roce 1775, krátce po obilném povstání. Pro silné napětí, kte-(g panovalo mezi lidmi, si úřady přály, aby poprava proběhla tak/ jak má". Mezi popravištěm a obecenstvem, udržovaný v uctivé vzdálenosti, stály na stráži dvě řady vojáků, edna řada obrácená k nadcházející popravě, druhá vstříc případnému vzbouření. Kontakt je rozpojen: veřejná poprava, při níž je však složka představení neutralizována, či spíše redukována na abstraktní zastrašovaní. Zaštítěna zbraně-jni, na prázdném náměstí, justice prostě popravuje, 0kazuje-li smrt, kterou rozdává, tedy z výšky a z dálky: „Až ve tři hodiny odpoledne byly vztyčeny dvě šibenice, osmnáct stop vysoké, nepochybně pro větší příklad. Od dvou hodin se náměstí Grěve a všechna okolní prostranství plnila oddíly různých vojenských složek jak pěších, tak jízdních; llvýcarští i francouzští gardisté patrolovali nepřetržitě v přilehlých ulicích. Během popravy nestrpěli nikoho na náměstí Grěve a všude okolo bylo lze spatřit dvojitou řadu vojáků, bajonety připraveny, jak stojí zády k sobě tak, že jedni pozorují okolí a druzí plochu náměstí; ti dva nešťastníci.., volali po celou cestu, že jsou nevinní, a pokračovali v protestech dokonce i při vystupování na žebřík."3,J> Jakou roli mají pro odsouzené při tomto opuštění liturgie veřejných poprav pocity lidskosti? Ze strany moci je tu v každém případě politicky strach před důsledky těchto nejednoznačných rituálů. Taková dvojznačnost se zcela jasně objevila v tom, co můžeme nazvat „diskurz popraviště". Rituál popravy vyžadoval, aby odsouzený prohlásil sám za sebe svou vinu při 59) S. R Hardy, Mcs loiairs, 11. května 1775, díl III, b. 67. veřejném odprosení, které pronesl, prostřednictvím cedule, kterou nesl na sobě, a také v prohlášení, které byl nepochybně nucen učinit. Zdá se, že v okamžiku popravy mu byla dli na mimo jiné i další příležitost mluvit, avšak nikoli pro[Q aby vykřičel svou nevinu, nýbrž proto, aby potvrdil svůj zíc§ čin a spravedlnost svého odsouzení. Kroniky uvádějí dostatečný počet proslovů tohoto druhu. Byly skutečně prosloveny? V určitém množství případů zcela jistě. Nebo se jednalo, 0 smyšlené proslovy, které potom obíhaly jakožto přiklad a napomenutí? To byl bezpochyby ještě častější případ. Jakou důvěryhodnost lze připisovat například tomu, který odkazuje k smrti Marion Le Goffové, jež byla vůdkynl slavné bandy v Bretani v polovině 18. století? Měla křičet z výSiny popraviště: „Otcové a matky, kdož mě nyní posloucháte, hlídejte a vychovávejte dobře své děti; já jsem byla v dětství prolhaná n lenivá; začala jsem tak, že jsem ukradla malý nožík za šest linrdů... Poté jsem okrádala podomní obchodníky a prodavače masa; nakonec jsem vedla bandu zlodějů a to je důvod, proč jsem nyní zde. Vyprávějte to svým dětem, ať jim to slouží přinejmenším jako příklad.Taková řeč má 1 svým slovníkem příliš blízko k morálce tradičně se nacházející v letácích, pamfletech a kolportážní literatuře, aby nebyla apokryfem. Avšak existence žánru „posledních řeči odsouzených" je sama o sobě příznačná. Justice potřebovala, aby její oběť určitým způsobem zaručila mučení, jemuž byla podrobena. Na zločinci bylo vyžadováno, aby sám posvětit: sobě náležející trest tím, že vyhlásil ohavnost svých zločinů; byl veden k tomu, aby jako Jean-Dominique Langlade, trojnásobný vrah, prohlásil: „Poslyšte o mém hrůzném, hanebném a politováníhodném skutku, kterýž jsem spáchal v Avignonu, kde jsem zanechal ohavnou památku, když 60) A. Corre, Daamwnts dc crittiinnlogic rčirúspcctivc, 1395, s. 257. 110 Neffi be2 špetky lidskosti porušil posvátné zákony přátelství.''61í Z jistého hlediska jsou leták a zpěv smrti doprovodným jevem procesu; či přesněji následují mechanismus, po-rndcí něhož veřejné mučení nechává tajnou a zapsanou p^vdu procesu přecházet do těla, gesta a řeči zločince. Justice vyžadovala tyto apokryfy proto, aby byla založena v pravdě, Její výroky tak byly obklopeny všemi oněmi posmrtnými „důkazy". Stávalo se také, že vyprávění o zločinech a životech lidí zlopDvěstných byla publikována čistě z propagandistických důvodů ještě před samotným procesem, a t° proto, aby se posílilo rameno spravedlnosti, která byla podezírána z přemíry tolerance. Aby zdiskreditovala podvodníky, vydávala Compagnie des Fermes „bulletiny" s výčtem jejich zločinů: v roce 1768 rozšiřovala letáky proti jistému Montagneovi, vůdci jedné bandy, o němž sám jejich redaktor napsal: „Bylo mu připsáno na vrub několik kráde-zíj pravda o nichž je dosti nejistá.,.; Montagne byl odhalen jako lítá bestie, další hyena, jež by měla být pronásledována ařulovena; v horkých hlavách z Auvergne se tato myšlenka uchytila."^ CJÍcméně účinek této literatury, tak jako použijí, byl dvojznačný. Odsouzený se cítil heroizován bohatstvím svých tak široce vystavovaných zločinů, a někdy i prohláše-i-ním své opožděné lítostí. Ukazoval se jako ten, kdo proti zákonu, proti boháčům, mocným, úředníkům, proti soudnímu maršálkovi nebo proti vojenské stráži, proti vybírání daní a proti výběrčím vede boj, v němž se lze snadno vyznat. Vyhlášené zločiny zveličovaly až dq epické šíře drobné boje, které se skrývaly v stínu každodennosti. Byl-li odsouzený ukazován jako ten, kdo projevuje lítost, kdo přijímá verdikt 61) Citováno v L. Duhamelovi, s. 32, 62) : Archivy Puy-de-Dóme. Citována v M Juillnrd, Brigandagc ci conlrc-bandc en haute Auüergiic nu XVIIF sieck, 1937, s. 24. 111 soudu, kdo prosí o odpuštění za své činy u Boha i u lidí, zUfj_ ío se, jako by byl očišťován: umírá svým způsobem jako svatý. Avšak i sama neoblomnost způsobovala jeho slávu: ně-podlehl-li mučení, dal najevo sílu, kterou žádná tiiaM nedokáže podrobit. „V den vykonání rozsudku na mně nebylo viděL - což se jeví jako nepříliš věrohodné - žádné p0_ hnutí při veřejné omluvě, kterou pem vykonal, a přivé-', děného nakonec ke kříži neusvědčil mne žádný projev zděšeni."'0' Temný hrdina či smířený zločinec, obránce pravdivého práva nebo síla, kterou nelze podrobit, zločinec z letáků, pamfletů, almanachů a rodokapsů s sebou přináší, poj zjevnou morálkou příkladu, který není hodný následováni, celou tuto paměť bojů a konfrontací. Bylo možné pozoroval, jak se popravení zločinci po smrti stávají jistým druhem svatých, jejichž památka je uctívána a jejichž hrob je opa trč-. ván.64' Lze tu sledovat, jak popravený přecházel téměř zcela na stranu kladného hrdiny. Byli takoví, u nichž sláva a opovržení nebyly odděleny ale koexistovaly ještě dlouhou dobu v jedné reverzibilní figuře. V celé této literatuře zločinu, která se rozšířila okolo několika významných postav,55' nemůžeme samozřejmé vidět ani čistou formu „lidového vyjádření", a už vůbec ne organizovaný podnik propagandy a moralizování, vedený shora; bylo to místo, kde se setkává- 53) Žalozpěv za j. D. Langladea, popraveného v Avignonu 12. 4.1768,. 64) To byl případ Tanguyho, popraveného v Bretani okolo roku 1740. ]tr pravda, že než byl odsouzen, započal dlouhou dobu pokání, jež mu' bylo nařízeno jahn zpovědníkem. Konflikt mezi civilní justicí a na'-boženským pokáním? K tomuto tématu viz A. Corre, Docimtcnts de crimmologie rčtraspective, 1895, s. 21. Corre se odvolává na Trevedy-ho, Líjií! promenáde ň In maiitagiie de justice et h la toiitbe Tiwginj. . 65) Túch, které R. Mandrou nazývá dvěma velikány: Cartouche a Mandrina, k nimž je třeba ještě připojit Guilleriho (De la ciilture pa-pulaire mix XVU' el XVlll' sibefes, 1954, s. 112). V Anglii hráli podobnou roli Jonathnn Wild, Jack Sheppard a Claude Duval. 112 tivě obklíčení trestní praxe - určitá fronta boje proti zloči-nW jeho trestání a jeho paměti. Jestliže tato vyprávěni mohla být vytištěna a dána do oběhu, bylo to proto, že se od nich éékávaly efekty ideologické kontroly, fifi> hodnověrné bajky áŕŕalých dějin. Avšak byla-li přijímána s lakovou pozornos-ff jestliže tvořila základ četby lidových vrstev, bylo tomu fjjjc proto, že v nich lidé nacházeli nejen památky, ale opěr-nTTbody; zájem „zvědavosti" je takd zájmem politickým, fnkže tyto texty, ve faktech, která přinášejí, v odezvě, kterou jjřn dávají, a ve slávě, kterou uděluji zločincům, označovaným za „proslulé", a nepochybně ve slovech samých, která používají, mohou být čteny jako diskurz s dvojí tváří (bylo by třeba studovat použití kategorií jako „neštěstí", „hanebnost" nebo adjektiv jako „proslulý", „žalostný" ve vyprávěních, jako je Histoire de la vie, grandes voleries et subtilitčs dc Gíiilteri et de ses campngnons et de leurfin lamentnbk et mnlheii- ' tense [Historie o životě, o velkých loupežích a vychytralých kouscích Guilleriho a jeho kumpánů a o jejích žalostném p nešťastném konci]).fiř> . Bylo by patrně třeba porovnat tuto literaturu s „emocemi pbpraviště", kde se skrze mučené tělo střetává moc, jež soudí, se zástupem lidu, který je svědkem, spolupodílníkem, možnou a „výjimečnou" obětí takové popravy. V brázdě ce- , remonie, která nesprávně usměrňuje vztahy moci, jež se snaží ritualizovat, se urychluje celá masa diskurzů, pronásledujících tutéž konfrontaci; posmrtné vyhlášení zločinů ospravedlňovalo justici, ale glorifikovalo rovněž zločince. Z tohoto důvodu požadovali reformátoři trestního systému 66) ;Tisk a šíření almanachů, letáků apod. byly v principu podrobovány . přísné kontrole. 67) Tento titul lze nalézt v Bibliothěque bleue v Normandii spíše než v Troye (viz R. Helot, La Bibliothěque blene en Normandie, 1928). 113 okamžité stažení oněch letáků a pamfletů,fiB' Z tohoto důvodu se také v lidech objevuje tak živý zájem o to, co hrálo roli spíše v příbězích drobných a každodenních nezákonností, Z tohoto důvodu také ztratily ony letáky svou důležitost při tom, jak se změnila politická funkce lidových nezákonností. A tak tyto letáky vymizely, jakmile se rozvinula zcela n<> vá literatura o zločinu: literatura, ve které je zločin oslavován, ovšem protože jde o jedno z krásných umem, protože může být dílem jen výjimečné povahy, protože odhaluje nestvůrnost silných a mocných, protože zločinnost je stále určitým druhem privilegia: od hrůzostrašného románu k Thomasů de Quincey, od Otmntského zdmht k Charlesi Baudelairovi, všude tu máme estetický přepis zločinu, který je rovněž přizpůsobením kriminality do přijatelných forem. Zdánlivě jde o objevení krásy a velikostí zločinu; ve skutečnosti je to potvrzení toho, že i velikost má právo na zločin a že ten se dokonce stává výlučným privilegiem těch, kdo jsou skutečně velcí. Krásné vraždy nejsou pro žebráky drobných nezákonností. Pokud jde o detektivní literaturu, počínaje Gaboriauem pokračuje dále v onom prvním přesunutí: pomocí uskoků, důmyslností a neobyčejné bystrosti své inteligence se kriminalista, jehož tato literatura představuje, dostává mimo jakékoli podezření; a boj mezi dvěma čistými vědomími - vědomím vraha a vědomím detektiva - ustavuje základní formu konfrontace. Jsme vskutku mnohem dále od těch vyprávění, která podrobně líčila život a zlé skutky zločince, která jej nechávala doznat se ke svým zločinům a která vypočítávala 68) Víz např. Lacretelle „Abychom uspokojili turu potrebu silných citů, abychom prohloubili dojem, způsobovaný velkým příkladem, necháváme obíhat ony hrůzostrašné příběhy, jichž se zmocňují básníci z lidu a rozšiřují všude jejich pověst. Tak jednoho dne vyslechne rodina u svých dveří píseň o zločinu a popravě svých synů." [Diseours Bur ks pcines infnmnntcs, 1784, s. 106.) 114 jedno po druhém všechna mučení, jež vytrpěl: přesunuli jsme se od expozice faktů či od doznání k pomalému procesu odhalování; od okamžiku vykonám rozsudku k fázi vyšetřování; od fyzické konfrontace s mocí k intelektuálnímu boji mezi zločincem a vyšetřovatelem. Nebyly to pouze letáky, co zmizelo se zrozením detektivní literatury; byla ta sláva neotesaného zlosyna a jeho ponurá heroizace skrze mučení a popravu. Člověk z lidu je nyní příliš jednoduchý, aby mohl být protagonistou tak subtilních pravd. V tomto novém žánru se již nevyskytují ani lidoví hrdinové, ani velkolepé popravy; je tu samozřejmě zlosyn, avšak inteligentní; a vyskytuje-li se tu trestání, nesmí se při něm trpět. Detektivní literatura přesouvá onu podívanou, která obklopovala zločince, do jiné společenské třídy. Deníky mezitím převzaly v zaznamenávání každodenních skutečností neheroickou šeď drobných přestupků a jejich trestání. Rozdělení je vykonáno; lid byl zbaven dávné pýchy svých zločinů; velké vraždy se staly tichou hrou počestných občanů. 115 CAST LI Trestání Y*- I I I I •■.-.-•3 I E . -tí. I KAPITOLA I ZOBECNENÉ TRESTÁNÍ Wl ■ . „Nechť jsou tresty přiměřené a odpovídající přestupkům, nechť trest smrti není udělován krom viníků vraždy a nechť :jsou veřejná mučení, jež se příčí humanitě, zrušena.":> Protesty proti veřejným popravám nalezneme v druhé polovině 18. století všude: u filozofů a právních teoretiků; u právníků, advokátů i členů parlamentu; v soupisu požadavků a-připomínek i u zákonodárců na shromážděních. Musí se trestat jinak: zrušit fyzickou konfrontaci vládce s odsouzeným; rozplést tento boj tělo na tělo, jenž se odvíjel mezi pomstou vladaře a uspokojovaným hněvem davu prostřednictvím : popravovaného a kata. Velice rychle se veřejná poprava stává nepřijatelnou. Viděno z híediska moci, pro niž tím byla zrazována tyranie, exces, žízeň po pomstě a ona „krutá rozkoš z trestání",21 to bylo pobuřující. Z pohledu oběti, která byla ponechána beznaději a od níž se přesto očekávalo, že bude bla-hořečit „nebi a svým soudcům, jimž se jevila býb4 zpustlá",35 to bylo zahanbující. V každém případě to bylo nebezpečné pro 1) Takto shrnulo kanclérství v roce 1789 obecné stanovisko soupisu požadavků a připomínek generálních stavů k veřejnému mučení. Viz E. Seligman, La justice sous la Revolution, 1901, sv. I, a A. Desjardin, Les Caliiers des Etats généraux et la justice criminelle, 1883, s. 13-20, 2) J. Petion de Vtlleneuve, Řeč v Konstituante, Archives parlemcntaires, sv. XXVI, s, 641. 3) A. Boucher d'Agris, Observations Sur les Inis criminelles, 1781, s. 125, 119 oporu, kterou zde nacházelo - i jedno proti druhému - násilí krále a násilí lidu. Jako kdyby suverénní moc neviděla v tomto soupeření ukrutností výzvu, která se sama předkládá a která by mohla být jednoho dne vzata na vědomí:Jid, navyklý „vidět téci krev", snadno přistoupil na to, „že pomstít selže pouze prolitím krve".4' V těchto ceremoniích, které byly objek— tem tolika nepřátelských zájmů, můžeme pozorovat protínání přemíry ozbrojené justice a hrozícího hněvu lidu. Joseph de Maistre poznal v tomto vztahu jeden ze základních mechanisr mů absolutní moci: kat tvoří převodové kolo mezi vládcem a lidem; smrt, kterou přináší, je jako smrt zotročených rolníků, kteří budovali Sankt Petěrburg z močálů a morových ran; tato smrt je principem univerzality; z jedinečné vůle despoty činí zákon pro všechny a z každého zlikvidovaného těla stavební kámen státu; co na tom, že sráží nevinné! V tomtéž nebezpečném a rituálním násilí odhalovali reformátoři naopak to, co na obou stranách přesahovalo legitimní vykonávání mocí: v tomto násilí se podle nich tyranie konfrontuje se vzpourou; vzájemné se vyvolávají. Je tu dvojí nebezpečí. Namísto pomsty by kriminální justice měla prostě jen trestat Nezbytnost trestání bez veřejného mučení se formulovala nejprve jako hlas srdce či pohoršené přirozenosti; i u těch nejničemnějších vrahů je třeba brát při jejich trestání v úvahu přinejmenším jednu věc: jejich „lidskost". V 19. století přijde den, kdy se tento „člověk", odhalený i v zločinci, stane terčem trestní intervence, objektem, jenž má být napravován a transformován, oblastí celé rady véd a podivných praktik - „vězeňských", „kriminologických". Nicméně v době osvícenství tu nebyla humanita jako pozitivní téma vědění - že člověk je objektem barbarství veřejných poprav -> nýbrž jako omezení práva: legitimní hranice moci trestat, Nikoli čeho je třeba do- 4) Lncheze, Řeč v Koristituantě, 3. června 1791, Archivtm pitrlemcnfnims, sv. XXVI. 120 sáhnout, chceme-li jej změnit, nýbrž co se musí nechat netknuté, aby byl vůbec respektován. Noli me tangere. Tq znamená konec pomsty panovníka. „Člověk", jejž reformátoři zdůrazňovali oproti despotismu popraviště, je sám o sobě ^pvhěž člověkem-měřítkem: avšak nikoli věcí, nýbrž moci. Je tu tedy problém: jak sloužil tento člověk-měřítko coby námitka oproti tradičním praktikám trestání? Jakým způsobem se stal hlavním morálním ospravedlněním reformního hnutí? Proč tato tak jednomyslná hrůza z veřejných poprav a tak lyrická vytrvalost v usilování o tresty, jež by měly být :,humánní"? Anebo, což se toho také týká, jak se tyto dva prvky, všudypřítomné v požadavcích na zmírnění trestů -„měřítko" a „humanita" - artikulují jeden ve vztahu k druhému? Prvky tak nutné a přesto tak nejisté, rovněž podezřelé a navíc spojené natolik pochybným vztahem, který se objevuje i dnes a vždy, kdykoli se znovu klade problém ekonomie trestání. Zdá se, jako kdyby 18. století vyvolalo krizi této ekonomie, a aby ji vyřešilo, navrhlo fundamentální zákon, že trest musí brát „humanitu" jako „měřítko", aniž by tomuto principu, považovanému přesto za nepřekročitelný, byl dán definitivní smysl. Je tedy namístě vyložit zrod a počáteční historii této enigmatické „mírnosti". Vzdává se hold velkým reformátorům - Beccariovi, Ser-vanovi, Dupatymu či Lacretellemu, Dupartovi, Pastoretovi, Targetavi, Bergassemu, redaktorům Cahiers nebo ústavodár-nému shromáždění - za to, že uložili tuto mírnost soudnímu aparátu a „klasickým" teoretikům, kteří jí ještě ke konci 18. století odmítali přísnými argumenty.^ 5) Viz zejména polemiku Muyarta de Vouglnns proti Beccariovi, Réfth talian dít Traitč des dčlits et des peines, 176G. Je nicméně třeba zasadit tuto reformu do procesu, jejž historici odhalili teprve nedávno studiem právnických archivů: do procesu uvolňovaní trestání během 18. století, či přesněji dvojího pohybu, v němž, zdá se, během tohoto období ztrácejí zločiny "svůj násilný charakter, zatímco tresty sé na ppját^ ku na jedné straně zmírňují co do intenzity, avšak za cenu růstu počtu momentů, ve kterých intervenují. Od konce 17. století vskutku zaznamenáváme značné snížení počtu vražd a obecně i fyzických napadení; zdálo se, že zločiny proti vlastnictví převážily nad násilnými činy; krádeže a podvody nad vraždami a ublíženími na těle; rozptýlená, příležitostná, ale častá delikvence těch nejchudších tříd je vystřídána de-likvencí omezenou a „zručnou"; zločinci ze 17. století jsou „lidé vysílení, špatně živení, zcela impulzivní, snadno vznětliví, příležitostní zločinci"; ti z 18. století jsou „mazaní, lstiví, vypočítaví chytráci", zločinci „na okraji společnosti"/'1 konečné i vnitrní organizace delikvence se mění: velké banr dy zločinců (loupežníci tvořící malé ozbrojeně skupiny, mužstva pašeráku ostřelující výběrčí solné daně, propuštění čí zběhnuvší vojáci, kteří se potulují společně) mají tendenci se rozpadat; lehce pronásledovatelní, a tedy donuceni k vytváření menších skupin - často o pouhé hrstce mužů -, aby mohli nepozorovaně procházet, spokojovali se s méně nápadnými operacemi, s menším zapojením sil a s menším rizikem masakrů: „Fyzická likvidace anebo rozbití velkých band... uvolnily po roce 1755 polepro delikvenci namířenou proti majetku, jež se od nynějška ukazuje býti individualistická, která je nicméně ve skutečnosti provozována malými skupinkami složenými z drobných lupičů či kapsářů: jejich síla zřídka přesahuje počet čtyř osob."7* Všeobecné změny odve- 6) P. Chaunu, Anwks de Nonwwdic, 1962, s. 236, a 1966, s. 107-108. 7) E. Le Rny-Ladurie, v Cantrepoint, 1973, 122 div nezákonnost od přímého útoku na tělo a obrátily ji více čř méně přímo k hmotným statkům; od „kriminality mas" ke „kriminalitě hranic a okraje společnosti", vyhrazené z části ien profesionálům. Může se tedy zdát, jako kdyby šlo o postupný pokles toho nejnižšího stavu - „odstraňování napětí, která ovládala lidské vztahy.., lepší kontrola násilných popudů"1" - a jako kdyby samy nezákonné praktiky uvolnily své sevření těla a byly namířeny k jiným cílům. Zmírnění "zločinů předcházelo zmírnění zákona. Nicméně tato transformace nemůže být.oddělena, pd.několika procesů, které probíhaly pod její úrovní; především, jak poznamenává P. Ghaunu, nemůže být oddělena od modifikací souboru ekonomických llaků,, od jistého obecného vzestupu životní i úrovně, od prudkého demografického nárůstu, od rozmno-. žení bohatství a majetku a od „potřeby bezpečnosti, která je následovala".y) Kromě toho lze v průběhu 18. století zaznamenat jisté přitvrzení justice, jejíž texty vykazují v mnoha bodech vyšší přísnost: v Anglii bylo do počátku 19. století definováno 223 závažných zločinů, z nichž plných 156 bylo zavedeno během posledního sta let;10' ve Francii byly zákony o potulce od počátku 17. století obnoveny a posíleny ně- 8) N. W. Mogensen, Aspects de ta societu aiigcrannc nux XVUC cf XVTIIC siechs, 1971; strojopis dizertační prace, 5.326. Autor ukazuje, jak jsou v oblasti Auge násilné zločiny v předvečer Velké francouzské revoluce čtyřikrát méně časté než na konci vlády Ludvíka XIV. Obecne vzato poukazují práce vedené Pierrem Chaunuem o zločinnosti v Normandii na vzestup podvodů na úkor násilností. Viz články B. Bouteleta, J. Cl. Gégota a V. Bouchemna v Aimnles de Normandie z let 1962,1966 a 1971. V případě Paříže viz P. Petrovitch v Crtinc et eriminaliid en France mix XVIIe ct XVilIe siĚdes, 1971. Týž jev nastal, jak se zdá, i v Anglii; viz Ch, Hibbert, The Roots of Eoil, 1966, s. 72; a j.Tobias, Crhnc and Inditstríal Society, 1967, s. 37n. 9) P. Chaunu, Annates de Normandie, 1971, s. 56. 10) T. R Buxton, Parlinmentary Debate, 1819, s. XXXÍX. 123 kolikrát za sebou; stále těsnější a úzkostlivější vykonávání spravedlností vedlo k tomu, že byla věnována pozprnóstxeš-keré drobné delikvend, kterou by bylo jinak možné nechat lehce unikat; „spravedlnost se v průběhu 18. století stávala stále pomalejší, tíživější a přísnější ke krádežím, jejichž četnost relativně vzrůstala a. vůči nimž nyní vstoupilo do hry buržoázni pojetí třídní spravedlnosti";11* rostl také, zvláště ve Francii a ze všeho nejvíce v Paříži, policejní aparát, který zabraňoval rozvoji organizované a veřejně se projevující kriminality a odsouval ji směrem k diskrétnějším formám. A k tomuto souboru opatření musíme ještě připojit poměrně všeobecně rozšířené přesvědčení o neutuchajícím a nebezpečném nárůstu zločinnosti. Zatímco dnešní historikové konstatují úbytek velkých band záškodníků, Le Trosne je viděl, jalc se jako mračna kobylek vrhají na francouzský venkov: „Je to tento nenasytný hmyz, který dennodenně pustoší obživu malých rolníků. Jsou to, abychom se vyjádřili přímo, vojska nepřátel, roztroušená po celém teritoriu, jež tam žijí vskrytu jako na dobytém území a vybírají opravdové dávky ve jménu almužen;" ti nejchudší venkované platí víc než na daních; ti, jejíchž daň je vyšší, platí přinejmenším třetinu svých příjmů.12* Většina pozorovatelů tvrdí, že delikvence roste; v to spadají též zastanci větší přísností a také ti, kteří se domnívají, že kdyby spravedlnost více omezila své násilí, byla by účinnější a méně náchylná ustupovat před následky 11) E. Le Roy-Ladurie, v Cantrcpoinl, 1973. Studie A. Fargeho o krádežích potravin v Paříži v 18. století (Lc Vol ďnlimcnls ä Paris au XV111' siccle, 1974) potvrzuje tuto tendenci: mezi lety 1750 až 1755 posílala 5 % rozsudků tyto zloděje potravín na gaíeje, ale v letech 1775 až 1790 to bylo již 15 %: „Přísnost tribunálů se časem vystupňovala..* ohrožením užitečných hodnot společnosti, která si přála být vůči majetku spořádaná a uctivá." (5.130-142.) 12) G. Le Trosne, Mčmoircs sur ks vagabonda, 1764, s. 4. 124 svých rozhodnutí;13' zahrnuje to rovněž soudní úředníky, ^ohlašující, že jsou množstvím případů přetíženi: „lidská bída a korupce mravů znásobily počty zločinů i viníků";14' : v každém případě to dosvědčovala reálná praxe tribunálů, „Éra revoluce a císařství se ohlašuje již v posledních letech nncien régime. Zvyšování rizika v procesech v letech 1782 až : 1789 je překvapivé. Vidíme přísnost ohledně chudých, smluvené odmítání svědectví, vzrůst vzájemné nedůvěry, nenávisti a strachu."15' Ve skutečnosti tvoři přechod qd násilných zločinů ke zločinům podvodným součást celého komplexního mechanismu/v němž figuruje rozvoj výroby, zvyšování bohatství, intenzivnější právní i morální posuzování vztahů k majetku, přísnější metody dohlížení, úzkostlivější Členění populace, lépe přizpůsobené techniky získávání a shromažďování informací: přesouvání nezákonných praktik je souvztažné s určitým rozpětím a vytříbením praktik trestání. Byla to všeobecná proměna postoje, „proměna, která náleží do sféry ducha a podvědomí"?lř,) Snad, avšak pravděpodobněji a bezprostředněji to bylo úsilí o přizpůsobení mechanismů moci, které ohraničují existenci jednotlivců; adaptace a tříbení aparátů, jež mají na starosti a pod dohledem jejich každodenní chování, jejich identitu, jejich aktivitu, jejich zdánlivé nevýznamná gesta; je to jiná politika ohledně tohoto množství těl a sil, která konstituuje populaci. To, co se zde 13) Viz například C. Dupaty, Mčmoire justificntif pottr trois hommes condamncs ii h ruuc, 17S6, s. 247. 14) Jeden z prezidentu Cfinmbre de la Tournelle v dopise adresovaném králi z 2. srpna 176B, citováno v A. Farge, Le Vol ďulhncnts a Paris nu XVUV .sičc/e, 1974, s. 66. 15) P. Chaunu, Annaks dc Normandie, 1966, s. 108. 16) Výraz pochází z N. W. Mogensena, Aspeds de In zacieté nugcronnc mix XVJI* ct XVIII'' siecks, 1971; strojopis dizertační práce. 125 rýsuje, není nepochybně ani tak nový ohled na lidskost odsouzených - veřejná mučení jsou stále ještě Častá, a to i za lehčí zločiny -, jako spíše tendence k jemnější a detailnější justici, k užšímu trestnímu rozčlenění tělesa společnosti. V kruhovém procesu se zdvíhá práh, po jehož překročení dochází k násilným činům, kontroly jsou mnohem častější, trestní intervence vyspělejší a zároveň počernejší. Porovnáme-li tento proces s kritickým diskurzem reformátorů, všimneme si značné strategické souvislosti. Předtím než ustanovili principy nového trestání, vytýkali tradiční justici právě excesívní povahu trestů; avšak spíš exces, který je spjat s neregulérností, než ten, jenž plyne ze zneužití moci trestat. 24. března 179D otevírá Thouret v Konstituante diskusi o nové organizaci soudní moci. Moci, jež je podle něj ve Francii „zbavena své přirozenosti", a to trojím způsobem. Soukromým přivlastněním: místa úředníků se kupují; dědí se z otce na syna; mají směnnou hodnotu, a je tedy ve skutečnosti možné je získat za úplatu. Kanfuzí dvou typů moci; té, která vykonává spravedlnost a vynáší rozsudky v souladu se zákony, a té, která vytváří samotné zákony. A konečně existencí celé řady privilegií, která činí vykonávání spravedlnosti nevěrohodným; existují tribunály, procesy, obhájci, a dokonce přestupky, které jsou „privilegované" a které spadají mimo rámec obecného práva.t7) To je jen jedna z bezpočtu formulací kritik starých již přinejmenším půl století, které všechny odsuzují v této nepřirozenosti princip neregulérní justice. Trestní justice je neregulérní především pro množství instancí, jež jsou pověřeny ji zajišťovat, aniž by někdy tvořily jednotnou a spojitou pyramidu J B] 17) Archivcs pnrhnientaircs, sv. XII, s. 344. 1B) O této otázce se lze mimo jiné dočíst v S. Linguet, Néccssitc ďune ré-fonnedtins ťadministratúm de Id justice, 1764, nebo A, Boucher ďArgis, Cahicrďun lungistntt, 1789. 126 I když ponecháme stranou církevní jurisdikci, musíme vzít v úvahu diskontinuity, překrývání a konflikty mezi různými právními systémy: jednak práva šlechty, jež byla stále ještě důležitá zejména při potlačování drobných deliktů; práva krále, jež byla sama o sobě velmi početná a špatně koordinovaná (soudy panovníků se často dostávaly do konfliktu s rychtářskými soudy, a především se soudy odvolacími, které byly vytvářeny později jako zprostředkující instance); jednak práva, která jsou ať de facto nebo de jure zajišťována administrativními instancemi (jako je inten-.dant) nebo policejními instancemi (jako je velitel četnictva či policejní úředníci); k tomu je též třeba připojit právo krále nebo jeho zástupce na rozhodnutí o uvěznění nebo vyhoštění, které stojí mimo veškerou regulérní proceduru. Tyto nesčetné instituce se svým přebytkem neutralizují a jsou neschopné pokrýt těleso společnosti v celém jeho rozsahu. Jejich propletenost způsobuje trestní justici paradoxně jisté mezery. Je nesouvislá díky různosti zvyků a procedur, jež přetrvává navzdory všeobecnému nařízení z roku 1670; je nesouvislá díky vnitřním konfliktům o kompetence; je nesouvislá díky partikulárním zájmům - politickým a ekonomickým -, jež se každá instance pokouší hájit; a konečně je nesouvislá i kvůli intervencím královské moci, které mohou prostřednictvím udílení milosti, zmírnění trestů, převedení trestu k vyšší instanci královského soudu nebo přímým tlakem na soudní úředníky zabránit regulérnímu a přísnému fungovaní justice. Kritika reformátorů je spíš než proti slabosti či krutosti namířena proti špatné ekonomii moci. Příliš mnoho moci by- -lo v rukou nižších zastupitelů jurisdikce, takže mohli - za pomoci ignorance a bídy odsouzených - přehlížet odvolávání se na právo a vynášet bez kontroly svévolné rozsudky; příliš mnoho moci bylo na straně žalobce, jemuž byly dány téměř neomezené prostředky k usvědčování, zatímco obža- 127 Iovaný stál vůči němu bezbranný, což vedlo soudce k tomu, že byli někdy přehnaně přísní a někdy naopak, v reakci na to, příliš shovívaví; příliš mnoho moci bylo v rukou soudců, kteří se mohli spokojit s malichernými důkazy, pokud byly „legální", a kteří disponovali značnou svobodou ve volbě trestů; příliš mnoho moci bylo přisuzováno i „královým mužům" nejen ve vztahu k obžalovaným, ale i vzhledem k ostatním soudním úředníkům; a konečně, příliš mnoho moci bylo vykonáváno samotným králem, protože mohl pozastavit běh soudního procesu, měnit jeho rozhodnutí, sesazovat soudní úředníky, odvolávat je nebo je posílat do vyhnanstvi, nahrazovat je soudci s královským pověřením. Ochromení justice bylo mnohem méně spjato s oslabením než se špatně regulovanou distribucí moci, s její koncentrací na určitém počtu míst a s konflikty, diskontinuitami, jež z toho vyplynuly. Tato dysfunkce moci odkazuje k centrálnímu excesu; k tomu, co by bylo možné nazvat monarchická „nadmoc" ísurpouvoir], která ztotožňuje právo trestat s osobní mocí panovníka. Tato teoretická identifikace činí z krále fons justi-tiac, ale její praktické důsledky lze dešifrovat až do momentů, které vypadají jako opozice vůči' králi a které omezují jeho absolutismus. Proto měl král, který si udělil právo pro potřeby státní pokladny prodávat úřady justice, které mu „patřily", před sebou úředníky, držitele svých pověření, nejen neposlušné, ale přímo zaujaté, náchylné ke kompromisům. Proto také bez ustání vytvářel nové úřady, čímž rozmnožoval konflikty moci a kompetence. Proto vykonával příliš úzce moc nad svými „muži" a uděloval jim moc téměř naprostou, což ještě zesilovalo konflikt v rámci úředního aparátu. Proto justici konkuroval množstvím ukvapených procesů (vykonávaných veliteli četnictva či policejními úředníky) nebo administrativními opatřeními, čímž paralyzoval justici pravidelnou, jež se pak stávala někdy shovívavou a nejistou, jindy však uspěchanou a přísnou.11" 128 Kritizována však nebyla tolik, či nejen, privilegia justice, její svévole, její starodávná arogance, její nekontrolovatelná práva; spíše to byla směs slabosti a excesu, směs premrštenosti a mezer, a především sám princip tohoto smísení, monarchická nadmoc. Pravým cílem reformy, a dokonce i v jejích neobecnějších formulacích, nebylo ani tak založit nové právo . trestat postavené na principech větší rovnosti, ale ustavit novou „ekonomii" moci trestat, zajistit její lepší distribucí, tak, aby nebyla ani příliš koncentrovaná na několika priviiegova-ŕných místech, ani příliš rozdělená mezi proti sobě stojícími instancemi; aby byla rozdělená v homogenních kruzích, schopných působit všude, spojitě a až do nejjemnějšího zrnka sociálního tělesa.2[lí Reforma trestního práva musí být chápána jako strategie.nového uspořádání moci trestat podle modalit, které ji učiní více pravidelnou, více účinnou, více konstantní a méně detailní ve svých účincích; které zkrátka zvýší její efektivitu při snížení jejích ekonomických nákladů (to znamená, že ji oddělí od systému vlastnictví, kupování a pro-:. dávání, od podplácení nejen při získávám úřadů, ale samot-'; nýcli rozhodnutí) a jejích nákladů politických (jejím oddělením od svévole monarchické moci). Nová právní teorie trestání odpovídá ve skutečnosti nové „politické ekonomii"1 19) K táto kritice „přebytku moci" a jeho špatné distribuce v soudním aparátu viz zejména C. Dupaty, Lcttres sit r la proceduře crimmeUc, 1788; P. L. de Lacretelle, Disserlation sur le ministerc public v Discaurs sitr íe pvčju^údes leines mfamaniett, 1784; G. Target, U Esprit des aihicvs prcscntčs tutx Ětats géndrsiux^ 1789. 20) Viz N. Bergasse o soudní moct: „Je nutné, aby zabraňujíc každému druhu činnosti proti politickému zřízeni a Jakémukoli vlivu na vůli těch, kdo se účastní formování takového zřízení nebo jeho udržování, proto, aby chránila všechna individua a všechna práva, disponovala tato moc silou, která by byla všemocná při obrane a při zabezpečení a která by se stala naprosto bezmocnou, jestliže by změnila své určení a směřovala k jakémukoli zneužití při utlačování." [Rappart a la Canstitunnte sur le pouvoir judicinirc, 1789, s. 11-12.) t 129 moci trestat. Je tedy zrejme, proč tato „reforma" neměla žádný jedinečný moment vzniku. Na počátku této reformy nestojí ani nejosvícenějěí občané podléhající soudu, ani filozofové, V; ti nepřátelé despotismu a přátelé humanity, dokonce ani soci- ] ální skupiny oponující zákonodárcům. Či přesněji, nejsou to .: pouze oni; v tomto globálním projektu nové distribuce moci trestat a nového rozdělení jejích účinků se protnulo mnoho různých zájmů. Reforma nebyla připravena vně soudního aparátu a proti všem jeho představitelům; byla z podstatné částí připravena uvnitř něj, velkým počtem soudních úřední-"* ků a na základě cílů, které jim byly společné, a konfliktů moci, které je stavěly proti sobě. Reformátoři jistě netvořili mezi úředníky většinu; byli to však přece muži práva, kteří načrtli -všeobecné principy reformy: moc soudit by neměla být zatížena bezprostředním vykonáváním suverénní moci vladaře; měla by být osvobozena od nároků vydávat zákony; měla by být zbavena majetkových vztahů; a neměla by mít jinou funkci než soudit, plně vykonávat svou moc. Zkratka aby moc soudit již nespočívala na množství nespojitých, někdy si i pro-tarečících privilegií, udělovaných suverénní moď, nýbrž na spojitě distribuovaných účincích svrchované státní moci. Tento obecný princip definuje celkovou strategii, která zahrnovala celou radu různých bojů. Bojů filozofů jako Voltaire a novinářů jako Brissot ä Marat; ale také bojů soudních ťiředníků, jejichž zájmy však byly velmi rozmanité: Le Trosne, rada soudu první instance v Orleansu, a Lacretelle, generální advokát v parlamentu; Target, který se spolu s členy parlamentu stavěl proti Maupeouově reformě; ale také J, N. Moreau, jenž podporoval královskou moc proti paTlamentářům; též Serván a Du-paty, oba soudní úředníci, kteří však byli v konfliktu se svými kolegy, atd. Po celé 18. století uvnitř i vně soudního aparátu, v každodenních trestních praktikách, stejně jako v kritice institucí lze sledovat, že se formuje nová strategie vykonávání moci tres- 130 ta t. A „reforma", tak jak se formuluje v teoriích práva či jak Je schematicky podána v jednotlivých projektech, je, řečeno jasné, politickým nebo filozofickým obnovením této strategie s prvotními cíli: učinit trestání a potlačení nezákonností pravidelnou funkcí, koextenzivní se společností; trestat nikoli méně, nýbrž lépe; trestat možná s menší přísností, avšak proto, aby se trestalo s větší univerzálností a nutností; vpravit moc trestat hlouběji do těla společnosti. ,:; Situace, ze které se zrodila reforma, tedy nebyla situací : nové senzibility; byla to situace jiné politiky vzhledem k nezákonnostem. Obecně lze říci, že za ancien regime měly různé sociální vrstvy své rozpětí tolerovaných nezákonností: nedodržování jistého pravidla, zanedbávání početných výnosů či nařízení patřilo k podmínkám politického a ekonomického fungování společnosti. Že je to rys, který není pro ancien regime jedinečný? Bezpochyby. Avšak tato nezákonnost byla natolik hluboce zakotvena a byla tak nezbytná pro život každé sociální vrstvy, že měla v jistém smyslu i svou soudržnost a svou vlasmi ekonomii. Někdy přijala formu naprosto statutární - což z ní činilo spíš pravidelné zproštění než nezákonnost: byla to privilegia přiznaná jednotlivcům nebo společenstvím. Někdy měla formu masivního a všeobecného nedodržování, což způsobovalo, že v průběhu desetiletí, někdy i staletí, mohla být nařízení bezpočtukrát vydávána a obnovována, aniž by to kdy vedlo k jejich plnění. Někdy šlo o postupné zastarávání zákonů, jež poskytovalo prostor pro jejich náhlé znovuoživení. Někdy to byl tichý souhlas moci, přehlížení či prostě neschopnost účinně prosazovat zákon a stíhat jeho narušitele. Nejméně zvýhodněné vrstvy populace neměly v principu žádná privilegia: získávaly však pro- 131 spěch v rámci okraje toho, co jim bylo uloženo zákony a zvy-ky, z prostora tolerance, získaného atr silou či zatvrzelostí;-a tento prostor byl pro ně natolik neodmyslitelnou podmínkou existence, že byly vždy připraveny vzbouřit se, aby jej:-bránily; opakovaně prováděné pokusy omezit tento prostor uplatňováním starých pravidel nebo tříbením represivních, procedur vyprovokovaly ve všech případech lidové bouře, tak jako pokusy o omezení jistých privilegií pobuřovaly; šlechtu, klérus i buržoazii. Tato nezbytná nezákonnost, jejíž specifické formy si kaž-r-=: dá společenská vrstva nesla s sebou, byla zachycena v celé řadě paradoxů. V nižších oblastech byla spojována s kriminalitou, ad níž ji bylo těžké odlišit alespoň právně, ne-li morálně: od fiskální nezákonnosti k nezákonnosti celní, k pašování, loupení, ozbrojenému boji proti výběrčim daní a později i proti samotným vojákům, a konečně až ke vzpouře vedla spojitá souvislost, v níž bylo těžké vyznačit hranice; nebo dále potulka (přísně trestaná ve smyslu nařízení, jež však nebyla téměř nikdy naplňována) s loupením, kvalifikovanými krádežemi, někdy i s vraždami sloužila jako přívětivé prostředí pro nezaměstnané, pro dělníky kteří neoprávněně opustili své zaměstnavatele, pro služebnictvo, které z jakéhokoli důvodu uprchlo od svých pánů, pro učedníky, s nimiž bylo zle zacházeno, pro dezertéry, pro všechny, kteří chtěli uniknout nucenému verbováru. Takže kriminalita se opírala o mnohem širší nezákonnost, k níž byly lidové vrstvy připoutány jako ke svým existenčním podmínkám; a naopak, tato nezákonnost byla trvalým faktorem růstu kriminality. Odtud ona nejasnost v postojích veřejnosti: na jedné straně měl zločinec — zejména pokud šlo o pašeráka nebo rolníka, stíhaného pro vymáhání dluhů od svého pána - prospěch ze spontánní solidarity: v jeho násilnostech byla spatřována přímá souvislost s dávnými boji; avšak na druhé straně ten, kdo pod ochranou nezákonnosti přijímané urči- 132 tou populací spáchal zločiny na úkor této populace, například žebravý tulák, který kradl a vraždil, se snadno stával objektem zvláštní nenávistí: obrátil proti těm nejméně zvýhodněným nezákonnost, která byla integrována do jejich podmínek existence. Takto se okolo zločinů splétaly sláva i ostouzení; účinná pomoc i strach se střídaly vzhledem k této pohyblivé populaci, o níž se vědělo, že je tak blízko, která však byla pociťována jako místo, kde se může zrodit zločin. Lidová nezákonnost zahrnovala celé jádro kriminality, jež zde měla krajní formu a současně představovala vnitřní nebezpečí. Mezi nezákonností spodiny a tou, která náležela jiným společenským kastám, neexistovala ani přímá konvergence, ani podstatná protiklad nos t. V obecném smyslu udržovaly tyto různé nezákonnosti, vlastní jednotlivým skupinám, vzájemné vztahy, které byly zároveň vztahy rivality, konkurence, střetu zájmů, ale i vzájemné podpory, napomáhání: sedláky odmítnuté placení jistých státních či církevních dávek nebylo nutně pokládáno pozemkovými vlastníky za špatné; nedodržování některých továrních nařízení řemeslníky bylo často některými novými podnikateli podporováno; pašování - příběh Mandrina, vítaného celou populací, přijímaného na zámcích a bráněného dokonce členy parlamentu, to dokazuje - se těšilo široké podpoře. Nakonec-bylo v 17. století možné spatřit, jak se rozličná fiskální odmítání sdružovala v mohutných vzpourách, jichž se účastnily vrstvy populace, které si byly jinak zcela vzdálené. Vzájemná souhra nezákonností byla zkrátka součástí politického a ekonomického života společnosti. Nebo ještě přesněji: v trhlině, která se každodenně rozšiřovala lidovými nezákonnostmi, se odehrálo jisté množství transformací (například zastaralost Colbertových nařízení, nedodržování celních omezení uvnitř království, rozpuštění cechovních praktik); vždyť buržoazie tyto transformace potřebovala; 133 částečně na nich založila ekonomický růst. Tolerance byla tedy podporována. V druhé polovině 18. století měl proces tendenci se převrátit. Nejprve s všeobecným zvyšováním bohatství, ale rovněž s masivním demografickým nárůstem, se terčem lidové nezákonnosti stávají v první radě již nikoli práva, nýbrž majetek; chrna táctví a krádeže postupně nahrazují pašování a ozbrojený boj proti daňovým agentům. V tomto ohledu se sedláci, statkáři, řemeslníci často cítí být jejími hlavními oběťmi. Le Trosne nepochybně pouze zveličuje skutečnou tendenci, když popisuje sedláky trpící vydíráním od tuláků ještě více než dřívějším vymáháním feudálních dávek: zloději se na ně dnes vrhají jako mračno zhoubného hmyzu, pleníce sýpky a požírajíce jejich úrodu.21> Lze říci, že v 18. století se postupně projevuje krize lidové nezákonnosti; a ani hnutí z počátku Velké francouzské revoluce (týkající se odmítnutí panských práv), ani ta pozdější hnutí, v nichž se spojovaly boj proti právům pozemkových vlastníků, politické a náboženské protesty či odmítání majetkových odvodů, ji ve skutečnosti neupevnila v její staré a vlídné formě. Navíc ji buržoazie, ačkoli její značná část přijala bez velkých problémů nezákonnost týkající se některých práv, příliš nepodporovala v případech, kdy šlo o to, co považovala za práva týkající se vlastnictví. Nic není v této věci charakterističtější než problém venkovské delikvence z konce 18. století a zejména od vypuknutí Revoluce.225 Přechod k intenzivnímu zemědělství vykonával na užívací práva, na tolerance, na obecně přijímané drobné nezákonnosti stále větší vynucený tlak. Nadto se vlastnictví pozemků, dosahované nyní částečně i buržoazii a zbavené tak feudálních břemen, která je zatěžovala, stává 21) G, Le Trosna, Memoire stur les vagabondu, 1764, s, 4, 22) Y.-M. Bercé, Croqitanls ct mt-pieds, 1974, s. 161. 134 vlastrúctvírn absolutním: všechny tolerance, jichž sedláci do-gáhli nebo které si zachovali (opuštění starých povinností či upevnění neregulérních praktik: právo volné pastvy na strništi, sbírání klestí atd.), jsou nyní stíhány novými vlastníky, kteří jim dali jasný a jednoznačný status trestného činu (poHněcujíce tak v populaci řadu řetězových reakcí čím dál nezákonnějších nebo, chcete-li, čím dál zločinnějších: rozbiti ohrady, krádež či zabíjení dobytka, zakládání požárů, násilnosti, vraždy),2-" Právní nezákonnost, jež Často zajišťovala přežití těch nejchudších, se postupně s novým statusem vlastnictví stala nezákonností majetkovou. Tu však bude třeba trestat. A tato nezákonnost, ačkoli byla buržoazií spíš potlačována, pokud šlo o pozemkové vlastnictví, byla v případě obchodního a průmyslového vlastnictví zcela nepřijatelná^ rozvoj přístavů, vznik velkých obchodních center, kde se shromažďuje zboží, organizování dílen obrovských rozměrů (s odpovídající masou materiálu, nástrojů a výrobků, které patřily podnikateli a nad nimiž bylo těžké udržovat dohled), to vše nutně vyžadovalo také přísné potlačení nezákonnosti. Způsob, jímž má být bohatství podle zcela nových kvantitativních měřítek investováno ve zboží a ve strojích, předpokládá systematickou a ozbrojenou netoleranci vůči nezákonnosti. Fenomén je naprosto nejviditelnější tam, kde je nejvyšší ekonomický rozvoj. Kvůli této naléhavé potřebě potlačit nesčetné nezákonné praktiky hodlal Colquhoun podat jen pro město Londýn vyčíslené důkazy: podle odhadů podnikatelů a pojišťovacích společností vzrůstaly krádeže zboží dováženého z Ameriky a přechodně uskladněného na březích Temže rok co rok o 250 000 liber; jen v samotném londýnském pri- 23) Viz O. Festy, Les Délils rurmix ct Icitr ripressian soits in Revolution d k Consuíat, 1956; M. Agulhon, In víc sociale en Provence, 1970. 135 stavu (když nepočítame části prístavu patřící vojenskému námorníctvu) bylo každý rok ukradeno zboží za približné 500 000 liber; k tomu je třeba připočíst 700 000 liber ve vlastním městě. Při tomto nepřetržitém loupení je podle Colqu-houna třeba povšimnout si tří jevů: jednak napomáhání a často i aktivního podílnictví úředníků, dozorců, předáků a dělníků: „když se na jednom místě shromáždí velké množství dělníků, nutně se mezi nimi nachází mnoho špatných charakteru"; jednak existence celé organizace nedovoleného obchodu, která začíná v dílnách nebo v docích, pokračuje dále přes přechovávače - přechovávače ve velkém, kteří se specializovali na určité typy zboží, a přechovávače v malém, jejichž výkladní regály nabízely jen „staré kusy rezavého železa, hadry a obnošené šaty", zatímco v zadních místnostech obchodu se skrývala „námořní munice nejvyšší ceny, měděné hřebíky a šrouby, kusy litiny a vzácných kovů, výrobky ze Západní Indie, nábytek a hromada zboží nakoupeného od dělníků všeho druhu" - až po překupníky a kolportéry, kteří ukradené zboží rozváželi daleko na venkov;245 a konečně výroba falešných peněz (po celé Anglii bylo roztroušeno 40 až 50 penězokazeckých dílen, které nepřetržitě pracovaly). Tento ohromný podnik, zahrnující současně rozkrádání i konkurenci, totiž usnadňoval celý soubor tolerancí: některé platily téměř jako nabytá práva (například právo shromažďovat z íodí kusy železa či odrezky lana nebo znovu prodávat zlomky cukru); jiné jsou řádu morálního akceptování: analogie, s níž se toto loupení spojovalo v duchu svých vykonavatelů, jako pašování, „familiárně s těmi druhy přestupků, které vůbec nepociťovali jako něco nesprávného".-^ 24) P. Colquhoun, Trnitésurla police dc Londres, fr. překlad, 1807, sv. 1. Na stranách 153-182 a 292-339 podává Colquhoun velice detailní popis těchto postupů. 25) Tamtéž, s. 297-298. 136 í : Bylo tedy nutné kontrolovat a zaznamenávat všechny nedovolené praktiky Bylo třeba, aby byly přestupky přesně definovány a s jistotou trestány, aby se v tomto množství nezákonností, střídavě tolerovaných a trestaných se zcela neadekvátním pobouřením, určilo, co je nepřípustný přestupek, jehož původce by byl podroben trestu, před nímž není úniku. S novými formami akumulace kapitálu, výrobních vztahů a právního statusu vlastnictví se lidové nezákonné praktiky, ať už se odvíjely v tiché, každodenní tolerované formě nebo ve formě násilností, změnily z právních nezákonností na nezákonnosti týkající se majetku. Krádež se postupně stala jednou z hlavních výmluv legality na její cestě vedoucí od společnosti právně-politických dávek ke společnosti přivlastnění si výrobních prostředků a produktů. Nebo řečeno jinak: ekonomie nezákonností se restrukturovala spolu s rozvojem kapitalistické společnosti. Majetková nezákonnost byla oddělena od nezákonnosti právní. Toto rozlišení v sobě skrývá opozici mezi třídami, protože ty nezákonnosti, které byly lidovým vrstvám nejpřístupnější, byly nezákonnosti majetkové - násilné převody majetku; a protože si na druhé straně buržoazie rezervuje právní nezákonnosti pro sebe: možnost obcházet svá vlastní nařízení a své vlastní zákony, •zajistit si pro sebe celou ohromnou oblast ekonomického oběhu hrou, kterou rozvíjí na pomezí zákonů - na pomezí, j jež bylo předjímáno jejím mlčením nebo uvolněno faktickou I tolerancí. A toto přerozdělení nezákonností se promítlo dokonce ve specializaci soudních obvodů: pro majetkové nezákonnosti - pro krádeže - byly řádné a trestní soudy; pro právní nezákonnosti - podvody, daňové úniky, nezákonné obchodní operace - byly speciální právní instituce, jejichž jednání končila smírem, vyrovnáním, mírnými pokutami atd. Buržoazie si vyhradila plodnou oblast právních nezákonností. Současně s vytvořením této diferenciace se ukazuje nutnost nepřetržitého policejního rozčleňování, které míří 137 výslovně proti těmto majetkovým nezákonnostem. Ukazuje š se, že je nuiné opustit starou ekonomii trestající moci, jejímiž principy byly konfuzní a proděravělá mnohost instancí, pře-~ rozdělení a koncentraci moci, jež byly souvztažné s nehybností a nevyhnutelnou tolerancí, s tresty budícími pozornost svou manifestací a nahodilými při svém uplatňování. Úkazu- 1 je se, že je nutné definovat strategií a techniky trestání, kde ekonomie kontinuity a permanence nahradí ekonomii spotřeby a excesu. Trestní reforma se zkrátka zrodila v průsečíku boje proti „nadbytečné moci" panovníka a „podprahové moci" získaných a tolerovaných nezákonností. A byla-li tato re-forma něčím více než pouhým přechodným výsledkem souhry nahodilých okolností, bylo tomu tak proto, že mezi touto nadbytečnou a podprahovou moct byla utkána celá síť vztahů. Forma monarchické suverenity, která na stranu panovní- M ka umisťovala přívažek zjevné, neomezené, osobní, nekontrolované a nespojité moci, ponechávala na straně podřízených subjektů svobodný prostor trvalé nezákonnosti; ta byla jakoby korelátem onoho typu moci. Tak jak se sválo-vala vina na různá panovnická privilegia, tak se ve stejné do- p bě útočilo proti fungování těchto nezákonností. Oba cíle spo- 1 - lu souvisely. A podle okolností či partikulárních taktik dávali reformátoři přednost tomu nebo onomu. Le Trosne, fy-ziokrat, který byl radou prezidiálního soudu v Orleansu, tu může sloužit jako příklad. V roce 1764 publikoval pojednání ;; o potulce: je to líheň zlodějů a vrahů, „kteří žijí uprostřed společnosti, aniž by byli jejími členy", kteří vedou „skuteč-nou válku proti všem občanům" a kteří existují mezi námi „ve stavu, o němž se předpokládá, že zde byl před ustavením občanské společnosti". Vyžaduje pro ně co nejpřísnější třes-ty (a je příznačné, že vyjadřuje své překvapení nad stavem, kdy je s nimi zacházeno shovívavěji než například s pašerá-ky); žádá, aby byla posílena policie, aby je jízdní četnictvo stíhalo za pomoci populace, jež trpí jejich krádežemi; dožaduje I i j 13a séloby uto neužiteční a nebezpeční lidé „byli osvojeni státem a náleželi mu jako otroci svým pánům"; a v případě potřeby by se měly organizovat kolektivní hony v lesích, aby odtud byli vyštváni, a každý kdo by nějakého chytil, by byl náležité odměněn: „Dává se odměna 10 liber za hlavu vlka. Tulák je pro společnost nekonečněkrát nebezpečnější."26* Roku 1777 tentýž Le Trosne ve Vues sur la justice criminelle [Pohledy •na trestní právo] požaduje, aby byly omezeny výsady verejného žalobce tak, aby obžalovaní byli považováni za nevinné až clo jejich případného odsouzení, aby soudce byl pouhým arbitrem mezi nimi a společností, aby práva byla zpěvná, stálá, určená co nejpřesnějším způsobem", takže by souzení věděli, „čemu jsou vystaveni", a soudní úředníci nebyli ničím více než „nástrojem zákona".27' U Le Trosneho, jako u mnoha jiných v jeho době, se boj za delimitaci moci trestat artikuluje přímo v potřebě podřídit lidovou nezákonnost přímější a trvalejší kontrole. Je pochopitelné, že kritika veřejných poprav měla v trestní reformě takovou důležitost: neboť veřejná poprava byla projevem, v němž se viditelným . způsobem spojovala neohraničená moc suverénního panovníka a vždy připravená lidová nezákonnost. Humánnost (restů byla pravidlem, jež bylo kladeno režimu trestání proto, aby fixovalo jeho meze v jednom i v druhém. „Člověk", který musí být v trestech respektován, je právni a morální formou, která klade toto dvojí vymezení. Avšak ačkoli je pravda, že reforma jako trestní teorie a jako strategie trestní moci byla narýsována v bodě překrytí těchto dvou cílů, její stabilita pro budoucnost byla způsobena faktem, že ten druhý zaujal na dlouhou dobu přednostní místu. A to proto, že tlak na lidové nezákonnosti se stal v epoše Revoluce, později za císařství a ještě později i během 26) G. LeTrnsiiu. Mčnuurc sur irs vngiibttiuh, 1764, s. tí, 50, 54, 61-62. 27) c. l ľ Trosnu, Vitfs sur hj jitslicc crinihicUv, 1777, s. 31, 37,103-106. 139 19. století základním imperativem, jejž reforma byla s to převést ze stavu projektu do stavu institucionalizace a souboru praktik. Tedy ačkoli lze novou trestní legislativu zjevně cha-, rakterizovat zmírněním trestů, jasnější kodifikací, významným snížením libovůle, lépe ustaveným konsenzem ohledně moci trestat (na úkor reálnějšího rozdělení jejího vykonávání), stojí v pozadí této nové legislativy rozvrat tradiční ekonomie nezákonností a přísný nátlak při dosahování jejich nového přizpůsobení. Trestní systém je třeba chápat jako aparát diferencovaného spravování nezákonností, v žádném případě jako aparát jejich potlačování. Změnit cíl a zvolit jiné měřítko. Definovat novou taktíku k dosažení tohoto cíle, který je nyní mnohem subtilnější, ale také siřeji rozprostřen v sociálním poli. Nalézt nové techniky, které přizpůsobí trestání tomuto cíli a změní jeho účinky. Stanovit nové principy regulace, zpřesnění a univerzalizace umění trestat. Homogenizovat jeho aplikace. Snížit jeho ekonomické a politické náklady pomocí zvýšení jeho efektivnosti a rozmnožením oblastí aplikace. Zkrátka konstituovat novou ekonomii a novou technologii trestající moci: to jsou bezpochyby základní misons ďitre reformy trestního práva v 18, století. Na úrovni principů se tato nová strategie formuluje snadno v rámci teorie společenské smlouvy. U občana se předpokládá, že jednou provždy přijal zákony společnosti, na jejichž základě může být potrestán. Zločinec se tak zjevuje jako bytost z právního hlediska paradoxní. Porušil smlouvu, a je tedy nepřítelem společností jako celku, avšak podílí se na trestání, kterému je podroben. I ten nejmenší zločin atakuje celou společnost; a celá společnost - včetně tohoto zločince - je přítomna i v tom nejmenším trestu. Trestám je tedy zobecněnou 140 funkcí, koextenzivní s celkem společnosti a s každým z jejích, 'prvků. Zde se objevuje problém „měřítka" a ekonomie trestající moci. Ve svém důsledku staví takový přestupek jedince do ■opozice proti celku společnosti; aby jej potrestala, má společnost právo postavit se proti němu rovněž ve své celkovosti, je to nerovný boj: na jedné straně jsou všechny síly, všechna moc, všechna práva. A tak to má být, neboť je zde zahrnuta i obrana každého jedince. Velkolepé právo trestat se tak ustavuje proto, že zločinec se stává obecným nepřítelem. Dokonce víc než nepřítelem, neboť jeho činy vycházejí ze středu společnosti-je zrádcem. „Zrůdou" Proč by tedy společnost nad ním neměla mít absolutní právo? Proč by nemohla vyžadovat, prostě a jednoduše, jeho vyhlazení? A je-li/pravd a, že iprincipy trestání musí být stvrzeny společenskou smlouvou, pak je zcela logické, že občané souhlasí s nejvyšším trestem pro ty z nich, kteří je jako celek napadají. „Každý zločinec, který útočí na společenská práva, stává se skrze své činy rebelem a zrádcem své vlasti; v takovém případě je ochrana státu neslučitelná s jeho vlastní ochranou; je nutné, aby jeden padl, a zahyne-lí ten, kdo je vinen, je zabit nikoli občan, nýbrž nepřítel/,2B} Práva trestat se proměnilo z odplaty panovníka na obranu společnosti. Nachází se však nyní v novém .'; spojem s tak silnými prvky, že se stává ještě obávanější. Zločinec je uchráněn před hrozbou, ve své podstatě excesivní, _ . : : /; 2B) J.-J. Rousseau, Společenská smlouva, kniha II, kap. V. Nutno poznamenat, že tyto Rousseauovy ideje byly využity v Konstituante určitými poslanci, kteří si přáli udržet systém velmi přísných trestů. Kuriózne jim principy Společenské smlouvy sloužily k podpoře staré korespondence mezi krutostí zločinů a trestů. „Ochrana občanů vyžaduje, aby tresty byty vyměřovány podle krutosti zločinů a aby nebyla ve jménu humanity tato humanita obětována." {Mcmgins de Roquefort, který cituje tuto pasáž ze Společenské smlouvy, Řeč v Konstituante, Archives pnrlcnicntatres, sv. XXVI, s, 637.) 3»v s' I; ale je vystaven trestu, jenž se zdá být ničím neohraničený ]e to návrat k hrozivé nadmoci. To s sebou přináší nutnost síg^ noví t pro trestající moc princip moderace. „Kdo by se netřásl hrůzou při nahlédnutí do historie tolika strašných a zbytečných mučení, vynalézaných a chladně ukládaných zrůdami, které samy sebe nazývaly mudrci?"^] Ci ještě; „Zákony mne vybízejí k potrestání těch nejstrašněji šícli zločinů. Přistupuji k tomu se vší zuřivostí, ke které mne tyto zločiny inspirují. Ale co to? Strašlivosti zločinů trest stáli le přesahují... Bože, který jsi vložil do našich srdcí odpor k bolesti naší i nám podobných, jsou to tytéž bytosti, které jsr: stvořil velice slabé a citlivé, kdo vynalezl tak barbarská, tak'; rafinovaná mučení a zabíjení? "30) Princip moderace trestů, dokonce i když jde o potrestání nepřítele celku společnosti, je artikulován nejprve jako diskurz srdce. Ci přesněji, vytryskne jako výkřik těla, které se bouří při pohledu na tolik krutosti nebo při její představě. Formulace principu, že trestání musí zůstat „humánní", je u reformátorů vyjádřeno první osobou, Jako kdyby se senzibilita vyjadřovala přímo tím, kdo mluví; jako kdyby tělo filozofa či teoretika vstoupilo mezi ná-. ruživost kata a popravovaného, aby prosazovalo vlasmi zákon a vnutilo jej nakonec celé ekonomii trestám. Nalézá se v lyrismu, který manifestuje bezmocnost, racionální fundament pro trestní kalkul? Kde lze mezi principem smlouvy, který odsouvá zločince mimo společnost, a obrazem zrůdy, „vyvržené" přírodou, nalézt hranici, ne-li v přirozenosti člověka, jež se manifestuje - nikoli v přísností zákona či v krutosti delikventa, nýbrž v senzibilitě racionálního člověka, který vytváří zákony a nepáchá zločiny? 29) C, Beccnrin, Des deliís et des peines, vydání z roku 1856, s, 87. 30) P. L, de Lacretelle, Discaurs sur le prčjitgc dcs peines inftwmntcs, 1784, s. 129. 142 ?.P&Toto uchýlení se k „senzibilitě" však přesně nevyjadřuje teoretickou nemožnost. Přináší s sebou fakticky princip kalkulu. Tělo, představivost, bolest, srdce, jež má být respektD-yfaô- to vše ve skutečnosti náleží nikoli zločinci, jenž má bvt trestán, ale lidem, kteří poté, co podepsali pakt, mají právo oraktikovat na něm moc, k níž se sjednotili. Bolest, kterou iná zmírnění trestů vyloučit, je bolest soudců či diváků se ygím tím/ co rnůže přivodit zatvrzelost, krutost způsobená zvykem anebo naopak mylně zakotvené pocity lítosti, shovívavosti: „Milost mírným a citlivým duším, na nichž tyto strašlivé tresty vykonávají jistý způsob mučení,'™' To, co se má připravit a vypočítat, jsou zpětné účinky trestu na trestajícíinstanci a na moc, na niž si činí nároky " Zde leží kořeny principu, podle něhož by nikdy neměl být použit „nehumánni" trest, byť by zločinec mohl docela dobře být zrádcem Či zrůdou. Jestliže dnes zákon musí zacházet „humánně" s jedincem, který se nachází „mimo přirozenost" (zatímco dřívější justice nakládala nehumánním způsobem s těmi, kdo byli „mimo zákon"), důvod neleží V nějaké hluboké humanitě, kterou v sobě zločinec skryl, nýbrž v nezbytné regulaci účinků moci. Právě tato „ekonomická" racionalita musí vyměřovat trest a přitom předepisovat -náležité techniky. „Humanita" je respektované jméno, udělené této ekonomii a jejímu pečlivému kalkulu, „Pokud jde o trestání, jen minimum je pří něm podřízeno humanitě a doporučováno politikou."32' 31) Thmíčž, s. 131. 32} A. Duport, Řeč v Konstituante, 22, prosince 1789, Ardúves parte-mentnircs, sv. X, s. 744. V temže smyslu by bylo možné citovat rozličné příspěvky z konce 18. století, předkládané vedeckými společnostmi a akademiemi' jak dosáhnout toho, „aby určitá mírnost vyšetřování a trestání byla v souladu s jistotou, že potrestání bude pohotové a exemplární a že zde občanská společnost nalezne nej-vyěsí možnou míru zabezpečení své svobody a humanity" [Societu 143 Vezměme si tedy, abychom porozuměli této techno-politictí: trestání, krajní případ, zločin ze všech zločinů nejtěžší: enorrrH ní zločin, který porušuje celek těch nejvíce respektovaných zákonů. Je spáchán za natolik výjimečných okolnosti, v prostře-; dí tak důkladně utajeném, s takovou pečlivostí a jakoby na: nejzazších hranicích možného, že může být jen jediným a v každém případě krajním činem svého druhu: nikdo jej nikdy nemůže napodobit; nikdo jej nemůže brát za příklad, ani se vůbec pohoršovat nad tím, že byl spáchán. Je odsouzen k tomu, aby se ztratil beze stopy. Tato bajka-"' o „krajnosti zločinu" je pro nový princip trestání tím, čím byl pro stará trestání prvotní hřích: čistou formou, v níž se zjevil důvod pro trestáni. Měl by být takový zločin potrestán? Podlo jakých měřítek? Jaký užitek by jeho potrestání přineslo v ekonomii moci trestat? Bylo by užitečné do té míry, do jaké by mohlo napravit „zlo spáchané na společnosti".3^1 Neboť pokud necháme stranou škodu čistě materiální - která, i když je nenapravitelná jako v případě vraždy, má malou platnost v žebříčku hod not společnosti jako celku -, škoda, kterou způsobí takový zločin celku společnosti, spočívá v narušení řádu, které do ní zavádí: pohoršeni, jež vzbuzuje, přiklad, který nabízí, podnět k zopakováni, není-li potrestán, možnost obecného rozšíření, již v sobě nese. Aby tedy bylo potrestání užitečné, musí mít za cíl konsekvence líai/iíijiM/iií.' de Berne, 1777). Marni odpověděl svým 1'lnn de Lčgislalioii crtmtndlc. jaké jsou „prostředky pru zmírněni přísnosti trestních zákonů ve Francií, které by neuškodily verejnú bezpečnosti" (Academie líc C/iii/íTTí-snr-Alitrilc, 17M); členy akadémiu byli Brissnl a Bernardi); „vedu extrémní přísnost zákonů ke snížení počtu n z-ávažnusti trestních činit u zvrácenu populace"? [Acadčmie tle Marseilli1, 17Kfi; členem se stal Eyitinr). 33) C. Target, Oívnvulion^ sur Ir pnyel itu Gulev Locré, Li Li^isdi-fiiui iir la France, sv. XXIX, s. 7-ti. Tntéž. lze nalézt v inverzní formě o Kanta. 34) C. E. de Pastorel, Des Iiik jviMÍes, 1790, sv. 11, s. 21. 144 zločinu, chápané jako řadu narušení pořádku, která by mohl způsobit. „Poměr mezi trestem a kvalitou zločinu je určován vlivem, který má narušení smlouvy způsobené zločinem, na spbTečenský řád."351 Tento vliv zločinu však není nutné v přičlení poměru k jeho ukrutnosti; zločin, který naplňuje vědomí hrůzou, má často menší důsledky než skutek, který je všemi tolerován a pociťován jako vhodný k vlastnímu napodobení. Velké zločiny jsou zřídkavé; nebezpečí naopak spočívá v kaž-'dodennich drobných přečinech, které se mohou rozmnožit. Mezi zločinem a trestem proto nelze hledat kvalitativní vztah, >ikvivalend na záldadě hrůzy: „Může křik nešťastníků při mučení navrátit z hlubin minulosti, která se znovu nevrátí, čin, jenž už byl spáchán?"™ Trest je třeba vypočítat nikoli z funkce i zločinu, nýbrž z možnosti jeho opakováni. Nezaměřovat se na minulý přestupek, ale na budoucí porušení pořádku. Působit lak, aby zločinec nemohl mít ani chuť zločin opakovat, ani možnost, že by jej někdo následoval.7'7' Umění trestat tak bude uměním účinků; spíš než stavět proti přemíře zločinu přemíru trestu bude třeba přizpůsobit navzájem obě rady, které provázejí zločin: řadu jeho vlastních účinků a řadu účinků trestu. Zločin bez dynastie nevolá po potrestání. Ne více, než měla -podle jiné verze téže bajky - stará společnost, v předvečer svého rozkladu a zániku, právo vztyčovat šibenice. Nejzazši zločin nemůže než zůslal nepotrestán. Byla to stará koncepce. Nebylo třeba čekat na reformu z la. století, aby byla uvolněna tato exemplární funkce tres- 35) G. Filangieri, U Science ile la Ičgislntiím, fr. překlad, 1786, sv. IV, s. 214. 36) C. de Deccaria, Trnitě des ifc*fs cl des /wíhcs, 1856, s. 87. 37) A. Barnave, Ruč v Konstiluanlě: „Společnost nevidí v trestech, které uděluje, barbarsko potěSení z toho, že nutí trpět lidskou bytost; spatřuje v něm nezbytný předpoklad, jak předcházet podobným zločinům, |ak chránit společnost před zlem, jimž ji ohrožuje vraždění." (Arclihvs jwľli'imvriiríris, sv. XXVII, 6. června 17'J1, s. lJ). 145 m tání. To, že trestaní hledí vstříc budoucnosti a že přinejmerv1 ším jednou z jeho hlavních funkcí je prevence, bylo již po stzflS letí jedním z běžných ospravedlnění práva trestat. Rozdfl ■ však spočíval v tom, že prevence, která byla dříve očekávána spíše ze strany trestu a jeho zjevnosti - a tedy i jeho neome- 'i zenosti -, má nyní tendenci stát se principem jeho ekonómie I a měřítkem jeho spravedlivých proporcí. Má se trestat přesně tolik, aby se zabránilo opakování. Dochází tedy k přesunu >i v mechanismu příkladu: v trestním systému veřejných prj-.í prav byla příkladem replika zločinu; šlo o to předvést, v jaké-si zdvojené manifestaci, zločin a současně moc panovníka^ která nad ním vládne; i v trestním systému vypoätaném podle jeho vlastních účinků musí příkladný trest odkazovat ke zločinu, avšak způsobem co možná nejdiskrétnějším, musí indikovat intervenci moci, ale co nejúsporněji, a v ideálním : případě zabránit pozdějšímu znovuobjevení se jednohn i druhého. Příklad tak jíž není rituálem, který něco manifestuje, nýbrž znakem, který vytváří překážku. Prostřednictvím této techniky trestních znaků, která směřovala k převrácení celého časového pole trestní akce, zamýšleli reformátoři dodat moci trestat účinný ekonomický nástroj, zobecněný na celou sociální sféru, schopný kódovat veškeré jednání a násled- í ně omezit celou rozptýlenou doménu nezákonností. Tato sémio-technika, jíž se pokoušeli vyzbrojit moc trestat, spočívala na pěti či šesti hlavních pravidlech. Pravidlo minimálni kvantity. Zločin je spáchán proto, že obstarává jisté výhody Kdyby se spojila idea zločinu s ideou jen :: o něco větších nevýhod, přestal by být zločin žádoucí. „Aby trest vyvolával účinek, který se od něj očekává, postačí, když újma, kterou způsobuje, převýší prospěch, jejž viník ze zloči- : nu čerpal.Lze říci, že blízkost zločinu a trestu je nutné při- 9 3H1 C. di! Beccnrin, Truilč des dčlits ri des {leines, lW5ft, sf HLJ. 146 itiout; nikoli však již ve staré formě, kde se veřejné mučení gťavalo rovnocenným zločinu co do intenzity, s dodatkem, jčterý značil „nadbytek moci" na straně panovníka uskutečňujícího svou legitimní mstu; je tu určitá kvaziekviva-lehce na rovině zájmů: mírný přebytek zájmu spíš se trestu vyhnout než riskovat zločin. . Pravidlo dostatečné ideality. Jestliže motivem zločinu je očekávaná výhoda, kterou má jeho vykonání přinést, pak účinnost trestu spočívá v nevýhodě, která je očekávána od něj, ifyto „útrapy", jež jsou jádrem trestáni, pocházejí nikoli z pociťování utrpení, nýbrž.z představy bolesti, nelibosti, nepříjemnosti - „útrapy trestu" jsou nahrazeny představou :';útrap trestu". Trestání tedy již nepracuje s tělem, ale s reprezentací. Či přesněji, pokud pracuje s tělem, pak v tom smyslu, že není ani tak subjektem utrpení, jako spíš objektem reprezentace: vzpomínka na bolest může zabránit recidivě stejně, jako může představa fyzického trestu, jakkoli umělá, sloužit jako prevence před nakažlivostí zločinu. Avšak není to již bolest sama o sobě, co se stává nástrojem trestní techniky. Je tedy zbytečné stavět na odiv, dokud je to jen možné a vyjma případů, kdy je třeba vyvolat působivou reprezentaci, podívanou popravišť. Jde o elizi těla jako subjektu trestu, avšak nikoli nutné jako prvku v představení. Odmítnutí veřejných poprav, jemuž se na prahu teorie dostávalo pouze lyrické formulace, se nyní setkává s možností formulace zcela racionální: maximalizována má být reprezentace trestu, nikoli jeho tělesná realita, Pnwidlo vcdhjŠich účinků. Trest musí působit svými nejin-tenzivnějšími účinky na ty, kteří žádný špatný skutek nespáchali; v krajním případě lze říci: kdyby bylo jisté, že viník nezačne znovu páchat zločiny, stačilo by nechat ostatní věřit, že byl potrestán. Je to cenlrifugální intenzifikace účinků, která ústí do tohoto paradoxu, že v kalkulaci trestů je tím nejméně znjímwvým prvkem sám viník (kromě případů, kdy je pode- 147 zrelý z recidívy). Beccaria tento paradox ilustroval na trestu, který navrhoval namísto trestu smrti: neustávající zotročenú Jako fyzický trest, který je krutější než smrt? Vůbec ne, ríkg Beccaria, neboť bolest otroctví je pro odsouzeného rozdělena ' do tolika dílků, kolik mu zbývá okamžiků života; nekonečně dělený trest, elejský trest, mnohem méně přísný než trest smrtí, od něhož je jen krůček k veřejnému umučení. Naproti tomu pro ty, kteří tyto otroky vidí nebo si je představují, se utrpení, jež otroci snášejí, soustřeďuje do jediné představy:' všechny okamžiky otroctví jsou staženy do jediné reprezentace, jež se tak stává mnohem děsivější než představa smrti. Je to ekonomicky ideální trest: je minimalizován vzhledem k těm, kteří jej podstupují (a u nichž, omezených na otroctví, nehrozí recidíva) a je maximalizován vzhledem k těm, kteří si jej představují, „Mezi tresty a způsoby, jimiž jsou aplikovány v poměru ke spáchaným přečinům, je třeba volit prostředky, které vyvolají v duchu lidu nejsilnější a nej trvanlivější dojem a které jsou zároveň nejméně kruté k tělu viníka."391 Pravidlo naprosté jistoty, S představou každého zločinů a od něho očekávaných výhod musí být spojena představa určitého trestu s přesně danými nepříjemnostmi, jež z něj pJy-~ nou; je třeba, aby spojení jednoho s druhým bylo považováno za nevyhnutelné a aby je nic nemohlo narušit. Tento obecný prvek jistoty, který musí zajišťovat účinnost trestního systému, zahrnuje jistý počet konkrétních předpokladů. Zákony, které definují zločiny a předepisují tresty, musejí být naprosto jasné, „aby každý člen společností mohl rozlišovat mezi činy kriminálními a poctivými".40' Tyto zákony musejí být publikovány, aby k nim mohl mít kdokoli přístup; tedy nikoli ústní a zvykové tradice, nýbrž zapsaná legislativa, která bude „trvalým dokladem společenské smlouvy", šířená 39) C. de Beccaria, Trnité dcs dčlits et dca pcincs, 1764, vyd. 1856, s. 67. 