V první části knihy autor podává přehled o vývoji teoretického myšleni v sociologii rodiny od jejich počátků v 19. století, hlavni důraz však zde klade na stále inspirující velké teorie 50. let 20. století a na pokusy o jejich překonání v 70. a 80. letech. V druhé části přináší systematický přehled současného stavu poznáni takových fenoménů, jako jsou fungování rodiny v systému sociální a majetkové nerovnosti, mechanismy vzájemného výbéru partnerů, změny v povaze rodičovství a dětství vc vyspelých společnostech, vliv všeobecné zaměstnanosti žen na rodinné chováni a další. V závěru nastiňuje probíhající diskusi o transformaci rodiny ve věku individualizace a o soudobých sociologických teoriích intimity, sexuálního chování a párových vztahů. Přehled, který tato kniha přináší o stavu a vývoji sociologických teorií rodiny, je na českém knižním trhu ojedinělý. Kníhaje určena studentům sociálních věd jako uvedení do oboru i jako příručka pro orientaci širokému okruhu profesionálních pracovníků, kteří se zabývají problematikou manželství, párového soužití, rodiny, výchovy i vztahu soukromého a veřejného života. Jak ovlivňuje rodina šance dítěte na úspěch v životě a v čem se liší vliv rodiny a školy? Jaká vysvětleni nabízí sociologie pro růst rozvodovosti, nesezdaného soužití a odkládáni mateřství':' Působí zaměstnání ženy na rozvoj dítěte v rodinách vysokoškoláků jinak než v rodinách dělnických? Riskuje odkladem sňatku víc vzdělaná žena. anebo zena s nižší kvalifikaci".' A jak je tomu u mužů? Čím se liší třetí sexuální revoluce, kterou právě procházíme, od těch dvou předchozích? Co je to sňatkový trh a jak u nás funguje? Ivo Možný je profesorem sociologie a od roku 19% děkanem Fakulty sodákich studií Masarykovy univerzity v Brně, Původně vystudoval literární vědu a pracoval jako žurnalista. Sociologii vystudoval postgraduálne a specializoval se na sociologii rodiny. Kiorriř .svého pedagogického působení na Filosofické fakultě v Brně pracoval v 70. letech nějakou dobu i jako manželsky poradce. Jc autorem tří odborných monografií, pravidelně publikuje v ieských i zahraničních vědeckých časopisech. Cílem knižnice Základy sociologie je zmapovat stav bádání a podat přehled výsledků, k nimž dospěla sociologie v jednotlivých disciplínách. Knižnice bude uceleným souborem původních prací českých a slovenských autorů. SLON ISBN er;-Be42M&-9 C> php - C Q V. £ c c ■.:.> Ivo Možný rodiny druhé vydaní 9788086429052 Ivo Možný Sociologie rodiny Knihovna PSE UJEP 421 9114^94 SOCIOLOGICKÉ NAKLADATELSTVÍ Vydáni knihy podpořila Grantová agentura ČR (grantový projekt reg. č. 403/95/0526), ZÁKLADY SOCIOLOGIE Recenzovali Prof. PhDr. Miloslav Pctrusck, CSc. . n 1 a Doc. PhDr. Ivo Pláňava, f^) T ' C? O UNIVERZITA l. E. PURKWE v ÚSTÍ NAD LABEM Fakulta sociAle* ekonomické ttnihovns w 100 « Ústi n. I-. M«te«v6 tého století, obtížně se bráníme vysvětlení spíše hlubinně psychologickému nežli sociologickému. Muselo být jakousi útěchou pro autora nczrušitelnč svázaného zkostnatělým monogamním manželstvím uvažovat o divošské promiskuité: jeho postaveni neskýtalo zajisté takové radosti, ale bylo zato vrcholem vývoje lidstva. Freud takové počinání později označil za sublimaci libida. Od té doby. co metodologická kritika (W. Windelband, H. Rickert a W. Dilthey) a pokročilejší etnografické výzkumy rozbily evolucio-nisty devatenáctého století vytvořená schémata společenského vývoje, historické zkoumání evropských rodin ustoupilo na dlouho do pozadí. Teprve nové metody historické demografie, rozvinuté zejména Laslertovými výzkumy v Cambridge, a úspěchy francouzské historické školy Annales k němu znovu obrátily pozornost až v sedmdesátých letech dvacátého století. 2.1.2. Durkheimův příspěvek k základům teorie rodiny Ač tomu není věnováno ani ve velkých monografiích příliš pozornosti, i Emile Dürkheim (1858-1917) se zabýval sociologií rodiny. Napsal dokonce Úvod do sociologie řw//m.'(Introduction á la Sociologie de la Familie (1888|). Ve shodě s postupy historicko-právní školy jsou to především právní prameny, které mu jako objektivní sociální údaje mají otevřít přístup ke společenským jevům. Ve své až posmrtně vydané studii Manželská rodina (La famillc conjugale |1921), vydal a předmluvou opatřil Marcel Mauss) Dürkheim staví proti soudobému typu rodiny, o niž mluví jako o manželské rodině {famílie conjugale). tradiční rodinu patriarchální {jamillepater-nelle). Ta se skládá z rodičů, z ženatých synů a z jejich žen a děti. Taková rodina podle Durkheima převládala u německých národů, a stále je ji tam ještě možno najít. Podle Durkheimovy představy vývoje vzniká z někdejšího difuzni-ho klanu nejprve příbuzenská rodina, která s postupující dělbou práce a postupnou diferenciaci pozbývá postupnč funkce náboženské, ekonomické, politické a vojenské. I když sc Dürkheim vyslovoval proti ideji unilineámího vývoje rodiny, ze svých výzkumů nedokázal tyto historicko-vývojové představy úplně odstranit. I on měl v úmyslu pomoci studia minulosti odkrýt sociálni procesy, určující současný stav (srovnej např. Dürkheim |1898|). 27 Dnešní manželská rodina v/niká podle Durkheimovy koncepce jako důsledek vyděleni se nukleárni rodiny z příbuzenské rodiny. Jakmile vlastnictví již není vázáno na dum, každý ělen rodiny, dokonce i děti, múžc mit svůj vlastní majetek. Autorita a práva otce jsou vlivem státních zásahu stále vice omezována, dosažením plnoletosti ztrácí dítě právni závislost na otci a stává se plně autonomním právním subjektem. Protože dětí brzy opouštějí dům, zůstávají jedinými trvalými členy rodiny manžel a manželka, kteří tvoří jádro manželské rodiny. Proto může, na rozdil od předchozí příbuzenské rodiny, vypadnuti jednoho z nich vést k okamžitému rozpadu manželské rodiny Aby podpořil takto diskontinuitou ohroženou rodinu, navrhuje Dürkheim posilovat zaměstnanecké spolky, které v jistých funkcích mohou převzít úlohu rodiny. Dürkheim se domnívá, že děděni majetku a sociálního statu, které drive zakládalo pevnost a kontinuitu rodiny, ztrácí stále vice na významu. Rodina tím pozbývá svůj základní stabilizátor. Tím, jak se manželská rodina vydéluje z příbuzenských sítí, dochází k personalisaci vztahu v manželském pánu, jenž se proměňuje ve výlučnou sociální vazbu. Manželství a rodina jsou akceptovány pouze tehdy, pokud jsou její členové uznáváni pro své osobni hodnoty, nezávisle na své sociální roli: ,, Vývoj rodiny spočíval v tom. ze se soustřeďovala na sehe samu a vztahy mezi jejími členy se personalisomly Mezi členy rodiny se ustavuji stále vice vztahy smluvního typu, tyto vztahy se stávají stále více \yhradné osobními, a to v důsledku postupného ústupu domácnoxtniho komunismu. Zatímco investice do rtidinv je tímto vvvo/em oslabována, institute sňatku sc naopak posiluje. " 2.1.i. Počátky sociálne kritických studii rodiny Druhým z podnětů rozvoje sociologického zkoumáni rodiny byla tvrdá realita rychlé urbanizace a industrializace a s lim spojené sekularizace, která otřásla tradiční společnosti venkovských komunit a malých městeček, pevné spjatých se svým zemědělským okolím. Myšlenkový svět středověku, orientovaný kolem náboženské viry a katolické církve, sc definitivně rozpadal, normativní systém í praktické kontrolní meĽhanísmy s ním spjaté ztrácely na účinnosti v náhle nebývale mobilni populaci. Pro nový způsob organizace práce a osídlení neby- 28 ly dosud vyvinuty kultúrni vzory. Vyjednávání o tom. jaká jsou legitimní oprávněni {entitlements) rychle rostoucího „čtvrtého stavu" -průmyslového proletariátu, byla v samých začátcích. Nové bohatství malých a středních vlastníků bylo vesměs organizováno v rodinných podnicích. „Měšťanská rodina" neobyčejně silila a stala sc kulturním modelem a základní instituci sociálni struktury. Nová chudoba naopak crodovala rodinné svazky a svou početnosti plodila hrozivé množství a nebývalou intensitu sociálních problémů. Sociální reformátoři opírali své vize sanace sociálních problémů o potřebu ozdravení rodiny nejnižšich sociálních vrstev, jmenovitě rodin městského proletariátu. Myšlení těchto teoretiků bylo vsak namnoze vyhraněně konzervativní vzorem ideálni rodiny jim byla zideali-zovaná patriarchálni rurálni velkorodina, hlavním nepřítelem hrozivý růst rozpadlých rodin a rozvodů i neutěšené poměry v proletárskych rodinách rozvracených alkoholismem a bídou. Cílem jim byla ochrana rodiny před vládnoucími poměry, nejlépe návratem k patriarchálni jistotě, která snad ani nikdy neexistovala. Byli mezi nimi ovšem i umírněni socialisté. I oni byli vedeni praktickým soucitem. Oba směry, konzervativní i socialistický, opíraly se často také o empirické výzkumy, nejen o nesystematický styk s chudými či charitativní návštěvy zubožených rodin. Z těchže zjištění však docházely k diametrálně rozdílným závěrům, zejména pokud se cíle nápravného úsilí týká. Radikální socialisté (Bedřich Engels, Karel Marx, August Bebel a jini) byli fascinováni vizi revoluce, jež měla s tyranii kapitalismu zlomit i pouta rodiny. Nejvlivnéjší byla kniha Augusta Bcbela Zena a socialismus (Die Frau und der Sozialismus, I. vydání |1879|, za života autora poslední přehlédnuté, padesáté vydání [1909], slovensky (1977)). Stala sc bibli socialistického proudu feministického hnutí, byla přeložena do mnoha jazyků a její vliv přesáhl daleko do dvacátého století. Ještě radikální a marxisticky orientované feministky v USA sedmdesátých let, prapravnučky prvních čtenářek Bebela, braly za své východisko jeho vizi revoluční společenské změny, která konečně osvobodí ženu, jež byla v proletárske rodině otrokyni otroka, tím, že svrhne prohnilý kapitalistický řád. 29 2.1.4. ľréderic Le Play a počátky empirických výzkumů Pokud je vůbec možné určil nejaké dalum, rokem IS55, kdy vyšla studie 36 hornických rodin od Frédériea Le Playe Evropští dělnici (La ouvriers européens), se patrné datuje vznik sociologie rodiny.1 Začiná jlm metodologicky uvedomelé studium ekonomických a sociologických aspektu rodiny, vede přes zkoumáni rodinného rozpočtu pomoci nových sociálně empirických metod ke vzniku empirické sociologie rodiny.3 Francouz Frédéric Le Play (1806-1882) podnikal jako uznávaný důlní odborník řadu cest po Evropě a Asii. Už v roce 1829 jej povolání zavedlo do hornických osad v německém pohoří llarz. kde se domníval nalézat mír, sociálni jistotu a stabilitu, kterou ve francouzských rodinách postrádal. Od té doby sc věnoval každý rok v létě studiu dělnických rodin, a zvláště si všímal, jak hospodaří s penězi. Měl silné sociálni cítěni: studoval společenské zákony, aby našel prostředky k napraví sociálních neřádů. Po roce 1848 se již plně věnoval pouze studiu rodinných rozpočtů a založil Společnost pro .sociální ekonomii (Société ďÉconomie Sociále), která publikovala sérii monografii, jež se později stala známou pod souhrnným titulem Dělnici dvou světů (Les ouvriers des dcux mondes [ 1857-1885]). Le Play stál vědomé v opozici jak vůči tehdy převládajícímu individualismu, tak i socialismu: byl to myslitel vpravdě konzervativní. Stejné jako Comte a Speneer považoval i Le Play rodinu za základni jednotku uspořádání sociálního organizmu a tedy i za základní jednotku studia společnosti. Pozitivistickou metodu sdílel s mnoha svými současníky, důsledné ji však spojil s empirickým výzkumem v dnešním slova smyslu. Jako první se pokusil nalézt kvantifikovateľné jednotky pro studium rodinného života. Nalezl je v peněžních příjmech a vydáních domácnosti. Vycházel z přesvědčeni, že finanční prostředky jsou tak těsně spjaty s životem rodiny, že ty nej podstatnejší informace pro poznání rodiny lze vyčíst z rodinného rozpočtu. Aby ziskal vhled do finančního hospodařeni studovaných rodin a porozuměl mu, Le Play vždy po několik týdnů až několik měsíců ve zkoumaných rodinách žil jako podnájemník, a v některých případech i opakovaně. Tak vytvořil svůj nejvýznamnější přínos sociologii nejen 1 Přinos Le Playův k sociologii rodiny systematicky zpracoval YJof>ey [1955], ; Tento význam mu připisuje už Ptul la/a rifcld |I961|. rodinné: techniku zúčastněného systematického pozorování a případových studií. Kromč toho vytvořil schéma výzkumného rozhovoru a dotazník pro shromáždění údajů o vzniku rodinného rozpočtu. Těchto metod se znovu chopili sociální badatelé až hluboko ve dvacátém sioleti. 1 když Le Play považoval rodinný rozpočet sám o sobě za dostatečnou informaci, aby čtenáři čtení čísel ulehčil, napsal do každé monografie ještě i doprovodný text. Uvádí v něm řadu skutečnosti, které se ekonomické analýze rodiny vymykají. Psal nejprve o místě, kde rodina žije, o pracovních příležitostech v okolí a o pracovních poměrech rodiny. Pak bylo popsáno náboženství a životní postoje členů rodiny, Dále popisuje životní styl rodiny na údajích o bytě, nábytku, šatech, ale i opřen o pozorování hygienických návyků, sociálních kontaktů i volnočasových aktivit rodiny. Popisuje také rodinnou historii, vesměs s omezením na žijicí generace. Na závěr úvodní části se zmiňuje i o „mravech a institucích, které zajišťují fyzickou a mravní existenci rodiny". Teprve pak následuje hlavni část monografie, obsahující na příjmy a výdaje rozčleněný ročni rozpočet. Na tuto hlavní část nava-z.ují obecné poznámky, v nichž uvádí pozoruhodné zvláštnosti a vlastni závěry. Le Playova popisná monografická metoda, užlvajici studium rozpočtů a dotazníky, měla okamžitě mnoho následovníků. Vedle přímých žáků ve Francii (Edmond Demolins, llenri de Tourville a Paul de Rousiers) počala být používána v Německu. Belgii a hlavně v Anglii, i při výzkumech chudoby, pFelidněnosti a nezaměstnanosti (Schnapper-Arndl, P. Geddens, Ch. Booth, B. S. Rowntree a jiní). Některé rodiny, které byly předmětem Le Playových monografií, byly jinými badateli znovu navštíveny a jeho pozorováni kontrolována. Došlo i k tomu, že výsledek kontrolního pozorováni zjistil ve zkoumané rodině skutečnosti diametrálně odlišné a Le Playovy závěry přesvědčivě vyvrátil (Alfons Reuli). Pozitivní přínos Le Playova díla, a zejména jeho metodologie, však jednoznačně převažuje. Prohloubilo přesvědčivost argumentů sociálních reformátorů a stálo na počátku dlouhého systematického shromažďování dat o následcích industrializace, Na konci těchto výzkumů stavěly se pak základy sociálních politik, jež šly ovšem zcela jiným směrem než konzervativní teorie muže, jenž stál na jejich počátcích. 50 31 2.1.5. Le Playovy rodinně typy a základy konzervativní tradice v sociologii rodiny Frédéric Le Plav rozlišil na základě .svých monografii Iři typy rodin: patriarchálni velkorodinu, nestabilní rodinu a kmenovou rodinu. Patriarchální rodinu IJamitie parentale} nalezl l.c Play při svém rozsáhlém cestování u nomádil Orientu a asijských stepi a u extenzivně zemědělsky hospodařících obyvatel východní Ľvropy. Všichni čle-nové takové rodiny pracují bez nároků na odměnu ve prospěch rodiny. Nemají osobni vlastnictví. Rodinné společenství sestává zc čtyř generaci s více nukleárními rodinami. Děti i po sňatku zůstávají pod jurisdikcí nejstaršího otce. Stabilita rodiny je velmi vysoká, rodina se řídi tradici a poskytuje materiální i morálni podporu slabším členům rodiny, schopným členům rodiny je však v jejich rozvoji bráněno. Nestabilní rodina {Jamille instable)}c pro Le Playe druhým extrémem rodinného uspořádáni. Vznikla jako následek individualismu a industrialismu pod nivelizujícím vlivem dědického práva v bohatých a vzdělaných vrstvách zapadni Evropy. Žiji v ni pouze rodiče a neprovdané děti Tyji po sňatku co nejdříve opouštějí a pak už nepociťují žádné závazky vůči svým rodičům a sourozencům. Otcovská autorita a ochrana tělesně či duševně postižených členů v léto rodině mizí. Proto z ní vychází bezmocná masa pauperisovaných jedinců, kteří necti rodinnou tradici, morálku, sociální autority ani Desatero. Tato rodina nemá dostatečnou stabilitu, aby se mohla věnovat i veřejným záležitostem. Rodiče a neprovdaní členové rodiny jsou ve stáří izolovaní a často umirají opuštění. Pouze několik málo zdatných jedinců se rychle dopracuje k úspěchu a bohatství. Rozvětvená rodina [famille soucite) představuje pro Le Playe, který1 ji nalézá především v severním Německu, vzor pro sociální reformu, protože stojí mezi nesvobodou patriarchálni rodiny a individuálni svobodou nestabilní rodiny. Základem existence rozvětvené rodiny je rodinný dům. v němž zůstává (zpravidla) nejstarší syn i poté. co se oženil a má děti. Jeho rodina je jádrem rozvětvené rodiny a přebírá odpovědnost za udržení kontinuity rodinného života a rodinných tradic. Rozvětvená rodina žijici pospolu v rodinném domě se skládá například z ženatého syna a jeho rodiny, z jeho rodičů, ze dvou svobodných sourozenců, tety, strýce a dvou služebníků. Rodinné jmění přechází nerozděleno do rukou jediného dědice, který má však spiše více povinností než práv - vůči rodičům do jejich smrti a trvale vůči sourozen- 32 cům, které musí podporovat při vzděláni a vybaveni. Nerozdělený majetek umožňuje dobrou morálku, pořádek, čistotu, radost z rodinného života, starost o budoucnost, zájem o mír a prospěch společnosti. Tuto rodinu nachází Le Play u malých vlastníků půdy a v těch rodinách dělníků, kteři mají i malé vlastni hospodářství (dnes bychom je označili za kovozemědčlee), Le Playova typologie je základem konzervativní tradice v sociologii rodiny, V Německu stojí na počátku této tradice profesor kultúrni historie a plodný romanopisec W. H. Riehl. Vliv těchto autorů působí v evropské, zejména kontinentální sociologii rodiny dlouho do dvacátého století. Jejich konservatismus je silně kriticky zabarvený. Francouz Le Play se s Němcem Riehlem shoduje v podpoře sociální reformy. Oba se domnívají, že pouze určitá forma rodiny je schopna stabilizovat společnost i jednotlivce a zajistit sociální harmonii a mír. Tyto stabilní formy rodiny nacházejí tam, kde je zajištěno vlastnictví kapitálu, domu i půdy, kde vládne neomezená patriarchální autorita manžela a otce a poslušnost vůči desateru, kde otec má neomezené právo disponovat rodinným majetkem a má plné právo rozhodovat o své závěti, V dědickém právu Code civil, jež omezuje suverenitu otce a zrovnoprávňuje sourozence, vidi jednu z hlavních přičiň rozkladu rolnických rodin a státu. Oba. Riehl i Lc Play, usilují o vytvořeni objektivní vědy o rodině, jejiž výsledky maji sloužit k podpoře jejich snahy o obnoveni rodinné morálky a státu. Rozdíl mezi nimi spočívá zejména v tom, žc podle Riehla se rozpadají hlavně rodiny na západě a jihu Německa, protože zde působí nejsilněji vliv francouzské civilizace a mravů, a Francii považuje za „centrální dílnu" rozpadu manželství a rodiny. Francouz Le Play však v těchže německých krajích nachází rodiny, které zakládají perspektivní typ kmenové rodiny. Tylo konzervativní teorie jsou dobovým výrazem nostalgie po tradiční společnosti. V sociologii rodiny však prokázaly mimořádnou životnost. Můžeme-li rozlišil v sociologii proud konzervativní, liberální a marxistické tradice, podii konservativců je v sociologii rodiny vždycky významné větší, než kolik jich najdeme v jiných odvětvových sociologiích. 2.2. Počátky české sociologie rodiny Česká sociologie kladla své základy na samém konci devatenáctého století, v době prvního vrcholu přísně pozitivistického pojetí vědy a naturalistických tendenci v sociologii; rozsáhlá Spencerova práce O studiu sociologie byla vydána v českém překladu již dva roky po svém dokončení a také Comtova Sociologie vyšla v českém překladu už v devatenáctém stoleti. České sociologii slouží ke cti, že ve svém hlavním proudu začínala stavěl spiše na pozitivismu nežli na naturalismu, že se radikálně oprostila od Lindneretn zprostředkované herbar-tovské tradice, a že se jí tedy i konjunktura spekulací o snubních praktikách divošských národů dotkla jen okrajově. Diky Masarykovi nebyla také česká sociologie ve svých počátcích, a platí to i pro sociologii rodiny, inspirována především myšlením konzervativním, nýbrž liberálním. Z něho se pak, zejména v třicátých letech dvacátého století, vyvíjela česká sociologie rodiny aktivním zájmem o následky hospodářské krize v rodině spíše k sociálně orientovanému liberalistickému postoji. Ten byl všeobecně v české společnosti posilován stále ještě čerstvým plebejským původem většiny českého měšťanstva. Sociologie rodiny nepatří v sociologii k oborům, které nesou hlavní linii myšlenkového vývoje disciplíny. Kdybychom použili terminologii analogickou k označování lékařských specializaci, patří sociologie rodiny k „malým" oborům. V české sociologii však najdeme zájem o sociologii rodiny takřka it všech větších autorů, kteří dnes mohou býi označováni za klasiky, a v historické knihovne českých sociologických monografii jsou studie o rodině nadproporčné zastoupeny. Malý národ, malá sociologie, a tedy přirozená orientace na malý obor? Snad; nikoli však méně úspěšný: srovnáme-li českou sociologickou produkci konce devatenáctého a první poloviny dvacátéto století s produkcí ostatních malých středoevropských národů, měla tehdy mezi nimi podobné postavení, jaké získala v druhé jeho polovině sociologie polská (a Poláky už jen stěží můžeme řadit mezi malé národy). Zájem o otázky sociologie rodiny v naši sociologii začíná, samozřejmé, u Masaryka. Tomáš G. Masaryk (1850-1937) nenapsal monografii ze sociologie rodiny; na to mu byla tato specializace vskutku příliš „malá". Rozevřeme-li také škálu postojů od psychologismu k so-ciologismu, jak to v jeho dobé bylo aktuální, patři Masaryk příliš na stranu psychologizující sociologie: institucionální škola v sociologii rodiny mu byla metodologicky vzdálená. I jeho důsledný filosofický 34 nominalismus. stejné jako praktická a přímo politická vztaženost všeho jeho teoretického myšlení vysvětlují, jak to, že ačkoli ho trvale a soustavně zajímala otázka ženské emancipace, instituci rodiny pozornost nikdy nevěnoval. Při hledání kořenu emaneipačního úsilí žen najdeme v hrubém rozlišení dvě tradice, sahající hluboko do devatenáctého stoleti. Jedna vysvětlovala příčiny „poddanství žen" jejich ekonomickou závislosti na manželovi a z toho pocházejícím faktickým uvčzněním v rodině. Základním agentem útlaku tu byl vlastní manžel, základní dimenzí nerovnosti nerovnost v manželském páru. Základni instrument osvobozeni byl pak spatřován v otevření světa práce ženám, tedy světa placené práce mimo domácnost. Nový duch liberalizace v sobě nesl myšlenky lidské rovnosti, která se špatně slučovala s patriarchální dominací muže v rodině. Jak se měšťanská rodina právě v procesu urbanizace a modernizace vydélovala z tradiční venkovské velkorodíny, přestávalo v ní také být místo pro tu nejméně sedminu celoživotně neprovdaných žen, které v tradični společnosti velmi hladce fungovaly ve velké rodině, jež, neb byla zároveň výrobní jednotkou, se bez nich neobešla; v relativně malém středostavovském bytě náhle začaly přebývat. Osvobození žen od závislosti na manželství a jejich ekonomická autonomie, opřená o možnost přijmout placené zaměstnání anebo podnikat, zejména ve svobodných povoláních, do té doby vyhrazených výlučně mužům, byly tedy přirozenými cíli měšťanských žen a východiskem liberální tradice emancipaěniho hnuti. Dělnické ženy se nacházely v jiném postavení. Nepotřebovaly se prolomit do světa práce: procházely placeným zaměstnáním v továrních halách griinderského kapitalismu (alespoň v mládí, ale s krátkými přetržkami na mateřství přivydělávaly dělnické ženy do rodinného rozpočtu celý žívol) a měly tedy osobní zkušenost s bezuzdným vykořisťováním proletifek. Nestabilita dělnické rodiny, kde se k tradični vysoké úmrtnosti, zvyšované ještě enormní pracovní úrazovostí, přidala i nestabilita sociálni, daná ztrátou náboženské viry, alkoholismem a rozpadem sousedské sociální kontroly, ohrožovala je naopak trvale přítomnou hrozbou, že budou muset jít od hromádky děti znovu do práce a vzít na svá bedra i ekonomické zajištění svých dětí. Osvobodit se od manžela, ačkoli jeho tyranie byla často jen primitivnější a hrubší variantou patriarchálni despocie buržoazniho „fotra", jim neotevira-lo žádnou pozitivní volbu, stejné tak jako placené zaměstnání; o tom. že by se vymkly z manželského jha ziskáním vzdělání a svobodným 35 povoláním, nemohly ani snít. V socialistické tradici usilování o emancipaci nebyl tedy hlavním nepfilelem vlastní muž a vnitrní uspořádání (měšťanské) rodiny; instituce rodiny pro ně prakticky zůstávala starým a nejlépe osvědčeným instrumentem ekonomického bezpečí, i když často na úrovni pouhého přežívání, Úhlavním nepřítelem byl jim celý (ovšemže muži vytvořený a udržovaný) společenský řád: jak vysvětloval přesvědčivé Bebel a jeho následovnici i souputnici, řešeni leželo ve svržení a zničeni politického systému liberální demokracie a tržního kapitalismu, tedy ve strukturální změně. Masarykovo vidění problému vychází z liberálních tradic, nikoli ze socialistické doktríny; univerzitní profesor nemohl překročit hranice své třídy, ač o tom, proč je pro něj socialismus nepřijatelný, přemýšlel celý svůj život. Nikoli náhodou to byla jeho žena, Charlotta Masarykova, kdo přeložil do češtiny kultovní knihu liberálního hnutí ženské emancipace, Johna Stuarta MiJIa Poddanstvíien (Subjection of Wo-men (18511, česky |1890|). Masaryk po celý svůj život přednášel a psal ve prospěch nároku žen na vzdělání a jejich rovnoprávného postavení ve společnosti. Pobuřovalo ho tehdy všeobecně rozšířené přesvědčení o ženské méněcennosti a o přirozeném poddanství žen mužům. Jako humanistický myslitel byl přesvědčen, že „otázky ženské neni, jako není otázky jen mužské" (Masaryk 1904; cit. dle Masaryk |1930:67|). Tím ale, jak má žena smířit svůj úděl matky sedmi děti (což byl v jeho době průměrný počet děti narozených jedné ženě) s univerzálním humanistickým nárokem na svobodu osobnosti, se nikde podrobněji nezabýval. Se sobě vlastní prozíravosti překročil ovšem limity liberálního důrazu na osvětu a vnitřní kultivaci vztahů v rodině a celou svou vahou se opřel do řešení systémového, které viděl v přiznáni volebního práva ženám: vítězstvi tohoto hnuti v Rakousko-Uhersku přiznáním tohoto práva už roku 1911 bylo také vítězstvím Ma_sarykovy realistické strany, jeho intelektuálního vlivu a mnohaletého osvětového a politického působeni. Také druhá velká zakladatelská postava české sociologie, Emanuel Chalupný (1879-1958), věnoval sociologii rodiny systematickou pozornost; ani on však nenapsal o ní dilo monografické. Ve svém opus magnum, pětidílné Sociológii, již vydával postupně v osmi svazcích od roku 1916 až do roku 1941 nákladem vlastním, věnuje rodině a širším otázkám s ní spojeným podstatnou část textu. Ač starý' mládenec, či snad právě proto, projevuje ve svém přehledovém a systematizují- 36 cim dile obdivuhodnou sečtělost v teoretické literatuře právě k tomuto tématu. Když srovnáme rozsah pramenů francouzských a anglických (a samozřejmě i německých) i počet zahraničních revuí, z nichž cituje tento učitel na táborském gymnasiu už v době první slávy parních lokomotiv, kdy navíc Rakousko oddělovaly právě od Anglie a Francie nesmiřitelné nepřátelství a frontové zákopy první světové války, když to srovnáme s tím, po čem mohl sáhnout badatel řekněme pražského Ústavu pro filosofii a sociologii Československé akademie věd v letech sedmdesátých, nemůžeme než konstatovat, že komunistický režim, horši než prohraná válka, zatlačil české společenské vědy víc než o půl století nazpět. Kdyby nebylo tohoto experimentálního důkazu, těžko by v sociologii někdo obhajoval hypotézu, že útkového regresu je možno dosáhnout mocí. Emanuel Chalupný byl ovšem mimořádná osobnost. Jeho dílo samozřejmé je poznamenáno v té době velmi vlivným naturalismem a výběr jeho témat určen dobovým diskurzem; v mnohém ho však přesahuje. Četl Bachofenovó Mateřské práw, z Morgana znal nejen Pravěkou společnost, ale i jeho ranější spis Systémy pokrevenstvi a sešvagře-ni lidské rodiny (System of Consanguinity and Affinity of the Human Family |1871]), samozřejmé i Westermarcka, ale i dnes už zapomenuté historie rodiny od J. I.ippcrta, a Letoumeaua a Grauda Teulona, četl i Havelocka Elhse Muž a žena (Man and Woman |1894]). Opírá se také o dobové spekulace o počátcích rodiny na úsvitu lidských dějin, zejména o v té době vlivnou českou práci Josefa Vacka Pravěk a manželství [1913], a samozřejmé i o kapitoly v obecných sociologiích, které všechny na počátku dvacátého století věnovaly diskusi o původu lidské rodiny, o původním matriarchátu, patriarchátu či promiskuitě obsáhlé kapitoly. Chalupný z nich cituje s nejvčtšim porozuměním Warda, ale samozřejmě také Spencera, Gumplowicze a Giddingsc; ty všechny trápila otázka, zda na počátku byla v manželství silnější žena anebo muž. Posuzujeme-li tuto debatu, musíme si uvědomit, že devět z deseti dnes nosných témat sociologie rodiny nebylo na počátku dvacátého století ještě ani otevřeno: fáze rodinného života, mechanismy vzájemného výběru partnerů, manželský konflikt,1 vnitrní ekonomika rodiny... b i to desáté, které otevřeno bylo, totiž vnitřní struktura moci 1 Jednotlivé c!ánky tu už ovsem byly (tak napr. u Durklieima najdeme stať ke konsensuálnímu rozvodu uř v roce 1906), ale to je ncco jiného ne? ustavený dis-kurz jako integrálni součást discipliny. 37 v rodině a její zakotveni v mužské a ženské roli. bylo otevřeno kradí; nebylo je možno nazvat plným jménem. Zástupně se o něm ale diskutovalo pravé ve vleklé debatě o tom, vládli-li původně ve společnosti muži anebo ženy, o původní promiskuité a mnohoženstvu o původním zakládáni manželství únosem a podobně. Emanuel Chalupný, snad tím, že neměl vlastni želízko v ohni, pojednal o tomto tématu s přehledem a vzácnou racionalitou. Rozlišil matriarchát („ústřední postaveni ženy v příbuzenské soustavě"), který' zcela moderně spojuje s matrilokalitou a matrilinearitou (aniž by používal těchto pozdějších termínů), od gynaekokracie („vlády žen"). Soudí, že ve zvířecím společenství hrají i mocensky významnější úlohu samice; byl-li tento stav opuštěn před polidštěním opice anebo až po něm, o tom odmítá spekulovat, a „odpovědět na otázku tu pragmatickým vylíčením dějinného vývoje nelze, neboť jde tu o vývoj v dobách předhistorických, o nichi zpráv nemáme, a o poměrech divochu nynějších odborníci se shoduji v přesvědčeni, že jich naprosto nelze povazovat za poměry primitivní, ježto všechny nynější kmeny stq/i beze vší pochyby na vyšším stupni kultury, než mohli stát lidé prvotní" (Chalupný [1919:162 [>. V žádném případě však nevěří mýtům o Amazonkách a české Šárce. Debatovat o původni promiskuité odmítá, neboť to podle něho nepatří do sociologie; spiše %'šak, s odkazem na Warda a Westennarcka, o ní pochybuje. Povinné tehdy kapitoly o rtmo-hoženství a mnohomužstvi jsou u něho pozoruhodné krátké; konstatuje, že obě tyto formy manželství přispívají k ujařmení žen, ale vyskytuji se jen marginálně, což je dáno už tím. že početní podii mužů a žen je ve všech známých společnostech vyvážen. Sociologicky vysvětluje mnohomužstvi jako sociálně funkční ve společnostech krajní nouze bez výraznější vertikální stratifikace, neboť omezuje porodnost, a výskyt mnohoženství pokládá za přirozený ve společnostech, kde despo-cie bohatých umožňuje zakládání harémů. Za reprodukční vzorec sociálně funkční považuje jen monogamii, jež respektuje podii pohlaví v populaci a - což je velmi významné - činí otcovstvi sociálně identifikovatelným. Dalo by se snad říci, že Chalupný zakládá v naši sociologii rodiny konzervativní linii; byl to však zároveň člověk neobyčejně bezpfedsu-dečný. Otevírá už na počátku dvacátého století mnohá témata, jež pak zůstala ležet po dlouhá desetiletí mimo hlavni proud vývoje, aby se vynořila v jeho posledních desetiletích jako fascintijici náměty. Celý jeden oddíl věnuje sociologii pohlaví, bez předsudku podává na svou 38 dobu obdivuhodně poučený přehled o problematice incestu a nevynechává ani homosexualitu; píše o ní sice v dobovém duchu jako o pohlavní perverzi, ale bez nejmenšího moralisování, věcně a objektivně. Dávno před tím, než by si někdo mohl i jenom pomyslet, že jednou se ustaví taková studijní disciplina, jako jsou gender studies, zkoumá rodovou diferenciaci zločinnosti (jako „delikty specificky pohlavní" zmiňuje „násilné smilstvo, vraždu z vilnosti, cizoložství"), rodovou diferenciaci sebevražednosti a letmo zmíní i prostituci. Kde ovšem veškerá jeho objektivita i bezpředsudečnost konči, jc jeho vyhraněný názor na intelektuální rovnocennost žen. Ukázat v jeho vědecké argumentaci nereflektovanou maskulinní racionalizaci před-sudečného postoje, v němž jsou strach a nechuť transformovány v bohorovnost a aroganci, bylo by jistě lahůdkou pro každý feministický seminář. Chalupného dlouholetý přítel a zakladatel sociologie na Masarykově univerzitě v Brně Inocenc Arnošt Bláha (1879-1960) věnoval sociologii rodiny hned dva své spisy, a oba se ještě za jeho života dočkaly několika vesměs opravených a rozšířených vydáni. Je to jednak jeho Sociologie dětství {1927, 1930, 1946, 1948), upravený výtah pod titulem Ditě a prostředí 1933), která se ovšem k tématu váže jen nepřímo, a pak je to jeho Dnešní krize rodinného života (1933, 1941, 1947). Tato kniha, ac svou dikcí i argumentací nese všechny znaky doby, kdy byla napsána, oslovuje nás ještě dnes natolik, že si zaslouží podrobnější pozornosti. Rodina je. zdá se mu, v krizi už od počátku literárních společnosti, neb od neliterámích o tom nemáme zpráv. Titul pro svou knihu zvolil Bláha případně; ani po patnácti letech od prvního vydání, v nichž se změnilo v Evropě snad všechno, včetně hranic mezi stály, pokud jde o rodinu, výraz dnešni nemusel při reedici měnit. Je také dost obezřetný, aby nestavěl ,, přítomný stav rodinného života jako horši proti stavu minulému jako lepšímu... Oč mi běží." piše Bláha, „je to. postavit úchylně fungování rodiny v oblasti života pohlavního, jak je dáno pohlavními Styky mimomanželskými, proti fungováni normálnímu, vyznačenému přísným sexuálním společenstvím jedné ženy a jednoho muže" (Bláha [194I:10|). Arnošt Bláha si nemyslí, že právě v této věci by bylo možno dokázat, že by snad kdy rodina byla lepší; jeho pojem krize neni založen vývojově anebo komparativně - je normativní. Vztahuje se k mravni normě, kterou etik Bláha postuluje a sociolog Bláha považuje za sociálně funkční, a chování ji respektující proto za 39 sociálne normálni. ..Nuže," praví, „domnívám se. na základe svých mnohaletých poľorováni, jei se týkaj i Jak rodin městských, tak venkovských - u těch pak zvláště v době válečné u poválečně - jak rodín chudých, tak rodin náležejících k sociálně vyšším kategoriím společenským, tak rodin z nižších společenských vrstev, že pod právní formou rodiny monogamickě existuje tu ve skutečnosti v mnohých a mnohých případech rodina mnohomuzská a mnohoženská. t.j. spojení Jedné ženy s vice muži, a jednoho muže s více ženami. Nemáme, žel, vědeckých dat... abychom mohli stanovit, v jakém poměru číselném stoji tyto rodiny... k rodinám přisněmonogamickým... ale připusťme jen, ... že tato porucha sexuálního společenství v rodině monogůmické je dosti častá, aby vzbudila nosí pozornost a naši obavu" |Bláha, 1941:9], A od této obavy odviji své úvahy a z ni formuluje i svá doporučení -neboť, jak sám v postskriptu ke knize podotýká, jeho knižka „spojuje ... hledisko teoretické s hlediskem praktickým, hledisko vědce, nezaujatě konstatujícího s hlediskem člověka zaujatého o nápravu" |Bláha, 1941:125]. Při hledání příčin stavu, který považuje za disfunkční a krizový, podává Bláha poučený a vyvážený přehled příčin destabilizace manželského svazku, jak je dnes známe; chybí snad jen vědomí vlivu absence vysoké úmrtnosti, jež v tradičních evropských společnostech činila manželství doživotní často manželstvím krátkodobým. Jako člověk s výrazným sociálním citŕním a sociolog s empirii, která mu dávala vhled do všech společenských vrstev, klade poměrně velký důraz na hmotnou bídu a neutešené bytové podmínky proletářů; je si ale také dobře vědom významného vlivu ztráty sociální kontroly se zánikem tradiční komunity v industrializaci a úpadku jednoznačně artikulovaných a rituálně připomínaných hodnot odříkáni, odpovědnosti a věrnosti, jež tradičně udržovala náboženská víra a církev. Vystihuje, zejména ve středních a vyšších vrstvách (ale zdaleka nejenom v nich), destabilizující vliv egocentrického individualismu; ač stoupenec liberálních hodnot a angažovaný zastánce ženské emancipace ve smyslu, který tomuto pojmu vtiskl u nás Masaryk, na kterého také odkazuje, přísně kritisuje „osvobození ženy", je-li tim myšleno osvobození od rodinných závazků a povinností k dětem. Ničím z toho nevyniká Bláhův spisek nijak výrazné nad úroveň umírněné liberálního, sociálně cítícího intelektuála té doby. Co se mi zdá na Bláhovi pozoruhodné, čím, zdá se mi, překonává v tomto dilku postoj Masarykův, s nímž sdílí moralistní hledisko, je vysvětlení po- žitkářstvj ve vlivu reklamy a - dnes bychom řekli - masmédií. Píše: „Nákaza, která Se šiří touto individualistickou a hedonistickou filosofii, propagovanou řadou orgánů veřejného míněni, zachvacuje skoro všechny společenské vrstvy a je jednou z nejpodstatněfiích příčin té znepokojující skutečnosti, kterou nazýváme krizi rodinného života" [Blaha, 1941:5*! Zatímco Bláhova kritika byla ještě sociologickou kritikou „pathosem a inspiraci", sotva o generaci mladil Otakar Machorka (1899-1970) psal již v jiné dikci. Ač i on vyšel ze zájmu o otázky etiky (disertační práce Mravní skutečnost ve světle sociologie), jako sociolog kladl zásadní důraz na objektivitu a ve své práci se držel přísně empirické metody. Poučen pobytem v USA zavedl k nám, spolu se Zdeňkem UlIridiem, techniky dotazníkového Setření a jako pracovník Státního úřadu statistického i rozbor hromadných dat z tohoto pramene. Také jeho sociální cítění mělo už jinou, daleko praktičtější povahu: v roce 1931 inspiroval Ústřední sociální úřad města Prahy k zadání výzkumu Sociálne potřebně rodiny, který měl poskytnout podklad pro co nejspra-vedlivějši distribuci sociálních dávek v Praze. Teoretickou průpravu k tomuto výzkumu zpracoval Machorka do své habilitační práce K sociologii rodiny: příspěvek k metodám empirické sociologie [1932]. Kniha se dělí na dvě části: v první polovině spisu podává Machotkn přehled o teoretických pracích k sociologii rodiny a jejich kritiku, druhá část je pak úvodem do empirické metodologie s velmi podrobným popisem metod dotazníkového šetření (až po prezentaci formuláře dotazníku) a metody case study neboli „metody individuální". Významnější než tato kniha je však pro českou sociologii rodiny závěrečná zpráva z tohoto výzkumu, která vyšla knižně se spoluautorstvom Z. Uflrícha Sociálně potřebně rodiny v hl. m. Praze 11936], Výzkum obsáhl na 13 000 pražských rodin, kterým se dostalo sociální či hospodářské pomoct ze strany pražského magistrátu. Shromáždil jedinečný materiál zejména o jejich bydlení, ale také o jejich hospodaření a o životním způsobu. Zůstává nepřekonatelným pramenem poznání života eeskýdl chudých rodili na počátku třicátých let a r.epře-iičdnu-telným dokladem o vysoké úrovni ěeské sociologie v letech meziválečných. Jeho empirické studie poválečné (rozvedené a rozloučené ženy v Praze-Libni, setření školni mládeže v Praze-Vinohradech) zůstaly už bohužel knižně nepublikovány; jako děkan Vysoké školy politické a sociálni byl po únoru 194.H vyhnán 2e všech českých vysokých škol a zemřel v emigraci. '10 41 Praktické založeni Machotkovo dokumentuje také skutečnost, že je zakladatelem manželských poraden v českých zemieh; i diky své dlouhé tradici tato veřejná instituce dosáhla u nás i v mezinárodním srovnání velmi vysoké úrovné. Na závěr léto kapitolky o počátcích české sociologie rodiny patří už. pro svůj název Sociologie rodiny ješti alespoň zmínka o knize Fran-tlSka Uhlíře. Je to ovsem, jak prozrazuje podtitul, s hlediska dětského vývoje [1947), ve svém obsahu spiše závěrečná zpráva o výzkumu sociálních poměrů žáků základních škol „v posledních letech před válkou v Čechách, na Moravě a ve Slezsku", která vyšla se značným zpožděním dva roky po válce, František Uhlíř nebyl sociolog a úroveň výzkumu i prezentace jeho výsledků tomu odpovídaje tu však zachycen obrovský materiál o desítkách tisíc šetřených rodin a jejich sociálních poměrech na konci třicátých let. 2.3. Pokus o velké teorie - padesátá léta dvacátého století Konec druhé světové války přinesl vlnu realizace porodu odkládaných za války. Došlo k tomu, co demografie dobře zná z historie a co v tomto případě dostalo jméno „poválečný baby-boom". Unaveni a otřesení válečnou vřavou a nejistotou, stáhli se lidé k rodinnému krbu. Domů se vrátili veteráni největší války v dějinách lidstva a rodinný život zažíval konjunkturu. Poměrné brzy po válce začaly se rychle zlepšovat i hospodářské poměry: padesátá léta dvacátého století jsou desetiletím hospodářského růstu, jaký lidstvo do té doby nezažilo a jež se už sorva kdy bude opakovat. Zdálo se. že globálni zdroje jsou nevyčerpatelné. Blahobyt dosáhl rychle bezprecedentní úrovné zejména ve Spojených státech, jež nemusely zahlazovat následky frontového ničeni a masového bombardování civilních cilů v evropských městech- Prolomeni některých hmotných bariér - zejména zvýšená pohyblivost autem v každé rodině a s tím spojený překotný růst příměstských sídlišť - umožnilo ztotožnit (nejprve ideologicky v reklamních kampaních a pro stále víc rodin brzy i v realitě) rodinný život s rodinným domkem. Prosazuje se neoloktilita (nově zakládaná rodina nové zakládá i samostatnou domácnost v novém domě) a pro dvougenerační, samostatné žijící rodinu vyražený pojem nukleárni rodina začíná být chápán jako označení standardního způsobu ro- 41 dinněho života vyspělých průmyslových civilizaci, jako „normálni" způsob rodinného života, k němuž celý předehozi vývoj přirozeně směřoval... 1 v českých zemích přichází po druhé světové válce baby-boom, i tu se posiluje tendence k neolokalitč a nukleární rodině. Pro hospodářský rozkvět jsou u nás mimořádně příznivé předpoklady: vysoká výchozí úroveň průmyslové infrastruktury, výhodné orientované na spotřební průmysl, nedoznala takřka újmu ani frontovým ničením, ani masovým bombardováním, jež se našemu územi vylinuly, a vysoce kvalifikovaná pracovni sila nebyla decimována jako jinde v Evropě, protože češti a moravšti muži nebyli mobilizováni k účasti na frontách druhé světové války. Konjunktura, jež by nás vynesla v životni úrovni na čelo evropských společností, byla však zlomeníi v samém svém začátku komunistickým puéem a následnou totálni devastací produktivních sil společnosti. Ve Spojených státech koincidovala ekonomická konjunktura s rozkvětem sociologické teorie, která v dobovém profamiliárním klimatu pochopitelně věnovala příslušnou pozornost i rodině. V českých zemích byla sociologie v padesátém roce zrušena a zakázána jako buržoázni pavěda. Dalši rozvoj sociologické teorie rodiny už můžeme sledovat jen v kontextu evropského a zejména amerického vývoje. Jako vládnouc! škola sociologického myšlení ve Spojených státech se prosadil v padesátých letech štrukturálni funkcionalismus. Brzy ziskal neobyčejný vliv i v zahraničí, protože v té dobé rozhodujíci podii na veškeré světové sociologické produkci mela produkce americká. Nově zakládaná sociologie na univerzitách mnoha malých evropských zemí si ji brala za příklad a školila své lektory ve Spojených státech. S přirozeným zpožděním se teoretické analýzy padesátých let staly učebnicovou moudrosti let šedesátých a odrazovým můstkem kritiky a nových teorii v letech sedmdesátých. Jak si ukážeme dále. tak blízko k jednotnému paradigmatu, jak rnčla v době vrcholicího strukturálního funkcionalismu, se však už později sociologická teorie nikdy nepřiblížila. 2.3.1. Strukturální funkcionalismu* Štrukturálni funkcionalismus nejlépe reprezentuje Talcott Parsons (1902-1979), Jeho teorie jedinečným způsobem spojila výklad sociálního jednání jednotlivých aktérů s teorií společností a jejich sociálních 43 systémů. Dva velcí evropští myslitelé. Sigmund Freud a Max Weber, jejichž d i I o Parsorts dobře poznal při svých evropských studiích v Heidelbergu, pomohli mu vysvětlit Americe a později celému vzdělanému světu sociální mechanismus úspěáného fungováni zapadni civilizace té doby. Parsonsův holistický přístup vidi každý sociální systém jako složený z prvku, jež jsou samy strukturovány, Tyto subsystémy plni vůči sobe navzájem a vůči celku určité funkce. Strukturou rozumí Parsons „ty vztahy anebo aspekty systému, jež jsou dostatečné stabilní, aby nám umožňovaly považovat je za stálé". Každý sociálni Systém se snaží minimalizovat změny a směřuje ke stavu dynamické rovnováhy a relativní stability. Oporou této stability je kulturní systém společnosti. Je souborem sdílených hodnot a definuje cíle, o než se má usilovat. Konformita k těmto hodnotám, jež se v interakci stávají normami, je základní podmínkou fungování sociálního systému. Konformitu zajišťuje sociální Systém Společnosti jako soubor roli, jež organizují sociální skupiny v instituce. Prostřednictvini socializace k očekáváním, jež se pevně vztahuji k jednotlivým rolím, a působením sankcí za nesplnění těchto očekáváni dosahuje společnost plynulého fungování a zajišťuje každému aktéru naplněni jeho biologických, osobnostních i interakčních potřeb. Vy/nsím rodiny jako základní instituce lidské socializace je v tomto teoretickém paradigmatu zřejmý. Parsons se při budování teorie rodiny opíral o americkou rodinu padesátých let. Média ji presentovala jako šťastný manželský pár, vychovávající své děti na předměstí v domku se zahrádkou. Byla to rodina dvougenerační, neolokálni, s jasným „funkčním" dělením ženské a mužské role: byla to nukleárni rodina. Dobová kulturní antropologie skýtala oporu pro předpoklad, že nukleárni rodina je univerzálním způsobem institugionalizace fyzické reprodukce lidské společnosti. Antropolog George P. Murdiick |194í] ve studii 250 reprezentativních lidských společností zjistil, že nukleárni rodina je bez výjimky ve všech buď převažující formou rodiny, anebo aspoň základní jednotkou, jež je stavebnim materiálem i pro složitější rodinné systémy. Morris Zelditch Jr, nalezl při přehledu veškeré dostupné antropologické literatury jen dvě výjimky v rodinných systémech komponovaných jinak. Parsonsovo pojetí rodiny významně ovlivnil jeho spolupracovník Robert F. Bales. Spolu s ním také napsal Talcott Parsons své základ- 44 ni dílo o rodině Rodina, socializace a interakční proces (Family, So-cialization and Interaction Process [1955|). Bales při svých výzkumech malých sociálních skupin rozlišil dva druhy sociálního vůdcovství: expresívni a inštrumentálni. Jen zcela výjimečně spojuje se schopnost obou druhů vůdcovství v jedné osobě (to pak jsou velcí hisloričti vůdcové). Normálně je instrumentální vůdcovství, jež koordinuje činnost skupiny vzhledem k zvoleným cílům, vlastní mužům a expresivní vůdcovství, jel je vlastní Ženám, zajišťuje citové klima ve skupině. Nukleární rodina je pak organizována v tomto schématu: Schéma 2.1. ZÁKLADÍN Í STKUKTĽKA KOI. í V NUKLEÁRNÍ RODINĚ nailŕlien v podřízený PRAMEN: Parsons, Bales [1955:46| instrumentální expresivní priorita priorita otec iiiibl k;s (manžel) (manželka) syn dcera (hratr) (sestra) „ Všeobecné rozšířená skutečnost, že ženy jsou intimněji spojeny S mnou péči O dite (v Čemž kojení hraje základní úlohu), je primární příčinou toho, proč ženská role v rodině i mimo ni jeví tendenci k vét-ii expresivite nelit role mužská " píše Parsons 11954:103j Talcott Parsons se ve své příznačně ambiciózní teorii rodiny pokusil vysvětlit a integrovat tři velké skupiny problémů: skupinovou dynamiku nukleárni rodiny a její vývoj v rodinném cyklu; prastarou záhadu tabu incestu; a současně funkci vrstevnických skupin adolescentů, jež v podobě gangů mladistvých v té době začínaly nahánět Americe strach. V rodině vice než v kterékoli jiné malé skupině je důležité udržet všeobecně vysokou úroveň vzájemné lásky. Emoce v rodině však musejí být velmi přesně sociálně regulovány. Základem je pevné láskyplné pouto mezi ženou-matkou a mužem-otcem, kteří stoji v čele rodiny. Sexuální láska (genitálni eroticismus, jak říká Parsons, který se tu vý- 45 razii! opirá o Freuda)je pro ne monopolizována právě institucí manželství. Musí být prísne odlišena od pregenitálniho eroticismu, lásky mezí dítětem a otcem a zejména mezi dítětem a matkou. V určitém stadiu ontogeneze musí být ovšem erotický vztah dítěte k matce blokován - v případě chlapců proto, aby nedošlo k incestnímu vztahu. LI di-vek je tomu poněkud jinak: zdálo by se, že v okamžiku, kdy vyrostou z elementárního eroticismu k matce, mohly by obrátit svůj vztah k otci. K tomu ovšem nesmí dojít, protože by to ohrozilo koalici rodinných vůdců manžela/otce a manželky/matky. A navíc ovšem - pokud jsou hoši vedeni k lomu, aby si hledali pro svůj vztah partnerku mimo rodinu, nemohou být dcery drženy uvnitř rodiny. Tak je vysvětlováno tabu incestu i vnitřni vývojová dynamika rodiny jako instituce, jejíž funkcí je připravovat své vlastní zrušení, aby mohla být obnovena v rodinách další generace. Erotické pouto k rodičům musí být ovšem přestřiženo podstatně dříve, nežli může být efektivně navázáno párové erotické pouto k partnerovi vně rodiny, tedy pouto, jež zakládá novou rodinu. Po tuto „latentní" periodu přebírá klíčovou roli v socializaci člověka sexuálně homogenní vrstevnická skupina. Jak poznamenává Parsons, takové „dívčí" a „chlapecké" vrstevnické skupiny mezi dětstvím a dospělosti nalézáme ve všech kulturách. Je to stadium, kdy se dospívající identifikuje více se svými vrstevníky režii se svými rodiči, buduje si vlastní autonomii a zároveň se uči svou mužskou či ženskou roli, aniž tím konkuruje etablovaným vzorům této role v rodině a ohrožuje jej i systém nadřízenosti a podřízenosti. Získaná autonomie pak umožní navázat vztah k dmhému pohlaví na úrovni „rovný s rovným" a vymanit se z vzorce vnitrorodinného eroticismu, tedy z původního zážitku lásky jakožto lásky k rodičům - a tedy lásky na nestejné úrovni. Parsonsova teorie tím, že zabudovala do teorie rodiny i vliv vrstevnické skupiny, odpověděla na znepokojující skutečnost, šokující Ameriku šedesátých let, totiž že na děti v adolescenci náhle měly větší vliv party kamarádů než všechno výchovné úsili školy, mládežnické organizace i rodičů samých dohromady Nejpodstatněji však odpověděl Parsons na otázky doby vysvětlením způsobu integrace rodiny do společnosti. Kladl důraz na to, že nukleární rodina je relativně uzavřený systém s omezenými a nevýznamnými styky mezi příbuznými v širší rodině - na rozdíl od tradiční rodiny, jak ji uchovával idealizovaný obraz minulosti v krásné literatuře i v sociologické paměti teorii rodiny z devatenáctého století. Nukleárni rodinu integrovala do společnosti dvojí role otce: vedle toho, že plnil v rodině funkci instrumentálního vůdce, byl nutné angažován i ve světě mimo rodinu. Svou zaměstnaneckou roli totiž nejen opatřoval rodině chléb (byl pro rodinu breadwinner), ale svým úsilím o dosažení co nejvyšší příčky na stratifikačnim zebřičku zařazoval celou rodinu do určité sociální vrstvy: jeho kariéra byla i kariérou rodiny a jeho neúspěch byl i neúspěchem rodiny. Na jeho úspěchu se ovšem podílela i manželka/matka, která jako emocionálni vůdce rodiny vytvářela v rodině bezpečné zázemi a příznivé citové klima, dávající otci odpočinout v neúprosném zápase o úspěch v širší společnosti. Tato přísná dělba roli měla pozitivní vliv i na vztah mezi vůdčim párem v rodině. Parsons opakovaně formuloval názor, že „to, že počet rolí určujících status je v manželském páru omezen na jednu, eliminuje v rodině konkurenci a souiěž v úsilí o dosaženi cti nejvyššího státu. Je to tUtleiité zejména pro vztah mezi mužem a žerou, protože soutěživost mezi nimi by působila zvláště zhoubně na solidaritu v rodině. Pokud jsou linie úspěchu muže a ženy segregovánv a nedají se přímo srovnáwt, je tu méně prostoru pro rozvoj žárleni, pocitu méněcennosti, závisti atd," (Parsons 1954, 1955, atd.) Dlouho před Bergerem i Laschem, kteří v sedmdesátých letech poukázali na tuto funkci rodiny, viděl Parsons rodinu jako přístav intimity chránící před vypjatě konkurenčním proslředim kapitalistické společnosti. Nejprve měl famózní úspěch, stal se nejúspěšnějším sociologem své doby. Nakonec se mu ale za to nedostalo vděku ani v sociologické obci, ani od feministek, a od sedmdesátých let po dvě desetiletí sloužil jako oblíbený terč kritiky. Až teprve na počátku devadesátých let vrací se kyvadlo sociologické teorie k novosirukturalismu a společenské klima k ncokonservatismu. Na nezastupitelnou rolí rodiny jc opět kladen důraz, ovšemže už v situaci s opačným znaménkem: rodina je ohrožena sebestředným individualismem a hédonickým konzumerismem. 2.3.2. (ioode - světová revoluce a manlelská rodina První, nikoli však kritickou, ale spíše komplementárni reakcí na strukturálně funkcionální teorii s klíčovým pojmem nukleární rodiny byla teorie manželské rodiny (conjugal famify). William J. Gnode kompiloval v padesátých letech ohromnou spoustu dat o rodinném 4 í. 47 uspořádání v evropském i mimoevropském reprodukčním procesu. Tálo data vysvětlil v teorii organizované kolem pojmu manželská rodina ve vlivné knize Světová revoluce a rodinné vzorce (World Revolution and Family Pattems |Goodc 1963, přepracované vydání 1970)), Goodova a Parsonsova teorie mají k sobě blízko a zároveň se principiálně odlišuji. Vycházejí z pozorování téže sociální skutečnosti, jak ji empirická práce v sociologií a pozorováni kulturních antropologu té doby presentují, vidi ji však z odlišného úhlu. Zatímco pro Parsůnse je rodina především sociální skupinou a institucí plnící nepominutelné funkce v sociální struktuře, Gooda zajímá rodinný život ve své „idcáltypičnosti" a jako určitý ideál, jako ustálený vzorec {pattern) rodinného chování a vzájemných vztahů. Podle Gooda rodinný život v západních společnostech charakterizuje několik základních skutečností. Je to relativní vyloučeni širšího okruhu příbuzných z každodenních aktivit manželského páru a jejich děli. jež zakládá jistou autonomu manželské rodiny. Příbuzenský vztah je chápán jako bilaterální vztah mezi dvěma lidmi, rodové příbuzenské posloupnosti maji malý význam, každý člen manželské rodiny, počínaje manžely samotnými, percipuje jako relevantní vlastni sadu příbuzenských vztahů netotožné váhy a významu. Vztahy k příbuzným také nejsou definovány v terminech práv a povinností, a to oslabuje morální kontrolu manželské rodiny širším příbuzenstvem. Protože je to rodina neolokální, základní obtíže v procesu adaptace se neodehrávají mezi tím partnerem, jež se do domácností sňatkem přistěhoval, a jeho nebo jejími novými příbuznými (jak je tomu v matrilo-kálních i pattilokálních společnostech), ale mezi manželským párem samomým. Ten se ovšem zakládá bez vlivu příbuzenstva a s nepatrnou kontrolou ze strany rodičů. Manželská rodina vzniká „svobodnou volbou", založenou na vzájemné přitažlivosti. Věk při uzavíráni sňatku jc proto spíše vyšší, neboť výběr vyžaduje jistý čas a určitou zralost, a v tržní společnosti musí být opřen i o ekonomickou autonomii. Předpokládá se ovšem, že základem vzájemné přitažlivosti je emocionální, nikoli ekonomické uspokojení z ustaveného svazku. City jsou však křehké zboží. Rodina na nich založená musi mít vypracovánu i cestu z manželství prostřednictvím rozvodu a cestu k novému pokusu v opakovaném manželství; manželská rodina akceptuje rozvod jako legitimní alternativu vzorce rodinného chování. Významnou roli v ideologii manželské rodiny hraje hodnota egalílárních vnitřních vztahů, zejména pak rovnosti mezi mužem □ ženou. 48 Goode samozřejmě vi, že rovnost mezi mužem a ženou je v manželské rodině v mnoha ohledech stále spiše věcí ideálu než reality (a to na obě strany), ale ví také dobře, že sama existence ideálu realitu zásadně mění. Dokládá to na rozhodování skutečně podstatném: počet dětí v manželské rodině je tu daleko více otázkou konsenzu manželských partneru než v ostatních typech rodin. Stejně tak je si Goode vědom, že nezávislost mladého páru při vzájemném výběru sice existuje v ideálu i v realite, ale v realitě, jak ukazují studie míry třídní homo-gamie, přece jen zřejmě jakási váha rodičovského mínění působí a ani praktický zřetel na mimoemocionální (ekonomickou, statusovou) přitažlivost partnera není v praxi bez vlivu. Ani to, že neolokální rodina je relativně autonomní jednotkou, neznamená prosté, že je to nukleární rodina, jak ji viděl Parsons. Goode si byl dobře vědom, že v realitě existuje mezi manželskou rodinou a širši rodinou síť praktických výměn a nezrušitelných citových vztahů (zejména transgcncračních -mezi prarodiči a vnoučaty) a že její autonomie je jen relativní. Ustálený vzorec ideálního rodinného chování bere Goode jako syndrom. Stejně jako u nemoci nestačí jediný symptom, aby ji bylo možno diagnostikovat, ale musí tu být typický syndrom symptomů, platí totéž U manželské rodiny. A není důležité, zda jeden či dva symptomy z celého syndromu chybi, pokud zbytek ještě stále skládá typický vzorec. Široká srovnáni rodinného chováni V kulturách tak odlišných, jako jsou kultury islámských zemí arabského světa, Japonska, subsaharské Afriky, Indie a Číny, přivedly Gooda k přesvědčení, že manželský typ rodiny je ideálně vhodný (fit) pro průmyslové společnosti. Nemyslel si však, že industrializace deštruovala velkou, ideálně svornou tradiční rodinu, jak o tom byl přesvědčen Le Play a jak ji kreslila romantická nostalgie po tradiční společnosti, £i po zlatém věku v minulosti, jenž zmizel s našimi prarodiči a naším dětstvím. A byla ta nostalgie v Goodově době neobyčejně silná: v jistém smyslu byla vysoká vlna familiarismu padesátých let americké společnosti pokusem o retro velké venkovské rodiny, ovšem v sídlištním domku se dvěma koupelnami a myčkou na nádobí; babička byla na telefonu a dalo se za ní případně zajet autem. Goode předešel o dvě desetiletí dekonstrukci tohoto mýtu, jak ji poznáme v druhé polovině sedmdesátých a na počátku osmdesátých let. Vyslovil hypotézu, že to docela dobře mohlo být právě naopak. Manželská rodina, jež se vynorila v dějinách západní Evropy dlouho před industrializaci, umožnila v Evropě vývoj, který naši civilizaci odvedl tak daleko od velkých civilizací islámu, Číny a Indie 49 uspořádáni v evropském i mimoevropském reprodukčním procesu. Tato data vysvetlil v teorii organizované kolem pojmu manželská rodina ve vlivné knize Světová revoluce a rodinné vzorce (World Revolution and Family Patterns |Goodť 1963, přepracované vydání 1970|). Goodova a Parsonsova teorie maji k sobe blízko a zároveň se principiálne odlisují. Vycházejí z pozorování téže sociální skutečnosti, jak ji empirická práce v sociologii a pozorování kultumich antropologů té doby presentuji, vidí ji vsak z odlišného úhlu. Zatímco pro Parsonse je rodina především sociální skupinou a instituci plnící nepominutelné funkce v sociální struktuře, Gooda zajímá rodinný život ve své „ideáltypičnosti" a jako určitý ideál, jako ustálený vzorec {panem) rodinného chováni a vzájemných vztahů. Podle Gooda rodinný život v západních společnostech charakterizuje několik základních skutečností. Je to relativní vyloučeni širšího okruhu příbuzných z každodenních aktivit manželského páru a jejich dětí, jež zakládá jistou autonomii manželské rodiny. Příbuzenský vztah je chápán jako bilaterálni vztah mezi dvěma lidmi, rodové příbuzenské posloupnosti mají malý význam, každý člen manželské rodiny, počínaje manžely samotnými, percipuje jako relevantní vlastni sadu příbuzenských vztahů netotožné váhy a významu. Vztahy k příbuzným také nejsou definovány v terminech práv a povinností, a to oslabuje morální kontrolu manželské rodiny širším příbuzenstvem, Protože je to rodina neolokální. základní obtíže v procesu adaptace se neodehrávají mezi tim partnerem, jež se do domácnosti sňatkem přistěhoval, a jeho nebo jejími novými příbuznými (jak je tomu v matrilo-kálnich i patrilokálních společnostech), ale mezi manželským párem samotným. Ten se ovšem zakládá bez vlivu příbuzenstva a s nepatrnou kontrolou ze strany rodičů. Manželská rodina vzniká „svobodnou volbou", založenou na vzájemné přitažlivosti. Věk při uzavírání sňatku je proto spiše vyšší, neboť výběr vyžaduje jistý Čas a určitou zralost, a v tržni společnosti musí být opřen i o ekonomickou autonomii. Předpokládá se ovšem, že základem vzájemné přitažlivosti je emocionálni, nikoli ekonomické uspokojení z ustaveného svazku. City jsou však křehké zboží. Rodina na nich založená musí mit vypracovánu i cestu z manželství prostřednictvím rozvodu a cestu k novému pokusu v opakovaném manželství; manželská rodina akceptuje rozvod jako legitimní alternativu vzorce rodinného chování. Významnou roli v ideologii manželské rodiny hraje hodnota egalitámích vnitřních vztahů, zejména pak rovnosti mezi mužem a ženou. Goode samozřejmě ví, že rovnost mezi mužem a ženou je v manželské rodině v mnoha ohledech stále spiše věcí ideálu než reality (a to na obě strany), ale ví také dobře, žc sama existence ideálu realitu zásadně mění. Dokládá to na rozhodováni skutečně podstatném: počet dětí v manželské rodině je tu daleko více otázkou konsenzu manželských partnerů než v ostatních typech rodin. Stejně tak je si Goode vědom, že nezávislost mladého páru při vzájemném výběru sice existuje v ideálu i v realitě, ale v realitě, jak ukazuji studie miry třídní homo-gamie, přece jen zřejmě jakási váha rodičovského mínění působí a ani praktický zřetel na mimoemocionálni (ekonomickou, statusovou) přitažlivost partnera není v praxi bez vlivu. Ani to, že neolokálni rodina je relativné autonomní jednotkou, neznamená prostě, že je to nukleární rodina, jak ji viděl Parsons. Goode si byl dobře vědom, že v realitě existuje mezi manželskou rodinou a širší rodinou siť praktických výměn a nezrušitelných citových vztahů (zejména transgeneračních -mezi prarodiči a vnoučaty) a že její autonomie je jen relativní. Ustálený vzorec ideálního rodinného chování bere Goode jako syndrom. Stejně jako u nemoci nestačí jediný symptom, aby ji bylo možno diagnostikovat, ale musí tu být typický syndrom symptomů, platí totéž U manželské rodiny. A není důležité, zda jeden či dva symptomy z celého syndromu chybí, pokud zbytek ještě stále skládá typický vzorec. Široká srovnáni rodinného chování V kulturách tak odlišných, jako jsou kultury islámských zemi arabského světa, Japonska, subsaharské Afriky, Indie a Číny, přivedly Gooda k přesvědčení, že manželský typ rodiny je ideálně vhodný (/?/) pro průmyslové společnosti. Nemyslel si však, že industrializace deštruovala velkou, ideálně svornou tradiční rodinu, jak o tom byl přesvědčen Le Play a jak ji kreslila romantická nostalgie po tradiční společnosti, či po zlatém věku v minulosti, jenž zmizel s našimi prarodiči a naším dětstvím. A byla ta nostalgie v Goodové době neobyčejně silná: v jistém smyslu byla vysoká vlna familiarismu padesátých let americké společnosti pokusem o retro velké venkovské rodiny, ovšem v sidliätnim domku se dvěma koupelnami a myčkou na nádobí; babička byla na telefonu a dalo se za ni případné zajet autem. Goode předešel o dvě desetiletí dekonstrukci tohoto mýtu, jak ji poznáme v druhé polovině sedmdesátých a na počátku osmdesátých let. Vyslovil hypotézu, že to docela dobře mohlo být právě naopak. Manželská rodina, jež se vynořila v dějinách západní Evropy dlouho před industrializaci, umožnila v Evropě vývoj, který naši civilizaci odvedl tak daleko od velkých civilizaci islámu, Číny a Indie ■IS 49 a dal ji hybnost, která z ní učinila globalizujíeí silu. Manželská rodina totiž právě této hybnosti otevírala jedinečné příležitosti: ulehčovala mobilitu geografickou i sociálni, podporovala výkonovou orientaci, učila nespoléhat se na podporu příbuzenstva a dávala méně příležitosti k nepoti sunu. Ač se Goode snažil o analytický, objektivní přistup nezaujatého sociálního vědce, v jednom zůstal obětí své optimistické a etnocentrické doby: v jeho popisuje implicitní hodnoceni a on je v závěrečném komentáři přiznává. Jeho kniha se jmenuje Světová revoluce a rodinné vzorce proto, neboť je přesvědčen, že manželská rodina západní civilizace se s industrializaci rozšíří do celého světa. Přinese konec despotické moci starců i konec sociálním kastám. Otevře lidem cestu k plnému využití jejich schopnosti vybrat si partnera podle jejich vloh, ,,/' kdyi o to mnozí ani neusiluji a ani toho nedosáhlou ". Teprve devadesátá léta - chmurná realita zvětšující se propasti mezi chudým Jihem a bohatým Severem a vystřízlivěni ze sna o věčném boomu naši civilizace -ukázala meze jeho předpovědi. Nikoli však falešnost jeho analýzy: až do konce osmdesátých let přebíraly rozvojové společnosti spolu s industrializací i evropský vzorec rodiny, a činily by tak snad dodnes, kdyby to, co sc jim nabizelo za vzor, nebylo vnitřně zpochybněno. Talcott Parsons a W'illiam J. Goode jsou patrně nejvýznamnějšími moderními klasiky rodinné teorie. Po nich už nedosáhl žádný autor teorie rodiny obdobného vlivu s tak komplexním teoretickým konceptem, jako byly koncepty jej ich. Poskytli po dvacet let práci nepřehledné řadě akademických a politických kritiků svých koncepcí: to není malý úspěch. I když jsou si Parsons a Goode v lecčems hodně podobni, každý 2 nich je dodnes živý právě tím aspektem svého dila, který ten druhý postrádal: Parsons schopností zapojit výklad rodinného systému do systému sociální stratifikace, aniž opouštěl mechanismy vnitrorodinné dynamiky a její zakotvenosti v biologické danosti člověka, Goode schopností mezikulnjmího srovnáni a vědomím historicity, u rodiny tak důležitým, a zároveň důrazem na význam typiíikace reality v mysli sociálních aktérů. SO 2.3.3. Kritika modelů z padesátých let Šedesátá léta dvacátého století, zejména ve své druhé polovině, jsou zvláštním obdobim nepokoje a naději, jež se však záhy radikalizují a jsou zlomeny. Nositelem tohoto kvašeni jsou děti poválečného baby-boomu; vstupují do společnosti za naprosto jiných poměrů než jejich rodiče v závěru druhé světové války a ve svém optimismu a dynamice aspirují na to, zorganizovat zásadně jinak i společenské instituce. Rodinu mají první při ruce. V sociologické teorii pak je první pri ruce Talcott Parsons a jeho precisní, harmonická a ambiciózní teorie, přitakávající tomu, co je. Parsons se ocitl v očích svých kritiků v dvojné vazbě. Buď neměl pravdu, pak je vyřízen. Anebo pravdu měl, ale pak je dvakrát vyřízen, protože to, co tvrdí, je nesnesitelné a musí být zničeno. Vyvážená funkční rodina s přirozenou homcostazou a přesně segregovanou mužskou a ženskou rolí se nedočkala vděku těch, kdož v ni vyrostli: odmítali opustil vrstevnickou skupinu, uzavřít kruh a převzít na svá bedra tu nudu péče o malé děti a hmotné zabezpečení, jak to od nich Parsonsova teorie očekávala. Chtěli vynalézt něco lepšího. Védění se šiří akademickou obcí jako vlny rybníkem, do nčhož hodíte kámen. Zatímco u autorů učebnic pro undergraduální kurzy byl Parsons na vrcholu popularity, vědecké stati a monografické studie už ukazovaly rodinnou skutečnost v podstatně rozdílném světle a status jeho teorie prudce klesal. Empirické studie falzifikujicí mnohá z Parsonsových tvrzení pocházely vesměs z Anglie, Byly tu pro ně nejlepší podmínky: britská sociologie nebyla devastována ideologicky, jak tomu bylo v Německu, Itálii, Španělsku. V jiném smyslu to platilo i pro Francii, jejíž akademickou obec trápily ještě dlouho po válce problémy s kolaborací a na druhé strane s levicovým radikalismem; empirickým zkoumáním nepřál ani sociální neklid, jímž byla Francie ještč dlouho po válce zmítána. Ve východním bloku bylo teoreticky i empiricky mrtvo: nástup dčtí baby-boomu na konci šedesátých let tu byl samozřejmě také pocítěn, ale brutalita, s jakou byl zlomen (v Československu šesti tankovými divizemi invas-nich vojsk), bud' vývoj udusila, anebo ho obrátila k zájmu o elementární lidská práva: rodina zmizela z veřejného diskurzu na desetiletí. Empirickými studiemi byl nejprve falzifikován Parsonsův klíčový koncept nukleární rodiny jako univerzální a jediné funkční stavební jednotky moderních společnosti. Michael Young a Peter Willmott 51 v knize Rodinu a příbuzenstvo ve východním Londýně (Family and Kinship in East London [ 19571) na zkoumání rodin chudého dělnického předměstí ukázali, že v dělnických rodinách existují silné svazky zejména mezi mladými matkami a jejich matkami. Staří sice nebydleli s mladými, ale bydleli vesměs nedaleko od sebe a vnoučata se cítila doma stejně tak u prarodičů jako doma u svých rodičů. V další výzkumné monografii Rodina a třídy na londýnském předměstí (Family and Class in London Suburb |1960|) ukázali titíž autoři, že to neplatí jen pro dělnickou třídu: středostavovské rodiny sice bydlely vesměs dále od sebe, ale auto a telefon překlenovaly fyzickou vzdálenost a z tisnč si pomáhaly stejně efektivně jako dělnické rodiny. Ve věku raného mateřství sice byly mezirodiruié svazky o něco slabší a intervence babiček méně masivní, ale když prarodiče zestárli, dostávalo se jim silné podpory od střední generace. Stejné pozorování učinil Peter Townsend ve studií zaměřené přímo na staré lidi v knize Ro-dinnýživot starých lidí (The Family Life of Old People |]957|). Tato a dalši souhlasná pozorováni byla zobecněna konceptem core family od <''olinu Rosser a Christophcra liarrise. Ve své studii rodiny a příbuzenských sítí malého města v jižním Walesu [1965| došli tito autoři ke zjištění, že základní jednotkou příbuzenstva není nukleární rodina, ale svazek, který vzniká mezi generacemi po sňatku děti: core family je tvořena dvěma rodinami prarodičů, spojenými vztahem k vnoučatům, a samozřejmě rodinou v reprodukčním věku, jež vznikla sňatkem jejich děli a vnoučata vychovává. Goldthorpe nazývá později takovou rodinu T-core a kresli jeji schéma: Schéma 2.2. RODINA T-JÁDRA A = 0 A — A = 0 O 1 O PRAMEN: Rosser a Harris |I965| podle Goldthorpe |1987:70| 52 Empirické studie také vesměs potvrzovaly (včetně srovnávacích studií mezi rodinou v Kalifornii a v Anglii |Young a Geertz 19611) závěr známý už z pozorování dělnickýeh rodin v Londýně, totiž že z dospělých dětí jsou pro vztahy mezi generacemi významnější dcery. Colin Bell však zjistil výzkumem, publikovaným knižně v monografii Středostavovské rodiny: sociální a geografická mobilita (Middle Class Families: Sociál and Gcographical Mobility |1968J), že ani vztah po mužské linii není zanedbatelný, zejména ve světě práce a obchodu. Empirický materiál mu rozdělil středostavovské rodiny na „měšťanské" (burgesses) a „kariérové" {spiralist). „Měšťané" byli lokálně zakotveni, často V rodinné firmě, budované dvě-tři generace. Ale i mezi kvalifikovanými dělníky a příslušníky svobodných profesí, pokud byli pevne usazení v lokálních kontextech, si muži mezigeneračně pomáhali styky v oboru i finančně zejména v rozhodujících okamžicích, jako při zakládání nového projektu či hledání místa. Kariérové rodiny se naopak stěhovaly často - za lepším místem a vyšším postavením. Žena a děti investovaly nepohodlí s tím spojené do profesionální kariéry muže. Na dálku však byla rodina podporována i prarodiči, zejména při narození dítěte, při hledání dobré internátní školy a podobně. Po dosažení určitého profesního postavení vraceli se pak úspěšní muži, když už si mohli vybírat, často opět tam, odkud vyšli - proto anglický výraz spiralist. Ač tu byl ve střední fázi styk slabší, nakonec se třígeneraění rodina zase sešla. Přímou teoretickou polemiku s Parsonsem otevřel Eugene litwak dvěma články v American Sociological Review v roce 1960 ([Litwak 1960a; 196Db; srovnej též: Litwak 1965; Litwak a Szelenyi 1969|). Hlavním předmětem jeho kritiky byl Parsonsův (a také Goodeho) názor, že mezi doširoka rozprostřenými rodinnými vztahy a industriálni společností je principiální nesoulad a že izolovaná dvougenerační nukleárni rodina je pro demokratickou průmyslovou společnost výlučně funkční. Ve své studii, materiálově doložené přehledem empirických šetření, z nichž některá jsme citovali, Litwak především nesouhlasí s lim, že rozšířené rodinné vztahy jsou zábranou profesionálni i geografické mobility. Tvrdí naopak, že podpora rodičů při sociálním vzestupu mladé rodiny je podstatná a častá. Rodiče dbají na to, aby jejich dospívající děti zakotvily v prestižnčjšich povoláních, a pomáhají jim v počátečních fázích jejich kariéry. Ncni také pravda, že změna rodinného státu mezi generacemi brzdí komunikaci. 53 Platí to i pro geografickou mobilitu. Litwak ukazuje na rodinách imigranti! z velkých historických imigračních vln (po hladomoru v Irsku, pogromech v Rusku a Polsku..."), že pionýrské rodiny, které přišly první, zvaly za sebou spřízněné rodiny svých strýců, rodičů, dospělých dětí a pomáhaly jim se usadit, i když si obě strany zachovávaly autonomii. Pro takovou spolupráci autonomních rodin razil Litwak tennin modifikovaná rozšířená rodina (modified extendedfamiiy). Odlišuje ii od klasické rozšířené rodiny zemědělských společností, kde byly jednotlivé nukleární subrodiny na sobě závislé trvale a - což je zejména důležité - byly uspořádány v hierarchickou strukturu. Dalším možným typem, který Litwak identifikuje, je slabá čí rozvolněná (dissolving) rodina, následek to skutečnosti, žc velké formální organizace přebírají v moderních společnostech většinu rodinných funkcí a v té rodině, která si na nich nedokáže uchovat aspoň relatívni nezávislost, „nezbývá nic než únavné vztahy mezi manžely". Tam, kde jsou děti a rodina si zachovala i v isolaci smysluplné funkce zejména při jejich socializaci, můžeme souhlasit s terminem nukleární rodina. Litwak, ač je přesvědčen, že nejvýhodnějším a nejrozšířenějším typem soudobé rodiny ve vyspělých společnostech je právě modifikovaná rozšířená rodina, si nemyslí, že je to jediný možný a funkční typ rodiny. Naopak, i v těch nejrozvinutějšich společnostech najdeme všechny čtyři uvedené typy rodin. Litvvakův závěr z počátku šedesátých let si zachoval platnost dodnes. Celá historie sociologických bádání o rodině je také historií ohlašování konce rozšířené rodiny a kritiky tohoto konceptu: zatímco někteří si mysleli, že rozšířená rodina představovala staré zlaté časy a skončila, jiní šli dál a dodávali, že nikdy neexistovala. V poslední době se k těmto kritikám přidala i kritika ohlašující konec rodiny, rozšířené anebo nerozšířené: v postmoderním věku se dá uvažovat snad jen o rozvolněné rodině, ale před „únavnými vztahy mezi manžely" dají nakonec všichni přednost toinu, žádnou rodinu nezakládat. I tato radikální kritika je ovšem jen další kapitolou v ohlašováni konce rodiny. O tom, jak to s tímto koncem je, se dozvíme neco VÍC na konci této knížky. Třetí kapitola TEORIE RODINY PO ROZPADU KLASICKÝCH TEORIÍ Mčla-li kdy sociologie blízko k tomu, aby se stala „normální vědou" v tom smyslu, jak tento termín užívá Kuhn, tedy vědou, v niž panuje jediný, anebo alespoň jeden jednoznačně dominujicí pohled na předmět zkoumání, zahrnující jak shodu na strukturách relevance zkoumaného univerza, tak shodu metodologickou, pak to byla šedesátá léta, Strukturální funkcionalismus integroval v sobě teoretické podněty kulturní antropologie, hlubinné psychologie i nejlepších sociologických tradic teorie sociálního jednání mimořádně šťastným způsobem a vytvořil paradigma, jež skýtalo prostor i pro rozvíjeni podnětů symbolického interakcionismu, teorie směny a některých dalších menších myšlenkových škol své doby, aniž by ztratil své dominantní postavení. V sociologické teorii rodiny, kterou strukturálně funkcionální perspektiva vrátila z marginality do centra teoretického uvažování, opřel se strukturální funkcionalismus samozřejmě o její konzervativní tradici. Padesátá a šedesátá léta jsou věkem rodiny - v západních zemích se šťastná rodinka usmívala ze všech reklam a zvala do konzumního ráje, u nás se do rodin stáhla populace sužovaná drsným klimatem despotického socialismu. Kulturně politický úspěch strukturálního funkcionalismu se projevil i v tom, že nikdy před tím ani potom si nezapisovalo tolik studentů kurzy sociologie (ať už ji studovali jako hlavní předmět, anebo studovali cokoli jiného) a nikdy nečetlo tolik lidi sociologické bestsellery jako v šedesátých letech. Neodolatelná přitažlivost tohoto paradigmatu se projevila i v tom, že při revitalizaci české sociologie byl strukturální funkcionalismus nepriznávaným myšlenkovým modelem pro vybudováni sociologie marxistické (a později i marxisticko-leninské), ač byl myšlenkově pravým protikladem Marxova historického materialismu. 54 55 3.1. Nové impulzy pro teorii rodiny ve změně společenského klimatu Strukturální funkcionalismus nabídl společnosti své doby to, co od sociálních véd očekávala: vysvetlení stabilizovaného růstu jako normality. Není náhodou, že se to stalo právě v polovině dvacátého století, kdy zřejmé procházely zenitem úspěchy západní civilizace a vrcholilo její sebevědomí. Konec šedesátých let a léta sedmdesátá i osmdesátá už přinesla změnu klimatu, a devadesátá léta otevřela dveře postmodemi pochybnosti o samých základech modernity: v náladě fin desiěclejc tematizován konec kdečeho. včetně sociologie. Trend byl ovšem nasazen už před třiceti lety. V roce 1969 vycházejí Meze růstu (The Limits to Orowth |Meado»s et al. 1973]), první významná studie upozorňující na nutný zlom nasazeného konzumního trendu, a v roce 1973 otřese sebevědomím západních společností první ropná krize. Od počátku sedmdesátých let začíná zapadni společnosti sužoval terorismus, Užívání drog se pliživě měni z excentrického potěšeni mladých intelektuálů a bohatých starých zhýralou v metlu chudiny, přinášející organizovanému zločinu pohádkové zisky a hrozivou moc. Nezaměstnaní se z „rezervní armády", která jenom čeká, připravena pro dalši konjunkturu, začínají přetvářet v trvale „zbytečnou třetinu" (Dahrendorf) populace. Technologický pokrok dokáže vyrobit nadbytek zboží se stále menším počtem zaměstnanců. Klade však na ty, kteří ho nesou, stále vyšsi nároky, a těmto nárokům stále větší část populace neni při nejlepŠí vůli schopna dostát: plynulé fungování ekonomiky by jen zdržovali, a jsou pro ně i zbyteční. Nejprve se zdá, že to ani tak příliš nevadí, protože sociální stát k nim dokáže přerozdělit dost ze své hyperprodukce. Na konci osmdesátých let sc však i sociální stát dostává do potíží: na jedné straně se ukazuje, že samo přerozdělování nedokáže rozehnat zoufalství lidí, kteři bez práce ztrácej i základni osu svého společenského zařazení i nutnou scbeůctu. Na druhé straně náklady na přerozdělování vytvářejí nebezpečně mocné a autonómni byrokratické struktury a přerozdělování samo zatěžuje ekonomiku natolik, že zapadni svět ztráei dech. Přestává stačit v soutěži s vynořujicimi se ekonomikami asijskými, jež jsou dynamizovány k rozvoji populacemi v té době ještě daleko méně hédonickými. Už tak obtížná situace pak je ještě zhoršována hrozbou etnických konfliktů. Ohromné masy politických, ale stále více i ekonomických uprchlíků se ve stále vyšších vlnách přelévají přes hranice států dosud bezpečných, stabilizovaných a relativně prosperujících. Skutečně úspěšná kulturní asimilace se podaří jen nemnohým z nich. Ti ostatni splývají s marginalizovanými starousedliky. Deklasovaní ztrácejí jakýkoli důvod být kulturně loajálni ke společnosti, jež jim dává najevo jejich zbytečnost a štítí se jich. Konstituují subkultury militantne nepřátelské tradičním hodnotám a institucim zapadni kultury. Na druhé straně ovsem průměrná úroveň spotřeby nepřetržitě roste, ba i chudým se vede stále lépe, a nebývale vysoký podíl populací vyspělých zemi ziskává univerzitní vzděláni. Připravuje je mimo jiné také na to, jak kompetentně řešit sociální problémy provázející ekonomický růst: trvale stoupá nejen počet vysokoškoláků, ale i podíl studentů sociálních věd mezi nimi. Problém reprodukce obyvatelstva a fungování rodiny nepatři v západních společnostech k zanedbatelným. V prvni polovině sedmdesátých let poklesla souhrnná porodnost v západní a severní Evropě z hodnot okolo 2,5 děti na jednu ženu k hodnotám těsně nad 1,5 ditě-te. V osmdesátých letech proběhl podobný pokles i ve dvou největSích populacích jižní Evropy, italské a španělské, a sestup pokračoval pod 1,5 dítěte na ženu. Doba, kdy se populace z vlastních zdrojů reprodukovaly (což nastává při souhrnné porodnosti alespoň 2,1), se měnila ve vzdálenou vzpomínku. Souběžné klesala sňatečnost a stoupala rozvodovost. Velká konjunktura rodiny z padesátých a prvni poloviny šedesátých let skončila. V sociologii rodiny, stejně jako v celé ostatni sociologii, vzala za své jednoznačná dominace strukturálního funkcionalismu, jenž dobře vyhovoval v dobách všeobecného konsenzu a stabilizovaného růstu, nedokázal však obstát před kritikou v situaci velké společenské změny. Po něm uprázdněné místo bylo zaplněno hned několika teoriemi, které se v nové situaci pokusily vysvětlit rodinu lépe. Některé vyrůstaly ze základů položených už ve třicátých letech i dfive - symbolický interakci on ismus a teorie směny - a jen do uprázdněného prostoru expandovaly. Jiné měly v sociologii kratši tradici, jako teorie opřené o podněty fenomenologické filosofie, a jiné reagovaly na vývoj za hranicemi společenských věd - obecná teorie systému a sociobiolngie. Feministická teorie měla kořeny povýtce mimoakademické - vzešla z politického hnutí. Následná balkanizace sociologie rodiny, ke které přispivá tradični, ale v tomto oboru zvláště váhavě překlenovaná propast mezi empiriky 56 57 a teoretiky, nemohla ovšem pokračovat do nekonečna. Konec konců všechny sociology rodiny spojuje predmét jejich zájmu, s nímž má každý i osobni zkušenost. I to však pomalu přestává platit: od počátku devadesátých lei dorůstá prvni generace, z niž v některých společnostech i více než třetina zažila v dětství rozpad manželského svazku, pokud se už vůbec v domácnostech manželského svazku narodila. I sociologie rodiny se pozvolna začíná otevíral podnětům postmo-derniho myšleni, kde je „dovoleno vše" - včetně túndamentalismu, který se vrací k nejtradičnějšimu modelu rodiny. Co se ale ukáže být hlavním proudem, směřujícím přes práh tisíciletí, nelze ještě jasně rozeznat. Přehled teoretických výbojů od sedmdesátých let podáváme v rozdělení na kapitoly o teorii sociální směny, o skupině teorii systému a symbolické interakce, o teoriích inspirovaných sociologii konfliktu a o sociobiologických podnětech pro sociologii rodiny. 3,2. Teorie sociální smčttv Myšlenkové základy teorie sociální směny položila na začátku dvacátého století filosofie utilitarismu a pragmatismu; její kořeny sahají ovšem mnohem hloub a prorůstají evropským myšlením snad už od starořeckých cpikurejců. Teoretikové této školy vycházejí z přesvědčeni, že nejlépe vysvětlíme lidské jednáni, opřeme-li se o předpoklad, že lidé trvale usilují o maximalizaci svého prospěchu. Tento postoj implikuje perspektivu metodologického individualismu: reálná jsou individua skupinové jevy, sociální struktury i kulturní normy jsou budovány akcemi jedinců. Pro sociologii rodiny znamená metodologický individualismus ústup od dlouho převládajícího institucionálního zkoumání rodiny: teorie směny klade důraz na skutečnost, že ani rodina není než skupinou individui. Základní dvojicí analytických pojmů jsou pro teorii směny náklady a výnosy (costs and rcwards). Předpokládá se, že individuum, jediný reálný aktor v sociálním univerzu, zvažuje poměr (ratio) mezi náklady a výnosy svého rozhodnutí, a voli to řešení, kde je rozdíl pro něj příznivější (rationat choice). Co odlišuje teorii racionální volby od jednoduchého behaviorisnui, jenž rovněž předpokládá, že lidé vyhledávají pozitivní podněty, jc to, že paradigma racionálni volby klade důraz na kalkul, který /uhmuie i náklady; aktér se orientuje podle rozdílu. Základním motivátorem je tedy prospech (utility) či zisk (profit) jakožto rozdíl mezi náklady a výnosy. Tento rozdíl může míl i negativní hodnotu, a přesto člověka motivuje k jednání: někdy akiéi se/ná, že nemůže sice nic získal, ale jedna, aby alespoň minimalizoval ztrátu. Má tedy z jednáni prospěch, i když ztrácí, což není v lidské situaci vzácný připad. Zřetel k této skutečnosti odlišuje teorii směny a racionálni volby od primitivního hédomsinu. jenž laké předpokládá nia\i-malizaci prospěchu. A je tu ještě jeden, podstatný rozdil. Ač teorie směny implikuje metodologický individualismus, nepředpokládá individualismus sociální: je naopak postavena na předpokladu člověka žijícího v sociálním kontextu a při zvažováni svých rozhodnuti v tomto kontextu uvažujiciho. To byl základni předpoklad, aby teorie směny překročila hranice psychologie a mohla aspirovat na nějakou explikativni hodnotu pro sociologii: nikde to neni zřetelnější než právě v sociologii rodiny. Zřetel k sociálnímu kontextu se projevuje v sociologické teorii směny na třech úrovních. Už Hiimansova |1961| původní formulace považovala za základni zdroj výnosů i nákladů zřetel na společenské schváleni (sociál approval disapproval). Další rozvoj teorie směny opakovaně rozšiřoval seznam proměnných, v nichž člověk zvažuje náklady a výnosy F- a U. Foanvi |I980| už uvažuji o šesti. V jejich výčtu jsou to láska, status, služby, zboži, informace a peníze. Výčet uvádíme v pořadí autorů; stojí za povšimnutí, že (na rozdíl od oblíbeného bonmotu významného českého ekonoma novoklasické školy) pro teorii sociální směny peníze nejsou vždy až na prvním místě. Pro každého, kdo děla sociologii rodiny, je to ovsem truismus: to, co si členově rodiny vyměňuji, podepírá staré dobré poznáni, že ty nejlepší věci na světě nejsou za peníze, Druhou formu zřetele k sociálnímu kontextu zdůraznili v teorii sociálni směny John W. Thibaut a Harold íl. Kellcy 11959] odkazem k faktu relativního užitku a dvou úrovni srovnáváni. Člověk si cení čehokoli více či méně zejména vzhledem k tomu, jak je to dostupné jiným a zdaje to lepši čí horši než to, co maji jiní. Srovnává i výsledky své bilance nakladú a výnosů s výsledky, jichž dosáhli jiní. Teorie sociálni směny, aplikovaná například na vysvětlení rozvodového chováni, poukazuje v první úrovni na srovnáni míry vlastního uspokojení z manželského svazku s mírou uspokojeni, která je obvyklá: teprve až když člověk vidi,-že jeho manželství je (ještě) horši, než jsou manžcl- 58 59 ství v jeho sociálním okruhu, začne je považoval za špatné a uvazovat 0 rozvodu. Pak postoupí na druhou úroveň srovnávání: na ní už nesrovnává své manželství s jinými, nýbrž srovnává své manželství s alternativami, jež sc mu otevírají rozvodem: bude jeho bilance nákladů a výnosů výhodnější po rozvodu, anebo spadne z bláta do louže? Rozvodové chování všeobecně přitahuje teoretiky rodiny, hlásící se ke škole teorie sociální směny: zdá se, že rozvod je situace, kdy předpoklad racionálního kalkulu a zretele k maximalizaci užitku zvláště dobře obstoji. Lcwis a Spa nicr 11979| vysvětlují právě druhou úrovní srovnávání i zjevný paradox, že nejvyŠši míru rozvodovosti mají manželství do pěti let po sňatku, a zároveň jsou to mladá manželství, jež vykazují nejvyšší míru manželského štěstí: lidé sc tedy rozvádějí nejčastěji v té fázi manželského života, kdy jsou v manželství nejsťaslněj-ší. Je to tím, že alternativy v té době pro ně otevřené jsou ovšem také nej příznivější. White a Bmith [19911 pomáhají vysvětlit paradox vysoké rozvodovosti mladých manželství též odkazem na zjištění, že v rodinném cyklu nárok na manželské štěstí v páru s přibývajícírn časem klesá (a náklady na rozvod naopak sloupají). Třetím vtažením teorie směny do sociálního kontextu je pojem spravedlivosti {eqitity.fairness). Jakpékně shrnuji David M. Klein a James M. White 11996|, k racionálnímu zvažování nákladů a výnosů dochází v realitě jen zřídka v prostředí bez vnějších vlivů. Žijeme v sociálních systémech, pro něž je charakteristická vysoká míra vzájemných závislostí. V mnoha žádoucích výnosech jsme závislí na kooperaci druhých, a velmi často záleží i na tom, aby tato kooperace trvala delší dobu: teprve potom se začíná vyplácet. Racionální jedinec se často smiřuje 1 s přechodnými ztrátami, aby takový vztah udržel - manželství je toho modelovým přikladeni. Pojem spravedlivosti je vztažen právě k tomu, Že dlouhodobě jsou ztráty a výnosy všech zúčastněných vyrovnány. Předpoklad, že účastnici směny budou brát zřetel ke spravedlivosti směny, je velmi lidský; myslím, že lide by nebyli schopni vybudovat institucionalizované společnosti, obchodovat a akumuloval kapitál o nic lépe než krysy, kdyby nebyli vybaveni pojmem spravedlivosti a nebyli schopni dodržovat dohody, i když se jim to nevyplácí. Rodina a manželství jsou ovšem zároveň výborným příkladem instituce založené na nespravedlivosti, jak dokládají zejména mnohé feministické autorky. Přehled diskuse, jež se rozvinula kolem tohoto tvrzení, přenecháme jinému svazku naší edice a zdržíme se už jen u aplikace teorie směny na rodové diference v sexuálním chování. F. Ivan Nye ve studii Volba, směna a roilina (Choice, exchange and the family [1979]), jež je zatím zřejmě nejobsáhlcjší a ncsilnější aplikací této teorie na studium rodinného chování, vysvětluje mimo jiné skutečnost, že v naprosté většině společnosti muži vyhledávají sex usilovněji než ženy. Neuchyluje se k biologickému vysvětleni větší sexuální náruživostí mužů, navzdory tomu, že muži jsou častěji ochotni za sex platit než ženy: dokládá, že sex je prostě pro muže výnosnější. Je to dáno dvěma skutečnostmi. Za prvé, v naprosté většině kultur péče o déti leží na bedrech žen. Nechtěné těhotenství tedy stojí ženu více než muže. 1 v moderních společnostech s všeobecně dostupnou a technicky dokonalou antikoncepci (včetně antikoncepce post factum indukovaného potratu) nesou většinu nakladu na tuto antikoncepci opět ženy. Pro ženu je tedy sexuální styk vždycky nákladnější než pro muže. Druhou skutečností je, že slast ze sexuálního styku je pro muže vesměs jistější než pro ženu: orgasmus je pro muže při souloži téměř jistý, ženy častěji zažívají v sexu frustraci. Je tedy jen racionální, i£ muž, aby získal přistup k sexu, musí ženě nevyváženou bilanci dorovnávat jinou odměnou - nejčastěji je to perspektiva sňatku, jež implikuje budoucí redislri-buci nerovných pfijmů v páru v její prospěch, anebo peníze či jiné hmotné výhody hned. Cudné zdráháni pak zvyšuje cenu vzdáni se v připravované směně. Velmi jemný rozbor těchto strategií podal už dávno před sociologickou teorii smeny Gcorg Simmel v eseji O koketérii [1923|. Pro Nycovo vysvětlení mluví i výzkumné zjištění, že v manželství (jakmile byla směna uzavřena) mají o nevěru stejný zájem ženy jako muži; Empirické výzkumy zjišťují například jen 10 % rozdílu v nevěrách a mimomanželských poměrech vdaných Američanek a ženatých Američanů. Kritika teorie směny má ovšem velmi silné argumenty. Nemůžeme zde diskutovat všechny, z hlediska sociologie rodiny připomeňme jen slabinu metodologického individualismu, který má tendenci zanedbávat právě na rodině zjevnou skutečnost, že základní jednotkou kalkulu často není jedinec, a stejně zjevnou skutečnost, že to neni ani zdaleka vždy maximalizace užitku, co stanoví hranice našeho chování, nýbrž sociální normy a sociálně konstituované hodnoty. Ještě zjevnějším problémem pro teorii sociální směny je pak očividně ztrátové altruistické chováni, v rodině tak obvyklé, a obližná udržitehtost předpokladu o důsledné racionalitě lidského jednání (opět pěkně zjevná ve vztazích mezi pohlavími), z něhož vyplývá pro teorii směny i předpoklad zainěni- 60 61 telnosti aktérů: právě na lidských párech a na rodinách, jež zakládají, prvek nezaměnitelnosti partnera dosti často vystupuje do popředi (ač právě od toho analýza v terminech teorie směny abstrahuje). V oblasti sociálních aplikací jsou vsak práce vycházející z teorie sociálni smčny i v oblasti rodiny dosti vlivné. Uplatnily se zejména v manželském poradenství a v sociální politice. V manželském poradenství koncept behavioral exchanges (negative behavioral exchanges), vysvětlující interakci v (manželském) páni i mezi rodiči a dětmi z perspektivy teorie sociální směny, ovlivňuje dlouhodobě strategic poradenské intervence a vedl i k vypracováni prevenčního programu (programy PREP - srv. např. Renick, Blumberg a Markman |1992|). V sociálni politice Havcman a Wolfe ukázali například nedávno v pěkné studii Návaznost generaci (Succeeding Generations |1994|), jak se neschopnost investoval dosl do Školství a do dětí všeobecně nevyplácí - ušetřené náklady jsou daleko převýšeny následnými náklady na zvládáni delikvence a sociálního neklidu. 