4tí) J. P. Brissot, Thůorie dcs his crimindlcs, 1781, sv. I, s. 24. 148 třednictvím tištěných textu, jež jsou dány na vědomí všem: „Jedině vytištění může učinit celou veřejnost, a nikoli jen několik výjimečných jedinců, správcem posvátné kodifikace zákonů.Monarcha se musí vzdát svého práva udělovat milost, poněvadž síla, která je přítomná v představě trestu, nesmí být oslabena nadějí, že dojde k podobné intervenci: „Je-íi lidem dovoleno spatřovat, že zločin může být prominut a že trest není jeho nevyhnutelným následkem, uchovává se tím v nich naděje na beztrestnost... zákony musejí být neúprosné, soudci neoblomní."421 A především nesmí • žádný spáchaný zločin uniknout zraku těch, jejichž úkolem je vykonávat spravedlnost; nic nemůže oslabit aparát zákona více než naděje na beztrestnost; jak by bylo možné ustavit V mysli občanů, podléhajících pravomoci soudů, spojem mezi zlým skutkem a trestem, kdyby toto spojení bylo ovlivňováno určitým koeficientem nepravděpodobnosti? Nebylo by :pak nutné učinit trest tím více obávaným v jeho násilnosti, itcím méně strachu by vzbuzoval svou neurčitostí? Spíše než napodobovat starý systém a být „krutější je tedy třeba být více ostražitý"J® Odtud plyne idea, že justiční aparát musí být zdvojen nástrojem dohlížení, jenž mu bude přímo podřízen a bude jednak umožňovat, aby se zabránilo zločinům, a jednak, jsou-li již spáchány, aby byl jejich pachatel odsouzen; policie a justice musejí postupovat společně jako dvě vzájemně se doplňující činnosti téhož procesu - policie zajišťuje '41) C. de Beccaria, Traitč des délits ct des pcmcs, 1764, vyd. 1856, s, 26. 42) C. de Beccaria, tamtéž. Viz rovněž Brissofc „Je-li omilostnění nestranné, zákon je špatný; tam, kde je dobrá legislativa, jsou všechna omilostnění zločinů proti zákonu." {Thčaric des iais criminclles, 17B1, sv. I, s. 200) 43) G. de Mabíy, Dc h Ičgishtion, Owtvrcs complétcs, 1789, sv. IX, & 327. Viz také E. de Vatteb „Není to ani tak krutost trestů, jako spíš důkladnost jejich vykonávání, co udržuje celý svět v poslušnosti." (Le Drois dcs gens, 1768, s. 163) 149 „působení společnosti na každého jednotlivce", justice „práva jednotlivců vůči společnosti";4'5* tak vyjde každý zločin na-: jevo a bude s naprostou jistotou potrestán. Mimoto je všafc třeba, aby procedury nezůstávaly skryté, aby důvody, pro něž byl někdo odsouzen či obviněn, byly známy všem a aby každý musel uznat i důvody k potrestání: „Nechť soudní ráda prosloví svůj názor nahlas, nechť je povinen odvolat se ve svém soudu na znění zákona, kterým viníka odsuzuje.,.-necht jsou procesy, jež byly tajemně ukryty v soudních kancelářích, otevřeny nyní všem občanům, kteří mají zájem o osud odsouzených.""1^ Pravidlo obecně pravdy, Pod tímto zcela banálním principem se skrývá významná transformace. Starý systém právních důkazů, užívání mučení, vynucování přiznání, zužitkování veřejné popravy, těla a celého představení k reprodukci pravdy izoloval po dlouhou dobu trestní praktiky od obecných forem demonstrace: polodůkazy vytvářely polopravdy a poloviníky, věty vynucené útrapami měly hodnotu autenti-fikace, presumpce viny určovala míru trestu. Heterogenita systému vzhledem k řádnému režimu dokazování způsobovala skandál jen do doby, než moc trestat začala kvůli své vlastní ekonomii pociťovat potřebu ovzduší nevyvratitelné jistoty Jak dokonale spojit v mysli lidí představu zločinu s představou trestu, jestliže uskutečnění trestu nenásleduje ve všech případech uskutečnění zločinu? Ustavit toto spojení se vší jednoznačností a pomocí prostředků platných pro všechny se stalo prvotním úkolem. Verifikace zločinu musela podléhat obecným kritériím jakékoli pravdy. Soudní rozsudek musí být v argumentech, které zapojuje, a v důkazech, které přináší, homogenní s rozsudkem obecně. Půjde tedy 44) A, Duport, Reč v Konstituante, Arckives parkmaUairest sv, XXI, 22. prosince 1789, s. 45. 45) G. de Mably, De la legislation, Oeuvres compVetcs, 1789, sv. IX, s. 348- 150 o to upustit od soudních důkazů, odmítnout mučení, přijmout za nezbytné úplné dokazování pro ospravedlnění nějaké pravdy, zrušení jakékoli korelace mezi stupněm podezření a mírou trestu. Jako matematická pravda i pravda zločinu může být přijata, jen když je úplně dokázána. Z toho plyne, že až do okamžiku konečného dokázání zločinu musí být obviněný pokládán za nevinného a že pro dokazováni rnúsí soudce použít nikoli rituální formy, nýbrž obecné nástroje, čili rozum, jakým je obdařen každý, tedy i filozofové a vědci; „Teoreticky si představuji soudního úředníka jako filozofa, který se pokouší odhalit nějakou zajímavou pravda... Jeho moudrost mu umožní vzít v úvahu všechny okolnosti a všechny jejich vztahy, srovnávat je či oddělovat tak, aby to nutně vedlo k zdravému souzení."46) Vyšetřování, používání zdravého rozumu, odložení starého inkvizičnlho modelu, aby mohl být přijat rnnohem pružnější (a dvojnásob, vědecky a zdravým rozumem, ospravedlněný) model empirického zkoumání. Soudce bude jako „lodivod, který naviguje loď mezi skalami": „Co budou důkazy či na které indicie se bude moci spolehnout? To se nemohu ani já, ani nikdo jiný odvážit předem obecně určit; okolnosti jsou podřízeny nekonečnému počtu proměn, důkazy a indicie se odvozují z těchto okolností, a je naprosto nutné, aby se ty nejjasnější důkazy a indicie měnily ve vzájemném souladu."47' Od nynějška bude trestní praxe podřízena obecnému režimu pravdy či spíše komplexnímu režimu, v němž se proplétají heterogenní prvky vědeckého dokazování, smyslového vnímání a zdravého rozumu tak, že utvářejí „intimní přesvědčení" soudce. Ačkoli si trestní justice střeží formy, jež garantují její spravedlivost, může se nyní otevřít pravdám 46) G. Seigneux de Correvon, Epsrti sur V usage de la torture, 1768, s, 49, 47) P. Risi, Observations de jurisprudence crímmelle, fr. překlad, 1758, s. 53. 151 všech proudů za předpokladu, že jsou evidentní, dostateční doložené a přijatelné pro všechny. Soudní rituál již není sárn* o sobě tvůrcem sdílené pravdy. Je přesunut do referenčního pole obecných důkazů. Splétá se zde složitý a nekonečný vztah s množstvím vědeckých diskurzů, nad nímž trestní justice dodnes nedosáhla kontroly. Kdo je pánem spravedlnosti, není již pánem její pravdy :|1 Pravidlo optimální specifikace. Poněvadž trestní sémiotika odhaluje celé pole nezákonností, jež mají být redukovány, je třeba, aby byly kvalifikovány všechny trestné činy; musejí1 být klasifikovány a sjednoceny v prostoru, jenž nedovoluje žádnému z nich uniknout. Je tu proto nutný zákoník, který bude dostatečně přesný na to, aby mohl jasně prezentovat každý typ trestného činu. Mlčení zákona nesmí vzbuzovat naději na beztrestnost. Musí tu být vyčerpávající a explicitní zákoník definující zločiny a pevně stanovující tresty.1*8) Je zde však i požadavek úplného pokrytí všech zločinů určitými účínky-znaky povinného trestání, abychom pokročili ještě dále. Idea jednotného trestu nemá stejný účinek na všechny; pokuta neznamená pro bohaté nic strašlivého, tak jako potupa není nic pro toho, kdo jí byl už mnohokrát vystaven. Škodlivost činu a nebezpečí pramenící z toho, že bude následován, se liší podle postavení pachatele; zločin urozeného člověka je mnohem škodlivější než tentýž čin spáchaný mužem z lidu. ,,y> A konečně, protože trest má zabránit recidivě, je třeba mít na paměti niternou povahu zločince, předpokládaný stupeň jeho špatnosti, vlastní kvalitu jeho vůle: „O kolik méně je vinen ten ze dvou lidí, kteří spáchali týž zločin, jenž měl stěží prostředky potřebné k živobytí, nežli ten, který se utápí v nadbytku? O kolik více je zločincem ten ze dvou krivopff- 48) O tomto tématu viz kromě jiných S. Linguet, Nčcessitč ďmic reforme de ťadminfctration de In justice críminclk, 1764, s. 8. 49) P. L. de Lacretelle, Discours sur les pcines infamantcs, 17B4,s.144, 152 sežníků, jejž vychovávali od dětství takr aby mu vtiskli vědomí cti, nežli ten, který byl ponechán přírodě, jemuž se nikdy nedostalo žádného vzdělání?"^ Souběžně s potřebou paralelní klasifikace zločinů a trestů pozorujeme, jak zde proráží nezbytnost individualizace trestů ve shodě s jedinečnými charaktery jednotlivých zločinců, TaLo individualizace bude bělkou vahou zatěžovat celou historii moderního trestního práva; má své kořeny právě zde: ve smyslu teorie práva a podle požadavků každodenní praxe je tato individualizace nepochybně v radikální opozici k principu kodifikace práva; avšak z hlediska ekonomie trestající moci a technik, jež jsou pokládány za nutné k tomu, aby uvedly do oběhu po celém společenském tělese detailně upravené znaky trestání, bez jakýchkoli mezer, bez zbytečných „výdajů" moci, ovšem také bez bázlivosti, je zcela zřejmé, že kodifikace systému trestný čin - trest a modulace páru zločinec - trestání jdou ruku v ruce a dovolávají se jedna druhé. Individualizace se ukazuje jako konečný záměr přesně přizpůsobeného zákoníku. Nicméně tato individualizace je ve své povaze velmi odlišná od modulací trestu, jak je známe ze staré soudní praxe. Stará praxe - a v tomto bode byla zcela v souladu s trestní praxí křesťanské církve - využívala k přizpůsobení trestu dvě řady proměnných, „okolnosti" a „záměry". Tedy takříkajíc prvky, které dovolují kvalifikovat čin o sobě. Modulace trestu náležela ke „kazuistice" v širokém smyslu slova.51* Avšak to, co se zde nyní začíná rýsovat, je modulace, která odkazuje k samotnému pachateli, k jeho povaze, ke způsobu jeho života a jeho myšlení, k jeho minulosti, ke „kvalitě", a nikoli k záměrům jeho vůle. Pociťuje se zde, avšak zatím jako nevyplněné, určité místo, kde v rámci trestní praxe pře- 50) J.-P. Marat, Pton dc Ičgislntion crimUwllc, 1780, s. 34. 51} O neindividualizujícím charakteru kazuístiky vík P, Cariou, Les ídča-lités cnsuistiqucs {strojopis dizertační práce). 153 vezme psychologické vědění roli soudní kazuistiky. Na konci 18. století je tento okamžik ve skutečnosti ještě poměrně vzdálen. Spojem zákoník-indívidualizace se hledá ve vědeckých modelech své doby. Dějiny přírody nabízejí zajisté neja-dekvátnější schéma: taxonomii druhů podle nepřetržitého stupňování. Hledal se někdo, kdo sestaví Linného taxonomii: zločinů a trestů, a to tak, že každý jedinečný trestný čin a každý trestaný jedinec by spadali bez rizika nahodilosti pod ustanovení jednoho obecného zákona. „Musí být sestavena tabulka všech rodů zločinů, jež lze zaznamenat v různých zemích. Podle výčtu zločinů bude poté třeba zavést rozdělení do druhů. Nejlepším pravidlem pro toto rozdělení je, jak se mi zdá, oddělení zločinů podle rozdílů v jejich objektech. Dělení musí být takové, aby byl každý druh jasně odlišený od jiného a aby byl každý jedinečný zločin uvažovaný ve všech vztazích umístěn mezi ten, který mu předchází, a ten, který po něm následuje, a to v tom nejpřesnějším vystupňování; je konečně třeba, aby byla tato tabulka taková, že umožní porovnání s jinou tabulkou, která bude vytvořena pro tresty, a to způsobem, kdy jedna bude přesně odpovídat druhé/'53* V teorii, či spíš ve snu, vyřeší tato dvojitá tabulka trestů a zločinů problém: Jak aplikovat pevně daná práva na jednotlivá individua? V této době se formy antropologické individualizace, ovšem vzdáleny tomuto spekulativnímu modelu, konstituovaly ještě příliš hrubým způsobem. Nejprve co se týče pojmu recidíva. Nelze říci, že by toto slovo bylo ve starých trestních zákonech neznámé.-1*) Mělo však tendenci stát se kvalifikací samotného delikventa, schopnou modifikovat udílený trest: 52) P. L. de Lacretelle, Rčflexions aur la Ičgislftlión pcnnte,v Dtecaurs surlcs přilíc; iufamantcs, 1784, s. 351-352. 53) Navzdory tomu, co rekli Carnot nebo F, Helie a Chauveau, byl reci-divismus zcela jasně sankcionován pomerné vysokým počtem záko- 154 padle zákonného ustanovení z roku 1791 podléhali recidivisté téměř ve všech případech dvojnásobnému trestu; podle zákona z floréatu roku 10 (tj. května 1820) jim muselo být vypáleno jako znamení písmeno R; a trestní zákoník z roku 1810 jim ukládal buď maximální výši příslušného trestu, nebo trest bezprostředně nadřazený Neboť to, oč zde v případě recidi-vy jde, není vykonavatel činu definovaného zákonem, nýbrž delikventní subjekt, určitá vůle, která manifestuje svůj v záhadě zločinný charakter. Úměrně tomu, jak se kriminalita stávala namísto zločinu objektem trestní intervence, opozice inezi tím, kdo spáchal svůj první zločin, a recidivistou nabývala stále většího významu, A na základě této v několika bodech posílené opozice lze pozorovat, jak se v téže epoše formuje pojetí zločinu „z vášně" - zločinu bezděčného, unáhleného, spojeného s mimořádnými okolnostmi, který sice není omluvitelný stejně jako v případě šílenství, nicméně slibuje, že nebude nikdy považován za zločin obvyklý Již Peletier v roce 1791 poznamenal, že důmyslné vystupňování trestů, které předložil v Konstituante, by mohlo odradit od zločinu „ničemu, který chladnokrevně promýšlí špatný skutek" a který může být zdržen obavou z trestu; které je však zároveň bezmocné vůči zločinům pramenícím z „násilných vášní, které se neohlížejí na nic"; tomu ovšem nelze přikládat důležitost, neboť tyto zločiny neodhalují u svých původců „žádnou promyšlenou špatnost".54' nů již za rmcíeu rcgiwe. Nařízení z roku 1549 deklaruje, že zločinec, který znovu spáchá zločin, je „odporná, hanebná bytost, výjimečně škodlivá pro obecný pořádek"; recidivisté v rouháni, krádeži, potul-ce atd. byli podrobováni výjimečným trestům. 54) Le Peletier de Saint-Fargeau^rc/írocs pcidenieniaircs, 3. června 1791, sv. XXVI, s. 321-322. V následujícím roce pronesl Bellart řeč, kterou lze považovat za první plaidoyer zločinu z vášně. Byl to případ Gras. Viz Anuales du barrenu modeme, 1823, sv. lil, s. 34. 155 Vše, co se nachází skryto pod humanizací trestů, jsou pra* vidia, která autorizují, či přesněji vyžadují „mírnost" jakd propočítanou ekonomii trestající moci. Vyvolávají však rovněž přesun v bodě aplikace této moci: nejde již o tělo a o rituální hru přemrštěného utrpení, znamení poutajících pozornost v rituálu veřejné popravy; jde o ducha, Či spíš o souhru reprezentací a znaků, která cirkuluje diskrétně, nicméně s nutností a samozřejmostí v myslích všech. Již ne tělo, nýbrž duše, řekl Mably. A vidíme jasně, co je třeba pod tímto termínem rozumět: korelát určité techniky moci. Staré trestní „anatomie" dostávají výpověď. Vstupujeme tím ale skutečně do věku netelesného trestání? i '-/i' Za východisko můžeme tedy vzít politický projekt přesného rozčleněni a podchycení nezákonností, zobecnění trestní funkce a delimitovaní moci trestat, které jí umožní kontrolovat. Odtud se odvíjejí dvě linie objektivace zločinu a zločinca Na jedné straně se zločinec, který je prohlášen za nepřítele všech a který má být v zájmu všech pronásledován, který je postaven mimo smlouvu, diskvalifikuje jako občan a vynořuje se náhle jako divoký fragment přírody, kterou nese v sobě; ukazuje se jako ničemník, zrůda, patrně šílenec, nemocný a záhy „nenormální". Právě z tohoto titulu bude jednoho dne náležet vědecké objektivaci a „léčení", které je jejím korelá-tem. Na druhé straně nezbytnost měřit zevnitř účinky trestní mocí předepisuje taktiky intervence nad všemi zločinci, skutečnými i možnými: organizování pole prevence, kalkulace zájmů, uvádění reprezentací a znaků do oběhu, konstituování horizontu jistoty a pravdy, zohledňování trestů podle čím dál tím jemnějších proměnných; to vše vede rovněž k objektivaci zločinců a zločinů. V obou těchto případech můžeme sledovat, jak se vztah moci, který stojí v pozadí výkonu trestání, za- 156 íffná zdvojovat ve vztahu ke svému objektu, v němž je pojí-; mrín nejen zločin jako fakt, který má být stanoven podle obecných norem, ale i zločinec jako jedinec, který má být rozpoz-ifjan podle specifických kritérii Je rovněž vidět, že se tento vztah k objektu nepřikládá na trestní praxi zvnějšku, jako tomu bylo v případě zákazů ukládaných při bouřích provázejících veřejné popravy nebo jako tomu bylo u vyšetřování, racionálního Či „vědeckého", jež mělo určit, kdo je onen člověk, který má být trestán. Procesy objektivace se zrodily ze samotných taktik moci a z uspořádání jejích realizace. ; Nicméně tyto dva typy objektivace, které se objevují spolu s projekty trestní reformy, jsou jeden od druhého značně odlišné: liší se svými chronologiemi a svými účinky. Objektivace zločince jako toho, kdo stojí mimo zákon, jako přírodního člověka, je ještě pouze zdánlivá, je ztrácející se linií, na níž se prolínají témata politické kritiky a imaginárních figur. Bude třeba ještě dlouho čekat, než se homo criminalis stane definitivním objektem pole vědění. Ta druhá objektivace měla naopak účinky mnohem rychlejší a rozhodnější potud, že byla těsněji spjata s reorganizací moci trestat: s kodifikací, s definováním trestných činů, vytvořením sazebníku trestů, procedurálních pravidel, s definovámm role soudních úředníků. A také proto, že se opírala o diskurz již vytvořený ideology. Teorií zájmů, reprezentací a znaků, sériemi a genezemi, které znovu ustavil, dodával ve skutečností tento diskurz vykonávání moci nad lidmi jistý druh obecného předpisu: „duch" jako povrch, do něhož se moc zapisuje, se sémiologií jako nástrojem; podřízení těl kontrole prostřednictvím idejí; reprezentace jako princip politiky těl, který je mnohem účinnější než rituální anatomie veřejných mučení. Myšlení ideologů nebylo jen teorií individua a společností; rozvíjelo se jako technologie subtilních, účinných a ekonomických mocí v opozici k přemrštěným výdajům moci suverénních panovníků. Poslechněme si ještě jednou Servaná: je třeba, aby ide- 157 je zločinu a trestu byly pevně spojeny a „následovaly jedna druhou bez přerušení... Když už jste takto zformovali řetězec idejí v hlavách vašich občanů, budete se poté moci pyšnit tírrt,^ že je vedete a že jste jejich pány. Slabomyslný despota může ovládat své otroky pomocí kovových řetězů; ale skutečný poľ" litik je svazuje mnohem pevněji řetězy jejich vlastních idejf právě na pevné rovině rozumu ukotvuje jeden jeho konec; svazek je o to pevnější, že ignorujeme jeho osnovu a že se domníváme býti vůči němu svobodní; zoufalství a čas nahlodávaj! pouta ze železa i z oceli, avšak nezmohou nic proti navyklému spojem idejí, mohou je jen více upevnit; a na těchto chabých vláknech mozku je postavena neotřesitelná základna těch nejpevnějších řísí,"5-^ Je to tato sémiotechnika trestání, tato „ideologická moc", co přinejmenším zčásti zůstane v nejistotě a bude převzato novou politickou anatomií, v níž bude mít tělo - znovu, avšak ve formě dosud neznámé - hlavní roli. A tato nová politická anatomie umožní protnutí dvou divergentních linií objektivace, jejichž formování v 18. století jsme pozorovali: té, která zavrhuje zločince „z jiné strany" - ze strany přirozenoš-7 ti jdoucí proti přirozenosti; a té, která se pokouší kontrolovat delikvenci pomocí propočítané ekonomie trestů. Letmý pohled na nové umění trestat odhalí lépe vystřídání trestní sé-miotechniky novou politikou těla. 55) J. M. Serván, Discours sttr Vadmlnistratíofl dc ln justice críuúnelle, 17671 s, 35. 158 KAPITOLA n MÍRNOST TRESTANÍ [Jmění brestat musí tedy spočívat na celé technologii reprezentace. Podnik může uspět pouze v případě, že se zapojí do přirozeného mechanismu. „Jako přitažlivost těles nás vždy -jakási tajemná síla tlačí směrem k našemu blahobytu. Tento impuls je ovlivňován jen překážkami, které proti němu staví zákony. Všechny rozličné činnosti člověka jsou důsledky této niterné tendence." Nalézt pro zločin odpovídající trest znamená nalézt takovou nevýhodu, že pouhé pomyšlení na ni zbaví myšlenku na zločin veškeré přitažlivosti. Je to umění soupeřících energií, umění obrazů, které jsou spojeny asociací, vypracování pevných spojení, která vzdorují času: jde o to konstituovat páry reprezentací s opačnými hodnotami, zavést kvantitativní rozdíly mezi přítomnými silami, ustavit souhru znaků-překážek, které by mohly podřídit pohyb sil ■ mocenskému vztahu. „Aby idea veřejného mučení byla vždy přítomna v srdci slabého člověka a ovládala city, které jej ponoukají ke zločinu."1* Tyto znaky-překážky musely konstituovat nový arzenál trestů tak, jako byl starý režim trestů organizován trestními znameními. Aby však fungovaly, musely splňovat několik podmínek. 1. Musely být tak málo arbitrérm, jak jen to bylo možné. Je pravda, že společnost ve funkci svých vlastních zájmů de- lí C. de Beccaria, Traitcdes dčlits et des pcines, 1764, vyd. 1B56, s, 119. 159 finovala, co musí být považováno za zločin: není to tedy rtic přirozeného. Avšak jestliže jde o to, aby se trestání mohlo bez potíží zpřítomnit v mysli, jakmile se pomyslí na zločin, je nutné, aby od jednoho k druhému vedlo spojení tak bezprostřední ní, jak je to jen možné: spojení podobnosti, analogie, blízkosti. Je nutné dát „trestu podobu co možná nejvíce shodnou s povahou přestupku, aby strach z potrestání odvrátil mysl od cesty, kterou ji vedla perspektiva výhodnosti zločinu".*) Ideální trestání bude transparentní vzhledem k zločinu, kteľ rý trestá; pro ty, kteří o něm přemýšlejí, by mělo být nevyhnutelně znakem zločinu, který trestá; a pro ty, kteří sní o zločinu, by sama idea přestupku měla přivést na mysl znak trestu. To je výhoda pro stabilitu onoho spojení, výhoda pro kalkulací poměrů mezi zločinem a potrestáním a pro kvantitativní počítání zájmů; je to také výhoda v tom, že trest se nejeví, be-re-li na sebe podobu přirozeného následku, jako nahodilý účinek lidské moci: „Odvozovat přečin z trestu je nejlepsí prostředek, jak přizpůsobit trestání zločinu. Je-li toto triumfem justice, pak je to také triumfem svobody, neboť potom již tresty nevycházejí z vůle zákonodárců, nýbrž z povahy věd, a nepozorujeme zde již násilí páchané člověkem na člověku,"31 Pří analogickém trestání se moc, která trestá, skrývá* Reformátoři předložili celou sadu trestů, které byly přirozené pro dané instituce a které reprezentovaly ve své formě obsah zločinu. Například Vermeil: ti, kteří zneužili veřejnou svobodu, budou zbaveni své svobody osobní; občanská práva budou odebrána těm, kteří zneužili výhod zákona a privilegií veřejných funkcí; pokutou budou trestány zpronevěra a lichva; konfiskace bude trestat krádež; ponížením bude trestána domýšlivost; smrtí vražda; upálením založení požáru. Pokud jde o traviče, „popravčí mu nabídne číši, jejíž ob- 2) Tamtéž. 3) j .-E Mara t, Ptán de législntíon crhmnclk, 1780, s. 33. 160 gah mu vychrstne do tváře, aby byl zavalen hrůzou svého zločinu, jehož obraz mu takto bude předložen, a poté bude yržen do kotle vroucí vody".41 Pouhý sen? Snad, Avšak princip symbolické komunikace je jasně formulován ještě Le Pe-letierem, když v roce 1791 představuje novou kriminální legislativu: „Jsou nutné přesné vztahy mezi povahou přestupku a povahou trestu"; ten, kdo se při svém zločinu dopustil krutosti, bude vystaven fyzické bolesti; ten, kdo se provinil zahálkou, bude donucen k trestní prácí; ten, kdo jednal podle, bude podroben ponižujícímu trestu.?> . I přes ukrutnosti, které silně připomínají veřejné popravy z dob nncien régime, je v těchto analogických trestech uplatněn zcela jiný mechanismus. Nestojí zde již ukrutnosl proti ukrutnosti v mocenském zápasu; není to již symetrie msty, je to transparence znaku vzhledem k tomu, co označuje; záměrem je ustavit v divadle trestů bezprostředně smyslově rozpoznatelný vztah, který by podněcoval jednoduchou kalkulaci. Jde o jistý druh racionální estetiky trestu. „Nejen v krásných uměních je třeba věrně následovat přírodu; i politické instituce, přinejmenším ty, pro něž je příznačná moudrost a jejichž prvkem je trvalost, jsou založeny na přirozenosti."^ Proto . trestání vyplývá ze zločinu, zákon se zdá plynout z nutnosti < věci a moc jedná vydávajíc se za mírnou přírodní sílu. 2, Tento soubor znaků musí působit na mechaniku sil: zmenšovat touhu, která činí zločin žádoucím, zvyšovat zájem na tom, co vyvolává obavu z trestu; převrátit vztah intenzit, dosáhnout toho, aby reprezentace trestu a jeho nevý- 4) F. M. Vermeil, Eísíu sur ks rčformes ii faire dans notre legislation criminelle, 1781, s. 68-145. Viz rovněž Ch. E. Dufriche de Valazé, Des bis pennies, 1784, s. 349. 5) Le Petetier de Saint-Fargeau, Archtucs vavkmentaires, sv, XXVI, 3. června 1791, s. 321-322. 6) C. de Beccaria, Trnité des důlits et des panes, 1764, vyd. 1856, 5.114. 161 hod byla pronikavější než představa zločinu s jeho slastmi. Je zde tedy celý mechanismus zájmu, jeho hnutí, způsobu, kterým se reprezentuje, a prenikavosti této reprezentace. „Zákonodárce musí být zručný architekt, jenž dokáže současně zapojit všechny síly, které mohou přispět k pevnosti budovy, a zmírnit všechny ty, které by ji mohly bořit/'71 K tomu je zde několik prostředků. „Jděte přímo ke zdroji-zla."1** Zničte pohnutku, která oživuje reprezentaci zločinu. Zeslabte zájem, který mu dává život. Za přestupky spajtými s tuláctvím stojí lenivost; proti té je třeba bojovat. „Není prospěšné zavírat žebráky do odporně špinavých vězníc, jež jsou spíš stokami", bylo by třeba donutit je pracovat. „Zaměstnat je, to je nejlepší způsob, jak je potrestat."yl Proti zlé vášni postavit správný návyk; proti síle jinou sílu, avšak sílu citlivosti a vášně, nikoli sílu ozbrojené moci. „Nemáme snad odvo-zovat všechny tresty od tohoto tak jednoduchého, tak vhodného a již známého principu, tedy vybírat je z toho, co nejvíce skličuje touhu, která ke spáchání zločinu vedla? Postavit proti sobě síly, které vedou zločince ke zločinu. Rozdělit zájem, použít jej k tomu, aby se trest stal obávaným. Nechť trest irituje a stimuluje mysl zločince více, tak aby provinění zločin neomlouvalo. Vede-li ke spáchání zločinu pýcha, nechť je uražena, pobouřena trestem. Účinnost ponižujících trestů je založena na marnivosti, která leží v kořenech zločinu. Fanatici se stávají slavnými jak svými názory, tak pro veřejná mučení, jež za ně vytrpěli. Rozehrajme tedy proti fanatismu pyšnou neústupnost, která jej posiluje: „Potlačme jej zesměšněním a hanbou; jestliže ponížíme pyšnou marnivost 7) Timifpž,s.135. r) g. de Mnbly, Dľ í kde se následkem toho jejich počet vymyká tomu, aby sloužil jako příklad,.. Ačkoli bylo-Ii by možné, aniž by se tím rozmnožil počet zločinů, rozmnožit počet příkladů trestů, dosáhlo by se alespoň toho, žé by se staly méně nutnými; mimoto se temnota věznic stává předmětem nedůvěry občanů; snadno se domnívají, že jsou zde páchány ohromné nespravedlivosti... Je zde zajisté něco špatného v případě, kdy zá-kon, který je stvořen pro dobro většiny, vyvolává místo uznání spíš nepřetržité reptání."2B) Myšlenka, že by uvěznění mohlo tak jako dnes pokrývat celý střední prostor trestání mezi trestem smrti a lehkými tresty, nemohla přijít reformátorům na mysl ihned. Je zde totiž problém: během poměrně krátké doby se zadržení stalo základní formou trestu. V Trestním zákoníku z roku 1S10 zaujímá mezi trestem smrti a pokutami v jistém počtu forem té- • měř celé pole možných trestů. „Čím je systém trestání, přijatý novým zákonem? Je to uvěznění ve všech formách. Srovnejte vskutku čtyři hlavní tresty, jež zbývají v Trestním '{■ zákoníku. Nucené práce jsou formou uvěznění. Galeje jsou vězením v otevřeném prostoru. Zadržení, uzavření, uvězně-. ní jsou v určitém smyslu jen různá jména jednoho a téhož druhu trestu,"291 A toto uvěznění, předepsané zákonem, se císařství rozhodlo velice rychle realizovat podle trestní, administrativní ä geografické hierarchie: na nejnižším stupni, spo- '40£ _ _ - 27) G. de Mably, Dc In Ičgisktion. Ocuvrcs contplĚtes, 17B9, sv. IX, s. 338. 28) Ch. E. Dufriche de Valazé, Des fa/s pčnales, 1784, s. 344-345. • 29) C. F. M, de Rémusat, Arehiucs parkmentaires, 1, prosince 1831, sv. LXX1I, s, 185. ■?:!:- 173 jené s každou smírčí justicí, jsou městské policejní stanice [maisons de police]; v každém administrativním okrese vazební věznice [maisons ďarrěť]; ve všech departementech jedno nápravné zařízení [maison de correction]; a na vrcholku několik centrálních věznic [maisons cantrnles] pro odsouzené zločince nebo pro ty z nápravných zařízení, kteří byli odsouzeni na více než jeden rok; nakonec galeje v některých přístavech. Bylg naplánována celá ohromná konstrukce vězeňství, jejíž různé roviny se musely přesně přizpůsobit patrům administrativní centralizace. Popraviště, na němž bylo mučené tělo vystaveno rituálně manifestované síle panovníka, divadlo trestám, kde Byla reprezentace trestu nepřetržitě předkládána společnosti, nahradila velká uzavřená, komplexní a hierarchizovaná architektura, jež se integrovala do samotného tělesa státního aparátu. Zcela jiná materialita, zcela jiná fyzika moci, zcela jiný způsob pohlcení lidských těl. Během Restaurace a za červencové monarchie se, až na některé odchylky, nacházelo ve francouzských věznicích mezi 40 D00 a 43 000 vězňů (to jest 1 vězněný na přibližně 600 obyvatel). Vysoká zeď, již nikoli zeď, která obkružuje a chrání, již nikoli zeď, která manifestuje skrze svou prestiž moc a bohatství, nýbrž zeď bedlivě utajená, nepřekru-žitelná v tom ani v onom směru, uzavírající nyní mysteriózní práci trestání, se stane, stojíc velice blízko a někdy dokonce přímo uprostřed měst 19. století, monotónní, současně mate-'iální i symbolickou figurou moci trestat. Již za Konzulátu byl ninistr vnitra pověřen vyhledáním různých zabezpečených níst, která jíž fungují nebo která by mohla být využita v roz-ičných městech, O několik let později byly poskytnuty úvěry - úměrné moci, kterou měly reprezentovat a které měly sloučit - určené na vybudování těchto nových panství dvilruho Dořádku. Císařství je ve skutečnosti využilo pro další válku.30* 10) Viz E. Decazes, „Hlášení králi p věznicích", Lc Monitcur, 11. dubna 1819. 174 f s. v; Méně přemrštěná, zato více houževnatá ekonomie dokončila jejich výstavbu postupně během 19. století. V každém případě se za méně než dvacet let v Konstituante tak jasně formulovaný princip specifických, přiměřených, účinných trestů, tvořících v každém jednotlivém případě poučení pro všechny, stal zákonem uvěznění za každý, jakkoli závažný přestupek kromě těch, jež si zasluhují trest smrti. Divadlo trestání, o kterém snilo 18. století a které by působilo podstatně na ducha těch, kteří podléhali soudní pravomoci, nahradil rozsáhlý uniformní aparát vězeni, jehož síť ohromných budov se začala šířit po celé Francii i po Evropě. Avšak rozpočítat chronologii této eskamotáže na dvacet let je patrně ještě příliš mnoho. Lze tvrdit, že se udála téměř okamžitě. Stačí se podívat trochu blíž na návrh Trestního zákoníku, předložený v Konstituante Le Peletierem. Princip formulovaný na počátku říká, že zde musí být „přesné vztahy mezi povahou přečinu a povahou trestu"; fyzické utrpení má být uloženo těm, kteří spáchali kruté zločiny, práce těm, kteří se provinili leností, ponížení těm, jejichž mravy jsou nízké. Neboť tresty postihující konkrétní osobu, které jsou účinně stanovené, jsou třemi formami uvěznění: žalář, ve kterém je trest uvěznění různými způsoby ještě zesilován (samotkou, zbavením světla, omezením stravy), režim gene, kde jsou tyto pritěžující okolnosti zeslabeny, a konečně vlastni vězení, které se omezuje na jasné a prosté uzavření. Tak okázale slibovaná rozmanitost se nakonec redukovala na tento šedý a uniformní trest. V této době navíc existovali poslanci, kteří se podivovali nad tím, že namísto toho, aby byl stanoven přirozený vztah mezi zločiny a tresty, se postupuje podle zcela odlišného plánu: „Tedy v případě, že jsem zradil svou vlast, budu uvězněn; jestliže jsem zabil svého otce, budu uvězněn; všechny vůbec představitelné zločiny jsou trestány tím nejjednotvárnějším způsobem. Připadá v 175 mi to, jako kdybych pozoroval lékaře, který má na všechny neduhy tentýž lék."31' lato hbitá substituce nebyla výsadou Francie. Lze ji nalézt, a to zcela shodnou, i v jiných zemích. Když Kateřina. 11 v letech, která následovala bezprostředně po pojednání Des délits et des peines [Zločiny a íresty], připravovala projekt „nové soustavy zákonů", Beccariova lekce týkající se zvláštnosti a rozmanitosti trestů nebyla opomenuta; byla reprodukována téměř slovo za slovem: „Je triumfem občanské svobody, když trestní zákony vyvozují každý trest ze specifické povahy každého jednotlivého zločinu. Tak ustává jakákoli svévole; treste již v ničem nezávisí na rozmarech zákonodárce, ale na povaze věci; není to člověk, kdo páše násilí na druhém člověku, nýbrž je to vlastní čin tohoto člověka."-12> O několik let později sloužily Beccariovy obecné principy jako základ nového toskánského trestního zákoníku a nového zákoníku zavedeného Josefem II. v Rakousku; a přesto učinily tyto dvě legislativy z uvěznění - modulovaného podle jeho trvání a ztíženého v některých případech vypálením znamení či nasazením želez - téměř uniformní trest: nejméně třicet let za atentát na panovníka, za padělání peněz i za loupežnou vraždu; od patnácti do třiceti let za úmyslné zabití ä za ozbrojenou loupež; od jednoho měsíce do pěti let za prostou krádež atd.33) Avšak je-li tato kolonizace trestání vězením nějak překvapující, pak proto, že vězení nebylo, jak bychom si mohli představovat, trestem, který byl již pevně zaveden v trestním systému, těsně následujícím trest smrti, a který by zcela přirozeně zaujal místo, jež zůstalo uprázdněné po vymizení ve- 31) Cli. Cliabroud, Archives pnrkmcntnircs, sv. XXVI, s. 618. 32) Kateřina II., Instructions panr In commission dtargé de dresser lc projet du nauveiui cade rte bis, článek 67. 33) Část tohoto zákoníku byln přeložena v úvodu k P. Colquhoun, Trnité sur palice de Londrat, fr. překlad, 1807, sv. I, s. 84. 1 rejných poprav. Ve skutečnosti mělo vězení - a mnoho zemí bylo v tomto bodě ve zcela stejné situaci jako Francie - v systému trestů pouze omezené a okrajové postavení. Tyta texty 7to dokazují. Nařízení z roku 1670 neuvádí uvěznění mezi tresty postihujícími osobu. Doživotní či dočasné uvěznění zajisté figurovalo mezi tresty v rámci určitých lokálních zvyklostí.-1'11 Tvrdilo se však, že upadá v zapomnění podobně jako ostatní druhy veřejných mučení: „Byly v dřívějších dobách tresty, které již nejsou ve Francii praktikovány, jako když byl například trest napsán na tvář anebo na čelo odsouzeného, či doživotní vězení, jakož i to, že již nebývá zločinec odsouzen k tomu, aby byl předhozen dravým šelmám či odveden do dolů."35' Z těchto skutečností je zřejmé, že vězení houževnatě přetrvávalo, aby trestalo nezávazné přestupky, a to dle vůle místních zvyklostí či obyčejů. V tomto smyslu hovořil Soulatges o „lehkých trestech", o kterých se nařízení z roku 1670 nezmiňovalo: důtka, výstraha, zákaz pobytu na určitém místě, zadostiučinění postižené osobě a věznění na určitou dobu. V některých oblastech, především v těch, v nichž se nejlépe uchoval jejich soudní partikularismus, měl trest uvěznění ještě velký rozsah, což se však neobešlo bez jistých potíží, jako v případě později připojené provincie Roussillon. Nicméně navzdory těmto divergencím se právníci pevně drželi principu, že „vězení není v našem občanském právu považováno za trest".36' Jeho role spočívá V tom, že bere do zástavy osobu a její tělo: ad continendos hamines, nou nrf pu-niendas, praví rčení; a v tom smyslu má uvěznění podezřelého téměř stejnou roli jako uvěznění dlužníka. Uvěznění ko- Je 34) Viz například G. Coquille, Cautume du Nivcnmis, vyd. z r. 1646. 35) G. du Rousseaud de la Combe, Trnitě des nmtitres crimincUes, 1741, s. 3. 36) F. Serpillon, Corfc erimmet, 1767, sv. III, s. 1095. Nicméně 1 u Serpilln-na nacházíme myšlenku, že přísnost vězení je počátkem trestu. mukoli zajišťuje, že není trestán.37'To je obecný princip, A jestliže někdy hraje vězení přece jen roli trestu, a to i ve významných případech, pak slouží v podstatě jako náhrada: nahrazuje galeje pro ty - ženy, děd, invalidy -, kteří tam nemohou pracovat: „Odsouzení k uvěznění na určitou dobu nebo : na doživotí v káznicí je ekvivalentní odsouzení na galeje."3fli V této ekvivalenci lze dostatečně jasně sledovat, jak se zde rýsuje možné spojení. Aby se však mohlo uskutečnit, musí vězení změnit svůj právní status, A bylo rovněž nutné překonat druhou překážku, která byla přinejmenším v případě Francie stejně význačná. Uvěznění se totiž nacházelo v o to více zdiskreditovaném postavení, protože v praxi bylo právo spjato s královskou arbitráží a s výstřelky královské moci. „Káznice" [mnisons de forcé], všeobecné špitály, „královské rozkazy" nebo rozkazy policejního důstojníka, královské zatykače, které získávali notáblo-vé či vysoce postavené rodiny, to vše ustavovalo celou represivní praxi, jež stála vedle „pravidelné justice" a častěji spíš v opozici proti ní. Toto mimosoudní uvěznění bylo odmítáno jak klasickými právníky, tak reformisty. Vězení jsou věd panovníků, prohlásil tradicionalista, jakým byl Serpillon, který se skrýval za autoritou předsedy soudu Bouhiera: „Jakkoli se panovníci čas od času z důvodu státních zájmů uchylovali k ukládání takového trestu, řádná justice nedovoluje užívání 37) Tak je třeba rozumět početným nařízením, jež se týkají vězení, svědomitosti žalářníků, bezpečnosti prostorů věznic a zabránění vězňům v komunikaci. Například rozsudek rady města Dijonu z 21. září 1706. Viz rovněž R Serpillon, Codc crimmcl, 1767, sv, III, s. 601-647. 38) To upřesňuje prohlášení z 4. března 1724 o zlodějích recidivistech nebo z 18. července 1724 týkající se potulky. Chlapec, který ještě nedosáhl takového věku, aby mohl být poslán na galeje, zůstal ve vězení nž do doby, kdy tam mohl být odeslán, případně si tu odpykal celý svůj trest. Viz Crime et criminntité en France souš VAncien Regime, 1971, s, 266n. 178 tohoto druhu odsouzeni."™' Zadržení je výraz a privilegovaný nástroj despotismu, tvrdili reformátori v bezpočtu prohlášení: „Co říci o oněch tajných vězeních vykouzlených fatálním duchem monarchismu, vyhrazených zásadně buď pro filozofy, do jejichž rukou vložila příroda svou pochodeň a kteří se odvážili osvítit své století, nebo pro hrdé a nezávislé duše, jimž se nedostává zbabělosti mlčet o špatnostech své !země; o vězeních, jejichž neblahé brány otevírají mysteriózní listy, aby zde navždy pohřbily své nešťastné oběti? Co vůbec říci o oněch listech, mistrovských dílech důmyslné tyranie, jež vyvracejí právo každého občana být vyslyšen předtím, .'než bude souzen, a jež jsou pro člověka tisíckrát nebezpečnější nežli vynález Falaridův.,,"411' Tyto protesty, pocházející z natolik rozmanitého horizontu, se nepochybně netýkají uvěznění jako legálního trestu, nýbrž využití svévolného a neurčitého zadržení sahajícího >,mimo meze zákona". Nic to ovšem nemění na faktu, že v obecném smyslu bylo vězení chápáno jako poznamenané zneužitím moci, A většina z Cnhiers de dolénnces [Soupisů požadavků a připomínek] jej odmítla jako neslučitelné s dobrou justicí. Někdy ve jménu klasických právních principů: „Vězení jsou záměrem zákona určena nikoli k tomu, aby trestala, nýbrž k zabezpečení jejich personálu..."41' Někdy ve jménu účinků vězení, které trestá již i ty, kteří nejsou ještě odsouzeni, které spojuje a zobecňuje zlo, jemuž má předcházet 39) F. Serpilion, Code criminel, 1767, sv. III, s. 1095. 40) J,-P, Brissot, Theorie des iois criminelles, 1781, sv, I, s, 173. (Falaris, tyran z řeckého města Akraganm na Sicílii; vládl v letech 570-554 pň n, 1. Podle tradice dal zhotovit dutou sochu býka z bronzu, do níž zavíral odsouzence; pod býkem nechal rozdělat oheň a oběti upaloval. Zde je jeho jméno užito pro označení tyranů obecně. Pozn, překl.) 41) Paris inlra imiros (šlechta), citováno v A. Desjardin, Les Cnhiers de dolénnces et la justice criminelle, 1883, s. 477. 179 a která jde proti principu individuálnosti trestů tím, že trestá celou rodinu; bylo řečeno, že „vězeni není trestem. Humanita se bouří proti této hrozivé myšlence, že není trestem zbavit občana toho nejcennějšího z jeho statků, uvrhnout jej potupně do sídla zločinu, vyrvat jej ze všeho, co mu bylo drahé, dovést jej snad až ke zkáze a odejmout nejen jemu, ale celé jeho nešťastné rodině všechny prostředky k obživě."4-* A Cnhiers' se při několika příležitostech dožadovaly zrušení těchto in-'-ternačních ústavů: „Jsme přesvědčeni, že káznice musejí být* srovnány se zemí..."435 A dekret z 13. března 1790 nařizoval,' aby byli propuštěni na svobodu „všechny osoby držené v zámcích, církevních budovách, káznicích, policejních věznicích či v jakýchkoli jiných vězeních na základě královských" zatykačů nebo rozkazů činitelů výkonné moci". Jak se potom mohlo uvěznění, tak viditelně spjaté s touto nezákonností, jež byla právě v moci panovníka odhalena, v tak krátké době stát jednou z nejobecnějších forem legálního trestání? Nejčastěji podávané vysvětlení uvádí, že se již v průběhu klasické doby formuje jisté množství významných modelů trestního uvěznění, jejich prestiž, jež byla o to větší, že nejsou-časnéjší pocházely z Anglie a zejména z Ameriky, jako by byla umožnila překonat dvojí překážku, tvořenou sekulárními pravidly práva a despotickým působením uvěznění. Tyto překážky byly velice rychle odstraněny trestními zázraky, o nichž sni- 42) Langres, „Tři řády", citováno tiwtlěž, s. 4S3. 431 Briey, „Třetí .ctít v", citováno fiíffffdíf, s. 4ř>4. Viz P. Goubert a M. De nití, Lea Fnuieais aut In piirnlc. 1%4, s. 2U3. V oněch Ciihtcra rovněž nalezneme požadavky, aby byly udržovány vazební věznice, které by mohly užívat cele rodiny. 1H0 li reformátoři, a tak se uvolnil prostor pro seriózní realitu věznění. Nelze pochybovat o tom, že důležitost těchto modelů by-"ja veliká. Avšak jsou to právě tyto modely, jež, dokonce drive než předloží řešení, kladou problémy: problém jejich existence a jejich rozptýlení. Jak se mohly vůbec zrodit, a především jak se mohly stát tak obecně přijatelnými? Neboť je snadné ukázat, -že ačkoli vykazuji určité množství shod s obecnými principy f: trestní reformy, jsou vzhledem k nim v mnoha bodech naprosto různorodé a leckdy s nimi dokonce neslučitelné. Nejstarší z těchto modelů, který je obecně považován za bližší či vzdálenější inspiraci ostatních, byl amsterodamský Ŕasphuis otevřený v roce 1596.4i)1 Původně byl určen pro žebráky či mladé zločince. Jeho fungování se řídilo třemi hlavními principy: délka trvání trestu mohla být, přinejmenším v jistých mezích, určována samotnou správou věznice podle chování vězněného (tato volnost mohla být ostatně předpokládána v rozsudku: v roce 1597 byl jeden vězeň odsouzen ke dvanácti letům vězení, jež mohla být zkrácena na osm, ukáže-li se jeho chování jako uspokojivé). Práce byla povinná, vykonávala se společné (individuální cela byla totiž využívána pouze jako dodatečný trest; věznění spali po 2 Či po 3 v jedné posteli na celách obsahujících 4 až 12 osob); za vykonanou 44) VizThorsten Sellin, Pianccrin$ in Pawíogi/, 1944, který podává vyčerpávající studii o Rasphuisu a Spinhuisu v Amsterodamu. Stranou můžeme ponechat finy „model" Často citovaný v 18, století. Je to model navrhovaný Mabillonem v jeho Rěflcxhuw íiirlca prisaus dus ardrcs rciigicnx, vyd. z r, 1845. Zdá se, že toto dílo bylo exhumovaná v 19. století v momentě, kdy se katolíkové přeli s protestanty o místo, které zaujímali ve filantropickém hnutí a v určitých administrativních oblastech. Mabillonnvo dílo, kleré palmě zůstalo relativně neznáme a bez většího vlivu, ukazovalo, že „původní myšlenka amerického trestního systému" byla „zcela klášterní a francouzskou myšlenkou, ať si kdokoli říká cokoli o ženevském či pensylvánském původu" (L. Faucher). 181 "rád dostávali vězni plat, A konečně, přísný časový rozvrh, ystém zákazů a příkazů, neustálý dohled, napomínání, nábo-enská čtení, celý soubor prostředků pro „vedení k dobru" „odvracení od zla", to vše obklopovalo vězněné den co den, 4ůžeme tedy brát amsterodamský Rasphuis jako základní /ar. Historicky vzato utváří spojení mezi teorií pedagogické spirituální transformace jedinců neustálým výcvikem, cha-akterisdckou pro "16. století, a trestními technikami vynaleze-ými v druhé polovině 18, století. Dal vzniknout třem institu-ím, které umožnily ustavení základních principů, jež se poté yvinuly každý svým vlastním směrem. Káznice v Gandu organizovala trestní práci především pole ekonomických imperativů. Daným důvodem bylo to, že becnou příčinou většiny zločinů byla lenost. Vyšetřování -ěpochybně jedno z prvních vyšetřování vůbec - prováděné \ezi odsouzenými jurisdikcí v Alostu v roce 1749 ukázalo, že ločincí nebyli „řemeslníci čd pracující (dělníci myslí jedině na rád, která je živí), nýbrž povaleči odkázaní na žebrotu".45' rdtud myšlenka ústavu, který by zajišťoval jistý druh univer-ální pedagogiky práce pro ty, kteří se ukázali jako jí odporučí. Mělo to čtyři výhody: snížil se počet trestních stíhání, jež yla pro stát nákladná (ve Flandrech tak bylo možné ušetřit íce než 100 000 liber); nebylo již nutné navracet zaplacené D Vilan XIV, Memoircsiir les mmjens de corriger ks malfaitcurs, 1773, s. 64; tyto pnměti, jež jěou spjaty se založením věznice v Gandu, zůstaly v rukopise až do roku 1841, Frekvence trestů vyhoštění ještě zesilovala vztah mezi zločinem a tuláctvím, V roce 1771 zemé Flander konstatovaly, že „tresty vyhnnnfttví ukládané žebrákům se míjejí účinkem z toho hlediska, že země posílají jedna do druhé subjekty, která považují u sebe doma za nebezpečné. Výsledkem je, že žebrák takto pronásledovaný z místa na místo se nakonec oběsí, ačkoli kdyby měl možnost navyknout si na práci, nesáhl by opět k této zlé cestě," (L. Stoobant, v Ammks dc !n Soeičté ďhistoirc de Gandt 1898, sv. III, s. 228.) Viz též obr. č. 15. 32 daně vlastníkům lesů, které byly zničeny tuláky; vytvořila se masa nových dělníků, kteří „působením konkurence přispívali ke snížení ceny pracovní síly"; a konečně těm opravdu chudým bylo bez rozdílu umožněno mít prospěch z nezbytné charity.4ň> Tato užitečná pedagogika měla u líného subjekr tu znovu oživit chuť do práce, znovu jej zařadit do systému zájmů, kde by práce byla výhodnější než lenost, zformovat okolo něj malou ohraničenou a zjednodušenou donucovací společnost, v níž by se jasně vyjevila maxima: kdo chce žit, musí pracovat. Povinnost pracovat, ale také odměna, která vězněnému dovoluje, aby si během věznění i po něm vylepšoval život. „Člověk, který za žádných okolností nenalézá živobytí, se musí zcela oddat touze opatřovat si je prací; ta je mu nabídnuta policií a disciplínou; je v jistém smyslu nucen se jí věnovat; poté jej povzbudí vnadidlo zisku; usměrněn ve svých mravech, navyklý pracovat, zaopatřený bez znepokojení nějakým nadbytkem, který si šetří pro dobu odchodu", dosáhl zručností, „jež mu zajistí živobytí bez nebezpečí",471 Tato rekonstrukce homo oeconomicus vylučuje užití trestů, které jsou příliš krátké - ty by bránily osvojení si zručností a chuti k práci - nebo doživotní, příliš dlouhé - ty by činily celou výchovu zbytečnou. „Doba šesti měsíců je příliš krátká k napravení zločinců a k tomu, aby je uvedla do ducha práce"; naproti tomu „odsouzení na doživotí je zbavuje naděje; jsou lhostejní k nápravě mravů a k duchu práce; zaměstnávají se pouze plány na útěk či na vzpouru; a jelikož tedy nejsou odsouzeni ke zbavení života, proč bychom měli usilovat o to učinit jim tento život nesnesitelným"?41" Délka trvání trestu má smysl jen ve vztahu k možné nápravě a k ekonomickému využití napravovaného zločince. 46) Vilan XIV, Memoire, s. 68. 47) Tamtéž, s. 107. 48) Tamtéž, s. 102-103. 183 Anglický model pripojuje k principu práce jako podmínku nutnou k nápravě ještě izolaci. Schéma tohoto modelu předložil v roce 1775 Hanway který je ospravedlňoval nejprve negativními důvody: promiskuita ve věznici poskytovala špatné příklady a bezprostřední možnosti útěku, vydírání nebo spolčení do budoucnosti. Vězení se až příliš podobalo manufaktuře, pokud byli vězni ponecháni, aby pracovali společně. Poté následovaly důvody pozitivní: izolace přináší „hrozný šok", po kterém se mohl odsouzený, když unikl špatným vlivům, navrátit k sobě samému a znovu odhalit na dně svého vědomí hlas dobra; osamělá práce by se tedy stala daleko spíš cvičením konverze než jen výchovou; ňerefcrmo-val by se tím jen celý soubor zájmů vlastních homo acconomi-cus, ale rovněž imperativy morálního subjektu. Cela, tato technika křesťanského mnišství, která přežila pouze v katolických zemích, se stala v této protestantské společnosti nástrojem, jímž lze současně rekonstituovat homo oeconomicus a náboženské vědomí. Mezi zločinem a návratem k právu a k ctnosti by vězení mělo ustavovat „prostor mezi dvěma světy", místo pro individuální transformace, jež by navrátily státu subjekty, které ztratil. Zařízení na modifikování jedinců, které Hanway nazývá „nápravné".iyj To jsou obecné principy, které Howard a Blackstone uvedli v činnost v roce 1779, když nezávislost Spojených států zabránila deportacím a připravoval se zákon pozměňující systém trestů. Uvěznění za účelem transformace duše a chování vstoupilo do systému občanských zákonů. Preambule zákona sepsaná Blackstonem a Ho-wardem popisuje individuální uvěznění v jeho trojí funkci odstrašujícího příkladu, nástroje konverze a podmínky pro vyučení se: podrobeni „izolovanému uvěznění, pravidelné práci a vlivu náboženské výchovy" by někteří zločinci mohli 49). j. Hanway The Dcfcct? af Police, 1775. 184 „nejen vzbuzovat zděšení u těch, kteří by měli sklon je napodobovat, nýbrž ještě i sami sebe napravovat a získávat návyk k práci".5n) Odtud rozhodnutí zkonstruovat dvě vězeňské soustavy, jednu pro muže, druhou pro ženy, kde by byli izolovaní vězni nuceni vykonávat „ty nejotročtější práce, nejlépe slučitelné s nevzdělaností, nedbalostí a svéhlavostí zločinců": pochodovat v kole a pohánět tím stroj, obsluhovat rumpál, leštit mramor, zpracovávat konopí, drtit kampeško-vé dřevo, cupovat hadry, plést šňůry a lepit pytlíky. Ve skutečnosti bylo postaveno jen jedno vězeňské zařízení v Glou-cestru, a to jen částečně odpovídalo původnímu schématu: naprosté uzavření pro nejnebezpečnější zločince, pro ostatní ve dne společná práce a v noci separace. Nakonec zůstává model z Philadelphie. Je nepochybně nejslavnější, protože se objevil ve spojitosti s politickými inovacemi amerického systému a také proto, že nebyl tak jako ostatní odsouzen k okamžitému nezdaru a zapomnění; byl neustále přezkoumáván a transformován až do velkých debat o vězeňské reformě v třicátých letech 19. století. Vězení Walnut Street, otevřené v roce 1790 na přímý popud z prostředí kvakerů, v mnoha ohledech přejímalo model Gandu a Gloucestru.511 Byla tu povinná práce v dílnách, věznění byli trvale něčím zaměstnáváni, vězení bylo financována touto prací, avšak vězňové byli rovněž odměňováni individuálně, aby bylo zajištěno jejich morální a materiální znovuzapojení se do striktního světa ekonomie; věznění byli tedy „konstantně zaměstnáváni produktivní prací, jíž zajišťovali 50) Preambule zákona z raku 1779, citováno v N. H. Julius, Lccons sur ícs prisans, fr. překlad, 1831, sv. 1, s. 299. 51) Kvakefi jistě také znali Rasphuis a Spinhuis v Amsterodamu. Viz T. Selíin, Pioneering in Pcuníagy, 1944, s. 109-110. V každém případě byla věznice na Walnut Street pokračováním Almhouse, otevřené v roce 1767, a trestní legislativy, kterou kvakeři přijali navzdory anglickým úřadům. 185 pokrytí nákladů věznice, díky které nebyli ponecháni v nevinnosti a kterou si rovněž opatřili jisté prostředky pro dobu# kdy budou propuštěni ze svého uvěznění".^) Život je tedy naprosto přesně rozčleněn podle časového rozvrhu a je pod nepřetržitým dohledem; každý okamžik dne dostává své ur-žení a nese s sebou své povinnosti a své zákazy: „Všichni věž-rii vstávají za rozbřesku, a to tak, že poté, co ustelou své pastele, očistí se a umyjí a vykonají další potřeby, začínají ztbecně svou práci za východu slunce. Od této chvíle nesmí nikdo z nich odejít do pokojů nebo jiných místností, jež by nebyly součástí dílen a míst určených jim k práci... Na sklonku dne zazní zvon, který je upozorní, že mají zanechat práce*., [e jim ponechána půlhodina na přípravu lůžek, po jejímž uplynutí již není dovoleno mluvit nahlas či působit sebemenší hluk."-^ Tak jako v Gloucestru nebylo uvěznění na samot-:e všeobecné; bylo určeno jen některým vězňům, těm, kteří uy byli dříve odsouzeni k trestu smrti, a těm, kteří si v rámci /ěznice vysloužili mimořádný trest: „tam, bez zaměstnání, nez čehokoli, co by jej zabavilo, v nejistotě očekávání okamžiku, kdy bude vysvobozen", tráví vězeň „dlouhé úzkostné hodiny, ponechán v myšlenkách o sobě, jež jsou přítomny / mysíi každého viníka"č** Navíc se tak jako v Gandu mohla Joba trvání uvěznění měnit podle chování vězněného: vě-seňští inspektoři mohli po ověření spisů dosáhnout — a to bez /elkých obtíží až do dvacátých let 19. století - udělení milosti pro vězně, kteří vykazovali dobré chování. Mimoto vykazovala věznice Walnut Street určitý počet zharakteristických rysů, které pro ní byly specifické nebo kte- 52) G. de La Rochefoucauld-Lianccurt, Des prisons de Philadclplüe, 1796, s. 9. J3) J. Turnbull, Visite ä k prison de Philadelphia, fr. pfeklad, 1797, s. 15-16. >4) C, Lownes v N. K. Teeters, Vie Cradle of Penitentiary, 1935, s. 49. 186 řé přinejmenším rozvinuly to, co bylo jen potenciálně přítomno i v ostatních modelech. Zaprvé princip neveřejnosti trestu. Ačkoli rozsudek a jeho odůvodnění musejí být známy všem, vykonání trestu musí být naopak uchováno v tajnosti; veřejnost zde nesmí intervenovat ani jako svědek, ani jako ručitel trestu; jistota, že za oněmi zdmi vykonává vězněný svůj trest, musí stačit k tomu, aby stanovovala příklad: již žádná pouliční představení, jimž dal prostor zákon z roku 1786, který ukládal některým odsouzeným veřejné práce, jež měly být vykonávány ve městech a podél silnic.5Sj Trest a náprava, kterou má přinést, jsou procesy, jež se odehrávají mezi vězněm a těmi, kteří na něj dohlížejí. Procesy, které usilují o celkovou přeměnu jedince - jeho těla a jeho návyků ke každodenní práci, k níž je nucen, jeho ducha a jeho vůle skrze duchovní péči, jejímž je předmětem: „Bible a další knihy náboženské praxe jsou k dispozici; kněží různých vyznání, jež lze ve městě a na předměstích nalézt, zajišťují bohoslužbu jedenkrát týdně a kterákoli jiná mravné příkladná osoba má kdykoli umožněn přístup k vězněným.'™ Ale i sama správa vězení má svou roli při provádění této transformace. Samota a sebezpytování nedostačují; o nic více nedostačují ani čistě náboženská kázáni. Práce s duší vězněného musí být vykonávána tak často, jak je to jen možné. Vězení, jeho administrativní aparát bude současně i strojem na přeměnu mys- 55} O bouřích vyprovokovaných tímto zákonem viz B. Rush, An Enquiry into the Effects of Public Punishments upon Criminals and upon Society, 1787, s, 5-9, a R, Vaux, Notices, 1826, s. 45. Je třeba poznamenal:, že ve zprávě J.-L. Siegela, která byla inspirována Rasphuisem v Amsterodamu, bylo předesláno, aby tresty nebyly vyhlašovány veřejně, aby byli vězni přiváděni do věznice v notí, aby dozorci bytí pod přísahou zavázáni neprozradit jejich totožnost a aby byly "zakázány veškeré návštěvy (T. Sellin, Pioneering in Penology, 1944, s. 27-28). 56) První zpráva inspektorů z Walnut Street, citováno v N. K. Teeters, The Cradle of Penitentiary, 1935, s. 53-54. 187 li. Při vstupu vězně do vězení jsou mu předčítána nařízeními „současně se inspektoři snaží posílit v něm morální závazky^ které ještě má; znovu mu zpřítomňují přestupek, který spáchal, viděný z jejich hlediska, zlo, které z toho následně vyplývá pro společnost, jež jej chrání, a nutnost poskytnout jí:; náhradu svým příkladem a svým polepšením. Poté jej vy-:-zvou, aby vykonával svoje povinnosti s radostí, aby se choval \ mírně, slibujíce mu či nechávajíce jej doufat, že bude-li se. dobře chovat, mohl by před vypršením doby trvání trestu do-sáhnout propuštění na svobodu... Čas od času plní inspekto-' ři svou povinnost pohovořit si se zločinci jednotlivě, vykonávajíce tak svou službu jako lidé a jako členové společností."&v-Avšak bezpochyby nejdůležitější věcí bylo, že tato kontrola a tato přeměna chování se pojily - jak pokud jde o podmínky, tak pokud jde o důsledky - s formováním vědění o jedincích. Současně s odsouzeným obdržela správa věznice Walnut Street zprávu o jeho zločinu, o okolnostech, za nichž, byl spáchán, resumé z výslechu obvineného, poznámky týka-, jící se jeho chování před odsouzením a po něm. To byly právě ty nepostradatelné prvky, mělo-li se „určit, jaká bude péče. nutná k tomu, aby byly odstraněny jeho staré návyky" A v průběhu celého období uvěznění bude pozorován; bude zaznamenáváno jeho chovám den po dni a inspektoři - dvanáct městských hodnostářů jmenovaných v roce 1795 -, kteří navštěvují věznici po dvou každý týden, budou informováni o všem, co se zde děje, seznámeni s chováním každého jed- 57) J. Turnbull, Visitě a la prison de Philadelphie, fr, překlad, 1797, s. 27. 58) B, Rusii, který byl jedním z inspektoru, poznamenává po jedné návštěvě Walnut Street: „Morální péče: kázání, čtení dobrých knih, uklízení pokofů a páče o čistotu šatů, umývání; nezvyšovat hlas, málo vína, taká co nejméně tabáku, omezit obscénní či profánní konverzaci. Nepřetržitá práce; pečovat □ zahradu; je to krása: 1200 hlávek zelí." Citováno z N. K. Teeters, The Cradle of Penitentiary, 1935, s. 50. 188 notlivého vězně a budou rozhodovat o tom, který z nich si zaslouží omilostnění. Toto poznání jednotlivců, neustále prohlubované, je umožňuje rozdělit nikoli v závislosti na jejích zločinech, nýbrž podle dispozic, které musejí prokázat. Vězení se stává jistým druhem nepřetržitého pozorování, které dovoluje distribuovat proměnné neřesti či slabosti. Od roku 1797 byli věznění rozděleni do čtyř tříd; první byla určena těm, kteří byli výslovně odsouzeni k uvěznění o samotě nebo kteří spáchali závažná provinění ve vězení; druhá byla určena těm, kteří „jsou dobře známi jako staří delikven-;tL., nebo jejichž zvracená morálka, nebezpečná povaha, neodpovídající dispozice nebo chování narušující pořádek" se projevily v průběhu doby, kdy byli uvězněni; další byla určena těm, „u nichž povaha a okolnosti před odsouzením a po odsouzení umožňují věřit, že se nejedná o navyklé delikventy". Nakonec tu existovala speciální sekce, zkušební třída pro ty, jejichž povaha není ještě známa, nebo ty, kteří ačkoli jsou již dostatečně známi, se nehodí pro zařazení ani do jedné z předcházejících kategorií.5y} Organizuje se zde celek individualizujícího vědění, které si za svou referenční oblast bere ani ne tak spáchaný zločin (přinejmenším v jeho izolovanosti), nýbrž možnost nebezpečí, která v sobě jedinec skrývá a která se manifestují v jeho každodenně pozorovaném chování. Zde funguje vězení jako aparát vědění. Mezi tímto aparátem trestání, který předpokládá vlámský anglický a americký model - mezi těmito „reforma-torii" a vším tím trestáním, jak sl je představovali reformátoři, lze stanovit body konvergence a rozdílnosti. 59) „Minutes of the Board", 16. června 1797, citováno v N. K. Teeters, tnnitčž, s. 59, 189 Nejprve, body konvergence. Na prvním místě je tu obrat temporality_trestání. „Reformatoria" se vydávala za zařízení, jejichž funkcí je rovněž nikoli vyhladit zločin, ale zabránit jeho opakování. Jsou to dispozitivy obracené k budoucnosti a zařízené tak, aby zablokovaly opakování přečinů. „Předmětem trestů není odpykání zločinu; jeho určení je třeba ponechat na nejvyšší bytosti; avšak účelem je zde prevence činů téhož druhu."m) A v Pensylvánií prohlašoval Buxton, že Montesquieuovy a Beccariovy principy musejí mít nyní „sílu axiomů", že „prevence zločinu je. jediným cílem trestání"/11* Netrestá se tedy proto, aby byl zahlazen zločin, nýbrž aby byl transformován (skutečný či potenciální) viník; trestání s sebou musí nést určitou nápravnou techniku. Také Rush je zde velice blízko reformistickým právníkům - není-li to, co užívá, ovšem pouze metafora -, když říká: byly vyvinuty stroje, které usnadňují práci; jak musí být nadto pochválen ten, kdo vynalezl „nejrychlejší a nejúčinnéjší metody jak obrátit k ctnosti a k dobrotě tu nejzkaženější část lidského pokolení a vymýtit jeden díl neřesti, která na světě existuje"/12* A konečně anglosaské modely, jako projekty zákonodárců a teoretiků, se dovolávají procedur pro singularizaci trestu: ve svém trvání, v povaze, ve své intenzitě, ve způsobu, jímž se odvíjí, musí být trest přizpůsoben individuálnímu charakteru a to- 60) W- Blackstnne, Commentairc sur le Code criminal d'Anplctcm, fr. preklad, 1776, s. 19. 51) W. Bradford, An inquiry how far the punishment for death is necessary in Pennsylvania, 1793, s. 3. 52) B. Rush, An Enquiry into the Effects of Public Punishments upon Criminals and upon Society, 1787, s. 14. Tato idea aparátu na transformování se nalézá už u Hanivaye v jeho projektu jakéhosi „reformatoria": „Představy nemocnice a ústavu pro zločince jsou neslučitelně; avšak pokusme se vytvořit z vězení autentické a ucinné reformatorium (rc-formatonj) namísto toho, aby bylo jako jiná vězení jen školou neřesti." (The Defects of Palice, 1775, s. 52.) 190 >rmi, co s sebou nese jako nebezpečí pro ostatní. Systém trestů! míisí být" otevřen individuálním proměnným, V jejich : obecném schématu nejsou modely více či méně odvozené od amsterodamského Rasphuisu v rozporu s tím, co navrhovali reformátoři. Na první pohled bychom si dokonce mohli . myslet, že jsou jen jejich rozvinutím - nebo náčrtem - na ro- r vině konkrétních institucí. A přece se objevují dostatečně zřetelné rozdíly, pokud jde o definování technik této individualizující nápravy. Diference lze nalézt v proceduře přístupu k jedinci, ve způsobu, jimž se jej trestající moc zmocňuje, v nástrojích, které uvádí v činnost při jeho přeměně; jde tu tedy o technologii trestáni, nikoli o jeho teoretické založení; o vztahy, které tato procedura ustavuje s tělem a s duší, a nikoli o způsob, jímž vstupuje do právního systému. Tolik tedy metoda reformátorů. Kde však leží přesně onen bod, v němž se aplikuje trest, místo, kde působí na jednotlivce? Tím jsou reprezentace: reprezentace jeho zájmů, reprezentace, jeho výhod, jeho nevýhod, jeho radostí a jeho nepříjemností; a jestliže se trestám zmocňuje těla a užívá přitom techniky které si v ničem nezadají s technikami mučení, je to potud, pokud chápe tělo - z hlediska odsouzeného i z hlediska pnrUížejicího - jako objekt reprezentace. Jakým nástrojem lze působit na reprezentace? Jinými reprezentacemi či ještě lépe sdružením idejí (zločin — trest, vysněné výhody ze zločinu - nevýhody pociťované při trestu). Tyto páry nemohou fungovat jinak než v živlu veřejnosti: scény trestám, které je ustavují nebo které je posilují v očích všech, diskurz, který je nechává cirkulovat a který v každém okamžiku znovu zhodnocuje hru znaků. Rolí zločince při trestání je zavést, oproti zákoníku a zločinům, skutečnou přítomnost označovaného - to znamená takového trestu, který podle znění zákoníku musí být nevyhnutelně spojen s přestupkem. Produkovat nadbytečně a evidentně toto označované, oživovat tak 191 ■h v* označující systém zákoníku, nechat pracovat ideu zločinu jako znak trestání, to je mince, kterou splácí pachatel svůj dluh společnosti. Individuální náprava tedy musí zajistit proces rekvalifikace jedince jako subjektu práva, prostřednictvím posílení systémů znaků a reprezentací, které uvádějí do oběhu. ■;-Aparát nápravného trestání pracuje zcela jinak. Momentem aplikace trestu není reprezentace, je to tělo, čas, jsou to každodenní gesta a činy; také duše, avšak jen v té míře, v jaké je sídlem návyků. Tělo a duše jako principy chování formují prvek, který je nyní předkládán k trestní intervenci. Spíš než v umění reprezentace spočívá tato trestní intervence v kontrolované manipulaci s jedincem: „na každý zločin existuje lék ve fyzickém a morálním vlivu"; je proto třeba, aby bylo možné stanovit tresty, „znát princip vjemů a sympatií, které produkuje nervový systém".f,:,) Pokud jde o užité nástroje, nejde již o hru reprezentací, které jsou posilovány a které se nechávají kolovat, nýbrž o formy donucení, aplikovaná a opakovaná schémata nátlaku. Jde o cvičení, nikoli o znaky: hodinový denní řád, rozvrh času, povinné pohyby, pravidelné aktivity, meditace o samotě, společná práce, ticho, píle, respekt, dobré návyky. Konečně to, co zde má být technikou nápravy znovu ustaveno, není ani tak onen subjekt práva, který je zachycen v základních zájmech společenské smlouvy; je to poslušný subjekt, jedinec podrobený návykům, pravidlům, pořádkům, autoritě, které jsou neustále Dkolo něho a na něm praktikovány a které on musí automa-:ický nechat na sebe působit. Jsou zde tedy dva naprosto od-išné způsoby, jak se reaguje na prečin: rekonstituováním trávního subjektu společenské smlouvy - nebo formováním poslušného subjektu podřízeného obecné a současně pečlivé brmě něčí mocí. 3) B, Rush, An Enquiry into the Effects of Public Punishments upon Crtuthmls and upon Society, 17B7, s. 13, 92 To vše by tvořilo ovšem pouze jistou spekulativní diferenci - protože celkově jde v obou případech o formování podřízených individuí - kdyby s sebou trestání „donucením" nepřinášelo určité zásadní konsekvence. Výcvik chování skrze úplný časový rozvrh, přijetí návyků, tělesná donucování, která implikují mezi těmi, kdo jsou trestáni, a těmi, kdo je trestají, vznik naprosto specifického vztahu. Tento vztah nejenže činí dimenzi představení jednoduše zbytečnou: přímo ji vylučuje.ft4J Trestající činitel musí vykonávat totální moc, do které nesmí nikdo třetí zasahovat; napravovaný jedinec musí být zcela obklopen mocí, která na něj působí. Existuje tu imperativ u tajem, a tedy také přinejmenším relativní autonomie této trestní techniky: bude mít svůj vlastní způsob fungování, svá pravidla, své techniky, své vědění; bude stanovovat svoje normy, rozhodovat o svých výsledcích: je tu nespojitost, či v každém případě specifičnost ve vztahu k soudní moci, která vyhlašuje vinu a stanovuje obecné hranice trestání. Avšak tyto dva důsledky - utajení a autonomie při vykonávání moci trestat - jsou nepřijatelné pro teorii i pro politiku trestání, jež si kladou dva cíle: zapojit všechny občany do potrestání společenského nepřítele; učinit vykonávání moci trestat zcela odpovídající a transparentní vzhledem k zákonům, jež je veřejně vymezují. Tresty které jsou utajené a které nejsou definovány v trestním zákoníku, vykonává trestající moc ve stínu podle kritérií a pomocí nástrojů, jež unikají kontrole - což vše dostačuje k tomu, aby se tím kompromitovala celá strategie reformy. Po vynesení rozsudku se zde konstituovala moc/ která vyvolává reminiscence na moc praktikovanou starým systémem. Moc, která tresty vykonává, hrozí, že 64) Viz kritiky, jež Rush adresoval trestním podívaným, jmenovitě těm, které si představoval Dufriche de Valazé, v An Enquiry m\o thc Effects of Public Pumshmmls upon Cruninals and upon Society, 1787, s. 5-9. 193 bude stejně arbitrérní, stejně despotická jako ta, která o nich dříve rozhodovala. Divergence je zhruba taková: město trestání, nebo donucovací instituce? Na jedné straně fungování trestní moci, rozmístěné po celém společenském prostoru; přítomné všude jako scéna, představení, znak, diskurz; čitelné jako otevřená kniha; vykonávající nepřetržitě rekodifikaci ducha občanů; zajišťující potlačení zločinu překážkami umístěnými před ideu zločinu; působící neviditelně a bez přímého užitku „na jemná vlákna^ mozku", jak řekl Serván. Moc trestat, která by probíhala skrze celou společenskou síť a působila v každém jejím bodě a která by nakonec nebyla pociťována jako moc jedněch nad druhými, nýbrž jako bezprostřední reakce všech ve vztahu k jednotlivci Na druhé straně celistvé fungování moci trestat: detailní převzetí starostlivosti o tělo a o čas odsouzeného, začlenění jeho gest, jeho chování do systému autority a vědění; sladěná orto-pedagogika, jež se aplikuje na provinilé, aby byli individuálně prevychovaní; autonomní správa této moci, která se izoluje jak od celku společností, tak od soudní moci ve vlastním smyslu, Při objevení se vězení se projevuje institucionalizace moci trestat, či přesněji otázka: Bude moc trestat (spolu se strategickým cílem, který je dán na konci 18. století omezením lidových nezákonností) lépe zajištěna, když se skryje pod obecnou společenskou funkcí v „městě trestání", nebo když ji pohltí donucovací instituce na uzavřeném místě „reformatoria"? V každém případě lze říci, že na konci 18, století jsme por staveni před tri způsoby organizování moci trestat. První je ten, který stále ještě funguje a který se opírá o staré monarchické právo. Druhé dva se hlásí k preventivní, utilitární, nápravné koncepci práva trestat, jež náleží ke společností jako celku, velmi se však odlišují jeden od druhého na rovině dis pozitivů, kterým dávají vyniknout Velice schematicky můžeme říci, že v monarchickém právu je trestání ceremonií vladařské suverenity; využívá rituálních znamení odplaty, která 194 aplikuje na tělo odsouzeného; pred očima diváků, rozehrává účinek hrůzy o to intenzivnější, protože nespojitý, nepraví- .. dělný a vždy nad svými vlastními zákony, z přítomnosti pa-riovníka a jeho moci. V projektu reformistických právníků je j trestání jednou z procedur pro rekvalifikaci jedinců jako subjektů práva; trestání již neužívá znamení, ale znaků, kódová- -ných souborů reprezentací, jimž má scéna trestání zajistit co líejryčhlejií oběh a co možná nejobecnější přijetí. Konečně V projektu vězeňské instituce, jak se posléze vyvinul, je trestání technikou donucování jedinců; uvádí v činnost procedury výcviku těla - nikoli znaky - pomocí stop, které zanechává, ve formě návyků, v jeho chování; předpokládá ustavení specifické moci pro spravování trestu, Je tu tedy panovník a jeho moc, společenské těleso, administrativní aparát Znamení, znak, stopa. Ceremonie, reprezentace, výcvik. Poražený nepřítel, právní subjekt v procesu rekvalifikace, jednotlivec podrobený bezprostřednímu donucení. Mučené tělo, duše manipulovaná reprezentacemi, tělo podrobené výcviku: máme tu tři řady prvků, které charakterizují tri dispozitivy stojící proti sobě v druhé polovině 18. století. Nelze je redukovat ani na teorie práva (ačkoli se s nimi překrývají), ani je ztotožňovat s aparáty či institucemi (ačkoli se o ně opírají), ani je odvozovat z morálních rozhodnutí (ačkoli v nich nacházejí své ospravedlnění). Jsou to modality, podle nichž se vykonává moc trestat. Jsou to tri technologie moci. >. Otázka tedy nyní zní: jak se stalo, že byl nakonec přijat třetí model? Jak to, že tento donucovací, tělesný, samotářský, utajený model moci trestat nahradil model reprezentativní, scénický označující, veřejný kolektivní? Proč fyzické provádění trestání (které však nem veřejným mučením) spolu s vězením, jež je jeho institucionální oporou, nahradilo společenskou hru znaků trestání a upovídaný festival, který ji uváděl do oběhu? 195 CAST III Disciplína m 31 í _ w Podívejme se na ideální postavu vojáka, tak jak byla popisována ještě na počátku 17, století. Voják je především někdo, koho lze již z dálky rozeznat; nese určité znaky: přirozené znaky své zdatnosti a odvahy a také znamení své cti; jeho tělo je vývěsním štítem síly a udatnosti; a ačkoli je pravda, že se musí postupně naučit zacházení se zbraněmi - v podstatě se tomu učí až v boji -, manévry jako pochodování či postoje jako držení hlavy jsou z velké části projevem tělesné rétoriky cti: „znamení pro rozpoznání těch nejzpůsobilejších pro toto povolání jsou znamením živých a bystrých lidí, hlava vztyčená, vyklenutý hrudník, široké plece, dlouhé paže, silné prsty, malé břicho, mocná stehna, štíhlé nohy a suchá chodidla, neboť muž takové postavy nemůže zklamat ve své mrštnosti a síle"; stane-li se píkařem, voják „bude muset při pochodování držet krok, aby budil dojem takové graciéznosti a vážnosti, jak by jen bylo možné, neboť píka je ctihodná zbraň, jež si zasluhuje, aby byla nošena směle a důstojně"." V druhé polovině 18. století se voják stává věcí, která se vyrábí; z neforemného těsta, z nevhodného těla je vyráběn stroj, jehož je třeba; krok za krokem jsou opravovány postoje; vykalkulované donucení zasahuje pomalu každou část těla, ovládá je, podrobuje si celek, činí jej nepřetrží- m m 1) L. de MDntgommery, La Milice frangnise, vydání z roku 1636, s. 6 a 7. :ě disponovatelným a v tichosti se proměňuje v automa-ismus návyků; z muže je tu zkrátka „vypuzen vesničan" a je nu dodán „duch vojáka".21 Rekruti jsou vedeni k tomu, aby ,nosili hlavu hrdě vztyčenou; aby se drželi zpříma, aniž by se rrbili, aby zatáhli břicho, aby vypjali hruď a srovnali záda; i konečně, aby v tom získali návyk, zaujímají tuto pozici, cdyž stojí opřeni o zeď tak, že se jí dotýkají patami, lýtky, raněny a pasem stejně jako hřbety rukou, když jsou jejich paže >bráceny vně, aniž by se odchýlily od těla... Rovněž tak by se něli učit, aby nikdy neupíralí oči k zemi, nýbrž je směle za-něřili na ty, kdo procházejí kolem... aby spočinuli nehnutě f očekávání rozkazu, bez pohybu hlavy, rukou či nohou... i konečně, aby pochodovali jistým krokem, s napjatými kole-vy a stehny, se skloněnými a ven vytočenými špičkami."3} Během klasického věku tak došlo k objevu těla jako objek-u a terče moci. Snadno bychom nalezli znaky této velké po-;ornosti věnované tělu - tělu, jímž se manipuluje, jež se tva-uje, jež se cvičí, jež poslouchá, jež odpovídá, jež se stává ibramým či jehož síly se rozmnožují. Veliká kniha Člověk-stroj lyla psána současně ve dvou zápisech: v anatomicko-metafy-;ickém, jehož první stránky napsal již Descartes a v němž po-xačovali lékaři a filozofové; a v technicko-politickém, kteiý iyl sestaven z celého souboru vojenských, školských, nemoc-dčních nařízení a empirickými a promyšlenými metodami ontroly a nápravy činností těla. Dva zápisy, jež jsou dostateč-ě odlišené, protože zde šlo o podřízení a využití, tam o fun-ování a výklad: tělo užitečné a tělo poznatelné. A přesto tu yly body, v nichž se protínala. VHomme-machine [Člověk-itroj] od La Mettriea je současně materialistickou redukcí uše a obecnou teorií výcviku, v jejímž centru vládne pojem poslušnosti", jenž připojuje k analyzovatelnému tělu tělo f Nařízení z 20. března 1764 Tamtéž. 00 manipulovatelné. Poslušné je takové tělo, které může být podřízeno, které může být využito, které může být transformováno a zdokonaleno. Proslulé automaty tak na druhé straně nebyly pouze způsobem, jak ilustrovat organismus; byly to rovněž politické loutky, zmenšené modely moci: Friedrich II., svědomitý král malých strojků, dobře vycvičených regimentů a dlouhých cvičení, byl jimi posedlý. Co je na těchto schématech poslušnosti, jimž věnovalo 18. století takový zájem, nové? Jistě to nebylo poprvé, kdy se tělo stalo objektem tak panovačného a dotěrného obklíčení; V celé společnosti je tělo polapeno uvnitř příliš těsných mocí, které.mu ukládají omezení, zákazy či povinnosti. V těchto technikách je nicméně několik nových momentů.. Především rozsah kontroly: nešlo o to zacházet s tělem vcelku, v.iiřubých rysech, jako kdyby bylo nedělitelnou jednotou, nýbrž, zpracovat jej v detailu; vystavovat jej mírnému donucení, zajišťovat jeho ovládání na samé rovině mechaniky -pohyby, gesta, postoje, rychlost: infinitezimální moc nad aktivním tělem. Dále předmět kontroly: ta se netýká nebo se již netýká význačných prvků chování či jazyka těla, ale ekonomie, efektivity pohybů, jejich vnitřní organizace; nátlak míří spíš na síly než na znaky; jediná ceremonie, která má doopravdy význam, je ceremonie výcviku, A konečně modalita: ta zahrnuje nepřetržité, soustavné donucování, které bdí spíš nad postupy činnosti než nad jejich výsledky a které se provádí podle kodifikace, jež rozčleňuje co nejjemněji čas, prostor, pohyb. Tyto metody, které umožňují pečlivou kontrolu tělesných činností, které zajišťují nepřetržité podrobování jeho sil a uvádějí je do vztahu poslušnosti-užitečnosti, můžeme nazvat „disciplíny". Mnoho disciplinárních procedur již dávno existovalo - v klášterech, v armádách i v dílnách. Avšak během 17. a 18. století se disciplíny staly obecnými formami ovládání. Odlišovaly se od otroctví, protože se nezakládaly na vztahu přivlastnění těla; elegance disciplí- ny spočívá právě ve faktu, že se obejde bez toho nákladného a násilného vztahu při dosahování přinejmenším ste|ftjí]3Í množství užitečných výsledků. Odlisovaly se rovněž ocTštu-žebnictví, které je v neustálém, všeobecném, masivním neanalytickém, neomezeném vztahu ovládání, jež se ústavu! je ve formě jedinečné vůle pána, jeho „rozmaru". Odlišovaly se od vazalství, jež je vysoce kodifikovaným, nicméně adtaží-rým vztahem podřízenosti, který směřuje méně k tělesným činnostem a spíš k výsledkům práce a k rituálním znakům, poslušnosti. Odlišovaly se i od asketísmu a „disciplín" klášterního typu, jejichž funkcí byla zajišťovat spíš odevzdání se než zvyšování užitečnosti a které, ačkoli v sobě zahrnovaly poslušnost druhému, měly za svůj hlavní cíl panství jednoho každého nad svým vlastním tělem. Dějinný moment disciplín byl moment zrodu umění lidského těla, které neusilovalo pouze o zvýšení jeho zručností, ani jen o upevnění podřízenosti, nýbrž o formování vztahu, jenž v samotném svém mechanismu činí tělo o to poslušnější, o co je užitečnější a jíä"-opak. Formuje se také politika různých donucení, která spočívají v zpracování těla, v prokalkulované manipulaci jeho prvků, jeho pohybů, jeho chování. Lidské tělo vstupuje dq mašinérie moci, která jej prohledává, rozmontovává na části a znovu skládá. Tak se rodí „polidcká anatomie", která je právě tak „mechanikou moci"; ta definuje, jak lze působit na tělo druhých nikoli pouze proto, aby dělali to, co se od nich žádá, ale proto, aby jednali tak, jak se po nich chce, spolu s technikami, jimiž se určuje rychlost a účinnost. Disciplína tak vyrábí podřízená a vycvičená těla, těla „poslušná". Disciplína síly těla zvyšuje (v ekonomickém smyslu užitečnosti) a tytéž síly zmenšuje (v politickém smyslu poslušnosti). Jedním slovem: rozpouští moc těla; na jedné straně přetváří jeho „způsobilost", jeho „kapacitu", jež se snaží posílit; na straně druhé převrací jeho energii, sílu, již by mohlo vyvíjet, a uvádí je do striktního vztahu podrobení. Jestliže ekonomické vykorisťo- yäní separuje pracovní sílu a výsledek její práce, můžeme říci že disciplinární donucení ustavuje v těle donucovací spojeni mezi zvyšováním způsobilosti a růstem ovládání. „Vynalezení" této nové politické anatomie by neměla být chápáno jako nějaký náhlý objev. Spíš šlo o množství často drobných procesů rozličného původu a roztroušeného výskytu, které se protínají, opakují se, napodobují se, vzájemně glpodporují, rozdělují se podle oblastí svého použití, přibližují se a vykreslují postupně náčrt obecné metody. Velmi brzy je lze též nalézt při práci na nižších středních, o něco později i na základních školách; pomalu vstoupily do prostoru nemocnice; a v několika desetiletích přebudovaly vojenskou organizaci. Někdy cirkulovaly velice rychle od jednoho bodu k jinému (mezi armádou a technickými školami či mezi středními školami a gymnázii), někdy pomalu a mnohem diskrétněji (záludná militarizace velkých dOen), Pokaždé či téměř pokaždé se vnucovaly jako odpověď jistým požadavkům dané situace: tu průmyslové inovaci, tam novému vzplanutí jistých epidemických nemocí, jindy vynálezu pušky čí vítězství Pruska. To jim nebránilo, aby se úplně vpiso-waly do obecných a zásadních transformací, jež bude nyní třeba pokusit se odhalit. Nejde tu o snahu napsat dějiny rozličných disciplinárních institucí, v nichž by každá z těchto institucí měla své jedinečné místo. Jde spíš jen o to odhalit na základě řady příkladů některé základní techniky, jež se, jedna za druhou, rozšířily nejsnadněji. Vždy puntičkárske, často drobné techniky mají přesto svůj význam: proto, že definovaly určitý druh podrobného politického pohlcení těla, novou „mikrofyziku" moci; á proto, že od 17. století zasahovaly neustále čím dál tím rozlehlejší oblasti, jako by směřovaly k naprostému pokrytí celého společenského těla. Malé lsti vybavené velkou mocí rozptýlení, subtilní, zdánlivě nevinná, avšak hluboce podezřelá uspořádání, dispozítivy, které se podřizovaly nepřiznaným 203 ekonomickým vlivům či které prosazovaly nízké formy donucení - to byly nicméně momenty, jež s sebou přinesly na prahu dnešní epochy proměnu trestního systému. Jejich popsání bude vyžadovat, abychom setrvali u detailů a věnovali pozornost maličkostem: pod těmi nejmenšími figurami je třeba hledat nikoli smysl, nýbrž předsudek; je třeba je klást jinam nejen ze solidarity k jistému způsobu fungování, ale kvůli koherenci jisté taktiky. Jsou to lsti ani ne tak z toho významného důvodu, že pracují ve spánku a dávají smysl bezvýznamnému, nýbrž pro svou pozornou „zlomyslnost", jež do všeho strká nos. Disciplína je anatomií politického detailu. Abychom se vyvarovali netrpělivosti, vyslechněme si nejprve maršála de Saxe: „Třebaže ti, kdo se zaobírají detaily, bývají pokládáni za lidi omezené, přesto se mi zdá, že tato část věci je podstatná, neboť je základem, a nem možné vybudovat akoukoli stavbu ani stanovit kteroukoli metodu, aniž bychom c tomu znali principy. Nepostačuje k tomu mít smysl pro ar-zhitekturu. Je nutné vědět, jak se tesají kameny."41 Je třeba napsat celé dějiny tohoto „tesám kamenů" - dějiny utilitární ra-zionalizace detailu v morálním účetnictví a politické kontrole. Meuvedla ji klasická doba; ta ji pouze urychlila, změnila její škálu, dala jí přesné nástroje a snad pro ni našla i jisté ozvěny / počtu nekonečné malých veličin či v popisu nejjemnějších ľhamkteristík bytostí přírody. V každém případě byl „detail" iž po dlouhou dobu kategorií teologie a askedsmu: každý de-ail je tu důležitý, neboř: v božím pohledu není žádná nekonečnost více než detailem, ale současně není nic natolik malé, aby o nebylo stvořeno z vůle některého z jeho jedinečných přání. / této dlouhé tradici vznešenosti detailu se bez obtíží ukláda-a všechna pedanteríe křesťanské výchovy, školské či vojenské pedagogiky a konečně i všechny formy výcviku. Disciplino- :) Maršál de Saxe, Les Rčvcries, 1756, díl I, Předmluva, s, 5. »04 vánému človeku stejné jako člověku opravdově věntímu není žádný detail lhostejný, avšak méně pro smysl v něm skrytý, a spíš pro prostředek, který v něm nachází moc, již chce uchopit. Charakteristický je onen veliký hymnus věnovaný „malým věcem" a jejich věčné důležitostí, pronášený Jeanem--Baptistem de La Salle v jeho Trnité sur tes obligations des frěres des Écoles chrétiennes [Pojednání o povinnostech bratří v křesťanských školách]. Mystika každodennosti se tu spojuje s disciplínou nepatrnosti, „Jak nebezpečné je prehh'žet malé věci. Rozjímání je dostatečně utěšlivé pro duši, jako je ta má, tak málo vhodná pro veliké činy, pomyšlení, že věrnost malým věcem nás může, nepostřehnutelným pochodem, povznést k nejvznesenější svatosti: neboť malé věci pohybují věcmi velkými ,.. Malé věci - řekne se, můj Bože, že naneštěstí můžeme pro tebe konat jen tak veliké věci, jací jsme my, stvoření to slabá a smrtelná. Malé věci - jestliže se veliké věci samy nabízejí, jak bychom je měli činit? Nedomníváme se snad, že jsou nad naše síly? Malé věci - a co když je Bůh vyslyší a přijímá je tak jako i věd velké? Malé věci - zakusili jsme je někdy? A lze je posuzovat dle zkušenosti? Malé věci - jsme tedy zajisté vinni, jestli vidouce je takovými je odpíráme? Malé věci -jsou to nicméně ony, co nakonec utvářelo veliké světce! Ano, malé věd - avšak velké pohnutky, velké city, velké zanícení, velký zápal a následně velké zásluhy, velké poklady, velké odměny,"5* Podrobnost nařízení, malicherný dohled inspekcí, podřízení kontrole i těch nejmenších součástí života a těla brzy poskytnou v prostředí školy, kasáren, nemocnice či dílny laický obsah, ekonomickou či technickou racionalitu tomuto mystickému kalkulu nekonečně malého počtu. A „Dějiny detailu" osmnáctého století, mající ve znaku Jeana-Baptistu de 5) J.-B. de La Salle, Trnité sur les obligations des fréres des čcoks chrétiennes, vydání z roku 1783, s. 238-239, 205 1 Salle, lehce se dotýkající Leibnize a Buffona, jdoucí přes iedricha II,, vedoucí napříč pedagogikou, medicínou, vojen-;ou taktikou a ekonomií, by nás musely dovést až k člověku, erý snil na konci století o tom, že bude novým Newtonem, koti Newtonem nekonečností nebes či planetárních hmot, 2 Newtonem „malých těl", drobných pohybů, nepatrných m; k člověku, jenž odpověděl na Mongeho poznámku Existuje jen jeden svět, který je třeba objevovat/'): „Co jsem zaslechl? A co svět detailů, kdo o něm někdy nesnil, o tom-jiném světě? Já v něj věřím od svých patnácti let. Od té do-r jsem se jím zaměstnával a ta vzpomínka na něj ve mně ži-a jako fixní idea mě nikdy neopouští... Tento druhý svět je nejdůležitější ze všeho, co jsem měl za čest objevit: přemýš-n-li o něm, cítím přitom bolest v duši/'fJ Neobjevil tento ět; víme však, že se mu jej podařilo zorganizovat; a že chtěl i okolo sebe uspořádat dispozitiv moci, jenž by mu dovolo-1 vnímat i ty nejmenší události ve státě, kterému vládl; do-riíval se, že pomocí přísné disciplíny dokáže vládnout, „ob-hnout vcelku ten obrovský stroj, aniž by mu unikl nejmenší tail"7> Pečlivé pozorování detailu a současně politické uchopení :hto malých věcí pro kontrolu a využití lidí se objevují během isické doby a přinášejí s sebou soubor technik, celý korpus po-ipů a vědění, popisů, předpisů a údajů. Člověk moderního manismu se bezpochyby zrodil právě z těchto maličkostí.^ E, Geofíroy Saint-Hiíaire připisuje toto prohlášení Bonapartovi (v Úvodu k Naíions zynrhcíitjucs cl hisloritjucs rfe philosophic jiaturdle, 183B). J, B. Treilhard, Moří/s áu codc ďinstruction críininclk, 1808, s. 14, Zvolím si příklady z vojenských, lékařských, vzdělávacích a průmyslových institucí. Bylo by možné vzít i jiné příklady z kolonizace, otroctví či péče v útlém dětství. Umění rozdělení Disciplína přistupuje nejprve k rozdělení jedince v prostoru. Zavádí při tam několik technických postupů. 1, Někdy vyžaduje "disciplína klaiauni, specifikování místa, jež je heterogenní vůči všem ostatním, a jeho uzavření v sobě samém. Chráněné místo disciplinami jednotvárnosti. Proběhlo velké „uzavírání" tuláků a chudých; byla tu však i další uzavírání, mnohem diskrétnější, záludnější a efektivnější. Střední školy {collčges): v nich byl postupně zaváděn klášterní model; internátní škola se ukazovala jako možná ne nejrozší-řenější, ale přinejmenším nejdokonalejší model vzdělávání; za Ludvíka Velikého se i po odchodu jezuitů staly kolejní školy povinným modelem vzdělávání,9* Kasárny.* armádu, tu masu tuláků, je třeba držet na jednom místě; je nutné zabránit loupení a násilnostem, uklidnit místní obyvatele, kteří špatně snášejí okolo procházející vojsko; vyhnout se konfliktům s civilními autoritami; zastavit dezerci, kontrolovat výdaje na armádu. Nařízení z roku 1719 předepisovalo vystavět několik stovek kasáren, které napodobovaly již ejdstující kasárny na jihu země; uzavření tu bylo striktní: „vše bude uzavřeno a ohrazeno deset stop vysokou zdí, jež povede okolo výše popsaných domů ve vzdálenosti třiceti stop po všech stranách" - a to proto, aby vojsko dodržovalo „řád a disciplínu a aby důstojníci odpovídali za tento stav",™3 V roce 1745 již byly kasárny přibližně v 320 městech; a odhaduje se, že v roce 1775 dosahovala kapacita kasáren vcelku téměř 200 000 mužů.115 9) Viz Ph. Aries, ĽEnfimt et la famille, 1960, s. 308-313, a G- Snyders, Lfi Pedagogic en France aitx XVÍle ct XVIIP sičles, 1965, s. 35-41. 10) Uordaimancc militaire, 25. září 1719, díl XL1. Víz obr. č. 5. 11) Daisy, Lc Rm/aume de France, 1745, s. 201-209; Anonymní paměti z roku 1775 (Válečný archiv, č, 3689, f, 156), A. Navereau, U Lagcwnít et les ustensi-les des gens de guerre de 1439 ň 1789,1924, s. 132-135. Viz obr. č. 5 a 6. 207 Vedle různě rozptýlených dílen se rozvíjely také velké prostory manufaktur, zároveň homogenní a jasně vymezené: jsou to, nejprve propojené manufaktury, později, v druhé polovině 10. století, již skutečné továrny (Chaussadovy železárny zabíraly celý poloostrov v Médine mezi Niěvre a Loirou; Toufait postavil továrnu Le Creusot v údolí Charbonniere, jež celé přebudoval, a ubytovny pro zaměstnance umístil přímo do areálu továrny); dochází ke změně měřítek a nastupuje také nový typ kontroly. Továrna se explicitně připodobňuje klášteru, pevnosti, opevněnému městu; strážný „otevírá brány jen při návratu dělníků a teprve po zaznění zvonu ohlašujícího opětovné započetí práce"; čtvrt hodiny poté nemá již nikdo právo vstoupit; na konci dne jsou dílenští mistři nuceni k tomu, aby odevzdali klíče zpět do rukou švýcarských strážců manufaktury, kteří brány opět otevřou.13* Jde tu o to - v té míře, jak se koncentrují výrobní síly - vydobýt z nich maximum výhod a neutralizovat potíže (krádeže, přerušování práce, rozruch a „pletichaře-ní"); jde o to chránit materiál a nástroje a ovládat pracovní síly: „Pořádek a kontrola jeho dodržování, jež musejí být zabezpečeny, vyžadují, aby byli všichni dělníci shromážděni pod jednou střechou tak, aby ten ze společníků, který je pověřen řízením manufaktury, mohl všem zlořádům, které by se mohly mezi dělníky vyvinout, předcházet, potírat je a zastavit jejich vývoj hned v jejich počátku,"13> 2. Avšak princip „klauzury" není ani konstantním, ani nevyhnutelným, ani dostačujícím principem disciplinárních aparátů. Ty zpracovávají prostor poněkud pružnějším a jemnějším způsobem. Především podle principu elementární lokalizace neboli rozčlenění [quadrillagel. Každému in- 12) Projet de rcgiemcni pnitr 1'acičrie d'Amboise, Archiven nationales, f. 12 1301. 13) Královský pamětní spis ohledně výroby plátna na roucha v Angers, v V, Dauphin, Recherche* sitr Vmdusirie textile en Anjau, 1913, s. 199, 208 díviduu jeho místo a každému umístěni jedno individuum. Vyhnout se. rozmístění, ve skupinách; rozpustit zavedené ^kolektivní provozy; analyzovat smíšené, masivní či ustupující plurality. Disciplinární prostor směřuje k tomu, aby byl rozdělen na tolik dílů, kolik je k dispozici těl či prvků k rozvržení. Je třeba vyloučit důsledky neurčitého rozvržení, nekontrolovatelného rozptýlení individuí, jejich rozptýleného !,oběhu, jejich neužitečného a nebezpečného srážení; je to ^taktika zaměřená proti dezerci, proti potulce, proti sesku-. pování. Cílem tu bylo ustanovit kontrolu prezence a absen-ce,„V.ědět o tom, kde a jak lze znovu nalézt dané jedince, za-. vést utilitární způsoby komunikace a přerušit jakékoli jiné, . moci v každý okamžik dohlížet na chování každého jednotlivce, hodnotit jej, sankcionovat jej, měřit jeho kvality či prospěšnost. Jsou to tedy procedury, které směřují k vědění, k ovládání a k využívání. Disciplína organizuje analytický prostor. A zde se také setkává se starou architektonickou a náboženskou metodou: s klášterní celou. Ačkoli se jednotlivá oddělení, která disciplína přiděluje, stávají čistě ideálními, prostor disciplíny je vždy v podstatě celulární. Nezbytná samota těla i duše vypovídala o určitém asketismu: musejí, přinejmenším v několika okamžicích, sami vzdorovat pokušení a možná i přísnosti boží. „Spánek je obrazem smrti, ložnice je obrazem hrobu... byť jsou ložnice společné, postele jsou nicméně rozmístěny takovým způsobem a jsou pomocí zásten odděleny tak důkladně, že se dívky mohou ukládat k spánku a vstávat, aniž by se viděly"14) To je však teprve velmi hrubá forma. 3. Pravidlo funkčních umístění kóduje postupně v disciplinárních institucích prostor, který ponechala architektura 14) Rcgletuent pour la coiimmnitutč dca fillcs dít Ľan Pastcur, v N. Delamnre, Trnité de police, 1705, kniha III, kapitola V, s, 507. Viz též obr. č. 9. 209 obecně přístupný a připravený k rozmanitému využití. Určitá místa se definují tak, aby odpovídala nejen'potřebám dohledu, aby zpřetrhala nebezpečné komunikační kanály, nýbrž také proto, aby vytvořila užitný prostor. Tento postup se vyjevuje jasně v nemocnicích, zejména ve vojenských nemocnicích a v nemocnicích námořních sil. Zdá se, že ve Francii sloužil jako experiment i jako model Rochefort Přístav, vojenský přístav, se svým oběhem zboží, lidí najatých ať dobrovolně či násilím, nalodujících se a vyloďujídch se námořníků, nemocí a epidemií, je místem dezerce, pašeráctví a nákazy: je křižovatkou nebezpečného smíšení, místem střetávám' zakázaných cirkulací. Nemocnice vojenského námořnictva musí tedy léčit, avšak proto, aby to mohla dělat, musí být jakýmsi filtrem, dispozitívem, který připichuje věci na místo a rozděluje je do příslušných oddílů; je třeba, aby zajišťovala působení na celou tu mobilitu a hemžení rozkládáním oné směsi nezákonnosti a špatnosti. Lékařský dohled nad nemocemi a nákazami tu solidarizuje s celou řadou jiných kontrol: s vojenskou kontrolou dezertérů, s fiskální kontrolou zboží, s administrativní kontrolou léků, nákladů, zběhnutí, vyléčení, úmrtí, simulováni. Odtud plyne nutnost rozdělovat a uzavírat prostor s takovou přísností. První opatření, k nimž se přistoupilo v Rochefortu, se týkala spíš věci než lidí, spíš vzácného zboží než nemocných. Zřízení fiskálního a ekonomického dohledu předcházelo technikám lékařského pozorování: umístění léků do uzamčených skříněk, registrace jejich použití; o něco později se zpřesnil systém pro ověřování skutečného počtu nemocných, jejich totožnosti, jejich příslušnosti k jednotkám; poté se upravují předpisem jejich příchody a odchody, jsou nuceni setrvávat ve svých pokojích; ke každému lůžku je připevněna tabulka se jménem pacienta, jenž zde leží; každý léčený jednotlivec je zanesen do evidence, do níž musí lékař nahlížet během vizity; ještě později dochází k izolování nakažených pacientů a separaci jejich lůžek. Po- 210 stupně se administrativní a politický prostor promítá do prostoru terapeutického; směřuje k individualizaci těl, chorob, 5yrnptomů, životů i smrtí; konstituuje skutečnou tabulku juxtaponovaných a pečlivě odlišených singularit. Z disciplíny se zrodil prostor pro lékařské využití. V továrnách, jež se objevily na sklonku 18. století, se princip individualizujícího rozčlenění komplikuje. Jde o to současně roztřídit jednotlivce v prostoru, kde je lze izolovat a vyznačit, ale zároveň propojit tuto distribuci s výrobním aparátem, který má své vlastní požadavky. Bylo třeba propojit oddělení těl, prostorové uspořádání výrobního aparátu a různé formy činnosti při rozmístění „stanovišť'. Tímto "principem se řídila manufaktura Oberkampf v Jouy. Je složena z řady dílen specifických pro každý významný typ operací: pro tiskaře, manipulanty, kolorisly, pro ruční opravy potisku, pro leptače, barvíře. Nejrozsáhlejší z takových budov, postavená roku 1791 Toussaintem Barréem, je dlouhá 100 metrů a má tři poschodí. Přízemi je určeno z velké ' části pro potisk z bloků; obsahuje 132 stolů uspořádaných ve dvou řadách napříč celou dílnou, do které proniká světlo 88 okny; každý tiskař pracuje u jednoho stolu se svým „podavačem", který má za úkol připravovat a míchat barvy. Celkem tu bylo 264 osob. Na okraji každého stolu stál jakýsi stojan, na nějž dělník odkládal k usušení již potištěnou látku-151 Při procházení uličkou uprostřed dílny lze zajišťo vat dohled zároveň všeobecný i individuální: kontrolova přítomnost a pracovitost dělníka, kvalitu jeho práce; porov návat dělníky mezi sebou, třídit je podle jejich zručnosti a rychlosti; sledovat po sobě následující stadia výroby. Všechna tato seřazení formují permanentní mřížku: veškerý 15) „Ustanovení továrny v Saint-Mauru". B. N. ms. coll. Delamare, Ma-mifnctures III. 211 zmatek je zde eliminován;1 fil lze říci, že produkce se rozděluje a že pracovní proces se člení na jedné straně podle svých fází, stadií či základních operací, na straně druhé podle jedinců, kteří jej realizují, podle singulárních těl, která tu jsou využita: každá proměnná této síly - zdatnost, hbitost, zručnost, soustavnost - může být pozorována, tedy charakterizována, ohodnocena, započítána a uvedena do vztahu vzhle1 dem k jednotlivci, který je jejím konkrétním vykonavatelem. Takto, dokonale čitelným způsobem přiřazena k celé řadě singulárních těl, může být pracovní síla analyzována v individuálních jednotkách. Při zrodu velkého průmyslu nacházíme současně pod rozdělením procesu výroby individualizující rozklad pracovní síly; rozčlenění disciplinárního prostoru často zajišťovalo jedno i druhé. 4. V disciplíně jsou prvky vzájemně zaměnitelné, poněvadž každý se definuje místem, které zaujímá v řadě, a od-zhylkou, která jej odděluje od ostatních. Jednota tu nikdy není jednotou teritoria (jednota ovládání), ani jednotou místa [jednota pobytu), ale jednotou postaveni: je to místo, které ně- Při organizování „cel", „umístění" a „pořadí" konstruují disciplíny komplexní prostory: současně architektonické, funkcionální a hierarchizovane. Jsou to prostory, které zajišťují pevné umístění a přitom umožňují cirkulaci; vyčleňují individuální segmenty a ustavují operatorní spojení; vyznačují místa a indikují hodnoty; zaručují poslušnost jednotlivců, ale také lepší ekonomii času a činů. Jsou to smíšené prostory: jsou skutečné, protože disponují budovami, místnostmi, nábytkem, avšak rovněž ideální, protože se promítají skrze uspořádám charakteristik, hodnocení, hierarchu. První z velkých operací disciplíny je proto stanovení „živých tabulek" [lableaux vivants], které transformují zmatečné, neužitečné ä nebezpečné množství v uspořádané multiplicity. 18) J.-B. de La Salle, CondiLita dcs écalcs chreticnnes, B. N. ms. 11 759, s. 248-249.0 něco dříve navrhoval Batencour, aby byly třídy rozděleny na tři části: „Nejvznešenější část pco ty, kteří se učí latinu... Mělo by být zdůrazněno, že se tu nachází tolik míst u stolu, kolik je zde píSících, aby se zabránilo rušení, jež obvykle způsobují lenoši." V další částí jsou ti, kdo se učí číst: jedna lavice pro bohaté, jedna lavice pro chudé, „aby se nemohlo šířit darebáctví". Třetí část je určena pro nově příchozí: „Až když jsou rozpoznány jejich schopnosti, je jim přiděleno jejich místo." (M. I. D. B., lnstmrtion mčlhodiquc poitr Yúcok pnraissiak, 1669, s. 56-57). Viz obr. č, 10 a 11. 215 Sestaveni těchto „tabulek" bylo jedním z velkých problémů vědecké, politické i ekonomické technologie 18. století: jak uspořádat botanické či zoologické zahrady a současně vybudovat racionální klasifikace živých bytostí; jak sledovat, kontrolovat a regulovat oběh zboží a peněz a zkonstruovat tak i ekonomickou tabulku, která by mohla platit za princip obohacování; jak dohlížet na lidi, zjišťovat jejich přítomnost či absenci a stanovit generální a nepřetržitý registr ozbrojených sil; jak rozmístit nemocné, oddělit jedny od druhých, rozdělit spolu s lékařskou péčí i nemocniční prostor a vytvořit systematické třídění nemocí. Tolik podvojných operací, při kterých jsou obě složky - distribuce a analýza, kontrola a srozumitelnost - navzájem solidární. V 18. století je tabulka současně technikou moci a procedurou vědění. Jde o to zorganizovat množství, poskytnout nástroj, jímž by bylo možné je projít a ovládnout; jde o to přiložit na něj nějaký „řád". Jako armádní generál, o němž hovořil Guibert, je i přírodovědec, lékař, ekonom „zaslepen nesmírností, omámen množstvím... nesčíslnými kombinacemi, jež plynou z mnohosti předmětů, a tolik spjatých zájmů vytváří břemeno, jež je nad jeho síly. Tím, že se moderní věda o válce zdokonaluje, že se přibližuje pravým principům, se může stávat stále jednodušší a méně složitou"; armády „s jednoduchými, analogickými taktikami, schopnými zahrnout všemožné pohyby vojsk... by bylo mnohem snazší uvádět do pohybu a vést".19J Taktika, ledy prostorové uspořádávání lidí; taxonomie, tedy disciplinární prostor přírodních bytostí; ekonomická tabulka, tedy regulovaný pohyb bohatství. Avšak tabulka nemá v těchto různých registrech stejnou imkri, V řádu ekonomie dovoluje měřit kvantity a analyzovat pohyby. Ve formě taxonomie má funkci charakterizovat !9) ]. A. de Guibert, Essnř gčnčml dc tactiauc, 1772, sv. i, Předmluva, s. XXXVI. n 6 (a následkem toho redukovat individuální jedinečnosti) a ustavovat třídy (tedy vyloučit uvažování o počtu). Ovšem ve formě disciplinárního rozmístění je oproti tomu funkcí zařazení do tabulky pracovat se samotnou mulliplicilou, distribuovat ji a dobývat z ní co možná největší množství výsledků. Zatímco přírodovědná taxonomie se tedy umisťuje na ose, která vede přes charaktery a kategorie, disciplinární taktika se umisťuje na ose, jež propojuje jedinečné- a mnohé. Umožňuje zároveň charakterizovat jednotlivce jako individuum a zapojit jej do řádu dané mnohosti. Je první podmínkou pro kontrolu a využití souboru oddělených prvků: základnou pro mikrofyziku moci, již je možné nazývat ,'ceíulárni". Kontrola aktivity 1. Rozvrh času je staré dědictví, jeho striktní model nám nepochybně vsugerovala klášterní společenství. Ten se rychle rozšířil. Jeho tři hlavní postupy - stanovit rytmus, vnutit určená zaměstnám, regulovat cykly opakování - se velice brzy objevují v kolejích, dílnách, špitálech. V rámci starých schémat neměly nové disciplíny nejmenší potíže se prosadit; školní komplexy a zařízeni pro chudinskou péči udržovaly dále způsob života a pravidelnost klášterů, jejichž součástí často byly. Přísnost průmyslové doby si dlouho uchovávala náboženského ducha; v 17. století upřesnilo nařízení o velkých manufakturách úkony, jimiž se začala rytmizovat pracovní doba: „Všechny osoby.., poté, co se dostaví ráno na své místo v dílně, a předtím, než započnou svou práci, si umyjí ruce, zasvětí své dílo Bohu a před samotným začátkem práce se pomodlí";21" nicméně ještě v 19. 20) ľrvní článek ustanovení továrny v Saint-Mauru. 217 století, když bude třeba zaměstnat v průmyslu venkovské obyvatelstvo, bude nutné proto, aby si zvykli na práci v dílnách, sáhnout k vytvoření kongregací; dělníci se zařadí do jakýchsi „továren-klášterů". Vysoká vojenská disciplína se zformovala v protestantských armádách Maurice Oranžské-ho a Gustava Adolfa díky rytmizovaní času, jehož bylo dosaženo prostřednictvím náboženských obřadů; život v armádě musí mít, jak prohlásil o něco později Boussanelle, jistou „dokonalost vlastní klášternímu životu".211 Církevní řády se staly, v průběhu staletí mistry v disciplíně: byly experty v otázce času, dokonalými techniky v otázce rytmu a pravidelných činností. Avšak disciplíny tyto zděděné postupy, časové regulace modifikovaly Především je zjemnily Začalo se počítat na čtvrthodiny, na minuty, na vteřiny Samozřejmé v armádě: Guibert postupoval systematicky v zavádění měření času při střelbách, na něž již dříve pomýšlel Vauban. Na základních Školách se rozkouskování času stávalo čím dál tím závaznější; činnostťbyly vymezeny stále přesnějšími příkazy, na něž bylo třeba bezprostředně reagovat: „Při posledním úderu hodin jeden z žáků zazvoní na zvon, a jakmile ostatní zaslechnou zvonění, všichni si kleknou na kolena, zkříží ruce a sklopí oči. Ukončení modlitby bude oznámeno, učitel dá jedním úderem na zvon znamení, že všichni mají vstát, druhý úder znamená, že mají zdravit Krista, a třetím dává pokyn, aby se posadili.Na začátku 19. století se na écok mtthielle (škola se vzájemným vyučováním žáků mezi sebou) předkládá následující časový rozvrh: 8.45 příchod instruktora, S.52 výzva instruktora, S.56 příchod dětí a madtit- 21) L de BnussrniĽlJe, Lv Hon Mililnin, 1771), s. 2, O nčibožtíiiské povnzĽ discipliny vi? švúdské firmridč viz Tlw Simlfch Disciplinu, Liindýn 1632. 22) J.-B. de Ln Sjille, Conrfiíífc iks ěcoies rfiivtiamcs, B. N. msr 11 759, s. 27-2S. 218 :ba, 9-00 rozesazení do lavic, 9.04 psaní první tabulky, 9.08 konec diktátu, 9,12 psaní druhé tabulky atd.231 Postupné rozšiřování systému námezdní práce s sebou přinášelo Upevnení rozčlenění času: „jestliže se stane, že se dělníci dostaví déle než čtvrt hodiny po zazvonění..."ŕ*} „ten z pra-■ covníků, který bude vyžádán během pracovní doby a za-< mešká tak více než pět minut..."; „ten, kdo nebude u své práce přesně ve stanovenou dobu".25' Je tu však i snaha ujistit se o kvalitě využití času: nepřetržitá kontrola, nátlak ze strany dozorců, potlačení všeho, co by mohlo rozptylovat . a odvádět pozornost; jde tu o ustavení dokonale využitelného času: „je výslovně zakázáno během práce gesty či jiným způsobem bavit spolupracovníky, hrát jakékoli hry, jíst, spát, vyprávět si příběhy či veselé historky";26* dokonce ani během přestávky na odpočinek „se nebudou vyprávět žádné historky, dobrodružství Či vést jiné rozpravy, které by odváděly dělníky od jejich práce"; „každému zaměstnanci je zakázáno pod jakoukoli záminkou nosit do továrny víno a popíjet je v dílnách".27* Změřený a zaplacený čas musí být rovněž časem bez kazů a nečistot, časem dobré kvality, během nějž zůstává tělo nepřetržitě využíváno k činnosti. Přesnost a využitelnost jsou spolu s pravidelností funda-mentájními ctnostmi disciplinárního času. To však není ta 23) Bally, citováno v R. R. Tronchat, UEnseigneinent mutací en Fmnce, rukopis dizertační práce, sv. I, s. 221. 24) Piv jet de reglemeiil )wtr Íj? fahrhnic ďAwfroise, článek 2, Archives natio-nales í. 12 1301. Je zde upřesněno íež všechno, co se týká pracujících s částečným úvazkem, 25) Předběžně ustanovení továrny M, 5. Oppcnheimn, 1809, články 7-8, v J, Hnyem, Mémoiivt cl ifacunteitfs vtmr revenir íi ťltfchůrc dít notu* měrce, 1911, 2fi) Ustanovení továrny M. 5. Oppenheima, článek Ifi. 27) Pwfľi ili" ľí'vŕľijŕľuf /ii'ifľ la ftthrhute ďAnilnňav, článek 4. 219 největší novinka. Pro disciplíny jsou charakterističtější jiné postupy. 2. Časové vypracování úkonu.r Existují například dva způsoby, jak kontrolovat pochod jednotky. Jeden z počátku 17, století: „Navyknout vojáky pochodující v řadě za sebou nebo v batalionu pochodovat podle rytmu bubnu. Aby toho bylo dosaženo, je třeba vykročit pravou nohou tak, aby se celá jednotka shodla zdvihajíc stejnou nohu ve stejný okamžik. "2tí),Uprostřed 18. staletí tu máme již čtyři druhy kroku: „Délka krátkého kroku bude jedna stopa, délka řádného, dvojitého a pochodového kroku bude dvě stopy, to vše měřeno od jedné paty k druhé; pokud jde o dobu trvání, ta bude u krátkého a řádného kroku činit jednu vteřinu, během níž je třeba učinit dva kroky při kroku dvojitém; doba trvání jednoho kroku za pochodu bude o něco delší než jedna vteřina. Šikmý krok se provádí v temže prostoru jedné vteřiny; bude mít nejvýše osmnáct palců od jedné paty k druhé... Řádný krok bude prováděn směrem kupředu s hlavou vztyčenou a tělem vzpřímeným, přičemž je třeba udržet se v rovnováze postupně na jedné noze a druhou přesouvat vpřed, podkolení napjaté, špičku nohy poněkud vytočenu vně a dolů, aby nenucené dosedla na terén, po němž voják musí pochodovat, a klást nohy na zem takovým způsobem, že ji položí naráz, aniž by jí o zem udeřil."-^ Mezi těmito dvěma předpisy byl uveden v činnost nový soubor omezeni, jiný stupeň dokonalosti v rozkladu gest a pohybů, jiný způsob přizpůsobení těla časovým příkazům. To, co definuje nařízení z roku 1766, není časový rozvrh -obecný rámec aktivity; jde spíš o kolektivní a povinný rytmus uložený zvnějšku, o určitý „program"; ten zajišťuje vypraco- 28) L. dc Mrmtgommery Ln Milice fraticnisv, vyd. z r. "1G36, s. 86. 29) Orrfiinirníitvifii V ftuivkr 1766, poi\r rčgter ľexercicu de ľ i iifa ní nie. váni samotného úkonu, kontroluje zevnitř jeho průběh a je-ho Jaze.. Je zde přechod od formy výslovného příkazu, který vyměřuje či rytmizuje pohyby, k osnově, jež je omezuje a podrobuje v celém průběhu jejich zřetězení. Definuje se tu jistý druh anatomicko-chronologického schématu chování. Úkon je rozložen na své prvky; definuje se pozice těla, končetin, kloubů; každému pohybu je přisouzen směr, rozpětí, doba trvání; je předepsán pořádek, v jakém mají následovat. Tělem proniká čas a spolu s ním všechny podrobné způsoby mocenské kontroly, 3. Odtud plyne zavedení korelace těla a pohybu. Disciplinární kontrola nesestává pouze z naučení či uložení série definovaných pohybů; ukládá i nejlepší provázání mezi pohybem a.....celkovým postojem těla, jež je zde podmínkou efektivnosti a rychlosti. Při správném zapojení těla, které umožňuje správné využití času, nesmí nic zahálet či zůstat nevyužito; vše musí být povoláno na podporu požadovaného úkonu. Dobře disciplinované tělo formuje operační kontext i toho nejmenšího pohybu. Správné psaní například předpokládá gymnastiku - celou tu rutinu, jejíž přísný kód investuje tělo vcelku, od špiček nohou po konečky prstů. Je třeba „držet tělo zpříma, mírně pootočené a uvolněné po levé straně, lehce skloněné kupředu tak, že je-li loket položený na stole, brada může být podepřena o dlaň, aniž by to omezovalo rozsah pohledu; levá noha musí být pod stolem posunuta poněkud více dopředu než pravá. Tělo musí být udržováno ve vzdálenosti dvou palců od stolu; neboť nejenže je tak možné psát s větší pohotovostí, ale nic není pra zdraví zhoubnější než osvojit si návyk opírat se žaludkem o stůl; levá paže od lokte až k zápěstí musí být položena na stole. Pravá paže musí být držena podét těla ve vzdálenosti tří palců a vést asi pět palců nad stolem, na nějž musí být kladena lehce. Učitel seznámí žáky s pozicí těla, kterou musejí při psaní dodržoval, a když se od ní odchýlí, bude je opra- vovat buďto pokynem, anebo jiným nějakým způsobem."3") Disciplinované tělo je oporou zdatného pohybu. 4. Členění léta - objekt. Disciplína definuje každý vztah, který musí tělo zaujmout vůči objektu, s nímž manipuluje. Od jednoho k druhému rýsuje pečlivý mechanický převod. „Vzdejte čest zbraní kupředu. Ve třech krocích. Vezměte pušku do pravé ruky, přičemž ji tiskněte k-.tělu tak, aby byla opřena kolmo k pravému koleni, konec hlavně vé výši očí, držte jí přitisknutím pravé ruky, přičemž paže je napjata podél těla ve výši opasku. Ve druhé fázi přeneste pušku levou rukou svisle před sebou, hlaveň uprostřed mezi Dčima, pravou rukou ji uchopíte za pažbu, paže je napjata, lučík opřený o první prst, s levou rukou ve výši zářezu, aby byl palec natažen podél hlavně oproti žlábku. Ve třetí fázi puška opustí levou ruku, která klesne podél stehna, přičemž je puška zdvihána pravou rukou, objímkou vně a proti hrudi, pravá paže do půli napjata, loket přitisknutý k tělu, palec natažen podél objímky, spočívaje na prvním šroubu, kohoutek pušky zapřený o první prst, hlaveň v kolmici."-'11 > Zde máme příklad toho, co bychom mohli nazvat instrumentálním kódováním těla* Spočívá v rozložení obecného pohybu na dvě paralelní řady: jednak na řadu tělesných prvků, které mají být užity (pravá dlaň, levá dlaň, jednotlivé prsty obou rukou, koleno, oko, loket atd.), jednak na řadu předmětů, s nimiž má být manipulováno (hlaveň, zářez, kohoutek, šroub atd.); následně jsou obě tyto řady uvedeny do vzájemné korelace podle určitého počtu jednoduchých pohybů (opřít, ohnout atd.); nakonec se fixuje kanonické pořadí, v němž ryto korelace zaujímají přesně určené místo. Tuto povinnou syntax nazývali vojenští teoretici osmnáctého století „manévr". Tradiční předpis posky- 30) J.-B. de Lei Salle, Coniíuťfc des čcolcs chrétmwes, vyd. z r. 1828, s. 63-64. Viz obr. č. B. 31) Ordmmnnccdu Íftjitnvicrl766r pourrdglcrľinfrmtcric, kap, XI, článek2. toval prostor pro jejich explicitní a povinné stanovení. Na veškerý povrch kontaktu mezi tělem a předmětem, kterým manipuluje, se vkrádá moc a připevňuje jedno k druhému. Konstituuje komplexní tělo-zbraň, tělo-nástroj, tělo-stroj. Nacházíme se zde nejdále, jak je to jen možné, od těch forem podrobení, které vyžadují od těla pouze znaky či produkty, 'formy vyjádření či výsledky práce. Regulace kladená mocí je tu současně zákonem konstrukce operace. A tak se vyjevuje charakter disciplinární moci: je funkcí ani ne tak odejmutí, jako spíš syntézy; nikoli vymáháním produktu, ale spíš donucením ve spojení s aparátem produkce. • 5. Vyčerpávající využití. Princip, který byl skryt pod rozvrhem času v jeho tradiční formě, byl v zásadě negativní; princip ne-zahálení: je zakázáno mrhat časem, jejž Bůh stanovil a člověk splácí; rozvrh času má zažehnat nebezpečí, že bude promarněn - zabránit morálnímu provinění i ekonomické nepoctivosti. Disciplína oproti tomu organizuje pozitivní ekonomii; klade princip teoreticky stále rostoucího využití času; jde o to vytěžit z času stále více upotřebitelných okamžiků a z každého okamžiku stále více využitelných sil. To znamená, že je třeba pokoušet se zintenzívnit využití toho nejmenšího okamžiku, jako kdyby byl čas, ve své skutečné fragmentarizaci, nevyčerpatelný či jako kdyby, přinejmenším při stále detailnějším vnitřním uspořádání, bylo možné postupovat k ideálnímu bodu, kde" se maximální rychlost střetne s maximální efektivitou. Právě tato technika byla zapojena ve slavných nařízeních pruské infanterie, jež po vítězstvích Friedricha II.32' napodobovala celá Evropa: čím jemně- 32) Úspěch pruských sil lze připsat „pouze výrečnosti jejich disciplíny a jejich výcviku; volba způsobu výcviku tedy není věc lhostejná; v Prusku se v tomto ohledu pracuje již čtyřicet let s neustálým zúročením výsledků" (Maršál de Sajce, „Lettre au comte d'Argenson", 25. února 1750, Arsenal, ms. 2701 a Les Rčvcrics, 1756, díl II, s. 249). Viz rovněž obr, Č, 3 a 4. 223 ji je rozložen čas, čím více jsou jeho úseky rozmnoženy, čím lépe se oddělí v rozptýlení svých vnitřních prvků pod dohledem, jenž je řídí, tím více lze urycMit operaci či jí přinejmenším řídit v souladu s optimální rychlostí; odtud ona regulace času, která se stala tak významnou v armádě a která se takovou musí stát i ve veškeré technologii lidské aktivity: nařízení pruské armády z roku 1743 předpokládá šest fází pro uchopení zbraně v pohotovosti, čtyři fáze pro její odložení, třináct pro nasazení na rameno do polohy hlavní k zemi atd; Škola se vzájemným vyučováním žáků byla pomocí jiných prostředků také vybavena aparátem pro zintenzívnění využití času; její organizace dovolovala obrátit lineární a postupný charakter vyučování učitelem: řídila kontrapunkt operací, které byly prováděny současně odlišnými skupinami žáků, vedenými instruktory a asistenty, takže každý okamžik, který uběhl, byl zaplněn mnoha různými, avšak uspořádanými aktivitami; a na druhé straně rytmus, určovaný signály, písknutími, příkazy, ukládal všem časové normy, jež měly za úkol zároveň urychlovat proces učení a vyzdvihovat rychlost jakožto ctnost;™* „jediným cílem těchto příkazů je... navyknout děti za pomoci rychlosti snížit, jak to jen bude možné, ztrátu času, ke které dochází při přechodu od jedné činnosti k druhé".™ Skrze tuto techniku podrobení se začíná formovat nový předmět; pomalu nastupuje tělo mechanické - tělo složené 33) Cvičení v psanú.....9. Ruce na kolena. Tento příkaz je doprovázen jedním zazvoněním; 10. ruce na stůl, hlava vzhůru; 11. vyčistěte tabulky; všichni si vyčisti tabulky lak, že je trochu nasliní, nebo lépe nkrn jem. hadříku; 12, ukažte tabulky; 13, pověření žáci, provedte prohlídky. Prohlédnou tabulky nejprve přidělených zástupců □ poté celé jejich lavice. Pridelení zástupci pak zkontrolují celou lavici a všichni se vrátí na svá místa." 34) Samuel Bernard, Zpniva z 30. října 1816 ve Společnosti vzíljcmnčUo vyučování. 224 t z pevných částí a určované pohyby, jehož obraz po dlouhou dobu pronásledoval ty, kteří snili o dokonalé disciplině. Tento nový objekt je přirozené tělo, nositel sil a sídlo trvání; je to tělo příhodné k specifickým činnostem, jež maji svůj řád, svůj čas, své vnitřní podmínky, své konstituující prvky. Jak se tělo stává terčem těchto nových mechanismů moci, nabízí se i novým formám vědění, je to spíš tělo pokusné než tělo spekulativní fyziky; spíš tělo manipulované autoritou než prostoupené živoucími pohnutkami; tělo výcviku k užitku, a nikoli mechanické racionality, tělo, ve kterém se nicméně ohlašuje jistý počet přirozených požadavků a funkcionálních omezení. Guibert ve své kritice, kterou mířil na výhradně umělé manévry, objevuje právě toto tělo. Ve cvičení, které mu ukládá a na kterém trvá, zobrazuje těla své podstatné korelace a spontánně odmítá to, co je s ním neslučitelné: „Vstoupíme-li do většiny z našich výcvikových škol, uvidíme všechny ty nešťastné vojáky ve vynucených a násilných pozicích, uvidíme všechny jejich svaly kontrahované, oběh krve přerušený... Prostudujme záměry přírody a konstrukci lidského těla a nalezneme pozici n konání, jaké příroda sama vojákovi jasně předepisuje. Hlava musí být držena zpříma, odkloněna od ramen, kolmo uprostřed mezi nimi. Nesmí být natočena ani napravo, ani nalevo, neboť vzhledem k souvislosti mezi krčními obratli a lopatkou, k níž jsou připojeny, se žádný z nich nemůže pohybovat dokola, aniž by lehce nepůsobil na jedné straně, přičemž pohne jednou částí ramene, takže tělo již není postaveno kolmo, voják již nemůže pochodovat přímo kupředu ani sloužit jako bod pro vyrovnání řady,,. Kyčelní kost, kterou nařízení označuje jako bod, o nějž se má opírat konec pažby, není u všech mužů umístěna stejně, puška tedy musí být u jedněch opřena poněkud napravo, u druhých více nalevo. Ze stejné příčiny nestejnosti struktury musí být chránič spouště přitisknut více Či méně těsně k tělu podle 225 toho, zda je vnější část vojákova ramene více či méně svalnatá atd."3» Viděli jsme, jak procedury disciplinárního rozdělení získaly své místo mezi soudobými technikami klasifikace a zařazování do tabulky; také však to, jak sem zavedly specifický problém jednotlivců a mnohostí. Podobně disciplinární kontroly činnosti zaujímají své místo mezi všemi teoretickými či praktickými výzkumy přirozené mašinérie těl; začínají zde však odhalovat špecifické procesy; chování a jeho požadavky organizace postupně nahrazují jednoduchou fyziku pohybu. Tělo, u něhož je vyžadována poslušnost až do jeho detailních operací, oponuje a ukazuje podmínky vlastního fungování organismu. Disciplinární moc má jako protějšek individualitu, jež není pouze analytická a „celulární", nýbrž i přirozená a „organická". Organizace vznikání Edikt, který v roce 1667 zakládal manufakturu Gobelins, předpokládal organizaci typu školy. Šedesát dětí, kterým bylo uděleno stipendium, muselo být vybráno superintendantem královských paláců. Byly svěřeny na určitou dobu učiteli, jenž byl povinen zajistit „jejich výchovu a vzdělání", později vstoupily do učení k různým mistrům tapiserií v manufaktuře (kteří z tohoto titulu dostávali náhradu vypočítanou ze stipendií žáků); po šestí letech učení, čtyřech letech služby a kvalifikační zkoušce získaly právo „založit a provokovat obchod s dílnou" v kterémkoli městě království. Na-zházíme zde charakteristiky, jež jsou vlastní korporativnímu jčnovství: vztah současně individuální a celkové závislosti 15) J. A. Guibert, Essiti géněral de tnctique, 1772, díl I, s. 21-22. r 126 na mistrovi; statutární průběh učení, které je zakončeno kvalifikační zkouškou, avšak které není rozčleněno podle přesného programu; obecná směna mezi mistrem, který musí předávat své znalosti, a učněm, který musí poskytovat své služby, pomoc a často i placenou náhradu. Forma služby v domácností je kombinována s přenosem znalostí.-™1 V roce 1737 je ediktem organizována škola kreslení pro učně v Go-belins; není určena k tomu, aby nahradila učení u dílenských mistrů, nýbrž aby je doplnila. Zahrnuje v sobě totiž úplně jiné uspořádání času. Dvě hodiny denně vyjma nedělí a svátků se žáci setkávají ve škole. Je prováděn nástup s čtením prezence podle seznamu vyvěšeného na zdi; absence jsou zaznamenávány do registru. Škola byla rozdělena do tří tříd. První byla pro ty, kteří neměli a kreslení ani ponětí; bylo jim uloženo, aby kopírovali více či méně obtížné modely podle svých schopností. Druhá třída byla určena „těm, kteří si již osvojili nějaké principy" nebo kteří prošli třídou první; ti museli reprodukovat obrazy „na pohled a bez toho, aby si připravovali náčrty", avšak věnovali se pouze kresbě. Ve třetí třídě se učili barvám, pracovali s pastely, byli uváděni do teorie i praxe barvení látek. Žáci plnili pravidelně individuální úkoly; každé z jejich cvičení, označené jménem autora a datem provedení, bylo odevzdáno do rukou profesora; nej-lepší byla odměněna; shromážděna koncem roku a porovnána mezi sebou dovolovala tato cvičení stanovit dosažený pokrok, skutečnou hodnotu a relativní umístění každého žáka; určovali se tak ti, kteří mohli postoupit do vyšší třídy. Hlavní kniha v držení profesorů a jejich pomocníků zaznamená- 36) Toto směšování se [asně ukazuje v některých klauzulích učební smlouvy: mistr je povinen předávat svému žáku - výměnou za jeho peníze a práci - všechny své znalosti, aniž by před ním cokoli tajil; jinak podléhá trestu pokuty. Viz například F. Grosrenaud, La Caqjo-ration oiivričrc ä Bcsancon, 1907, s. 62. : vala den po dni chování žáků a vše, ca se ve škole přihodilo; byla periodicky podrobována inspekci.375 Škola Gobelins je jen příkladem významného fenoménu -rozvoje, ke kterému došlo v klasické době, nové techniky pro nakládání s časem singulárních existencí; pro regulování času, těl a sil; pro zajišťování kumulace doby práce; a pro převádění plynutí uběhlého času na stále vzrůstající zisk či využití. Jak kapitalizovat čas jedinců, jak jej akumulovat v každém z nich, v jejich tělech, v jejich sílách či v jejich schopnostech, a to způsobem, jenž by byl přijatelný pro využití a kontrolu? Jak organizovat pracovní dobu, aby to bylo výnosné? Disciplíny, které analyzují prostor, které rozkládají a znovu skládají činnosti, musí být také pochopeny jako aparáty pro sčítání a kapitalizování času, a to čtyřmi postupy, které ve vší jasnosti ukazuje vojenská organizace. 1. Rozdělit dobu na segmenty, následující či paralelní, z nichž každý musí končit ve stanovený okamžik. Například oddělit čas pro formování a dobu prD praktické cvičení; nesměšovat výuku rekrutů a cvičení veteránů; otevřít oddělené vojenské školy pro službu v armádě (založení školy v Paříži v roce 1764, založení dvanácti škol v provinciích v roce 1776); ^rekrutovat vojáky z povolání v co nejmladším věku, brát děti, „nechat je adoptovat státem, vychovávat je ve speciálních školáchnaučit je postupně postoji, poté pochodování, poté zacházení se zbraněmi, poté střelbě a postoupit od jedné činnosti k druhé, jen když je ta předcházející dokonale zvládnuta: „jednou z principiálních chyb je ukazovat vojákovi všechna cvičení naráz";3^ zkrátka rozložit čas do separovaných a přizpůsobených procedur. 2. Organizovat tyto proce- 37) Viz E. Gerspach, Li Mmuifncturc dcs Gahclms, 189Z 38) To byl prnjekt J. Servaná, Li? Soldát citaycn, 1780, s. 456. 39) Nařízení z r. 1743 o pruské infanterii, Arsenal, ms. 4076. 228 důry podle analytického schématu - jako následnosti co rnožná nejjednodušších prvků, které se kombinuji se vzrůstající komplexností. To předpokládá, že vyučování opustí princip analogického opakování, V 16. století spočívalo vojenské cvičení především v napodobování celé bitvy nebo její části a obecně ve zvyšování zručnosti a síly vojáka;4'11 v 18. století se výcvik „manuálního" řídí principem „elementárního" a nikoli již „exemplárního": jednoduchá gesta - pozice prstů, ohnutí nohy, pohyb paží - jež jsou nanejvýš základními prvky užitečného jednání a které navíc zajišťují obecný výcvik síly, zručnosti a poslušnosti. 3, Fínalizovat tyto časové segmenty, určit pevně termín jejich dokončení vyznačeného zkouškou, jež má trojí funkci; jednak ukazuje, zda subjekt dosáhl předepsané úrovně, jednak zaručuje srovnatelnost jeho výcviku s ostatními a nakonec diferencuje schopností každého jednotlivého individua. Když četaři, desátníci atd. „pověření úkolem vést druhé nabydou přesvědčení, že někdo z nich dosáhl úrovně vyžadované k tomu, aby postoupil do první třídy, předvedou jej nejprve důstojníkům své roty a ti ho pozorné přezkoušejí; není-li pak ještě dostatečně vycvičen, jeho přijetí odmítnou; jestliže se jim naopak představovaný muž zdá v daném případě způsobilý k přijetí, řečení důstojníci jej sami navrhnou velícímu důstojníkovi regimentu, který jej přijme, uzná-li to za vhodné, a nechá jej přezkou*-šet důstojníky velitelství. Sebemenší chyby stačí k tomu, aby byl odmítnut, a nikdo nebude moci postoupit z druhé třídy do první, aniž by podstoupil zkoušku první třídy".41 J 40) F. de ía Noue doporučoval na konci 16. století vytvořeni vojenských akademií, přičemž žádal, aby se zde voják učil „vést koně, užívatí kord v kabátci a, maje dalších zbraní, šermovat, provádět cvičení či skákat; je-li připojeno i plavání a zápas, jest tak dokonce ještě lépe, neboř vše to činí člověka ještě zdatnějším a odolnějším". Discours po-litiqaes ct militaircs, vydání z r. 1614, s. 181-182. 229 4. Uspořádat řady řad; předepsat každému, podle dosažené úrovně a podle jeho služebního stáří, odpovídající druh cvičení; společná cvičení mají diferencující úlohu a každá diferenciace s sebou přináší speciální cvičení. Na konci každé řady začínají řady jiné, rozvětvuji se a vytvářejí pododdělení. Takto je každé individuum zachyceno v časové řadě, která specificky definuje jeho úroveň či postavení. Je to disciplinární polyfonie cvičení; „Vojáci druhé třídy budou každé rána cvičeni četaři, desátníky, anspessades, vojáky první třídy... Vojáci první třídy budou cvičeni každou neděli velitelem družstva... desátníci a anspessades budou cvičeni každé úterý odpoledne seržanty jejich oddílu a ti budou cvičeni každého 2., 12. a 22. daného měsíce odpoledne důstojníky velitelství."^ Tento disciplinární čas je rovněž postupně ukládán pedagogické praxi - specifikuje se čas výcviku a ten se odděluje od času dospívání, od času dosažení povolání; zřizují se rozličná stadia oddělená ad sebe postupnými zkouškami; určují se programy, jež se musejí odvíjet v souladu s jednotlivým stupněm a které obsahují cvičení vzrůstající obtížnosti; jednotlivci se klasifikují podle způsobu, jímž prošli těmito řadami. Za „iniciační" čas tradičního vyučení (čas obecný řízený samotným mistrem a završený jedinou zkouškou) dosadil disciplinární Čas své multiplikované a postupné řády. Utváří se celá analytická pedagogika, velice úzkostlivá ve svém detailu (rozkládá vyučované předměty až na jejich nejjednodušši prvky, hierarchizuje v úzkých stupních každou fázi vývoje) a také velmi předčasné vyspělá ve své historii (široce anticipuje genetické analýzy ideologů, jimž byla, jak se zdá, technickým mo- 41) Inítnicthm pír ľcxcrckc de Viufanhvk, 14. května 1754, 42) Tamidi. {Awyessndc - označení pro .šlechtice sloužícího v 16, n 17. století u francouzské pčchuiy, Pn/.n, pfukjj 230 dělem). Na samém počátku 18. století požadoval Demia, aby se výuka čtení rozdělila na sedm úrovní: první pro ty, kteří se učí poznávat písmena, druhá pro ty, kteří se učí je vyslovovat, třetí pro ty, kteří se učí spojovat je do slabik a tvořit tak slova, čtvrtá pro ty, kteří čtou latinsky celé věty nebo od interpunkce =k interpunkci, pátá pro ty, kteří začínají číst francouzsky, šestá pro ty, kteří jsou ve čtení pokročilí, a sedmá pro ty, kteří jsou schopni číst manuskripty. Avšak v případě, že je žáků velký počet, je třeba zavést ještě podrozdělení; první třída by musela obsahovat čtyři pásma: první pro ty, kteří se učí „jednoduchá písmena"; druhé pro ty, kteří se učí písmena složená; třetí pro ty, kteří se učí písmena stažená fa, é...); poslední pro ty, kteří se učí písmena zdvojená (ff, ss, tt, st). Druhá třída by byla rozdělena do tří pásem: první pro ty, kteří „předčítají každé písmeno zvlášť předtím, než vysloví slabiku D. O,, DO"; další pro ty, kteří „vyslovují ty nejnáročnější slabiky, jako jsou bavit, braná t spinx", atd.43' Každá úroveň v kombinatorice prvků se musí vepsat do rámce velké časové řady, která je zároveň přirozeným pochodem ducha a kódem vzdělávacích procedur. „Seřazení" na sebe navazujících aktivit dovoluje úplné pohlcení časového průběhu mocí: je tu možnost detailní kontroly a konkrétního zásahu (rozdělení, korekce; potrestání, eliminace) v kterémkoli okamžiku; možnost charakterizovat, a tedy využívat jednotlivce v souladu s úrovní, které dosáhli v řadách, jimiž prošli; možnost akumulovat čas a činnost, znovu se k nim vracet, totalizovat je a využívat je v závěrečném hodnocení, jež vyjadřuje konečnou schopnost jedince. Časové rozdělení se spojuje dohromady, aby bylo dosaženo zisku, a tím i vlády nad časovým trváním, jež by jinak unikalo. Moc se člení přesné podle času; zajišťuje přitom jeho kontrolu a ručí za jeho využití. '13) Cli, Domin, Rtylcmcnt jiiuirltm čculcs dc h vilicdc Lyon, 1716, 5. llJ-2(L Disciplinární procedury vedly k odhalení času lineárního, v němž se okamžiky integrují jeden za druhým a který se orientuje vstříc konečnému a pevnému bodu. Je to vlastně čas „evoluční". Je však třeba si připomenout, ževe stejném okamžiku objevily administrativní a ekonomické techniky kontroly sociální čas řadového, orientovaného a akumulačního iypu: šlo o objev evoluce ve smyslu „pokroku". Disciplinární techniky umožnily, aby se objevily individuální řady: šlo 0 objev evoluce ve smyslu „geneze". Tyto dva velké „objevy" 18. století, pokrok společností a geneze individuí, byly patrně ire vzájemném vztahu s novými technikami moci, či přesněji 1 novými způsoby organizace nakládání s časem a s jeho vy-jžfváním, prostřednictvím segmentarizace, seřazení, syntézy j totalizace. Makro- a mikrofyzika moci umožnily ne snad rynalezení historie (té nebylo po dlouhou dobu vůbec třeba), týbrž integraci časové, jednotící, spojité, kumulativní dimen-e do provádění kontrol a praxe ovládání. „Evoluční" dějin-iosr, která se poté ustavila - a to tak důkladně, že je ještě nes pro mnohé samozřejmostí -, je spjata s jedním způso-em fungování moci. Není pochyb, že vše jako „historická amét" kronik, genealogií, hrdinských činů, panování vládců jejich činů bylo po dlouhou dobu svázáno se zcela jiným ruhem moci. S novými způsoby podrobení má „dynamič-Dst" spojitých evolucí tendenci nahradit „dynastičňost" <ázalých událostí. V každém případě se malé časové kontinuum geneze in-viduality zdá být, jako individuální cela, účinkem a objek-m disciplíny. A v centru'tohoto seřazení času nalézáme pro-duru, která je pro něj tím, čím bylo uspořádání do tabulky o rozdělení jedinců v prostoru a jejich celulární rozčlenění; bo dále tím, čím byl „manévr" pro ekonomii jednání a or-nickou kontrolu. Touto procedurou je „cvičení". Cvičení je :hnika, skrze niž jsou tělům kladeny úkoly zároveň opako-né a rozlišené, vždy ale stupňované. Jakmile se chování usměrňuje vstříc konečnému stavu, cvičení umožňuje opakovanou charakterizaci jedince jednak vzhledem k tomuto konečnému stavu, jednak vzhledem k ostatním jedincům nebo vzhledem k určitému typu průběhu► Tak zajišťuje formou kontinuity a nátlaku vývoj, pozorování, klasifikaci. Než cvičení přijalo tuto striktně disciplinární formu, mělo svou dlouhou historii: nalezneme je ve vojenských, náboženských či univerzitních praktikách, ať už jako iniciační rituál, přípravný ceremoniál, divadelní generálku či prostě zkoušku. Jeho lineární organizace, pokroková spojitost, jeho genetické rozvinutí v čase jsou přinejmenším v armádě a ve škole uvedeny později, a mají bezpochyby náboženský původ, V každém případě se idea školního „programu", který by sledoval díle až do konce jeho vzdělávání a který zahrnoval rok od roku, měsíc po měsíci cvičení vzrůstající komplexnosti, poprvé objevila, jak se zdá, v náboženské komunitě Bratrů společného života.44' Silně inspirováni Ruysbroekem a porýnskou mystikou transponovali jednu z částí duchovních technik do vzdělávání - a to nejen do vzdělávání mnichů, nýbrž i učitelů a obchodníků: téma dokonalosti, k níž příkladný mistr ve-de svého žáka, se u nich stalo tématem autoritářského zdokonalování žáků učitelem; čím dál tím přísnější cvičení, jež předpokládal asketický život, se stala úlohami se vzrůstající komplexností, jež vyznačují pokroky v dosahování vědění a dobrého chování; úsilí celého společenství o spasení se stalo kolektivní a nepřetržitou soutěží jednotlivců, kteří jsou klasifikováni na základě vzájemného vztahu. Byly to patrně procedury života ve společenství a úsilí o spasení, jež se staly prvotním jádrem metod určených k produkování schopností individuálně charakteristických, avšak kolektivně uži- 44) Viz G. Ccidina Meir, Aux sources de la pedagogic des Jésuites, 1968, s. 160n. 233 tečnýcJ-Ľ15* Ve své mystické či asketické formě bylo cvičeni způsobem organizovaní pozemského Času při dobývám spásy Krok za krokem došlo v průběhu dějin západu k převráceni jeho smyslu, nicméně zachovalo si některé ze svých charakteristických rysů: sloužilo k hospodaření s Časem života, k jeho shromažďování v užitečné formě a k vykonávám moci nad lidmi pomocí takto uspořádaného času. Poté co se cvičení stalo prvkem v politické technologii těla a trvání, nesměřuje již mimo tento svět; naopak, směřuje k podrobení, které se nikde nezastaví. Kompozice sil „Začněme vyvrácením starého předsudku, podle kterého platí, že lze zvýšit sílu vojska posílením jeho hloubky. Všechny fyzikální zákony se stanou chimérami, pokud se je snažíme přizpůsobit taktice,Od konce 17. století bylo technickým problémem infanterie osvobodit se od modelu fyziky 45) Prostřednictvím škol v Liěge, Devenportu, Zwolle a Weselu; a rovněž díky Jeanu Sturmoví a jeho pamětem z roku 1538 o organizaci gymnázia ve Štrasburku. Viz Bulletin de la socičté ďhistoirc de protestantisme, díl XXV, s, 499-505. Poznamenejme, že vztahy mezi armádou, náboženskou organizací a pedagogikou jsou velice komplexní. „Dekurie", jednotka římské armády, se objevuje v benediktinských klášterech jako pracovní jednotka a nepochybně i jako jednotka dohlížení. Bratři společného života si ji vypůjčili a upravili ve své pedagogické organizaci: žáci byli seskupeni po deseti. Tuto jednotku převzali jezuité do scénografie svých kolejí, přičemž zde znovu zavedli vojenský model. Avšak de-kurie byla zrušena ve prospěch ještě militantnějšího schématu s řadami, kolonami, liniemi. 46) J. A. de Guibert, Essíií gčněrat de tactique, 1772, díl I, s. 18. Popravdě řečeno, tento starý problém přišel znovu na pořad dne v 18. století z důvodů ekonomických a technických, jak ještě uvidíme; „předsu- 234 masy; Vyzbrojeno píkami a mušketami - dlouhými, nepřesnými/ které příliš nedovolovaly vyhledat cíl a zamířit - bylo takové mužstvo používáno jednou jako projektil, jednou jako hradba či pevnost: „obávaná infanterie španělské armády"; k rozmístění vojáků v této mase docházelo především podle jejich služebního stáří a jejich udatnosti; uprostřed, s úkolem tvořit hmotu a objem, dodávat tělesu hustotu, byli ti nej větší nováčci; vpředu, v rozích a po stranách ti nejstateč-nejší nebo ti, kteří byli vyhlášeni jako nejzručnější vojáci, V průběhu klasické epochy se odehrál celý soubor jemných rozčlenění. Jednotka - regiment, batalion, oddíl, o něco později „divize"1571 - se stala jakýmsi strojem s množstvím součástek, které se přesouvají jedny ve vztahu k druhým tak, aby dospěly do jisté konfigurace a dosáhly specifického cíle. Jaké byly příčiny této proměny? Některé z nich byly ekonomické: učinit každého jednotlivce užitečným a výcvik, vydržování a vyzbrojení armády rentabilním; dodat každému jednotlivému vojákovi, té dokonalé jednotce, maximum účinnosti. Tyto ekonomické důvody se ovšem mohly stát určujídmi pouze společně s technologickou transformací, s vynálezem pušky:"515' puška, přesnější a rychlejší než mušketa, zhodnocovala zručnost vojáka; schopnější zasáhnout vybraný cíl dovolovala zužitkovat palebnou sílu na individual-: ní úrovni; a naopak z každého vojáka učinila možný terč a vyžadovala tak mnohem větší mobilitu; přivodila tedy vymizení techniky mas ve prospěch umění, jež rozmisťovalo jednotky a muže podél rozsáhlých, relativně pružných a mo- dek" v této otázce bude diskutován mnohem častěji, a to nejen samotným Guibertem (ale i jeho současníky Folardem, Pirehem, Mesnil-Du-randem). 47) Ve smyslu, v jakém byl tento termín užíván po roce 1759. 4B) Změny, které vedly k všeobecnému rozšíření pušky, lze datovat zhruba bitvou u Steinkerque (1699). 235 bilních linií. Od bud potřeba objevit celou prokalkulovanou praxi týkajíd se umístění jednotlivců i kolektivů, přemisťování skupin i izolovaných prvků, změn pozice, přechodu od jednoho uspořádání k jinému; zkrátka vynalézt mechanismus, jehož principem již nebylá mobilní anebo imobilní masa, nýbrž geometrie oddělitelných segmentů, jejichž základní jednotkou je mobilní voják se svou puškou;4y> a pod úrovní vojáka samého jsou bezpochyby ještě jeho nejjemnější pohyby, čas jeho elementárních činností, fragmenty prostoru, který zaujímá nebo kterým prochází. Tytéž problémy se objevují při konstituování výrobní síly, jejíž účinek musí být vyšší než souhrn elementárních sil, z nichž se skládá: „Ať kombinovaný pracovní den dosahuje této vyšší produktivity zmnožením mechanické produktivity práce, rozšířením činnosti dělníka v prostoru nebo zúžením pole výroby ve vztahu k měřítku produkce, mobilizací většího množství práce v kritickém okamžiku..., spedfická výrobní síla kombinovaného pracovního dne je společenská síla práce či síla společenské práce. Vzniká z kooperace samé."Sí,) Tak se objevil nový požadavek, na který musela disdplí-na odpovědět: zkonstruovat stroj, jehož účinek bude maximalizován sladěným rozčleněním na elementární části, 49) O tomto významu geometrie víz J. de Beausorbe: „Válečná věda ie povýtce geometrická... Uspořádání bataíionu a eskadrony po celé frontě a na takové výši je důsledkem jedině doposud opomíjené, přesto však hluboké geometrie." {Commentuircs aur les děfenses des pla-ces, 1757, díl II, s. 307.) 50) K. Marx, Kupila!, kniha I, 4. oddíl, kapitola XI, Kooperace (české vyd. 1954, s. 354-355). Marx trvá v několika případech na analogii mezi problémy rozdelení práce a problémy vojenské taktiky. Například: „Tak jako se útočná síla jízdní eskadrony či síla odporu jízdního regimentu podstatně liší od síly sumy jedinců..., tak se také suma mechanických sil izolovaných dělníků liší od mechanické síly, která se vyvíjí, když pracují společně a současně na jedné nedělené operaci." [Tamtéž, s. 350-351.) 236 nichž je sestaven. Disciplína již není prostým uměním rozmístění těl, vydobytí a akumulace jejich času, nýbrž sestavování sil tak, aby bylo dosaženo účinného stroje. Tento požadavek je vyjádřen několika způsoby. 