3.3. Skupina teorií systému a symbolické interakce Vysokoškolské učebnice sociologie by sc neobešly bez třídění jednotlivých autorů a jejich prací podle toho, z jakého teoretické východiska vycházejí. Je to znakem předparadigmaliekého stavu naši védy -přírodovědcům by takové rnimomeritornt třídění vědeckých prací připadalo pošetilé. V sociologií ale lze skutečně rozeznat významně rozdílné myšlenkové zpracování sociální reality; jednotlivé teorie se liši vc zkoumané skutečnosti rozeznávanou strukturou relevance, metodologii přístupu k ní a pochopitelně i pojmovým aparátem. Hranice mezi jednotlivými teoriemi však neni tak ostrá, jak by si pFál systematický duch, libující si v třídění. Svědčí o tom i skutečnost, že jednotlivé teorie a skupiny teorií jsou v různých přehledových pracich uspořádávány různě. Sociologie rodiny však postupuje často podle prastarého taoi slic kého hesla Ať je koé-ka černá aneho bitá. hlavně když chytá myši -její práce si vypůjčují z jednotlivých teorii myšlenkové koncepty a metodologické postupy dosti eklekticky. Přešlo v ni lze rozeznat práce několika myšlenkových okruhů - a jedním z takových možných myšlenkových okruhů jsou teorie systému a symbolické interakce. V systémové teorii, která se artikulovala v pracích BertalanfTyho a Wienera opřena spiše o přírodní vědy, patří k rozhodujícím pojmům 62 pojem systém a pojem interakce - s důrazem na komunikaci jako nej-častějši lidskou interakci. Pojem systém jc ale významný i pro teorii strukturálního funkcionalismu, jenž se zároveň opírá o pojem instituce a role. Role je pak klíčovým pojmem teorie symbolického inte-rakcionismu, jenž sc rozdělil podle toho, zda klade důraz na strukturální determinaci výkonu role, nebo zda si vicc všimá symbolické interakce, v níž je obsah a povaha výkonu role sociálně neustále znovu vyjednávána. Odtud se odvinul důraz na mikrointerakci. nejlépe rozpracovaný Goffmancm v dramaturgické škole a Collinscm a jinými v pojmu encounter a v metodě analýzy konverzace. To už jsme ale blízko fenomenologickým konceptům intersuhjektivity. sociální konstrukce reality, typifíkace a u hermeneutické heuristiky. Přes ně jsme se však znovu přiblížili ke konceptu informace a kruh se uzavřel -jsme zpět u základního pojmu systémové leoric. Neni účelem a není ani v možnostech tohoto pohledu na sociologii rodiny z ptačí perspektivy duplikoval monografii o vývoji sociologické teorie od počátku sedmdesátých let. Předcházejici odstavec měl jen načrtnout důvody, proč se z hlediska sociologie rodiny jeví legitimní shrnout v jednu kapiiolu zmíněné teorie. DalŠi text pak výběrově ukáže na lo, jak sc práce, které významněji obohatily teorii rodiny od sedmdesátých lei do dneška, opíraly o jednotlivé teoretické školy. 3.3.1. Teorie systému O nejabstraktnčjši úroveň teoretického myšleni, obecnou tak, že už je společná vědám sociálním a přírodním, se opírá sociologie rodiny skrze teorii systému. Není bez zajímavosti, že dveře tímto smčrem otevírá sociologii rodiny Gregory Bateson, antropolog a druhý manžel Margarety Meadové, už v padesátých letech, tedy drive, než systémová teorie získala reálný vliv v obecné sociologické teorii. A ještě zajímavější je, že se tak stalo studiemi na pomezi psychiatrie, sociologie rodiny a teorie komunikace, při pokusu vysvětlit schizofrenii (která představuje intelektuální hlavolam, dodnes uspokojivě nevyřešený). Pro Batesona a jeho spolupracovníky [Batcson et al. I956| představuje rodina komunikační systém, který', pokud v jeho vnitřní komunikaci dochází k podvojné vazbě, může vést svého člena k schizofrenickému jednáni. Pojetí schizofrenie jako symptomu rodinného systému a radikálni vyněti této duševní choroby z individuální patologie se 63 však v psychialrii neudrželo, ač bylo dále rozvíjeno a na přelomu šedesátých a sedmdesátých let získalo načas značný vliv. Kniha Politika rodiny (The Politici of the Family 119711) °d vůdčí osobnosti „radikálně kritické psychiatrie" R. D. Lainga získala status kultovní knihy hnutí, ale dnes už náleží jen do dějin psychiatrie - kultovní knihy stárnou rychle. Pro sociologii rodiny a zejména pro rodinnou terapii však metafora rodiny jako systému a pozornost k důsledkům povahy vnitřní komunikace mezi členy tohoto systému znamenala silný a dosud platně působící podnět, V sedmdesátých letech se systémová teorie rodiny rozvinula v teorii rodinných procesů zejména prací Kantora a Lehra Uvnitř rodiny: k teorii rodinného procesu (Inside the Family: Towards a Theory of Family Proeess 11975] >, která systematicky uspořádává a vykládá systémový přístup ke studiu rodiny, opřena o pochopení rodiny jako sc-bereguiačního. cílově orientovaného sytému, v němž členové rodiny usilují o kontrolu a přístup k moci, citům a interpretacím významů. Nejambicióznějši pokus o výklad rodiny z hlediska obecné teorie systému zřejmě představuje studie Brodericka a Smithe Systémový přístup k rodině (The General Systems Approach to the Family [1979J). Aktuálni rozvinutí tohoto přístupu najdeme pak v Brodcrickovř teoretické monografii Chápáni rodinných procesů (Undcrstanding Family Proeess 11993J), Přínos Carlfreda Brodericka spočívá 2cjména v tom, že identifikuje nejenom vnitřní, ale i vnější vztahy členů rodinného systému, který nemůže přežil bez transakci se svým prostředím, musi však zároveň neustále udržovat jasné hranice mezi ním a rodinou: kdo už do rodiny nepatří a proč, to musí být v rodině stejně ošetřováno jako to, kdo rodinu tvoří: vyděděni nezdárného syna anebo vyhnání padlé dcery patři do klasického rejstříku rodinných rituálů.4 Velmi plodná byla v sedmdesátých a zejména v osmdesátých letech také teorie komunikace, aplikovaná na interakci v rodině. Není snad ve společností prostor vhodnější ke studiu dvojznačnosti verbální komunikace a významu nonverbálni komunikace, než je rodina. Zejména komunikace v (manželském) páruje případem par excellence pro studium procesu kódování a obtíží dekódování verbální i nonverbálni komunikace a jejich vzájemné interference, Nejlepší přehled o dnes už nespo- ' Krásný obra? tohoto rituálu podává v české literatuře např. Olbrachtova novela O smutných očich Hany Karadžičové. čitatelných studiích této školy podávají P. Noller a M. Fitzpatrick v monografii Komunikace v manželských vztazích (Communication in Marital Relationship [ 1993]). Českým příspěvkem k tématu j c Plaňavo-va popularisujíci knížka Jak (to) spolu mluvíme [1992,1996|. Analýza vnitrarodinné komunikace nás ovšem zavádi už nejenom k přístupům symbolického interakcionismu a sociálního konstruktivismu, jež se obvykle vydělují ze systémových teorií, ale i mimo sociologii. Je to oblast významná pro sociálni psychologii a v aplikaci pak pro matrimoniologické teorie. 3.3.2. Symbolický interakcionismus Pohled na společnost, rozpracovávaný v teorii symbolického interakcionismu, obohatil sociologii rodiny zejména konceptem sociální role jako strukturně vázaného, nicméně trvale sociálně vyjednávaného preskríptu chování, v němž nezanedbatelnou úlohu hraje i pochopení a výklad signálů od relevantních druhých nositelem role. Zavedením rozlišeni mezi / a me obohacuje Gcorge Herbert Mead (1863-1931) |1934| sociální psychologii o vědomi trvalé přítomnosti objektivace aktérových intencí a aktů skrze jejich sociálni pcrccpci a interpretaci ostatními účastníky interakce. Tuto skutečnost sice zachytil v pojmu zrcadlené já už Charles llorton Cooley (1902], symbolický interakci onismus ji však systematicky rozpracoval v konzistentní teorii přebírání rolí, zobecněného druhého, odstupu od role a vnitrorolové-ho a mezirolového konfliktu. Pro sociologii rodiny se v západních společnostech ukázal být tento přístup plodný zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech při studiu velmi aktuálního fenoménu nástupu žen a matek do placeného zaměstnání: Jak se snáší role matky a role pracující ženy? Jak se tím mění očekáváni k roli manžela a otce? Nakolik jsou participanti změny schopni přiměřeně reflektovat percepci své situace u relevantního druhého (u manželského partnera)? Kde dochází k nejmenäítn odchylkám při přesnosti přejímáni role (role laking aceuracy) a kde se aktéři nejvíce mýlí v očekávaných očekáváních ze strany svého partnera?-1 51 česká malrimonitildgie mi v manželském poradenství využívaný test vzájemné percepce v páru, jenž mčfi i očekávaná očekáváni - srv. Moíný, Pláňava (19731 a Možný |1983|, Apendix 2. 64 65 Sociologie rodiny tu přispěla do symbolického interakcionismu dvěma mikroteoriemi, Teorie navýšeni (enhancement theory, Marks 11977|) předpokládá, že se zvyšujícím se počtem zvládnutých roli stoupá i výkon ve všech jednotlivých rolích. Nové role totiž rozšiřuji zkušenost a obzor aktéra, učí ho nové dovedností a zvyšují jeho schopnost Strategického uvažování. Dovednosti získané v jedné roli se pak hodí při výkonu všech osiatnich roli, jež jsou zvládány lépe a snadněji. Proti této teorii stojí teorie přetížení (role overload), jež teoreticky artikuluje obecný stesk na „dvoji břemeno" zaměstnané ženy, na které zůstala péče 0 domácnost a přibyla jí práce v zaměstnáni. Opírá se o koncept napětí v roli (role strain): dochází k němu, když příliš mnoho vzájemně si konkurujících rolí vyčerpává excesivně zdroje aktéra. Patricia Voydanoflbvá |1987| se pokusila učinit tyto konkurenční teorie kompatibilními zavedením časové dimenze: při studiu účinku zatížení vice rolemi je třeba přihlížet k životní fázi rodiny. Jsou období, kdy skutečně více roli znamená přetížení, ale jsou i jiná období, kdy nové role přinášejí ženě rozšířeni možnosti a navýšení zdrojů. Elizabeth C. Menaghanová {1990] pak při shrnutí diskuse na počátku devadesátých let podtrhuje, že jednotlivé role se liší svou náročnosti (role matky je zvláště náročná), že se však lato náročnost také mění s časem výkonu role (což je právě u mateřství evidentní). České ženy, které si vstup do světa práce nemusely v obtížném vyjednávání prosadit, protože byly z ekonomických důvodů už od padesátých let, zpočátku i brutálním administrativním nátlakem, mobilizovány do extenzívního rozvoje socialistické ekonomiky, viděly až do konce osmdesátých let svou situaci spíše prizmatem teorie přetížení. Složitější vztahy mezi zaměstnáním a výkonem mateřské role zejména u kvalifikovaných žen analyzuje na rozsáhlém českém empirickém materiálu monografie lva Možného Rodina vysokoškolsky vzdělaných manželů |19831, teoreticky opřena o symbolický interakcionismus prostřednictvím pojmového komplexu teorie role. 3.3,3. Rodina a sociální konstrukce reality Aplikace podnětů fenomenologicky inspirované teorie sociálního konstruktivismu měla v rodinné sociologii velmi slibný začátek. Drive, než vydal svou vlivnou práci Sociální konstrukce reality (The Social Construction of Reality [Berger a Ltickniann 1967|), formuloval Peter L. Berger (spolu s Hansfriedcm Kellnerem) některé její základní myšlenky právě v aplikaci na sociologii rodiny. Ve vlivné studii Manželství a konstrukce reality (Marriagc and the Construction of Reality [1964]) vycházejí Berger a Kellner z Durkhei-mova pojmu anomie, obracejí pozornost k procesům, jimiž je budován a udržován její opak, a rozvíjejí tezi, že „manželství je základní no-mickou instrumentalitou naši společnosti". Z hlediska jednotlivce je sňatek nomickou ruptúrou. Konverzace v nově zakládané rodině rekonstruuje mnohé z toho, co manželé před sňatkem „měli zajisté" („taken-for-granted") v rodině původu, a trvale validisuje a objektivizuje ustavené rypifikaee, vytvářejíc postupně novou, rodinnou konstrukci reality. Jak moderní doba znevýznamnila individualitu ve velkých organizacích, „zpravidla jc to jen privátní sféra, kde jedinec dostává svůj krajíc reality, kterou utváří ve vlastní svět". Společně objektivizovaná realita je nakonec natolik brána za jistou, že dochází k „retrojekci světa" ustaveného v rodinné konverzaci: jeho konstrukce je percipována jako odhalováni trvale existující skutečnosti, promítá se i do minulosti a dává zapomenout stará vidění. Předpokládá se, že to, co dnes „bereme zajisté", pro nás vždy jisté bylo (ač pro nás bývalo jisté i třeba něco úplně jiného): opouštěni starých typifikací, které si manželé přinesli do rodiny ze své, často odlišné socializace, neni reflektováno. Jak začal být postupně Bergerův přenos Schutzových podnětů do sociologie vnímán jako jedno z nejslibnějších osvobozujících východisek z krize strukturálně funkcionální školy, očekávalo se, že i v sociologii rodiny poskytne teoretickou bázi pro přehodnocení výkladu rodiny a párových vztahů, po kterém počátek sedmdesátých let silně volal. Objevilo se sice několik studií (Diane Vaughanová aplikovala Bergerův podnět na sociální konstrukci rozvodu |1979|), ale nepři býva lojích podle očekáváni. Patnáct let po Bergerové a Kellnerové iniciačním článku vydané reprezentativní dílo Současné teorie o rodině [Burr et al. 1979| ještě zařadilo kapitolu od McLaina a Weigerta K fenomenologické sociologii rodiny: programový esej (Toward a Phenomenological Sociology of the Family: A Programatic íissay [1979]) jako jeden z pěti hlavních oddílů knihy, ale pouze s podtitulkem prozrazujícím, že jde o stále ještě nenaplněná očekávání. Následující Příručka o manželství a rodině (Handbook of Marriage and the Family |Sussman a Stein-metz 1986|) však už věnuje fenomenologicky inspirované sociologii rodiny sotva podkapitolku, a v důkladném Kompendiu rodinných teorii a metod (Sourcebook of Family Thcorics and Methods (Boss, Doherty, 67 LaRossa. Sclnimm a Stcinmctzťeds.í 11993|) i počátku devadesátých let se ztrácí fenomenologický a etnomelodologieký prisnip mezi dalšími patnácti přístupy až na konci knihy. Významnější monografické zpracováni a rozvinuti teorie sociální konstrukce reality pro sociologii rodiny nacházíme |en v práci D. Rcisse Rodinné konstrukce reality (The Family Construclion of Reality [19Hfl|). Poukazuje na to. že předpokladem rodinné sociálni konstrukce reality je a) nejprve individuální a pak případně sdílená konstrukce převládajících konstrukcireality v dané kultuře; b) sada přesvědčeni o tom, nakolik je vlastni přesvědčení o realitě totožné s převládajícím a kde se odlišuje. Velmi silný vliv a bohaté uplatněni v rodinné terapii našel překvapivě odvozený koncept sociální konstrukce nereality (sociál constructíon of unrealily). Psychiatrie se s tímto problémem vyrovnávala v pojmu rodinných mýtů už před sociologií (srv. Ferriera |1963|). V rodinné terapii začal docházel širokého uplatnění od konce sedmdesátých let (srovnej Procter [1981], Pollncr a VVikler [I985|, Watzlawick [I984|; v české matrimoniologieké literatuře pak zejména Ivo Pláňava 11984|). Očekáváni, která tento podnět na počátku sedmdesátých let vyvolal, zůstala tedy v sociologii rodiny spíše nenaplněna. Je to ovšem dáno samým pojetím teorie a výzkumu u tohoto teoretického přístupu k sociologickému bádaní Jak shrnuji Klein a White: „Sociologičtífenomena-logové, etnometodotogově a interakcionistě chápou teorii nikoli jako deduktivní nástroj, nýhri jako otevřenou sadu pojmů, která činí badatele vnímavějším a na počátku práce ho vede, v procesu interakčního výzkumu je však neustále modifikována" [Klein a White, 1996:109|. Svou metodologickou otevřeností je tento přístup velmi blizký obecnému klimatu v sociologii devadesátých let, inspirovanému postmo-demim myšlením a angažovanému v interaktivním výzkumu. Můžeme předpokládat, že fenomenologický impulz ještč přinese sociologii rodiny výsledky, Stane se lak nejspíše skrze studie založené na biografické metodě a opřené o analýzu životního příběhu, uspořádaného ve vyprávěni (narration). Že „měkká metodologie" nevylučuje vznik díla s reálnou aspirací na praktickou aplikovatelnost výsledků, dokládá takto koncipovaná kniha Billa Jordána, Marcusc Kcdleyho a Simona Jainese Rodinu přede vším: identity, rozhodnutí, občanství (Pulting the Family First: Identities, Decisions. Citizenship |1994|). fis T 3.4. Teorie konfliktu Když se na počátku sedmdesátých let studenti, kteří na konci let šedesátých stavěli barikády v pařížských ulicich a v amerických kampu-sech bojovali s mobilizovanou Národní gardou, začali dostávat do věku, kdy člověk sezná, že k tomu. aby uživil rodinu, musí mit placené zaměstnání, přesunuli se mnozí z nich tiSe za katedry, které v revolučním nadšeni strhávali. Jejich mladé bouřliváctví sublimovalo v teoretický postoj: v sedmdesátých leleeh měla v sociologii zásadní vliv teorie konfliktu. Jednu chvíli se dokonce zdálo, že převezme od strukturálního funkcionalismu dominantní postaveni. Že se tak aspoň na čas nestalo, dá se vysvětlit i tím. že tato perspektiva postrádala základní znak velké teorie, totiž vnitřní ucelenost. O teoretické perspektivě spiše než o teorii musíme mluvil také proto, že mohutný proud publikaci pod tuto egidu zařazovaný je vnitřně velmi nejednotný co do úrovně, místa na kontinuu mezi vědou a sociálním akiivismem, i svou teoretickou inspirací a orientací. 3.4.1. Tři zdroje a tři součástí Výrazné vystupují v tomto proudu tři složky: marxismus, freudis-mus a feminismus. Feminismu snad bude věnován zvláštní svazek této knižnice a freudismus by nás vzdálil od sociologie, ačkoli právě on a právě v doméně tradičně patřící sociologii rodiny dodával marxismu a feminismu zvláštni hlubinný apel pokusem o smělý oblouk mezi výkladem běhu dějin lidských společnosti a naši intimní poddanosti sexuálnímu pudu. Západní marxismus z druhé dekády dvacátého století zůstává však pro náš výklad smysluplný právě svým zařazením do širšího kontextu radikálně kritické sociologie, která se pak pro sedmdesátá léta stala základnou perspektivy sociálního konfliktu. Spojují se v ni tři zmíněné podněty s dalšími inspiracemi, kieré doba nabízela. Jedním z takových zdrojů, vlivných v Evropě i v USA, bylo dílo Ralfa Dahrcndorfa, opřeného o Weberův odkaz stejně jako o díla Marxova. Od konec padesátých let vychází z premisy: „ Kde je společnost, tam je i konflikt. Společnosti a sociální kolektivity se neliší podle absence či přítomnosti konjliktu. ale podle míry jeho násilnosti a intensity" [Dahrendorf, 1965:1711, a o rodině říká, ..Jako ostatní saď 69 álni instituce, i rodinu múze být chápána jako svstém orientovaný k regulaci konfliktu" IDahrcndorf, 1965:165| Velký iniciační vliv měla frankfurtská škola. Její zakladatel a první ředitel Max Hcrkheimer přispěl sociologii rodiny studií vysvětlující, jak jsou vzorce autority, charakteristické pro ekonomickou sféru, rodinou reprodukovány v osobe otce. Poukázal na to, že i radií n i lodiria a kapitalistický společenský řád se vzájemně podmiňují o třicet let později se s tím setkáme u Ulrieha 1 tetky |1VS6| jako se samozřejmým východiskem, Ncjvlivnějši vsak byl llerbcrl Marcuse, jehož práce Ems a civilizace (Eros and Civilization: A Philosophical Inqui-ry inlo Freud) |1955|) a průzračnější i sociologičtějši Jednorozměrný Člověk (One-Dimcnsional Man |I964|, česky (1991|) byly věnovány vztahům mezi hlubinnými základy lidské psýché a společenským řádem. Opřen o Freudovy pojmy princip slasti a princip reality postavil Marcuse koncept represívni tolerance a ukazoval, jak účelová racionalita vytváří pod vlivem vzorců, jež se osvědčily v technice, viru v racionálně technicky rozvržitelné univerzum a jak se tato víra mění v ideologii, která eroduje základní lidskou schopnost kritického přístupu ke světu a blokuje osvobození člověka i v situaci, kdy ho přestal omezovat hmotný nedostatek. Jiným impulzem byl francouzský neomarxismus, označovaný také jako radikální anebo marxistický struktura!ismus. Francie však přispěla daleko významněji k rozvinut! širšího proudu radikálního a kritického myslení a konfliktní perspektivy nepřimo: mocný podnět pro myšlení o rodině poskytla francouzská historická škola Annales tím, že důsledně analyzovala rodinu jako součást, produkt i hybatele historie každé společnosti. Už v roce 1960 v dnes klasické knize Ditě a rodinný Uvol za starého režimu (Ľcnfant et la víc familiale sous ľAncien Reginu 1196UJ) Philippe Aríěs otevirá novou perspektivu tím, že pojednává dětství spiše jako sociálni konstrukt nežli jako biologickou danost a dokládá to přesvědčivě na historické promčnnosti tohoto konstruktu. Je-li ovšem tak evidentně biologický takt. jako je fyzickým zráním determinované dospíváni člověka, ťomiovatelné sociálně až na okraj toho, že je v určité době a společnosti sociálně zrušeno, může pak rodina aspirovat na nějakou univerzalitu a ahistoricitu? Ariěsova kniha otevřela vlivný proud historické literatury o rodině, jenž ve Francii pokračoval pracemi Jeana-Louise Flandrina |1976|, Georgesť Dubyho (i do češtiny už máme přeloženy jeho znamenité eseje o rodinném životě, sexualitě a ženských osudech na úsvitu křes- ťanské Evropy Vznešené pani z 12. století |1997|) a vyústil v monumentálním pětisvazkovém díle Dějiny soukromého života (Histoire de la vie privée |Ariěs, Duby 1985|). Snad že to bylo v historii a ne v sociologii, kde zůstávala francouzská produkce dlouho uzavřena do sebe a isolována, podněty školy Annales se br/y přenesly přes kanál i za oceán a otevřely stavidla obdobným bádáním v anglosaském světě, V Cambridgi zakládá velmi plodnou skupinu historických demografa Peter Laslett. Opřen o rozsáhlý výzkum starých farních matrik a jejich ve své době pionýrské počítačové zpracování - rozptyluje mýty o tradiční rodině v knihách Domácnost a rodina v minulosti (Household and Family in Pasl Time 11972]), Rodinný život a pokoutní lásky minulých generaci i. Family Life and Illicit Love in Earlier (ieneralions |I977|). Historik Lawrcncc Stone publikuje vlivnou práci Rodina, sex a manželství v Anglii liOOaŽ 1800 (The Family, Sex and Marriage in England 1500-1800 [1977]), V Torontu piše Edward Shorter práci Utvářeni moderní rodiny (The Making of the Modem Family [1975]), která aspiruje na souhrnné postižení dějin moderní rodiny v západní kultuře, a vídeňský profesor Michael Mittenauer spolu s Reinhardem Siedercm usiluji o totéž, opřeni vice o materiály a perspektivu Střední Evropy, v knize Od patriarchátu k partnerství: ke strukturní proměně rodiny (Vom Patriarchát zur Partnerschaft: Zum Strukturwaiidcl der Familic |I977|). Zmíněné práce změnily myšlenkovou mapu Evropy tim, žc vrhly nový pohled na její historii. Podaly obraz soukromého života, rodiny a společnosti vc vzájemném propojení. Vyvrátily nereflektované zpětné extrapolace stavu rodiny na počátku dvacátého století o několik stolen dozadu - a takové extrapolace byly samozřejmou součásti vědomi historicity i vzdělaného Evropana. Ukázaly, že nostalgie po soudržné, stabilní vícegeneračni rodině s mnoha dčimi se opírá o retro-konstrukt, který nemá základ v historické skutečnosti. Shromáždily materiál, který' ukazuje evropskou rodinu tradičních společnosti jako rodinu zhruba stejné nestálou, jako je rodina moderní, jen s tim rozdílem, že namísto dnešních rozvodů byla drive zdrojem nestability vysoká úmrtnost a sociální destabilizace v dobách morových ran, hladomorů z neúrody a válečného drancováni. Vysoká úmrtnost také působila, že v rodinách, kde se skutečně rodilo osm až deset dětí, přežívaly tři až Čtyři, a ty velmi často odcházely z domova za prací ve věku, který' my percipujeme jako ještě dětský. Ukázaly také na třídní diferencovanost evropské rodiny. Proti stereotypizované představě minulosti, opřené 7 právě o minulost velmi nedávnou, ještě živou v nejstarSich pamčtní-eieh, nejvíce dětí neměli chudi, nýbrž bohatí, a ti nejchudší si vůbec děti a založení rodiny nemohli dovolit, Sám koncept rodiny byl v tradiční společnosti jiný, dnešní hedonistická pcrcepec rodiny jako citové a konzumní jednotky byia nemyslitelná pro mentalitu, jež brala život jako úděl a rodinu jako ekonomický instrument odpovědnosti za udržení řeky života. Realistický pohled na minulost měl ovšem zásadní význam i pro pochopeni přítomnosti. Jen na pozadí takto pochopené historie soukromého života může soudobá sociologická teorie reflektovat současnost jako nástup individualizace a uvolňování vazby mezi osobní a rodinnou biografií v naraci, do níž je zakotvena naše identila (Beck. Giddens aj., srv. kap. 9). Všeobcenč posunuly tyto práce vědomí historicity z dějin válek, králů, politických aktů a revoluci blíže k dějinám žitého světa. Pro teorii rodiny udělaly nesmírně mnoho tím, že ukázaly na limity a ozřejmily konzervativní zaujatost ahistorických výkladů strukturálního funkcionalismu; znemožnily samozřejmé také navždy amatérské historizování, tak oblíbené a teoretiků rodiny v druhé polovině devatenáctého století. 5.4.2. Kritická sociologie, marxismus a radikální ekonomie Sociologie, jež byla na přelomu šedesátých a sedmdesátých let všeobecně pod silným vlivem marxismu a neomarxismu, převzala historický výklad jako mocný instrument kritického výkladu současné sociální a politické situace. Sociologie rodiny pak byla potem, kde se ambivalence minulého a při tonutého t veřejného a soukromého vyjevovala rej zřetel něj i, Trvale podnetným příkladem práce, jež zkoumá historickou totalitu, v níž nelze analyticky vysvětlit veřejné bez pochopeni soukromého a naopak, je kniha Jacquese Donzelota Rodinná politika (La police des familles (1977|). Základní sociologickou otázku výkonu moci a sociální kontroly analyzuje na tématu sociálni kontroly deti v rodině a kontroly této kontroly státem, ideologií 3 stavem třídního konflikLu, jak se měnily a vyvíjely v Evropě posledních dvou století. Hybridní rodina kvůli své závislosti na pečovatelských profesích a otevřenosti soukromě nekontrolovatelnému vlivu masmédii jen stěží udržuje hranici svého soukromí. Předmětem Donzelotovy kritiky je ale i psychoanalýza, o niž se tak mnoho soudobých marxistů zejména v teorii rodiny pevnč opíralo. Donzelot ukazuje, že psycbologizad soukromých potiži ochraňuje stát, který tímto způsobem přesouvá pozornost ze své viny na strukturální povaze těchto potíží a obviňuje z nich postiženého jednotlivce. O marxistickou teorii vyvlastnení se opírá Chrístůpher I.asch v knize Útočiště před bezcitným světem: rodina v oblezení (Hoven in a Heartless World: The Family Besieged [1977]). Ukazuje, jak kapitalismus nejprve vyvlastnil dělníkovu pracovní silu její totální komodi-fikaci, potom vyvlastnil i jeho pracovní dovednost a kvalifikaci tím, že práci rozdrobil a autoniatisoval, a souběžné s tím vyvlastňoval i jeho soukromí a rodinu. Tak jako ve sféře práce byla koncepční činnost, jež vychází z autonomního záměru, přenesena od dělníka na konstruktéra a od něho na manažera a podnikatele, i rodina byla postupným vy-vlastfiovůnfai zbavována svých kompetencí. Nejprve bylo profesiona-lisováno vzdělávání dětí v systému státního školství, pak přišla rodina o kompetenci v péči o nemocné, kteří byli přesunuti do nemocnic, jak to vyhovovalo profesionalisact péěe, a nakonec je člověk zbavován kompetence i v nejintimnčjších věcech, přesvědčován v médiích poradci a pečovateli, že ne on, nýbrž oni lépe rozuměj i i jeho sexuálnímu životu a citovým vztahům. Slabinou marxistické kritiky ideologie ovšem bylo, že se sama často stávala ideologií; historická argumentace je pak často vybírána účelově. V knize Kapitalismus, rodina a osobní život (Capital ism, the Family and Personál Life [1976]) Ely Zaretsky tvrdi, že dichotomie soukromého a veřejného je kapitalistickou ideologií, která stejně jako separátní percepce rodiny a ekonomiky a osobního a politického slouží k udrženi kapitalistického výrobního způsobu, vykořisťování a politické dominace. Krajním výrazem této perspektivy jc pak tvrzení, z něhož v sedmdesátých letech vycházela literatura marxistického feminismu, totiž že manželství je „...třídní společnost v miniatuře, v níž jedna třída (muži) je vládnoucí a druhá utlačovaná (ženy)" [Scanztini & Scanzimí, 197*:13]. Trvalý přinos sociologii rodiny přinesly samozřejmé umírněné postoje. Konfliktní sociologie (Conflict Sociology |1975]> RandaLla Collinse je podle všech standardů vědy solidní a úctyhodná práce. Collins označuje svou pozicí za syntetickou teorii konfliktu. Čerpá podněty z marxismu a z radikální ekonomie, ale také z tradice symbolické- 72 7.i ho interakcionismu a Garfinkelovy etnometodologie. Klíčem k výkladu rodiny, kterou v marxistickém duchu nevyděl ujc jako soukromou sféru a neodděluje od ekonomie a moci, jsou pojmy erotického vlastnictví (ercúc property), generačního vlastnictví (generational propeny) a vlastnictví domácnosti (household property). Vlastnictví definuje Collins jako exkluzívni pravo disponibility, jehož exkluzivita je garantována legalisací (s možnosti odvolat se v případě jeho porušeni i k statni moci). Sňatkem vzniká v manželství vzájemné a exkluzívni právo na sexualitu partnera, a od ustavení se romantické lásky v devatenáctém století i na jeho lásku. (Zejména to druhé ovšem nelze státní moci vynutil; právní garance tu spočívá v tom, že při neplněni či porušeni exkluzivity íze se odvolat ke státu, aby manželství zrušil s důsledkem zrušeni i obou dalších vlastnictví.) Generační vlastnictví spočívá v dispostčnim právu rodičů nad dětmi: „i dĚti jsou vlastnictví" jColJins, 1982:132]. Dlouho přesahovalo toto právo i do třetí generace - rodičům náleželo exkluzivní právo vybrat pro své dítě toho, s nimž se sezdá a může mít děti. Nakolik je vlastnictví dítěte garantováno státem, vychází najevo v rozvodových sporech, kdy verdikt soudu, tedy statni moci, rozhoduje o tom, ,komu budou patřit děti". Vlastnictví domácnosti je společné pro muže a ženu, disposiční právo však, a tím i reálný podíl na vlastnictví, je mezi manžely distribuováno stále ještě velmi nerovnoměrně. Collins toto své originální pojetí rodiny znamenite doplňuje konceptem interakčních rituálu, jimiž jsou udržovány vlastnické vztahy i v intimním prostom rodiny, kam ve standardní situaci kontrolní moc státu a práva nesahá. Teorie konfliktu procházely konjunkturou na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, pak začaly ustupovat do pozadí. Obohatily sociologii rodiny tím, že rodinu ve svém chápání vytrhly z isolace do „soukromého světa" a vrhly ostré světlo na inlerdepcndcncc veřejného a soukromého. Jejich vliv nikdy neodezni natolik, abychom mohli třeba jen pozapomenout, že jaká je společnost, taková je i rodina a naopak, jaká je rodina, taková je společnost. Skoncovaly, za druhé, snad navždy se „sentimentálním přimhouřením oka" (Collins), které postihovalo sociologii, kdykoli je upřela na rodinu. Ukázaly na mocnost genetického explanačniho principu: historická geneze evropské rodiny - stejně jako jiných instituci - v sobč skrývá klíč k pochopení mnoha skutečnosti, jež by byly jinak nevysvětlitelné. Dnes perspektiva sociologie konfliktu sestoupila v sociologii rodin v zřetelně z itiakrosociologické na mtkrosociologickou dimenzi. Dokládají to četné studie vnitrorodinných mechanismů, vycházející z konceptu rodiny jako dějiště konflikni o vzácné zdroje, v nichž byl ovsem koncept zdrojů značné dematerializován. Pokud však do sociologie nepřijde nový mocný podnět zvnějšku, nezdá se, že by bylo možné očekávat výraznou renesanci makroanalýz, i když otevřeni diskurzu o postmo-demi identitě ukazuje v jistém smyslu právě timto směrem. 3.5. Sociobiologie Sociobiologie ovlivňuje sociologické myšlení od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Je to podnět zvnějšku, z přírodních věd, který však má aspirace na zavedení nového paradigmatu do všech věd o člověku — a tedy i o společnosti. Pokusy vysvětlil společnost z biologie člověka ovšem nejsou nové - naturalistické školy z devatenáctého století a eugenika z první poloviny tohoto století však ztroskotaly na nedostatečné úrovni biologického poznání a diskreditovaly se nakonec i tím, že byly rasisticky zneužity. Mohutným tinpul/em byla kniha Edwarda O. Wilsona Sociobiologie: nová syntéza (Sociobiology: The New Synlhesis |1975|), jež se stala vědeckým bestselerem. Do humanitních věd přesahuje sociobiologie, která vzešla z biologie a z etologie, novou odpovědí na starou otázku náture contra culture: co je v lidském jednáni a institucích dáno genetickou výbavou člověka jako přírodního druhu a co je naučeno a kulturně determinováno. Je to důležitá otázka také proto, že stanovuje meze lidské plasticity: odpověď na ni ukazuje, kde leži limit (pře)výchovných možností a meze snah o změnu lidského chování -a lidských institucí. Sociobiologie navrhuje explikační model, který ukazuje, že klade-me-li tuto otázku, očekávajíce odpověď buď - anebo, nemůžeme se nikdy dočkat správné odpovědi, protože už otázka je špatné položena. Odpověď totiž zní, že to, co umíme a jací jsme, získáváme 2e své kultury učením, Ale pravdu maji i ti, kdož soudí, že jsme determinováni ve svém biologickém dědictví. Genetický kód však podle sociobiolo-gů předává z generace na generaci druhu Horno sapiens „pouze*1 pev- 7.S ný půdorys toho, co j.ime s to se naučit a ex) nikoli. I tento půdorys ovšem doznává v čase změny, ovlivněn přirozeným výběrem podle adaptace na změny prostředí, ale nejmenái jednotkou času těto změny je období dlouhé asi pět tisíc let. Schopnost učit se některé věci snadněji, jiné méně snadno a některé vůbec ne, jc zapsána v genetickém kódu jako ontogenetický program, tedy včetné časové posloupnosti realizace: potence učit se určité věci se otevírá v určitém životním období, a neni-li využita, zplaní a zakmi; etologové tu mluví o vpečeťovacím období. Názorným příkladem je schopnost učit se řeč: zvládne-li dítě včas mateřskou řeč, zůstává mu schopnost učil se další jazyky dlouho i v dospělosti a jen pozvolna se vytrácí, Nenaucí-li se ale žádnou lidskou řeč v období mezi prvním a třetím rokem věku, kdy je v genomu našeho druhu toto učení na programu, schopnost naučit se mluvit u člověka degeneruje, jak to dokládají případy „vlčich děti", které se už mluvit nenaučily, ač se vrátily mezi lidi, protože v rozhodujícím období žily mezi zvířaty. Pro sociologii rodiny je důležité, že sociobiologic považuje za jednu ze základních schopnosti uložených v genové výbavě člověka schopnost naučit se navazovat individualizované sociální vztahy, Schopnost rozlišit (za pomoci symboliky: praporu, erbu nebo prostě rodového jména) jako „vlasmi" i iy příslušníky klanu, které jedinec osobně nezná, pak považuje sociobiologie zajedno z významných vývojových vítězství, jež umožnilo člověku jedinečným způsobem přesáhnout pro ostatní primáty přirozenou maximální velikost spolupracujících skupin a vybudovat společnosti v současném slova smyslu. Modelovým individualizovaným sociálním vztahem jc vztah dilěle k matce. Na něm se diič nauči, co je to individualizovaný vztah, a rozvine se v něm schopnost lásky jako individualizovaného vztahu. Tato schopnost nabyla na významu po neolitické revoluci, kdy se člověk usadil a začal zakládat párové rodiny, s labuizováným incestem a de-Icgitimací nevěry. Sociobiologie ovšem zpochybnila přesvědčeni, že párová monoga-mic-ká rodina je „přirozeným" zajištěním lidské reprodukce; neolitická revoluce mohla ovlivnit až posledních zhruba deset lisic let z milion let dlouhé historie druhu Horno sapiens. Sociobiologie zpochybnila i přesvědčeni, že základni sociálni vazbou v rodině je vztah muže a ženy, a přesvědčivě doložila, že je jím jiný, totiž vztah matka a dité. Tím mluvila jazykem své doby, sedmdesátých let. Postavila se však proti němu, když upozornila na to, jak náročné jsou aspirace na změnu sociálních roli muže a ženy. Rodové rozdíly v torn, jakému chováni se snadněji učí muži a jakému jsou otevřenější ženy,, se vtiskovaly do lidského genetického kódu po milion let před neolitickou revolucí, a i když se člověk před deseti tisíci lety usadil, pokud se živil převážné zemědělstvím, pořád ještě byly funkční. Nad jejich funkčnost vepsalo otazník vlastně až poslední století, což je pro změny v genomu daleko podprahový časový úsek: změnit je nebude snadné. Uonel Tiger a Robin Fox to formulovali v knize Imperiálni živočich dává, i když šije vědoma, že další hledáni by ji zajisté umožnilo najit někoho ještě lepšího, leč náklady na dalši hledáni by zře/mě převýšily zisk plynoucí z potenciálně lepší partie" [Becker, 1981:220|. 5.1.1. Teorie sňatkového trhu Sociologie rodiny dlouho ignorovala studium vzniku rodiny: jako by respektovala starou moudrost, že počátky jsou vždycky zahaleny v temnotách, a dobře tomu tak. Proces, při němž se dva lidé potkají, najdou v sobě zalíbení a nakonec se vezmou, aby spolu měli děti a jednou se dočkali i vnoučat, byl pokládán za natolik individualizovaný, že jeho teoretická explanace byla přenechávána psychologům - pokud sociologové rodiny rovnou nevěřili v Pascalovo srdce má své důvody, které rozum nechápe, a nemysleli si, že věda by tu zbytečně aspirovala na vhled do oblasti, pro niž její metody nejsou legitimní. Becker, jak si můžeme všimnout v druhém odstavci citovaného textu, vychází naopak z předpokladu, že i na statkovém trhu se setkávají jedinci, pro něž je přiměřené označení „racionální osoba". V době publikace jeho textu to byl předpoklad všeobecně sdílený pouze ekonomy; sociologie čekala na diskusi o aplikovatelnosti konceptu ratio-nal choice ve svých teoriích ještě do osmdesátých let. Už ale od počátku let sedmdesátých v ní měla nezanedbatelný vliv Škola teorii sociální směny, která se implicite drži předpokladu racionální volby. Opřela se nejprve o model komplementarity potřeb psychologa Roberta F. Winche 11958, 1967|. který předpokládá, že pN hledáni protějšku'' hledá člověk partnera, který mu poskytne maximální uspokojení jeho potřeb, přičemž potřeba se definovala jako reciproká hodnota nedostatku. Wincb vlastně teoreticky rozpracoval pozorování zdravého rozumu, že „protivy se přitahuji": člověk dominantní " Výraz „hledáni protějšku" není zcela uspokojuj id překlad /.avedenčho anglického terminu mate a maline: anglický termín denotuje &piSc česky termín pářeni (a také se užívá pro celou živočišnou říši. nejen pro človeka): „hledání protějšku" by spise odpovídalo anglickému matching, jež sc také použivi. 101 hledá submisivntho partnera, osoba s pečovatelskou vlohou hledá nč-koho, kdo má potřebu být opečováván atd. - což je označeno jako princip komplementarity. Testováni této teorie ukázalo, jak už tomu bývá pohříchu často s podněty zdravého rozumu, že - empirické výzkumy Winchovy předpoklady vesměs nepotvrzuji: lidé jsou spíše přitahování k partnerovi obdobných, ne protikladných charakteristik. (Přehled výzkumů srv, |Wh>te 1990|.) Jedna z prvních sociologických teorií výběru partnera se pokusila smířil Winchův princip komplementarity s empiricky už doloženou tendencí k homogamii, která mu na první pohled odporuje. Alan Kerckhoff a Kcith Davis |1962| vypracovali dvoustupňovou teorii Jiitru při výběru partnera. Tato teorie předpokládá, že V prvnim stupni prověrka potenciálních partneru odfiltruje ty, kteří neodpovídají předpokladům kulturní homogamie, zejména pokud jde o sociálni třídu, věk a rasu. Takto prověřený vzorek je pak dále filtrován už v těsnějším kontaktu námluv, milostných schůzek a dvořeni se - podle osobnostních rysů a teprve v tomto kroku se páry vybírají na základě Winchova principu komplementarity. Ani toto elegantní smířeni empirické evidence s teorií však neobstálo při dalším empirickém testováni (přehled srv. |Mursteín 1986]) a nový pokus už počitá s třístupňovým výběrem. Bernard Murstein nazval svůj model stimulus-value-role theory (SVR teorie) a předpokládá, že vzájemná přitažlivost jc založena na výměně aktiv a pasiv, jež každá ze stran přináší do vznikajiciho svazku. Rovnováhy směny musí býl dosaženo na třech úrovních, V prvním stadiu, jež Murstein označuje jako stimulus stage, jsou ve hře takové faktory, jako je fyzická přitažlivost, sociální dovednosti, temperament, pověst... ty stimuluji zájem. V druhém, hodnotovém stadiu, přichází na řadu hledáni kompatibility hodnotových vzorců týkajících se manželství, sexu a životních cílů. Ve třetím stadiu si pak už pár prověřuje vzájemné představy o výkonu rodinných rolí: rolí rodičovských, rolí hospodářských i rolí vzájemného sexuálního a mileneckého partnerství. Tento model obstál v empirickém testováni zatím pomčrnč úspěšné. Paralelně byla rozvinuta teorie Roberta A. Lewise 11972], jež je více opřena o teorii školy sociálního konstruktivismu a o komunikační teorie. I tato teorie předpokládá stratitikovaný výběr při volbě manželského partnera a stadii výběru rozlišuje nc méně než šest: 1. vzájemně percipovaná stimulace, 2. vzájemná odezva, 3. sebeodhalování, 4. přebíráni roli, 5. konstrukce interpcrsonálnich rolí a 6. dyadická krystali- sace. Jako svůj zamlčený předpoklad tato teorie rozpracovává proces přeměny sbližujícího se páru, procházejícího nomickou ruptúrou a budujícího si svou společnou konstrukci sociálního univerza, jak jsme tento proces poznali v Bergerově koncepci (srv. kap. 3.3), Všechny tyto teorie mají ovšem společnou slabinu: přijímají perspektivu zaangažovaného jedince či páru a odsouvají na okraj ty extemality. jež limitují rozsah voleb a často vedou ke zdaleka ne perfektním, nicméně v situaci nedostatku (a taje právě univerzální externí determinantou) velmi racionálním a tedy i obvyklým výběrům. Ač jc často z hlediska vzájemné rovnováhy kvalit až nepochopitelné, jak mizerné partnery si někteří lidé berou, uvážime-li vnější limity, v nichž činili svá rozhodnuti (to jcsl: uvážíme-li, z čeho mohli vybírat), vidíme, že jejich rozhodnuti bylo rozumné. Robert K, Merto n už na počátku Čtyřicátých let upozorňuje sociology: „Rozdíly mezi normami a mezi reálnými praktikami při vý'béru partnera jsou... nezbytné, protože praktiky jsou určovány nejen pravidly, ale i danými podmínkami, jež usnadňuji anebo ztěžuji sledováni pravidel... Mezi ne-normativní podmínky, ovlivňující reálný výběr... patři velikost skupiny, její skladba padle pohlaví, věková skladba a míra otevřenosti skupiny ke kontaktům s jinými skupinami" [Merton, 1941:342]. Jeho podnět vsak na několik desetiletí zapadl. Aby byla tato slabina překonána, potřebovala sociologie mocný impulz právě ze strany ekonomů, kteří už dávno dobře vědí, že je to právě stav nedostatku, jenž ponejvíce určuje lidské chování. O ekonomickou teorii se opřela Valerie K. Oppcnheimeruvá ve vlivné stati Teorie načasování manželství (A Theory of Marriage Ti-ming 119881). Východiskem jí byl model pracovního trhu, jenž má některé podobnosti se sftatkovým trhem. Zejména inspirativní jsou modely chováni osob při hledáni práce. Předpokládají, že z hlediska vhodnosti existuje jakási pravděpodobnostní distribuce volných míst a jen určité malé rozpětí v ní zaujímají „výborná" místa. Taje třeba hledat a do hledání investovat. Vedle přímých nákladu na hledání je velmi významný zejména nepřímý náklad: když odmítáme místa méně dobrá a pokračujeme v hledání, utíká nám plat, jejž bychom jinak už z těch méně dobrých pobírali. Zúčastněni si tedy vesměs stanoví jakousi minimálni úroveň nástupního platu, □ misia s nižši nabídkou odmítají; jakmile pak narazí na misto s platem nad takto stanovenou úrovní, vezmou ho. Kvalita uskutečněné volby, stejně tak jako doba strávená hledáním, stávají se funkci stanovené výše akceptovatelného platu. io:. 103 Situace při hledání místa jako vzor pro model hledání manželského partnera má tu výhodu, že výnos z volby jc snadno indikovatelný výší získaného, respektive sumou ztráceného platu. Zastánci paradigmatu racionální volby i pro sociologii fikají, že také při volbě manželského partnera jde o maximalizaci výnosu: rozdíl spočívá jen v tom. že výnos tu může mít i podobu néhy, bezpeči, sexuální slasti a podobných těžko měřitelných veličin. Výnos to však pořád je. Ponechme stranou některé další, v modelu pracovního trhu zahrnuté intervenující faktory, jako je míra koncentrace nabídky či produktivit (efektivita vynaloženého času), u podívejme se na odlišnosti mezi pracovním a snaikovým trhem. Základní odlišnost spočívá ve známé pravdě, že se ženi a vdávají i ti, kdož vůbec o provdáni neusiluji: manželští poradci dokonce vědí. že je to trh, na němž je přiliš usilovné hledáni kontraproduktivní. 1 na irhu s jiným zbožím ovšem zájemce zvýhodňuje, dává-li najevo, že možná koupí, možná ne... Druhý zasadni rozdíl spočívá v tom, že na sňatkovčm trhu hraje •systémovou roli věk zúčastněných. Distribuce poptávky je koncentrována do relativné úzkého věkového rozpětí, a po překročeni určitého prahu, jak zájemci věku přibývá, jeho šance rapidně klesají. Reálné rozloženi šancí s věkem je ale rodově specifické a intervenuje do něho výrazně několik dalších sociálních proměnných; u mužů je to tradičně jejich socioekonoiirtcký status (SES), k čemuž se brzy vrátíme. S věkem se ovšem měni i míra nejistoty kvalit jak nabízených, tak u partnera zvažovaných, n to v opačném směru, než je tomu u šíře výběru. Čim jsou partneři starší, lim bezpečněji lze rozeznal, co mohou reálně nabídnout: mnohé z toho, co má v nabídce u mladého partnera podobu latentní mužnosti, u staršího partnera se už zjevně realizovalo - anebo ne. Jakožto kupci umějí oba zúčastněni naopak lépe ocenil skutečnou hodnotu nabídky partnera; zkušenost akumulovaná s věkem jim umožní lépe rozeznal reálnost i relativní relevanci nabízených aktiv. Odložené rozhodnutí také implikuje výraznější zmenšení nákladů v podobě ztracených příležitosti (opportunity cosi) nežli na trhu práce, neboť v profesní dráze jsou náklady na změnu pozice menší: opuštěni jednou založené rodiny pro možnost založení rodiny lepši (snad), je evidentně nákladnější, než je změna mista v cestě za kariérou. Rané práce Beckera a jeho spolupracovníků |Becker et al. 1977, Becker 1974| tvrdí, že v samých základech zájmu na uzavřeni manželského kontraktu leži tradiční dělba rodových roli. Pokud (a nakolik) se v něm uplatňuji racionální rozhodovací procesy orientované k maximalizaci prospěchu, hledáme při směně to, co nám chybi, a nabízíme to, co zase partner může potřebovat. Jako o partnerovi o něm uvažujeme, pokud nabízí, co hledáme Kontrakt se uzavře tehdy, ziskáva-ji-li z něho obě strany, čeho se jim nedostávalo; neuzavřel by se, pokud by z něho získaly jen to, co už samy maji. Z toho ovšem plyne, žc jakmile budou ženy vstupovat na sňatkový trii s nabídkou podobnější nabidce mužů - tedy s nabidkou své výdělečné, nikoli pečovatelské a reproduktivní schopnosti, statečnost musi poklesnout, pokud neupadne racionalita mužů. 1 la manželství, která uzavřena budou (po zváženi výhodnosti nového prvku v ženské nabidce), budou pak křehčí, protože muži v nich budou postrádal vice z toho, čeho se jim nedostávalo (a ženy, opět racionálně vzato, nebudou tak závislé na udrženi manželství). To jsou ovšem, zejména na pozadi dalšího vývoje sňatečnosii, porodnosti a rozvodovosti od počátku sedmdesátých let, kdy byly tyto myšlenky formulovány, dosti povážlivé intelektuální konstrukce. Pokud by platily beze zbytku, odsouvají buď velký projekt ženské emancipace mezi Utopie, anebo znamenají konec rodiny v naší civilizaci. Máme bohudík dva zásadní důvody, proč tento závěr nemusime bezezbytku přijmout. Za prvé - ani autoři pohybující se výlučně ve výkladovém rámci ekonomických modelů, budovaných na předpokladu racionálni volby, si nemysli, že jejich teorie pláli beze zbytku. Naopak: vědí, žc jejich teorie slači vysvětlil jen omezený a poměrně malý podii variability sftalkového chováni, a spokojuj! se s tím, vědouce, že je lépe vysvětlit málo než nic. Druhý důvod k optimismu pro vzdělané ženy lze ale nalézt i uvnitř rámec ekonomických modelů: Oppenhei-inerová, aniž by opustila předpoklad racionální volby a maximalizace prospěchu, ukazuje na omezenost těchto závěrů, k nimž nikoli náhodou docházejí vesměs vědci, nikoli védkyně. Její model se odvíjí z následujících premis: 1. Proces výběrového párování (assortative mating) je zdržován tím, že tříděni potenciálních partnerů musi brát v úvahu nejenom současné, ale i pravděpodobné budoucí charakteristiky prověřovaného protějšku, což zvyšuje nejistotu výběru a prodlužuje dobu potřebnou k rozhodnuti. 2. Tento tlak na odloženi rozhodnuti o sňatku může být kompenso-ván předpokladem posňatkové adaptivní socializace, v níž se upraví nepřesné odhady budoucích charakteristik. Snižuje-li se ale pravdčpo- !(I4 105 dobnosl posňatkové adaptace, zvyšuje se závislost na správném výběru, který musi počítat s včLši nejistotou, což opět llači na oddáleni rozhodnutí, 3. Základním zdrojem nejistoty je v industriálnich společnostech budoucí zařazení prověřovaného partnera do ekonomických struktur prostřednictvím jeho zaměstnáni, protože to má rozhodující vliv na životní styl páru a na jeho socioekonomický status. Pro mladý par jc zvláště důležité načasováni startu ekonomické aktivity jako významný prvek v úvahách o načasování sňatku. 4. Jestliže má počátek ekonomické aktivity vliv na proces výběrového párování, pak konvergence mužských a ženských pracovních roli vede i ke změně ve výběrovém párování: zvyšuje se zejména míra nejistoty o budoucích vlastnostech ženy (neboť i mezi ně je zařazena její ekonomická potence) a snižuje se pravděpodobnost úspěšné posňatkové adaptace, protože oba partneři ekonomicky obstoji i bez manželství. Rodová diferenciace důsledků odkládání sňatku se však projevuje i v diferenciaci bilance nákladů ve formě ztracených příležitosti {<>/>-portunity cost). Mladému muži, který odkládá sňatek, přibývá, jak mu přibývá let, každým rokem do množiny potenciálních nevést nový ročník mladých žen, které dospěly na sňatkový trh. Jeho vlastni hodnota zároveň po určitou mez roste, jak se jeho kariéra mění z příslibu ve skutečnost. Při toni však neplatí cenu ztracených příležitostí ani v sexuálním životě, protože v liberálním klimatu má k sexu jako svobodný vesměs téměř stejně tolik příležitosti jako ženatý. Na první pohled se zdá, že tento důsledek sexuálního liberalismu platí dnes i pro mladou ženu. 7. hlediska její sňatkové strategie její to ale málo platné, protože jí s každým dalším rokem z potenciálních ženichů jeden ročník nikoli přibývá, nýbrž ubývá: z konstantní kohorty věkově přiměřených partnerů ubývají ti, kteří se žení s mladšími nevěstami. I z té množiny svobodných partnerů, která byla na trhu, když na něj přišla, mizí valem partneři, které si berou její vrstevnice, jež rozhodnutí o sňatku neodkládaly. Postupné seji tím zmenšuje i množina potenciálních partnerů pro nezávazný sex, takže nakonec začne platil i tuto cenu ztracených příležitosti. Oppenheiměrová však ukazuje, že ani model sňatkového trhu, respektující všechny výše uvedené předpoklady, neimplikuje fatální ne-rovnoprávnost žen. Naopak: ženská emancipace a inkorporace celoživotního placeného zaměstnání do ženské životní dráhy, včetně rovno- 106 právnych aspiraci žen na profesionální kariéru (a zejména úspěšné realizace lakových kariér), vnesly do těchto prastarých mechanismů nový prvek, a není to pokles hodnoty sňatku a rodiny, jak někteří teoretikové tvrdí. Naznačená logika totiž platí dále jen pro ty ženy, které nemají pro-lesionálni aspirace, dosáhly jen nízkého SĽS a na sňatkovém irhu si stanovily i relativně skromný minimální nárok na partnerův SES: ty -stejnč jak tomu bylo vždycky - dohře uděluji, když nebudou výběr příliš protahovat. To ostatně platí i pro ty z nich, které sice mají stanoven práh nejnižšího přijatelného SES u potenciálního partnera podstatně výše, než je jejich vlastní, jejich strategie jc však založena na tom, že mezi svými aktivy nabízejí maximálni posňatkovou adaptabilitu - jinak řečeno pro ty, které hledají tradiční dobrou partii a slibuji tradiční submisivitu (případně i výraznou orientaci na maleřstvi). Zejména pokud mohou přidat zářivé zdrávi, krásu a sexuálni atraktivitu, maji šanci na výraznou hypergamii a na to, že své děti vybaví do života podstatně vySšim rodinným SĽS, než jaký dostaly do vínku ony. Zároveň ovšem s tatínkem dosti starším než maminka, neboť se musi vdávat mladé - podstatný prvek jejich nabídky totiž časem rychle devalvuje. Na druhé straně méně riskuji chybu v odhadu, která jc u mladého partnera s aktivy vesměs jen potenciálními přece jen pravděpodobnější. Přibývá však žen, které na manželském irhu socioekonomický vzestup nehledají: maji ho založený ve svém vzdělání a často )sou třídně zařazeny relativně vysoko už rodinou svého původu. Pro ty se vynořuji jako vysoce produktivní dvě alternatívni strategie. Prvni z nich vychází z racionálního odhadu, že hodnota manželství pro profesně zdatnou ženu klesá s mírou jejího profesionálního úspěchu. Nepotřebuje už manželství jako ekonomický zdroj. Nepotřebuje ho ani jako statusoivorný prvek, protože si své společenské zařazení určuje sama, aniž má zapotřebí přebírat manželovo. I jako zdroj pravidelného sexuálního uspokojeni manželství pro ni kleslo na hodnotě: v liberální společností totéž může dostat i bez manželství, Všechna kosmetická impéria, salony krásy a celý módni průmysl ji navic přesvědčují, že si může koupit i sexuální atraktivitu, ba i vzdorovat věku, dokud ji to bude zajímat. Obětuje vlastně jen potěšeni / mateřství, což je hodnota, jež nemá mnoho advokátů, a lze uvěřit i tomu, že smysluplná práce ji snad i může uspokojivě kompcnsovai. Statistiky naznačuji, že tuto alternativu u nás voli přibližně pětina žen s vysokoškolskou kvalifikaci už zhruba od poloviny šedesátých let. 107 Pak je tu ovšem jiná alternativa, která nepředpokládá pokles hodnoty sňatku a založení rodiny, ale činí rozumným posun okamžiku výberového rozhodnutí do vyššího věku. Oprávněně vidí nový prvek změněné situace v tom, že pro ženy, které přinášejí mezi svými aktivy na sňatkový trh - obdobné jako to činili tradičně jen muži - i svůj příjmový potenciál, obrací se u faktoru přibývajícího veku překvapivě, ale logicky znaménko z minus na plus, obdobně jako je tomu u mužů (samozřejmé po jistý limit, který je u žen přísnější; k tomu se ještě vrátíme). Předpoklad, že s přibývajícími lety se množina potenciálních partnerů bez ohledu na jejich stav ženám zužuje a mužům rozšiřuje, je totiž cele založen na tom, že ženy si berou muže starší, než jsou samy, a muži naopak, Toto pravidlo však plati jen pro ženy do určitého věku. Průměrná Američanka, která se vdává v osmnácti, bere si muže v průměru o tri roky staršího, la, která se vdává v dvaceti pěti, už jen o rok staršího a sňatky žen starších než dvacet devět let už zaznamenávají průměrný věk ženichů nižši než průměrný věk nevěsty (ženiši třiceti pěti letých nevěst jsou v průměru o dva roky mladší; cit. dle [Oppenheimer 19SS|). Samozřejmě, že se stoupajícím věkem nevěsty stoupá hypogamie: na prázdnícím se trhu snižují neprovdané ženy nerealisticky vysoko položený práh očekávaného minima, zejména pokud jde o příjmové zařazení partnera. Nemusejí už také od něho po této stránce tolik očekávat, rozvinuly vlastni zdroje. To však je jen další osvobozující prvek, který' dává ženě nebývalou svobodu vybírat podle neinstru-mentálnich kvalit a jit svobodněji za hlasem svého srdce a touhy. Statusová hypogamie, kterou společnost pořád ještě percipuje jako východisko z nouze, neni ale jedinou strategií, kterou nová situace ženě nabízí. Mění se totiž i strategie mužů, a to zejména mužů vysoce kvalifikovaných. Ty, které nepočítají s hypogamií, se v ní maji o co opřít: teorie her ví, že strategie protihráče je nutnou součástí strategie vlastni. Ti. kteří ve hře o úspěch a kariéru aspiruji výše, nesou i vyšši rizika. Sázejí vyšší sázky a je jenom přirozené, že při výběru na sftatkovém trhu kladou větší důraz na výdělečný potenciál hledané partnerky a na její kulturní kapitál. V dynamické, „rizikové" společnosti právě pro ně dvojité ekonomické zakotveni rodiny nabývá na významu. A jako drive platilo jen pro ženy, platí i pro tyto muže, že opatrnější kupci si počkaji, až a zda se z latentních zdrojů potenciální partnerky stanou zdroje skutečně mobilizovalelné. Znamená to samozřejmé vybirat mezi ženami profesionálně i lidsky vyzrálejšími. Přibývající věk nezužuje tak dramaticky množinu potenciálních partnerů pro kvalifikované ženy také proto, že žijeme ve společnosti se setrvalou vysokou hladinou rozvodovosti: ti, kteří z trhu už zmizelí, se na něm po nějaké době často znovu objevují. Dobrá hospodyně najde na trhu „z druhé ruky" často značkové zboží daleko větší užitné hodnoty, než mají předražené novinky na trhu se zbožím novým. Otevřela se také možnost (morálně sporná, ale pohřichu často realizovaná) vybírat i z ženatých a vyhlédnuté zboží svými vyššími zdroji prostě přeplatit. Zdá se, že tyto alternatívni strategie se prosazují ve zvysujiei se míře v posledním obdobi v celém západním světě a začínají se prosazovat i u nás. Protože však přehled o mírách realizace jakékoli strategie v této oblasti můžeme získat až po uzavření reprodukčni fáze životního cyklu, na spolehlivější výroky o tom, jaký podíl populace kterou strategii (a jak úspěšně) realizoval, si ještě dvacet až. třicet let počkáme. Už zmíněným limitem těchto strategií je ovšem fekundita Žen, která s věkem klesá a poměrně brzy naráží na ncpřekročitelnou hranici. Zatímco nejen pro soužití a pro sex. ale ani pro sňatek neni na žádné straně praktická věková hranice, pro založeni rodiny je ten limit u ženy naprosto přisný.10 Nejen pro kvantitu, ale zejména pro kvalitu reprodukce populací vyspělých zemí bude mít, zdá se, zásadní význam schopnost vzdělanějších vrstev individuálně reflektovat vzniklou situaci na sňatkovém trhu a potom úspěšně realizovat ve zúženém časovém prostoru mezi věkem sňatku a koncem reprodukční schopnosti projekt třeba i větší rodiny. Vyspělé státy dokazují, že to možné je -holandské ženy maji například těžiště fertility položeno do věkové skupiny třiceti až třiceti pěti letých a stejné pozdě rodící populace švédská se nedávno vrátila průměrným počtem narozenýeh děti na matku jako jediná (první?) v Evropě" nad reprodukční miru. " Možnost porodit dítě 7 darovaného vajíčka, oplodněného vlastním manželem in vitra a implantovaného do délohy ženy po rnenopauze, oviem dramaticky překračuje tuto přirozením bariéru: zatim nc;starši ženč narodilo dítě péčí lékařů v 63 letech. ' S vyj:rnVou Irsku, k líre potí reprodukční míru nikdy ncscstnupilo. 10B 109 5.1.2. Sociálni a kulturní determinanty výběrového párováni Jak jsme videli, teorie sfialkového trhu předpokládají, že se v procesu párovaní vyhledávají dvě rozumné osoby. Zejména u mladých zamilovaných páru to ale není predpoklad, na který- by se dalo vždycky spolehnout. Většina známych společnosti (až do konce devatenáctého století včetně naši) neponechává proto výběrový proces v rukou zainteresovaného páru: reprodukce - fyzická i sociální - a tedy další bytí společnosti na něm závisí. Záležitost tak fatálního významu je pro všechny okolo věcí příliš vážnou, než aby mohla býl ponechána na vůli páni adolescentů, a to ještě v okamžiku, kdy jejich omezenou lidskou zkušenost a nezralý úsudek rozostřuje sexuální touhou rozbouřená hormonální hladina. Bylo by ovšem omylem se domnívat, že ve společnostech našeho typu, tedy těch, které svěřily vzájemný výběr do rukou hledajícího se páru, vznikla situace, v níž se svobodní jedinci snoubí podle charakterových rysů a sexuálních preferenci, jež jsou v populaci rozloženy náhodně: kdokoli si může vybrat kohokoli, je to jen věc náhody. Nic není vzdálenějšiho od pravdy: ač v rétorice zrušeny, systémové determinanty výbéru působí dále. Systémové determinanty ovlivňují výběr tím, že k určitému chování táhnou i tlačí. Tah k určitému typu výběru spočívá v jeho sociálním omezení: každá společnost je vnitřně rozdělena v subkultury, třídy a teritoria, za jejichž hranice se člověk těžko dostává, natož aby tam měl pohodu k výběru životního partnera. Přímý tlak na výběr pak vykonává vlastni rodina. Tento tlak působí na dvou rovinách: projevuje se jednak jako manipulativní jednání rodičů, kteří, i když ztratili moc přikázat, maji na výběrové párování svého ditčte pořád podstatný vliv. Tento vliv je přirozeně zakotven v jejich autoritě, ale odvozuje se i od kalkulu potomka, jenž bere v úvahu rodiče jako významný zdroj pro uvažovanou mladou rodinu, aniž si to vesměs uvědomuje. Rodiče všalt maji na výběrové chování svého potomka vliv i nepřímo, hodnotami a postoji, jež mu vštěpovali v socializaci od batolecího věku; tento vliv je snad ze všech vlivů nejsilnějši. Sociologické teorie výběrového párování proto vždy počítají s procesem přinejmenším dvoustupňovým; v tom prvním stupni se výběr sociálně zúží a omezi determinantami, jež maji objektivní, kulturní a sociální povahu a leží před vlastním rozhodovacím procesem. Základni z nich jsou v sociologii už dobře zmapovány: Sousedství a teritoriální blízkost patři k těm výběrovým determinantám, které byly popsány nejdříve. James Bossard 11932] analyzoval registrační formuláře pěti tisíc sňatků zaregistrovaných roku 1931 ve Filadelfii a zjistil, ze třetina snoubenců bydlela v těsném sousedství - nejvice pět bloků vzdálena. Samuel Stouffer |1940] zjistil, že pravděpodobnost sňatku pozitivně koreluje s pravděpodobnosti interakce a nepřehledná řada dalších empirických šetření opakované potvrzuje, že většina lidi si nachází partnera v okruhu jednoho-dvou kilometrů od svého bydliště. U těch. kdo dojíždějí za prací, a zejména u dojíždějících studentů, je tato pravděpodobnost menší. Věková homogamie je druhým empiricky potvrzeným předpokladem zdravého rozumu pro uzavřeni sňatku. Variuje však významně historicky i mezi kulturami a je relativné citlivá i na krátkodobé změny na manželském trhu. Dokud byl sňatek uzavírán v referenčním rámci rodové hereditámí a majetkové strategie a partneři se nevybírali sami, nýbrž prostřednictvím svých rodičů, ani věku snoubenců, ani jejich vzájemnému věkovému poměru nebyl přikládán velký význam, Měšťanská rodina si postupně vytvořila model s mužem v průměru o pět až patnáct let starším. Kulturní vzorec předpokládající ženicha staršího než nevěsta je založen v kombinaci biologického a sociálního vkladu partnerů za situace tradiční dělby rodinných rolí. Muž. potřebuje k tomu, aby se ekonomicky etabloval, určitý čas, a proto se žení až po třicítce Nevěsty v jeho věku jsou však už za vrcholem plodnosti, a proto, můžc-li si to dovolit, si vybírá partnerku ve věku maximální fekundity, jež u Žen vrcholí brzy po dosažení dvacátého roku. S tím, jak výběrové párování převzali do svých nikou sami potenciální partneři, klesal věk sňatku i věkový rozdil v páru. Tato tendence zesílila vzrůstem vzdělanosti žen a všeobecným rozšířením vysokoškolského vzdělání, a dále sílí, jak se přenáší hereditámí důraz z ekonomického na kulturní kapitál, sbližuji se rolová očekáváni na muže a na ženu, klesá hodnota mateřství a velikost rodiny omezují jiné než biologické limity. Jistá věková superiorita muže je však stále statisticky i kulturně normálni a nacházíme ji i u opakovaných sňatků. V populacích, které prošly výraznou změnou v míre porodnosti (natalitní vlnou, baby-■boomem), vyvolává předpoklad staršího ženicha jev označovaný jako sňatková tiseň (marriage squeeze): z ročníků narozených na počálku populačního boomu dospějí do kulturně optimálního sfiatkového věku nejdříve ženy, a ty jen obtižně hledají partnery ve starších, populačně 110 I I I slabších ročnících mužů. A naopak muži, kteří se narodi na počátku populačního poklesu, nenacházejí už v mladších ročnicích nevěst dost partnerek. Tento jev popsali poprvé D. Akers (1967) a H. Musham |1974] na ročnících z amerického baby-boomu po druhé světové válec. V českých zemích procházejí právě v druhé polovině devadesátých let sňatkovou tisni ročniky žen z vysoké populační vlny z poloviny sedmdesátých let. Působí to na pokles statečnosti, zvyšování věku sňatku u žen, pokles porodnosti a snížení věkového rozdílu v nově uzavíraných sňatcich, protože ženy při výběru berou v úvahu i své vrstevníky a muže lehce starší, které by jinak přenechávaly mladším ročníkům. Muži začnou mít nedostatek nevěst se zhruba osmiletým zpožděním. Bude to tlačit na další snížení věkového rozdílu, protože ženy, které zůstaly na sňaLkovém trhu, budou čekat na dorůstající ročníky mužů a ti budou mít malou nabídku v ročnicích mladších, než jsou sami. Konec populační vlny však nemá zrcadlový účinek na porodnost: jestliže nedostatek ženichů porodnost snižuje, nedostatek nevěst ji snižuje také. To jsou ovšem jenom demografické předpoklady -jaký vliv bude mít průchod populační vlny sňatkovým trhem na sňat-kové chováni populace, procházející zároveň celkovou společenskou přestavbou a změnou ekonomického režimu, je pro predikce dalšího vývoje české rodiny velmi zasadni otázka, jež zatim čeká na odpověď. Etnická a rasová homogamie je dalšim dobře prozkoumaným fenoménem, jež ukazuje na sociální limity zdánlivě svobodné individuální volby. Některé společnosti zakazují rasově smíšené sňatky prostě zákonem, a mýlil by se, kdo by takové zákony hledal jen ve středověku, ve fašistických režimech anebo mimo industriálne vyspělé společnosti. V USA platil zákon zakazující miscegenatíon neboli rasově smíšený sňatek v mnoha státech do druhé poloviny šedesátých let (dvacátého století) a teprve výrok Nejvyššího soudu z roku 1967 učinil tyto zákony neplatnými. Ačkoli se od počátku sedmdesátých let počet rasově smíšených manželství ztrojnásobil, ještě US Census data z roku 1992 ukazují, že 95 % z manželských párů v USA je stále rasově homogenních. Smíšených sňatků je ale ještě méně než 5 % - v roce 1992 jich bylo v USA uzavřeno 2,2 %. Jen tak nepatrný podíl Američanů dokázal překročit rasovou bariéru na vnitrním manželském trhu -imigrace rasově smišených párů ze zemí s nižší rasovou bariérou má pořád ještě větší vliv |CeUes, 1995:187|. Smíšené sňatky jsou pak také pevně kulturně strukturovány. Už na počátku čtyřicátých let, když Robert K. Merton zaváděl termín zjevné a skryté kulturní vzorce (overt and hidden cultural patterns) a potřeboval najit každému Američanovi srozumitelný přiklad pro rozdíl mezi nimi, demonstroval ho na skutečnosti, že ačkoli je daleko většim porušením uznávaných kulturních norem, má-li sex béloška s černochem, než když má sex běloch s černoškou, je. proti pevnému přesvědčeni všech Američanů, v USA daleko více sňatků čemoch-běloška než běloch-černoška. Pod všeobecně známým kulturním vzorcem leží ukryt jiný, a ten je daleko silnější. V roce 1992 měl pořád ještě převahu 2 ku I, Mezirasové sňatky mezi bělochy a Japonci či Filipínci sledují opačný vzorec: ženich je bílý dvakrát častěji než nevěsta. Jak už napovídá vyšší podíl smíšených manželství mezí přistěhovalci nežli na domácim sňatkovém trhu, USA jsou zemi zvláště vysoké rasové homogamie. Z evropských zemi jsou tradičné tolerantní k smíšeným manželstvím zejména Francie, Holandsko a Anglie. Není náhodou, že jde o bývalé koloniální mocnosti. Koloniální úředníci a kolonisté se často v sexuální nouzi přizpůsobovali místním zvykům a zakládali párové soužití s domorodými ženami, které si podle místních zvyků případně i kupovali. Doba vrcholného rozkvětu koloniálních impérii na konci devatenáctého století však byla v Anglii i dobou vrcholného viktoriánského puritanismu. To, že reprezentanti bílé rasy, místo aby dávali domorodcům přiklad křesťanské ctnosti, žili s místními ženami v „konkubinátech" (a ti hamižnější z nich jich mčli i několik, takže žili k tomu všemu ještě v mnohoženstvi), působilo skandály v pobožnůstkářském tisku a nakonec i v parlamentě. Koloniálni správa byla pod tímto tlakem nucena nové konkubináty v roce 1909 zakázat, postaravši se tak o incidenty, četné ještě po dalších dvaceti letech. (Na už existující konkubináty se zákaz - zřejmě z obavy o pád impéria - ostatně neodvážil sáhnout.) Francouzi mčli pro tyto věci daleko jemnější pochopeni a styky mezi svými koloniálními úředníky a domorodkami tiše podporovali, ať nabývaly podle místních zvyků jakékoli podoby [Hyam 1990). Tu i tam však zůstala z praktické zkušenosti tolerance k rasově smíšeným párům zachována a velká přistě-hovalecká vlna z bývalých kolonii v padesátých a šedesátých letech zachovává demografický základ pro četné smíšené sňatky v těchto zemích i po rozpadu kolonialismu. Od počátku sedmdesátých let se k nim pak přidaly tradičně liberální skandinávské země, takže Evropa patři kc kulturním oblastem s relativně velkým podílem rasově smíše- I 12 113 ných párů; nclolerance k nim se považuje za kulturně pokleslé chováni. Pro české země, které jsou v tomto ohledu snad ještě hůře zatíženy předsudky, než jsou dnes bývalé otrokárske jižanské státy v USA, bude z tohoto hlediska vstup do Evropy obtížný. Údaje o hetcrogamii naši jedinou rasovou menšinou Romy sanui/ŕciine chyhěji, ale nesystematická pozorování napovídají, že pokud k ní dochází, sleduje čcmošsko-bělošský vzorec USA: vc smíšených párech je častěji bčloš-ka žena a Rom muž Náboženská lieterogamiť byla v nábožensky exaltované a přitom smíšené Evropě dlouho pronásledována zevnitř i zvenčí. Zevnitř: ortodoxní katolíci ani 2idé smíšené sňatky neuznávají - krásná novela Ivana Olbrachta O smutných ocích Hany Karadžičové (1936) může být čtena i jako sociologická studie nábožensky motivovaného ostra-kismu. Zvenčí přestalo bránit na našem územi rakouské zákonodárství smíšeným sňatkům od roku ISI2,J (neurčitěji už od tolerančního patentu Josefa II. v roce 1781), protože však církevní sňatek zůstával ze zákona povinný a katolická cirkev smišené sňatky neuznávala, pro manželskou hetcrogamii v převážně katolickém Rakousku nezůstávalo mnoho místa: vnější limit utiskoval heterogamni volbu až do zrušení povinnosti církevního sňatku v roce 1919 |K)ahouch I962|. Vc většině vyspělých států se při censech sleduje náboženské vyznáni občanů, občané také svobodněji reflektují svou náboženskou identitu a i míra náboženské heterogamie je rutinně sledována. Podobně jako u jiných znaků, jak se politicky otevřené společnosti postupné stávají i společnostmi kulturně otevřenými, míra náboženské homogamie klesá. V Evropě klesá také s postupující sekularizaci, respektive převrací se ve stoupající homogamii osob bez vyznáni, jak jich ve společnosti přibývá. Ani v Evropě - o Spojených státech a zemich třetího světa nemluvě - však vývoj k sekularizaci neni tak silný a jednoznačný, jak se před pár desetiletími myslelo; u nás po uvolněni ze jha despotického socialismu dochází nedramaticky, leč jednoznačně k nárůstu počtu věřících a k regeneraci církevního života. Můžeme pozorovat, že je to provázeno vzestupem náboženské homogamie, ač neuplynula ještě dost dlou- " S výjimkou sňalků Židů s nezidy, které zůstaly v Rakousku zakázány ai do jeho rozpadu; povolil jc až nový československý rodinný zákon z roku 1919. I 14 há doba na to, abychom se mohli přesněji vyjádřil o povaze trendu a měli spolehlivá kvantitatívni data o podilu náboženské homogamie podle jednotlivých cirkvi. Vzdelanostní a třídni homogamie nabývá v postmodemich společnostech nové podoby. Společnosti politicky koncipované jako společ-iio-ti otevřené *c stávají i kulturně otevřenějširni a mobilnějšími. Staré bariéry mezi církvemi, etnickými skupinami, rasami a stavy ztrácejí svou starou neprostupnost. Zvýšená prostorová mobilita překonala teritoriální omezenost výběru partnera. Všechny tyto klasické determinanty výběru pozbývají na váze. Velmi rezistentní je však homogamie třídní. Neprostupné bariéry samozřejmě i zde zmizely a pojem mesa-Hance ztratil smysl. Jak přestává být klíčem k sociálnímu postavení zdřdčný ekonomický kapitál a vyšši stupně vzděláni se otevírají všem, zvyšuje se i třídní heterogamie. Se stoupajícími nároky na výkon u vyšších stupňů vzděláni vynořuje sc však homogamie nová, v kognitivních třidách, jež v sobě nese latentné možnost opačného pohybu od otevřené společnosti, neb inteligence je značně dědičná (srv kap. 4.). Soudobá česká společnost, s třídní strukturou po léta deformovanou a mystifikovanou, je i z tohoto ohledu krajně neprůhledná. První sociologické studie k tomuto tématu u nás přinesla Klára Vlachová [1996). S.2. Sex, láska a jiné pomčry mezi pohlavími Celý až dosud presentovaný pohled na vytváření lidských párů vychází ze zamlčeného předpokladu, že výběrové párování je ve společnostech našeho kulturního okruhu orientováno k manželství a ke vzniku rodiny. Tento předpoklad však neplatil nikdy úplně a ve druhé polovině dvacátého století začíná platit méně a méně. Pro sociologii rodiny je samozřejmé nejzajímavějši konstituce lidského páru jako reprodukční jednotky, tedy jako základu domácnosti a rodiny. Je tomu zřejmě tak i z hlediska zúčastněných, jak lze soudit z toho, že v dosud žijících kohortách, které už uzavřely reprodukční proces, jen naprosto marginální skupina mužů i žen prožila svá plodná léta, aniž založila v jisté fázi životního cyklu párový vztah jako reprodukční jednotku," - '» Podii celoživotní bezdetných klesl v 50. a 60. letech až k fyziologické hranici 5 %jak v ČSR, iakv USA 115 a s možnou výjimkou Skandinávie to byla vesměs rodina legálně registrovaná jako manželství otce a matky. Před tím, po tom a ve vzrůstající míře také vedle toho však zúčastnění věnovali významnou část svého životního potenciálu výběrovému párováni, jež nemělo ani za svůj vzdálený cíl založení rodiny, nýbrž emocionálni a sexuální uspokojení. Láska se v naši kultuře plně emancipovala jako autonomní instituce už v romantickém devatenáctém století (ponecháme-li stranou středověk, kdy to byl asi přece jen spíše luxus pro elitu), sex za ni následuje počínaje sedmdesátými lety dvacátého století. Lidé mají s druhým pohlavím nejrůzněji kulturně vzorované druhy poměrů,14 a tato skutečnost je sociálně tak významná, že sociologie ji nemůže trvale přehlížet. 5.2.1. Sex - empirický výzkum sociálně determinované variability Sex považovali sociologové dlouho za příliš chytlavé téma, než aby bylo moudré otevřít mu dveře do jejich védy. Lekce ze smutných konců mudrováni o divošských sexuálních praktikách u spekulativní sociologie rodiny z konce devatenáctého století (jež mají samozřejmě pokleslejší a pokleslejší epigony dodnes) také odrazovala od studia tohoto základního lidského chování: empirickému pozorováni se zdálo nedostupné a ke spekulacím se už nikdo nechtěl nechat strhnout. Základni průlom znamenalo dílo Alfreda C. Kinscyho, jenž otevřel okno do nového sociálního prostoru, když v roce 1948 publikoval se spolupracovníky Wardellem B. Pomeroyem a Clyde E. Martinovou knihu Sexuálni chováni lidského samce (Sexual Behaviour in Iluman Male 11948|). Kinscy nebyl sociolog a na jeho knize je to vidět. Je založena na empirickém výzkumu ohromného vzorku několika desítek tisíc dospělých Američanů - který byl získán samovýběrem! U takto citlivého tématu mohou být výsledky po právu zpochybněny, pokud si činí nárok na výpověď zástupnou pro celou populaci - a to si Kinscy činil. Základním motivem všeobecné ostré kritiky nebyla ovsem metodologie, ale morálni rozhořčení konzervativní Ameriky. Kinsey však citlivě vystihl, že druhá světová válka prolomila tabu mlčeni o sexu, jež jc- M Vynořující se institucionati/aci reflektuje jazyk posunem ikJ hýl v poměru k někomu í mil i někým poměr. ho kritici vlastně hájili, pokračoval ve svých výzkumech a po pěti letech vydal další studii, tentokrát o ženské sexualite. Monografie Sexuálni chováni lidské samice (Sexual Behaviour in Human Female |1953|) už byla skutečně diskutována v odbornějším kontextu, ač se týkala empirického studia ctnosti žen, což byla oblast, kterou Kinsey moudře v prvním kroku jako přiliš pohoršlivou pominul. Kinseyho práce znamenala pro sociologii přinos ve dvojím směru: jednak učinila průlom do předsudku, že na některé věci se nelze při sociologickém výzkumu ptát, protože bychom urazili respondenta. Tim, že shromáždil od tak velkého množství Američanů výpověď nejenom o frekvenci jejich souloži, ale i o jejich sexuálních praktikách a orientacích, včetně těch, jež byly v té době nejen totálně tabuizované, ale jež byly i v právu řady amerických států klasifikovány jako zločinné a trestné, dokázal, že nejen ptát se, ale i získat odpověď lze prakticky na cokoli, je-li otázka správné položena. Kinsey byl ovšem ještě přesvědčen, že s otázkami na sexuální praktiky se nelze obracet než na dobrovolníky, kteří projeví ochotu o svých intimitách vypovídat, a to že vylučuje reprezentativní vzorek založený na náhodném výběru; ve své době měl asi pravdu. Pro sociologické poznáni sexuality jako kulturního fenoménu není ale podstatná relia-bilita a reprezentativita průměrů výskytu a frekvence jednotlivých sexuálních praktik, ale sociální determinace jejich variability. A v tom je druhý, zásadní Kinscyho přinos: sebraná data třidil důsledné podle vzdělání, náboženství, etnicity a věku respondentů. Etabloval tim empirickou sociologii pevně v dosud prázdném prostoru mezi studiem sexu jako biologické výbavy člověka a morálními úvahami filosofující etiky. Po jeho průkopnickém kroku se ovšem - s výjimkou zevrubné kritiky reprezentativity jeho výpovědi - dlouho nikdo nepokusil o pozitivní překonáni jeho limitů. V USA i jinde se otevřely dveře pro sociologické výzkumy na omezených vzorcích úzce definovaných subpo-pulaci (zejména vysokoškolští studenti se stali takovou opakovaně analyzovanou skupinou) a ty výzkumy, které usilovaly o reprezentaci cele populace, omezovaly se na užši škálu sexuálního chování. Systematickou, teoreticky podloženou práci na tomto poli vykonal zejména Ira l„ Relss |1967, 1986, 199Q|. Až teprve hrozba AIDS otevřela zdroje pro financování výzkumů rozsahem obdobných pionýrské práci Kinseyově, V první polovině devadesátých let proběhla vlna výzkumů: ve Francii jSpira ct al. 1993|, 116 117 ve Velké Británii |Welllngs et al. 1994], v Dánsku [MeJbye a Big^ar 1992J, ve Finsku [Kontula a Haavío-Mannila 1993] i v Holandsku ISandfort ct al. 1991] mají dnes už sociologicky zmapováno sexuální chování svých populací. Pro Spojené státy velký reprezentativní výzkum sexuality organizoval Eduard O. Landmann. Výsledky publikoval V knize Sociálni Organizace sexuality. Sexuální praktiky ve Spojených -Slotech (The Sociál Orgariisation of Sexuality: Sexual Pracliccs in the United States) [Laitdman ct al. 19941, jež překonává klasickou Kinseyho práci v reprezentativně, metodologii i v teoretickém zakotvení, nezůstávají však nic dlužna ani v aspiraci na zevrubný a úplný popis sexuálního chování v celé americké populaci. O českém sexuálním ehování mánie informaci z Burešová a kol. JI9S7| Guldberjr a kol. |lí>94], Kraus a kol. |l996a, 19Mb|, Weiss a Zvěřina j 1994, 199S], Weiss a kol. [I99ů| a nejakniálneji souhrnně ve Weiss a Zvěřina |2«01| 5.2.2, Měniči se kultúrni vzorce u sexuální revoluce Druhým argumentem pro sociální podmíněnost lidského sexuálního chováni je vedle jeho třídní, etnické a nábožensky podmíněné variability i jeho historická promčnnost. Jak se v historii prosazovala proti historii královských dekretů a politických konfliktů historie žitého světa a jak se etablovala historická demografie, shromažďovalo se více a více důkazů o historickém vývoji kulturních vzorců sexuálního chování. Cambridgeská škola historické demografie [Laslert 1972, I977| pozoruje v historii a předpokládá i v dalším vývoji cyklické opakováni vln vyšší a nižší sexuální permisivity. Širší oporu však ziskal názor, že v proměnlivých vzorcích sexuálního chováni v naši civilizaci lze vysledovat jednosmůmý vývoj k vyšší pennisivitě. Není (o ovšem vývoj plynulý - vyznačuje se nerovnoměrnou dynamikou a můžeme v něm rozeznat několik „sexuálních revoluci". Pomineme-li neolitickou revoluci, jež podle názoru sociobiologie znamenala i zásadní zlom v reprodukčním chování druhu Homo sapiens a zejména zákazem incestu nás vytrhla / původní snad neomezené permisivity, legitimní vzorce našeho současného sexuálního chování jsou zřejmé výsledkem tří výrazných sexuálních revolucí. První revoluce, svou hloubkou a rozsahem pro nás nesrovnatelné nej významnější, založila vlastně jednotný kulturní vzorec evropského sexuálního chování. Prošla Evropou v průběhu prvního tisíciletí našeho letopočtu a je spojena s šířením křesťanství. Výrazně modifikovala jak staré antické mravy (zejména poměr k homosexualitě a podobu lásky manželské (srv. napr. [Foucault 19R4|), tak judaistické tradice rozširené patriarchálni rodiny, i divošské sexuální praktiky asijských kmenů osídlujíeich Evropu v průběhu stěhováni národů, a nakonec okolo přelomu prvního tisicilcti našeho letopočtu i kmenové zvyky Slovanů na našem území. Sjednotila toto velmi různorodé kultúrni dědictví na společném půdorysu přísné monogamie párové rodiny s tabuizovaným incestem, ta-buizovanou homosexualitou a s ostře rozlišenou legitímni a nelegitimní reprodukci- Postupně prosadila úplný monopol manželství na sex a nerozlúčite host svazku manželského, i když vždy realisticky tolerovala nelegitimní instituci nevěry, zejména u mužů a u nižších společenských vrstev, pokud byla realizována v prostituci. Všeobecně kladla důraz na pohlavní zdrženlivost a adorovala panenství. Církev se při lom zhodnocením celibátu emancipovala postupně od státu jako systému vládnoucích rodin a rozvinula se v jemu rovnoprávnou politickou i ekonomickou moc s rozhodujícím vlivem při kontrole sexuálního chování. Někdy v jedenáctém století se rozhodla sociálně tabuizoval sexuální chování a asociovala sex s hříchem (Duby 11997]) Dalši sexuální revoluce v naší historii nedosahuji tuto křesťanskou revoluci sexuálních mravu svou hloubkou, rozsahem ani historickým významem, ale přelomová změna mezi tradiční a moderní evropskou společností je i z tohoto aspektu nepřehlédnutelná. V každém případě lze rozlišit v dalším vývoji dva další výrazné prahy. Obě následující evropské sexuální revoluce principiálně respektuji monogamickou párovou rodinu jako základni reprodukční instituci, měni však postoje k sexu, zejména mimomanželskému. Historická demografie to dokládá i na počtech mimomanželských početí a na sezónních rozdílech manželských a mimomanželských početí. Obě revoluce také znamenali zásadní změnu ve výběru partnera pro založení domácnosti i rodiny a ve snubním chováni. Druhou sexuální revoluci z přelomu druhé poloviny šestnáctého stoleti indikuje nová otevřenost, hédonismus a vysoké hodnocení sexuality (jež našlo výraz zejména v renesančním umění j i výrazné zvýšení počtu nemanželských porodů s vrcholem okolo roku 1590. Sociální reakce na toto uvolnění znamenala několik století trvající ústup před soustředěným náporem jeho kritiků, formulovaným v protestant- I IS 119 ských zemích v puritariismu a na našem území v rckatolisaci. Obnovený přísný monopol manželství na sex začal znovu prolamovat od přelomu osmnáctého a devatenáctého století nový koncept romantické lásky, aklamující zejména právo na vlastni volbu při uzavírání manželství, a nové myšlenky ženské emancipace, jež usilovaly zejména o zrušeni dvojí sexuální morálky pro muže a pro ženy. Tento vývoj vyvrcholil třetí, zatim poslední sexuální revolucí z šedesátých a sedmdesátých lei dvacátého století, Vedle řady sociálních determinant, z nichž stojí za zminku především postup sekularizace, vzrůst úrovně sociálního zabezpečení a životní úrovně i zvýšeni vzdělání žen a jejich ekonomická nezávislost, odstartovaly ji především nové, nebývale účinné a všeobecně dostupné antikoncepční prostředky (hormonální tablety a nitroděložni tělisko). Tato sexuální revoluce odmítla už radikálně a otevřeně monopol manželství na sex, emancipovala sex nejen od reprodukce, ale i od romantické lásky, a učinila ho plně legitimním samostatným zdrojem slasti a novou oporou lidské identity: sex se stal pro mnohé v sekularizované společnosti novým náboženstvím. A nebyla to revoluce povýtce mužská, jako byly ty předchozí. Feminismus aklamoval právo ženy na autonomní rozhodování o vlastním těle, svobodný výběr partnera pro orgasmus a autonomní rozhodování o mateřství včetně volného přístupu k umělému přerušeni těhotenství. Další vývoj přinesl s sebou experimentování s novými formami sexuálních vztahů, z nichž na významu trvale nabylo zejména soužití nesezdaných, i výstřelky s malým výskytem a velkou publicitou (skupinové manželství, skupinový sex, výměny partnerů...), ale také legitimaci homosexuality, vzestup podílu dětí narozených mimo manželství a konec jejich nelegitimity, i historicky jedinečný pokles porodnosti pod miru prosté reprodukce ve většině průmyslově vyspělých zemí. I tato revoluce měla a má své radikály a umírněné. Na našem úze-mi probíhala v umírněných variantách a omezeně artikulovaná; po politickém převratu v roce 1989 vstoupila k nám už jen její nejpokleslej-ší část v podobě sexuálního průmyslu. Ľxistujc obecná shoda, že tato sexuálni revoluce se už obrátila na ústup, zproblematizovaná zejména výskytem AIDS. Jako všechny revoluce, i tato dala vzniknout restauraci v podobě novokonzervativního přístupu k sexu (srv. výzkum sexuality teenagerů na konci devadesátých let |Sexualita 1999|). po ústupu z výchozích radikálních pozic však zanechala po sobě v naší kultuře i nevratné změny v identitě, postojích i v sexuálním chování. 