1. Jednotlivé tělo se stává prvkem, který lze umístit, přesouvat a členit v souvislosti s druhými. Jeho udatnost ťn jeho síla již nejsou principiální proměnné, které je definují; těmi ijsou místo, které zaujímá, interval, který pokrývá, jeho pravidelnost, pořádek, podle nichž provádí své přesuny. Muž ve pzbrani je především spíš fragmentem mobUního prostoru než '; odvážným či čestným člověkem. Takto charakterizuje vojáka ! Guibert: „Když je ve zbrani, zabírá o dvě stopy více ve svém ' vnějším průměru, to jest zaujímá od jednoho konce k druhému a dokola o jednu stopu více, než je jeho nej větší šíře, měřeno od hrudi k ramenům, pročež je třeba přidat jednu stopu při skutečném rozestupu mezi ním a následujícím mužem; to dává na každého vojáka dvě stopy ve všech směrech a naznačuje to, že mužstvo infanterie zaujímá v bitvě, jak ve směru frontové linie, tak směrem do hloubky, tolik stop, kolik má šiků, "stl Zde vidíme funkcionální redukci těla. Také však začlenění těla-segmentu do celkové sestavy, podle níž se artikuluje. Voják, jehož tělo je cvičeno k tomu, aby fungovalo část po částí v určených operacích, musí naopak na jiné Tovině tvořit prvek mechanismu. Vojáci jsou cvičeni nejprve „jeden za druhým, poté po dvou, následně ve větším počtu... Zpozorujete, že pokud byli při zacházení se zbraněmi vojáci cvičeni odděleně, budou v tom pokračovat po dvou a budou si vzájemně vyměňovat místa, takže ten, který je vlevo, se učí řídit se podle toho, který je vpravo."521 Tělo se konstituuje jako součást-, ka multisegmentárního stroje. 51) J. A. Guibert, Essai gěncral de tuctiqitc, 1772, díl I, s. 27. 52) Nařízení o výcviku infanterie, 6. května 1755, 237 2. Součástkami tohoto stroje jsou rovněž rozličné časové řady; které musí disciplína kombinovat, aby vylvářela složený^ čas..Čas jedněch se musí přizpůsobit času druhých tak, aby mohlo být z každého jednotlivé vydobyto a do optimálního výsledku, zakumbinovánq co nejvělší množství sil. Takto snil Serván o vojenském stroji, který by pokryl celé teritorium národa a v němž by byl každý zaměstnán bez přerušení, avšak rozdílným způsobem v souladu s vývojovým prvkem, s genetickou sekvencí, ve které by se právě nacházel. Vojenský život by začínal v nejú tiejšfm věku, kdy by děti byly vyučovány ve „vojenském duchu" povolání, kterým je vojenská služba; ve stejném duchu by byl takový život i završen, když by veteráni, až do svých posledních dní, vyučovali děti, prováděli manévry s rekruty předsedali cvičení vojáků, dohlíželi nad nimi, když by vykonávali veřejně prospěšné práce a konečně také zajišťovali pořádek v zemi, zatímco vojsko by válčilo na hraniach. Neexistuje jediný okamžik v životě, kdy by nebylo možné dobývat síly za předpokladu, že je umíme odlišovat a kombinovat je s jinými. Stejným způsobem lze odkázat na velké dílny, v nichž jsou zaměstnáni starci a děti; jde o to, že existují určité elementární činnosti, pro něž není nezbytné využívat dělníky, kteří mají dostatek jiných schopností; nadto představují poměrně levnou pracovní sílu; a konečně pokud pracují, není již třeba nikoho, kdo by se o ně staral: „,Pracovité lidstvo,' prohlásil jeden daňový výběrčí ohledně jistého podniku v Angers, ,ve věku od deseti let až po úplné stáří, může v této manufaktuře nalézt prostředky proti zahálce a proti bídě, která z ní vyplývá. '"53J Bylo to ovsem bezpochyby základní vzdělání, ve kterém toto přizpůsobení odlišných chronologií proběhlo v nejsubtilnější formě. Od 17. století až po uvedení Lancastero-vy metody na počátku 19. století byl kolečko po kolečku sestro- 53) Harvnuín, Zpráva o generalite v Tours; v P. Mardiegay, Archives d'Anjou, 1S50, díl II, s. 360. 23S jen komplexní hodinový strojek Školy se vzájemným vyučováním: nejprve byl nejstnrším žákům svěřen úkol prostého dohlížení později kontrolování práce, ještě později i vyučování; nakonec tak byl všechen čas všech žáků vyplněn buď vyučováním, nebu učením se. Škola se stala strojem na učení, kde jsou každé dítě, každá úroveň a každý okamžik, jsou-li kom-binovány, jak je třeba, nepřetržitě využívány v obecném procesu vyučování. Jeden z významných obhájců škol se vzájemným vyučováním nám předvádí onen pokrok: „Ve škole, ve které je 360 dětí, by učitel, který by chtěl vést každého žáka jednotlivě v průběhu tříhodinového vyučování, mohl každému věnovat pouze půl minuty. Pomocí nové metody píše, čte a počítá po dobu dvou a půl hodiny každý z 360 žáků."541 3. lato pečlivě vyměřená kombinace sil vyžaduje přesný systém řízení. Veškerá činnost disciplinovaného jedince musí být rozfázována a podporována přísnými rozkazy, jejichž účinnost záleží ve stručnosti a jasnosti; řád nemusí být vysvětlován ani formulován; jeho úkolem je, a to mu postačuje, uvést v činnost žádoucí chování. Vztah mezi mistrem disciplíny a tím, kdo je mu podřízen, je vztah signalizace: nejde o to porozumět rozkazu, nýbrž o to zachytit signál a ihned na něj reagovat podle více či méně umělého, předem stanoveného kódu. Umístit tělo do malého světa signálů, z nichž ke každému je připojena povinná a jednoznačná odpověď, to je technika výcviku, která „ze všeho.despoticky-vylučuje jakoukoli reprezentaci i ten nejtišší šepot"; disciplinovaný voják „začíná poslouchat cokoli, co se mu přikáže; jeho poslušnost je pohotová a slepá; náznak neposlušnosti či drobné zpoždění by byly zločinem".55* Výcvik školáků musí probíhat stejným způsobem: několik slov, žádné vysvětlování, té- 54) Samuel Bernard, Zpráva z 30. říjím 1816 ve Společnosti vzájemného v\j-lícováni. 55) L. de Bcussanelle, Lc Bon Militnire, 1770, s. 2. 239 měř naprosté ticho přerušované jen několika signály - zazvoněním, tlesknutím dlaněmi, gestem, pouhým pohledem učitele nebo třeba tím malým dřevěným zařízením, které užívali bratři v křesťanských školách; nazývalo se „signál", jímž bylo v pravém smyslu slova, a ve své mechanické stručnosti bylo určeno k tomu, aby současně přenášelo techniku přikazování a morálku poslušnosti. „Prvním a zásadním užitkem ,signálu' bylo, že naráz soustředil pohledy všech žáků na učitele a upoutal jejich pozornost k tomu, s čím je hodlal seznámit. Kdykoli chce učitel získat pozornost žáků a nechat je přerušit všechna cvičení, udeří jednou na ,signáľ. Kdykoli dobrý školák zaslechne zvuk ,signálu', představí si, že zasle-:hl hlas svého učitele, nebo ještě lépe samotný hlas boží, jenž ej volá jménem. Vžije se tak do pocitu mladého Samuela, řka ;polu s ním z hloubi své duše: ,Pane, zde jsem,'" Žák se bude nuset naučit kód signálů a na každý z nich automaticky od-Dovědět. „Po skončení modlitby učitel jednou udeří na ,sig-láľ a obraceje se k žáku, který má číst, dá mu tak znamení, lby začal. Chce-li přerušit žáka, jenž čte, udeří jednou na ,síg-iál',.. Chce-li dát znamení tomu, kdo špatně přečetl písme-10, slabiku či slovo, aby je opakoval, udeří dvakrát po sobě la ,signäľ. Jestliže žák poté, co se měl opravit, nezačal znovu 1 slova, které špatně přečetl, poněvadž již přečetl několik dal-iích slov, učitel udeří třikrát následně po sobě, aby dal zna-není, že žák se má ve čtení vrátit, a pokračuje v těchto zna-neních až do okamžiku, kde školák dospěje ke slabice či ke lovu, ve kterém předtím chyboval."5ftl Škola se vzájemným vyučováním si ještě více přisadí v této kontrole chování sys-émem signálů, na něž je třeba okamžitě reagovat. Dokonce verbální příkazy budou fungovat jako prvky signalizace: 6) J.-B. de La Salle, Conduite dcs čcates chréticnncs, vydání z r. 1828, s, 137-138, Viz rovněž Ch. Demia, Rěgkmcnts pour ks écolcs de la vilte dcLyon, 1716, s.21. .40 rtSednělti si do lavic. Na slova sednete si položí děti svou pravou ruku na stůl tak, aby položení ruky vydalo patřičný zvuk, a při tomtéž pohybu zasunou jednu nohu do lavice; na slova do lavic zasunou i druhou nohu a posadí se čelem k svým tabulkám,,. Vezměte si tabulky. Na slova vezměte si přiloží děti pravou ruku ke šňůrce, jež slouží k zavěšení tabulky na hřebík před nimi, a levou rukou uchopí tabulku uprostřed; na slovo tabulky ji sejmou a položí ji na stůl."575 Souhrnně lze říci, že disciplína vyrábí z těl, která kontroluje, čtyři typy individuality, či spíš jednu individualitu, jež je vybavena čtyřmi charakteristikami: je celulární (díky hře prostorového rozmístěni), je organická (díky kódování aktivit), je genetická (díky akumulaci času) a je kombinatorní (díky skládám sil). Aby toho dosáhla, zapojuje čtyři významné techniky: konstruuje tabulky; předpisuje manévry; ukládá cvičení; a konečně, aby zajistila kombinaci sil, organizuje „taktiky". Taktika, umění konstruovat s lokalizovanými těly kódované činnosti a naučené schopnosti, tedy aparáty, v nichž je produkce rozmanitých sil převážena jejich propočtenou kombinací, je bezpochyby nejvyšší formou disciplinární praxe. V tomto poznatku viděli teoretici 18. století obecný základ veškeré vojenské1 praxe, počínaje kontrolou a výcvikem jednotlivých těl a konče využitím specifických sil nejkomplexnějších množství. Zde je architektura, anatomie, mechanika i ekonomie disciplinárního těla: „V očích většiny vojáků je taktika pouhým odvětvím rozsáhlé válečné vědy; v mých očích je základem této vědy; sama je tou vě- 57) Journal paur ľinstntctian člútncntaire, duben 1816. Viz R. R. Tronchot, UEnscigncmcnf mittticl en France, rukopis dizertační práce, sv. I, který počítal s tím, že žákům musí být dáno přes 200 příkazů denně (nepočítaje v to výjimečné příkazy); jen pro ráno bylo stanoveno 26 hlasových příkazů, 23 znakových, 37 zazvonění a 24 zapískání, což znamená jedno zapískaní čí zazvonění každá tři minuty. 241 dou, neboť ukazuje jak konstituovat armádu, jak ji řídit, jak ji přemisťovat, jak ji přimět bojovat; neboť sama může zastou-' pit početnost a ovládat mnohost; a konečně, bude zahrnovat znalost lidí, zbraní, napětí, okolností, protože taktika jsou všechny tyto znalosti spojené dohromady, jež umožňují určovat ona hnutí,"50'Anebo opět: „Pojem [taktika]... nabízí myšlenku postavení, jež se týká všech lidí utvářejících některou skupinu z těch, které společně tvoří armádu, jejich pohybů a jejich činností vzhledem k těm, které mají okolo sebe."51-') Lze připustit, že válka jako strategie je pokračováním politiky. Nesmí se ale zapomínat, že „politika" byla vždy považor vána za pokračování ne-li přesně a přímo války, tedy přinejmenším vojenského modelu jako základního prostředku, který zabrání civilním potížím. Politika jako technika míru a vnitřního řádu se pokoušela uplatnit model dokonalé armády disciplinované masy, poslušného a užitečného mužstva, regimentu v táboře i v poli, na manévrech i při cvičení. Ve velkých státech 18. století zajišťovala armáda občanský mír nepochybně proto, že byla reálnou silou, věčně hrozícím mečem, avšak rovněž proto, že byla technikou a věděním, jež umožňovaly přenést její schéma na sociální tělo, Existuje-li řada politika - válka, která je zprostředkovaná strategií, pak existuje i řada armáda - politika, zprostředkovaná taktikou. Strategie dovoluje porozumět válce jako způsobu vědem* politiky mezi jednotlivými státy; taktika dovoluje porozumět armádě jako principu udržování absence války v občanské společnosti. Klasická doba poznala zrod velké politické a vojenské strategie, podle níž národy konfrontovaly jeden s druhým své ekonomické a demografické síly; poznala však také zrod minuciózní vojenské a politické taktiky, podle níž byla uvnitř států prováděna kontrola individuálních těl a sil. „Vojenství" [/e militnire] — instituce vojska, vo- 58) J. A. Guibert, Essai gáištnl de tacHnue, 1772, s. 4. 59) P. jnly de Mmzeroy, Theorie de ia guerre, 1777, s, 2, 242 jenská osobnost, válečná věda, tak odlišné od toho, co bylo dříve charakteristické pra „válečníky" [Iwmme de giieriv] — se během této doby specifikuje v bodě střetu mezi válkou a vřavou bitvy na straně jedné a poslušným řádem a tichem míru na straně druhé. Historici idejí svévolně přičítají filozofům a právníkům 18. století sen o dokonalé společnosti; avšak byl zde také vojenský šen o společnosti; v základě neodkazoval ke stavu přírody, nýbrž k pečlivě podřízeným, soukolím stroje, nikoli k prvotní smlouvě, ale k nepřetržitému donucování, ne k základním právům, ale k donekonečna se rozvíjejícímu výcviku, ne k svrchované vůli, ale k automatické poslušnosti. „Disciplínu je třeba učinit národním statkem/' prohlásil Guibert, „Stát, který zde popisuji, bude mít jednoduchou, solidní a snadno ovladatelnou administrativu. Bude se podobat oněm obrovským strojům, které pomocí nijak zvlášť komplikovaných prostředků produkují znamenité výsledky; síla takového státu pramení z jeho síly, jeho blahobyt z jeho blahobytu. Čas, který všechno ničí, bude jeho moc zvětšovat. Vyvrátí vulgární předsudek vedoucí k představě, že impéria jsou podřízena imperiálnímu zákonu úpadku a zániku."'1'11 Napoleonský režim byl nedaleko, a s ním forma státu, která jej bude udržovat při životě, a tak nesmíme zapomínat, že tento stát byl založen nejen zákonodárci, nýbrž také vojáky, státními poradci i nižšími úředníky, muži zákona i muži tábora. Odkaz Ríma, s nímž se tato formace spojovala, s sebou očividně přinášel tento dvojí rejstřík: občané a legionáři, zákon a manévry Zatímco právníci ä filozofové hledali v úmluvě primitivní model pro konstrukci nebo rekonstrukci těla společnosti, vojáci a spolu s nimi technici disciplíny vypracovali procedury pro donucování jednotlivce i kolektivu těl. 60) J. A. Guibert, Essai gůnérnlde. tactiquc,1772f Předmluva, s. XXII1-XXIV. Viz také to, co řekl Marx ohledně armády a Forem buržoázni společnosti (dopis Engelsoví z 25. září 1857). 243 irvAPITOLA II PROSTŘEDKY SPRÁVNÉHO VÝCVIKU Na samém počátku 17, století hovořil Walhausen o „pravé disciplině" jako o umění „správného výcviku".1' Disciplinární moc je totiž moc, která namísto aby vybírala a odebírala, má jako hlavní funkci „vycvičit"; či přesněji vycvičit proto, nby mohla lépe vybírat a o tu více odebírat. Neseřazuje síly proto, aby je omezovala; snaží se je spojit všechny dohromady takovým způsobem, aby je znásobila a využila. Namísto :oho, aby uniformně a masově ohýbala všechno, co se jí podědí, odděluje, analyzuje, diferencuje, dovádí své procesy rozkládání až k nezbytným a postačujícím singularitám. „Cvičí" nobilní, smíšená, neužitečná množství těl a sil tak, aby se ; nich stala multiplicita individuálních prvků -malých oddě-ených cel, organických autonomií, genetických totožností i spojitostí, kombinatorických segmentů. Disciplína „vyrábí" edince; je to specifická technika moci, v níž jsou jedinci povalováni současně za předměty i za nástroje její zkušeností, Ne-ií to moc triumfující, která se pro vlastní nadbytek může spočíta t na svou všemocnost; je to moc zdrženlivá, podezíravá, 2ž pracuje v modu vypočítavé, nicméně nepřetržité šetrnos-i. Jsou to skromné podmínky, nepatrné pochody, srovnává-ne-li s majestátními rituály suverénních vládců či velkých tátních aparátů, A jsou to právě ony, co krok za krokem pře- ) J. J. Walhausen, Ľ Art mililairc pottr ľmfnnteric, 1615, s, 23. 44 váží nad velkými formami, přemění jejich mechanismy a vnutí jim své postupy. Právní aparát této zdánlivě skryté invazi neunikne. Úspěch disciplinární moci se odvíjí nepochybně od použití jednoduchých nástrojů: hierarchického pohledu, normalizující sankce a jejich kombinace v proceduře, která je pro ni specifická, ve zkoušce. Hierarchický dohled Vykonávání disciplíny předpokládá dispozitiv, který donucuje působením pohledu; aparát, v němž techniky, které umožňují vidět, zprostředkovávají účinky mocí a kde naopak prostředky donucení činí zřetelně viditelnými ty, na něž jsou aplikovány. V průběhu klasické doby lze sledovat, jak se pomalu konstruují tyto „pozorovatelny" lidské mnohosti, kterým historie věd věnovala jen málo chvály. V ústraní, vedle velkolepých technologií dalekohledů, čoček a světelných svazků, které tvořily součást základu nové fyziky a kosmologie, existovaly drobné technologie mnohonásobného a provázaného dohlížení, pohledů, které musely vidět, aniž by byly viděny; temné umění světla a vidění potají připravovalo pomocí technik podřízeni a návodů na jejich využití nové vědění o člověku. Tyto „pozorovatelny" mety téměř ideální model: vojenský tábor. Dočasné a zcela umělé město, jež se staví a přestavuje téměř dle libosti; centrum moci, která musí být co nej-mocnější, ale také co nejutajenější, co nejúčinnější a co nejostražitější, neboť působí na ozbrojené muže. V dokonalém táboře by moc působila jedině prostřednictvím přesného dohlížení; a každý pohled by byl součástí globálního fungování moci. Starý a tradiční čtvercový plán byl značně vytříben podle bezpočtu schémat. Přesně se definovala geometrie uliček, počtu a rozmístění stanů, orientace jejich vchodů, 245 uspořádání Siků a rad; rýsovala se síť pohledů, které <:s kontrolovaly navzájem; „Na seřadišti se vyznačí pět linií, první 16 stop od druhé; další mají mezi sebou 8 stop a poslední je 8 stop od míst pro ukrytí zbraní. Skladiště zbraní jsou IQ stop od stanů nižších důstojníků, přesně naproti první stanové žerdi. Společná ulička má šíří 51 stop... Stany jsou jeden od druhého vzdáleny dvě stopy. Stany velitelů tvoři vždy protějšek uličce jejich oddílů. Zadní žerď je 8 stop od posledního stanu vojáků a brána stojí přímo proti stanu kapitánů... Stany kapitánů jsou nasměrovány přesně proti uličkám jejich oddílů."2* Tábor je diagram moci, která působí prostřednictvím účinku obecné viditelnosti. Ještě dlouhou dobu bude možné nacházet v urbanismu, v projektování dělnických čtvrtí, nemocnic, útulků, vězení, školních budov tento model tábora či přinejmenším princip, jenž stojí v pozadí: prostorové zasazení hierarchizovaných rovin dohlížení jedné do druhé. Princip „zápustem". Tábor byl poněkud zneuznaným uměním dohlížení, zatímco temná komora náležela k velkolepé vědě o optice. Tímto způsobem se rozvíjí celé problémové pole: otázka architektury, která již není budována jednoduše proto, aby byla vidět (okázalost paláců), nebo proto, aby dohlížela nad okolním prostorem (geometrie pevností), nýbrž pro permanentní vnitřní, rozčleněnou a detailní kontrolu - proto, aby učinila viditelnými ty, kdo se nacházejí uvnitř; ještě obecněji je to problematika architektury, která by byla operátorem pro transformaci jedinců: pracovala by s těmi, kterým poskytuje 2) Regkmcnt pour J'infanieric prussienne, fr, překlad, Arsenal, ms. 4067, sv. 144. Pro staré plány viz Praissac, Les Discours militaíres, 1623, s. 27-28, a J. de Montgommejy, La Milice francaise, 1636, 5.77. Pro nové plány viz E. C. Beneton de Morange, Histoírc dc la guerre, 1741, s. 61-64, a Dissertations sur les Tentes, 1735; viz také množství nařízení, jako Instruction sitr le service des réglenimts de Cavalcrie dans les camps, 19. června 1753. Viz obr. č. 7. 246 ořístřeší, usměrňovala by jejich chování, přiváděla by až přímo k nim účinky moci, předkládala by je k určitému poznání, přeměňovala by je. Staré prosté schéma uvěznění a klau-zury - silné zdi, solidní brána, která brání vstupu či odchodu -začíná být nahrazováno kalkulem otevření, vyplněných a prázdných prostorů, průchodů a průhledů. V tomto směru se budova nemocnice postupně organizuje jako nástroj činnosti lékaře: musí umožňovat lepší pozorování nemocných a následně lepší péči o ně; pečlivým oddělením nemocných zabraňuje forma staveb přenosu nákazy; ventilace a vzduch, který proudí okolo každého lůžka, měly koneckonců bránit tomu, aby zhoubné výpary nestály nehybně okolo pacienta a nerozkládaly jeho tělesné šťávy a bezprostředními účinky nerozmnožovaly jeho nemoci. Nemocnice - jak měla být uspořádána v druhé polovině století a pro jakou bylo vypracováno nemálo plánů po druhém požáru Hôtel-Dieu — již není pouze přístřeším, pod nímž se usídlila ubohost a blízkost smrti; je to terapeutický operátor v samotné své materiální existenci. Podobně budova školy musí být operátorem výcviku. Je ta pedagogický stroj, jaký spatřoval Péris-Duverney ve Vojenské škole, a to až do nejjemnějších detailů, jež do ní uložil Gabriel. Vycvičit zdatná těla, imperativ zdraví; vypěstovat kompetentní důstojníky, imperativ kvalifikace; vychovat poslušné vojáky, imperativ politiky; preventivně zamezit smilstvu a homosexualitě, imperativ morálky. Čtvero důvodů pro vybudování nepřekročítelných přehrad mezi jedincí, také ovšem čtyři průniky nepřetržitého dohlížení. Sama budova školy musí být aparátem dohledu; pokoje byly rozmístěny po délce chodby jako rada malých cel; v pravidelných intervalech se nacházela ubytovací jednotka důstojníka, takže „každých deset žáků má jednoho důstojníka po pravé a jednoho po levé straně"; žáci byli uzavřeni ve svých celách po celou noc; a Pens trval na tom, aby okno „každého 247 pokoje bylo umístěno v přepážce směrem na chodbu od výše loktů až jednu či dvě stopy pod strop. Kromě toho, že pohled z takového okna je nanejvýš příjemný, troufáme si poznamenat, že je takové okno v mnoha ohledech i užitečné, nehledě na disciplinární důvody, jež lze považovat za určující pro toto uspořádání."^ V jídelnách bylo zřízeno „mírně vyvýšené pódium, na němž byly umístěny stoly studijních inspektorů tak, aby mohli sledovat všechny stoly žáků jejich oddělení po celou dobu určenou k stravování"; latríny byly vybaveny polovičními dveřmi, aby učitel, který zde byl pověřen dozorem, mohl pozorovat hlavu a nohy žáků, ovšem i dostatečnými přepážkami po stranách, „aby na sebe ti, kteří jsou uvnitř, neviděli. 'M1 Nekonečnou úzkostlivost dohlížení doprovází architektura tisícem nízkých a bezectných zařízení. Směšné se budou zdát pouze v případě, že zapomeneme na méně významnou, avšak bezchybnou roli této instrumentace v postupující objektivaci chovám jednotlivců a v jeho čím dál tím jemnějším rozčleňování na segmenty. Disciplinární instituce vyměšovaly mechanismus kontroly, který fungoval jako mikroskop chování; pečlivá a analytická dělení, která tyto instituce realizovaly, zformovala okolo lidí aparát pozorování, zaznamenávání a výcviku. Jak však ještě více rozčlenit pohledy v těchto strojích na pozorování, jak mezi nimi ustavit přenos, komunikaci? Jak zajistit, aby z jejich vykalkulované rozmanitosti vyplývala homogenní a nepřetržitá moc? Dokonalý disciplinární aparát by umožňoval sledovat všechno neustále jedním pohledem. Centrální bod by byl současně zdrojem světla osvětlujícího všechno a místem konvergence pro vše, o čem je třeba védět: dokonalým okem, kte- 3) Citováno v R. Lmilan, UĚcok militnirc dc Paris, 1950. s. 117-11S. 1) Archivem natianaks, 15. září 1763, MM 666-669. J. Benthatn píše, že myšlenka Pntwpticonu napadla poprvé jeho bratra při návštěvě vojenské školy. 148 rému nic neunikne, a centrem, k němuž jsou všechny zraky upřeny. Tak si to představoval Ledoux, když konstruoval jVrc-et-Senans: uprostřed příbytků rozestavených v kruhu a zcela otevřených směrem dovnitř stála vysoká konstrukce, jež soustřeďovala všechny administrativní funkce vedení, policejní funkce dozoru, ekonomické funkce kontroly a ověřování, náboženské funkce povzbuzování k poslušnosti a pracovitosti; odtud by vycházely všechny příkazy, zde by byly zaznamenávány všechny Činnosti, registrovány a souzeny všechny chyby, a to bezprostředně, bez jakékoli pomoci kromě přesné geometrie. Mezi všemi důvody proslulosti, která byla v druhé polovině 18. století prokazována kruhové architektuře,3* je nepochybně třeba uvést jeden; vyjadřovala určitou politickou utopii. Disciplinární pohled ovšem potřeboval prostředky přenosu. Spíš než kruh odpovídala dvěma jeho požadavkům pyramida: požadavku být dostatečně komplexní pro zformování sítě bez trhlin - a následné znásobení jejích úrovní a jejich rozmístění po celém povrchu, který má být kontrolován; a požadavku být přesto dostatečně diskrétní, aby jeho nehybná váha netížila disciplinární aktivity a nebyla pro ně brzdou či překážkou; integrovat se do disciplinárního dispo-zilivu jako funkce, která zvětšuje jeho možné účinky. Bylo třeba jej rozložit na jednotlivé instance, ale to proto, aby vzrostla jeho produktivní funkce. Zkratka specifikovat dohlížení a učinit ho funkčním. To je problém velkých dílen a továren, kde se organizuje nový typ dohledu. Liší se od toho, jenž byl v režimu ma1 nufaktur zajišťován zvenčí inspektory pověřenými zavádět určitá nařízení; nyní jde o intenzivní, nepřetržitou kontrolu; probíhá po celou dobu pracovního procesu; nevztahuje 5) Viz obr. č. 12,13 a 16. 249 se - nebo alespoň ne pouze - na výrobu (na povahu a množ, ství materiálu, typ užívaných nástrojů, rozměry a kvalitu výrobků), nýbrž zahrnuje i lidskou činnost, dovednost, způsoby provádění jednotlivých činností, pohotovost,.....horlivost, chování. Je to ovšem rovněž něco jiného než domácký dohled mistra, neustále přítomného vedle dělníků či učedníků; tato kontrola je totiž uskutečňována příručfmi, dozorci, kontrolory a vedoucími dílen. Jak se stává výrobní aparát důležitější a komplexnější, jak vzrůstá počet dělníků a výrobních oddělení, tak jsou i úkoly kontroly nezbytnější a obtížnější. Dohlížení se stává přesně vymezenou funkcí, která však musí tvořit integrální součást výrobního procesu, mu-.'1 sí ho zdvojovat v celé jeho délce. Specializovaný personál se stává nepostradatelný, je neustále přítomný a přesně odli-, šený od dělníků: „Ve velkých manufakturách se vše řídí úderem zvonu, dělníci jsou omezováni a drženi na uzdě.; Příručí, navyklí jednat s nimi v duchu nadřazenosti a poruč-nictví, což je v případě takového množství skutečně nezbyt-né, s nimi zacházejí tvrdě anebo s pohrdáním; to způsobuje,; že takoví dělníci buď žádají více peněz, nebo odejdou brzy poté, co do manufaktury přišli.Ačkoli dělníci dávali přednost vedení kooperativního typu před tímto novým režimem dohledu, zaměstnavatelé v něm rozpoznali neoddělitelný prvek systému průmyslové výroby, soukromého vlastnictví a zisku. V měřítku továrny, velké železárny čr dolu „jsou položky výdajů natolik rozmanité, že by i ta nejskromnější zpronevěra, kdyby k ní došlo v každé položce, pro celek znamenala obrovskou defraudaci, jež by nejen pohltila zisk, nýbrž vedla i ke ztrátě kapitálu; ...i ta sebenepatrnější neschopnost, není-Ii rozpoznána, a může-li se tedy dennodenně opakovat, se může stát pra podnik zhoubnou 6) Encyclopedic, heslo „Manufacture". 250 natolik, že jej vyčerpá ve velice krátké době"; z toho plyne, zepouze činitelé podřízení přímo majiteli a pověření jedině ffmto úkolem budou moci bdít „nad tím, aby ani jedno sou nebvlo utraceno zbytečně, aby ani jediný okamžik dne ne-bvl promarněn"; jejich úkolem bude „dohlížet na dělníky, navštěvovat všechna pracoviště, informovat vedení o všem, co se přihodilo".75 Dohlížení se stává rozhodujícím ekonomickým operátorem v tom smyslu, že je současně "vnitřní součástí aparátu výroby a specifickým mechanismem disciplinární moci.s> |T Stejný pohyb můžeme sledovat v organizování základního vzdělání: dohlížení se specifikuje a je integrováno do pedagogického vztahu. Rozvoj farních škol, růst počtu jejích žáků, neexistence metod umožňujících řízení simultánní aktivity celé třídy, nepořádek a zmatek, jež z toho vyplývaly, to vše vedlo nutne k zavedení kontrol. Na pomoc učiteli vybral Batencour z nejlepších žáků celou řadu „úředníků" - správců, pozorovatelů, poradců, repetí torů, přednašečů modliteb, dohližitelů na psaní, shromažďovate-lů inkoustu, duchovních správců a inspektorů. Takto definované role byly dvojího druhu: první zahrnovaly materiální úkoly (distribuci inkoustu a papíru, rozdávání almužen chudým, čtení duchovních textů o svátcích atd.); druhé náležely řádu dohlížení: „pozorovatelé" měli zaznamenávat, „kdo opustil svou lavici, kdo se baví, kdo nemá růženec ani modlitební knížku, kdo se choval špatně na mši, kdo se provinil nějakou neslušností, prostořekostí či 7) G. Cournol, Considčraťtons ďinterčt public surfe droit ďcxploitcr les mineš, 1790, Archives nationales, A XIII14. S) Viz K- Marx: „Funkce dohlížení, řízení a zprostředkování se staly funkcí kapitálu od té chvíle, kdy se práce, jež je mu podřízena, stala kooperativní. Jako funkce kapitálu získala funkce řízení specifické charakteristické znaky." ÍKnpitiil, kniha I, 4. oddíl, kapitola XI, Kooperace, víz čes. překlad, 1954, s, 356) 251 křikem na ulici"; „napomínatelé" měli za úkol „dávat pozor na ty, kdo hovoří nebo dělají hluk během hodin studia, kdo : nepíší či kdo vtipkují"; „inspektoři" se chodí vyptávat do rodin žáků, kteří chyběli nebo kteří spáchali vážné přestupky Pokud jde o „rádce", ti dohlížejí na všechny ostatní) „úředníky". Pouze „repetitoři" mají čistě pedagogickou roli: „učí žáky ve dvojicích tiše äsť'.w O několik desítek let později obnovil Demia hierarchii téhož typu, avšak téměř* všechny funkce dohlížení jsou nyní zdvojeny o role pedago-' gické: podučitel učí jak držet pero, jak vést ruku, opravuje chyby a přitom „označuje provinilce, kteří se hádají"; jiný:' pomocný učitel plní tytéž úkoly v hodinách čtení; inten-j dant, který kontroluje ostatní úředníky a dbá obecně na chování, je rovněž pověřen „vycvičit nově příchozí v provádění školních prací"; dekurioni nutí žáky recitovat zpaměti jejich lekce a „označují" ty, kteří je neznají.101 Máme zde náčrt instituce „vzájemného" typu, kde jsou uvnitř dispoziti-vu integrovány tři procedury: vyučování ve vlastním slova smyslu, nabývání poznatků prostřednictvím samotného výkonu pedagogické činnosti a konečně vzájemné a hierarchizovane pozorování. Vztah dohlížení, jasně určený a regulovaný, je vepsán do srdce vyučovacích praktik: nikoli jako připojena či dodatečná součást, nýbrž jako mechanismus, který je jim vlastní a který znásobuje jejich účinnost. 9) M. I. D. B., Ittslntctitm uičlhadiqtiepout- 1'e'cole}wirissiale, 1669,s.66-S3. 10) Ch. Demia, Rvglrmctit ponr kv čcohs de la villc de Lyon, 1716, 5. 27-29. Jev stejného druhu by bylo možné zaznamenat v organizaci kolejí: po dlouhou dobu byli zodpovědností za morálku malých skupinek studentů pověřeni „prefekti" (dohlížející učitelé) nezávisle na profesorech. Nadto lze po roce 1762 pozorovat nový druh kontroly který je úřednější n více integrovaný v hierarchii: dozorci, umítres dc ipiarticr, waittv* •řtdndtcniťfi. Viz Dupont-Ferrier, Du coUegedc Clentwit au (i/ar Loitis-lť-Gmud, díl I, s. 25*1 a 476. Hierarchizovaný, nepřetržitý a funkční dohled není bezpochyby nějakým velkým „objevem" 18. století, jeho zákeřné rozvinutí však vděčí za svůj význam novým mechanismům moci, které s sebou přinesl- Disciplinární moc sfTďíky němu stala „integrovaným" systémem, vnitřně spjatým s ekonomikou a s cíli dispozitivu, ve kterém působí. Organizuje se rovněž jako moc mnohonásobná, automatická a anonymní; neboť ačkoli je pravda, že dohlíženi spočívá na jedincích, jeho fungování je fungováním sítě vztahů shora dolů, ale do jisté míry i zdola nahoru a horizontálně; tato síť „drží" celek pohromadě a prostřednictvím účinků mocí, kdy jedny jsou oporou druhých, tímto celkem integrálně prochází: dozorci jsou pod nepřetržitým dozorem. Moc v dohlížení hierarchlzovaných disciplín není držena jako věc, nepřenáší se jako vlastnictví; funguje jako mašinérie. A ačkoli je pravda, že její pyramidální organizace jí dodává „velitele", je to aparát jako celek, který produkuje „moc" a rozmisťuje jednotlivce v tomto permanentním a spojitém poli. To umožňuje disciplinární moci být současně absolutně „indiskrétni", protože je všude a neustále ve střehu, protože ze svého principu neponechává žádnou oblast stranou a protože neustále kontroluje dokonce i ty, kteří jsou pověřeni kontrolovat; a zároveň „diskrétní", neboť neustále a do značné míry pracuje v tichosti. Disciplína uvádí „do chodu" relační moc, jež se udržuje sama vlastními mechanismy a jež nahrazuje máni-festa ční předvádění nepřetržitou hrou propočítaných pohledů. Díky technikám dohlížení, „fyzice" moci, se ovládnutí těla uskutečňuje podle zákonů optiky a mechaniky, v celkové hře prostorů, linii, ochranných zástěn, svazků a stupňů a bez uchylování se, přinejmenším v principu, k excesům, k použití síly, k násilí. Je to moc, která je zdánlivě o to méně „tělesná", o co důmyslněji je „fyzická". 253 Normalizační sankce 1. V sirotčinci rytíře Pauleta dala zasedám tribunálu, která se odehrávala každé ráno, vzniknout úplnému ceremoniálu: „Shledali jsme všechny žáky jako při bitvě, vyrovnaně v řadě, nehybné a v dokonalé tichostí. Velitel, mladý gentleman ve věku šestnácti let, stál mimo řadu, drže v ruce meč; na jeho povel se mužstvo dalo v dvojkroku do pohybu, aby utvořilo kruh. Rada se shromáždila uprostřed; každý z členů rady pronesl hlášení o své skupině za posledních dvacet čtyři hodin. Obžalovaným bylo dovoleno se ospravedlnit; byli vyslechnuti svědci; rada rokovala, a když dospěla ke shodě, velitel vyhlásil nahlas počet viníků, povahu jejich přestupků a uložené tresty. Nato mužstvo navýsost spořádaně odpochodovalo,"11' V srdci všech disciplinárních systémů pracuje malý trestní mechanismus. Využívá jistý druh privilegií justice, se svými vlastními zákony, se specifickými přestupky, s jedinečnými formami sankcí, se svými soudními instancemi. Disciplíny ustavují „infrapenalitu": rozčleňují prostor, který zákony nechávají prázdný; kvalifikují a stíhají soubor způsobů chovám, jimž jejich relativní lhostejnost dovoluje uniknout velkým systémům trestání. „Při vstupu se dělnici mají navzájem pozdravit; ...při odchodu musejí uložit materiál a nástroje, které používali, a současně dohlédnout na to, zda jejich"; lampa je zhasnuta"; „je výslovně zakázáno, aby se dělníci; spolu bavili ať posunky či nějak jinak"; musejí „se chovat poctivě a slušně"; tomu, kdo bude chybět v práci více než pět minut, aniž by předem upozornil pana Oppenheima, bude „zaznamenána absence za polovinu dne"; a aby bylo jisté, že se v tomto drobném kriminálním právu na nic nezapomnělo, je zakázáno činit „cokoli, co může uškodit panu Oppenhei- 11} C. Pictet de Rachemcmt, Journal de Geneuc, 5. ledna 1788. 254 -novi či jeho spoiečruTcům",'25 V dílně, ve škole, v armáde zcela zun mikropenalita času (opoždění, absence, přerušení ukoíů)y činnosd (nepozornost, nedbalost, nedostatečná horlivost), způsobu chování (nezdvořilost, neposlušnost), řeči (plané či drzé mluvem), těla („nesprávné" postoje, nekonformní gesta, nečistota), sexuality (nestydatost, neslušnost). Zároveň je ve jménu trestaní užívána celá řada subtilních postupů, od lehkého fyzického trestu po mírná strádání či drobná ponižování. Jde o to současně učinit trestatelné i nej-rnenší odchylky v chování a dodat trestní funkci i zdánlivě indiferentním prvkům disciplinárního aparátu: v krajním případě tak může cokoli sloužit k potrestání i toho nejmenší-ho přestupku, takže každý subjekt se nachází zachycen v trestající-trestatelné univerzalitě. „Pod slovem trest je třeba rozumět vše, co je schopno vyvolat v dětech pocit chyby, jíž se dopustily, vše, čím je lze ponížit, uvést je v zmatek: ...jistý chlad, určitá lhostejnost, otázka, ponížení, svržení z určitého postavení,"131 2, Disciplína s sebou ovšem přináší zcela specifický způsob trestání, jenž není jen omezeným modelem tribunálu. Disciplinární trestání vychází z nedodržování, ze všeho, co neodpovídá pravidlům, co se jim vymyká, co se odchyluje. Trestná je neohraničená oblast nekonformního: voják spáchá „přestupek" pokaždé, když nedosahuje požadované úrovně; „přestupkem" žáka je nejen sebemenší pochybení, ale i nezpůsobnost plnit zadané úkoly. Nařízení pruské infanterie ukládalo jednat „s nejvyšší možnou přísností" s vojákem, který se nenaučil dostatečně správně zacházet se svou puškou. Podobně bylo možné „školákovi, když si nezapamatoval katechismus z předešlého dne, nařídit, aby se jej naučil 12) Předběžně nařízení pro továrnu pana Oppenheima, 29. září 1809. 13) J.-B. de La Salle, Canduite dcs écoles chrétienncs, 182Sr s. 204-205. 255 .<>i> do příštího dne bez jakékoli chyby a aby jej druhý den zopakoval; anebo mohl být přinucen naslouchat mu vkleče na kolenou s rukama sepjatýma, či mu mohl být udělen nějaký jiný trest". Rád, který musí disciplinární tresty respektovat, je smiSe- ;! né povahy: je to „umělý" řád, stanovený explicitně zákonem, i programem, nařízením. Je to však rovněž řád, který se defi- $ nuje přirozeným a pozorovatelným způsobem: doba trvání učení, čas cvičení, úroveň schopností odkazují k pravidelnosti, která je také pravidlem. Děti v církevních školách nesměly nikdy navštěvovat „hodiny", jejichž úrovně ještě nedosáhly, neboť by byly vystaveny nebezpečí, že se nebudou moci naučit nic; nicméně doba trvání každého stupně je pevně stanovena a ti, kteří po trojím zkoušení nebyli schopni postoupit do vyšší třídy, musejí být, zcela očividně, umístěni do lavice „hlupáků". Trestání v disciplinárním režimu s sebou nese dvojí právně-přirozený odkaz. 3, Funkcí disciplinárního trestu je redukovat odchylky. Musí proto' být podstatně karektivm. Vedle trestů vypůjčených přímo ze soudního modelu (pokuta, bičování, samotka) dávají disciplinární systémy přednost trestům, které spadají do řádu výcviku - zesílené, znásobené formy učení, několikeré opakování; nařízení z roku 1766 pro infantěrii předepisovalo, že vojáci první třídy, „kteří projeví určitou nedbalost či zlou vůli, budou přeřazeni zpět do druhé třídy" a budou moci postoupit do první třídy pouze po dalších cvičeních a po novém složení zkoušky Jak to též vyjádřil J.-B, de La Salle: „Všechny tresty spočívající v uloženi práce navíc jsou nejčestňéjší pro učitele, nej výhodnější a nejpřijatelnéjší pro rodiče"; umožňuji „vytěžit dokonce i z chyb dělí prostředky k zlepšení jejich rozvoje při napravování nedostatků"; například těm, „kteří nenapsali vše, co napsat měli, nebo kteří se nesnažili vykonat tento úkol dobře, lze uložit za tresi určité penzum, které mají napsat nebo které se mají na- 256 učit nazpaměť".1-" Pisciplinární trest je, přinejmenším z velké části,, izomorfní se samou povinností; není ani tak pomstou pošlapaného zákona jako jeho opakováním, jeho zdvojeným zdůrazněním. Takže nápravný účinek, který je od něj očekáván, přicházi prostřednictvím pokání a lítosti pouze v podružných případech; je dosahován přímo prostřednictvím mechanismu výcviku. Trestat znamená cvičit. 4, Trestání je v disciplíně jen prvkem podvojného systému: odměna - trest. A právě tento systém pracuje v procesu výcviku a nápravy. Učitel „se musí v maximální možné míre vyhýbat užití trestů; musí se naopak vynasnažit udělovat odměny častěji než tresty, aby byli lenoši více podněcováni touhou býti odměněni jako ti pilní než strachem z potrestání; to je důvod, proč je velice plodné, když je učitel omezen v užívání trestů, aby je-li to možné, dříve získával srdce dítěte, než dítě trestal",151 Tento mechanismus se dvěma prvky umožňuje určité množství operací, jež jsou charakteristické pro disciplinární trestání. Především je to klasifikace chování a jednání podle dvou protikladných hodnot dobra a zla; namísto prostého oddělení zakázaného, jak je uznává trestní justice, tu máme rozmístění mezi pólem pozitivním a pólem negativním; veškeré chování spadá do pole dobrých a špatných znamení, dobrých a špatných bodů. Navíc je tu možné vypracoval kvantifikaci a vše vyčíslit ekonomicky. Trestní účetnictví, neustále přítomné, dovoluje u každého jedince sestavit trestní bilanci. Tento systém, jehož přinejmenším zárodky lze nalézt i v armádě nebo v dílnách, dovedla velmi daleko školní „justice". Bratři z církevních škol zorganizovali celou mikroekonomii privilegií a školních trestů: „Privilegia budou sloužit školákům k osvobozeni se od trestů, jež jim byly uloženy.,. Žák byl například potrestán úkolem 14) Tamta. 15) Cli. Demiíi, Maleními punr tes ikulcs de In vitte de Ujtm, 1716, s. 17. Dpsat čtyři ä šest otázek z katechismu; bude se moci od tohoto trestu osvobodit prostřednictvím několika bodů privilegií-učitel určí počet bodů za každou otázku... Privilegia platí z| určený počet bodů, učitel má rovněž možnost udělit jiná pri~ vilegia s nižší hodnotou, která slouží jako drobné za ta první Dítě dostane například za trest úkol, který lze vykoupit pouze šesti body; má privilegium, jez platí za deset bodů; přeď loží je učiteli, který mu vrátí čtyři body, a tak dále."1*' Ave hře těchto kvantifikací, tohoto oběhu záloh a dluhů, díky nepřetržité kalkulaci kladných a záporných položek hierarchizují disciplinární aparáty „dobré" subjekty ve vztahu ke „špatným" a naopak. Skrze tuto mikroekonomii nepřetržitého trestání se vytváří diferenciace, která není diferenciací jednání, nýbrž samotných jedinců, jejich povahy, jejich možností, jejich úrovně či jejich hodnoty. Tím, že disciplína s takovou přesností trestá skutky jedinců, soudí tyto jedince „v prav-1 dě"; trestání, které uvádí v činnost, se integruje do okruhu poznatků o jedincích. 5, Rozmístění podle postavení nebo podle hodností má dvojí úlohu: vyznačuje odchylky, hierarchizuje kvality, kompetence a schopnosti; také ale trestá a odměňuje. Jde o trestní funkci uspořádání a pořádající charakter trestu. Disciplína odměňuje prostou kombinací výhod, čímž umožňuje dosáhnout jistých postavem a pozic; trestá obrácením tohoto postupu a degradováním. Postavení samo o sobě slouží jako odměna i jako trest. V Écale inilitnire se vyjasnil celý komplexní systém „čestné" klasifikace, kde uniformy předváděly tuto klasifikaci před zraky všech a více ä méně čestné anebo zahanbující tresty byly spojovány, jako znaky privilegií či hanby, s takto rozdělovanými postaveními. Toto klasifikační a trestní rozmístění bylo realizováno v úzkých intervalech vztahů, které 1G) J.-B. de La Salle, Conduite des écoks chrčtktmes, B. N. ms. 11 759, s. 15Gn. Zde jde □ transpozid systému shovívavostí. 258 důstojníci, profesoři a jejich asistenti zaváděli bez ohledu na věk či hodnost do „morálních kvalit žáků" a do „jejich všeobecně uznávaného chování". První třída, takzvaní „velmi dobří", se vyznačovala stříbrnými nárameníky; její výsadou bylo, že s ní bylo jednáno jako s „čistě vojenským mužstvem"; vojenské byly proto i tresty, na něž měla právo (odsouzení a v nejtěžších případech i uvěznění). Druhá třída, „dobří", nosila nárameníky z rudého hedvábí a stříbra; i oni podléhali odsouzení a uvěznění, avšak mohli také klečet nebo být zavřeni do klece. Třída „slabých" měla práva na nárameníky z červené vlny; k již vyjmenovaným trestům se v případě potřeby přidávalo nošení šatů z pytlovLny. Poslední třída, „špatní", se vyznačovala nárameníky z hnědé vlny; „žáci této třídy jsou podrobováni všem trestům, které se v l'Hotel užívají, nebo všem takovým, které, jak se věří, je nutno zavést, i kdyby to měla být uvěznění o samotě v temné kobce". A k tomu byla postupem doby připojena třída „hanby", pro kterou se připravují specifická nařízení „takového druhu, že ti, kteří do oné třídy náležejí, jsou neustále odděleni od ostatních a oblečeni do pytloviny". Protože prospěch a chování musejí samy rozhodnout o pozici žáka, „ti z dvou posledních tříd se mohou těšit na to, že postoupí do prvních tříd a že budou nosit jejich znaky, když budou obecným svědectvím uznáni, že se toho stali hodni proměnou svého chování a svými pokroky; a ti z prvních tříd mohou zrovna tak sestoupit do těch druhých, jestliže poleví ve svém chování a jestliže shromážděné zprávy v jejich neprospěch ukážou, že si nezaslouží postavem a výsady prvních tříd.,." Klasifikace, jež měla trestat, má tendenci zaniknout „Třída hanby" existuje jen proto, aby zmizela: „aby byl posouzen druh konverze žáků z třídy hanby, kteří se chovají dobře", jsou znovu umisťováni do jiných tříd, je jim vráceno jejich oblečení; během jídla a odpočinku však zůstávají se svými soudruhy v ponížení; budou k nim navráceni, pokud nebudou pokra- 259 čovat ve svém dobrém chovám; „opustí je zcela, jestliže je je-'.'.' jich chovaní uspokojivé jak v rámci třídy, tak v celém odděle-.:'! ní".17) V důsledku toho má toto hierarchizovane trestání dvojí účinek: rozmisťuje žáky podle jejich schopností a chování, tedy podle užitku, který budou přinášet po opuštění školy; vykonává na ně neustálý tlak, aby se podřídili témuž modelu," aby byli všichni společně donucováni „k podřízenosti, k poslušnosti, k pozornosti při studiu a cvičeních, k praktické přesnosti při plnění povinností a ve všech součástech disciplíny". Prostě aby se všichni sobě navzájem podobali. Umění trestat v režimu disciplinární moci zkrátka není na-mířeno ani k pokání, ani přesně k represi. Uvádí do činností.: pět zcela rozdílných operací: referuje o jedinečných činech, akcích a chováních v rámci celku, který je zároveň polem srovnání, prostorem diferenciace i principem pravidla, jímž se má člověk řídit. Diferencuje jedince navzájem podle univerzální--ho pravidla, jež bude fungovat jako minimální práh, jako pru--měr, který je třeba respektovat, či jako optimum, k němuž má každý směřovat. Poměřuje, ve smyslu kvantitativním, a hierarchizuje, ve smyslu hodnot, schopností, úroveň a „povahu" jednotlivců. Prostřednictvím tohoto „hodnotového" měřítka zavádí nátlak ke konformitě, jež má býhrealizována, A. konečně vytyčuje hranici, která definuje diferenci vzhledem ke všem diferencím, hranici vnějšku, který je abnormální („třída hanby" v Ecale militnire). Nepřetržité trestání, které prochází všemi body a kontroluje všechny instance disciplinárních institucí, porovnává, diferencuje, hierarchizuje, homogenizuje a vylučuje. Jedním slovem - nanimliz.itje. ^ Staví se tedy postupně do opozice £ soudnímu systému trestání, který má za základní funkci vztahovat se nikoli k souboru pozorovaných jevů, ale ke korpusu zákonů a tex- 17) Archive* iwlkmks, 30. brtíaen 175R, MM 658 a 15. záN' 1763, MM 666. 60 tů, jež je třeba mít na paměti; nikoli diferencováním jedince, ale specifikací skutků podle určitého počtu obecných kategorií; nikoli hierarchizaci, ale zřetelnou a prostou hrou binární opozice mezi dovoleným a zakázaným; nikoli homogenizovaní m, ale vypracováním rozsudku platného jednou provždy. Disciplinární dispozitivy vyprodukovaly „trestání normou", které je se svými principy a ve svém fungování ne-redukovatelné na tradiční trestání zákonem. Malý tribunál, který jak se zdá, permanentně zasedá v budovách disciplíny a který na sebe občas bere teatrálně podobu velkého soudního aparátu, nás nesmi zmást: nepřenáší, vyjma několika formálních spojitostí, mechanismy kriminální justice až do struktury každodenní existence; přinejmenším to není jeho podstatná funkce; disciplíny vyprodukovaly - opírajíce se pritom o celou řadu jiných, velice starých procedur - nový trestní mechanismus a ten krok za krokem pohltil velkolepý vnější aparát, zatímco se zdálo, že jej zdrženlivě či ironicky reprodukuje. Juristicko-antropologický mechanismus, který zrcadlí celé dějiny moderního trestání, nemá svůj původ v překrýváni kriminální justice společenskými vědami a y nárocích vlastních této nové racionalitě či humanismu, které by s sebou toto překrývání přinášelo; bod jeho vzniku tkví v oné disciplinární technice, jež zapojuje nové mechanismy normalizující sankce. Skrze disciplíny se objevila moc Normy, Znamená tato moc nový zákon moderní společnosti? Řekněme spíš, že se počínaje 18. stoletím připojila k jiným mocím (k moci Zákona, k moci Slova a Textu, k moci Tradice) zavazujíc je k novým vymezením. Normální se ustavilo jako princip donucování při učení spolu se zavedením standardizovaného vzděláni a se zřízením écoles nortnale? (učitelské ústavy); ustavilo se v úsilí zorganizovat národní korpus medicíny a prostředí nemocnice, způsobilé prosadit fungování obecných norem zdraví; ustavilo se i v regulaci postupů výroby 261 a výrobních produktů.14" Tak jako dohled, a spolu s ním, se normalizace stala koncem klasické doby jedním z významných nástrojů moci. Znaky, které vyjadřovaly postavení, privilegia, příslušnost, jsou postupně nahrazovány celým systémem stupňů normality, či přinejmenším je k nim tento systém připojován systém stupňů normality.jež jsou známkami příslušnosti k homogennímu společenskému tělesu, které však mají i samy o sobě roli klasifikace, hierarchizace a rozmisťování do jednotlivých postavení. V jistém smyslu nutí normalizující moc k homogenitě; avšak individualizuje tím, že umožňuje měřit odchylky, determinovat úrovně, fixovat zvláštnosti a zužitkovat diference, když jedny přizpůsobuje druhým. Je pochopitelné, že moc normy funguje snadno v rámci systému formální rovnosti, protože do homogenity, která je zde pravidlem, zavádí jako užitečný imperativ a výsledné měřítko naprostou degradaci individuálních rozdílů. Zkouška Zkouška kombinuje techniky hierarchie, která dohlíží, i techniky trestu, který normalizuje. Je to normalizující po-iled, dohled, jenž dovoluje klasifikovat, třídit a trestat. Konstruuje nad lidmi viditelnost, na jejímž základě jsou rozdělo-/áni a trestáni. Proto je ve všech disciplinárních dispozitivech tkouška na nejvyšší míru ritualizována. Spojuje se v ní cere-noniál moci a forma zkušenostVrozvinutí síly a ustanovení pravdy. V srdci procedur disciplíny manifestuje podřízení ěch, kteří jsou vnímáni jako objekty, a objektivaci těch, kteří sou podřízeni. Překrytí vztahů moci a vztahů vědění má při 8) V tnmto bade je třeba odkázat na podstatné stránky z knihy G, Can-guilhema, Lc Normal cl Ic Paihologlauc, 1966, s. 171-191. 162 zkoušce všechnu svou viditelnou okázalost A je zde ještě jedna inovace klasické doby, kterou historici věd opomněli. Píšou se dějiny zkoumání slepě narozených dětí, dětí vychovávaných divokými zvířaty anebo zkoumání hypnózy. Kdo však napíše obecnější, mlhavější, ale také mnohem více rozhodující dějiny „zkoušky" - jejích rituálů, jejích metod, jejích osobností a jejích rolí, jejích her otázek a odpovědí, jejích systémů zaznamenání a klasifikace? Neboť v této jemné technice jsou zapojeny celá jedna oblast vědění a celý jeden typ moci. Často se hovoří o ideologii, kterou s sebou nesou, ať diskrétně či hlasitě, humanitní „vědy". Ovšem sama jejich technologie, to malé operační schéma, jež má takový rozptyl (od psychiatrie k pedagogice, od diagnostiky chorob k najímání pracovních sil), ten postup při zkoušce tak důvěrně známý - neuvádí v činnost uvnitř jediného mechanismu vztahy moci, které umožňují vybírat a konstituovat vědění? Politické obklíčení se odehrává nikoli prostě na rovině vědomí, reprezentaci, na rovině, kde, jak se věří, sídlí vědění, nýbrž na rovině, která vědění umožňuje. Jednou ze základních podmínek epistemologického odblokování medicíny na konci 18. století bylo organizování nemocnice jako „zkoušejícího" aparátu. Rituál vizity je zde tou nejočividnější formou. V 17. století připojoval lékař, přicházející zvnějšku, svou inspekcí k mnoha jiným druhům kontroly - náboženské, administrativní; nepodílel se příliš na každodenní správě nemocnice. Postupně se vizita stávala pravidelnější, přísnější, a především rozsáhlejší: zaujímala stále významnější část nemocničního provozu. V roce 1661 byl lékař v Hôtel-Dieu v Paříži pověřen jednou vizitou denně; v roce 1687 byl „provádějící" lékař povinen přezkoušet během odpoledne některé vážně postižené nemocné. Nařízení z 18. století stanovovala časový rozpis vizit a délku jejich trvání (nejméně dvě hodiny); tato nařízení trvala na střídání lékařů tak, aby byly vizity zajištěny každodenně, „dokonce 263 i na velikonoční neděli"; nakonec byl v roce 1771 zaveden post nemocničního lékaře, pověřeného „provádět všechny služby náležející jeho postavení, v naci stejně jako ve dne, po dobu mezi vizitami vykonávanými docházejícím lékařem".11*) Někdejší inspekce, nesoustavná a rychlá, se proměnila v pravidelné pozorování, jež uvedlo nemocného do situace takřka nepřetržité zkoušky. To má dva důsledky: ve vnitrní hierarchií začíná lékař, až dosud prvek vnější, nabývat nad církevním personálem převahy a svěřuje mu v technice zkoušky pevně určenou, avšak podřízenou roli; objevuje se také kategorie „zdravotní sestry"; pokud jde o samotnou nemocnici, jež byla dosud především chudobincem, stává se nyní místem výcviku a ověřování poznatků: dochází k převráceni vztahů moci a ke konstituování vědění. Správně „disciplinovaná" nemocnice je místem odpovídajícím lékařské „disciplíně"; tato disciplína tak může opustit svůj textový charakter a spíš než z tradice rozhodujících autorit může začít vyvozovat své reference z oblastí objektů opakovaně se nabízejících ke zkoušce. Stejným způsobem se i škola stává aparátem nepřetržité zkoušky, který zdvojuje operaci učení v celé její šíři. Půjde tu čím dál tím méně o otázku soubojů, v nichž by žáci poměřovali své síly, a vždy půjde více o nepřetržité srovnávání každého s každým, které umožňuje současně poměřovat a trestat. Bratři křesťanských škol vyžadovali, aby jejich žáci psali písemnou práci každý den v týdnu: první den z pravopisu, druhý z aritmetiky, třetí den ráno z katechismu a večer z krasopisu atd. Navíc se každý měsíc měla psát jedna písemná práce, jež by poukázala na ty, kteří zasluhovali, aby byli podrobeni zkoušce inspektora.205 Od roku 1775 existovalo v École des Ponts et Chaussées šestnáct zkoušek do roka: 19) Registra dus ddlibčrntiotis du burcnu dc l'Hôtd-Diau. 20) J.-B. de La Salle, Condmtc des c'coles dmílicmcs, 1828, s. 160. 264 3 z ma tematiky, 3 z architektury, 3 z kreslení, 2 z psaní, 1 z tesání kamene, 1 ze stylu, 1 z rýsování plánů, 1 z nivelizace, 1 z vyměřování staveb.21* Zkouška se nespokojovala s potvrzováním učení; to byl jeden z jejích permanentních faktorů; stál při ní v pozadí podle nepřetržitě opakovaného rituálu mocí. Zkoušení totiž umožňovalo učiteli vytvořit během předávání vědění celé pole poznatků o žácích. Tak zatímco zkouška, kterou se v korporativní tradici zakončovala vyučení, hodnotila dosažené schopnosti - „mistrovské dílo" ověřovalo již vykonaný přenos vědění -, ve škole je zkouška pravým a neustálým výměníkem vědění; garantuje přechod poznatků od učitele k žákovi, avšak odebírá také žáku vědění určené a vyhrazené pro učitele. Škola se stala místem vypracování pedagogiky. A tak jako procedura nemocniem zkoušky dovolila epistemologické odblokování medicíny, věk „zkoušející" školy značí počátek pedagogiky, která pracuje jako věda. Věk inspekcí a donekonečna opakovaných manévrů v armádě rovněž vyznačuje rozvoj ohromného taktického vědění, jehož účinek se projevil v epoše napoleonských válek. Zkouška s sebou přináší celý mechanismus, který k určitému typu formování vědění připojuje určitou formu praktikování moci. 1. Zkouška přeměnila ekonomii viditelnosti na výkon moci. Moc je tradičně to, co se ukazuje, co je vidět, ca se manifestuje a ca paradoxně nachází princip své síly v pohybu, jímž tuto sílu rozvíjí. Ti, na něž působí, mohou zůstávat ve stínu; přijímají světlo pouze od té části moci, jež je jim propůjčena, nebo z jejího odrazu, který na okamžik přenášejí. Disciplinární moc se naproti tomu projevuje ve své neviditelnosti; těm, jež si podrobuje, ukládá naopak princip povinné vidi- 21) Viz UEnseigimucnl ct In áijfusion ůcs scienccs nu XVUl' siěcic, 1964, s, 360. 265 elnosti. V disciplíně jsou tím, co má být viděno, subjekty. Je-ich osvětlení zajišťuje působení moci, jež je nad nimi vykonávána. Stav být bez ustání viděn, moci být kdykoli viděn je to, :o udržuje disciplinami individuum v jeho podřízenosti. \ zkouška je technika, kterou moc - místo aby vysílala zna-není své síly, místo aby svým subjektům vštěpovala své zna-ty - zachycuje své subjekty do mechanismu objektivace. / prostoru, kde vládne, manifestuje disciplinární moc svou iflu v podstatě uspořádáváním objektů. Zkouška platí za ce-emoniál této objektivace. Až dosud bylo rolí politického ceremoniálu poskytovat nísto současně excesivní i regulované manifestací moci; ce-emoniál byl přehnaným výrazem síly, zároveň přemrště-lým a kódovaným „vydáním", ve kterém moc obnovovala vou platnost. K ceremoniálu vždy více či méně patřil tri-ímf. Okázalý zjev panovníka s sebou přinášel něco z po-věceni, z korunovace, z vítězného návratu; nebylo jediné ířfležitosti, dokonce ani při pohřebních slavnostech, kdy iy se moc nerozvinula do své plné výstavnosti. Disciplína ná svůj vlastní typ ceremoniálu. Není jím triumf, nýbrž >řehlídka, „paráda", okázalá forma zkoušky. „Subjekty" ;ou zde předkládány jako „objekty" pozorování moci, jež e manifestuje jedině svým pohledem. Nepřijímají přímo ibraz. suverénní moci; rozvíjejí přitom jen účinky-a to, da-d by se říci, prázdné - na jejich tělech, která se stala doko-lale čitelná a poslušná. 15. března 1666 vykonal Ludvík CIV. svou první vojenskou přehlídku: „jedna z nejpozoru-lodnějších událostí v království" - 18 000 mužů, kteří pla-ili za sílu, jež „bude držet Evropu v neklidu". O několik let rozději byla u příležitosti této události vyražena medaile.22' Jese nápis: „Disciplina militaris restituta" a legendu „Prolu- 2) O této medailí viz článek J. Jucquiota v Lc Club frangtia dc la mčdaillc, 4. trimestr 1970, s. 50-54. Obr. č. 2. 66 sio ad victorias". Napravo král, pravou nohu nakročenou kupředu, sám řídí přehlídku svou hůlkou. Na levé polovině Je několik řad vojáků stojících čelem k divákovi a seřazených směrem do hloubky obrazu; zdvihají paži do výše ramen a drží pušku zcela svisle; vykračují pravou nohou a levá je mírně pootočena vně. Na zemi se v pravých úhlech protínají linie, tvořící pod nohama vojáků rozlehlé Čtytuhelníky, které slouží jako značky pro různé fáze a pozice jejich cvičení. Zcela vzadu se rýsuje klasická architektura. Sloupy paláce jsou prodloužením sloupů, které tvoří seřazení muži a jejich vztyčené pušky, tak jako dláždění tvoří bezpochyby prodloužení linií cvičení. Avšak nad balustrádou, která budovu korunuje, jsou sochy představující tančící postavy: klikaté linie, zaoblená gesta, drapérie. Mramor je zaplněn pohyby, jejichž jednotící princip je harmonický. Muži stojí strnule v uniformně opakovaném postoji, řada vedle rady, linie vedle linie: to je jednota taktická. Řád architektury, který na svém vrcholu osvobozuje tančící postavy, klade svá pravidla a svou geometrii na zem na disciplinované muže. To jsou sloupy moci. „Dobré," řekl jednoho dne velkokníže Michail před nastoupenými vojáky poté, co zhlédl armádní manévry, „jen - duí dýchají,"2® Přijměme tuto medaili jako svědectví okamžiku, kdy se spojují — paradoxním, nicméně význačným způsobem — nej-zjevnějši figura suverénní moci a objevem se rituálů vlastních moci disciplinární. Těžko udržitelná viditelnost monarchy se vrací v nevyhnutelné viditelnosti subjektů. A právě tato inverze viditelnosti ve fungování disciplín zajišťovala až do jejich nejnižších úrovní projevy moci. Vstupujeme do věku nekonečné zkoušky a donucovací objektivace. 23) P. tCroporkxn, Autoitr ďime via, 1902, s. 9. Za tento odkaz vděčím panu G. Canguflhemovi. 267 2. Zkouška také uvádí do dahimentnčnilw pole individualita. Nechává za sebou celý pečlivě opatrovaný a detailní archiv, jenž se ustavil na úrovni těl a dní. Zkouška, která umishiie individua do pole dohledu, je rovněž situuje do sítě psaní; zapojuje je do celé masy dokumentu, které je zachycují a fixují. Procedury zkoušky byly okamžitě spojeny,se systémem intenzivní registrace a akumulace dokumentů. „Moc psaní" se ustanovila jako podstatná součást soukolí disciplinární moci. V mnoha bodech se formovala podle tradičních metod administrativní dokumentace, nicméně se spedálními technikami i důležitými inovacemi. Zahrnovaly například metody identí-ikace, charakteristiky osob ä popisu. Zde ležel problém armá-iy, která byla nucena znovu zapojit dezertéry, zabránit opakování odvodů, korigovat fiktivní stavy vykazované důstojníky, ozeznat u každého vojáka, čím může sloužit a jakou má hod-lotu, s jistotou stanovit bilanci zmizelých a padlých. Byl íd problém nemocnic, kde bylo třeba rozeznávat nemocné, stíhat dmulanty, sledovat vývoj nemocí, ověřovat účinnost léčby, ur-iovat analogické případy a odhalovat počátky epidemií. Byl to :roblém vzdělávacích ústavů, kde bylo nutné u každého je-lince charakterizovat jeho schopnost, určit jeho úroveň a jeho nožnosti, indikovat případnou využitelnost toho, co by mohl lělat: „Registr slouží k tomu, aby, jsa včas a na místě k máni lával poznat mravy dětí, jejich pokroky na cestě zbožnosti, r katechismu i ve vzdělání podle času ve škole stráveného, je-ch ducha i jejich úsudek, jenž byl již od přijetí vyhraněný"241 Odtud plyne formace celé řady kódů disciplinární indivi-iuality, které umožnily pomocí prostředků homogenizace >řepsat individuální rysy ustavené zkouškou: fyzický kód lopisu osoby, lékařský kód symptomů, školský nebo vojen-ký kód jednání či chování. Tyto kódy byly ještě příliš rudi- i) M. I. D. B., Instruction méthadique pour ľčcolc pamissiak, 1669, s. 64. 68 ' mentální jak v kvantitativní, tak v kvalitativní formě, avšak vyznačily okamžik první „formalizace" individua v rámci vztahů moci. Další inovace disciplinárního psaní se týkaly uvedení těchto prvků do vztahu korelace, akumulace dokumentů, jejich seřazení, organizování pole srovnávání, jež dovolovalo ' třídit, tvořit kategorie, stanovovat průměry, upevňovat normy, Nemocnice osmnáctého století byly obzvlášť velkými laboratořemi zapisování a dokumentárních metod. Vedení registrů, jejich specializace, přepisování z jedněch do druhých, jejich cirkulace během vizit, jejich konfrontace při pravidelných setkáních lékařů a úředníků, přenos jejich dat do organismů centralizace (ať do nemocnice nebo do hlavní kanceláře starobinců), porovnatelnost počtu onemocnění, vyléčení, úmrtí na úrovni jedné nemocnice, města i v měřítku celého národa tvořily součást procesu, jímž se nemocnice podrobovaly disciplinárnímu režimu. Mezi základní podmínky dobré lékařské „disciplíny" v obou smyslech tohoto slova je třeba zahrnout procedury psaní, které umožňovaly integrovat individuální data v kumulativních systémech, aniž by se zde ztrácela; uspořádat vše tím způsobem, že lze najít určité individuum počínaje kterýmkoli obecným registrem a že se naopak každý údaj individuální zkoušky může odrazit v kalkulacích celku. Zkouška se díky celému tomuto aparátu psaní, který ji doprovází, otevírá dvěma korelativním možnostem: konstituování individua jako popsatelného, analyzovatelného objektu, nicméně nikoli jeho redukováním na „specifické" znaky, jak to Činili přírodovědci v případě živočichů, nýbrž udržováním jeho jedinečných rysů, jeho individuálního vývoje, jeho vlastních schopností či možností pod dohledem permanentního vědění; a na druhé straně konstituování srovnávacího systému, který dovoluje měření globálních jevů, popis skupin, charakterizaci kolektivních faktů, odhado- 269 vání individuálních odchylek jednotlivců ve vztahu k druhým, jejich rozmístění v dané „populaci". Tyto malé techniky záznamu, registrace, konsHrijovár^ spisů, zadávání do sloupců a tabulek, jež jsou nám důvěrně známé, které však umožnily epistemologjcké odblokování věd o individuu, měly ve svých důsledcích rozhodující vyznám. Máme nepochybně důvod položit si aristotelovskou otázku: je věda o individuu možná a legitimní? Velký problém patrně vyžaduje velká řešení. Existuje však i malý historický problém - na konci 18. století se objevuje náco, co bychom mohli zahrnout pod označení „klinické" vědy; problém vstupu individua (a nikoli jíž druhů) do pole vědění; problém vstupu jedinečné deskripce, dotazování, anamnézy, „spisu" do všeobecného fungování vědeckého diskurzu. Odpověď na tuto jednoduchou faktickou otázku jistě postrádá vznešenost: je třeba sledovat tyto procesy.psaní a registrace, je třeba sledovat tyto mechanismy zkoušek, formování disciplinárních dispozitívů a formování nového typu moci nad těly. Je to zrození věd o člověku? To je pravděpodobně nutné hledat v těch neslavných archivech, kde se vypracovávala moderní hra donucování těl, gest, chování. 3. Zkouška obklopená všemi dokumentačními technikami Činí z každého individua „případ": případ, který tvoří zároveň objekt poznání a cíl působení moci. Případ již není jako v ka-zuistice či v soudní praxi soubor okolností kvalifikujících čin a umožňujících přizpůsobit užití pravidla, nýbrž individuum, tak jak může být popsáno, posouzeno, měřeno, srovnáváno s jinými, a to v samotné jeho individualitě; a je to také individuum, jež musí být cvičeno Či napravováno, jež se musí třídit, normalizovat, vylučovat atd. Po dlouhou dobu zůstávala jakákoli individualita - ta nej-nižší a kohokoli - pod prahem popisu. Být prohlížen, pozorován, do detailu vykládán, sledován den po dni nepřeitrží-■ým zápisem bylo privilegiem. Kronika člověka, vyprávění Z70 o jeho životě, jeho historiografie redigovaná v proudu jeho existence tvořily součást rituálů jeho moci. Avšak disciplinární pochody tento vztah převrátily, snížily práh popsa-telnosti individuality a učinily z tohoto popisu prostředek kontroly a metodu ovládání. Není to již monument pro paměť budoucnosti, nýbrž dokument pro případné použití. A tato nová popsatelnost je o to výraznější, oč striktnější je disciplinární začlenění: od počátku 18. století a v souladu s tendencí, která je vlastní mechanismům disciplíny, se dítě, nemocný, blázen, odsouzený stávají objektem individuálních popisů a životopisných vyprávění. TotD zapisováni skutečných osudů již není procedurou heroizace; funguje jako procedura qbjektivace a podrobeni Pečlivě ověřovaný život mentálně chorých či delikventů souvisí, tak jako kroniky králů Či epopeje o velkých a slavných banditech, s určitou politickou funkcí psaní, ale v rámci zcela jiné techniky moci. Zkouška jako současně rituální a „vědecká" fixace rozličných individuí, jako připíchnutí každého k jeho vlastní jedinečnosti (v opozici k ceremonii, kde se manifestovaly postavení, urozenost, privilegia, funkce spolu s veškerou nádherou svých znaků) jasně ukazuje objevení se nové modality moci, kde každý obdrží jako statut svou vlastní individualitu a kde je prostřednictvím tohoto statutu spjat s rysy, s měřítky, s odchylkami, s „poznámkami", které jej charakterizují a činí z něj v každém ohledu „případ". A konečně zkouška stojí v centru procedur, které konstituují individuum jako účinek a objekt moci, jako účinek a objekt vědění. Je to zkoušení, které kombinováním hierarchického dohlížení a normalizační sankce zajišťuje skvělé disciplinární funkce rozmístění a roztřídění, maximálního vydobytí sil a Času, plynulé vývojové akumulace, optimální kompozice schopností; tedy produkce celulární, organické, genetické a kombinatorní individuality. Spolu s tím se ritua-lizují ty disciplíny, které bychom mohli krátce charakterizo- 271 rat, když řekneme, že jsou modalitou moci, pro niž je pod-tatná individuální diference. Disciplíny vyznačují okamžik, kdy se uskutečňuje to, co ychom mohli nazvat obrácení politické osy individualizace. r některých společnostech, pro něž je feudální režim pouze iríkladem, lze tvrdit, že individualizace je největší tam, kde e praktikuje svrchovanost, a ve vyšších sférách moci. Cím ví-e je zde někdo držitelem moci či privilegia, tím více zname-á jako individuum skrze rituály, projevy či výtvarné repre-entace. „Jméno" a rodokmen, které ho situují uvnitř celku říbuzností, vykonání hrdinských činů, které manifestují pře-ahu sil a které vyprávění činí nesmrtelnými, ceremonie, kte-á vyznačují svým uspořádáním mocenské vztahy, monumenty či donace, které dodávají život í po smrti, oslavy excesy rozhazo vačnos ti, mnohonásobné věrnostní a len ní vazky, jež se různě kříží, to vše konstituuje procedury „vze-rupné" individualizace. V disciplinárním režimu je indivi-ualizace naproti tomu „sestupná": úměrně tomu, jak se moc :ává anonymnější a funkčnější, máji ti, na nichž se praktiku-!, tendenci být silněji individualizováni; a to spíš prostred-icrvím dohlížení než ceremonií, spíš pozorováním než pa-lětihodnými příběhy, spíš pomocí srovnávacích měřítek, terá odkazují k „normě", než rodokmenů, které předkláda-r jako význačné body předky; spíš „odchylkami" než hr-inskými skutky. V systému disciplíny je dítě více individůa-zováno než dospělý, nemocný více než zdravý, blázen delikvent více než normální a netrestaný člověk. Právě átříc těm prvním jsou ve všech případech namířeny índivílí a lizující mechanismy naší civilizace; a pokud se objeví sna-3 individualizovat zdravého, normálního a trestně bezú-^nného dospělého, je to napříště vždy tak, že se zkoumá, kolik je v něm ještě z dítěte, kolik skrytého šílenství v něm přebývá, jaký zásadní zločin by si přál spáchat. Všechny vědy, analýzy či praktiky s kořenem „psycho-" mají své místo v tomto historickém obratu procedur individualizace. Okamžik, kdy se přešlo od historicko-rituálních mechanismů formování individuality k mechanismům vědecko-discipli-nárním, kdy normální nastoupilo na místo zděděného po předcích a měřítko na místo statutu, nahrazujíc tak individualitu člověka pamětihodného individualitou člověka kalkulovatelného, okamžik, kdy se vědy o člověku staly možnými, byl rovněž okamžikem, kdy se do Činností zapojily nová technologie moci a jiná politická anatomie těla: A jestliže je od hloubi středověku až po dnešek „dobrodružství" příběhem individuality, přechodem ad eposu k románu, ad vznešených činů k tajné jedinečnosti, od dalekých vyhnanství k vnitřnímu zkoumání dětství, od soubojů k fan-tazmatům, je to vše rovněž vepsáno ve formování disciplinární společnosti. Není to již Je bon petit Henri", nýbrž neštěstí malého Hanse, co vypráví příhody z našeho dětství. Dnešní Román o růži byl napsán Mary Barnesovou; namísto Lancelota tu máme prezidenta Schrebera. Často se říká, že model společností, která má jako své konstitutivní prvky individua, je převzatý z abstraktních právnických forem smlouvy a směny Merkantílní společnost by se padle tohoto názoru představovala jako smluvní asociace izolovaných právnických subjektů. Možná. Zdá se, že politická teorie 17. a 18. století se skutečně často podřizuje tomuto schématu. Nesmíme však zapomínat, že v téže době existovala technika účinného ustavování individuí jako karelativních prvků moci a vidění. Individuum je nepochybně fiktivním atomem „ideologické" reprezentace společností; je ale také skutečností fabrikovanou tou specifickou technologií moci, jež se nazývá „disciplína". Musíme jednou provždy přestat popisovat účinky maci v termínech negativ- 273 nich: moc „vylučuje", „potlačuje", „zadržuje", „cenzuruje", „abstrahuje", „maskuje", „skrývá". Moc ve skutečnosti produkuje; produkuje realitu; produkuje oblasti objektů a rituálů pravdy. Individuum a poznatky, které o něm lze získat, patří k této produkci. Nepriznávame však těmto často drobným uskokům disciplíny, když jim připisujeme takovou moc, příliš mnoho? Odkud mohou čerpat tak rozsáhlou účinnost? 