120 5.2.3. Láska Vzhledem k individuálně přitažlivé iluzi o jedinečnosti každé lásky a faktu obtížné empirické identifikace lásky vyhýbala se sociologie dlouho užívání tohoto terminu: v tradici comteovské pozitivní vědy patřila láska k mimovědeckým skutečnostem. Až Georg Simmel tím, že položil základy k interpretalivní mikrosociologii a začal se věnovat i analýze relativně nestandardizovaných sociálních situací, mohl do okruhu své pozornosti zahrnout i jevy tak subtilní, jako je dynamika lásky, aniž by psychologizoval. V zásadě ovšem chápe lásku spíše jako kapacitu nežli jako vztah: „Dá se říci. že láska je dynamikou, vždy pramenící z vnitřní soběstačnosti. Ač jej i transformace z latentního do aktuálního Stavu vyžaduje zajisté externí objekt, v přísném slova smyslu nemůže být vzbuzena zvnějšku. Buď psýché je obdařeno láskou jako konečnou skutečnosti, anebo ji prosíc obdařeno nem. Nemůžeme hledal za láskou žádný druh externího anebo interního motivačního faktoru, jenž by znamenal více než její náhodnou přivinu. To je len hlavni důvod, proč je zcela nesmyslně hledat nějakou legitimační bázi pro lásku" [Simniul 1921, cil dle Sicuinil, I9S4:162-163] Ač Simmel neni slepý k sexuálnímu aspektu heterosexuální lásky, soudi, že krátké spojení mezi sexem a láskou může psychologie dělat, jen pokud by „upadla do rukou řeznických tovaryšů". Uznává, že v realizaci je láska vždy subjekt-objektový vztah, jeho pojetí lásky jako kapacity mu však umožňuje převést na společného jmenovatele tak odlišné jevy označované slovem láska, jako je křesťanská láska k bližnímu a k Bohu i zničující vášeň k osobě opačného anebo i stejného pohlaví. Simmel věnoval jeden ze svých esejů i tak subtilnímu fenoménu, jako je flirt (Die tCoketterie (1923|). Vykládá ho jako demonstrovanou ambiva-lenci lásky nabízené a odmítané: licitací se při něm rafinované zvyšuje hodnota lásky. Daleko předběhla dobu jeho časopisecká úvaha Role peněz ve vztahu mezi pohlavími (Die Rolle des Gcldes in den Beziehungcn der Geschlechter |1898]), později přepracovaná jako kapitola 5 jeho klíčového dila Filosofie peněz (Philosophie des Gcldes 11900) > Simmelův podnět ovšem dlouho nenašel pokračovatele. Pozitivistické paradigma postupně nabývalo v sociologii dominujícího vlivu a z jeho perspektivy tu nebylo čím se zabývat. Až zpětná vlna od konce šedesátých let vrátila lásku sociologii zpět jako legitimní předmět vědeekč- 121 ho zajmu. Mezi významnějšími mezníky na tčto cestě k novému doceněni lásky jako významného sociálního fenoménu lze jmenovat zejména dílo Foucaultovo a Luhmannovo. Micfiel Foucault zavedl pojem lásky v kontextu s komplementárními pojmy moci, rozumu a sexu jako významný prvek do analýz historicity struktur sociálního diskurzu zejména v monumentálním třisvazkovém díle Historie sexualit}' (Le souci dc soi |1984]). Niklas Lulimann pak už v postmodemistické analýze sociálni kodifikace lidských vztahů využívá podnětů moderních informačních teorií, struktura li srnu a evolučních teorii a věnuje lásce monografickou pozornost v knize Láska jako váSeň: kodifikace intimity (Liebe als Passion: Zur Codierung vrjrt lntimttiit |19Šú|). Anthony Giddens pak, zkoumaje transformace identity v kontextu moderny, věnuje proměnám lásky a sexuality v moderních společnostech monografickou práci Transformace intimity (The Transformation of lntimacy |1992|) a Ulrich Beck spolu se svou ženou tlisabtth Beckovnu-Germheimo-vou zařazuje transformací milostných vztahů na sklonku modemi doby do své koncepce rizikové společnosti v knize Docela obyčejný chaos lásky (Das ganz normále Chaos der Liebe |1990|). Z marginální pozice ostýchavě obcházených témat dostaly se intimní vztahy, sexualita a láska náhle mezi nejfrekventovanější témata sociologie devadesátých let. 1 empirická sociologie vrší studie o nejrůz-nějšich parciálních jevech, jako je měnící se povaha milostných schůzek, vliv mediální prezentace na prožívání sexu a lásky, milostná aféra heterosexuální i homosexuální, nevěra, zálety,.. Nejsignifikanlnčjší ovšem je posun této problematiky směrem k těžišti nejobecnější sociologické teorie společnosti. Jako by si sociologie uvědomila, že ohromná destruktivní síla ekonomických a sociálních mechanismů, uvízlých ve smyčce posilující se zpětné vazby imperativu ekonomického růstu, začíná se prolamovat k nejpečlivěji chráněnému jádru lidské intimity, bone kulturní valy staletých sexuálních tabu s důsledky, jež nikdo nedokáže předvídat. Šestá kapitola RODIČE, DÍTĚ A SOCIALIZACE V RODINĚ V přehledu teorií a teoretických perspektiv v sociologii rodiny (kapitola 3) pominuli jsme to, co je v mnoha přehledech označováno jako vývojová teorie rodiny (family development theory); při bližším pohledu se nám jeví větší sila tohoto přístupu spíše v organizaci pozorováni a pokusů o vysvětlení rodinného života než ve vlastni vysvětlující, tedy teoretické schopnosti. Od zakladatelské práce Evelyna Du-valla Vývoj rodiny (Family Development 11957]) je však sociologické teorii rodiny jasno, že vývoj rodiny v Čase je uspořádán v rozlišitelných fázích, mezi nimiž existují přechody (transitions), a že tato vnitřní vývojová struktura rodiny jc relativně autonomní: nesleduje mechanicky kalendářní, ale ani biologický čas (rodičovská fáze se může ženě biologicky otevřít buď v patnácti, nebo i ve čtyřiceti letech, a sociálně do konce života). Ač období aktivního rodičovství zaujímá jen dvě anebo tři z všeobecně rozlišovaných sedmi či osmi fází vývojového cyklu rodiny, od narozeni prvního dítěte zůstává rodičovství organizačním principem životního cyklu rodiny. Jak poznamenala Alice Rossi, nikdy se nestáváme „cx-rodičr"; dokonce i ty fáze rodinného cyklu, které mu předcházejí, jsou k rodičovství latentné vztaženy. Až do sedmdesátých let zůstávala sama instituce rodičovství sociologii víceméně skryla jako samozřejmé pozadí ostatních problema-tičlějšieh aspektů rodinného života. Jako speciální předmět zájmu se i dětství a dospívání považovalo spíše za doménu vývojových psychologů. Otázky, které otevřelo feministické linutí a radikální kritická sociologie, a také statistiky, které přinesly zprávu, že v sedmdesátých letech poprvé v historii naši civilizace poklesla -■ s výjimkou válek, epidemií lepry, moru či cholery a velkých ekonomických krizi - porodnost pod reprodukční míru, situaci zcela obrátily. Sc ztrátou samozřejmosti stalo se rodičovství zajímavé, stejně jako čistý vzduch a pitná voda. Není náhoda, že se tak stalo současně. 122 123 6,1, Rodičovství Chybí nám ještě dostatečný historický odstup, ale všechno, zda se mi, nasvědčuje tomu, že vynález antikoncepce, jež dává ženě do rukou suverénni rozhodnuti o tom, zda, kdy a kolik bude mít dětí, má pro lidstvo epochální význam, srovnatelný snad s ovládnutím ohnč anebo vynálezem kola. Jc to hlubinná civilizační změna, které jsme ještě příliš blízko, abychom její význam plně pochopili. Spolu s tím, jak přestávalo být rodičovství přirozeným údělem, opravdu účinně regulovatelným pouze infanticitidou, celibátem či dobrovolnou pohlavní abstinencí, ozřejmila se jeho sociální determinace: zviditelnilo se zakotvení rodičovství ve společnosti - od její ekonomie po její správu, politiku a vědění. Tyto vztahy nejsou jednoznačné a průhledné: velká hospodářská konjunktura ve Spojených státech po druhé světové válce byla provázena vzestupem porodnosti a vytvořila familiarislické klima, obdobnou hospodářskou konjunkturu Itálie v osmdesátých letech provázel dramatický pokles porodnosti; všeobecný poválečný ekonomický vzestup zapadni Ľvropy koinciduje s masovou skepsí k budoucnosti rodiny. Změny ve vztahu k rodičovství a možnost regulovat je tímto vztahem se promitly do sociálního makroprostoru - i dovnitř rodiny. Společnost s nízkou porodností je jiná už tim, že se následně mění její věková struktura. Politická váha, která v demokracii sleduje voličské hlasy a ekonomickou moc, se přesouvá tak, že ošetřuje lépe zájmy svobodných, má-lodětných a starých nežli potřeby rodiny s malými dětmi, což působi jako posilující sc zpětná vazba a dále tlačí na snižování porodnosti, Účinnou změnu v tomto fatálním politickém mechanismu neni lehké najit, ale Stein Ringen v knize Občané, rodiny a reforma (Citizens, Families and Reform 11997)) o jedné ví. Aby byla vskutku účinná, musí být tak radikální, zeje na prvni pohled nepřijatelná: dát volební právo dětem - s tím, že do jejich plnoletosti (či o něco nižšího věku, ale to u/ j c jen technická otázka) bude delegováno na jejich matky či na toho z rodičů, který o ně pečuje. Nesmysl? Kdybychom měli odvahu změnil neoddiskutovatelně nedemokratický stav, kdy pěl lidí, je-li to rodina se třemi dětmi, má stejné dva hlasy a stejný vliv na správu vécí veřejných jako má bezdětný pár, tedy dva lidé, mohli bychom změnit protirodinné klima inherentní současnému politickému systému. Námitky, že děti přece nemohou aspirovat na politické zastoupení, protože nemají dost odpovědnosti. a matky proto, že jsou přiliš emocionálni a submisivní, než aby odpovědně politicky uvažovaly i z perspektivy svých děti, už obě v historii uplatněny byly: ta první, když se bojovalo za rozšíření volebního práva na všechny muže proti etablovanému přesvědčení, že jenom ten, kdo má nějaký majetek, má dost odpovědnosti potřebné k podilu na správě obec; ta druhá, když se lámal předsudek, že je nemyslitelné dát volební právo i ženám, protože elektorát by se stal hříčkou v rukou demagogů. Unes je naopak nemyslitelná demokracie, kde by měli volební právo jen majetní muži; nebyla by tedy Ringenem navrhovaná reforma první z nemyslitelných reforem, jež nakonec učinila nemyslitelným stav, který reformovala. Zůstává ovšem otázka, kdo ji ve prospěch dětí vybojuje - pro feminismus je testem opravdovosti. Mužská dominace byla vždy založena na větší fyzické síle a včtši ekonomické mocí. Jak přestala být fyzická síla pro úspěšné přežití relevantní, mužova převaha a závislost ženy se opřely cele o ekonomický a politický princip a míra ženiny závislosti se stala přímo úměrnou mnohočetnosti jejího mateřství. „Od nepaměti ženu spoutává jeji reprodukční funkce přes svou energetickou náročnost, které nemůže dostál, chybí-li v rodinném systému energie muže. Muž pak od nepamč-ti zajišťuje svou dominaci v páru tim, že plodí tolik děti, aby byl k jejích zabezpečení nezbytný. Zvčtši-li se ekonomická kapacita ženy kultivací jeji pracovni síly prostřednictvím kvalifikace natolik, že dokáže i sama udržet rodinný systém na akceptovaném standardu za předpokladu omezeného počtu dětí, a je-li v jejich rukou prostředek a tedy i rozhodnutí omezující počet děti, je poprvé v historii skutečně nezávislá, samostatná, rovnoprávná" fMožný, 1983:50-51|, Povaha moderní demokracie byla založena a utvářena v době, kdy účinná regulace porodnosti a svobodné rozhodnutí pro anebo proti rodičovství nebylo spolehlivě dostupné, a zejména nebylo v nikou žen. Všechno zatim ukazuje na to, že nedokáže-li se naše demokracie na tuto změnu adaptovat, stane se demokracii pomalounku vymirajici kultury (ne vymírající společnosti: relativní ekonomický blahobyt přitáhne do uvolněného prostoru populace vitálnějších kultur) . 6J,1. Přechod k rodičovství Rodičovství je široký koncept s podstatně odlišným obsahem podle fáze rodinného cyklu. Vice se budeme změnami jeho obsahu zabývat 124 125 v kapitole o socializaci dítěte. 2desi uděláme přehled jen v těch aspektech, které se na socializaci neváži. Koncept fází rodinného vývojového cyklu implikuje koncept přechodů (transitions) mezi těmito fázemi. Proces restrukturalisace rodinné instituce při přechodu z jedné fáze rodinného života do druhé je stejně významný jako odlišnost mezi jednotlivými fázemi: zakládá totiž povahu této odlišnosti. Nejvýznamnějším přechodem v rodinném cyklu je přechod k rodičovství. Je to zároveň patrné nej významnější přechod v našem živo-taběhu a to, že máme anebo mohli bychom mít rozhodnutí o něm ve svých rukou, ho neěiní lehěim. spíše naopak. Alice Rossiová systematizuje jedinečnost přechodu k rodičovství do čtyř aspektů: 1. Je to přechod, k němuž dochází pod silným kulturním tlakem. orientovaným zejména na ženu. Sociálni status ženy je historicky těsně svázán s mateřským státem. 1 poté, co společnosti našeho kulturního okruhu vesměs legalisovaly umělé přerušeni těhotenství, těhotná žena, která se pro přerušeni rozhoduje, jc pod nátlakem kulturně dele-gitimizujicím odmítnutí mateřství. U nábožensky založených křesťanů je to tlak smrtelného hříchu, ale i bez víry je žena stresována přestupem legálně a sociálně zrušeného, ale hlubinně zdaleka ne tak snadno zrušitelného tabu. Celoživotně bezdětná žena pak stále naráží na nevyslovenou, ale latentně v jejím okolí trvale přítomnou otázku po povaze svého stavu: nechce, anebo nemůže mít děti? Anebo chce a mohla by, ale nikdo nechce mít dítě sní? Dobrovolná bezdětnost se stala po druhé světové válce, i při všeobecné dostupné antikoncepci, na několik desetiletí zcela marginální variantou biografie; v poslcdnieh dvou desetiletích se však, zdá se, všeobecně legitimizuje jako významná alternativa z možných životních strategii [life-politics v Giddcnsově výrazu). Trvalý pokles porodnosti od počátku šedesátých let (s výjimkou navozeného baby-boomu 1973-1978) byl v České populaci způsobován více přesunem od dosud dominantního modelu rodiny se dvěma dětmi k rodině jednodětné nežli poklesem počtu velkých rodin anebo vzestupem bezdetnosti. Charakteristické to bylo zejména pro vysokoškolsky vzdělané ženy: rozhodovaly se často mít jedno, „slalusové" dilé - jako kompromisní strategii, jež nejspíše umožňovala zachovat profesionální aspirace, aniž jim byl obětován status matky (srv. (Možný 1983|). Ženy bez vysokoškolské kvalifikace, tedy devět z deseti potenciálních matek, zůstávaly vesměs u vicedětné rodiny (nejčastěji dvoudětné), 126 zakládaly ji však v mimořádně raném věku, jak nejlépe vypoví Graf 6.1., srovnávající rozložení české věkově specifické fertility s typickou evropskou populací po druhém demografickém přechodu (Nizozemí) a jinou, kde ještě druhý demografický přechod plně neproběhl (Irsko): Graf 6.1. VĚKOVĚ SPECIFICKÁ FERTILITA: ČESKO, IRSKO A NIZOZEMÍ V 80. LETECH -•-Česku 1«J -*-lrakol9M -•-Nliuiami 19S7 « ti n vík PRAMENY: Pohyb (1991|, Report [J990|, Statistical |1991| 127 I česká populace se kdysi chovala jako populace irská; prechod trval několik desetiletí, jak ukazuje Graf 6.2.: Grar6.2. rozložení plodnosti žen v čk podlí: věku \ k v tí voji k socialistickí; variante druhého demografického pŕechodi íří ».s w,& 325 W-S «.s 4řJ vík PRAMEN: Pavlík et al. 11986:305] Jedno z možných vysvětlení České socialistické anomálie (podobný vzorce mělo v méně výrazné variantě už jen Maďarsko) uvádí jako příčinu specifickou kombinaci nedostatku příležitosti ve společnostech despotického socialismu (nízkou ..opportunity cosi") s vysokou závislostí mladých lidí na rodině původu, jež je pro tyto společností rovněž charakteristická. Tato závislost je dána v základě tím, že celý systém pracuje v principu spíše se sociálním než s ekonomickým kapitá- 128 lem (srv. Mfliný |I°9J]). V české společnosti ji zvýrazňovala i specifická podoba bytové nouze'5 a významnou úlohu při tom hrál takzvaný sendvičový efekt. Matky dospívajicich dcer, které věděly, žc jejich dcery jako mladé matky budou značně závislé na pomoci, kterou jím budou ony moci poskytnout, rezignovaly, zdá se, vicc či méně na tradiční strategii zdržováni dcer (i synů) od sexuální aktivity a zejména od předčasného rodičovství; zdá se, zeje spise podporovaly okamžité, jakmile byl sňatek legálně možný. Pokud se totiž mateřství nastupující generace žen realizovalo mezi jedenadvacátým až Iřiadvacálým rokem, byla rodina potenciálni babičky ve čtvrtém deceniu jejího života ještě na vrcholu mobili/ovatelnosti svých zdrojů, aby mohla mladou rodinu podporoval ekonomicky (a na venkově často i fyzicky při společné stavbě ditmku pro mladou rodinu). Perioda raného mateřství a mladé mdiny pak u jejich dcer odezněla včas před tím, než na matky mladých matek padla jiná zátěž podporovat své vlastní staré rodiče, kteří se zatim přiblížili gerontskému věku a nové závislosti: orientační rodina byla ještě v plné ekonomické sile, protože buď ještě nepřešla do důchodu, anebo patřila k českým mladým důchodcům s možnosti plného souběhu pense a příjmů ze zaměstnáni. Kdyby rozestup mezi generacemi nebyl přibližně 22-24, ale tradičních zhruba 26-30 let, nestačila by střední generace obsloužit nastupující generaci dříve, než na ně dolehne závazek postarat se o znovu závislou generaci odeházejici. Je lo pěkný doklad toho, jak je sociální jednáni determinováno strukturálně, aniž by to muselo být reflektováno [Možný 1992, L993| 2. Je to přechod, k němuž dochází i mimovolně. Dítě může být počato - a zejména prvni díle namnoze bývá - i neplánovaně. Po dlouhá letuje v českých zemích vic než každá druhá nevěsta těhotná. Je to výraz změny vzorce zakládání rodiny. Česká rodina, která leží na západ od linie mezi St. Pctcrburgcm a Terstem a jež se pudle demografa, který ji první identifikoval a teoreticky vysvětlil, nazývá Hajnalova linie, patřila od nepaměti k tzv. západoevropskému typu rodiny. Tento typ se vyznačoval relativně vyšším věkem prvního sňatku obou snoubenců: bylo to dáno individualizovaným vlastnictvím, které za touto linii pře- " Vicc nef polovinu hylovčho fondu postaveného 73 čtyřicet lei suircho rcíimu postavili si ti, kdož ho potom užívali, svépomoci - tedy vlastníma rukama 73 podpory celé Sirii rodiny, ale zvláäti svých rodičů, v podstatném pudilu v podobí vesnických dvougeneračních rodinných domků. 129 vládalo (na rozdíl od systému obščinovébo vlastnictví východoevropského). To nutilo odkládat sňatek, dokud mladý pár (anebo alespoň muž) nezískal ekonomickou autonomii. Zlomeni moci individuálního vlastnictví despotickým socialismem potvrdilo hypotézu o tomto vztahu: od nástupu socialismu V padesátých letech klesl sňatkový vek v naši populaci u žen nizko nad dvacet a u mužů nad dvacet tři let (a s restaurací kapitalismu se opét vraci na své tradiční hodnoty). Změnil se i vzorec chování vedoucího ke sňatku. Tradičně platila posloupnost: 1. ekonomická autonomie (aspoň potenciální ženich musel „stát na vlastních nohou"); 2. byl Či dům pro zakládanou rodinu (mladý pár musel mít možnost jít od oltáře „do vlastního"); 3. byly-li tylo dvě podmínky aspoň v potenci splněny, ohlásilo se zasnoubeni (jež umožnilo vzájemné poznávání se, předpokládalo se bez sexu); 4. sňatek (a manželský sex bez antikoncepce); S.prvniditě. Závaznost této posloupnosti ztratila v reálném socialismu logiku. Předmanželský sex se někdy v polovině dvacátého století všeobecně legitimizoval a může být počátkem, nikoli vyvrcholením vzájemného poznání a přiblíženi. Sňatek předchází etablování se v profesi, Namísto aby byl byt podmínkou uzavření sňatku a založeni rodiny, založení rodiny se stalo předpokladem k získávání bytu: 95 % mladých manželství bydlelo bezprostředně po sňatku u rodičů - častěji u rodičů ženy. Na druhé straně nikoli zanedbatelná část (v roce 1986 to bylo např. v Bmč 44 %, v Prostějově 37 % a v Kroměříži 26 % snoubeneckých párů - srv. |Možný 1987, Možný a Rabušic 1992|) spolu bydlela a žila už před sňatkem. Nikoli nevýznamná část žen se stávala matkami po určitém kratším anebo delším období pravidelného sexuálního života s perspektivním partnerem, které mohlo anebo nemuselo být spojeno s vytvářením sdíleného životního způsobu budoucí rodiny, včetně větší či menší míry společného bydlení. Ochrana před početim slábla s prohlubujici se důvěrou mezi partnery. Teprve však až a zdali tento způsob soužití vedl k početí dítěte, měnil se sňatkem v manželství: 59 % prvních děti narozených v manželství se například v roce 1984 narodilo do devíti měsíců po svatbě, 8 % mimo manželství [Možný 1987|. Charakteristický pro starý režim ovšem nebyl sám tento postup -ten se udržel a ještě prohloubil i po zmčnč politického režimu - ale to, že probíhal v neobyčejně mladém věku: průměrný včk prvorodičky v České republice v roce 1975 byl 22,1 let. (Po zméné režimu se začal věk sňatku zvyšovat, do roku 1996 stoupl na 23,7 let.) 3. Přechod k mateřství je přechod nerevokovatelný. Dramatické tempo sociálních změn v posledních sto letech vzalo člověku naší civilizace oporu v tradici. Musí se častěji rozhodovat sám a musí činit rozhodnuti i za situace, kdy nemá dost informaci pro spolehlivější odhad následků- Nutí ho to riskovat a postupovat metodou pokusu a omylu. Celý systém bčži víceméně hladce proto, že prakticky všechna takto učiněná rozhodnutí jsou revokovatelná; právě překotné se měnící podmínky vytvářejí nově a nové příležitosti: téměř všechno se dá smazat a zkusit 2novu. Člověku moderní doby se vědomí revokova-telnosti a šance na nový pokus staly druhou přirozeností. Početí dítěte nemá tuto povahu. Na rozdil od volby školy, profesionální orientace, zaměstnáni i manželského partnera, oprava jednou učiněného rozhodnutí tu možná není: dítě sc nedá vzít zpět anebo vyměnit 72. jiné, Patří k dosud nesplaceným dluhům zanedbávané sociologie rodičovství, že sociální implikace tohoto faktu nejsou dosud ozřejměny. Studie sociálních determinant vyjednávání v páru o rozhodnuti k rodičovství nejsou četné a orientuji se skoro výlučně na konflikt mezi mateřstvím a kariérou ženy. Rozhodnutí o druhém a třetím dítěti, zejména jako dilema umelého přerušení těhotenství (UPT), sociologicky zpracováno není, ačkoli statistiky pro českou populaci vypovidají jednoznačně, že nejčastějšimi klientkami interrupčních středisek nejsou svedená a opuštěná děvčata, která si příliš pozdě uvědomila odpovědnost rodičovství (jen něco víc než deset procent UPT připadá na děvčata mladši devatenácti let), ale zralé ženy (modálni včk klientky se pohybuje mezi 27-29 lety), vesměs vdané, matky jednoho anebo dvou dětí. 4. Je to přechod zlomový. Ostatní životní přechody mají jakousi přípravnou periodu (sňatek je párem připravován v namlouváni, jež může být i institucionalizovánojako zasnoubeni; odchod posledního ditéte z domu a fáze „prázdného hnízda" jsou signalisovány změnami vztahu mezi rodiči a dětmi, a mohou být proto naplánovány a připraveny: přechod do důchodu je znám a může být aktivnč připraven dlouho dopředu). Narození dítěte není pozvolný přechod - dítě, které dosud nebylo, tu jednoho dne je. Těhotenství připravuje ženu na mateřství fyziologicky, nikoli však sociálně: je naopak obdobím představ a iluzi o miminku, které se narodí. Zejména matky prvního dítěte často po jeho narozeni zažívají šok, a mentálni nestabilita v raném mateřství, v těžkém průběhu označovaná j ako ..laktační psychóza", není způsobena jen hormonálně, ale i sociálně. Doby, kdy na mateřství připravovala ženu i opako- 130 131 vaná zkušenost s lim, jak přicházeli na svět její četní sourozenci, jak se chovali a jaké nároky kladli na své okolí jako kojenci a nemluvňata, jsou pryč: v generaci plne jedináčků se mladá matka s takovými věcmi nesetkává často. Klasická studie LeMasterse z roku 1957 si snad první v sociologické literatuře dovolila popsal přechod k rodičovství jako krizi. Četné dalši studie ukazují, že pro vzdělanější páry je příchod prvního dítěte spise obtížnější než pro matky z dělnických rodin: zejména ženy s profesionálními aspiracemi (a vysokými aspiracemi na zvládnutí své mateřské role) pociťují podle amerických výzkumů tento přechod tíživěji. Anglická studie Rosalind Cowardové \'aše zrádná srdce (Our Treacherous Hearts |1993|), založená na volných interview, plasticky popisuje frustraci a pocit vlastni nedostatečnosti, jak je zažívají zejména vzdělanější matky malých děti, čelící inercionalisovánému tlaku médii i svého okolí, aby byly perfektními matkami. 6. 1.2. Sociální autonomie rodičů, její meze a poruchy Nově narozené ditč zjevně patří své matce, je na ni totálně závislé a podléhá její suverenitě. Tento nerovný vztah se neprodleně rozšiřuje i na otec - a v tradiční rodině se na něj postupně víceméně zcela přesouvá. Závislost dítěte však implikuje i povinnosti rodičů. Otevírá otázku povahy a sociálních limitů autonomního výkonu těchto práv a povinností, jež patri k podstatě rodičovství. Rodičovská autonomie nemůže zůstat sociálně neregulována z několika prostých príčin: 1. dítě, zejména malé dítě, je fyzicky i psychicky křehké a před svými rodiči bezbranné; 2. ne všichni rodiče dokáži rozeznat, co je pro jejich dítě to nejlepši, a jsou i rodiče, ktefi je mohou svými mentálními či sociálními limity a deformacemi poškozovat; 3. rodiče někdy vnímají dítě jako nástroj k uskutečnění svých vlastních projektů a jejich zájem může být i konfliktní se zájmem ditěte. Každá komunita sama pak 4. má zájem, aby v ní nevyrůstali jedinci vychovávaní k hodnotám, jež jsou neslučitelné s jej i vnitřní integritou. V tom základním, co může společnost od rodičů vyžadovat, lze pozorovat ve všech kulturách (resp. všude tam, kde je reprodukce institucio-nalizována tím typem rodiny, který Goode nazývá manželská rodina) principiální shodu: každé dítě má nárok na to, aby mu jeho otec a matka zajistili a poskytli základní výživu, oblečeni, ubytování, zdravotní péči a přístup ke vzděláni alespoň takovému, aby ho jeho nedostatek v do- 132 spělosti nevylučoval na okraj společnosti. (Tato pětice bývá označována jako teze minimálního zaopatření - Minimum Provision Thesis). Jednotlivé kultury se ovšem liší v odpovědi na olázku, nakolik jsou rodiče oprávněni vyžadovat, aby jejich ditě od nich převzalo i jejich koncepci dobra a dobrého života, a jaké prostředky mohou rodiče používat pro to, aby toho dosáhli. V tradičních evropských společnostech existovala i na tuto otázku jednoznačná odpověď, ale projekt modemy jí svým důrazem na koncept svobody znejistil. V posledních desetiletích pak došlo k tomu, co Lasch identifikoval jako vyvlastnení rodičovské autority. Nejen vzdělání, ale postupně i výchova se přenesla z rodiny do školy a do rukou specializovaných odborníků. Zrychlující se tempo změn pak v posledních desetiletích bere rodičům důvěru ve vlastni představu dobrého života zejména tam, kde se to, co jim bylo vtištěno v mládí jako realita a jako hodnoty. Li St příliš od toho, co je jako realita a hodnoty reprezentováno v masmédiích. Ve společnostech našeho kulturního okruhu dnes můžeme rozlišil v principu dvojí koncepci (apraxi) rodičovské autonomie: tradiční a liberální. Jakousi modernější verzí tradiční koncepce je pojetí označené Colinem Macleodem jako demokratické, a umírněnější verzi liberální koncepce pojetí označené jako zjemnělé liberální pojetí (Macleod 1997|). Tradiíni koncepce dává - v největší možné zkratce - rodičům právo a povinnost přenášel na dítě jejich hodnoiový systém a představu o dobrém životě. Mohou pro to volit prostředky, které sami považují za nejlepši, a mohou i omezovat možnost ditěte seznámit se s těmi postoji a hodnotami ve společnosti, jež sami neschvalují; pokud společnost sezná, že děti taklo vychované ohrožují komunitu, je na společnosti, aby bránila svou integritu jinými prostředky než intervenci do rodičovské autonomie. Liberální koncepce naopak předpokládá, že rodiče nebudou pokud možno vůbec nijak ovlivňovat dítě ve volbě hodnot a při vytváření představy dobrého života. Nechávají na něm, ať si samo vybere, co bude pro jeho život podle jeho názoru nejlepši: pokud mají o něco usilovat, pak jen o ochranu dítěte před vlivy, které by mu volný výběr omezovaly. Pro tradiční koncepci lze uvést, že vesměs posiluje integritu rodiny a silným mezigeneračním přenosem i integritu kultury; proti ní, že vede k vytváření idiosynkrasií vzhledem k rodinám výrazněji odlišných subkultur v komunitě a případně i k rasismu. Je také socializaci k autoritářské osobnosti. Dítě, které bylo rodiči přisně vedeno s důsledným 133 vyloučením jeho vlastní volby mezi otevřenými mu alternativami, nezíská schopnost autonomně se rozhodovat a dobře volit; potlačovaná úzkost z nutnosti volit ho pak vede k tomu, že zužuje asertivnč prostor pro volbu, kdekoli se ve společnosti otevře. Této nevýhodě se vyhýbá modernější verze tradiční koncepce, zde nazývaná demokratická, která sice také předpokládá povinnost dětí držet se hodnot rodičů, ale otevírá v rodině prostor pro diskusi o jiných hodnotách a klade důraz na to, aby děti povinnost držet se hodnot rodičů inercionalisovaly jako vlastní volbu: museji pro ně být získány, ne k nim být donuceny. Pro liberálni koncepci mluví dost už jen to, že nemá nevýhody koncepce tradiční a že otevírá sociální dynamiku. Proti liberální koncepci lze uvést, že rozvolňuje rodinu, jež působí jako nomická instituce zejména tím, že v ní dochází ke sdílené konstrukci sociální reality, k předávání a stabilizaci hodnot a k solidaritě o sdílené hodnoty opřené. Důsledně liberální koncepce rozvolňuje vztahy a zeslabuje porozuměni mezi generacemi; umírněně liberální koncepce proto přiznává rodičům právo usilovat o předání své vlastní představy dobra a správného života dětem. Liberální zůstává v tom, že podporuje dité, aby se v přiměřeném věku seznámilo s jinými hodnotovými koncepcemi, a to bez omezení - tedy včetně těch, jež jsou nepřátelské etablované kultuře a postrádají liberalismus rodičů (u kterých se ovšem nepředpokládá, že by sami na dítě neliberální postoje přenášeli). 6.1.3. Incest a tyrané dítě Ač i mezi jednotlivými národními kulturami (a také mezi sociálními třídami uvnitř národních kultur) existuji rozdíly v sociálním vymezeni toho, kde končí autonomní právo rodičů rozhodnout zda, kdy a jak potrestat dítě, pokud se nechová podle jejich norem, panuje v nich shoda, že dítě nesmi být týráno. Incest je tabuizován ve všech současných společnostech, a lim, kdo překročí tento zákaz a sexuálně zneužije dité, pohrdají, pokud je za lo potrestán vězením, nakonec i spoluvězni: je to považováno za lakový druh týráni dítěte, na něž i jen pomyslit vzbuzuje odpor. V odborné produkci sociologie rodiny je však mezi těmito dvěma závažnými lématy velký rozdíl: zatímco týrané dité se stalo od počátku osmdesátých let předmětem nesčetných empirických studií s nápadným selháním aspirace na vybudování koherentní teorie, tabu in- cestu je prastarou intelektuální hádankou, o jejíž rozluštěni se pokou-Seji sociální védy od svého založeni; empirických studii jc však pomalu a nejsou spolehlivé. Tabu incestu nacházíme v nejrůznějšich společnostech i u nejvzdá-lenějších kultur v průběhu celých lidských dějin: řada autorů tvrdí, že u všech. Claudc Lévi-Strauss byl pevně přesvědčen, že tímto zákazem člověk udělal rozhodující krok od přírody ke společnosti: zvířata se páří bez tohoto omezeni (Lévi-Strauss 11969)), Tento názor sdílela sociologie hlavního proudu až do konce sedmdesátých let, dnes už je však bez korekce stěží udržitelný: na jedné straně pozorování dokázala, že aspoň některé zvířecí druhy, pokud je pozorujeme v jejich přirozeném prostředí a nečiníme závěry z člověkem domestikovaných zvířat anebo v ZOO držených populaci, jakési tabu incestu dodržuji; na druhé straně byly shromážděny doklady o lidských společnostech a skupinách, které po dlouhá staletí zřejmě bez úhony tabu incestu nerespektovaly a přitom rozvinuly obdivuhodné kultury. Pro odbornou debatu o tomto obtížném uchopitelného tématu je třeba vymezit pojem incest co nejúže, nejlépe v souladu s tím, co nacházíme jako společného jmenovatele v legislativě všech vyspělých společnosti: Incest jc soulož mezi osobami nejtěsněji pokrevné spřízněnými, tedy mezi vlastními sourozenci, mezi oleem a dcerou anebo matkou a synem, s platnosti i pro generaci prarodičů. Kdybychom totiž v odborné rozpravě rozšířili toto pojetí (jak činí dosud mnohé ze zákonných úprav) i o zmíněné vztahy vzniklé osvojením anebo v opakované rodině, vyloučili bychom z debaty genetické argumenty. Kdybychom rozšířili pojem incest i na jiný sexuální kontakt než soulož, ztratí kromě toho jeho definice přesnou vymezující hranici, a tim i jednoznačnou aplikovatelnost."' Je také třeba rozlišit pravidla regulující exogamii od tabu incestu: že ■* Zejména feministická literatura rozšiřovala občas účelově kortccpl incestu na jakékoli sexuálne percipované gesto či čin. Empirické výzkumy puk zjišťovaly v populaci USA až 30 %, ba i 70 % žen, jež zakusily incest. Tím by sc oväem pra sociologa přeměnilo toto tabu v mertonovský „skrytý vzorce" jednoho z dosti obvyklých způsobů sexuálni iniciace - a celá diskuse by byla o tieicm jiném. Prakticky pak loto pojetí ochromuje muřtiost otce projevil něhu své dcefi a matce k svému synovi - s předvídatelnými následky na jejich socializaci, jež jsou pozorovatelné až v jejich párových vztazích v dospelosti. Rozptýlením pozornosti rozšířením definice poškozuje zároveň skutečné obéti incestu. 134 135 sex a sňalek ncni totéž, je už dnes obetné přijímáno.17 Kanonické právo, vycházející z křesťanského názoru, že soulož mezi osobami ne-sezdanými je smrtelný hřích bez ohledu na to, zda jsou či nejsou příbuzní, toto rozlišeni nepotřebovalo: překážka sňatku znamenala impli-ciie i překážku sexu. Jedním směrem tato asociace funguje trvale: pokud by byl při určitém příbuzenství zakázán sex, ale povolen sňatek, neměl by takový sňatek moc smyslu. Naopak ovsem je to náhle jiná. Takže musíme rozlisovat: jak piše J. Ľ. Goldthorpe, „incest je o sexu, exogamieje o manželství" |] 987:106] Tabu inscestu muže být samozřejmě (a zhusta také bývá) sociálně rozšiřováno na širší a širší okruh přibuzných, a mnohdy i na sociálni vztahy, jež nejsou vztahy pokrevními.Is Každé takové rozšíření zvyšuje tlak na exogamii. Četná vysvětlení tabu incestu lze rozdělit na biologická, psychologická a sociologická (resp. kulturně antropologická), přičemž to první a třetí je vysvětlením z prvotni příčiny (jež strukturálně ovlivňuje chováni celé populace, neb zvyšuje její zdatnost), a to druhé vysvětlení z bezprostředně působící příčiny (jež odkazuje k vztahům uvnitř rodiny).1* 17 Tabu incestu zakazuje sex, exogamie sňatek mezi příbuznými. I právní regulace často rozlisuje: anglické právo napf. nepovoluje na jedné straně sňatek mezi strýcem a neteří, nestihá ale na druhé strane sexuální styk ani mezi bratrem a sestrou, pokud je j tm oběma více než 21 let [J. E. Goldthorpe, 1987:106,121|. " Kdabouch uvádi, žc ve středověkém kanonickém právu „překážka duehovního příbuzenství postihovala křestního a bilmovaciho kmotra a kmotřenec, překážka švagrovství byla rozšířena i mezi pobočné příbuzné... az do sedmého stupne a kro-mé Švagrovství legitimního bylo zkonstatováno i švagrovství napodobené (\sv. quasi affinita), jež vznikalo z neplatných manželství bez ohledu na to, zda byla konzumována anebo ne. Vrcholem bizarnosti však byla překážka tzv. ilegitimního švagrovství, které vznikalo v důsledku každé ojedinelé mimomanželské soulože Uiffiiuius tjt caputa Hltala), takže nakonec mkdo opravdu ani nevidel, s kým vším je sešvagřen (platila rovněž do 7. stupné!) [Klabouch. 1%2:85|. Takto široká definice incestu ale meta i svůj pozitivní aspekt: otevírala možnost rozvázat manželský svazek vc společnosti, kde rozvod nebyl možný, Jak ukazuje |Duby 1997|, šlechta, zejména nejvvšši, byla dynastickými sňatky tak těsně vzájemní spríbuznená, že prakticky každý nový sňatek překračoval pravidlo široké definice incestu, Zamřiou-řily se nad tim ovšem obé oči a zůstávaly zamhouřené - dokud se jedné sírane nehodilo manželství zrušit: pak s poukazem na incest bylo manželství prohlášeno zji neplatné od počátku. '* Ohromnou a zdaleka neuzavřenou dehatu musíme shrnout v ncjstničnejším přehledu. Riskujeme ovšem, že nebudeme plně privi argumentacím konkurujících st stanovisek, což se v debatě o incestu neodpouští: jc v povaze tabu. žc jc alergické. Biologické vysvětlení se opírá zejména o argument degenerativnich genetických následků při reprodukci na úzké základně pokrevně příbuzných. Uzavřená reprodukce (inbreeding) zvyšuje pravděpodobnost, že recesívni charakteristiky, udržované v pozadí dominantními geny, vystoupí na povrch. Proti lomuto vysvětleni byl používán argument, že ne všechny rece-sivní geny přenášejí' nežádoucí charakteristiky, respektive že mnohé charakteristiky, považované z hlediska úspěšného přežiti za sporné hodnoty, jako jsou například umělecká kreativita anebo emocionální sensitivita, mají zásadní hodnotu pro kvalitu lidského společenství. Uzavřená reprodukce může vést k rozvoji zvláštní kvality - veškeré šlechti-telstvi je na inbrcedingu založeno. Na základě širokého antropologického přehledu známých společností uvádí Robin Fox v monografii Čer-vťrtá lucerna incestu (The Red Lamp of Incest [1980|), že „nejméně z 96 společností máme nějaký důkaz povolených sexuálních vztahů mezi členy rodiny, včemě manželství" 11980:6]. Ncjznámější takovou společností je civilizace starého Egypta, kde byly po několik tisíciletí v panujícím rodu obvyklé sňatky mezi sourozenci a nikoli výjimečné mezi otcem a dcerou. Russell Middletnwn dokazuje, že ač z epochy faraónů lze těžko shromáždit podklady o nešlechtické egyptské populaci, z římské doby zachované papyry ukazují na to, že nejméně dvacet procent sňatků v celé egyptské populaci bylo uzavíráno mezi příbuznými IMiddletown 1962|. Základním a nesporně platným argumentem pro biologické vysvětlení tabu incestu je ovšem argument, že když se nějaká společnost orientuje na uzavřenou reprodukci, vzdává se tím hlavní výhody pohlavního rozmnožování - totiž že exogamni spojeni „michaji genovým rybníkem"1 a nové kombinace přinášejí nové charakteristiky, jež mohou lépe odpovídal nutnosti adaptace na nové podmínky. Nevysvětluje to ovšem absolutní zákaz a emocionální odpor ke každému takovému spojení. Psychologická vysvětlení kořeni ve dvou klasických teoriích, Freu-dově a Westermarckově. Edward Westermarck už v roce 1H9I formuloval hypotézu, podle níž je tabu incestu založeno na tom, že osoby, které vyrftstají ve fyzické blízkosti a častém kontaktu od nejraněj-šiho dělstvi (jak jc tomu mezi rodiči a dětmi a mezi sourozenci), vyvinou v sobě odpor k vzájemnému sexuálnímu styku. Sigmund Freud loto vysvětlení naprosto odmítl. Jeho základní námitka je dosti přesvědčivá: paralysuje-li soužití v rodině sexuální touhu, proč je incest I.V, zapotřebí tak intenzivně zakazovat? Ve své teorii rodinných vztahů a socializace sexuální vztah mezi dítétem a rodičem opačného pohlaví přimo předpokládá, a na jeho psychickém zvládnuti staví svou teorii socializace i teorii osobnosti. Rozvinutím Freudových podnětů pro sociologii rodiny je model rodiny a socializace u Talcotta Parsonse (srv. kap. 2.3.1.). Až do konce šedesátých let se Westermarckovo vysvětleni považovalo za překonané, novější antropologické výzkumy čínské rodiny a zejména pak Spfrovy |1958| a Shcphcrovy |1983| výzkumy snubního chování chlapců a divek vyrostlých v kibucech. kde se děti sociali-sovaly odděleny do dětských kolektivů, však přinesly dosti přesvědčivé doklady toho, že těsné soužití v dětstvi sexuální touhu skutečné více či méně paralysujc, a nakonec na to našly důklady i experimenty ctologů se zvířaty. Sociologické a kulturně antropologické vysvětlení. Už Parsonso-va teorie nukleární rodiny předpokládá, že incestní sex musí být blokován, protože by oslabil vúdeovskou koalicí rodičovského páru, a tím působil k desintegraci rodiny. Je to ale vysvětleni ještě značně psychologické, protože předpokládané oslabení má být způsobeno sexuální žárlivostí v rodině. Řada pozorování však dokládá, že žárlivost je naučená kulturní reakce (anebo alespoň že může být kulturně zatlačena, jak je tomu napr. v čínské polygynní rodině). Silnější je vysvětlení odkazující ke způsobu osídlení, výroby a organizace společnosti. Snaží se osvětlit tabu incestu jak jako pravidlo omezující, tak jako pozitivní stimul k exogamii, Antropologická zkoumáni zakládají hypotézu, že tabu incestu se vynořilo jako pevný zákaz po neolitické revoluci. Člověk se ve své milion let dlouhé fylogenezi nejprve vzdal kočovného života v tlupě sběračů, ve které párová rodina ještě neměla funkci; pak překročil i stadium lovecké, které už dovolilo funkčně diferencovat pro mužskou roli explorativní a konfrontační chování a pro ženskou roli (s ohledem na těhotenství a péči o závislé ditě) pečovatelské chování, respektující menší mobilnost žen. Toto rozlišení však pořád ještě nevyžadovalo individualizované vztahy mezi muži a ženami a tabu incestu. Situace se změnila, když se člověk usadil a začal se živit zemědělstvím. Vznikla patriarchální velko-rodina v zemědělské usedlosti či těsně se k ní blížící obščinová vesnice, a ty už musely být regulovány tímto tabu, aby integrita rodin nebyla devastována soupeřením mužů v rodinné usedlosti o ženy v rodině. To zároveň posilovalo exogamii, jež svazovala příbuzenskými pouty 138 jednotlivé rodiny a bránila před desintegraci celou komunitu. Širší exogamie mezi komunitami pak podporovala soudržnost v rámci větších celků a vedla nakonec k vytvořeni společností, jak je známe dnes (srv. např. Tiger a Fox |1971]). Je-li toto vysvětlení pravdivé, tabu incestu působí dnes jako relikt z pravěku lidských dějin, Je-li totiž pravda, že v nich platilo jen relativně krátkou dobu posledních deseti tisic let, je v naší přirozenosti vtisknuto jen lehce - a proto také musí být tak silně kulturně stigmati-sováno. Integritu velkých společnosti však zajišťují už dávno jiné vazby, než jsou příbuzenské svazky, a pohyblivost života soudobého člověka vytváří pro něho situaci, jež ani vzdáleně nepřipomíná relativně izolovaný a nepohyblivý život zemědělce, jak se vynořil z neolitické revoluce. Jak jsme ukázali v našem přehledu, je to však jen jedno z mnoha vysvětlení této velké hádanky a debata zdaleka ještě není uzavřena. Současný jej i stav naznačuje, že incestní chování je v druhu Horno sapi-ens stejně jako v některých jiných druzich inhibováno a vyskytuje se jen marginálně. Bouřlivý odpor k němu je pak zdůvodňován jak z bezprostředné působících příčin spíše Westermarckova vysvětlení, tak z primárních příčin zejména sociologických - totiž že každá societa chrání svou integritu odmítáním a perzekucí menšinového chováni, pokud neni funkčně zdůvodněno. Incest tedy nadále vzbuzuje odpor. Pro homosexualitu, která byla v některých historických obdobích považována za stejnou zvrhlost (ba i větší), pozdní moderna se svým „všechno jde" uvolnila prostor; pro incest ne. Na rozdil od klasického řeckého dramatu nenajdeme jeho reprezentaci ani v soudobém uměni: je to jedno z posledních odolávajících tabu. Empirická zkoumáni incestniho chováni narážejí právě na tuto skutečnost: tabu je z definice to, o Čem nelze vypovídat. Poněvadž je incest navíc i trestným činem, jakousi elementární oporu pro jeho zkoumáni dávaji kriminální statistiky a vyšetřovací spisy. Je to ovšem jen ona pověstná špička ledovce: ani o tom, nakolik je incestní chování rozšířeno, nemáme spolehlivé údaje. Data z výzkumů, usilujicich o jakousi reprezentativnost, jež se opírají nejčastěji o výpovědi dospělých o své vlastní dětské zkušenosti, uvádějí velmi rozdílná čísla; je to dáno i různou definicí incestniho chováni. Výsledky se shoduji zhruba na tom, že nejěas-téjším druhem incestu je incest otec-dcera (zahrneme-li i nevlastni otec, pak je to asi 80 % incestů), následuje incest sourozenecký, pak incest dě- 139 deček-vnuéka a nejmenší podíl z incestů je mezi matkou a synem. Častěji jsou zneužívány divky než chlapci. Pokud přijmeme definici incestu jako Jakoukoli formu průniku anebo vnucené masturbace", můžeme považoval za přibližné informativní například výsledek studie Kelly et al. [I99t|. která na počátku devadesátých let na vzorku šestnácti až jedenadvaceti letýeh Angličanů zjistila tento druh „nechtěné sexuální zkušenosti" u 5 % žen a 2 % mužů. Studie realizované na velkých populacích nezjistily žádné sociálni ovlivněni incidence incestu ať už třídní příslušnosti, vzděláním, rasou či bydlištěm. Povaha incestního vztahu je ještě obtížněji postižitelná než jeho incidence. Existuje starší přehledová práce Christophera Baglevhi) [1969], která na základě přehledu 50 studií, publikovaných v různých západních státech a v Japonsku a postihujících 1025 případů incestu, uvádí, že asi ve 20 % pocházejí oběti z přelidněných a bídou postižených městských oblastí a mohou být spojovány s úpadkem sociální organizace, asi v 57 % souvisí s mentálním defektem jednoho anebo obou partitipantů incestu. Čtenáře s i nerciona lisovaný m tabu incestu provokuje skutečnost, ze 23 % incestů Bagley označuje jako „funkční". Nejčastěji se jedná o incest otcc-dccra v patriarchálně strukturované rodině, kde manželka nemá zájem anebo nemůže zvládnout svou ženskou sexuálni roli v rodičovském páru a mléky souhlasí s tím, zeji v rodině převezme dcera; la pak je s pozitivní změnou svého státu s tím spojenou srozuměna nebo i spokojena. Publikovat takovýto výsledek by dnes už bylo obtížné pro jeho „politickou nekorektnost". Vzhledem k tomu, že výsledky pocházejí z doby, kdy sexuologie byla ještě téměř výlučně v rukou mužů, otázka jejich objektivity je oprávněná. Feministické studie berou incest jako zločin mužské moct. Skutečností zůstává, že k odhaleni mechanismu a povahy incestního chováni v rozvinutých společnostech zbývá ještě dlouhá cesta. Může se zdát, že jsme incestu věnovali nezaslouženou pozornost. Tabu v nás vytlačuje problematiku incestu v našem kulturně tvarovaném vědomí za okraj pozornosti. Pro sociologii rodiny je však toto tabu velmi důležitým vysvětlením jeji povahy: kdyby padlo, mělo by to důsledky nesrovnatelně větši než pád tabu homosexuality - a to padlo, ač v tradiční společnosti naši kultury byla homosexualita pravděpodobně tabutzována silněji (srv. Flandrin [1976]): dnes je v civi lisovaném světě homosexualita vesměs legální a ve vzdělanějších vrstvách í plně legitimní. 