274 KAPITOLA III PANOPTISMUS Podívejme se nyní na měřítka, která je třeba, podle nařízení ze 17. století, brát v úvahu, bylo-li město prohlášeno za nakažené morem.11 Nejprve přísné prostorové rozčlenění: dokonalé uzavření města a okolní půdy, zákaz opustit město pod trestem smrti, vyhubení všech volně pobíhajících zvířat; rozdělení města na oddělené čtvrti, jmenování správce v každé z nich. Každá ulice je zařazena pod pravomoc syndika, který nad ní dohlíží; kdyby ji opustil, bude odsouzen k smrti. Od určeného dne je nařízeno, aby každý zůstal ve svém uzavřeném domě; pod trestem smrti je zakázáno dům opustit, Sám syndik přichází, aby zvnějšku uzavřel všechny domy; bere si s sebou klíče, které odevzdá správci čtvrti; ten je drží u sebe až do konce karantény Každá rodina se musí postarat o zásoby; pouze v případě chleba a vína budou z ulice do interiéru domů zřízeny úzké dřevěné kanály, umožňující každému dostat svou dávku, aniž by přitom došlo ke styku mezi zásobovateli a obyvateli domů; pro maso, ryby a zeleninu byly používány kladky a koše. Je-li naprosto nezbytné opustit dům, je to možné jen podle stanoveného pořadí a s vyloučením jakéhokoli styku. Volně se mohou pohybovat jen správci, syndici 1) Archives militnircs de Vmcmnus, A1 51fi 91 sc. Toto nařízení je v podstatě stejné jako celá rada jiných, jež pocházejí z těže doby či z doby dřívější. 275 i vojáci na stráži, a mezi nakaženými domy od jedné mrtvo-y k druhé také „krkavci", kteří jsou lhostejně ponecháni smr-i: jsou to „lidé, kteří evidují nemocné, pohřbívají mrtvé, uklí-:ejí a vykonávají mnoho dalších sprostých a odporných lužeb". Je to rozčleněný, nehybný, strnulý prostor. Každý je :arovnán na svém místě- A pokud se hne, jde mu o život; bud e nakazí, nebo je potrestán, Inspekce pracuje bez ustání. Dohled je všude ve stavu fdělostk „značně velký útvar občanské milice, jemuž velí lobří důstojníci a slušní lidé", příslušníci stráže u městských >ran, na radnici a ve všech čtvrtích, aby se dosáhlo co lejbystřeji poslušnosti obyvatel a co nejabsolutnější autority něstských úředníků, „jakož i dohlížení nad vším nepořádám, zlodějstvím a rabováním". V městských branách jsou tanoviště dohledu, na konci každé ulice vojenské hlídky. Caždý den navštěvuje správce čtvrť, která mu byla svěřena, by se přesvědčil, zda syndikové plní své úkoly, zda si oby-ratelé na něco nestěžují; „dohlížejí nad jejich jednáním". Kaž-iý den prochází rovněž syndik ulici, za kterou je odpovědný; astaví se před každým domem, nechá si všechny obyvatele Lastoupit k oknům (těm, kteří mají svá obydlí obrácena smě-em na dvůr, bude přiděleno jedno okno vedoucí na ulici, kde e nesmí kromě nich ukázat nikdo jiný); každého vyvolá jmé-lem a zajímá se, v jakém jsou stavu, všichni, jeden po dru-lém - „v kterémžto případě jsou obyvatelé povinni mluvit iravdu pod hrozbou trestu smrti"; jestliže se kdokoli neuká-e u okna, syndik se musí ptát po důvodech: „snadno tak od-lalí, zda skrývají mrtvé či nemocné". Každý uzavřený ve své ;leci, každý u svého okna, odpovídající na vyvolání jménem ukazující se, když je vyzván - je to velkolepá přehlídka ži-ých a mrtvých. Tento dohled se opírá o systém permanentní registrace: Jášení jsou předávána od syndiků ke správcům, od správců e konšelům či k starostovi. Na počátku tohoto „uzamčení" .76 se postupně stanovují role všech obyvatel přítomných ve městě; do seznamu se zanáší „jméno, věk a pohlaví bez ohledu na postavení": jeden exemplár je pro správce čtvrti, druhý pro kancelář radnice, další slouží jako základ k tomu, aby syndik mohl provádět každodenní kontrolu. Vše, co je během návštěv zjištěno - úmrtí, onemocnění, stížnosti, porušení řádu - je zaznamenáno a předáno dále správcům a úředníkům radnice. Ti mají veškerou pravomoc nad lékařskou péčí; je jim přidělen odpovědný lékař; žádný jiný lékař nemůže vykonávat svou praxi, žádný jiný lékárník nemůže připravovat léky, žádný zpovědník nemůže navštěvovat nemocné, aniž by měl písemné povolení, „aby se zabránilo tomu, že by někdo skrýval či léčil nakaženého nemocného bez vědomí úředníků radnice". Registrace patologického musí být konstantní a centralizovaná. Vztah každého jedince k jeho nemoci a k jeho smrti vede skrz zástupce moci, skrz registraci, kterou provádějí, a skrz rozhodnutí, která vynášejí. Pět nebo šest dní po začátku karantény dochází k vyčištění domů, jednoho po druhém. Všichni obyvatelé jsou přinuceni odejít; v každé místnosti jsou „nábytek a zboží" vyzdviženy či zavěšeny nad zemí; po místnosti se rozlije pačule; po pečlivém utěsnění všech okem, dveří, a dokonce i klíčových dírek, které se zalijí voskem, se pačule zapálí. Nakonec se celý dům otevře dokořán, zatímco se pačule spotřebovává hořením; ti, co čištění prováděli, jsou tak jako při vstupu prohledáni „v přítomnosti obyvatel domu, aby bylo vidět, že si při odchodu neodnášejí nic, co s sebou nepřinesli". Čtyři hodiny poté mohou obyvatelé vstoupit do svého domu. Tento uzavřený, rozkouskovaný, ve všech svých bodech kontrolovaný prostor, kde jsou jednotlivci vsazení na vymezeně místo, kde jsou kontrolovány i ty nejmenší pohyby, kde jsou všechny události zaznamenávány, kde centrum a periferii propojuje nepřetržitá činnost zapisování, kde moc působí 277 nerozdelené podle souvislého hierarchického schématu, kde je každý jednotlivec neustále vyhledáván, zkoušen a distribuován v prostředí živých, nemocných a mrtvých - to vše utváří kompaktní model disciplinárního díspozitivu. Na mor odpovídá řád; jeho funkcí je rozplést všechny zmatky: zmatek nemoci, která se přenáší, když dojde ke smísení těl; zmatek zla, které vzrůstá, když strach a smrt stírají hranice zakázaného. Předepisuje každému jeho místo, jeho tělo, jeho nemoc a smrt, jeho prospěch, prostřednictvím všudypřítomné a vševědoucí moci, která sama sebe pravidelným způsobem neustále rozděluje, až nakonec určuje jednotlivce, to, co iej charakterizuje, to, co mu náleží, to, co se mu přihodí. Pro-ri moru, který je směsí, prosazuje disciplína svou moc, která e analytická. Okolo moru vznikla celá literární fikce svátku: suspendované zákony, uvolnění zákazů, frenetično času, který míjí, těla mísící se bez jakéhokoli ohledu, jedinci, kteří strhávají své masky, kteří ztrácejí svou statutární totožnost a figuru, pod kterou jsou známí, kteří nechávají vyjít na světlo icela jinou pravdu. Byl tu ale také politický sen o moru, kte-■ý byl pravým opakem literární fikce svátku: nikoli kolektiv-ií slavnost, nýbrž přísné oddělení; nikoli přestupované záko-ly, nýbrž pronikání nařizování až do nejjemnějšich detailů ?xistence a prostřednictvím dokonalé hierarchie, která zajiš-ůje kapilární fungování moci; nikoli masky, které se navléka-í a strhávají, nýbrž přisouzení každému jeho „pravého" jmé-ta, jeho „pravého" místa, jeho „pravého" těla a jeho „pravé" íemoci. Mor jako současně reálna a imaginární forma ztráty ádu má za svůj medicínský a politický korelát disciplínu. Za lisciplinárními dispozirivy můžeme číst utkvělou hrůzu : „nakažení", z moru, z povstání, ze zločinu, z tuláctví, z de-;erce, z lidí, kteří se objevuji a mizejí, žijí a umírají bez řádu. Jestliže lepra podněcovala vznik rituálů vyloučení, které redly v určité míře až ke vzniku modelu a sloužily jako obec-lá forma velkého Uzavření, mor podněcuje schémata discip- 78 Unární. Spíž než masivní a binární rozdělení na jedny a dru-j!é vyžaduje mor množství separací, individualizující rozmístění, do hloubky organizovaný dohled a kontrolu, intenzifikaci a rozvětvení moci. Malomocný je zachycen v praktikách odmítnutí, v exilu-klauzuře; je tam ponechán, aby zanikl v masovém měřítku, kde není důležité rozlišovat; nakažení morem jsou zachyceni v detailním taktickém rozčlenění města na čtvrti, kde existuji individuální diferenciace omezujícími účinky moci, která se posiluje, artikuluje a dále rozděluje. Na jedné straně je velké uzavření, na straně druhé správný výcvik. Lepra a její oddělení; mor a jeho rozčlenění. Jedno je poznamenáním, druhé analýzou a rozdělením. Exil malomocného a uvěznění morem nakažených v sobě nenesou stejný politický sen. Ten první je snem o čistém společenství, ten druhý snem o disciplinární společnosti. Dva způsoby, jak vykonávat moc nad lidmi, jak kontrolovat vztahy mezi nimi, jak rozplétat jejich nebezpečné svazky. Město nakažené morem, celé prostoupené hierarchií, dohlížením, pohledem, psaním, město znehybnělé extenzivním fungováním moci, jež dopadá odděleným způsobem na všechna individuální těla - to je utopie dokonale ovládaného města. Mor (přinejmenším zůstává-li ve stadiu předpokladu) je zkouška, na jejímž základě lze ideálně definovat působení disciplinární moci. Když sé snaží nechat práva a zákony fungovat podle čisté teorie, uchylují se právníci ve své představivosti do přirozeného stavu; aby vládcové zahlédli fungování dokonalých disciplín, snili o situaci morové nákazy. V pozadí disciplinárních schémat stojí obraz moru jako řeSe-ní všech zmatků a nepořádků; tak jako stojí obraz lepry odříznuté od jakéhokoli kontaktu v pozadí schémat vyloučení. jsou to schémata rozdílná, nikoli však neslučitelná. Můžeme sledovat, jak se pomalu přibližují, a právě devatenáctému století bylo vlastni, že na prostor vyloučení, jehož symbolickým obyvatelem by! malomocný (a žebráci, tuláci, 279 blázni a násilníci tvorili jeho skutečnou populaci), aplikovala techniku moci patricí k disciplinárnímu rozčlenení. Zacházet s „malomocnými" jako s „nakazenými morem", promítnout detailní rozdelení disciplíny na neuspořádaný prostor internace, pracovat s metodami analytického rozmístění vlastními moci, individualizovat vyloučené, ale i užít procedur individualizace pro označení vyloučených - to vše bylo-přesně, prováděno disciplinární mocí od počátku 19. století; psychiatrický útulek, systém vězeňství, polepšovna, nově zavedená zvláštní výchovná péče pro mladistvé a do jisté míry nemocnice, v obecném smyslu pak všechny instance individuální1 kontroly pracovaly ve dvojitém režimu: v režimu binárního oddělení a označení (blázen - duševně zdravý, nebezpečný -neškodný, normální - nenormální); a v režimu .donucujícího vykázáni, rozlišujícího rozdělení (kdo kým je; kde má být; čím má být charakterizován, jak jej rozeznat; jak nad ním individuálním způsobem vykonávat dohled atd,}. Na jedné straně jsou malomocní „předěláváni podle vzoru moru"; vyloučeným je vnucována taktika individualizujících disciplín; a na druhé straně univerzalita disciplinárních kontrol dovoluje vyznačit, kdo je „malomocný", a zapojit do hry proti němu dualistické mechanismy vyloučení. Konstantní dělení na normální a nenormální, jemuž je každý jedinec podřízen, vede až k nám samým, přičemž aplikuje binární vyznačení a exil malomocných i na všechny ostatní objekty; existence celého tohoto souboru technik a institucí, které mají za úkol poměřovat, kontrolovat a napravovat nenormální, vede k fungování disciplinárních dispozitivů, které si vyžádal strach z moru. Všechny mocenské mechanismy, které se dodnes rozprostírají okolo nenormálního, aby je označily jako :o, co je třeba změnit, tvoří tyto dvě formy, z nichž jsou ony nechanismy vzdáleně odvozeny. Benrhamův Panoptikon je architektonickou figurou této kompozice. Jeho princip je známý: na okraji je budova ve tvaru kruhu; uprostřed je věž; věž je prošpikována širokými okny, která vedou směrem k vnitřní straně kruhu; okrajová budova je rozdělena na jednotlivé cely, z nichž každá prochází celou šířkou budovy; cely mají dvě okna, jedno, směřující dovnitř, odpovídá oknům věže; druhé, směřující ven, umožňuje, aby skrz celu procházelo světlo z jedné strany na druhou. Potom stačí umístit dohlížejícího do centrální věže a v každé cele uzavřít jednoho blázna, nemocného, vězně, dělníka nebo školáka. V důsledku protisvětla je možné z věže pozorovat, jak se rýsují právě proti světlu drobné siluety těch, kdo jsou uzavřeni v celách na okraji. Tolik klecí, tolik malých divadel, kde je každý herec sám, dokonale individualizovaný a neustále viditelný. Dispozitiv panoptika organizuje prostorové jednotky, které umožňují bez ustání vidět a okamžitě rozeznávat. Převrací zkrátka princip žaláře; nebo spíš jeho.tri funkce - uzavřít, zbavit světla, skrýt - zachovává jen tu první a potlačuje druhé dvě. Plné světlo a pohled dozorce uzavírají lépe než temnota, která koneckonců ochraňuje. Viditelnost je past. Zaprvé umožňuje — což je účinek negativní — vyhnout se kompaktním, hemžícím se a rozbouřeným masám, jež se nacházely na místech uzavření, jak je maloval Goya nebo popisoval Howard, Na svém místě je každý bezpečně uzavřen v cele, do níž je zpředu vidět z místa dozorce; boční stěny však zabraňují jakémukoli kontaktu se spoluvězni. Je viděn, ale nevidí; je objektem informace, nikdy subjektem komunikace. Umístění jeho cely vstříc centrální věži mu ukládá osovou viditelnost; avšak rozdělení kruhu, jeho dobře oddělené cely implikují boční neviditelnost, A toto vše je zárukou pořádku. Jsou-li vězni odsouzení trestanci,-není tu nebezpečí, že by došlo ke spiknutí, k pokusu o společný útěk, plánování nových zločinů v budoucnosti, vzájemnému špatnému 281 ivlivnění; jsou-li jimi pacienti, nehrozí nebezpečí šíření náka-sy; jsou-li to blázni, odpadá nebezpečí vzájemného násilného jblížení; jsou-li to děti, nehrozí opisování, hluk, bavení se, ■ozp tylo vání. Jde-li o dělníky, nedochází u nich ke rvačkám, crádežím, spolčovaní a nepozornosti, které brzdí práci, sni-íují kvalitu nebo vedou k nehodám. Dav, kompaktní masa, nísto mnohonásobné směny, individuality, na nichž se zakládá, efekt kolektivu, to vše je potlačeno ve prospěch souboru oddělených jedinců. Z pohledu dozorce je to nahrazeno spa-:ítatelným a kontrolovatelným množstvím, z pohledu vězněného izolovanou a pozorovanou samotou.21 Z toho plyne hlavní účinek Panoptikonu: zavést u vězněného vědomý a nepřetržitý stav viditelnosti, který zajišťuje lutomatícké fungování moci. Způsobit, aby dohlížení bylo Dermanentní ve svých účincích, byť by bylo nesoustavné ve ;vé činnosti; aby dokonalost moci vedla k tomu, že aktuálnost jejího vykonávání bude zbytečná; aby byl tento architek-onický aparát strojem, který by vytvářel a udržoval mocen-fké vztahy nezávisle na tom, kdo je vykonává; zkrátka aby věznění byli chyceni v situaci působení moci, jejímiž nositeli jy byli sami. Proto je to, že vězněný by měl být neustále sletován dozorcem, současné příliš mnoho i příliš málo: příliš nálo, neboť podstatné je, aby vězeň věděl, že je sledován; pří-iš mnoho, protože ve skutečnosti již není nutné, aby tomu ak bylo, V tomto ohledu stanovil Bentham princip, že moc nusí být viditelná a neověřitelná. Viditelná: uvězněný má nit neustále před očima vysokou siluetu centrální věže, odtud je špehován. Neověřitelná: uvězněný nesmí nikdy vědět, e-li v daném okamžiku pozorován; musí si však být jist, že je o kdykoli možné. Aby učinil přítomnost či nepřítomnost dozorce nepozorovatelnou, aby věznění nemohli ze své cely vi- :) J. Henthnm, „Panciptlcnn", ve Worte, ed, Bowiing, 1843, díl IV, s. fiQ-64. Viz obr, Č, 17. dět ani jeho stín nebo jeho obrys v protisvětle, předpokládal Bentham nejen žaluzie na oknech centrálního sálu dozorců, nýbrž i přepažení uvnitř tohoto sálu, které jej rozdělovalo na čtvrtiny v pravém úhlu, a pro přecházení z jedné čtvrtiny do druhé nikoli dveře, nýbrž zalomené průchody: neboť nej-menSí zaskřípění, zahlédnuté světlo, záblesk ve škvíře by přítomnost dozorce prozradily31 Panoptikon je strojem na di-spciaci páru vidět-být viděn: v kruhu po okraji je člověk naprosto viditelný, aniž by cokoli viděl; v centrální věži vidí vše, aniž by mohl být jakkoli viděn/1* Je to důležitý dispozitiv, poněvadž automatizuje a dezin-dividualizuje moc. Spíš než v nějaké osobě má tato moc svůj princip v centrálně sladěné distribuci těl, povrchů, světla, pohledů; v uspořádání, jehož vnitřní mechanismy produkují vztah, ve kterém jsou individua zcela polapena. Ceremoniály, rituály a znaky, jimiž se manifestovala převaha moci suverénního panovníka, jsou zde zbytečné. Je tu mašinérie, která zajišťuje nesymetrii, nerovnováhu a diferenci. V důsledku toho nezáleží, kdo tuto moc vykonává. Tento stroj může obsluhovat kdokoli, téměř podle náhodného výběru: při nepřítomnosti ředitele jeho rodina, jeho spolupracovníci, jeho návštěvníci, ba dokonce i jeho služebnictvo.51 Rovněž motiv, který jej oživuje, je lhostejný: zvědavost indiskrétního 3) V článku Postscript to thc Panaptican z roku 1791 připojuje Bentham temné galerie natřené načerno, které vedou okolo stanovište dozorce a z nichž každá umožňuje sledovat dve poschodí cel. 4) Viz obr. č. 17. Benthnm si v první verzi Panopticanu představoval rovněž akustický dozor, prováděný prostřednictvím trubic vedoucích z cel do centrální věže. V Pastskriptu tuto myšlenku opustil palmě proto, že zde nebylo možné zavést jednosměmost a zabránit vězňům, nby poslouchali dozorce stejně, jako mohli dozorci poslouchat je, Julius stí pokusil systém jednosměrného poslouchání zdokonalit (N. H.Julius, Lľcoussur tvs prisons, fr. překlad, 1S31, s. IN), 5) j. Bentham, „Panopticnn", ve Works, ed. Bowrlng, 1843, díl IV, s. 45, 2S3 člověka, škodolibost dítěte, touha po vědění filozofa, který chce projít tímto muzeem lidské přirozenosti nebo zlovolnost těch, kdo nacházejí zálibu ve špehování a trestání. Čím větší je počet těchto anonymních a průchozích pozorovatelů, tím větší je pro vězněného riziko, že bude překvapen, a o to více roste jeho zneklidňující vědomí, že je pozorován. Panoptikon je nádherný stroj, který, ať jsou tužby, na jejichž základě pracuje, jakkoli různorodé, produkuje zcela homogenní účinky moci. : Skutečné podřízení se rodí mechanicky z fiktivního vztahu. Tak nem nutné použít násilné prostředky pro donucení odsouzeného k dobrému chování, blázna ke klidu, dělníka k práci, školáka k píli při učení, nemocného k poslušnosti příkazů. Bentham byl nadšen tím, že panoptikální instituce mohou fungovat tak snadno: žádné mříže, žádné řetězy, žádné těžké zámky; stačí, aby tu byla jasná separace a dobře rozmístěné otvory, Těžkopádnost starých „maisan de sůretá" s jejich architekturou pevnosti je možné nahradit jednoduchou geometrií a ekonomií „maisan de cerlitude". Účinnost moci, její donucovací síla přešla v jistém smyslu na opačnou stranu -na stranu svého povrchu při aplikaci. Ten, kdo je podroben polem viditelností a je si toho vědom, na sebe přebírá starost o mocenská donucování; nechává je spontánně dopadat na sebe samotného; vpisuje do sebe mocenský vztah, v němž hraje simultánně obě role; stává se principem svého vlastního podřízení. Z tohoto důvodu se může externí moc odlehčit od své fyzické tíže; směřuje k netělesnosti; a čím více se přibližuje k této hranici, tím jsou její účinky konstantnější, důkladnější a trvalejší: je to nepřetržité vítězství, které se vyhýbá jakékoli fyzické konfrontaci a kterého je vždy již předem dosaženo. Bentham nikde neříká, zda se ve svém projektu nechal inspirovat zvěřincem, který zkonstruoval Le Vaux ve Versailles. Byl to první zvěřinec, kde nejsou různé prvky, jak bylo tíadi- 284 .cl, rozptýleny, v parku;ri' uprostřed osmistěnného pavilonu, který v prvním podlaží sestává pouze z jediné části, je královský salon; ve všech stěnách se rozvírají velká okna, jež ústí do sedmi klecí (osmá strana je vyhrazena pro vstup), ve kterých jsou uzavřeny různé druhy zvířat. V Benthamově době tento typ zvěřince vymizel. Avšak v programu Panopti-konu můžeme nalézt podobnou péči o individualizující pozorování, o charakterizaci a klasifikaci, o analytické uspořá-' dání prostoru. Panoptikon je královský zvěřinec; zvíře je nahrazeno Člověkem, seskupení podle druhů individuální distribucí a král mašinérií skryté moci. Kromě těchto maličkostí však Panoptikon vykonává také práci přírodovědce. Umožňuje stanovovat diference; u nemocných pozorovat symptomy u každého jednotlivě, aniž by blízkost lůžek, cirkulace výparů či důsledky nákazy mátly klinické tabulky; u dětí zaznamenávat jejich projev (aniž by přitom mohly napodobovat či opisovat), odhalovat jejich schopnosti, oceňovat jejich charaktery, stanovovat přísné klasifikace a vzhledem k normáliumu rozvoji odlišovat „líné a svéhlavé" od těch, které jsou „nevyléčitelně imbecilní"; u dělníků zaznamenávat schopnosti každého jednotlivce, porovnávat dobu, kterou potřebuje na vykonání určité práce, a jsou-li placeni ode dne, tak následně vypočítat jejich mzdu,7) Tolik tedy, pokud jde o zoologickou zahradu. Pokud jde o laboratoř, Panoptikon mohl být rovněž využit jako stroj na získávání zkušeností, na modifikaci chovám, na výcvik či převýchovu jedinců. Na experimentování s léky a ověřování jejich účinků. Na zkoušení různých druhů trestů na vězních podle závažnosti jejich zločinu a podle jejich povahy a hledání těch nejúčinnějších. Na učení dělníků současně různým technikám a stanovení té nejlepší. Na zkoušení pedagogických ex- --.----- 6) G. Loisel, Hisloire des mčnagcries, 1912, sv. II, s. 104-107. Viz obr. č. 14. 7) Tamtéž, s. 60-64. m. perimentů - a zejména obnovení slavného problému vzdělávání v uzavřeném prostředí, jež bylo zkoušeno na nalezených dětech; pozorovalo by se, co se stane, když by byli ve svých šestnácti čí osmnácti letech uvedeni mezi jiné chlapce či dívky; mohlo by se ověřit, zda, jak se domníval Helvétius, kdokoli může vyučovat cokoli; bylo by možné sledovat „genealogii každé pozorovatelné myšlenky"; bylo by možné různé děti uvést do rozličných systémů myšlení, přimět je věřit, že dvě a dvě nejsou čtyři nebo že měsíc je kolo sýra, a později, až by iim bylo dvacet nebo dvacet pět let, je dát dohromady; vedlo 3y to tedy k diskusím, jež by byly mnohem cennější než kázali a konference, za něž se již utratilo tolik peněz; přinejmenším py se objevila příležitost učinit objevy v oblasti metafyziky Pa-loptikon je privilegované místo, které dovoluje provádět ex-Derimenty na lidech a s naprostou jistotou analyzovat transfor-nace, jakých lze u lidí dosáhnout. Panoptikon může dokonce vytvořit aparát pro kontrolu svých vlastních mechanismů, / centrální věži může ředitel špehovat všechny zaměstnance, cteří jsou mu podřízeni; ošetřovatele, lékaře, mistry, učitele, iozorce; bude je moci nepřetržitě posuzovat, modifikovat je-ich chování, ukládat jim metody, které považuje za nejlepší; íavíc bude mocí i on sám být snadno pozorován. Inspektor, ibjevující se neočekávaně v centru Panoptikonu, bude moci ídním mrknutím oka, a aniž by se před ním mohlo cokoli krýt, posoudit, jak celé zařízení funguje. A nestal se navíc ta-;ový ředitel, byl-li takto uzavřen v středu architektonického lispozitivu, jeho nedílnou součástí? Nezpůsobilý lékař, který lovolí, aby se rozšířila nákaza, neschopný ředitel věznice či to-árny budou prvními oběťmi epidemie ä vzpoury. „Můj osud, Tohlásil velitel Panoptikonu, je spjat s jejich osudy (tedy s osu-y vězňů) všemi svazky, které jsem si dokázal představít.'w I J, Bentham, „Panopticon versus New South Wales", ve Works, ed. Bowring, 1843, díl IV, s. 177. 86 Panoptikon pracuje jako určitá laboratoř moci. Díky svým mechanismům pozorování přitom dokáže s účinností a ve velkém rozsahu pronikat do chování Udí; přírůstek vědění se připojuje ke všem výdobytkům moci a odkrývá nové objekty poznání na všech površích, na nichž moc hodlá působit. > * Město nakažené morem, panoptické zařízení - rozdíly mezi nimi jsou důležité. Na vzdálenost jednoho a půl století vyznačují transformace disciplinárního programu. V prvním případě je situace výjimečná: moc se mobilizuje proti mimořádnému zlu; stává se všude přítomnou a viditelnou; vymýšlí nové mechanismy; odděluje, znehybňuje, rozčleňuje; na určitou dobu konstruuje něco, co je antiměstem a dokonalou společností zároveň; vynucuje si ideální fungování, které se však v konečném zúčtování redukuje, stejně jako zlo, proti kterému bojuje, na prostý dualismus života a smrti: ten, kdo se hýbe, s sebou nese smrt, a zabit je ten, kdo se pohne. Panoptikon je naopak třeba chápat jako zobecněný model fungování, jako způsob definování vztahů moci a každodenního života lidí. Bentham jej bezpochyby prezentoval jako jedinečnou instituci, jež je uzavřená sama v sobě. Podobně bývají utopie často pokládány za dokonale uzavřené. Oproti zpustošeným věznicím, hemžení se a přelidnění při veřejných popravách, jak je vylíčil na rytinách Piranese, představuje Panoptikon krutou a rozumnou klec. Skutečnost, že až do naší doby dal vzniknout takovému množství ať projektovaných či uskutečněných variací, ukazuje, jaká byla po dobu téměř dvou století jeho imaginární intenzita. Ale Panoptikon nesmí být chápán jako snová budova: je to diagram mechanismu moci redukovaný na jeho ideální formu; jeho fungování, abstrahované od všech překážek, od všeho odporu či třem, si lze jasně představit jako čistý architektonický a op- 287 ický systém; je to v podstatě figura politické technologie, iterou je možné, a dokonce nutné oddělit od každého speci-ického užití. Ve svých aplikacích je polyvalentní; slouží k napravování 'ězňů, ale také k léčení nemocných, k vyučování školáků, ; hlídání bláznů, k dohlížení nad dělníky, k donucování ebráků a lenochů k práci. Je to způsob zavedení těla do pro-toru, rozmístění jedinců jednoho ve vztahu k druhým, hie-archícké organizace, rozprostření center a kanálů moci, defi-ování jejích nástrojů a způsobů intervence, které mohou být vedeny v činnost v nemocnicích, v dílnách, ve školách, ve ěznicích. Pokaždé, když je třeba pracovat s množstvím jed-otlivců, jimž je nutné uložit nějaký úkol nebo určitou formu hování, je možné použít panopdcké schéma. Je aplikova-úné - odhlédneme-li od nezbytných modifikací - „ve všech istitucích, kde je třeba v mezích jistého prostoru, jenž není říliš rozlehlý, držet pod dohledem určitý počet osob".y) Při každé ze svých aplikací dovoluje zdokonalovat výkon locí, a to rozličnými způsoby: tím, že umožňuje redukovat □čet těch, kteří moc vykonávají, a přitom znásobit počet ch, nad nimiž je vykonávána. Tím, že dovoluje intervenovat každém okamžiku a že konstantní tlak působí dokonce redtím, než jsou spáchány přestupky, omyly, zločiny. Tím, ; za těchto podmínek nevede nikdy jeho síla k intervenci, fbrž počívá ve spontánním a bezhlučném působení, v ústami mechanismu, jehož účinky se řetězí jedny za druhé. Tím, i bez jakéhokoli jiného fyzického nástroje kromě architektu-■ a geometrie působí přímo na jednotlivce; „přenáší dušev-moc na duši". Panoptické schéma je zesilovačem pro jaký-íli mocenský aparát: zajišťuje jeho ekonomii (v oblastí Tamtéž, s. 40. Zvolfl-lí Bentham prednostne za příklad trestaneckou kolonii, tedy proto, že se v ní uplatňuje množství funkcí (dohled, automatická kontrola, uzavření, samotka, nucená práce, výuka). 8 materiálu, v personální oblasti, v čase); zajišťuje jeho účinnost svým preventivním charakterem, svým nepřetržitým fungováním a svými automatickými mechanismy. Je to způsob získávání moci „v míře dosud nevídané", „významný a nový nástroj vládnutí...; jeho výřečnost spočívá ve velké síle, kterou je schopen dodat každé instituci, v níž by byl využit".™) Je to jistý druh „Kolumbova vejce" v řádu politiky. Ve skutečnosti je s to integrovat se do jakékoli funkce (vzdělávací, terapeutické, výrobní, trestní); zintenzívnit výkon této funkce tím, že se k ní těsně přimkne; konstituovat smíšený mechanismus, v němž se vztahy moci (a vědění) mohou přesně a do nejmenšího detailu přizpůsobit procesům, které je třeba kontrolovat; stanovit přesný poměr mezi „přebytkem moci" a „přebytkem výroby". Způsobuje zkrátka v jistém smyslu to, že se vykonávání moci nepřipojuje zvnějšku jako jakési přísné omezení či privažek k funkcím, které obsadil, nýbrž že je v nich přítomen dostatečně subtilně proto, aby zvětšil jejich efektivitu posilováním svých vlastních obsazení. Panoptický mechanismus není jednoduše přenosovou osou, výměníkem mezi mechanismem moci a nějakou funkcí; je způsobem, jak nechat fungovat mocenské vztahy v nějaké funkci a nějakou funkci prostřednictvím těchto mocenských vztahů. Panoptismus je schopen „reformovat morálku, chránit zdraví, znovuoživit průmysl, šířit vzděláni, snížit veřejné výdaje, postavit ekonomii jako dříve na neochvějný základ, rozplést, a nikoli přetnout gordický uzel zákonů o chudých, a to vše pomocí zcela jednoduché architektonické myšlenky".111 Uspořádání tohoto stroje je nadto takového druhu, že jeho uzavřenost přesto nevylučuje permanentní přítomnost vněj- 10) Tamta, s. 65. 11) Tamta, 5.39. 289 • ■<éfl šku: viděli jsme, že naprosto kdokoli může přijít do centrální věže vykonávat funkce dohlížení, a je-li to třeba, může i snadno uhodnout způsob, jakým se dohled vykonává. Ve skutečnosti všechny panoptické instituce, i jsou-li tak pečlivě uzavřené jako instituce vězeňství, mohou být bez obtíží podřízeny oněm současně nahodilým a ustavičným inspekcím: a to nejen ze strany jmenovaných inspektorů, ale i ze strany veřejnosti; kterýkoli člen společnosti bude mít právo přijít se na vlastní oči přesvědčit, jak pracují školy, nemocnice, továrny, věznice. Není tu žádné riziko, že by vzrůst moci vytvořený panoptickýnv strojem mohl degenerovat v tyranii; disciplinární dispozitiv bude demokraticky kontrolován, poněvadž bude bez ustání přístupný „velikému výboru tvořícímu tribunál světa".12' Pa-noptikon, subtilně uspořádaný tak, aby dozorce mohl jedním mžiknutím oka pozorovat tolik oddělených jedinců, dovoluje rovněž celému světu přijít a dohlížet i nad nejmenším dozorcem. Kdysi byla strojem na vidění temná komora, kde špehovali jednotlivci; nyní se stala průhlednou budovou, kde je vykonávání moci kontrolovatelné celou společností. Panoptické schéma bylo určeno k tomu, aby se, aniž by mizelo či ztrácelo některou ze svých vlastností, rozptýlilo do sociálního těla; jeho posláním bylo stát se zobecněnou funk--cí. Město nakažené morem dodalo výjimečný tdisciplinární ■ model: dokonalý, avšak zcela násilný; proti nemoci, která roznášela smrt, postavila moc nepřetržitou hrozbu smrti; život zde byl redukován na své nejjednodušší vyjádření; to spočívalo v úzkostlivém vykonávání práva meče proti moci 12) Při představě tohoto nepřetržitého proudu návštěvníků vstupujících do centrální věže podzemní chodbou a zde pozorujících kruhovou krajinu Panoptlkonu Eentham myslel na panoramata, která tou do-. bou právě zkonstruoval Baker {první pochází patrně z roku 1787) a v nichž návštěvníci, soustředění uprostřed, sledují dokola je obkružující krajinu, město, bitvu. Tito diváci přesně zaujímají místo svrchovaného pohledu. '. '; 290 smrti. Panoptikon má naopak roli v zesilování; jestliže uspořádává moc, jestliže smeruje k tomu, aby ji učinil ekonomičtější a účinnejší, nedělá to pro moc samu, ani pro bezprostrední záchranu ohrožené společnosti: jde o to posílit společenské síly - zvýšit produkci, rozvinout ekonomii, rozšířit vzdělání, pozdvihnout úroveň veřejné morálky; přimět k růstu a rozmnožení. Jak lze ale posílit moc způsobem, aby panoptikon, aniž by bránil takovému pokroku, aniž by jej zatěžoval svými požadavky a přívažky, tento pokrok naopak usnadňoval? Jaké zesílení moci dokáže být současně znásobením produkce? Jak by moc při zvyšování svých sil mohla i zvětšovat síly společnosti namísto toho, aby se jich zmocňovala nebo je držela na uzdě? Řešení tohoto problému, které podává Panoptikon, spočívá v tom, že produktivní narůstání moci je zajišťováno pouze tehdy, může-li na jedné straně vykonávat moc nepřetržitě až do nejjemnějších základů společnosti, na straně druhé funguje vně jeho okamžitých, násilných, nesouvislých forem, které jsou spjaty s výkonem suverénní moci. Tělo krále s jeho zvláštní materiální a mytickou přítomnosti, se silou, kterou on sám rozvíjí nebo ji přenáší na několik dalších osob, je krajním protikladem této nové fyziky moci, kterou definuje panoptismus; jeho doménou je naopak celá ta dblast.dole, oblast nepravidelných těl s jejich detaily, s jejich množstvím pohybů, s jejich různorodými silami, s jejich prostorovými vztahy; jde o mechanismy, které analyzují rozmístění, odchylky, série, kombinace a které užívají různé nástroje, aby je zviditelnily, zaregistrovaly, oddělily a porovnaly: je to fyzika relační a multiplikované moci, která dosahuje své maximální intenzity nikoli v osobě krále, nýbrž v tělech, v jejich vztazích, které je právě umožňují individualizovat. Eentham definuje na teoretické rovině jiný způsob analyzování sociálního tělesa a vztahů moci, které jím procházejí; v praktických ohledech definuje proceduru podřízení těl 291 a sil, jež musejí zvyšovat využitelnost moci, a přitom odpovídat ekonomii Vladaře.^Panoptísmus je obecným princip nové „politické anatomie", jejímž předmětem a cílem neníjyzFah k suverénnímu vládci, nýbrž vztahy disciplíny. """V této famózní, průhledné a kruhové kleci, s její vysokou, mocnou a vědoucí věží, spočívá patrné pro Benthama otázka po projektu dokonalé disciplinární instituce; jde ovšem také o to ukázat, jak je možné „odemknout" disciplíny a nechat je pracovat difuzně, multiplikovaně, polyvalentně po celém sociálním tělese. U těchto disciplín, které klasická doba vypracovala na přesně daných a relativně uzavřených místech -kasárna, koleje, velké dílny - a jejichž globální zápojem bylo možné si představit pouze v omezeném a provizorním měřítku města nakaženého morem, snil Bentham o tom, že z nich vytvoří síť dispozitivů, které budou vždy a všude ve střehu, prostupujíce celou společnost bez jakékoli mezery či přerušení, Panoptické uspořádání znamená formulaci tohoto zevšeobecnění. Na úrovni elementárních a snadno přenosných nje-chanismů programuje fungování základny společnosti zcela prostoupené a proniknuté disdplináirúirú mechanismy. Máme zde tedy dva obrazy disciplíny-Na jednom konci je disciplína jako blokáda, uzavřena instituce ustavená na okrajích a vždy směřující k negativním funkcím: zadržet zlo, zabránit komunikaci, zastavit čas. Na druhém konci je, spolu š panoptismem, disciplína jako mechanismus: funkcionální dispozitiv, který musí vylepšovat vykonávání moci tím, že je učiní rychlejším, snadnějším, účinnějším jako náčrt subtilních donucovacích metod pro společnost budoucnosti. Pohyb, který vede od jednoho projektu ke druhému, od disciplíny jako výjimky k disciplíně všeobecného dohlížení, spočívá v historické transformaci; jde o postupné rozšíření discipli- \ 292 nárních dispozitivů v průběhu 17. a 18. století, jejich znásobení napříč celým společenským tělesem, o zformování toho, co bychom mohli obecně nazvat disciplinární společnost Celé disciplinární zobecnění, jehož uznání reprezentuje benthamovská fyzika moci, se odehrálo v průběhu klasické doby. Svědčí o tom rozmnožení disciplinárních institucí spolu se sítí, která začíná pokrývat čím dál tím rozsáhlejší povrch a zaujímat čím dál tím méně okrajovou pozici: to, co bylo ostrůvkem, privilegovaným místem či jedinečným modelem, se stalo obecnou formulí; nařízení charakteristická pro zbožné a protestantské armády Viléma Oranžského nebo Gustava Adolfa se transformovala do nařízení všech armád celé Evropy; modelové jezuitské koleje nebo Batencou-rova a Demiova škola či později škola de Sturmova načrtly obecné formy školní disciplíny; uspořádání námořních a vojenských nemocnic posloužilo jako schéma pro celkovou reorganizaci sítě nemocnic v 18. století. Toto rozšíření disciplinárních institucí bylo však nepochybně jen tím nejviditelnějším aspektem různých, hlubších procesů. 1. Funkcionální inverze disciplín. Od počátku se od nich požadovalo především to, aby neutralizovaly nebezpečí, aby se soustředily na neužitečnou či rozbouřenou populaci, aby vyloučily nepříjemnosti, k nimž by vedla příliš početná shromáždění; od nynějška je od nich požadováno - neboť se toho staly schopnými -, aby hrály pozitivní roli, aby zvětšovaly možnou užitečnost jednotlivců. Vojenská disciplína již není pouhým prostředkem k zabránění drancování, dezerce či neposlušnosti vojska; stává se základní technikou potřebnou k tomu, aby armáda mohla existovat již ne jako shromážděný dav, nýbrž jako jednota, která z této jednoty těží dokonce nárůst svých sil; disciplína vede ke zvýšení zručnosti každého jednotlivce, ke koordinaci těchto zri čností, k akceleraci pohybů, znásobení mohutnosti palby, k rozšíření front útoku, aniž 293 by se přitom snížila jeho síla, zvyšuje schopnost odporu atd. Disciplína dílny, přidržujíc se vcelku způsobu, jenž vede k respektování nařízení a autorit, k zabránění krádeží či ztrát, směřuje k zvýšení schopností, rychlosti, výnosů, a tedy zisku; usměrňuje sice vždy morálku chování, avšak čím dál víc se zaměřuje na účel jednání a převádí těla na mechanismy, síly na ekonomii. Když se v 17, století objevily provinční či křesťanské základní školy, byla odůvodnění, jichž se jim dostávalo, vesměs negativní: chudí, kteří neměli prostředky na povzneseni svých dětí, je ponechávali „ve stavu nevědomosti o jejich povinnostech: starost o živobytí, kterou museli vynakládat, a skutečnost, že i oni sami byli málo vzdělaní, jim znemožňovaly předávat dobré vychováni, jež sami nikdy nepoznali"; to zahrnovalo tři hlavní obtíže: nevědomost boží, zahálku (se všemi následky, jimiž jsou opilství, nemravnost, drobné krádeže i loupení) a vytváření oněch skupin žebráků, které byly vždy připravené vyprovokovat veřejné nepokoje a „téměř úplně vyčerpat fondy v Hôtel-Dieu".131 Na počátku revoluce pak bude cílem, jenž je předepsán základnímu vzdělání, mezí jinými věcmi „posílit", „rozvíjet tělo", připravit dítě „do budoucnosti na nějakou manuální práci", vybavit jej „přesným okem, jistou rukou a pohotovými návyky",141 Discipliny slouží stále víc jako techniky na výrobu užitečných je-., dinců, Z toho plyne, že se osvobozují ze své marginální pozice a že se zbavují forem vyloučení či pokání, uzavřeni nebo útulku. Z toho plyne, že pomalu rozvazují své příbuzenství s náboženskými regulérní a klauzurami. Z toho také plyne jejich tendence zakořenit v nejvýznamnéjších, nejcentrálnějších, v nejproduktivnějších oblastech společnosti. Z toho plyne, že se začínají připojovat k některé-z významných základních 13) Ch, Demia, Reglnncnl [nmr íľs čcnk* dv la vitfe dc Lyon, 1716, s, 60-61, 14) Talleyrandova zpráva Knnstitunnlě z10. září 1791, Citováno A. Lén-num, Li liĽvolittion frun^tmcci Yčditaúhm tcdtniiuie, 1968, s. 106. 294 funkcí: k manufakturní výrobě, k předávání vědomostí, k rozmisťování schopností a zručností, k vojenskému aparátu. A konečně z toho plyne i dvojí tendence, kterou lze v průběhu 18. století sledovat, jak se rozvíjí, aby znásobila počet disciplinárních institucí a aby disciplinarizovala aparáty již existující. 2. Rozšíření disciplinárních mechanismů* Zatímco se na jedné straně množí disciplinární zařízení, jejich mechanismy mají jistou tendenci se „deinstitucianalizovat", opouštět uza-vřené"pevnosti, kde pracovaly, a cirkulovat ve „svobodném" stavu; masivní a kompaktní disciplíny se rozkládají na pružné procesy kontroly, jež lze transformovat a přizpůsobovat. Uzavřené aparáty někdy přidávají k této jejich specifické a interní funkci úlohu vnějšího dohledu, rozvíjejíce okolo nich celou okrajovou oblast postranních kontrol. Tak křesťanská škola musí nejen vychovávat poslušné děti; musí rov-■ něž umožnit dohled nad jejich rodiči, informovat se o způsobu jejich života, o jejich příjmech, o jejich zbožností, o jejich mravech. Škola směřuje k ustavení nepatrných sociálních observatoří, aby pronikla až k rodičům a vykonávala nad nimi pravidelnou kontrolu: Špatné chování dítěte nebo jeho nepřítomnost ve škole jsou podle Demii legitímni záminkou k tomu jít a vyptávat se u sousedů, zejména je-li odůvodněná domněnka, že rodina neříká pravdu; později lze také jít a vyptávat se rodičů samotných, zda znají katechismus a zda se modlí, jsou-li odhodláni vymýtit neřesti svých dětí, kolik je u nich v domě postelí a jak je v nich rodina v noci rozmístěna; návštěva může být případně zakončena poskytnutím milodarů, darováním syatých obrázků či dodáním dalších po-stelí.lS1 Podobně je i nemocnice čím dál víc považována za opěrný bod lékařského dohlížení nad populací vně nemocnice; po požáru v Hótel-Dieu v roce 1772 požadovali mnozí, 15) Cli, Dcmia, Rcghmeitfjiuur k$ écaks ik In ville de Li/híí, 1716, s. 39-41], * 295 aby ony tak těžkopádné a neuspořádané velké budovy byly nahrazeny řadou nemocnic omezených rozměru; jejich funkcí by bylo přijímat nemocné v oddělených částech, ale také sjednocovat informace o nich, bdít nad endemickými ä epidemickými jevy, otevírat ambulantní střediska, poskytovat rady obyvatelům a pravidelně informovat úřady o zdravotním stavu v oblasti.16' Disciplinární procedury je možná též vidětrozptýlejngju-koli jako uzavřené instituce, nýbrž jako ohniska kontroly rozesetá po celé společnosti. Náboženské skupiny a dobročinné organizace hrály po dlouhou dobu tuto roli „discipli- 1 narizace" populace. Od protireformace až po filantropii červencové monarchie se množily iniciativy tohoto typu; jejich cíle byly náboženské (konverze a umravnění), ekonomické (podpora a podněcování k práci) nebo politické (šlo o boj proti nespokojenosti či proti agitaci). Pro názornost by stačilo citovat například nařízení pro charitativní společnosti pařížských farností. Teritorium, jež má být pokryto, je rozděleno na čtvrti a úseky, které jsou přiděleny jednotlivým členům společnosti. Ti je musejí pravidelné navštěvovat „Budou usilovat o potírání míst se špatnou pověstí, obchodů s tabákem, heren, karetních spolků, veřejných skandálů, rou-hačství, bezbožností a jiných nepořádků, s nimiž se setkají," Budou též muset jednotlivě navštěvovat chudé; vodítka pro získávání informací jsou upřesněna v nařízeních: stálost ubytování, znalost modliteb, navštěvování svátosti, znalost nějakého řemesla, mravy (a „zda vůbec neupadli v chudobu pro své hříchy"); a konečně „je třeba obratně zjistit, jak se 16) V druhé polovině IS. století se často snilo o využití armády jako instance provádějící dohled a o permanentním obecném rozčlenění za účelem dohledu nnd obyvatelstvem. Armáda, která byla sama podrobena disciplíně teprve v 17. století, jíž byla chápána jako schopna „disciplinarizovat". Viz například J. Serván, U< Soldát álmjtin, 17SQ. »96 chovají v domácnosti, zda žijí v míru mezi sebou i se svými sousedy, zda pečují o výchovu dětí v bázni boží,., zda nenechávají své starší děti různého pohlaví spát společně či zda nespí s nimi, zda nestrpí ve své rodině prostopášnosti a flirtování, především u svých starších dcer. Je-li pochybnost o tom, zda jsou oddány, je třeba vyžádat si jejich oddací list"175 3^ZeňtdtněnfmechnnismíDi disciplíny.}/ Anglii zajišťovaly po dlouhou dobu funkce společenské disciplíny soukromé skupiny inspirované nábožensky;1 B1 ve Francii, ačkoli část této role spočívala v rukou společností pro péči o propuštěné trestance a jejich podporu, další - a nepochybně nejvýznam-nějšL-. část-velice brzy.pře vzal. policejníaparát. Organizování centralizované policie probíhalo po dlouhou dobu, a dokonce přímo před očima současníků, jako nejpfímější výraz královského absolutismu; panovník si přál mít „u sebe úředníka, jemuž by mohl přímo svěřovat své příkazy, svá pověření, své záměry a který by byl pověřen vykonáváním těchto příkazů a královských zatykačů [lettres de cn-diťr]".iy) Převzetím určitého počtu již existujících funkcí -pátrání po zločincích, dohled ve městě, ekonomická a politická kontrola - je policejní důstojnici a hlavní důstojník, který jim velel v rámci celé Paříže, ve skutečnosti, přeměnili na jednotný a přísný administrativní stroj: „Všechny oblasti působení a vyšetřování, které jsou rozmístěny v kruhu, mají střed v osobě hlavního důstojníka... To on uvádí do pohybu všechna kola, jež společně utvářejí řád a harmonii. Účinky je- 17) Arsenal, ms. 2565. Pod tímto číslem se nachází množství nařízení ohledně charitativních spolků v 17. a 18. století. 1S) Viz L. Rad/JnoviU, The Englhli Crimiital Lm\ 1956, díl II, s. 203-241. 19) Poznámka Dovála, prvního tajemníka policejního velitelství, citovaná F, Funck-Brentnnern, CntflIo$uc- rte imimiscrits ilc la Nbliothčque dc l'Arsnwl,ďú IX, *A. é 297 ho správy nemohou být k ničemu přirovnány lépe než k pohybům nebeských těles. "2f)) Jestliže však byla policie jako instituce dobře organizován na ve formě státního aparátu a jestliže byla jasně napojena^ přímo na centrum politické suverenity, typ moci, který vykonávala, mechanismy, které uváděla do pohybu, a elementy, na než je aplikovala, byly zcela specifické. Je to aparát, který musí být koextenzivní s celým společenským tělesem, a to nejen na jeho krajních hranicích, kterých dosahuje, nýbrž do ' nejpodrobnějšíha detailu, který má na starosti. Policejní moc se musí „týkat všeho": nejde tu však vůbec o Jo ta li tu státujŕi království jako viditelného i neviditelného těla monarchyrjde o prach událostí, jednání, chování, mínění - „všeho, co se děje";21* předmětem zájmu policie jsou tyto „věci v každém okamžiku", tyto „maličkosti", o nichž hovoří Kateřina II. ve' svém Velkém nařízení,231 S policií se dostáváme do prostoru neomezené kontroly, která hledá, jak v ideálním případě dospět k tomu nejjemnějšímu zrnku, k tomu nejpomíjivějšímu fenoménu sociálního tělesa: „ministerstvo pro úředníky a příslušníky policie je jedno z nejdůležitějších; záležitosti, které obsáhne, jsou v jistém smyslu neomezené a lze je zpozorovat jen při dostatečně detailním zkoumání":23' nekonečně malé entity politické moci. Aby mohla být vykonávána, musí být této moci poskytnuty nástroje pro nepřetržité, vyčerpávající, všudypřítomné dohlížení schopné učinit vše viditelným za podmínky, že samo zůstane neviditelné. Toto dohlížení musí být jako pohled 20) N. T. Des Essarts, Dictiommirc tmivcrscl dc police, 1787, s,344,528. 21) Le Matře v memorandu napsaném na žádost Sartineho jako odpověď na šestnáct otázek Josefa lí. pařížské policii. Toto memorandum bylo publikováno Gazierem roku 1879. 22) Dodatek k Instruction patir In rádnetion ďun nmiveau cods, 1769, § 535* 23) N. Delamare, Trnité dc In pnlkc, 1705, nestránkovaná předmluva. 298 bez tváře, který transformuje celé sociální těleso v pole vnímání: tisíce všudypřítomných očí, pohyblivá a vždy ve střehu připravená pozornost, rozsáhlá hierarchizovaná síť, jež podle Le Maireho zahrnuje pro Paříž 48 komisařů, 20 inspektorů, dále pravidelně placené „pozorovatele", basses mouches neboli tajné agenty, odměňované příležitostně, dále udavače, oceňované podle splnění úkolu, a konečně prostitutky A tato nepřetržité pozorováni musí být koncentrováno v řadě zpráv a hlášení; po celé 18. století směřuje ohromný policejní text k tomu, aby pokryl společnost za pomoci komplexní dokumentární organizace.24' Na rozdíl od soudního či administrativního zápisu bylo v tomto případě zaznamenáváno chovám, postoje, možnosti, podezření - permanentní účet z chování jednotlivců. Zde je třeba poznamenat, že policejní kontrola, ačkoli byla zcela „v královských rukou", nepracovala pod královým výhradním vedením. Ve skutečnosti to byl systém s dvojitým vstupem: musel odpovídat, obcházením justičního aparátu, bezprostředním přáním krále; byl nicméně rovněž schopný odpovídat podnětům zdola; slavné královské zatykače [Jettres de cnclwt], které byly po dlouhou dobu symbolem královské arbitráže a které politicky diskvalifikovaly praxi uvězňování, byly ve skutečnosti v naprosté většině vyžádány rodinami, učiteli, lokálními notábly, obyvateli ze sousedství či faráři a jejich funkcí bylo potrestat internovaním celou oblast přestupků pod hranicí trestností [infmpéimlilé], které spočívaly v narušování pořádku, pobuřování, neposlušnosti, špatném chování; to, co si Ledoux přál vypudit ze svého architektonicky dokonalého města a co nazýval „přestupky z nedostatku dohledu". Vcelku tedy policie v 18. století při- 24) V případě policejních registrů z 18. století lze odkázat na M- Chas-saignea, Ln Lieutcnanee generale de voliče, 1906. 299 pojuje ke své roli pomocníka justice při pronásledování zločinců a nástroje politické kontroly spiknutí, opozičních hnutí či vzpour ještě funkci disciplinární. Je to funkce komplexní, protože spojuje absolutní moc monarchy s těmi nejnížšími in, stancemi moci rozptýlenými ve společnosti; protože mezi těmito rozličnými uzavřenými institucemi disciplíny (dílny, armády, školy) rozprostírá zprostředkující,síť, jež pracuje tam, kde ony zasahovat nemohou, jež disciplinarizuje nediscipli-nární prostory; překrývá je, propojuje je, zajišťuje zde svou ozbrojenou mocí disciplínu vsunutou mezi tyto oblasti a me-tadisciplínu. „Za pomoci moudré policie navyká panovník lid pořádku a poslušnosti Organizace policejního aparátu v 18. století potvrzuje zevšeobecnění disciplín, které dosahuje rozměrů státu. Äčkoľi bylo spjato tím nejzjevnějším způsobem se vším, co v rámci královské moci přesahovala výkon pravidelné justice, je pochopitelné, proč mohla policie s minimem změn odporovat znovunastolení soudní moci a proč vůči ní nepřestala až do dnešní doby čím dál tím hruběji prosazovat své výsady; nepochybně proto, že je sekulárním ramenem spravedlnosti, ale také proto, že mnohem lépe než soudní instituce tvoří, díky svému rozsahu a svým mechanismům, jeden celek se společností disciplinárního typu. Přesto by bylo nepřesné domnívat se, že disciplinární funkce byly jednou provždy konfiskovány a absorbovány státem. „Disciplína" nemůže být identifikována ani s institucí, ani s aparátem; je typem moci, modalitou praktikování moci, nesoucím si s sebou celý soubor nástrojů, technik, postupů, úrovní aplikace, cílů; je jakousi „fyzikou" či „anatomií" moci, určitou technologií. Muže být využita jednak „specializovanými" institucemi (vězeňství či nápravná zařízení z 19. století), jednak institucemi, v nichž slouží jako základní nástroj 25) E. de Víittel. Li Drait fot gens, 1768, s. 162, 300 k dosažení určených cílů (školy, nemocnice), jednak nižšími instancemi, které v ní nacházejí prostředek k posílení či reorganizaci svých interních mocenských mechanismů (jednoho dne se ukáže, jak se vnitrorodínné vztahy, výslovně v buňce rodiče - děti, staly „disciplinovanými", jak pohlcovaly již od klasické doby externí schémata, nejprve Školní a vojenská, později lékařská, psychiatrická, psychologická, která učinila z rodiny privilegované místo pro objevení se otázky, co je normální a co nenormální); jednak aparáty, které učinily disciplínu principem svého vnitřního fungování (disciplínariza-ce administrativního aparátu počínaje napoleonskou epochou), jednak státními aparáty, jejichž sice nikoli výhradní, ale hlavní funkcí je zajistit vládu disciplíny v celém rozsahu společnosti (policie). Můžeme tedy hovořit celkově o formování disciplinární společností při pohybu směrem od uzavřených disciplín, jistého druhu společenské „karantény", až k neomezené zevše-obecnitelnému mechanismu „panoptismu". Ne proto, že disciplinární modalita moci nahradila všechny ostatní, ale proto, že se mezi ostatní infiltrovala, občas je diskvalifikovala, nicméně sloužila jim též jako zprostředkovatel, jako spojení mezi nimi, prodlužovala je, a především umožňovala dovést účinky moci až do těch nejmenších a nejvzdálenějších elementů. Zajišťuje infinitezimální .distribuci vztahů moci. Několik íetľpo Benthamovi vystavil Julius této společnosti rodný list.2fl1 O panoptickém principu prohlásil, že v něm jde o něco víc než o architektonickou důmyslnost: je to událost v „dějinách lidského ducha". Na pohled je to jen řešení technického problému; ayšak'rýsuje ve v něm celý. jeden typ společnosti. Už starověk byl civilizací podívané, „Umožnit mnoha lidem pohled na malý počet objektů"; tomuto problému odpovídala architektura chrámů, divadel a cirků. Společ- 26) N, H. Julius, Luftmssur /iv urisump, fr, preklad, 1831, sv. 1, s. 384-386, 301 ně s podívanou převládaly i veřejný život, mohutnost slavností a smyslná blízkost. V těchto rituálech, kdy tekla krev, nacházela společnost svou sílu a zformovala se na okamžik v jednotné veliké tělo, Moderní doba klade opačný problém: „opatřit malému počtu, nebo dokonce jednomu člověku, okamžitý pohled na velké množství". Ve společnosti, kde základními prvky již nejsou společenství a veřejný život, nýbrž na jedné straně soukromá individua a na straně druhé stát, mohou být vztahy uspořádány pouze ve formě přesně opačné vzhledem k podívané: „V moderní době, při neustále vzrůstajícím vlivu státu, při jeho dennodenním, stále hlubším zasahování do každého detailu a do všech vztahů společenského života, byl úkol rozšiřování a zdokonalování záruk těchto postupů, využívání a nasměrování k splnění tohoto velkého cíle vyhrazen konstruování a distribuování budov určených k současnému dohlížení nad velkým množstvím lidí/' To, co Bentham popsal jako technický program, přečetl Julius jako završený historický proces. Naše společnost není společnost podívané, nýbrž společnost dohledu; pod povrchem obrazů jsou v hloubce pohlcována těla; za velkou abstrakcí směny pokračuje důkladná a konkrétní drezúra užitečných sil; komunikační okruhy jsou oporami pro akumulaci a centralizaci vědění; lira znaků definuje zakotvení mocí; krásná totalita jednotlivce není naším společenským řádem amputována, potlačována či zaměňována, ale jednotlivec je tu pečlivě vyráběn podle celkové taktiky sil a těl. Jsme Řeky daleko méně, než si myslíme. Nejsme ani na terasách kolosea, ani na scéně, nýbrž v panoptickém stroji, obklíčeni jeho účinky moci, které přenášíme sami na sebe, poněvadž jsme sami jedním z jeho koleček. Zde je patrně jeden ze zdrojů významu, který v historické mytologii náleží napoleonské osobnosti: leží v bodě spojení monarchického a rituálního praktikováni suverénní moci a hierarchického a nepřetržitého praktikování neomezené disciplíny. Je tím, kdo přesahuje 302 vše jedním jediným pohledem, jemuž však žádný, ani sebenepatrnější detail nikdy neunikne: „Zdá se vám, že žádná Část Impéria není ponechána bez dozoru, že žádný zločin, žádný delikt, žádná potyčka nezůstanou nepotrestány a že oko génia, jež dokáže vše prosvítit, obsáhne v celkovosti tento ohromný stroj, aniž by mu nicméně mohl uniknout ten nejmenší detail."271 Disciplinární společnost, v okamžiku svého plného rozvinutí, s sebou přesto ještě nese spolu s cí-sařem_s^aji_a^pekt moci podívané. Jako monarcha, jenž je současně uzurpátorem starého trůnu a organizátorem nového státu, soustředil v jediné symbolické a poslední postavě celý dlouhý proces, ve kterém slavnosti suverenity, nezbytně spektakulární manifestace moci, vyhasly jedna po druhé v každodenním dohlížení, v panoptismu, kde ostražitost křižujících se pohledů učinila brzy zbytečné jak orlí zrak, tak slunce. ■ f Formování disciplinární společnosti odkazuje k jistému počtu masivních historických procesů - ekonomických, právnicko-politických a konečně vědeckých -, uvnitř kterých se odehrávalo. 1. Z obecného hlediska lze říci, že discipliny jsou technikami, jimiž lze zajistit uspořádání množství lidí. Je pravda, že na tom není nic výjimečného, či dokonce charakteristického: každý systém moci je postaven před tentýž problém. Ale disciplínám je vlastní to, že se pokoušejí s ohledem na ona množství definovat taktiku moci, jež odpovídá třem kritériím: dosáhnout vykonávání moci s co možná nejnižšími náklady, (ekonomickými, tedy tak, že způsobí nepatrné výdaje; 27) J. B. Treílhard, Motifs du codc ďinstntction críminelle, 1B08, s, 14. 303 politickými, tedy tak, že bude diskrétní, slabě exteriorizova-né; relativně neviditelné, tedy že vzbudí jen malý odpor); dále zajistit, aby účinky této moci ve společnosti byly dovedeny k maximální intenzitě a sahaly tak daleko, jak je to fen možné, bez překážek či mezer; nakonec propojit FěritčT^eka-nomický" růst moci s výkonností aparátů, v rámci nichž je vykonávána (tedy pedagogických, vojenských, výrobních či medicínských aparátů), zkrátka zvýšit zároveň poslušnost a užitečnost všech prvků systému. Tento trojí cíl disciplín odpovídá Idobře známé historické situaci. Na jedné straně to je výrazný demografický nápor v 18. století: přírůstek nestálé populace (jedním z primárních cílů disciplíny je tuto populací usadit; je to proces antíkočovnictví); změna kvantitativní škály skupin, které mají být kontrolovány nebo manipulovány (od počátku 17. století až do nástupu Velké francouzské revoluce se populace ve školách zněkolikanásobila, stejně jako v nemocnicích; armáda čítala na konci 18, století v době míru více než 200 000 mužů). Jiným aspektem této situace byl vzrůst výrobního aparátu, stále rozsáhlejšího a komplexnějšího, také však stále nákladnějšího, takže bylo třeba usilovat o růst jeho rentability. Rozvoj disciplinárních procedur odpovídá těmto dvěma procesům, ä přesněji nutností seřídit jejich korelaci. Ani zbytkové formy feudální moci, ani struktury administrativní monarchie, ani lokální mechanismy kontroly, ani nestabilní propletenec, který všechny společně tvořily, nedokázaly tuto roli zajistit: zabraňoval jim v tom mezerovitý a nepravidelný rozsah jejich sítě, jejich často konfliktní fungování, ale především „nákladný" charakter moci, kterou přitom vykonávaly. Nákladný v několikerém smyslu: protože to stálo mnoho přímo státní pokladnu, protože systém prodejných úřadů či pachtovních smluv populaci sice nepřímo, zato silně zatěžoval, poněvadž odpor, se kterým se setkávala, ji přiváděl do kruhu neustálé intenzifikace, protože tento systém probíhal zásadně prostřednictvím odvodů 304 (odvodu peněz nebo zboží jako královských, vrchnostenských či církevních daní; odvodů z hlavy a podle Času ve formě roboty nebo verbovaní, zavíráním tuláků nebo jejich i vyháněním). Rozvoj disciplín značí objevení se elementárních technik moci, které vykazují docela jinou ekonomii: mechanismy moci, které se namísto toho, aby postupovaly „de-duktivn.ěVintegrují do nitra produktivní účinnosti aparátů, do růstu této účinnosti a do využití toho, co produkuje. Starý princip „odvod - násilí", který ovládal ekonomii moci, nahradily disciplíny principem „umírněnost - výroba — ■ zisk". Jsou zde jako techniky, které dovolují přizpůsobit navzájem množství lidí a rozmnožení aparátů produkce (a „produkcí" je zde třeba rozumět nikoli výrobu ve vlastním . slova smyslu, ale také produkci vědění a schopností ve škole, produkci zdraví v nemocnicích, produkci destruktivní sí-ly prostřednictvím armády). Pří tomto úkolu přizpůsobování musí disciplína řešit určité množství problémů, na něž nebyla stará ekonomie moci dostatečně vyzbrojena. Dokáže snížit „neužitečnost" masových jevů: redukovat to, co u množství způsobuje, že je mnohem méně ovladatelné než určitá jednota; redukovat to, co se staví proti využití každého z jeho prvků samostatně i v jejich souhrnu; redukovat vše, co by mohlo ohrozit výhody plynoucí z množství; proto disciplína stabilizuje; znehybňujé nebo usměrňuje pohyby; rozplétá konfuze, rozhoduje o husr té populaci těch, kteří se jen nejisté potulují, vynucuje si jejich promyšlené rozmístění. Musí rovněž ovládat všechny sily, které se formují v souvislosti se samotným ustavením organizovaného množství; musí neutralizovat účinky proti-moci, jež přitom vzniká a vyvolává odpor vůči moci, která zde má dominovat: vzbouření, revolty, spontánní organizace, spolčovaní - zkrátka vše, co může ustavovat horizontální spojení, Odtud fakt, že disciplíny využívají procedury pře-pažení a vertikality, jež zavádějí mezi rozličné prvky téže ro- 305 viny tak hermetická oddělení, jak je jen možné, jež definují síť těsných hierarchií, jež prostě staví proti vnitrní a nepřátelské síle množství postup kontinuální a individualizující pyramidy. Musejí také zvyšovat jedinečnou užitečnost ka?dého prváku množství, avšak prostředky, které jsou nejúčinnější a nejméně nákladné, to znamená využitím samotného množství jako nástroje tohoto zvýšení: ze snahy, aby z těl vytěžily maximum času a sil, plynou tyto souhrnné metody, jimiž jsou rozvrhování času, kolektivní výcvik, cvičení, globální a současně deíailní dohled. Navíc je třeba, aby disciplíny zesilovaly účinek využitelností, který je množstvím vlastní, a aby každé množství učinily užitečnějším, než je prostý souhrn jejich prvků: právě proto, aby rozmnožily využitelné účinky mnohosti, definují disciplíny taktiky rozčlenění, vzájemného přizpůsobení těl, gest a rytmů, diferenciace schopností, vzájemné koordinace ve vztahu k aparátům nebo úkolům. A konečně, disciplína musí rozehrát vztahy moci nikoli někde nad množstvím, nýbrž přímo v tkáni množství způsobem co možná nejpřímějším, nejpřesněji rozčleněným podle jiných funkcí daného množství, a také co nejméně nákladným: tomu odpovídají anonymní nástroje moci, koextenzivní s daným množstvím, které jej systematicky organizují, jako hierarchický dohled, soustavná registrace, neustálé posuzování a klasifikace. Jde zkrátka o to nahradit moc, jež se manifestuje. leSr kem těch, kteří ji vykonávají, mocí, jež úskočné zpředmětnuje ty, na něž se vztahuje; spíš o nich zformovat souhrn vědění než nad nimi rozestřít okázalé znaky panování. Jedním slovem, disciplíny jsou souborem nepatrných technických vynálezů, které dovolovaly zvětšovat užitnou velikost množství tím, že zmenšovaly potíže moci, která těmto množstvím právě proto, aby je učinila užitečnými, musí vládnout. Množství, ať už je jím osazenstvo dílny nebo národ, armáda nebo škola, dosahuje prahu disciplíny tehdy, když se stává příznivým vztah jednoho k druhému. 306 Jestliže ekonomický vzestup Západu započal s postupy, jež umožnily akumulaci kapitálu, lze říci, že metody pro řízení akumulace lidí umožnily politický vzestup vzhledem k tradičním, rituálním, nákladným a násilným formám moci, které brzy zastaraly a byly vystřídány celou tou jemnou a propočtenou technologií podrobení. Ve skutečnosti nemohou být tyto dva procesy - akumulace lidi a akumulace kapitálu - oddělovány; nebylo by možné vyřešit problém aku- » mulace lidí bez růstu výrobního aparátu, schopného je současně vydržovat a využívat; a naopak techniky, které Činily kumulativní množství lidí užitečným, akcelerovaly pohyb akumulace kapitálu. Na méně obecné rovině technologické proměny výrobního aparátu, rozdělení práce a vypracování disciplinárních postupů udržovaly celek velice úzce propojených vztahů,211* Jedno umožňovalo druhé a činilo je nezbytným; jedno sloužilo jako model druhému. Disciplinární pyramida konstituovala malou buňku moci, uvnitř které byly vykonávány a plně využívány oddělení, koordinace a kontrola úkolů; analytické rozčlenění času, pohybů, tělesných sil vytvářelo operační schéma, které bylo snadné převádět z podřízených skupin na výrobní mechanismy; masivní projekce vojenských metod do průmyslové organizace byla příkladem tohoto modelování rozdělení práce podle schémat moci. Na druhé straně se však technická analýza procesu produkce, jeho „strojový" rozklad promítá do pracovní síly, jejímž úkolem bylo tuto produkci zajišťovat: konstituování disciplinárních strojů, v nichž jsou skládány a pomocí nichž jsou zesilovány síly jednotlivců, které tyto stroje sdružují, je účinkem onoho promítnutí. Řekněme, že disciplína je unitárním technickým postupem, jímž je tělesná 28} Viz K, Marx, KnpM, kniha I, 4. oddíl, kap. XI„ čes. překlad, 1954, A ještě zajímavější je analýza F. Guerryho a D. Deleulea Ln Corpa pro-ductif, 1973. 307 sila s minimálními výlohami redukována jako síla „politická" a maximalizována jako síla užitná. Růst kapitalistické ekonomie vyžadoval specifickou modalitu disciplinární moci, jejíž obecné předpisy techniky podrobení sil a těl, zkrátka její „politická anatomie", mohly začít fungovat napříč zcela odlišnými politickými režimy, aparáty ä institucemi. 2. Panoptická modalita moci - v elementární, technické, skromně fyzické rovině, v níž se situuje - není bezprostředně závislá na velkých právně-politických strukturách společností, ani není jejich přímým prodloužením; není nicméně ani absolutně nezávislá. Proces, jímž se buržoazie stala v průběhu 1S. století politicky dominantní třídou, se skryl, historicky vzato, za ustavováním explicitního, kódovaného a formálně rovnostářského.....právního rámce a v organizování režimu parlamentárníha a zastupitelského typu. Avšak rozvoj a zobecňování disciplinárních dispozitivů tvořily druhou, temnou stranu těchto procesů. Obecná právní forma, která garantovala systém v principu rovnostářských práv, měla v pozadí drobné, každodenní fyzické mechanismy, celý tento systém v zásadě nezákonných a nesouměrných mikromocí, které konstituují disciplíny. A ačkoli zastupitelský režim formálním způsobem umožňoval, aby ať přímo či-nepřímo, ať určitým spojením či bez něj vůle většiny formovala základní instanci suverenity, disciplíny poskytovaly základní záruku podřízenosti sil a těl. Skutečné, tělesné disciplíny vytvořily podklad formálních a právních svobod. Společenská smlouva mohla být docela dobře považována za ideální, základ práva a politické moci; panoptismus ustavil technickou, univerzálně rozšířenou proceduru donucování. Nepřestával pra-zovat v hloubi juristických struktur společnosti, aby umožnil Efektivní fungování mechanismů moci v opozici k formálním 'ámcům, za něž se vydával. „Osvícenství", které, objevilo ívobody, také vynalezlo disciplíny,^ Í08 Zdánlivě netvoří disciplíny nic víc než „podprávo". Zdá se, že rozšiřují obecné formy definované právem až na infinitezimální úroveň singulárních existencí; či spíš vypadají jako metody výcviku, které umožňují jedincům, aby se integrovali v rámci těchto obecných požadavků. Pokračují jakoby ve stejném typu práva ve změněném měřítku, a tedy ve zmírněné a nepochybně shovívavější formě. V disciplínách je ale třeba vidět spíš jisté protiprávo. Mají přesnou úlohu zavádět nepřekonatelné nesouměrností a vylučovat reciprocity. Zaprvé proto, že disciplína tvoří mezi lidmi „soukromé" spojení, jež je vztahem omezení zcela odlišných od těch, která jsou obligatórni ze společenské smlouvy; přijetí disciplíny může být odsouhlaseno cestou smlouvy; způsob, jímž je disciplína ukládána, mechanismy, které nechává působit, podřízení jedněch vzhledem k druhým, jež není reverzibilní, „přebytek moci", který je vždy fixován na téze straně, nerovnost pozic rozdílných „partnerů" ve vztahu k obecnému nařízení, to vše staví proti sobě svazek disciplinární a svazek smluvní a umožňuje smluvní svazek systematicky falšovat od chvíle, kdy je jeho obsahem mechanismus disciplíny. Je například známo, kolik skutečných procedur ovlivňuje právní fikci pracovní smlouvy: disciplína dílny je rozhodně nemálo významná. Navíc, zatímco právní systémy kvalifikují subjekty práva podle univerzálních norem, disciplíny charakterizují, klasifikují, specializují; rozmisťují je podél určité škály, rozdělují je podle normy, hierarehizují jedince navzájem vůči sobě a nakonec je i diskvalifikují a znehodnocují. V každém případě v prostoru a v čase, v němž vykonávají svůj dohled a rozehrávají nesouměrnosti své moci, provádějí sice nikdy totální, nicméně nikdy zcela vyloučené pozastavení práva. Disciplína regulérní a institucionalizovaná tak, jak jen může být, je ve svém mechanismu „protiprávem". A ačkoli se zdá, že univerzální dodržování zákona v moderní společnosti fixuje meze výkonu moci, její všeobecně rozšířený pa- 309 noptismus y ní, na rubu práva, dovoluje fungovat rozlehlé a současně miniaturní mašinérii, jež podporuje,, posiluje, rozmnožuje nerovnováhu moci a činí marnými hranice, které okolo ní byly vyznačeny. Nepatrné discipliny, každodenní panoptismy mohou docela dobře existovat pod rovinou výskytu velkých aparátů a politických bojů. V'genealogii moderní společnosti byly spolu s třídní nadvládou, jež vede napříč disciplínami, politickou protiváhou právnických norem, podle nichž se rozdělovala moc. Odtud zajisté význam, který byl tak dlouho přiznáván malým procedurám disciplíny, jejím zdánlivě nepatrným uskokům, které vynalezla, nebo dokonce oněm „vědomostem", které jí dodávají přijatelné vzezření; odtud strach z jejich ztráty, nepodaří-li se pro ně nalézt náhradu; odtud tvrzení, že leží v samotných základech společnosti a její rovnováhy, zatímco jsou řadou mechanismů pro ustavení konečné a všudypřítomné nerovnováhy ve vztazích moci; odtud neústupnost, s níž disciplíny platí za skromnou, avšak konkrétní formu veškeré morálky, třebaže jsou svazkem fyzicko-politíckých technik. Abychom se vrátili k problému legálních trestů: vězení v doprovodu celé nápravné technologie má být znovu přesunuto, a to v momentě, kdy dochází k proměně kodifikované moci trestat v disciplinární moc dohlížet; v momentě, kdy jsou univerzální tresty zákona aplikovány selektivně vůči ur-řitým a vždy týmž jedincům; v momentě, kdy se překvalifikování právního subjektu skrze trest stává užitečným výcvi-taré obžalovací justici postupně, ale procesem směřujíarri odshora dolů; disciplinární technika napadla trestní justici, ež je ještě ve svém principu inkviziční, zákeřně a jakoby zdo-a. Všechna velká hnutí, usilující o odchýlení, která charakte-izují moderní trestání - problematizace zločince mimo rámec eho zločinu, péče o trestáni, jež je nápravou, terapeutikou, lormalizací, rozložení aktu souzení mezi rozmanité instance, i nichž se předpokládá, že budou poměřovat, hodnotit, diagnostikovat, léčit, transformovat jedince -, to vše zradilo dis-ľiplinární zkoušku při pronikání do právní inkvizice. To, co se dnes prosazuje v trestní justici jako její moment iplikace, její „užitný" objekt, nebude již tělo viníka postave-lé proti tělu krále; nebude to již ani právní subjekt ideální společenské smlouvy; bude to spíš disciplinární jedinec. Kra j-lím bodem trestní justice ve starém režimu před revolucí by-o naprosté rozsekání těla kralovraha: manifestace nejsilnejší noci na těle toho nejhoršího zločince, jehož úplná destrukce lechala zazářit zločin v jeho pravdě. Ideálním stavem dneš-iího trestání by byla neomezená disciplína; vyslýchání bez, ;once, vyšetřování, které by přerůstalo bez omezení v pečlivé a stále analytičtější pozorování, souzení, jež by bylo sou-iasně utvářením nikdy neuzavřeného spisu, propočtená mír-lost trestu, která by byla propletená s úpornou zvědavostí •.kousky, procedura, jež by byla současně neustálým měříte ;em odchylky ve vztahu k nepřístupné normě a asympto-ickým pohybem, který by jejich sblížení odsouval do ne-:oneČna. Veřejná poprava završila logicky proceduru ►vládanou. inkvizicí. Uvalení „pozorování" je přirozeným >rodloužením justice napadené disdplinárriími metodami procedurami zkoušky Co je překvapujícího na tom, že ce-ulární vězení, s jeho chronologií skandálů, s jeho nucenou 14 prací, s jeho stupni dohledu a registrace, s jeho odborníky na normalitu, kteří přebírají štafetu soudce a ještě znásobují jeho funkce - že se toto vězení stalo nástrojem moderního trestání? Je snad překvapující, že se vězení podobá továrnám, školám, kasárnám, nemocnicím, když se všechny podobají vězení? 