140 Týrané dítě. Týrání dětí objevili a tematizovali jako sociální problém už sociální reformátoři na konci devatenáctého století; ti samozřejmé věděli i o sexuálním zneužívání, ale byli opatrnější v otevřenosti o této věci. Zájem o týrané dítě prožívá ve dvacátém století renesanci od konce šedesátých let (v těsně poválečné době se zájem soustředil spiše na zanedbávané dilé) a sexuálnímu zneužívání dětí začala být věnována zvýšená pozornost od konce sedmdesátých let. Charakteristické pro badatelské ůsili devadesátých let je sblížení výzkumu týrání dělí a sexuálního zneužívání dětí: oba pojmy postupně natolik rozšířily definici předmětu svého zájmu, že se stále vice překrývaly a nakonec splynuly v jedno. Rozšířeni definice incestu, respektive rozšírení pozornosti od incestu definovaného jako soulož mezi osobami pokrevné spřízněnými ke všem druhům „nechtěné sexuálni zkušenosti" v dětství bylo vynuceno také realitou většího počtu děti vyrůstajících s nevlastním rodičem v opakovaném manželství na jedné straně a sociální rekonstrukcí problematiky homosexuálních styků na druhé straně. To pak vedlo k přesunu důrazu od tradičního tabu incestu a k jeho vplynutí pod širší koncept poškozováni dítěte v jeho rozvoji. Dnes je tato oblast tematizová-na jako I. zanedbávané dítě, 2. fyzicky zneužívané dítě, 3. sexuálně zneužívaně dítě a 4. emočně zneužívané dítě. Kritériem tříděni je povaha poškození dilěte, ne už osoba ditě poškozující. Způsob, jakým bylo zneužívání dítěte konstruováno jako sociální problém, a teorie vysvětlující tento problém měly ohromný vliv na sociální intervenci |Sagara 199S]. Rozvinuté sociální služby, které mají bytostný zájem na intervenci do jakékoli slabé a nestandardní rodiny, a senzacechtivá média, jež maji komerčni zájem na skandalisaci fantazii dráždících incidentů, způsobily v západním světě v sedmdesátých až devadesátých letech několik politicky významných debat zejména o přiměřenosti, nej vhodnějších postupech a limitech intervence do rodiny, která signaJisuje problém zneužívaného ditěte. Naše společnost je tu teprve na počátku dlouhé cesty. 6.2. Socializace ilítÉlp Veškerá moderní bádání o socializaci dítěte se opírají o tři klasické přístupy, z nichž vlastně jenom jeden, Meadův, může být považován za sociologický. Freudova koncepce se stala základem hlubinné psycholo- 141 gie a Piagctovo dílo považují za své pedagogové, respektive vývojoví psychologové. 2ádná koncepce socializace neni ale pinč uspokojující bez odkazu ke konkurenčním vysvetlením a především bez toho, že si uvědomíme význam po staletí trvající debaty nalure coníta culture. Všechny teorie socializace totiž vycházejí z předpokladu, že charakter člověka je socializací v ontogenezi vytvářen anebo přinejmenším podstatnou měrou spoluvytvářen; slojí tedy na pozici culture. Na počátku devadesátých let, po recidivé zostřené polemiky nad rodovým určením a socializaci, konečně zavládlo mezi oběma tábory příměří a odborná obec se shodla na sofistikovanějších výkladech než prosté buď - anebo. Ze jde o interakci obou principů, jc dnes teoreticky vysvětlováno sociobiologickou koncepcí (srv. kap. 3.5.) i pozorováními vývojových psychologů, která ukazují, že diky své specifické genetické výbavě každé dítě vyvolává ve svém prostředí specifickou reakci, takže i V téže rodině jc každé ditč vychováváno trochu jinak: ani rodiče nemohou odhlédnoiit od faktu, že každé jejich dilé je jiné. t). 2.1. Teorie socializace: Mead, ľreiid a Piaget Základním přinošeni sociologie do teorie socializace je stále dílo Geflrge Herberta M Ľad a (1863-1931), klasika teorie symbolické interakce. V jeho známém rozlišeni mezi me a selfjc právě na rozdíl od me naäe iť//'cele produktem socializace. Jejim hlavním nástrojem je symbolická interakce s druhými a postupná konstituce zobecněného druhého. Mead rozlišuje v socializaci dví fáze: vývojový stupeň, kdy je dítě schopno hrál si na (play), a vyšší stupeň, kdy se tato schopnost rozvine už ve schopnost zapojit se do hry (game). V první fázi si dítě hraje na to, že je někdo jiný - že je pan strážník, že je maminka atd. Z přejaté role zakládá interakce a hru postupně rozvíjí o schopnost střídat přijaté role. Ve věku 7-8 let je schopno nejen dokonalého přejímání roli v interakci, ale i v imaginaci: je schopno se vidět jako objekt a rozvinulo vědomi sebe sama jako specifické osobnosti. Teprve potom přichází game phase. v níž už dítě vnimá i „pravidla hryL1 specifických interakcí, na nichž SC podili. Uči se poznával, jaká jsou legitímni očekáváni na určité pozice a jaká očekáváni z těchto pozic jsou legilimni: to mu umožní zapojit se do hry ostatních. Mead byl přesvědčen, že jakmile si dítě uvědomí existenci obecných, na něm nezávislých struktur. Tabalka 6.1. stupně PSYCrtOSEXUÁL^KO, koiinitivního a sociálního rozvoje dítěte podle rreuda, piageta a m e ad a Pnbliíný vSk. 6-12 13 Pjychosexuilni radium ||jí>lILľ Ir im] i hu Orátm stadium: Zabývá sc chytáním a cucáním Anitni stadium: Ditr sr zabývá uvolílovÄiiim nebo ovládáním Ulev Kognitivní (poznávací) stadium (podle Piageta) Sensomotorické -v;.- Dici zkoumá v?.iah mezi sebou ;' ">;t:lim Preoperační stadium: Díře se uci mluvil a uži vat symbolu, ale myälenl jc intuitívni a eeoceitíťické Falické stadium: Dilé objevuje sexuálni vnímavost; soupeřeni s rodičem stejného pohlaví vede k oidipůvskému komplexu Latentní stadium: Stadium konkrétních operaci: Sexuální pocity Pílí 5= uť i zvládal dřímají; clíte se zabývá logické operace, 7i ská váním dovedností ale my sien i j c koiitrčlni Gcnitální stadium: Stadium fi'rrnúinich operaci: Mladý ilovík íflíiná Mladý čtavŕk začíná hledat dospelou, myslel v abstraktních, sexuálni lásku hypotetických terminech Sociální stadium i pudli' Mľ;ľ.:,i i Preverbctlni stadium: Stadium „play*': imiialivní hra; ditřsc učí přebíral roli druhého Studium ..game'': Účast v organizovaných brác ř, 3 reciprokých vztazích; rozvoj generatisovaněho druhého (Upraveno dle Celles ||OW:304]) 142 143 internalisuje je a ony se stáno j součásti struktury jeho osobnosti jako generalisovaný druhý. Specifičnost Meadovy koncepce lze znázornit srovnáním vývojových stadii u Freuda a u Piagcta - nejúsporněji v Tabulce 6,I. 6.2.2. Vrstevnická skupina a mimorodinná socializace Ať už bohudík anebo bohužel, rodina nemá na socializaci svých děti monopol. Stupně k dospělosti jsou také slupni k autonomii od rodičovského vlivu, a vlivy odjinud vstoupí do dětského světa velmi záhy. Je tomu tak ve všech kulturách a společnostech; ve společnostech našeho kulturního okruhu jsou to dnes zejména masmedia a vzdělávací instituce, jež spolupůsobí či konkuruji při socializaci dítěte. Působeni těchto externích vlivů je spojeno se socializaci ve vrstevnické skupině, kterou vzdělávací instituce zakládají povinným trávením podstatné části dětského dne ve školní třídě. Nikdy dříve v dějinách naši kultury a zřídka kdy v jiných společnostech existoval socializační systém, jenž by tak přisně věkově rozděloval děti do vrstevnických skupin, jak to dělá naše povinná školní docházka do věkově homogenních tříd. Takto nespontánnč vzniklá vrstevnická skupina získává ale postupně relativní autonomii i od školy jako od „rodičovské" instituce. Generuje v interakci s médii své vlastní hodnoty, vzorce chování a priority, a jejich prizmatem pak vnímá působení všech ostatních socializačních vlivů. Výchozím krokem k rozpadu rodičovského monopolu na socializaci dítěte je jeho první svěření do péče jeslí či mateřské školky. Od kdy může být matka zastoupena a odloučena třeba i jen na krátký Čas od malého dítěte, je samozřejmé otázka pro vývojovou psychologii. V Evropě se to však stalo předmětem velké veřejné debaty, spojené s problematikou zaměstnání žen - přehled této politicky i sociologicky relevantní polemiky shrnujeme v následující kapitole 7, pojednávající o rodině a placeném zaměstnáni. Základním sociologickým tématem zůstává vztah, vzájemné ovlivnění čí vzájemná paralysace socializačního působení rodiny a institucí širší společnosti. Nabývá na váze s přibývajícím věkem dítěte. Badatelské úsilí se tu soustředilo na dva problémové okruhy. Jedním je problematika charakteristik rodiny, které způsobují, že rodina ztrácí na dítě vliv rychleji a úplněji; druhým je zkoumání povahy socializační determinace veřejnými institucemi a vrstevnickou skupinou a jejich vzájemné interakce. Výsledky z prvního problémového okruhujsou celkem triviální: čím slabší rodina (neúplná, s „mizejícím otcem", s deficitem v kulturním a ekonomickém kapitálu...), tím povrchněji socialisuje a tím snadněji ztrácí vliv, Na její místo pak vstupují nejdříve média a pak vrstevnická skupina, jež se v pubertě stává pro adolescenta zástupnou rodinou. Zajimavějši debata se rozvinula nad povahou působení vrstevnické skupiny, její organizovanosti a působeni školy. Bylo přirozenou součástí dlouhodobé strategie studené války studoval a srovnávat metody a úspěchy socializace sovětského typu a působení institucí otevřené společnosti na nastupující generaci: otázka po jejich účinnosti v předávání hodnoi byla jednou z otázek vítězství v télo konfrontaci, a proto pro ni byly po dlouhá léta fondy veřejných prostředků štědře otevřeny. Tyto studie velmi záhy zjistily sociální stratifikovanost tohoto působeni v otevřené společnosti. První významná práce pozdějšího prezidenta Americké sociologické asociace Jamesc J. Colemana, nazvaná Společnost adolescentů (Adolescent Society [1961]), přinesla nejen nijak překvapivé zjištění, že od puberty je dospívající ovlivňován více názorovými vůdci své vrstevnické skupiny než svými rodiči a žc měřítkem úspěšnosti je pro divky spíše status hocha, s nímž chodí, a pro kluky spíše sportovní výsledky nežli pro ty i ony jejich výsledky studijní: přinesla ještě jedno významné, od té doby často napadané, ale nevyvrácené tvrzení. Coleman zjistil, že i intelektuální vývoj ditéte ještě dlouho po pubertě závisí těsněji na jeho rodinném zázemí a společenském zařazení než na úrovni školy, pokud jc sledována v takových ukazatelích, jako je počet žáků ve třídě, vybavení školních laboratoří a knihoven, ba i kvalita učitelů. Zjistil také, že takto definovaná úroveň školy není ani na druhém místě. Druhé misto za vlastni rodinou totiž zaujímá úroveň rodinného zázemi spolužáků: děti z nižších vrstev podávaly dobrý1 studijní výkon ve třídách se spolužáky s lepším sociálním zázemím, mezi spolužáky s horším rodinným zázemím ve třídách sociálně homogenních si vedly hůře. Působení však nebylo symetrické: dětí z dobrých rodin nižší sociální úroveň třídy nedokázala stáhnout níž [Coleman 19611, Přímé srovnání sovětského a západního systému socializace (srv. např. Bronfcnbrenner [1974)) ukázalo, že méně rigidní a méně insti-tucionalizované úsilí o předání hodnot příští generaci, jak je obvyklé v otevřených společnostech, je nakonec účinnější než totalitní systém 144 145 sovětský; selhává však v prostredí děti s horším sociálním zázemím: tam je sovětský systém intenzívni indoktrinace v mládežnických organizacích s povinným členstvím a kontrolou individua kolektivem účinnější. České skepsi zůstává otevřena pochybnost, nakolik tyto studie západní provenience dokázaly proniknout realitou despotického socialismu. V každém případě tematika těchto studii rychle antikvuje. Co zůstává živé a otevřené dalšímu zkoumáni, je mechanika vnitřních vztahů v klasickém trojúhelníku škola - vrstevnická skupina - rodina, jenž se dnes nesporně vstupem masmédií už proměnil ve čtyrúhelník. Základní otázkou pro studium socializace je dnes právě vliv médií a působení zábavního průmyslu na vývoj osobnosti dítěte- 6.2.3. Radová socializace2'* Kdybychom chtěli demonstrovat, jak v přesunech těžiště svého zájmu sociologická teorie sleduje vývoj své společnosti, nenajde snad lepši příklad než teorii socializace: v šedesátých letech vstupovaly bouřlivě do západních společností dospívající ročníky poválečného baby-boomu a hledalo se vysvetlení pro socializaci ve vrstevnické skupině, v sedmdesátých letech obrátilo feministické hnutí pozornost k rodové socializaci. Že se lidská bytost liší ve svém chování a charakteru podle toho, jeli ženského nebo mužského rodu, je značně triviální pozorováni. Všechny známé kultury také dokládají rodově založenou dělbu práce a větší vliv mužů na sociální konstrukci reality: určitým pracím i určitým rysům chováni, které byly označeny jako mužské, byl také všude přisouzen vyšší status, ač se v různých kulturách různí (srv. např. Margaret Mcadová v práci Samečci a samičky (Male and Female |1949]). Už sama tato kultumi různost mezi společnostmi je silným argumentem pro postoj, který v klasickém obraze vyjádřila v zakladatelské !" Česká feminislitká litcraiura sc raději trápí s neohebností z angličtiny převzatého slova gender (nebo psát gendi? tendr? diendr? džendrová socializace?), nei aby je prostě standardně přeložila jako mužský a ženský rod. Je to snad způsobeno i tím, že kořen Českého slova odkazuje k slovům porod a vrozeny... Raný feminismus sedmdesátých let byl vzpourou právě proti „vrozenému údělu" žen (au některých feministek tč doby i velkou nadějí, že se tou vzpourou zrněni v muže). Dnes už ale právč přechod k „gender šLudies" charakterizuje len proud v zemkem hnutí, klerý usiluje o univerzálni pohled na rodově rozdíly mezi muži a ženami. feministické práci Druhé pohlaví (l.e deuxiěmc sexe 11949], česky |1967|) Simone de Beauvoir: ženou se človék nerodí, ženou se člověk stává. Výzkumy v sedmdesátých let doložily oprávněnost tohoto postřehu, přinesly však i četné důkazy, že tento obraz nelze brát doslova. Nepřehledná řada studií empiricky doložila, že a) děvčátka jsou vychovávána jinak než chlapci: od ncjútlejšího věku očekáváni rodičů dítěti signalisuji, jaká jiná očekáváni se na ně budou vztahovat podle toho, zda dospěje v muže anebo v ženu, a tím v něm rozvíjejí mužský anebo ženský stereotyp chováni; b) jiné (pro nizký výskyt věci samé nečetné) studie doložily, že pokud je chlapec důsledné vychováván jako dívka a naopak, vtiskne se tato výchova do jeho charakteru a rozvine v něm rysy opačného pohlaví: rodiče mohou ovlivnit kulturou tradované rysy maskulinity a feminity. Na druhé straně ale černé studie ukázaly limity takového působení. Přinesly doklady o selháni úsilí vychovat děvče jako chlapce či naopak, a tyto případy se zdají čcinčjši než úspěchy takového úsilí. Jinak orientované studie přinesly doklady o rozdílech chování založených v genetickém základě pro chování lidského samce a lidské samice. Pozorování primátů a experimenty s nižšími savci pak dále ukazují na genetické zakotvení rozdílů mezi muži a ženami. Jak poznamenala Alice S. Rossiová ve své prezidentské přednášce, když byla zvolena předsedkyní Americké sociologické asociace: .....předmětem nati [sociologickej pozornosti jsou samečci a xamičky („male and female animals"). jež svými geny. žlázami, kostmi a masem po nepatrný zlomek času okupují určitou ekologickou enklávu, A lidský sexuální di-morjismus se vynořil z dlouhé prehistorie \ývoje savců a primátů. Teorie, které zanedbávají charakteristiku sexuálního a rodového dimorftsmu člověka, velmi riskuji, že budou shledány irelevantními proti hromadící se evidenci v pracích htologú a neurologu" |Rossi, 1984:1] Otázka po míře fatality této odlišnosti byla od konce šedesátých let zpolitizována a dodnes je ve společnostech, kde má smysl takový pojem, jako je politická korektnost, regulována mimognozeologickými vlivy. Česká debata na toto léma nás také vlastně teprve čeká. Otázku, zda s úbytkem počtu děti v západních společnostech a se zvětšujícím se podílem celoživotné bezdětných žen i mtížů ustupuje pro sociologii rodiny do pozadi i problematika rodičovství, dětství, socializace a vrstevnických skupin, neni téžké zodpovědět: je tomu prá- 146 147 ve naopak. V dětech se společnost reprodukuje a každá systémová změna v socializačních procesech vnáší fatálně změnu do kultury v příští generaci. Budovaní občanské společnosti je dnes u nás v rukou „jeslových dětí" z máločeiných rodin, děti z první generace, jež namísto z pohádek vyprávěných maminkou či babičkou poznávala hodnotový svět dospělých spiše z televizní obrazovky. Občanskou společnost kdysi založili lidé, kteří vyrostli s mnoha sourozenci, v rodinách s vysokým stupněm soudržnosti, silně ovlivněných náboženskou virou; o nedělních dopoledních poslouchali jako děti knčžskč zamyšleni nad hodnotami, jež jsou uloženy v biblických příbězích. Odpověď na otázku, jak dnešní společnost formují včerejší děli a jak ji zítra budou formoval dnešní děti, přinese už blízká budoucnost. Sedmá kapitola RODINA, DOMÁCNOST A EKONOMIKA Sociálni vědy jsou občas obviňovány z toho, že přinášejí společnosti takové odpovědi, jaké si od nich společnost objedná. Toto obvinění má dvě roviny. Ta prvni poukazuje na to, že sociální vědy nedokáží samy rozeznat relevantní problémy dříve, než se objeví v sociálním dis-kurzu. Už to je vážné obviněni, ale pořád se dá ještě oprávněně namítnout: proč by měl badatel vnucovat společnosti problematiku, kterou ještě jako relevantní ona sama necítí? I tak má dost širokou agendu v tom, co už společnost akutně boli. Občas se sice vyskytnou auloři jako Norbert Elias nebo Hcrbcrt Marcusc, kieří se dožili až v penzijním veku slávy za dilo, jež dvacel-lřicet let leželo nepovšimnulo (a kdoví, nevrši-li se už někde vrstva prachu na knize, která pohne sociologickým poznáním po roce dva tisice dvacet), je ale jen lidsky pochopitelné, že chceme být spolutvůrci doby, kterou žijeme. Vážnější je obviněni sociologie z toho, že společnosti dodává v odpovědi na otázku, jak liji společnost objednala, i odpověď, kterou si společnost objednala. Řečeno jazykem sociologie samé, že funkce legitimační V ní jednoznačně dominuje nad funkci kognitivní. Toto malé připomenutí je na místě v úvodě kapitolky, která podává krátký přehled toho, co přinesla sociologie v uplynulém půlstoletí k problému zaměstnanosti žen. 7.1. Zaměstnaná žena a rodina Zaměstnání jako všeobecně převažující způsob produkce statků a obživy člověka a jeho rodiny se vynořilo historicky poměrně nedávno a lesná asociace práce se zaměstnáním-'1 se ustavila až nějaký čas 148 11 V ad lux: definici můřemc říci. f c výraz práce u/ivámc pra jakoukoli lidskou činnost, jež manipulaci s včemi a.'rtcbo se symboly produkuje služby a statky člověku užiteční!; výru/ zaměstnáni označuje smluvní regulovanou směnu práce za mzdu: zrmiéMniuiiin tedy vždycky myslime placené ziimíslnáiii. M9 po průmyslové revoluci. Tato asociace zastirá skutečnost, že podstatný dil práce je vykonáván mimo zaměstnání a většinu z ní že vykonávají ženy. Podle odhadů Světové organizace práce připadají na ženy, které tvoří zhruba polovinu lidstva, dvě třetiny odpracovaných hodin, deset procent vyplacených mezd a jedno procento vlastnictví majetku. Ten nepoměr mezi práci a příjmem i majetkem je dán právě povahou rozdílu mezi prací a zaměstnáním. Feministické hnutí v době své velké expanse na počátku sedmdesátých let položilo velký důraz na ekonomickou nezávislost žen, prakticky spjatou s jejich zaměstnáním a vlastním příjmem. Bylo to dáno specifickou a historicky jedinečnou situací žen v západních společnostech v té době: do společnosti vstupovala první generace žen, pro kterou bylo vysokoškolské vzdělání obvyklé, a ty se nemohly smiřit se státem, jaký jim odkazovaly jejich matky, lapené familiární orientací společnosti padesátých let v předměstské domácnosti. Feministické hnutí na jedné straně orientovalo pozornost nastupující generace žen na prosazení nároku na jejich vlastní bankovní konto, na něž je pravidelně poukazována jejich zaměstnanecká mzda. To je činí nezávislými na ponižujícím inkasu manželem podepsaného šeku a vyzvednutí peněz „na domácnost*' z rodinného konta, které spravuje on. Zdá se to být jemný rozdíl, ale může být oprávněně vnímán jako rozdíl mezi svobodou a pokořující závislosti. Na druhé straně zdůrazňovalo feministické hnutí, že práce v domácnosti, ač neplacená, je práce sociálně stejné relevantní a individuálně stejně náročná jako práce mužů v zaměstnání. Poněvadž však má pouze hodnotu užitnou a nikoli tržní, byla kapitalismem degradována na práci druhořadou: jako společnost strukturálně závislá na trhu a hromadné produkci nemohl kapitalismus nepreferovat sféru reprodukce před sférou produkce (srv. napr. Holter (1984]). Proto také se feminismus v kritice kapitalistické společnosti na přelomu Šedesátých a sedmdesátých let přiblížil tak těsně k marxismu. Dobová artikulace problému však poněkud zastírá skutečnost, že V obou nárocích, jak na ekonomickou suverenitu, tak na doceněni domácích prací, dosáhly ženy už v preindustriálnich západních společnostech relativně výraznou míru autonomie: uzavřeni ženy do (izolované předměstské) domácnosti, degradace domácích prací proti placenému zaměstnáni a z takto rozvržené situace vyplývající bezmoc žen, legitimovaná „funkčnosti" poměrů, nastolených v západních společnostech po druhé světové válce, neměla v minulosti precedent. Historické stu- 150 die evropských společností dokládají, že v tradiční zemědělské usedlosti jako v modelovém rodinném produkčním podniku byly mužské a ženské práce rodově diferencovány, nebyly však rodově stratitíková-ny: jejich komplementarita a vzájemná nepostradatelnost byla příliš zjevná na to, aby mohly být ty či ony podceňovány (srv. např. Hlich |1982]). Jak uvádí například MacFarlane, ve středověké Anglii ,. všechnv ženy. ať uz s vobodné, pwdaně či rozvedené, měly rozsáhlý soubor práv a dobře zajištěný status. Neprovdané ženy vlastmly pozemky, které obdělávaly s využitím námezdní práce. Sezónní zemědělští dělnici při žních byli placeni stejně, muži jako ženy Ť.eny požívaly neokleiléné práx-o podat soudní žalobu a mohly být i přimo žalovány, bez prostřednictví nějakého mužského příbuzného vedly svoje soudní pře a vystupovaly před soudem, zastupujíce svou při či v zastoupeni j mě strany, včetně svého manžela. A ngaiovaly se v obchodě a podnikaní, půjčování peněz nevyjímaje" (MacFarlane 1978, cit. djc Goldthorpe, 1987:135|. V devatenáctém století měly všeobecně pozitivní revoluční přeměny ve výrobním způsobu, ve struktuře osídlení a míře blahobytu dostupného pro nejširší vrstvy populace, souhrnně nazývané průmyslovou revolucí, na rodinu a zejména na postavení žen v ní ambivalentní dopad: zvedly sice všeobecně životni úroveň, oddělily však bydliště a pracoviště a učinily masy žen závislé na zaměstnání mužů. Ženy. nemohouce být dále přímými spolupracovnicemi mužů v produkující domácnosti, staly se poskytovatelkaini servisu jejich pracovní síly. Ještě po druhé světové válce ustavovaly se v Evropě - v dobré vůli vybudovat spravedlivou společnost - státy sociálního blahobytu, jež byly založeny na předpokladu muže jako chlebodárce. Ženy, zmobilizované napřed válečným hospodářstvím do průmyslu a služeb na místa mužů, byly, jak se muži vraceli do svých zaměstnáni, zatlačovány tímto systémem zpět do domácnosti.- Historie se ale nedá vrátit zpět: domácnost už nebyla to, co bývala kdysi. Vyvlastnení dovednosti při vedení domácnosti šířící se průmyslovou výrobou - začalo lo pečením chleba a pokračovalo až po prefabrikovanou večeři z mikrovlnky - vzalo status domácim pracem: zůstala 2: V USA nepůsobil tlak systému sociálního zabezpečení; erupce konzumních možností tam však tlačila stejným směrem s nemenší účinnosti. 151 jen nepříjemná rutinní lopota, vykonávaná v osamělosti. Výrobci, zainteresováni na masovém nasazeni mechanických a elektrických zařízení od plynového sporáku po „kuchyňské roboty", proklamovali, že s jejich spotřebiči se domácí práce vlastně dělá sama; výrazně se tím podepsali na iluzi, že to už žádná práce neni. Když pak poválečný baby-boom přešel a děti z něho narozené řekly na konci šedesátých let pěkně hlasité NE rodinné koncepci svých rodičů, ke změně nemohlo nedojit. 7. /. /, Situace matek dnešních matek: rozpory v teorii i praxi Neporozumíme ale dobře dcerám, nevíme-li, jakým matkám se nechtěly podobat. Z hlediska vysledování vývoje našeho oboru je na uplynulých letech pozoruhodné, že sociologie, medicína a pedagogika dávaly ve věci zaměstnáni ženy-matky2' a v otázce kompatibility mateřské a zaměstnanecké role diametrálně odlišnou odpověď podle toho, v kontextu jaké společnosti pracovaly: jinak odpovídaly v padesátých a jinak od počátku sedmdesátých let, jinak v kontextu společnosti západních a jinak v komunistické východní Evropě. Už v polovině dvacátého století byly ve veřejném diskurzu artikulovány v principu tři postoje k zaměstnanosti (vdaných) žen, jež dodnes vyčerpávají možná východiska k posuzování této problematiky: 1. Konzervativní stanovisko proklamovalo zásadu, že vdané ženy nemají pracovat, matky pak zvláště ne Vyhraněně konzervativní postoj říká. že žádná žena nemá pracovat mimo svou domácnost, tedy být zaměstnána. V mikrokontextu to znamená, že děvčátka jsou v rodině vychovávána zásadně jinak než chlapečci, a jak dorůstají, zůstávají, aby pomáhaly své matce, v domácnosti, dokud se neprovdají, nestanou se samy matkami a nevěnuji se vlastní domácnosti; do té pak přijmou i svou matku, když ovdoví a nemá se už o koho staral, respek- B Nei budeme dále sledoval problematiku zamestnanosti žen. jc třeba ješlé vysunout před závorku, ie nemluvíme n zaměstnanosti neprovdaných, respektive bezdětných žen. Jak sc v devatenáctém století rozložila tradiční totožnost rodiny s velkou domácností, která (bez zamestnaneckého pomeru v našem slova smyslu) dávala ekonomickou bázi neprovdaným ženám z příbuzenstva i mimo něj, nabízejíc jim práci pomocnic, drveOek, chův a služek, zaměstnanost neprovdaných žen se stala holým ekonomickým nezbytím pro všechny ženy, které neměly manžela - což byla obvykl* zhruba každá pátá dospělá žena l>r\. napi. Horská a kul. 152 tive se nedokáže postarat ani sama o sebe. Chlapečci jsou naopak vychováváni k tomu, aby rodnou domácnost opustili, etablovali se ve světě zaměstnání a založili vlastni rodinu, jakmile ovšem dokáží uživit nejen sebe, ale i svou ženu a případné děti. V makrokontextu to znamená, že ženy nemají mužům konkurovat v soutěži o pracovní místa, protože na mužích leží odpovědnost živitelů rodiny.24 2. Neokonzervatlvní stanovisko považuje za samozřejmou jen práci bezdětných žen. Předpokládá, že než se žena provdala, získala kvalifikaci v nějakém zaměstnání; to si drží i jako vdaná, než se stane matkou. Když však přijdou děti, zaměstnání opouští. Vrací se k němu zpět. až děti dorůstají a jej i péči už (tolik) nepotřebují. Fundamentálnější postoj v neokonzervativním stanovisku předpokládá, že před zaměstnáním dává žena přednost nejen péči o svoje vlasmi děti, ale i péči o vnoučata, je-li to zapotřebí; laké potřeba péče o její anebo manželovy rodiče, kteří zestárli a potřebuji péči, může zkrátil druhou fázi jejího zaměstnání. Nakolik jc tento postoj neo- a nakolik je konzervativní záleží na tom, do jak vysokého věku se předpokládá, že děti matku potřebuji, nakolik odhlíží od role olee a jak silnou a rozsáhlou mezigenerační odpovědnost předpokládá. V sociologickou teorii „třífázového modelu" ženského životního cyklu byl tento postoj rozpracován v polovině padesátých let v knize, kterou publikovali Alva IVIyrdal a Viola Kleinová - Dvojí role ženy: domov a práce (Women's Two Rolcs: Home and Work [1956, 2. přepr. vyd, 1968]). 3. Egalitární přístup k otázce zaměstnání žen poukazuje na to, že třífázový' model způsobuje devalvaci ženské kvalifikace v době péče o děli. Zejména pokud je mateřská fáze delší, žena kvalifikovanější a rozvoj oboru jejího zaměstnaní dynamičtější, ztratí výpadkem z profese kon- * Klasickou českou artikulaci konzervativního postoje v české sociologické literatuře najdeme u Emanuela Chalupného (srv. napf. V. díl Sociologie), kde bychom se lomu nedivili; najdeme ji ale také n levicového intelektuála a surrealisty Bohuslava Brouka, mladšího o celou generaci. „Ženu je sice třeba zbavili hmotné nadvlády mužovy, ale prvenství Vť věcech sociálních a kulturních náleží muži. zúčastněnému w \ýrnhnim procesu. Ženě. která byla přechodné laké zatažena do výroby, přísluší opět v budoucnu stálé povoláni mateřské, k němuž je celou svou strukturou určena. ... Zdánlivý úspěch emancipace v tom. že hylu prosazena ženská aktivita v práci a společnosti, zhyslervsoval toliko ve skutečnosti psychosní povahu ženy. čímž její duševní rovnováze jen uškodil... " | Brouk 1931| 153 takt s jeho dynamikou a je de facto odsouzena k méně kvalifikované práci v oboru, pokud z neho nevypadne úplně. I tehdy však, když se {i s vynaložením extrémního úsili podaří nejen si kvalifikaci udržet, ale i obnovit postup k odpovědnější a lépe placené práci, zpožděni několika let. které věnovala výchově svých děli. nemůže už vyrovnal: v soutěži s muži stejných schopnosti o „místo nahoře" prohrává. Fgalitámi postoj vychází z loho, že takový handicap je neslučitelný s nárokem na rovnost životních šancí, nárokem, který tvoři úhelnou součást moderní artikulace lidských práv. Ta poté, co byla postupné tematizována jako občanská práva (rovnost před zákonem: osmnácté století) a politická práva (všeobecné a rovné volební právo: devatenácté století), se soustředila v druhé polovině dvacátého století na otázku sociálních práv: každý má právo očekával od společnosti ochranu před handicapem, jenž mu nezaslouženě nedává siejné šance jako ostatním. Ochrana ženy a ochrana mateřství se brzy dostaly do této agendy, a zpočátku nikoho ani nenapadlo, že by se tu mohl vynořit rozpor. Jak už jsme se zmínili, západní společnosti sc nejprve pokoušely řešil problém v rozměrech tradiční představy, že nejlépe ochráni mateřství ženy otec jejích děti. Ve snaze konsolidovat (tradičně rozvrženou) rodinu, otřesenou nepřítomnosti mužů a mobilizaci žen do válečného průmyslu v první polovině čtyřicátých let. a zastavit poválečnou vlnu rozvodů zaváděly postupné sociálni dávky a přídavky k platu, které měly konsolidaci napomoci tím, že zdržovaly ekonomický propad početnějších rodin s jediným živitelem. Rozdílný mužský a ženský úděl byl brán za jistý, stejně jako to, že přirozená seberealizace ženy je v mateřství: i sociální reformátoři vycházeli ze stanoviska, jež jsme tu označili jako konzervativní, respekt ive velmi zdrženlivě neokonzervalivni. Česká společnost plula na jiné vlně. Revoluční převrat, jenž nás od západních společností odřízl v roce 1948, měl, jak už revoluce mívají, na štítě rovnost a osvobozeni. A byl, jak už revoluce bývají, inherentně nepřátelský k rodině: rodinná soudržnost představuje pro kolektivní obětavost nebezpečnou konkurenční loajalitu (srv. např. Ferdinand Mount 11982]). Komunistická revoluce expandovala a byla rozhodnula v expansi pokračovat, dokud sc nestane revoluci světovou, věděla však, že dál by to nemuselo jit po dobrém: sovětský socialismus se podařilo zavést jen v těch zemich, kam došla Rudá armáda, V padesátých letech byla česká společnost společnosti připravující sc na eventualitu nové války. Zbrojní kapacity nebyly demontovány, zbrojní průmysl sc naopak rozšiřoval, a totální mobilizace celé populace byla jen stupňována. 154 Ženám byla jejich pracovní mobilizace předložena jako dosažení rovnosti, jako cesia jejich emancipace: rovná šance na zaměstnáni a rozsáhlý, energicky realizovaný program na osvobozeni ženy od handicapu mateřství výstavbou šité školek a jeslí, jež přijímaly dítě od tři měsíců (kdy tehdy končila mateřská dovolená) a nabízely i celotý-denni péči, to bylo něco, o čem jejich vrstevnice, pokud hájily cgali-tární princip v západních společnostech, začinaly teprve snít. Sociologie byla u nás v padesátých letech umlčena, ale pediatrie, jež v těchto věcech doslala rozhodující slovo vědecké autority, podporovala tento program: na medicínský předpis průmyslově vyráběné sušené mléko bylo shledáno zdravéjšim než mléko mateřské. Pedagogové a psychologové sc přidali: dětský kolektiv v jeslích, vedený školenou pečovatelkou, stimuluje rozvoj dítěte lépe než diletantsky vedená péče v rodině; jak by mohla matka vědět, co dítě potřebuje, když na to nemá odborné školeni? Rodiny, zejména tam, kde si starší generace zachovala autoritu, vládnímu programu mlčky odporovaly. Proti ekonomickým sankcím však neměly trvale šanci; některé ženy podlehly propagandě, jiné se k jejim argumentům uchýlily jako k útěše, ale matek, které ráno co ráno odkládaly své dítě do jeslí, neb chodily do zaměstnání, rychle přibývalo. Vládni politika se však už po několika letech začala tiše obracet. Ukázalo se, že totální mobilizace ženské pracovní síly je ekonomicky problematická: matky malých dětí chronicky absentovaly v práci pro časté onemocnění děti a - což. bylo nejhorší - náklady na jedno místo pro dítě v jeslích se ukázaly být vyšší, než činila kapitalizovatelná nadhodnota z práce zaměstnané zeny, Protože už ale i mzdy mužů byly sníženy natolik, že základní životni úroveň udržela jen rodina, kde byli zaměstnáni oba, muž i žena, nebylo ani ekonomicky možné ženy z úřadů a škol, z průmyslu a zemědělství prostě znovu demobilizoval. Hledal sc kompromis a ten se od poloviny šedesátých let začal otevírat v prodlužující se mateřské dovolené. Pediatři, psychologové a pedagogové začali znovu objevovat, že malé dítě potřebuje matku. S patnáctiletým zpožděním začali čist Bowlbyho, který byl u nás v padesátých letech denuncován jako buržoázni pavědec. Došlo k zvláštnímu paradoxu: egalitární model začal být u nás tiše opouštěn právě v době, kdy na Západě nastupovala prvni generace žen odhodlaná ho prosadit, a mnohé měly náš model péče o dítě a postavení ženy u nás za vzor. Ve druhé polovině šedesátých let u nás objevovaného Bowl-byho na Západě právě vlna kritických siudii korigovala. 155 Anglický pediatr a psychiatr John Bowlby totiž reprezentoval od počátku padesátých let vědecké zdůvodněni konzervativního, anebo alespoň tieokonzervativniho modelu. V řade studii dokládal, že zbavit dítě mateřské péče má pro ně velmi neblahé následky. Svou tezi založil už na studiu děti, které byly odloučeny od svých matek, protože byly bčhem války evakuovaný z velkých měst na venkov, aby byly ochráněny před ničivými nálety Lufiwaffe a bombardovaním raketami VI a V2. Publikoval a citoval také velké množství poválečných studií dětí ze sirotčinců, kde ošetřovatelky a vychovatelky i vychovatelé pracovali na směny a často se střídali, lakže dítě nemělo nikoho, ke komu by si vytvořilo osobni vztah. Studoval také deprivaci potřeby individualizované osobní vazby vzniklou hospitalisací dítěte v nemocnici a také odloučením ditěte od matky její hospitalisací anebo tim, že byla matka ve vězení. Bowlby studoval nejen poměry v institucích, které skrze deprivaci poškozovaly dllě, ale i naopak: ve své studii 44 mladistvých zlodějů hledal kořeny deviantniho chováni - a našel je v deprivaci v jejich dětství. Pozoroval, že i krátkodobá deprivace dítěte bez mateřské péče vede k nespavosti, nechutenství a hubnuti ditěte a k poklesu jeho odolnosti proti intékčnim onemocněním. Došel k přesvědčeni, že dlouhodobá anebo trvalá deprivace vede k psychické i fyzické retardaci, špatné sociabilitě a horšímu školnímu prospěchu: poškozeni V dětství pak zanechává trvalé stopy v osobnosti a chování dospělého člověka. Rowlbyho dílo se dočkalo ohromného rozšíření. Systematizujíci monografii Mateřská péče a duševní zdraví (Malemal Care and Mental Health |1951|) vydala Světová zdravotnická organizace fVHO; byla přeložena do mnoha jazyků a inspirovala obdobné studie v mnoha zemích." Bowlby shrnuje svůj názor slovy: „Co pokládáme za podstatně pro mentálni zdraví je, ze nemluvné a malé dítě by mělo žit ve vřelém, intimním a nepřerušovaném vztahu se svou matkou (anebo trvalou náhradou mateřské postavy, s někým, kdo v ně mateřsky pečuje}, ve vztahu, jež oběma víýlá uspokojeni a je jim zdrojem radosti" | lu5l: 11| Bowlby sám napsal popularisující variantu své práce Péče o dítě a růst lásky- (Child Care and the Growlh of Love) a vydal ji v paper-backové edici Penguin 11953, rozš. vydáni 1965|. Jeho základní myš- 0 Byty publikovány i celnc sludic vlivu separace mláděte od matky u zvířat, klére podporovaly Bowlbyho tezi {přehled srv. napf. [S. A. nametl 197fl|). 156 Ictika byla široce medialisována, zjednodušena a začala žít v ženských časopisech a v rukou popularisátorů popularisacc svým vlastním životem. Její mediální zjednodušení znělo: Zdravý rozvoj ditěte je bez matky vyloučen. Matka je nenahraditelná. Vulgarisacc pak zněla: 'A dítěte, které vyrůstá, aniž o ně matka trvale pečuje, roste mladistvý zločinec, anebo aspoň celoživotně psychicky vadný jedinec. Jako každá silně formulovaná a vlivná teze bylo i Bowlbyho dilo podrobeno opakovanému testování, rozsáhlé kritice a korekcím. Jeho kritikové především snesli doklady o tom, že matka není nenahraditelná: rozhodující je, nakolik má osoba, která slojí na místě matky, k dítěti opravdu vřelý vztah a nakolik je tento vztah nepřechodný. Už /.jediné zde citované věty z Bowlbyho práce však vidime, že tato kritika mířila spíše na ideologisátory bowlbyovskéhn postoje než na noho samého, Autor teze o významu matky pro ditě substituci matky připouští: pro Bowlbyho je rozhodující láskyplný a trvalý vztah k (alespoň) jedné dospělé osobě. Je pravda, že otce viděl na okraji a spíše jako figuru, která chrání vztah mezi matkou a dítětem tím, že pro ně zajišťuje bezpečí a (nejen) ekonomickou jistotu; nikde však nenapsal, že by otec nemohl být onou „trvalou náhradou mateřské postavy", pokud st k dítěti vybuduje vztah, jenž mu skýtá uspokojení a je mu zdrojem radosti. Naprosto nepopiratelný a trvale pozitivní vliv pak mělo Bowlbyho dilo na hu-manisaei péče o dítě v zařízeních internátni a náhradní péče - v dětských domovech, při ošetřování dlouhodobě nemocných děti atd. V čem se ovšem Bowlby zmýlil (jistě i pod vlivem freudismu, který prožíval právě v padesátých letech konjunkturu v psychologii a ovlivnil nejenom Bowlbyho, ale i sociologické vidění rodiny, napr. u Par-sonse), bylo jeho přesvědčeni, žc škody způsobené deprivaci v délslvi jsou doživotně zcela nenapravitelné a citová deprivace má stejné devastující vliv na všechny děti. ("'ctné studíc už od počátku šedesátých let ukazuji, že deprivace v raném dětství může být vice či méně kom-pensována v dalšim vývoji (přehled např. v Clarkc a Clarke |1976J), a ukazují také, žc existuje patrně něco jako vrozená míra Jřustračni tolerance, jež variuje v překvapivě velkém rozsahu: právě diky ní se každé ditě vyrovnává s deprivaci v dětství trochu jinak.2* * Je tu na miste uvést přiměř z jedné studie o následcích rozvodu rodičů na malé diiě, Některé drti pfipominaji panenku ze skla a depnvace způsobená rozvodem pronč znamená nŕco jako ránu kladívkem: psychicky sc roztříšti. Jinč jsou jakoce- 157 Debata o fenoménu zamestnaných a samými sebou zaneprázdněných rodičů a o eitovč deprimovaném ditéti (nejprve jen matky, ale nejméně od poloviny osmdesátých let je už i otec nepřehlédnutelný) však kyvadlové mění těžiště- Názor, že zvýšená orientace žen na zaměstnání a soustředěni obou rodičů na sebe sama, na své problémy a na své „vyžiti" je sociálním a psychickým pozadím anomických projevů spojených častěji s dospíváním v soudobých společnostech (drogová závislost, zločinecké party..,), v poslední době opět nabývá na váze: to, že jakýsi malý podíl dětí snese bez újmy jakkoli spatné zacházeni, neznamená ještě, že by citová depri vace dítěti prospívala, ba ani to, že ho ve zdrcující většině případů nepoškozuje. (Z našich autoři ukazuji tímto směrem zejména Kou kolík a Drtilo vá [199Ů1 a Příhoda [1992]). 7.1.2. Dvoukariérovérodiny: pionýři egaiitárníitv modelu Dítě se v Bowlbyho tezi (a zejména v její simpliflkaci) stalo rukojmím, kterým byla matka zadržována v domácnosti pod hrozbou, že by zdravý rozvoj ditěte byl jejím zaměstnáním trvale poškozen. Bowlby byl těžkou vědeckou municí pro konzervativní postoj. Důraz na to, co snad ani nemusí být védecky dokazováno, totiž že díté potřebuje matku, se stal legitimaci názoru, že žena patří do kuchyně: tam a kolem dětí jc její místo, ve veřejném prostoru je méněcenná. Celý sociální kontext však už činil vyhraněné konzervativní postoj neudržitelným a postoj neokonzervativní byl obhajitelný jen potud, pokud připouštěl, že potřeba nerozptylované péée o dítě je časově omezená a že matka může od určitého věku dítěte k němu dál rozvíjet vřelý, intimní a nepřerušený vztah, i když se mu nevěnuje 24 hodin denně. Pro rostoucí díté naopak přináší matka, která s ním není uzavřena mezi čtyři stěny, ze světa svého zaměstnání více podnětů, než by mu jinak mohla dát, jak dokládala cd osmdesátých let narůstající rada studií. Systematická dekonstrukce konceptu, jenž ztotožňuje ženstvi s mateřstvím, a kritika názoru, že přirozenost velí každé ženě stát se matkou a mateřství vyžaduje nerozptylovanou pozornost k potřebám dítěte až do jeho dospělosti, jako účelové ideologie, na níž je postave- luloidová panenku: úderzpůsobi promáčkl i nu, která se už nikdy úplně nevyrovná, ale žijí s ní dál a celistvost si zachovaj i. A jsou lakč drti, klére jakoby bylý z ocele: cinkne to, kladívko ndskoti a tu nich nenajdeme po úderu nejmensi stopu. 15S na mužská dominace a vykořisťováni žen muži. se pak stala vůdčí ideou feminismu od počátku sedmdesátých let. Ve vědeckém diskurzu sehrála významnou roli zejména práce E. Badinteiwé Láska navíc - historie lásky mateřské v 17, až 19. století (L'amour en plus: Histoire de ľamottr matemel 17-19s. [1980], slovensky [1998]), jež, polemizujíc s instinktivistickým stanoviskem, na proměnách mateřství ve francouzské společnosti v průběhu tři století dokládala, že mateřská láskaje sociální konstrukt: v průběhu Času nejen že mčni svou podobu a význam, ale může i úplně chybět. Ncni pravda, že by byla dána ženám přírodou nezrusitelnč do vinku; pokud neni sociálně podporována, atroťuje. Na druhé straně je dnes už ovšem vidět, že intelektuátkám, které stály v té době v první linii konfrontace s mateřstvím jako ženským údělem, se nepodařilo, pokud se o to pokoušely, přesvědčit ženy, že jejich osvobození spočívá v osvobozeni se od mateřství, ani o tom, že mateřství je pro všechny ženy bez obtíží slučitelné s placeným zaměstnáním, neřku-li s kariérou. Nékteré páry to však, bez ohledu na všechny obtíže, dokázaly. Pro sociologii, která jako věda přenechává jiným proklamaci toho, co by mělo být, soustřeďujíc se na poznání toho, co skutečně je, byla otázka kompatibility náročného povolání a mateřství podnětem k sérii studii dvoukariérové rodiny. Téma výborně otevřeli Rhôna a Robert Rappoportovi knižkou Dvoukariérové rodiny (Duál Career Famtlies |197l|). Jejich studie je i metodologicky inovativní: v době ještě státe převládající statistické metody založili svou práci na dvanácti hloubkových rozhovorech s manželskými páry, v nichž se muž i žena úspěšně věnuji výkonu povoláni, pro které se předpokládá vysokoškolské vzděláni a u něhož je obvyklý kariérový postup, jenž ovšem vyžaduje dlouholeté a nepřerušované soustředěni se na profesionální výkon, a zároveň úspěšně vychovávají alespoň jedno díté. Studie naznačila, kolik je pravdy na aforismu Jerzyho Leče, totiž že „Mezi člověkem a Člověkem je větší rozdíl než mezi člověkem a opici". Mimořádná inteligence, houževnatost a výkonnost, jež daly zkoumaným ženám a mužům vyniknout v profesi, byly jim také oporou při organizování jejich rodiny a zvládání péče o děti. Větší hmotné zdroje, které úspčch ve výkonové společnosti s sebou přináší, jim pomohly podstatnou část břemene přesunout na placené služby, ale rozhodující bylo to, co bychom dnes nazvali perfektní logistika, totiž, schopnost zorganizovat chod domácnosti a výkon profese tak, aby sc vzájemně nevylučovaly. 159 Studie Rappoportových byla založena na „měkké" technice rozhovorů s malou, nereprezentativni skupinkou respondentů nikoli náhodou: početně relevantní skupina dvoukariěrových rodin, z niž by mohl být vybírán reprezentativní vzorek, v anglické společnosti v té době prostě nebyla, a studie ukázala, proč lomu kdy bude těžko jinak. Dvouka-riérová rodina je úspěch založený na schopnostech páru, které nejsou v populaci zcela běžné. Poznáni mechanismů jejího fungováni vyznělo optimisticky, mělo však pro spor o kompatibilitě zaměstnáni a kariéry jen omezenou hodnotu; jak v následné debatě někdo poznamenal, společnost nelze stavět na normách pro génie. Řešení ovšem nenabízely ani rodiny, v nichž byla identifikována diametrálně odlišná strategie, totiž dvouosohni kariéra (dual-person ca-reer): dobře fungujici pár řeši inkompatibilitu úspěchu v práci a při výchově děti tak, že se oba rozhodnou založit svůj sociální vzestup na spolupráci v podpoře kariéry jednoho z nich. I ten druhý v páru pak investuje své mobílizovatclné zdroje do podpory jediné kariéry v rodině. Zajisté, ve zdrcujícím podílu nositelem kariéry bývá muž, ale nemusi tomu tak být vždycky - britská premiérka Margarei Thatcherová například byla argumentem pro existenci opačného uspořádání. Pokud solidarita v páru nezkolabuje, výnos ze společné strategie požívají oba, a mají-li větší osobnosini zdroje, ani ten, kdo občtoval kariéru, nemusel nulnč obětovat i své profesionální ambice jen je kladl vždycky až na druhé místo. Slabina této strategie ovsem spočívá v tom, Že čim je úspěšnější, tím větší je pokušeni pro nositele dvouosohni kariéry solidaritu zradit; už v jejím mechanismu je založen prvek sebepopřeni, ač u mimořádně kvalitních osobností překonatelný - ale to jsme opět u toho, žc společnost nelze budovat na normách pro génie, ani pro génie emotivní (i když prostá slušnost zas nemusi být něco tak mimořádného). Pozornost se proto přesunula na rodiny, kterých ve společnosti také nejdynamičtěji přibývalo, totiž na dvaupřijmové rodiny (dual-earner family). Tím se také znovu rozšířilo pole pozornosti od intelektuálů k párům, kde oba vykonávají nekariérové povolání. Všeobecný vzestup zaměstnanosti žen transformoval postupně i na Západě stále větší podii rodin do tohoto typu: zaměstnání oboti partnerů je v rodině zdrojem přijmu a garancí životni úrovně, není ale nutně pro oba primárním zdrojem osobní identity.17 " Já sám mám silné podezřeni, že dojem o klíčovém významu úspechu v práci pro stabilitu ega a osobni identitu vytváří poměrně okrajová skupina intelektuálů, kte- ří, problematice symetrických aspirací profesionálních i rodičovských pro oba partnery v páru máme i českou monografii Rodina vysokoškolsky vzdělaných manželů (Možný |19o3|). Je opřena o srovnávací studii dvoupříjinových domácností vysokoškolsky vzdělaných manželů (250 rodin) s dvoupříjmovými domácnostmi kvalifikovaných dělníků (100 rodin), a o data mikrocensů, jež umožnila analýzu přijmu, jejich věkového rozloženi a vývoje vzájemných poměrů mezi příjmy mužskými a ženskými. Autor si klade otázku, nakolik se podařilo uskutečnit projekt dvoukariérové rodiny, sdílející egalitárně i péči o děti, v kohorte vysokoškoláků, která zakládala manželství a rodinu s tímto projektem v padesátých letech a v době studie na počátku lei osmdesátých přecházela k fázi prázdného hnízda, neb už jejich děti zakládaly rodiny. Monografie ukazuje, že projekt egalitámí dvoukariérové rodiny byl jen částečně úspěšný. Kritickým místem v kariéře byl okamžik, nazvaný tu dilema jedináčka. První dítě se totiž pro rodiče ukázalo jako překvapivě energeticky náročné a stěží smiřitelné s dvěma kariérami v manželském páru: rozhodnutí pro druhé dítě znamenalo pak už vesměs, že jeden z rodičů se musí kariéry vzdát, anebo ji alespoň nadlouho odložit, činily tak vesměs ženy; nešly však tak daleko, aby dopustily svou deprofesionalisaci: udržely si dosaženou úroveň v profesi minimalizací doby mateřské dovolené (s podporou jeslí anebo babiček) a další kariéru st ponechávaly jako latentní možnost, která se aktuali-sovala, pokud se rozvedly. V dynamice páru zlepšoval samozřejmě tento latentní zdroj jejich vyjednávači a mocenskou pozici a znamenal podstatný krok k ideálu rovnosti muže a ženy - rozdíl byl zřetelně vidět při srovnáni se ženami v dělnických rodinách. Rovnosti profesních šancí však nebylo ani zdaleka dosaženo. Muži s vysokoškolskou kvalifikací vesměs kompensovali tuto zdrženlivost svých stejně kvalifikovaných žen zvýšeným úsilím v profesi. Srovnáni dynamiky jejich přijmu s vysokoškoláky, kteří si vzali ženu bez latentní možnosti vlastní kariéry (tedy bez vysokoškolského vzdělání, které v té době jediné otevíralo cestu ke kariérovému zaměstnání), ukázalo, že u těchto mužů po dosažení určité úrovně příjem ři na sebe strhli v tvrdé konkurenci pozornost pravé proto, žc se se svou profesi sociálního védce dokonale identifikovali; zobecňujíce svoje vidční světa, konstruují však falešnou reprezentaci skutečnosti, kterou pak asertivné prosazuji i působením v hromadných sdělovacích prostředcích. 160 161 (jako indikátor kariéry) stagnoval jakoby v sebeuspokojení s dosaženým, kdežto u mužů se ženou, která mohla potenciální v kariéře pokračovat, měl až do konce profesionálni dráhy strmou dynamiku. Zajímavé tu ale bylo jisté zdrženi ve střední fázi, kdy byly v rodině malé děti: ukazovalo na větší solidaritu v statusové rovném páni než v páru s dominujícím stalém muže. Byl tu však identifikován jev, nazvaný „případ ztracené legitimace". Zdržení v kariéře a pak kompen-sující nadstandardní výkon muže byl zároveň individuálně očekáván -a sociálně delegitimován. Výzkum zjistil, že najedno straně „,..pro míliovo sociální sebevědomí je snadnější vyrovnat se se skutečnosti, že má ženu úspěšnou v povoláni a nijak znamenitou hospodyni, než pro ženino, že její muž sice zvládne vynikajicné domácnost včetně kuchyňských pruď, ale je zjevně neúspěšný v povoláni" [Možný, 1983:23). neboť i kvalifikovaná žena opírá dále svou identitu také o založení páru s úspěšným mužem. Její percepec situace spočívá na tom, že „ ...vědomí, že jsem , dobrá žena', se opírá stejně tak o to, že si mne cení můj muž, jako o to, jak já si cením vlastního muže. To. jak si on cení mne, má pro mne větší anebo menši hodnotu podle toho, jak vysoce je on hodnocen ostatními; vysoký status vceňovatele zvyšuje hodnotu jeho ocenění" [Možný, 1983:105-106). Na druhé straně se muž musel smířit s tím, žc pokud se v péči o děti solidarizuje s manželkou, „nemůže od sebe v práci tolik očekávat. A nejen to; nesmi ani očekávat, že jeho žena bude od něho tolik očekávat. Jinak totiž každý výsledek je špatný: bude-ti to jeho ženu činit, vystaví ho pocitu frustrace a nedostatečnosti, protože zklame její očekáváni. Nebude-li to však činit, zklame jeho očekáváni, protože nenaplní jeho očekáváni jejího očekáváni" [Možný, 1983:106-107) Práce přináší i výsledky testu ideálu a vzájemně percepee maskuli-nity a feminity, který byl standardizován a je u nás stále používán v manželském poradenství (Možný [1981]). 7.1.3. Léta osmdesátá:praktické vítěz.sniiieokonzervativniho postoje Český vývoj tedy nepotvrdil hypotézu realizovatelnosti dvoukarié-rové rodiny, respektive univerzální aplikovatelnost modelu dvou kariér a dvou či více dětí v rodině, a neposkytl příliš povzbudivý materiál ani pro úspěch projektu radikálního zrušeni nepodobnosti mužské a ženské role. K. univerzalitě se ovšem vyvinul model dvoupříjmové rodiny Období péče o malé dítě překlenovala mateřská dovolená, která se u nás z původních čtyř měsíců na konci padesátých let postupně rozšiřovala až na dnešni čtyři roky.2" Graf 7.1. RŮST ZAMĚSTNANOSTI ŽEN V ČESKÉ REPUBLICE PODÍL KKONOMICKY AKTIVNÍ Cíl PODLE VĚKU 1950 AŽ 1991 15-13 30-24 25-» »H 35-3« 40-Í4 45-4Í 30-S4 B-59 50-64 IUS 70-74 75-7« 80* Vikovi skupina PRAMENY: Census 1950 až 1990 Stav společenského vývoje v západních společnostech v osmdesátých letech vidíme na grafu. Graf 7.2. ukazuje, že zastánci teze o plné slučitelnosti mateřství se zaměstnaností, ač polemizovali především s neokonzervaiivními postoji, dosáhli v takových státech, jako je Velká Británie, Německo či Holandsko, spiše přesunu od konzervativní- ľí Ciraf ženského zaměstnáni bez propadu v letech mateřství tu trochu klame: protože ženy na mateřské dovolené zůstávají v pracovním pornem, ař na dobu raného mateřství do zaměstnáni nechodí, jejich třífázová strategie se jeví na gratu jako strategie zaměstnáni mateřství m neprerušovaného. 162 163 Graf 7.2. podíl ekonomicky aktivních íen podle věku ve vybraných evropských zemích v roce i9«3 ekonomicky aktivní % 90 >- ín ím o H c? o -w Vikové jp rly K PRAMEN; EC Labor Force Survey 1983. Cit dle Goldthorpe |1987:142| ho modelu k modelu neokonzervativnímu než k modelu egalitámímu. Třífázový model v osmdesátých letech v západních společnostech převládal. Zamčsmání žen, a to i žen-matek, se stalo samozřejmosti, zaměstnanost žen však měla dva vrcholy, před mateřstvím a po mateřství: s malými dětmi zůstávaly matky většinou doma, od větších už se nebály jit do zaměstnání.2' " Vývojová tendence i asynchronic postupu jc z grafu jasné vidilelná. Při jejich čteni jí vsak musíme být vědomi toho, že tyto grafy zároveň zakrýva j i dvě závažné sku- Nezůstávaly s nimi ale doma vesměs tak dlouho, jak bylo obvyklé v minulé generaci, a stále více matek i velmi malých dětí nacházelo způsob, jak smířit mateřství se zaměstnaností: původně v rodinných postojich velice konzervatívni Spojené státy jsou toho příkladem (srv. Tab. 7,1.). Tabulka. 7.1. PODII ZAMĚSTNANÝCH MATEK PŘEDŠKOLNÍCH DĚTÍ PODLE VĚKU DÍTĚTE V USA V LETECH 1970 A 1984 Věk nejmladšiho dítěte 1970 1984 i rok a mini 24,0 % 46,8 % 2 roky 30,5 53,5 jroky 34,5 57,6 4 roky 39,4 59.2 5 let 36,9 57,0 PRAMEN: Scanzoni a Scanzoni [1988:282] tečnosti. Pod tennineni „ekonomicky aktívni'1 jsou ve víech zemích evidovány všechny ženy, které jsou v zaměstnaneckém pomeru, bez ohledu na to, zda pracují v plném úvazku anebo v částečném; v různých společnostech väak vždycky byl i různý poměr žen zaměstnaných na plný a na částečný úvazek. Všeobecní lze říci, žc grafy nadhodnocují vývoj k plné zaměstnanosti žen, protože tam, kde je více žen zaměstnaných, jejich i vítäi podii zaměstnán na plný úvazek (neplatí to však univerzální). Nadhodnoceni míry zaměstnanosti žen žcrwmi zaměstnanými i.jen na malou část úvazku jc nepoměrní větší ve vybraných západoevropských zemích na Grafu 7.1 než u nás v roce 1983 (Graf 7.2.). Ve starém režimu byla u nás práce na poloviční úvazek nevýhodná; i ti, kdo byli zaměstnáni na plný úvazek, často totiž opravdu pracovali sotva polovinu pracovni doby. a na rozdíl od těch, co byli na poloviční úvazek zaměstnáni, brali plný plat. Socialistické plánováni také nejasný status napůl zaměstnaného člověka špatně zvládalo a tlačilo na postoj buď celý úvazek, nebo nic. Druhým faktorem, zkreslujícím obraz o vývoji zejména u nás, je skutečnost, ze Jeny nu materské dovolené zůstávaly po dobu vymezenou zákonem v pracovním poměru, ač pečovaly doma o ditč Jak se tedy mateřská dovolená prodlužovala z pouhých 4 měsíců na celé tři roky, vyplňoval se pokles způsobený odchodem mladých matek ze zaměstnáni také tím, žc matky sice s dítětem zůstávaly doma, ale děle a déle byly registrovány jako zaměstnané. V západních společnostech zůstávala krátká materská dovolená vesměs dlouho do konce osmdesátých let (s vý-iiivk.m Dánska, jak je také na ;zrulu vidče), protože se predpokladalo, že ženu se bude vracel do zaměstnáni spiše postupné přes zkrácený pracovní úvazek. 164 165 Stále vice žen totiž považovalo svou kvalifikaci za zdroj, který by nebylo moudré promarnit, dbaly na to. aby mateřská dovolená nezpůsobila jejich dekvalifikaei. Ztotožnily se spíše s tí mi kritiky Bowlby-ho, kteří kladli důraz na to, žc mateřská péče je důležitá, ale od určitého veku dítčte se nevylučuje se zaměstnáním, udrži-li si matka k dítěti vřelý vztah: zůstávaly tedy s dítětem doma, ale poměrně brzy obnovovaly svůj zaměstnanecký poměr, často postupným rozšiřováním zkráceného úvazku. Trvale otevřenou otázkou ale zůstávalo, nu jak dlouho rnusi zůstat matka s dítětem doma, aby je to nepoškodilo, a od jakého věku je nahraditelná někým jiným. Všeobecné se mělo za to, že postačí přerušit zaměstnáni po dobu, než pro dité začnou být důležité sociální kontakty s vrstevníky, které institucionálně zajišťuje školka, respektive škola. Výzkumy dokládaly, žc ..pokud má matka své zaměstnání ráda, dítě vidi její zaměstnáni jako součást normálního životního stylu rodiny". Zaměstnáni matky a pobyt ve školce anebo s „pani k dítěti" jeho vývoj ani nestimuluje, ale ani neretarduje. a na sociální rozvoj má dobré předškolní zařízeni pozitivní vliv; mimo jiné rozvijí méně rigidní pochopení mužské a ženské role. U děti ve školním věku, které mají zaměstnány oba rodiče a musejí se do jejich návratu starat samy o sebe i\ angličtine self-care ehildren, u nás už od padesátých let známé sídlištní „děti s kličem na krku"), pak nezjistil výzkum „žádné signifikantní rozdíly v sociálním a psychickém fungování" ve srovnáni s dětmi, na které doma někdo čeká. Ovšem i kratší doba věnovaná výlučné dítěti, je-li opakována vícenásobným mateřstvím, sumuje se v dobu dlouhou. Zkrácení absence v práci možno dosáhnout také tím, žc má matka dětí méně, a zdá se, že u náročnějších povolání, kde se liž obnovuje kvalifikovaná pracovni zdatnost, je možno dosáhnout potřebně krátkého přerušeni jen kombinaci obou postupů. 111 Obavám se, ie jeSLé na počátku Šedesátých let byl lakový výsledek, u nás tehdy legitimní, v USA nepublikovatelný; Hoffman (1983. cit. dle Scan/onl & Scanzonj [ I WH: 283]) o výzkumech v USA z té doby napsal, ic.,pracující matka v nich hýlu nétíijako sán; ďábel'- a výsledky výzkumů o jejim vlivu na dilC lomu odpovídaly. 166 7.1.4. Léta devadesátá: diferenciace rodinných modelu a modifikace životního cyklu Je jen přirozené, že jak rostl počet kvalifikovaných žen a jak se zrychloval cyklus obměny technologií a neobnovované dovednosti rychleji t rychleji zastarávaly, neokonzervativni stanovisko ztrácelo své stoupence a prosazoval se postoj, který jsme označili jako egalitárni. Změna postojů procházela vývojem ve stupních od konzervativního přes neokonzervativni k egalitámimu, neprobíhala však ve všech společnostech našeho kulturního ukruhu souběžně a neprubihala stejné ani v různých společenských vrstvách téže společnosti; nedá se ani říci, že nakonec egalitámí model zvítězil jako přirozené vyústěni vývoje. Pro další vývoj je charakteristické, že hledání kompatibility mateřství a zaměstnáni vedlo k diferenciaci životních drah. Kulturní tlak na jeden, určitý a všeobecně závazný model rodiny zeslábl. Hledala se různá řešení a různí lidé se různě rozhodovali podle svých přirozených preferencí, a protože k založeni rodiny jsou zapotřebí dva, součásti výběrového párováni se stále vice stávalo vyjednáváni o modelu rodiny, ke kterému pár směřuje. Ženy, kterým na jejich povoláni a nepřerušené kariéře opravdu záleželo, se stále častěji rozhodovaly pro bezdétnosl. Tlak na zvyšování produktivity a stoupajici soutěživost v globalizující se ekonomice spiše zužoval prostor pro pohodlnou kombinaci mateřství se zaměstnáním. Prakticky ve všech společnostech našeho kulturního kruhu došlo k výraznému poklesu porodnosti, vesměs pod míru prosté reprodukce, která předpokládá aspoň dvoudětnou rodinu jako kulturně žádoucí rodinný model: průměrná porodnost se pak udrží na nezbytných 2.1 narozených děli na jednu ženu. Graf 7,3. ukazuje, že tento model od počátku osmdesátých let v Evropě nefunguje. Ke snížení počtu dětí nedošlo však prostou změnou univerzální tendence od dvoudčtného modelu k orientaci na rodinu jednodětnou, jak by napovídalo mechanicko člení průměrných hodnot. Pokles je sumovaným výsledkem hledání, zkoušení různých modelů a diferenciace strategií mladých párů. Značná část poklesuje vysvětlitelná vzestupem podílu celoživotně bezdětných žen. V řadě zemí je doložitelné, žc spiše přibylo párů, které se rozhodly pro celoživotní bezdětnost (pro Německo vycházejí odhady chování nejmladší kohorty nad 25 % celoživotně bezdětných párů), než žc by vice z těch, co se pro rodičovství rozhodly, měly jen jed- 167 Graf 7.3. úhrnná plodnost ve vybraných evropských tttn{Cn p^Nizcemu ^Kjk pusko -*SHN *Ctaté rgnihU^j PRAMEN: /práva |1WS| no dítě. Prosazuje se názor, kierý formulovala už na konci sedmdesátých let například Mia Kcllmcr Pringleová, když píše: „Ženy by se měly vymknou: z dvojitého tlaku provdat se a mít cjéli a úroveň cílit, ie .pmmarfmjí tvi vzděláni ŕi se jinak. nercalLiuji', kdy! íc • denní péči o ditě. V minulosti byla rodina ženským údčlem, Jnex miáe /„'•, jtjl volbou. Jenom ty. kleré chlěji vénowt několik let svého života t<>n,Mo poslání, by o něm méty \vžně nvaioval: jyokud se pro ně rozhodnou, méfa ty. se jim dostal uznáni za to. ie se ujaly jednoho z nejvyznamnčjikh úkolů pro budoucnost své společnosti" (Pnnglc 1978, cit. dle |J. Ľ. Goldlhorp,,. i987:S3|). Politickým vyjádřením vůle k podpoře takové volby t,yla j^kuM o „materském platu", která probčhla v evropských státech na počátku osmdesátých let jako součást diskuse o dalším vývoji so^áinj solidarity, institucionalízované ve nelfare stale: feminismus jak0 politické hnuti vnesl do veřejné debaty návrh, aby ženy, které sc rozhodnou pro mateřství, pobíraly ze sociálního systému „mateřský plat" po celou dobu, co se z vlastního rozhodnuti starají o rodinu. Mčl být iak velký, aby z něho mohla matka, rozhodne-li se vrátil se ke své profes; dřív, než jeji nejmladši dítě dosáhne určitého včku, platil hospo76]) zanikl vliv rodičů na manželství jejich děti už prakticky úplně. Změny v povaze manželské lásky a párových vztahů, o nichž jsme už mluvili, provázely tento pohyb. Ncni však ani zdaleka jisté, jestli pravé „odsouzeni k individualismu" v naší globalizující se civilizaci neposílí potřebu rodiny a nepovede k jejímu opětnému upevnění. 8.3.2. Teorie rozvodového chování Pokusy o vysvětleni růstu rozvodovosti v moderních společnostech neodpovídají ovšem na otázku, která zůstává k zodpovězení i potom. kdy třeba každé druhé manželství konči rozvodem. Ta otázka zni: Jak to. že některá manželství konči rozvodem a jiná ne? Odpověď na tuto otázku hledá sociologie už dlouho. Ernest J. Bur-gess a Harvey J. I.ocke už v roce 1945 v knize Rodina: od instituce k partnerství (The Family: From lnstitution to Companionship |1945]l zjistili mezi rokem 1925 a vydáním své knihy vice než tucet studií, zabývajících se touto problematikou. Zakladatelskou povahu měly empirické práce Z okruhu chicagské školy z první poloviny třicátých let. Snad nej významnej ši empiricky orientovaná sociologická škola své doby věnovala otázkám rozpadu manželství nemalou pozornost. Ernest W. Bur^ess spolu s Leonardcm A. Osttrelem a skupinou spolupracovníků realizovali v letech 1931-1933 velké empirické šetření manželství, jehož výsledky shrnuli ve stati Predikce spořádanosti manželství ([The Prediction of Adjustment in Marriagc 1936|). V duchu metodologie své školy vyvinuli a otestovali pro tento výzkum několik škál (škála manželského štěsli, skóre manželské spořádanosti. predikční skóre), které byly od té doby aplikovány v nesčíslných výzkumech a staly se klasickým příkladem metodologického postupu: Paul Lazarsfeld a Morris Rosenberg je zařadili ještě na počátku padesátých let do bible empirického výzkumu, sborníku Jazyk sociologického výzkumu (The Language of Sociál Research |1955J). Ač byla tato práce založena na materiálu z dnešního hlediska povážlivě chatrném (ze 7 000 rozeslaných osmistránkových dotazníků sc jich vrátilo I 300 a z nich jen 540 odpovídalo předpokladům výzkumu natolik, že mohlo být zařazeno do analyzovaného vzorku), dokázal tento výzkum: a) že postojové škály vztažené k vnitřní spořádanosti manželství jsou těsně zkorelované, včetně těsné korelace mezi všeobecným pocitem štěstí a štěstím v manželství; b) že existuji faktory, které umožňuji s rozumnou reliabilitou předpovědět míru stability či pravděpodobnost zániku manželství; c) že významná část těchto faktorů (vzděláni, povoláni, vék sňatku, náboženství...) má objektivní povahu, nezávisí na postojových škálách a je zjistitelná i jinak než přímým dotazem. Dnes se to zdá triviální, ale ve své době bylo objevem, žc takové vnější vlivy, jako jsou prvky sociometrického státu a demografické charakteristiky, mohou ovlivnit šance manželství na úspěch. Bylo zapotřebí nejprve dokázat proti laickému názoru, že to, zda bude pár 182 183 šťastný či skončí rozvodem, je dáno bezezbytku tím, jaké dvě osobností osud svedl dohromady a jak se k sobě chovají: úplná psycholo-gizace rozvodové problematiky má ostatně stále ještě své zastánce. Výsledky chicagského týmu se staly východiskem dalších výzkumů. Harvey ,F, Lucke brzy prokázal, že platí i pro reprezentativně po-stavený vzorek. Jeho výzkum prediktability spofádanostl manželstvi, realizovaný na vzorku manželských párů, rozvedených okresním soudem v fvlontroe ve státě Indiána v letech 1939 až 1944, a na komparativním vzoriíu „šťastných manželských párů", byl dobře reprezentativní: srovnával oba soubory podle vzděláni, příjmů a náboženské příslušnosti nejen navzájem, ale i s obyvatelstvem Spojených států. Jeho výsledky ukazovaly na tytéž prediktory [Locke 1947, 1951J. Problematika ztroskotáni manželství byla v této linii výzkumu, jež nadlouho dominovala nejen ve Spojených státech, témat i zo vána vesměs jako výzkumy Spořádanosti manželství (adjustment in marriagc). Ve většině společností našeho civilizačního okruhu totiž vniifní kolaps manželství nevedl automaticky k rozvodu. Silně kulturní a právní, ale i ekonomické a praktické tlaky tržních společnosti vedly mnohé manželské páry k tomu, že se nerozváděly, i když jejich manželství bylo prakticky mrtvé. Přestalo to platit až. s podstatným zvýšením úrovně záchytné sociální sítě po druhé světové válce. Willíum J. (iixide svou pionýrskou prací Po rozvodu (After Di-vorce [1956]) už signalisuje, že klima ve Spojených státech se změnilo. Sociologie ale ještě dlouho potom vycházela při pokusech o vysvětleni rozvodového chováni ze zamlčeného, nicméně velmi jednoznačného předpokladu, že vysvětluje něco jako lehkou sociálni patologii: normální přece je se nerozvádět. Rozvody byly studovány z perspektivy sociální deviace, Jak poznamenal Haleni, „předpokládá se jaksi, že rozvod souvisí anebo je výsledkem defektu či slabiny — ať u jednako, anebo u obou partneru". Tento předpoklad vedl k psycho-logizaci rozvodové problematiky a pro sociologickou teorii nezůstávalo příliš mnoho místa. První pokusy o vysvětlení individuálního rozvodového chování vzešlé z výzkumu opřeného o koherentní teoretické východisko se v sociologií vynořily až. ve druhé polovině šedesátých let. Výsledky přinesly 2ejména práce opřené o Homansovu teorii sociální směny. Aplikace tohoto teoretického přístupu studuje zejména náklady a výnosy, jež jedinec percipuje jako pevně spojené s udržením vztahu. Náklady a výnosy ovšem nezahrnují jen ekonomické, ale také psychologické a soci- álni zisky a ztráty ze vztahu plynouci. Aktér při jednáni vedoucím k rozvodu či udrženi manželství zvažuje i alternativy, jež jsou mu otevřeny: byla by tu bilance nákladů a ztrát příznivější? Ze studií opírajících se o tuto teorii jsou významné zejména práce Levtngerovy 11982]. jenž modifikoval základní Homansův terminologický pár costs a rewtrds na auractions a bamers, dále pak práce Scanzoniho [1972], jež zavádějí pojem bargaining power. Tento teoretický přístup pak byl obohacen ještě na počátku osmdesátých let Voderem a Nichiilsem (1980| o pojem sociál penetration, jenž umožňuje brát v úvahu i situační determinanty a osobnostní rysy. Bliže sociální psychologii byla sociologická teorie manželské krize, vypracovaná Reubenem Híllem, kterou dále rozvinul zejména Wesky R. Burr |1973|. Hillova teorie nabídla už v roce 1949 tzv. ABC-X model. Tento model předpokládal, že stresující událost (A), zprostředkovaná rodinnými zdroji, jak čelit krizi (B), a způsobem, jak rodina definuje situaci (C), produkuje manželskou krizi (X). Burr model modifikoval redefinovánim B v míru stresovatelnosti rodiny, a na počátku osmdesátých let McCubin a Paftcrson rozvinuli model dále v dvojitý ABC-X mode) tím, že do něj zapracovali j reakci rodiny na krizi: A jc jednak původní stresující událost, ale v zpětnovazebním okruhu jsou to pak i stresující okolností, jež plodí snaha rodiny zvládnout situaci; B jsou pak i zdroje rozvinuté v reakci na krizi a C představuje nejenom rodinnou percepci stresující události, ale v druhé úrovni pak i její percepce krize, jak se rozvinula, kdežto X zahrnuje nejen krizi samu, ale i adaptaci rodiny na krizi. Této teorii konkuroval v oblibě model stadií rozvodové situace, vyvinutý vice klinicky orientovanými matrimoniology. V podobě, jak ho původně formuloval Bohannon 11970), lze v procesu rozvodu rozlišit modelově těchto Šest stadii: I. emocionální rozvod, 2. legální rozvod, 3. ekonomický rozvod, 4. rodičovský rozvod, 5. společenský rozvod a 6. psychický rozvod neboli konečné vnitřní přijetí nového stavu. Tento model byl dále rozpracováván a modifikován, a verze, kterou formuloval Smart v roce 1979, rozeznává už ne šest, ale osm stadií. Koncept jednotlivých fází (etap) a tzv. psychorozvodových úkolů najdeme i v české rnatrimoniologii (srv. Pláňava |1994]), 184 1B5 8.3.3. Koreláty a prediktory rozvodu Četné studie rozvodovosti po druhé světové válce - jejich poěet sledoval exponenciálni růst počtu rozvodů, a v sedmdesátých letech ho i předčil, - jsou empirické práce velmi nevyrovnané úrovně, vesměs bez teoretického základu. U těch lepäich se setkáváme s analýzou korelací mezi rozvodem a socioekonomickými a demografickými proměnnými, horši empiricky tápou v pocitech a poslojieh dotazovaného páru, pokud sc nespokojí s vyslechnutím jedné strany sporu. Jde vesměs o studie z anglické jazykové oblasti, zejména však o produkci americké sociologie rodiny, jež si udržuje v tomto typu výzkumů rozhodující vliv. Vedoucí periodikum oboru, Journal of Marriage and the Family, které vychází už od roku 1939, je výrazně empiricky a scientně orientováno, a také další americká periodika v oboru rodinné sociologie a matriomoniologie (Family Relalions, Journal oj Di-vorce, Marriage and Family Living. Journal of Family lssues) iniciují a tisknou nové a nové statě, založené v sociologii proměnných. Všechny tyto studie můžeme rozdělit z hlediska způsobu postavení vzorků na dvě skupiny: 1. Koreláty a prediktory mohou být studovány na reprezentativním vzorku populace (anebo na censu populace). Z něho jsou vytřiďovány podsoubory provdaných, rozvedených, opakovaně provdaných, ne-rozvedených, ale rozloučených manželství, „šťastných" anebo „normálních" manželství, nesezdaných soužití - bez děti a s dětmi atd., a tyto podsoubory jsou pak analyzovány. Statistická analýza hledá nezávislé proměnné, které vysvětluji větší či menší míru pravděpodobnosti, že jedinec bude patřit do toho a ne do onoho podsouboru (např. že bude rozveden, či zeje ženatý' či vdaná). Vede to ovšem k dělení zkoumaného souboru na menší a menší podsoubory a snaha o ziskáni statisticky signifikantních výsledků tlačí na zvětšováni základního vzorku. Čím větši ovšem máme vzorek, s lim chudši sadou indikátoru se musimc spokojit. Zjištěni o jejich vlivu jsou pak sice spolehlivá, ale dnes už vesměs triviální. 2. Ve snaze o překonání tohoto omezeni orientuje se výzkum na přímý výběr a srovnávání vzorku rozvedených či rozvrácených manželství se vzorkem „šťastných" anebo „normálních" manželství. Tento přistup, jehož dobrým příkladem je vedle dvou zmíněných klasických prací Harveye J. Locka a Williama J. Oooda i dosud nezmíněná anglická kniha Barbary Thomesové a Jean Cidlardové Kdo se rozvádí (Who Di- vorces? (1979|). Technika srovnávaných vzorku sice umožňuje jit více do hloubky, platnost zjištění takových studií je však méně jistá. Českých studii korelátů a prediktorů rozvodu je zatím nepatrně. Nezbývá nám tedy, než se opřít o cizi prameny, i když jsme si vědomi toho, že zdaleka ne všechno, co platí o rodině americké, anglické, německé či francouzské, bude platit i o rodině české. Na druhé straně však porovnáni těch několika českých studií, jež srovnáni snesou, ukazuje pozoruhodné shody v trendech vývoje české a západoevropské i americké rodiny. A plati to stále víc. Tak, jak se naše společnost fatálně proměňuje v evropskou společnost a naše hospodářství v hospodářství tržní, mění se i vnější vztažné body, ovlivňující vnitřní rodinné klima i strategie manželů, jež nakonec vedou k zachováni či ztroskotáni manželství. Poznatky o prediktorech rozvodu, jež byly získány v cizích populacích, mohou posloužit jako výchozí hypotézy při kladení otázek nad rodinným chováním české populace. Nejčastěji sledované prediktory rozvodu jsou: Socioekonomický status - bývá dále operacionalizován nejčastěji ve třech proměnných: vzdělání, povoláni a příjem. Jak už jsme ukázali v kapitole čtvrté, věnované rodině a stratifikaci, v poslední době byla tato sada obohacena o kognitivní status operacionalizovaný skrze IQ. Až do druhé poloviny padesátých let sociologie přejímala předsudek zdravého rozumu, že více se rozvádějí lidé z vyšších tříd. Již zmíněná klasická práce Gooda |I956J první empiricky doložila, že je tomu naopak. Analýza censovnich dat USA z let 1960, 1970 a 1980 pak loto zjištění opakovaně potvrzovaly, všeobecný vzestup rozvodovosti však přirozeně znamená, že rozvodové chování všech tříd se postupně sbližuje. Důležitým a politicky velmi citlivým aspektem těchto analýz vlivu socioekonomického státu na rozvodovost byla a je stoupající zaměstnanost žen. Americké výzkumy ukazují, že jakási souvislost mezi zaměstnaností ženy a náchylností manželství k rozvodu existuje (nikoli však pro čemé Američanky). Reagovala na to teorie anticípativniho chováni, která předpokládá, že se tu zaměňuje příčina a následek: ženy, které začnou uvažovat o rozvodu, si nejprve najdou místo, aby měly pro rozvod lepší ekonomické východisko. Pak se zaměstnané pochopitelně více rozvádějí. 186 187 Obdobný výzkum v evropské populaci však už zjistil přímou pozitivní závislost mezi socioekonomickým siatom a rozvodovosti: Thorii esová a Collardová [1979} zjistily, že mezi ženami s povoláním vyššího státu je signifikantně vyšši podii rozvedených než mezi muži v povoláních obdobného státu. Tomuto zjištěni odpovídají naše analýzy censovnich dat pro Československo za rok 1970. Zjistily, že podíl lidí prošlých rozvodem u nás se stoupajícím vzděláním stoupá: v populaci 45-54leté u mužů od 8,7% ve skupině základního vzděláni na 12,2 % mezi vysokoškoláky; u žen v téže věkové skupině však ještě daleko výrazněji, od 11,7% u základního vzdělání po 20,1 % mezi vysokoškoláčkami. Je třeba mít však na mysli, vzhledem k možnosti opakovaného sňatku, že prošlí rozvodem a rozvedení nejsou totožní. Citovaná analýza zjistila, že ženy nejenže zůstávají častěji rozvedené, ale také, že vzdělání má na jejich rodinný status opačný vliv než u mužů: čim vzdělanější žena, tím pravděpodobněji bude ve věku 45-54 rozvedená (od základního 5,6 % po vysokoškolské 9,8 %), zatímco čím vzdělanější muž téhož věku, tím méně pravděpodobně bude rozveden (od základniho 3,8 % po vysokoškolské 2,4 %). Podíl rozvedených je tedy u nás více než třikrát vyšší mezi vysokoškoláčkami než mezi vysokoškoláky IMožný 197*), 19*3]. Ještě výraznější rozdíly odkryla tatáž analýza při podrobnějším tříděni podle povoláni: 4 % prošlých rozvodem je mezi zemědělci a 28 % mezi číšníky. Srovnáváni rozvodovosti podle povolání také odkrylo výrazně vyšši pravděpodobnost rozvodu u žen, zaměstnaných v tradičně mužských povoláních: zatímco u citovaných zemědělců i u zaměstnanců pohostinství byla stejná rozvodovost u mužů i u žen, mezi ředitelkami podniků bylo 45 % se zkušeností rozvodu (mezi řediteli jen 10 %), mezi šoféry 13 %, leč mezi ženami tohoto povoláni 33 %, a mezi příslušníky závodních stráži činily odpovjdajíci podíly 13 a 32 %. Otázkou ovšem zůstává, zda určitá povolání zvyšuji predispozici k rozvodovosti, anebo zda si lidé s vyšší predispozicí k rozvodovosti vybírají určitá povolání (či se do nich po rozvodu uchyluji) IMožný 1979, 1983|, Pokud jde o příjem, anglosaské výzkumy z. tržních společností ukazuji, že stabilita manželova přijmu jc pro stabilitu manželství důležitější než výše jeho příjmu, jež je se stabilitou manželství všeobecně korelována pozitivně. Dosti složitý vliv má pak poměr příjmu muže a ženy, Ovlivňují se tu dva protisměrné vlivy: čím více přispívá žena do rodin- 188 ného rozpočtu, tim je manželství stabilnější, protože lépe situovaná manželství se méně rozpadají. Čím má ale žena vyšší příjem, tím je zároveň na muži nezávislejší, a to zvyšuje pravděpodobnost rozvodu. Zdá se, že nakonec platí, že čím vyšši má žena příjem, tim stabilnější je manželství, ovšem jak se jeji příjem blíži příjmu mužovu (anebo ho překračuje), stabilita manželství se stává křehčí. Naše výzkumy přinesly k této otázce příspěvek, který nejlépe osvětli Graf 8.5 na str. 190 a 191 Vék vstupu do manželství Sňatek uzavřený před dosažením 19 let je nejsilnějším prediktorem neúspěšnosti manželství. Na tento faktor narazili už Hornell Harl a Wilmcr Sehields, citovaní Burgessem a Cornellem mezi studiemi z konce dvacátých let. Dlouhá řada studií prediktorů rozvodu od té doby toto zjištěni opakované potvrzuje; i u nás bylo potvrzeno studii Libora Musila |1982|. Spanier a Glick |1981| uvádějí, že ženy, které se vdaji do sedmnácti let, se rozvedou dvakrát častěji než ty, co se vdají v osmnácti či devatenácti, a třikrát častěji než ty, které se vdávají mezi dvacátým a čtyřiadvacátým rokem věku. Za tímto evidentním prediktorem se ovšem skrývá celá řada dalších činitelů, jež s ním asociuji anebo jsou za ním skryty. Především je převážná část nejmladších nevěst v době sňatku těhotná, a to samo 0 sobě zvyšuje pravděpodobnost nestability svazku. Empirická šetření zjišťují, že celá polovina manželství uzavíraných těhotnými nevěstami se rozpadá do pěti let. U nás, kde manželství nevěsty mladší než osmnáctileté musi povolit soud, jsou téměř všechny nevěsty v tomto věku těhotné už proto, že soudy vesměs nepovolují sňatky nezletilých, pokud žadatelka neni těhotná; to ovšem v některých případech vede i k tomu. že velmi mladá divka otěhotní, 3by pár dosáhl povolení sňatku. Sňatek (a rodičovství) v raném věku také negativně ovlivňují profesionální šance snoubenců. Ztížená, přerušená anebo zastavená profesionální příprava nejen snižuje socioekonomické zařazení snoubenců (což je, jak už víme, další silný prediktor neúspěchu), ale poškozuje 1 jejich všeobecný kulturní kapitál. Náš výzkum nevěst pod 18 let zjistil, že tam, kde se podaří tuto překážku překonat (mladá matka má podporu z kultivované rodiny původu a podaří se jí dokončit alespoň střední vzdělání), i velmi mladé nevěsty a matky zakládají stabilní rodiny, často s větším počtem děti. 189 Graf S. 5a. PRÚMĚRNÁ HRUBÁ MZDA PODLE VZDĚLÁNI A VĚKOVÝCH SKUPIN V VDANÝCH A ROZVEDENÝCH Z-FN, CSSR im základní vzděláni SS-31 45-54 JS-A4 i5* SCOD h vyučeno _j_j_i— středoškolské vzdělán i 1S-34 45-B4 55-44 !S* 2Í-34 45-54 55-44 55+ vysokoškolské vzdělání 25-14 45-54 i'kai\:i:v Možný |ivfH| -- vdllLié rozvedené firafS.Sb. PRľjMERNÁ HRUBÍ MZDA PODLE VZDĚLÁNÍ A VĚKOVÝCH SKUPEN V Z.&N ATÝCH A ROZVEDENÝCH MUŽŮ, ť.SSR 19711 základní vzděláni 25-34 41.« 51-44 SB» asoo vyučeni _j_i_L_ 25-3* 4S-Í4 JS-44 SSt středoškolské vzdělaní _i_i_t_ Í5-Ô.1 35-44 55* vysokoškolské vzdělání _i_i_i_i_ 15.34 45-54 15-44 554 pramen: Možný |!9ftJ] žcsiali rozvedeni Mladi snoubenci jsou ovšem také vesměs mentálně a osobnostně nezráli a maji v manželství nepřiměřená očekávání. Jejich vzájemný výběr se nemůže opřít o zažitou zkušenost, a ačkoli je často motivem raného těhotenství u děvčat touha emancipovat se od rodičů a osvobodit se z jejich často nespořádaného manželství, už z ekonomických důvodů (a u nás i z bytových) zůstává mladý pár silně závislý na rodičích, což dále ztěžuje vzájemnou adaptaci. Mezi věkem sňatku a pravděpodobností rozvodu neexistuje však lineami závislost: po překročeni určitého věku (u nás je to u žen asi 28 a u mužů asi 30 let) pravděpodobnost rozvodu prvního sňatku opel lehce stoupá. Vysvětleni je nasnadě: snoubenci vyššího věku si už vypracovali nezávislý životni styl, kterého se nedokáží zbavit. U žen vyšší věk sňatku také často znamená, že jsou to vysokoškoláčky, ženy úspěšné v povolání a tedy ženy s vyšším příjmem - o vlivu relace příjmu ženy a muže v manželství už jsme se zmínili. Naše studie už ze sedmdesátých let, kdy byly limity dynamiky příjmu nesrovnatelně užší, ukázala, že podíl manželství, kde má žena vyšší příjem než muž, stoupá se zvyšujícím se vzděláním a zejména na počátku manželství vysokoškolsky vzdělaných párů je to dosti obvyklý případ [Možný 19831. Eínicita a rasa Vliv rasových a etnických rozdílů je předmětem nesčetných studii zejména ve Spojených státech. Byla tu opakovaně dokázána vyšší rozvodovost černochů. Při kontrole ostatních proměnných, zejména vzdělání, příjmu a povoláni, se však ukázalo, že rozdíl v rozvodovosti černých zmizel anebo téměř zmizel |Cutright 1971 a jiní). Dalši debata, inspirativní i pro nás. odhalila některé zprostředkující mechanismy: socioekonomické tlaky, vysvětlitelné rasovou diskriminací, vedou k nižšímu socioekonomickému státu, jenž zvyšuje fertilitu - zejména počet nechtěných, nemanželských a adolescentních těhotenství. Velké rodiny pak dále snižují ekonomické šance a okruh příčin a následků se uzavírá. Existuje tu ovšem i klasická konzervativní Mnynihanova teorie, jež vysvětluje rozdíl z matnfokální struktury černošské rodiny. Taková rodina podporuje machismus mužů, přetěžuje ženy a vytváří kulturní bázi nestabilní černošské rodiny. Pravděpodobné nejlepši přehled problémů, vývoje diskuse a literatury k tomuto tématu podala stať KJtso-na a Raschkeho [1981] Zkoumání rasových rozdílů v USA přineslo také zjištěni, že u černochů nízký věk sňatku neplati jako prediktor rozvodu. Bude tomu tak asi i u našich Romů, Studium rasových a etnických rozdílů v rodinném chováni je však u nás ješlé před samým začátkem, ačkoli romská rodina patři k nejplodnéjšim českým rodinám, Romové jsou naší nejpočet-nější menšinou a v dohledné době dosáhnou pětiprocentního podílu na počtu obyvatel České republiky. Všichni experti se shodují na tom, že jeden z klíčů, jenž vysvětluje hodnotovou inkompatibilitu našich dvou populací a jenž. by mohl otevřít cestu k produktivnímu soužití, leží v romské rodine, o níž my. Gadžové, nic nevíme. Děti Stará moudrost říká, že děti drží manželství pohromadě. Výzkumy to zhruba podporují. Platí to spolehlivě alespoň v tom smyslu, že bezdětná manželství se snadněji rozvádějí. Také manželství se třemi a více dětmi mají signifikantně nižší rozvodovost. Za touto skutečnosti jsou však už skryté některé další faktory (delší doba od sňatku, ortodoxní katolické rodiny, které se nerozváději, maji také více dětí, od počátku prorodinné zaměřeni větších rodin aj.) Nikde ale nebyla potvrzena pozitivní korelace mezi počtem dětí a manželskou spokojeností či štěstím. I to má ovšem své vysvětleni: i méně slastná manželství trvaji „kvůli dětem" (a ovlivňuji pak všeobecný vztah mezi počtem děti a manželskou spokojeností). Leží za tím i ekonomické důvody - žena se třemi dětmi snese od svého muže více, protože ví, jak potřebuje jeho příjem k udržení přijatelné úrovně, rozvedená žena s více dětmi má menší naději na znovuprovdáni a též muži „se závazkem" jsou na trhu manželství méně žádáni. Přesto všechno však vysoký podii z rozvádějících se párů dětí má a počet dětí, které mají zkušenost s rozvodem rodičů, už víc než půl století stoupá. Doba trváni manželství Všeobecně platí, že čím déle manželství trvá, tím pravděpodobněji bude trvat dále. (Srv, Graf 8.4.) Město - venkov Městské populace se všude na světě rozvádějí vice než populace venkovské. 192 193 Náboženství Všude ve světě má náboženské vyznání manželů vliv na stabilitu jejich sňatku. Katolíci se rozvádějí méně než protestanti a ti méně než bezvěrci. Nejpevnéjší jsou manželství ortodoxních židů. Smíšená manželství nejsou tak stabilní jako manželství nábožensky homogenní. Dědičnost rozvodovosti Děti z rozvedených manželství maji o něco zvýšenou pravděpodobnost vlastního rozvodu, jc to ale silně ovlivněno i věkem, kdy se rodiče rozvedli, a také pohlavím dítěte. Pořadí manželství Opakované manželství jc shledáváno vesměs o něco málo náchylnějším k rozvodu než manželství první a čím vyšší pořadí uzavřeného manželství, tím silnější je tato tendence. 8.4. Opakované manželství Stoupající podíl rozvodů u párů často velmi mladých neznamená, že je jejich neúspěch či špatná zkušenost od manželství odradí. Velmi často to zkoušejí znovu. Někteří v nesezdaném soužiti, velmi často ale v opakovaném manželství. Sociologie rodiny nechávala dlouho problematiku opakovaného manželství a rodiny z opakovaného sňatku nepovšimnutu. Dnes je to naopak jedno z nejprominentnéjších poli výzkumu. Opakovaná rodina je totiž, jak už bylo radou výzkumů potvrzeno, rodinou dosti odlišnou od rodiny z prvního manželství ženicha i nevěsty. Má, jak už jsme si ukázali v ko-relátech rozvodu, o něco vělsi pravděpodobnost rozpadu: ti, co mají zkušenost z rozvodu, jakoby se ho méně báli. Opakovaný sňatek následuje často nedlouho po rozvodu, což platí zejména pro muže. Ženy jsou opatrnější - a maji také ztíženou pozici tím, že pro rozvedené muže se do poměrně vysokého věku na snatko-vém trhu objevuji stále nové ročníky potenciálních svobodných partnerek, kdežto pro ženu je možnost vybrat si mladšího partnera omezenější. Některé výzkumy však ukazují na jiný důvod. Ač jc stav po rozvodu všeobecně stresující, rozvedeni muži zůstávají trvale méně šťastní, kdežto rozvedené ženy jsou časem se svým stavem docela spokojeny. „Pomáhá to vysvětlit, proč se muži častěji opakovaně žení. pokud si to mohou dovolit, zatímco ženy zůstávají, pokud si to mohou dovolil, svobodné, " říká k tomu Collins 11985:2611 Ačkoli se opakovaná manželství o něco častěji rozvádějí než první, manželé je vesměs označuji za úspěšnější, než byl jejich první sňatek. Plati to zejména pro spokojenost se sexem a pro vztahy v páru, vztahy rodičů a dětí v opakovaném manžclstyj jsou problematičtější, \ Náš vlastní výzkum ukázal, že a^rvšeobecně lépe prosperuj|y opakovaném manželství, než když žiji po rozvodu v manželství neúplném. Platí to plně ale jenom pro divky, chlapci v pubertě se na opakované manželství své matky adaptují obtížněji |.Yložný a Nerudová 19S4|. Ukazuje se ovšem, že ..opakované manželství" je široký, vnitřně heterogenní pojem. Může být opakovaným manželstvím pro jednoho z partnerů anebo pro oba: pro jednoho (anebo pro oba) může být i opakované opakovaným. Může založit domácnost dvou bezdětných lidí. Jeden z partnerů (anebo oba) ovšem mohou mit dítě (anebo děti) z předchozího manželství (anebo předchozích manželství), které s nimi ale nežije. Anebo s nimi žijí děti z předchozího (předchozích) manželství -jednoho z nich, anebo obou. Nové vytvořený pár může ale mít (Jen, nebo k tomu ještě) vlastni děli, a nová rodina se může skládat z děti jen z tohoto anebo z obou manželství obou anebo jednoho z partnerů. Záleží tu ale i na tom, jestli jsou to děti muže anebo děli ženy, a zda jsou to děvčata anebo chlapci, a samozřejmé také na jejich stáří: děti z předchozího manželství mohou být i starší než (zejména) jejich nová nevlastní matka. Dítě v opakovaném manželství může mit a často má: dva biologické rodiče, dva nevlastní rodiče, pokrevní sourozence, nevlastní sourozence, napůl nevlastni sourozence, i osm prarodičů (anebo více, pokud se jeho prarodiče také rozvedli) a několik sad vzdálenějších příbuzných. Dá se snadno pochopit, že vrhnout světlo na všechny tyto možné kombinace a identifikovat jejich rozdíly sociologie rodiny ještě nezvládla. řt.5. Perspektiva Jak už jsme naznačili, růst počtu rozvodů má svůj strop už proto, že se nemůže rozvést více lidi, než se provdá či ožení, a že se stoupající pravděpodobnosti rozvodu klesá i motivace k uzavírání manželství. 