315 ČÁST IV Vězení KAPITOLA I DOKONALÉ A PŘÍSNÉ INSTITUCE Vězení není tak nedávné, neboť o něm nelze říci, že se zrodilo až s novými zákoníky. Vězení jako forma předchází svému systematickému využití v trestních zákonech. Konstituuje se vně. soudního aparátu ve chvíli, kdy vznikají, procházejíce celým sociálním polem, procedury určené k oddělení jednotlivců, k jejich prostorovému rozmístění a ustálení, jejich utřídění, k využití maxima jejich času a jejich sil, k drezúre jejich těl, kódování celého jejich chování, kdy jsou drženi v prostoru viditelnosti bez možností skrytí, kdy se formuje veškerý aparát pozorovaní, registrace a notace okolo nich, ustanovuje určité vědění okolo nich, které se akumuluje a centralizuje. Obecná forma aparátu, který vede jednotlivce k poslušnosti a užitečnosti pomod přesného opracování jejich těl, dala vzniknout instituci vězení dříve, nežli ji právo definovalo jako trest par excellence. Je pravda, že na přelomu 18. a 19. století dochází k přechodu od trestání k věznění; a to bylo něco nového. Ve skutečnosti však šlo o to, že trestání se otevřelo mechanismům donucení, vypracovaným již jinde. „Modely" trestajícího věznění - Gand, Gloucester, Walnut Street - znamenaly spíše první viditelné body tohoto přechodu než nějaké inovace či nová východiska. Vězení, podstatná část vězeňské panoplie, značí zajisté významný moment v trestní justici: její přístup k „humanitě". Značí však rovněž důležitý moment v historii disciplinárních mechanismů, které nová třídní moc právě rozvíjela: ten, v němž kolonizují právní in- 319 stituce. Na přelomu dvou století definovala nová legislativa moc trestat jako obecnou funkci společnosti, která je praktikována stejným způsobem na všech jejích členech a.v níž jp každý člen společnosti.stejně zastoupen; ale tím, že učinila věznění trestem nejvýznačnějsím, zavedla procedury ovládání, charakteristické pro zcela určitý typ moci. Justice, která vyhlašuje „rovnost", právnický aparát, který se prohlašuje za „autonomní", jenž je však dosazen nesouměřitelnostmi donucovacích disciplín -Jakové spojení stojí při zrodu vězení, „trestu civilizovaných společností".1' Ťo zahrnuje charakteristický rys, že vězení jakožto trest se ujalo příliš brzy. Od prvních let 19. století ještě existovalo povědomí o jeho novosti; přesto se ukázalo natolik a do takové hloubky spojeno se samotným fungováním společnosti, že odsunulo do zapomnění všechny ostatní druhy trestání, které si reformátoři 18. století dokázali představit. Zdálo sé být bez alternativy a neseno samým pohybem dějin: „Není to náhoda, není to ani rozmar zákonodárců, že učinili uvěznění základem i budovou téměř celé naší současné stupnice trestů: znamená to pokrok idejí a zjemnění mravů."21 A tak ačkoli se v průběhu jednoho století atmosféra samozřejmosti proměnila, nezmizela docela. Jsou známy všechny nevýhody vězení i to, že je nebezpečné, ne-li zbytečné. A přesto není „vidět" nic, co by jej nahradilo. Je to hanebné řešení, které nelze převést na ekonomii. Tato „samozřejmost" vězení, od které se tak těžko odvracíme, je založena především na jednoduché formě „zbave-nosti svobody". Jak by vězení nebylo nejvýznačnějsím trestem ve společnosti, ve které je svoboda dobrem, jež náleží všem stejným způsobem a s nimž je každý spojen „univerzál- 1) R Rossí, Trniti dc dmit yčnni, 1829. část iII, s, 169. 2) Van Meenen, Kongres o vězeňství v Bruselu, v Aniudľs dť la C/m rif ŕ, 1847. s. 529-531). 320 ním a věčným" citem?3* Její ztráta má proto stejnou cenu pro všechny; lépe než pokuta je trestem pro všechny „stejným". Je to určitá právnická jasnost vězeni Nadto umožňuje vězení přesně kvantifikovat trest proměnlivou délkou času. Existuje rovněž určitá forma vězení jako mzdy, která v průmyslově rozvinutých společnostech konstituuje jeho ekonomickou „samozřejmost". Umožňuje mu také ukazovat se jako určitá forma nápravy člověka. Tím, že odsouzenému odebírá jeho čas, se vězení ukazuje jako konkrétní vyjádření myšlenky, že trestný čin poškodil kromě oběti i celou společnost. Ekono-micka-morální samozřejmost trestání tak rozmělňuje tělesný trest na dny, měsíce, roky a ustavuje kvantitativní ekvivalence deliktů a trvání. Odtud pochází výraz tak frekventovaný a tak shodný s fungováním vězení, i když rozporný vzhledem k striktní teorii trestního práva, že člověk je ve vězení, aby „splatil dluh". Vězení je „přirozené", tak jako je v naší společnosti „přirozené" užívat čas k měření změny.4* Ale samozřejmost vězení se zakládá rovněž na jeho předpokládané či požadované roli aparátu, na přeměnu jedinců. Jak by vězení nebylo bezprostředně přijímané, když uzavíráním, napravováním, přiváděním k poslušností pouze reprodukuje, i. když poněkud zesíleně, všechny mechanismy, které nacházíme v rámci celé společnosti? Vězeni poněkud přísnější kasárna, škola zbavená shovívavosti, ponurá dílna - to vše jsou nicméně pouze kvantitativní rozdíly. Toto dvojí založení - na jedné straně právně-ekonomické, na straně 3) A. Duport. Ŕeč v Konstituantě, Archive pavlentenlnircs, 22. prosince 1789, sv. X a XXI. 4) Tatn slovní hra mezi dvojí „přirozeností" vězení je stále přítomna. Nfcní to tak dávno 11974], co prezident připomněl „princip", podle něhož věznění nemůže být ničím jiným nei „zbavením svobody" -čistou esenci uvězněni, osvobozenou od skutečnosti vězení; dodejme, že vězení miiže být ospravedlněno jen svými „korektivnimi" n readaptačními účinky. 321 druhé technicko-disciplinárrú - umožnilo vězení jevit se jako nejbezprostředněji a nejcivilizovanější forma trestání. A tato dvojí funkce mu ihned dodává na solidnosti. Ve skutečnosti je jasná jedna věc: vězení nebylo především zbaveností svobody k níž byla později přidána technická funkce korekce; bylo od počátku „legálním zadržením" spojeným s korek-tivním doplňkem, či spíše podnikem určeným k modifikování jedinců, jemuž zbavenost svobody umožnila fungovat v právním systému. Uvěznění za účelem potrestání zkrátka pokrývalo od počátku 19. století zároveň zbavenost svobody i techniku transformování jedinců. Připomeňme si několik faktů. V zákonících let 1808 a 1810, a v poměrech, které jim bezprostředně předcházely či je následovaly, není uvěznění nikdy zaměňováno s prostou zbaveností svobody Je to, nebo by to v každém případě být měl, diferencovaný a fínalizovaný mechanismus. Diferencovaný, protože by neměl mít stejnou formu v případě, že se jedná o obviněného nebo o odsouzeného, o chovance v po-lepšovně nebo o zločince: vězení pro osoby ve vyšetřovací vazbě, nápravně výchovný ústav i ústřední věznice musí v principu alespoň zčásti odpovídat těmto diferencím a zajišťovat trest nejen stupňovaný ve své intenzitě, ale též odlišný ve svých záměrech. Neboť vězení má svůj cíl stanovený hned na počátku: „Právo, ukládající jedněm těžší tresty než druhým, nemůže dovolit, aby se jedinec odsouzený k lehčímu trestu nacházel uzavřený v jednom místě spolu se zločincem odsouzeným k trestu těžšímu; ...jestliže ze zákona uložený trest má za principiální cíl nápravu zločinu, touží také proměnit, .viníka."5| A tuto transformaci je třeba vyžadovat od vnitřních úanků uvěznění, Vezení-trest, vězení-aparát: „Řád, jenž musí vládnout v káznicích, může mocně přispět k obro- 5) Moři/s de Code ďinslmctioii criminelk, Zpráva G. A. Reala, s, 244, 322 pí f- dě odsouzeného; nedostatky ve výchově, nákaza, spatné příklady, zahálka,., zrodily zločiny. Pokusme se tedy uzavřít všechny tyto prameny korupce; nechť jsou v káznicích uplatňována pravidla zdravé morálky; nechť, nuceni k práci, kterou dokončí s radostí, když sklidí její plody, osvojí si odsouzení při této příležitosti návyk, chuť a potřebu být něčím zaneprázdněni; nechť jsou si vzájemně příkladem pracovitého života; ten se brzy stane životem čistým; a oni začnou brzy pociťovat lítost nad svou minulostí, první předzvěst lásky k povinnostem."'1*.Techniky korekce tvoří okamžitě součást institucionálního základu trestního vězení. Je třeba též připomenout, že hnutí za reformu vězení, za kontrolu jejich Fungování není nějakým pozdějším jevem. Nezdá se dokonce ani, že by se zrodilo ze zjištění patřičně prokázaného selhání. „Reforma" vězení se dostavuje téměř současně se vznikem vězení samého. Je to něco jako jeho program. Vězení je již od počátku zapojené do řady doplňujících mechanismů, které je mají zdánlivě korigovat, jež však vzbuzují dojem, že tvoří součást samotného jeho fungování, nakolik byly svázány s jeho existencí po celou dobu jeho historie. Hned od počátku existovala výmluvná technologie vě- ■ ť ti; zení. Vyšetřování: ta, která prováděl Chaptal již v roce 1S01 6) Tamtéž, Zpráva Treilhardova, s. 8-9.1 v předcházejících letech nacházíme tota téma poměrně často: „Třes t uvěznění, vyhlášený zákonem, má především za úkol napravovat jedince, to jest učinit je lepšími, připravit je pomocí více či méně dlouhých zkoušek na to, aby znovu zaujali své místo ve společnosti, aniž by je dále zneužívali... Nejjistějšími prostředky, jak učinit jedince lepšími, jsou práce a vzdělání." To nespočívá pouze v osvojení si čtení a počítání, ale rovněž v usmíření odsouzených „s myšlenkami pořádku, morálky, úcty k sobě samému a k druhým", (Beugnot, prefekt ze Seíne-Infěrieure, výnos z frimairu roku X) Ve zprávách, které Chaptal vyžadoval na generální radě, je více než tucet žádostí o vězení, kde by bylo umožněno zadrženým pracovat. 323 (při nichž šlo o to, co by mohlo být použito při zavedení systému věznic ve Francii), ta, která prováděl Decazes v roce 1819, Villerméova kniha publikovaná v roce 1820, zpráva o ústředních věznicích sestavena Martignacem v roce 1829, vyšetřování vedená ve Spojených státech amerických Beau-montem a de Tocquevillem v roce 1831, Demetzem a Bloue-tem v roce 1835, dotazníky adresované Montalivetem ředitelům ústředních věznic a generálním radám uprostřed debaty o izolování zadržených. Společnosti pro kontrolu fungování vězení navrhující jejich zlepšení: v roce 181B je to velmi oficiální Společnost pro zlepšení vězení, o něco později Společnost vezení a rozličné filantropické skupiny. Nespočet opatření - výnosů, nařízení či zákonů: od reformy, kterou předvídala první Restaurace v září 1814 a která nebyla nikdy realizována, až po j zákon z roku 1844, připravený Tocquevillem, který načas uzavřel dlouhou debatu o prostředcích, jež by učinily vězení efektivnějším. Programy pro zajištění fungování stroje-vězení:7) programy pro nakládaní s vězněnými, modely materiálního' uspořádání, z nichž některé, jako Danjouův, Blouetův či Ha-rou-Romainův, zůstaly čirými projekty, jiné byly ztělesněny v instrukcích (jako oběžník z 9. srpna 1841 o zřízení vězení pro osoby ve vyšetřovací vazbě), a další se staly zcela skutečnými budovami, jako například vězení Petite Roquette, v němž bylo ve Francii poprvé uvěznění organizováno po celách. Je k tomu třeba ještě připojit publikace, které vyšly více Q" méně přímo z vězení a byly redigovány bud filantropy, jako byl Appert, nebo o něco později „specialisty" (tak jako Anna-les de la Charite) P či dokonce bývalými vězni; Panvre Jacques-: 7) Nejd uležítější byly bezpochyby programy navržené Ch. Lucasem, Marquetem Wasselotem, Faucherem, Bonnevillem a o něco později Ferrusem. Stojí za to poznamenat, že většina z nich nebyli filantrapn-vé, kritizující zvnějšku vězeňské instituce, nýbrž že byli tím či oním;, způsobem spjati se správou věznic. Bylí to spíše odborní úředníd. 8) V Německu řídil Julius Jahrbücher für Straß-und ßcsscnmgs Anstalten:' 324 na konci Restaurace či Gazette de Sainte-Pélngie na počátku červencové monarchie.95 Neměli bychom vidět vězení jako inertní instituci, kterou čas od času otřásala refonriní hnutí. „Teorie vězení" byla spíše jeho konstantním návodem k užívání než příležitostnou kritikou - jednou z jeho podmínek fungování. Vězení tvořilo vždy součást aktívmho pole, které bylo bohaté na projekty, nová uspořádání, experimenty, teoretická pojednám, svědectví a šetření. Okolo vězení bylo vždy plno řečí a zápalu. Že bylo vězení temnou a opomíjenou oblastí? Nedokazuje samotný fakt, že se o něm nepřestávalo po téměř dvě století hovořit, pravý opak? S příchodem legálního trestání zatížila onu starou právnicko-politickou otázku práva trestat všemi těmi problémy, vším tím rozruchem, který se točil okolo technik nápravy jednotlivce. Baltard mluví o „dokonalých a přísných instí tucích",1 n) vezení musí být vyčerpávajícím disciplinárním aparátem, 9) Ačkoli byly tyto deníky především orgány obrany vězněných dlužníků a několikrát se opakovaně distancovaly od delikventů v pravém slova smyslu, lze v nich najít i tvrzení, že „řádky deníku Pciiwre Jacnites nejsou zasvěceny jen výjimečné specialitě. Strašlivý zákon o osobní exekuci a jeho neblahé uplatňování nejsou jediným terčem útoku vězňů žurnalistů... Pnuvrc Jacqucs zavede pozornost svých čtenářů do míst uvěznění, zadržení, do káznic, do útulků, nebude zachovávat mlčení o místech, kde jsou viníci vystavováni mučení, ačkoli zákon je odsoudil pouze k práci..." (Pauvrc Jacqucs, roč, I., č. 7) Stejně tak Gazette de Saintc-Pc-lagic bojuje za trestní systém, jehož cílem je „zlepšení případu'', neboť jakýkoli jiný systém je „výrazem společnosti stále ještě barbarské" (21. března 1B33). 10) L, Baltard, Architcctonogmphie des prísons, 1B29. 325 a tu v několika ohledech; musí brát v potaz všechny rysy jedince, jeho tělesný výcvik, jeho pracovní způsobilost, jeho každodenm* vedení, jeho morální postoj, jeho nadání; vězení je, daleko víc než škola, dílna či armáda, jež vždy implikují jistou specializaci, „vše-disciplinární". Vězení navíc nemá žádný vnějšek ani žádnou mezeru; nepřestává v činnosti, dokud není jeho úkol dokonale naplněn; jeho působení na jedince musí být nepřetržité; je to ustavičná disciplína. Vězení má konečně nad vězněnými téměř naprostou moc; má své vnitřní mechanismy represe a trestu: je to despotická disciplína. Dovádí do krajnosti všechny procedury, které nacházíme v ostatních disciplinárních zařízeních. Je třeba, aby bylo tím nejmocnějším soustrojím pro vnucení nové formy zkaženému jedinci: jeho způsob jednání je vnucení totální výchovy; „Ve vězení může vláda disponovat osobní svobodou a časem vězněného; odtud lze chápat moc výchovy, která, nejen v jednom dni, nýbrž v následnosti dní a dokonce roků může člověku určovat dobu bdění a spánku, aktivity a odpočinku, počet jídel a dobu jejich trvání, kvalitu a množství stravy, povahu a produkt jeho práce, čas modlitby, užívání řeči a takřka samotného myšlení, této výchovy, která na jednoduchých a krátkých cestách z jídelny do dílny, z dílny do cely určuje pohyby těla a i ve chvílích odpočinku řídí využití času, této výchovy, jež se zkrátka zmocňuje naprosto celého člověka, všech fyzických i morálních schopností, které v něm jsou, a času, v němž je on sám."iu Tato celková,„náprava" předepisuje překódování existence dosti odlišné od čirého právního zblhvení svobody a také dosti odlišné od jednoduchého mechanismu reprezentací, o jakém snili reformátoři v dobách Ideologie, 11) Ch. Lucas, De la reforme des prisons, 1S3B, část II, s. 123-124, 326 1. Prvním principem byla izolace. Izolace odsouzeného od vnějšího světa, od všeho toho, co motivovalo jeho čin, od všech okolností, které mu jej usnadnily Izolace vězněných jednoho od druhého. Trest musí být nejen individuální, ale také individualizující, a to dvojím způsobem. Vězení musí být především pojato tak, aby samo o sobě vylučovalo neblahé následky které s sebou nese soustředění tolika rozličných odsouzenců na jednom místě: potlačit spiknutí a vzpoury, jež by se mohly zformovat, zabránit tomu, aby se tvořila nová spolčení či aby se zrodily možnosti vydírání (až se uvěznění znovu ocitnou na svobodě), klást překážky nemorálností takovému počtu „mysteriózních spojení". Aby zkrátka vězení nevytvářelo ze zločinců, které soustřeďuje, homogenní a solidární populaci; „V tuto chvíli existuje mezi námi organizovaná společnost zločinců... Tvoří malý národ uprostřed velkého. Téměř všichni tito lidé se seznámili ve vězení, případně se tam znovu potkávají. Dnes je třeba členy této společnosti rozptýlit."12' Mimoto musí být samota pozitivním nástrojem nápravy. Působí skrze zamyšlení nad sebou, které vyvolává, a skrze výčitky svědomí, jež se nevyhnutelně objeví: „Uvržen v samotu zamýšlí se odsouzený nad sebou. Ponechán o samotě se svým zločinem, učí se jej nenávidět, a není-li jeho duše ještě otupena zlem, pak právě v izolaci jej přepadnou výčitky svědomí."13' Samota působí rovněž díky tomu, že zajišťuje jistý druh autoregulace trestu a umožňuje jakousi spontánní individualizaci trestání: čím víc je odsouzený schopen zamyslet se nad sebou, tím větší 12) A, de Tocqueville, Rapport ň la Qinmbre des Deputes, citováno v E. de Beaumont a A, de Tocqueville, Le Systéme, penitcntiaíre aitx États-Unisr 3. vyd. 1845,3.392-393. 13) E. de Beaumont a A. de Tocqueville, Lc Systéme pčnitcntiaire aux États-Unis, 3, vyd. 1845, s. 1D9. 327 ľjylo provinění, jehož se dopustil při spáchání zločinu; ale 3 to živéjSi budou také jeho výčitky a o to bolestnější bude je-io samota; když se naproti tomu bude dostatečně kát a napravovat bez sebemenší přetvářky samota ho již tížit nebude. ,Tak podle této obdivuhodné disciplíny nese každá inteligence a každá morálka v sobě samé princip a míru represe, je-ichž jistotu a neproměnnou spravedlnost nedokáže narušit idská chyba či omylnost... Není to vskutku jakési zpečetění pravedlnosti boží a spravedlnosti vycházející z prozřetel-iosti?"u) Konečně, a možná především, izolace odsouzených .aručuje, že na nich může být praktikována v maximální mí-e moc, která nebude vyvažována žádným jiným vlivem; sa-iota je první podmínkou naprostého podřízení: „Jen si před-tavme," řekl Charles Lucas, odvolávaje se ha roli ředitele, čitele, katechety a „dobrotivých osob" ve vztahu k izolova-ému vězni, „jen si představme moc lidského slova vstupují-ího do prostředí hrozivé disciplíny ticha, aby promluvilo srdci, k duši, k člověku."151 Izolace zajišťuje důvěrné setká-í vězné a mocí, která je vůči němu uplatňována. To je bod, kolem kterého se rozpoutala diskuse o dvou ^sternech amerického vězeňství, o systému auburnském systému filadelfském. Ve skutečnosti se tato diskuse, jež se ízrostla do takové šiře,Tň> týkala pouze způsobu zajišťování olace, který by byl přijatelný pro všechny. ) S, Aylies, Du aysleme pénitcnlútirc, 1837, s. 132-133, I Ch, Lucas, Dc in reformě des prisons, 1B36, díl t, s. 167, I Diskuse, která začata ve Francii okolo roku 1830, nebyla ukončena ješté v roce 1850; Charles Lucas, obránce auburnského modelu, inspiroval nařízeni z roku 1839 o režimu v Ústředních věznicích (společná práce a naprosté ticho). Vlna vzpoury, která následovala, a snad rovněž všeobecná agitace v zemi v letech 1842-1843 vedly v roce 1844 k upřednostnění pensyIvánského režimu naprosté ízola- Auburnský model předepisoval individuální celu během noci, práci a stravování společné, ale pod podmínkou naprostého ticha, vězni směli mluvit pouze s dozorci, s jejich svolením a potichu. To byl zřejmý odkaz ke klášternímu modelu a také odkaz k disciplíně dílny. Vězení musí být mikro-kosmem dokonalé společností, kde jsou jedinci izolováni ve své morální existenci, kde se však uskutečňuje jejich zno-vuspojení v přísně hierarchickém rámci, bez vedlejších vztahů, a kde je možná komunikace jen ve vertikálním směru. Výhoda auburnského systému podle jeho obránců spočívala v tom, že byl Teprodukcí samotné společnosti. Donucení je zde zajišťováno materiálními prostředky, ale především pra-vidlem, které bylo třeba se naučit respektovat a které je zaručováno dohledem a tresty Spíše než držet odsouzené „pod zámkem jak divoká zvířata v jejich kleci", je třeba sloučit je s ostatními, „nechat je podílet se společně na užitečných činnostech, přimet je společně k dobrým návykům, předcházet morální nákaze aktivním dohledem, udržovat jejich soustředění pravidlem ticha"; toto pravidlo navykne vězně „považovat zákon za svaté přikázání, jehož porušení má za následek spravedlivé a zákonité zlo".T7> Tato souhra izolace, sloučení bez možnosti komunikovat a zákona zajišťovaného nepřetržitou kontrolou tedy musí rekvalifikovat zločince jako společenské individuum; cvičí jej k „užitečné a odevzdané činnosti";™1 obnovuje v něm „návyky společenskosti".ty' de, který vychvalovali Demetz, Blouet, Tocqueville. Avšak Druhý kongies o vězeňství v roce 1847 rozhodl proti této metodě, 17) K, Mittermaier, v Revue franctiisc et ctrangěre de Ičgislntion, 1836. 18) A. E, de Gasparln, Rapport au ministře de ľ Interieur siir la rdfarmc des prísans. 19) E. de Beaumont a A. de TucquevitJe, Dir systéme pčiml aux Etats-Unis, 3. vydání, 1845, s. 112, 329 Pri naprosté izolaci - jako ve Filadelfii — není rekvalifika-;e zločince vyžadována od působení obecného zákona, nýbrž Dd vztahu jedince ke svému vlastnímu svědomí a k tomu, co nůže osvítit jeho nitro.2"' „Osamocen ve své cele je vězeň vylán sobě samému; v tichu svých vášní i světa, který ho obklopuje, sestupuje do svého svědomí, zpytuje jej a pociťuje, že se ' něm probouzí mravní cit, který v srdci člověka nikdy zcela iezanikne."21í Není to tedy vnější ohled na zákon ani pouhý .trach z trestu, co bude na vězně působit, nýbrž sama práce 2Íio svědomí. Spíše hluboká odevzdanost než povrchní vý-vik; změna morálky, nikoli, postoje, V pensylyánském vězeli jsou jedinými prostředky nápravy svědomí a němá archi-ektura, na kterou naráží. Na Cherry Hill „jsou zdi trestem za iločin; cela staví vězně tváři v tvář sobě samému; je nucen na-louchat svému svědomí". Z toho vyplývá, že práce je zde píše útěchou než povinností, že dozorci nemusejí vyvíjet ně-iký nátlak, neboť ten je zajištěn materialitou věcí, a že ná-ledkem toho je akceptována jejich autorita: „Při každé ná-štěvě splyne z těch počestných rtů několik laskavých slov snesou se do srdce vězně s uznáním, nadějí a útěchou; vě-eň miluje svého dozorce; a miluje ho proto, že je mírný soucitný. Zdi jsou strašné a člověk je dobrý."—} V této uza-řené cele, provizorním hrobě, nabývají mýty o znovuzroze-í snadno konkrétní podoby. Po noci a tichu se obnovuje ží-ot. Auburn, to byla společnost sama, dovedená ke svým ákladním principům. Cherry Hill, to byl život vyhlazený znovu započatý. Katolicismus hbitě včlenil tuto kvakerskou )) „Každý člověk," řekl Fox, „je osvícen světlem božím a já to světlo vidím zářit skrze každého člověka." Právě v duchu kvakerů a Walnut Street byla organizována pensytvánská vezení v Pittsburgu, a později v Cherry Hill po roce 1820. } Journal des čcanamtsles, II, 1842. !) Abel Blouet, Projet de prisons ccUulaires, 1843. 30 techniku do svých diskurzů, „Nevidím ve vaší cele nic než děsivý hrob, v němž namísto červů jen výčitky svědomí a beznaděj postupují, aby vás rozežraly a učinily vaši existenci předstupněm pekla. Avšak... co je pro bezbožného vězně pouhým hrobem, odpornou kostnicí, stane se pro upřímně věřícího křesťana samotnou kolébkou blažené nesmrtelnosti."231 Z opozice těchto dvou systémů vyrůstala celá řada různých konfliktů: náboženských (musí být konverze principiálním bodem nápravy?), medicínských (vede naprostá izolace k šílenství?), ekonomických (kde jsou nejnižší náklady?), architektonických a administrativních (která forma zaručuje nejlepší dohled?). Proto, nepochybně, tak rozsáhlá polemika. Ale v srdci těchto diskusí a tím, co je vlastně umožňovalo, byl původní..„cú. vězeňské činnosti: donucovací individualizace prostřednictvím přerušení jakéhokoli vztahu, který není kontrolován mocí nebo nařízen podle hierarchie. 2. „Práce, střídající se s přestávkami k jídlu, doprovází vězně až k večerní modlitbě; nový spánek mu tedy poskytuje přívětivý odpočinek, který nebude rušen nespoutanou fantazií. Tak uplyne šest dní v týdnu. Po nich následuje den zasvěcený výhradně modlitbě, vyučování a blahodárným meditacím. Tak následují jeden po druhém týdny, měsíce, roky; tak se vězeň, jenž byl při nástupu do zařízení člověkem nestálým či s přesvědčením zaměřeným pouze na svou nezpůsobilost, toužící zničit svou existenci pomocí i svých rozmanitých neřestí stává postupně sílou zvyku nej- 23) Abbe Petigny, Allactttion ndrcssée tiux prisonnicrs, a Voccnsion de Vinnu-gumtion des bdtiments cellulaircs de la prison de Versailles. Viz o několik let později v Hraběti Monte Crista zcela zřetelně kristologickou verzi znovuzrození následujícího po uvěznění; zde však nejde o to učit se ve vězení poslušnosti zákonu, nýbrž nabýt skrze tajné vědění moc k dosažení spravedlnosti navzdory nespravedlnosti úředníků. 331 rve sobě zcela cizím, avšak brzy pří této proměně získává 3vou povahu, jež mu bude natolik blízká díky práci a ra-□stem z ní odvozeným, že pokud byla jeho duše alespoň ochu přivedena moudrým ponaučením k lítosti, může být větší důvěrou vystaven pokušením, která ho pomalu při-raví na návrat na svobodu.Práce je spolu s izolací defi-ivána jako činitel vězeňské proměny. To nacházíme již zákoníku z roku 1808: „Ačkoli trest uložený zákonem má i cíl napravení zločinu, usiluje rovněž.o polepšení viníka, tento dvojí cíl se podaří splnit, jestliže je zločinec vytržen i své zhoubné zahálčivosti, která uvrhnuvši jej do vězeni, lovu jej zde dostihuje a zmocňuje se jej, aby ho dovedla až poslednímu stupni zkaženosti."251 Práce není ani přídav-im ani korektivem režimu uvěznění: ať se jedná o nucené áce, odloučení či uvěznění, je práce považována samotám zákonodárcem za naprosto nutný doprovodný jev Ne-e ovšem vůbec o nutnost, o níž hovořili reformátoři v 18. Dletí, když chtěli učinit vězení jednak příkladem pro veřej-ist, jednak účinnou nápravou v zájmu společnosti. Ve vě-ňském režimu je spojení mezi prací a trestáním zcela jiné-i druhu. N. H. Julius, Lecons sur ks prisoiis, fr. překlad, 1831, díl I, s, 417-41B. G. A. Real, Motifs dtt Codc ďinstntcthm crimincHe, 1808. Již předtím několik nařízení ministra vnitra zdůrazňovalo potřebu zajistit práci pro uvězněné; nařízení z 5. fructädoru Roku VI, 3. messidoru Roku VIII, B, pluviňse n 25. ventôse Roku IX, 7. brumairu Roku X. Ihned po vydání Zákoníků v letech 180B a 1810 nacházíme ještě další nařízení: z 2D. října 1811,8. prosince 1812; a znovu rozsáhlé nařízeni z roku 1816; „Největší důraz je třeba klást na to, aby byli věznění co nejvíce zaměstnáni. Je nutné vzbudit v nich touhu pracovat tím, že budou odlišeni ti, kdo pracují, od těch vězňů, kteří budou chtít dále zahálet. Ti první budou lépe živeni a budou mít lépe ustláno než ti druzí." Věznice Melun a Clnirvnux byly velmi brzy organizovány jako velké dílny. Několik polemik, jež se objevily za restaurace či za červencové monarchie, vyjasnilo funkci, která byla přisuzována trestní práci. Nejprve to byla diskuse o platu. Práce vězňů byla ve Francii odměňována. To s sebou přinášelo problém: jestliže je za práci ve vězení vyplácena odměna, pak tato práce není skutečnou součástí trestu; vězeň ji tedy může odmítnout. Výše odměny se navíc odvíjela od zručnosti dělníka, nikoli od polepšení viníka: „Nejtěžší případy jsou téměř všude nejzručnějšími pracovníky; jsou nejlépe odměňováni, v důsledku toho jsou nejvíce neukáznění a nejméně schopni lítosti, "2fi) Diskuse, která nikdy zcela neutíchla, byla obnovena, a to se značným zápalem, v letech 1840-1845: bylo to období ekonomické krize, období bouří mezi dělnictvem, a také období, kdy již začínala krystalizovat protikladnost dělníka a delikventa.-7* Organizovaly se stávky protestující proti dílnám ve vězení: když se rukavičkáh z Chaumontu podařilo zorganizovat dílnu v Clairvaux, jeho dělníci protestovali prohlašujíce, že je tím zneuctěna jejich práce, obsadili manufakturu a donutili majitele od jeho projektu ustoupit.2*' Byla tu rovněž rozsáhlá tisková kampaň v dělnických denících: o tom, že vláda upřednostňuje trestní práci proto, aby dosáhla snížení „svobodných" platů; o tom, že nevýhody těchto vězeňských dílen jsou ještě silněji pocitovány ženami, jež tato konkurence zbavuje práce, nutí je tím k prostituci, následkem níž se ocitnou ve vězení, kde se tyto ženy, které již nemohly dále pracovat na svobodě, stávají další konkurencí pro ty, které jsou stále ještě zaměstnány;^1 o tom, že vězňům je poskytována práce nejlépe zajištěná - „zloději 2ů) J. J. Míirquet-WasSĽjot, La Vilk thi rcfugc, 1832, díl III, s. 171, 27) Viz nízc, s,395. 2K) Viz J. P Aguet, Les Griiw strun la monarchie i1c luiflel, 1954, s. 30-31. 2CJ) L'Atelier, prosinec 1642, roč. 3, č 4. 333 provádějí v teple a pod střechou kloboučnické a nábytkářské práce" - zatímco nezaměstnaný kloboučník musí docházet „na lidská jatka vyrábět olovnatou bělobu za dva franky den-ně";3'15 o tom, že filantropie se nejvíce stará o podmínky práce vězněných, ale opomíjí podmínky dělníků pracujících na svobodě. „Jsme si jisti, že kdyby vězňové pracovali například se rtutí, věda by byla zajisté mnohem pohotovější, než je, ve vynalézání prostředků pro ochranu pracujících před nebezpečím jejích výparů: ,Ti ubozí věznit' říkali by ti, kteří sotva-kdy promluví o dělnících v zlatnictví, Je třeba nejprve krást nebo zabíjet, aby na sebe člověk upoutal pozornost či vzbudil soucit." Především však o tom, že směřuje-li vězení k tomu stát se dílnou, budou tam brzy odesláni žebráci a nezaměstnaní, a budou tak obnoveny ve Francii staré všeobecné špitály nebo v Anglii workhouses.-11' Navíc zde byly, především po schválení zákona z roku 1844, petice a dopisy - jedna petice, jež byla odmítnuta Chambre de Paris, „shledávala nelidským, že se navrhuje, aby násilníci, vrazi a zloději byli použí-vánřpro práce, jež jsou dnes údělem několika tisíců dělníků"; ,La Chambre dala před námi přednost Barabášovi";^' typografičtí dělníci odeslali dopis ministrovi, když se dozvědě-i, že jedna tiskárna byla umístěna do věznice v Melunu: ,Musíte rozhodnout mezi zatracenci, spravedlivě postižený-ni zákonem, a mezi občany, kteří obětují své dny v pDČest-losti a odříkání pro zajištění existence svých rodin jakož i bohatství své vlasti. "aa> Odpovědi, kterými se proti celé této kampani ohrazovaly dada a úřady, byly zcela neměnné. Trestní práce nemůže být ■0) L'Atelier, listopad 1845, roč, 6, č. 2. ■1) Trnut či. 2) L'Atelier, červen 1844, roč. 4, č, 9 a duben 1845, roč, 5, č. 7; viz z této doby rovněž Li Dčmacmlic pacifiqite. 3) L'Atelier, březen 1845, roč. 5, č. 6. 34 kritizována za to, že podporuje nezaměstnanost: pro svůj omezený rozsah a malou produktivitu nemůže mít obecnější vliv na ekonomiku. Není jako aktivita výroby užitečná sama sebou, nýbrž svými důsledky, které vnáší do lidského mechanismu. Je principem řádu a pravidelností; skrze požadavky, které jsou jí vlastní, šíří nezachytitelným způsobem formy přísné moci; podřizuje těla pravidelným pohybům, vylučuje rozčilení a neklid, zavádí hierarchii a dozor, které - jelikož : tvoří součást její logiky - jsou mnohem lépe přijímány a které jsou mnohem hlouběji vtištěny do chování odsouzených. Spolu s prací .„vstupuje do vězení pravidelnost, která tu vládne bez námahy a bez užití jakéhokoli represivního či násilného prostředku. Tím, že je odsouzený zaměstnán, jsou mu vštěpovány návyky řádu a poslušnosti; z lenocha, kterým byl, se stává pilný a pracovitý člověk... postupem času nachází v pravidelné činnosti ve vezení, v manuálních pracích, ke kterým byl donucován..,, jistý lék proti výstřelkům své fantazie,/q4í Trestní práce musí být považována za mašinérii, která sama o sobě transformuje násilníckeho, neklidného, ukvapeného vězně ve svou součást, která hraje svou roli s dokonalou pravidelností. Vězení není dílna; je, musí být samo 0 sobě strojem, jehož jsou vězňové-dělníci zároveň soukolími 1 výrobky; tento stroj je „zaměstnává", a to „nepřetržitě, maje za jediný cíl vyplnit každý jejich okamžik. Když se tělo pohybuje, když se duch zaměstnává jedním určitým předmětem, dotěrné myšlenky se vzdálí a v duši se obrodí klid."35' Má-li koneckonců práce ve vězení ekonomický efekt, pak ten, že produkuje mechanická individua podle obecných norem průmyslové společnosti: „Práce je ochránkym moderních lidí; nahrazuje morálku, vyplňuje prázdnotu vzniklou nepří- 34) A. Bérenger, Rnppart ä ľ Academie des sciences moraies, červen 1836. 35) E. Danjou, Des prisons, 1821, h. 180. 335 tomností víry a platí za princip všeho dobra. Práce se musí stát náboženstvím věznic. Pro společnost-stroj je třeba, aby prostředky nápravy byly čistě mechanické."36' Výroba indivi-duí-strojů je ovšem také výrobou proletářů; v důsledku toho, že máme jen „dvě ruce dobré pro všechno", dá se žít jen „z výsledku naší práce, vykonáváním nějakého povolání, nebo z výsledku práce jiných, prováděním krádeží"; nuže, pokud oy vězení nenutilo zločince k práci, zavádělo by z fiskálního ľilediska znovu do samotné své instituce situaci, kdy si jedni /ybírají dávky z práce druhých. „Otázka zahálčivosti je zde ;tejná jako y samotné společnosti; pokud nejsou vězni schop-ii existovat ze své práce, jsou živi z práce druhých,"^ Práce, cterou odsouzený přispívá k naplňování svých vlastních po-řeb, přetváří zloděje na poslušného dělníka. A právě zde .'stupuje do hry otázka užitečnosti odměny za trestní práci; ikládá vězněnému „morální" formu platu jakožto podmínky eho existence. Mzda vštěpuje „lásku a návyk" k práci;3ty ukazuje těmto zlosynům, kteří ignorují rozdíl mezi mým a tvým, mysl vlastnictví - smysl „toho, co je dobýváno v potu tvá-e";3y> naučí také ty, kteří žili marnotratně, co je to prozíravost, etrnost, co to znamená myslet na budoucnost;4"* konečně tím, e předkládá měřítko vykonané práce, umožňuje kvantitativ-ě vyjádřit píli vězně a pokrok v jeho polepšení.41' Mzda za 5) L. FaucUer, De la reforme des prisaws, 1838, s. 64. V Anglii zajišťovaly „šlapací mlýn" (tread-rniH) n pumpa disciplinární mechanizaci bez jakéhokoli cílového produktu. 7) Ch. Lucas, De la rčfarmc dcs prisons, 1838, dít II, s. 313-314. i) Tamtéž, s. 243. )} E. Danjou, Dcs prisoits, 1821, s. 210-211; viz také L'Atelier, listopad 1845, roč. 6, č. 2, )) Ch. Lucas, tamtéž. Třetina denního platu byla každému vězněnému dávána stranou pro dobu, kdy bude propuStěn. } E. Ducpétiaux, Du systéme de ľemprisonnement cellulairc, 1857, s. 30-31. 36 trestní práci neodměňuje produkci; slouží jako pobídka k proměně jedince a měřítko jejího uskutečňování; je to právní fikce, neboť nereprezentuje „svobodné" poskytování pracovní síly, ale úskok, u něhož se předpokládá, že bude účinný při technikách nápravy. Co je tedy užitkem trestní práce? V žádném případě to není zisk; dokonce ani formováni užitečných dovedností; jde o ustavení vztahu moci, prázdné ekonomické formy, schématu podřízení jedince a jeho přizpůsobení aparátu výroby. Dokonalým obrazem práce ve vězení byla ženská dílna v Clairvaux; tichá přesnost lidského soustrojí se zde spojovala s předepsanou přísností kláštera: „V křesle, nad kterým visel kxudfix, sedí jedna ze sester; před ní vykonávají vězeňkyně, sedící ve dvou řadách, úkol, jenž jim byl uložen, a poněvadž jako práce převládá téměř výhradně šití, vládne zde neustále nejpřísnější ticho... Zdá se, že v těchto sálech vše dýše pokáním a usmířením. Vracíme se tu jakoby přirozeně do dob ctihodných zvyklostí tohoto starého místa; pripomínají se nám ty dobrovolné kajícnice, které se zde uzavíraly proto, aby daly sbohem okolnímu světu."423 3. VězenLovšern přesahuje prosté zbavení svobody ještě důležitějším způsobem. Směřuje k tomu stát se nástrojem modulace trestu: aparátem, který by skrze vykonávání rozsudku, jímž je pověřen, měl právo převzít, přinejmenším zčásti, jeho princip. Toto „právo" nebylo samozřejmě instituci vězení přiznáno v 19. a ani ve 20. století jinak než v zlom-kovité podobě (v komplikované formě podmínečného pro- 42) Srovnejme to s následujícím textem Faucherovým: „Vstupte do prádelny; poslechněte si, jak spolu rozmlouvají dělníci, a hvízdání strojů Existuje ve světě truchlivější kontrast než srovnání pravidelnosti a předpověditelností těchto mechanických pohybů s nepořádkem myšlenek a mravu způsobeným kontaktem takového množství mužů, žen a dětí?" De la reformu des prísans, 1838, s. 20, 337 puštění, částečného osvobození či organizování center reformy). Je však třeba poznamenat, že bylo velmi záhy požadováno těmi, kdo byli odpovědni za správu věznic, jako sama podmínka dobrého fungování vězení a jeho účinnosti v onom úkolu napravování, jež mu sama justice svěřila. Tak tomu je i v případě trvám trestu: dovoluje přesně kvantifikovat tresty, stupňovat je podle okolností a dodávať'; legálnímu trestání více Či méně explicitní formu mzdy; riskuje ale, že zůstane bez nápravné hodnoty, pokud setrvá jednou provždy na rovině rozsudku. Délka trestu nesmí být měřítkem pro „směnnou hodnotu" přestupku; musí se přizpůsobovat „užitečné" přeměně vězněného po dobu, na niž je od-louzen. Nikoli čas jako měřítko, nýbrž čas finalizovaný. Spíš re formě operace než ve formě mzdy. „Tak jako moudrý lé-;ař zastaví léčení nebo v něm pokračuje podle toho, jestli ne-nacný již dospěl do stavu uzdravení, tak by v první z těchto Ivou hypotéz mělo odpykání trestu skončit ve chvíli úplné-10 napravení odsouzence; neboť v takovém případě se všech-10 další věznění stává neužitečným, a proto i nehumánním ůči napravovanému, jenž by jen marně zatěžoval stát."*1^ pravedlivá délka trvání trestu se tedy musí měnit nejen pole spáchaného činu a jeho okolností, ale i podle trestu samé-q, podle toho, jak se bude konkrétně odvíjet. To se ukazuje e vyjádření, že musí-li být trest individualizovaný, pak niko-v vzhledem k individuu-zločinci, právnímu subjektu zloči- l) A. Bonneville, Des liběmtions prčpnmtoircs, 1846, s, 6. Bonneville navrhoval zavést měřítka „předběžného propuštění na svobodu", ale taká „osobních doplňkových postihů" nebo navýšení trestu, jestliže se ukáže, že „trestní předpis, stanovený aproximativně podle předpokládaného stupně delikventovy zatvrzelostí, nedostačuje k tomu, aby dosáhl očekávaného účinku". Tento doplněk neměl přesahovat osmino trestu; předběžné propuštění na svobodu mohlo být uplatněno po uplynutí tří čtvrtin trestu, {Traitčdcs divcrscs instituHons comvlé-mentaircs, s. 251 n.) 8 nu, původci zodpovědnému za přestupek, ale vzhledem k trestanému individuu, předmětu řízené transformace, individuu uvězněnému, vsazenému do vězeňského aparátu, modifikovanému jím nebo reagujícímu na něj. „Jde pouze o reformování zločince. Jakmile je tato reforma provedena, kriminálník se musí navrátit do společnosti."AA) Kvalita a obsah uvěznění již nesmí být určovány .samotnou povahou přestupku. Právní závažnost ziočinu nemá v žádném případě hodnotu znaku, který by jednoznačně určoval, je-li odsouzený povahy napravitelné či nikoli. Zejména distinkce zločin - delikt, kterou zákoník vystihoval v rozlišení mezi vězením a káznicí, případně nucenými pracemi, není funkční v případě polepšování. To byl téměř obecně rozšítený názor, vyjádřený řediteli věznic v anketě pořádané ministerstvem v roce 1836: „Drobní delikventi obecně jsou nejzkaženější... Mezi zločinci se lze setkat s mnoha muži, kteří podlehli nátlaku svých vášní a potřebám početné rodiny. Chovám zločinců je mnohem lepší než chování drobných delikventů; ti první jsou poddajnější, pracovitější než ti druzí, což jsou obecně darebáci, podvodníci a lenoši."451 Odtud tedy myšlenka, že přísnost trestu nemusí být v přímém poměru k trestní závažnosti spáchaného zločinu, ani definitivně stanovená pro všechny stejně- Jako nápravná operace má uvěznění své nároky a své vlastní obtíže. Jsou jimi jeho účinky, které musí určovat jeho etapy, jeho dočasná zostření, jeho následná ulehčení; to, co Charles Lucas nazval „mobilní klasifikace mravů". Progre- 44) Ch. Lucas, cilovánu v Gazette des tribunátu, fi. dubna 1837. 45) V Gazi'.ite dys tribunaux. Viz takej. J. Marquet-VVas^elot, Ut Ville du re~ fuge, 1832, 5, 74-76. Ch. Lucas poznamenává, že „drobní delikventi pocházejí převážně z městského prostředí" a že „většina trestanců odsouzených za těžké zločiny je z verk.iV5.ke populace". De Isi reformě des prisans, 1836, díl I, s. 46-50 339 sivní systém, užívaný v Ženevě od roku 1825,46) byl časta vv_ řadován i ve Francii. Například ve formě tří areálů: zkušební sršal pro většinu vězněných, areál trestání a areál odměn pro ;y, kteří jsou na cestě k nápravě.471 Nebo ve formě čtyř fází: perioda zastrašovaní (zbavení práce a všech vnitřních i vnějších vztahů); perioda práce (izolace, ale s prací, která bude po ázi nucené nečinnosti působit jako dobrodiní); režim umrav-lěni (více či méně časté „pohovory" s řediteli nebo oficiální-ni návštěvami); a perioda společné práce.410 Ačkoli princip restu byl spíše rozhodnutím justice, jeho spravování, jeho rvalita a jeho přísnost musí vyzdvihovat autonomní mecha-lismus, který řídí účinky trestání v samém vnitřku aparátu, ?nž je produkuje. Je to celý režim trestů a odměn, který není touze cestou, jiak si vynutit respektování pravidel vězení, ale iké jak dosáhnout toho,, aby vězení působilo efektivně na vězněné. Došlo k tomu, že to uznala i sama právní autorita: Neměli bychom být překvapeni, tvrdil kasační soud, když rojednával návrh zákona o vězeních, myšlenkou udělování drněn, které může představovat z velké části iílnžné ze izdy nebo zlepšení stravování, nebo dokonce zkrácení doby estu. Může-li něco probudit v duších odsouzených pojmy obra a zla, přivést je k morálnímu uvědomění a povznést je ochu výše v jejich vlastních očích, pak je to možnost dosíci rčité odměny. "4y) Je nutné připustit, že vzhledem ke všem těm procedurám, :eré opravují trest podle toho, jak probíhá, nemohou mít "ávní instance bezprostřední autoritu. Je to ve skutečnosti ) R. FrĽsntil, Considérnl ion* tur les matnou* de refnge, 1829, í=. 29-31. ) Ch. Lucas, Dc la reforme des přisána, 1S38, díl II, s. 440. ) L- Durns, článek atištčný v Lc Pmgresřif a dtovnny v la Plwiangc, 1. prosince 1838. \ Ch. Lucns, tamtéž, s. 441-442, záležitost měřítek, jež podle definice mohou intervenovat jen po vynesení rozsudku a mohou být vznesena jen na něco jiného než souzený čin. V důsledku toho musí být personál, který spravuje vězení, ve věcech individualizace a různého aplikování trestu nutně zcela autonomní: dozorci, ředitel celého zařízení, katecheta či vychovatel jsou schopni vykonávat tuto korektivní funkci lépe než držitelé trestní moci. Je to jejich souzení (chápané jako pozorování, diagnóza, charakterizace, upřesňování, rozlišující klasifikace) a nikoliv verdikt ve formě připsání viny, co musí sloužit jako podklad této vnitřní modulaci trestu - jeho zmírnění, nebo dokonce jeho přerušení. Když Bonneville v roce 1846 předložil svůj projekt podmíněného propuštění, definoval ho jako „právo, jež by měla administrativa s předcházejícím souhlasem soudní autority, po uplynutí doby dostatečné k pokání a za určitých podmínek propustit provizorně na svobodu zcela polepšeného vězně s tím, že by byl při vznesení i té nejmenši stížnosti ihned navrácen do vězení".50' Zdá se, že všechna ta „svévole", která ve starém trestním režimu dovolovala soudcům modulovat trest a panovníkům učinit tomu přítrž, všechna tato svévole, kterou moderní zákoníky odebraly soudní moci, se postupně znovu ustavuje na straně moci, která spravuje a kontroluje trestáni. Je to svrchovanost dozorcova vědění: „Opravdový úředník je povolán svrchovaně vládnout ve vězeni... a musí, aby neselhal ve svém poslání, spojit neobyčejný důvtip s hlubokou znalostí lidí."511 A tak se zde dostáváme k principu, jasně formulovanému Charlesem Lucasem, který by si jen málo právníků dnes troufalo bez výhrad přijmout, ačkoli vyznačuje linii zásadní- 50) A, Bonneville, Des libérathm* prépiirafoiws, 1B4S, s. 5. 51) A. Bérenger, Rapport a I'Acmičntic des seimecs mornlcs ct fKi/rfiljiiťS, červen 1836. 341 10 počátku fungování moderního způsobu trestání; nazvěme ?j Deklarace nezávislostí vězeňství. Požaduje se v něm právo 'ýt mocí, která nemá jen administrativní autonomii, ale exis-uje jako součást trestající suverenity. Toto potvrzení práv vě-ení stanovuje jako princip, že trestní rozsudek je arbitrárni ídnotka, že je třeba ji rozložit, že sestavovatelé trestních zámlků již měli důvod rozlišovat rovinu legislativní (na které e klasifikují činy a připisují se jim tresty) a rovinu soudní (na ;teré se vynášejí rozsudky); že úkolem dneška je analyzovat aopak tu druhou rovinu, že je třeba rozlišovat to, co je v pra-ém slova smyslu věd soudní (posuzovat méně činy a spíš achatele, poměřovat „záměry, které dodávají lidským či-ům tolik odlišných morálních stránek", a tak opravit, je-li to aožné, hodnocení zákonodárců), a poskytovat autonomii trestnímu souzení", jež je patrně nejdůležitější; ve vztahu němu je hodnocení tribunálu pouze „způsobem prejudiko-ání", neboť morálka pachatele nemůže být posouzena „jinak ež zkouškou- Soudce tedy naopak nutně potřebuje kontrolu opravení svých hodnocenír a tuto kontrolu poskytuje právě estní vězení. "K) Můžeme tu tedy mluvit o přesahu či o řadě přesahování 1 ězeňství ve vztahu k legálnímu uvěznění - „vězeňského" ve ztahu k „právnímu". Vždyť tento přesah lze pozorovat vel- 11 brzy, již od zrodu vězení, jednak ve formě skutečných raktik, jednak ve formě projektů. Nedostavil se následně, ja-3 druhotný efekt. Veliká vězeňská mašinérie je přímo spjata fungováním vězení. Za znak této autonomie lze považovat ladbytečné" násilnosti dozorců nebo despotismus správy *znic, která má všechna privilegia uzavřeného prostředí. Je-kořeny však leží jinde: právě ve skutečnosti, že na vězení se Džaduje, aby bylo „užitečné", ve faktu, že zbavení svobody ) Ch. Lucas, Dc la reforme den prisons, 1B3B, díl II, s. 418-422. \2 - toto právní vymáhání ideálního statku - muselo od počátku vykonávat pozitivní technickou rolí, provádět transformace jedince. A při této činnosti se vězeňský aparát uchyloval ke třem velkým schématům: k politicko-morálnímú schématu individuální izolace a hierarchizace; k ekonomickému modelu síly užité při povinné práci; k technicka-medi-cínskému modelu léčby a normalizace. Cela, dílna, nemocnice^ Okraj, do nějž vězení překračuje prosté zadržení, je ve skutečnosti vyplněn technikami disciplinárního typu. A tento doplněk disdplinámího. vzhledem .k právnickému je zhruba to, ca se nazývá „vězeňské", Tento doplněk nebyl přijat bez potíží. Jako první tu byla otázka principu; trest nesmí být ničím více než zbavením svobody; Decazes to říká stejně jako naši dnešní vládní činitelé, avšak mnohem živějším jazykem: „Zákon musí následovat odsouzeného i do vězení, do kterého jej poslal,"53' Ovšem velmi rychle - a to je vskutku charakteristické - se debata proměnila y bitvu o přivlastnění si kontroly nad oním vězeňským „doplňkem"; soudci se dožadovali práva dohlížet nad vězeňskými mechanismy: „Umravňování vězňů vyžaduje bezpočet spolupracovníků; je možné jej uskutečnit pouze prostřednictvím inspekčních návštěv dohlížecích komisí či patronačních společností. Je tedy třeba pomocníků, a ty může poskytnout jedině prokuratura."54' Od této doby se vězeňský řád stal dostatečně solidním na to, aby bylo možné snažit se jej rozložit; šlo však o to dostat 53) E. Decazes, „Rapport au Roi sur les prisons", Lc Maniícttr, 11. dubna 1819, 54) Vivien, v G. Ferrus, Des prisamiicrs, 1850, s. VIII. Nařízení z roku 1847 vytvořilo komise pro dozor. 343 s] pod kontrolu. Tak se objevila postava soudce stižehého ouhou ovládnout vězení. O století později se z ní zrodil sil-lě znetvořený bastard; soudce dohlížející nad výkonem restu. Jestliže se však vězeňství, ve svém „přebytku" ve srov-tání s pouhým uzavřením, mohlo ve skutečnosti nejen pro adit, ale i polapit celou trestní justicí a zavřít samotné soud-e, bylo tomu tak proto, že. mohlo uvést trgstní justici do ztahů k vědění, které se pro ni nyní staly jejím nekonečným nbyrinterm Vězení, místo výkonu trestu, je současně i místem pozoro-árú trestaných jedinců. V dvojím smyslu. Ve smyslu dohlíže-if to zajisté. Ovšem i ve smyslu shromažďování poznatků každém vězni, o jeho chováni, o jeho nejhlubších schopnos-bcIi, o jeho postupném zlepšování; vězení musí být považo-ána za místa formování klinického vědění o odsouzených; vězeňský systém nemůže být apriorní koncepcí; je induko-án ze společenského stavu. Existují zde morální choroby, ja-ož i poruchy zdraví, u nichž léčení závisí na sídle a směru emoci."5*1 To implikuje dva zásadní mechanismy. Musí být ložné, aby byl vězeň držen pod neustálým dohledem; kaž-ý záznam, který o něm lze učinit, musí být zaregistrován započten. Téma Panoptikonu - současné dohlížení a pozo-)vání, jistota a vědění, individualizace a totaiizace, izolace transparence - nachází ve vězení privilegované místo své-3 uskutečnění. Ačkoli panoptikální procedury, jakožto kon-rétni formy vy koná vání. mocí, byly velice rozšířené, přinej-ienším v rozptýleném stavu, byly to téměř výhradně šzeňské instituce, kde mohla být Benthamova utopie plně skutečněna v materiální formě. Panoptikon se stal okolo let 530 až 1S40 architektonickým programem většiny vězeň- 1 L FnuchĽr, Dť hi rčfornte dus přisutu?, 1838, s. 6, ských projektů. Byl to nejpřímější způsob, jak převést „inteligenci discipliny do kamene"ph) jak učinit architekturu transparentním projevem výkonu moci;57' jak dovolit, aby síla či násilná omezení byly nahrazeny uhlazenou účinností vyčerpávajícího dohledu; jak zorganizovat prostor podle nedávné humanizace zákoníků a podle nové teorie vězeňství: „Na jedné straně úřady a na straně druhé architekt by měli vědět, zda by vězení měla být plánována na základě principu zmírňování trestu nebo podle systému napravování viníků, a v souladu s legislativou, která se, vracejíc se ke kořenům lidských neřestí, stává regenerací ctností, podle nichž se musí žit/'5W Celkově jde tedy o konstituování vězení-stroje59> s celou viditelnosti, v níž se nalézá vězeň, polapený jako „ve skleněném domě řeckého filozofa",m a s centrálním místem, ze kterého může neustálý pohled kontrolovat zároveň vězně a vězeňský personál. Okolo těchto dvou požadavků existovalo několik možných variací: benthamovský Panoptikon ve své striktní formě, ve tvaru půlkruhu, s půdorysem kříže nebo v hvězdicovitém rozvržení.fin Uprostřed všech těchto diskusí připomenul v roce 1841 ministr vnitra zá- 56) Ch. Lucas, De la rcfanue des prisons, 1836, díl I, 5. 69, 57) „Pokud chcete pojednat otázku administrativy tak, že abstrahujete od otázky konstrukce budov, vystavujete se nebezpečí, že budete etablovat principy, z nichž se vytrácí skutečnost; zatímco architekt, dostatečné si vědom potřeb administrativy, může docela dobře přijmout ten či onen systém uvěznění, který by teorie patrné zařadila mezi utopie." (A. Blouet, Projel de prison cvUidnire, 1843, s. 1) 58) L Baltarď, Architeclono^rapíňc des priaans, 1829, s, 4-5. 59) „Angličané projevili ve všech svých dílech nadáni pro mechaniku... a snažili se, aby jejich stavby fungovaly jako stroje podřízené činnosti jediného motoru." (L. Bnítard, tmutéž, s, 1tí) 60) N. P. Hnrou-Rnmain, Projel de pénitencitr, 1840, s, 8. ni) Viz obr. č. 18-26. 345 kladní principy: „Centrální inspekční hala je pilířem celého systému. Bez centrálního bodu inspekce přestává být dohlížení zajištěné, nepřetržité a všeobecné; neboť je nemožné mít naprostou důvěru v činnost,, v horlivost a v inteligenci zaměstnance, který neustále dohlíží nad celami... Architekt tedy musí soustředit všechnu svou pozornost na tento cíl; jde tu současně o otázku disciplíny a ekonomie. Čím bude dohlížení přesnější a snazší, tím méně bude třeba hledat v působení staýeb záruky proti pokusům o útěk a proti komunikaci vězňů mezi sebou. Neboť dohlížení bude dokonalé, jestliže ředitel nebo vedoucí dozorce vidí, aniž by byl viděn a aniž by se hnul z místa, z centrální haly nejen přístupy do všech cel a dokonce vnitřek většiny cel, když jsou otevřeny vnější plné dveře, nýbrž i dozorce, dohlížející nad vězni na všech poschodích... S typem kruhových či polokruhových věznic se objevila možnost sledovat z jediného centra všechny vězně v jejich celách a všechny dozorce na inspekčních galeriích. "«> Avšak vězeňský Panoptikon je také systémem individualizující a nepřetržité dokumentace, Ve stejném roce, v němž byly pro výstavbu věznic doporučeny různé varianty bentha-movského projektu, byl povinně zaveden systém „morálního účetnictví": individuální hlášení zavedené podle uniformního modelu ve všech věznicích, do něhož ředitel nebo vedoucí dozorce, katecheta, vychovatel mají zapisovat svá pozorování týkající se každého vězněného jedince. „Je to v jistém smyslu vademecum správy vězení, které mu umožňuje přímo posoudit každý případ, každou okolnost a následně ozřejmit, jakou terapii užít u každého jednotlivého vězně."fi3í Bylo navrhováno a zkoušeno i množství jiných, mnohem Ť2) Ducaté], Instmclion pour In cotistritctian des mnisans ď/irrér, 1841, s. 9. í3) E. Ducpétiaux, Dtt šustíme dc ľcntprisoiincmcut ccílulnira, 1857, s. 56-57. 346 úplnějších systémů registrace,6'5* V každém případě jde o to, aby bylo z vězení učiněno místo, kde se konstituuje vědění, jež musí sloužit regulativnímu principu vykonávání vězeňské praxe. Vězení nemá pouze znát rozhodnutí soudců a aplikovat je ve fungování etablovaných předpisů: musí z vězně neustále získávat vědění, které dovolí transformovat trestní měřítka ve vězeňskou operaci; které učiní z trestu, nezbytně odpovídajícího určitému přestupku, přeměnu vězněného užitečnou pro společnost. Autonomie vězeňského režimu a vadění, které ji umožňuje, dovolují rozmnožovat tuto užitečnost trestu, kterou učinil zákoník principem své trestní filozofie; „Pokud jde o ředitele, tento nesmí ztratit z dohledu žádného vězně. Ať se vězeň nachází v kterékoli části věznice, ať už do ní vstupuje, ať z ní vychází či ať odpočívá, ředitel je stejnou měrou povinován prokázat motivy jeho setrvání v dané třídě či jeho přechodu z jedné do druhá Je vpravdě účetním. Každý vězeň je pro něj, ve sféře individuální výchovy, kapitálem investovaným v trestním zájmu."fi5) Vězeňská praxe, tato důmyslná technologie, zužitkovává kapitál investovaný do trestního systému a do výstavby těžkých věznic. Souběžně s dm se delikvent stává poznávaným individuem. Tento požadavek poznám neleží, v prvním stadiu, "v"samotném soudním procesu, aby sloužil k lepšímu odůvodnění rozsudku a k určení pravdy o míře viny. Teprve jako odsouzený, a z titulu jednoho z prvků aplikace trestních mechanismů, se zločinec konstituuje jako předmět možného vědění. To však implikuje fakt, že vězeňský aparát, se vším tím technologickým programem, jenž je s ním spojen, uskuteč- 64) Viz např. G. de Gregory, Projet dc Čade pána! wúversd, 1832, s. 199n.; Grellet-Wammy, Manuel dcs prisons, 1839, díl II, s. 23-25 a s. 199-203. 65) Ch. Lucas, De la rčformc dcs prisons, 1838, díl II, s. 449-450, 347 ňuje kuriózní substituci: z rukou justice dostává odsouzeného člověka; avšak předmětem, na nějž má působit, není sa^ mozfejmě přečin, a dokonce přesně vzato ani zločinec, nýbrž objekt poněkud odlišný, definovaný proměnnými, které přinejmenším zpočátku nebyly obsaženy v rozsudku, neboť bv-ly podstatné pouze pro technologii korekce. Touto jinou osobou, kterou vězeňský aparát dosazuje za odsouzeného zločince, je delikvent. Delikvent se odlišuje od zločince tím, že pro jeho cha--akterizacť je relevantní spíše jeho život než jeho čin. Vězeňská operace, chce-li být skutečnou převýchovou, musí totali-íovat existenci delikventa, učinit z vězení jistý druh umělého i donucovacího divadla, v němž je třeba jeho existenci od zá-dadů obnovit. Právní trest proběhne v určitém akru; trestní echnika působí na život; následkem toho jí připadá úkol Te-;onstituovat malost a strach ve formě vědění, modifikovat je-10 účinky či zaplňovat jeho mezery donucovací praxí. Je to nalost biografie a technika vycvičeni lidské existence. Pozo-Dváni delikventa „se musí vracet nejen k okolnostem, nýbrž k příčinám jeho zločinu; musí je vyhledávat v běhu jeho ži-ota podle trojího hlediska organizovanosti, společenského 'ostavení a vzdělání, aby poznalo a zjistilo nebezpečné sklo-y toho prvního, nepříjemné predispozice toho druhého špatnou minulost toho třetího. Tento biografický výzkum je odstatnou součástí soudního vyšetřování, jež vede k roztří-ění trestů dříve, než se stanou podmínkou vězeňského sys-imu pro tříděni morálky. Musí vězně doprovázet od soudu o vězení, kde povinností ředitele není pouze jej převzít, ale doplnit, zkontrolovat a zpřesnit jeho prvky během doby Iznění."6^ Za zločincem, jemuž vyšetřovaní Faktů může přijat odpovědnost za zločin, se rýsuje osobnost delikventa, je- } Ch. Lucas, Dc In reforme des pr&ons, 1838, díl II, s. 44D-44Z jíž pomalé formování ukazuje biografický výzkum. Zavedení „biografického" prvku je pro historii trestání důležité. Nechává totiž existovat „zločince" před zločinem a v krajním případě dokonce mimo zločin. Právě odtud vychází psychologická kauzalita, která zdvojuje přiřknutí odpovědnosti soudem a tak směšuje jeho účinky Vstupujeme tak do „kri-minologického" bludiště, ze kterého jsme dosud ještě nevystoupili: každá rozhodující příčina, jež slouží pouze ke snižování odpovědnosti, vede k poznamenání pachatele zločinu kriminalizací o to pochybnější, vyžadující o to přísnější měřítka trestání. Tak jako biografie zločince zdvojuje v trestní praxi analýzu okolností, když jde o posouzení zločinu, vidíme, že trestní a psychologický diskurz vzájemně prostupují své hranice; a tady, v jejich průsečíku, se formuje onen pojem „nebezpečného" individua, který dovoluje ustavit síť kauzálních souvislostí v celém biografickém vývoji a stanovit trestné-nápravný verdikt.fi7' Delikvent se odlišuje od zločince také tím, že není pouze pachatelem svého činu (pachatelem odpovědným ve smyslu určitých podmínek svobodné a vědomé vůle), nýbrž že je se svým činem spojen celým svazkem složitých nitek (instinkty, pudy, sklony, charakter). Technika vězeňského „trestání 67) Bylo by třeba studovat, jak se biografická praxe rozšířila od chvíle konstituování delikventa jako individua v rámci trestního mechanismu: biografie nebo autobiografie vězňů u Apperta; formování biografických sešitů po vzoru psychiatrie; využití biografie při obhajobě obžalovaných. V posledním bodě lze srovnávat rozsáhlé memoáry z konce 18. století, ospravedlňující tři muže odsouzené k lámání v kole či týkající se Jeanne Salmonové, a řeči na obhajobu zločinců z doby Ludvíka Filipa. Chaix d'Este-Ange hájil La Ron-ciera: „Půjdete-li hluboko před zločin, daleko před moment obvinění, můžete zkoumat život obviněného, proniknout jeho srdce, ohledat jeho nejskrytější zákoutí, obnažit veškeré jeho myšlenky, celou jeho duši,.," {Discaurs cl plaidayers, díl III, s. 166) 349 smeruje nikoli ke vztahu pachatele a činu, nýbrž ke spřízněnosti delikventa s jeho zločinem. Delikvent, konkrétní manifestace obecného fenoménu kriminality, se dělí na kvaziprí rozené třídy, jež jsou vybaveny každá svými definitivními: charakteristikami, vyžadujícími určitý způsob léčby, což nazval Marquet-Wasselot v roce 1841 Etnografií vězení: „Odsouzenci, to jsou... jiní lidé uvnitř týchž lidí: mají své zvláštní zvyky, své instinkty, své mravy."fiiy Zde jsme stále ještě velice blízko „pitoreskním" popisům světa zlosynů - staré tradici, která sahá daleko a která nabývá nové síly v první polovině 19. století; ve chvíli, kdy se nad vnímáním jiné třídy a jiného lidského druhu začíná artikulovat vnímání jiné formy života. Zoologie společenských poddruhů, etnológie civilizací zlosynů, s jejich rituály a s jejich jazykem, se načrtávají ve formě parodie. Avšak přesto se tu manifestuje i úsilí o ustavení nové objektivity, kde kriminálník náleží typologii zároveň přirozené i deviantní. Delikvence, patologická odchylka lidského druhu, může být analyzována jako chorobné syndromy nebo jako velké teratologické formy Ve Ferrusově klasifikaci máme nepochybně jednu z prvních proměn staré „etnografie" zločinu v systematickou typologii delikventů. Analýza je: zajisté chybná, ale zcela jasně zde vidíme působení principu stanovujícího, že delikvence se musí specifikovat spíše podle normy než podle zákona. Existují tri typy odsouzených: ti, kteří jsou nadáni „intelektuálními schopnostmi, jež převyšují průměrnou inteligenci, kterou jsme stanovili", avšak kteří se stali zvrácenými jednak „tendencemi ve své konstituci" či „vrozenými sklony", jednak „zhoubnou logikou", „nespravedlivou morálkou" nebo „nebezpečným posuzováním společenských povinností". Odsouzenci tohoto typu vyžadují izolaci ve dne v noci, osamocené procházky, a je-li nezbytné 68) J. J. Míirquet-Wasseldt, UEthnographic dcs prisons, 1841, s. 9. 350 připustit jejich styk s jinými, pak musí mít „lehkou masku z drátěného pletiva ve stylu těch, jež se užívají při tesání kamene nebo při šermu". Druhá kategorie se skládá z odsouzenců „zkažených, omezených, otupělých či pasivních, kteří jsou vedeni ke zlu svou lhostejností k hanbě stejně jako ke cti, svou zbabělostí, dalo by se skoro říci leností a nedostatkem odporu k špatným podnětům"; spíš než režim represe je pro ně vhodný režim vzdělávám a výchovy, a je-li to možné, tak výchovy vzájemné: izolace v noci, společná práce ve dne, konverzace pod podmínkou, že probíhá nahlas, společná četba následovaná vzájemným kladením otázek, což může být dokonce odměňováno. Nakonec jsou zde „neschopní a nezpůsobilí" odsouzení, které „jejich neúplná konstituce činí nevhodnými pro jakékoli zaměstnání, jež vyžaduje uvážlivé úsilí a souvislou vůli, a pro něž je tudíž nemožné snášet konkurenci při práci s inteligentními dělníky a kteří, nemajíce ani dostatek vzdělání, aby poznali své společenské povinnosti, ani dostatek inteligence, aby svým osobním instinktům porozuměli či aby proti nim bojovali, jsou vedeni ke zlu samotnou svou nedostatečností. Pro ně by samota znamenala jen posílení jejich netečnosti; musejí proto žít společně, nicméně tak, aby formovali nepočetné skupinky, neustále stimulované kolektivním zaměstnáním a podřízené přísnému dohledu/'6'-*5 Tak se postupně ustavuje „pozitivní" vědění o delikventech a o jejich druzích, silně odlišné od soudní klasifikace zločinů a jejich okolností; odlišné však také od lékařského vědění, které dovoluje prosadit šílenství jedince a v důsledku toho vymazat trestný charakter činu. Ferrus vyslovuje tento princip zcela jasně: „Pojímáni jako celek nejsou delikventi nic menšího než šílenci; bylo by však vůči těm druhým nespravedlivé srovnávat je s vědomě 69) G, Ferrus, Des prisonniers, 1850, s. 182n., s. 278n, 351 Evrácenými lidmi/' V tomto novém vědem* jde o to kvalifiko-ŕat „vědecky" čin jakožto trestný čin, a především jedince jakožto delikventa. Zde se otevírá možnost kriminologie._ Korelativem trestní justice je nepochybně zločinec, ale ko-relativem vězeňského aparátu je někdo jiný; je to delikvent, biografická jednotka, jádro „nebezpečnosti", reprezentant jis-:ého typu anomálie. A jestliže k zadržení, jež zbavuje svobody, jak je definováno právem, připojilo vězení vězeňský „ doplněk", tento doplněk zavedl naopak nadbytečnou osobu, sterá se vkradla mezi toho, koho zákon soudí, a toho, kdo teň-:o zákon vykonává. Tam, kde zmizelo označené, rozčtvrcené, nálené, mučením vyhlazované tělo, objevilo se tělo vězně, sd vojené o individualitu „delikventa", o tu malou duši zločinné, kterou vyrobil sám trestní aparát jako místo aplikace třeštit moci a jako předmět toho, co se ještě dnes nazývá ved^. d vězeňství. Říká se, že vězení produkuje delikventy; pravdou e, že téměř nevyhnutelně přivádí zpět před tribunály ty, kte-■í mu byli svěřeni. Avšak produkuje je i v tom smyslu, že uválí do hry mezi zákonem a přestupkem, mezi soudcem a zlo-ľincem, mezi odsouzencem a katem .netelesnou realitu ielikvence, která jedny s dmhýirú spojuje a která je, všechny pohromadě, drží již jeden a půl století ve stejné pastí, «■ Vězeňská technika a delikvent jsou v určitém smyslu ivojčata. Nevěřte tomu, že to, co přivolalo do starých věznic •afinovanost vězeňských technik, bylo odhalení delikventa /■ědeckou racionalitou. Nevěřte ani tomu, že interní vypracování vězeňských metod skončilo, když byla ukázána „objek-ivni" existence delíkvence, kterou soudcovská abstraktnost l neústupnost nemohla zahlédnout Vězeňská technika a de-ikvence se objevily pbě společně a v návaznosti jedna na dru-iou jako technologický celek, jenž tvaruje a rozčleňuje objekt, i 152 na který aplikuje své nástroje- A tato delikvence, jež se zformovala v podzemí soudního aparátu, na úrovni „nízkých činů", od nichž justice odvrací oči v hanbě, kterou zakouší při trestání těch, jež odsoudila, tato delikvence nyní přichází, aby pronásledovala bezstarostné tribunály a vznešenost zá-kónůj tuto ďelikvenci je třeba poznat, posoudit, změřit, diagnostikovat a zpracovat, jakmile jsou vyneseny rozsudky; tuto delikvenci, tuto anomálii, tuto deviaci, toto neurčité nebezpečí, tuto chorobu, tuto formu existence je nyní třeba vzít v úvahu při přepisování zákoníků. Delikvence, to je msta vězení na justici. Pomsta dostatečně hrozná na to, aby nechala soudce ztichnout. Vystupuje tedy hlas kriminologů. Je však třeba mít na paměti, že vězení, tento koncentrovaný a přísný obraz všech disciplín, není endogenním prvkem v trestním systému, tak jak je definován na přelomu 18. a 19. století. Univerzální použití vězení nebylo vyvoláno tématem trestní společnosti či tématem obecné sémio-techniky trestání, jež stálo v pozadí „ideologických" zákoníků, becca-ríovského nebo benthamovského. Toto vězení vzešlo odjinud - z mechanismů vlastních disciplinární moci. Vždyť navzdory této heterogenite jsou mechanismy a účinky vězení rozptýleny po celé moderní kriminální justici; delikvence a delikventi na ní skrz naskrz parazitovali. Bude třeba hledat důvod této ohromné „účinnosti" vězení. Jednu věc však můžeme poznamenat již nyní: trestní justice definovaná reformátory v 18. století vytyčila dvě možné, ale divergentní linie objektivace zločince - první byla sérií morálních a politických „zrůd", které upadly za hranice společenské smlouvy; druhá byla linií právnického subjektu, rekvalifikovaného trestáním. Právě „delikvent" dovolil sloučit tyto dvě linie a ustanovit pod zárukou medicíny, psychologie nebo kriminológie individuum, v němž se porušitel zákona a objekt vědecké techniky - téměř - překrývají. To, že naroubování vězení na trestní systém nebylo doprovázeno násilnou odmí- 353 vou reakcí, muselo mít nepochybně mnoho důvodů. Jedna z nich ]e ten, že produkováním delikvence dodalo věze-trestní justici unitární pole objektů, ověřené „vědami", a že ak umožnilo fungovat v obecném horizontu „pravdy". Vezení, ta nejtemnější oblast v aparátu justice, je místem, e moc trestat, která si již netroufá působit s otevřeností 'idítelné, Uše organizuje pole objektivity, kde bude trestání 3ci fungovat na denním světle jako terapie a rozsudek se píše do diskurzu vědění. Je pochopitelné, že justice tak adno adoptovala vězení, ačkoli vůbec nebylo dítětem jejích /Slenek. Určitě mu toto uznání dlužila. KAPITOLA II NEZÁKONNOSTI A DELIKVENCE Z hlediska zákona může být zadržení docela dobře zbavením svobody. Uvěznění, které jej zajišťuje, však vždy zahrnuje technický projekt. Přechod od veřejných mučení s jejich zjevnými rituály, s jejich uměním, smíšeným s ceremoniemi bolesti k trestům vězením, jež jsou ukryty v masivních architekturách a střeženy tajemstvím administrací, není přechodem k nediferencovanému, abstraktnímu a zmatenému trestání; je to přechod od jednoho umění trestat k jinému, které není o nic méně zručné než to první. Je to proměna techniky. Z tohoto přechodu vzešel její symptom a zároveň shrnutí: nahrazení průvodu trestanců v řetězech v roce 1837 uzavřeným vozem. Průvod trestanců v řetězech - tradice, která odkazovala zpět až k časům galejí — se udržel až do červencové monarchie. Zdá se, že význam, který mu byl na ppčátku 19, století jako představení přikládán, byl spjat s faktem, že v jedné manifestaci slučoval dva způsoby trestání: cesta k uvěznění se odvíjela jako ceremoniál veřejného mučení.1' Líčení „posledního průvodu trestanců" - lícem, která se šířila po Francii v létě 1836 - a s ním spojených skandálů dovolují poznat toto jeho fungováni, tak cizí pravidlům „vězeňské védy". Na 1) Faucher poznamenal, že trestanci v řetězech byli populární podívanou, „zejména v době, kdy popraviste byla již téměř zrušena". 