194 195 Objevují se náznaky, že stav se zhruba třetinovou pravděpodobnosti rozvodu se v dohledné době stane pro společnosti naší civilizace stavem relativně setrvalým. Přiradimc se asi k civilizacím „stabilizované vysoké rozvodovosti". Na takový výhled je možno pohlížet chmurné, ale i tak, že pořád tu budou ty dvč třetiny rodin trvajících „dokud nás smrt nerozdělí11. Pro každého zůstává stále osobní volba, do které skupiny bude jeho rodina patřit a k životu v jaké z nich bude vychovávat své děti. Už dnes se na manželském trhu objevují náznaky, že postoj k rozvodu patrí k nej-významnějaím mezi zvažovanými znaky kompatibility v páru. Ncjnovčjsi výzkumy spofádanosti manželství také naznačuji, Že to budou spise rodiny, jež neoslovuje rétorika feminismu a které se shodnou na tradičních rolích muže a ženy, jež budou patřit k většině rodin zanikajících tradičné až úmrtím jednoho z manželů. Veroff et al. |1995| například zjistili při lůngitudinálním studiu rodin, že nejslabilnější jsou ty rodiny, kde I, manželka odpovědně a láskyplně pečuje o svého muže, 2. manžel je úspěšný ve svém povolání, 3. nehádají se často kvůli sexu a vzájemným vztahům, 4. podařilo se jim úspěšné integrovat do svých rodinných vztahů obě své širší rodiny a staré přátele a 5. manžel má cit pro nezávislost a kontrolu své ženy. Je až zvláštní, jak povážlivé se výsledek sociologického výzkumu může podobat závěrům konzervativního rozumu. Sociologové, pro něž jsou taková výzkumná zjištění nepřijatelná, nenapadají je ovšem v jejich poznávací hodnotě; odpor vůči nim je možná konfliktem hodnot žitého světa s velkými hodnotami lidské autonomie, individualismu, svobody a rovnosti. Je jisté oprávněné stavět tyto hodnoty výše než věc tak partikulami, jako je konzervativní aspirace na jediný sňatek za celý život, zvláště pokud je tu reálná alternativa rodinného života v opakovaných sňatcích a nesezdanýeh soužitích. Ale to tiž je hodnotová volba, jež může být předmětem sociologické reflexe, nikoli však jejího pohledu. Další vývoj naší civilizace může už v bezprostřední budoucnosti hodnotu stabilní rodiny podstatně zvýšit: pro postmodemí problém identity může být rodina jedním z nabízených řešeni. Problém je ovšem v tom, že jedním z nezadatelných oprávněni, o něž se opírá identita současného člověka, je oprávněný nárok na štěsti a na lásku. To je však obtížná výzva stabilitě rodiny. „Láska by se mohla slučovat s manželstvím, pokud bychom byli ochotni přijmout fakt, že v životě většiny lidi bude více než jedna láska a víc než jedno manželství," píše Constaritma Safilifls-Rotschíld 11*77:67] 1% Problémem, říká Goodc [ 1993J, není sama vysoká rozvodovost -při srovnání globálních kultur nacházíme společnosti, které bez potíží funguji ve stavu „stabilizované vysoké rozvodovosti" po staletí, Potíž, naší civilizace spočívá spíše v tom, že mira rozvodovosti není stabilizovaná a že vysoká rozvodovost neměla dosud čas založit mravní, instituční (i legální) systémy, jež by tomuto stavu odpovídaly. Lze tedy oěekávat, že rozvod a následky rozvodu budou hrát ve výzkumné agendě sociologie rodiny v nejbližškh letech přinejmenším stejně významnou roli, jakou hrály v osmdesátých a devadesátých letech. Ve společnostech euroamerieké kultury, kde dnes často i více než třetina manželství končí rozvodem a kde se čtyři z pěti rozvedených znovu žení a vdávají, vzniká nová, neobyčejně komplikovaná a variabilní síť rodinných vztahů, a dá se očekávat, že se pozornost posune od výzkumů spofádanosti rodiny a od studii rozvodu směrem k tomu, co následuje potom. Na osvěllení mechanismů vzniku a fungováni nových, éasto nepřehledné složitých rodinných struktur a jej ich váhy ve společnosti má totiž zájem zdaleka ne pouze sociologie rodiny. 197 Devátá kapitola KONEC RODINY? Snad bychom mohli uzavřít knižku o rodine i kapitolou o rozvodu; je ale možné uzavírat ji kapitolou o konci rodiny? Pro teoretické myšleni o rodině to legitímni téma je. Už dlouho, Filosofové klasického Řecka se jim obirali dávno před začátkem našeho letopočtu, a nejenom ti, kteří patřili ke Škole cyniků: předpoklad konce rodiny je i součásti Platónovy (427-347 př. Kr.) představy ideálního státu. Pak předpokládal a očekával konec rodiny Thomaso Cam-panclla (1568-1639) v knize O slunečním státě a Francois Fourier (1772-1837), učitel Comtův, nahradil ve své koncepci dokonalé společnosti rodinu falanstériemi na výchovu dčtí - abychom z dlouhých dějin skepse k budoucnosti rodiny zmínili jen pár nejznámčjších autorů. Ani sociologie se nezačala obírat koncem rodiny včera; i v ní se periodicky opakují analýzy společenského vývoje, které ukazují kc konci rodiny. Oslabení tradičních mechanismů sociální kontroly v překotné urbanizaci a rozkolísáni norem rodinného života ztrátou opory v náboženské víře, jež. s sebou přinesla průmyslová revoluce, vedly některé autory z konce devatenáctého století k indikaci kolapsu rodinného života alespoň ve zproletarizovaných masách dčlnictva; Marx a Engels pak V Komunistickém manifestu |1848J předkládají předpoklad konce (měšťácké) rodiny jako součást své vize osvobozeni človeka. I venkovské komunity celé Evropy byly tímto otřesem tradičnich hodnot a jejich archctypální instituce zasaženy po totální mobilizaci mužů do první svčtové války; ta také prolomila hráz, kterou držela katolická cirkev v dogmatu nerozlúčitelnosli manželství. Po revoluci v Rusku Alexandra Michajlovna Kollontajová hledala svobodu člověka v osvobození se od rodiny a ve „volné lásce" (český překlad jejího spisku Cestu okřídlenému Erosu vyšel v knihovničce Socialistické epištoly v roce 1925). Nebyla sama; artikulovala jen myšlenky, jichž sc držela celá komunistická avantgarda. U nás psal stejně například S. K. Neumann v eseji Monogamie [1932|; ve svých Dějinách ieny [1931, 1932] vidí manželství bezmála jako zdroj všeho zla: „Zastaralá instituce manželská spolu s dnešními poměry hospodářskými, nechuť k nuceným svazkům snubním a nemožnost nebo nesnadnost snubních 199 svazků volných, společenská pretvárka Ipéjicí na lživých a konvenčních formách, náboženské a morální pověry - to jsou příčiny obecné pohlavní bídy dneini. ... Z této povahy soudobě lásky... plynou tyto podmínky pro odstraněni soudobé miserie pohlavní, pro osvobozeni života a zlidštění lásky: 1. Nový íáil hospodářský a společenský-, odstraňující soukroinokapitaíistickě hospodářství a zrovnoprávňujici ženu s mužem jako výrobního činitele. ... 2. Svoboda tásky a svoboda mateřství v tom smyslit, ze ani muži, ani ženy nemohou být k lásce nebo k snubnímu svazku donucováni nebo v něm násilně drženi, a že ženy nemohou být donucovány k mateřství, nepřejí-li si ho. 3. Nahrazeni jednotlivě domácnosti podniky společenskými. 4. Pohlceni jednotlivě rodiny sociální pospolitosti. ... 5 Pospolitá výchova děd, plozených eugenicky na účet pospolitosti (statuj Konec .anarchii' rozmnožovací a výchovné, ... To je ideál" (Neumann, 1931:475-4781. Diváme-li se dnes na tento ideál jako na alternativu rodinného života, který má (měšťanskou) rodinu nahradit po „krachu buržoazniho manželství" (Neumann), vidíme, že sociální předpovědi se sice někdy i naplňuji, ale občas jakoby v obráceném gardu. Koho ze socialistických autorů, kleři dobývali svými nekonvenčními analýzami tradičně konzervativní tvrz sociologie rodiny, kdy napadlo, že to nebude kolektivismus, jenž začne vytlačovat rodinu z jejich věkovitých pozic, nýbrž, naopak akcentovaný individualismus? Socialismus u nás začal tím, že rodinu vyvlastnil, jak tO měl v programu, a skončil tim, že ho rodina kolonisovala (k analýze českého vývoje srv. Možný |1991|). Revoluční nadšeni pro volnou lásku bylo vystřídáno socialistickým puritánstvím a osvobozená domácnost ústupem celé populace k závislosti na samozásobitelstvi a na bariérových směnách služeb a statků: socialismus přinesl všude nikoli život ve velké kolektivitě, nýbrž návrat ke stavu blízkému společnosti opevněných domácností. Až teprve počátek cesty k návratu do kapitalistické Evropy a grunderské poměry budování otevřené tržní společnosti kresli u nás ve zbytnělém individualismu těch. kleři jedou na vlně transformace, znovu otáznik nad budoucností rodiny. Naši „new rich" nevědí ještě, že velké majetky předpokládají pevné rodiny, neb rubáš nemá kapsy. 9.1- Teorie rodiny v teorii individualizace V Evropě se právě v době, kdy česká společnost začíná zpracovávat společenský šok ze změny pravidel ekonomického života a hledá ces- ty k adaptaci osvědčených strategií a zažitých způsobů chováni pro rodiny i individua, otevírá v sociologické obci rozprava o transformaci evropských společností k individualizaci. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let přispívají do ní Jürgen Habermas, Niklas Luhmann, Norbert Elias, Anthony Giddens, Ulrich Beck, Zygmunl Bauman a nepřehledná rada dalších, méně známých sociologů. Je součástí debaty o době postmodemí, době reflexivní modernizace či pozdni modernity." V sociologické literatuře k teorii rodiny bývá citován jako první autor, který identifikoval postmodemí rodinu (identifikátory: I. hodnotová diskontinuita mezi rodiči a dětmi, plynoucí z vetší hodnotové závislosti dělí na masmédiích nežli na rodičích, 2. latentní nestabilita v párovém životě, jež se odráží ve vzestupu rozvodovosti a nesezda-ného soužiti, a 3. „systematická demolice konceptu .rodinného hnízda' (nest nolion) nukleárni rodiny v nové liberalizaci žen") Edward Shorter 11975:269). Předcházela ovšem identifikace druhé demografické revoluce (Goffmann-Nowotny, Van de Kaa ) v demografii. Tato revoluce přinesla už v padesátých letech vzestup rozvodovosti, v šedesátých letech konec baby-boomu, sexuálni revoluci a pokles porodnosti; ta se od sedmdesátých let ustálila pod úrovní přirozené reprodukce, když zároveň došlo k odkládání rodičovství, zvyšováni věku sňatku a k rozvoji nesezdaného soužití. V osmdesátých letech se potom začala nikoli nepodstatná část porodnosti realizovat mimo manželskou rodinu a přibylo domácností s jedním rodičem a dětmi; vzestup rozvodovosti se pochopitelně zastavil. V devadesátých letech však už naráži tento vývoj na meze možnosti státu všeobecného bla- " Rozpad pocitu sociální sounáležitosti a ubrat k individualizaci společnosti není ovšem v dejinách naší civilizace pozorován poprvé a lokalisován jen na konec osmdesátých let dvacátého stoleli. Rurckhurdt |IB58[ zaznamenává takový obrat v renesanci, Foucault |ľí7fi| už v antickém Řecku a F.lias |1978| ve dvorní kuliu-fc stredoveku. Tentokrát je to ale snad vskutku poprvé, co sc takový proces týká nikoli jen elit. nýbrž prostupuje totálne celou populaci (Beck a Beck-Gernsheim |1990|). I to už. má ovšem jakýsi předstupeň v duchu kapitalismu, jak ho identifikoval Weber 11905). Dürkheim asocioval individualismus s moderni dčlbou práce |1893|, a to zejména u intelektuálů |189«1, Georg Simmcl ve svém dile Philosophie des Geldes (Filosofie penčz [1900], v eseji Peníze v moderni kultuře 11997|. pův. IíWé) spaiíoval motor individualismu ve finanční ekonomice, která současné láme bariéry, jež oddělovaly elity, a otevírá individualismu celou společnost. 200 201 bobylu, se zpomalením tempa ekonomického růstu a vzestupem nezaměstnanosti pak i na meze růstu blahobytu. Státní zadluženost dosahuje v mnoha průmyslové vyspělých státech nepřijatelné výše a otevírá se debata o udržitelnosti všech výhod, jimiž sociální stát své občany uvolňoval ze závislosti na rodinné solidaritě. Objevuji se však současně i náznaky nového zhodnoceni tradiční rodiny a ve Spojených státech a vc Švédsku se v roce 1996 po desetiletích poklesu opět poprvé rodí více než 2,1 dětí na jednu ženu. Rodina svou mimosinluvni povahou vnitřní solidarity a svou neformálni, leč respektovanou vnitřní hierarchií, založenou na askripci a na partikularismu namísto na výkonu a univerzalismu, dlouho odolávala moderní době. Přetrvávala bez podstatné vnitřní promčny všezasahu-jiui transformační tlak modernizace lak dlouho, až začala působit jako „relikt feudalismu v lůně kapitalismu" (Beck). Řetčz demografických změn v posledních čtyřech desetiletích přesvědčil vsak některé ze sociologů, nemluvě o senzacechtívém tisku, že sám demografický vývoj indikuje konec této anomálie - as nim i konec rodiny, alespoň rodiny v tom smyslu, jak byl tento pojem zapsán po staletí v našem kulturním povědomí. Evropská forma rodiny, pro niž byl vždy charakteristický důraz na stabilní rodičovský pár s dětmi, žijící v relativní autonomii, je při tom součástí velmi plausibilního vysvetlení záhady, na niž nemáme spolehlivou odpověď: Jak to, že se v druhé polovině našeho tisíciletí k takovému hmotnému blahobytu a kulturnímu rozkvětu dopracovaly právě západní společnosti, které žily negramotné, v zemljankách a v dřevěných chýších ještě v době, kdy Čína už vydávala papírové peníze a organizovala stát prostřednictvím vyspélé byrokracie a kdy už velká mčsta v Indii a vc střední Americe byla dávno za vrcholem své prosperity a začala být pohlcována džungli, a v Mezopotámii a v Egyptě ležela už dávno zaváta piskem? V hypotéze o „kreativní schizofrenii" (Bergerová a l&erjiťr 11*>K3] i je totiž evropský typ rodiny nikoli výsledkem procesu modernizace, ale jeho východiskem: buržoázni rodinu nevytvořil kapitalismus, nýbrž ona byla jedním z předpokladů jeho vzniku. Evropský typ rodiny tím, že vztyčil hradbu mezi soukromým a veřejným a že svým členům, zejména však muži-živiteli, umožňuje uchylovat se za tuto hradbu a regenerovat tu pro nové zápasy v chladném světě veřejném, kde je motorem společenského života a dynamického růstu nelítostná konkurence, otevřel pramen jedinečné energie. Na bedrech télo energie byl nesen modernizační proces; ten však s přicházejícím koncem dvacátého století v západnich společnostech končí a s ním končí i „moderní rodina11. Snad i poučeni ironickým žertem, který vyvedla historie socialistickým prorokům konce rodiny, teoretikové postmoderny jsou zdrženlivější v předpovědích toho, co ji nahradí: i tu se drži svého oblíbeného „everything goes". Rozpor mezi postmoderni situací (či situací „pozdní modernity" anebo „reflexivní modernizace ", jak znějí jiná označení téhož), v niž se dnes nacházejí společnosti našeho kulturního okruhu, a mezi rodinou, jak jsme ji dosud znali, jeví se dnes mnohým teoretikům společenské zmčny jako nesmiřitelný hned z několika důvodů. Především poukazuji na to. že právě rodina je to, co dává za pravdu hlasům, které říkají, že „průmyslová společnost je moderní feudální společnosti". Modernizující devatenácté století totiž zároveň posílilo archaičnost privátní sféry ve společnosti tím, že petrifikovalo dočasně vzniklý rozdíl mezi produkci a rodinou. Pozdni, reflexivní modernizace naopak tím, že dekonstruuje tento konstrukt vydávající se za vččný, otevírá možnost změně. A změnaje nezbytná: ekonomický život, kdysi tak mocně stimulovaný právě nukleárni rodinou, ocitá se na konci cesty, která dále nevede - pokračování vc vyjetých kolejích by přivedlo společnosti Západu do slepé uličky. Neúprosný imperativ trvalého ekonomického růstu podemilá hradbu mezi soukromým a veřejným hned ze dvou stran. Z jedné strany nc-ni už dále možné, aby ženy byly drženy mimo sféru veřejného, zejména ekonomického života: „diferencovaná komercionalisace" lidské pracovní síly se stává neudržitelnou. Investice, které dnes ženy bčžně vkládají do svého vzdělání, absence záruk trvalosti v sekulárním, rozlučitelném manželství, zpravidla pouze jedno či dvě děti narozené v odstupu několika málo let, i prodloužení délky života a produktivního věku o desetileti a také minimalizace energetické náročnosti domácího hospodaření, to všechno otevírá v ženském životě kapacity, k nimž měli tradičně přistup jen muži. Trhem indukovaný mocný apel na „trvalé zvyšování životní úrovně všeho lidu",14 jehož je ovšem dosahováno individuálním úsilim, činí pro rodinu neobyčejné obtížným " Poznámka pro nepametniky my absolventi VUMLu. kde nám to zatajovali, víme, řc tento „základni zákon socialismu" jako primární imperativ sociálního života dva na živoi a na smfl soupeřící sociální systémy neiozdiloval, nýbri byl jim společný. 202 203 setrvat u měšťanského mode] li rodiny s jedni m příjmem: t ekonomická kapacita ženy musí být komerčně uplatněna na trhu. Tim si ale trh sám boří hranice enklávy, jež v něm bývala tuskulcm, z něhož pramenila energie pro jeho růst. Ulrich Beck |]*18 této stále ještě rostoucí skupiny dvěma faktory i nepřímo. Především ve všech západních společnostech „přibylo homosexuálů": zatímco tradični reptese zatlačovala do této subkultury jen její „tvrdé jádru", dnes naopak liberální zákony a postoje, medializace homosexuality a zejména „plastický sex" - tedy možnost pereipovat vlasiní sexualitu jako otevřenou volbě - přejí experimentování 5 homosexuálním životním stylem i u téch. kterým k tomu příroda sotva pootevřela dveře. Až do počátku sedmdesátých let panovala celkem shoda na tom, žc zhniba 3 až 5 % homosexuálů v populaci představuje něco jako antropologickou konstantu. Od té doby sc odhady podílu homosexuálů v populaci zvýšily až na 16 i 20 % mezi muži a na 12 al 15 % mezi ienami. Druhým takovým nepřímým faktorem orientace na nerodinný život a zvýšeni podílu celoživotně bezdětných žen jc zvýšeni podílu fyziologicky neplodných mužů i žen v populaci: vzestup neplodnosti může být považován za civilizační chorobu. )7 I když do ní někteří vstupuji na druhý pokus, anebo - ti vitálnější - dvakrát z.a život. 208 zdraví. Panenství nevěsty mělo hodnotu pro muže i pro ženu. Permi-sivnímí dívkami pohrdaly ostatní ženy - ale i muži, kteří jejich perm i-sivity využívali. Dnes dívky ziskávaji sociálni oprávněni k sexuálni aktivitě včetně souložení ve věku podle vlasiního uvážení. Legitimujícím prvkem je zamilovanost, prožívaná jako „skutečná láska", což ovšem velmi často, zejména u nejmladších dívek, implikuje prechodnost vztahu. Nová morálka legitimuje také mnohem větší variabilitu forem sexuálního styku - orální sex se legitimizoval, ač se o něm v zákoně některých průmyslově vyspělých zemi stále ještě mluví v biblickém jazyce jako o sodomií. Legitimízacc zájmu o sex a liberálni klima tržnich společnosti pozdního kapitalismu daly vzniknout obrovskému sexuálnímu průmyslu, organizovanému v multinacionálni koncerny; otáčejí se v nich peníze v řádu mnoha miliard dolarů. Dospíváni na Samoa (Corning of Age in Samoa |1929]), o němž psala ve své první knize Margaret Meadová, předpokládalo účast na rituálních tancích: součástí dospíváni chlapců i dívek v moderních společnostech se stává účast na párty nezletilců, kde se promítá tvrdé porno na videu.'" Do manželství dnes vstupují oba partneři s podstatným fondem sexuálních zkušeností. Od manželství dnes ženy, stejně jako muži, očekávají právo na sexuální rozkoš, a mnohé považuji bohatý a uspokojení poskytující sexuální život za podmínku úspěšného manželství. Ne-jsou-li spokojeny, neváhají hledat lepší jinde. Výzkumy zjišťují, že v manželstvích trvajících déle než pěl let je podíl těch, kdož maji zkušenost s nevěrou, mezi muži a ženami vyrovnaný. Znamená to, že nevěrnicí už nehřeší s lehkými ženami, ale s nevěrnicemi. 9.2J. Ciiddensova kritika Michela ľoucauita S tak hlubokou změnou tak hlubinných biografických struktur sc obtížné vyrovnávají muži i ženy, piše Anthony Ciddens v eseji Transformace intimity: Sexualita, láska a erotika v moderních společnos- 51 Do věku zakládáni rodiny dospivá dnes u nás první generace, která povětšině už před ztrátou panenství shlédla nejdříve souloženi aspoň na fotografii; mnozí ale maji prohlcdnutv všechny myslitelné fonny kopulace opakované na videu: kouzlo tajemství, které obklopovalo „první krok do mraků", je vystaveno těžkému náporu trivialisacc v médiích (více srv. Možný |W7]) 2W lech |1992], V úvaze o jejích důsledcích venuje nejprve zevrubnou pozornost dílu Michela Foucaulla. V Historii sexuality (I.e souci de soi (1984]) Foucault napadá „represivní hypotézu", jež na něho samého měla v jeho raném díle vliv. Podle ni modemi instituce nás nuti platit za to, co nám skýtají, cenu v podobě vzrůstajících omezení. Civilizace znamená disciplinu, a disciplína znamená kontrolu „inner dri ves", kontrolu, která, aby byla efektivní, musí být zvnitřněna. Kdo fiká modernita, říká super-ego. Předpokládalo se, že moc discipliny plodi „poslušná těla". Toto pojetí chápe moc jako omezující silu. Ale moc je i mobilizující silou, říká Foucault ve svém posledním díle o dějinách sexuality, a nejen tam. Být vystaven omezeni neplodí jen poslušnost, ale mobilizuje i odpor. V tom smyslu moc může být i zdrojem požitku. Ncni správné chápat sexualitu jen jako pud, který musí být sociálními silami zadržován. Stává se spiše „bodem zvláště intenzívni přeměny mocenských vztahů1', něčim, co může být využito jako ohnisko sociálni kontroly, užívající téže energie, jež, nasycena mocí, sexualitu generuje. Sex nebyl moderní civilizací zatlačen. Naopak, stal se součástí „great sermon " (velkovyprávění, velkého kázání), jež nahradilo teologická zvěstováni. Stalo se tak paradoxně právě mechanismem potlačení. Devatenácté století rozvinulo sexualitu jakožto tajnost, jež ovšem musi být neustále vypátrávána a proti níž musí být zároveň budována ochrana. Boj za sexuální liberalizaci se pak stává součásti téhož aparátu moci, jenž ji osočuje.5' Mnoho tradičních kultur pěstovalo erotickou sensibilitu, jen naše kultura však zplodila sexuologů.'" Foucault píše, že viktoriánská obse-sc sexem kulminovala v díle Sigmunda Freuda. které se od toho, že se pokusilo rozlousknout záhadu ženské hysterie, vyvinulo ve výklad sexuality jako jádra všech lidských zážitků. Štafetu převzal Havelock EUis |193l| a ostatní sexuologové, kteří prohlásili úsilí o maximalizaci sexuálních požitků za žádouci a nutné. Dále vedla cesta přes n Příkladem je masturbace, stejní tak jako „perverze". Na konci devatenáctého století psychiatry a doktory tak ohlíbenu katalogisace perverzi vystavila „perverze" veřejnosti a učinila ?. nich principy klasifikace individuálního chovaní, osobnosti a sebeidentity. Sex se stal cemrálnim bodem moderní zpovídi - ve zpovědnici i na psychiatrové gauči. * Sám termín sexualita se objevuje až na počátku devatenáctého století. 210 Kinseyho |194S, 1953| a Masterse a Johnson u vo u 11970] k populárním manuálům, instruujícím, jak dosáhnout maximalizace sexuální rozkoše.'11 Giddens namítá, že Foucault je příliš fascinován vývojem diskurzu. Připomíná, že došlo i k jiným, podstatnějším sociálním změnám, které nelze při pokusu o pochopeni transformace intimity přehlížet, a uvádí: Místo vykonávání práce a domov se oddělily a domov se stal místem emoční útěchy. O uzavření manželství se přestalo uvažovat v ekonomických termínech. Kulturní kapitál začal nahrazovat kapitál ekonomický i v hereditámieh strategiích. Romantická láska vyvázala manželský svazek ze širších příbuzenských vztahů a obdařila ho zvláštním významem. Ženskou sexualitu technická bariéra moderni antikoncepce spolehlivé oddělila od reprodukce a ženy byly osvobozeny z nekonečného cyklu těhotenství a kojení. Tímto oddělením a osvobozením ženy od asociace sexu s rizikem (smrti při porodu, později těhotenství a ztráty autonomie) uvolnilo prostor pro plastický sex. Giddens tu razí nový termín pro postoj k vlastní sexualitě, postoj, který1 se stal součástí identity člověka pozdní doby moderní: „Sexualita byla objevena, otevřena a zpřístupněna jako zdroj pro rozvoj variability životních stylů Je to něco, co každý z nás , má' či kultivuje: sexualita přestala být vnímána jako přirodní danost, kterou musime všichni přijmout jako neměnný stav věci, Stala se styčným bodem mezi našim tělem, identitou a sociálními normami" |Glddens, 1992:15] Poslední sexuální revoluce ncni jen, ba ani především, zvýšením sexuálni permisivity. Mnohem důležitější se Giddensovi jeví nastoleni ženské sexuální autonomie a uvolnění a rozkvět homosexuality jako svobodné volby. Plastická sexualita je pro Giddense jedním z konstitučnich prvků obecnější změny, pro niž nabízí termín institucionální reflexivita. Institucionální proto, že základním způsobem strukturuje modemi aktivity, reflexivita proto, že terminy zavedené k popisu sociálního života do něj vstupuji a transformují ho, stávajíce se součástí referenčních 41 K tomu je možno poznamenat, že dnes plní rylo návody v těch nejpopuláméj-Sich časopisech pro divky, jako je Cosmopolitan, asi stejnou část obsahu, jakou plnily v časopisech jejich babiček návody na kyprou bábovku. 211 I rámců jednání Ijrames of actions), adoptovaných individuálne i skupinové. Gidddens uznává, že Foucaull má pravdu, když říká, že diskurz se stává konstitutivním prvkem reality, kterou zobrazuje. Jakmile se jednou doslal do obecného povedomí jazyk sexuologie, reorganizoval je. Je však příliš fascinován power-knowledge. mocenským rozměrem vědění. VěLší vliv než příručky k sexuálnímu životu měly podle Giddense publikované výsledku výzkumů Kinseyho a jiné vědecké zprávy, protože ty umožnily debatovat o dosud tabuizované věcí pod egidou vědeckosti. Sexuologický výzkum chtěl poznat, ale nakonec i změnil. Akceleroval reflexivitu na úrovni běžného sexuálního chování. Nemá to co dělat se zpovědi. Problémem dneška je znesamozřejměni sebeidentity - zvláště ženám atrofují tradiční definiční opory. Frcudův vklad do evropského myšleni spočívá především v tom, že objevil spojení mezi sexualitou a sebeidetuitou a zároveň upozornil na problematičnost tohoto spojení. Já i tělo se stalo předmětem nesamozřejmé reflexivity. Kontrola těla se stala obsesi, vzhled nositelem identity. Nejen inúda, ale i dieta ho upravuji. Ncni divu, že anorexie nastoupila jako medicínský problém na místo hysterie. Druhou podstatnou změnou je podle Giddense postoj k homosexualitě. Změna lohoto postoje není jen okrajovým projevem (a pro některé výstřelkem) důsledného liberalismu, nýbrž jedni m z logických důsledků konce moderny: „Modernu je asociována s kontrolou pnrody, s neustálým pokrokem v nahrazováni struktur dosud externích lidské aktivitě sociálně organizovanými procesy. Nejen sociálni život sám, ale i to, co bývalo nazýváno prírodnú, je postupně ovládáno sociálně organizovanými systémy. Reprodukce bývala součásti přírody a byla nutně soustředěna kolem lietenncxuality. Jakmile se sexualita stala integrálni součásti sociálních vztahu,... heterosexualiia nemůže být nadále standardem, jimž se všechno prověřuje" [Giddens, 1992:34). Může býl za této situace zachována stabilní párová rodina, v niž je místo i pro děli? Giddens si tuto otázku přímo neklade, jeho úvaha je otevřena jakékoli odpovědi i kladné. K ni. zdá se nám, vede jeho další úvaha o manželství, romantické lásce a latentní výzvě k transformaci biografie, kterou přináší institucionální reflexivita. 212 9,2.2. Manželství, sexualita a romantická láska na konci doby moderní Vášnivá láska (milostná vášeň, amour passion) je fenomén univerzální pro všechny kultury a doby: Je třeba ji odlišit od romantické lásky, jež je kulturně a historicky specifická. Premoderní manželství bylo ekonomickým svazkem. Pro chudé bylo prostředkem organizace zemědělské práce. Nebylo v něm moc místa na vášeň, pro muže ale bylo dost příležitostí k vybočení. Aristokracie vytvořila vedle zdrženlivého manželství i prostor pro lásku - i mimo manželství, zpočátku takřka výlučně mimo manželství. „Sexuální svoboda vychází z moci a je jejím výrazem" |Giddens, 1992:39]. Niklas l.uhmann |1984| však upozorňuje, že pro Evropu specifická koncepce lásky je spjata s morálními hodnotami křesťanství. Předpoklad, že se člověk má cele oddal Bohu, aby ho poznal, a tím došel i k poznáni sebe sama, založil pro veškerou populaci v křesťanské kultuře předpoklad, jenž se nakonec stal východiskem vzniku romantické lásky v devatenáctém století: v romantickém citu ten druhý nahradil každému zc zamilovaného páru Boha. Není náhodou, že právě v seku-larizujieim devatenáctém století se romantická láska tak rychle stala univerzálni kulturní formou milostného citu. Romantická láskaje počátkem konec moderní doby. Uvedla vyprávění do individuálních živolů, což rozšířilo reflexivitu sublimované lásky. Romance znamená vyprávěni, ale tu se romance stala vyprávěním o sobě. vyděleným ze sociálních determinant, něčím zcela nemyslitelným pro středověký komunalismus. Láska sc tím ztotožnila se svobodou a odpoutala se poprvé od normativně daných stavů. Zároveň znamená ohromný krok v procesu civilizace sexu: „ V romantické lásce element sublimované lásky převažuji nad sexuálni vášni. Důležitost této skutečnosti může být jen těžko přeceněna. Komplex romantické lásky je právě proto stejně historicky neobvyklý jako rysy chováni a postojů, fei Max Weber identifikoval v protestantské etice. Láska se tu odpoutává od srxualilY tím, že ji objímá: pojem ctnosti získává nový obsah pro nitě pohlaví, přestávaje znamenal pouze nevinnost. Označuje kvalitu charakteru, jež vydělaje toho druhého jako Jedinečného'" |Giddens, 1992:41|. Slejně jako vášeň, je romantická láska osudem kosmického řádu, na rozdíl od ni má ale v sobě jakožto vyprávěný přiběh potenci konlroly bu- 213 doucnosti a slib emocionálního bezpečí. Buduje „sdílenou historii" a Otevírá dlouhodobou životní trajektorii. Jc anticipaci ztvárnitelné budoucnosti, což vyděluje pár z příbuzenského systému a dává jeho vztahu prioritu mezi všemi ostatními sociálními vztahy. Romantická láskaje neslučitelná s chlípností, protože předpokládá psychickou komunikaci, v niž poznávám nejen toho druhého, ale i sebe sama. Buduje sebeidenti-tu do té míry, že dává vzniknout pocitu, že před ní jsme nebyli celí. Nemají pravdu ty feministky, které tvrdí, že romantická láskaje podraz zosnovaný muži proti ženám. „Romantická láska je samou svou podstatou feminizovaná láska" tvrdí (jiddens [1992:43]. Feminisuje lásku zejména v tom smyslu, že zatímco středověká romance byla mužskou dobyvačnou výpravou a heroina v ni byla povýtce pasivní, v romantické lásce novoveku žena poprvé dostala šanci stát se subjektem heroického příběhu o dobytí srdce toho pravého. Má v sobě transcen-denci možného ztroskotání projektu, v němž bylo nasazeno vše. Má-li úspěch, heroina ochočí, změkčí a zjemní jinak zjevné nezvládnutelnou maskulinitu partnera, a tím učiní možným vzájemný cit a společnou výpravu do budoLicnosti.4? Dobytí jeho srdce otevirá cestu k vzájemné narativní biografii. Sexualita v ženském romantickém příběhu hraje jinou roli, než jakou hraje v tradičním mužském vyprávěni. ..Romance vřazuje sexualitu do anticipované budúcnosti, v niž sexuální setkáni jsou pojímána jako slepě uličky na cestě k pravé lásce. Sex je, jako vždycky byl, jiskřivým nástrojem, s romanci jako s hledáním vlastního údělu, jako s výzvou osudu. Hledáni romantické lásky však už neznamená zdrženlivost od sexuálni aktivity až do té doby, než je vytoužený vztah nalezen. Mil sex s novým partnerem může být počátkem osudového setkáni, ale mnohem častěji nenl. Divky neusilují o sexuálni svobodu - tu maji. Jejich problémem je, jak z ni udělat něco smysluplného tváři v tvúť tfíuŽJikvtn jMfStújíttiT, zultzcnytti miuult/s-ti... IGiddens, 1992:50|. Muži, tím že kolonisuji budoucnost v termínech anticipované ekonomické kariéry, mají tendenci uhýbat před tim, aby brali v úvahu pa- <: Takovou klasickou heroinou je, myslím, Dulcinea z Tobosa. Dovoluji si tvrdil, ie kdyby psal Cervantes svůj ruman Důmyslný rytíř Don Quijote dc la Mancha 11605} dnes, nabídne ho za ručný honorář edici Harlekýn: s pomoci zkušeného redaktora ho lehce retemalizuje pod atraktivnější titul Ubohá Dulcinea. A bude to JtSií pribřh, ne příběh loho nezkrotného blázna. ralelní, ale ve své podstatě velmi rozdilnou kolonisaci budoucnosti, jakou nabízí romantická láska. Pro ně, alespoň na povrchu, je láska stále příbuzná spiše s amourpassion, milostnou vášni. V ranějších obdobích modernity existovala pro ženy téměř fatální vazba mezi láskou a manželstvím. Pád extemalit, které určovaly manželství minulosti (reprodukce, majetek), dolehlo tíživěji na ženy než na muže: vstoupily do konkurenčního prostředí mužského světa, jenž s nimi jedná bez pardonu, a zároveň se volky nevolky staly expertkami na intimitu. Láska bývala pro ženy svázána se sexualitou skrze manželství. Muži předpokládali, že jejich Činy konstituují historii, kdežto ženy žily jaksi mimo čas. Imperativ sváděni (de)ťormuje romantickou lásku pro muže. Nedokáží brát ženu jako rovného partnera, s nimž chápou lásku jako způsob organizace osobního života, vztahující intimní sféru ke kolonisaci budoucností a ke konstrukcí vlastní identity. Muž usiluje o status mezi ostatními muži, potvrzený materiálními odměnami a rituály mužské solidarity. Nerozeznal základní trend ve vývoji modernity. Hledá svou identitu stále v práci a nepochopil, že reflektovaný sebeprojekt zahrnuje emocionální rekonstrukci minulosti za účelem projektu koherentního vyprávění orientovaného k budoucnosti. Tím se ve své potřebě emocionality stávají muži nepřiznané závislými na ženách. Řešení spatřuje Giddens v tom, čemu říká conjluent love. Romantická láska závisí na projektivní identifikaci (milostné vášně), Vytváří pocit jednoty při zachováni maskulinity a fcminily jako antitéze. Druhý je znám jaksi intuitivně, otevřenost je s romantickou láskou vlastně v rozporu. Conjluent love je láska aktívni (nesnená?) a podmiňovaná. Nesnáší sc s romantickým „provždy" a ,jen Ty a žádný jiný", Jak zraje, přesunuje se důraz od pocitu, že jsem našel tu pravou osobu, k pocitu, žc jsem našel ten pravý vztah. Na rozdíl od romantické lásky je to vztah egalitární v tom smyslu, že v sobě neobsahuje zamaskovanou emocionální závislost mužů, ukrytou za mocí, a ženy tu nejsou expertkami na cit. Romantická láska vyzávorkovalaars erotika. Kdysi v Orientu to bývalo umění žen. Conjluent love pěstuje ars erotika, a je uměním mužů stejně jako žen. Conjluent love nemusí být heterosexuální. 214 215 9.3. Intelektuální vize lásky a intimity a první testy této vize v sociologii Studie, o něž jsme se v této kapitole opírali, ač psány sociology, překračují hranice, do nichž se omezuje sociologie jako exaktní véda. Jsou sice dilem sociologů - leč jsou spiše dílem avantgardních intelektuálů v nich: obsahují v sobč vizi budoucnosti. Připomenemc-li si osud vize meziválečné avantgardy, kterou nám lu reprezentoval text Neumannův, zachováme střízlivost při jejich posuzování: vidina neslučitelnosti rodiny a postmodemí situace stejné jako koncept plastického sexu plati - alespoň první empirické testy konceptu individualizace to naznačují - opět pro intelektuální avantgardy. Její příslušníci svou osamocenost také cítí, Beckovi symptomaticky připomínají ve své knižce výraz Ernsta Blocha „simultaneita nesou-časníků". Jsou si vědomi toho. že simultánně s jejich světem (tedy světem, který popisuji ve svých studiích 0 postmodemí situaci) žijí lidé kolem nich v množině svých vnitřních světů, nepodobných tomu jejich. Ač je celá společnost proniknutá mediálními obrazy lidských vztahů a manipulovaná všudypřitóninou reklamou, ač jsme se ocitli v situaci, kdy se reprezentace skutečnosti zdá být silnějši než skutečnost sama, jakýmsi zvláštním zázrakem právě v rodinách a v intimním životě žijí dnes kolem nás vedle sebe lidé, jejichž vnitřní svět nese dimenze tradiční venkovské mentality, a jiní žijí se smýšlením grunder-ských kapitalistu, v dalších pak nereflektované dřímc kolektivistická vidina, a jiní jsou už za prahem pozdní moderny: a všechny tyto zajisté nesoučasné světy, jež reprezentují dlouhý vývoj, jsou tu simultánně, vedle sebe přítomny. Sociologieje kritickou reflexí společnosti; dokáže však být i kritickou reflexí sebe sama. Prvek vize, který lze zřetelně rozeznal v teoretickém konceptu individualizace v době pozdní modernity, přitáhl, samozřejmé, kritickou pozornost jiných sociologů; zejména v něm implikovaný konec rodiny svou bezvýchodnosti přímo provokuje skeptickou mysl. Ve vedč je skepse lémčř obligatórni a jejím výrazem je empirické testováni teorií. I teorie individuace má už za sebou první falzifikace empirickým testem. Za nejsilnéjší falzifikujíci test pro obraz změn v rodinném životě (a z nich zejména změn ve váze rodinných hodnot při konstrukci individuální biografie) lze považovat empirické práce Billa Jordána a jeho spolupracovníků. Bili Jordán měl zkušenosti s výzkumem dělnických rodin v současné Británii a věděl, jak daleko je jejich svět od světa intelektuálů, věřících v postmodernu. „Aktéři jsou v soudobé sociální teorii exponenty .politik životního stylu', které dávají jejich životu materiální formu. Podle poslední Ciddensovy analýzy modernity, rozprávějíce spolu u krbu anebo v terupeutickě komunitě, neustále se rekonstruuji v , identitu konstitucích vyprávěních ' (.nanatives of identity') " | Jordán, Redley a James, 1994:4|, piäe Jordán s vědomím, jak daleko je to, co pozoroval v realitě, od tohoto obrazu, Piše to ovšem i s vědomím, že jeho pozorováni životního habilu chudých dělnických rodin přirozené nejsou validni pro falzifikaci hypotézy individualizace. Už od konce třicátých let se v sociologii a kulturní antropologii předpokládá, že kultúrni inovace jsou vypracovávány v sociálních elitách a odtud se pozvolna šíří nápodobou po stratifi-kačním schodišti dolů - nu a postmodemí situace bude zřejmé potřebovat ještě nějaký čas, než do sebe obsáhne i rodiny nekvalifikovaných dělníků. Empiricky potvrdit či vyvrátil platnost léto hypotézy mohou dnes jen výzkumy elit. Bili Jordán si tedy vybral středné velké město v Anglii a v něm jeho horní vrstvu: rodiny úspěšných podnikatelů a příslušníků svobodných povolání. V hloubkových rozhovorech s oběma manžely hledal se svými spolupracovníky i odpověď na otázku, nakolik je jejich své t světem postmodemí m. zda je tu skutečně „dítě vnímáno jako .brzdicí element v procesu individualizace'" a zda skutečně „základni figurou plně rozvinutě modernity je jednotlivá osoba (.singleperson') ". zda „ .kosmos osobního života ', jenž takto vzniká, je tvarován a vyrovnáván vzhledem k egu jakožto ke svému středu, se všemi jeho sensibilitami, kapacitami, slabinami i silnými stránkami" (Btck 1986, cit. dle [1992:122], podtrhl Beck). Co tento výzkum zjistil o kosmu osobního života úspěšného příslušníka lokální elity v soudobé Británii, seznáme nejúsporněji z vlastního shrnuti výsledků o tomto výzkumu v knize, nazvané symptomaticky Rodinu na první místo (Putting the Family First) [1994): „Nárokujíce svou originalitu, všichni si osvojili farmu ospravedlňováni (accountability), skrze niž nám sdělují, ,jak se vypracovali' v to, co dnes jsou. svými vlastními rozhodnutími, jak však při tom vždycky .Stax'éli rodinu na první místo'. ... Všichni trvali na tom. že úsilí o budováni vlastní identity bylo vídv konzistentní s jejich domácimi povinnostmi a odpovědnosti, a pokoušeli 2Ui 217 se presentovat koherentní verze svého vypravení o tom, jak dospět: k řešením, jež tylo dva nároky smiřovala. Jejich rodinná odpovědnost byla při tom perci-povánajako silně rodově diferencovaná - muž opatřuje rodině příjem a léna je primárně odpovědná za péči o děli a organizaci domácnosti. ... Paradox individualizované :oih\ iudií spočíval vtom, že převažovaly silně rodově modifikovaně vene odpovědnosti uvnitř paralelních výkazů o tom. co muži a ženy le .telte dokázali udělal. Svá dilemata popisovali jen velmi zřídka v termínech feministického repertoáru. A navíc, takto zvolený ipůxob ospravedlňováni téměř úplně znemožňoval, ahy je v jejich sebe-konstituujicich vyprávěních vyskytly zmínky o věcech veřejného zájmu " [Jordán ct al, 1994: 4-5|. To je ovšem dost podstatná korekce představy, že „individuálníbio-grajie se rozešla s biografii rodinnou" (Giddens); v lepších anglických rodinách se právě naopak stává rodinné vypravení základním motivem vyprávěni o tom, co ze sebe úspěšný člověk dokázal udělat, a to bez ohledu na to, jde-li o muže anebo o ženu. Zajisté, vypravěči projevili očekávaný egocentrismus: jejich vyprávění o tom, co jsou, je vyprávěním o tom, co oni ze sebe dokázali udělal, Zejména u mužů jsou to skutečně vyprávění o výbojích, jimiž si podmanili svět, na kterém jim záleželo, a jsou to skutečně vyprávění o ekonomickém úspěchu. Není ale pravda, že by muži nebrali v úvahu paralelní, ale ve své podstatě velmi rozdílnou kotonisact budoucnosti prostřednictvím rodinného příběhu Ve středním věku to už ovšem není příběh romantické lásky. Ego obou, muže i ženy, jc zakotveno v rodině, Rodina dává jejich osobnímu úspěchu smysl. Ženy také mají své vyprávění o tom, jak ekonomicky dobyly svět - často jsou úspěšné ve svobodném povolání, vesměs jsou to absolventky univerzit: v jejich podáni je paralelní kolonisacc budoucnosti vyprávěna sice v opačném pořadí priorit, ale v obou sebeidentitíkačních vyprávěních jsou oba příběhy přítomny. A v obou je to, co dává jejich egoismu smysl, vlastní rodina, Úspěšná rodina dává totiž egu šanci v kolonisaei budoucnosti překročit hranici osobního osudu. Pro muže i pro ženu tu platí: má dobrodružná výprava za úspěchem může mít pokračováni v úspěchu mých dětí, Nebude-li, je to jen efemérni přiběh. Jordán et al. velmi přesvědčivě ukazuji, jak přislušníci elit v zájmu toho, aby dostali svého syna či dceru na tu nejlepší univerzitu a z ni ji anebo jemu zajistili náskok před jejich vrstevníky a maximalizovali jejich šance na dobyvačné výpravě daleko, daleko za přítomným horizontem, naprosto ignorují ve- 218 fejné zájmy. Rétoriku společnosti rovných šancí, v níž žijí, sice také používají, ale je to pro ně jen rétorika: ve skutečnosti dělají všechno pro to, aby jejich děti měly větší šance. Sobectví a egocentrismus postmodemí doby se v tom nijak výrazně neliší od toho, co nacházíme už v iradičních společnostech: jeho motivem a ospravedlněním jc prastaré sobectví rodinné. Když srovná Jordán rodiny úspěšných s rodinami ze své studie soudobého britského proletariátu, zdá se mu, že v tomto ohledu postmo-demi situaci reprezentují spíše ty druhé: právě u nich nepřesahuje často referenční obzor dnešek, a na to, aby aspirovaly na projekt pro svoje děti, vesměs nepomyslí: nemají jim stejně co odkázal Pozorujerae-li české „nově bohaté", podobají se svým referenčním horizontem spiše britskému proletariátu než britské vyšší střední vrstvě. Ač co odkázat mají, jednají, jako by nevěděli, že rubáš nemá kapsy. Jak plyne čas, přijde na to ovšem každý. Mnohé tedy ukazuje, že ke konci rodiny máme asi stejně daleko, jako jsme měli za dob Platónových: tak po všech stránkách výhodnou instituci tato civilizace nerozpustí. Nesmí - z čeho by žili sociologové rodiny? Takže žádný konec rodiny -jenom konec jedné malé knížky, 219