355 počátku je rituál popraviště: nasazování řetězů a okovů kolem krku na dvoře v Bicétre; trestancova šíje byla přiložena ke kovadlině jako k popravčímu špalku, avšak v tomto případě katovo umění věsti úder nespočívalo v utětí hlavy - byla to zručnost opačná, jež dokázala nezabít „Velký dvůr v Bicétre vystavoval na odiv mučící nástroje: několik řad řetězů s jejich železnými obojky. Arloupnns [vrchní strážcové], sloužící i jako dočasní kováři, připraví kovadlinu a kladivo. 2a mříží ochozu jsou vsazeny všechny ty hlavy se zasmuši-ým či sveřepým výrazem, které má vykonavatel vsadit do jkovů, O něco výše, na každém poschodí věznice, lze pozo-'ovat údy a paže míhající se mezi mřížemi cel, znázorňující sazar s lidskými těly; to jsou vězni, kteří přišli asistovat úpravě svých bývalých kamarádů... Nyní jsou tu v postavení obě-í. Sedí na zemi, spárováni náhodně a podle velikosti; okovy razící 8 liber, jež musí každý z nich nést, je tíží na kolenou, /ykonavatel je prohlédne, poměřuje jejich hlavy a přizpůso->uje masivní okovy o tloušťce jednoho palce. Pro přikování >bojku je třeba přispění tří katů; první podpírá kovadlinu, Iruhý přidržuje dva okraje obojku u sebe a svými pažemi hráni hlavu postiženého a třetí opakovanými údery obrovi-ým kladivem roztlouká spojovací šroub. Každá rána otřásá davou i tělem... Nepřemítá se ostatně o nebezpečí, jež by nohlo stihnout oběť, kdyby se kladivo odchýlilo ze své drá-iy; takový dojem zmizí, či je spis potlačen dojmem otřesné irůzy, kterou zakoušíme při pomyšlení na boží stvoření na-házející se ve stavu takového pokoření.'"^ Dále je tu dimen-e veřejné podívané; podle Gazette des tribunaiix sledovalo I Revue de Paris, 7. června 1836. Ta část, kdy š!o o podívanou, nebyla již v roce 1836 veřejná; přístup byl povolen jen několika privilegovaným divákům. Příběh o přikování vězňů, jak jej nacházíme v Revue de Paris, přesně odpovídá - dokonce doslovně - tomu, co je uvedeno v knize Le Dentitir jour ďun amdamné, 1829. 56 průvod vycházející z Paříže 19. července přes 100 000 lidí: „Sestup od Courtille k Márdi Gras..." Pořádek a bohatství přišly zdálky pozorovat, jak zde prochází velký kmen nomá-dů, kteří byli spoutáni v řetězech, toho jiného druhu, „odlišné rasy, jež měla privilegium zalidnit galeje a věznice".31 Diváci z řad nižších vrstev, tak jako za časů veřejných mučení, pokračovali s odsouzenými ve svých dvojznačných výměnách urážek, hrozeb, povzbuzení, ran, projevů nenávisti ä přízně. Něco násilného se vzbouřilo a nepřestávalo průvod následovat po celou dobu: hněv na příliš přísnou nebo příliš shovívavou justici; pokřikování na nenáviděné zločince; iniciativy ve prospěch vězňů, kteří byli známí a uctívám; konfrontace s policií: „Po celou dobu, než průvod urazil cestu od brány ve Fontainebleau, vyrážely skupinky rozvášněných diváků rozhořčené výkřiky proti Delacollongovi: Pryč s velebným pánem, křičeli, pryč s tím hanebným člověkem; měl dostat, co mu patřilo. Bez energie a tvrdosti městské gardy mohlo dojít k vážným nepokojům. Ve Vaugirardu byly těmi nej vzteklejšími přihlížejícími ženy. Křičely: Pryč s tím hříšným knězem! Pryč s tou zrůdou zvanou Delacollonge! Policejní komisaři z Montrouge, z Vaugirardu a několik starostů a zástupců starostů přispěchali s rozvinutými šerpami, aby dopomohli respektování rozsudku soudu. Nedaleko před Issy, spatřiv M. Allarda a četníky jeho brigády, vrhl po nich Francois svou dřevěnou jídelní misku. Tak si připomněli, že rodiny některých z dřívějších kamarádů odsouzeného žijí vTvry. Od té chvíle se policejní inspektoři seřadili podél cesty a sledovali z těsné blízkosti káru s trestanci. Ti z pařížského kordonu, všichni bez výjimky, házeli každý svou dřevěnou jídelní misku po hlavách četníků, z nichž někteří byli zasaženi. V tu chvíli davem proniklo horečnaté vzrušení, 3) Gazcttc des tribunaitx, 20. července 1836. 357 Vrhli se jedni na druhé. "4) Během pochodu trestanců v řetězech mezi Bicétre a Sěvres bylo vypleněno povážlivá množství domů.s> V této slavnosti odcházejících odsouzenců bylo něco z rituálu obětního kozla, jenž je zabit během rituálního lovu, něco ze svátku bláznů, kdy dochází k převrácení rolí, část starého ceremoniálu popravíš tě, kde pravda musí zazářit na denním světle, a také část z těch lidových představeni, za nichž docházelo k uznání oslavovaných osobností nebo tradičních postav: hra pravdy a ponížení, defilé slávy a hanby, útoky prod viníkům, kteří byli odhaleni, a na druhé straně radostná přiznání zločinů. Byla to snaha objevit tvář zločinců, kteří měli svou slávu; deníky přinášely již předem jejich jméno a líčily jejich život; někdy podávaly i jejich popis, popisovaly jejich oblečení, aby jejich totožnost nikomu nemohla uniknout: jako by to byly programy pro diváky. ^ Uvažovalo se také o typech zločinců, lidé se pokoušeli podle šatů či podle vzezření tváře rozeznat „specializaci" odsouzeného, je-li to vrah nebo zloděj; hra maškár a loutek, do níž se však, pro vzdělanější pohledy, vplížila jakási empirická etnografie zločinu. Od představení na pódiu po Gallovu frenologii, podle toho, ke kterému prostředí kdo náležel, užívala se taková sémio-logie zločinu, pro jakou měl kdo předpoklady: „Fyziognomie jsou stejné rozmanité jako šaty; tu hlava vznešená, jako jsou 4) Tamtéž, 5) ta Piialange, 1. srpna 1836. 6) Gazette des tribanattx publikovaly pravidelné tyto seznamy a tyta „kriminální" noticky. Zde je příklad popisu, v němž lze snadno rozpoznat Delacollonge: „Staré soukenné kalhoty, jež zakrývají pár holínek, čapka se štítkem z téže látky a šedá halena... kabát z modrého sukna." (6. června 1836) O něco později bylo rozhodnuto Delacollonge přestrojit, aby byl ochráněn před násilím davu, Gazelie dc$ tribunaux signalizuje i toto přestrojení: „Pruhovaná kalhoty, halena z modrého plátna, slaměný klobouk," (20, července) 358 výrazy tváře Murillovy; tam tvář nerestná, zarámovaná hustým obočím, která vypovídá o energii odhodlaného ničemní-ka.,. Jindy se tvář Araba rýsuje nad tělem uličníka. Tady máme zženštilé a líbezné rysy kompliců, tam si povšimněte lesklých tváří zhýralců, to jsou učitelé,"71 Sami odsouzení odpovídali na tuto hru tím, že vystavovali své zločiny na odiv a zpřítomňovali své Špatné skutky: to je jedna z funkcí tetování, známky jejich činů nebo jejich osudu, „Nesou na sobě své insignie, ať gilotinu vytetovanou na levé paži, nebo dýku na prsou, vraženou do krvácejícího srdce." Za pochodu napodobují scénu svého zločinu, vysmívají se soudcům či policii, vychloubají se svými špatnostmi, které ještě nebyly odhaleny, Francois, bývalý Lacenairův komplic, vykládal, že objevil metodu, jak zabít člověka, aniž by vykřikl a aniž by byla prolita kapka krve. Velký kočovný jarmark zločinu měl své kejklíře a své maškary, v nichž komická afirmace pravdy odpovídala zvědavosti a urážkám. Celá série takových scén se v onom létě 1836 objevila okolo Delacollonge: na jeho zločinu (rozsekal na kusy svou těhotnou paní domácí) přispívalo k pobouření především to, že byl knězem; to mu také pomohlo uniknout popravíš ti. Zdá se, že mezi lidmi vzbudil silnou zášť. Již v káře, kterou byl převážen do Paříže v červnu 1836, byl urážen a nebyl schopen zadržet slzy; ohrazoval se nicméně proti tomu, aby byl vezen v uzavřeném voze, neboť se domníval, že ponižování je součástí jeho trestu. Při odjezdu z Paříže „nebylo možné si představit, kolik počestného rozhořčení, mravního hněvu a nízkosti si dav vybije na tom člověku; kameny jej zasypávaly spolu s nadávkami rozzuřeného publika... Byl to výbuch neslýchané zuřivosti; především ženy, opravdové fúrie, předváděly neuvěřitelné vzky- 7) Revue de Paris, červen 1836. Srov. Ciatide Gucujt. „Vezměte si lebku každého z oněch lidí, skrývající uvnitř svůj druh bestie.,. Zde máme rysa, zde kočku, tady opici, tam supa, tady hyenu," 359 pění nenávistí."8'Aby jej ochránili, vyměnili mu šaty. Někteří □klamaní diváci uvěřili, že jej poznali ve Francoisovi. Ten přistoupil na hru a přijal tuto roli; avšak ke komedii zločinu, který nespáchal, přidal ještě komedii kněze, jímž nebyl; líčení ,svého" zločinu prokládal modlitbami a velkolepými gesty Dožehnání adresovanými davu, jenž ho urážel a jenž se mu ímál. Několik kroků stranou podstupoval skutečný Dela-rollonge, „který se podobal mučedníkovi", dvojí potupu urážek, jež se sice nesnášely na jeho hlavu, ale ve skutečnosti by-y určeny jemu, a posměchu, jenž způsobil, že se znovu jbjevil kněz v postavě jiného zločince, jímž byl a jehož by rád tkryl. Jeho utrpení bylo před jeho očima předváděno tím vra-iem komediantem, k němuž byl připoután. Do všech měst, jimiž procházel, přinášel průvod trestanců ' řetězech svou slavnost; byly to saturnálie trestání; trest se ;de proměnil v privilegium. A díky velice podivné tradici, ;terá, jako by se vymkla obvyklým rituálům veřejného mučeli, vyžadovala od odsouzených nikoli obligátní známky lítos-i, nýbrž předvádění této bláznivé hry, která trestání popírala. C ozdobě okovů a řetězů si trestanci sami připojovali jako tkrasu stužku, pletenou slámu, květinu nebo ozdobnou ňůrku. Průvod v řetězech, to je kruh a tanec; to je také zpáro-ání, vynucená svatba zakázané lásky. Svatební veselí, slav-ost a posvícení v řetězech; „Přiběhli před průvod s kyticemi, e stuhami či se slaměnými střapci zdobícími jejich čepice a ti ejsikovnější měli nasazeny přílby s chocholem.,. Jiní na sobě iěli obvyklé punčochy v dřevácích či módní vestu pod náde-ickou halenou."91 A během celého večera, který následoval i La Phalnitgc, 1, srpna 1836. i Revue de Paris, 7. června 1836, Podle Gpzclte des tribunnux si kapitán Thorez, který velel průvodu z 19. července, přál tyto okrasy odstranit: ,Je nevhodné, aby vám, fdete-li na galeje odpykat své zločiny, byla dovolena taková nestydatost, jako je upravování vlasů. Jako by šla o svatbu." 50 po přikování, se trestanci v řetězech bez přestání točili dokola ve veliké farandole na dvoře v Bicětre: „Běda dozorcům, jestliže je dav trestanců poznal; obklopili je a zasypali svými okovy; trestanci zůstali pány bitevního pole až do sklonku dne."t0) Sabat odsouzených odpovídal soudnímu ceremoniálu okázalostmi, jež vynalézal Převracel nádheru, řád moci a jeho znaky formou zábavy. Ovšem bylo tu už něco z politického sabatu. Člověk by musel být hluchý aby zde nezaslechl jisté nové akcenty. Trestanci zpívali pochodové písně, jejichž proslulost se rychle šířila a které se ještě dlouho a všude opakovaly. Bezpochyby tu lze nalézt ozvěnu žalozpěvů, kterými volně šířené letáky opěvovaly zločince - potvrzení pravdivosti zločinů, temná heroizace, evokace hrůzných trestů a všeobecná nenávist, která je obklopovala: „Pro dobrou pověst nechte nám trumpety hrát... Odvaho, děti, podrobme se bez zachvění strašnému osudu, jenž se vznáší nad našimi hlavami... Naše okovy jsou těžké, ale my je uneseme. Trestancům nezbývá nic než hlas, jenž se za nimi vznáší: ulehčete jim." Přesto zaznívá v těchto kolektivních písních jiný podtón; morální kód, jímž se řídila většina starých žalozpěvů, se převrátil. Veřejné popravy namísto toho, aby přinášely výčitky, vyostřoyaly hrdost; justice, jež vynesla rozsudek, byla zavrhována a odsuzována davem, který se přišel obdivovat tomu, co pokládal za projevy lítosti ä ponížení: „Tolik vzdáleni od našich domovů někdy naříkáme. Naše tváře, vždy vážné, budou soudcům nahánět strach... Chtiví neštěstí obracíte k nám své pohledy, abyste se setkali se sklíčeným, plačícím a ponižujícím se lidským plemenem. Avšak naše pohledy jsou hrdé." 10) Revue de Paris, 7. června 1836. K tomuto datu byl průvod zkrácen, aby se zabránila Farandole, a vojáci byli pověřeni udržováním pořádku až do odchodu průvodu. Sabat trestanců je popsán v Le Dcrnicr jour ďitn condamné. „Společnost tu byla zastoupena dozorci a vyděšenými zvědavci; zločinci jí poněkud pohrdali a udělali z toho hrůzyplného potrestání rodinnou slavnost," 361 Nalézáme zde i potvrzení toho, že životu galejníka a jeho druhů jsou vyhrazeny radostí, které svobodný život neznát „Časem si podmaníme své radosti. I pod okovy se zrodí dny slavností... Radosti se stanou zbéhy Uniknou katům, jsou tam, kam je vedou písně," A především nebude dnešní stav trvat věčně; nejenže budou vězni osvobozeni a budou jim navráce-': na jejich práva, ale ti, co je obviňovali, zaujmou jejich místa. Mezi zločinci a jejich soudci nadejde den velkého soudu, kdy-se jejich role obrátí: „Nám trestancům je určeno lidské opovržení. Nám patří také všechna zlato, které lidé zbožňují. Toto zlato přejde jednoho dne do našich rukou. Vykupujeme jej cenou našich životů. Jiní se chopí těchto řetězů, které nás dnes necháváte nést; stanou se otroky. Až zpřetrháme svá pouta,-zazáří pro nás hvězda svobody... Sbohem, neboť my se 'vzepřeme jak vašim okovům, tak vašim zákonům.Zbožné divadlo, jak si je představovaly ony letáky, při němž by odsouzený bedlivě nabádal dav k tomu, aby jej nikdy nenapodo-bil, se změnil v hrozivou scénu, v níž je dav vyzýván, aby volil mezi barbarstvím katů, nespravedlností soudců a neštěstím, odsouzených, kteří, ač dnes poraženi, jednoho dne zvítězí. Velkolepé představení průvodu v řetězech odpovídalo starobylé tradici veřejných poprav; odpovídalo rovněž mnohonásobné reprezentaci zločinu, již přinesla doba žurnálů, pochybných plátků, šarlatánů a bulvárních divadel;121 ale odpovídalo i střetnutím a bojům, jejichž první zaburácení s se- 11) Píseň téhož druhu je citována v Gazctlc des tribunaux z 10. dubna 1836. Zpívala se na nápěv Marseillaisy. Patriotická válečná píseň se stala očividně písní války společenské: „Co nám chce tento pitomý lid, jde se nám posmívat v našem neštěstí? Zírají na nás chladným pohledem. Naši kati jim hrůzu nenahánějí." 12) Existuje třída spisovatelů, kteří „se přiklonili k tomu, že oslavují zločiny bídáků nadaných udivující zručností, nechávají je hrát hlavní roli a dodávají jejich výstřelkům, jejich posměchu a jejich nezastírané uštěpačnosti zastánce autority." Kdokoli, kdo viděl představení Au- 362 bou přinášelo; dodávalo jim jakési symbolické vyústěni: armáda rozvratu, ač poražena zákonem, slibuje návrat; to, co bylo vypuzeno násilím řádu, přinese při svém návratu osvobozující zvrat. „Byl jsem zděšen, když jsem viděl, kolik jisker se znovu objevuje v tomto popelu,Rozčilení, které vždy obklopovalo veřejné popravy, se nyní setkalo s ohlasem v konkrétních hrozbách. Je zřejmé, že červencová monarchie se rozhodla pro potlačení průvodů trestanců v řetězech ze stejných důvodů - jež však působily naléhavěji -, které vyžadovaly zrušení veřejných poprav v 18. století: „Neslučuje se s našimi mravy vést lid tímto způsobem; je nutné vyhnout se tomu, aby v městech, jimiž konvoj prochází, bylo konáno takové ohyzdné představení, které nadto nepřináší lidu žádné ponaučení, Bylo proto nutné skoncovat s těmito veřejnými rituály; podrobit přepravu odsouzených stejné proměně, jakou prošlo samo trestám; a umístit i je pod znamení úřednické zdrženlivosti. Jenže to, co bylo v červnu roku 1837 přijato, aby nahradila průvod trestanců v řetězech, nebyl pouze uzavřený vůz, o němž se tehdy hovořilo, nýbrž celý stroj, jenž byl velice pečlivě připraven. Byl to vůz, pochopený jako pohyblivé vězení, jako mobilní ekvivalent Panoptikonu. Centrální chodba jej rozdělovala po celé délce: na obou stranách bylo šest cel, v nichž seděli vězni čelem k sobě. Na kotníky jim byly navlečeny okovy, zvnitřku obložené vlnou a spojené mezi sebou osmnáctipalcovým řetězem; nohy byly sevřeny bcrgc dcs Adrets či Robert MaaÚW, drama oslavované mezi lidem, rozpozná bez obtíží správnost mých pozorování, To je triumf, apoteóza opovážlivosti a zločinu. Čestní lidé a síly veřejnosti jsou tu mystiň-kováni od začátku do konce, (H. A, Fregier, Les clnsses dangereuses, 1840, díl II, s. 187-188). 13) Lc Dernicrjour ďun candamné, 1829, 14) Gnzettc dcs tribunaux, 19. července 1836, 363 covových nákolenicích. Odsouzený seděl na „svého druhu •chtýři ze zinku a dubového dřeva, jenž se vyprazdňoval veřejnou cestu". Cela neměla žádné okno směrem ven; la zcela oplechovaná; jedině špehýrka, rovněž z plátu TJděravěného) plechu nechávala průchod „přiměřenému audu vzduchu". Na straně směřující do chodby byly caždé cele dveře opatřené okénkem se dvěma přihrádka-: jedna sloužila podávání stravy, druhá, zamřížovaná, do-idu. „Oteyírání a šikmé nasměrování okének jsou kombi-vány tak, aby měl dozorce zrak bez přestání upřený na iné a zaslechl každé jejich slovo, aniž by oni mohli za-.dnout nebo zaslechnout jeden druhého." Vše je uspořá-io takovým způsobem, že „totéž vozidlo pojme bez nej-nších potíží zároveň trestance a pouhého zadrženého, iže a ženy, děti a dospělé. Ať je převoz jakkoli dlouhý, chni budou dopraveni na místo určení, aniž by měli mož-řt jeden druhého si povšimnout či spolu promluvit." Koně neustálý dohled dvou dozorců, kteří jsou vyzbrojeni tkou dubovou holí „se silnými, otupenými diamantový-hroty", umožňuje rozehrát celý systém trestů v souladu terními nařízeními vozu: stravovací režim o chlebu a vo-palečnice, žádné polštáře, jež by dovolovaly spát, spou-Ľ řetězem na obou rukou. „Je zakázáno jakékoli čtení vy-knih o morálce," I kdyby jen pro svou mírnost a rychlost „dělal tento stroj : vnímavosti svého tvůrce"; jeho přednost však spočívá >m, že byl vozidlem opravdu vězeňským. Svými vnější-účinky dosahoval naprosté benthamovské dokonalostí: rychlém průjezdu tohoto pojízdného vězení, které na ch tichých a temných bocích nenese jiný nápis kromě r ,Přeprava vězňů', je něco tajemného a pochmurného, lentham požaduje při vykonávání kriminálních rozsud-i co zanechává v duši přihlížejících prospěšnější a rrva-dojem než pohled na ty cynické a rozesmáté cestováte- -le."15) Má také vnitrní účinky; již po několika dnech přepravy (během nichž nejsou věznění ani na okamžik osvobozeni od pout) začíná fungovat jako nápravné zařízeni Vycházejí z něj překvapivě umoudření; „Z hlediska morálního je tento druh přepravy která netrvá déle než sedmdesát dvě hodiny strašlivým mučením, jehož důsledky se na tom, kdo jej podstoupil, tedy na vězni, projevují dlouhodobě." Dosvědčují to i sami trestanci; „Pokud v celulárním voze nespíte, můžete pouze přemýšlet. A když jsem tak přemýšlel, připadalo mi, že musím litovat toho, čeho jsem se dopustil; víte, po Čase bych ještě mohl mít strach polepšit se, a to nechci. "lft) Historie panoptického vozu byla poměrně skromná. Přesto je ve způsobu, jakým nahradil průvod trestanců v řetězech, a v příčinách této proměny zhuštěn celý proces, při němž během osmdesáti let trestní věznění nastoupilo na místo veřejného mučení jakožto promyšlená technika modifikování jednotlivců. Celulární vůz je nástroj reformy. Veřejná mučení nenahradilo masivní uvěznění, nýbrž pečlivě artikulovaný disciplinární mechanismus. Přinejmenším v principu. Neboť vězení, ve své realitě a v svých viditelných účincích, bylo ihned odsouzeno jako největší omyl trestní justice. Jistým, poměrně podivným způsobem se historie vězeňství nepodřizovala chronologii, podle níž, jak by se dalo soudit, 15) Gazctte des tribunaux, 15. června 1837. 16) Gazctte des tribmmix, 23. července 1837, 9. srpna Gazctte Informuje, že vůz se převrhl na předměstí Guingampu: vězňové namísto toho, aby se vzbouřilí, „pomohli svým strážcům obrátit jejich společně vozidlo zpět na kola". Přesto je 30, října hlášen jeden útěk ve Valence, 365 ná vše rozumně následovat: stanovení trestnosti věznění následné uznání jeho chybnosti; poté pomalý vzestup re-Drmních projektů, které by vyústily ve více či méně kohe-entní definici vězeňské techniky; dále uskutečnění takového ►rojektu; nakonec konstatování jeho úspěchu či omylu. Ve kutečnosti došlo k určité srážce, anebo v každém případě : jiné distribuci těchto prvků. A tak jako se projekt nápravné echníky přidružil k principu trestního věznění, kritika vězeli a jeho metod se objevila příliš brzy, v těchže letech 820-1845;'„mimoto ustrnula v jistém počtu formulací, které íou - až na čísla - i dnes opakovány téměř beze změny: - Věznice nesnižují míru kriminality: je dost dobře možné ? rozšiřovat, násobit jejich počet nebo je transformovat, množství zločinů a zločinců zůstane stejné či se, což je ještě !orší, zvýší. „Ve Francii se odhaduje, že počet jedinců, kteří se acházejí ve stavu očividného nepřátelství vůči společnosti, i asi 108 000. Represivní prostředky, jež máme k dispozici, ;ou: popraviště, železný obojek, 3 galejní vězení, 19 centrál-ích věznic, 86 soudních vězení, 362 věznic pro vyšetřovací azbu, 2800 kantonálních vězení, 2238 cel pro zajištění na čet-ických stanicích. Navzdory celé řadě těchto prostředků održuje si nectnost svou troufalost. Počet zločinů se nesni-uje; ...počet recidív spíš vzrůstá, místo aby klesal."17) - Věznění vyvolává recidívu; po propuštění z vězení má lověk více šancí než předtím, že se do něj vrátí; odsouzení ou ve značné míře bývalí vězni; 38 % z těch, kteří opustí sntrální věznice, a 33 % galejníků je znovu odsouzeno;18* od íku 1828 do roku 1834 bylo z téměř 35 000 lidí odsouzených a zločin přibližně 7400 recidivistů (tj. 1 z 4,7 odsouzených); 7) La Fnticrnilť, únor 1842, c. 10. i) Počet citovaný C. de tn Rochefoucauldem v průběhu diskuse o rufor-mé trestního zákoníku z 2. prosince 1831, Archivcs parkiucniaircs, sv. LXXfl, s. 2114-210. 66 z necelých 200 000 drobných delikventů bylo skoro 35 000 rovněž recidivisty (tj. 1 ze 6); vcelku tedy jeden recidivista z 5,8 odsouzených;™1 v roce 1831 bylo z 2174 odsouzených pro recidívu 350 těch, kteří byli propuštěni z galejních vězení, 1682 z centrálních věznic, 142 ze čtyř nápravných zařízení, která podléhala stejnému režimu jako centrální věznice.2tH A diagnostika se stávala čím dál tím přísnější po celou dobu trvání červencové monarchie: v roce 1835 bylo napočítáno 1486 recidivistů z 7223 odsouzených zločinců; v roce'1839 to bylo 1749 z 7858; v roce 1844 již 1821 z 7195. V Loosu bylo z 980 vězňů 570 recidivistů a v Melunu 745 z 1088 vězněných.211 V důsledku toho vězení, místo aby propouštělo na svobodu napravené jedince, rozšiřovalo ve společnosti nebezpečné delikventy: „Každoročně se navrací do společnosti 7000 osob. ...je to 7000 zárodků zločinu nebo korupce rozesetých po těle společnosti. A když pomyslíme na to, že tato populace neustále roste, že žije a pohybuje se okolo nás, připravena chopit se každé příležitosti k narušení pořádku a využít všech zločinů ve společnosti jako zkoušku jejich sil, můžeme zůstat chladní při těto podívané?,r22} - Vězení nemůže selhat při produkování delikventů. Vytváří je určitým způsobem existování, který nutí vězněné vést: když je izoluje v celách nebo když jim ukládá zbytečnou prácí, pro niž nenajdou žádné využití, v žádném případě přitom „nemyslí na člověka ve společnosti; vytváří nepřirozenou, neužitečnou a nebezpečnou existenci"; vězení by mělo vězně vychovávat, avšak může mít systém vzdělání, který se obrací k člověku, odůvodněně za svůj předmět jednání proti vůli 19) E. Ducpátinux, De In reforme púiuteatiaíre, 1837, díl Sil, s. 276n. 20) E. Ducpdtinux, Inmtěz. 21) C. Ferrus, Den prisnimicm, 1B5U, s. 363-367. 22) E. dtí Bcnumont a A. de Tocquevílle, Note íiir k ?\j?teme pěmtco\'mire, 1831, s. 22-23. 367 )řírody?23> Vězeni produkuje delikventy také tím, že jim vnu-uje násilná omezení; je určeno k aplikování zákonů a k učení e je respektovat; jenže veškeré jeho fungování probíhá díky .neužívání moci. Zneužívání svévolné moci administrativy: Pocit nespravedlnosti, který vězněný zakouší, je jednou z pří-in, jež nejvíce přispívá k nezkrotnosti jeho charakteru. Když lozoruje, jak je zde vystaven utrpením, která zákon nejen ne-lařizuje, nýbrž dokonce ani nepředpokládá, dostává se do ob-ykJéhd staýu, kdy má vztek na vše, co ho obklopuje; vidí ve šech zástupcích moci pouze své katy; nevěří již, že byl vinen: hviňuje samu justici."245 Zneužívání korupce, strachu a ne-chopnosti strážců: „1000 až 1500 odsouzených žije pod dohle-em 30 ä 40 strážců, kteří udržují nějakou bezpečnost pouze nk, že se spoléhají na donášení, tedy na korupci, kterou pečlt-ě rozeseli mezi sebou. Kdo jsou tito strážci? Propuštění vojá-i, lidé bez vzdělání, bez porozumění, jež je nutné pro jejich jnkci, kteří jen provozují řemeslný dohled nad zločinci. ineužívání vykořisťování trestní práce, která za těchto podmí-ek nemůže mít výchovný charakter: „Horlí se proti obchodu černochy. Nejsou však vězni tak jako otroci prodáváni pod-ikateli a nakupováni výrobci... Dostávají snad věznění tomto ohledu lekce z poctivosti? Nejsou nadto těmito haneb-ými příklady vykořisťování demoralizovaní?"2ň) J) Ch. Lucas, Dľ fa reforme, des prisons, 1836, dfl I, s. 127 a 130. 1) F. Bigot Préameneu, Rnpport an conseil général de In societě des prisons, 1819. i) La Fraternitě, březen 1842. i) Text adresovaný Ľ Atelier, říjen 1842, rot 3., č. 3, od dělníka uvězněného za členství v dělnickém sdružení. Tento pratest by b možné zaznamenat v době, kdy tytéž noviny vedly kampaň proti konkurenci trestní práce. V tomto čísle lze najít i dopis od jiného dělníka na stejné téma. Srov, rovněž La Fraternito, březen 1842, rač, 1., č. 10. 58 - Vězení umožňuje - či přesněji napomáhá - organizování prostředí delikventů, solidarizujících spolu, hierarchizo-váných, připravených ke všem budoucím spolčením: „Společnost zakazuje spolčovaní více než 20 osob... a sama ustavuje spolky 200, 500, 1200 odsouzených v cenfrálních věznicích, jež jsou pro ně budovány ad hoc, a rozděluje je pro jejich větší pohodlí do dílen, do dvorů, do společných ložnic, do společných jídelen... A rozmnožuje je po celém území Francie tak, že kde je věznice, tam je spolek... a stejně tolik antisociálních klubů."275 Právě v těchto klubech se odehrává výchova mladého delikventa, který si zde odpykává svůj první trest: „První touhou, jež se v něm zrodí, bude naučit se od těch obratných, jak uniknout krutostem zákona; první lekci bude čerpat z této strohé logiky zlodějů, jež jim velí považovat společnost za nepřítele; první moralitou mu bude donášení - špehování dodává v našich věznicích vážnosti; první vášní, která se v něm roznítí, bude děsit svou mladou mysl těmi ohavnostmi, jež se musely zrodit v kobkách a jež pero odmítá jmenovat... Od nynějška se rozešel se vším, co ho poutalo ke společnosti.MJW Faucher hovořil o „kasárnách zločinu". - Podmínky, jimž jsou vystaveni propuštění vězni, je nevyhnutelně odsuzují k recidivě: protože jsou pod dohledem policie; protože byli přiděleni na nějaké místo pobytu, nebo jim byl pobyt na určitých místech zakázán; protože „vycházejí z vězení jen s průkazem, který musejí předkládat všude, kam přijdou, a který připomíná odsouzení, jež nad nimi bylo vyneseno".2y) Porušení zákazu pobytu, nemožnost najít 27} L. Moreau-Christophe, Dc la mortalitě et dc la folie dans lc régimc pěni-tentiaire, 1839, s. 7. 28) UAlmanach paptdairc de la France, 1839, podepsáno D., s. 49-56. 29) F. Barbé-Marbciis, Ríippart sur Vétat des prisons de Calvados, dc 1'Eure, la Manche ct la Scinc-lnfdricure, 1B23, s. 17. 369 ráci a potulka jsou nejčastější činitele při reddivě. Gnzette des ibunnux, ale také dělnické deníky referovaly pravidelně takových osudech, jako byl případ dělníka odsouzeného za -ádež, umístěného pod dohled do Rouenu a opětovně chýrneho při krádeži, kterého advokáti odmítali obhajovat; sám dy předstoupil před tribunál se svou obhajobou, stal se dě-piscem svého života, vysvětlil, jak - když byl propuštěn vězení a bylo mu vymezeno místo pobytu - se nemolil vrá-: ke své práci zlatiče, neboť jako propuštěnec byl všude od-ítnut; policie mu upřela právo hledat si práci jinde: byl te-/ připoután k Rouenu, aby tu zemřel hlady a bídou důsledku Onoho úmorného dohledu. Ucházel se o prád na dnici; osm dní byl zaměstnán na hřbitově za 14 sou na den: \le, řekl, jsem mladý, mám chuť k jídlu a sním více než dvě 3ry dileba, 5 sou stojí jedna libra; co mohu dělat se 14 sou, >ych se najedl, vypral si a měl střechu nad hlavou? Byl jsem beznadějné situaci, chtěl jsem se opět stát řádným člově-jm; policejní dohled mne znovu uvrhl do neštěstí. Všechno srn si zošklivil; tak jsem se tedy seznámil s Lemaitrem, kte-■ žil rovněž v bídě; chtělo se nám žít a hanebná myšlenka na ádež se nám vrátila, - Nakonec produkuje vězení delikventy nepřímo tím/ že trhuje rodinu vězněného do bídy: „Tentýž rozsudek, který )sílá do vězení hlavu rodiny, odsuzuje marku ke každoden-mu nedostatku, děti k opuštěnosti, celou rodinu pak k polce a žebrání. Z tohoto hlediska tedy hrozí, že zločin zde zaistí kořeny. "31í Nutno podotknout, že tato monotónní kritika vězení se íustále odvíjela ve dvou směrech: proti tomu, že vězení ne- I Gnzette des tríbunaux, 3. prosince 1829. Srov. v temže smyslu Gnzette den tríbunaux, 19. července 1839; La Ruche populnire, srpen 1840; La Fraternitu, červenec-arpen 1847, I Ch. Lucas, De In reformě des prisons, 1838, díl II, s. 64, 0 vedlo účinně k nápravě, že vězeňská technika zde ustrnula v zárodečném stavu; a proti tomu, že ve snaze působit nápravu ztratilo vězení svou moc trestat,32) že pravou vězeňskou technikou má být přísnost331 a že vězení je dvojnásobným ekonomickým omylem - přímým, pro náklady na jeho vnitřní organizaci, a nepřímým, pro škody způsobované de-likvencí, kterou nepotlačuje.341 Nicméně odpověď na tyto kritiky byla beze změny tatáž: pokračování podle neměnných principů vězeňské techniky. Již jeden a půl století je vězení vždy podáváno jako svůj vlastní lék; obnovování vězeňských technik je předkládáno jako jediný prostředek nápravy jejich vytrvalé chyby; realizace projektu korekce jako jediná metoda pro překonání nemožnosti uvést jej v skutek. 32) Tata diskuse byla velmi živá před novým nařízením upravujícím postavení věznic z roku 1839 i po.nem. Nařízení byla přísná (ticho, zákaz vína a tabáku, snížení přídělů jídla) a byla doprovázena vzpourami, Monilcur z 3. října 1840 píše: „Bylo skandální sledovat vězně, jak se nalévají vínem, cpou se masem, zvěřinou, pamlsky všeho druhu a jak považují vězení za pohodlný hostinec, kde si mohou opatřit všechny příjemnosti, které jim život na svobodě často odpírá." 33) V roce 1826 množství Rad distriktů požadovalo, aby bylo stálé a neefektivní věznění nahrazeno deportacemi. V roce 1842 požadovala Rada distriktu Hautes-Alpes, aby se vězení stala místy „opravdového pykání"; v podobném duchu se vyjádřily i distrikty Drôme, ľEure-et-Loir, Niěvre, Rhône a Seine-et-Oise. 34) Podle ankety uspořádané v roce 1839 mezi řediteli věznic. Ředitel věznice v Embrunu podotkl: „Přemrštěné pohodlí věznic pravděpodobně velmi přispívá k hrozivému nárůstu počtu recidivistů." Ředitel z Eysses: „Současný režim není dostatečně přísný, a je-li něco jisté, pak to, že pro mnoho vězňů má vězení svůj půvab a že zde nacházejí zvrácené rozkoše, která jsou zcela v jejich duchu." Ředitel z Limoges: „Současný režim ve věznicích, jež se pra recidivisty ve skutečností ničím neliší od obvyklých penzionátů, není v žádném směru represivní." (Srov. L, Moreau-Christophe, Palčttiiqitcs pčni-icnliains, 1840, s. 86.) Srovnej s prohlášeními učiněnými v červenci 1974 představiteli Syndikátu zaměstnanců ve vězeňství, jež se týkají účinků liberalizace ve věznicích. 371 Presvedčivým dokladem toho byly vzpoury vězňů, jež se odehrály v uplynulých týdnech'1 a jež byly připisovány faktu, že reforma definovaná v roce 1945 neměla nikdy skutečný efekt; bylo tedy nutné vrátit se k základním principům vězeňství. Avšak tyto principy, od nichž jsou ještě dnes očekávány tak báječné výsledky, jsou dostatečně známy: již před 150 lety ustavily sedm univerzálních maxim dobrého „stavu vězeňství". 1. Trestní věznění musí mít jako svou základní funkci transformaci chování jedince: „Polepšení odsouzeného jako principiální úkol trestu - to je posvátný princip, jehož formální proniknutí do oblasti vědy, a zejména do vědy o legislativě, je záležitostí zcela nedávnou," (Cangrěs pénitentiai-re de Bntxelles, 1847} A komise Amor v květnu 1945 věrně opakuje: „Trest zbavení svobody má za základní cíl polepšení odsouzeného a jeho opětovné zařazení do společnosti," Princip^ korekce. 2. Věznění musí být izolováni či přinejmenším roztříděni podle trestní závažnosti svých činů, avšak především podle věku, podle dispozic, podle techniky..nápravy,.jejíž užití se předpokládá s ohledem na ně, podle fáze své transformace. „Při zapojení prostředků pozměňujících velké fyzické i morální rozdíly, jež s sebou přinášejí konstituce vězněných, je třeba mít stále na mysli míru jejich zkaženosti, jejich rozdílné možnosti nápravy, které mohou nabídnout." (únor 1850) Roku 1945: „Rozdělení jednotlivců ve vězeňských zařízeních s mírným trestem do jednoho roku má za základ pohlaví, osobnost a stupeň zkaženosti delikventa." Princip klasifikace, 3. Tresty, jejichž průběh musí být možné modifikovat podle individuality vězněných, podle dosažených výsledků, zlepšení či zhoršení. „Jelikož základním cílem trestu je reforma vězněného, bylo by žádoucí propustit na svobodu všech- *) Mezi lety 1972-1974. Pozru překl. • .•MA/vv: A l 372 ny vězně, u nichž je dostatečně zaručeno jejich morální obrození." (Ch, Lucas, 1836) Roku 1945: „Je aplikován progresivní režim... z hlediska přizpůsobení jednání s vězněm podle jeho postoje a podle stupně jeho polepšení. Tento režim sahá od umístění na samotce až k podmíněnému propuštění... Výsada podmíněného propustem je rozšířena na všechny dočasné tresty." Princip modulace trestů. 4. Práce musí být jednou z podstatných součástí transformace a postupné socializace vězně. Trestní práce „nesmí být chápána jako doplněk, a takřka jako zesílení trestu, nýbrž spíš jako zmírnění, jež by již nemělo být možné vězni upřít". Je nutné umožnit vězněnému naučit se a provozovat určité řemeslo a poskytnout jemu i jeho rodině prostředky obživy. (Ducpétiaux, 1857) Roku 1945: „Každý odsouzený podle obecného práva je povinen pracovat... Nikdo nesmí být přinucen zůstat bez zaměstnám." Princip práce jako povinnosti a jako práva, 5. Výchova vězněného je ze strany veřejné moci zároveň nevyhnutelnou opatrností v zájmu společnosti a povinností vzhledem k vězněnému. „Sama výchova může sloužit jako nástroj trestání. Otázka trestního uvěznění je otázkou výchovy." (Ch. Lucas, 1838) Roku 1945: „Zacházení, jemuž je vězeň vystaven krom veškeré té korumpující promiskuity... musí principiálně směřovat k jeho obecnému a profesionálnímu vzdělávání a k jeho zlepšování." Princip vězeňské výchovy. 6. Režim ve vězení musí být, přinejmenším zčásti, kontrolovaný a musí se o něj starat kvalifikovaná osoba, mající morální a technickou způsobilost bdít nad správným formováním individuí Ferrus píše v roce 1850 o lékaři ve vězení: „Jeho pomoc je prospěšná u všech forem uvěznění,., nikdo se nemůže těšit intimnější důvěře vězňů než lékař, nikdo nemůže znát lépe jejich povahu, působit účinněji na jejich cítění tím, že ulevuje jejich fyzickým potížím a využívá těchto prostředků vlivu na to, aby je přesvědčil přísnými slovy ne- 373 bo vhodným povzbuzením." Roku 1945: „V každém vězeň, ském zařízení pracuje sociální a lékařsko-psychologická služ!: ba." Princip kontroly, techniky věznění. 7. Uvěznění musí být doprovázeno nástroji dohledu a pn-moci, až dokud nedojde k definitivní readaptaci bývalého vězně. Nemělo by jít jen o to, aby nad ním byl ustaven ochranný dohled při odchodu z vězení, „nýbrž aby mu byla zajištěna pomoc a podpora". (Boulet a Benquot v Chambre de Paris)..Roku 1945: „V průběhu trestu i po jeho ukončení je vězňům-poskytována pomoc pro usnadnění jejich opětovného začlenění do společnosti." Princip doplňkových institucí. Od jednoho století k druhému se slovo za slovem opakují tytéž základní propozice. A vydávají se pokaždé za definitivně získanou, konečně přijatelnou formulaci reformy, jež byla až do té chvíle postrádána. Stejné, čí téměř stejné fráze by si bylo možné vypůjčit i z jiné „plodné" periody reformy: z konce 19. století, od „hnutí za obranu společnosti"; anebo ještě z let zcela nedávných s jejich vězeňskými vzpourami. Není proto nutné považovat vězení, jeho „nezdar" a jeho více či méně úspěšně provedenou reformu za tři po sobě jdoucí momenty. Spíš je třeba přemýšlet o simultánním systému, který se historicky překrývá s právním zbavením svobody; systém čtyř prvků, který obsahuje: disciplinární „suple-ment" vězení - prvek nad-moci [surpouvoir]; produkci objektivity, techniky, vězeňské „racionality" - prvek s tím souvisejícího vědění; faktické zachování, ne-li vystupňování kriminality, které mělo vězení zamezit - prvek inverzní účinnosti; a konečně opakování jakési „reformy" disciplinární funkce vězení, která je izomorfní navzdory své „idealitě" -prvek utopického zdvojování. Tento komplexní soubor konstituuje „systém vězeňství" [systéme carcéml] a nikoli jen instituci vězeni s jeho zdmi, s jeho zaměstnanci, s jeho nařízeními a s jeho násilím. Systém vězeňství spojuje v téže figuře diskurzy a architektury, donucovací nařízení a vědecká tvr- 374 zení, reálné společenské účinky a nepřekonatelné utopie, programy pro korekci delikventů a mechanismy, které de-likvend upevňují. Netvoří"potom předpokládaný neúspěch součást fungováni vězení? Neměl by být zahrnut v těch účincích moci, které disciplína a připojené techniky uvěznění zavedly do aparátu justice, či obecněji do celé společnosti a jež je možné shrnout pod pojmenování „systém vězeňství"? Jestliže se instituce vězení udržela tak dlouhou dobu a nehybně stejná, jestliže princip tjestruho věznění nebyl nikdy váž^ě.zpochybněn, tedy zajisté proto, že tento systém vězeňství zakořenil do hloubky a vykonával přesné funkce. Vezměme si za svědky této odolnosti nedávné skutečnosti; model věznice, která byla otevřena v Fleury-Mérogis v roce 1969, pouze převzal do svého rozvrhu tvar hvězdice, který dodával lesk již v roce 1836 vězení Petite-Roquette, Je to stejná mašinérie moci, jež se tu zmocňuje skutečného těla a symbolické formy. Jakou však má hrát úlohu? Připusťme, že zákon je určen k tomu, aby definoval přestupky, že funkcí trestního aparátu je tyto přestupky potlačit a že vězení je nástrojem tohoto potlačení; pak by bylo nutné konstatovat jeho selhání. Avšak spíš - neboť aby bylo toto selhání stanoveno v termínech historie, bylo by třeba mít možnost měřit dopad trestání vězněním na globální rovině kriminality - bychom se měli podivovat tomu, že po 150 let bylo vyhlášení selhání vězení vždy spojeno se snahou o jeho zachování. Jedinou skutečně zamýšlenou alternativou byla deportace, od které Anglie upustila na počátku 19. století a kterou Francie obnovila za druhého císařství, i když spíše jako přísnou a odlehlou formu uvěznění. Ale snad bychom měli problém obrátit a ptát se, čemu slouží úpadek vězení; čemu jsou prospěšné tyto rozličné je- 375 vy, které kritika neustále pranýřuje: udržování delikvence, indukování recidívy proměna příležitostných pachatelů v navyklé delikventy organizování uzavřeného prostředí de-likvence. Snad by bylo třeba hledat to, co se skrývá pod zjevným cynismem trestní instituce, která odsouzené poté, co je donutila odpykat si své tresty, pronásleduje celou řadou známem (dohled, který byl kdysi právem a dnes je skutečností'; průvodní listy galejníků tehdy a trestní rejstřík nyní) a která :aké stíhá jako „delikventa" každého, kdo se jednou zhostil Testu jako pachatel. Neměli bychom zde vidět raději konse-cvenci než kontradikci? Bylo by pak třeba předpokládat, že /ézení a nepochybně i trest v obecném smyslu slova nejsou nrčeny k tomu, aby pachatele napravovaly, ale spíš k tomu, iby je odlišily, rozmístily, využily; že tolik neusilují o to učili t poslušnými ty, kdo mají blízko k překročení zákonů, ný-)rž že směřují k tomu uzpůsobit překračovánízákonů pro 'šeobecnou taktiku podrobeni. Trestání by pak bylo prostředkem k ovládání nezákonností, k vytyčení hranic toleran-•e, k poskytnutí volného pole některým, k potlačování jiných, ; vylučovaní urči té skupiny, k získávání prospěchu pro jinou, : neutralizování těch a využívání oněch. Zkrátka trestání >rosté a jednoduše nezákonnosti „nestíhá"; „diferencuje" je, :ajištuje jejich obecnou „ekonomii". A je-li možné mluvit } třídní spravedlností, není to jen proto, že zákon sám čí způ-ob jeho užití slouží zájmům jedné třídy, nýbrž proto, že celé ozmanité spravování nezákonností prostřednictvím trestání voři součást tohoto mechanismu ovládání. V globální stratení byly legální tresty nahrazeny nezákonnostmi. Odtud lze stě porozumět „selhání" vězení. Obecné schéma reformy trestání se na konci 18. století hlásilo v boji proti nezákonnostem: zhroutila se celá rovno-áha tolerance, vzájemné podpory a oboustranného zájmu, ?ž za starého režimu udržovala nezákonnosti různých spole-enských vrstev jedny vedle druhých. Zformovala se tedy 76 utopie společnosti trestající univerzálně a veřejně, kde by vždy aktivní trestní mechanismy pracovaly bez zpoždění, zprostředkování či nejistoty; kde by byl zákon ve dvojím smyslu ideální, protože dokonalý ve svých kalkulacích a vrytý v představách každého občana, který by blokoval veškeré nezákonné praktiky v jejich počátku. Avšak na přelomu 18. a 19. století a navzdory novým zákoníkům se zde náhle vynořilo nebezpečí nových lidových nezákonností. Či přesněji, lidové nezákonností se patrné rozvinuly podle nových dimenzí: těch, které s sebou přinesla všechna hnutí, jež od osmdesátých let 18. století až do revoluce v roce 1848 proplétala společenské konflikty, odpor vůči pohybu industrializace a důsledky ekonomických krizí. Schematicky lze vyznačit tři charakteristické procesy. Nejprve rozvinutí politické dimenze lidových nezákonností, a to ve dvou směrech: praktiky až do té doby lokalizovatelné a v jistém smyslu omezené na sebe samé (jako odmítání platit dané, odvody, nájemné dávky, úřední poplatky; násilná konfiskace zboží, s nímž se spekulovalo; drancování obchodů a nucený prodej výrobků za „spravedlivou cenu"; střety s reprezentanty moci) mohly v průběhu revoluce vyústit v přímé politické boje, jejichž cílem bylo dosáhnout nejen ustoupení moci či odvolání nepřijatelného opatření, ale i změny vlády a celé struktury moci. Na druhé straně měla některá politická hnutí zcela zjevně oporu v existujících formách nezákonností (jako například royalistická agitace v západní a střední Francii, jež využívala toho, že venkované odmítali nové zákony o vlastnictví, církvi a o odvodech); tato politická dimenze nezákonností se stala současně komplexnější a vyhraněnější ve vztazích mezi dělnickým hnutím a republikánskými stranami v 19. století, v přechodu od dělnických bojů (stávky, zákazy spolčovaní, ilegální sdružení) k politické revoluci. V každém případě se na horizontu těchto nezákonných praktik - jejichž počet se násobil se stále restriktivnější legislativou - rýsují 377 konflikty ve vlastním smyslu politické; prípadný zvrat politické situace je neprovázi ani zdaleka všechny, nicméně podstatná část z nich se může nashromáždit a být pak využita ve: všeobecných politických bojích, a někdy k nim mohou dokonce přímo vést. Na druhé straně-lze v odmítání zákona a nařízení sna.dno rozeznat boj proti těm, kteří je vyhlašují v souladu se svými žalmy: nebojuje se již proti nájemcům daní, finančníkům, královským zastupitelům, úředníkům zneužívajícím svou moc nebo jpatným ministrům, proti všem těmto zástupcům nespravedlivosti; bojuje se proti samotnému zákonu a proti justici, která je pověřena zákon naplňovat, proti nejbližším pozemkovým vlastníkům, kteří prosazují nová práva, proti zaměstnavate-.ům, kteří se spolu domlouvají, ale zakazují spolčovaní dělní-ců, proti podnikatelům, kteří zvyšují počet strojů, snižují platy, prodlužují pracovní dobu, zavádějí do továren čím dál přísnější řád. Bojovalo se také proti novému systému pozemkového vlastnictví — nastolenému buržoazií těžící z revoluce -, když se 'ozvinulo celé hnutí nezákonností na venkově, jež doznaly řvých nejnásilnějších forem nepochybně mezi Thermidorem \ konzulátem, avšak nezmizelo ani potom; proti novému reži-nu legálního vykořisťování práce, když se rozvinuly dělnické lezákonnosti na počátku 19. století: od těch nejnásilnějších, ja-;o bylo rozbíjení strojů, anebo nejtrvanlivějších, jako bylo zažádání sdružení, až k těm každodenním, jako absence, vyhý-)ání se práci, potulka, šizení na surovinách, podvádění jak t množství, tak v úrovni vykonané práce. Celá řada nezákon-kostí se zapsala do bojů, v nichž je zřejmé, že je tu napadán oučasně zákon i třída, která tento zákon prosadila. A konečně bylo-li v průběhu 18. století možno sledovat,35* ak kriminalita směřuje k spedalizovmýrnJbnnám,.jak stále 5) Srov, výše, s. 122n. í 178 silněji inklinuje k obratnějším krádežím a jak se stává do jisté míry záležitostí lidí stojících na okraji společnosti, izolovaných od populace, jež jim byla nepřátelská - bylo v posledních letech 18. staletí možné pozorovat znovunavázání některých spojení či ustavení nových vztahů; nikoli proto, jak tvrdili někteří současníci, že by vůdcové populární agitace byli zločinci, avšak proto, že nové formy práva, přísnost pracovních nařízení, požadavky jak státu, tak velkých vlastníků půdy či zaměstnavatelů a těsnější techniky dohlížení rozmnožovaly příležitosti k přečinům a nechávaly sklouznout na druhou stranu zákona množství jedinců, kteří by za jiných okolností nepřešli k specializované kriminalitě; na základě nových zákonů o vlastnictví a také na základě odmítání placení odvodů se rozvinuly nezákonnosti venkovanů v posledních letech revoluce, rozmnožily se násilnosti, útoky, krádeže, drancování, a dokonce i velké formy „politického lupičství"; rovněž na základě legislativy nebo příliš tíživých nařízení {týkajících se pracovních knížek, nájmů, hodinové mzdy, absence) se rozvinula potulka dělníků, jež se často křížila i s přímou delikvencí. Zdá se, že celá řada nezákonných praktik, které měly po celé uplynulé století tendenci se vytříbit a navzájem izolovat, obnovuje nyní mezi sebou svazky, aby tak zformovala novou hrozbu. V průběhu dvou století (tedy bez ohledu na kvantitativní rozměr, jenž je problematický a jejž ještě zbývá prozkoumat) tak proběhlo celkem trojí zevšeobecnění lidových nezákonností: šlo o jejich zařazení do obecného politického horizontu, o jejich explicitní artikulaci v sociálních bojích a o komunikaci mezi rozdílnými formami a rovinami trestných činů. Tyto procesy se ovšem plně nerozvinuly; na počátku 19, století se jistě nezformovalo masivní hnutí nezákonností, politické a zároveň i sociální. Avšak ve své zvolna se rýsující formě a navzdory svému rozptýlení byly dostatečně vyhraněné k tomu, aby sloužily jako podpora velkého strachu z plebsu, 379 němž se věřilo, že jako celek je naprosto zločinný a podvratní, mýtu o barbarské, nemorální a mimo zákon stojící třídě, érou od císařství po červencovou monarchii pronásledoval iskurz zákonodárců, filantropů anebo vyšetřovatelů, zkau-a jících dělnický život. Právě tyto procesy lze nalézt v poza-! celé série prohlášení, tak cizích trestní teorii 18. století: že očin není možností, kterou zájem nebo vášeň vkládají do dcí všech lidí, nýbrž že je to záležitost téměř výlučně jedné ►dální třídy; že zločinci, s nimiž bylo dříve možné se setkat ; všech sociálních třídách, pocházejí nyní „téměř všichni nejnižší příčky společenského žebříčku";3^ že „devět dese-i vrahů, násilníků, zlodějů a ničemů je ukázkou toho, co ne nazvali společenskou základnou";371 že to není zlqgn, co Icizuje člověka společnosti,, nýbrž.že spíš zločin sám je za-hěn faktem, že člověk existuje ve společnosti jako cizinec, : přísluší k té „zrůdné rase", o níž hovoří Target, k té „třídě igradované bídou, jejíž neřesti stojí jako nepřemožitelná ekážka bránia ušlechtilým záměrům proti ní bojovat";3^ že r v této situari bylo pokrytectvím nebo naivitou věřit, že ^á-m je vytvořen pro všechny ve jménu všech; že je rozumněj-uznat, že je vytvořen pro některé a že doléhá na ostatní; že prindpu zákon zavazuje všechny občany, že je však namí-n zejména proti nejpočetnějším a nejméně osvíceným tří-m; že na rozdíl od toho, co se považuje za politické či ob-nské zákony, se jejich aplikace nevztahuje stejnou měrou na echny,3'-" že společnost jako celek, prostřednictvím soud-m tribunálů, nesoudí jednoho ze svých členů, nýbrž že je to Ch. Comte, Trnitá de législntion, 1833, s, 49. H. Lauvergne, les Forcnts, 1841, s. 337. E. Burě, De lw mistře des classes lahorícuscs m Ansfleterrc cl ctt France, 1840, díl II, 5. 391. P Rossi, Trnité de droíí péml, 1B29, díl I, 5. 32, 0 jedna sociální kategorie určená k dodržování řádu, která zde soudí jinou, jež se oddává nepořádku: „Projděte si místa, kde jsou lidé souzeni, kde jsou uvězněni, kde jsou popravová-ni.,, Všude se vás dotkne jedna věc; všude uvidíte dvě jasně odlišené třídy lidí, z nichž s jedněmi se setkáte vždy v křeslech žalobců a soudců, a s druhými vždy na lavicích obžalovaných a obviněných", což se vysvětluje skutečností, že ti druzí, kvůli nedostatku prostředků či vzdělání „neumějí setrvat v rámci mezí počestné zákonnosti";4n) takže řeč zákona, jež se považuje za univerzální, je v tomto ohledu neadekvátní; má-li být účinná, pak musí být diskurzem jedné třídy namířeným proti třídě druhé, jež nemá s tou první ani stejné myšlenky, ani shodná slova: „Vždyť jak by pro nás, s našimi prudérními, opovTženíhodnými jazyky, jež jsou zcela zatemněny etiketou, bylo možné porozumět těm, kteří nikdy neslyšeli nic než hrubý, nebohý, nepravidelný dialekt, tento přesto živý, svobodný, pitoreskní jazyk tržiště, kabaretu či jarmarku... Který jazyk, která metoda by měla být použita při redakci zákonů, aby se tím dosáhlo účinného působení na nevzdělaného ducha těch, kteří nejméně dokážou vzdorovat svodům zločinu?"411 Zákon a justice tedy neváhaly s vyhlašováním nutnosti třídní nesouměřitelnosti. Je-li tomu tak, potom se vězení ve zdánlivém „neúspěchu" svým cílem nemíjí; naopak, dosahuje jej v té míře, v jaké podněcuje, uprostřed dalších, určitou formu nezákonností, jež je vězení schopno izolovat, vyvést na světlo a organizovat jako relativně uzavřené, nicméně proniknutelné prostředí. Přispívá k ustavení viditelné, označitelné nezákonnosti, neredukovatelné na jistou úroveň a tajně užitečné - nezákonnosti zároveň vzpurné i poslušné; vězení na- 40) Ch. Lucas, De in reforme dcs prisans, 1838, díl II, s. 82, 41) P. Rassi, Trnité de droit pénal, 1B29, díl I, s. 33. 381 crtává, izoluje a vyzdvihuje formu nezákonností, která jako by symbolicky resumovala všechny ostatní, která však dovoluje nechat ve stínu ty, jež společnost hodlá nebo musí tolerovat. Touto formou je, přesně řečeno, delikvence. Nem třeba vidět v ní tu nejsilnější a nejškodlivější formu nezákonnosti, kterou se trestní aparát musí snažit pomocí vězení vyhladit pro nebezpečí, jež představuje; je sp^důsledkem způsobu trestání Ca to trestání vězněním), jež dovoluje nezákonnosti diferencovat, uspořádávat a kontrolovat. Není pochyb o tolin, že delikvence je jednou z forem nezákonnosti; v každém případě zde má své kořeny; je však právě tou nezákonností, kterou „vězeňský systém" se všemi svými odvětvími oBšTólupíl, rozdělil, izoloval, pronikl, zorganizoval, uzavřel v ohraničeném prostředí a jíž dal, s ohledem na jiné nezákonností, roli nástroje. Zkrátka, jestliže z právního hlediska existuje protiklad mezi legalitou a nezákonnými praktikami, ze strategického hlediska stojí protiklad mezi nezákonnostmi a de-ikvencí. Konstatování, že vězení neuspělo při potlačování zločinu, ny tedy bylo asi třeba nahradit hypotézou, že vězení velice dobře uspělo při produkování delikvence specifického typut Doliticky či ekonomicky méně nebezpečné - v krajním případě i užitečné - formy nezákonnosti; při produkování delikventů ve zdánlivě marginalizovaném, nicméně centrálně kontrolovaném prostředí; při produkování delikventů jako uatologizovaných subjektů. Úspěchem vězení v zápasech Dkolo zákona a nezákonností bylo, že se specifikovala „delikvence". Viděli jsme, jak vězeňský systém nahradil pachatele fdelikventem" a také k juristické praxi přišpendlil celý horizont možného vědění. Nuže, tento proces, který ustanovil de-ikvenci jako objekt vědění, vytvořil celek s politickou apera-:í, která odděluje nezákonnosti a v rámci toho izoluje lelikvenci. Vězeni je svorníkem těchto dvou mechanismů: imožňuje jim, aby jeden druhý neustále posilovaly, dovoluje jim objektivovat delikvenci v pozadí trestných činů, utužit deUkvenci v hnutí nezákonností. Byl to takový úspěch, že i po jednom a půl století „nezdarů" vězení dále existuje a produkuje tytéž výsledky a že při jeho odvrhovaní se projevují ty největší rozpaky. Jako by trestní uvěznění produkovalo - odtud nepochyb- j ně pramení jeho životnost - uzavřenou, oddělenou a užitečnou nezákonnost. Okruh delikvence by nebyl podpro-duktem vězení, které by při trestání nedosahovalo ale, jímž je napravování; byl by spíš přímým důsledkem trestání, jež proto, aby ovládlo nezákonné praktiky, zavádí některé z nich do mechanismu „trestání-reprodukce", u něhož tvoří uvěznění jednu ze základních částí. Avšak proč a jak by bylo vězení povoláno k tomu, aby se podílelo na produkování delikvence, když se předpokládá, že proti ní bude bojovat? Vznik delikvence, která představuje něco jako uzavřenou nezákonnost, přináší ve skutečnosti jistý počet výhod. Především je možné ji kontrolovat (označováním jedinců, infiltrovaním skupiny, organizováním vzájemného donašečství): nejasně se hemžící populace praktikující příležitostnou nezákonnost, která je vždy náchylná se rozmnožovat, nebo dále neurčité tlupy tuláků, mezi něž se rekrutují podle toho, kudy se tyto tlupy přesouvají, a podle okolností nezaměstnaní, žebráci, vojenští zběhové, a které někdy nabývají takového rozsahu-jak lze vidět ke konci 18, století- až formují obávané síly, podněcující drancování a vzpoury, jsou nahrazeny relativně omezenou a uzavřenou skupinou jedinců, nad nimiž je možné dodržovat neustálý dohled. Kromě toho je možné orientovat tuto delikvenci zavinutou v sobě samé směrem k formám nezákonností, jež jsou nejméně nebezpečné: udržováni tlakem neustálé kontroly na okraji společnosti, omezeni 383 ía podmínky nejisté existence, bez spojení se společností, kte-á by je mohla podpořit (jako tomu bylo v nedávné době v případě pašeráků či určitých forem lupičství),4z) se delikventi nevyhnutelně spokojili s lokalizovanou kriminalitou, bez nožnosti upoutat pozornost, bez politické nebezpečnosti í bez ekonomických následků, A tato koncentrovaná, kon tipovaná a odzbrojená nezákonnost je přímo užitečná. Může být ižitečná ve vztahu k jiným nezákonnostem: izolována na je-ich okraji, uzavřena do své vlastní interní organizace, odsou-;ena k násilné kriminalitě, jejímiž prvními oběťmi jsou často Lejchudší vrstvy společnosti, obklíčena ze všech stran policií, ystavena dlouhodobým trestům ve vězení, poté doživotně specializována", delikvence, tento jiný, nebezpečný a často lepřátelský svět, blokuje či přinejmenším udržuje na dostateč-iě nízké úrovni běžné nezákonné praktiky (drobné krádeže, irobné násilnosti, každodenní nedodržování nebo obcházení ákona), brání jim v tom, aby se uvolnily v rozsáhlejších a vi-itelnějších formách, tak trochu jako účinkem příkladu, který yl dříve vyžadován od zjevnosti veřejného mučení, a nyní je acházen nikoli v přísnosti trestání, nýbrž ve viditelné, ozna-itelné existenci samotné delikvence: delikvence, tím že se od-šuje od ostatních lidových nezákonností, je potlačuje. Avšak delikvence je nadto vhodná i k přímému využití, Ja-o přiklaď přichází v úvahu kolonizace. Přesto to není príklad" ejpřesvědčivější: ve skutečnosti, ačkoli byla deportace zločín-ů požadována několikrát při různých příležitostech během jstaurace, ať už Sněmovnou poslanců nebo Generálními sta-y, bylo tomu tak v zásadě proto, aby se ulehčilo finančním ná-ladům, které vyžadoval vězeňský trestní aparát; a navzdory sem projektům, které mohly být uskutečněny za červencové lonarchie, v nichž měli delikventi, nedisciplinovaní vojáci, >) Srov. E. J, Hobsbawm, Les Bnnáits, fr. překlad, 1972. prostitutky a opuštěné děti možnost podílet se na kolonizaci Alžíru, byla tato kolonizace formálně znemožněna zákonem z roku 1854, který zřizoval galeje v zámořských koloniích; popravdě řečeno, deportace na Guyanu nebo o něco později na Novou Kaledonii neměly žádný skutečný ekonomický význam, navzdory povinnosti, ukládané odsouzencům, setrvat v koloniích, kde si měli odpykat svůj trest, pD dobu rovnající se přinejmenším počtu let, po která měli být uvězněni (v některých případech byli dokonce donuceni strávit tam celý zbytek života),43} Využívání delikvence jako zároveň odděleného a manipulovatelného prostředí se fakticky uskutečňovalo především na okrajích zákonnosti. Ta tedy znamená, že v 19. století se tu objevil jistý druh podřízené nezákonnosti a že jeho organizace v rámci delikvence, se všemi způsoby dohlížení, které to implikovalo, byla zárukou jeho poslušnosti. Delikvence, tato řízená nezákonnost, je agentem nezákonnosti vládnoucích skupin. V tomto smyslu je charakteristický vznik sítě prostituce v 19- století:44' policejní a lékařské kontroly prostitu- 43) O problému deportad srov. R de Barbé-Marbais (Obscrvatians sur ks vatcs dc 41 cansůiís gčnérnitx) a diskuse mezi Blossevillem a La Pílor-geriem (týkající se Botany Bay). Buré, plukovník Marengp a L. de Carné vypracovali, stejně jako mnoho dalších, plány na kolonizaci Alžíru delikventy. 44) Jednou z prvních epizod bylo organizování veřejných domů pod policejním dohledem (1823), které dalece překračovalo nařízení zákona z 14. července 1791 o dohledu nad nevěstinci. Srov. k tomuto tématu sbírky rukopisů z Policejní prefektúry (s. 20-26). Zejména tento oběžník policejního prefekta z 14. června 1823: „Zřízení nevěstinců se přirozeně setkává s nelibostí všech lidí, kteří se zajímají o veřejnou mravnost; nepřekvapuje mne ani v nejmenším, že pánové policejní komisaři se staví všemi svými silami proti zřízení těchto domů ve svých jednotlivých městských čtvrtích... Polide věřila, že se dostatečně postarala o veřejný pořádek, když dosáhla toho, že prostituce byla uzavřena ve veřejných domech, na néž může nepřetržitě a jednotně působit a které nemohou uniknout dozoru." 385 tek, jejich pravidelný pobyt ve vězení, Široká škála nevěstinců, pečlivě vybudovaná hierarchie, jež byla v prostředí prostituce udržována, kontrola této hierarchie prostřednicím delikven-tů-informátorů, toto vše umožňovalo usměrňovat a přivlastňovat si skrze celou řadů prostředníků enormní zisk z pohlavní rozkoše, kterou čím dál tím naléhavější dennodenní moralizování odsoudilo do poloilegality a činilo přirozeně velmi nákladnou; při stanovování ceny za rozkoš, při vytváření zisku z potlačované sexuality a při shromažďování tohoto zisku se prostředí delikvence spolčovalo se zainteresovaným pu--itanismem: neoprávněný fiskální činitel působící při nezákonných praktikách.4-^ Podloudný obchod se zbraněmi, obchod ä alkoholem v zemici-), kde byla vyhlášena prohibice, ä o něco 3Dzději obchod s drogami ukazovaly stejným způsobem fundování této „užitečné nezákonnosti": existence legálního zákalu okolo něj vytváří pole ilegálních praktik, nad nimiž sedaři-o vykonávat kontrolu a získávat.z nich neoprávněný zisk )rostřednictyím prvků, jež jsou samy. o sobě nezákonné, avšak távají se manipulovatelnými díky jejich organizovanosti ' prostředí delikvence. Ta je zde nástrojem pro spravování vykořisťování nezákonností. Je ovšem také nástrojem nezákonnosti, která díky němu kolo sebe vyvolává skutečný výkon moci. Politické využití elikventů - jako donašeču, provokatérů — bylo skutečností, rovozovanou již před devatenáctým stoletím.^ Avšak po re- i) Kniha Parent-Duchateleta Prostitution ä Paris, 1836, může být čtena jako .svědectví tohoto napojeni prostředí delikventu nn prostituci, jež bylo podporováno policií a trestními institucemi. Případ italské mafie, přesídlené do USA a užívaně zároveň k vybírání neoprávněných výdělků a k prosazování politických cílů, je dobrým příkladem kolonizace nezákonnosti lidového původu. ) O této roli delikventů v policejním a zejména v politickém dohledu srov. paměti redigované Lemairem. „Dnnaseči" jsou lidé, kteří „očekávají pro sebe samé shovívavost"; jsou to „obvykle nebezpečné typy, 16 volud nabyla tato činnost zcela jiných rozměrů: infiltrovaní politických stran a dělnických spolků, nábor rozvracečů proti stávkujícím a proti vzbouřencům, organizování „subpoli-cie" - spolupracující přímo s legální policií a schopná stát se v krajním případě jakousi paralelní armádou -, všechno to mimozákonné fungování moci bylo zčásti zajišťováno masou nádeníků, jež se utvořila z delikventů: byla to tajná policie a záložní armáda v rukou moci. Zdá se, že ve Francii dosáhly tyto praktiky svého plného rozkvětu během revoluce roku 1848 a uchopení moci Ludvíkem Napoleonem.47' Lze říci, že delikvence, pevně zasazená v trestním systému soustředěném okolo vězení, reprezentuje zneužití nezákonností v neoprávněných oblastech zisku a moci vládnoucí třídy. Organizování nezákonností, izolované a uzavřené v delikventi, by nebylo možné bez rozvinutí policejního dozoru. Všeobecný dohled nad populací, „němá, záhadná, nepostřehnutelná bdělost,., ta je oko vlády, neustále otevřené a bez odstupu hlídající všechny občany, aniž by je však v jakékoli míře podřizovalo nějakému donucení... Tento dohled nepotřebuje být zapsán v zákoně. "4H) Je to individuální dohled, předpokládaný zákoníkem z roku 1810, nad propuštěnými vězni a vůbec nad všemi, kteří kdy stanuli před soudem pro závažné činy a kteří tedy byli legálně podezříváni, že vytvářejí nové ohrožení klidu společnosti. Je to ovšem také dohled nad prostředími a skupinami považovanými za nebezpečné donašeče nebo nad policejními agenty, z nichž jež však slouží k odhalování těch, co jsou ještě horší. Navíc i to málo, totiž že je někdo od té chvíle zapsán v policejním registru, stačí k tomu, že se již více neztratí z očí," 47) K, Marx, La 18-Brnmairc de Lottis-Napalcon Bonaparte, Éd. Sociales, fr. překlad, 1969, s. 76-78, 48) A. Bonneville, Des institut ions complěmcntaires d u systéme pěnit encier, 1847, s, 397-399. 387 téměř všichni byli bývalými delikventy a jako takoví byli kontrolováni policií: delikvence, jeden z mnoha objektů policejního dohledu, patří přitom k jednomu z privilegovaných nástrojů. Všechny tyto způsoby dohlížení předpokládají organizaci jisté hierarchie, Částečně oficiální, částečně tajné (v případě pařížské policie to byly v podstatě „bezpečnostní ' složky", které zahrnovaly kromě „zjevných agentů"™ inspektorů a policejních důstojníků — také „tajné agenty" a policejní informátory, kteří byli poháněni strachem z trestu či příslibem odměny).^? Předpokládají rovněž zřízení dokumentačního systému, jehož jádro tvořily určení a identifikace zločinců: povinný popis osoby spojený s příkazy k zatčení' a s rozsudky porotních soudů, popisy zanesené ve vězeňských rejstřících, kopie rejstříků porotních a trestních soudů, zasílané každé tři měsíce ministerstvům spravedlnosti a obecného pořádku, organizované o něco později na ministerstvu vnitra v trestním rejstříku podle abecedního pořádku a používající od roku 1833 po vzoru metod „přírodovědců, knihovníků, velkoobchodníků, podnikatelů" systém kartiček či osobních listů, který umožnil zjednodušit zanášení nových údajů a zároveň se jménem hledaného jedince najít všechny záznamy, které zde o něm byly učiněny™ Delikvence s tajnými agenty, které obstarává, ale rovněž s všeobecným policejním rozdělením, ke kterému opravňuje, konstituuje prostředek nepřetržitého dohlížení nad populací: aparát, který dovoluje kontrolovat skrze samotné delikventy celé pole společnosti. Delikvence funguje jako politická observatoř. Nicméně statistici a sociologové ji začnou využívat až mnohem později než politici. 49) Srov. H. A. Fregier, Les Clnsscs dmigereiiscs, 1840, díl I, s, 142-148. 50) A. Bonneville, De la rěcidive, 1844, s. 92-93. Vedle objevu kartotáční-ho lístku či konstituování humanitních věd jde o další vynález, který se těšil jen malé pozornosti historiků. 388 Avšak toto dohlížení mohlo fungovat pouze ve spojení s vězením. Protože vězení usnadňuje kontrolu jedinců, když jsou propuštěni, protože umožňuje nábor policejních informátorů a znásobuje vzájemné udavačství, protože uvádí pachatele do vzájemného kontaktu, urychluje organizování prostředí delikvence uzavřeného v sobě samém, avšak snadno kontrolovatelného; a všechny účinky nepřijetí ve společnosti (nezaměstnanost, zákaz pobytu na určitých místech, nucený pobyt, povinnost hlásit se a být k dispozici) otevíraly široké pole možností, jak ukládat dříve vězněným úkoly, jež pro ně byly určeny. Policie a vezení tvoří zdvojený dispo-zitiv; obě společně zajišťují v celém poli nezákonností diferenciaci, izolaci a využití delikvence. Systém policie - vězení odděluje ovladatelnou delikvenci od nezákonnosti. Tato delikvence, se svými zvláštnostmi, je účinkem systému; avšak stává se také jeho součástí a jeho nástrojem. Měli bychom proto mluvit spíš o celku, jehož tři části,(policie - vězení -delikvence) podporují jedna druhou a tvoří kruh, který není nikdy porušen. Policejní dohled zajišťuje pachatele pro věze-. ní, jež je proměňuje v delikventy; ti jsou terci i pomocníky policejních kontrol, navracejících pravidelně některé z nich zpět do vězení. Neexistuje trestní justice, která by byla určena k potírání všech nezákonných praktik a která by přitom používala policii jako svého pomocníka a vězení jako nástroj trestáni, i kdyby měla nepřizpůsobivý zbytek „delikvence" ponechat jeho osudu. Na trestní justici by se mělo pohlížet jako na nástroj diferencované kontroly nezákonností. Kriminální justice hraje ve vztahu k ní roli legální záruky a principu přenosu. Vytváří spojení v rámci obecné ekonomie nezákonností, jejímiž ostatními součástmi (ležícími nikoli pod ní, nýbrž vedle ní) jsou policie, vězení a delikvence. Průnik policie do justice, setrvačná síla, kterou instituce vězení vzdoruje justici, to není nová věc, ani to není důsledek sklerózy nebo 389 progresivního přesunutí moci; je ta charakteristický rys struktury která značí trestní mechanismy v moderních společnostech. Úředníci mluví marně; trestní justice s celým svým aparátem podívané je stvořena proto, aby odpovídala každodenním požadavkům aparátu kontroly, zpola ponořeného ve stínu, který usiluje o to, aby policie a delikvence zapadaly jedna do druhé. Soudci jsou zaměstnanci tohoto aparátu, kteří se sotva zmohou na odpor.31' Pokud jim to jejich prostředky dovolují, napomáhají konštituovaní delikvence, to znamená diferencovaní nezákonností, kontrole, kolonizovaní a využívání některých z nich prostřednictvím nezákonností vládnoucí třídy O tomto procesu, který se odvíjí během prvních třiceti Či čtyřiceti let 19, století, podávají svědectví dvě osoby. První z nich je Vidocq. Ten byl mužem starých nezákonností,^ zatímco Gil Blas z druhého konce tohoto století sklouzl brzy tím horším směrem: nezkrotnast, dobrodružství, podvody, jejichž obětí byl nejčastěji on sám, rvačky a souboje, neustále se střídající naverbování a dezerce, styky s prostředím prostituce, hazardních her, kapsářství a záhy i grandiózní loupeže. Avšak ona téměř mytická důležitost, které Vidocq nabyl v očích svých současníků, se nezakládala na této, jakkoli přikrášlené, minulosti; nezakládala se dokonce ani na skutečnosti, že po- 51) O odporu mužů zákona k zaujetí místa v této funkd máme velmi raná svědectví, již z doby restaurace (což dostatečně dokazuje, že to není jev ani reakce z doby pozdní). Zejména likvidace, či spíš opětovné využití napoleonské policie kladlo problémy. Avšak obtíže pokračovaly, Srov. proslov, jímž se Belleyme inauguruje do svých funkcí a hledá, jak by se odlišil od svých předchůdců: „Jsou nám otevřeny legální cesty... Vyzdvihujte ve škole zákony, vychovávejte ve škole úřednictvo tak důstojné... Jsme pomocníky justice," (Srov. M. de Belleyme, Hisiaire dc 1'ndmimstratwn)', viz rovněž velice zajímavý Molěnův pamflet Dc In libcrtč. 52) Viz také jeho Mčmoires, které publikoval pod vlastním jménem jako ĽHistairc dc Vidocq rncontcc par lui-mčate. 390 prvé v historii se bývalý trestanec z galejí, ar podplacený či vykoupený, stal náčelníkem policie; zakládala se spíše na tom, že delikvence v jeho osobě viditelně přijala své dvojznačné postavení objektu i nástroje policejního aparátu, který pracuje proti ní i spolu s ní. Vidocq označuje moment, ve kterém byla delikvence, oddělená od ostatních nezákonností, pohlcována mocí a obracena naruby. Tehdy došlo k přímému a institucionálnímu zdvojení delikvence a policie. Byl to znepokojivý moment, kdy se kriminalita stala jedním z mechanismů moci. Předcházející věky zneklidňovala jedna postava, postava strašného krále, jenž byl zdrojem vší spravedlnosti, a přece byl pošpiněn zločiny; nyní se objevuje nový postrach, jímž je temná a podezřelá úmluva mezi těmi, kteří prosazují zákon, a těmi, kteří ho porušují. Končí shakespearovská doba, kdy se moc střetávala s ohavností v jedné osobě panovníka; brzy začne každodenní melodrama policejní moci a jejího spolčení s delikventy, které svazuje zločin s motí. Naproti Vidocqovi stojí jeho současník Lacenaire, Jeho přítomnost, zvýrazněná jednou provždy rájem estétů zločinu, je dosti překvapující: navzdory veškeré dobré vůli, navzdory svému neofytskému nadšení nebyl nikdy schopen spáchat nic jiného než několik přízemních zločinů, a to ještě se značnou neobratností; byl tolik podezírán jako policejní špicl, že ho úřady musely chránit před jeho spoluvězni, kteří se ho snažili zavraždit,531 a pařížská lepší společnost z doby Ludvíka Filipa mu poskytla před jeho popravou takové přivítání, vedle něhož byla jeho nespočetná literární vzkříšení pouhými akademickými poctami. Jeho sláva za nic nevděčila rozsahu jeho zločinů ani umění jejich osnování; to, co udivovalo, bylo jeho nesmělé tápání. Za mnohé však vděčila 53) Obvinění bylo formálně obnoveno Canlerem, Mčmoircs (vydání z roku 1968), s. 15, 391 ditelné partii, která se v jeho životě a v jeho projevech roze-ála mezi nezákonností a delikvencí. Podvádění, dezerce, obné krádeže, uvěznění, obnovovaná přátelství uzavíraná :ele věznice, vzájemné vydírání, recidíva až k poslednímu, úspěšnému pokusu o vraždu - je zřejmé, že Lacenaire je ty-ľkým „delikventem". Nesl s sebou ovšem, přinejmenším stavu možnosti, horizont nezákonností, které ještě dodnes edstavují hrozbu: tento zruinovaný drobný buržoa, vzdělaná dobré.koleji, který umí řečnit i psát, by byl o generaci íve revolucionářem, jakobínem, kralovrahem;M) kdyby byl ibespierrovým současníkem, jeho opovržení zákony by ahlo mít bezprostřední účinek na poli historie. Jelikož se rodil roku 1800, víceméně v tutéž dobu jako Julien Sorel, se v sobě jeho osobnost stopy těchto možností; ty se však racejí směrem ke kradení, zabíjení a pomlouvání. Všechny možnosti se stávají delikvencí poměrně malého rozsahu: omto smyslu je Lacenaire osobností spíš uklidňující. A ob-í-li se tyto možnosti přece, pak v tom, co říká ohledně teo-zločinu. V momentě své smrtí demonstruje Lacenaire tri-\f delikvence nad nezákonností, či přesněji podobu' zákonnosti na jedné straně konfiskované delikvencí a na aně druhé posunuté směrem k estetice zločinu, to jest smě-n k umění privilegovaných tříd. Existuje jistá symetrie me-Lacenairem a Vidocqem, který v téže době nechal de-/enci spoutat jí samou tím, že se konstituovala jako ivřené a kontrolovatelné prostředí a že posunula veškerou nost delikvence, jež se stala povolenou nezákonností mo-směrem k policejním technikám. To, že pařížská buržoazie tala Lacenaira, že jeho cela byla otevřena slavným návště-n, že byl zasypán přívaly slávy v posledních dnech živo- O tom, za koho byl považován Lacenaire svými současníky, viz dokumentace shromážděná M. Lebaillym v jeho edici Lacenairovvch Mčmaavs, 1968, s. 297-304. ta, že jeho plebejští spoluvězni vyžadovali před jeho soudci, aby byl popraven, on, který učinil před soudem vše, co mohl, aby dostal svého komplice Francoise na šibenici, to vše mělo jediný důvod: oslavovala se tu symbolická postava nezákonnosti, podrobená delikvencí a přeměněná v diskurz -to znamená nadvakrát zneškodněná; buržoazie si zde vymyslela novou rozkoš, k jejímuž vyčerpání měla tehdy ještě daleko. Nesmíme zapomenout, že ta tolik oslavovaná Lace-nairova smrt zastavila odezvu Fieschiho atentátu, té téměř současné kralovraždy, jež představuje opačnou figuru k drobné kriminalitě, ústící v politické násilí. Nesmíme zapomenout ani na ta, že k ní došlo jen několik měsíců před vypravením posledního průvodu trestanců v řetězech a oněmi skandálními demonstracemi, které jej provázely Tyto dvě slavnosti se v dějinách překryly; ostatně Francois, Lacenai-rův komplic, patřil v průvodu trestanců z 19. července k nej-nápadnějším osobám.55' Ta první byla pokračováním starých rituálů veřejného mučení a popravy s rizikem, že okolo zločinců znovu oživí lidové nezákonnosti. Musí být zakázána, protože zločinec nesmí zaujmout místD jinde než v prostoru, který si přivlastnila delikvence. Ta druhá uvedla teoretickou hru nezákonnosti privilegovaných; nebo spíš označila moment, kdy se politické a ekonomické nezákonnosti, jež buržoazie ve skutečnosti prováděla, zdvojují teoretickou 55) To je kruh let 1835-36: Fieschi, jenž spadal pod trest společný pro otcovraždy i kralovraždy, zavdal důvod pro to, aby byl otcovrah Rivieře odsouzen k trestu smrti navzdory memorandu, jehož ohromující charakter byl bezpochyby potlačen Lacenairovým výstupem, jeho procesem a jeho zápisky, kleré byly vydány díky řediteli SQreté (nikoli bez jistých cenzorských zásahů) na počátku roku 1836, několik měsíců předtím, než jeho komplic Francois poskytne, spolu s průvodem trestanců z Brestu, jedno z posledních velkých pouťových představení zločinu. Kruh ilegalismů a delikvencí, kruh diskurzů zločinu a o zločinu. 393 , estetickou reprezentaci: „Metafyzika zločinu", jak se říká ' souvislosti s Lacenairem. De Quinceyho Vrnždn jako jedno : krásných wnčmbyla ve Francii publikována roku 1849. * Tato produkce delikvence a její obklíčení trestním apará-em nechť jsou brány jako to, čím skutečně jsou: nikoli jako 'ýsledky dosažené jednou provždy a pro všechny, nýbrž jako aktiky, jež.se přesouvají natolik, že nikdy zcela nedosáhnou vého cíle. Zlom mezi delikvencí a ostatními nezákonnostmi, 2jf obrácení proti nim, její kolonizace dominujícími nezákonnostmi — to vše se zřetelně ukazuje jako důsledky způ-•obu, jímž pracuje systém policie - vězení; presto se neustále ■etkávaly s odporem; podněcovaly boje a provokovaly k re-Lkcím. Narýsovat hranici, která by oddělovala delikventy od 'šech lidových vrstev, z nichž pocházeli a s nimiž udržovali ;tyky, byl obtížný úkol, nepochybné především v městských iglomeracích.5''1 Bylo zde zapotřebí dlouhodobého a vytrva-ého úsilí. Využily se všeobecné procesy oné „moralizace" užších tříd, jež měla jinak hlavní význam právě tak ekono-nicky, jako politický (dosažení toho, co by bylo možné na-:vat „základní zákonnost", neoddělitelné od momentu, kdy >ylo zvykové právo nahrazeno systémem zákoníku; naučení ie základních pravidel týkajících se vlastnictví a šetrnosti; vý-:vik k poslušnosti při práci, k stabilitě pobytu a rodiny atd.), Jváděly se v činnost specifičtější metody pro udržování nepřátelství vůči delikventům v lidovém prostředí (používání jývalých vězňů jako policejních informátorů, špiclů, stávko-;azů nebo pomahačů). Systematicky byly směšovány pře- ió) Na konci 18. století vyslovil Colquhoun myšlenku o obtížnosti takového úkolu pro město, jako byl Londýn, Trnité de h palice de Lomircs, francouzský překlad z roku 18D7, díl í, s. 32-34; s. 199-301}. stupky proti obecnímu právu s přestupky proti tvrdým zákonným opatřením týkajícím se pracovních knížek, stávek, spolčovaní, dělnických sdružení,571 pro něž se dělníci dožadovali uznání politického statusu. Akce dělníků byly naprosto pravidelně obviňovány z toho, že byly vyvolány ne-lí ovládány, obyčejnými zločinci,5*11 V rozsudcích se často projevovala mnohem větší přísnost vůči dělníkům než vůči zlodějům.5111 Obě tyto kategorie odsouzených byly ve vězení promíchány a zvýhodněného zacházení se dostávalo odsouzeným podle obecního práva, zatímco věznění žurnalisté či političtí vězni měli nejčastěji právo na samotku. Všechna ta taktika zmatení měla zkrátka za cíl udržovat stav neustálého konfliktu. K tomu se připojilo trvalé úsilí vnutit vnímání, jakému se obecně těšili delikventi, velmi přesně určený rastr: zpřítomnit je jako naprosto blízké, všudypřítomné a všude obávané. To byla funkce drobných zpráv, které zaplavily jistou část tisku a které začaly mít i své vlastní noviny.605 Drobná kriminální zpráva (černá kronika} učinila svou každodenní mnohomluvností přijatelný soubor soudních a policejních kontrol, které rozčlenily společnost; líčila den po dni určitý druh vnitřního boje proti neviditelnému nepříteli; v této válce znamenala taková zpráva denní hlášení o poplachu nebo o vítězství. Kriminální román, jenž se začal šířit jako román na pokračo- 57) „Žádná jiná třída není podřízena dozoru tohoto druhu; je praktikován téměř stejným způsobem jako dozor nad propuštěnými odsouzenci; zdá se, že zařazuje dělníky do kategorie, jež se nyní nazývá třídou společensky nebezpečnou." {L'Atelier, březen 1845, roč. 5, č. fi, týkající se dělnických pracovních knížek) 58) Srov. například J. 13, Monfalcon, Hisioire lies insurrections ô Ljon, 1834, s. 142. 59) Srov, V Atelier, říjen 1840, čí ještě L/r Fraternitě, červenec-srpen 1847. 60) Mimo Gazette tics trilnnmux a Courricr des tribunaux také Jatmuit ties concierges. 395 á ní v novinách a v brakové literatuře, prijal zjevně opačnou ali- Jeho funkcí bylo především ukázat, že delikvent patří ke cela jinému světu, který nemá žádnou spojitost se světem aždodenním a důvěrně známým. Tou cizosfJ byla především izost spodiny společnosti (Tajnosti Paříže, Rocambolova dobra-ritžství), později cizost šílenství (zejména v druhé polovině loletí), a nakonec cizost zlatonosného zločinu, delikvence loupeži na vysoké úrovni" (Arsene Lupin). Tyto drobné kri-linální zprávy spolu s policejní literaturou vyprodukovaly osud za více než jedno století nezměrnou masu „příběhů zlomu", v nichž se delikvence objevuje současně jako příliš blíz-á a jako naprosto cizí, neustále ohrožující každodenní život, však ve svém původu a ve svých pohnutkách extrémně vzdá-;ná, vytvářející prostředí, v němž se rozvíjí jak obyčejný, tak xotický život. Díky významu, který je ji přikládán, a díky iskurzivní okázalosti, která ji provází, je okolo ní vedena lite, jež vynášejíc ji vzhůru ji zároveň odsouvá stranou. V té to-k obávané delikvenci, jež pochází z tak cizího podnebí - kte-\ nezákonnost by se v ní mohla poznat? Tato mnohonásobná taktika nezůstala bez účinku: to do-ázaly kampaně lidových deníků proti trestní práci,61 > proti přepychu věznic" a za to, aby vězňům byla vyhrazena ta ejtvrdší a nejnebezpečnější práce; proti přílišnému zájmu, terý věnují filantropové delikventům, proti literatuře, která pěvuje zločin;fia) dokazovala to také nedůvěra obecně proje- [) Srov. L'Atelier, červen 1844, petice na Chambre de Paris proti tomu, že by vězňové měli být zaměstnáváni při „nezdravé a nebezpečné práci"; v dubnu 1845 citují noviny zkušenost z Bretaně, kde velký počet vojenských trestanců, pracujících na stavbě kanalizace, zemřel v horečkách. Proč v listopadu 1845 nepracovali vězňové s rtutí nebo s olovnatou bělobou? Atd. Srov. také Democratic politique, ročníky 1844-1845. 1) V L'Atelier z listopadu 1843 je výpad proti Tajnostem Paříže kvůli tomu, že jsou zde delikventi ukazováni v příliš dobrém světle, že je po- 96 vovaná v celém dělnickém hnutí ohledně bývalých odsouzenců podle obecního práva. „Na úsvitu dvacátého století/' píše Michěle Perrotová, „dosahuje vězení, obklopené pohrdáním, těmi nejvyššími hradbami, toho, že v sobě uzavírá nepopulární populaci."*31 Tato taktika má však přesto daleko k triumfu či k tomu, aby ve všech případech dosáhla naprostého odříznutí delikventů od lidových vrstev. Vztahy nejnižších tříd k trestné činnosti, reciproční pozice proletariátu a městského plebsu by musely být ještě prostudovány. Jedna věc je však jistá: delik-vence a represe jsou chápány dělnickým hnutím z let 1830-1850 tak, jako by zde bylo v sázce něco velmi důležitého. Je tu jistě nepřátelství vůči delikventům; ale také bitva okolo trestání. Dělnické deníky často předkládaly politickou analýzu kriminality, jež se slovo od slova stavěla do opozice proti důvěrně známým popisům filantropů (chudoba - marnotratnost - lenost - opilství - neřest - krádež - zločin). Původ delikvence nepřipisují kriminálrumu individuu (to je pouze příležitostí či první obětí), nýbrž společnosti: „Člověk, jenž zabíjí, není tak svoboden, aby mohl nezabíjet. Viníkem je společnost či, řečeno přesněji, špatná organizace společnosti,"^ A to proto, že jednak není schopna zajišťovat své základní potřeby, a rovněž proto, že v člověku ničí nebo likviduje možnosti, touhy a potřeby, které později vyjdou na světlo v zločinu: „Spatné vzdělání, nevyužité schopnosti a síly, rozum i srdce potlačené nucenou prací již v příliš raném věku,"6S) Avšak tato kriminalita potřeb Či represí maskuje po- ukazováno na jejích pitoresknost, na jejich slovník a že je zde příliš zdůrazňován fatální charakter sklonu k zločinnosti. V La Ruche pn-pulaire nalezneme výpady stejného d mihu, tentokráte proti divadlu. 63) Délimiauce ct systéme pénitmtiaire de France au XIXe sihcíc (rukopis), 64) ĽHumanitaire, srpen 1841. 65) La Fraternitě, listopad 1845. 397 □mostí, která je jí věnována, a ztrátou vážnosti, jež ji obklo-uje, jinou krirmnalitu, která je zde někdy příčinou a vždy zelením. Je to delikvence shora, skandální příklad, pramen bí-y a princip revolty pro chudé, „Zatímco bída zasypává vaše lice mrtvolami, plní vaše věznice zloději a vrahy, kde nachá-íme podvodníky vysokého světa? Nejzkorumpovanější pří-lady, nejvzpurnější cynismus, nejbezostyšnější loupení... femáte strach, že chudák, jenž se ocitne na lavici obžalova-. ých za to, že urval kus chleba skrz mříže pekařství, se za pár nů nerozčílí tak, až rozbije kámen po kameni celou Burzu, alší ohnisko barbarství, kde je nestydatě rozkrádána státní okladna i rodinná jmění?"ř,f,> Nicméně tato delikvence náležící bohatým vrstvám je zákony tolerována, a když už to dověje tak daleko, že na ni dolehnou jejich rány, může si být jis-i shovívavostí soudních tribunálů a diskrétností tisku.Ě7> Zde lá svůj původ myšlenka, že kriminální procesy se mohou át příležitostí k politické debatě, že je třeba zužitkovat nejed-□značné procesy nebo jednání zaměřená proti dělníkům denunciaci obecného fungování trestní justice: „Soudní síně l nejsou tak jako dříve místy pro předvedení běd a neštěstí asi doby, jistým způsobem cejchování, při kterém byly uka-Dvány smutné oběti naší sociální nerovnosti jedna vedle dru-2; je to aréna, kde se rozléhá křik bojovníků."m A zde má >vněž původ myšlenka, že političtí vězni, kteří již mají, tak 1) La Ručíte popitlnirc, listopad 1842. ') Srov. v La Ruchc popuíaire (prosinec 1839) Vincardovu repliku na Balznkův článek v Le Siecle. Balzac tvrdil, že obvinění z krádeže muselo být vedeno 5 obezřetnosti a diskrétností, když šlo o bohatého člověka, jehož drobná nečestnost vejde ihned ve známost „Řekněte, pane, s nejlepším svědomím, zdali se opak nestává každý den, zdali se nesetkáváme s tisíci takových řešení, s tisíci prostředků, jimiž lze, s velkým štěstím a na vysoké světové úrovni, ututlat nepříjemnou aféru." i) tii Fraternitu, listopad 1841. jako delikventi, přímou zkušenost s trestním systémem, kteří však jsou, na rozdíl ad delikventů, v pozici, kdy je jim nasloucháno, mají povinnost stát se mluvčími všech vězněných: je na nich osvítit „tu dobrou francouzskou buržoazii, která nikdy nepoznala tresty, jež jsou ukládány na základě pompézních obžalovadch řečí veřejných žalobců."m V tomto opětovném položení otázky trestní justice a hranic, které bedlivě vytyčuje okolo delikvence, je charakteristická taktika, kterou bychom mohli nazvat „padělám drobného kriminálního zpravodajství". Jde o to, že lidové deníky obrátily užití, kterého se dostávalo skutkům zločinu či kriminálním procesům v těch novinách, které po způsobu Gazette des hibiinaiix „lačnily po krvi", „sytily se vězením" a nechávaly každodenně rozehrát „melodramatický repertoár ".7(1> Taktika padělání drobných loiminálních zpráv systematicky zdůrazňuje skutky delikvence v řadách buržoazie, ukazuje, že tato třída podstupuje „fyzickou degeneraci", „morální rozklad"; lícem zločinů spáchaných obyčejnými lidmi nahrazuje popisem bídy, do níž se potápějí ti, kdo je vykořisťovali a kdo je v přímém smyslu trápili hladem a zabíjeli;711 při kriminálních procesech proti dělníkům ukazuje, že Část odpovědností musí být připsána zaměstnavatelům a vůbec celé společností. Je zde zkrátka vyvíjeno velké úsilí směřující k tomu, aby se zvrátil onen jednotvárný diskurz o zločinu, jenž se jej snaží současně izolovat jako obludnost a zároveň přistihnout v plném světle jako záležitost těch nejchudších tříd. 69) Almanadt papulaire de la France, 1339, s. 50. 70) Pauvrc Jacques, toč. 1, č. 3. 71) V La Fraternitě, březen 1847, jde o problematiku Drouíllardovy aféry a o odkazy ke krádežím u námořní správy v Rochefortu. V červnu 1847 je to článek o procesu s Boulmym a o aféře Cubiere-Pellaprat; v čísle z července až srpna 1847 jde o aféru zpronevěry Beníer -Lagrange - Jussieu. 399 Během této protitrestní polemiky došli fourierovrd nepo-hybně mnohem dále než všichni ostatní. Vypracovali, patrně iko první, politickou teorii, která je současně pozitivním hod-Locením zločinu. Je-U zločin podle nich důsledkem „civiliza-e", je rovněž, a dokonce právě proto, i zbraní proti ní. Nese ' sobě jistou platnost a budoucnost. „Společenský řád ovládaly osudovostí svého potlačovatelského principu pokračuje ' zabíjení - pomocí katů či pomocí věznic - těch, jejichž robust-lí povaha odmítá jeho předpisy či jimi opovrhuje, těch, kteří iřílíš silní na to, aby zůstali sevřeni těmito těsnými pouty, je přetrhávají a rozbíjejí na kusy, mužů, kteří nechtějí zůstat dět-ni."721 Neexistuje tedy zločinná povaha, nýbrž pole sil, které, todle toho, k jaké třídě jedinci náležejí,731 je dovedou k moci či lo vězení: kdyby se dnešní úředníci narodili chudí, seděli by ezpochyby na galejích; a trestanci, pokud by se narodili lépe, y „dnes zasedali v soudních tribunálech a určovali by zde pravedlnost".741 V jádru vyjadřuje existence zločinu šťastnou nepotlačitelnost lidské povahy"; spíš než slabost či nemoc je řeba v něm vidět energii, která se zotavuje, „pronikavý protest dské individuality", jenž mu zajisté dodává v očích všech nu podivnou moc fascinace. „Bez zločinu, který v nás pro-quzí množství otupených citů a napůl vyhaslých vášní, by-hom ještě déle setrvávali v nesouladu, ve stavu ochablasti."755 4ůže se tedy stát, že zločin se ustaví jako politický nástroj, kte- 2) La Phalangc, 10. ledna 1B37. 3) „Povalena prostituce, přímá hmotná krádež, krádež vloupáním, vražda, loupení v případě nižších tříd; zatímco obratné vydírání, nepřímá a rafinovaná krádež, chytré využívání lidského stída, pečlivě promyšlené podvody, transcendentálni darebáctví a konečně i všechny ty elegantní a lukrativní neřesti a zločiny, nad kterými je zákon až příliš povznesen, aby je postihoval, zůstávají monopolem vyšších tříd." (1. prosince 1838} i) La Phalnttgc, 1. prosince 1838. 5) La Phatangc, 10. ledna 1637. 00 rý bude, podle potřeby, rovněž cenný pro osvobození naší společnosti, jako tomu byla v případě emancipace černochů. Uskutečnila by se tato emancipace bez něj? „Otrava, žhářství a několikrát dokonce vzpoura svědčí o palčivých útrapách společenských podmínek/™ A věznění? Ti jsou tou „nejne-šťastnější a nejutiskovanéjší částí lidstva". La Phnlnnge se sice někdy připojila k soudobé estetice zločinu, avšak proto, aby bojovala za něco úplně jiného. Z toho plyne ono využití drobných kriminálních zpráv, jež nemá za cíl jednoduše obrátit výčitku nemorálnosti nazpět proti odpůrcům, nýbrž odhalit hru sil, které se staví jedny proti druhým. La Phalange analyzuje trestní aféry jako střetnutí kódovaná „civilizací", grandiózní zločiny nikoli jako obludnosti, ale jako osudový návrat a revoltu toho, co bylo potlačeno,771 drobné nezákonnosti nikoli jako nezbytné okraje společnosti, nýbrž jako ústřední burácení bitvy, která se zde odehrává. Umístěme sem, do doby po Vidocqovi a Lacenairovi, ještě třetí postavu. Objevil se tu jen nakrátko; jeho proslulost trvala stěží déle než jeden den. Nebyl více než figurou, procházející drobnými nezákonnostmi: třináctileté dítě, nemající domov ani rodinu, obviněné z tuláctví, jejž odsouzení do vězení na dva roky přivedlo bezpochyby na dlouhou dobu do okruhu delikvence. Jistě by zapadl bez povšimnutí, kdyby neopono-val diskurzu zákona, který z něj učinil delikventa (spíš ve jméV nu disciplíny než ve smyslu zákoníku), diskurzu nezákonnosti, který se nepřestával vzpouzet všem donucením a který prosadil systematicky dvojznačným způsobem nekázeň jako neuspořádaný řád společnosti a jako stvrzení nezdzitelných práv. Všechny nezákonnosti, které soudní tribunál klasifiko- 76) Tnmtez. 77} Stav. například, co se psalo v Li Phnlnnge o Delacollongeoví nebo o d'Elirabideovi, 1. srpna 1836 a 2. října 1840. 401 val jako trestné činy, přeformuloval obviněný jako potvrzení' životní síly: absenci bydliště jako tuláctví, absenci pána jako ' autonomii, absenci práce jako svobodu, absend časového raz- : vrhu jako plnost dní a noa. Toto střetnutí nezákonnosti se systémem disdplína - trestání — delikvence bylo vnímáno současníky, či přesněji žurnalisty, kteří se při tom nacházeli, jako komický účinek kriminálního zákona svářícího se s drobnými detaily nekázně, A bylo to přesně tak: sama aféra.a rozsudek, který následoval, míří přímo do srdce problému legálního trestání v 19, století. Ironie, s níž se soudce pokoušel zaobalit ne-discíplinovanost do majestátu zákona, a drzost, s níž obviněný opětovně přepisoval tuto nedisdplinovanost do zaldadních práv, představují pro trestání jakousi exemplární scénu. V tomto smyslu je pro nás bezesporu cenné vylíčení publikované v Gnzette des tribwmix:7® „Předseda: Spát se má doma, - Béasse: Mám snad já nějaký domov? - Žijete nepřetržitě potulkou, - Pracujú, abych se uživil. - Jaké je vaše postavení? -Moje postavení? Tak především, drím se nejmíň na třicet šest, a potom, nepracujú pro nikoho. Už nějaký čas pracujú na svým. Mám svoje zaměstnání ve dne i v nod. Ve dne, například, rozdávám letáky, co jsou zadarmo, všem kolemjdoucím; běhám za dostavníky, které přijíždějí, abych odnesl zavazadla cestujícím; roztáčím kolo štěstěny na třídě Neuilly; v notí, to mám mnoho podívané; otevírám dvířka kočáru; prodávám vrácené lístky na představení; mám dost práce. - Muselo by pro vás být lepší, kdybyste byl poslán do lepšího domu a tam se vyučil. -Ale kdež, lepší dům, učení, to je otrava. A potom, buržoa pořád jen bručí a taky tam není žádná svoboda. - Váš otec vás nežádá zpět? - Nemám už otce. - A vaše matka? - Ani matku, žádné rodiče, žádné přátele, jsem svobodný a nezávislý." Poté, co vy-, sledil rozsudek odsuzujíd jej na dva roky do nápravného věze- 78) Gazet f c des Mbuimux, srpen 1840. i 402 ní, „ušklíbl se Béasse dostatečně ošklivě, načež se mu opět vrátila jeho dobrá nálada: ,Dva roky, to je vždycky jenom čtyřiadvacet měsíců. Tak jdem, ať to utíká.'" Tuto scénu rekapitulovala Ln Phnlange. A důležitost, kterou jí tyto noviny přisoudily, tento velice trpělivý a pečlivý rozbor, ve skutečnosti ukazuje, že fourierovci viděli v této tak všední aféře hru základních sil. Na jedné straně sílu „civilizace", reprezentovanou předsedou soudu, „živoucí zákonností, duchem a písmem zákona". Ta má svůj systém donucení, jímž se zdá být zákoník a jímž je ve skutečnosti kázeň. Každý musí mít místo, lokalizaci, vynucené zařazení: „Spát se má doma, říká předseda soudu, protože pro něj opravdu musí všechno mít svůj domov, nádherný Či nepatrný příbytek, na tom mu nezáleží; není povinován někomu nějaký opatřit; je povinován donutit každého nějaký mít." Mimoto musí mít každý nějaké postaveni, nějakou rozeznatelnou totožnost, nějakou individualitu, fixovanou jednou provždy: „Jaké je vaše postavení? Tato otázka je tím nejprostším výrazem řádu, který se utvořil ve společnosti; takové tuláctví je jí odporné a znepokojuje ji; každý musí mít pevné, trvalé, dlouhodobé postavem', myslet na budoucnost, na zajištěnou budoucnost, aby ji ubránil proti jakémukoli útoku," Nakonec musí mít každý nějakého pána, musí být zachycen a situován uvnitř určité hierarchie; člověk existuje, jen pokud je fixován v definovaných vztazích ovládání: „U koho pracujete? To znamená, že nejste-ii pánem, musíte být sluhou, bez ohledu na vaše postavení; není to věc vašeho uspokojení jako osobností, jde o zachování pořádku." Proti disciplíně v masce zákona tu máme nezákonnost, která se prosazuje jako právo; je to spíš nedisciplinovanost než trestný čin, co způsobuje tuto roztržku. Nedisciplinovanost jazyka: nesprávnost gramatiky a tón odpovědí „naznačují násilný rozkol mezi obžalovaným a společností, která se k němu prostřednictvím předsedy soudu obrací se správnými výrazy". Nedisciplinovanost prame- 4Q3 lící z vrozené, bezprostřední svobody: „Je si dobře vědom, že íčeň či dělník je otrok a že otroctví je smutné,.. Ta svoboda, ta nutnost pohybu, jíž je posedlý - je si dobře vědom, že v rádiem životě by se jí nikdy netěšil,,. Dává přednost svobodě, i je-li to proti pořádku, co na tom záleží? Tato svoboda je,, lekněme, nejspontánnější rozvoj jeho individuality, rozvoj di-roký a v důsledku brutální a omezený, ale rozvoj přirozený . instinktivní," Nedisciplinovanost v rodinných vztazích: nenáleží na tom, zda bylo toto osiřelé dítě opuštěno či zda se svévolně osvobodilo, protože „by beztak nebylo schopné snášet :otročení výchovou rodičů nebo cizích lidí". A nakonec je na-)říč těmito drobnými případy nekázně odmítnuta celá „dvili-;ace" a na světlo vystupuje „divokost": „Je tu práce, je tu za-lálka, je tu bezstarostnost, je tu zhýralost; je tu vše kromě ádu; nehledě na rozdíl mezi zaneprázdněním a hýřením, je tu livoký život ze dne na den, který nezná žádné zítra.',7y) Analýzy La Phalange nemohou být zajisté považovány za eprezentativní ukázky diskusí, které probíhaly v té době v lilových denících ohledně zločinů á trestání. Jsou nicméně si-uovány v kontextu této polemiky. Lekce La Phalange nebyly nk docela ztraceny. V druhé polovině 19. století byly oživeny elice silnou ozvěnou, jež byla odpovědí anarchistům, když erouce sí trestní aparát za cíl svého útoku otevřeli politický iroblém delikvence; když se domnívali, že v ní rozpoznali ejbojovnější formu odmítání zákona; když se ani tak nesna-iíi heroizovat vzpouru delikventů, jako spíš osvobodit de-kvenci od buržoazního vztahu k legalitě a nezákonnosti, terý ji kolonizoval; když se pokoušeli znovu ustavit Či kon-dtuovat politickou jednotu lidových nezákonností. }) La Phalange, 15. srpna 1S4D, 04 KAPITOLA in VĚZEŇSTVÍ Kdybych měl stanovit datum, kdy se dovršilo formování vězeňského systému, nezvolil bych rok 1810, rok Trestního zákoníku, dokonce ani rok 1844, rok zákona, který zavedl princip celulární internace; nezvolil bych patrně ani rok 1838, kdy byly přece publikovány knihy Charlese Lucase, de Mo-reau-Christophea a de Fauchera o reformě věznic. Zvolil bych 22. leden 1840, datum oficiálního otevření polepšovny v Mettray. Nebo ještě lépe den, jenž nebyl nikde slavnostně zaznamenán, kdy jeden chlapec z Mettray ve smrtelné agónii poznamenal: „Jaká škoda, že jsem odešel tak brzy z polepšovny"1' To byla smrt prvního vězněného svatého. Mnoho blahoslavených jej bezpochyby následovalo, je-li pravda, že chovanci, pějíce chválu na novou trestní politiku těla, běžně říkali: „Dávali jsme přednost ranám, ale cela nám sluší lépe." Proč Mettray? Protože to je disciplinární forma ve stavu nejvyšší intenzity, model, kde se koncentrují všechny donucovací technologie působící na chovám. Je tu „klášter, vězení, škola, armáda". Malé, silně hierarchizovane skupiny, do nichž byli vězňové roztříděni, se řídily současně pětt modely: modelem rodiny (každá skupina je „rodinou", složenou z „bratrů" a dvou „nejstarších"); modelem armády (každá rodina, řízená náčelníkem, je rozdělena do dvou částí, 1) E. Ducpétiaux, De la condition physique et morale des jeunes oiwriers, 1854, díl II,s.383. 405 nichž každá má svého podnáčelníka; každý vězněný má rě pořadové číslo a musí provádět základní vojenská cviče-í; každý den je kontrolována tělesná čistota, každý týden Ustvo; nástup s vyvoláváním podle jména se provádí třikrát enně); modelem dílny se šéfy a mistry, kteří zajišťují organi-\ci práce a vyučení mladších vězňů; modelem.školy (hodili čí hodina a půl školní výuky denně; vyučování je vedeno ^chovatelem nebo podnáčelníky); a konečně modelem sou-u; každý deň se v hovorně provádělo „rozdílení spravedl-3sti": „sebemenší neposlušnost je postihnuta trestem a nej-pším prostředkem, jak se vyhnout těžkým přečinům, je es ta t co nejpřísněji i ty nejmenší prohřešky: i zbytečné slovo v Mettray stíháno"; hlavním trestem, jenž byl ukládán, by-\ uvěznění v cele; neboť „izolace je tím nejlepším prostředím působení na morálku dětí; právě zde hlas církve, ačkoli ikdy nepromlouvá k jejich srdcím, dosahuje vší své síly ci-l";2) celá tato parapenální instituce, jež byla vytvářena tak, jy nebyla vězením, ústí do cel, na jejichž zdech je napsáno irnými písmeny: „Bůh vás vidí." Toto překrývání se rozličných modelů umožňuje vyme-t funkci „výcviku" v její specifičnosti. Náčelníci a podná-ílníci v Mettray nemusí být ve skutečnosti ani soudci, ani íiteli, ani dílenskými mistry, ani nižšími úředníky, ani „ro-iči", ale tak trochu každým z nich se zcela specifickými ožnostmi zasahování. Jsou v jistém smyslu praktickými iborníky na chování: inženýry výchovy, ortopedy indivi-lality. Na nich je, aby produkovali zároveň .poslušná schopná těla: devět či deset hodin denně dohlížejí na prá-(v dílně či na poli); řídí seřazování při přesunech, tělesná ričení vězňů, výcvik v četách, ranní vstávání, ukládání se spánku, pochodování za zvuku trubky a píšťaly; trénují Tamtéž, s. 377. )6 gymnastiku;35 kontrolují tělesnou čistotu, dohlížejí při koupání. Výcvik je spojen s nepřetržitým pozorováním; o každodenním chování vězněných se bez ustání shromažďují poznatky; organizují se jako nástroj neustálého hodnocení: „Při vstupu do polepšovny je třeba podrobit dítě určitému zkoumání, aby bylo možno vzít v úvahu jeho původ, postavení jeho rodiny, přestupek, pro nějž byl postaven před soud, i všechny ostatní prečiny, z nichž sestával jeho krátký a často tak smutný život. Tyto informace jsou zapsány do tabulky, v níž se postupně zaznamenává vše, co se týče každého jednotlivého chovance, jeho pobytu v polepšovné i jeho umístění poté, co odtud odešel,"4* Modelování těla vede k určitému poznání individua, výuka technik zavádí způsoby chovám a osvojení si schopností se proplétá s fixováním mocenských vztahů; formují se dobří zemědělští dělníci, zdatní a zruční; při práci samé, za předpokladu, že je technicky řízena, se produkují podřízené subjekty a vytváří se o nich vědění, na něž se lze spolehnout. To je dvojitý efekt disciplinární techniky, která se zaměřuje na tělo: poznávání „duše" a udržování podřízenosti. Práci, kterou vykonal tento výcvik, prověřil jeden výsledek: v roce 1848, ve chvíli, kdy „fantazie všech vzplála revoluční horečkou, kdy se bouří školy v Angers, v La Flěche, v Alfortu, dokonce i koleje, chovanci v Mettray ještě zesílili svůj klid. Mettray je příkladné především specifičností, kterou tu lze rozpoznat v prováděni výcviku. Ten zde sousedí s ostatními formami kontroly, o něž se opírá: s medicínou, s vše- 3) „Vše, co přispívá k únavé, přispívá i k zahnání chmurných myšlenek; je rnvněž třeba pečovat □ to, aby se hry skládaly z cvičení síly. Večer pak upadnou v spánek, jakmile se uloží," {Tamtéž, s, 375—376.) Viz obr. č, 27, 4) E. Ducpétiaux, Dus cofonfcs agrkalcs, 1851, s. 61. 5) G. Ferrus, Dcs prisonnicrs, 1850, 407 □becným vzděláváním, s náboženským vedením. Avšak naprosto se s nimi nesměšuje. Ani se spravováním ve vlastním slova smyslu. Náčelníci či podnáčelníci rodin, instruktoři nebo dílenští mistři, zaměstnanci, ti všichni museli žít v těsné blízkosti chovanců; nosili oděv „téměř stejně skromný" jako 3 ni; prakticky nikdy je neopouštěli, dohlíželi na ně dnem '. nocí; vytvářeli mezi nimi permanentní síť pozorování. A pro /ýchovu jich samotných byla v rámci polepšovny zřízena speciální škola. Podstatným prvkem jejího programu bylo podrobit budoucí zaměstnance stejnému vyučení a stejným ionucenírri jako samotné vězně: byli „jako žáci podřízeni dis-ľiplíne, kterou jim později jako učitelům bylo souzeno vyžalovať'. Učili se umění mocenských vztahů. Byla tq první pe-iagogická škola čisté disciplíny: „vězeňství" tu není pouhým projektem, jenž hledá své ospravedlnění v „humanitě" či své láklady ve „vědě"; byla to také technika, která se učila obec-tým normám, která je přenášela a která se jimi řídila. Praxe, 5Ž násilím normalizuje chování nedisciplinovaných nebo ne-jezpečných, může být technologickým zpracováním a racip-lální reflexí naopak „normalizována". Disciplinární technika e stala „disciplínou", která má rovněž svou školu. Ukazuje se, že historikové humanitních věd umisťují do éto epochy akt zrodu vědecké psychologie: v těchto letech ačal Weber připravovat svou pomůcku pro měření vjemů, b, co se děje v Mettray (a o něco drive či později i v jiných vropských zemích), je evidentně zcela jiného řádu. Je to vy-oření se, či přesněji institucionální určení, a jakýsi křest no-ého typu kontroly - zároveň věděním i mocí - nad jedinci, teří odporují disciplinární normalizaci. A přece se pri formo-ání a vývoji psychologie skutečnost, že se objevili profesio-álové disciplíny, normalizace a podrobování, nepochybně ává měřítkem rozdílového prahu. Bude řečeno, že kvantitavní odhad senzorických odpovědí by mohl přinejmenším právnit prestiž rodící se fyziologie a že z tohoto titulu si za- sluhuje, aby figuroval v historii věd. Avšak kontroly normalizace byly pevně zarámované medicínou či psychiatrií, jež jim garantovala formu „vědeckosti"; opíraly se o soudní aparát, který jim dodával, přímo či nepřímo, legální oprávnění. Tak se v bezpečí těchto dvou znamení tých poručníků a sloužíc jim ostatně jako spojení či jako místo směny vyvíjí promyšlená technika kontroly norem bez přerušení dodnes. Specifické inštitucionálni"opory tohoto procesu se rozmnožují počínaje onou malou školou v Mettray; jejich aparáty se rozrůstají co do množství i co do rozsahu; znásobují se jejich styky s nemocnicemi, se školami, s veřejnou správou i se soukromými podniky; vzrůstá počet, moc a technická kvalifikace jejich agentů; odborníci na nedisciplinovanost se stali zakladateli celého rodu. Při normalizování normalizující moci, při uspořádávání moci-vědění o individuích znamenají Mettray a jeho škola novou epochu. * Proč však volit právě tento moment jako cílový bod formování určitého umění trestat, jež je nám více či méně stále ještě vlastní? Právě proto, že tato volba je poněkud „nespravedlivá". Protože umisťuje „konec" tohoto procesu do postranních uliček tíestního práva. Protože Mettray je vězení, ale vězení nedomyšlené: je to vězení, jelikož jsou zde drženi mladí delikventi, odsouzení soudními tribunály; a přece je to něco jiného, jelikož jsou tam uzavřeni také nezletilí, kteří byli obviněni, nicméně byli zproštěni obžaloby podle paragrafu 66 zákona, a internátní chovanci, kteří jsou zde, jako v 18. století, drženi z titulu alternativy k rodinné výchově, Mettray, jako trestní model, se nachází na hranici přímého trestání. Bylo tím nejslavnějším prvkem v řadě institucí, které daleko za hranicemi trestního práva konstituovaly to, co bychom mohli nazvat souostroví vězeňství. 409 Obecné principy, velké zákoníky a legislativní opatření to přece říkaly jasně: žádné uvěznění „mimo rámec zákona", íádné zadržení, o němž nebylo rozhodnuto kvalifikovanou soudní institucí, již žádné nahodilé, a přesto masivní opětovné zavírání. Avšak sám princip mimotrestního uvěznění ne-Dude ve skutečnosti nikdy zcela vyloučen,^ A byl-li aparát velkolepé formy klasického uvěznění zčásti (ale jen zčásti) demontován, byl opět velice brzy reaktivován, znovu uspo-'ádán, v jistých bodech i rozvinut. Ještě důležitější však je, že uyl homogenizaván prostřednictvím vězení na jedné straně ä legálním trestáním a na straně druhé s discipHnámími me-zhanismy. Hranice mezi uvězněním, soudním trestáním j disdplinárními institucemi, jež byly zamlženy již v klasické iobě, mají tendenci zcela se rozpustit, aby se konstituovalo grandiózní vězeňské kontinuum, které rozptyluje trestní echniky až do těch nejnevinnějších disciplín, disciplinární lormy se přesouvají až do srdce trestního systému a hrozbou ~ ielikvence zatěžují i ty nejlehčí nezákonnosti, nejmenší přestupky proti řádu, deviace či anomálie. Subtilní, odsfupňova-lé předivo vězeňství, s kompaktními institucemi, ale s oddělenými a rozptýlenými postupy, na sebe znovu vzalo odpovědnost za arbitrérní, masivní a špatně integrované věz-lění klasické doby. Nejde mi zde o to rekonstituovat celou tuto síť, jež tvoří lejprve bezprostřední a posléze čím dál vzdálenější okolí /ězení. Bude dostačující popsat několik příznaků k posouze-lí její šíře a dodat několik údajů pro změření její předčasné vyspělosti. Existovaly zemědělské sekce centrálních věznic (prvním Příkladem byl Gaillon v roce 1824; později následovaly i) Zbývá ještě vypracovat celou studii o debatách, které proběhly za Revoluce a týkaly se rodinných tribunálů, otcovské korekce a práva rodičů zamykat své děti. HO Fontevrault, Les Douaires, Le Boulard); byly tu ústavy pro chudé, opuštěné a tulácké děti (Petit-Bourg v roce 1840, Ostwald 1842); vznikly útulky, milosrdné charity, určené pro mladé provinilé dívky, které „couvly před myšlenkou, že by se navrátily do života bez řádu", pro „ty nevinné ne-božacky, které nemorálnost jejich matek předčasně vystavila zvrácenosti" nebo pro ty chudé mladé dívky, jež byly nalezeny před branami špitálů čí hotelů. Existovaly trestní kolonie stanovené zákonem z roku 1850: mladiství, ať zproštění viny či odsouzení, tam byli posíláni, aby byli „vychovávání společně v přísné disciplíně a naučili se pracovat v zemědělství stejně jako v základních odvětvích průmyslu, jež jsou k němu přidružena"; později k nim budou připojeni mladiství, kteří byli vypovězeni do kolonií a „zkažení a neposlušní sirotci, vychovávam na státní útraty".7* Oddalujíce se stále více od vlastního, trestání, rozšiřovaly se okruhy vězeňství a forma vězení se pomalu oslabovala, až zmizela docela: instituce pro opuštěné či zchudlé děti, sirotčince (jako Neuhof či Mesníl-Firmin), ubytovny pro učně (jako Bethléem de Rheims či Maison de Nancy); ještě dále Šly to-várny-kláštery, jako byla ta v La Sauvagěre, později v Tara-re a v Jujurieu (kam vstupovaly dělnice ve věku okolo třinácti let, žily zde po léta uzavřené a ven vycházely pouze pod dohledem; nepobíraly mzdu, protože jím byl vyměřen plat, jenž se mohl měnit podle prémií za píli a za dobré chování, ale který se jim dostal do rukou, až když továrnu opouštěly). A jdeme-li ještě dále, existovala celá řada dispo-zitivů, které nepřebírají model vězení v „kompaktní" formě, nýbrž využívají jen některé vězeňské mechanismy: společnosti pečující o propuštěné trestance, spolky pro umravňo- 7) O všech těchto institucích viz H. Gaillac, Les Maísons de correclion, 1971, s. 99-107. 411 /árií, úřady, které současně distribuují pomoc a zajišťují do-iled, dělnická sídliště a ubytovny - i jejich nejprímitivnější i nejhrubší formy v sobě nesou naprosto viditelné, znaky restního systému.1*1 A konečně, toto veliké vězeňské, předivo propojuje všechny disciplinární dispozitivy, které rozptýleně ungují ve společnosti. Viděli jsme, že vězení v rámci trestní justice transformo-ralo proceduru trestání na trestní techniku; a souostroví vě-:enství přenáší tuto techniku z trestní instituce na celé tělo polečnosli. A to s několika významnými důsledky. 1. Tento rozsáhlý dispozitiv ustavil pomalé, spojité a nepo-třehnutelné stupňování, které umožnilo vést jakoby přiroze-Lý přechod od nepořádku k trestnému činu a v opačném myslu od překročení zákona k odchylce ve vztahu k pra-idlu, k průměru, k požadovanému stavu, k normě. V klasic-é době, navzdory určité společné referenci k provinění obec-ě,yJ řád přestupku, řád hříchu a řád špatného chovám ustávaly oddělené do té míry, že podléhaly rozdílným krité-iím a instancím (pokání, tribunálu, uzavření). Naproti tomu věznění se svými mechanismy dohlížení a trestání fungova- I Viz například následující popis dělnických ubytoven postavených v Lilie uprostřed 19. století: „Čistotnost je na pořadu dne. Je duší vSech pravidel Je tu několik přísných nařízení proti křiklounům, opilcům, proti nepořádkům všeho druhu. Vážné provinění s sebou nese vyloučení. Dovedeni zpět k pravidelným návykům pořádku a ekonomie, neutíkají už dělnicí v pondělí z dílen,.. Děti jsou pod lepším dozorem, nejsou již dále příčinou skandálů... Jsou udělovány ceny za údržbu ubytoven, za dobré chování, za projevy oddanosti a o tyto ceny zápolí každý rok velký počet uchazečů." Houzé de I'AuInay, Des fogcmcnts ouvriers ň Lilie, 1B63, s. 13-15. Explicitní formulaci můžeme nalézt u jistých právníků, jako je Muy-art de Vouglans, Rčfittntion des principcs Imsardés dam íc trnité des délits et des peines, 17G7, s, 108; Les Lois crimineUes de In France, 1780, s. 3; nebo jako Rousseaud de la Combe, Trnité des matibres crbninelles, 1741, s. 1-2. 12 lo podle principu relativní kontinuity. Kontinuity samotných institucí, která vedla od jedněch k druhým (od obecní podpory k sirotčinci, k polepšovně, k trestanecké osadě v koloniích, k disciplinárnímu praporu, k vězení; od školy k péči o propuštěné trestance, k dílně pro chudé, k útulku, k trestnímu klášteru; od dělnického sídliště k nemocnici, k vězení). Kontinuity trestních kritérií a mechanismů, které počínaje prostou úchylkou postupně zpřísňovaly svá pravidla a zesilovaly sankce. Postupného stupňování institucionálních, specializovaných a kompetentních autorit (v řádu vědem a v řádu moci), které, nikoli svévolně, nýbrž ve jménu nařízení, cestou pozorování a měření hierarchizovaly, diferenciovaly, sankcionovaly, trestaly a vedly postupně ad napravování odchylek k trestání zločinů. „Vězeňství" s množstvím jeho rozptýlených či kompaktních forem, s jeho institucemi kontroly a nátlaku, diskrétního dohledu a neustálého donucování zajišťuje kvalitativní a kvantitativní komunikaci jednotlivých forem trestání; spojuje do řad nebo využívá podle jemných rozdělení malé i velké tresty, jemné i přísné formy zacházení, špatné známky i mírná odsouzení. Skončíš na galejích, může říkat ten nejmenší přestupek proti disciplíně; a to nejpřísnější vězení říká odsouzenému na doživotí: budu zaznamenávat i nejmenší odchylku tvého chování. Všeobecnost trestní funkce, kterou 18. století hledalo v „ideologické" technice reprezentací a znaků, našla nyní jako podporu svého rozpínám komplexní, rozptýlenou, nicméně koherentní materiální základnu rozličných vězeňských dispozitivů. Následkem toho obíhá v prostoru mezi nejdrobnějšími přestupky a nejtěžšími zločiny určité společné označovaně- není to však již provinění, není to již ani ohrožování obecného zájmu, je to odchylka, anomálie; právě ta zneklidňuje školu, útulek, tribunál či vězení. Ta zobecňuje z hlediska smyslu funkci, kterou zobecňuje vězeňství z hlediska taktiky. Odpůrce panovníka, pozdější společenský nepřítel se nyní transformoval na devianta, jenž s se- 413 )ou přináší, mnohé nebezpečí v podobě nepořádku, zločinu, ílenství. Síť vězeňství propojuje, skrze množství vztahů, dvě llouhé a mnohočlenné řady, trestní a nenormální. 2. Vězeňství s jeho složitými postupy umožňuje rekruto-'ání velkých „delikventů". Organizuje něco, co bychom nohlí nazvat „disciplinární kariéry", v nichž se, pod zorným Ľhlem všech vyloučení a odmítnutí, všechny tyto postupy ískutečňují, V klasickém období se na hranicích či v skuli-lách společnosti otevřela smíšená, tolerantní a nebezpečná iblast „mimo zákon" či přinejmenším taková, která uniká >římým zásahům moci: nejistý prostor, který byl pro krimi-kalitu místem jejího formování i útočištěm;-zde se spolu setrvaly chudoba, nezaměstnanost, pronásledovaná nevin-Lost, podvádění, boj proti mocným, odmítání povinností zákonů, organizovaný zločin při smělém bloudění tam zpět; to byl prostor pro dobrodružství, jaká prožili Gil Blas, iheppard či Mandrin, každý svým způsobem. Devatenácté, toletí zkonstruovalo skrze soustavu disciplinárních diferen-iací a rozvětvení přísné kanály, které pomocí stejných me-hanismů v centru systému cvičily k poslušnosti a prodúko-aly delikvenci. Byl tu jisty druh souvislého a donucovacího lisciplinárního „formovaní", jež vycházelo zčásti z pedago-;ické metodiky, zčásti z profesního postupu. Takové kariéry e tu odvíjely, stejné jistě jako osudově, ve funkci veřejných nstitucí: společností pro péči a zajištění propuštěných tres-anců, nuceného umístění do přiděleného bydliště, trestních olonií, disciplinárních praporů, věznic, špitálů, starobinců, yto postupy byly již poměrně důkladně vypracovány na po-átku 19. století: „Naše dobročinná zařízení představují obdi-uhodně koordinovaný celek, díky němuž nezůstává nuzák ni na chvíli bez zajištění, od narození až po hrob. Pohleďte a život nešťastníka: uvidíte ho sotva narozeného, jak se ocitá iezi nalezena; odtud přejde do dětského útulku a dále do si-3tčince; ten opustí ve věku šesti let, aby nastoupil do základ- 14 ní školy a později do školy pro dospělé. Pokud nemůže pracovat, je zapsán v kanceláři dobročinného spolku ve svém administrativním obvodu, a onemocní-Ii, může si vybrat z dvanácti špitálů... Nakonec, když chudý Pařížan dospěje ke konci běhu svého života, sedm starobinců očekává jeho stáří a jejich zdravý režim Často prodlouží jeho dny nečinnosti daleko za ty, jež jsou odměřeny bohatým/'103 Síť vězeňství neodvrhuje nepřizpůsqbivé do neorganizovaného pekla, nemá žádný vnějšek. To, co se zdá, že na jedné straně vylučuje, na straně druhé znovu zachycuje. Hospodaří se vším, v čemž je zahrnuto i to, co trestá. Nedovolí ztratit dokonce ani to, co chtěla diskvalifikovat. V této panoptikální společnosti, v níž je uvěznění všudypřítomným konstruktem, není delikvent vně zákona; je, a to již od samého počátku, v rámci zákona, v samém srdci zákona, nebo přinejmenším zcela v prostředí oněch mechanismů, které ho nepostřehnutelně přesouvají od disciplíny k zákonu, od odchylky k trestnému dnu. Ačkoli je pravda, že vězení postihuje delikvenci, v podstatě se delikvence vyrábí ve vězení a prosbrednictvím uvěznění, jež vězení zase donekonečna prodlužuje. Vězení je pouze přirozeným důsledkem, ničím více než posledním stupněm této hierarchie postupující krok za krokem. Delikvent je produktem instituce. Je proto zbytečné pozastavovat se nad tím, že život odsouzených prochází do značné míry všemi těmi mechanismy a zařízeními, u nichž se předstírá důvěra, že jsou určeny k tomu, aby odváděly člověka od vězení. Neboť při troše snahy zde můžeme najít příznak nere-dukovatelné „povahy" delikventa: vězeň z Mende byl pečlivě opracováván již od dětství v polepšovně podle silových směrnic zobecněného systému vězeňství, A naopak, lyrismus okraje se může dát snadno unést obrazem „člověka mimo zá- 10) Moreau de Jonnes, citováno v H. du Touquet, De la condition des classes pattvres, 1846. 415 ;on", velkého společenského nomáda, jenž se potlouká na po-nezí vystrašeného a poslušného řádu. Avšak kriminalita se lerodí na těchto okrajích, ani v důsledku po sobě následují-ích vyhoštění ze společnosti, nýbrž pod stále naléhavějším [ohledem, díky čím dál tím těsnějšímu sevření, díky akumu-uci disriplinárního donucování. Jedním slovem, souostroví ězeňství zajišťuje v hlubinách sociálního těla formování de-íkvence na podkladě drobných nezákonností tím, že nechává lelikvenci znovu se k těmto nezákonnostem navracet a že Lstanovujeidblast specifické kriminality, 3. Avšak patrně nej významnějším důsledkem systému vě-eňství a jeho rozvinutí daleko za hranice legálního uvezně-ií je to, že moc trestat byla uznána za přirozenou a legitimní, e byl přinejmenším snížen práh tolerance k trestaní. Usiluje < vyhlazení toho, co by mohlo být při vykonávání trestu pře-nané. Provádí to tak, že rozehrává jeden proti druhému dva ejstříky, v kterých se rozvíjí: zákonný rejstřík, tedy rejstřík ísttce, a rejstřík mimozákonný, tedy rejstřík disciplíny, V dů-ledku toho dává velkolepá kontinuita systému vězeňství na ídné straně a zákona a jeho rozsudků na straně druhé urči-du legální záruku disciplinárním mechanismům, rozhodnu-m a sankcím, jež vykonávají. Skrze celou tuto síť, která za~ rnuje množství relativně autonomních a nezávislých regionálních" institucí, se přenáší spolu s „formou-věze-ím" i sám model justice. Nařízení disciplinárních zařízení íohou reprodukovat zákon, sankce mohou imitovat rozsud-y a tresty, dohlížení opakuje policejní model; a nadto všem ímto mnohačetným zařízením, vzhledem k nimž je Čistou ľirmou bez příměsí či oslabení, dává vězení určitý druh stát-í záruky. Vězeňství, se svým dlouhodobým postupným eslabováním, jež se odvíjelo od galejí či těžkého žalářování lodnců až k rozptýlenému, lehkému hlídání, předává typ iocí, kterou zákon prohlašuje za platnou a kterou justice vyžívá jako svou přednostní zbraň. Jak se tedy mohly discipli- 16 ny a moc, která v nich funguje, jevit jako nahodilé, když neprovádějí nic jiného, než že uvádějí v činnost mechanismy samotné justice, i když s oslabenou intenzitou? Když tedy zobecňují její účinky, když je přesouvají až na poslední příčky, není to jen proto, aby se vyhnuly krutostem? Kontinuita vězeňství a rozptýlení formy-vězení dovolují legalizovat, či v každém případě zlegitimnit disciplinární moc, jež tak uniká všemu, co by mohlo vést k excesu či zneužití. Avšak i opačně, pyramida vězeňství poskytuje moci, ukládající legální tresty, kontext, v němž se tato moc zdá být osvobozena od všech excesů a od jakéhokoli násilí. V důmyslně se rozvíjejícím stupňování disciplinárních aparátů a jejich vzájemných „zapuštění", která implikují, nepředstavuje vězení v žádném případě rozpoutání moci jiného druhu, nýbrž právě jen dodatečný stupeň intenzity mechanismu, jenž pracuje nepřetržitě od těch nejnižších forem trestání. Rozdíl mezi poslední institucí „napravovaní", do níž se posílá proto, aby se jedinec vyhnul vězení, a vězením, do něhož je poslán poté, co spáchal jasné definovaný přestupek, je (a musí být) sotva postřehnutelný. Platí zde přísná ekonomie, jejímž účelem je udržovat jedinečnou moc trestat tak nenápadnou, jak je to jen možné. Nic z této moci již napříště neodkazuje k dávným excesům moci panovníka, při nichž pomstil svůj majestát na těle mučených a popravovaných. Vězení pokračuje, na těch, kteří mu byli svěřeni, v prácí započaté jinde, prostřednictvím níž společnost jako celek stíhá každého skrze bezpočet disciplinárních mechanismů. Díky vězeňskému kondnuu se soudní instance vkrádá mezi všechny instituce, které kontrolují, transformují, napravují, vylepšují. Vzato do důsledků, neodlišuje je ve skutečnosti nic než jedinečným způsobem „nebezpečná" povaha delikventů, závažnost jejich odchylek a nezbytná okázalost rituálu. Avšak ve své funkci není moc trestat podstatně odlišná od moci léčit nebo moci vzdělávat. Přijímá od nich, a od jejich malého a méně 417 ýznamného úkolu, záruku zdola; ale má také, což je nemele důležité, záruku techniky a racionality. Vězeňství „natura-izuje" legální moc trestat, tak jako „legalizuje" technickou noc disciplinovat. Tím, že je také homogenizuje, když vyhla-uje to, co by mohlo být považováno u jedné za násilí a u dru-ié za náhodu, když oslabuje účinky vzpoury, již mohou obě yvolat, a následně tak činí neužitečnými jejich zostření či irputnost, když nechává od jedné k druhé cirkulovat tytéž iropočtené;.!mechanické a nenápadné metody, vězeňství do-oluje uskutečnit onu velkolepou „ekonomii" moci, jejíž for-nuli hledalo již 18. století, když vystoupil na povrch problém kumulace á užitečného spravování Udí. Prostupujíc celou masou společenského těla a mísíc v něm ez ustání umění napravovat s právem trestat, snižuje uní-erzum vězeňství úroveň, od níž je přirozené a přijatelné být ■están. Často se klade otázka, jak byly, před Revolucí a po ní, oloženy nové základy práva trestat. Odpověď je nepochyb-ě nutno hledat v teorii společenské smlouvy. Také však, možná především, je třeba položit otázku opačnou: jak do-o k tomu, že lidé přijali moc trestat, či prostě, že byli-li tres-ini, tolerovali to. Teorie smlouvy zde dokáže odpovědět jen omočí fikce právního subjektu, předávajícího jiným moc vy-onávat nad sebou právo, které chová i on sám vůči nim. Je ysoce pravděpodobné, že velké kontinuum vězeňství, jež □rostředkovalo komunikaci mezi mocí disciplíny a mocí zá-Dna a rozprostřelo se bez přerušení od nejmenších přinuce-Ĺ až k velkolepému trestnímu uvěznění, konstituovalo tech-ickou i reálnou, bezprostředně materiální dubletu tohoto úmérického postoupení práva trestat. 4. S tou to novou ekonomií moci prosadil systém vězeň-ví, jenž je jejím základním nástrojem, novou formu „záko-i": směs legality a přirozenosti, předpisu a ustanovení, nor-u. Odtud plyne celá řada důsledků: vnitřní rozklad soudní oci či přinejmenším jejího fungování; čím dál tím větší ob- [8 tíž soudit a dokonce hanba vynést rozsudek; vášnivá touha soudců posuzovat, oceňovat, diagnostikovat, rozpoznávat normální a nenormální a dožadovat se poct za vyléčení či za převýchovu. Vzhledem k tomu je zcela zbytečné věřit v dobré Či špatné svědomí soudců, nebo dokonce v jejich nevědomost. Jejich nezměrná „chuť k medicíně", jež se manifestuje bez ustání - od jejich dovolávání se expertů psychiatrie až po pozornost, kterou věnují tlachání a kriminológii -, vyjadřuje hlavní fakt, že moc, již praktikují, byla „denatu-ralizována"; že na jisté úrovni je ovládána zákony, avšak na jiné, a mnohem hlubší rovině funguje jako moc normativní; to, co je vede k formulování „terapeutických" rozsudků a k rozhodování o „převýchovném" uvěznění, je ekonomie moci, kterou praktikují, a nikoli jejich skrupule či jejich humanismus. Ale naopak, jestliže soudci čím dál hůř akceptují to, že musí soudit za účelem odsouzení, činnost souzení se potom rozmnožuje do té míry, do níž se rozptýlila normalizující moc. Ta, nesena všudypřítomností disciplinárních dispozitivů, opírajíc se o všechny aparáty vězeňství, se stala jednou z hlavních funkcí naší společnosti, Soudcinorma-lity jsou v ní všude přítomni. Nacházíme se ve společnosti profesorů-soudců, lékařů-soudců, vychovátelů-soudců, „sociálních pracovníků "-soudců; ti všichni zajišťují vládu univerzálnosti normatívu; a jeden každý, ať se nachází kdekoli, mu podřizuje tělo, gesta, chovaní, schopnosti, výkony. Síť vězeňství, ve svých kompaktních i rozptýlených.formách, se svými systémy zárazem, distribuce, dohlížení a pozorování, byla v moderní společnosti velkou oporou normalizující moci. 5. Vězeňská tkáň společnosti zajišťuje současně skutečné ovládnutí těla a jeho neustálé pozorovaní; díky svým vnitřním vlastnostem je aparátem trestání, jenž je nejkonformněj-ší s novou ekonomií moci, a nástrojem formování vědění, jejž má tato ekonomie sama zapotřebí. Její panoptické fun- 419 gDVání jí umožňuje hrát tuto dvojí roli. Díky postupům fixace, přerozdělení, registrace byla po dlouhou dobu tou nej-prostší, nejhrubější, ale i nejmateriálnější a patrně nejneoddělitelnější podmínkou rozvoje oné ohromné aktivity vyšetřování, která objektivovala lidské chování. Jestliže po věku „inkviziční" justice vstupujeme do období justice „vyšetřovací", jestliže procedura vyšetřování mohla, v ještě obecnějším smyslu, tak široce pokrýt celou společnost a vytvořit prostor pro jednu část věd o člověku, jedním z významných nástrojů, které k tomu přispěly, bylo množství a těsná provázanost různých mechanismů uvězněni. Nejde tu o to, že by vězení bylo východiskem humanitních věd. Avšak jesdiže se humanitní vědy mohly zformovat a způsobit v epistémé všechny ty převratné změny, jež jsou známé, je tomu tak proto, že byly unášeny specifickou a novou modalitou moci: určitou politikou těla, určitým způsobem, jak učinit shromáždění lidí poslušným a užitečným. Tato modalita moci vyžadovala, aby byly určité vztahy vědění zahrnutý ve vztazích moci; dovolávala se techniky, aby dosáhla provázanosti procesů podrobování a objektivace; zahrnovala v sobě nové procedury individualizace. Síť vězeňství konstituuje jeden ze základů tohoto komplexu moci-vědění, jenž historicky umožnil vědy o člověku. Pozná telný člověk (ač duše, individualita, vědomí či chování, na tom zde nezáleží) je účinkem-objektem tohoto analytického obklíčení, tohoto ovládání-pozorování, 6. To nepochybně vysvětluje extrémní odolnost vězení, toho skromného vynálezu, který byl nicméně hanoben hned od svého zrodu. Kdyby bylo pouhým nástrojem odmítání či potlačování ve službách státního aparátu, bylo by mnohem snazší pozměnit jeho příliš nápadné formy nebo" zá něj najít přijatelnější náhradu. Avšak tím, jak je pohroužené do prostředí dispozitivů a strategií moci, může vězení oponovat každé snaze o transformaci velkou silou nehyb- 420 nosti. Jedna skutečnost je zde charakteristická: když je nastolena otázka změny režimu uvěznění, její zablokovaní nepřichází přímo od soudní instituce; to, co klade odpor, není vězení jakožto trestní sankce, nýbrž vězení se všemi svými určeními, spojeními a mimosoudními účinky; je to vězení jakožto propojení ve všeobecné síti disciplíny a dohlížení; vězení, které funguje v režimu panoptismu. Tím nemá být řečeno, že vězení nemůže být modifikováno, ani to, že je jednou provždy neoddělitelně spjato s typem společnosti, jako je ta naše. Naopak sem lze klást dva procesy které jsou, v rámci samotné kontinuity procesů, jež umožňují vězení fungovat, schopné značně omezit jeho využití a transformovat jeho interní fungování, A nepochybně již ve velké míře probíhají. První je ten, který snižuje užitečnost (nebo způsobuje nárůst potíží) delikvence, jež byla ustanovena jako specifický druh nezákonnosti, uzavřena a kontrolována; tak se s konstituováním velkých nezákonností v národním nebo mezinárodním měřítku, jež se napojují přímo na politické a ekonomické aparáty (finanční nezákonnosti, zpravodajské služby, obchod se zbraněmi a s drogami, spekulace s nemovitostmi) stává zřejmým, že poněkud neotesaná a nápadná práce delikvence se ukazuje jako neefektivní; kromě toho v omezenějším měřítku od chvíle, kdy se získávání poplatků za sexuální rozkoš stalo mnohem snazší díky prodeji antikoncepce nebo oklikou prostřednictvím publikací, filmů a představení v nočních podnicích, archaická hierarchie prostituce ztratila velkou část svého starého užitku. Druhým procesem je růst disciplinárních sítí, znásobení jejich výměn s trestním aparátem, čím dál tím rozsáhlejší pravomoci, jež jsou jim udělovány, stále masivnější přesun soudních funkcí do těchto sítí; takže v té míře, v níž medicína, psychologie, vzdělávání, péče o propuštěné vězně, „sociální práce" přebírají stále vetší podíl na moci dohlížet a trestat, v té míře se trestní 421 iparát naopak může medikalizovat, psychologizovat, pe-iagogizovat; a tím se tato osa přenosu, kterou představova-o vězení, stala méně potřebnou, když v posunu mezi jeho :restním diskurzem a jeho účinkem konsolidace delikvence skloubilo vězení moc trestní a moc disciplinární. Uprostřed ěchto normalizujících dispozitivů, jež se stále upevňují, specifičnost vězení a jeho spojující role ztrácejí svůj raison ťčtre. Jestližeje zde ohledně vězení ve hře vůbec něco politické-10, pak to^není záležitost toho, zda vězení je či nem nápravou; tedy zda tu soudci, psychiatři nebo sociologové mohou uplatňovat více moci než úředníci a dozorci; koneckonců ne-de dokonce ani o alternativu, zda mit vězení nebo něco jiné-10 než vězení. Současný problém spočívá mnohem spíš ve velkém vzestupu oněch normalizujících dispozitivů a celé ší-e účinků moci, které s sebou v nastolování nových věcných sřístupů přinášejí, V roce 1836 dopisovatel v Ui Phnlange napsal: „Moralis-é, filozofové, zákonodárci, pochlebovači civilizace, to je :ilán vaší Paříže, právě uváděný v život, to je ten zdokona-ený plán, kde jsou všechny věci, jež jsou si podobné, sjed-íoceny. Uprostřed a uvnitř prvních hradeb leží: špitál pro všechny nemoci, starobinec pro veškerá neštěstí, domy pro )lázny, věznice, galeje pro muže, ženy i dětí. Okolo prvních tradeb se rozkládají kasárna, soudní tribunál, policejní stálice, příbytek pro vězeňské dozorce, popraviště, bydliště ;atů a jejich podomků. Ve čtyřech rozích stojí Poslanecká měmovna, Panská sněmovna, Francouzský institut a krá-ovský palác. Venku se nachází vše, co zásobuje ty uvnitř za iradbami: obchod se svými podvodníky a se svými bankro-y; průmysl se svými zběsilými boji; tisk se svými sofizma- L22 ty; herny, prostituce, lid umírající hlady či libující st ve zhýralém životě, avšak vždy připravený zaslechnout hlas ducha revoluce; bezcitní boháči,., a nakonec zarputilá válka všech proti všem."™ Skončím u tohoto anonymního textu. Jsme tu již velmi daleko od krajů s mučením a popravami, posázených koly na lámání, šibenicemi, popravišti, pranýři; a také jsme daleko od snu reformátorů z doby před více než padesáti lety: město trestů, kde by tisíc malých divadel bez ustání předvádělo pestrobarevnou reprezentaci spravedlností a kde by tresty pečlivě inscenované na dekorativních popravištích nepřetržitě pořádaly jarmareční festival trestního zákoníku. Město vězeňství, se svojí imaginární „geopolitikou", je podřízeno naprosto jiným principům. Text z La Phalange poukazuje na některé z těch nejdůležitějších: že totiž v srdci tohoto města, a držíc jej jakoby pohromadě, není žádné „centrum moci", žádné jádro sil, nýbrž mnohonásobná síť rozmanitých prvků - zdí, prostoru, institucí, pravidel, diskurzů; že model města vězeňství proto není modelem královského těla s mocemi, jež z něj emanují, ani modelem znovusjednocení na základě smlouvy, vůlí, z níž se rodí současně individuální i kolektivní tělo, nýbrž modelem strategického rozdělení prvků rozdílné povahy a úrovně. Že vězení není dítětem ani zákonů, ani trestních zákoníků, ani soudního aparátu; že není podřízeno soudnímu tribunálu jako poslušný či nešikovný nástroj rozsudků, které vykonává, a výsledků, kterých má dosahovat; že je to naopak soudní tribunál, který je vzhledem k vězení vnějším a podřízeným prvkem. Že vězení není v této centrální pozici, kterou zaujímá, samo, ale že je propojeno s celou řadou jiných „vězeňských" dispozitivů, jež jsou zdánlivě odlišné - protože jsou určeny k tomu, aby usnadňovaly život, léčily, pomáhaly -, avšak které všechny 11) La Phálange, 10. srpna 1836. 423 směřují jako ono samo k vykonávání moci normalizovat. Že :o, proti čemu míří tyto diapozitivy, nejsou přestupky vzhledem k nějakému „centrálnímu" zákonu, nýbrž velké množství nezákonností okolo aparátu produkce ~ „obchodu" i „průmyslu" -, s jejich rozmanitostí co do povahy i původu, ; jejich specifickou rolí ohledně zisku a s jejich rozdílnou rolí, i niž jsou pojímány v trestních mechanismech. A konečně že :o, co řídí všechny tyto mechanismy, není jednotné fungovali nějakého-aparátu či instituce, ale nezbytnost zápasu a stranických pravidel. Že, v důsledku toho, označení institucí ja-co represe,; odpor, vyloučení, marginalizace nejsou vhodná c popisu této formace, ležící v samotném centru města vězeň-itvi, města záludných lichotek, málo přípustných zlomyslností, drobných lstí, vypočítavých postupů, technik, a konečně i „věd", jež dovolují fabrikací disciplinarního individua. / této centrální a centralizované humanitě, která je účinkem i nástrojem vztahů komplexní moci, kde se tělo a síly podrobené těmto dispozitivům mnohonásobného „uvězněni" stávají objekty diskurzů, které jsou samy prvky této strategie -ide je třeba zaposlouchat se do vřavy této bitvy125 2) Zde jsem přerušil psaní télo knihy, která má sloužit jako historický podklad rozličným studiím o moct normalizace a o formování věděni v moderní společnosti. POZNÁMKA PŘEKLADATELE Cílem této poznámky není nějak doplňovat či vysvětlovat Foucaultův výklad. Ty, kteří by se rádi při interpretaci nechali něčím vést, můžeme odkázat jednak na knihu Gillesa Deleuze Fouctiult (český překlad Herrmann a synové, Praha 1996), jednak na monografii Miroslava Marcelliho Mkhel Faucault alebo stát se iným (Archa, Bratislava 1995). K dalšímu studiu FoucaultDva díla je třeba poznamenat, že kromě Archeologie vědění jsou všechny významné práce již k dispozici v českých či slovenských překladech: Dějiny šílenství (NLN, Praha 1994), Slová a veci (Pravda, Bratislava 1987), první díl Dějin sexuality nazvaný Vůle k věděni (Merrmann a synové, Praha 1999) - další dva díly by měly být vydány v nejbližší době - a přítomné vydání knihy Dohlížet a trestat. Mimoto byly přeloženy ještě tři drobnější Foucaultovy práce - Psychologie n duševní nemoc (2, vydání českého překladu, Dauphin, Praha 1997), předmluva k francouzskému překladu knihy Ludviga Binswangera Sen a existence s názvem Sen n obraz-nost (Dauphin, Praha 1996) a esej Toto nieje fajka (Archa, Bratislava 1994) -, dále soubor tří studií Diskurz, autor, genealogie (Svoboda, Praha 1994) a výbor z esejů a rozhovorů Myšleni vnějšku (Herrmann a synové, Praha 1996), V této poznámce se pouze pokusíme upozornit na některé terminologické problémy, se kterými bylo nutné se při překladu Surveiller et punir vyrovnat. Největší komplikace s sebou nese bezesporu francouzské slovo supplice, jež je jedním 425 z klíčových pojmů první částí knihy. Fro tento termín neexistuje v češtině jednoslovný ekvivalent a jeho rozsah je dokonce natolik široký (značí v prvním významu popravu, hrdelní trest, dále veřejné mučení či popravu umučením nebo jinou násilnou formou, ale také zapsanou kodifikaci této procedury, česky nazývanou právo útrpné, a v přeneseném významu pak i jakékoli utrpení, trýzeň, muka), že by bylo obtížné najít jeden víceslovný výraz, který by vystihoval přesné význam tohoto slova v různých spojeních a kontextech. Proto bylo nutné použít podle okolností několik českých výrazů: tak je v názvu první části pro stručnost a jasnost, jakou vyžaduje titul, použito jednoslovného výrazu „Mučení"; jinak jsou podle kontextu užívána nejčastěji spojení „veřejná poprava" či „veřejné mučení", zejména v případech, kdy Foucault klade důraz na spektakulárnost takového trestu; ojediněle, při odkazu na písemné zachycení této procedury, je užito výrazu „právo útrpné". Dalším problematickým pojmem je slovo, které je obsaženo již z názvu knihy suroeitler. Překládáme je „dohlížet", ačkoli by patrně přesnějším výrazem bylo „dozírat", zejména pro spojitost se substantivem sitroeiUnnt, „dozorce", ale také např, „družinář" (tedy školní dozorce). Zdá se nám však, že ťýraz „dohlížet" je stylově vhodnější a v některých případech také přesnější pro větší šíři významu. Ještě komplikovanějším se ukázalo překládání termínů vyjadřujících strukturu francouzských vězeňských institucí, tterá se utvářela po staletí a spolu s ní i její komplikovaná ter-ninologie. Jde především o rozličné stupně v hierarchii fran-ľouzských věznic, nazývané mnison (de ...), počínaje nmison V ar rét, „věznice pro osoby ve vyšetřovací vazbě" (čemuž mruba odpovídá současný český termín „vazební věznice"), i konče maison centrále, centrální věznice. Tyto termíny pře-cládáme víceslovnými výrazy, odvozenými z kontextu (jako iapr. mnison de justice, „soudní vězení", mnison de carrection, 126 i „nápravné zařízení" atd.), a tam, kde považujeme za nutné přesněji rozlišit jedno tlivé názvy těchto institucí, připojujeme v hranaté závorce jejich francouzské označení. Posledním z pojmů, na nějž je třeba upozornit, je pojem illégalismc, který je stěžejním tématem předposlední kapitoly Překládáme jej termínem „nezákonnost", ačkoli to není zcela přesné; ale ani složitější výrazy jako „prostor pro nezákonné jednám" či „oblast protiprávního chování" nevystihují dokonale smysl, se kterým Foucault pracuje (to, že se jedná v jednotlivých případech o drobná překročení zákona, avšak že je takové jednání všeobecně rozšířené a z určitých důvodů tolerované), jsou pro svou ŕrekventovanost v textu nevhodné, a navíc ani jeden z těchto výrazů nezahrnuje další význam, o který je český termín „nezákonnost" oproti francouzskému illégnlisme ochuzen, a sice skutečnost, že takové jednání je nějakým způsobem skryté, utajené a představuje vždy jistou formu odporu (ačkoli tolerovaného, usměrněného či dokonce řízeného) vůči legálnímu jednání, což evokuje termín „ilegalita". Na závěr bych rád vyslovil poděkování Miroslavu Petříčkovi jr. a Karlu Theinovi za cenné připomínky a upozornění, které mi při práci na překladu poskytli, ČR 427 1 OBSAH Část L Mučení ............................ 31 Kapitola I. Tělo odsouzených ................ 33 Kapitola II. Lesk a sláva verejných poprav ..... 67 Část II. Trestaní ...........................117 Kapitola I. Zobecněné trestaní ...............119 Kapitola II. Mírnost trestaní..................159 Část IIL Disciplína ........................197 Kapitola 1. Poslušná těla.....................199 Umění rozdělení..................*.....207 Kontrola aktivity........................217 Organizace vznikaní.....................226 Kompozice sil ..........................234 Kapitola H. Prostředky správneho výcviku.....244 Hierarchický dohled.....................245 Normalizační sankce................... - 254 Zkouška ..............................262 Kapitola III. Panoptismus ...................275 Část IV. Vězení ...........................317 Kapitola I. Dokonalé a přísné instituce.........319 Kapitola U. Nezákonnosti a delíkvence ........355 Kapitola III. Vězeňství ......................405 Poznámka překladatele .....................425 M1CHEL FOUCAULT DOHLÍŽET A TRESTAT I t Knih n o zrodu, vězeni Z francouzského originálu Siiroeiller et pitnin naissance de la prison, vydaného nakladatelstvím Éditions Gallimard v Paříži roku 1975, přeložil Čestmír Pelikán Odpovědná redaktorka Dagmar Magíncová Edici Studie řídí Čestmír Pelikán Obálku navrhl a edici Studie graficky upravil Petr Cempírek Technicky redaktor Michal Nusko Vytiskla tiskárna S-Tisk Vimperk, s. r. o. Vydalo v počtu 1500 kusů nakladatelství Dauphin jako 10, svazek edice Studie Praha 2000 Nnldadokelství DAUPHIN Bleblava 17,150 00 Praha 5 teb 02/5156 «271, fax 02/439 2B1 www.dauphln.cz 1 DAUPHIN* nakladatelství, které vydAvA knihy Na stránkách wvw.dauphin.cz se můžete dozvědět □ našich posledních novinkách. Které knihy jsme dosud wdali. Jak si je můžete oblejgaj. A lěž, jaké do budoucna oňprauuíeme... EDICE: ŮJ3_usuu QELEilIH.I 1 EOtCE FHAHCOUřSffÉHQ SURREALISMU ETHNOS I STUDIE I FI.LM | 7 nil.A JOSEFA ČAPKA ŤLQ£JÁ£ I SLOVA I SLOVO A T V A H I MIMO EDICE ") Dauphin va IrarcouzinnÉ, jaiyce básníků, ítiamana dallln c3 mMý náslrdn* trůnu. Knihy, hioré byly nrislfidulhovi předkládány, byly rjzrrafany lallnikym naplsam ad usům tlulphln} - uríono dauphinu. V anlltko myintaflll pak dallln právala! vyvolané na Ostrav Blaítmasll. Dauphin coby r.akljUnlBlrilvI by chtai na tylo tradice návazní - domnivama se. la I kvníllnl EBlbou Je moíno oslrcvů Blaionosll dasltí, Ccpynnnl O Oanie\ PalhMrtilw - D.lunmn 1599 Desigrusd @ nnaeidusl. rtcslad Drt La^íingl. wrjbj-naator Tn»all